Logo L.S.K. 1983–96


Číslo 1Ročník XVII.Březen 1994

Hana Čiháková

Vesničko naše milá

(zhudebnil Oldřich Kůžel)

Co se děje ve Starých Hradech

Obecní zastupitelstvo Staré Hrady podává čtenářům Listů starohradské kroniky zprávu o nejdůležitějším dění v obci v posledních měsících.

V listopadu roku 1993 byly nájemci restaurace zastaveny diskotéky a zrušena nájemní smlouva o pronájmu tanečního sálu a přilehlých místností. Tím skončily diskotéky, což občané přijali s uspokojením, protože neměly dobrou úroveň, mládež se na nich i při rozchodu z nich nevhodně chovala, rušila noční klid a působila hmotné škody.

V prosinci nájemci restaurace požádali Okresní hygienickou stanici o kontrolu a ta ukončila provoz restaurace i vinárny, načež byl ukončen pronájem. Prostory se musí rekonstruovat. Zároveň byly v prosinci opraveny a zprovozněny prostory "čertovny" a síně v arkádách zámku. Na prvním nádvoří bylo vybudováno zadní schodiště k sálu. Hlavní akcí byl nákup a pořez dřeva na krov budov v předzámčí o plošné výměře cca 600 m2. Krov je na mnoha místech prohnilý, zatékalo tam, nebyla prováděna údržba krytiny. Mnoho krokví je popraskaných a shnilých.

V lednu a únoru 1994 bylo provedeno konkurzní výběrové řízení na opravu sklepů u silnice, ve kterých jsou havarijní stavy kleneb, opěrných zdí i dlažeb, takže celý roh zámku se ocitl v havarijním stavu. Ten nastal, protože v minulých letech nebyla prováděna ani minimální údržba. Z několika stavebních firem byla vybrána firma KERS z Jičína.

V březnu je prováděna oprava restaurace, vinárny a přilehlých místností, aby restaurační zařízení mohlo být uvedeno do provozu. Bylo rovněž zakoupeno nové zařízení: výčepní pult, stoly a židle, aby se 1. dubna 1994 mohla restaurace otevřít. Doufáme, že přes všechny potíže se nám podaří tento termín dodržet.

1. března rovněž proběhlo již čtvrté kolo jednání o finančním vyrovnání s obcí Libáň. Kdo se pamatuje na článek "Česko-Slovensko a v malém Libáň-Staré Hrady" v Českém ráji 17. 3. 1992, ví, o co jde. Pro připomenutí z něho cituji slova libáňské starostky paní Milady Zubaté: "A tak na závěr – čtenář jistě pochopí, že by tyto články mohly pokračovat donekonečna. Jaký to má smysl, na to si odpoví každý sám. Ovšem kde není shoda a porozumění, tam je lepší rozchod." Tento rozchod je již rok realizován, ale finanční vyrovnání do dnešního dne není a není ani rozhodnut osud starohradské svatební síně, neboť přes naši nabídku Libáňští zde odmítli svatební obřady konat a budují si svou obřadní síň na obecním úřadě. Takovéto jednání ze strany Libáně se dnes jeví Starým Hradům nepochopitelné. Vždyť finanční vyrovnání mělo být hotovo do konce června 1993. Tak snad příště podáme čtenářům konečnou zprávu.

Věříme, že nakonec zvítězí zdravý rozum. A dalším vztahům mezi oběma obcemi přeji hodně shody a porozumění.

Jaroslav Říha

 Obec Milkovice se od 1. ledna 1994 rozdělila. Vznikla nová obec Bačalky – Lično; Milkovice nyní tvoří jen Zelenecká Lhota a Záhuby.
Ludvík Kundera

Druhé řečiště – Staré Hrady

Zavinili to dva Jindřichové. Ten první, Hilčr, nás dlouho nabádal, abychom strávili pár dní v Sobotce. Ten druhý, Heine, objekt mého opakovaného studia, mi poskytl šanci navštívit Sobotku vskutku pracovně. Žádné rekreační poflakování, ale pěkně vysedávat v šrámkovském archivu a bádat, bádat. Narazil jsem totiž v anarchistickém heinovském "básnickém letáku" z roku 1904 na Šrámka – překladatele, nebylo však jasné, které z 18 básní sborníčku přeložil on a které další členové "teamu" abecedně v obsahu vyjmenování, ale bez upřesnění, co kdo přeložil. Jsou to např. pořadatel sešitku St. K. Neumann, František Gellner, Josef Mach.

A tak jsme se v září 1980 konečně rozjeli do Sobotky a pobyli tam týden střídajíce práci s rekreací. Vysedával jsem v archivu (s pohledem na staroslavné náměstí) denně hluboko do noci, hledání heinovského Šrámka se zauzlilo v malou "literární detektivku", ale téma Šrámek – překladatel se nečekaně rozšířilo, zvláště o šestiveršovou Rilkovu báseň Doslov, jejíž překlad Šrámek vepsal do malého rilkovského výboru: Velká je smrt./Její jsme, její,/v tváři své jas./Když nejvíce kolujem v reji,/pláč slyšme její/tam dole v nás. Skoro každý den jsme se někam vypravovali "jen tak" – na Humprecht, do Šolcova statku (jemuž vládne doktor Samšiňák, odborník na všeliké roztoče), do Jičína, do Turnova (tam na nás čekal malíř Klápště), jako otrlý saunista jsem si na opuštěné podzimní plovárně i zaplaval, na hladině pluly oranžové listy střídavě se žlutými motýly … Paní profesorka Hejnová, vdova po Šrámkově mladším soboteckém příteli a laskavá správkyně archivu, velmi naléhala, abychom rozhodně navštívili i zámek Staré Hrady u Libáně. A tak jsme poznali nejen přenesenou tam pracovnu Jaroslava Vrchlického a Portmanův pokoj s nábytkem od Váchala, nýbrž hlavně Karola Bílka, duši této zámecké oázy, kam pražský Památník písemnictví uložil přemnohé fondy, z nichž stovky dopisů Františka Halase byly pro mne magnetem.

Sobotku jsme opouštěli s patřičnou šrámkovskou nostalgií: … Pak zmodrá les a večer sivý / do stydnoucích luk mlhy valí: / tu, ironicky starostivý, / nám ramena svým pláštěm halí / stín. V kufru jsem si odvážel výtěžek svého studia. Za necelý rok z toho byl docela sličný "neprodejný tisk": Za noci měsíčné … Podtitul: Básnické překlady Fráni Šrámka.

Později jsem se navracel jak do Sobotky (přednášel jsem tam dokonce učitelům o českém dadaismu!!), tak na Staré Hrady. To jsme s básníkovým synem Janem smontovávali veleobsáhlý svazek Halasových dopisů a fondy bylo nutno prozkoumávat se vší pečlivostí. Strávil jsem tam – opatřen lupou, někdy v půli 80. let dva tři dny, vše jsem musil oklepat na stroji, xeroxová technika byla dosud vzácná. Spal jsem v zámku jako jediný host; trochu tajuplné. Zvláště když se rozpršelo a holé větve šlehaly do oken. Podivuhodný areál, uzavřený na všech stranách staveními, ploty a zídkami, vábil nejednoho grafika k pokusům o zobrazení.

