Jeseň

Každým dnem prchá krása

léta,

podzim už čeká u dveří
a moudrá jeseň vlídně šeptá
babímu létu na keři.

Jen lesklých nitek hojnost


rozdej,

ať kraj se stříbrem zatřpytí,
sadům a nivám ještě přidej
na jarní svěžest, za kvítí.

25 let pracoviště LA PNP Staré Hrady

Vystřídali se zde tito zaměstnanci:

Odborní pracovníci: prom. hist: Karol Bílek (1971–dosud), prom. ped. Ivana Macková (1976–1990), PhDr. Eva Bílková (1981–dosud), PhDr. Dana Holmanová-Oulehlová (1985–1993), Magdaléna Barešová (1994–dosud).

Brigádně: Jiřina Straková (1978–1986), RNDr. Karel Samšiňák, CSc. (1990–1991), Irena Škodová (1992–dosud).

Studentské brigády a praxe zde vykonávali: Eva Horáčková (1973–1980), Eva Jansová (1973), Zlatka Horáčková (1973–1974), Helena Slavíková (1975–1980), Ivana Štěpánková (1980), Rita Škodová (1981), Dana Oulehlová (1981–1985), Dagmar Balcarová (1982–1984), Draga Bílková (1982), Pavel Chalupa (1982), Martin Kovář (1983), Petra Lukešová (1983–1984), Michal Fiala (1984), Jakub Hrdlička (1984), Ivana Tomková (1986), Jan Hrdina (1988), Jan Bílek (1988–1994), Eliška Janásková (1989–1993), Martina Mašínová (1993–1994), Šárka Snížková (1993–1994), Eva Bílková mladší (1993–dosud), Jitka Bílková (1993–dosud), Pavel Kodera (1993), Petr Nový (1993), David Pazdera (1993), Zdeněk Vybíral (1993), Jarmila Hansová (1993), Zdeňka Prokopová (1993), Markéta Marková (1993), Pavlína Siranová (1993), Jan Vrtiš (1994), Karolina Pátková (1994), Jan Bartoš (1994), Kateřina Pastyříková (1994), Štěpánka Štroblová (1994), Klára Hlaváčová (1994), Denisa Müllerová (1994), Zdenka Večerníková (1994), Martina Vyvlečková (1994), Pavla Šťastná (1994).

Administrativní pracovníci: Eva Košvancová-Jansová (1974–1980), Liběna Šolcová (1994–dosud).

Ostraha pracoviště: Vladimír Holman (1969–1993), František Plíšek (1988), Jaroslav Říha (1988–dosud), Ladislav Tuláček (1989–dosud), Josef Miclík (1993–dosud), Václav Stejskal (1994–dosud), Václav Trnka (1994–dosud).

Úklid pracoviště: Anna Holmanová (1979–1982), Zora Trnková (1982–1989), Jaroslava Tuláčková (1989–dosud).

Technická údržba: František Svoboda, Jindřich Novák, Martin Heršálek aj.

Stěhování a další práce: žáci ZŠ Libáň, studenti gymnázia Slaný (vedla P. Lukešová), gymnázií z Prahy (vedli K. Zálišová, profesor Z. Lauschmann), trampové, další přátelé Starých Hradů (vedli ing. I. Holub, K. Brožová aj.), zaměstnanci PNP z Prahy i Starých Hradů, průvodci ze zámku Staré Hrady, hasiči a další občané Starých Hradů, Sedlišť a okolí aj.

Za uplynulé čtvrtstol. bylo na pracovišti uděláno hodně. S postupnou obnovou zámku byla rozšiřována nájemní smlouva, takže dnes je zde uloženo již 1312 archivních fondů ve 21 722 kartonech. Zpracovalo se zde 183 archivních fondů – celkem 361 160 archivních jednotek. Pracoviště navštívilo 702 badatelů, kteří vykonali 2532 badatelských návštěv. Byli mezi nimi i cizí badatelé z Bulharska, Finska, Francie, Holandska, Itálie, Kanady, Německa, Polska, Rakouska, SSSR a USA. Ve spolupráci s vysokými školami v Českých Budějovicích, Hradci Králové, Liberci aj. je zde uskutečňována archivní praxe studentů. Do studovny v Praze bylo vypraveno 4324 výpůjček archiválií. Řada fondů byla získána přímou akviziční činností.

Bylo zde uspořádáno 32 menších výstav z archivního materiálu (některé byly putovní, připravené pražskými kolegy). Zaměstnanci pracoviště dále pomáhali pří rekonstrukci zámku, při provádění turistů, napsali desítky článků, studií a edic, uspořádali mnoho přednášek a besed, vedli řadu let literární kroužek ZŠ Libáň, podíleli se na organizování kulturních akcí na zámku atd.

Ze Starých Hradů byl také po celou dobu trvání v letech 1977–1982 spravován depozitář na zámku Vinařice u Dobrovic.

Trvalá dobrá spolupráce s Obecním úřadem Staré Hrady, zdejší Osvětovou besedou i s Okresním úřadem v Jičíně dává předpoklady, že rozvoj pracoviště bude i nadále pokračovat – ku prospěchu tohoto kraje i Památníku národního písemnictví.

Karol Bílek

Ohlédnutí za výstavou

Nejsem teoretik výtvarného umění; jen člověk, který to, co cítí a vidí, předá prostřednictvím štětce a barev na plátno.

Ráda navštěvuji výstavní síně s obrazy a obrázky a nechávám se unášet jejich krásou. Ale nejcitlivěji vnímám obrázky, které jsou vytvořeny dětskou rukou.

Při letošní, už tradiční výstavě dětských prací ve Starých Hradech bylo ještě něco navíc. Obklopila mě dojemná atmosféra při setkání s dětmi, kterým nebylo dopřáno plné zdraví. Při pohledu na nemocí zdeformované dětské ruce jsem byla hluboce dojata. A tak jsem tiše stála s úctou a obdivem u každého obrázku, figurky … Z dílek jsem cítila velkou touhu něco krásného vytvořit nebo být nějak užitečný.

A tak se, Pane, obracím s prosbou na Tebe.

Dopřej těmto dětem, aby ve svém životě neztrácely radost z tvořivé práce. A dopřej nám sílu, abychom jim v tomto mohli pomáhat.

Eva Hnyková

Na vstupném jsme vybrali částku 2950 Kč, kterou jsme spolu s 2090 Kč získanými při příležitosti výstavy od libáňských firem věnovali na vybavení zvláštní základní školy pro zdravotně postižené děti v Železnici. Děkujeme referátu kultury Okresního úřadu v Jičíně za příspěvek, z něhož jsme uhradili náklady na dopravu dětí ze Železnice do Starých Hradů na vernisáž výstavy.

Děkujeme libáňským firmám: P + S; DUO – krejčovství; Lékárna; Drogerie – Miluše Petříčková; Z&Z – Sportex, Ilona Zadinová; Řeznictví U Kotyků; VOPA – cukrárna; Smíšené zboží – elektro, Eva Hindráková; Škrobárny – prodejna; Kadeřnictví; Květinka; RESLER & spol.; JARS – smíšené zboží, ovoce – zelenina; Smíšené zboží – ovoce, J. Kořínková; Smíšené zboží – Blažena Červoňáková; BAPO – elektronik; Jaroslava Pokorná – prodej tiskovin a tabáku; Kalinková Marie, drogerie – papír; Prádelna Libáň, R. Syrovátková. Děkujeme návštěvníkům za zvýšené vstupné.

