Logo L.S.K. 1983–96


Číslo 2Ročník XVII.Červen 1994

Luděk Marks

Sonet pro Irmu Geisslovou

Z právě vydané sbírky známého přítele Starých Hradů "Stín svícnu"

Nastalo jaro

a s jeho příchodem nastala i další kulturní sezóna ve Starých Hradech. Opět je připraven opravdový kolotoč výstav, koncertů, recitačních pořadů, besed a podobných akcí, které rádi navštěvují hosté zblízka i zdáli.

Letošní sezóna je výjimečná už tím, že začínáme vystavovat částečně v nových podmínkách. Po skoro dvaceti letech se síň v arkádách vrátila svému původnímu určení jako recepce, a obecní zastupitelstvo rozhodlo, že výstavy se budou nyní pořádat v bývalé svatební síni. Takže kromě gotické části zámku, kde se konají velké expozice, máme možnost vyzkoušet tyto nové krásné prostory.

Jak k tomu došlo? Po rozdělení obcí Libáň a Staré Hrady pokračovali Libáňští v konání svatebních obřadů ve zdejší hojně využívané svatební síni, ale postupně zmenšovali jejich počet a nakonec tu byly jen sňatky snoubenců z libáňského matričního obvodu. I když starohradské obecní zastupitelstvo nabízelo, že obřady zde mohou pokračovat, rozhodla se Libáň jinak a vybudovala si novou obřadní síň na obecním úřadě. A tak činnost svatební síně byla koncem března ukončena a zařízení odstěhováno do Libáně …

Nyní nastal problém, jak uvést prostory v několika dnech do pořádku. Vždyť bylo třeba opravit a obílit opadané zdi (provedl Václav Stejskal), sehnat alespoň provizorní lustr, pořídit náhradu za odvezené konzole do oken (zhotovil Jirka Švorc z Libáně), koupit a ušít záclony atd. Do práce se zapojili funkcionáři obce a nakonec i první vystavující: pan Bucek a Hnyk zavrtali lišty a skobičky, všichni společně pomohli při úklidu – a 2. dubna byla nová výstavní síň schopna uvítat účastníky první vernisáže: své obrazy vystavili Eva Hnyková z Vrchlabí a Josef Bucek z Jičína, který přidal i expozici svých plastik a šperků. Sešlo se čtyřicet lidí, básně J. Bucka recitoval Josef Hlaváč z Jičína a dílo obou umělců přiblížila přítomným prof. Jana Hofmanová z Jičína. Během dalších dní vidělo výstavu na čtyři sta návštěvníků, kteří obdivovali smutnou krásu poničené krkonošské přírody na plátnech Evy Hnykové i všestrannost umělecké tvorby Josefa Bucka.

Ale to již myšlenky pořadatelů směřovaly k datu 1. květen 1994. Většina čtenářů ví, že v tento den se na zámku konala nejen vernisáž další výstavy, ale i tradiční – již deváté – prvomájové recitační odpoledne. Podeváté účinkovala Hana Kofránková, poosmé přijela doprovázena jiným vzácným hostem; letos hercem Vinohradského divadla Otakarem Brouskem st.

Ale nejprve byla zahájena výstava Jednoty umělců výtvarných ve všech výstavních prostorách zámku. Téměř 60 členů tohoto uměleckého spolku – malířů, sochařů, grafiků, medailérů a dalších umělců – se představilo svými díly, které zastupovaly nejrůznější umělecké směry. S dějinami Jednoty i jejím současným posláním a postavením ve struktuře uměleckých spolků seznámil návštěvníky prof. Jiří Davídek. Pak se již ujali slova Hana Kofránková a Otakar Brousek, aby přednesli básnickou skladbu Josefa Hory Jan houslista. Naplněný krbový sál ani nedýchal a pozorné ticho bylo i na chodbě před sálem, kde se tísnili další posluchači.

Prvomájové odpoledne letos opět nadchlo všechny přítomné a pořadatelé naopak byli spokojeni s návštěvou, tak hojnou v nejistém počasí. Vždyť před zámkem stálo 40 aut; lidí zde bylo téměř dvěstě (a s nimi pět psů, jak hlásili naši spolupracovníci). Mnohým snad při odjezdu z domova svítily na cestu ohně a košťata čarodějnic, nebo k nám vážili mnoho kilometrů – byli tu hosté nejen domácí, z Libáně, Jičína, Dolního Bousova, Sobotky, Rožďalovic, Dětenic, ale také až z Vrchlabí, Jablonce n. Nisou, Pardubic, Prahy, Hradce Králové, pozdravili jsme starosty z Horní Bukoviny a Železnice – prostě bylo to krásné a příští rok se těšíme na jubilejní desátou reprízu!

Další setkání přátel umění se ve Starých Hradech konalo 27. května. To jsme otvírali v gotických prostorách zámku výstavu milostné grafiky německé umělkyně Elfriede Weidenhausové ze Stuttgartu. Výstavu nám zajistil, nainstaloval a zahájil pan ing. Jiří Soukup z Hradce Králové. Úvodem vernisáže recitovali Zora Jiráková a Josef Kettner česky i německy verše Karla Bouška věnované umělkyni; na kytaru improvizoval Josef Horáček.

Po vernisáži a prohlídce výstavy se hosté shromáždili v krbovém sále, kde vystoupil dětský pěvecký sbor Zvonky z Mnichova Hradiště pod vedením manželů Hejlových. Bylo to krásné odpoledne a všichni obdivovali umění malých zpěváčků, z jejichž úst zaznívaly vícehlasé skladby od děl starých mistrů přes lidové písně až po novinky soudobých umělců. Takže po koncertě se stovka spokojených účastníků hezkého sobotního odpoledne jen nerada rozcházela a rozjížděla do svých domovů.

Kulturní jaro ve Starých Hradech se tedy vydařilo a těšíme se na další pravidelná sobotní setkání v létě, kdy si mimo jiné připomeneme 25 let existence starohradského pracoviště literárního archivu Památníku národního písemnictví a kdy se také uskuteční dvoustá výstava ve Starých Hradech.

Eva Bílková

Jak vidíme svět

se jmenuje výstava výtvarných prací dětí zahájená v obřadní síni starohradského zámku 11. června. Už dvakrát jsme nabídli zdejší prostory žákům základní školy v Libáni, kteří sem pravidelně chodí na výstavy, aby si pod vedením svých učitelů zkusili, jaké to je, když širší veřejnost může posoudit jejich práce v místech, kde jindy vystavují svá díla umělci zvučných jmen. Chtěli jsme také, aby poznali, jak namáhavá bývá instalace výstavy a její propagace a jak není jednoduché připravit hodnotný program na vernisáž.

Tentokrát se k libáňským přidaly i děti ze základní školy v Dětenicích, a hlavně se významnou měrou podílejí žáci základní a zvláštní školy při léčebně v Železnici. O to se zasloužila paní ředitelka Marcela Bacílková.

Vernisáž probíhala na zámeckém nádvoří a měla opravdu slavnostní ráz. Starosta Železnice pan Jaroslav Štefan ve svém úvodním projevu ocenil výtvarné práce dětí, námahu i trpělivost jejich učitelů a připomněl rodičům, že dítě nevychovává jen škola. V následujících chvílích pak děti tančily, zpívaly, recitovaly, hrály divadlo a udělaly radost sobě i svým učitelkám Mileně Bretové, Marcele Králové a Věře Stránské. Obdiv vzbudili tři žáci zvláštní školy ze Železnice přednesem básní. Program obohatili svým vystoupením žáci Základní umělecké školy v Jičíně – dívčí flétnové trio pana učitele Soukupa, kytarové duo paní učitelky Botkové a vynikající žák učitelů Svobodové a Gajdošíka, kytarista a zpěvák Jan Rejha. Ve druhé části zhlédly děti v krbovém sále hru Don Šajn v provedení Martínkova loutkového divadla z Libáně pod vedením principála Jana Řezníčka.