V létě roku 1988 už byly na Starých Hradech renovovány nebo spíše nově postaveny krásné výstavní sály – zvláštní hrubozrnná gotika! Kdybych byl malíř, rval bych se o možnost tady vystavovat. Karol Bílek rozhodl, že tam svoje obrazy a grafiky vystaví Jaroslav Klápště, stanovil, že vernisáž bude v předvečer 21. srpna – navzdory tomu, že kulturní podniky kolem tohoto data byly tradičně v centru pozornosti StB, hlídané až běda, často přímo obklíčené. Slíbil jsem řeč. Prý "jakkoli dlouhou". Měl jsem tam totiž ještě krapet halasovské práce, i přijel jsem o den dříve, prohlédl si téměř nainstalovanou výstavu a bádal jsem pak až do jedné v noci. Příštího rána se krajem přehnala pravá letní bouře a po ní se hustě rozpršelo. Zapochybovali jsme, jestli na zahájení na tak odlehlém místě a s chabým autobusovým spojením někdo přijde. Ale kolem poledne už přijížděla prvá auta a trousili se i deštěm ošlehaní chodci, zvolna i známé tváře: profesor Jan Kopecký s rodinou, Hilčrovi, Jiří Adamíra s Hanou Maciuchovou, Vladimír Komárek …

Stále pršelo, ale sály se neuvěřitelně zaplňovaly. Když se mělo začít, stěží jsme se vtěsnali před okno, déšť nepřestával. Adamíra recitoval Skácela: nekouzlil, ale šel přísně po významu, modeloval jej přímo, a to s překvapivými akcenty. Zážitek! Můj projev byl dost dlouhý, sedm stránek, ale obecenstvo bylo pozorně soustředěné, to se pozná, takže jsem nezkracoval. Započal jsem dost neobvykle soupisem věcí z malířova ateliéru a pokračoval popisem tří malířových exteriérů: turnovské technicistní krajiny hned za nádražím, osadou Čikvásky v krkonošském předhůří a polorozbořeným starým Mostem. Probral jsem práci figuralisty, zařadiv jej mezi nemnohé české "fantomisty", pokusil jsem se o analýzu krajinářova prostoru a probral jsem na konkrétních příkladech sérii jeho zátiší – vše jen s minimem obecně teoretických úvah. Pointou mi posloužil malíř sám: " … stále někam spěcháme, co jsme čekali, nenajdeme, kde jsme nečekali nic, jsme obdařeni a vždycky se dostaneme jinam, než jsme tušili."

Po celou dobu šuměl za okny déšť, staré stromy ve zdivočelém parku se snově komíhaly. Nezapomenutelné! Lidé se rozcházeli jen váhavě, dávno jsem neslyšel před obrazy tak svérázné, přitom však přesné, interpretace. Fízlové se stáhli nejdříve: žádná výtržnost se nekonala, spokojené publikum je nezajímalo.

Za rok, přesně na den, tedy 20. srpna 1989, opět na Starých Hradech, velká vernisáž! Kromobyčejná událost nejen kulturní a umělecká, nýbrž i svědectví o vzácné malířské solidaritě. Ten termín měl už dlouho zadaný malíř Josef Jíra. Když však jeho kamarád Jaroslav Klápště utrpěl o Dušičkách 88 na turnovském nádraží fatální úraz a octl se fyzicky i psychicky v mezní situaci (přišel o nohu!), Jíra se samostatné expozice zřekl a dobře věda, jak perspektiva výstavy dokáže každého malíře zburcovat a nalít mu živé vody, přizval Jaroslava Klápště k tomuto počinu; a poněvadž společenství si vždy žádá aspoň tří aktérů, přibral i Vladimíra Komárka. Tak se pod jednou střechou octli tři "severovýchodočeští" výtvarníci vymykající se ostatně "regionu", a to nikoli jako tři kohouti na jednom dvorku, nýbrž v přirozené konfrontaci, v živoucím rozkolotání otázek, na něž nemusí vždycky následovat skálopevná odpověď, které naopak bezpečněji trvají právě jako otevřené ptaní. Každý z této trojice je zcela a veskrze svůj i zcela jiný, nikdo už dávno po ničem nepošilhává, aniž je prost lásek, a ani s ismy si příliš neporadíme. Jíra je jistě expresívnější než Komárek, aniž je expresionistický, Klápště je drsný a ježatý tak jako Jíra, jenomže jinak, lyrik Komárek má v erbu slovo sen, což je zjevné zvláště v zacházení s perspektivou, ale sen znamená i pro Klápštěho nikoli pramínek, nýbrž hotovou fontánu fantazijního rozkřídlení, a což teprve pro Jíru: ten klade bez skrupulí vedle sebe něhu i krutost snu, ze všemoci noci se mu vynořují zrůzněné tváře i těla, ale i krajiny.

Tentokrát mě vezla osvědčená dvojice Matula – Vašek, a když jsme za úmorného vedra přes Jičín dorazili na Staré Hrady, uvítali nás manželé Bílkovi v rozpoložení mírně zoufalém: měli v rukou dopis z jičínského ONV, v němž jim odbor kultury "nedoporučoval" vernisážovou či povernisážovou besedu. Nežádoucí tu byl zvláště herec Jiří Bartoška. Ačkoli toto "nedoporučení" přišlo písemně (jindy stačil telefonát), rozhodli se besedu uskutečnit. Dostali však avízo, že "dojde-li k sebemenší provokaci", zarazí se jim " sebemenší" kulturní činnost, tedy především výstavy a přednášky. Bílkovi chtěli, abych se ujal "moderace" nedoporučené besedy. Nikdy jsem nic takového nedělal, ale přislíbil jsem, že udělám, na co stačím. Rychle jsme se ještě dohodli na několika přitažlivých tématech a musili jsme jít "na plac". Tím tentokrát nebyly ty nádherné gotické sály, nýbrž zámecké nádvoří. Zaplnilo se zcela, znalci mluvili o 500–600 návštěvnících, inu, 400 jich bylo přinejmenším. Odřečnil jsem si své, Bartoška a Adamíra excelovali (Adamíra četl Halasův esej Obrazy, málo známý a ideální pro hlasitý přednes) a nastala "beseda". Dodnes nevím, jakými triky či jakou náhodou se mi podařilo navodit plynulou a místy až vzrušivou debatu nás pěti, kteří jsme seděli u zdi oproti celému přelidněnému nádvoří. Publikum, od něhož se patrně čekal nežádoucí (anebo spíše žádoucí?) dotaz, přišlo zkrátka, trochu jsem si to vyčítal, blažení pořadatelé mě uchlácholili. Mezi posluchači, ale vypíchnutě, seděl i Bohumil Hrabal; ten pak záhy zmizel (prý: vedro + pivo). Později nastala ta pravá chvíle pro uplatnění patnáctilitrového demižonu jihomoravského sklepního. O tom existuje dokonce záznam v pamětech Jaroslava Putíka. Zní: "1989, výročí srpna, opět ve Starých Hradech na vernisáži. Zámek plný lidí – snad pět set. Známá jména. (…). Špatná akustika nádvoří způsobuje, že řečníkům skoro nerozumím, ale to není důležité – každý chápe, že jde o jistý druh demonstrace. LK přivezl z Moravy patnáct litrů vína, problém je, kam se usadit. Atmosféra je povznesená, všichni věří, že do roka a do dne už se bude vzpomínat jinak … "

Navečer nás pozval Josef Jíra k sobě na Malou Skálu, rozptýlili jsme se venku i uvnitř, ale byl jeden hlas, že se "ten riskantní podnik" povedl. Vína teklo pořád dost a dost (Jizera dole nešuměla), mám pocit, že tam byla i dvojice Hanzlík – Brejchová. Hemžení až přílišné! Když už jsme odjížděli, přiběhl k autu Jíra a vrazil mi pod nohy obrázek. "Za to, žes to dal dohromady!" Teprve cestou jsme jej "odhalili": mezi plechem, dřevem, textilem a pastózními vrstvami barvy tam dominuje velikonoční beránek. Však: Pastor bonus. Pořád nevím, jestli za ten obraz malířovi vlastně něco nedlužím …

Staré Hrady mi utkvěly v hlavě natrvalo. Tuhle se mi o nich i zdálo. Sen započal zběsilou honbou kolem celého zámeckého areálu, někdo nám byl v patách. Tam, kde hlavní zámecká budova hraničí s parkem, jsme zapadali do bažin. Několikrát jsme obkroužili zámek, skončilo to však "pietně": stáli jsme před jakýmsi pomníčkem (na který si nevzpomínám), ale velice znervóznělí – užuž měl přijet autobus do Jičína. Neznámý muž s bílou hřívou a rozevlátým plnovousem však neustále řečnil, z houfce diváků se ozývaly peprnosti. Pak se vše prudkým střihem přeneslo do Vrchlického pracovny, na pohovkách se rozvalovali vlasatci a copánkáři neurčitého věku, čekalo se "na Mistra". Všichni postupně vytáhli z kapes salámy a chleby zabalené v novinách a dlouze žvýkali. Mistr stále nepřicházel …

LA PNP, pracoviště Staré Hrady, v roce 1993

Rok 1993 znamenal pro starohradské pracoviště LA PNP velký rozvoj. Bylo zde zpracováno 14 soupisů archivních fondů, celkem 10 157 archivních jednotek. V depozitářích přibylo téměř 2 000 kartonů archiválií. Studovalo zde 66 badatelů (vykonali 358 badatelských návštěv). Dalších 284 výpůjček putovalo do pražské studovny.

