Rozhodli jsme se tedy upravit - přesněji řečeno zvýšit - cenu na 70 Kč za rok (v této částce jsou náklady na tisk a poštovné - vše ostatní děláme zdarma). Pokud budete chtít a moci poslat více, děkujeme vám již nyní, pokud je to pro vás vysoká částka, pošlete méně - nikoho nechceme kvůli financím vyškrtnout ze seznamu odběratelů. A ještě upozornění: pokud jste nám již letošní předplatné zaplatili, považujte přiloženou složenku za bezpředmětnou.

Ale ještě něčím jste nás překvapili v reakci na náš redakční stesk z minulého čísla. Telefonicky se ozval pan dr. Kudrna z Prahy a nabídl, že bude expedovat náš časopis po Praze. Přijel pan Hlavatý a nabídl totéž pro Bystřici. Expedici v Dětenicích nám nabídla paní Milena Bretová. Tím nám skutečně ulehčí podstatně situaci - samozřejmě spolu s dalšími přáteli, kteří již zdarma časopis roznášejí (paní Miclíková ve Starých Hradech, L. Šolcová v Libáni, M. Šrůtová v Dolním Bousově, Bílkovi v Sedlištích, v Sobotce, v části Jičína a Prahy). A nezapomeňme, že pan Josef Slavík nám časopis vozí z tiskárny, že všichni autoři píší, kreslí a fotografují bez nároku na honorář, ale že stejně nás potěší a povzbudí vaše dopisy a vzkazy, zaslané výstřižky z novin o Starých Hradech, staré pohlednice a fotografie, svatební oznámení atd.

Snad jen smutné zprávy přijímáme neradi a čtenářům pak musíme s lítostí oznámit úmrtí přátel či např. požár (nedávno zcela vyhořel dům se vším zařízením a vzácnými sbírkami našemu spolupracovníkovi panu Jiřímu Tobiášovi).

Na závěr ještě jednou pozdrav do nového tisíciletí. Těšíme se, že brzy zašlete předplatné, abychom mohli stanovit rozsah ročníku (všimli jste si, že vloni jste dostali 144 stran čtení a 6 stran obrázků na vnitřní obálce - nejvíce v dosavadní historii časopisu?).

Mnoho zdraví a spokojenosti přeje a za přízeň děkuje vaše redakce.

Opuštěná paleta Františka Škody

František Škoda patřil mezi zakladatele a aktivní členy jičínské výtvarné skupiny Studio 85 (J. Bucek - P. Heber - F. Škoda - J. Volf). Před rokem 1988 to bylo na mnoha místech především v Českém ráji (Libáň, Staré Hrady, Jičín, Dětenice, Sobčice, Nová Paka atd.), ale také v Brně, Praze, Ostravě ad., potom i v Rakousku. Po roce 1988 se s jeho tvorbou setkáváme na dalších výstavách, naposledy byla k vidění u příležitosti setkání rodáků a přátel města Libáně ve dnech 10. 6. - 20. 7. 2000 v prostorách zámku Staré Hrady (F. Škoda - jeho dcera Rita Škodová - Pavel Vavřík).

Tvůrčí práce Františka Škody od počátku nesla pečeť upřímného přístupu a citové angažovanosti ke krajině Českého ráje, která pro něho byla zázemím klidu, pohody, nevyčerpatelného zdroje inspirace. Miloval rodnou českou zem, v níž nacházel v každém ročním období nekonečné kouzlo i okouzlení. Často se na svém putování za námětem zastavil, aby naslouchal, aby slyšel ticho, let motýla, viděl vysoké čisté nebe, modravé horizonty, proměny krajiny. Snažil se zachytit pomíjivost přírodních krás kolem Libáně, Kopidlna, Jičína, Sobotky (odtud pocházela jeho maminka Marie Škodová, rozená Bílková), Starých Hradů a mnoha dalších míst. Křížem krážem brousil a zbrousil krajinu Českého ráje, celou svou bytostí s ní byl spjat. V nejedné Škodově krajinomalbě cítíme silnou citovou sblíženost, citovou odezvu plnou radostného obdivu rodné zemi.

Významnou kapitolu v jeho díle zaujímá portrétní tvorba. V ní nacházel možnost uplatnit svůj hluboký smysl pro jemnou harmonii, linii, preciznost v tvarovém uchopení portrétované osobnosti, ale i vyjádření zevní i vnitřní emotivní dynamiky, vyjádření psychična. Vynikající byly především jeho pastelové portréty, jemné, něžné, lyrické, barevně harmonické, v mnohých krásné svěží barevné ladění. Maloval rodiče, známé, přátele, dovedl být i pohotovým autorem kresebných studií, v nichž zachytil prchavý okamžik, detail osoby, krajiny.

Dílo Františka Škody rozhojňují i četné miniatury (drobnomalby), v nichž na malé ploše dovedl rozehrát svůj výtvarný talent. Stejně tak i četná zátiší typická lyrizovaným odstíněním, pevnou plastičností formy, barevnou harmonií i v prostých motivech (polní květiny, bodlák). I zde v podtextu každého zátiší k nám promlouvá malířův vztah k přírodním námětům a přírodě samé.

Setkáváme se s jeho grafickou tvorbou, v níž převládá pevně vedená linie a dobré využití bílé a černé plochy. Nejčastěji jsou uváděny jeho kresby k dílu francouzského básníka Ch. Baudelaira Květy zla, v nichž rozehrál výtvarnou představivost do bezesporu zajímavých prací, ilustrací silné výtvarné přesvědčivosti.

O tvorbě Františka Škody byly publikovány četné příspěvky, dozvídáme se o ní i z vydaných katalogů a úvodních slov k výstavám. Také v jednotlivých ročnících Listů starohradské kroniky najdeme nejeden článek. Za mnohé z jejich autorů jmenujme alespoň Josefa Bucka, Aloise Chalupu, Jaroslava Mouchu či Jiřího M. Paláta.

I když malíři Františku Škodovi nebylo dopřáno dokončit dílo, vydal přesvědčivé svědectví o své poctivé tvůrčí činnosti. Mnohé práce zůstanou trvalou hodnotou vyznání člověka - umělce z velké lásky k umění a rodnému kraji - Českému ráji.

Josef Pavlík

Jitka Lukášková

Bohumír Bradáč

Mladá léta

Zemědělství a venkovské obyvatelstvo po staletí formovalo naše národní dějiny. Český venkov byl nositelem národní tradice a bohatým zdrojem mladých talentovaných lidí, kteří přicházeli do měst, aby se zde dále vzdělávali a nacházeli své uplatnění. Z těchto řad se mnohdy rekrutovaly osobnosti ovlivňující dobový společenský i politický život. Rovněž přední českoslovenští agrárníci měli často podobné kořeny. Synkové většinou středně velkých rolníků a menších sedláků s nepříliš velkým vzděláním, ale s o to silnější touhou učit se, pracovití, neúnavní a vytrvalí, začínali svoji politickou kariéru v obecní samosprávě a místních spolcích. Přitom většinou ještě spravovali svá hospodářství. Znali cenu práce a dobře věděli, jak žije a jakými starostmi se zaobírá řadový rolník. Zájem o veřejný život je přivedl do okresní samosprávy, odtud jejich cesta vedla zase o krůček dál, do zákonodárných sborů. Díky organizačním schopnostem, talentu a smyslu pro politiku spolu s pílí a houževnatostí se tak propracovali na čelná místa politického života. Podobnou cestou prošel Antonín Švehla, František Udržal, Jan Malypetr, František Staněk a další. Prošel jí také Bohumír Bradáč.