Učitelům a hlavně pedagogům a vychovatelům ze Železnice patří poděkování za to, že v dětech podporují zájem o hezké věci a vedou je k tomu, aby samy rozdávaly radost a krásu. Naše společnost totiž doplácí a ještě dlouho bude doplácet na přehlížení umělecké výchovy a humanitního vzdělání v posledních desetiletích.

Velký dluh máme také ke zdravotně postiženým spoluobčanům. Minulá doba je uzavřela do ústraní a my s nimi neumíme žit. Musíme se to teprve učit a především to musíme naučit naše děti. Vzájemná setkávání při hře, práci a takovýchto příležitostech nám všem pomáhají. Jedni si uvědomí, že zdraví není žádná samozřejmost, druzí cítí uznání své činnosti. A na této výstavě si děti mohou vyměnit i názory na to, jak vidí svět a jak dovedou své představy ztvárnit. Za povšimnutí stojí i nenápadná, ale velmi hodnotná práce paní učitelky Mileny Bretové z Dětenic. Nápadité výtvarné práce jejich žáků i účast v kulturním programu dosvědčují, kolik užitečné estetické výchovy se dá na vysoké úrovni dělat na maličké vesnické škole. Těm deseti dětem, kteří účinkovaly v dramatizaci Sněhurky, jistě zůstane aktivní vztah ke kultuře na celý život.

Škoda, že ze zdravotních důvodů nemohla přijet předsedkyně Výboru dobré vůle paní Olga Havlová.

Snad jediným stínem pěkného odpoledne byla zavřená zámecká restaurace a neúčast zástupců Školského úřadu z Jičína, obecních úřadů z Libáně a Dětenic, stejně tak i ředitelů a většího počtu pedagogů tamních škol, která kontrastovala s návštěvou Železnických. Ti se potěšili nejen dovedností "svých" dětí, ale kladně zhodnotili i práci jejich učitelů, kteří s pomocí výtvarníků Evy Hnykové a Josefa Bucka výstavu připravili. Návštěvníky upoutala také krásná květinová výzdoba, kterou sponzorsky připravila jičínská firma ing. Zápotockého.

Výtěžek ze vstupného bude věnován postiženým dětem ze železnické školy, třeba aby si za čas mohly koupit elektrickou pec k vypalování svých výtvorů z hlíny, tolik na výstavě obdivovaných a tolik podporujících koordinaci jejich pohybů.

Výstava potrvá do 8. července a my pořadatelé máme radost, že téměř třista návštěvníků vernisáže bylo spokojeno a že se všichni navzájem pobavili a poučili. Úspěch jistě nejvíce potěšil hlavní iniciátorku a organizátorku této akce, paní učitelku Irenu Škodovou z Libáně – a byl i dárkem k jejímu "kulatému" životnímu jubileu, k němuž jí i my za všechny žáky a přátele blahopřejeme!

Zámek připadl Starým Hradům

Tak se jmenuje článek, který otisklo Rudé právo v úterý 10. května 1994 na 5. straně. Autorem či autorkou je značka (pra) a pro informaci našich čtenářů ho přetiskujeme doslova:

Zámek Staré Hrady na Jičínsku přikleplo nedávno Ministerstvo vnitra České republiky nově vzniklé stejnojmenné obci.

Dnes samostatné Staré Hrady se prostřednictvím referenda loni oddělily od někdejší střediskové obce Libáň. Během majetkového vyrovnání se však obě obce nemohly dohodnout o budoucnosti zámeckého objektu. Rekonstruovaný zámek, pronajatý kdysi libáňskou radnicí Památníku národního písemnictví, totiž ročně vynáší přes čtyři sta tisíc korun. Vidina slušných příjmů podle starostky sousední Libáně M. Zubaté mimo jiné inspirovala občany Starých Hradů k vypsání referenda. "Zisky z pronájmu zámku a restaurace Staré Hrady patří v poměru ke svým 146 obyvatelům mezi nejlukrativnější v jičínském okrese a možná i republice", řekla RP M. Zubatá. Libáň musela ze zámku ve Starých Hradech vystěhovat exponáty Obecního muzea a obřadní síň. Starohradští občané naopak hojně využívají občanskou vybavenost Libáně, které zůstalo na krku rozestavěné nákupní středisko.

Tolik Rudé právo. Nám zbývá několik poznámek. Nevíme, proč se autoři výše uvedených slov podivují, že zámek Staré Hrady patří stejnojmenné obci. To snad měla uprostřed starohradského katastru vzniknout "kolonie" jiné obce? – Co si máme myslet pod slovy, že starohradští občané hojně využívají občanskou vybavenost Libáně? To jim snad bude vyčítáno, že chodí do Libáně na nákup, k lékaři, do školy, na fotbal či stavební úřad? – Nájemní smlouvu s PNP na pronájem zámku neuzavřela libáňská radnice, ale starohradský Místní národní výbor r. 1969 atd.

Za pozornost však stojí ještě slova paní starostky. Zisky z pronájmu (ne restaurace, tu provozuje Obecní úřad Staré Hrady ve své režii) by skutečně byly velmi lukrativní, kdybychom na zámku hospodařili tak, jak se zde hospodařilo v posledních několika letech. Kdyby tedy zámek těch čtyři sta tisíc skutečně vynášel. Jenže každý řádný hospodář ví, že zisk tvoří rozdíl mezi příjmy a vydáním, a ten bývá minimální. A vydání jsou skutečně značná elektřinou počínaje a údržbou zámku a jeho zeleně konče.

Pokud se pak vydání na údržbu minimalizuje a peníze z příjmu jsou užívány jinde, jsou výsledkem takovéhoto "hospodaření" propadající se krovy v předzámčí, ujíždějící roh zámku u silnice hrozící katastrofou, děravé okapy a žlaby na kapli, přerostlé neudržované keře atd.

Samostatnost obce tedy nebyla vyvolána "vidinou slušných příjmů", ale (mimo jiné) pohledem na konkrétní situaci zámku i celé obce. Samostatnost nepřinesla lukrativní zisky, ale tvrdou každodenní práci všem občanům, kterým není osud zámku lhostejný. A tato tvrdá práce čeká Starohradské i v budoucích letech, neboť všechny nedostatky se nedají napravit za rok. Takže vidina údajných zisků se odkládá …

 Americký historik prof. Stanley B. Winters se dožil 5. června 70 let. Je velkou poctou pro Staré Hrady, že hlavní oslavu tohoto životního jubilea uskutečnil na našem zámku ve společnosti předních českých historiků a řady svých osobních přátel. Přátelské setkání se konalo v neděli 5. června 1994 za účasti univ. prof. dr. Jana Havránka, přednosty okresního úřadu v Jičíně ing. Luďka Puše a řady dalších osobností. I my se připojujeme ke gratulantům a děkujeme za články o Starých Hradech a za propagaci našeho kraje ve světě.
Mojmír Otruba

Josef Hukal

Snad bychom mezi čtenáři našeho časopisu ještě nalezli někoho, kdo zná starou milostnou píseň Břetislav a kdo by popřípadě i dokázal zanotovat:

Dnes je pro nás tato píseň – s příběhem vyprávějícím, jak statečný vévoda Břetislav unesl svou milovanou Juditu – Jitku z kláštera, kam ji před ním ukryl její císařský otec – už pouze půvabnou starožitností. V druhé půli minulého století to však byla běžná součást každodenního kulturního využití mnoha českých lidí, patřila mezi nejoblíbenější umělé písně, zpívala se doma i na veřejnosti. V souladu s její oblibou jsou i četné její tisky jak samostatné (včetně kramářských), tak ve zpěvnících a básnických čítankách; počtem tisku se řadí podle zjištění Bedřicha Václavka na sedmé místo mezi nejfrekventovanějšími.