Radost z úspěšné akce kalí jen pomyšlení na to, že ne všichni rodiče a učitelé přišli posoudit díla svých dětí a žáků a že se v Libáni našli lidé, kterým vybírání příspěvku pro nemocné děti nebylo po chuti.

E. B.

Šest letních zastavení

Můžeme konstatovat, že všech šest letních kulturních odpolední ve Starých Hradech se vydařilo. Tři z nich přilákaly dokonce víc než stovku návštěvníků. Přivítali jsme zde významné kulturní pracovníky, vědce a umělce. A všichni projevovali svou spokojenost.

V gotice vystavoval od 25. 6. MUDr. Jaroslav Dostál výběr ze svého celoživotního malířského díla (zahájil dr. Jaromír Zemina), Vladimír Holman představil své obrazy a kresby při příležitosti 80. narozenin – při vernisáži 23. 7. mu ve svých projevech poblahopřáli pan ředitel Libor Novotný z Libáně, ředitelka PNP dr. Eva Wolfová, zástupce starosty Starých Hradů Josef Miclík; připojili se i zástupci naší osvětové besedy, sedlišťského obecního úřadu a sedlišťských hasičů. Dále zde instalovala své rozměrné gobeliny a grafické listy paní Jenny Hladíková – při zahájení 27. 8. promluvila dr. Iva Janáková a na violoncello zahrála Marcela Pěrušková.

V bývalé svatební síni jsme zhlédli od 9. 7. umělecké fotografie našeho krajana Jiřího Hellera z Německa. O své práci hovořil umělec sám, dále recitovala Hana Kofránková a zpívala Dita Pfefferová. 13. 8. začala úvodním slovem spisovatelky dr. Marie Kubátové výstava pastelů, kreseb a dalších děl královéhradeckého výtvarníka Vladimíra Gottvalda; zahrála zde turnovská kapela "Karlova sešlost". Další vernisáž tu proběhla 11. 9., kdy letošního jubilanta Jaroslava Mrvu představil dr. Milan Martinec a zazpíval mu operní pěvec Petr Hlavatý. Martincův projev otiskneme příště.

Během léta se návštěvníci také mohli ve vitrinkách 1. patra zámku seznámit s výsledky práce zdejšího pracoviště literárního archivu Památníku národního písemnictví za 25 let jeho existence.

Z kulturních pořadů zaujala nejvíce přednáška univ. prof. PhDr. Roberta Kvačka, DrSc., o vztahu spisovatele Karla Čapka a pražského PEN-klubu 25. 6. a báječné vystoupení Jitky Molavcové, Alfreda Strejčka a Pavla Jurkoviče "Písně zbožné, milostné a darebné" 27. 8.

Mezi letními návštěvníky zámku jsme uvítali m.j. velvyslance USA v Praze pana Adriana Basoru s chotí, choreografa Vlastimila Harapese, PhDr. Marii Neudorflovou z Ottawy, vdovu po národním umělci Františku Langerovi Annu Ludmilu Langerovou, univ. prof. Alexandra Sticha, Mistra Vladimíra Komárka atd.

Ale dosti slov – začtěte se raději do úvodních projevů, které vám o letních starohradských výstavách řeknou více.

Eva Bílková

Vernisáž výstavy Vladimíra Holmana 23. července 1994 v zámku Staré Hrady

Vladimír Holman – učitel a vychovatel.

Vladimír Holman – kulturní pracovník v tom nejširším slova smyslu, vynikající organizátor, obětavý pracovník.

Vladimír Holman – výtvarník, umělec.

A položíte-li si otázku, která stránka z těchto tří je nejdůležitější, odpověď je jednoznačná: Všechny stejně důležité, protože všechny tři vytvářejí osobnost – osobnost trojjedinou.

A to, že jsem začal učitelem a vychovatelem? Zde jsme se my dva setkali a poznali jako kolegové na libáňské škole. To má ovšem za sebou učitelské působení na Ostravsku, v Třebenicích v Českém středohoří, v Bílé Třemešné. V Libáni pedagogickou činnost ukončuje ve funkci zástupce ředitele. Byl to učitel uvážlivý a laskavý, k dětem i kolegům. A musím přiznat, že to nebylo málo v oné době.

S učitelským povoláním souvisí druhý rys osobnosti Vladimíra Holmana – kulturní a osvětový pracovník. Krásné na tom je, že on zde nepracoval, protože to nadřízení vyžadovali na učiteli, on pracoval z vnitřních pohnutek, z vnitřní potřeby spolupodílet se na vytváření krásy domova.

V Bílé Třemešné je hlavním iniciátorem vybudování památníku J. A. Komenského, zakládá obecní kroniku, buduje veliký rybník, vede kulturní soubory, s kterými zajíždí po celé republice.

Běh života zanáší Vladimíra Holmana na Libáňsko. Učí na libáňské škole, maluje v ateliéru v nedalekých Sedlištích a je veřejně činný. 15 let je předsedou MNV, pracuje v osvětové besedě, píše a doplňuje sedlišťské a starohradské kroniky a … zachraňuje starohradský zámek. Pouhá tři slova – zachraňuje starohradský zámek – ale co obsahují: kolik nadšení, kolik síly duševní i tělesné, kolik organizátorské práce, kolik jednání, kolik zklamání a vítězství – to ví jen on sám a nemluví o tom. Říká se, že s lidmi je práce nejtěžší. A vidíte, Vladimíru Holmanovi se podařilo neuvěřitelné. Sám o tom píše, cituji: "Před očima mi defilují stovky lidí, kteří se svou dobrovolnou prací podíleli na záchraně Starých Hradů. Od školních dětí přes studenty, učně, požárníky a další občany a důchodce z místa a okolí až po badatele z archivu a nesmírně obětavé pracovníky z řad trampů a ochránců přírody."

Nejcennějším bylo jádro místních řemeslníků. Takže na začátku byly rozvaliny a popraskané zdi, kde rostly kopřivy, akáty a černý bez. Na konci obnovený zámek s literárním archivem Památníku národního písemnictví, s výstavními síněmi, s krbovým sálem pro koncerty, s obřadní síní, s restauračními prostorami. Zámek žije, protože lidé jej potřebují a váží si zámku. Patří ke krásám domova.

Je obdivuhodné, jak ruce, které dokázaly tvrdě pracovat na starohradském zámku, jak tytéž ruce jemně vykreslí charakteristiku krajiny. Ano, je zde třetí rys osobnosti. Krajinář v malbě i grafice. Krajinářem především rodného kraje, ale i všech míst, kde působil nebo která navštívil. Proto i na naší výstavě, která je nepatrným průřezem jeho celoživotního díla, najdete tyto inspirativní zdroje: krajinu Jičínska, Podkrkonoší, Ostravska, Třebenicka, Slovenska, ale i ohlasy pobytu v Jugoslávii, Bulharsku, Francii.

Musíme si uvědomit, že Vladimír Holman je novopackým rodákem a Nová Paka má výtvarnou tradici. Ta ho zaujala hned od mládí a předurčila budoucí cestu. Byl zde veden znamenitými výtvarníky prof. Josefem Jelínkem a později zasloužilým umělcem Karlem Štikou, který se stal jeho dobrým přítelem a rádcem na dlouhá léta.