LA PNP Staré Hrady v roce 2000

Hodně práce odvedli i studenti, kteří zde vykonávali archivní praxi, a další brigádníci z řad vysokoškoláků i středoškoláků. Byli to Eva Bílková ml., Tomáš Breň, Eva Flanderková, Dominik Hrodek, Ondřej Macura a Kateřina Zilynská z Karlovy univerzity Praha (filozofická a pedagogická fakulta), Jaroslava Češková z univerzity Hradec Králové, Tomáš Hylmar z Palackého univerzity v Olomouci, Jana Bydžovská a Dana Hakenová z Jihočeské univerzity České Budějovice, Martina Schlegelová z AMU Praha, Jitka Bílková z Lepařova gymnázia v Jičíně, Mikuláš Čtvrtník z gymnázia v Praze a paní učitelka Irena Škodová ze ZŠ Libáň. I někteří badatelé prospěli archivu jako konzultanti, např. Dagmar Blźmlová z JU České Budějovice, Věra Brožová a Bohdan Zilynskij z PedF UK Praha, Alena a Michal Přibáňovi z MU Brno, Václav Petrbok a Aleš Zach z ÚČL AV ČR Praha a Martin Sekera z FF UK Praha. Na pracovišti působili krátkodobě i někteří kolegové z pražského ústředí.

Celkově bylo dokončeno zpracování 59 archivních fondů, což představuje 296 kartonů písemností (44.057 archivních jednotek). Z regionálních fondů to byly písemnosti Zdeňka Adly, Josefa Barkmana, Jaroslava Jíhlavce, Josefa Jaroslava Kaliny, Jana Kasalického, Prokopa Knoblocha, Karla Maška, Františka Petery-Rohoznického, Josefa Pícka, Karla Sudimíra Šnajdra a Antonína Vávry a 2. díl osobního fondu Vincence Jana Matiny.

Z nových přírůstků je třeba jmenovat písemnosti jičínských literátů Jana Šamala a ing. Jindřicha Fleischnera, poděbradského probošta P. Františka Lukeše a dolnobousovské kulturní pracovnice Marie Linkové. Rozmnoženy byly osobní fondy jičínské básnířky Irmy Geisslové, hudebního skladatele Josefa Bohuslava Foerstera, generála Josefa Pícka, spisovatelky Jarmily Glazarové a básníka Jiřího M. Paláta. Celkově je na konci století a tisíciletí ve Starých Hradech uloženo 1490 archivních fondů ve 25.007 kartonech, což spolu s dalším archivním materiálem představuje cca 4,5 km archiválií.

Další práce starohradských archivářů spočívala ve vyřizování běžné badatelské agendy. Pracoviště navštívilo 123 badatelů, z toho 8 zahraničních (Austrálie, Německo, Rusko, Slovensko, Španělsko a USA). Vykonali celkem 515 badatelských návštěv. Do pražské studovny bylo zasláno 362 výpůjček. Přijelo 9 exkurzí (archiváři a češtináři VŠP Hradec Králové, češtináři FF UK Praha, učitelé dějepisu a zeměpisu okresu Mladá Boleslav, studenti mladoboleslavského gymnázia, učitelé z turnovského EXODu, členové Společnosti Aloise Jiráska, pracovníci Státního okresního archivu Litomyšl a zahraniční bohemisté - překladatelé, pozvaní Obcí spisovatelů). Průběžně byly vyřizovány četné písemné a telefonické dotazy.

Také publikační a přednášková činnost pracovníků neochabovala. Zúčastnili se 5 vědeckých konferencí, edičně připravili 2 knihy a přispěli do dalších 2, působili v redakcích 3 periodik, publikovali 22 článků, přednesli 18 přednášek a projevů atd. Eva Bílková vedla historický kroužek na Lepařově gymnáziu v Jičíně. Zaměstnanci se podíleli i na kulturní práci v celém regionu.

Roste i celková návštěvnost zámku - bylo zde 5.378 lidí. Z významných hostů můžeme jmenovat slovinského velvyslance Damjana Prelovšeka, byl tu bývalý ministr zahraničí Jiří Dienstbier, spisovatelé Sylva Daníčková, Zora Dvořáková, Vladimír Hulpach, Pavel Kosatík a Lenka Procházková, historici Karel Bartošek, Jana a Jaroslav Čechurovi, Jindřich Růžička a Vladimír Wolf, řada herců a výtvarných umělců atd. Konalo se zde 12 uměleckých a 2 dokumentární výstavy, 5 koncertů, 2 recitační pořady, 1 beseda, 1 loutkové představení a sjezd rodáků a přátel Starých Hradů a Sedlišť. Nejvíce hostí přilákalo tradiční Prvomájové recitační odpoledne Hany Kofránkové a nový 1. ročník Hudebně literárního festivalu, který v prvním srpnovém týdnu uspořádali herečka Jitka Molavcová, recitátor Alfred Strejček a kytarista Štěpán Rak. Krásné pořady zakončovaly po celý týden noční prohlídky zámku, při nichž se účastníci setkávali s hradními strašidly i s historickými osobnostmi.

Byl rovněž vydán nový průvodce po zámku a brožurka Starohradské pohádky. Prostě konec tisíciletí se ve Starých Hradech vydařil - a s novým rokem začalo i plnění nových depozitárních prostor v bývalém pivovaře, které starohradský obecní úřad pro archiv připravil.

Karol Bílek

Antonín Knížek

Zamyšlení nad kronikou Františka Studeného

Oženil se 4. července 1867 s Kateřinou, rozenou Dovolilovou, ze Zámostí čp. 11, s níž měl dvě děti: syna Františka, narozeného 6. července 1868, který byl řídícím učitelem v Popovicích u Jičína, a dceru Marii, narozenou 29. září 1870, která se provdala za obchodníka Ervína Malého, který si zařídil málo prosperující obchod v čísle 16 ve Starých Hradech.

František Studený byl mužem přísným k sobě i k druhým. Jeho šetrnost byly příslovečná. Šetřil na ženě, na sobě, ve všem a všudy. Jeho vydáním byl peníz za váček tabáku do dýmky, kterou si zapaloval až večer po práci. Tehdy sedával se ženou a s nejbližšími sousedy na lavici před domem do návsi hledícím, rozebíral denní události a kritizoval kolemjdoucí. Jinou společnost ani hostince nevyhledával. Za mlada byl vídán jen na místním hasičském plese.

Každou neděli a svátek odíval se do černých "svarebních" šatů a drobným krokem spěchal do kostela v Libáni. Tuto vycházku si neodpustil ani ve vysokém věku.

Jako člen obecního zastupitelstva býval často v opozici proti starostovi obce Josefu Knížkovi z čp. 21 a jeho radním, jimž vytýkal nehospodárnost. Byl obávaným kritikem veřejného i soukromého života starohradských občanů.

Zdeněk Vokurka

Jabkenické zátiší

Bylo to na počátku let padesátých. Užíval jsem krásné letní prázdninové pohody pokaždé v Libáni. Odtud je to do Jabkenic asi dvacet kilometrů. Tenkráte byly malou, ale spořádanou obcí. Ještě v samém srdci Čech, uprostřed rozlehlých lesů. Návsi vévodilo působivé seskupení maličkého hřbitova s kostelíkem a štíhlou dřevěnou zvonicí a konečně obora - okouzlující scenérie rybníků a stoletých listnáčů. Pár chvilek a objeví se Smetanova myslivna. Navštěvoval jsem ji po několik let téměř pravidelně začátkem srpna.

Vešel jsem do dvora - v sešitku mám datum 12. srpna 1954 - hned ode dveří zahlédl jsem Smetanova vnuka Zdeňka Schwarze. Seděl pod rozložitou lípou připraven uvítat každou návštěvu s přátelskou vlídností. Bylo mu skoro osmdesát let. Jeho tvář se mi léty už vytratila. Ale vzpomínám živě, že když hovořil o dědečkovi, byl podmanivý. Ke každému kusu nábytku, ke každé rodinné památce měl Smetanův vnuk co poznamenat, co říci.