Autorem básnického textu této skladby je náš krajan, bystřický rodák Jusef Hukal, a letos si připomínáme dvousté výročí narozenin (16. března 1794) tohoto generačního vrstevníka Jana Kollára, Františka Palackého, Pavla Josefa Šafaříka. Pocházel z rolnické rodiny, studoval na gymnáziu v Jičíně, tzv. filozofii absolvoval ve Vídni a po krátkém pobytu v kněžském semináři v Litoměřicích odešel do Prahy, kde 1820 dokončil studia práv. Jako magistrátní úředník nakonec v hodnosti magistrátního a kriminálního rady působil v Rakovníku, v Klatovech a v Litoměřicích. Posledních dvanáct let své právnické služby od r. 1850 byl soudním radou, nejprve v Písku, pak Táboře. Tam dožíval i jako penzista, zemřel 2. června 1867.

Bylo pro něho jistě štěstím, že se za studií ve Vídni seznámil s Václavem Hankou, tehdy velmi pozoruhodným zjevem mezi mladými českými poety. Přátelství s ním mu zplna otevřelo pohled do světa poezie a usnadnilo mu též orientovat se v aktuálním vývojovém směřování nové české literatury. Projevilo se to pak zejména v jeho básnické tvorbě. Není sice početná, Hukal přestává literárně tvořit v druhé dekádě svého úřednického působení, ale tím, jak se s dobovou příznačností postupně odklání od puchmajerovské poetiky a hledá novou inspiraci v písni lidové a kramářské, stojí na cestě ukazující až někam k českým Ohlasům F. L. Čelakovského.

O oblibě písně Břetislav svědčí mimo jiné i to, že vyprávění o jejím vzniku bylo otištěno ještě za Hukalova života. Napsal je student Miroslav Krajník a pod pseudonymem M. K. Starohradský otiskl v časopise Lumír 1866. S novým přetiskem této vzpomínky si teď rádi dodatečně připomínáme básníkovo jubileum.

Jak povstala ballada "Břetislav"?

Josef Hukal nenapsal haldy básní a přece dostalo se mu větší oslavy než kterémukoliv z našich pěvců doby novější. Jeho ballada "Břetislav" vítězně si proklestila dráhu k srdci lidu a v pravém slova smyslu jest písní znárodnělou. S nadšením ji zpívají milující junáci v městech i na venkově, a což teprvé lahodno slyšet ji, když plyne z duše láskou roztoužené dívky! Šťastný básníku, tato odměna jest vzácnější a trvalejší než jsou pochlebná slova několika tuctů příznivých kritik, reklam a referátů!

Tuším, že se zavděčím i širším kruhům obecenstva krátkým vypsáním původu a vzniku té oblíbené písně. Povím, co vypravoval básník sám v důvěrném kruhu přátelském.

Nevím určitě kterého to bylo roku, když byl Hukal vychovatelem u bohatého obchodníka pražského p. Zdekaura. Známý hudební skladatel Fr. Kníže sbíral tehdy materiál ku sbírce písní, kterou vydati zamýšlel. Hukala znal a věděl, že s oblibou se poesií zabývá, ba že se i přízni spanilé Musy těší, a tož není divu, že horlivý komponista struny Hukalovy lýry brzy naladil. Chtěl míti mermomocí nějakou pěknou balladu.

Hukal dlouho váhal; nebyl sice naprosto nečinným, ale do té ballady se mu jaksi nechtělo. Pan komponista byl by musel bezpochyby hezky dlouho čekat, kdyby nebyla šťastná náhoda přišla na pomoc. Fr. Kníže byl pozván k panu Zdekaurovi na večeři. Společnost se záhy rozjařila; nastala veselá a nenucená zábava. I Hukal byl dobré mysle a švitořil s veselými. Fr. Kníže nezameškal příhodného toho okamžiku a začal opět svou oblíbenou notou o balladě. Hukal byl v kleštích. "No sie machen´s keine langen G´schichten!" naléhal pan Zdekauer, když byl zpozoroval, že pan hofmistr všemožně ze své tísně se hledí vyprostit. Aby ale ještě třetího a nejvýmluvnějšího pomocníka získal, zavolal sloužícího a rozkázal, aby šampaňské bylo přinešeno. "Wir müssen dem Hukal Courage machen, dann wird´s vielleicht geh´n!" žertoval starý pán, a když baterie láhví byla na stole a salvy uvolněného šampaňského moku vítězně se rozléhaly po salonu, nastalo připíjení. Hostitel statečně připíjel poetovi a taktéž učinili i ostatní. Hukal musel pít a není divu, že "kuráž", která domácímu pánu tak velice ležela na srdci, se brzy dostavila.

Společnost se rozešla. Hukal odebral se do svého pokojíka, ale na odpočinek nebylo ani pomyšlení. Bylť rozčílen a rozčílenost nepřipouští spánek. Básník přistoupil k oknu a hlavu opřev o ruku dlouho přemýšlel. Pak usedl k stolku, – psal – a za půl druhé hodiny byla rozkošná ta ballada, jíž dáno jméno "Břetislav" na papíře!

Druhého dne navštívil Fr. Kníže mladého básníka. Přišel jako by na jisto pro balladu. Zdekauer byl přítomen, když básník komponistovi svou balladu odevzdával. "Na sehen´s ´s ist doch gegangen!" pousmál se starý pán potěšen, že pomohla jeho medicina.

Za krátký čas domohl se Hukal státní služby a musel za svým povoláním Čechy, svou milenou vlast, opustit. Když po čase opět se vrátil, uchystala mu náhoda milé překvapení. Zastavil se v hostinci, kde zpívala jakási kočující společnost. Zpívaly všeliké písně a mezi nimi i jednu, která juž na počátku bouřlivým potleskem byla sprovázena. Hukal přeslechl první verše, ale nápadné mu bylo neobyčejné nadšení obecenstva. "Jaká jest to píseň?" ptal se svého souseda. – "Aj což pak ji neznáte?" odvětil tázaný a nemálo se tomu divil, – "vždyť jest to jedna z našich písní národních!" Hukal záhy poznal, že to zpívají jeho vlastní strofy, že zpívají jeho píseň, jeho balladu o Břetislavu a Jitce. Tenkráte slyšel ponejprv krásný nápěv písně, kterou zapěl sám z duše rozohněné v nejpožehnanější době svého života!

Josef Hukal trvá nyní v Táboře na odpočinku. Jest již delší čas sklíčen nemocí a nemůže ani z bytu ven na čerstvé povětří si vyjít. Hukal ač byl úředníkem za vlády tuhého absolutismu, v době Bachovské, zůstal přece upřímným Čechem. Rád se veselil a byl velmi hovorným a přívětivým; však od té doby co nešťastným sklouznutím nohu si zlomil, není k němu přístupu.

Má prý ještě mnoho básní, avšak ustanovil, že teprvé po jeho smrti mají být uveřejněny. Jistě vím, že má několik dramat mezi rukopisy svými; sdělil mi tuto zprávu přítel můj, který tyto plody Hukalovy Musy opisoval.

 Truhlář Jan Trnka ze Starých Hradů by se dožil 2. 5. 1994 svých 75. narozenin. Patřil k nejobětavějším pracovníkům při záchraně starohradského zámku. Vděčně vzpomínáme!
Jan Šťovíček

Národopisná výstava českoslovanská 1985 a Libáňsko

Před sto lety v roce 1895 se v Praze uskutečnila velkolepá Národopisná výstava českoslovanská. Předcházelo jí grandiózní sběratelské hnutí po českém venkově, do něhož byly zapojeny všechny české okresy. Započalo krátce po skončení neméně velkolepé Zemské jubilejní výstavy v Praze roku 1891, na níž sklidila mimořádný úspěch tzv. Česká chalupa. Její úspěch se stal impulsem pro Národopisnou výstavu českoslovanskou. Základem národopisné sběratelské akce se stala síť okresních a místních odborů Národopisné výstavy čs. První z nich vznikly ještě v roce 1891, většina se však zformovala v letech 1892–1893. Do sběratelské aktivity se zapojilo i Jičínsko.

