Začala letošní kulturní sezóna

První výstavu zahájila ředitelka základní školy v Libáni Irena Škodová již 20. března. Přiblížila více než padesáti přítomným tvorbu nedávného žáka libáňské školy Miloše Buchara, který se veřejnosti poprvé představil svou tvorbou portrétní, krajinářskou, návrhy pro loutkové divadlo i moderními abstraktními serigrafiemi. Několik svých děl prezentoval návštěvníkům i jeho přítel Tomáš Brůha.

Po Bucharově výstavě zaplnili od 17. dubna výstavní síň v arkádách jezevčíci Bohumila Ceplechy. Návštěvníci jich zde napočítali na stopadesát a úsměvnou pohodu výstavy navodilo i úvodní slovo šéfredaktora Dikobrazu Jindřicha Bešty a beseda s oběma autory, která následovala po vernisáži. Expozice se těšila značnému zájmu veřejnosti, navštívilo ji i několik tříd libáňské školy a velkou výpravu na ni podnikla i libáňská mateřská škola a jiskry z 1. třídy.

Vyvrcholením jarní sezóny byly akce zařazené do májových oslav. 1. května odpoledne se nádvoří zámku zaplnilo 250 hosty. Nejprve zahájila doc. PhDr. Věra Olivová výstavu barevných plastik PhDr. Zory Dvořákové, pak pohovořil básník Jaroslav Moucha o obrazech a kresbách Vladimíra Holmana, a již přišli další milí hosté: Hana Kofránková! z Československého rozhlasu a zasloužilý umělec Vladimír Ráž z Národního divadla, aby za doprovodu violoncellisty Vojtěcha Havla přednesli Halasovu Naši paní Boženu Němcovou. Snad to zní jako fráze, ale posluchači skutečně ani nedutali a vynutili si ještě jako přídavek verše Jaroslava Seiferta. Jsme vděčni účinkujícím za krásný zážitek a jménem všech posluchačů ještě jednou děkujeme. Navíc všichni účinkující uskutečnili vystoupení jako kulturní brigádu bez nároku na honorář.

Výstavo obrazů a kreseb z nové tvorby Vladimíra Holmana i výstava zajímavých barevných plastik Zory Dvořákové lákaly na zámek mnoho návštěvníků až do 27. května. Zároveň byla ve 2. patře zámku instalována i výstava kroniky Starých Hradů a Sedišť za rok 1987 s přílohami.

Další kulturní svátek zažily Staré Hrady 15. května. Herec Jan Vlasák z pražského Realistického divadla četbou z Čapkova Kulhajícího poutníka a dr. František Valena několika úvodními slovy zahájili výstavu drobných plastik Vojtěšky Vlčkové. 44 jejích mistrovských děl vyvolávalo příznivou odezvu návštěvníků vernisáže. A stejně nadšeně byl přijat následující koncert houslového virtuóza Čeňka Pavlíka, který již počtvrté předstoupil před starohradské publikum. Tentokráte uvedl za klavírního doprovodu Františka Malého skladby Schubertovy, Smetanovy, Dvořákovy a de Sarasatovy a jako přídavek zvolil Čajkovského. Srdečný potlesk byl odměnou tomuto technicky dokonalému, ale nadmíru skromnému umělci, jakých nemáme v republice mnoho.

Toto květnové odpoledne zakončili přátelé Vojtěšky Vlčkové veselým improvizovaným loutkovým představením.

O 14 dní později – 29. května zahájil dr. Miroslav Novotný ve výstavních prostorách v gotické části zámku výstavu, která podávala návštěvníkům výběr z celoživotního díla malířky Pavly Sandholzové-Schovánkové a jejího otce prof. Emila Schovánka. Expozice bylo otevřena k letošním 75. narozeninám umělkyně a ukázala hlavně její tvorbu krajinářskou inspirovanou Českým rájem, pobytem v Itálii atd.

Součástí vernisáže byl kulturní pořad, v němž členka Městských divadel pražských Miriam Hynková přednesla Halasovu prózu Já se tam vrátím, úryvek ze vzpomínek Pavly Sandholzové-Schovánkové a verše A. S. Urbanové a učitelky LŠU v Jičíně Jaroslava Komárková a Jitka Vondřejcová zahrály několik skladeb Zdeňka Fibicha. Poslední květnovou kulturní akcí na zámku byla beseda, kterou pro děti libáňské školy uspořádala 30. května spisovatelka Jana Knitlová. Sympatická autorka vyprávěla zajímavě o své práci na knížkách i pro film, rozhlas a televizi a odpověděla na četné dotazy malých účastníků besedy.

Eva Bílková

Další libáňský malíř

Jako učitelka jsem vždy potěšena, když ke mně po letech přijde můj bývalý žák a podělí se se mnou o radost a úspěchy ze své práce. Je to pro nás učitele velké zadostiučinění, když vidíme, že jsme nasměrovali životní dráhu žáka dobrým směrem. Bylo tomu tak i před několika týdny, když za mnou přišel Miloš Buchar a požádal mne, abych mu uvedla jeho první samostatnou výstavu v prostorách starohradského zámku. V prostorách, které viděly díla národních umělců, umělců střední generace a dnes i generace nejmladší. Miloš se s velikány naší výtvarné tvorby nechce srovnávat, ale chce se s námi podělit o radost ze života, chce nás potěšit svými díly a přinutit k zamyšlení.

Miloš Buchar pochází z Libáně, kde také absolvoval ZDŠ. Poté byl přijat na střední odbornou školu výtvarnou v Praze. Studoval zde propagační výtvarnicví pod vedením prof. Waageho, Kytky, Veškrny, Kaisera a Hořánka. Po maturitě odešel pracovat do Pragopropagu jako propagační výtvarník. V současné době je zaměstnán v obchodním domě Družba rovněž v propagačním oddělení.

Již od dětství rád kreslil a zajímal se o výtvarné umění. V jeho raných pracích převažovala krajinomalba. I dnes máme možnost zhlédnout obrazy krajin z cest i z domova, dále několik portrétů a řadu obrazů v surrealistickém pojetí. V současné době se Miloš věnuje hlavně sítotisku. Touto technikou vyjadřuje soudobý umělecký názor mladé generace. A ten je vyjádřen i v několika dílech Milošova přítele Tomáše Brůhy, která zde jsou rovněž vystavena.