Tolik hlavní statistická fakta. Doplnit je snad můžeme ještě jedním údajem: ve Starých Hradech je uloženo 1298 archivních fondů ve 21 476 kartonech. Badatelé s úsměvem říkají, že Staré Hrady se staly hlavním městem českého literárního archivnictví.

Mnoho místa by zabralo i vypsání dalších činností archivu: exkurse, přednášky, výstavy, články, recenze, rozhlasové natáčení, úřední korespondence, ale i stěhování atd. Ještě že se vždy najde dost ochotných lidí, kteří rádi pomohou, ať to jsou místní občané, studenti či další přátelé Starých Hradů.

V roce 1993 nastaly i personální změny v řadách zaměstnanců: v červenci ukončil práci v ostraze pan Vladimír Holman, místo něho nastoupil pan Josef Miclík. Koncem roku ukončila pracovní poměr i PhDr. Dana Holmanová a od ledna 1994 nastoupila paní Liběna Šolcová z Libáně. Manželé Holmanovi se přestěhovali do Třebihoště a paní ředitelka PNP jim vyslovila poděkování za dlouholetou práci v PNP.

Karol Bílek

Milé spolužačky, milí spolužáci,

co prožili jsme spolu, to nikdy nevrátí se, žel,
tož pozvedněme číše vína vzhůru a škodu má ten, kdo nepřišel …

Verše, které by mohly provázet naše setkání, sjezd, sešlost, sraz ročníku 1933 měšťanské školy v Libáni. 28. srpen 1993 byl tímto dnem, kdy jsme přijeli autobusy, vlaky, auty, ale i přišli pěšky ze současných domovů; např. Emilka Pěničková si zopakovala cestičku do školy z Údrnic a Láďa Hanzlíček vážil cestu z Kopidlna, aby si vychutnal kraj svého mládí do milé Libáně, městečka našich školních let.

Příjemné a veselé bylo vzájemné pozdravení, provázené i zaváháním, kdo je kdo a jak se jmenuje – u těch, kteří se posledně nezúčastnili. Sešlo se nás 19, méně než před pěti lety, inu, smrt kmotřička je nevyzpytatelná. Již 11 nás navždy opustilo (viz článek "Setkání po létech", LSK 1989/1). Od roku 1988 z našich řad odešli Blanka Heršálková – Vohnoutová, Marie Kopřivová – Hakenová, František Vaněk, Jaroslav Hlavatý, František Hrdý.

Někteří spolužáci trvale bez omluvy nejezdí na setkání, nebudeme je však odsuzovat, možná, že si chtějí zachovat původní vzpomínky. Jiní nepřijíždějí z vážných důvodů. Nepřítomnost na nynějším setkání omluvil Olda Kůžel, rodák ze Sedlišť, nyní hudební pedagog, který byl se svým orchestrem na turné ve Spolkové republice Německo. Poslal pěkné pozdravení pro všechny zúčastněné spolu s dobrou zprávou pro Bystřici, která loni oslavila 100. výročí postavení školy. Skladba s textem od Hany Čihákové "Vesničko naše milá", zhudebněná Oldřichem Kůželem, je připravena k dedikaci na počest tohoto slavného jubilea.

A nyní již k besedě, kterou jsme měli, díky organizátorům, opět na známém místě v hostinci Radnice na náměstí v Libáni. Samozřejmě jsme zavzpomínali na četné naše pedagogy, z nichž mi dovolte jmenovat paní třídní učitelku Kristinu Havlovou. Mnohému nás naučila v zeměpise a dějepise i v době války. Dále pana ředitele Palouše, který nás vedl k nikoliv planému vlastenectví. Vzpomněli jsme i na vždy veselého prima učitele zpěvu pana Vojtěcha Španihela, se kterým jsme se naposledy viděli před deseti lety na setkání. Také na pana učitele Františka Vojtíška, který nás učil matematiku a vedl k vlastivědnému poznání rodného kraje. Na pana učitele Sádla si vzpomínáme v souvislosti s jeho výukou fyzikálních zákonů a klasické němčiny. Dále na pana učitele Etrycha, který zajímavým způsobem učil chemickým poučkám a doplňoval je praxí, např. exkurzemi do libáňského cukrovaru a drožďárny a do pivovaru v Klášteře. Připomněli jsme si i pana učitele Sochora, který rád účinkoval v ochotnickém divadle v Libáni – padla i poznámka z řad spolužáků, že hrál skvěle Martina Kabáta v Drdově hře Hrátky s čertem, kterého představoval i pan učitel Španihel. Kdo byl lepší? Ale to je otázka pro jiný článek, snad někdo z pamětníků libáňských by mohl napsat o působení Thálie divadelních ochotníků. Ještě mně dovolte jmenovat paní učitelku Roudnou a Síčovou, které nás velmi dobře vedly v ručních pracích, paní učitelku Altmanovou, která učila na 1. i na 2. stupni, paní učitelku Karpašovou a pana učitele Dejmka, kteří výborně učili matematiku a pana učitele Kindla, který nás učil latinu. Většina z těchto jmenovaných byla osobnostmi na slovo vzatými předávajíce nám vědění a dobro. Takže budiž jim za to chvála.

Naše kroky směřovaly i na libáňský hřbitov, kde někteří z učitelů a spolužáků spí svůj věčný sen. Jim patřila tichá vzpomínka a kytička karafiátů.

Po tomto vzpomínání spíše v užších skupinkách jsme rozprávěli o svých rodinách a předávali si vzájemně své životní zkušenosti. Zajímavé byly veselé vzpomínky, které leckdo dal k lepšímu. Dovolte mi některé z nich ocitovat. Tak k Semiánovům jsme chodili na zmrzlinu, i na dluh, maminka jej dodatečně zaplatila, říká Dáša Kosíková - Jonášová, v současné době úspěšná podnikatelka v nakladatelství Kosík ve Štětí. Když byl za války vyhlášen letecký poplach, tehdy si nás přespolní vzali na starost libáňští spolužáci, takže jsme se více sblížili s jejich rodiči Vitáskovými, Šůlovými, Semiánovými a dalšími. Támhle na obzoru je vidět zlivský kostelík – pamatujete si, jak jsme jednou na masopustní úterý místo na hodinu náboženství šli průvod maškar do této vísky? To byl průšvih pro Máňu Grosmanovou a Máňu Sedlatou, nějaká ta důtka je neminula. Dráža Havlová - Najvrtová připomněla, jak jsme jeli hasičským vozem na výlet s panem učitelem Etrychem až do Moravského krasu. Co legrace jsme užili a jistě bychom neměnili za exkluzivní autobus.

Před školní budovou naší Alma Mater, postavenou v roce 1897, se skláníme a konstatujeme, že je opravena. Zachoval se portál J. A. Komenského a schody jsou původní jako za našich školních let. Na nich opět jako kdysi za let žákovských i při každém sjezdu vzniká dokumentární fotografie. Co jen jsme se nadováděli před školou a doslova leckterá pranice s kluky se zde odbývala, podotýká Míla Kemr. Ale škrabák na boty vedle schodů chybí, říká Jirka Buchta, školníkův syn. Prý nejvíce měli zablácené boty kluci z Údrnic a Bystřice. Ti byli několikrát vráceni, než si vyčistili boty podle představ pana školníka Buchty. A pamatujete si, jak jsme vyvedli pana ředitele Palouše aprílem, neznajíce dosah tohoto vymyšleného špásu. Spolužačka Marcela Ulmanová si dovolila v hodině českého jazyka na záchod a poté sdělila, že má pan ředitel telefon. Když došel k ředitelně, kdosi z nás za ním volal "apríl". Zle jsme byli pokáráni, že náš žert je v dané situaci nevhodný. Inu, co člověk neudělá v mladické nerozvážnosti. Mnohých dalších taškařic bylo vzpomenuto …

Jiřinko Jandová a Františku Vokráčku, vy jste denně i za nepohody jezdili ze Skuřiny na kolách? Ano, a nechávali jsme je ve stavení na kraji Libáně. Mirek Bártů to měl až z Batína pěkně daleko a parkoval se svým kolem v chodbě obchodu u Patků. Vzpomínám si, jak my, Bystřičtí, jsme denně chodili pěšky z Libáně, v létě kolem památných stromů, lípy, legendární borovičky a kolem kaštanů, v zimě delší cestou zahradami. Autobusy tenkrát nejezdily, jen někdy nás ráno svezl mlékař. Zato o řepné kampani jsme šli s děvčaty Jonášovými k cukrovaru a vyhlíželi povozy, které by jely směrem do Bystřice, Údrnic, Střevače. Nejednou jsme čekali i dvě hodiny, zatím bychom byli doma pěšky, ale jaký to byl požitek, když jsme se mohli vézt na traktorovém přívěsu s panem Sekáčem ze střevačského statku. A co jsme užili legrace při cestě domů.