Až budete prohlížet krásu domova ztvárněnou v obrazech, nezapomeňte, že tento obdivuhodný člověk tu krásu domova vytvářel všude, kde žil a pracoval. Za to vše patří Vladimíru Holmanovi poděkování, upřímné poděkování. Za to vše patří Vladimíru Holmanovi obdiv, co dokáže člověk během jednoho jediného života vykonat. Až budete prohlížet obrazy, které zachycují krásu našeho domova, nevyvolají ve vás potřebu tu krásu chránit a uchovat? Chránit krásu přírody, vytvářet krásu našich obcí a našich domovů. Vidíte, v tom je síla umění, síla těchto obrazů: chtít zkrášlovat, chtít být lepší než předtím, povznesenější nad malichernostmi, skromný a pokorný před majestátem přírody.

Náš jubilante, vypadá to jako že my o Tobě bez Tebe. Už to napravuji, teď jen k Tobě. Oslovuji Tě nejen jménem svým, ale jménem všech zde přítomných, dovolíte mi to přátelé: Vážíme si Tvé práce, dává nám sílu a přejeme Tobě – i sobě – aby Ti zdraví dovolilo pracovat a umělecky tvořit ještě po mnohá léta. Pro radost nás všech!

Libor Novotný

Vážení přátelé,

Všechna tato jubilea mají něco společného, a tímto pojítkem je právě osobnost pana učitele. Když se spojily obce Staré Hrady a Sedliště a on se stal předsedou tehdejšího místního národního výboru, byla jednou z jeho prvních myšlenek záchrana starohradského zámku před demolicí. Navázal tak na dávné snahy pana učitele Vojtíška a jiných kulturních pracovníků Libáňska, navázal i na předchozí pokusy MNV Staré Hrady o opravu zámku, ale na rozdíl od nich se mu podařilo dovést tyto snahy do úspěšného konce. Dovedl vytvořit nadšenou partu starších i mladších spolupracovníků, dovedl shánět peníze i materiál, získal podporu nadřízených úřadů. Bylo by nevděčné nezmínit se na tomto místě o jeho hlavních spolupracovnících, z nichž jmenujme alespoň dr. Jaroslava Wagnera, ing. Karla Pokorného, pana Joukla, Trnku, Slavíka, Mikoláška, Plíška, Bártu, Lachmana a paní Kejzlarovou ze Starých Hradů, Františka a Josefa Svobodu ze Sedlišť, pana Čubana a Vitáka ze Zelenecké Lhoty, bratry Macounovy; pana Plíška z Bystřice, pana Zimu, Machače, Najvrta a paní Zubatou z Libáně, pana Škodu ze Psinic a stovky dalších od dětí po důchodce, od místních po stovky trampů z celých Čech. Nezlobte se, že zdaleka všechny nelze vyjmenovat.

Zmínit se ale musím o spolupráci s Památníkem národního písemnictví. Byla to před čtvrt stoletím šťastná volba, když byly obnovované prostory pronajmuty právě této instituci. Její vedoucí pracovníci dr. Jaroslava Václavková, dr. Jaromír Loužil, paní Jiřina Jedličková a další se stali přáteli a obdivovateli Starých Hradů a jejich zásluhou pomáhal Památník obnově zámku ze všech sil: zprvu hlavně finančně, později i zřízením některých expozic pro turisty, zapůjčováním putovních výstav a podílem na kulturních akcích.

A zde se snahy Památníku prolínaly s rozsáhlými aktivitami naší Osvětové besedy, u jejíhož zrodu byl také pan učitel. Začala nekonečná série výstav, koncertů, besed, recitačních pořadů a dalších kulturních akcí, začala fungovat stálá průvodcovská služba z řad školních dětí a dalších nadšenců, vznikly Listy starohradské kroniky, které vycházejí už sedmnáctý rok a mají mnoho let náklad 900 výtisků. Zámek navštívila řada významných osobností z nichž připomeňme alespoň bývalého českého premiéra dr. Petra Pitharta, byly zde desítky spisovatelů, herců, výtvarných umělců; novináři napsali o zámku stovky článků.

Díky této shodě okolností se staly Staré Hrady známými po celém státě a články o nich byly publikovány dokonce i v zahraničí – zásluhou prof. Winterse až v USA a v Kanadě. Literární věda tu má své důstojné sídlo a dobrá kultura své významné centrum. To vše by nebylo, kdyby zde více než čtvrt století nepůsobil pan učitel Holman. A my mu dnes u příležitosti jeho krásného životního jubilea za všechnu jeho práci pro Staré Hrady děkujeme!

Josef Miclík

MUDr. Jaroslav Dostál

Jistě jste si všimli letopočtů v podtitulu této výstavy a ti z vás, kteří se u nich pozastavili, mohli si vypočítat, že obě data odděluje rovných padesát roků. Je to tak, Jaroslav Dostál tu před námi přehlíží a hodnotí svou již půlstoletou cestu k malířství. Jak se na ní octl, pokusil jsem se vylíčit, když jsem Jaroslavovi zahajoval jeho první a dodnes i poslední výstavu – bylo to roku 1981 v Ústavu makromolekulární chemie ČSAV v Praze-Petřinách, který se v oné temné době stal útočištěm všech, kdo své práce nemohli ukazovat publiku v oficiálních výstavních síních. Nyní se můj třináct let starý proslov dostal do katalogu Jaroslavovy druhé výstavy a já jej chci jenom doplnit několika myšlenkami, které mě napadly, když jsme výstavu připravovali.

Tehdy v Praze jsem hovořil o Jaroslavovi – možná k jeho překvapení – jako o básníkovi. Když jsem si teď četl názvy vystavených obrazů, znovu jsem si potvrdil oprávněnost tohoto označení, které znamená ještě něco cennějšího než slovo umělec, jehož význam se s významem slova básník kryje jen částečně. Neboť člověk může být básník a vůbec nemusí psát verše, malovat, dělat sochy nebo komponovat hudbu – i když je nutno dodat, že přetlak básnického prožívání skutečnosti ho zpravidla dříve či později přinutí k tomu, aby jej nějak vyjádřil a rozdělil se a ně s námi ostatními. Podstatné je to, co jsem tu nazval básnickým právě prožíváním skutečnosti, a vskutku jsem poznal lidi, kteří učinili básní celý svůj život, aniž kdy vzali do ruky jediný kus nářadí s nímž pracují umělci. A na druhé straně znám umělce, které práce na básních, obrazech, hudebních skladbách zaměstnává natolik, že k básnickému životu jim už nezbývá čas ani síla a oni jej prožívají jen ve svém díle.

Jaroslav Dostál jako básník maluje a jako básník (arci docela nebohémský) i žije – žije hlavně na cestách milovanou přírodou. Obojí se v něm spojuje harmonický a poezie zanechává svou nenápadnou, přesto však zřetelnou stopu na všem, co tento dobrý a laskavý člověk dělá. Jen si poslechněte některé názvy jeho obrazů, a i kdybyste ty obrazy neviděli, dáte mi za pravdu: Těšení na neděli, Větrné okno, Sněžilo do křoví, Řeka teče koncem zimy, Do čeho pluje?, Poprvé venku, Stromy na dřeváky, Břízu opouští listí, Co zbývá na zemi a na nebi, Oblaka – stupně do nebe, Roztrojená oblaka. Myslím si, že Jaroslavův zvěčnělý tchán Josef Čapek, zrovna tak velký mistr tvarů a barev jako slov, by ze svého nepoznaného zetě měl radost.