Ještě než jsem se v prvním poschodí odhodlal vejít do velkého pokoje, za Smetanova života mu říkali salon, chvíli jsem zůstal stát. Všude hrobové ticho. Na čelném místě stál otevřený klavír Ullrich z roku 1860, hned nad ním velký olej Václava Brožíka, krásný dar k šedesátinám Bedřicha Smetany. Z nábytku salonního pokoje zůstala pohovka, vysoký oválný stolek a tři vykroužené židle. Po stěnách oleje a akvarely Betty Smetanové.

Smetanův rohový pokoj s krásným výhledem do přírody zůstal téměř stejný jako před osmdesáti léty. Psací stůl stál hned vpravo u dveří, nad ním oválná fotografie Smetanovy druhé ženy Betty. Na stole kalamář, dvě brková péra a nezbytná psací podložka. Každodenní dotek ruky génia ji proměnil v němého svědka strhujících hudebních okamžiků, ale i tvůrčích zápasů a bolestného epilogu. Pak tu zůstal stojánek s fotografiemi Smetanových dcer Žofie, Zdenky a Boženy. Na zadní ornamentální desce stolu dva porcelánové svícny a bronzové hodiny s figurou myslivce.

Vedle pracovního stolu zůstala lenoška s motivy českého lva, vyšívanými hraběnkou Karlou Thunovou.

A ještě skleníková skříň plná rodinných památek. Část Smetanovy knihovny, brýle, hůlka, váček, pouzdro na doutníky, dalekohled a drobné peníze. Dlouho upřeně jsem se díval na malý konverzační sešit. Byl psán tužkou. Stárnoucí a hluchý Smetana ho nabízel každému, kdo s ním chtěl rozprávět.

Nachýlil se čas, abych svému průvodci poděkoval. Nebylo toho málo, co mi za ten půlden dal. Schwarz mi postupně otvíral svět kdysi tak rušného života v myslivně. A když jeho vyprávění splynulo s okamžiky posledních let Smetanova života, uvědomil jsem si, že je přece prožíval v jeho blízkosti, v širokém rodinném kruhu. Nakonec mi věnoval útlou knížečku o Smetanově besídce. Je to Schwarzova drobná vzpomínka na procházky s dědečkem po jabkenické oboře.

Ještě mě vytáhnul do pěkně udržované a prostorné zahrady. Ukázal na dva statné smrky: "Mají jméno po Smetanových dcerách, Zdenka a Božena. Samy je zasadily, když přijely do Jabkenic. Někdy v roce 1876. Tak, a nezapomeňte se podívat na dědečkovu besídku." Rád jsem to přislíbil. Už jsem se s tímto dobrým člověkem nikdy nesetkal.

Opustil jsem myslivnu a měl stále plnou hlavu Smetanovy hudby. Uvažoval jsem, kudy ještě jít, aby ta hudba co nejdéle doznívala. Rozhodl jsem se, že zamířím přímo do jabkenické obory. A projdu místa, která měl Smetana rád a o kterých mi vyprávěl jeho vnuk.

Jabkenická obora je kouzelná přírodní rezervace. V druhé polovině devatenáctého století bohaté panství Thurn-Taxiské. Borovice a duby dvě století staré. Silné větve připomínají mohutné choboty, jako by návštěvníkovi ukazovaly cestu tajemství do podivných lesních zákoutí.

Došel jsem na hráz Štičího rybníka. Mezi dvěma duby stojí altánek s kuželovitou stříškou a kulatou lavičkou. "Tak tady sedával stařičký Smetana, až sem ho doprovázel osmiletý vnuk," říkám si pro sebe.

Ticho lesa svádí ke klidu, holduje lelkování, jenomže já jsem se chtěl potěšit nedalekým Vidlákem, přemýšlím, kde byla tolik vyhledávaná Františčina studánka a jak daleko je na Doubek.

Prošel jsem některá zátiší, dal sbohem krásné harmonii jabkenické přírody a vracel se druhou cestou kolem myslivny. Nikým nepozorován, utrhnu si ze staré lípy několik srdčitých listů na památku. A dobře jsem udělal. Mohutný strom na dvoře myslivny už dávno není.

Od těch časů uplynulo dvacet let. Znovu jsem otevíral vrátka myslivny. Upřímněji řečeno, byla to návštěva spíše pracovní než náhodná. Krátce předtím jsem dopsal scénář k televiznímu cyklu Smetanových sborů, které tu musely být natočeny ve dvou srpnových dnech. Lahodná pohoda léta nám přála.

Užasnul jsem. Před Bílkovým pomníkem hudebního génia se shlukla snad celá obec. Všichni zaujatě poslouchali devět mužských sborů, klenot Smetanovy jabkenické tvorby. A k tomu ještě tři ženské Písně trojhlasé na slova J. V. Sládka. Líbezná hudba, připomínající vlahé večery v myslivně.

Pražský filharmonický sbor zpíval ve vrcholné formě. To, co tu se svým vynikajícím sbormistrem Josefem Veselkou - oslovovali jsme ho pane profesore - společně vytvořili, zůstává velké a nezapomenutelné. Gejzír nápadů a podnětů. Řečeno s Robertem Schumannem: Klobouk dolů!

Rok 1975 byl v českém instrumentálním umění rokem velevýznamným. Všichni muzikanti, i ve velkém hudebním světě, chystali se oslavit třicáté narozeniny Smetanova kvarteta. Oficiální jméno našeho nejznámějšího souboru mezi českými muzikanty i v tradici koncertního publika dostalo svou zkratkou "naši Smetanovci" překvapivě blízký, až rodinný ráz.

Pro mě však toto jméno znamenalo vždy o mnoho víc. Smetanovo kvarteto jsem uctíval.

I když jsem byl se čtyřmi výjimečnými umělci v blízkém přátelském vztahu už dříve a poznal je spíše bez fraku, až dosud jsem pozoroval soubor Smetanova kvarteta zpovzdáli. Raději řeknu z koncertního pódia. Nyní se mi naskytla příležitost nahlédnout také do jeho zákulisí.

A tak, inspirován tímto výročím, začal jsem psát televizní scénář. Chtěl jsem ve vztahu k tomuto jedinečnému komornímu souboru trochu provětrat paměť a zvážit úrodu. Když byl text hotov, rozhodly objektivní okolnosti o dalším osudu připravovaného televizního pořadu. Rozměrnou sekvenci z uměleckého života kvarteta jsem zasadil do prostředí jabkenické myslivny. Vždyť se jménem Smetanovým i s jeho hudbou šli celým životem.

Teď ale musím připomenout dvě jména, dvě osobnosti, bez nichž by Smetanovo kvarteto nikdy nebylo: violoncellistu Antonína Kohouta a violistu, budoucího dirigenta Václava Neumanna. Ve správný okamžik dokázali spolu v roce 1945 stabilizovat myšlenku kvarteta. Pro příští léta nerozluční přátelé.

Rád proto vzpomínám na to vábivé jabkenické prostředí, kdy jsem vstřebával do sebe třicetiletou historii kvarteta a jeho vnitřní zrání. Vyprávění získalo dvojnásob na poutavosti, jestliže jsem poslouchal Antonína Kohouta: "Do života jsme vstoupili 6. listopadu 1945. Námětů k názvu kvarteta bylo několik. Ale mně jde dnes mráz po zádech, když si uvědomím, jak jsme byli mladí, jak málo jsme uměli, a hned si dali takovouhle firmu - Smetanovo kvarteto! Ale ono to patří k mládí, k jeho troufalství."