Koncem roku 1892 vznikl okresní odbor Národopisné výstavy českoslovanské v Jičíně a v průběhu roku 1893 se vytvořily okresní odbory i v Sobotce a v Libáni. Pokud se týče Libáně, v čele zdejšího odboru stanul okresní starosta J. Voves, rolník z Drahoraze. Jednatelem odboru byl B. Kolářský, okresní tajemník v Libáni. Okresní odbor v Libáni však existoval více méně formálně a velkou činnost nevyvíjel. Když v letech 1893–1895 proběhla řada národopisných výstav v místech a okresech, které předcházely celonárodní Národopisné výstavě českoslovanské, Libáň zůstala stranou. Místní národopisná výstava se v Libáni neuskutečnila. Neznamenalo to však, že Libáňsko zůstalo ale stranou výstavního ruchu. Libáňska se ujal okresní odbor v Jičíně, kde bylo sídlo okresního hejtmanství, jemuž podléhal i soudní okres libáňský.

Okresní národopisná výstava v Jičíně se uskutečnila ve dnech 29. června až 1. července 1894. Jejím iniciátorem byl jičínský okresní tajemník Josef Liška, který byl hybatelem jičínského odboru, jenž jinak aktivní příliš nebyl a měl k dispozici jen několik sběratelů. Výstava svým rozsahem byla také poměrně skrovná, avšak uplatnila se v ní výběrovost. Nebylo totiž jako jinde vystaveno vše, co bylo sebráno, ale jen nejhodnotnější předměty. Nadto sběr byl realizován především v bohatých rovinatých vesnicích "kraje", kde z tradiční lidové kultury zbylo jen velice málo. Tvářnost zdejší vesnice doznala po roce 1848 v souvislosti s uvolněním poměrů a přechodem k pěstování výnosné cukrovky totiž značných proměn. Zdejší lid už kolem roku 1848 odložil tradiční lidový kroj a změnilo se i obydlí, jeho zařízení apod. Pouze ve vesnicích v podhůří se tradiční lidová kultura udržela déle, ale byla jaksi sběrateli pominuta, respektive podhůří tu bylo zastoupeno poměrně málo. Ale i tak bylo zde např. možno se setkat se slušným výběrem krojových součástí jako byly zlaté a stříbrné čepce, holubičky, vyšívané pleny a šátky (ty v 2. polovině 19. stol. vytlačily pestrobarevné kosmonoské šátky), dále malovaný lidový nábytek, ručně psané modlitební knížky a rukopisné zápisy apod., což užíval i produkoval též lid na Libáňsku.

Předměty vystavené na národopisné výstavě v Jičíně byly po menších úpravách a doplnění zaslány do Prahy na Národopisnou výstavu českoslovanskou. Tato výstava se uskutečnila od 15. května do 30. října 1895 na výstavišti v Praze na okraji Stromovky. Toto výstaviště bylo i s budovami převzato ze Zemské jubilejní výstavy a doplněno o dva komplexy – výstavní dědinu a Starou Prahu – a o další nové pavilony. O výstavu byl značný zájem. Zajížděly sem i zvláštní výstavní vlaky. Jimi přijížděli i návštěvníci z Jičínska. Nejvíce jich přijelo výstavním vlakem 22. června 1895, kdy se na výstavišti konal Jičínský den. Vlak vyjel z Jičína ve 4.30 hodin ráno a stavěl mj. v Jičíněvsi, Kopidlně a v Rožďalovicích, kde přibral i zájemce z Libáňska.

Krajinská expozice jičínského okresu se nacházela v hlavním Národopisném paláci, jímž byl Průmyslový palác převzatý z Jubilejní výstavy 1891, a to sice v jeho severozápadní části. Předměty z Jičínska byly rozšířeny i o soubor věcí z Libáňska, které k nim připojil libáňský odbor. Ten na svůj náklad nechal také udělat rozložitý model roubeného Vojtíškova statku z Libáně, který zhotovil J. Žďárský, mistr tesařský. Model, složený podle předlohy ze tří základních částí obytného stavení, stodoly a chlévů – kompozičně uzavřených vjezdem do jednoho celku – byl vypracován do všech podrobností, a to i s vnitřním zařízením.

V krajinské expozici Jičínska ze vsí v okolí Starých Hradů byly zastoupeny zejména předměty nasbírané ve Střevači. Pocházela odtud např. bílá vyšívaná plena (majitel p. Lustig) či obraz stařeny na plátně, který byl majetkem E. Rotta. Velice početný byl soubor lidových textilií, které v okolí Veliše sebral učitel F. Pour (např. zástěry, pleny, živůtky, šátky, čepce, holuběnky, vyšívané pokrývky apod.). Celkově Jičínsko na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze reprezentoval soubor 255 předmětů.

Významnou událostí pro Jičínsko a Libáňsko byl zmíněný Jičínský den, který se uskutečnil na výstavišti v sobotu 22. června 1895. Výpravu z Jičínska, která sem přijela zmíněným výstavním vlakem, na výstavišti uvítal osobně ředitel pražského Národního divadla František Adolf Šubert, jeden z hlavních organizátorů i iniciátorů výstavy. Poté následovala kolektivní prohlídka výstavy, přičemž hlavní pozornost výpravy platila jičínské expozici. Na výstavišti po celý den vyhrávala známá kapela p. Mačenky, která přijela s výpravou a doprovodila ji na výstaviště a také se poté s ní navečer vrátila domů.

Národopisná výstava českoslovanská přispěla k posílení národního sebevědomí. Lidé si uvědomili velikost své kultury a začali si jí také více vážit. Výstava totiž upozornila na dosud opomíjené hodnoty tradiční lidové kultury hmotné i duchovní. Grandiózní sběratelské hnutí potom vyústilo v další vlastivědné akce po českém venkově a vedlo i k rozmachu a houfnému zakládání nových muzeí, která se stala centry vlastivědné práce v regionech.

Prameny a literatura:

Národopisné oddělení Národního muzea v Praze, archiv, NVČ 1895 – seznam předmětů, okresní odbor Jičín, Sobotka,

Věstník Národopisné výstavy českoslovanské 2, 1894–1895, s. 6, 21,

Národní listy 1895, zvl. č. 165, 168,

Národopisná výstava českoslovanská v Praze roku 1895 (red. F. A. Šubert). Praha 1895, příl. XXIX.
Jan Poláček

Staré Hrady ve válce

(Dokončení)