Na pražské vernisáži v roce 1981 jsem také mluvil o Jaroslavově přímém vztahu ke světu, který je základem každé skutečné tvořivosti, osobitosti a původnosti. Ano, umělci vskutku tvůrčí nazírají a svět přímo, typy méně tvořivé ji vidí očima těch prvých, přesněji: dívají se na ni skrze jejich dílo, a proto ani nevytvářejí nic nového, objevného. To neznamená, že ti nejlepší nejsou nikým ovlivněni, že nemají ve světě umění své příbuzné a blízké. Takto strašně sám byl jen tvůrce všech tvůrců Bůh. My takoví být nemůžeme, potřebujeme na své umělecké, právě tak jako lidské cestě občas oporu, vzpruhu, příklad, vzor a nalézáme jej v práci osobností třeba již dávno nežijících, a to je na tom vůbec nejkrásnější: živí se spojují s mrtvými. I Jaroslav to činí a otevřeně se k tomu přiznává. Zpočátku byl předmětem jeho obdivu a lásky asi hlavně Josef Čapek, potom Josef Šíma a nyní Václav Boštík, jehož obrazové motivy si Jaroslav vypůjčuje tak, jak si vypůjčovali hudební motivy jiných staří skladatelé. Dělali to i nejznamenitější z nich, Johanna Sebastiana Bacha nevyjímaje, a nijak se za to nestyděli. Nepřemýšleli totiž o originalitě jako umělci moderní, a bylo to lepší. Honba za originalitou vede koneckonců k výstřednostem s jepičí životností.

Jaroslav Dostál se otázkou své původnosti a svéráznosti nezatěžuje a přitom zůstává svůj, v poslední době snad nejzřetelněji tam, kde do svých obrazů přenáší i něco ze své letité profese civilní. Jaroslav byl chirurgem, a že se věnoval chirurgii dětské, je myslím příznačné: chtěl pomáhat především bytostem ze všech nejčistším, nejnevinnějším a nejbezbrannějším. (Také to by Josefa Čapka těšilo). Pak začal soustavně malovat a dlouho užíval ryze malířských vyjadřovacích prostředků, až jednou na počátku osmdesátých let ho napadlo vlepit do obrazu gázu, tu přítelkyni a ochránkyni zraněných. A ona novou, pro ni tak neobvyklou úlohu od laskavého Jaroslava přijala, spojila se s malbou zcela samozřejmě a stala se nejpřesvědčivějším výrazem Jaroslavovy jemnosti a něhy, jejímž prostřednictvím nám připomíná existenci věcí tak nehmatatelných, jako je mlžný opar nad krajinou, kouř a dým, vůně, kouzlo a tajemství. Dějiny moderního umění mají nemálo výtvarníků, kteří začínali jako lékaři a chirurgové, například Itala Alberta Burriho, jenž za svéráznost svého díla vděčí do značné míry právě těmto svým začátkům. Jaroslav Dostál by se nikdy neopovážil srovnávat se s umělci Burriho velikosti – je k sobě velmi kritický a své malování vidí spíš v sousedství toho, čemu Josef Čapek říkal umění nejskromnější. A já, mám-li užít také nějakého superlativu, řeknu, že je to jedno z umění nejlidštějších. A dnes za to Jaroslavovi, jistě i jménem vás všech jeho přátel, ze srdce děkuji. A přeji mu, aby svou lidskost mohl vtělovat do svých gáz a barevných past ještě dlouho ve zdraví – aby příští cesty vedly tohoto již trochu kulhavého poutníka krajinami nejlíbeznějšími. Ta zdejší mezi ně nepochybně náleží.

Jaromír Zemina

Jiří Heller

Vyznání

Nic nechtít a být.
Jít, kam mě ponesou nohy.
Oblohu nad hlavou
a široký svět před sebou.
Ráno bez starosti o večer.
Jenom neznámé je můj cíl.
Naslouchat a pozorovat.
Nezapřísáhlý žádné víře.
Nezapřísáhlý žádné zemi.
Bez tendence a stanoviska.
Nikomu se nemuset zodpovídat.
Umět se zříci a sám sebe zapomenout.
Umět prohrávat a umět začínat.
A měl-li bych jednoho dne zůstat
na cestě sám,
zůstanou jen vzpomínky.

Pilulky proti smutku

Dovolte, abych před otevřením výstavy pozdravila Staré Hrady jako místo, kde v našem uspěchaném světě našlo asyl devatero múz: v depozitáři Literárního památníku bytují duše básníků v krabicích – kontejnerech na slzy, které svět nevidí, na pracovním stole Jaroslava Vrchlického se vily české věty do věnců přebohaté krásy, a výstavní síně propůjčily své prostory už mnoha výtvarníkům. Dík za dlouholetou a společensky tak potřebnou službu té lepší stránce života, neboť nejen chlebem jsme živi v tom slzavém oudolí …

Po mistrech olejomalby vystavuje dnes své rozhovory s českou krajinou mistr pastelu Vladimír Gottvald z Hradce Králové. Kudy šel malíř krajinou, tudy si rozprávěl s ní ve svém zápisníčku, ve svém skicáři. Tak projdeme alejí pastelů do království veselých obrázků, jemuž v průčelí kraluje "teátrum" loutkového divadla, zabydlené herci – figurkami z Mistrovy dílny. Na panelech po stěnách i položeny ve vitrinách podél stěn svědčí i pastelky a litografický kámen co svědkové výtvarníkova tvůrčího procesu, z nějž se rodily obrazy, které mají čarokouzlo oslovit srozumitelnými tahy, a pestrými barvami diváka dospělého i dětského. Jako pohádkářka mám pocit, že putujeme s autorem veselých obrázků po stejném poutnickém stezníčku ke studánce živé vody, té vody, která promývá oči ze všednosti, smývá mlhu a dává barvám dar potěšit čistá srdce.

A přemítám, jaký název zvolit pro tuto výstavu. Dovolte, abych se vrátila k obrázku z dětství: vidím svou maminku – lékárnici jak připravuje lék podle lékařského předpisu. Na táře miska a palička, v maminčině apatykářské řeči třenka a těrka, po staru pistilek a rajbšál. V rajbšálu hněte maminka pistilkem těsto na pilulky. "V lékárně se neříká těsto, ale masa. Masa pilulárum." Znělo mi to čarodějnicky: hárum – fárum masa pilulárum … Maková panenka nám dala hojivou sílu své bylinky, aby nemocného nic nebolelo," říká maminka jazykem pohádkářky a o stojatce, z níž zasypává kuličky – piluličky, aby se neslepily, sděluje: "Teď zasypeme pilulky práškem. Lycopodium jsou výtrusy plavuně. V pohádkách by se řeklo: zasypeme pilulky proti smutku práškem zlatého kapradí." A z té vzpomínky jsem vzala název pro tvorbu Mistra Gottvalda: pro mne jsou to "pilulky proti smutku".

A zároveň medituji, kde je hranice mezi malým a velkým uměním. Pro mne je to dobré a potřebné umění, umět začarovat do drobné kresby ať v "Mateřídoušce" pro dětského čtenáře, tak v denním tisku jiskérku radosti, která rozzáří úsměv v tváři. Vždyť ani Karel Čapek nepokládal fejeton za drobné zboží a věnoval se mu s láskou brusiče drahokamů.