Historie Smetanova kvarteta nepostrádá dalších zajímavostí. "Lidé jsou mnohdy překvapeni, že v kvartetu vůbec kdy hrál Václav Neumann. Jeho práce tu nebyla epizodou, ani nebyl jen tichým pozorovatelem," povídám Kohoutovi. "Kdepak! Silný muž kvarteta, jak jsme Neumannovi říkali, pojímal kvartetní úkol s celou vážností, protože v něm nacházel příležitost k plnému hudebnímu vyžití. Neumann byl v té době šestadvacetiletý muž a už se jevil jako umělecká osobnost. Velmi dobře věděl, co kvarteto potřebuje i co bude stále více potřebovat. Přišla však chvíle, kdy se ocitnul na životní křižovatce a rozhodl se přejít do světa orchestru. Od violy k dirigentské taktovce."

Historka tím nekončí. Václava Neumanna jsem pozval do Jabkenic. V době, o které píši, byl šéfdirigentem České filharmonie a na setkání, jak se mi později svěřil, se nesmírně těšil.

S odstupem let, která nejlépe prověřují naše soudy, Neumann s jistou dávkou sentimentality oslovil své přátele: "Pro mne samotného znamenala léta v kvartetu možná ta nejhezčí léta vůbec. Tenkrát jsme objevovali záhady hudby s mladou dychtivostí. Bylo to krásné dobrodružství. Pro mne to byla vůbec nejlepší dirigentská škola. Budu vám, milí přátelé, za tento čas vždycky vděčný."

V rohovém pokoji, kde Smetana roku 1875 dokončil svůj první smyčcový kvartet Z mého života, teď zasedli čtyři muzikanti. Aspoň chvíli spoluzažívali už hodně vzdálené kvartetní partnerství. Neumann si vypůjčil od Milana Škampy violu, vzácný italský nástroj, starý prý 280 let, noty položil k nohám na zem - tu a tam chtěl pohledem do nich podpořit paměť - a začali. Smetanovci z prvního smyčcového kvartetu zahráli druhou taneční větu. Vytrysknul jásot Smetanovy hudby. Hned jsem si zacitoval skladatelova vlastní slova: "Polka uvádí mě v upomínkách do veselého života mého mládí. A též líčí náklonnost k cestování." Ano, právě teď hraje viola sólo, které zní jako "posthorn", jako trubka poštovního dostavníku.

Říkal jsem si tehdy, že vzniká hudební dokument jedinečné ceny.

Můj poslední televizní příběh v jabkenickém památníku se odehrál v srpnu roku 1985. Šlo o scénu, která připomíná návštěvu libretistky Elišky Krásnohorské u hluchého Smetany. Místo na psacím stole zaujala opera Tajemství, romanticko-lyrický příběh s komickými prvky o hledání pokladu. Bylo to v době, kdy vyčerpanému Smetanovi zvolna dozrával čas tvorby. Je těžko vzpomenout na všechno.

Uplynulo dalších patnáct let a znovu jsem si chtěl připomenout příběhy, které se zběhly za vraty jabkenické myslivny. A tak si říkám, že se z Libáně rozjedu do Jabkenic. Vybral jse si k cestování krásné listopadové odpoledne. Do konce milénia zbývalo sotva padesát dní. Ale propána, to už jsem přece vyprávěl.

(kapitola z připravované knihy vzpomínek "Pohledy zpátky")

Bystřické hospody - V. díl

Hospoda Na bahnech u Konůpků

Hospoda na křižovatce při vesnici Sedliště, jinak hospoda vzdálená od Bystřice 2 km, patřila do Bystřice. Před hospodou rostly dva kaštany, pod nimi vysedávali v letních parních dnech hosté a dovedli ocenit každý chládek.

Návštěvníci hospody byli většinou ze Sedlišť, vesničané z Važic, ze Hřmenína, kteří jezdili za prací do Jičína a do Libáně. Stavovali se tady hospodáři, kteří vezli obilí do mlýnů, obilí pro pekaře do Libáně, kam si který pekař určil do kterého mlýna. Hospodáři se zvířaty na porážku k řezníkům, koňští handlíři, řemeslníci z Libáně, kteří měli práci na vesnicích. V neděli a ve svátcích byli to hlavně turisté a vesničané, kteří údolí obdivovali.

Vyprávěly se zážitky z vycházek a z přírody, o historickém vývoji hradu a zámku ve Starých Hradech atd.

Za zmínku stojí řeč při občerstvení v hospodě o starohradských pánech na zámku. Bývali bohatí, páni starohradští. Patřilo jim městečko Libáň, mnoho vesnic i hluboké lesy. Není divu, že se pánům plnily truhlice stříbrňáky i zlaťáky, ale přišly i zlé časy za tehdejších bojovných dob. Cizí žoldnéři vydrancovali za den, co panstvo léta střádalo.

Na Staré slili všechno stříbro ve dvanáct figur podoby apoštolů. Tehdejší majitel je dal zakopat, žádný neví kam, možná do lesů Křižánku, možná do lesa od Bystřice k Libáni. Tam někde odpočívá dvanáct apoštolů, památka na bohatství pánů. Kdo ví, kdy je kdo najde.

Pan hostinský, jinak Bahenský Konupek, vřele doporučil turistům přírodní místa v údolí a okolí. Proti proudu říčky od hospody les Bahna, stinný listnatý les, kde i prameny jako kdyby nemohly nalézt svou cestu. Půda vlhká, kde se dobře daří bledulím, iluze jara. Po bledulích petrklíče a k létu konvalinky. Při toku říčky množství blatouchů.

Od hospody k Bystřici na poloviční cestě je rybník pana Repše. V letních měsících byl využíván ke koupání. Jinak hlavně k lovu ryb. I v hospodě Na bahnech si mohli hosté pochutnat na rybích specialitách. Dnes v uspěchaném světě si jen vzpomeneme, že hospoda patřila mezi přírodní místa, kdy u sklenky piva se vyprávělo o kráse přírody v našem kraji.

Za přátelé piva z Bystřice zapsal Zdeněk Kyzivát

Vzácné sousoší Kalvárie v Sedlištích

Zároveň obecní úřad v Sedlištích děkuje všem, kdo přispěli na sbírku na restaurování této památky. Vzácné porozumění projevili občané Sedlišť i mnozí rodáci a čtenáři LSK, zvláště důchodci. První etapa záchrany sousoší je zaplacena a máme již pěkný základ pro druhou etapu, při níž bude restaurován zbytek a osazeny opravené sochy. Podle slibu zveřejňujeme první seznam dárců (pokud není uvedeno jinak, jsou ze Sedlišť):

30.000 Kč: Okresní úřad Jičín
10.000 Kč: František Najvrt
4.000 Kč: rodina Svobodova čp.27
2.000 Kč: rodina Bílkova, rodina Čapkova, rodina Svobodova čp.40
1.500 Kč: rodina Svobodova čp.4
1.000 Kč: rodina Bočkova, rodina Táborských, paní Bešťáková (Libáň), paní Vlasta Zajícová (Praha)
700 Kč: rodina Mackova
600 Kč: rodina Vaníčkova
500 Kč: paní Zdenka Beránková, paní Vlasta Keblová, rodina Steklých, rodina Šolcova, rodina Píchova (Praha), rodina Renčova (Mladá Boleslav - Bystřice), rodina Toboříkova (Dobrovice)
300 Kč: rodina Hrdých
200 Kč: pan Jaromír Balda, rodina Havlíkova, rodina Jílkova, rodina Pacltova, rodina GŠrtnerova (Staré Hrady)
100 Kč: pan Václav Černý (Benátky nad Jizerou), paní Liběna Fialová-Prellová (Kladno), pan Jan Hruška (Žibřidice)
20 dolarů: pan Míla Procházka, USA

Bohumil Slavík

Květena Obory východně od Starých Hradů

Chceme-li soustavně poznávat květenu okolí Starých Hradů, podnikneme dnes již jedenáctou vycházku do míst, která jsme ještě nenavštívili. Setkáme se tam s řadou rostlin, které rostly i na některých jiných dříve popisovaných místech (viz Příspěvky I-X), ale jsou tam i takové, s kterými jsme se ještě neměli možnost seznámit (u nich uvádím i vědecká jména). Skoro celá exkurze je věnována tentokrát lesním společenstvům na táhlém svahu jižně od Sedliště, exponovaném k západu až jihozápadu. Celá střední část, kterou budeme procházet, se nazývá podle topografické mapy 1:25 000 Obora. Výškově se budeme pohybovat mezi 240 a 295 m n. m.

