| Číslo 3 | Ročník XI. | Září 1988 |
O Starých Hradech bylo již mnoho napsáno i napovídáno, několikrát sem zavítal rozhlas i televize a i když informace sdělovacích prostředků nebyly vždy zcela přesné a některé byly i zkreslené subjektivním pohledem redaktorů, dostal se starohradský zámek do povědomí mnoha lidí.
Přesné, byť suché zprávy o jeho rekonstrukci podává dvacet šest stavebních deníků vedených až do současnosti, které uvádějí jména, dobu, počet hodin i druh práce. Až bude mít jednou někdo čas a všechno spočítá, snad to pro mnohé bude zajímavé. Jména jistě v budoucnu nebudou důležitá, i když jich zde jsou zapsány stovky: dětí, chlapců i dívek, mužů, žen, důchodců, kteří již dávno měli právo na odpočinek a z nichž mnoho již odešlo do nenávratna. Budiž jméno jejich pochváleno! Nebyli to však jenom jedinci, ale i organizace, které měly dobrý a ušlechtilý cíl zachránit a dobudovat celý komplex starohradského zámku včetně předzámčí. Tam také práce začaly budováním obytných místností, restaurace a kulturního domu. Byla to nutnost vyslovená požadavky členů bývalého samostatného národního výboru Staré Hrady.
Bylo to dost trápení a svízelů, často nepochopení, nevyhnula se nám ani zloba a závist. Často si člověk říkal, že musí vydržet, neustoupit, jít dál a dopředu. Počítalo-li se tehdy se čtyřmi milióny Kčs na likvidaci celého objektu, velmi zchátralého a již ne dost bezpečného pro okolí, dnes se tomu nedivím, ani to nemám nikomu za zlé. Vždyť i do rozpočtu tehdy samostatného národního výboru ve Starých Hradech byly předtím uvolněny peníze na obnovu, ale nic se nedělo. Proto byly peníze zase odčerpány – a důvěra byla ztracena.
Léta se pak pracovalo bez finanční podpory i bez plánů, abychom získali důvěru lidí, plány i oprávnění k rekonstrukci. Tak částka, která měla sloužit na likvidaci, postačila téměř na záchranu. Bylo zde prostavěno přibližně pět miliónů Kčs. Podle odhadu odborníka činí hodnota díla dnes čtyřicet miliónů dík způsobu rekonstrukce bez stavebních podniků (s výjimkou vazby střechy na gotice, klempířských prací a instalace hromosvodů). Můžeme se ale pochlubit také tím, že tento přístup se stal vzorem pro mnohý podobný počin jinde a že i zde vznikl základ k zákonu o rekonstrukci a využití stavebních památek. A mělo by tak být i dál, aby byla podpořena iniciativa, která státu pomůže zachránit milióny.
Myslím, že o tom, co se tu stalo za dvaadvacet let, by se dal pomalu napsat román. O někdy velmi svízelných situacích, kdy nebylo zhola nic, ani peníze, ani materiál, kdy se pracovalo brigádně a zdarma, kdy pozdější stálí pracovníci dostávali pět korun za hodinu. Ale také o krásných věcech, o naprosté jednotě členů sloučeného národního výboru, o době plné nadšení, kdy nebylo dílo měřeno korunou. Byla to doba, kdy jsme sebrali a vykopali každý kus staré cihly, očistili a srovnali každý starý kámen i stará rozbitá ostění. Každý zdravý kus dřevěného trámu sloužil, dřevěná lešení se stavěla, bourala a zase znovu stavěla, takže nejméně osmkrát oběhla celý opravený objekt a pak ještě sloužila na gotice dostavované z jedné zdi (to se prkna i hraze přebíraly, aby se po lešení dalo bezpečně chodit). Zkrátka, hospodařilo se. Nevím, zda by dnes stačilo někomu dvacet tisíc na kulturní dům a padesát na opravu celé velké konírny, kde byla spadlá střecha a sesutý strop, kde nebyla okna ani dveře. Mně samotnému se to dnes zdá téměř neuvěřitelné. A přece to tak bylo.
Dvaadvacet let není ani krátká ani dlouhá doba, je to tak – když hodně – čtvrtina lidského života a dá se v ní udělat mnohé. Je pravda, že dnes si uvědomujeme i to, že něco se snad dalo udělat lépe, ale zkušenosti jsme sbírali postupně, průběhem doby.