Na výstavě mne zaujal panel, označený jako "český kalendář." Na obrázcích tu patronují toho roku pracovití čeští svatí, tak jak je lidová tvůrčí fantazie vyzbrojila do všedního dne tu sekyrou, tu srpem či přioděla proti dešti kápí do nepohody. Ty obrázky, provázející kalendářní rok, jsou kresleny na motivy přísloví a pořekadel. Jsme na pohostinné půdě hradu pánů ze Staré, později z Pardubic. Synovcem arcibiskupa Arnošta z Pardubic byl básník Smil Flaška z Pardubic, který se zabýval českým mudroslovím, uloženým v příslovích. Proto bych ráda poprosila Mistra Gottvalda, aby nám – pro potěchu hostů vernisáže a snad i pro radost ducha pana Smila Flašky – jedno z přísloví, která začaroval do svých obrázků, dovolil ocitovat: "Na svatého Valentýna zamrzne i kolo mlýna.

Marie Kubátová

Barokní princip

Na počátku existenciální prožitek 60. let. Pocit vratkosti lidské existence a silná vůle tento pocit překonat. Jenny Hladíková vykupuje vědomí nejistoty tušením vesmírného řádu skrytého v pohybující se hmotě. V raných grafických experimentech zobrazuje organické pohyby vlny, vnitřní přírodní rytmy. V tomto proměnlivém, stále tvořícím a nevyzpytatelném dění je řád vesmíru a řád ducha, který se dává do boje s hmotou vlny. Za účasti intelektu i smyslů proniká do její podstaty, podřizuje se její logice a tvaruje hmotu v tušeném vnitřním řádu přírodních rytmů. Duch s hmotou nejen zápasí, také se s ní snoubí.

Ve strukturálních, abstraktních gobelinech z 60. a 70. let, stejně jako v jejich grafických protějšcích, je obsaženo napětí mezi zviditelněním objektivního přírodně-kosmického dění a vášnivou skrytou přítomností subjektu. Na jedné straně zvláštní nadhled – a zároveň náruživý boj o sebe sama, s nímž se autorka vrhá do tkaní každé své práce. Zobrazení objektivního řádu, nezávislého na člověku a vědomí, že jde o život.

Tapiserie Jenny Hladíkové jsou vášnivé tímto těžko uchopitelným vnitřním nábojem. Bez něho by se autorka ztěží dopracovala k bytostnému cítění řádu skrze hmotu a pohyb.

Snad lze nalézt podobnost s barokním umělcem, který svoji vznícenou subjektivitu vyjadřoval skrze objektivní téma, směřující k neviditelnému Bohu – a přitom se s každým dílem vrhal do boje za spásu své duše. Vyjádřeno jiným jazykem – do boje za vykoupení vratkosti své existence, do boje za svou identitu, čistotu, opravdovost, jedinečnost.

Věrnost sobě samé zkoušená v duchovním zápase s hmotou přinesla na sklonku 70. let první konkrétní krajinu s malířskou iluzí prostoru. V těch dalších, které následovaly v 80. a 90. letech, se Jenny Hladíková navrací k předromantickému krajinářskému cítění. Krajina není místem subjektivní meditace, snění či vzpomínek. Člověk s krajinou nesplývá, nepromítá se do ní, ani ji nenaplňuje lidským příběhem. Krajina je chápána jako vesmírná skutečnost, vedle níž se člověk zříká sám sebe po té, co mu bylo dáno přiblížit se k onomu řádu proměnlivosti v nekonečném prostoru a věčněpřítomném čase.

Nabízí se přirovnání k barokní iluzívní tvorbě, která chce překonat hranice smyslově vnímatelného světa, prorazit chrámovou klenbu, přesáhnout rám obrazu či gobelinu. Přirovnání k barokní "žízni po prostoru", který je prožíván v čase a v pohybu s neustálým vědomím řádu.

Zachycuje-li Jenny Hladíková pohyb, pak proto, aby pokračoval. Vymezuje-li prostor, pak proto, aby do hloubky i do výšky přesahoval. Světlo umisťuje tak, aby probleskovalo skrze hmotu, nikoliv jako konstantní záření, ale jako výsledek dramatického sváru ducha s hmotou, tmy, stínu v plastických strukturách vln. Dosahuje podivuhodné citlivosti na světlo, která je vlastní pouze tkanému materiálu, vlně s jejím chvějivým povrchem. Využívá postupného růstu tapiserie. Vlna vybíhá do prostoru, tvoří reliéfní ostrůvky a třpytí se jako záblesky radosti ve vesmírném kolotavém rytmu.

Vášeň a pokorná zdrženlivost, "já" tváří v tvář dějícímu se vesmíru v krajině, tušené zevnitř a viděné zevně. Tapiserie Jenny Hladíkové působí očistně, vyvolávají pocit katarze vtažením diváka do strhujícího dění. Stačilo by je charakterizovat následujícími slovy Jennina oblíbeného autora, Ch. F. Ramuze:

"Je nutno, aby byl člověk přesvědčen, že ho vesmír potřebuje, kdekoli a jakkoli. Je nutno, aby byl přesvědčen, že nejen jest, nýbrž že také nepřestane býti. Není-li totiž ničím velkým v prostoru, je možné, že znamená mnoho v čase …"

Iva Janáková

Nepíšu poezii, ale z dlouhé chvíle veršuju

Narodil se na začátku století, přesně 9. července 1903 v Nadslavi, okres Jičín. Tam chodil i do obecné školy, měšťanku absolvoval v Libáni a potom vystudoval učitelský ústav v Hořovicích. Nejprve byl bez místa, rok čekal, až se někde uvolní. "První štací" se stala Březová na Moravském Slovácku. Následovala vojna, z té se vrátil zpět roku 1926. Již tehdy to byl muž pevných zásad s vlastním názorem na věci kolem. Vesnice byla silně náboženská, po neshodě byl přeložen do Vyškovce. Dvojtřídka na samotě, bez bytu, denně tedy docházel pět kilometrů tam a zpět do Hrozenkova. Ani další učitelské místo na Šumavě nebylo příliš šťastné. Po třech letech manželství mu zemřela žena. Zůstal sám s dcerkou, zažádal proto o umístění zpět na okres, v Přepeřích žili jeho rodiče, pomohou mu. Tam učil až do roku 1953, kdy se stal ředitelem školy v Sobotce, a posledním místem, kde setrval až do důchodu, byl právě Horní Bousov.

Josef Kozák je jednadevadesátiletý muž, doposud velice vitální a duševně svěží, stále se zajímá o dění kolem sebe, zejména ve školství. Ve své místnosti má krásný psací stůl, velkou knihovnu. Psací stroj mě přivedl k otázce. Co píšete, slyšela jsem o vás, že básně. "Nepíšu poezii, ale z dlouhé chvíle veršuju," říká skromně. A ukazuje mi tři svazky svých básní. Nechá mě, abych se do nich v klidu začetla. Líbí se mi. Většinou jsou o přírodě, vždyť téměř celý život patřil k myslivcům. Miluje zejména lesy, nejkrásnější byly prý ty šumavské. Básně čistě rytmické s bohatou slovní zásobou.