Ještě trochu k těm zkušenostem nás "moudrých". Vláďa Košťák dává k lepšímu – je dobré chovat krůty na zahradě, pokud nějakou máte, vše vyzobají, i trávu, a mají výborné maso. Potvrzuje i Jarka Jandová - Jánská a vypráví, že do Starých Hradů jezdí z Mladé Boleslavi na chalupu po rodičích a všechno zvířectvo včetně psíka, koček, králíků a slepic po mamince musí vydržet nacvičený koloběh.

Anička Sádovská spolu s Věrkou Semiánovou nás velice dobře zasvěcují do současných poměrů v Libáni. Neodpustíme si poznámku: Ano, Libáň se mění v mnohém k lepšímu, hostinec u Hurychů, tzv: Na knížecí, je od minulého sjezdu opraven, škoda že ne v původním secesním slohu, asi se majitelům líbí takto. Městská radnice také vyniká v novém hávu. Je chvályhodné, že sochy Mistra Jana Husa a K. H. Borovského získají nový povrch, což je vidět z lešení kolem nich.

Někteří spolužáci zavzpomínali i na náš lyžařský výcvikový zájezd do Jablonce nad Jizerou, snad jeden z prvních po válce, uskutečněný díky organizační pomoci pana ředitele Palouše. Jeli s námi pan učitel Etrych, paní učitelka Síčová a jako doprovod paní Magda Chaloupková. Copak nyní dělá paní Magda?, padla otázka nejedněch úst. Odpověděla jsem, protože jsme se právě toho dne dopoledne sešly: "Těší se dobré duševní svěžesti, žije ze vzpomínek na ochotnické divadlo v Bystřici, jen zdravíčko trochu schází."

Dosti však vyprávění, čas pokročil. Loučíme se, děkujeme všem organizátorům – M. Vavruškové, M. a V. Purkrtové a H. Novákové za milé přijetí s tím, že bychom se měli opět sejít za pět let či dříve …

Ahoj a na shledanou se těší

Jarmila Havelková - Kyzivátová.

Pan Vladimír Holman dokončil stavbu nového domu v Třebihošti a přestěhoval se tam. Členové starohradského obecního zastupitelstva se s ním rozloučili 26. prosince 1993 a poděkovali mu za dlouholetou práci spojenou se záchranou starohradského zámku. Také my si připomínáme jeho záslužnou činnost v Osvětové besedě a v redakci našeho časopisu a přejeme hodně zdraví do dalších let.

Antonín Chmelík jubilující

(* 5. února 1924)

Antonín Chmelík patří k významným představitelům národopisné dokumentární kresby, kteří ztvárňují lidové stavby na území Čech. Kvalitou i rozsahem své dokumentární kresby překračuje autor region, kde tvoří. A. Chmelík, rodák ze Žďáru u Kumburku (okr. Semily), zachycuje kresbou tuší lidovou architekturu, interiéry obydlí i krajinu zvláště Podkrkonoší a Českého ráje (území okresů Semily a Jičín). Výrazně zdokumentoval i lidové stavby v okolí Sobotky.

Jeho kresby jsou charakteristické precizností provedení a smyslem pro zachycení detailu (kreslí na základě terénních náčrtů). Jejich hodnota je dále dána i skutečností, že mnoho autorem zachycených objektů (od sklonku 40. let) již neexistuje nebo bylo přestavěno.

A. Chmelík prezentoval své kresby z Českého ráje m. j. na výstavě ve Starých Hradech v r. 1981. Z Chmelíkových výstav konaných v posledních letech bych uvedl výstavu v Syřenově, okr. Semily v r. 1992. V r. 1993 se podílel čtyřmi kresbami na výstavě Zvonice, kapličky, Boží muka, kříže u cest ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy. Mimo dalších zde byla vystavena i kresba dřevěné zvonice z r. 1630 se třemi zvony obrácenými srdci vzhůru v Rovensku pod Troskami okr. Semily (z r. 1980) a kresba z roku 1950 zobrazující dřevěnou zvoničku v rozsoše u chalupy čp. 6 v Ústí u Staré Paky, okr. Jičín.

Je dobré si připomenout při příležitosti 70. narozenin pana Antonína Chmelíka význam národopisné dokumentární kresby, která sehrála významnou roli v době příprav na Národopisnou výstavu českoslovanskou, konanou v Praze v r. 1895, kdy vznikaly kresebné soubory zachycující lidové stavby – např. akad. malíře Jana Prouska na Turnovsku, V. Smutného z okolí Nymburka a A. Melichara na Benešovsku a dalších.

Antonín Chmelík, kterému přejeme do dalších let mnoho zdraví a neutuchající elán v tvorbě, je důstojným pokračovatelem tradice započaté na poli dokumentární kresby v 90. letech 19. století.

Lubomír Procházka

 Pan učitel Stanislav Kraus z Holína vzpomínal 28. ledna v krátkém televizním filmu na svůj život v řadách naší západní armády za 2. světové války.

 Z literárního archivu

Neznámá lidová poezie

Na pracovišti literárního archivu Památníku národního písemnictví na Starých Hradech přetrvává, zatím širší veřejnosti skryt, vzácný poklad dosud nepublikovaných písní, zaznamenaných z ústního podání někdy ve 30.–40. letech minulého století, tedy zhruba před půl druhým stoletím. Jejich shromažditelem byl Josef Jaroslav Kalina a jsou uloženy spolu s jeho vlastní literárně básnickou pozůstalostí. Je to soubor zaznamenaný různým rukopisem a různou rukou (latinkou i švabachem), zřejmě od různých Kalinových informátorů, na které se ve svém zájmu o lidovou tvorbu obrátil. Tématicky jde o pole dost rozsáhlé a rozmanité, jsou tu básně reflexivní i milostné, posměšné, pracovní, vojenské, několik pozoruhodných skladeb v baladickém tónu, pár rozsáhlejších anonymních veršovaných textů, které by se spíš než jako lidová píseň daly označit jako naivní (osobitě půvabná) poezie. Místo, kde byly písně zaznamenány, není většinou udáno, ale jeden zvláštní oddíl, patrně zapsaný zhusta přímo Kalinovou rukou, nese nadpis "Národnie písně sebrané v Mochowě".

Mochov a Nehvizdy leží v bývalém českobrodském okrese na silnici do Poděbrad a v Nehvizdech strávil Kalina od 4. roku dětství. Z nedaleké Lysé nad Labem pak pocházeli oba jeho rodiče. I jako dospělý se sem zřejmě vracel. Nehvizdský kostel se objevuje v jednom snovém fragmentu jeho původní poezie a jméno Mochova figuruje přímo v jednom záznamu zmíněných lidových písní:

V tej Mochovskej kopanině
Leží milej wrozmaryně
Leží on tam zabitý
W rozmaryně zakrytý

Kdo mu bude posluhovat
Kusy krve vyhazovat
Kdo jinej než má milá
Pošlem pro ni do Brna

Úplně svérázný a ojedinělý druh záznamů tvoří písně odvážně erotické, žánr – pokud vím – sbíraný jinak ještě jen Jeníkem z Bratřic (s nímž se Kalina znal), ale proti jeho osvícenské střízlivosti jsou Kalinovy zápisy šťavnatější. Jeníkovy publikovány byly, z Kalinových citujeme zde poprvé.