předchozí článek

Jednou zase přišel starosta, že má nařízeno, aby dal na nějakou akci četníkovi na výpomoc pět lidí. Ihned mi řekl: "Honzíku, já nevím, o co jde, ale nezapomeň mít s sebou rozum." To bylo dosti hloupé. Venku před barákem stál četník, v Libáni nový a ještě jsme jej neznali. Měl cizí jméno – Aderle. Stál tam již pan Fikrle (francouzský legionář). Dále Frantík Droznů, který měl těch Germánů také plné zuby, a ještě jsem k nim přibyl já. Byli tam ještě dva sousedi, rovněž spolehliví lidé. Zapomněl jsem již, kdo to tehdy byl. Četník nám sdělil, že jdeme zatknout snad nějaké anglické zajatce. Okamžitě jsem ještě potřeboval na WC. Odběhl jsem si domů a vyburcoval rychle manželku, aby běžela do hájenky a vyplašila je. Ta ihned utíkala, ale bohužel, třebaže to vzala kolem rybníka a přes jez, nestihla nás předejít, poněvadž ta společnost na mě nečekala, jak jsem se domníval. Když jsem je dohonil, zůstala manželka, bohužel za námi. Šli jsme k hájence a připadal jsem si jako rytíř smutné postavy Don Quijote. Těžko bylo také co dělat. Bohužel paní hajná, ač to byla velmi dobrá žena, se tak vylekala, když uviděla anglické zajatce, že utíkala nejdříve k panu faráři o radu, potom ještě k někomu jinému, než se dostala k nám s pláčem, co by měla dělat. Naše hrdinná stráž již docházela k hájence. Stačili jsme se za zády četníka domluvit, co budeme dělat. Čekali jsme, když by třeba utíkali, že budeme utíkat také a vždycky bychom se stačili vymluvit, že neozbrojeni jsme dostali strach. Bohužel nestalo se to ani ono. Zajatci na patře spali a nechali se překvapit. Museli za četníkem dolů a odpochodovat do Libáně pod klíč. Když šel kolem mě jeden z těchto důstojníků, otočil se na mě a řekl: "Čech tfí." Tenkrát bych raději držel jednu pořádnou po ústech. Večer jsme se ptali četníka pana Jíry, co se s nimi stane. Říkal, že dohromady nic, poněvadž mezi Německem a Anglií fungoval dobře Červený kříž. A když Angličanům jejich příbuzní posílají nějakou čokoládu, že Němcům také dobře chutná, a tak že si je budou šetřit. Večer přišel pan hajný poslouchat cizinu, a tak jsme mu domlouvali. Jak vždycky říkal: "Počkejte, Pepík jim to naloží" – a najednou provede ze strachu takovou hloupost. Měl tehdy chudák sám na sebe zlost. Pepíkem vždy rozuměl Stalina. Řekl jsem mu, když by se mu zase něco takového přihodilo a bál se toho, ať to pošle k nám. Na to jsme nemuseli dlouho čekat.

Asi za měsíc nám zaškrábalo něco na okna. Maminka si myslela, že se vrací kocour ze svých záletů a jde spát za kachlová kamna. Vyšla ven, aby ho pustila dovnitř, ale místo kocoura stál před ní chlap jako hora ozbrojený mohutným klackem a v ruské uniformě. Pokynutím jej pozvala dál a za ním vstoupili jemu podobní ještě čtyři, Opravdu velikáni. Byli to uprchlí sovětští důstojníci z lágru někde od Karlových Varů. Tito uprchlíci si po cestě na polích natahali brambory, které si vařili v plechovce od kolomazi na mazání vozů. Někde to našli. První jejich zastávka mezi lidmi byla u nás. Lidskou pomoc sháněli hlavně proto, že jim již chyběly zápalky, aby si mohli uvařit oběd. Když jsme se jich ptali, jak to, že trefili zrovna nás, tak říkali, že jim to ukázal nějaký člověk v zeleném klobouku a rovněž takových šatech. Ihned jsme byli doma, že to nemohl být nikdo jiný nežli pan hajný. Tito zajatci byli vyšší důstojníci. Ironií osudu bylo, že jsme se s nimi museli domlouvat německy. Jeden z nich, patrně Ukrajinec, se snažil ukrajinsky, ale brzy toho nechal, poněvadž nám to šlo po německu lépe. Nepřál si, abychom je spojovali s jinými ruskými zajatci, o nichž jsme věděli, že jsou ve Skuřině. Nyní nám nastal kalup. Nejdříve snědli dohromady celý bochník domácího chleba se sádlem. Nic jiného okamžitě nebylo po ruce. Ustlali jsme jim ve stodole na patře, což s díky přijali. Potom shánění civilního oblečení, aby nebyli tak nápadní. Nebylo snadné obléknout najednou takové obry do civilu. I to se podařilo. Pan Fikrle jim daroval knihu generálních map až někam k Volze. Nic jim nevadilo, že byla v německé řeči. Byl to prý pro ně královský dar. A jednoho dne jsme se rozloučili se slibem, že budou psát, jakmile se utiší ten válečný hukot. Odmítali, nevím proč, spojení s jinými jim podobnými zajatci, patrně proto, že kde je účastno mnoho lidí, je větší možnost prozrazení. Přesto je chtěl otec dovést do Skuřiny. Šli zajištěným pochodem, tzn. jeden za druhým dvacet i více metrů. Když došli k Zelenecké Lhotě, náhle se ztratili. Doma jsme potom pálili ruské uniformy se znamením olejovou barvou SA jak na čepicích, tak i na vojenských blůzách. Sousedka Bajerová se tehdy ptala, co to u nás tolik páchne. Lekli jsme se, čím by se člověk mohl prozradit. Vymluvil jsem se, že jsem pálil několik párů starých gumových bot. Pokud se týká dopisů, nepřišlo nic. Kdož pak ví, podařil-li se jim ten odvážný záměr překročit frontu ke svým.

Byla by možné ještě dále psát o příhodách někdy veselých, někdy smutnějších, ale to by nemělo konce. Tenkrát jsme věřili, že nás Sovětský svaz osvobozuje, ale únor 1948 nás přesvědčil o opaku.

Nyní nastalo období utíkajících nacistů. První přišli "národní hosté." Evakuovaní Prusové v dlouhé koloně jak na vozech s potahem, tak na traktorech poháněných dřevoplynem si to hrnuli na západ. Někteří hrdí i v těchto zoufalých situacích, druzí sklesli na myslích. Další kdo přišli, bylo vozatajstvo. Vojáci nám říkali, že je to všechno, co zbylo z divize. Bojová morálka byla úplně pryč. Poslouchali s námi anglické vysílání jak v řeči české, tak německé. Jeden Bavorák mě ukazoval fotografii jednoroční dcerky. Říkal, že ji ještě neviděl. Velice se radovali, že mají nového nepřítele, když Turecko vstoupilo do války. Prý bude alespoň dřív konec zabíjení. Varovali nás před jejich poručíkem a četařem, kteří umějí česky a mají svými udáními hodně na svědomí.

Po nich se převalila přes Staré Hrady Schörnerova armáda. Jeli jeden a půl dne. Tenkrát jsem byl určen revolučním výborem jako služba u telefonu. Telefon byl použit u Kunstů – Bártů. Po asi půldenní pomlce, když to vše přejelo, objevil se na křižovatce před hradem první ruský voják na americkém, jak my jsme říkali, džípu. Zastavil a pokukoval po nás a my po něm. Najednou se utrhla jedna paní z Libáně a počala hystericky vojáčka líbat, že nám prý přinesl svobodu. Po chvíli si vojáček utřel od líbání vlhký obličej rukávem a velmi mile se jí zeptal, jestli nemá vodku. Při jejím záporném pokynutí se trochu zamračil, šlápl na plyn a odjel.

Poněkud krátce jsem se snažil vypodobnit, jak to u nás vypadalo ve válce. Snad jednou lidé dostanou rozum a přestane to bohapusté zabíjení.

František Táborský

Fauna a flora Na vrchách

Úvodem:

V roce 1985 dokončil pan ing. František Táborský z Prahy, rodák ze Sedlišť, svůj několikaletý výzkum starobylých kamenů, Pažoutova křížku a křižovatky polních cest v poloze Na vrchách v katastru obce Sedliště. Je to záslužná práce uzavřená vynikající nálezovou zprávou, která obsahuje 218 stran textu a 45 stran mapek, plánků, kreseb a fotografií těchto zajímavých míst.

Originál této práce je uložen v archivu na zámku Staré Hrady. Rozhodli jsme se uveřejnit z ní alespoň některé úryvky, aby vešla do povědomí odborné veřejnosti i obyvatel Libáňska. Začínáme úvodní partií, která obsahuje poznatky o poloze místa a o rostlinách a živočiších, kteří se zde vyskytují nebo – bohužel – vyskytovali. Zároveň se omlouváme autorovi i čtenářům, že jsme text museli částečně krátit a upravovat.

Severně od města Libáně, z místního nejsevernějšího výběžku Polabské nížiny, zvaného Jelenka (s nadmořskou výškou 240 m), severním směrem od obce Sedliště, vystupuje kopec zvaný Vrcha až do nadmořské výšky 340 m, vyznačený státní triangulací.