Do lesa vkročíme na levém břehu potoka blízko rybích sádek za rybníkem u Starých Hradů. Po levé straně mezi travnatou cestou a polem je stráňka zarostlá velmi hojně jasanem, dále klenem, babykou, ptačím zobem, lískou, svídou krvavou a zplanělou hrušní obecnou (Pyrus communis). V humózní půdě upoutá naši pozornost na jaře kvetoucí a v létě plodná, poměrně vzácná rostlina, patřící v naší republice mezi ohrožené druhy - jedovatý árón plamatý (Arum maculatum). Bude o něm ještě řeč. Roste tam spolu s dalším jedovatým druhem, který známe spíše z vlhkých luk - ocúnem jesenním. K nim přistupuje též česnek ořešec (Allium scorodoprasum). Poměrně hojný je zdomácnělý zimolez ovíjivý (Lonicera periclymenum), původní v západní části Evropy, a lianovitý chmel otáčivý, na travnaté cestě roste původně severoamerický dvouzubec černoplodý a při okraji lesa sveřep vzpřímený (Bromus erectus), šalvěj luční a šalvěj přeslenitá.

Pronikáme hlouběji do lesa a začínáme stoupat. Na svazích se střídají přirozené i druhotné porosty květnatých mezofilních dubohabrových a dubolipových společenstev s bohatým podrostem bylinného patra, s charakteristickými druhy jako ptačinec velkokvětý, konvalinka vonná, prvosenka jarní, hrachor jarní, srha hajní, svízel lesní, zvonek řepkovitý, žindava evropská a barvínek menší (v jednom místě dokonce v monotónním hustém porostu v rozsahu několika set m2), dále se střídá kopytník evropský, violka srstnatá (Viola hirta), válečka lesní, kuklík městský, čistec lesní, kerblík lesní, sasanka hajní, hrachor černý, ostřice lesní, čarovník pařížský, pižmovka mošusová, vikev lesní, zběhovec plazivý, česnáček obecný, krabilice zápašná, krabilice mámivá, kakost smrdutý, jestřábník zední, netýkavka nedůtklivá, netýkavka malokvětá, pcháč zeliný, šťovík tupolistý, papratka samičí, pryskyřník zlatožlutý, bika chlupatá, mařinka vonná, třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea), kostřava obrovská (Festuca gigantea), jahodník truskavec, vrbina penízková (Lysimachia nummularia), pstroček dvoulistý, bažanka vytrvalá, pitulník horský, vraní oko čtyřlisté, kokořík vonný, zvonečník klasnatý, plicník tmavý čili lékařský a violka lesní. Na vlhčím stanovišti se vzácně vyskytuje bradáček vejčitý a vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia - nalezl jsem jediný exemplář) z čeledi vstavačovitých. K význačným druhům navštívené lokality patří i mozaikovitě se vyskytující něžná tráva strdivka jednokvětá. Stromové patro tvoří z dubů dub letní i dub zimní, ojediněle je přimísen i severoamerický dub červený, habr, jasan, lípa malolistá, babyka, klen, bříza, třešeň ptačí (Cerasus avium), místy má značnou pokryvnost i keřové patro s druhy jako svída krvavá, brslen evropský, kalina topolová, líska, hloh jednosemenný, ptačí zob, trnka (Cerasus spinosa), bez černý (Sambucus nigra), jeřáb ptačí a jilm ladní.

Velice zajímavou partií je rozsáhlé prameniště na svažitém slínovém terénu poblíž kóty 286,1. Bažiny s protékající vodou vytvořily příznivé stanoviště pro několik set m2 rozsáhlý porost pozoruhodné přesličky největší (viz snímek) s nadzemní lodyhou až 170 cm vysokou a s hluboko do močálovité půdy sahajícím podzemním oddenkem. Při troše fantazie se nám vybavuje miniatura dávnověkých porostů karbonských pralesů. V tiché pokoře pozoruji srnčí rodinku, skrytou v přítmí vysokých bylin a využívající dobrodiní napajedla. Pokud nezapadneme v bažině, můžeme se setkat ještě s dalšími rostlinami: bradáček vejčitý, škarda bahenní, ocún jesenní, ostřice řídkoklasá, ostřice lesní, sadec konopáč, skřípina lesní, metlice trsnatá, čarovník pařížský a při zemi se opět plazí dřevinný zimolez ovíjivý.

Přeslička největší v bažinaté části Obory. Foto autor 23. 8. 2000.

Exkurzi skončíme před jižním okrajem Sedliště. Vyjdeme z lesa na travnatý palouk, v horní části s nižším, suchomilnějším porostem s tomkou vonnou, drobnou trávou dodávající senu příjemnou vůni, poháňkou hřebenitou (Cynosurus cristatus), kostřavou červenou, ostřicí bledavou, bikou ladní, hvozdíkem kropenatým (Dianthus deltoides), kohoutkem lučním, ptačincem trávovitým (Stellaria graminea), rožcem obecným (Cerastium holosteoides), violkou psí (Viola canina), subtilním lnem počistivým (Linum catharticum), štírovníkem růžkatým, vikví plotní (Vicia sepium), jitrocelem kopinatým (Plantago lanceolata), jitrocelem větším (P. major), černohlávkem obecným (Prunella vulgaris), rozrazilem lékařským (Veronica officinalis), rozrazilem rezekvítkem (V. chamaedrys), svízelem nízkým (Galium pumilum), zvonkem rozkladitým (Campanula patula), chrastavcem rolním (Knautia arvensis), sedmikráskou obecnou (Bellis perennis), kopretinou bílou (Leucanthemum vulgare), chrpou luční (Centaurea jacea). Při okraji háje je několik statných stromů trnovníku bílého čili akátu (Robinia pseudacacia), původně severoamerické dřeviny. Břehy potoka, lemované hlavně olší lepkavou, jsou místy zakryty mohutnými listy devětsilu zvrhlého a v několika trsech zde zplaněla večernice vonná s purpurovými květy.

Mluvili jsme o několika rostlinách cizího původu. Na jednu bychom málem zapomněli. Je to jírovec maďal, lidově zvaný koňský kaštan, původně rostoucí na Balkáně, od konce 16. století vysazovaný porůznu v ostatních částech Evropy. V lesním porostu jsou roztroušeni jedinci různého stáří, při okraji lesa směrem ke Starým Hradům je několik starých stromů, v r. 2000 v letních měsících s listy rezavě hnědými, připomínajícími pozdní podzim. Jedná se o totální napadení živočišným škůdcem klíněnkou jírovcovou. Je to malý motýlek, objevený a vědecky popsaný teprve v r. 1986, a to v blízkosti Ochridského jezera v Makedonii. Expanze tohoto druhu po Evropě je neobvykle rychlá. V r. 1993 dosáhl jižní Moravy a v dalších pěti letech jeho šíření zasáhlo prakticky celou Českou republiku. Ani Libáňsko nezůstalo této invaze ušetřeno. Klíněnka jírovcová má rozpětí předních křídel asi 7 mm (na velké vzdálenosti se nechává pasivně přenášet větrem) a vyniká pestrým zbarvením (červená, zlatá a okrová). Na listy jírovce klade drobná vajíčka, z nichž se po několika dnech líhnou housenky, ihned se zavrtávající do vnitřního pletiva listu, které pak intenzivně konzumují; nakonec se zakuklí. Po 2-3 týdnech se z kukel líhnou dospělí motýlci, a to první generace již v první polovině května. Celý cyklus se v průběhu roku opakuje 3-4x. Nenajdou-li se biologičtí nepřátelé klíněnky jírovcové, kteří nastolí přírodní rovnováhu, bude krásný a užitečný jírovec maďal ve střední Evropě vážně ohrožen ve své existenci.