Miloš se také stává pokračovatelem tradice libáňských rodáků – výtvarníků. Věříme, že jeho první samostatná výstava vás zaujme, že si ji s potěšením prohlédnete. A za nás všechny mu přeji hodně tvůrčího elánu, hodně dobrých nápadů v jeho další tvorbě – a zase někdy ve Starých Hradech na shledanou!

Irena Škodová

Dopis Haně Kofránkové

Známé prosté vysvětlení: interpretace poezie, to není jen technické zvládnutí veršů, to je především pochopení myšlenek, tíhy i hloubky slav, jejich něhy, bolesti, ale i křemenné tvrdosti, kterými je možné se prořezat až k obnaženému vnímání, strhnout a získat, přesvědčit a rozdat krásu "až po tmu hrobů".

Vy to dokážete! Mistrovským využitím sólového nástroje, který se nazývá hlas, v dokonalém sepětí se záměry a obrazy, s imaginací, kterou přijímáte zcela intuitivně od autorů. Snad není třeba zmiňovat se o dokonalé recitační profesionalitě Oty Sklenčky, Josefa Somra i Vladimíra Ráže. Jejich "recitační empirie" jim nedovolí neosobně odevzdané dílo. Co však vyniká v kontrastu s Vámi je právě onen slyšitelný rozdíl souznění s básníkem. Niterně hluboký, opravdový, bez jediné disonance, a proto i vzácně přesvědčivý citem pro míru v každém verši, v každé básni.

Museli jsme Vám to povědět. A poděkovat. Blížíme se ke konci "aleje" a proto každý máj, který rozkvete do našeho sečítání, je vzácným darem, křehkým a posilujícím, jakým může být jenom slovo poezie statečné a hluboce lidsky pochopené a odevzdané. Pak už není obtížné nalézt cestu k lidem v Rajské zahradě starohradského zámku.

Vaši Jiří a Jarmila Palátovi, Evžena Kofránková

Z literárního archivu

Ve velkém sále bývalé jičínské sokolovny, dnes Sdruženého klubu pracujícím, se na koncertech vážné hudby pořádaných místním Kruhem přátel hudby rozhlíží často rozpačitě hrstka posluchačů v několika předních řadách po prázdných sedadlech a klade si otázku, v čem vězí ten už dlouho trvající malý zájem širší veřejnosti, hlavně mladé generace, o klasickou hudbu.

K tomuto zřejmě širšímu problému se vyslovil v Rudém právu 26. března 1988 dr. Václav Holzknecht v úvaze Co mě ohromilo. Zamýšlí se v ní nad otázkami praktického provádění kulturní politiky u nás, nad nezbytností iniciativy zdola, z terénu. Zmiňuje se o žalostné situaci řady kulturních objektů v Praze, které vyžadují naléhavě rekonstrukci, a jako zářný příklad uvádí výborné podmínky, které si pro hudební produkce iniciativně vytvořili obětaví a nadšení pracovníci v malém hanáckém městečku Uničově. Jejich nová reprezentační síň pro koncerty našich nejlepších umělců je vkusně zařízena a slouží plně místním posluchačům, kteří se stali jejími nadšenými návštěvníky, ačkoli dříve nic podobného neznali. Jejich iniciativa se šíří i do okolních obcí.

Hovořit na tomto místě o obdobné vzácné iniciativě nadšenců ze Starých Hradů při obnově zchátralé budovy místního zámku pro kulturní účely by bylo už asi nošením dříví do lesa, i když je nutno připomenout alespoň to, že Staré Hrady jsou daleko menší než zmiňovaný Uničov, a proto je jejich situace při rekonstrukci objektu i při organizování kulturních akcí o to složitější.

V březnu tohoto roku předal do literárního archívu PNP ve Starých Hradech JUDr. Svatopluk Volf, dlouholetý kulturní pracovník na Jičínsku, řadu dokladů o někdejší kulturní činnosti v našem kraji. Za zmínku při této příležitosti stojí např. ty dokumenty, které názorně připomínají březnové dny před 64 lety, kdy on sám účinkoval při mohutných oslavách stého výročí narození Bedřicha Smetany v Jičíně, tenkrát rovněž městě co do velikosti a počtu obyvatel nevelkém.

V onom roce 1924 uspořádal Hudební spolek v Jičíně za spoluúčasti Zpěváckého spolku pod patronací městské rady a okresní správní komise inscenaci Smetanovy opery Prodaná nevěsta. Představení bylo obsazeno od režie přes scénickou výpravu až po všechny pěvecké role pouze místními hudebními nadšenci a hrálo se celkem osmkrát. Režisérem představení byl Hynek Hüttel dirigoval Jan Patsch, výprava byla dílem prof. Antonína Martínka a ing. arch. Čeňka Musila. V hlavních rolích se s úspěchem uplatnili Marie Adamcová, Josef Nidrle, JUDr. Svatopluk Volf, Josef Hudský, Hedvika Matějková (později provdaná Hejduková) a další. A nijak nevadilo, že jiní organizátoři pozvali na stejnou dobu do Jičína jihočeskou operu z Českých Budějovic s dalšími dvěma Smetanovými operami, které uváděla v jičínském divadle Český ráj. Vyprodáno bylo na všech těchto akcích.

Toto byla vlastně již 3. část cyklu Smetanových oslav v Jičíně. V předchozím roce 1923 jim předcházely dva koncerty písňové a klavírní Smetanovy tvorby v podání prof. Albína Šímy.

Všechno však pokaždé nešlo jen hladce a bez jakýchkoliv problémů. Ve starohradských archívních materiálech je nyní možno vyhledat např. jičínský Hlas našeho venkova z 3. května 1923. V jeho rubrice Z kulturního života je otištěn článek profesora jičínského lycea Františka Paly, nadšeného propagátora a znalce Smetanova díla, s názvem B. Smetana v Jičíně. Dočteme se v něm o potížích jičínských organizátorů těchto hudebních oslav nejen např. se zapůjčením klavíru, ale i s prodejem vstupenek, kdy se ozývaly i povýšené poznámky místních snobů: "Nepůjdu se dívat na jičínské hlouposti! Já si mohu zajet do Prahy!" nebo "Nebudu přec platit za něco, co si zahraji sám!" Nakonec však autor článku uvádí, že "většina, a to lepší většina chápala Smetanu a vyšla podniku vstříc… Tyto dva večery byly i výchovným podnikem, v němž jičínské obecenstvo osvědčilo účast i pietní pozornost."