Přístup k tomuto místu je v současné době možný pouze polní cestou vedoucí z obce Sedliště napříč jižním svahem kopce směrem ke Hřmenínu. Stoupající cesta vychází ze staré okresní silnice za obcí, v místě zvaném "Na kopánce", prochází "Skaličkami" a dosahuje "Vobícek". Z hlavního směru cesty se zde odbočí vlevo směrem západním na vedlejší polní cestu. Podle mapy hlavní polní cesta je nyní slepá a je cca po 150 m ukončena po provedené agrotechnické terénní úpravě. Dnes již nepoužívaná vedlejší polní cesta, vedoucí pod vysokými mezemi a cca po 300 m v prostoru nad Strží, zaříznutou směrem jižním do svahu kopce, přechází směrem severním do úžlabu končícím po cca 240 m na hřebeni Vrch. Tam se rozprostírá rovina ve směru severozápadním a stoupá až na kótu 357 m n. m., ležící nad údolím Peklo a geograficky náleží do místní Markvartické pahorkatiny.

Ta je nejvýše položeným místem v nejbližším okolí Libáně, vrchol kopce Libáň má nižší nadmořskou výšku 318 m. Toto místo Na vrchách je vyhlídkou s dalekým rozhledem, je místem s postupnými dohledy několika horizontů. Prvním nejbližším horizontem je sám obrys kopce Vrch, neboť nejsou v dohledu tři údolí jej obklopující a směrem západním je horizontem Markvartická pahorkatina. Tento úchvatný rozhled vzbuzuje v pozorovateli zvláštní pocit osamění, který je znásoben obklopujícím druhým vzdáleným horizontem tvořeným važickými a bystřickými Vrchami, kopcem Libání a kopcem "Kálkem" k Zelenecké Lhotě. Třetí horizont na severu tvoří velišský hřeben, táhnoucí se od Čakanu až po Veliš, dále Holý vrch a Češovské valy, dále k jihu horizont Ledkov a mlýneckých lesů, k západu horizont rožďalovických lesů a nakonec kopec Kopanina (372 m n. m.) s lesem Křižánek. Nejvzdálenějším horizontem je na severu hřeben hory Tábor s pozadím Krkonoš se Sněžkou, na východě končící hřebenem Zvíčiny a lesy polabskými, na jihu Železnými horami a horou Kaňk, vystupujícími z širokého horizontu Polabské nížiny a zakončený Středočeskou vrchovinou.

Místo bylo až do roku 1958 křižovatkou polních cest. Hlavní veřejná polní cesta, vedoucí ze Sedliště do Hřmenína, je vyznačená už na staré rakouské speciální mapě. Vedlejší polní cesty nejsou na speciálních mapách zakresleny. Podle do hloubky vyjezděných kolejí cest je možné rozeznat, jak se toto místo vyvíjelo v křižovatku polních komunikačních cest.

Z mladé tradice se dochoval, po odkoupení první cesty rolníkem Lachmanem z obce Hřmenína, místní název "Lachmanova cesta". Vycházela z obce Hřmenína vedle budovy Lachmanova statku. Tímto názvem byla odlišena od jejího původního účelu hlavní spojovací cesty do Starých Hradů. Asi 100 m od Lachmanovy cesty vychází z obce Hřmenína hlubokým úžlabem mezi půllány Slukovým a Obstovým hlavní spojovací cesta vedoucí směrem do Zelenecké Lhoty. Tuto hlavní cestu přetínala další cesta a zde z této křižovatky, vzdálené cca 100 m za budovami Slukový usedlosti, pokračovala směrem severním do Markvartic

Před rozoráním mezí jednotlivých polí a zahrnutí úvozů polních cest byly cesty vedoucí do Sedliště používány už jen ojediněle. Pouze pěší ze Hřmenína do Libáně a zpět ještě tradičně chodili nejkratší cestou Strží do bukovinského údolí, přes hráz bývalého panského rybníka, přes potok Bukovinu na starou okresní silnici ve Starských barákách. Obdobně byla pěšími občas používána cesta ze Sedliště do Hřmenína nebo do Markvartic. Jinak byly cesty běžně používány k dopravě zemědělských produktů na dřevěných okovaných vozech taženými koňmi v době po založení JZD v obou obcích. V důsledku postupného zavedení mechanizace zemědělství a zvětšené šíře přívěsných vozů a zemědělských strojů za traktory, se staly staré úvozové cesty neprůjezdnými.

Na katastrální mapě obce Sedliště tato lokalita se nalézá v místě zvaném "U boru". Tento název není ani v tradici ani historicky doložen, v r. 1719 není zaznamenán a nepokládám jej za správný. V nedávné době zemědělci obdělávající svá pole v této oblasti nazývali tuto končinu "U kříže" či "U Pažoutova křížku".

Jihozápadním směrem od křižovatky cest cca 300 m k Bukovině zbytek zalesněné průrvy ve svahu kopce nese katastrální název "V bořích", vzniklý od podstatného jména bory. Takto označovali zemědělci svá pole ležící u tohoto borku. Ostatní obyvatelé používali též názvu "Lachmanův borek", neboť největší část lesa náležela ke statku Lachmanovu. Dále pro zjednodušení budu nazývat tuto zalesněnou oblast názvem "Borek".

Z ekologického hlediska rozdělují popis místa a jeho okolí na stav před agrotechnickou úpravou polí v roce 1958 a na stav po roce 1981. Tento popis považuji za nanejvýš potřebný, aby zůstal zachován záznam vývoje určitého místa v krajině. Do tohoto vývoje zahrnuji flóru i faunu.

Přírodní prostředí na hřmenínských Vrchách

Kopec Vrcha se svým reliéfem terénu je součástí Markvartické pahorkatiny. Temeno a svahy kopce jsou pokryty sprašovou půdou, tedy hnědou cihlářskou hlínou, místy tak zvanou běliznou, o mocnosti od několika metrů až do půl metru. Pod touto vrstvou je patrné jílové podloží se suťovou vrstvou pískovce na skaliskovém pískovcovém podkladě. Jílové podloží místy vystupuje na jižním svahu kopce a je patrné stratigraficky ve vodou splavených povrchových rýhách. Povrch půdy je pokryt humusní vrstvou výšky cca 10 až 30 cm. V okolí se nenalézá žádný pramen ani mokřina. V klesajícím údolí vedoucím směrem východním do Sitin na jeho počátku na Novákově louce bylo vlhčí místo s hojným porostem rákosu obecného (Phragmites communis TRIN). Je tedy pravděpodobné, že ještě v klimatickém období subboreálním (2 500 – 5 000 let před dneškem) v těchto místech vytékal pramen. Též místní současná mokřina v Obíckách, dříve ještě pramen, způsobilo v dávných dobách splav sprašové půdy a v současné době je už na odhaleném jílovém podloží. Stejně tak vytékal pramen vody z údolní louky nad lesem "V bořích", opět v dávných dobách.

Mikroklima místa a jeho okolí je možno označit spíše za sušší, než vlhké okolních nížin. Pouze dešťové srážky a rosa udržují místní vegetaci. Místo je vystaveno větrům ze všech světových stran. Životní podmínky jsou vhodné pro kulturní plodiny suchomilnější, z travin hlavně obilí, v lepší jakosti půdy se daří též cukrovce a bramborám. Přírodní prostředí se zde na polích udrželo až do doby, do které nebyla zemědělci používána umělá hnojiva. Občané nepatrné přihnojení cukrovky ledkem chilským nenarušilo přírodní podmínky. Půda byla přihnojena chlévskou mrvou a komposty a zlepšována cukrovarskou šámou. Vysoké meze mezi jednotlivými poli nebyly hnojeny vůbec a travní porost na humusní vrstvě charakterizoval přírodní prostředí. Vzhledem k neustálému vývoji v ekologii této krajiny i vznikajícím změnám jsem se rozhodl zapojit do této zprávy vývoj její flóry a fauny, jak jsem jej stačil pozorovat, aby v budoucnu nebyl zkreslen smyšleným výkladem.