Nepsal pouze básně, ale po celý život publikoval v novinách a časopisech své názory, to, co cítil. Ne vždy se mu to vyplatilo. Nejkrutěji osud zasáhl během 2. světové války. Na okrese pracovala ilegální protifašistická skupina, do které patřil. Měl za úkol sledovat činnost Němců v Dolním Bousově, kde sídlila silná posádka. Konec skupiny byl tragický. Jeden člen při jízdě vlakem příliš hovořil a slyšeli ti, kteří neměli. Na udání bylo 11. června 1944 všech padesát členů zatčeno a dáno do koncentračních táborů – jeho odvezli do Terezína. "Bylo to tam hrozné. Hlad, bída, vši, blechy, bití, ale co budu povídat. Vždyť jste o tom určitě slyšela nebo četla. Utrpení. Při vší hrůze jsem měl ale štěstí. V táboře řádil tyfus, denně se pálily stovky mrtvol. Já jsem ho dostal až v dubnu 1945 a 8. května jsme byli osvobozeni. Přežil jsem." Po uzdravení dostal půlroční dovolenou, ale ani ji nevyužil a po prázdninách hned nastoupil.

Školou žije i nyní, vždyť obě dcery byly učitelkami, jedna je již také v důchodu, druhá stále učí. O školské problematice jsme hovořili dlouho. Mimo jiné se svěřil: "Návrh ustoupit od klasifikace odmítám. Lidi je třeba motivovat, každý musí vědět, že poctivost a pracovitost se vyplácí. Kdy a kde jinde začít s výchovou k tomuto vědomí, než právě ve škole? Ale pozor! Známky se v rukou učitele nesmějí stát bičem ani metrem k poměřování jednotlivců. Úspěch učitelské práce je vždy ošidný a relativní, to je můj názor, na němž jsem dosud nic nezměnil. Jako herec i učitel musí přijít v pravou chvíli, být typem své doby, mít štěstí a houževnatě jít za svým cílem. Má-li být dobrý, musí se snažit být tím nejlepším".

Prožil jste téměř celé jedno století, prošel různými životními etapami, zažil řadu změn ve společnosti. Jste člověk moudrý a sečtělý. Dovedl byste říct, kdy se vám žilo nejlépe? "Čekáte, že řeknu nyní. Ale není to pravda. Že jsem se dočkal listopadu 1989, jsem šťastný. Byly to opojné dny a stálo za to je prožít. Ale nyní jsem zklamán. Děkuji osudu, že jsem poznal život v první republice. Nebyla to sice idyla, ale zdaleka neovládalo lidi tolik násilí, závisti, kariérizmu, mravního úpadku a bezpočet dalších vlastností, jimiž si lidstvo kope hrob." Ale hned se omlouvá za příkrá slova, spíše je mu líto naší současné mladé generace, která vidí smysl života jinde, než by podle něj měla. A jeho závěrečná slova znějí: "Třeba se mýlím a minulost si poněkud idealizuji. Byl bych velice rád, kdyby vás, mne už bohužel ne, vývoj společnosti o mém omylu přesvědčil."

Květa Ječná

Starohradské Kronice

Právě se mně zachtělo něco českého si přečíst. Vytáhl jsem z hromádky uložených časopisů poslední číslo loňských Listů starohradské kroniky. Hned na počátku se tam chlubí redakce, že má 900 odběratelů. Udivuje se nad tím, jaké oblibě se tento časopis těší. Ano, milá Kroničko, to je tím, že již nejsi jen časopisem Starohraďáků, ale rozrostla ses na celý libáňský okrsek a ještě dále.

Když nás mnohé osud po válce rozehnal po celém světě, rozlétly se tvoje listy za lidmi, kteří jsou ve Starých Hradech zrozeni nebo měli kdysi co se Starými Hrady společného. Tyto dobré duše přirostly svým duchem ke Starým Hradům, tak že tam říkají: "U nás doma." Pokaždé, když beru Tvoje nové číslo do rukou, tane mně na mysli píseň "Jak pak je tam u nás doma?" A těchto lidí, kteří nějaký čas prožili v té naší malé vesničce někdy starostlivé a někdy mládím hýřící chvíle, je hodně. Ty jim, Kroničko, dáváš na vědomí, co je v tom kraji, který měli rádi, nového. Zachycuješ historii, připomínáš jim, co se tam dělo, když byli mladí. Připomínáš jim, kdo se s touto vesničkou rozloučil a s kým se již neuvidí. Připomínáš jim, že ten lid je stále dobrý, jako byl dříve.

Připomínáš jim, jak se seběhl k opravě rozpadajícího se zámku, který nás, když jsme šli ze školy, již od Matičky vítal. Dík Vám všem, kteří jste tam zbyli, že jste nezapomněli udržovat paměť na ty, kdo hrad stavěli. Myslím na robotníky, jejichž odměna byla mnohdy dosti tvrdá, končící "Smutnou uličkou", Šibeňákem nebo Stinadly, i pro tyto nešťastníky jste zachraňovali hrad, pro jejich památku.

Rozlétly se daleko Tvoje listy až ku mně na francouzské hranice, kam jsem musil kdysi nedobrovolně (a nyní ve svých 83 letech již dobrovolně) emigrovat.

Tímto končím, Kroničko, i s těmi, kteří Tě jistě mají tak rádi jako já. Loučím se se všemi, kteří mě znali, a věřím že ještě ne na trvalo. Přál bych Vám, abyste té naší milé Kroničce zachovali i nadále svoji milou přízeň. Zdraví Vás také jeden Váš

Jan Poláček, Besigheim, SRN

Výsledná zpráva o pozorování kyselých dešťů na Libáňsku

Kdo sleduje ekologické dění na naší planetě, může se dozvědět z následujících řádků několik objektivních faktů.

Práce na projektu se zúčastnilo 12 žáků ze 7., 8. a 9. ročníku, jen dobrovolní zájemci. Byli to: Žaneta Botková ze Střevače, Ota Rohlíček ze Sedliště, Miloslav a Naďa Kučerovi z Bačálek, Andrea Řadová z Bystřice, Markéta Čonková z Osenic, Josef Šolc z Dětenic, Martin Voborník z Kopidlna, Milan Janďourek z Jičína, Jozef Puška z Kopidlna, Ilona Vaňoučková z Běchar a Martin Vacek z Libáně. Všichni tito žáci měli za úkol zjišťovat podle rozepsaných služeb pod vedením ředitele Josefa Kůty denní spad srážek, při čemž denně vyměňovali v nádobě (v improvizovaném srážkoměru) igelitové pytlíky, aby se nemohlo ovlivnit přesné měření kyselosti. Dále měřili množství srážek, směr větru a navíc i ranní teploty. Pokud pršelo, měřili podle indikátorových papírků německé výroby hladinu kyselosti podle stupnice pH, což byl vlastně jejich hlavní úkol.

Pro bližší vysvětlení uvádíme, že stupnice je od 0 do 14 stupňů, přičemž čistá dešťová voda má hodnotu pH 5,6. Destilovaná voda má hodnotu pH 7, tj. neutrální hodnota. Vyšší hodnoty jsou alkalické. Koordinátor projektu pro Českou republiku – organizace ochránců přírody "Tereza" z Prahy – roztřídil kyselost deště tak, že pH 5 a více: srážky nejsou kyselé, pH 4,9–4,5: kyselé srážky, pH 4,4 a méně: velmi kyselé srážky. V poznámce bych ještě uvedl, že od pH 3,0 a méně se jedná o skutečně již silnou kyselinu.