Na jaře 1924 pak tento smetanovský cyklus pokračoval dalšími akcemi. Hostující pražský pěvecký sbor Smetana přednesl v Jičíně v sobotu 5. dubna 1924 Smetanovy mužské sbory. 19. května toho roku pak vystoupila v Jičíně i Česká filharmonie pod taktovkou Václava Talicha s cyklem symfonických básní Má vlast.

Zásluhou prof. Paly se tyto oslavy rozšířily i do okolních městeček a obcí. Tak například ve dnech 23. a 24. února 1924 se uskutečnil koncert ze Smetanových skladeb v Sobotce v Městském divadle. K této příležitosti byly vydány plakáty velikých rozměrů. Účinkovali opět jičínští: prof. pedagogia J. Hrdlička (housle), prof. gymnázia J. Paťha (violoncello) a advokát dr. Sv. Volf (zpěv), spoluúčinkoval sobotecký zpěvácký spolek Bendl. 29. května toho roku pak v Libáni provedla hudba pěšího pluku z Mladé Boleslavi Smetanovu Mou vlast a jeho klavírní skladby tu zazněly v podání prof. A. Šímy Oba tyto koncerty uvedl zasvěceným výkladem prof. František Pala. Podobná akce se uskutečnila v těch dnech i v Dolním Bousově v tělocvičně u Hemů.

Porovnáme-li tuto situaci s dneškem, kdy je v široké oblibě u veřejnosti, hlavně u mládeže, populární hudba a její zpěváci až na nečetné výjimky nevysoké úrovně, napodobující často bezduše zahraniční produkci této oblasti, shledáme, že situace u nás není v této sféře nejrůžovější.

Jak je však z uvedených příkladů vidět, není často důležité jak velké je město či obec, kde se přese všechno daří organizovat třeba i velké, skutečně hodnotné kulturní pořady, ať už v oblasti hudební či jiné, a to s vysokou návštěvností. "Za vším jsou lidé a bez jejich přispění nelze dosáhnout bezpečného výsledku", poznamenává ve svém zmíněném článku dr. V. Holzknecht.

Záleží jistě hodně na nadšení a zanícenosti kulturních organizací, jakým byl tenkrát např. prof. F. Pala, ale pouze oni sami by přece jen nemohli dokázat zázrak. "Má-li dnes široké obecenstvo zaostalý vkus", píše dále dr. Holzknecht, "pak jsou vinni ti, kdo se včas o jeho výchovu nepostarali, nikoli ono samo."

Jsou to slova vybízející k hlubšímu zamyšlení nad způsobem současné hudební a vůbec estetické výchovy dnešní mladé generace i veřejnosti vůbec.

-HV-

Můj otec Václav Fejfar

Hliněné metamorfózy

Mám rád dřevo. Jeho poddanou nepoddajnost pod dláty a údery, jemné hobliny oddělované ostřím nožů, které modelují kontakt tvůrců s diváky. Je s podivem, že k prvním střetům se vracíme, jako by dojmy byly vpalovány do paměti – stejně jistě jako pracuje řezbářský nůž. Stál jsem poprvé v úžasu chlapce před mysteriózními řezbami Bílkovými, kde patos vnitřního napětí bukového, hruškového, javorového či lipového dřeva podtrhoval záměr myšlenek, které dětské oči vnímaly ještě jako kabalistické vytržení.

Mám rád tvary. Stromů, které obnažily své větve s příchodem zimy, balvanů mezi porosty skal vztyčených k oblakům z běli a modře. A proto mne na celý život okouzluje bezpočet variant z hlíny, dřeva i hmot sopečných či naplavených, tuhnoucích rotací země.

To všechno nacházím každý rok v starohradském zámku jako výpověď o dovednosti rukou, které modelují z materiálů daných prapřírodou, díky očím, vnímavým a zaujmutým, jež jsou vstupem pro spojnici mezi hmotou, představou a vyjádřením tvůrce.

Chodili jsme po Bechyni. Bylo léto a v bechyňské galerii v sousedství zámku vloni soustředili to dobré i nejlepší ze skulptur, kachlů, váz, užité keramiky, hravosti nálad, malých fantazií provokujících k radosti, či k vzrušení, nepřeberné množství nápadů a realizovaných představ. Buď chvála těm, co měli v sobě dostatečný prostor pro výtvarnou odvahu a neváhali v oné dynamické přehlídce vybraných autorů a jejich děl nabídnout tak rozsáhlou kolekci fantazie, konkrétnosti i samoúčelné krásy, zdánlivě bez užitku. Proč?

Protože v každém člověku bylo nataženo už při jeho zrodu čtvero strun a sedmero zvonců. Co se rozezní? Kdo to ví … Kdo ví, co rozhoupá jejich srdce, či rozechvěje napětí tónů. Znáte je také; co jim struny popraskají jedna po druhé, co nikdy neuslyší bít v kadencích radosti či smutku srdce svých zvonů protože jsou překlenuty dravostí vymknutého světa. Proč v mnohých lidech tak často dostane krása jen obrys urny se šedým popelem? A ticha. Kdy už nic v člověku nerezonuje.

Proč to všechno vyprávím? Protože v Bechyni čteme s dobrým pocitem jména u několika reprezentujících artefaktů, jejichž celé kolekce jsme si – i s vámi – loni, předloni a už letos prohlíželi na výstavách v St. Hradech. A nosíte-li v sobě jakýsi pomyslný "metr" poměřující sílu, vliv i tvůrčí dovednost, pokoru umění, či hravost něhy stejně jako dokonalost technického zpracování a nových nápadů – oč snadněji v sobě naleznete protiváhu i obranu proti drtivému soukolí všednosti.

