| Číslo 1 | Ročník XII. | Březen 1989 |
opět vstupujeme do dalšího ročníku Listů starohradské kroniky. S každým ročníkem nám přibývají noví čtenáři a to je potěšitelné. Ale také ztrácíme některé z těch, kteří nás sledovali od počátku. Život zkrátka není tak dlouhý, to si z nás starších každý dobře uvědomuje. Tím spíše pak uvažuje o mnohém, co je nutné ještě udělat, i o tom, jestli to, co už udělal, bylo dobré a lidem prospěšné. A uvědomí si lépe také to, že činy každého budoucnost pečlivě zváží a zhodnotí. To by měli mít na paměti zvláště ti, kteří odpovídají za celé naše příští dění, ale stejně i tak by si to měl připomenout každý z nás. Je důležité, aby se činy shodovaly se slovy, aby rozum a rozhodnutí byly kolektivní, aby každému byla dána jak možnost kritiky, tak také příležitost uplatnit své názory a nápady. A aby každý nejen kritizoval, ale také přemýšlel, jak věci zlepšit. Využívejme pak všeho dobrého: elánu a odvážných myšlenek mladých i rozvahy a mnohdy draze zaplacených zkušeností starších.
Napsali jsme již několik podobných slov k vám čtenářům. Pokračovat v nich? Proč? Vždyť každý člověk má vědět, co je dobré, co je špatné. Tak čtenáři, přemýšlej, čím můžeš prospět ty svým nejbližším, svému okolí. Lhostejnost není na místě a jistě je mezi vámi dost těch, kteří dovedli rozdmychat jiskřičku nadšení pro dobrou věc. Napište nám o tom.
Občanský výbor spolu s dozorčím výborem Jednoty se scházejí pravidelně, z toho dvakrát jsme uspořádali schůzi se Svazem požární ochrany.
Brzy z jara jsme dokončili opravu střechy na prodejně. Jako každý rok byly provedeny všeobecné úpravy v obci před oslavami májových dní (v parcích a v okolí čekárny). Byly zabetonovány 4 sloupky na oplocení dětského hřiště. Chválíme MO SSM, která je velmi aktivní. Členové se ochotně zúčastňují plánovaných akcí. Letos v dubnu obílili čekárnu. Jelikož byla ale omítka místy zvětralá, sešli se znovu v srpnu, aby jí odstranili. Nová omítka byla záležitostí členů SPO. Materiál na tuto akci dodal MNV. Členové SPO odstranili z potoka pod Matějovou strží spadlé stromy. Pro doplnění výsadby dodal MNV 20 sazenic růží. V podzimních měsících provádíme jejich zazimování. Na všech těchto akcích jsme odpracovali 301 brigádnických hodin.
Z veřejných kulturních akcí jsme uspořádali s ostatními složkami 30. 1. besedu s rodákem Janem Kůželem pod názvem "Ze Sedliště do světa". Zajímavému vyprávění o muzicírování od raného mládí až po dnešní cesty světem s Moravskou filharmonií naslouchalo 45 občanů.
Tradičně vždy 5. května pokládáme kytici květů k pomníku padlých z I. i z II. světové války. Pietního aktu se zúčastnili požárníci, pionýři, svazáci a další občané naší obce. O pouti jsme uspořádali se všemi složkami pro děti dětský den a na podzim v zámku ve Starých Hradech pro sedlišťské a starohradské děti mikulášskou nadílku. To vše se uskutečnilo pod vedením SSM. Předsedkyně SSM Miloslava Svobodová každý týden vede kroužek pionýrů.
Členové SPO se zúčastňují všech brigád, vesměs fyzicky náročných. Provedli též sběr starého železa, čímž přispěli k úklidu obce. Pomohli místnímu JZD při žních, usušili a sklidili seno z těžko přístupných ploch. V okrskové soutěži, která se konala v Libáni, obsadili 3. místo. 15. ledna uspořádali spolu s BSP JZD Libáň Požárnický ples. Již rok vede MO SPO B. Císař. Doufáme, že činnost pod vedením nového předsedy bude zrovna tak dobrá, jako za vedení pana Antonína Čapka.
SPOZ vede v evidenci životní jubilea občanů a předává jim věcné dary. Zve rodiče s dětmi na vítání občánků do obřadní síně na MNV v Libáni. Zve a doprovází důchodce na jejich estrádu do kulturního domu v Libáni.
Členky DV sledují chod a zásobování prodejny, pravidelně ob měňují vývěsní skříňku. ČSČK plní též svoji funkci…
Rok 1989 byl vyhlášen jako Rok ochrany přírody a životního prostředí, proto by bylo taky záhodno konečně něco udělat s cestou na Hora, neboť při deštivém počasí se zmíněný objekt změní v blátivou stoku. Tento problém je už urgován několik let, ale náprava se nezjednala…
Lidstvo dnes dospělo k tomu, že se může zničit tím, že zničí přírodu – své životní prostředí. Vedou k tomu dvě cesty: První cesta je jaderná válka, druhá cesta je nešetrný vztah k přírodě. Uvažujme o té druhé cestě.
Jsou problémy, které musí řešit lidská společnost jako celek, problémy, na které jednotlivec nestačí. Příkladem je znečištování ovzduší, znečištování vodstva, ozónová díra v atmosféře, drancování pralesů, které jsou továrnou na kyslík, a podobně. Zde musí nastoupit spolupráce všech států světa.
Jsou však problémy, které může řešit jednotlivec, každý z nás. Ukažme si to na konkrétním příkladu našeho města a jeho okolí. Jistě s jeho životním prostředím spokojeni nejsme. Ti starší se pamatují na kouzelné a osvěžující procházky na Hora nebo na Vinici. Běžte se tam projít dnes! Padne na vás smutek a tíseň, protože všude nás obklopují větší či menší hromady odpadků. Národní výbor vymezil skládku Na horách, stará se o ni, Český myslivecký svaz tam odpracoval řadu hodin, ale nekázeň některých občanů to vše maří. Podél silnice na Vinici byly vykáceny přestárlé ovocné stromy a místo nich vysázeny jeřáby. Mnohé jsou úmyslně vytaženy, u jiných ulomeny vegetační vrcholky. To je zlomyslnost jednotlivců.
I když libáňské okolí se nemůže rovnat svou přitažlivostí třeba Českému ráji, přesto je krásné. Už proto, že je to kus našeho domova a domov má své kouzlo. A také proto, že tady najdeme dnes už vzácnou a ohroženou květenu. Nikdo nemá nic proti tomu, když si přineseme pro radost několik květů. Ale proč ty obrovské kytice? Ve váze je to nevkusné, v přírodě se tím dělá škoda, někdy nenahraditelná. Opět v moci jednotlivce.
23. ledna letošního roku začala v Libáni svoji činnost základní organizace Českého svazu ochránců přírody. Chce působit prostřednictvím svých členů na vědomí, na myšlení nás občanů; abychom považovali za svůj domov nejen ten svůj byt, ale také obec, naši vlast a celou planetu Zemi. A to vše abychom se naučili chránit a šetřit, ne ničit a drancovat.
A vy, přátelé, kdo máte přírodu a naši Libáň rádi, přijďte s námi spolupracovat. Každý budete vítán.
O tom, jak a proč to začalo, bylo napsáno mnoho a mnohé. I o těch, co to začali, se všemi, co se přidali a přidávají. Zámek slouží! Památníku, malířům a sochařům, recituje, zpívá i hraje se na jeho nádvoří, či v krbovém sále. Beseduje o lecčems a s leckým, fondy archivu vyhledávají literární historici, přibývá krabic z pozůstalostí i darů živých.
Oddací síň starohradského zámku plní už řadu let své osudové povinnosti, schůzuje se, občas se můžete občerstvit u první brány v restauraci. Je zde doma pan Vrchlický, nedoceněný, často normám chápání vymykající se malíř, grafik, řezbář etc. Josef Váchal, zesnulý malíř František Volf má zde svou pracovnu, Staré Hrady nezapomenou ani na Jaromíra Johna. Kolečka samozřejmosti do sebe zapadají, výstava střídá výstavu, o vernisážích či koncertech není kam auto postavit.
Staré Hrady žijí. Ve stále širším záběru, vzaty na vědomí i těmi, pro které výstavní síň za arkádami byla příliš miniaturní a ne důstojná ale prostory gotiky – tak jedinečné ve svém stavebním řešení – to už je paráda, kam lze umístit výtvarná díla v podmínkách nesrovnatelně lepší, než mají jiné výstavní sály. Takže je to čest být podílníkem na narůstajícím zájmu o podivuhodné vzkříšení rozpadajících se budov, až po zubem času rozdrcené gotické části.
Měl jsem příležitost sledovat zdálky i zblízka po dvě desetiletí návrat už odepsaného objektu do jeho nynější podoby. Díval jsem se propadlými stropy na létající sedlišťské holuby, postával u zedníků i elektrikářů, a často se ptal – někdy naivně a zjednodušeně, kde že se bere ta zarputilá vůle čistit i kusy prastarých cihel, šetřit každým trámem, tahat armovací železo zpocenými hochy v "půlitrech"se šerifskými hvězdami, dívat se na páně Jouklovou zednickou lžíci… Byl jsem přitom a nikdy jsem si neuvědomil víc tuto časovou rovnici o dnes už i poslední dosazené "zná mé"– než právě ve chvíli, když jsem byl na zámku obklopen tichem. Ano, podivným tichem. Protože za ono čtvrt století té tvrdé chlapské dřiny s překážkami často k nepřekonání, obětavostí s velkým písmenem na začátku, byl vedle mne, kromě střídajících se tváří a rukou, vždycky a za všech podmínek – Vladimír Holman. Muž v čele party i výborný dirigent v pozadí, člověk nezměřitelně vytrvalé houževnatosti, doslova nabitý energií. Zažil jsem jeho telefonické rozhovory hodné Peruna, kdy na druhém konci linky někomu došly nejenom výmluvy, ale i dech. A cihly byly! Mnohé jsem viděl, slyšel, ohmatal, zasmutnil si, i těšil se z každého nového ostění i původní kliky, portálu dveří i růží na prvním i druhém nádvoří stejně jako ti, kdož je vysekali z kamene, vykovali, vysázeli, dotvořili architekturu ladnosti a harmonie.
Bývám na zámku občas, Vladimír Holman už třetinu života. Zaprodal se vizi i víře s tvrdou rozhodností nikdy to nevzdat. Nevzdal! A proto mi vadí ticho. Jakoby to všechno byla už jenom vzdálená a zanedbatelná historie. A proto mi chybí odpověď: byl už zámek předán ve vší oceňující formě, jako dokončené dílo malého zázraku lidské odvahy, síly a vytrvalé vůle? Opravdu byl? Už téměř 10 let přibývá výstav, koncertů, besed. Noví lidé a nová jména se připojují k těm, pro které Hrady jsou místem, kam je třeba se vracet, místem, které se stává pojmem, místem, kde se všechno zrodilo za pochodu.