Když se někdo zeptá, na čem bylo ušetřeno tolik miliónů, je odpověď jednoduchá: na všem. Především použitím veškerého starého materiálu, zděním do fošen, opravou všech kamenných ostění oken i dveří, která byla pomocí želez a kameniny sesazena dohromady. Každé okno je z pěti kusů kamenných pilířů, jen málo z nich bylo znovu vysekáno z kamene v Podhorním Újezdě za hodinovou mzdu, a spočítejte okna a dveře! Rovněž tak byly za hodinovou mzdu zhotoveny atypické dřevěné rámy oken a celé dveře. Staré tašky na střechy jsme kupovali po třiceti čtyřiceti haléřích, jsou to desetitisíce tašek a výborných. Nové tašky na zámecké kapli nevydržely ani tři roky. Plány a dokumentaci jsme získali zdarma. To jsou ušetřené statisícové položky. A to nemluvím ani o zahradních úpravách v objektu i kolem. A na brigádní práce sem dosud přijíždějí několikrát do roka ochránci přírody a trampové.
Zbývá ještě dost, co by se dalo opravit: část chodby sklepů, špýchar i jízdárna, upravit střechy v předzámčí, dokončit elektrikářské práce ve sklepích gotiky. I na to jistě přijde řada.
Vložená práce a mnohaleté úsilí se bohatě vrací zpět v dnešním využití objektu. Památník národního písemnictví zde získal velké prostory pro sbírky literárního archívu, osvětová beseda pro svou kulturní práci, MNV zde má krásnou svatební síň, která velmi dobře slouží široké veřejnosti, byla založena a stále se rozšiřuje galerie obrazů i plastik z darů zde vystavujících výtvarníků, je tu restaurace i vinárna, využití má i kulturní sál a ostatní prostory.
Je s podivem, že přesto si nájemníci dostatečně neuvědomují, že užívají bytů v objektu svým způsobem jedinečném a že by se tu podle toho měli chovat a k odpovídajícímu chování vést též i svoje děti. Ochrana společného majetku a životního prostředí, stejně jako přiměřené vystupováni přece patří ke kulturnímu životu.
Po dvě desetiletí se zde v práci uplatňoval řemeslnický fortel, využívalo se každé dobré zkušenosti hlavně všech starých pracovníků, dbalo se i na připomínky nejmladších brigádníků a lidská moudrost zde vlastně oslavila svůj úspěch. Jedinec by sám naprosto nic nevykonal, jedině tvůrčí schopnost všech uplatňovaná v plně míře dokázala dojít k vytčenému cíli.
Velmi mnoho let trvalo, než jsme se k takovémuto hodnocení dostali. Je proto nutné v budoucích časech vše, co bylo vybudováno pro rozvíjení kulturního života ve všech směrech, udržet a neslevit z náročnosti, vytvářet nejen kladný poměr mladých lidí k veškerému kulturnímu dění, ale vychovávat je tak, aby dovedli tento odkaz sami dále aktivně nést a rozvíjet.
I v letošním letním období pokračovaly úspěšné a bohatě navštěvované kulturní akce na starohradském zámku. Potvrdilo se, že je vhodné spojovat vernisáže výstav s besedami, koncerty či recitačním pořadem tak, aby ti, kdož podnikají často hodně dlouhou cestu na Staré Hrady, měli na celé odpoledne kulturní program.
Výstavní síň v arkádách hostila od 12. června grafické listy Aleny Laufrové z cyklů Pražské motivy, Pocty osobnostem aj. Na vernisáži promluvil dr. Miroslav Vlk ze Středočeské galerie, verše Maurice Deckera, Jana Skácela a Karla Šiktance recitovali posluchačka pražské DAMU Romana Sittová a člen Divadla Jiřího Wolkra v Praze Josef Kettner. S několika lidovými písněmi vystoupil i pěvecký sbor absolventů matematicko-fyzikální fakulty ČVUT. Po vernisáži uvedla mladá nymburská básnířka Eva Hrubá svůj scénický pořad Had a jablko.
O 14 dní později zažily Staré Hrady snad dosud největší nápor návštěvníků. Lákalo nejen zahájení výstavy akvarelů a goblénů sester Vlasty a Ludmily Matoušových, ale i beseda s hercem a spisovatelem Zdeňkem Svěrákem. Na nádvoří se shromáždilo skoro pět set lidí, byl tu autobusový zájezd Kruhu přátel výtvarného umění z Liberce, zástupci ONV Jičín M. Jarošová a M. Mirský, dramatik zasl. umělec Oldřich Daněk atd. Výstavu zahájil zasvěceným proslovem prof. Vlastislav Hnízdo a pak již patřilo slovo Zdeňku Svěrákovi. Nejrůznější dotazy nebraly konce počínaje jeho rodovými vztahy ke Kopidlnu a konče nejveselejšími příhodami z divadelní a filmové praxe.
8. července odpoledne se ujal na zámeckém nádvoří slova RNDr. Karel Samšiňák, CSc., aby uvedl výstavu grafiky soboteckého chalupáře Zdeňka Kerdy. Ten zajistil i hezký kulturní program, v němž účinkovali Hana Kofránková, Romana Sittová, Ota Liška a Alfréd Strejček. Více než stovka účastníků Šrámkovy Sobotky i další návštěvníci byli nadšeni; škoda, že následnou besedu předčasně ukončil déšť.