Vzpomínám na překvapení, které připravil před pěti lety starohradským návštěvníkům Václav Černý z Benátek nad Jizerou s barevně glazovanou keramikou kachlů, závěsných skulptur, postav i postaviček, na dvě výstavy Evy Tesařové z Jablonce nad Nisou, v jejím zvlášť osobitém zpracování užité keramiky i vánočních betlémků, figur motivovaných dětmi a maminkami (jak bylo milé vidět její plastiky i v Bechyni), na dvě osobité výstavy Vlasty Ortové a Hany Jiroutové před čtyřmi roky. V onom létě přišla do výstav ní síně pod arkádami i Renata Oleríny s nekonvenčními nápady talířů, dóz, závěsné keramiky. I ona měla své práce na výtvarném defilé v Bechyni. Jiří Ambrozek s absolventy Střední kamenické školy v Hořicích se už představili také dvakrát i s výtvarnicí Miladou Zubatou z Libáně. Při obou výstavách se s nimi setkáváme v gotických prostorách hradu, kde prostředí zvlášť podtrhuje jejich osobité výtvarné pojetí materiálu i zpracování. V "gotice" se představil Stanislav Vymětal s grafikou a plastikami svými i svých kolegů z Olomouce a jičínští tvůrci Petr Heber a Josef Bucek. Loni v srpnu jsme se ještě setkali s výstavou keramičky Hany Hejnové – autorkou něžných dekorů i barev. Ale ještě jedné výstavy chci vzpomenout: výstavy silně emotivní – dřevořezeb Krystyny Černé z Tanvaldu. Bylo to nečekané a překvapivé: dláta i nože v rukou řezbářky daly tvar i podobu desítkám pozoruhodných plastik, živých, výrazově bohatě rozlišených lidí a lidiček, smutných, zadumaných, s nadsázkou i přemýšlivostí, s motivy zdůvěrnění.

Snad ještě zmínku o letošní výstavě barevných plastik Zory Dvořákové. Pokusy o experimentální ztvárnění materiálu vypovídají, jakoby autorka jen pro potěšení nalezla zájem o využití betonu, gumy, polystyrenu a zejména polychromizace, hýřivé až k naivnímu pojetí. Ale i tak patří výstava ke kontextu série zajímavých a nekonvenčních výtvarných projevů.

Výstavní síně starohradského zámku jsou obměňovány i letos stále výrazněji. Od prvních začátků už mnohokrát přišlo jaro, léto i podzim do jeho zdí. Nic nekončí! Přijdou další výtvarná díla obrazy, grafika, tapisérie, koláže – známých i méně známých jmen – která budou umístěna v obou výstavních prostorách, z nichž "gotiku" může Hradům závidět i nejlepší galerie. Buďme dál pevně s těmi, kteří se rozhodli ze zámku udělat středisko pro přátele a vyznavače krásy i lidského sblížení.

Jiří M. Palát

Bohumil Slavík

Rostliny v jihovýchodní části Bukoviny

Kniha – nejlepší přítel

Mám ráda knížky a nejvíce ty ilustrované. Myslím si, že každá knížka by měla být ilustrována. Kniha s obrázky hned na první seznámení lépe zaujme a radostněji se čte. Hlavně dětské knížky by měly být hezké, měly by mít barevné obrázky, které by v prodejně Knihy nebo ve střediskové knihovně upoutaly na první pohled.

Knihy některých autorů poznám už podle ilustrací. Vždyť třeba příběhy Eduarda Štorcha z pravěku si nelze představit bez obrázků Zdeňka Buriana. Stejně tak typický obrázek na obálce knihy hlásí, že ji ilustroval národní umělec Josef Lada, Helena Zmatlíková nebo Adolf Born. Rumcajs je neodmyslitelně spojen se jménem malíře Radka Pilaře – a tak bychom mohli ještě dlouho pokračovat.

Naše škola v Libáni a náš literární kroužek mají výhodu, že v sousedství města je zámek Staré Hrady, kde se pořádají výstavy. Během jednoho roku jich bývá až dvacet. Na většinu z nich se jdeme podívat – někdy na slavnostní zahájení, jindy v průběhu výstavy. Dokonce jsme některé malíře a spisovatele poznali při besedě. Mne nejvíc zaujala výstava Jiřího Wintra – Neprakty. Jeho obrázky jsou veselé, hlavně se mi líbí jeho série kreseb k různým historickým pověstem a událostem. Podobné náměty kreslil i Jiří Kalousek, jehož obrázky jsme rovněž obdivovali ve Starých Hradech. Vystavovali tam i národní umělec Cyril Bouda, Vladimír Kopecký, Josef Paleček, Zdeněk Mlčoch, Vladimír Komárek, Jiří Škopek a mnoho dalších umělců.

Když pak dostanu do ruky knížky s jejich obrázky nebo uslyším jejich jméno, uvědomím si, že je vlastně znám ze Starých Hradů. A tak se budu i v budoucnosti snažit, abych se podívala čas od času na nějakou pěknou výstavu. A vždycky se budu těšit na setkání s hezkými obrázky v knížkách – ať v nových nebo v těch, které mne jako věrní přátelé čekají v mé knihovničce.

Martina Haňková

Rudolf Turek

Český ráj – inspirace dějepisců

Rodný kraj Františka Křeliny, onen překrásný pás země mezi Bezdězem a Zvičinu, završený na severu pásmem Kozákova a Kozlova s Táborem a shlížející do Zlatého pruhu Čech sledem chlumů od Hořicka po Boleslavsko a masivem Vrátenské hory, nese už po generace právem jméno Českého ráje. Malebná příroda a upomínky na heroickou minulost snoubí se tu v celek, jenž už dávno inspiroval stejně básníky i autory románů a črt ze života jako výtvarníky i komponisty k dílům mimořádných hodnot. Jeho slavná minulost, jež tu zanechala tolik hradů i jiných památek svých snah a bojů, vzbudila však v mnohé mladé mysli také touhu, zadívat se do oněch dávných a záhadných dob; našly zde svou půdu historický román i drama, ale kraj lákal vedle zbásnění i k reálnému pohledu, tíhnoucímu za prostou, avšak neméně poetickou skutečností. Tak se tu zrodilo nebo aspoň vyrostlo i mnoho dějepisců, z nichž nejeden se nespokojil splácením dluhů tomuto památnému kraji, ale přinesl bohatý příspěvek i k proniknutí do dějin celého národa, Slovanstva i celé Evropy.