Vladimír Holman odevzdal Starým Hradům čtvrtinu století. Bral ji ze svého srdce i času. Zapomínal a opět se na chvíli vracel k plátnu a štětci. Žil dny tvrdé, přečasto vyčerpávající až na dno duše. Vladimír Holman právě tady, v místech jedné třetiny svého života, opět oslaví své kulaté narozeniny. Krásné, protože po okraj naplněné službou vlastnímu poslání. Stojí kolem něho zhmotnělá představa, vyrostlá z důvěry lidí, z bezpříkladné obětavosti i vůle, kterou dokáží ze sebe vydat lidé opravdoví, neokázalí, nároční k sobě. Jen s takovými lze totiž téměř na konci 20. století postavit zámek. Pro všechny, kdož propadli jeho géniu loci a co se nemohou nevracet. Velikou zásluhou Vladimíra Holmana, ale i těch, co byli a jsou s ním dodnes.
Šest, od konce roku osm zaměstnanců pracoviště (z toho dva na poloviční úvazek) plnilo opět zodpovědně všechny úkoly, které vyžadovalo vedení LA PNP. Na Staré Hrady bylo převezeno dalších téměř tisíc kartónů archívního materiálu, zpracováno bylo 11535 archívních jednotek a do tisku jsme odevzdali 4 soupisy. Mnoho času si vyžádala spolupráce na chystaném Soupisu fondů a sbírek LA PNP, který se připravuje do tisku.
Pracoviště navštívilo 46 badatelů včetně zahraničních, vykonali 133 návštěv. 215 výpůjček archívního materiálu bylo odesláno do studovny v Praze na Strahově. Zlepšilo se i zabezpečení pracoviště. Pracovníci se podíleli na bohatém kulturním životě na zámku i v okolních místech a pomáhali při dokončovacích pracích obnovy zámku, při jeho údržbě a při údržbě zeleně.
Pan Vivaldi nám hrál
A tys je maloval
Podzim jsou okry
co jsi mi dal
Pak přišla zima
Zdála se bez havranů
jak varhany
A kdy už víme
Ale tys zůstal s námi
To jenom barvy
Byl jsem požádán, abych dnes přestřihl pomyslnou pásku při vzpomínce na svého přítele, a zde pronesl několik slov.
Nejsem ani písmák, ani kritik výtvarného umění, proto mi odpusťte, budu-li chvíli mluvit o cestách, na které se často vydávám, o putováních krajinou, kterou mám rád.
Kdysi před lety, když jsem přišel do tohoto kraje, který nepatří ani k Polabí ani do Českého ráje, který inspiroval zejména hudebníky – jak daleko je odtud do Smetanových Jabkenic, Josef Bohuslav Foerster si zamiloval Osenice, v nedalekém Kopidlně vznikly tóny českých polek – zemitého tance, který je jako tento kraj.
Náhoda mě svedla hned na začátku s člověkem téměř shodného věku, se kterým jsem se rád toulal krajinou, přel se s ním o mnoha věcech, se kterým jsem organizoval i řadu akcí, se kterým jsem si rozuměl. A ať to bylo kdekoliv a čímkoliv, vždy si k nezbytné výbavě bral stojan, na kterém vznikalo mnoho pohledů na onu zemi, která získávala pořádek a tvar.
Nebylo mnoho krajin, které si vybral pro svá plátna. Kraj kolem Sobotky, Libáně, Kopidlna. Kolik nových i nejvšednějších pohledů zaměřil na Libáňskou borovičku, na rybníčky s rákosím, tak vznikly též obrazy z okolí Železnice, které patří doposud k těm nejzdařilejším.
Měl rád i kraj v oblasti Jeseníků, kde prožil několik let v počátku svého tvůrčího období – téměř před 40 lety. Ta krajina ho znovu přitáhla jako vyzrálého umělce – a nalezl zde to hluboké, velebné, mlčenlivé. Pohledy, které se snažil uchovat i pro nás. Jsou to podivuhodné hory. Jejich jméno chutná podzimem, který je tu beze sporu nekorunovaným vládcem tří zbývajících ročních období. Zvedají se od hladiny divokých bystřin zalesněnými svahy téměř kolmo, aby se pak táhly v mírných vlnovkách od vrcholu k vrcholu. Lidí je tu málo a těch, co přišli, aby byli sami se sebou, je ještě míň. Jdeme a všechno vypadá tak ladně a oble. Najednou se z doliny vyberou krystalické břidlice, bílá a černá skaliska, jiskřící fantazií.
Procházím krajinou, která je opředena pověstmi, polopravdami i dějinnými událostmi. Lidé tu zápasí s horami odjakživa, je to zápas, v němž mnozí podléhají. Přesto jsou a budou od hor neoddělitelní. Mnohokrát jim nerozuměli a občas láska k horám měla podobu strachu i nenávisti. A proto si je zlidšťovali tím, že jim dávali lidská jména – Praděd, Petrovy kameny, Vozka.
Oheň patřil k Jeseníkům jako lidé. Ať již to byly varovné vatry na hranici, hořící hranice "kacířů", nebo ohně skláren a hamrů. Oheň a voda, voda životodárná v pstružích bystřinách, voda pohánějící nebo tiše padající v podobě sněhových hvězdiček, které se sypou na holiny a jehlice smrků. Jsou to mechová jezírka, odumírající smrkový les uprostřed rašeliny a ostříc, koberce květů, nekonečná pole růžových vřesovišť. A s tím vzpomínky na dobrého člověka, který byl mým přítelem. Zanechal po sobě dílo, které zobrazilo místo "suché, ZEMI."
Dovedl oddělovat, dovedl tvořit, poznávat tvar a dokonalost věcí.
Pojďte a podívejte se se mnou!
A vzpomínejte!
Opustil nás přítel, dobrý přítel a dobrý malíř. Člověk upřímného srdce a nevšedního talentu. Člověk který nezarmoutil a který vždy oplýval životním elánem a tvůrčí invencí.
František Škoda z Libáně.
Jako metodik výtvarné výchovy Okresního kulturního střediska a zakládající člen výtvarné skupiny "Studio 85" byl oblíben pro svou veselou povahu, nezištnost, přítel a rádce jakých je málo.
Osobnost Františka byla prodchnuta láskou k výtvarnému umění, kterému podlehl již jako malý chlapec a později jako student jičínské Obchodní akademie. František vyrůstal v rodině, která byla živnou půdou pro jeho zálibu v malování, která ho provázela celý život. Již jako jednadvacetiletý začal vystavovat své práce a čím byl vyzrálejší, tím více rozdával krásy a poezie ve svých obrázcích.
Jeho vývoj po stránce umělecké v posledních letech se ustálil v portrétní tvorbě, kde dosahoval pozoruhodných výsledků. Nevyhýbal se ani krajinomalbě a jeho miniatury s květinovými motivy jsou pro každé citlivé oko pohlazením a pocitem krásy. Ušlechtilý a lidsky dobrý charakter Františka pronikal do jeho obrázků a z nich zpětně vyzařoval. Z každé jeho výstavy si divák odnášel hluboké umělecké zážitky, které jako balzám oprošťovaly diváka od denních trampot a strastí.
Jako člen skupiny "Studio 85"s touto skupinou mnohokráte vystavoval a při každém tvůrčím řešení byl jeho přínos pln životního elánu a nadšení.
Ve Františku Škodovi ztrácíme upřímného a dobrého přítele, na kterého nezapomeneme.
Přestože nás opustil, jeho dílo bude žít dál a rozdávat lidem krásu a dobro, které bylo vlastní jeho naturelu.
Loučíme se s naším přítelem slovy básníka Jaroslava Seiferta:
To paní nepodplatná
Každé nové jaro s pomlázkami
za májových nocí oblékají
rozkvétají jako jarní louky
12. ledna 1989 zemřel Bohumil Lukáš. Celý jeho život byl spjat se školou. Narodil se 23. října 1913 v Libáni v rodině tesařského mistra. V Libáni rovněž navštěvoval obecnou a měšťanskou školu, poté Raisův učitelský ústav v Jičíně. Po maturitě odešel na Českomoravskou vysočinu, kde působil na různých školách bývalého okresu Chotěboř, nejdéle v Havlíčkově Borové, kterou velmi miloval.
V roce 1945 přesídlil s rodinou do Libáně a je zde od 1. října 1945 ustanoven odborným učitelem na střední škole. A právě tato škola se mu na dlouhá léta stává místem, kde tráví nejen pracovní, ale i téměř všechen volný čas. Hned po příchodu do Libáně se zapojuje do veřejného dění, do osvětové práce, stává se spoluzakladatelem odbočky SČSP a pracuje v dalších společenských organizacích. Pronáší např. slavnostní projev u příležitosti 1. výročí osvobození naší vlasti Rudou armádou v roce 1946. Ve škole vyučuje převážně jazyku českému a zeměpisu, v aprobaci má dále jazyk německý a tělesnou výchovu. Je dobrým organizátorem mnoha akcí na škole i ve městě. Pořádá zajímavé výlety s přitažlivou turisticko-vlastivědnou náplní, divadelní i jiné zájezdy, výstavy knih, různých dokumentů, besedy s umělci (např. s tehdy nejstarší žijící českou spisovatelkou L. Mašínovou, jejíž pozůstalost je nyní ve Starých Hradech), pod jeho vedením začíná žákovská samospráva vydávat časopis Hlasatel naší školy, vede literární kroužek, pracuje v MNV jako poslanec a člen různých komisí.
Nezanedbává ani své další pedagogické vzdělávání. Navštěvuje přednášky na pedagogické fakultě University Karlovy v Praze, absolvuje četné kursy a školení, sám také předává své zkušenosti (při Okresním pedagogickém středisku v Jičíně je vedoucím kabinetu zeměpisu.). V roce 1953 byl ustanoven zástupcem ředitelky školy Kristiny Havlové, v roce 1955 po jejím odchodu ředitelem – tehdy osmileté střední školy, později základní devítileté školy. Cíl jeho další práce není malý. Chce dále zlepšovat pedagogickou úroveň školy a k tomu je zapotřebí vedle odbornosti i zlepšení materiálních podmínek pro práci školy.
Po dlouhá léta se v Libáni usilovalo o stavbu nové školy, dosavadní nestačila a nevyhovovala. Od roku 1955 byla reálná naděje, že nová škola v Libáni bude. Bohumil Lukáš s velkou intenzitou a neúnavností se stará o vše, co se stavbou souvisí. V roce 1955 byla provedena změna územního plánu města a určeno staveniště, v roce 1959 proveden výběr staveniště a ověřeny základní údaje pro vypracování investičního úkolu, v roce 1960 pak vyhlášen stavební obvod pro přístavbu školy, v roce 1961 místní šetření za účelem vydání stavebního povolení, projednávání majetko-právních otázek, jednání o převzetí staveniště pro stavbu ZDŠ mezi MNV a Pozemními stavbami Hradec Králové, stavební správnou 3 Turnov. 2. října 1961 byly zahájeny zemní práce a 1. září 1963 ve škole začalo pravidelné vyučování. Slavnostní otevření nové školní budovy se konalo 29. září 1963. Jen ten, kdo vedl podobnou stavební akci, si umí představit, co je skryto v předcházejících řádcích. Tím více si musíme vážit velmi zodpovědného přístupu B. Lukáše k této akci. Jeho osobní podíl na výstavbě nové školy je jedním z největších. Za vydatné pomoci MNV, všech závodů ve městě, JZD a desítek občanů, učitelů i žáků, kteří dohromady odpracovali mnoho brigádnických hodin na stavbě, s přehledem a rozmyslem organizoval veškeré práce.