Bylinný porost Na vrchách kolem starobylých kamenů a Pažoutova křížku byl zastoupen nízkou chudou travinou, která málokdy stála za sklizeň. Díky tomu se na tomto stanovišti zachovala původní nenáročná květena. V dalším výčtu uvedu jen ty byliny, které si dobře pamatuji.

Z koberce nízké kostřavy (botanický druh neurčen) a trav na blízkých ojediněle roztroušených místech (pro představu hojnosti zastoupení je uveden plošný rozměr) vyrůstala tato květena:

mateřídouška časná (Thymus praecox OPIZ, druh neurčen), cca 1 m2, prvosenka jarní (Primula veris L.), 2 rostliny, česnek domácí (Allium, oleraceum), 1 trs, rozchodník ostrý (Sedum acret), cca 6 dm2, řepík lékařský (Agrimonia eupatoria L.), cca 5 dm2, řebříček obecný (Achillea millefolium L.), cca 5 dm2, jahodník obecný (Fragaria vesca L.), cca 5 dm2, jahodník chlumní (Fragaria viridis DUCH.), cca 20 dm2, kontryhel obecný (Alchemilla vulgaris L.), cca 20 dm2, mrkev obecná (Daucus carota L.), cca 10 dm2, mochna jarní (Potentilla verna L.), cca 10 dm2, fialka psí (Viola canina L.), cca 5 dm2, pryšec chvojka (Euphorbia cyparissias L.), cca 2 dm2, jehlice trnitá (Ononis spinosa L.), 2 slabé nízké keře. Je třeba uvést, že kolem kamenů a křížku nerostly žádné keře ani šípkových růží ani trnek.

Cesta k Markvarticím začínala v úvozu hlavní cesty ze Hřmenína do Zelenecké Lhoty jako hluboký úvoz na vstupu 2,2 m, porostlý ze strany západní souvisle trnkami a šípky, na straně východní ojedinělými keři až do výstupu na povrch úrovně polí do vzdálenosti cca 50 m. Potom pokračovala po vrcholu roviny kopce až k trianglu s hloubkou kolejí cca 30 cm, s chudým trávním porostem obou mezí a odtud se zařízla úvozem až na křižovatku. Na postranních svazích úvozu rostly ojediněle keře šípků a trnek.

Od křižovatky cesta ke Hřmenínu stoupala až na povrch okolní půdy s vyjezděnou kolejí cca 1 dm hlubokou s okraji porostlými chudou trávou. Po zaříznutých 15 m vedla cesta cca 20 m po povrchu a potom začala neustále klesat do mělkého širokého úžlabu s plynule postupující výškou 0,5 : 1,0 : 0,5 : m a šířkou 5 : 10 : 5 m, porostlého sklízenou travinou. Ve vzdálenosti cca 120 m od křižovatky byly okraje polí z obou stran vysázeny jabloňovou alejí, stromy s kmeny o průměru nejméně 30 cm rostly až k zahradám statků.

Za křižovatkou v ohybu cesty k Sedlištím zaříznuté na straně východní do roviny pole jednou kolejí rostly nad stěnou zářezu 3 keře šípkových růží. Po cca 50 m vyjela cesta na povrch polí s vyjetými kolejemi cca 10 cm hlubokými. Na počátečním východním břehu cesty stejně jako v jejím pokračování rostla chudá travina s mateřídouškou, řebříčkem a ojediněle čekankou obecnou (Cichorium intybus L.) a rozchodníkem ostrým. Po cca 230 m od křižovatky se cesta zařezávala do úvozu až 0,8 m hlubokého, v koruně asi 2 m širokého, s neustálým poklesem, až vyjela po cca 80 m do dále klesajícího širokého úžlabu. Na obou březích úvozu rostla mateřídouška a chudá travina. Teprve následující úžlab v Obickách byl na vrchu východního vysokého břehu až cca 2 m vysokého osázen švestkovými stromy, která sledovaly klesající cestu v úrovni polí přes celou délku Obícek. Z úžlabu byla cesta na straně východní opatřena příkopem k odvodu srážkové vody. Bylinný porost kolem cesty představovala luční květena.

Druhá cesta k Sedlištím s poklesem z křižovatky zaříznuté do hloubky cca 0,6 m se snižovala po 10 m do úvozu až 1,6 m hlubokého, avšak po dalších cca 20 m již vede úžlabem se rozšiřujícím na 7 m a vystupujícím opět k povrchu polí na výšku 0,5 m a šířku 6 m a poté dále klesá, rozšiřuje se na šířku 10 m s hloubkou až 1,8 m. Ve vzdálenosti cca 250 m od křižovatky cesta opět vystupuje na úroveň povrchu polí ve svém ohybu směrem k východu na Strži. Úžlab cesty měl vždycky naprosto odlišné mikroklimatické podmínky od lokality na křižovatce. Zde měl bylinný porost již vlhké klima. V úžlabu se zachytil sníh v závějích, jeho povrch byl chráněn od vysušujících větrů a měl v průměru vyšší teplotu. Rostla zde luční květena a trávy přírodního prostředí a byly zde sklízeny dvě senoseče za rok.

(Pokračování)

Kancelář obecního úřadu Staré Hrady vede od května 1994 paní Anna Hrychová z Libáně.

Z vašich dopisů

Univerzitní prof. PhDr. Jaroslav Fryčer, Brno: "A dík také za nové číslo vašeho pěkného časopisu: držíte-li si nějaké statistiky, pak vězte, že toto číslo – a také všechna následující – mělo dva stoprocentní čtenáře: mě a mou ženu. Je opravdu obdivuhodné, jak se vám podařilo skloubit část věnovanou místním klípkům s příspěvky skutečně úrovňové a obecné platnosti (Kundera, vzpomínky na válečná léta, na život na starých školách, z literárního archivu atd.) …

Staré Hrady v tisku

Redaktoři Hana Siraková a Vlado Príkazský navštívili v květnu Staré Hrady a natočili pro rozhlas dva pořady, v nichž Karol Bílek hovořil i o Starých Hradech. Mohli jsme je slyšet 20. 5. na stanici Hradec Králové a 6. 6. na stanici Vltava.

– O rozdělení obcí Libáň a Staré Hrady informovaly Hradecké noviny 7. 4., Noviny Jičínska 8. 4., Zemědělské noviny 16. 4. a Rudé právo 10. 5.

– Listy starohradské kroniky pochválil časopis Místní kultura č. 5/94.

– V Magazínu Rudého práva 19. 2. uveřejnil M. Martínek článek Odměna Valdštejnovým vrahům, kde je značná pozornost věnována i starohradskému pánu Jindřichu Šlikovi.

– Činnost starohradského pracoviště LA PNP zaznamenaly Literární noviny č. 18/94, Noviny Jičínska 13. a 17. 5.

– Vzpomínku na Ervína Šlika jsme si přečetli v Novinách Jičínska 29. 4.

– Turistické zajímavosti okolí Starých Hradů přiblížily čtenářům Noviny Jičínska 8. a 15. 4.

– O výstavách na starohradském zámku psaly Hradecké noviny 5. a 8. 4. a Noviny Jičínska 5. a 8. 4. (E. Hnyková a J. Bucek); Noviny Jičínska 2., 3. a 17. 5. a Český ráj 11. 5. (Jednota umělců výtvarných a prvomájové recitační odpoledne); Noviny Jičínska 23., 27. a 31. 5. (E. Weidenhausová); ke starším starohradským výstavám se vrátily Česky ráj 11. 5. (V. Komárek, J. Klápště, J. Jíra) a Hradecké noviny 12. 4. (F. Patočka).

– Vl. Mikule připomíná v Novinách Jičínska 31. 5. starohradský příběh z knihy Marie Kubátové Povídky z muzejních vitrin.

– Stanley B. Winters upozornil v bulletinu Czechoslovak History Newsletter č. 1/94 na možnosti studia v LA PNP Staré Hrady.