Dalších erotických záznamů je v Kalinově souboru víc a odhalují nám jeden rys, který k lidové poezii milostné patřil. Přes erotickou nezaostřenost je i v něm kus naivního půvabu a upřímnosti, jež způsobují, že text nezklouzává do pouhé triviálnosti a hrubosti. U Kaliny, jehož vlastní milostná poezie je sice vášnivá, ale cudná, je toto sběratelské zaměření překvapivé, zvlášť připomeneme-li si, jak umravňoval v téže, a spíš o něco pozdější, době své zápisy lidových národních písní Erben.

Ivan Slavík

Vzpomínky

Již několikrát jsem napsal do Listů starohradské kroniky nějaký ten článek. Ten dnešní bych chtěl nazvat Vzpomínky.

Rád si znovu pročítám starší ročníky našeho časopisu. Ve 4. čísle 2. ročníku z roku 1979 se zmiňuje Jenda Poláček o panu Konečném ze Starých Hradů, jaký to byl vypravěč. Hned se mi vynořily vzpomínky na oba manžele Konečných. Byli bezdětní, měli malé hospodářství asi tak o třech hektarech půdy, u baráku větší zahradu, tři kravičky, jednoho vepře, několik králíků a hus. Dům měl číslo 13. Když si tohoto domu všimnete i dnes, u vchodu na zdi visí obraz Panny Marie. Je tam od nepaměti. Ten dům je bývalá hájenka. V roce 1869 stavení vyhořelo.

Říká se, že třináctka je nešťastné číslo. Ale v tomto případě tomu tak není. Manželé Konečných žili šťastně a spokojeně. Znal jsem je dobře, vždyť bydleli jako sousedé přes jeden dům.

Jak jsem se zmínil, chovali vždy pět hus. Když se o žních sklidilo obilí, já jako školní kluk jsem tyto husy každý navečer pásával na strništi. Když se dost napásly, hnal jsem je domů, kde mě čekala odměna: bílá káva ochucená zrnkovým kafem a krajíc chleba namazaný máslem a dobrým včelím medem. Chleba byl již kupovaný, ne pečený doma, a měl jsem ho rád.

U Konečných měli jen světelný proud, ne motorový. V době žní při mlácení obilí se mlátička poháněla žentourem. Vedle stodoly byl tento dnes už téměř neznámý stroj umístěn. Tvořila ho železná ozubená převodová kolečka a dřevěný šestimetrový trám o síle asi 15x15 cm a na něm hák, ke kterému se zapřahoval potah. Od žentouru vedla železná silnější tyč na kloub pod zemí do stodoly, kde byla napojena mlátička. Při otáčení žentouru se soukolí mlátičky otáčelo a obilí se mohlo mlátit. Aby bylo zrno od klasu odděleno, muselo se jezdit rychleji. A to byla zase moje práce. V tom červencovém prázdninovém teplu jsem poháněl kravičky pořád kolem dokola až jednu hodinu vcelku. Přesto jsem někdy zaslechl signál "Vijé!" – to že jezdím pomalu. Když já jsem ale ty kravičky v tom odpoledním vedru litoval, že je jim teplo a bolejí je nohy. A mně bylo také teplo. Tak jsem si jako školní kluk přivydělával.

Milí čtenáři, shora jsem vedl, že Konečných neměli děti. Ve skutečnosti děti měli. Po několik roků u nich bydlívaly dvě děti ze Sudet na tak zvaném handlu. Byli to Alžběta a Frantík Bienertovi ze Šluknova, ze slušné rodiny, o čemž svědčí i ta skutečnost, že po 2. světové válce nebyli odsunuti.

A ještě jedna vzpomínka. Jak to na vesnici bývá, u Konečných vlastnili většího bílého psa jménem Baryk. Měl velkou rozježenou oháňku. Každým rokem o velikonocích pan Konečný omočil jeho oháňku v kbelíku se zelenou barvou na vajíčka a Baryk pak běhal několik měsíců se zelenou oháňkou.

Nesmím opomenout, že pan Konečný byl také v jednom období starostou obce.

Končím své vzpomínky na rodinu Konečných. Nikdy na ně nezapomínám a o vánočních svátcích jim na Štědrý den rozžehnu na starohradském hřbitově, kde odpočívají, svíčičku pro památku.

Ladislav Tuláček

Poděkování: Obecní zastupitelstvo ve Starých Hradech děkuje touto cestou všem skautům, kteří se zúčastnili pracovníci víkendových brigád na našem zámku v květnu a září 1993. Byli to Jiří a Eva Hejkalovi, Jana a Marcel Khuntovi, Zdeněk a Jaroslav Karlíkovi, Magda Brožová, Květa Glosová, Jana Fialová, Petr Nezmeškal, Pavla Hronová, Lenka Coubalová a Ivo Skořepa.

J. Ř.
Jan Poláček

Staré Hrady ve válce

Pokud ještě sahá moje paměť, chtěl bych tímto dát trochu na papír, kterak jsme tehdy žili, jak jsme mnohdy měli strach a jak jsme trucovali.

Nejlépe bude, když začnu mobilizací v roce 1938. Již po vyhlášení snad každý povolaný bez reptání s nadšením, že může něco pro vlast udělat, nastoupil pokud možno rychle na svoje určené místo. Byl jsem povolán do Terezína, kde u ženijního pluku jsme byli uniformováni a ozbrojeni. Tři dny jsme čekali v této mezinárodní politické štvanici, až jsme se dočkali Mnichovské zrady našich velkodohodovských spojenců, kteří nás dali napospas rozdivočelému Hitlerovi patrně pod dojmem, že se nasytí a dá již pokoj s budováním velké zaokrouhlené Německé říše. Nastalo rozdělení armády na německou a českou. Vzájemně jsme se loučili, podali si ruce. Vzpomínám, jak nám již tehdy němečtí chlapci říkali: Vy nyní víte, kam půjdete – jedině domů. My však nevíme, kam nás osud ještě zavede. Později viděli, co s nimi nacistické hordy udělaly a kolik jich to přežilo. Odpochodovali a nám na rozloučenou ještě mnozí mávali. Dostavil se tehdy velitel pluku, který nám poděkoval za to, že jsme v pořádku nastoupili. Tehdy jsem panu plukovníkovi řekl jaká je škoda, že jsme nemohli udělat pro vlast víc než spořádaný nástup. Plukovník ke mně přistoupil a v jeho očích jsem viděl velký smutek. Položil mi ruku na rameno a řekl: "Co myslíš, hochu, že je lepší – umět pro vlast žít nebo zemřít, když nás všichni opustili. Podívej se, vždyť i Slováci se chystají jednat o rozbití naší vlasti." Tehdy mi nezbylo nic jiného, než mu dát za pravdu. Špinavá politika zvítězila nad národní ctí. Utěšovali jsme se po odtržení Sudet, že máme malou vlast, ale naši. Ani to se nesplnilo.

15. března roku 1939 se hnaly hordy nacistických vojáků i přes Staré Hrady, aby Hitler mohl zaokrouhlit svoji říši. Stál jsem s Mařenkou Havlíkovou z Važic před Palečkovou stodolou. Byla to tehdy moje kamarádka ze spolkové činnosti. Byla velmi smutná a se slzami v očích se mě ptala: "Co bude s námi dál, Jendo?" Vojáci v nahodilé přestávce nám říkali: "Proč chcete hledat nepřítele někde daleko, když jej máte hned vedle!" Mluvili slušně česky. Jací to byli přátelé, jsme poznali později z jejich nacistické zběsilosti. Tehdy jsem ti, Mařenko, nemohl dát žádnou odpověď, nedal by ti ji tenkrát nikdo. Dnes, když se přes nás převalila řada let, můžeš si odpovědět již sama.

V této tehdy nepřátelské porobě jsme poznali, že jízda v pravosměru, která u nás ještě nebyla zavedena a o které jednal náš parlament bezmála tři roky, byla uskutečněna naráz. Prostě, kdo by chtěl jezdit po levé straně, byl by třeba přejet tankem.