A není zase náhodou, že prvé stopy těchto tužeb zachycujeme v červáncích romantiky. Vždyť právě počínající doba nového zdůchovnění, obnovivšího doutnající jiskru barokní citovosti, avšak zároveň vyzbrojeného realističtějším dědictvím osvícenství, byla nejvhodnější podmínkou k probuzení národního vědomí v nejširším slova smyslu, kde se úcta ke kulturnímu dědictví po předcích pojila s bratrskými vztahy k mohutnému celku Slovanstva. Právě tehdy se Turnovan Václav Fortunát Durych se svým mladším novopackým druhem Františkem Faustinem Procházkou stali spoluzakladateli světové slavistiky po boku jejího "patriarchy"" Josefa Dobrovského. Ani netrvalo příliš dlouho – a stála tu již druhá, vskutku romantická generace uvědomělých budovatelů nového češství kolem Josefa Jungmanna; vedle otázek jazykových hlásila se zde k slovu již i láska k výtvarnému dědictví minulosti a snaha, seznámit se i s drobnými pozůstatky denního života dávných předků. Zprvu to byl především západní okraj Českého ráje, jenž probudil prvé pracovníky těchto nových oborů; nadšený vyznavač výtvarných krás středověku Ferdinand Břetislav Mikovec se narodil ve Sloupu, horlivý amatérský archeolog Václav Krolmus v Březince, oba v kraji pískovcových skalisek, jemuž vévodil mohutný znělcový dvojkužel Bezděze s překrásným královským hradem. Sever oblasti zrodil historického básníka Václava Aloise Svobodu Navarovského a přímo v srdci kraje, v Libuni, se později usadil nejbližší básnický druh Jungmannův Turnovan Antonín Marek. Romantika vzbudila i touhu po pěstování drobné historie regionální, v níž má zase primát jižní a jihozápadní okraj Českého ráje. K nadanému historiku, kopidlnskému děkanu Františku Aloisu Vackovi, druží se tu autor menších historických črt, rodák z Jizerního Vtelna na Mladoboleslavsku František Vetešník, jenž postupně působil jako farář markvartický a děkan sobotecký; při prvém archeologickém průzkumu kraje se horlivě uplatnil Václav Jaromír (Jarmil) Černý, sobotecký rodák působící v Libáni. Byli to prakticky poslední amatéři, kteří se mohli ještě plně podílet na rozvoji svých oborů; neméně plodně zasáhl do srovnávací literární vědy sobotecký rodák František Věnceslav Jeřábek, svým hlavním posláním básník, knihou Stará doba romantického básnictví. Byl to však opět Český ráj, jenž dal národu hned několik zakladatelů moderní historické i archeologické vědy.

Tento epochální přerod začíná na vchově, ve zličinském podhůří. Nebyl to nikdo menší než náš veliký epický básník, miletínský rodák Karel Jaromír Erben, kdo stanul v čele tohoto vývoje jako prvý tvůrce českého regestáře, nezbytného reálného podkladu pro pramenné využití starých listin. A v Jičíně působil jako vynikající gymnasijní profesor Antonín Vánkomil Maloch, autor zakladatelské práce o našich pravěkých a časněslovanských hradiskách i prvého archeologického výzkumu Prachovských skal, zároveň – spolu se znalcem antiky a autorem, skvělých řeckých slovníků Františkem Lepařem – vychovatel celé generace našich historiků. K jejich žákům patřil především libáňský rodák Josef Emler, zakladatel české školy pomocných věd historických, spolutvůrce historického semináře Karlovy university proslulého trojicí jmen Goll–Emler–Rezek, pokračovatel Erbenových Regest a autor řady vynikajících prací o městském stavu u nás. O české dějepisectví se zasloužili i další Emlerovi spolužáci. Prvým byl Julius Augustin Pažout, jenž – rodák z Alp – zavítal do jičínských škamen po kratším pobytu na mladoboleslavském gymnasiu; později vynikl jako vydavatel Akt konsistoře podobojí a autor řady prací o oné době. Následoval o málo mladší sobotecký rodák František Ivan Dvorský, vydavatel slavných Sněmů českých a spolupracovník Emlerův ne vydání pozůstatků nejstarších zemských desk, zároveň autor cenných prací jak o Albrechtu z Valdštejna, tak o Zuzaně Černínové i o jiných významných ženách z české minulosti. Vrstevníkem Dvorského byl novobenátecký rodák Ludvík Šnajdr, zakladatel moderní české archeologie a zvláště prehistorického místopisu, jenž spolu se svým starším krajanem, musejním bibliotekářem Antonínem Jaroslavem Vrťátkem, položil i základy k vlastivědnému průzkumu dolního Pojizeří a pak sám pokračoval na Královéhradecku a Smiřicku. Ve svém rodném kraji našel záhy pokračovatele a dovršitele svých snah, mšenského rodáka, později po krátký čas profesora mladoboleslavského gymnázia Josefa Ladislava Píče. Spolupráce mezi nimi ovšem nebylo; svérázný Píč šel po jiných vědeckých cestách, spatřuje v archeologickém materiálu především historický pramen a vybočuje z etnografického pojetí archeologie, vlastního Šnajdrovi a později zvítězivšího v Niederlově škole. Dílo, jež řadou prací vytvořil a monumentálními Starožitnostmi země české i znamenitou instalací Národního musea dovršil, stalo se však základem systému českého pravěku. Svůj terénní výzkum rozšiřoval z rodného Mšenska zprvu do okolí Mužského. V dalších fázích dal podnět ke vzniku několika pracovních skupin na českém venkově, jež mu pomáhaly zvládnout těžký úkol soustavnějšího probádání země; v jedné z nich, na Slánsku a ve "Svatojirském údolí", pracoval i jeho někdejší krajan, bezenský rodák Václav Schmidt. Bylo ironií osudu, že o málo starší Píčův vrstevník staropacký rodák Jindřich Niederle, později znamenitý klatovský i pražský gymnasijní profesor a vynikající klasický filolog, jenž se stále vracel na rodné Novopacko a tam v poměrně mladém věku i zemřel, stal se otcem hlavního Píčova protivníka, Lubora Niederla; ještě zajímavější je, že Píč sám sám učil na mladoboleslavském gymnasiu svého dalšího odpůrce, Niederlova druha Karla Buchtelu, rodáka z Nového Pavlova na Liberecku. Lubor Niederle, typ kathedrového vědce a světově proslulý autor široce založených Slovanských starožitností a mnoha dalších spisů o Slovanech, o jejich vztazích k Byzanci i o počátcích lidstva vůbec, s Českým rájem nesrostl. Karel Buchtela, praktický archeolog, jenž na podkladě Götzových prací z Durynska zkorigoval domácí Píčův systém v řadě dílčích prací, oblíbil si Jičínsko jako rodiště své znamenité choti; ve funkci ředitele československého státního archeologického ústavu stal se iniciátorem výzkumu slovanské minulosti Prachovských skal. Využil zde zkušeností svého mladšího vrstevníka, lochovského rodáka Josefa Hakena, objevitele mnoha objektů prachovské přírodní pevnosti a autora práce o osídlení Jičínska v době popelnicových polí mladší doby bronzové a starší doby železné, jejíž pokračování bylo zmařeno okupační censurou. Z generace mezi Píčem a dvojicí jeho antipodů vyrostl na jičínském gymnásiu vitiněveský rodák, literární historik Ferdinand Menčík. Působil především ve Vídni a stal se autorem řady prací o literatuře středověké i renesanční, josefinském "brusiči" jazyka Janu Václavu Rosovi a slavném Ivanu Sergejeviči Turgeněvu. Domácímu prostředí a Karlově universitě zůstal zachován jiný literární historik z tohoto kraje, Jan Jakubec, libunecký rodák o tři roky starší Lubora Niederla. Vyšel z rozboru díla Antonína Manka, jenž vyrostl záhy ve vzornou monografii o slavném Jakubcově krajanu; postupně přibývalo však dalších Jakubcových prací s náměty českých literárních dějin 19. věku a posléze vyvrcholilo jeho dílo Dějinami literatury české.