Hned po dobudování nové školní budovy se věnuje Bohumil Lukáš opět s velkou energií dalšímu zlepšování. Z jeho podnětu se budují ve staré školní budově odborné pracovny pro výuku jednotlivých předmětů, aby se zvýšila úroveň pedagogické práce. Jsou vybaveny novou technikou a moderními pomůckami. Škola a její žáci dosahují pěkných výsledků v různých oblastech (soutěže, práce pionýrské organizace, přehlídky, tělovýchovná činnost atd.) v rámci okresu. V roce 1965 obdržel Bohumil Lukáš čestné uznání za svou práci u příležitosti Dne učitelů a u příležitosti 20. výročí osvobození ČSSR je mu udělen diplom za činnost v lidosprávě od roku 1945.
V roce 1967 byl přeložen na 1. ZŠ Jičín, kde vyučoval až do odchodu do důchodu. Škole ale zůstal věrný až do své smrti. Ještě v loňském roce byl mezi žáky. Po odchodu do důchodu vypomáhal na školách v okrese (1. ZŠ Jičín, 2. ZŠ Jičín, 4. ZŠ Jičín, ZŠ Libáň, ZŠ Ostroměř, ZŠ Kopidlno, SOU Nová Paka, SOU Agrostroj Jičín aj.). Všude byl oblíbeným spolupracovníkem, vážen pro svůj velký a všestranný rozhled a svědomitou práci. Miloval literaturu, dějiny (byl spoluautorem ročenek vydávaných OB Libáň), divadlo, hudbu i výtvarné umění, často navštěvoval kulturní akce na zámku ve Starých Hradech, jeho dalším koníčkem bylo včelařství (pracoval dlouhá léta v Českém svazu včelařů) a fotografování.
Jeho život se uzavřel. Byl to život poctivého českého učitele. Bohumil Lukáš zůstane pro mne, a jistě nejen pro mne, která jsem před jedenatřiceti lety přišla na "jeho" školu jako mladá, začínající učitelka, vždy příkladem a vzorem pro svůj svědomitý přístup k práci, všestrannost, zájem o vše nové a neustálou snahu tu cílovou laťku posunovat stále výš.
Je všeobecně známo, že od roku 1945 se počet obyvatel v našich vesnicích a menších městech snižuje. Nejdříve to byl odchod části obyvatelstva do pohraničí, nyní si mladí hledají bydliště ve větších městech.
Ubývá i počet trvale obydlených domů. Některé byly zbourány, jiné ztratily charakter obytného domu (různé sušírny, výměnky apod., které dosud mají popisná čísla) a hodně jich slouží rekreačním účelům.
Chtěla bych se krátce věnovat této poslední kategorii domů ve Starých Hradech a v Sedlištích, neboť i zde jich přibývá: ve Starých Hradech slouží rekreaci již 18 stavení, v Sedlištích drží "chalupáři" 7 domů. Většinou jde o příbuzné předchozích majitelů, ale přibývá i nových spoluobčanů. Tak se ve Starých Hradech vytvořila silná "kolonie" Kolíňáků – Slavíčkovi (č. 28), Kratochvílovi (č. 40), Berkovi (č. 42) a Váňovi (č. 59). Ještě početnější jsou Pražáci – Dvořákovi (č. 9), Choděrovi (č. 26), Pavelkovi (č. 37), Toulovi (č. 45), Vejsovi (č. 54) a Staňkovi s Vávrovými (č. 69). Z Mladé Boleslavi jsou Cíglerovi (č. 25) a Plíškovi (č. 61). Ostatní jsou už z různých míst: Fraňkovi (č: 6) z Náchoda, Khedlovi (č. 66) z Jablonce n. N., Jehličkovi (č. 38) z Mlašovic u Děčína, Podlipných (č. 23) z Lázní Bělohrad, č. 20 drží společně Trmalovi z Mladějova a. Novákovi z České Lípy, č. 24 Plíškovi z Markvartic a ze Stavu a Pacltovi z Libáně.
V Sedlištích najdeme 2 majitele rekreačních objektů z Prahy – jsou to Kvasničkovi (č. 17) a Moravcovi (č. 32), 3 z Mladé Boleslavi – Abrahámovi (č. 1), Beránkovi (č. 15) a skupina spolumajitelů Janďourkova mlýna č. 29. Folprechtův domek č. 12 vlastní Rumlovi z Nové Paky a Matějův č. 20 Zubatých z Libáně. – Většina těchto "přespolních" Staroraďáků a Sedlišťáků se o své usedlosti dobře stará a mnozí se podílejí i na brigádách v obcích, na zkrášlování okolí, údržbě zeleně i na kulturním životě. Přáli bychom si, aby takoví byli všichni.
Setkali jsme se s ním na besedě v Sedlištích za pěkného podvečera 11. února, a po vzájemném uvítání jsme se stali posluchači jeho upřímného a zajímavého vyprávění. Vyprávěl nám rodák ze Sedlišť, v současné době kapelník, skladatel a hudební pedagog.
Na počátku byly lidové písně, které slyšel od dětství. Brzy si začal zpívat a pískat jejich melodie a pak už jeho cesty vedly do Libáně, kde se učil hrát na housle u kapelníka Václava Kyziváta. V zimě jezdívali s Láďou Rejhou na lyžích s housličkami na zádech a krkolomná jízda končívala občas pádem. Náštěstí to odnesla jen jednou "kobylka".
Pan kapelník Kyzivát byl přísný. "Nejednou jsme dostali smyčcem přes prsty, ale bylo to správné, alespoň jsme se něčemu naučili." A že se Olda učil dobře, tak si ho pan kapelník vybral ještě jako školáka do libáňské kapely.
Vojna. Zatímco jiní chlapci pobývají dva roky v základní službě, Olda díky tomu, že se podle příkladu staršího bratra Jendy upsal hudbě, pobyl na vojně třicet let. Stal se výborným muzikantem, po škole byl členem Ústřední hudby československé lidové armády, Hudby hradní stráže a Posádkové hudby v Hradci Králové. Vliv na něho měli přední dirigenti a skladatelé Jindřich Praveček, Karel Mikuláštík, Jindřich Urbanec, Hynek Sluka a další. Ti mu byli dobrými rádci i při jeho skladatelských začátcích.
Působení ve vojenských hudbách se stalo pro Oldu skutečnou konzervatoří, a když si doplnil pedagogické vzdělání, mohl přejít jako učitel na lidovou školu umění do Pardubic a po pěti letech do Hradce Králové, kde působí dosud. Řídí zde i sedmdesátičlenný dechový orchestr žáků školy a dosahuje výborných výsledků. Ale stačí řídit i taneční orchestr Sonet z Nechanic a spolupracovat s dalšími dechovými orchestry z Nové Paky, z Jičína atd.
Své vypravování Olda chvílemi přerušoval, abychom se mohli seznámit s ukázkami jeho skladatelské práce. A tak jsme z magnetofonu vyslechli jeho prvotinu Pochod vítězů, skladbu věnovanou Rodičům, valčík O deváté, který zvítězil v jednom ročníku rozhlasové soutěže Sedm mikrofonů. Přitom líčil, jak vznikají skladby i jejich názvy. Dohalická polka je věnovaná jeho bydlišti, Starohradská zase jeho rodnému kraji, nakonec jsme uslyšeli i polku Pro vás.
Bylo to dlouhé a zajímavé vyprávění Mistra hry na pozoun a tubu. Zavzpomínal i na výborné muzikanty z Libáňska, s kterými se setkal, ať to byl vojenský kapelník Josef Maršík ze Zelenecké Lhoty či František Kobrle z Libáně nebo Josef Ulman a další muzikanti ze Sedlišť a Starých Hradů. Škoda, že v současné době aktivních muzikantů i v našem kraji ubývá. Vždyť v Libáni není žádný učitel hudby ani LŠU. Ani se tomu nechce věřit, že by hudební tradice Libáňska zanikla. Vždyť před několika desítkami let byla zdejší Kůželova kapela snad druhou nejslavnější v Čechách – hned po Kmochově.
Hudba patří k všeobecnému vzdělání, zjemňuje osobnost, zvýrazňuje estetické cítění, které nám v současnosti tolik chybí ve škole i mimo ní. A tak díky Oldovi za zajímavou besedu, za příjemnou pohodu a dík i organizátorům tohoto neformálního setkání.
Je 8. říjen 1988. Před radnicí v Libáni nás všechny narozené 1933 vítaly organizátorky našeho sjezdu Mařenka Purkrtová – Sedlatá a Mařenka Vavrušková – Grossmannová. Jak příjemné a veselé bylo shledání spolu se vzájemným poznáváním (po mírném zaváhání) kdo je kdo. Sešlo se nás 26, přišla i naše paní učitelka Gizela Altmanová.
Jdeme ke škole a v družném hovoru jsme si dovolili konstatovat: "Škoda, že škola nemohla být renovována v původním stylu devadesátých let minulého století, jen hlavní vchod s výplní a bustou J. A. Komenského zůstaly." A právě před nimi se s úctou skláníme a vzpomínáme na naše učitele, kteří nám předávali mnoha vědomosti a dovednosti. A také jak pan školník Buchta dbal, abychom měli vždy čisté boty. Přišel také pan Špína s fotoaparátem, který nás, absolventy měšťanské školy v Libáni, zvěčnil po létech před školou. Při tomto důležitém okamžiku jsme byli rozpustilí jako před 40 lety a možná, že i o trochu více, protože poslušní žáci by si mnohé legrace spojené s fotografováním nedovolili. Byla to jakási když dovolíte "šrámkovská" rozjařenost z Měsíce nad řekou. Fotografie se však povedla – ještě týž večer jsme se o tom přesvědčili.
"A že bychom si šli něco koupit k Jůzovům?", prohlásil Olda Kůželů – ale obchůdek před školou se školními potřebami a různými pro nás tehdy lákavými pamlsky už zde dávno není.
Co jen jsme se naběhali s aktovkami cestou z náměstí do školy a ze školy kolem sochy Karla Havlíčka Borovského. Ta – s patinou na pískovci – nám ty nenávratné okamžiky nostalgicky připomněla.