Peníze při nákupu se musely používat ihned oboje v poměru 1 marka za 10 korun. V Libáni umístili vojáci pojízdnou kuchyni, ve které se vyvářelo pro libáňské chudé nebo nezaměstnané. Tito byli při výdaji jídla fotografováni a později se mohli podívat do novin, jak německá armáda zachraňuje libáňské občany před hladem. Pochopitelně, ač jich bylo tehdy v Libáni málo, našli se i tam vejžírkové, kteří si šli ochutnat, jakou polívčičku jim nacisté uvařili. Doma, když to ochutnali, třeba to i vylili s podotknutím, že jim máma uvaří lepší a chutnější. Zkrátka tehdy to naše kuchařinky vyhrály na sto procent. Ale propagandě bylo učiněno zadost a to stačilo.

U zemědělců byl ihned spočítán veškerý dobytek, prasata, slepice. Úřední dopisy chodily z Jičína, část i v německé řeči. Toto však nikdy nepřivedlo pana starostu Kunsta z rovnováhy. Slyšel jsem o něm, že ovládal docela slušně německý jazyk. Najednou nějak německy zapomněl. Jednou dostal od německé policie (gestapa) nějaký dopis. Jako obvykle tuto věc ani neotevřel a dal ji mezi jinou korespondenci. Když se po několika dnech přišli z gestapa informovat, zda-li je prováděno příslušné nařízení, vyhrabal pan starosta dopis neotevřený z ostatní korespondence a slušně jim ho podal. Byl povolán na výslech do Jičína snad pro nedbalost. Odejel tehdy na gestapo a samozřejmě jeho nezbytná fajfka jela s ním. Když prý mu tam řekli, aby si sedl, že bude vyslechnut, tak si nejdříve pořádně odplivl a posadil se. Toto odplivnutí se na pěkný koberec vícekrát opakovalo a než se nadál tak jej bez výslechu normálně vyhodili. Zkrátka to s nimi uměl. Pan starosta Kunst byl dobrý člověk a čím více bylo něco naléhavého, tím méně se ukvapoval.

Také se stalo, že když přišlo něco, co "páchlo" kriminálem, uměl se toho rychle zbavit. Jednou přišlo nařízení o tzv. kontrolovaném dovozu obilí do mlýna. Samozásobitelé, kteří museli ve mlýně mlet, dostávali příkaz, kdy mohou odvézt a kolik obilí k semletí. Obecní úřad musel určit kontrolu ve mlýně k váze. Lidově se těmto kontrolám říkalo "strašpytel", protože měli strašit u pytlů. Touto bohumilou funkcí mě páni radní i se starostou pověřili. Když jsem starostovi domlouval, že si mohli určit někoho staršího, tak mi starosta řekl: "Víš, Honzíku, my jsme tak rozhodli, protože nám neprovedeš žádnou hloupost". Ironicky a dosti jedovatě jsem mu poděkoval a že si tuto beru. Jednou za měsíc bylo povoleno jet do mlýna s mlecím povolením s udanou váhou a já to měl kontrolovat a případně zakročit proti přestupkům. Byl první mlecí den. Lidi se pomalu sjížděli před mlýn a najednou se před mlýnem objevilo auto se dvěma gestapáky v uniformách. Černé uniformy, které měly na čepicích umrlčí lebku! Byli to tak zvaní Totenkopf, ta nejhorší policejní sebranka, kterou nacisté měli. Co jsem měl dělat? S nikým se nebavili, snad pro povzbuzení většího efektu jen stáli a čekali v autě. Nezbylo mi nic jiného, než abych zahrál divadlo. Kdo měl třeba o 5 kg v pytli více, spustil jsem hlasitý kravál, že se k vůli jejich neopatrnosti nenechám zavřít a kdo měl třeba o pytel více, to mi nějak uteklo, nevšímal jsem si toho. Když policie můj křik slyšela, nestál jsem jim vůbec za to, aby vystoupili z auta a šli se na nás podívat. Když to skončilo a policie jak tajemně a strašidelně přijela, zase odjela, šel jsem domů. Doma na mě nikdo nemluvil. Asi po půl hodině mě maminka povídá: "No, tys nám, Jendo, ale udělal ostudu. Prý jsi tam na lidi řval jako pominutý." Odbyl jsem matku, neboť jsem nechtěl prozrazovat svoje plány ani doma. Odpověděl jsem: "Nemuseli mě k tomu dávat." Večer jsem šel za nájemcem mlýna Pepíkem Kozákem. Ten mi dal zpět neorazítkovaná povolení, čímž nebyla znehodnocena. Obešel jsem sousedy a kdo měl ještě zájem o mletí, a to byli téměř všichni, odevzdal jsem jim povolení zpět se slovy: " V úterý meleme znova". Nasadil jsem komický obličej a pohrozil, jestli mně tam někdo přiveze více, že si to s ním vypořádám. Konečně to všem došlo a říkali: "Jo, tak ty jsi to myslel takhle, že budeme mlet na jedno povolení vícekrát". Mleli jsme tehdy čtyřikrát za měsíc. Snad již lidé ani neměli co vozit do mlýna.

Vypíšu takových příhod na truc několik. K nějakému větším deliktu nedošlo. Patrně byl režim tak ostrý, že se lidé báli i udávat, aby se sami do něčeho nezamotali.

Další příhoda se stala paní Černohorské. Bydlela u Tuláčků i se svojí dcerkou. Gestapáci, když viděli, jaké mají potíže se starostou, který zapomněl německy, sháněli tlumočnici, která by měla za plat úřadovat na obci. Paní Černohorská byla vdova po manželovi Čechu, který padl ve válce, a ona s dcerkou po první světové válce zůstala sama. Pracovala při nahodilých pracech u rolníků, a tak se s dcerkou mezi nimi živily. Byla to rozená Rakušanka ze Cmündu, měla německé školy. Ve válce narukovala s manželem, kterého neopustila, a po zranění mu v cizině dosloužila k smrti. Tvrdě a po německu, aby jí rozuměli, jim to odmítla. Nechtěla proti lidem, kteří ji přijmuli mezi sebe, dělat policejního agenta, čemuž by neušla. I takové jsme měli mezi sebou. Dceru vychovávala česky. Co s ní měli dělat. Byla to zemědělská pracovní síla a vojáci na frontě potřebovali jíst. Tuto příhodu mi vypravovala ona sama, ač o svém původu toho mnoho s nikým nenamluvila.

Jedenkrát, a to bylo brzy po svatbě, mě starohradská obec určila, že půjdu kopat do Rakouska zákopy, aby fronta mohla hájit druhou linii. Mně by konečně neuškodilo, abych se na pár týdnů někam podíval. S tím však nebyla spokojena moje novopečená choť. Rychle si dala kolem sebe nějaký šál, nebo co to bylo a po mém odvedení, když jsem přišel od odvodní komise, spustila lamentaci. Tentokrát členové odvodní komise něco uslyšeli. Jak ubohé těhotné matce berou manžela atd. Chytala Němce i přisluhující Čechy. Plakala, křičela a zkrátka provokovala celou odvodní komisi. Konečně ono neškodilo, když čeští kolaboranti a Němci něco slyšeli. Já jsem se v duchu smál její zarputilé energii, kterou vyvinula, když chtěla prosadit svou věc. Pochopitelně stál jsem hloupě s vyfasovanými 2 kg salámu na cestu. Najednou se přišlo na to, že se horlivostí při odvodech přehmátli a odvedli o dva více, které museli propustit. Snad všichni členové komise, jak Češi tak Němci, jednohlasně říkali: Pusťte té ukřičené manželce jejího manžela. Neškodilo jim nějaké to divadélko. Karel Kořínků tehdy jako libáňský starosta podepsal za Matěje Kunsta moje propuštění. Kunst totiž odešel, aby mu neujel vlak. Po příjezdu zpět jsme si doma pochutnávali na 2 kg salámu. Když mě druhý den starosta Kunst potkal, povídá: "He, he, já to věděl, že se, Honzíku, z toho vymotáš". Musím podotknout, že to byla moje první manželka, která mě z toho vyhrabala. Horší bylo, že jsem měl pryč občanský průkaz. To tehdy bylo jako by pes ztratil evidenční známku. Ten za protektorátu nesměl chybět. Museli jsme být všichni i s otisky prstů v evidenci. Přišel jsem na okres na oddělení, kde se občanské průkazy vydávaly. Seděla tam za stolem Němka s ulízaným účesem, dlouhotvářná a vůbec nepůsobila žádným dobrým dojmem. Docela hrubě se německy zeptala, co chci. To urazilo moji důstojnost a já ten okamžik zapomněl německy. Nasadil jsem nevinný obličej a řekl jí hodně rychle, abych ji přivedl do rozpaků, že mně nerozumí: "Já bych prosil o vyhotovení nového občanského průkazu". Byla to vedoucí kanceláře. Obrátila se do vedle otevřených dveří druhé kanceláře a zavolala německy. "Franz, pojď sem, já tady mám jednoho Japonce". Milý Franta tedy přišel a velmi mizernou češtinou se mě zeptal, co si přeji. Vzal mě do své kanceláře a domluvili jsme se. Ovšem musil jsem mu pomoci trochu s němčinou. Příslušný doklad mi byl vyhotoven a na polštářku na razítka jsem zamazaným palcem přitiskl otisk. Dostal jsem takzvanou "Könnkarte".

