V současné době je všestranné poznávání Valdštejnova života ukončeno. U nás se o to významnou měrou zasloužili především Josef Pekař (Valdštejn 1630-1634. Dějiny valdštejnského spiknutí I-II, 1933-1934) a Josef Janáček (Valdštejnova smrt, 1974; Valdštejna jeho doba, 1978; Valdštejnova pomsta, 1992)

Nové hodnocení vojenského podnikatele v evropském rozměru přinesli Josef Polišenský a Josef Kollmann v knize Valdštejn. Ani císař, ani král, vydané roku 1995 česky a o dva roky později i německy. Tito historikové nezveličují vévodovy zdravotní problémy, odmítají nařčení ze spiknutí, nepouštějí se do odvážných psychologických sond jako Josef Janáček. Využívají širší pramenné základny a přesvědčivě ukazují, že Valdštejn musel zemřít, protože překážel španělské diplomacii spřádající velmocenské plány.

Německý historik Christoph Kampmann publikoval v roce 1998 v malotirážním periodiku Historického ústavu AV ČR zajímavou studii o Valdštejnově vraždě. Dospěl k závěru, že vévoda byl ze španělského a vídeňského pohledu vlastně "notorický říšský rebel". Neměl tedy nárok na řádný proces a bez soudního řízení podléhal tzv. říšskému achtu (klatbě). Tento trest se udržoval v trestním právu Římskoněmecké říše tradičně od dob raného středověku. Takový rebel neměl žádnou právní ochranu, stál v politické, sociální, hospodářské i společenské izolaci. Bylo jen otázkou času, kdy někdo jeho život násilně ukončí.

Pražský archivář Josef Kollmann je známý jako znalec našich i zahraničních valdštejnián. V roce 1999 vydal knihu Valdštejn a evropská politika 1625-1630. Historie 1. generalátu. Letos na ni navázal publikací Valdštejnův konec. Historie 2. generalátu 1631-1634, jež se v těchto dnech objevila na knihkupeckých pultech. Autor nás zasvěceně provází vévodovým životem krok za krokem a archivním materiálem dokládá, že tento muž nebyl ani zrádce, ale ani hrdina. Netoužil po českém trůnu a nedopustil se tedy zrady na císaři. Valdštejn podle Kollmanna usiloval o univerzální trvalý mír a svému cíli, který byl v té době ovšem spíše iluzorní, podřizoval svou politiku a strategii: "Jeho mírový plán byl neobvyklý a na svou dobu příliš smělý, než aby nevyvolal nedůvěru či předsudky. Jinými slovy řečeno, byl předčasný, protože doba nebyla ještě zralá na jeho přijetí. Hlavní účastníci nebyli válkou ještě natolik unaveni, aby si přáli její ukončení. Naopak, byli plni bojechtivosti a stavěli se proti míru, doufajíce ještě každý ve své vítězství na válečném poli, což Valdštejn považoval při vyrovnanosti sil za nemožné. Zejména Švédsko a Francie byly proti míru a snažily se zabránit mu za každou cenu. Jejich vedoucí státníci, kancléř Oxenstierna a kardinál Richelieu, vynakládali velké úsilí, aby jeho mírové plány mařili; při jejich neobyčejných schopnostech a obratnosti se jim to dařilo úspěšně. Proti těmto vynikajícím mužům a jiným dalším stál Valdštejn se svými mírovými snahami sám zcela osamělý, bez jediného stoupence či dokonce spojence."

J. Francek

Někteří Pačáci a okolňáci

Náhodně vybraných zhruba 450 snímků osob, dnes již můžeme říci z minulého století, bez ohledu na jejich profesi, sociální postavení a další kritéria, si budou moci návštěvníci výstavy prohlédnout již od 16. března v Suchardově domě, kdy bude výstava uvedena vernisáží.