Na náměstí v Libáni si dovolujeme kritizovat (zvláště Dáša Kosíková – Jonášová) umístění kiosku a čekárny v sousedství sochy Mistra Jana Husa. Je to asi účelné řešení, ale citlivá ruka architekta zůstala stranou! Kéž by se také mohl renovovat v původním slohu – pseudobaroku – hostinec U Hurychů či Na knížecí, kam jsme hlavně my přespolní rádi zašli na dršťkovou polévku s rohlíkem a na limonádu. A tak nejvíc jsme rádi, že na náměstí si svou pěknou starobylou fasádu udržuje alespoň lékárna.
A už se jde na malé posezení a besedu do radnice. Je to cílem a účelem našeho setkání – popovídat si o tom, co se událo od minulého setkání. Po přípitku dáváme nejprve slovo paní učitelce Altmanové, která nám připomněla mnohé životní moudrosti a předala četné optimistické rady do dalších let.
Také jsme vzpomněli na naše již nežijící učitele – zvláště na pana ředitele Palouše, na třídní učitelku Kristinu Havlovou a na pana učitele Vojtěcha Španihela, který se zúčastnil ještě našeho posledního setkání. Vzpomínka patřila i zemřelým spolužákům: Růženě Zámečníkové – Kupcové, Aleně Kobrlové – Kyzivátové, bratrům Fišerovým, Milušce Trmalové – Krámské ze Starých Hradů, Pepíkovi Rösslerovi…
Vážné i veselé vzpomínky a vyprávění spolužáků jsou jistě balzámem do všedních dnů. Takže děkujeme mnohokrát těm, kteří nám v Libáni připravili tak pěkné chvíle. Nu a sejdeme se za dva roky?
V květnu roku 1964 jsem byl stále ještě téměř čerstvým absolventem umělecké školy a chystal jednu z prvních výstav v muzeu Podkrkonoší v Trutnově. Hlavou se honila spousta plánů a tvůrčích záměrů. Především obdiv k romantikům, ať už literárním č výtvarným. Byly to hlavně osobnosti 19. století, česká tradice máchovská a v malířství Adolf Kosárek. Nebylo div, že k tomu všemu patřilo i mé putování po hradech a zámcích. Ty nejznámější v našem kraji jsem měl už odškrtnuty jako navštívené a zbývalo několik bílých míst, mezi něž patřily i Staré Hrady.
A tak jednu májovou neděli jsem se ocitl i zde. Musím se přiznat, že na těch cestách mě vždy provázela moje tehdejší láska. Znali jsme se devět měsíců a mým záměrem bylo změnit její dosavadní styl městského života. Tehdy ještě nebývaly návštěvy zámků podobné invazi turistů a lidé nebyli zdaleka tak motorizovaní. A tak jsme stanuli konečně před zámkem, který neskýtal zrovna utěšený pohled. Ani jsme nevěřili, že je přístupný. Celý objekt byl značně zchátralý a my byli přesvědčeni, že je odsouzen k zániku. Přesto se ale onu neděli sešlo několik zájemců o prohlídku. Bylo třeba se jít ohlásit do určeného domu, kde bydlel průvodce s klíčem. Tak to oznamovala zpráva na vratech. K prohlížení toho nebylo mnoho: zámecká kaple a poměrně chudý inventář.
Snad právě ta časová krátkost prohlídky a představa celého volného odpoledne na poměrně odlehlém místě mi vnukla nápad: Nechat se po skončení prohlídky zavřít na zámku s mým děvčetem. Rozhodli jsme se velice rychle a náš záměr jsme uskutečnili bez jakýchkoliv potíží. Chvíli jsme museli překonávat tíseň z pocitu samoty a vlastně jakési ilegality v těchto místech. Po skutečně vzrušujícím a neobvyklém zážitku nastal mnohem těžší problém, jak se dostat ven. Hlavně nepozorovaně. I to se nám za nějakou dobu podařilo. To už se ale schylovalo k večeru a my zjistili, že nemáme žádné spojení autobusem domů. A tak nezbývalo než jít pěšky po silnici k Jičínu. Aut jezdilo málo, a ta co jela, nezastavila. Moje dívka měla na nohou nové boty a po pár kilometrech paty odřené do krve. Proto musela jít bosa. Po strastiplné cestě jsme dorazili k benzinové pumpě u železničního přejezdu v Jičíně. Odtud nás vzal autokar s německými turisty do Horek u Staré Paky. Pospíchali jsme na nádraží, ale tam už mizela koncová světla posledního vlaku v zatáčce trati. Ten den se k nám štěstí definitivně obrátilo zády. Moje děvče telefonovalo domů z kanceláře výpravčího už beztak vystrašené mamince. Pan výpravčí nám dovolil přespat v čekárně na nepohodlných dřevěných lavicích a ze soucitu zatopil v kamnech. Zařídil i naše protekční cestování raním nákladním vlakem. A tak utrmáceni jsme se konečně ocitli ve Dvoře Králové. Já se pak mamince toho děvčete nemohl několik dní ukázat na očích. Ona totiž musela hned ráno toho dne jít od šesti hodin do zaměstnání.
A tady končí má vzpomínka na Staré Hrady, od které uplynulo čtvrt století. Nikdy by mne tehdy ani dlouho potom nenapadlo, že zámek znovu povstane do krásy díky nadšení a nezměrnému úsilí několika lidí. A nejenom to. – Že se stane jednou i místem velice bohatého kulturního dění, výstav, koncertů a poezie.
Že v těchto prostorách budu jednou vystavovat i svoje obrazy. Ve spirále času jako poctu umění, mládí a lásce.
Jsme pravidelnými odběrateli vaší "Starohradské kroniky", s kterou se těšíme zde na severu, kam jsme se v roce 1945 odstěhovali. Bydlili jsme v Libáni čp. 51. Už je to mnoho let a přesto moji rodiče zde v Chrastavě kořeny nezapustili, a kdyby to bylo technicky proveditelné, vrátili by se. Já jsem se v Libáni narodila a také pociťuji, že ten pravý domov zde nemám.
Moji rodiče už jsou letití, mají 82 a 83 let a v předminulém měsíci dokonce oslavili už 60. výročí své svatby. Bylo to 19. ledna 1929, když se brali za tehdejších krutých mrazů. Otec se jmenuje Ladislav Švorc (narozen 20.11.1906 v Markvarticích) a maminka Marie Švorcová, roz. Bartoňová (nar. 19. 11. 1905 v Zelenecké Lhotě).
Neměli lehký život, ale dokázali vše překonat a vytrvat, takže si jsou dodnes oporou. Kdyby jim lépe sloužily nohy a oči, mohlo by se říci, že jsou docela zdraví. Obzvláště maminka je čilá, pracovitá, tak jako byla celý svůj život, nesmírně obětavá, milující především děti.
K blahopřání se připojuje i naše redakce!
Čirou náhodou jsem získal velmi krásný grafický list, mědirytinu 145x195 mm (deska 175x213), pohled na Staré Hrady. Rytec počítal s tím, že obrázek bude doplněn akvarelem, což se skutečně stalo. A tak jakoby nadýchnutá kresba je doplněna zářivými, ale přitom decentními tóny barvy, která zvýrazňuje a podtrhuje plastiku stavby. Obrázek se mi zdál povědomý a skutečně. Byl zřejmě předlohou pro zpodobnění Starých Hradů, reprodukované jako nejstarší pohled na objekt, dokonce i na pohlednici. Podle doprovodného textu jde o práci nezjištěného autora z roku 1775. Znám ji jen z nedokonalé reprodukce, která néumožňuje posoudit její výtvarné kvality. Shoda obou obrázků je však na prosto dokonalá. Nejde jen o stavby, ale především o vegetaci. Stafáž na rytině je bohatší. Na kresbě z ní zbyl jen muž s trakařem. Kresba má poněkud širší záběr. V pravém rohu je nápis Staré Hrady a nad ním nápadný letopočet 1775. Nápisy jsou na první pohled podezřelé a byly zaručeně připojeny později. V roce 1775 by byl sotva název hradu česky, rozhodně by však nebyl psán romanticky gotizujícím písmem. Letopočet by snad mohl pocházet z daného roku, jeho umístění, výraznost a velikost však ukazují, že byl dopsán dodatečně, snad vykonstruován podle nějakého detailu kresby.
Mědirytina je signována a datována v desce. Kresbu provedl r. 1800 F. Weibl, vyryl F. Moticzka, vydána byla r. 1807 u F. K. Wolfa v Praze. Je označena "Altenburg". Nedocenitelný Tomanův Nový slovník výtvarných umělců zaznamenává, že Fidelis Weibl se narodil 13. 10. 1755 v Chrudimi, zemřel 16. 4. 1812 v Lomnici nad Popelkou, kde žil od roku 1789. 1779–1780 je připomínán ve staroměstském pořádku malířském. Vystudoval vídeňskou malířskou akademii. Ke svému rodnému kraji měl vztah a pochází od něho řada obrazů s náboženskou thematikou na Chrudimsku a Bydžovsku. Četné jeho obrazy byly reprodukovány mědirytem. Kromě toho vytvořil několik vedut, které reprodukoval rytec Moticzka, o němž bohužel nevíme nic. V Tomanově slovníku vůbec, v Ottově Slovníku naučném není nic podstatného. Motyčka František, mědiryjec český, žil v Praze. Ryl: Zámek starohradský (1800), kopidlanský (1807), lipnický (1808), Rábí (1807) a Michalovice (1808). U jeho jména, stejně jako u jména Weiblova je starohradská rytina registrována. Všechny záznamy uvádějí u jejich jmen ještě společné dílo "Pohled z Kopidlna". Nakladatel František Karel Wolf (1764–1836) působil jako učitel, později ředitel hlavní školy Týnské v Praze, byl rovněž rytcem.
Při studiu pozemkových knih města Libáně a jiných vsí starohradského panství dovídáme se z konsensních klausulí jména hejtmanů a z dat dotyčných trhových smluv přibližně i jejich funkční období.
Podáváme přehled hejtmanů, jak se je podařilo zjistit. Většinou jde o příslušníky rytířského stavu, kteří nabyvše jmění v panské službě zakoupili se na poddanských gruntech.
Vážení čtenáři
Vladimír Holman
Činnost občanského výboru v Sedlišti za rok 1988
Jana Svobodová
Jindřich Slavík z Mrkvojed zemřel 11. 12. 1988 ve věku 79 let. Byl jedním z posledních písmáků našeho kraje, přes 50 let psal markvartickou obecní kroniku, sbíral staré památky, psal zajímavé vlastivědné články do Předvoje, Zpravodaje Šrámkovy Sobotky i do našich Listů. Pokud mu síly stačily, pomáhal i při obnově starohradského zámku a i potom navštěvoval občas zdejší kulturní akce. Budeme vzpomínat.
Český svaz ochránců přírody v Libáni začíná
Libor Novotný,
předseda výboru Českého svazu ochránců přírody v Libáni
Za pochodu
Jiří M. Palát
Pracoviště LA PNP Staré Hrady r. 1988
K. B.
Vzkaz
Tak vidíš Františku
jsme zase spolu
I tady I tam
v tom temném dolu
tě potkávám
své čtveroroční doby
O jaru modří zazpíval
a léto žlutí zdobí
i jantar jasných dálek
když ráno vyleští
každý den na korálek
A přece každou noc
a každý den se probouzejí
k ránu k ránu k ránu…
když v jednom tónu
znějí
že je po naději
Františku
tiše odcházejí
V noci, z 25. na 26. února 1989
Jiří M. Palát
Putování krajinami
ing. Alois Chalupa, CSc.