(Dokončení příště)

Staré Hrady v tisku

– Rudolf Chaloupka: Čtyři stránky jedné historie. Lidová demokracie 16. 3. Obsáhlý článek o minulosti i přítomnosti zámku, archivu i kulturního života ve Starých Hradech.

– Ludvík Kundera věnoval další část svých vzpomínek nazvaných Druhé řečiště Starým Hradům. Tuto kapitolu otiskl v Rovnosti 29. 1. 1994.

– Turistickou sezonu 1993 připomněly čtenářům Hradecké noviny 29. 12. 1993 z pohledu Starých Hradů.

– Sedmdesátiny Antonína Chmelíka i jeho starohradskou výstavu zaznamenal Český ráj 2. 2. 1994.

– Na perspektivy starohradského pracoviště Literárního archivu Památníku národního písemnictví upozornily Lidové noviny 15. 2. 1994 a Krkonoše č. 3/94.

– Svůj vztah ke Starým Hradům zdůraznil Karol Bílek v Inforu č. 18/93 a v Novinách Jičínska 30. 12. 1993 a dr. František Černý v Českém ráji 26. 1. 1994.

– Hezkou recenzi na 15. ročník našeho časopisu publikoval dr. Vladimír Wolf v Listech katedry historie Vysoké školy pedagogické v Hradci Králové č. 5.

– Knihy 94 číslo 9 přinesly článek A. Fetterse o nakladateli J. Krbalovi, v němž upozorňuje i na jeho písemnosti uložené ve Starých Hradech.

Kulturní kalendář okresu Jičín vydal Okresní úřad. V hezky graficky zpracovaném přebalu V. Novákové jsou obsaženy informace o nejzajímavějších památkách okresu, pozornost je věnována i starohradskému zámku.

Průvodce po fondech literárního archivu PNP. Sborník Literární archiv 26, 1993, sv. 1–2, 352 s.
Kolektiv pracovníků LA PNP zpracoval a v konečné redakci dr. Zuzany Pokorné publikoval dlouho avizovaný soupis svých fondů. Je to výsledek mnohaleté práce většiny odborných pracovníků archivu, z nichž někteří jsou již v důchodu, na jiných pracovištích nebo se vydání díla nedožili.
Dílo uvádí stručná předmluva dr. Petra Buriánka a přehled dějin LA PNP z pera dr. Martina Svatoše a dr. Jana Wagnera. Dr. M. Svatoš uvádí i zásady uspořádání tohoto soupisu. Potom následuje Abecední soupis fondů LA PNP, který obsahuje základní údaje o 1546 archivních fondech uložených na Strahově i ve Starých Hradech, kde jsou cca tři čtvrtiny všech fondů. Na závěr je připojeno stručné německé resumé a podrobný jmenný rejstřík od Mileny Haaszové.
A tak jen můžeme souhlasit s prvními pochvalnými recenzemi i s jejich jedinou výtkou: že soupis zachycuje stav ke konci roku 1987 a že si lze přát, aby brzy vyšel doplněk zachycující velmi cenné přírůstky archivu od tohoto data.
K. B.

Z Českého ráje a Podkrkonoší VI, 1993. Okresní archiv Semily ve spolupráci s dalšími institucemi vydal pod redakcí dr. Ivo Navrátila další svazek hodnotného vlastivědného sborníku našeho kraje. Mezi řadou článků, zpráv a recenzí najdeme mnohokrát zmíněny i Staré Hrady. Tak např. Jiří Slavík a Ladislav Svoboda hodnotí ve studii Nástin vývoje tvrze na Jičínsku i nejstarší stavební etapu starohradského zámku. Všímají si i tvrzí v Milkovicích, Spařencích, Dětenicích atd.
Eva a Karol Bílkovi podávají obsáhlý Přehled osobních fondů se vztahem k Českému ráji a Podkrkonoší v Literárním archivu Památníku národního písemnictví. Z archivního materiálu uloženého ve Starých Hradech vychází i příspěvek Mileny Lenderové o libuňském jemnostpánu P. Antonínu Markovi. Náš stálý spolupracovník Aleš Fetters připomíná sedmdesátiny bývalého zaměstnance LA PNP ve Starých Hradech RNDr. Karla Samšiňáka, CSc.
V nekrologu archeologa PhDr. Rudolfa Turka, DrSc., spojeném s bibliografií jeho regionálních prací, uvádí Jan Prostředník i Turkovu studii Český ráj – inspirace dějepisců, otištěnou v našem časopise. A konečně v recenzi časopisu Castellologica Bohemica je zaznamenána i studie J. Dolejšího Soubor lodních děl Johanitů v našich sbírkách, v níž sleduje i jejich osudy v Dětenicích a ve Starých Hradech.
Sborník si od počátku udržuje vysokou úroveň a stojí za to, abyste si ho pořídili do své knihovny. Objednávky adresujte: Státní okresní archiv Bystrá n. J., p. 512 05 Háje n. Jiz. Publikace o 188 stranách na křídovém papíře s mnoha fotografiemi, plánky a kresbami stojí pouhých 30 Kč.
K. B.

Místo pozvánky

Výstavy v obřadní síni:
 2.–28. 4. Krkonošská krajina v obrazech Evy Hnykové z Vrchlabí a Dřevěná plastika, keramika a šperky Josefa Bucka z Jičína.
11. 6.– 7. 7. Výtvarné práce dětí z léčebny v Železnici a ze ZŠ v Libáni.

Výstava ve všech výstavních prostorách zámku: 1.–27. 5.: Výtvarná díla členů Jednoty umělců výtvarných v Praze.

Výstavy v gotice:
 28. 5.–23. 6. Obrazy Elfriede Weidenhaus z Německa.
25. 6.–21. 7. Obrazy Jaroslava Dostála z Prahy.

Kulturní pořady:

1. 5. Tradiční prvomájové recitační odpoledne. Hana Kofránková a Otakar Brousek za spoluúčinkování Ivana Štrause přednesou básnickou skladbu Josefa Hory Jan houslista.
28. 5. Koncert dětského pěveckého sboru z Mnichova Hradiště pod vedením manželů Hejlových.
11. 6. Dětské odpoledne, v němž vystoupí žáci Základní umělecké školy v Jičíně, děti z léčebny v Železnici, členové pěveckého a tanečního kroužku ZŠ v Libáni a loutkové divadélko Martínek z Libáně pod vedením principála Jana Řezníčka uvede starou lidovou loutkovou hru Don Šajn.
25. 6. Univ prof. PhDr. Robert Kvaček, DrSc., bude přednášet na téma Karel Čapek a PEN-klub.

Všechny pořady začínají ve 14 hodin a toto oznámení slouží všem čtenářům místo pozvánky.

Drobné zprávy

Obecní úřad Staré Hrady dokázal v krátké době rekonstruovat a nově vybavit restauraci v zámku. Bude otevřena od 1. dubna 1994 a všechny přátele Starých Hradů asi nejvíce potěší, že jako vedoucí se sem po mnoha letech vrací Jan Petera. Přejeme mu mnoho úspěchů!

Ing. Jaroslav Kouba, bystřický rodák, byl jmenován novým přednostou Okresního úřadu v Mladé Boleslavi. Blahopřejeme!