Richard Geisler svými počítačovými snímky z historie Nové Paky, které pravidelně prezentuje nejen v novopackém měsíčníku Achát, ale vydal je již i na sedmi CD nosičích, umožňuje pamětníkům zpětné ohlédnutí a vzpomínky na mládí. Mladším občanům ukazuje, jak žilo město a jeho občané před padesáti i více lety, a tím v nich vzbuzuje úctu k předkům a hrdost nad tím, být "Pačákem". Abychom pochopili současnost, měli bychom znát minulost, a to nám snímky Richarda Geislera bezesporu umožňují.

Jak nám Richard Geisler sdělil, s prezentací digitálních snímků chce pokračovat i v dalších letech. Zatímco letošní kolekce snímků je již připravena, v příštím roce chce autor uveřejnit svatební snímky novopackých svatebčanů pod názvem "Když si náš dědeček babičku bral" a v následujícím roce chce vystavovat snímky z okruhu školství a zdravotnictví.

Po více jak měsíční prezentaci snímků Richarda Geislera se od 20. dubna v Suchardově domě představí se svojí grafickou tvorbou autor televizní podoby Maxipsa Fíka profesor Umělecké průmyslovky v Praze Jiří Šalamoun. Od 29. června do 9. září by se zde dále měla uskutečnit výstava Cyrila Boudy k jeho stému výročí. Podle Miloslava Bařiny by úvodní slovo na vernisáži měl s největší pravděpodobností mít Adolf Branald. Celý říjen a část září pak své prostory uvolní Suchardův dům historikovi umění a čestnému občanu Nové Paky Jaromíru Zemanovi. Derniéru novopacké výstavní sezony v Suchardově domě zajistí od 3. do 18. listopadu výstavou obrazů malíř Jan Kristofori, který v minulých letech žil dlouhou dobu ve Švýcarsku a Norsku.

(ur)

Psalo se před lety

Krakonoš, 21.1.1934

Valdštejnská výstava v Jičíně v roce 1934

FOTO: archiv OMaG Jičín

FOTO: archiv OMaG

Ustavený výbor, v jehož čele stál ředitel státního ústavu učitelského Jaroslav Havelka, se dal ihned do práce a v listopadu téhož roku se začal rýsovat plán výstavy a dalších doprovodných akcí. Nejvíce problémů měli členové výboru s opatřením vhodných exponátů pro výstavu. Jednak v samotném Jičíně se kromě obrazů a staveb mnoho dalších památek na Valdštejna nedochovalo a jednak jičínská výstava časově kolidovala s výstavou pražskou, která měla při zapůjčování exponátů před jičínskou přednost. Základ historického materiálu byl nakonec získán v Mnichově Hradišti, Bělé, Doksech a Mladé Boleslavi. Významné přírůstky se našly i v Jičíněvsi, Kopidlně, Rožďalovicích a Železnici. Zajímavý nález byl objeven na pile v Úlibicích, kde se našlo dělo z doby předvaldštejnské, které sloužilo jako jičínské hradební dělo. Na jeho vyčištění a zrekonstruování (našla se pouze hlaveň) se přičinila firma Knotek a dělo pak před obchodní školou - místem samotné výstavy, plnilo úlohu významného poutače.

Vlastní oslavy se rozeběhly v pátek 9. února 1934 slavnostní akademií v Masarykově divadle. Ta měla na programu po úvodním slovu předsedy výboru J.Havelky vystoupení vojenské hudby p.pl. Arragonského řízené prap. Melíškem a aktovku Irmy Geisslové Valdštejn v Jičíně v podání ochotnického spolku J.K.Tyl. Vojenská hudba sklidila všeobecné uznání, toho se jí i jejímu dirigentovi dostávalo i při dalších akcích a koncertech v průběhu celých oslav, divadelní hra však byla přijata s určitými rozpaky. "Přiznáme se, že jsme čekali více. Ale uváží-li se obtížnost veršů na jevišti a historické hry vůbec, můžeme býti spokojeni," komentuje na svých stránkách představení Krakonoš. Za jedenáct dnů od tohoto prologu oslav začal i cyklus přednášek. Zahájil ho 20. února kapitán Památníku odboje v Praze František Martínek, který představil Valdštejna jako válečníka. V dalších přednáškách se Jičíňákům představil vedle jiných i básník a spisovatel Jaroslav Durych. Vyvrcholením celého cyklu pak byla přednáška prof. Josefa Pekaře, tehdejšího největšího odborníka na valdštejnskou problematiku, který vystoupil 25. května v Masarykově divadle.