Odešel přítel a malíř
Za výtvarnou skupinu "Studio 85"
Vždyť pro vychladlá čela
netřeba vějíře
paleta osamělá
je teskna k nevíře.
smrt pláče na lyře
Proč bortí bílá plátna
proč vraždí malíře.Josef Bucek
Jaroslav Moucha
Jarní
Slyšeli jste první skřivany
že si musí na Hromnice vrznout
i kdyby měl skřivanní krk zmrznout
nad ornicí polí, nad lány?
když zahříval první jarní hrom
kdy se ze sna budí každý strom
kdy se břízky, bílé štíhlé dámy
načesané kadeře jim vlají
a lásky, za zimy tak mrznoucí
jako dívky nad pružnými boky
Dlouho usínají za nocí…
Za Bohumilem Lukášem
Irena Škodová
Naše vesnice se vylidňují
Marie Kohoutová
Paní Marie Mrákotová se dožívá 27. 1. 1989 osmdesátipěti let. Kdo ji zná, obdivuje její paměť a životní optimismus, kdo se s ní osobně nesetkal, jistě četl s potěšením řadu jejích vzpomínkových článků o Libáňsku počátku tohoto století. Však jich máme ještě řadu připravených! Děkujeme za spolupráci a přejeme hodně zdraví do dalších let!
S Oldou Kůželem
Jarmila Havelková-Kyzivátová, ředitelka ZŠ v Praze 4
Setkání po letech
Jarmila Havelková – Kyzivátová
Moje vzpomínka na Staré Hrady
Miloš Petera
Diamantová svatba
Vladislava Klustová
Nejstarší pohled na Staré Hrady
Karel Samšiňák
Hejtmani na Starých Hradech
| 1589 | urozený pan Fridrich z Wildenštejna |
| 1599 | Jindřich Šíp z Bránice |
| 1618–22 | Jan Dracholta jinak Zajíček, majitel statku v Libáni 1607–28. Umírá kolem roku 1631 |
| 1622–23 | Jan Hrázský |
| 1623–24 | Matěj Havránek Sobotecký |
| 1624–28 | uroz. p. Erdtman Zacho |
| 1628–29 | uroz. p. Malovec z Malovic |
| 1629 | uroz. p. Fridrich Hubryk z Hendrštorfu |
| 1630 | uroz. p. Václav Kappl z Labochu |
| 1630–34 | uroz. p. Jan Bernard Kelbich z Ostrychu |
| 1634 | uroz. p. Malovec z Malovic |
| 1635–44 | uroz. p. Adam Rodovský z Hustířan a na Zvíkově |
| 1644 | uroz. p. Matěj Jeník Zásadský z Gemsendorfu |
| Jako doplněk uvádím časová období střídajících se majitelů panství: | |
| 1567–1618 | Pruskovští (Jiří, Oldřich Desiderius) |
| 1618–1623 | sporné období: Vilém z Lobkovic ml. – Johana Pruskovská |
| 1623–1628 | Benigna Kateřina z Lobkovic |
| 1628–1634 | Albrecht z Valdštejna |
| 1635–1637 | vnucená správa na konfiskátu (správce hr. Šlik) |
| 1637– | Šlikové |
(Příspěvek ke květeně okolí Starých Hradů VI)
V závěru svého posledního příspěvku (LSK 11/2: 35–37, 1988) jsem zájemcům o květenu okolí Starých Hradů slíbil, že při nejbližší příležitosti dokončíme botanickou procházku lesem Bukovinou, a to v jeho severozápadní části. Měl jsem příležitost se tam podívat 29. července 1987. V té době byla údolní nádrž v údolí potoka Bukovina bez vody a v okolí hráze se šířila ruderální a plevelná květena.
Kolem potoka pod hrází nádrže, kde se roztroušeně vyskytuje vrbovka cizí (Epilobium ciliatum) sestoupíme do vlhké habřiny se střídajícími se duby zimním a letním. Množství semenáčků však tvoří hlavně dub zimní. V bylinném podrostu převažují bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), kopytník evropský (Asarum europaeum), blíž k potoku čistec lesní (Stachys sylvatica), pryšec sladký (Euphorbia dulcis) a ptačinec velkokvětý (tzellaria holostea). V těchto porostech jsou vtroušeny válečka lesní (Brachypodium sylvaticum), strdivka nicí (Melica nutans), zvonečník klasnatý (Phyteuma spicatum), plicník tmavý (Pulmonaria obscura), ostřice lesní (Carex sylvatica), chráněný lýkovec jedovatý (Daphne mezereum), konvalinka vonná (Convallaria majalis), bika chlupatá (Luzula pilosa), žindava evropská (Sanicula europaea), jedovaté vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia), kokořík mnohokvětý (Polygonatum multiflorum), čarovník pařížský (Circaea lutetiana), starček Fuchsův (Senecio fuchsii), hrachor jarní (Lathyrus vernus), pryskyřník kosmatý (Ranunculus lanuginosus), břečťan popínavý (Hedera helix) a pšeníčko rozkladité (Milium effusum). Hojná jsou po lese bažinatá místa, občas přecházející i v malá jezírka na dně s černým sedimentem. Tato tmavá kouzelná zrcadla tvoří doprovod tichu, které zde panuje. Z bažinaté půdy vyrůstají za se jiné druhy rostlin. Je to např. ostřice řídkoklasá (Carex remota), škarda bahenní (Crepis paludosa), jedovatá potměchuť popínavá (Solanum dulcamara), blatouch bahenní (Caltha palustris), pomněnka volnokvětá (Myosotis laxiflora), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), svízel bahenní (Galium palustre) a keř s červenými plody kalina topolová (Viburnum opulus). Místy musíme projít částí lesa téměř bez bylinného podrostu, jen s hojnýni výmladky osiky a se spoustou padlých, zčásti se již rozkládajících kmínků.
Na svahu nad potokem se objevuje z botanického hlediska hodnotnější, nepříliš velký porost strdivka jednokvětá (Melica uniflora) spolu se šťavelem kyselým (Oxalis acetosella), pitulníkem žlutým (Galeobdolon luteum) a zvonečníkem klasnatým (Phyteuma spicatum). U potoka je velmi hojná jarmanka větší (Astrantia major). Pokračujeme habřinou směrem k Adamcovu mlýnu. Kromě výše jmenovaného ptačince velkokvětého, konvalinky vonné a strdivky nicí v ní převažuje svízel lesní (Galium sylvaticum) a černýš luční (Melampyrum pratense). A to jsme již na dohled bývalého mlýna. Okraj háje je lemován širokým pruhem devětsilu zvrhlého (Petasites hybridus), který teď v létě vytváří mohutné listy, zatímco při jarní návštěvě bychom viděli pouze špinavě červenavá květenství. Zelený pás vegetace podél potoka je ozdoben svítivě červenofialovými květy kakostu bahenního (Geranium palustre).
Vrátíme se však do lesa. Při okraji musíme přejít starý, dnes již nepoužívaný, zabahnělý a zarostlý náhon na bývalý mlýn. Kolik vody jím asi v minulosti proteklo na mlýnské kolo? Rozsáhlá paseka na svahu střídá les. Bohužel, mladé vysázené stromky na ní jsou smrky, stromy, které se do této oblasti, a navíc v době ohrožení imisemi, vůbec nehodí. Přirozenou lesní vegetaci v celém území tvořily dubohabrové háje, jak dosud dokazuje předsvědčivě bylinný podrost. Ale projděme se napříč pasekou. V mokré půdě tam roste krásný, sytě růžový sadec konopáč (Eupatorium cannabinum), černýš hajní (Melampyrum nemorosum), máta dlouholistá (Mentha longifolia) a našedlými, vonnými listy, zeměžluč hořká (Centaurium erythraea), třezalka čtyřkřídlová (Hypericum tetrapterum), huseník chlupatý (Arabis hirsuta), ostřice rusá (Carex flava), sivá (C. glauca) a bledavá (C. pallescens), metlice trsnatá (Deschampsia cespitosa), olše šedá (Alnus incana), bika mnohokvětá (Luzula multiflora), starček lesní (Senecio sylvaticus), pcháč bahenní (Cirsium palustre) a zelinný (C. oleraceus), rozrazil potoční (Veronica beccabunga), jetel zlatý (Trifolium aureum), orobinec širokolistý (Typha latifolia), sítina sivá (Juncus inflexus) a článkovaná (J. articulatus). V habřině za pasekou těsně nad mlýnem se rozkládá krásné svahové prameniště a vydatný čistý potůček pak směřuje po stráni dolů. V okolí je třeba chránit vzácnou lilii zlatohlavou (Lilium martagon) a přesličku největší (Equisetum telmateia). Dostáváme se k místům, kudy vedla trasa minulé procházky po jihovýchodní části lesa, proto se vrátíme po horní části svahu kolem oploceně vodárny zpět. Kromě lýkovce a mařinky vonné (Asperula odorata), kopytníku a čarovníku, žindavy a plicníku tu roste věsenka nachová (Prenanthes purpurea) a lipnice haní (Poa nemoralis). Za pasekou je pozoruhodná lokalita přesličky největší na bahnité, světlé jílovitoslinité půdě. Jde o svážný terén, zčásti již posunutý po podloží a prosvětlený. Přeslička na něm nachází optimální podmínky ke svému rozvoji a dosahuje přes 1,5 m výšky. Zasluhuje zde přísné ochrany! Dále při cestě hájem se opakují druhy již v této části Bukoviny uvedené, navíc je tu zvonek broskvolistý (Campanula persicifolia), pryskyřník zlatožlutý (Ranunculus auricomus) a mateřka trojžilná (Moehringia trinervia). Na další pasece opět udivují vysázené smrky, ztrácejí se v expanzívní trávě třtině křovištní (Calamagrostis epigeios).
V uvedeném výběru rostlin ze severozápadní části lesa Bukoviny je 12 druhů dosud v příspěvcích neuvedených; celkový počet druhů cévnatých rostlin v seriálu "Příspěvky ke květeně okolí Starých Hradů" po šesti příspěvcích je 193.
V dobách, kdy v Libáni kvetla sláva místního cukrovaru a městečko se pyšnilo výrobou nejkvalitnějšího droždí, vznikl, možno-li tak říci, vedlejší nepříjemný produkt tohoto průmyslu – rybníčky.