Epochální význam v dějepisectví Českého ráje má rok 1870; tehdy se narodili Josef Pekař, Josef Vítězslav Šimák a František Zuman. Jan Bedřich Novák, o dva roky mladší rodák orlický, srostl také záhy s otcovým rodným Soboteckem; po dalších třech letech přišel na svět Turnovan Václav Műller. Josef Pekař byl vlastně rodákem z Malého Rohozce; záhy však přešli jeho rodiče do Daliměřic, jež se mu staly domovem, nade vše drahým. Inteligentní matka a strýc, pražský novinář Jan Matouš Černý, stáli při jeho prvých krocích za vzděláním; příliš mnoho – kromě lásky k literatuře slovanských národů – mu nedalo mladoboleslavské gymnázium, tím více však škola Gollova, Rezkova a Emlerova na Karlově universitě, kde již v mládí vystřídal Antonína Rezka na stolici "rakouských", to je českých dějin. Byl prvým průkopníkem kolektivistického pojetí dějin u nás, zakladatelem našich hospodářských dějin a propagátorem zásady, že právě ony jsou onou hybnou pákou a základnou všeho dění. Byl vroucím českým vlastencem s i nadšeným lokálním patriotem; okupace vlasti, k níž došlo po jeho smrti, dokázala vyvolat řadu zkreslených pohledů na jeho zásady i dílo, avšak oboje se hájí samo svým epochálním významem. Nikdy se netajil tím, ž na probuzení jeho zajmu o minulost působil především rodný kraj; jeho prvotinou je pokus o dějiny hradu Valdštejna, na gymnásiu psal črty z dějin Mladé Boleslavě a studii o jejím kronikáři Jiřím Kezeliovi, jeho prvým "tovaryšským kusem" historické kritiky se stal rozbor hruboskalského námětu v Rukopise královédvorském, později jej zlákala thematika valdštejnská a šťastné studium v jindřichohradeckém archivu mu umožnilo sepsat Knihu o Kosti s vykreslením života na hradě v raném baroku i se závažnou studií o vývoji panství v téže době i po tom. Jak knihou o Valdštejnovi, tak svou jedinečnou kosteckou monografií stanul ve víru obecných dějin národních; místo třetího svazku Knih o Kosti vydal skvělou práci o českých katastrech od pobělohorské doby až do počátků devatenáctého věku. Později vytvořil zakladatelské práce o raném českém středověku i o době husitské a řadu statí o mnoha dalších závažných problémech českých dějin i dějepisectví; z jeho semináře vyšlo několik generací zdatných badatelů všech historických oboru. Josef Vítězslav Šimák, rodák turnovský, stal se zakladatelem a prvým universitním profesorem české historické vlastivědy a autorem četných prací z obecné české historie i z dějin a uměleckého vývoje rodného kraje; jeho Příběhy města Turnova nad Jizerou patří vedle monumentálních Dobiášových dějin pelhřimovských a Dějin Jindřichova Hradce Františka Teplého k nejlepším městským monografiím u nás a soupisy památek Turnovska a Mnichovohradišťska se k nim pojí jako důstojný protějšek. Ve dvanáctém svazku Ottových Čech podal skvělý populární obraz celé oblasti. Okolím Vrátenské hory zabývá se jeho pozoruhodná Kniha o Housce; v jejím podhůří sledoval odraz kováňského působení básníka Karla Aloise Vinařického v dopisech jeho katusického svaka, písmáka Jana Kouského. Jeho menších článků o rodném kraji jsou celé desítky; mistrovstvím povahopisu v nich vyniká stať o mnichovohradišťské "Máti kapucínů". Zahájil i práci na populární synthese českých dějin, vinou nakladatelství mohl ji dovést však jen do dob Karlovy; jeho posledním velikým dílem je vyčerpávající práce o německé kolonisaci v Čechách třináctého věku. Dovedl nadchnout k vlastivědné regionální práci i řadu pracovníků z učitelských řad; z krajanských sborníků vydávaných těmito kolektivy mnohé vděčí jeho iniciativě, moudrým redakčním poradám i výborným článkům. Na vzniku některých se podílel přímo; úspěchy vyvolávaly snahu v dalších dílčích oblastech – a díky tomuto elánu vyšly mnohé ročníky sborníku Boleslavan, Bezděz, Od Ještěda k Troskám, Krkonoše, Lomnicko, Novopacko, Pod Zvičinou, Náš domov a jiné.