Vlček Pavel: Encyklopedie českých zámků. Libri, Praha 1994, 320 s. Užitečná publikace s obsáhlým úvodem o vývoji našich zámků a s abecedním přehledem vybraných objektů a jejich stavitelů. Z našeho okolí jsou samostatná hesla věnována zámkům Dětenice, Domousnice, Humprecht, Jičín, Jičíněves, Rožďalovice, Vokšice – a samozřejmě i Staré Hrady; ze stavitelů jsou zaznamenáni Carratti, Maderna, Mathey aj.
Publikace je vhodně doplněna četnými kresbami, plánky a mapkami, připojeny jsou i rejstříky.
Zajímavé a diskutabilní je autorovo tvrzení, že renesanční zámek Staré Hrady nevznikl v jedné stavební etapě; také údaj o existenci zbytků nástěnných maleb v zámku je již zastaralý a – bohužel – nepravdivý. A ještě jedna drobná připomínka: sobotecký poslanec a majitel zámku Domousnice se jmenoval Jindřich Gustav Maštálka a ne Mašťálek.
KB

Místo pozvánky

Výstavy v obřadní síni:

9. 7. – 11. 8. Fotografie Jiřího Hellera
13. 8. – 8. 9. Kresby a karikatury Vladimíra Gottvalda
10. 9. – 6. 10. Obrazy Jaroslava Mrvy

Výstavy v gotických prostorách:

25. 6. – 21. 7. Obrazy MUDr. Jaroslava Dostála
23. 7. – 25. 8. Obrazy Vladimíra Holmana
27. 8. – 22. 9. Jenny Hladíková – tapiserie
24. 9. – 31. 10. Tapiserie Aleny Hubičkové, Máji Škochové a Věry Vinařové

Výstava na chodbě 1. patra zámku:

25 let pracoviště LA PNP ve Starých Hradech

Kulturní pořady: Budou oznamovány na plakátech.

Drobné zprávy

Dr. František Kožík, dlouholetý přítel Starých Hradů, oslavil 16. 5. v plné tvůrčí pohodě 85. narozeniny. Autor desítek oblíbených knih a divadelních i rozhlasových her psal několikrát o Starých Hradech a pozorně sledoval jejich záchranu. K životnímu jubileu srdečně blahopřejeme!

Stav zaměstnanců starohradského pracoviště literárního archivu Památníku národního písemnictví posílili od 1. dubna odborná pracovnice Magdalena Barešová z Dolního Bousova a od 1. června pracovníci ostrahy Václav Stejskal a Václav Trnka ze Starých Hradů.

Akad. malíř Miloš Janků ze Železného Brodu zemřel 27. května 1994 ve věku 78 let. Patřil k předním umělcům Českého ráje a vystavoval r. 1982 i ve Starých Hradech. Byl nám i občanským vzorem – odmítl například podepsat dopis žádající potrestání poslankyně Milady Horákové a byl za to propuštěn z místa profesora železnobrodské sklářské školy. Jeho obraz zdobil i starohradskou zámeckou galerii.

Náš krajan Radek Kyzivát obsadil na mistrovství republiky v judu v kategorii do 86 kg, které se konalo 23.–24. dubna 1994 v Hr. Králové, výborné druhé místo. Blahopřejeme!

Nejnovějším přírůstkem literárního archivu Památníku národního písemnictví na pracovišti Staré Hrady jsou rozsáhlé a cenné literární pozůstalosti dvou spisovatelů Jičínska: Františka Křeliny a Václava Prokůpka. A protože již déle zde jsou i písemnosti Josefa Knapa a Jana Knoba, vytváří se zde centrum studia českého ruralismu.

Lahůdkou pro motoristy byla soutěžní jízda historických vozidel v sobotu 4. června 1994, jejíž jednou zastávkou byl také zámek ve Starých Hradech. Dvacítka nablýskaných autíček našich i zahraničních značek a stejný počet motocyklových krasavců zaplnily zámecké nádvoří. Provázel je obdiv četných diváků – a stejně tak jsme obdivovali i jejich posádky, které si s opravdovým zájmem prohlédly zámek a seznámily se s jeho historií.

Starohradskou zámeckou galerii obohatili svými díly malířka Eva Hnyková z Vrchlabí a německá grafička Elfriede Weidenhausová. Také Jednota umělců výtvarných věnovala Starým Hradům svůj dar – obraz akad. malířky Heleny Slavíkové. Děkujeme!

Naši jubilanti: 5. 5. oslavila 80. narozeniny Stanislava Křivánková ze Starých Hradů. K 75. narozeninám blahopřejeme 27. 6. Ludmile Burešové z Libáně. 65 let bylo 21. 5. Lidmile Gärtnerové ze Starých Hradů. 55 let se dožil 15. 4. František Svoboda ze Starých Hradů. Všem přejeme hodně zdraví a spokojenosti!

80. narozeniny oslavila 10. 4. obětavá kulturní pracovnice našeho kraje, paní Marie Chaloupková z Važic. Blahopřejeme!

Na brigádu do Starých Hradů již více nepřijde slečna Eliška Janásková z Libáně, ale věříme, že stejně ráda sem bude chodit mladá paní Eliška Neckářová i se svým manželem Karlem. Tímto jim dodatečně blahopřejeme k sňatku, který se uskutečnil 29. 3. 1994 v Jičíně!

Třikrát v jednom odstavečku blahopřejeme naší dávné spolupracovnici Ritě Škodové. 25. března uzavřela sňatek s Pavlem Vavříkem ze Studénky, 1. června složila státní zkoušky z němčiny a 8. června se narodil v Jindřichově Hradci mladým novomanželům syn Bořek. Blahopřejeme – a těšíme se v příštím roce i na dlouho slibovanou Ritinu a Pavlovu výstavu ve Starých Hradech!

Kulturní kalendář: 9. 4. 1844 se narodil v Dětenicích hudební skladatel Roman Nejedlý, 12. 4. by oslavil 85. narozeniny oblíbený libáňský učitel a kulturní činitel Vojtěch Španihel. 16. 4. jsme si připomněli 100. výročí narození libáňské ředitelky školy Kristiny Havlové. 26. 4. 1974 zemřel grafik Vladimír Silovský, rodák z Libáně. 1. 5. 1969 si LA PNP pronajmul první část zámku Staré Hrady. 26. 5. 1864 zemřel P. Václav Beránek, farář v Osenicích. 13. 6. 1814 se narodil libáňský starosta a kronikář Josef Kramář. 30. 6. 1364 zemřel první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, jehož možným rodištěm byla tvrz Stará.

Narození: 3. června 1994 se manželům Janě a Ladislavu Pacltovým ze Sedlišť narodil syn Ladislav. Blahopřejeme!

Počátkem dubna zemřel v Jičíně pan Antonín Helcl náš dlouholetý čtenář a spolupracovník. Pocházel z rodiny spisovatele Karla V. Raise a do literárního archivu Památníku národního písemnictví předal velké množství rodinných písemností. Pohřben byl do rodinné hrobky v Mnichově Hradišti.

V Libáni byla letos na jaře dokončena oprava budovy obecního úřadu a otevřena nová obřadní síň; byly také restaurovány sochy Jana Husa a Karla Havlíčka Borovského. Libaňáci, nemohli byste o tom našim čtenářům napsat více?

Úmrtí. 2. 4. zemřela ve věku 82 let paní Viktorie Pokorná ze Starých Hradů a 20. 4. odešla ve věku 81 let paní Anna Šupolová ze Starých Hradů. Budeme vzpomínat.

Oprava: V minulém čísle LSK došlo v článku paní Jar. Havelkové k nemilé chybě: jména pana učitele Miloslava Kynčla bylo vytištěno nesprávně jako Kindl. Omlouváme se.

Anna Vančátová: Staré Hrady

Anna Vančátová: Staré Hrady

Vladimír Hendrych: Staré Hrady

Vladimír Hendrych: Staré Hrady


Menu