Několik mělkých malých rybníčků vedle sebe, do nichž vtékal odpad z vedlejší "fabriky", jak se tehdy říkalo. Tato špinavá, velmi zapáchající tekutina způsobila, že lidé někdy kvapem zavírali okna. Tento zápach jsme s Líbou Navrátilovou pojmenovaly "vůně domova", neboť když jsme jezdívaly týdně vlakem z Prahy domů, jakmile se "lokálka" objevila na kopci na Ledkovách, již bylo cítit, že jsme doma. Přestože tento zápach výborně předpovídal počasí, nebyl v městečku oblíbený. Okolo rybníčků se chodilo se zatajených dechem a když jednou nešťastnou náhodou se tam Miloš Chmelík vykoupal, nepustila ho maminka domů, musel se svléknout na chodbě a pak teprve směl do koupelny.
Když nastala zima, obracela se naše pozornost k rybníčkům, a to proto, že první zamrzly a protože byly mělké, dovolili nám rodiče, abychom tam chodili bruslit. Brusle – "šlajfky" do ruky, kličku do kapsy (a pozor na ni, neboť bez kličky nebyly brusle nic platné a malý bruslař musel shánět někoho, kdo by mu kličku na připevnění bruslí půjčil) a už se šlo. Na hrázi sednout, "přišlajfovat" brusle a vytoužená chvíle zimního sportu byla tu. Skromná sice, ale rozhodně sloužící ke zdraví.
Později, když jsem odešla z domova a hovořila s někým, kdo Libáň znal, vždy mimochodem poznamenal: "Vy tam máte ty rybníčky, viďte!" Tak se staly rybníčky nepříjemným symbolem města.
Nemohu posoudit, proč byl zrušen cukrovar i výroba výborného droždí. Jen když zadělávám na buchty a jsem nucena použít čpících kvasnic, vzpomenu vždy na ty bezpočetné bedýnky kvalitního libáňského droždí, které prodával můj tatínek.
Cukrovar i drožďárna patří minulosti, jen rybníčky zůstaly. Je tam dnes překrásně. Voda čistá, žádný zápach, silnice daleko a tak se staly ekologicky cenným zákoutím, neboť zde roste mnoho vodních rostlin a chránění živočichové i ptáci zde našli své útočiště. Večerní žabí koncert je dnes vzácností, kterou nutno chránit. Je slyšet až na naší pavlači a já mu dávám přednost před televizním vysíláním.
Před časem jsem hovořila s MUDr. Svobodou, litoměřickým chirurgem, libáňským rodákem, který prožil své dětství v cukrovaru, a zvala ho, aby se přijel podívat do Libáně, u rybníčků, že je teď krásně. Podíval se na mě udiveně a řekl: "Rybníčky že nesmrdí? Tak to už nejsou rybníčky!" Bylo mi docela milé, že někdo bere vzpomínku na Libáň i s tou "vůní".
Rybníčky dnes slouží rybářům, a je tedy na prvním místě na nich, aby chránili toto milé zákoutí, neudělali z nich pouze výrobnu, ale zároveň pečovali o kus vzácné přírody.
(Dokončení) – předchozí část
Tento palác mytického krétského krále, slavného Mínoa rozprostírající se na rozloze téměř dvou hektarů měl ve třech až pěti podlažích na 1200 místností. Tehdejší kanalizační síť pod tímto rozlehlým palácem ještě dnes dokonale odvádí dešťovou vodu z celého areálu. Nelze, než se obdivovat důmyslně řešeným větracím šachtám, dnes bychom řekli klimatizačnímu zařízení, jež v parném létě ochlazovalo všechny místnosti paláce a v chladnějším období do nich přivádělo čerstvý vzduch. V obytných částech Mínoova paláce zaujmou, dodnes dochované vzácné fresky "Princ s liliemi", "Dámy v modrém", "Hrající si delfíni" a řada dalších. Jsou zde dochované i místnosti vyhrazené řemeslníkům, zvláště keramické výrobě s hrnčířskými kruhy. Trůnní sál s kamenným trůnem krále Mínoa je zdoben freskami zpodobňujícími ležící gryfy – lvy s křídly a orlí hlavou.
Že by bájná Atlantida?
Na tuto otázku lze hledat odpověď na ostrově Santorini, někdejší Théře, vzdáleném asi 110 kilometrů severně od Kréty. V roce 1450 př. n. l. došlo k mohutnému vulkanickému výbuchu sopky na tomto ostrově. V egyptských zápisech z té doby se hovoří tom, že ve dne stoupal černý dým až k oblakům, v noci šlehaly plameny až k nebesům. Nicméně sopečným výbuchem byl zničen ostrov Théra a i celá okolní oblast. Starořecký filozof Platón o této katastrofě píše v souvislosti se zmizením bájné Atlantidy. Sopečný kráter o průměru jedenácti kilometrů, jenž takto vznikl, je dnes zalit mořem a tvoří lagunu, v níž kotví připlouvající lodě. Již zdáli slibuje tento ostrov jedinečnou podívanou na fantasticky zbarvené vnitřní stěny sopky, od červeného tyfu dole přes černý bazalt až po povrchově bílé vrstvy, místy silné téměř padesát metrů. Průvodce informuje, že podle geologických a archeologických výzkumů sopečný kužel před katastrofálním výbuchem dosahoval výšky 1550 metrů. Co z ostrova zbylo, je dnes úrodné úbočí s rozlohou 76 kilometrů čtverečních se šesti tisíci obyvateli. Cestu na vrchol ostrova z kráteru do výšky 390 metrů lze absolvovat buď strmou lanovkou asi za čtyři minuty nebo odvážnější se mohou vydat serpentinami v sedle na hřbetě muly. Takto mula vzdálenost na vrchol urazí za necelou čtvrthodinu. Při nešetrném pobídnutí podpatkem však nezná zvíře slitování a vyrazí do prudkého svahu nemilosrdným cvalem a neposlechne ani na české volání. Jen horolezec může zažít vzrušenější pocit. Takový zážitek však umocňuje vědomí, že je docela možné stanout na konci cesty na vrcholu bájné Atlantidy.
Archeologové hledají dále
Řečtí archeologové odkrývají dnes zpod několikametrové vrstvy sopečného popela doklady o kulturní vyspělosti obyvatel ostrova Santorini. Řecký archeolog Spiridon Marinatos zaplatil životem svůj objev prehistorické lokality "Aktotiri" na tomto ostrově, když zde v roce 1974 při výkopech tragicky zahynul. Doposud se zde nenašly doklady o přítomnosti člověka v době katastrofy, ani drobné předměty jako šperky. Ty patrně obyvatelé odnesli s sebou při evakuaci ostrova, když včas vytušili nebezpečí. Nalézají se zde jenom prázdné příbytky s nábytkem a nářadím. Výsledky dosavadního průzkumu a nálezy na ostrově nasvědčují, že mohutný sopečný výbuch mohl způsobit zánik i vyspělé civilizace na ostrově Kréta. Několikadecimetrová vrstva popela spolu s otřesy půdy a tlakovou vlnou přivodila konec další vývoje krétské mínojské civilizace. Byl zpustošen i Mínoův palác, kde počátkem tohoto století anglický archeolog Arthur Evans vynesl na světlo zpod nánosu bahna a sopečného popela doklady o vysoké kulturní vyspělosti zdejších obyvatel a nazval toto období mínojskou kulturou.
A ještě jednou si připomeňme archeologa Evanse, tentokrát s jeho nálezy v areálu Knósského paláce, jež jsou pečlivě uloženy v muzeu v Herakleiu na Krétě. Tyto nálezy vrátily evropskou historii nejméně o dvě tisíciletí zpět do minulosti. O této dávné minulosti vypráví značné množství zlatých šperků v provedení, jež směle může konkurovat současným výrobkům šperkařského oboru, ale je zde i mnoho pečetidel, dvoubřitých seker, amfor, fajánsové sošky, tzv. disk z Faistu s dosud nerozluštěným nápisem na obou stranách disku, zvláštní obdiv vyvolá obětní nádoba "rhyton" v podobě býčí hlavy – symbolu mínojského období a mnoho dalších zajímavých předmětů.
Tyto všechny skvosty, vytvořené v kolébce evropské civilizace před staletími jsou takto uchovány příštím generacím pro poučení i pro další studium. Paláce jsou citlivým způsobem restaurovány, aby zůstala zachována jejich co nejvěrnější podoba.
Právě zde, daleko od domova je pravá příležitost ocenit úsilí a připomenout si nadšení těch jedinců, kteří se přičinili o záchranu příštím generacím takové hodnotné památky, jakou jsou naše československé Staré Hrady, které mají také svou zajímavou, i když o něco mladší historii.
K vašemu krásnému českorajskému kraji mě poutá vřelý vztah od dětských let. V době první republiky to byly prázdninové pobyty v Seleticích, o zimních školních prázdninách pak u otcova nevlastního bratra v Košíku, procházky do otcových rodných Dobrovan, zastávky v Rožďalovicích, kde měl knihařskou dílnu pan Rajman, opravdový umělec ve svém oboru. Nezapomenutelné byly i prázdniny na Prodašicích u příbuzných Chundelákových, kde manžel mé sestřenky, velmi sečtělý syn místního cestáře a chalupníka, pečlivě dbal o obecní knihovnu se spisy našich buditelů a kde jsem pročetl hodně z díla Václava Beneše Třebízského. Brzo po válce téměř čtvrtstoletí návštěv ve všech ročních obdobích v Ujkovicích u otce a nevlastní matky. To již mi byly důvěrně známé Smetanovy Jabkenice. Domousnice proslavené krátkým pobytem Emy Destinnové, Osenice Foersterova rodu i další perly Českého ráje – zámek Humprecht, Šrámkova Sobotka, hrad Kost s údolím Plakánkem a zřícenina hradu Trosky jako dominanty Českého ráje. I do Jičína jsem si často zajížděl na kole.
Nevím přesně, v kterém to bylo roce, kdy jsem přijel poprvé do Starých Hradů, které teprve nesměle vstávaly z trosek; z malé výstavní expozice pamatuji se na soubor pečlivých dokumentárních kreseb tuším kominického pana mistra a barokní plastiku snad z majetku Emy Destinnové.
A opět po letech mě Staré Hrady přitáhly, když tu uspořádali výstavu mých obrazů. Viděl jsem, jak gigantický kus práce se tu vykonal na rekonstrukci zámeckého objektu. Slova veškeré chvály nemohou dostatečně ocenit to, co se tu vykonalo a co se tu nadále dělá pro naplnění zámeckých prostorů duchem, kulturou, pulzem současného života. Díky Osvětové besedě, ale především obětavým jednotlivcům a řediteli Vladimíru Holmanovi.
Oživeného setkání s krajem jaksi zkoncentrovaným do Starých Hradů se mi dostává prostřednictvím Listů starohradské kroniky.
Těch dvacetpět stránek každého čísla pročítám s velkým zájmem. Je tu všechno, co důvěrně dýchá přítomností i minulost kraje: kronika pracovitých neznámých lidí, zprávy o přebohatém kulturním životě zámku, pozoruhodnosti z literárního archivu o slavných téměř zapomenutých rodácích, o přírodě kraje a pečlivá genealogie šlechtických rodů.
Kde tohle dokáží? Redakčnímu kroužku a panu Vladimíru Holmanovi je nutno vzdát upřímný dík a přát stejně úspěšnou práci i na dalších ročnících Listů.