Staré Hrady v tisku

– O dalších výstavách ve Starých Hradech informovaly Pochodeň 18. a 29. 3. (Miloš Buchar); Zemědělské noviny 12. 4., Dikobraz 13. 4., Svobodné slovo 15. 4., Mladá fronta 18. 4., Pochodeň 27. 4., Tvorba 27. 4. a 4. 5, a Předvoj 6. 5. (Bohumil Ceplecha); Pochodeň 13. 5. a 27. 5: Rudé právo 18. 5., Předvoj 27. 5. a Zemědělské noviny 20. 5. (Vojtěška Vlčková); Lidová demokracie 17. 5., Předvoj 27. 5. a Pochodeň 31. 5. (Pavla Sandholzová); AZ magazín č. 2/88 (Milan Erazim) a Předvoj 27: 5. (Jaromír Vrzal).

– Kulturní akce ve Starých Hradech pochválily Předvoj 18. 3., Svobodné slovo 31. 3. a Mladá fronta 5. 5.

– Slovo uznání o záchraně starohradského zámku jsme si přečetli v Kulturním rozvoji 6/88, v Květech č. 11/88, v Mladém světě č. 21/88 (z pera Jindřišky Smetanové) a v Pochodni 31. 5.

– PhDr. Josef Dolejší se ve studii Zbrojnice rytířů sv. Jana na Maltě otištěné ve Zpravodaji ZO Svazarmu Praha 9 z r. 1988 zmínil i o lodních dělech z nádvoří starohradského zámku.

– Z fondu literárního archívu PNP ve Starých Hradech čerpaly zprávy ve 49. dopise České besedy v Liberci z března 1988 (J. L. Turnovský), v Mladoboleslavském zpravodaji z dubna 1988 (V. Metelka) a v Pochodni 13. 4. a 18. 5. (E. Štorch).

– Návštěvu spisovatele L. Tomka ve Starých Hradech zachytila Pochodeň 12. 4., zájezd DK Vesna Libošovice na starohradský zámek přiblížil Předvoj 9. 4., k zájezdu na Staré Hrady zvala i Panorama č. 3–4/87.

Ústav československých a světových dějin ČSAV vydal jako 22. svazek edice Práce z dějin přírodních věd v redakci dr. Jiřího Berana Soupis pramenů k životu a dílu Jana Evangelisty Purkyně uložených v československých archivech (Praha 1987, 206 s.). Najdeme zde i příspěvek K. Bílka o purkyňovských materiálech z LA PNP.

Prošek Josef: Český ráj. Pressfoto Praha 1988, nestr. S úvodním slovem a texty Evy Bílkové vyšla reprezentační fotografická publikace o Českém ráji, v níž jsou i zmínky o Starých Hradech. Kniha obsahuje 103 barevných snímků kraje a 30 černobílých reprodukcí starých pohlednic s doprovodným textem, mapku a tříjazyčné resumé. Dvacetistránkový úvodní text podává přehled o přírodě, historii i současnosti celého území.

Kroniky doby Karla IV. Svoboda Praha 1987, 655 s. Obsáhlý svazek záslužné ediční řady přibližuje současným čtenářům Vlastní životopis Karla IV. a kroniky Františka Pražského, Beneše Krabice z Weitmile, Přibíka Pulkavy z Radenína, Jana Marignoly a opata Neplacha. Najdeme v nich samozřejmě mnoho údajů k životu a dílu Arnošta z Pardubic, zvláště v kronice Benešově, v níž je i zpráva o založení špitálu v Libáni.

Kulturní léto 1988 v Českém ráji a Podkrkonoší. S Hrdličkovou fotografií Starých Hradů na titulní stránce vydaly odbory kultury ONV Jičín a Semily informativní skládačku o kulturních akcích a otvírací době památkových objektů na obou okresech v roce 1988.

Drobné zprávy

Občané Sedlišť a Starých Hradů spolu se zástupci MV NF s. M. Jůzkem a Fr. Kordačem položili 4. května věnce k pomníkům padlých v obou obcích. Hezky vyzněla tato mírová vzpomínka v Sedlištích, kde k více než 30 občanům promluvila předsedkyně občanského výboru Jana Svobodová, verše přednesla Štěpánka Keblová.

Svazáci MO SSM Staré Hrady-Sedliště obnovili po delším období stagnace svou činnost. Jedním z prvních jejich činů bylo vybílení autobusové zastávky v Sedlištích koncem dubna. Pravidelně se scházejí ve své klubovně v Sedlištích. Zde mívají každý týden schůzky i sedlišťské děti pod obětavým vedením Milušky Svobodové. Těšíme se na další zprávy o činnosti.

Okresní kolo literární soutěže čtenářských kroužků Albatrosu bylo vyhodnoceno 6. dubna v Jičíně. Heslem letošní soutěže bylo: Jen si děti všimněte, co je krásy na světě. Za práci o výtvarných výstavách a besedách ve Starých Hradech získala čestné uznání i členka kroužku ZŠ Libáň Martina Haňková.

Spisovatel Lubomír Tomek zavítal 29. března opět na Staré Hrady. Navečer téhož dne absolvoval hezkou besedu v Dětenicích a druhý den si dvakrát povídal s dětskými i dospělými čtenáři Městské knihovny Fráni Šrámka v Sobotce.

Mezi nově jmenovanými národními umělci jsou i dva dobří přátelé Starých Hradů: spisovatel JUDr. František Kožík a herec Ota Sklenčka. Blahopřejeme a těšíme se zase někdy na shledanou!