Ve sledovaném období byl zaznamenán spad srážek celkem sedmkrát. Z těchto sedmi pozorování ve 3 dnech nebyly srážky kyselé a ve zbývajících 4 dnech jsme naměřili pH 4,5 – tedy srážky kyselé. Ve srovnání s ostatním územím východočeského regionu je Libáňsko v poněkud lepší situaci a měřené hodnoty pH jsou v průměru od 0,3 až po 1 stupeň pH vyšší. V celé České republice naměřily děti průměrnou hodnotu pH mezi 4,5 a 4,9. Srážky nejsou tak kyselé jako v severských zemích Evropy, ale jsou dost kyselé, aby poškodily přirozené životní prostředí. Česká republika dostává znečištění od ostatních evropských zemí, ale sama ho také značnou měrou produkuje. Ve srovnání dostupných statistik (naposledy v roce 1990) se bývalé Československo na produkci sirných (plynných i tekutých) zplodin v ovzduší podílelo celkovým objemem 356 500 tun a od ostatních zemí převzalo ještě 295 300 tun síry, v odhadu přenosu oxidu dusíku v tomtéž roce vyprodukovalo bývalé Československo 22 300 tun oxidu dusíku a od ostatních zemí, zejména z SRN, převzalo ještě 96 300 tun dusíku.

A teď ještě k naší další práci. Ve druhé části projektu jsme měli za úkol sledovat působení přízemního ozónu. Pro toto sledování jsme pěstovali dva kultivary tabáku a to Bel – W 3 a Bel – B. Byly vyšlechtěny v USA speciálně pro pozorování koncentrace přízemního ozónu, při kterém se využívá jejich zvýšené citlivosti na tento plyn. Zatímco stratosférický ozón nás chrání před účinky kosmického záření, přízemní ozón může naopak působit ve větších koncentracích onemocnění lidí a poškození rostlin. Přízemní ozón lze najít především v okolí měst a průmyslových oblastí, kde dochází k uvolňování oxidů dusíku a nespálených uhlovodíků.

První měření přízemního ozónu jsme začali dne 26. května 1994 a pokračovali v každém týdnu ve čtvrtek až do 16. června. Žáci měřili výšku tabákových rostlin, počítali počet listů na rostlině a hlavně se soustředili na výskyt podezřelých skvrn na listech a podle velikosti zasažení listů je zařazovali do sedmi kategorií. Podle celkového pozorování byl výsledek zaznamenán do přehledné karty a záznamová karta byla odeslána do Prahy. Pražská centrála za celou Českou republiku (ze 415 škol a skupin) pošle celkové výsledky na evropskou ústřednu do Norska. Norská společnost pro ochranu přírody sestaví ze všech výsledků zprávu o přízemním ozónu, kterou nám zašle.

Již dnes však můžeme říci, že přízemní ozón, podle našich výsledků pozorování, se nachází na Libáňsku ve velmi malých koncentracích a nemůže mít negativní vliv na zdraví lidí. Podle předběžného kladného zájmu žáků se zúčastníme i v příštím školním roce měření kyselých dešťů a sledování přízemního ozónu. Chtěli bychom tak obrátit částečnou pozornost k této problematice.

Závěrem bychom chtěli vyzvat širokou veřejnost, aby se snažila o zlepšení životního prostředí, pokud to bude v našich možnostech. Jen stručně a konkrétně – stačí k tomu někdy opravdu jen málo. Například nepoužívat motorová vozidla tam, kde stačí jen kolo nebo jít pěšky. Nebo nezatápět a netopit umělými hmotami z Plastimatu – při hoření uvolňují jedovaté plyny. Nebo zasadit alespoň jeden strom nebo keř – proč? To přece každý ví, ale jen málokdo dokáže. Nebo se mýlíme?

Vaše děti vám v budoucnu poděkují.

Josef Kůta

Bohumil Slavík

Lesy a travinné porosty na svazích východně od Libáně

František Táborský

Fauna a flora Na vrchách

Místo pozvánky

Výstava na chodbě I. patra zámku: 25 let pracoviště LA PNP ve Starých Hradech.

V gotických prostorách: výstava tapiserií Aleny Hubičkové, Anny Hlušičkové, Ildy Pitrové, Marie Škochové a Věry Vinařové.

Zámek je přístupný veřejnosti do 31.10.1994.

Staré Hrady v tisku

– O 25 letech existence starohradského pracoviště LA PNP hovořil K. Bílek v Českém ráji 10. 8. a Z. Pokorná v Lidových novinách 14. 6.

– O poezii J. J. Kaliny s odkazem na náš časopis se zmínil Ivan Slavík v Literárních novinách 32/94.

– Starohradské výstavy byly opět středem pozornosti našeho tisku. Kromě drobných oznámení v Českém ráji, Ateliéru, Lidových novinách, Novinách Jičínska, Pojizerských listech atd. se větší zprávy, články a fotografie objevily v těchto listech: Český ráj 25. 5., 8. a 29. 6., Noviny Jičínska 10., 13. a 16. 6. a 20. 7. a Zemědělské noviny 14. 6. (dětská výstava Jak vidíme svět); Český ráj 13. 7., Noviny Jičínska 27. 6., 13., 18., 25. a 26. 7. a Zemědělské noviny 2. 7. (Jaroslav Dostál a přednáška Roberta Kvačka o K. Čapkovi a PEN-klubu); Český ráj 3. 8.; Noviny Jičínska 8., 9, a 29. 7., Lidové noviny 9. 7. a Zemědělské noviny 23. 7. (Jiří Heller); Český ráj 27. 7., Noviny Jičínska 23., 25. a 28. 7., Mladoboleslavsko, 2. 8, a Zemědělské noviny 9. 8. (Vladimír Holman a jeho životní jubileu); Noviny Jičínska 10., 12., 13., 15. 8., Zemědělské noviny 13. 8. a Svobodné slovo 10. 8. (Vladimír Gottvald); Noviny Jičínska 26., 27., 29. a 31, 8. a Zemědělské noviny 10. 9. (Jenny Hladíková). Ke starším starohradským výstavám se vrátily Noviny Jičínska 22. 7. a 16. 9. a Krkonoše č. 8/94 (Antonín Chmelík) a Český ráj 15. 6. (Miloš Janků).

– Vztah prof. Stanley Winterse ke Starým Hradům připomněl Český ráj 15. 6.

– Na starohradské kanóny zavzpomínala v Lidové demokracii 20. 6. spisovatelka Marie Kubátová.

– Článek o současném životě Miloše Frýby jsme si přečetli v časopise Story 9. 6.

– Starohradské účastnice pekařovské konference Evu a Jitku Bílkovy pochválila M. Štemberková v časopise Dějiny a současnost 3/94.

– Svou činnost průvodkyně po zámku Staré Hrady popsala v Novinách Jičínska 18. 8. Jarmila Benešová ze ZŠ Libáň.

– K dějinám Křižánku se vracejí Noviny Jičínska 7. 9.

– Turistické zajímavosti o Starohradsku publikovaly Noviny Jičínska 1. a 22. 6. a Český ráj 1. 6.

– Návštěvu historických vozidel na starohradském zámku zaznamenaly Noviny Jičínska 3. a 7. 6.