Vpředu jsme si slíbili povědět něco více o jedné z nejzajímavějších rostlin popisované lokality. Je jí árón plamatý z čeledi árónovitých. Tato čeleď zahrnuje asi 2000 druhů, rostoucích převážně v tropech. Na území České republiky jsou v původní květeně zastoupeny pouze dva rody, ďáblík a árón. První, s jedním druhem (ďáblík bahenní), patří k vzácnostem několika regionů našeho státu (nejblíže Libáňsku v Českém ráji v údolí Žehrovky). Druhý rod roste u nás ve dvou druzích, na jižní, východní a střední Moravě je árón karpatský, v Čechách velice podobný árón plamatý. Třetí rod zastoupený v naší přírodě není původní, dostal se do Evropy před několika staletími z tropické Asie a v našich rybnících a při březích pomalu tekoucích řek zdomácněl; jde o puškvorec obecný. Jinak z oněch tropických árónovitých jsou pěstitelům pokojových rostlin známy některé nápadně kvetoucí nebo listy ozdobené rody, např. Aglaonema, Amorphophallus čili zmijovec, Anthurium čili toulitka, Caladium čili užovník, Dieffenbachia, Monstera, Philodendron, Pothos, Scindapsus, Spathiphyllum a Zantedeschia čili kala. A nyní již k árónu plamatému. Základ rodového jména se objevoval již ve starověkém Egyptě, kde znamenal hlízy příbuzné rostliny, také je někdy poukazováno na jméno bratra Mojžíšova çróna z hebrejské mytologie. Druhové jméno plamatý, původně blamatý, znamenalo skvrnitý. Květenství totiž obaluje kornoutovitý listen - toulec, bledě žlutozelený, uvnitř nachově skvrnitý; také listy bývají tmavě skvrnité. Je to jakési varování před jedovatostí celé rostliny. Zvláště oranžově červené plody mohou lákat děti, jedovaté však jsou i ostatní části, nejvíc podzemní hlízy. I pouhý dotyk může způsobit podráždění pokožky. Ve středověku býval árón považován za rostlinu čarodějnou, nahrazující někdy mandragoru. V době květu v dubnu a květnu není v porostu tak nápadný jako za plodu. Zato když se ozbrojíme trpělivostí, mohli bychom sledovat velmi zajímavý způsob opylování. Příroda si dokázala vytvořit u této rostliny velmi důmyslný systém, jak zabránit samoopylení, tj. opylení pylem ze stejného jedince (viz obr.). Drobné květy tvořící květenství (palici) jsou uzavřeny v toulci. Nejprve dozrávají samičí květy v nejdolejší části /f/, zatímco samčí květy výše /d/ nemají ještě zralý pyl. V té době je několika lákadly (zbarvení vnitřku toulce /a/ a jalové vrcholové části palice /b/, zápach v toulci, zvýšená teplota na dně toulce) přiváben drobný hmyz, který se přes dolů obrácené štětinky jalových samčích /c/ a jalových samičích /e/ kvítků prodere do dolní části toulce. Na svém těle přinese zralý pyl z jiné rostliny, která byla již v pokročilejším stadiu kvetení, a oplozuje zralé samičí květy. Ty za odměnu začnou vylučovat nektar a hmyz zůstává po určitou dobu v toulci uvězněn. Až dozraje pyl v samčích květech, který se přichytí na tělo hmyzího návštěvníka, povadnou i jalové květy s dolů obrácenými štětinkami a uvolní tak hmyzu cestu ven. Celkem příjemná zkušenost vede hmyz k opakování celého procesu u dalších a dalších rostlin. Vidíte, že v přírodě je stále na co se dívat. A to jsme nahlédli jen jednu z nekonečných důmyslností přírody.

Moje (první) vzpomínka na Staré Hrady

V pondělí 16. až neděle 22. 5. 1983 na Starých Hradech u Libáně. Autem z Hořovic tam: Dobříš, Zbraslav, Jesenice, Říčany, Poděbrady (polední zastávka zcela náhodně u přírodní rezervace Pustý rybník u Dymokur), Kopidlno, Libáň, Staré Hrady. Měli jsme tam ideální pokojík v zadním traktu zámku, tichý a stranou, právě pro dva a s okny do změti křovin a stromů, kam nevkročila noha, zato se otevřenými zamřížovanými okny ozýval ve dne v noci štěbot ptáků. Okna mohla být opravdu stále otevřená, neboť počasí bylo ideální, ani horko ani zima, a v místnosti hřála nepřetržitě akumulační kamna. Když jsme večer zamkli vnitřní bránu, zůstali jsme ve čtyřkřídlém objektu nebo na jeho nádvoří s šesticí maltézských děl úplně sami, ledaže v lafetě jednoho z nich měly hnízdo sýkorky.

Výlet: Kost byla nádherná a tvrdá, na své skále nad údolím hrdě vztyčená, kamenná, na které si čas zatím vylámal zuby; ten nádherný gotický olistěný oblouk, který byl jediné, co zbylo z rozsáhlého kláštera u Mnichova Hradiště; a co všechno v něm muselo být, když ten jediný oblouk je dodnes tak nádherný! - a kolik takových staveb, kolik v nich soch, obrazů, rouch a lidských životů (mučedníků) vzalo v pohromách dějin za své! - ten jediný oblouk, který dával tušit, jaká dosud nezměřená a nedohlédnutá katastrofa se to odehrála v našich dějinách; a pak tedy ještě Trosky, svým jménem jakoby symbolické, ale v své podobě, kterou jim dal čas a příroda, ta země, která je naše vlast, tak nenapodobitelně a jedinečně krásná, že mluví k srdci a že ospravedlňují i název celého tohoto koutu Český ráj (tak krásné, že tajemstvím své krásy očarovaly i cizince, kterým byl Paul Claudel).

Až ve čtvrtek, pátek, sobotu jsem se po výletech mohl věnovat vlastnímu archivnímu výzkumu. Vybral jsem si hned Josefa Jaroslava Kalinu (1816-1847), ve fragmentární a chaotické a těžko čitelné pozůstalosti jsem dost vzrušen objevil nejprve množství záznamů lidové poezie, mezi nimi erotické písně (v době Čelakovského a před Erbenem - naprosto neskrupulózně upřímné a přitom kouzelné), pak deníkové záznamy, vlastní Kalinovy verše a texty...

Sobota 9. 6. 1984. Pobyt na Starých Hradech u Libáně je příjemný, badatelská komůrka s dvěma postelemi je v odloučeném zadním traktu zámku, obě zamřížovaná okna vedou do zpustlého a nenavštěvovaného kouta s křovisky bezinek, se stromovím smrků, kaštanů a dalších listnáčů, déšť pleská do příkopu několik metrů pod oknem; za tlustými zdmi je útulno, kamna celý čas hřejí, nad námi je koupelna s teplou vodou, vanou i sprchou, ze skladiště je vidět do čtvercového nádvoří se studniční mříží a starými děly; i samy Staré Hrady jsou taková ztracená varta a sousední Libáň a poněkud vzdálenější Kopidlno taková ospalá venkovská městečka. Pocit bezpečí a procul negotiis jsou ovšem jen zdánlivé - i v noci je slyšet rachot přelétajících tryskáčů apod.