Dne 25. února, ve výroční den vévodova úmrtí, sloužil královéhradecký biskup M.Pícha slavností mši za Albrechta z Valdštejna, při níž zazněla i část mše Kryštofa Haranta. Poněkud paradoxní, když si uvědomíme, že právě Valdštejn Haranta na Pecce zatýkal.

Vlastní výstava věnovaná Valdštejnovi, která byla slavnostně zahájena 24. června, byla umístěna v obchodní škole, kde památky na jeho dobu vyplnily tři velké místnosti v prvním patře a ve čtvrté místnosti se nacházely olejomalby a akvarely akademického malíře Procházky a dále díla Čejky, Mackové, Mencla a jiných. V přízemí školy mohli návštěvníci zhlédnout modely a fotografie rázovitých selských staveb z Jičínska. O několik dní dříve, 17. června, byla zpřístupněna i putovní výstava slovanských lázní a přírodních krás v nedaleké mateřské škole. V zámecké zahradě postavil kumburský pivovar restauraci s hudebním pavilonem pro večerní koncerty vojenské hudby.

Měsíc trvající výstava byla úspěšná a hojná návštěva zhruba pokryla její režii. Město uvolnilo z obecního rozpočtu 10.000 Kč a tuto částku nesměl výbor překročit. Důležitým přínosem byl hlavně zisk z večerních koncertů, i když se Krakonoš, ale až po skončení všech akcí, pozastavoval nad častými příplatky a zvýšeným vstupným, které nebylo obecenstvu dostatečně zdůvodněno. "Zvyšovati zájem o návštěvu večerních koncertů přehnanou reklamou, mnoho slibující, ale nic nebo jen velice málo splňující, není prozíravé vzhledem pro udržení si důvěry pro příště," dovolil si až koncem července opatrnou kritiku Krakonoš. Všechny předchozí kritické ohlasy byly předávány přímo pořadatelům, aby "nám nemohlo býti vytýkáno, že snad uveřejňováním některých stížností podnik poškozujeme".

(to)

I ta nepatrná bylinka ...

Vzhledem k tomu, že mě k ní pojí i příbuzenský vztah, moje babička byla starší sestrou Marie Vávrové, rozhodl jsem se hlouběji zmapovat její život a především literární tvorbu. Navštívil jsem mimo jiné zámek Staré Hrady, kde jsou uloženy její písemnosti, kontaktoval jsem se s rodinnými příslušníky na Kladně, kde prožila velkou část svého života, ale stále mně unikají některé důležité informace. Proto píši tento článek a obracím se s prosbou na pamětníky, kteří by mohli přispět k upřesnění informací o dat o Marii Syřišťové-Vávrové, neboť bych chtěl u příležitosti jejího životního jubilea v následujících letech vydat soubornou knížečku o jejím životě. Myslím si, že by si to zasloužila, ačkoliv za svého života její tvorba nikde oficiálně nevyšla. Jak píše v jedné své básni: "Všechno má svůj účel, i ta nepatrná bylinka ...!". Myslím si, že i její tvorba měla a má svůj účel a smysl.