Model psinické zvonice pana Jaroslava Marka z Libáně budil velkou pozornost na výstavě Zvonice, kapličky, Boží muka, kříže u cest v oblastním muzeu v Roztokách u Prahy. Ve dnech 7. 2.–27. 3. byla tato výstava s úspěchem reprizována v Městském vlastivědném muzeu v Říčanech u Prahy. O modelu se zmínily v recenzi výstavy i Zemědělské noviny 23. 12. 1994.

Prodejna v Sedlištích zůstala po odchodu Jany Svobodové několik týdnů uzavřena a hrozilo, že se jí nikdo neujme. Nakonec se obecnímu zastupitelstvu podařilo najít pochopení u manželů Kořínkových z Libáně. A tak díky jim je prodejna otevřena každý den kromě neděle na několik hodin a občané jsou spokojeni. Vždyť si zde mohli pořídit již i předvánoční nákup. Obecní zastupitelstvo děkuje touto cestou Kořínkovým za ochotu a snahu vyjít obyvatelům Sedlišť vstříc a přeje hodně úspěchů v podnikání!

Prosíme žáky libáňské školy i další zájemce z řad studentů, kteří by chtěli letos provádět na zámku Staré Hrady, aby se přihlásili osobně nebo písemně u manželů Bílkových na zámku Staré Hrady.

V Sedlištích ani letos nezapomínají na děti. Obecní zastupitelstvo a Sbor dobrovolných hasičů pro ně uspořádaly 5. 12. 1993 Mikulášskou nadílku a 12. 2. 1994 tradiční dětský karneval.

Paní Marie Mrákotová, naše dlouholetá spolupracovnice, oslavila 27. ledna 1994 své 90. narozeniny. Čtenáři mají velmi rádi její články, v nichž přibližuje mladším generacím život v našem kraji před dávnými lety. Její vzpomínky jsou velmi hodnotné, což potvrzují i národopisci. A tak se těšíme na další články a přejeme hodně zdraví a spokojenosti do dalších let!

Blahopřejeme milým přátelům Starých Hradů k jejich životním jubilejím: 9. 1. oslavil osmdesátiny akad. malíř Václav Pokorný, 5. 2. bylo sedmdesát let malíři a národopisci Antonínu Chmelíkovi, 10. 2. se dožil 65 let spisovatel František Nepil a 10. 3. oslavil 85. narozeniny akad. malíř František Patočka. Tak hodně zdraví a tvůrčích úspěchů do dalších let!

Před 65 lety, 19. ledna 1929, blahopřáli za velikého mrazu příbuzní a přátelé k uzavření sňatku Marii a Ladislavu Švorcovým. Nevěsta Marie Bartoňová se narodila 19. 11. 1905 na Zelenecké Lhotě, ženich 20. 11. 1906 v Markvarticích. Sňatek se konal v kostele Církve československé v Dolním Bousově. Novomanželé pak žili v Libáni, kde měli pronajatý obchod. V roce 1945 se přestěhovali do Chrastavy, dnes žijí u dcery v Liberci. Na rodný kraj často vzpomínají, s ním udržují styk i prostřednictvím našeho časopisu. K železné svatbě jim poblahopřál i liberecký časopis Region 24. 1. – a my se rádi připojujeme!

Ke krádeži renesanční cínové křtitelnice došlo začátkem února v kostele v Bystřici. Pochází z roku 1572, je asi 130 cm vysoká, opatřená třemi nožkami. Víko ukončuje kuželka s ukřižovaným Kristem. Zloději vypáčili petlici hlavních dveří kostela Nanebevzetí Panny Marie a otevřeli petlici vnitřních mřížových dveří. Škoda představuje 190 000 Kč, ovšem skutečná historická cena je daleko vyšší.

Z mnoha plesů a tanečních zábav zaznamenáváme alespoň stručně ty nejzajímavější: 21. ledna plesali sedlišťští hasiči, tentokráte ve Hřmeníně, kam měli zajištěný i svoz účastníků. 29. 1. vstoupila Libáň do Evropy – plakáty nelhaly, když návštěvníkům Sportovního plesu slibovaly účast členek Nezávislé erotické iniciativy v jejich "uniformách."

MUDr. Marie Kafková st. ze Sobotky oslavila 30. ledna v plné svěžesti 85. narozeniny. Má mnoho přátel i na Libáňsku z dob svého působení dětské lékařky ve zdejším obvodu. Často dodnes navštěvuje i starohradské výstavy. Tak hodně zdraví do dalších let, milá paní doktorko!

Kulturní kalendář: 1. 1. 1984 zemřel projektant obnovy Starých Hradů ing. arch. Karel Pokorný. 12. 1. 1989 zemřel ředitel školy Bohumil Lukáš, vlastivědný autor Libáňska. 29. 1. 1879 zemřela starohradská rodačka, spisovatelka Ludmila Šebková - Fedrová. 1. 2. 1959 zemřela starohradská lidová básnířka Marie Keblová. 8. 2. 1909 se narodil spisovatel doc. MUDr. Ota Dub, velký přítel Starých Hradů. 10. 2. 1899 zemřel libáňský rodák, historik a archivář prof. Josef Emler. 25. 2. 1634 byl v Chebu zavražděn Albrecht z Valdštejna, majitel starohradského panství. 16. 3. 1794 se v Bystřici narodil obrozenecký básník a dramatik Josef Hukal. 18. 3. 1969 zemřel libáňský malíř ing. František Max. 26. 3. 1894 se v Dlouhé Lhotě narodil dr. Jindřich Tauber, lékař, malíř, entomolog a cestovatel.

Silná vichřice se přehnala 28. ledna snad celou Evropou. Také u nás napáchala dost škod. Kolem půl šesté ráno hřmělo a blýskalo se, vítr lámal stromy, odnášel střešní krytinu atd. U Kaprasů v Libáni "poponesl" celou plechovou střechu asi o sto metrů.

Před šedesáti lety, 4. dubna 1934, si ve Starých Hradech bral pan Josef Podhajský z Lična slečnu Marii Poláčkovou ze Starých Hradů. V manželství se jim pak narodily čtyři děti, Podhajských se odstěhovali na Liberecko, ale všichni se do rodného kraje stále rádi vracejí. Tak hodně zdraví do dalších let!

Naši jubilanti: 80 let se dožívá 31. 3. pan František Svoboda, kovář ze Sedlišť. 65 let bylo 5. 3. panu Františku Najvrtovi ze Sedlišť. 60. narozeniny oslavily 26. 1. paní Františka Miclíková a 29. 3. paní Liběna Jonášová ze Starých Hradů. 55 let bylo 28. 3. prom. hist. Karolu Bílkovi ze Sedlišť. Blahopřejeme!

Úmrtí: 6. února 1994 zemřel po krátké nemoci ve věku 79 let pan PhMr. Miroslav Nosek, dlouholetý lékárník v Libáni. Byl libáňským rodákem a pokračovatelem v rodinné lékárnické tradici. Od počátku byl také věrným čtenářem našeho časopisu a návštěvníkem starohradských výstav a kulturních akcí. Budeme vzpomínat.

V listopadu ztratily Staré Hrady dva své významné příznivce: 1. 11. 1993 zemřel ve věku 69 let dlouholetý ředitel Archivu Národního muzea v Praze dr. Aleš Chalupa a 9. 11. 1993 odešel ve věku 82 let literární vědec dr. Rudolf Havel. Budeme vzpomínat!

Sňatky: 8. ledna 1994 byli ve Starých Hradech oddáni slečna Romana Hrdá ze Sedlišť a pan Roman Krupka z Jičína. Blahopřejeme!

Redakční: Milí přátelé, děkujeme vám všem za včasná zaslání předplatného na letošní ročník, většinou vyššího, než jsme žádali. Zvláště děkujeme panu Janu Poláčkovi za obvyklé nejvyšší předplatné. A připojujeme jeden vzkaz čtenářům, kteří by chtěli, aby LSK uveřejňovaly více zpráv o událostech v Libáni i v dalších okolních obcích. Požádejte své obecní úřady a své funkcionáře spolků, aby nám o nich psali. Ještě nikdy jsme nikomu neodmítli příspěvek otisknout – ale sami se o všem nedozvíme!

Akad. malíř Franta Patočka: Staré Hrady

Akad. malíř Franta Patočka: Staré Hrady

Antonín Chmelík: Staré Hrady

Antonín Chmelík: Staré Hrady


Menu