V sobotu, kdy ještě bylo zamračeno a poprchávalo, ale vzduch byl teplý, jsme si vyšli za zámek ke starohradskému hřbitůvku. Je to tu typická středočeská krajina, mírná vlnění, stráňky a úvaly, všechno jaksi do sebe schoulené, bez širokého rozhledu do dálek, v sobě bezpečné, štěpné sady za humny, kadeřavé vrby podle potoka v lukách, ohrádky pro husy a ovce, tak nějak starosvětské, neznámí lidé nás tu zdraví atd.

Výlet: Křelinův hrob na velíšském hřbitůvku byl krásný - krásné bylo už to, že se dal na tomto ztraceném místě kousek od rodiště pochovat; za hlavou mu trčí zmrzačená silueta Velíše, na hrobě kamenný kříž a kolem dokola venkovští sousedé, z nichž každá druhá rodina jsou Křelinové.

(Hory roků, Triáda Praha 1999)

prof. Ivan Slavík, básník, Hořovice

Tenkrát nás vedoucí EXODu, milá paní Drahuška Bílková, zavezla také do Starých Hradů, abychom se podívali, jak tato zřícenina začíná vstávat z mrtvých. Dodnes vidím starého pana Joukla, jak sedí v díře, kde je dnes výstavní síň v arkádách, a čistí cihličku po cihličce a oškrabanou starou maltu shrabuje na hromádku - "Ta se použije jako materiál na zpevnění cesty," řekl. A potom lezení tam, kam se nesmělo - po fošnách, které byly položeny místo propadlých stropů.

Dnes, s odstupem času úplně chápu paní Drahušku, když nás, chásku nezvedenou, přetáhla holí po zadku. Bylo to ale láskyplné štípnutí z radosti, že se nám nic nestalo.

A potom jsme již každým rokem viděli, jak zámek roste do krásy. Dnes nám, pamětníkům, asi málokdo uvěří, jaké to tu bylo před třiceti lety. Ještě že existují fotografie.

Růžena Köttnerová, profesorka ZUŠ, Brno

Z vašich dopisů

ing. Lubomír Vaculík, Praha: Myslím, že čtenáři LSK by snadno strávili dvojnásobnou cenu plus poštovné. To je můj návrh na řešení pitomé situace (pošta jsou zločinci).

Milena Bretová, Dětenice: Samozřejmě jako roznašeč LSK jsem plně k službám. Až budete potřebovat, zavolejte, a já si zásilku vyzvednu u vás. A objednávám dalšího předplatitele Listů...

Paní Kopecká, roz. Plachá, Jesenice: Právě přišel starohradský věstník, který moc rádi čteme. Píšu vám malý doplněk ke vzpomínkám pana učitele Holmana. Často čtu o panu Jouklovi. Pan Joukl se zúčastnil všech prací na zámku, ale těch nepočítaných cest do Starských baráků za Pepíkem Plachým (mým otcem) nikdo nespočítal. Vždycky začal: "Pepiku, pudeš tam dělat se mnou, mluvil s Tebou Vojtíšek?" "Ano, mluvil, tak co se dá dělat, musíme na to jít." A šlo se. Co jsem se mu tam nanosila obědů, přestože na ně mohl jít domů. Ale vždycky spěchali, aby byli hotoví. Co jim jen dalo práce zakrýt ty fresky nad bránou za války a zase je pak odkrýt, když bylo po Hitlerovi. Ano, oba byli zedníci, ale vždy se domlouvali. Trávili spolu velkou řádku let na různých stavbách, dokonce i v Jablonci nad Nisou na tom velkém kostele (ještě s panem Havlíkem z Važic). Tak si říkám: "Co bys tomu asi, táto, řekl, kdybys to mohl čísti také?" Asi jako vždycky: "No bóže, za to si nic nekoupím, tak ať chválí za mne toho, koho chtějí."

Poznámka redakce: Děkujeme za dopis - rádi otiskneme všechny vzpomínky, které doplní a upřesní znalosti o historii našeho kraje.

Staré Hrady v tisku

– Návštěvu slovinského velvyslance Damjana Prelovšeka v Dětenicích, v Jičíně, v Libáni a ve Starých Hradech zaznamenaly Noviny Jičínska 20., 21. a 23. 11. a Nové noviny 7. 11.

Drobné zprávy

Rozsáhlá kniha o dějinách Libáňska, jeho pravěku, přírodě, rodácích atd., se chystá na příští rok. Redakci díla tvoří Eva a Karol Bílkovi, Jan Hrdina a Irena Škodová, text budou psát i další odborníci. O vydání se dohodli na schůzce ve Starých Hradech starostové všech zainteresovaných obecních úřadů (Bystřice, Dětenice, Libáň, Rokytňany, Sedliště, Staré Hrady, Údrnice, Zelenecká Lhota, dodatečně byly informovány i obce Bačálky, Hřmenín a Střevač). Starostové zajistí i další spolupracovníky ve svých obcích, především kronikáře, pomohou i se sháněním potřebných písemností, kronik, fotografií atd. Pokud může pomoci i někdo z našich čtenářů, budeme rádi.

V roce 2000 stoupla návštěvnost zámku Staré Hrady - bylo tu 5.378 zájemců. Ve zdejší svatební síni se konalo 34 svatebních obřadů.

Tradiční hon za účasti francouzských lovců se konal v okolí Libáně 20. listopadu 2000.

V Národním muzeu v Praze byla ve středu 13. prosince 2000 představena Pekařova společnost Českého ráje při příležitosti 10. výročí jejího obnovení. Před návštěvou asi 80 zájemců hovořili předseda PSČR Karol Bílek, místopředseda Ivo Navrátil a ředitelka turnovského muzea Vladimíra Jakouběová. Byla tu i dokumentární výstavka o práci Společnosti a promítl se videozáznam o její činnosti.

V televizní soutěži Pyramida na ČT l zazněla 9. 12. také otázka, jak se jmenuje obec u Libáně, kde sídlí LA PNP a jejíž zámek zachránili místní občané. - V další soutěži - Prima rána na Primě 5. 3. prokázal velké znalosti o závodech formule l sedlišťský chalupář Jindřich Pícha a při pokračování 18. března se propracoval k absolutnímu vítězství. Blahopřejeme.

Slovinský velvyslanec dr. Damjan Prelovšek navštívil 20. 11. 2000 Jičínsko. Nejprve byl uvítán v Dětenicích na zámku, pak navštívil Jičín a odpoledne věnoval v doprovodu vedoucích činitelů okresu ing. Jiřího Vitvara, JUDr. Jaroslava Veselého a ing. Jana Jiřičky a starosty obce Josefa Miclíka návštěvě Starých Hradů. Po prohlídce zámku a archivu se zapsal do pamětní knihy a byl nadšen, když se mohl seznámit s několika dopisy slovinských spisovatelů, které jsou uloženy ve fondech literárního archivu. Zvláště ho - jako kulturního historika - zaujaly dopisy architekta Josipa Plečnika. Na závěr návštěvy povečeřeli všichni v přítomnosti představitelů Libáně Jana Šestáka a Josefa Stránského na pozvání majitelů dětenického zámku manželů Ondráčkových v libáňské Radnici.

Volby do krajských zastupitelstev 12. 11. 2000 rozhodly, že nás v Hradci Králové nebude nikdo zastupovat. Nejbližší zvolený krajský zastupitel je pan Jiří Drška z Jičína. Další zastupitelé z okresu jsou z Novopacka a z Hořicka. Z Libáňska vám můžeme sdělit, že ve Starých Hradech zvítězila kandidátka ODS (49 % hlasů), v Sedlištích kandidátka koalice Volba pro město - Strana pro otevřenou společnost, za niž kandidovala i PhDr. Eva Bílková (65 % hlasů). Jako všude byla nízká účast voličů.