Pro upřesnění uvedu ve zkratce její životopis. Marie Vávrová se narodila 30. dubna 1894 v Kacákově Lhotě v rodině Karla Syřiště a Františky Syřišťové, rozené Suchardové. Rodiče pocházeli z Kacákovy Lhoty. Měla celkem deset sourozenců. Školní docházku začala na obecné škole v Kacákově Lhotě v roce 1900 a ukončila ji v roce 1908 s prospěchem výborným. Dnes by se řeklo s vyznamenáním. Početná rodina, chudé poměry a fakt, že je dívkou, rozhodl o její další cestě. Nejprve se doma starala o mladší sourozence a v roce 1912 nastoupila službu v úlibické hájence u zdejšího lesního Karla Patočky. Na šest let strávených ve službě vzpomíná i ve svých básních. V roce 1918 se její stopa ztrácí. Podle nepotvrzených pověstí snad otěhotněla. Otcem dítěte měl být nějaký lesník či hajný a odešla na Kladno, kde žila u své nejstarší sestry Anny. V pátrání po matrikách a archivech na Kladensku jsem zatím neúspěšný. Dítě, snad holčička, měla zemřít ještě v šestinedělí.

Dále vím, že se ve třicátých letech provdala za Františka Vávru. Děti z tohoto svazku nevzešly. Po jeho smrti v roce 1956 žila u své neteře na Kladně a věnovala se literatuře. Občas navštěvovala rodný kraj a 22. září v roce 1982 v Prosečnici zemřela. Obracím se tedy prostřednictvím Nových Novin na všechny, kteří by mohli přispět jakoukoliv upřesňující informací. Případné dopisy adresujte na redakci NN. Předem všem děkuji.

Na závěr si dovolím kratičkou ukázku z tvorby Marie Vávrové, která milovala rodný kraj, do kterého se v tvorbě soustavně vracela: "Kumburku, Kumburku,/ koutečku krásný v Českém ráji/ co kouzla, půvabu, v tobě se tají ...".

Václav Franc

Kolej v jednom kole

"Jsme si vědomi úskalí, která naše rozhodnutí přinášejí. Zároveň však vnímáme unikátnost tohoto prostoru a realitu skutečností, které jsou s kolejí spojeny," objasňuje aktivity občanského sdružení jeho představitel Jiří Veselý.

V letošním roce má kolej ožít dvěma víkendovými polyfunkčními festivaly, větším počtem přednášek, besed a řadou dalších drobnějších programů. Stěžejní akcí pak má být podzimní kovolijecká dílna, která svým pojetím a rozsahem přesáhne hranice naší republiky.

"Jedním z našich investičních cílů je zprovoznění sociálního zařízení v koleji do takové míry, aby nebylo ohroženo pořádání akcí s větší účastí publika. Plánujeme i úpravu alespoň tří místností pro běžný provoz, díky čemuž by se část koleje mohla stát alespoň trochu výdělečnou.

Chápeme současnou finanční situaci města, proto nepožadujeme peníze z městského rozpočtu. Veškeré úpravy provedeme na vlastní náklady a z větší části svépomocí. Každou formu materiální výpomoci bychom samozřejmě přivítali. Po radnici tedy žádáme pouze vyjádření podpory našemu záměru, smluvní řešení provozních záležitostí a přizvání ke spolupráci při vytváření celkového konceptu a budoucího využití Jezuitské koleje," dodal Jiří Veselý.

Pokud občanské sdružení uvede do praxe myšlenky, se kterými byla již seznámena městská rada, pak se bude město snažit jejich iniciativy podporovat. Podle jičínského starosty Jiřího Lišky však musí vzniknout řádný smluvní vztah s jednoznačnými pravidly a určením míry a rozsahu odpovědnosti za provoz Jezuitské koleje. Odpovědným by logicky měl být její provozovatel, v našem případě tedy Občanské sdružení Kolej v jednom Kole.

"Pakliže se projekt ukáže funkční, jsme ochotni činnost sdružení podpořit drobnými výdaji z městské pokladny. Mohli bychom se například spolupodílet na úhradách provozních nákladů. Avšak představa, že by město investovalo větší finanční částky do stále ještě provizorního řešení, se nám zdá v současné době neefektivní. Faktem také je, že ne každý člen městské rady je horlivým zastáncem výše uvedeného využití Jezuitské koleje, proto i rozhodování bývá občas složité," připustil Jiří Liška.

(mar)

17. února od 14 a 16 hodin

pohádku Ježibaba Helena

Pověst o vzniku kopce Zebína