Chci vás na prahu nového ročníku vámi vydávaného časopisu Listy starohradské kroniky pěkně pozdravit. Píšu vám z rodiště Mistra Josefa Lady a dobře vím, o jak náročnou práci jde.
Vaše Listy mi docházejí řadu roků a vždycky se na nové číslo těším. Nevidím v nich pohodlnou poplatnost době, ale poctivé úsilí o seznámení s vaším krajem a bohatou osvětovou činností, která je náplní vašeho programu.
Mám různé kulturní styky a vždycky mě potěší, když mohu o Starých Hradech slyšet slova chvály. Znal jsem Josefa Knapa i Františka Křelinu, Ladislava Stehlíka a další.
Kdesi jsem četl vyjádření: "chutná jako domácí chléb". Takový pocit mám vždycky, když beru do rukou vaše i naše Listy.
Přeju vám hodně trpělivosti a plné další úspěchy.
Narodila jsem se v Praze, ale nejkrásnější léta svého života – dětství a dospívání jsem prožila Libáni. Libáň zůstala hluboko v mém srdci. Dá se říci, že jsem patriotkou…
Je mi líto, že tolik zchátral areál cukrovaru a drožďárny. Bylo tam za mého dětství jako v pohádce. Je až neuvěřitelné, jak za pár let nastane taková zkáza. Když si vzpomenu na krásně upravený park, kde od jara do zimy stále něco kvetlo, na prostranství, před kanceláří, před vilou. Na krásně upravené cestičky vysypané pískem, na bílé lavičky a truhlíky s pelargoniemi. Když si představím, že tohle všechno udržoval jediný člověk, zahradník pan Svoboda, hluboce smekám.
Kam zmizely "Hora", cíle našich celoročních vycházek! Kam jsme chodili sáňkovat, kde jsme trhávali sněženky, fialky, kočičky, kam jsme chodili na první schůzky…
– Velké články o kulturním životě ve Starých Hradech přinesly Pochodeň 5. a 25. 1. a Svobodné slovo 26. 1. 1989 Městský Zpravodaj Brandýs n. L. – Stará Boleslav č. 10–11 1988.
– Na výstavu Františka Škody upozornily Pochodeň 17. 2., Předvoj 24. 2. a Mladá fronta 27. 2. 1989.
– Besedu Františka Nepila ve Starých Hradech připomněla Pochodeň 10. 2. 1989.
– Vzpomínání Oldy Kůžela ze Sedlišť zaznamenala Pochodeň 17. 2., Svobodné slovo 23. 2. a Předvoj 24. 2. 1989.
– Práci ZO SSM Sedlišť pochválil Předvoj 16. 12. 1988.
– O práci Josefa Brože z Dol napsaly Zemědělské noviny 7. 2. 1989.
– Článek o výstavbě zdravotního střediska v Libáni s fotografií Josefa Bočka ze Sedlišť otiskl Předvoj 24. 2. 1989.
– Nekrolog kronikáře Jindřicha Slavíka z Mrkvojed přinesl Předvoj 30. 12. 1988.
– Vzpomínku k 65. narozeninám Jaroslava Říhy ze Starých Hradů jsme nalezli v Předvoji 16. 12. 1988.
– Starohradského rodáka Karla Poláka vzpomněl Jičínský zpravodaj č. 1/89.
– Knížku Evy Bílkové o Družstevní práci recenzovala Pochodeň 5. 1. 1989.
– Článek Jaromíra Baldy ze Sedlišť o rybnících na Libáňsku byl v Předvoji 30. 12. 1988.
– Turistické návštěvy Starých Hradů doporučil Mladějovský zpravodaj č. 4/89 a Zpravodaj Budovcovy župy č. 1/89.
– Hlaváček Ivan: K podílu Josefa Emlera na boji o českou univerzitu v roce 1872. Acta Universitatis Carolinae – Historia Universitatis Carolinae Pragensis 1988, č. 1, s. 107–115. Studie upozorňuje na významný podíl libáňského rodáka prof. Josefa Emlera v úsilí o rozdělení pražské univerzity.
– Národní divadlo a jeho předchůdci. Slovník umělců. (Academia Praha 1988. 624 s. + 16 s. příloh). V této užitečné publikaci najdeme i řadu hesel věnovaných umělcům našeho kraje. Mezi nimi je na s. 383 i starohradský rodák Karel Polák. Záznam o něm zpracovala dr. Ljuba Klosová. Uvádí podrobně životopisná data i uměleckou dráhu, připojuje seznam nejvýznamnějších rolí a v bibliografickém odstavci upozorňuje i na články Antonína Knížka ve Zpravodaji Šrámkovy Sobotky a dr. Svatopluka Volfa v Listech starohradské kroniky, věnované Karlu Polákovi.
Hamplová Vlasta: Východočeské knihovny 1981–1985: Další z bibliografií Státní vědecké knihovny v Hradci Králové je věnována záznamům článků k uvedenému tématu. Obsahuje i 2 tituly z našeho časopisu a 3 záznamy článků o starohradských knihovnách.
Letošní výstavní sezónu jsme zahájili již 26. února 1989, kdy jsme otevřeli v malé výstavní síni v arkádách výstavu z posledních prací Františka Škody k uctění jeho nedožitých 58. narozenin. Byly tu portréty, květiny, krajiny z Libáňska a Sobotecka i ze Šumperska, byla zde i dokumentace jeho života a díla. Pavel Chalupa přednesl závěr Čapkova Foltýna, jeho otec Alois Chalupa zavzpomínal na společné toulky s Františkem (proslov přinášíme na jiném místě) zazněly tóny elektrických varhan, pak i verše Jaroslava Mouchy a Josefa Bucka. A především: přišlo dvěstě lidí, přátel a spolupracovníků zblízka i zdáli. Dvě stě lidí, kteří se do malé výstavní síně nemohli zdaleka vejít, ale kteří dlouho a trpělivě čekali, aby obešli vystavená díla, podepsali se do návštěvní knihy, pozdravili se s malířem pohledem na jeho autoportrét… František Škoda měl mnoho dobrých přátel, kteří nezapomínají a nezapomenou!
V Údrnicích byl zrušen místní národní výbor a obec byla od 1. ledna 1989 připojena k Libáni.
Výroční schůze ČSPO Sedliště se konala 25. 11. 1988 v restauraci ve Starých Hradech. Po zhodnocení celoroční práce organizace převzal její dlouholetý předseda Antonín Čapek čestné uznání za práci v požární ochraně od KV SPO. Starohradští požárníci se na výroční schůzi sešli o den později.
Osvětová beseda Libáň – Staré Hrady získala ve své kategorii první místo v soutěži aktivity osvětových besed jičínského okresu za rok 1988.
Členové Studia 85 vystavovali svá díla v Kulturním domě ve Valdicích. Na vernisáži 13. ledna 1989 promluvil PhDr. Jiří Smolík, který ocenil poslední práce Františka Škody: obrazy Kosti, Starých Hradů i další jeho vystavené krajiny a portréty. Vernisáže se zúčastnili i zástupci MNV Libáň a dalších zdejších organizací.
Novoročenky s náměty Starých Hradů vytvořili koncem loňského roku akad. malířka Alena Laufrová, akad. malíř Zdeněk Kerda a libáňský výtvarník Miloš Buchar.
Sbírky literárního archívu PNP ve Starých Hradech obohatil v poslední době psací stůl spisovatele Jaromíra Johna a cenná literární pozůstalost národopisného pracovníka a sběratele krkonošských koled, řídícího učitele Josefa Horáka z Rožďalovic.
Akad. malíř František Patočka vstoupil 10. 3. mezi osmdesátníky. Lomnický rodák působící v Liberci zachytil v stovkách kreseb a obrazů, z nichž část jsme viděli i na výstavě ve Starých Hradech, mizející krásu lidových staveb svého domova. S úctou o jeho díle psaly Jarmila Glazarová i Marie Kubátová, s vděčností si je připomínáme i my. A přejeme hodně zdraví.
Pan Antonín Chmelík vstoupil 5. 2. 1989 do řad pětašedesátníků. Znají ho snad po celém Českém ráji a Podkrkonoší jako výborného národopisného malíře, který se vlastní pílí vypracoval až mezi vyhledávané spolupracovníky odborných ústavů. Svou tvorbu již také mnohokráte představil veřejnosti, v živé paměti máme i jeho starohradskou výstavu, během níž vznikla i jeho kresba zámku. K životnímu jubileu blahopřejeme!
Blahopřejme přátelům Starých Hradů: 24. 12. 1988 oslavil padesátiny prof. Josef Picek z Hradce Králové, dirigent a hudební pedagog, který připravil již několik koncertů pro Staré Hrady. 27. 12. 1898 se narodila každoroční návštěvnice našeho zámku Marie Beringerová z Prahy. 9. 1. 1989 se dožil 75 let akad. malíř Václav Pokorný z Jablonce n. N., který na Starých Hradech nedávno vystavoval a často sem zavítá. A mezi příznivce našeho zámku patří i spisovatel František Nepil, od 10. února 1989 šedesátník.
František Svoboda st. ze Sedlišť č. 4 se dožívá 31. března 1989 75 let. Pracoval jako kovář v JZD, jeho šikovné ruce zvládají ale mnoho dalších řemesel. Čím méně toho namluvil, tím více vždy udělal, pro spoluobčany i pro obnovu zámku. A protože opravdu nemá dlouhé řeči rád, tak prostě – děkujeme!
Taneční zábavu uspořádal 3. 12. ve Starých Hradech SSM Libáň.
Mikuláškou besídku s programem připravili 3. 12. 1988 pro, starohradskou a sedlišťskou drobotinu členové MO SSM. Ze soutěží bylo opět nejpůsobivější kousání obrovských koláčů, nakonec přišel i očekávaný Mikuláš se dvěma čerty. Tuto trojici jsme o dva dny později potkávali i po vsi. Díky za udržování tradice.
Tradiční ples uspořádali sedlišťští požárníci 13. ledna 1989 v kulturním domě ve Starých Hradech. Překvapila pěkná návštěva, třebaže se ve stejný den konaly i plesy v Bystřici a ve Hřmeníně. K tanci i poslechu hrál Experiment, byla bohatá tombola – a tak nakonec zbyl tradičně dobrý dojem z hezké zábavy.
Letošní podivná zima ukázala své rozmary zvláště na Štědrý den, kdy po odpolední bouřce a lijáku byla např. zcela zatopena silnice mezi Sedlištěm a Starými Hrady v zatáčce u Stejskalů.