Profesor Stanley B. Winters s chotí Zdenkou přednesli 16. dubna 1988 na Středoatlantické slovan. konferenci na univerzitě v Albany (stát New York, USA) přednášku o historii, záchraně a současném využití starohradského zámku. Doplnili ji promítáním diapozitivů na dvou plátnech současně (to umožnilo srovnat původní stav a stav po rekonstrukci). Čtyřicetiminutová přednáška vyvolala živou diskusi, která pokračovala ještě po přednášce v kuloárech konference.

Mladý libáňský výtvarník Miloš Buchar věnoval do starohradské zámecké galerie svůj obraz Zima. Děkujeme!

V květinu navštívily starohradské pracoviště LA PNP tři exkurze posluchačů pražské filozofické fakulty, vedené doc. Ivanem Hlaváčkem a doc. Eduardem Maurem. Podrobně se seznámily s dějinami zámku a jeho obnovy i s prací v literárním archívu. Mezi účastníky byli i naši spolupracovníci – heraldici Michal Fiala a Jakub Hrdlička a archívní brigádnice Kristina Rückerová a Ivana Tomková.

Letošní Den učitelů oslavili libáňští pedagogové 25. března návštěvou výstavy svého bývalého žáka Miloše Buchara ve starohradském zámku a posezením v zámecké restauraci.

Kde se odebírají listy starohradské kroniky: V současné době se rozesílá 266 výtisků do Libáně, Starých Hradů, Sedlišť, Bystřice a dalších obcí obvodu libáňské pošty, 120 výtisků putuje do Prahy, 69 výtisků má místo určení Jičín, 33 Mladou Boleslav, 20 Dětenice a okolí, 18 Jablonec nad Nisou, 17 Hradec Králové, 14 Liberec, 12 Sobotka, 9 Kopidlno, 8 Dolní Bousov atd.

Pozvánkou s obrázkem Starých Hradů oznamoval družstevní klub Vesna z Libošovic zájezd na náš zámek. Plný autobus zájemců přijel 26. března; v ještě zimních podmínkách si prohlédli všechny prostory a návštěvu Starých Hradů zakončili v zámecké restauraci.

Jubilejní 10. ročník pochodu rodičů s dětmi, který pořádá SRPŠ při základní škole Libáň, vedl 7. 5. 1988 i přes Staré Hrady a Sedliště.

Letošní kursy šití, které pořádal Český svaz žen v Libáni, vedla Eva Kůželová ze Sedlišť.

Obě ZO Svazu požární ochrany ve Starých Hradech i v Sedlištích uskutečnily v dubnu úspěšný sběr starého železa.

Manželé Ariana a ing. Aleš Bučkovi z Prahy byli 15. dubna oddáni ve Starých Hradech a na svatební oznámení si nechali vytisknout reprodukci kresby starohradského zámku od národního umělce Cyrila Boudy. Přejeme hodně štěstí!

Kulturní kalendář: 4. 4. oslavil 55. narozeniny literární historik prof. Aleš Fetters, dlouholetý spolupracovník našeho časopisu. 9. 4.1903 se narodil zedník Jan Joukl, dlouholetý pracovník při obnově starohradského zámku. 25. 4. 1883 se narodil ve Hřmeníně univ. prof. Josef Kopal, přední český romanista. 8. 5. 1948 zemřel insp. Václav Fejfar, regionální historik našeho kraje. 19. 5. 1908 se narodil Josef Hanzlíček-Víchovský, básník Libáňska.

Naši jubilanti: 80 let se dožívá 9. 6. Božena Veselá z Voděrad, roz. Linhartová ze Sedlišť. 75 let oslavili 4. 6. Anna Šupolová a 11. 6. Jaroslav Švihovec ze Starých Hradů a 7. 6. naše věrná čtenářka prof. Milada Formánková z Prahy. 65 let byla 23. 4. Marii Karlové z Markvartic. Šedesátin se dožil 1. 6. Karel Hlaváč ze Starých Hradů. Padesátiny oslavily 14. l. Alena Zumrová ze Starých Hradů a 23. 4. Marie Táborská ze Sedlišť. Všem blahopřejeme!

Narození: u Toboříků v Sedlišti mají radost z další vnučky –18. 3. se narodila Eva Svítková z Jičína. – O dceru Evu se rozrostl 19. 5. také starobylý sedlišťský rod Linhartových.

Úmrtí: 15. 3. zemřel ve věku 75 let pan Václav Kříž ze Starých Hradů.

Místo pozvánky

24. července: vernisáž výstavy obrazů a grafiky Denisy a Karoliny Mitášových – promluví básník Miroslav Holub. Po vernisáži beseda s Miroslavem Holubem a spisovatelem Františkem Stavinohou.

7. srpna: vernisáž výstavy obrazů a grafiky Aleny Kordíkové a Jana Holce (do 2. 9.) – zahájí PhDr. Petr Kmošek, CSc., zazpívá Jana Koubková.

20. srpna: vernisáž výstavy obrazů Jaroslava Klápštěho (do 16. 9.) promluví spisovatel Ludvík Kundera, recituje Jiří Adamíra. Po vernisáži beseda s přítomnými umělci.

4. září: vernisáž výstavy obrazů Jakuba Vinkláře (do 30. 9.) – zahájí Václav Heřman, po vernisáži bule s návštěvníky besedovat zasl. umělec Jaromír Hanzlík.

11. září: přednáška PhDr. Rudolfa Turka, DrSc., věd. pracovníka Národního muzea v Praze: Archeologické památky Libáňska.

18. září: vernisáž výstavy grafiky, obrazů a plastik Věry Vovsové, Františka Prágera a Svatopluka Machara (do 14. 10.), zahájí Viktor Doubek, recituje Lenka Rancová, po vernisáži bude následovat pořad Jitky a Věroslava Němcových Hudba doby F. L. Věka.

2. října: vernisáž výstavy grafiky Ladislavy a Ondřeje Pechových (do 11. 11.) – po vernisáži následuje beseda se spisovatelkou Jindřiškou Smetanovou. Zahájí Jiří Tyller.

16. října: vernisáž výstavy obrazů a grafiky MUDr. Aloise Kafky k jeho nedožitým osmdesátinám. Po vernisáži následuje koncert sester Jeřábkových. Zahájí RNDr. Karel Samšiňák, CSc.

Z vašich dopisů