Poslední schůze Okresního shromáždění v celé jeho existenci se konala 13. 12. 2000 v Jičíně.

Mgr. Draga Zlatníková, vedoucí oddělení kultury referátu regionálního rozvoje okresního úřadu v Jičíně odešla počátkem roku 2001 do důchodu. Staré Hrady měla ráda, mnohokrát je navštívila a mnohokrát nám pomohla. Věříme, že nás i v důchodu mnohokrát navštíví a mnohokrát nám ještě pomůže.

Mgr. Jana Šimáňová z Dolního Bousova ukončila své působení v LA PNP koncem listopadu 2000. Za poměrně krátkou dobu, kdy zde na částečný úvazek pracovala, odvedla velké dílo. Zpracovala devět fondů (skoro 30.000 archivních jednotek), úspěšně prováděla turisty atd. Loučíme se neradi...

Jivínský Štefan, neformální ocenění kulturních pracovníků na Jičínsku, mělo letos své vyvrcholení 25. února v hospodě v Robousích. Po široké diskusi v regionálních novinách se organizátorům sešla více než stovka nominací ve dvou kategoriích. Z našeho okolí to byl např. milkovický Stanislav Penc, libáňská dechovka, organizátoři starohradských kulturních akcí, libáňský loutkoherec Jan Řezníček atd. Nakonec porota udělila Štefana za dlouholetou činnost jičínskému profesoru hudby Milanu Ročkovi a Štefana za kulturní čin roku si vylosovaly organizátorky celoobecní sousedské společné dovolené u moře z Libošovic.

Těsné vítězství Kůrany Sedliště, Nejhodnotnějšího výsledku v pátečních zápasech dosáhla Kůrana Sedliště - i takové titulky v novinových referátech provázely letošní působení tohoto týmu ve 25. ročníku turnaje kuželkářů neregistrovaných družstev v Jičíně. Nakonec toto družstvo zvítězilo v 5.B lize a postoupilo do 4. ligy.

Kulturní kalendář: 4. 1. 1981 zemřel libáňský učitel a kronikář František Vojtíšek. 6. 1. 1871 se narodil první sedlišťský kronikář Josef Dlouhý. 9. 1. 1901 se narodil libáňský lékař a náš spolupracovník František Škobis. 10. 1. 1836 se v Libáni narodil významný český historik a archivář Josef Emler. 29. 1. 1996 zemřel náš dlouholetý spolupracovník Jan Poláček. 14. 2.1856 zemřel v Lomnici nad Popelkou lékař Antonín Krkavec. 20. 2. 1931 se narodil libáňský malíř a kulturní pracovník František Škoda. 23. 2. 1851 se narodil malíř Karel Liebscher. 27. 2. 1921 se narodil P. František Lukeš, nakonec poděbradský probošt, přítel Starých Hradů. 7. 3. 1961 zemřel odborný spisovatel dr. ing. Václav Jonáš, který dlouho pracoval v Libáni. 9. 3. 1901 se narodil náš významný spolupracovník Jaroslav Jíhlavec. 17. 3. 1996 zemřel pokrývač Josef Škoda ze Psinic, obětavý pracovník při záchraně starohradského zámku.

Naši jubilanti: Osmdesátiny oslavily 6. 1. paní Blažena Dovolová z Bystřice, 7. 2. paní Růžena Macková ze Sedlišť a 28. 2. paní Blažena Niedermaierová, roz. Janská ze Starých Hradů. 75 let se dožil 23. 1. pan Ladislav Jonáš ze Starých Hradů. Blahopřejeme!

Blahopřejeme našim přátelům a spolupracovníkům a alespoň takto jim dnes při příležitosti jejich životních jubilejí děkujeme za vše, co pro Staré Hrady a náš časopis dělali a dělají. Připomínáme si, že datum narození nám tají letošní osmdesátník, nakladatelský pracovník a redaktor Jan Řezáč, libáňský prvorepublikový student, který nám slíbil své vzpomínky. 75 let života oslavili 8. 1. literární historik dr. Jaromír Loužil a 21. 2. divadelní vědec dr. František Černý. O deset let mladší jsou "Děteničák" ze Šumperka ing. Alois Chalupa (6. 2.), grafik Jaroslav Cheben z Hradce Králové (17. 2.), mladoboleslavský historik prof. PhDr. Karel Herčík (9. 3.), herec a spisovatel Zdeněk Svěrák z Prahy (28. 3.) a sobotecký lékař dr. Ivan Kafka (29. 3.). Ještě jednou díky!

Úmrtí: 15. 8. 2000 zemřel v Liberci významný kulturní a skautský pracovník prof. Jaroslav Tomsa. 5. 1. 2001 zemřela v Libáni ve věku 86 let naše dlouholetá čtenářka a spolupracovnice paní Milena Halová. 16. 2. 2001 zemřel v Jičíně věrný návštěvník Starých Hradů JUDr. Jan Klouček ve věku 80 let. 9. 3. zemřel malíř Jaroslav Mrva z Hradce Králové. Budeme vzpomínat.

Oprava: V kulturním kalendáři v minulém čísle LSK jsme omylem zaměnili jméno poslední majitelky velkostatku Kopidlno-Staré Hrady - místo Henrietta má být Marietta, provdaná 8. 11. 1943 za ing. Karla Mensdorffa-Pouilly.

Kulturní aktivity Standy Pence v Milkovicích jsou nevyčerpatelné. V letošním roce hodlá uspořádat ve dnech 1. - 8. srpna týden kulturních a společenských slavností Milkovice v roce 1, založil Spolek přátel koz, chystá otevření Muzea koz a čile se má k světu i Kozí nakladatelství, které chce vydat sérii historických pohlednic Libáňska, brožurku o Milkovicích, publikace o květeně Libáňska, o zanikajících řemeslech, o bývalých i současných restauracích v kraji, o činnosti spolků a divadel Libáňska, o tradici big beatu v Libáni, díla věnovaná chovu koz, loutkovému divadlu atd. Přejeme hodně zdaru a hodně obětavých spolupracovníků.

Místo pozvánky

Vstupné: dospělí 20 Kč, děti 10 Kč.

Stálé expozice: pracovny A. Jiráska, E. Krásnohorské a J. Vrchlického,

výstava J. Foglara; zámecká galerie, svatební síň, kaple,

historická expozice o dějinách zámku

výstavy v gotice:

1. 5. - 7. 6. Michal Ščigol - obrazy
9. 6. - 28. 6. Pohodlí a přátelé v novém miléniu - výtvarná skupina
30. 6. - 30. 7. Jan Křesadlo - životní dílo
1. 8. - 23. 8. Zdeněk Macháček - plastiky
25. 8. - 20. 9. Bulharští malíři a grafici
22. 9. - 31. 10. Miloš Kalista - obrazy

výstavy v arkádách:

21. 4. - 17. 5. Josef Krenn - fotografie
19. 5. - 14. 6. Dagmar Hochová - fotografie
19. 5. po vernisáži beseda s olympionikem z roku 1956 Mojmírem Stuchlíkem
16. 6. - 12. 7. Pravoslav Prokeš - fotografie
16. 6. po vernisáži pěvecký koncert Kateřiny Kachlíkové, členky Národního divadla Praha
14. 7. - 9. 8. manželé Kosovi - keramika
11. 8. - 6. 9. Ivan Hrych, Josef Bucek, Eva Hnyková: Interiér
8. 9. - 4. 10. Jiří Ullrich - fotografie

Vernisáže výstav začínají ve 14 hodin, po nich budou další kulturní programy - podrobnosti na pozvánkách a plakátech, v denním a regionálním tisku, ve Východočeském rozhlase a v dalších číslech LSK.