Kulturní kalendář: 1. 1. 1974 se sloučila JZD Libáň s JZD Sedliště – Staré Hrady. 1. 1. 1984 zemřel ing. Karel Pokorný, projektant obnovy starohradského zámku. 29. 1. 1879 zemřela starohradská rodačka, spisovatelka Ludmila Šebková-Fedrová. 1. 2. 1959 zemřela starohradská lidová básnířka Marie Keblová. 8. 2. 1909 se narodil propagátor Starých Hradů, spisovatel Ota Dub.– 10. 2. 1899 zemřel libáňský rodák, historik a archivář Josef Emler. 25. 2. 1634 byl zavražděn majitel Starohradského panství Albrecht z Valdštejna. 16. 3. 1794 se narodil v Bystřici obrozenecký básník Josef Hukal. 18. 3. 1969 zemřel malíř Libáňska ing. arch. František Max. 26. 3. 1894 se narodil v Dlouhé Lhotě lékař, malíř a cestovatel dr, Jindřich Tauber.
Naši jubilanti: 75 let oslaví 15. 3. Pavel Fidrich ze Starých Hradů. 60 let se dožívá 5. 3. František Najvrt ze Sedlišť. 55. narozeniny oslavily 26. 1. Františka Miclíková a 29. Š. Liběna Jonášová ze Starých Hradů. 50 let bylo 28. 3. prom. hist. Karolu Bílkovi ze Sedlišť. Všem blahopřejeme!
Úmrtí: 14. 12. zemřel František Rejha ze Sedlišť ve věku 58 let. 19. 12. zemřel Václav Cermánek ze Starých Hradů ve věku 77 let. 1. 1. zemřela Marie Seidlová z Mlýnce, roz. Linhartová ze Sedlišť, ve věku 76 let. 20. 2. zemřela Blažena Svobodová ze Sedlišť ve věku 73 let. 28. 2. zemřela Růžena Plíšková ze Sedlišť ve věku 70 let. Z přátel Starých Hradů nás opustili 4. 2. Petr Bušek z Prahy ve věku 63 let, 7. 2. akad. malíř Josef Kábrt z Lomnice n. P. ve věku 68 let a 8. 2. zasl. umělec klavírista prof. Alfred Holeček ve věku 81 let. Nezapomeneme!
Výstavy a kulturní pořady v gotické části zámku:
2. 4. Jaroslava a Jan Solovjevovi: Obrazy a plastiky (do 29. 4.). Zahájí Václav Heřman, v kulturním pořadu vystoupí pěvecký sbor ZŠ Libáň.,
1. 5. Miloš Petera: Obrazy a kresby (do 26. 5.). Zahájí doc, dr. Petr Kmošek, CSc. Následuje recitační odpoledne, verše V. Nezvala přednesou Hana Kofránková a zasl. umělec Radovan Lukavský.
27. 5. Petr Kavan: Sochy – loutky; Vlasta Dlouhá: Obrazy (do 23. 6.). Zahájí Jan V. Kratochvíl, v kulturním pořadu vystoupí pěvecké sdružení pražských herců a výtvarníků VLAHOL, doprovázené kapelou PALETA VLASTI; pro děti bude hrát loutkové divadélko.
25. 6. zasl. umělec Oldřich Oplt: Obrazy (do 21. 7.). Zahájí Václav Heřman. Po vernisáži následuje beseda se spisovatelkou a básnířkou dr. Alenou Vrbovou.
Výstavy a kulturní pořady ve výstavní síni v arkádách:
do 14. 4. výstava keramiky Alexandry Klubalové a tisků na látky Luby Pláňavové.
16. 4. Gabriela Tůmová: Paličkovaná krajka. (do 12. 5.). Zahájí spisovatel Jan Šmíd, který bude po vernisáži besedovat s návštěvníky.
14. 5. Odřich Nermuť: Fotografie (do 9. 5.). Zahájí básník Rudolf Matys, recitační pořad po vernisáži připravil Alfred Strejček.
11. 6. Daniela Havlíčková: Grafika (do 7. 7.). Zahájí dr. Karel Samšiňák, CSc. Kulturní program po vernisáži připravil Miroslav Masopust s dalšími pražskými umělci.
8. 7. Věra Hrubá: Z textilní tvorby (do 4. 8.). Zahájí Růžena Kettnerová, zasl. pracovnice kultury. Po vernisáži následuje recitační pořad Vlastimila Fišara a Františka Skřípka z díla Karla Čapka Hovory s TGM. (ve spolupráci se Společností bratří Čapků).
Začátek vždy ve 14 hodin. Další informace na telefonním čísle 0433 6180. Ve dnech 1.–14. května 1989 bude ve vitrinkách na chodbě 2. patra zámku otevřena výstava starohradské a sedlišťské kroniky za rok 1988 a příloh.
Počet odběratelů Listů starohradské kroniky v posledních týdnech opět značně stoupl. Mezi nimi je i mnoho obyvatel Libáně, z nichž osm získala paní Jarmila Urbanová se svou matkou. Děkujeme – a protože obě budou mít v dubnu narozeniny, přejeme vše nejlepší!
Těší nás také, že více než tři čtvrtiny odběratelů již poslali letošní předplatné (v částkách od 15 do 100 Kčs) a že vaše zvýšené předplatné nám, doufejme, pomůže uhradit náklady na tisk, které letos podstatně stouply. Ještě jednou všem dík – a dlužníci, nechtějte, abychom museli upomínat!
Sbor pro občanské záležitosti při MNV Libáň koná stále více akcí v obřadní síni ve Starých Hradech. Např. 2. prosince 1988 to byl již podruhé stříbrný podvečer pro 4 manželské páry, které slavily stříbrnou svatbu a 5. února 1989 se zde poprvé konalo vítání občánků pro 6 novorozenců z matričního obvodu.
Jméno Kinský je německou zkomoleninou původního jména Vchynský, které se začalo používat v hraběcí větvi rodu Vchynských ze Vchynic od 17. století.
K jejich předkům snad patří Martin z Nedvědíče (1209), Smil (1226), Lev a Drslav z Nedvědíče (1251–1276) a Protivec z Liběšovic (1251). Jistým předkem je Bohuslav ze Žernosek (1282), jenž měl syny Protivce, Bohuslava, Zdeslava a Věromila; tito jako první přijali predikát ze Vchynic podle tvrze u Lovosic.
V 2. půli 14. století se vladykové ze Vchynic rozvětvili do několika větvi. Razičtí ze Vchynic pocházejí od bratří Jindřicha, Vaňka, Dlaska, Ješka, Buška a Lévy, sedících r. 1377 na Razicích u Bíliny. Posledním z této linie byl Fridrich, který zemřel kolem r. 1612.
U Nedvědických ze Vchynic, jejichž příslušníci žili ve 14. a na počátku 15. století, nejsou rodové vztahy jasné. O Křemyžských a Olmických ze Vchynic mizí doklady ve 2. půli 15. století. Ze Žehusických jsou známi pouze Protiva (1414–1460) a Protivec (1493). Žluničtí se poprvé objevují až na počátku 15. století (Smil Dlask) a vymírají již dcerami Jindřicha Žlunského ze Vchynic († 1455), Markétou a Zuzanou.
Nejpočetnější linie Vchynských ze Vchynic trvá dodnes. Prvním z nich byl Smil (1415) na Vchynicích a Oparně. Na počátku 16. století žil Jan Dlask († 1521), předek dnešních Kinských. Jeho tři synové, Jiřík, Václav a Kryštof, založili tři nové pošlosti rodu.
Linie, pocházející od nejmladšího z bratří Kryštofa († 1555), přesídlila za jeho synů do západní Evropy a později žila v Belgii a Hanoversku.
Druhou linií byla větev drastská, jejím zakladatelem byl Jiřík († 1566). Ta byla nejvíce postižena pobělohorskými konfiskacemi a proto její část mizí ve švédské emigraci, zatímco ti, kteří zůstali v Čechách vymírají na počátku 18. století Františkem Antonínem i syn Petra Jiřího Vchynského na Mostově a Práčích (zemřel r. 1670) a Anny Magdalery Oderské z Lideřova/.
Konečně pak poslední z trojice bratří, prostřední Václav byl zavražděn r. 1542, ale zanechal syna Radslava staršího. Ten si pro přijetí do panského stavu opatřil falešné listiny, které dokazovaly společný původ Vchynských a panského roku Tetaurů z Tetova (r. 1596), ale povýšení se dočkal až r. 1619. Jeho bratr Jan byl pravděpodobně z politických důvodů obžalován z urážky Rudolfa II. a z falše k panovníkovi, zbaven výnosného úřadu karlštejnského purkrabí a rozsudku smrti unikl jen náhlou smrtí r. 1590. S manželkou Annou z Michnic měl tyto syny: Václav, Rudolf († 1597 u Rábu), Jan († 1599, rovněž v Uhrách), Radslav ml. (stavovský direktor, (1660 v emigraci v Leydenu), Oldřich († 1620), Vilém (zavražděn společně s Valdštejnem r. 1634 v Chebu),
Nejstarší Václav (1572–1626) sloužil arckinížeti Matyášovi a po vpádu pasovských byl r. 1611 přijat do panského stavu. Jeho syn (matka Eliška z Krajku) Jan Oktavián zdědil po strýci Radslavu Zásmuky, po otci Chlumec a z konfiskací r. 1635 održel po strýci Vilému Českou Kamenici. R. 1676 se stal hrabětem a o tři roky později umírá. S hraběnkou Margarethou Magdalenou de Port a měl dcery Marii Elišku a Kateřinu Sylvii († 1713, m. František Josef Šlik, pán fideikomisu Kopidlno – Staré Hrady) a syny Františka Oldřicha a Václava Norberta Oktaviána) od r. 1687 byli oba říšskými hrabaty).
František Oldřich (1634–1699) byl významným diplomatem za Leopolda I., mj. podepisoval i Nijmwegenský mír r.1679, který ukončil jednu z válek s Francií, dále se stal nejvyšším hofmistrem (1679), nejvyšším kancléřem (1683), konferenčním ministrem a rytířem zlatého rouna, zemřel však bezdětný. Bratr Václav Norbert Oktavian († 1719) byl taktéž rytířem zlatého rouna a nejvyšším kancléřem.
Jeho syn Štěpán († 1749), nejvyšší hofmistr a rytíř zlatého rouna, získal r. 1746 knížecí stav, tedy druhou nejvyšší hodnost, kterou mohl získat nepanovnický rod. Štěpánovo potomstvo vymírá však již jeho vnučkou Marií Augustinou r. 1763. Tím přešel knížecí titul na syny Štěpánova bratra Filipa Josefa († 1744) Františka Oldřicha (1726–1792), pozdějšího (1778) polního maršála a Jana Josefa (1734–1780). Jejich potomstvo, jakož i potomci hraběcí linie, pocházející od dalšího z jejich strýců (bratr jejich otce Filipa Josefa a strýce, knížete Štěpána) Františka Ferdinanda žije dodnes.
Po ustálení klenotu, jenž měl v nejstarších dokladech občas podobu bůvolích rohů a pozice figury a barev v průběhu 16. století používají Vchynští vždy svého jednoduchého erbu bez jakýchkoli proměn a to i po obdržení knížecího stavu. Na červeném štítě zleva tři stříbrné, stylizované vlčí zuby. Klenot: dvě neroztažená orlí křídla, přední stříbrné, zadní červené. Krydla jsou v barvách štítu.