Litomyšl. Duchovní tvář českého města. (Litomyšl 1994, 224 s.).
V redakci PhDr. Milana Skřivánka vyšel vysoce hodnotný sborník deseti studií, které přinášejí nové pohledy na vybrané osobnosti a události významného východočeského města od ranných dějin až po současnost. Upozorňujeme alespoň na dva příspěvky: PhDr Jindřich Růžička, CSc., pojednal o životě a díle prof. Jana Voborníka v souvislosti s jeho působením na litomyšlském gymnáziu (materiály studoval i ve Voborníkově pozůstalosti v LA PNP na Starých Hradech) a PhDr. Milan Skřivánek věnoval svou stať vynikajícímu astronomu prof. Zdeňku Kopalovi. Upozorňuje zde na působení jeho otce, romanisty prof. Josefa Kopala, na litomyšlském gymnáziu a připomíná i pobyt Kopalovy rodiny v otcově rodišti ve Hřmeníně a v působišti matčina otce, učitele Josefa Lelka, v Jičíně.

Příspěvky k životopisu a dílu prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic přinášejí Radomír Kuchař ve sborníku Pražské arcibiskupství 1344–1994 (Praha, Zvon 1994) a Jiří Kettner Dějiny pražské arcidiecéze v datech (Praha, Zvon 1993). Překvapuje, že Kettner uvedl jako Arnoštovo rodiště jednoznačně Hostyni u České Skalice, čímž odporuje dosavadní literatuře. Autora jsme požádali o názor na dosud uvedenou možnost, že Arnoštovým rodištěm je tvrz Stará.

Ředitel Státního okresního archivu v Jeřicích PhDr. Jindřich Francek je autorem monografie Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, kterou vydal Obecní úřad Pecka (1994, 79 s.). V knížce obohacené řadou fotografií zaujme naše čtenáře popis cesty, kterou podnikl Kryštof Harant v roce 1614 do Španělska se starohradským pánem Oldřichem Desideriem Pruskovským.

"Jižní mezníky této krajinné perly Čech a jistě i celé Evropy (Českého ráje) pak tvoří městečka Kněžmost, Dolní Bousov a Libáň se Starými Hrady", tvrdí Václav Jenšovský v brožurce Český ráj je tu pro vás, kterou vydala Nadace Rozvoj Českého ráje v Turnově roku 1993.

Drobné zprávy

Dr. Zora Dvořáková hovořila 17. července na stanici Regina o své práci historika a o výtvarných zálibách. Zmínila se i o své výstavě na Starých Hradech.

Výročí Lorety u Jičína. Loretánská kaple v lesích nedaleko Jičína byla založena hrabětem Františkem Josefem Šlikem a jeho manželkou Sylvií Kateřinou rozenou Kinskou v roce 1694. V letních měsících se zde konají každou první sobotu mše svaté ke cti Panny Marie a nejinak tomu bylo i letos 2. července, ve výroční den 300 let od vysvěcení.
Ani této svatyni se však v posledních letech nevyhnula krádež. Podle slov jičínského děkana P. Němce byla odtud socha Černé Madonny odcizena v devadesátém roce. Přesto, že pachatelé byli později dopadeni, cennou plastiku se již nepodařilo vypátrat.
Jaroslav Hodík, KT 24. 7.1994

Blahopřejeme! 10. 7. oslavil 70. narozeniny královéhradecký malíř Jaroslav Mrva, velký přítel Starých Hradů. 15. 7. se dožil 75 let libáňský fotograf Mirek Špína – pomozte nám ho přesvědčit, aby uspořádal ve Starých Hradech výstavu svých děl. 22. 7. bylo – snad to smíme prozradit – 75 let spisovatelce Věře Adlové, chalupářce samšinské a časté návštěvnici Starých Hradů!

Významná česká recitátorka a herečka Julie Charvátová zemřela 12. června 1994 ve věku 82 let. Po roce 1968 měla zakázáno vystupovat na jičínském okrese, protože v září 1968 recitovala na pohřbu obětí nesmyslné střelby polských vojáků v Jičíně. Přesto třikrát vystupovala ve Starých Hradech a potěšila tím řadu svých přátel, kteří přijížděli až z Prahy. Vozíval ji k nám Jiří Hanzelka a byla to krásná posezení. Počtvrté již nepřijela, protože právě v době plánovaného vystoupení ležela po operaci v táborské nemocnici. A pak jí to už zdravotní stav nedovoloval … Budeme vzpomínat …!

Prof. Jarmila Dubová zemřela 8. července v Praze ve věku 85 let. Byla manželkou lékaře a spisovatele doc. MUDr. Oty Duba, CSc., s nímž často navštěvovala starohradský zámek.

Na starém kaštanu na nádvoří starohradského zámku se odlomila 4. srpna v podvečer velká větev, již třetí od roku 1980. Letos – snad v důsledku letního sucha se v našem okolí polámala řada stromů.

Úprava zeleně v areálu zámku Staré Hrady začala v letošním roce. Byly odstraněny přerostlé keře a v září se začala realizovat nová parková úprava na obou nádvořích podle projektu absolventa kopidlenské zahradnické školy Václava Bažanta. Studenti této školy pod vedením ing: Navrátila tak realizují smlouvu mezi školou a starohradským obecním úřadem.

Letošní turistická sezóna proběhla na starohradském zámku opět za významné pomoci mládeže. V rolích průvodců se vystřídali jak zkušení a osvědčení studenti, učni a žáci školy z Libáně a okolí (Martin Heršálek, Dušan Javůrek, Šárka Šolcová, Bohunka Císařová, Eva a Jitka Bílkovy, Jana Řezníčková, Adéla Vohnoutová, Petr a Pavel Lambertovi) a Eva a Klárka Hlaváčovy z Mostu, tak i nováčkové: Kristina Hejdová z Jičína, Mirka Tvrdá, Jarmila a Martina Benešovy, Helena Havlíková, Lucka Červenková a Fidrichová. Návštěvníci si pochvalovali jejich znalosti i vystupování, neslyšeli jsme jednu stížnost. Škoda, že někteří rodiče a příbuzní dětem toto užitečné zpestření prázdnin nedovolili, zájemců o provádění bylo víc. A to přesto, že odměnu dostali spíše symbolickou.
Takže, děcka, ještě jednou dík! Za provádění i za všechnu další pomoc!

Obecní úřad ve Starých Hradech dbá o pořádek na svých pozemcích. Je to vidět hlavně na prostranství u hřbitova a pod zámkem.

Starohradská restaurace prošla v posledních měsících řadou změn a věříme, že pod vedením manželů Benešových z Libáně našla svou příjemnou podobu.

Narození: 19. 6. se v Jičíně narodila Kristýna Krupková ze Sedlišť.

Kulturní kalendář: 1. 7. 1964 byly sloučeny obce Sedliště a Staré Hrady. 6. 7. 1834 se narodil ve Starých Hradech herec Karel Polák. 29. 8. 1984 zemřel malíř a grafik Cyril Bouda, autor několika kreseb Starých Hradů. 3. 9. 1974 zemřel starohradský rodák, kronikář a vlastivědný spisovatel Antonín Knížek.

Naši jubilanti: 21. 9. se dožila 75 let paní Anna Holmanová ze Sedlišť. 6. 9. bylo 70 let paní Marii Javůrkové ze Starých Hradů. 1. 8. oslavila 60. narozeniny paní Maire Hlaváčová ze Starých Hradů. Blahopřejeme!

František Volf: Staré Hrady

---

Miroslav Barták: Staré Hrady