Další výstavu jsme zahajovali 24. července. Bylo dusné odpoledne, přesto přišlo přes 70 návštěvníků, kteří byli zvědavi nejen na obrazy Denisy a Karoliny Mitášových, ale také na MUDr. Miroslava Holuba, CSc., který svými verši výstavu otevřel. Potom všichni přešli do krbového sálu zámku, kde se konala hodnotná beseda s dr. Holubem a se spisovatelem Františkem Stavinohou. Hovořilo se o literatuře, o nakladatelském podnikání, o časopisech a mnoha dalších zajímavých oblastech současného kulturního života.
V srpnu se ve Starých Hradech shromáždili poprvé zájemci o naše výtvarné umění 7. 8., aby byli přítomni vernisáži výstavy obrazů Aleny Kordíkové a grafiky Jana Holce. O díle obou východočeských amatérských umělců pohovořil PhDr. Petr Kmošek, CSc. Pak se nádvoří zámku rozeznělo vynikajícími jazzovými songy v podání naší přední interpretky Jany Koubkové. Ta přednesla i zhudebněné verše Aleny Kordíkové. Po prohlídce výstavy následoval v krbovém sále koncert, na němž se představily docentka pražské AMU, klavíristka Eva Glancová, a mladá violoncellistka Marcela Plátenková. Přednesly skladby Bedřicha Smetany a dalších autorů – a nadšené obecenstvo si vynutilo přídavek.
Poslední srpnová výstava byla věnována obrazům a grafice Jaroslava Klápště z Turnova a konala se k jeho 65. narozeninám. Úvodem vernisáže 20. 8. vyslechli přítomní verše Halasovy a Traklovy, které přednesl člen Realistického divadla Zdeňka Nejedlého Jiří Adamíra; potom promluvil o malířově díle spisovatel dr. Ludvík Kundera. Program odpoledne ukončila v krbovém sále zajímavá beseda s Jiřím Adamírou, Jaroslavem Klápštěm a Ludvíkem Kunderou, kterou řídil obětavý Václav Heřman.
Obávali jsme se, zda není příliš odvážné konat na malém místě každých čtrnáct dní kulturní odpoledne. Ukazuje se, že ne. Za kvalitní kulturou si lidé najdou cestu i do vzdálenějších a odlehlejších míst. A tak nezbývá, než jejich důvěru nezklamat a dosazenou kvalitu udržet. Snad se nám to za pomoci obětavých umělců podaří.
I. Po kamenech času
"Jeden můj optimistický přítel mne před časem nadšeně, odborně a zasvěceně informoval, jaký pokrok udělalo lidstvo za poslední desetiletí a jaký ještě udělá. Co všechno bude člověk umět a jak bude žít. Jezdil mi z toho mráz po zádech. Ptala jsem se, co bude v budoucnosti s tou skupinou lidí, kteří ten pokrok nezvládnou?
Věděl to. Uklidnil mě. Věděl i jak velké procento populace to bude. Bude pro ně REZERVACE, na všechno je pamatováno.
Od té doby jsem klidná a pokroku se nebráním. Těším se na svou rezervaci. Tam budu tím, kým chci být. Člověkem, který MÁ čas, který NEMÁ svých starostí dost. Který NECHCE rychle vyrůst, ale CHCE pomalu zrát. Který toho MÁLO stihne, NENÍ informovaný, který HLEDÁ odpověď na zastaralé otázky. Možná se tam potkáme. A za plotem budou cílevědomě kmitat mladí, zdraví a úspěšní.
A ještě něco.
Obyčejně nechávám každému volnost, aby si představoval, co chce, a mé sochy pojmenovával po svém. Jednak proto, že většinou sama nevím, jak je pojmenovat, jednak se obávám, že divákovi způsobím zklamání a zničím jeho vlastní představu.
Jenomže.
Když jsem zjistila, že Věra pokládá Kaina s Abelem, na které jsem byla obzvláště pyšná, za dvě ještěrky, trochu jsem znejistěla. Tentokrát názvy uvádím. Nenechte se jimi zmanipulovat. Mezi sochu a toho, kdo vnímá, by nemělo mnoho slov vstupovat."
Vojtěška Vlčková
Ale ona by neměla vstupovat ani mezi obraz, poezii, hudbu či všechna další "umění člověka". Uvést, povědět nejnutnější a cudně se stáhnout. Ať si pan divák či posluchač najde svou cestičku, ať si ji vyšlape, prodere se trním a hložím, když schopnost napoprvé selhává, když se rodí otazníky; ať se vrací, cítí-li že to potřebuje, ať je náročný a pečlivě volí z toho, co zazvonilo o duši, či co nás nechává jen na okraji zájmu. Když jsme se dívali na křemenné valouny či řezaný pískovec, o který opřela svá výtvarná vidění Vojtěška Vlčková, aby na nich – v ostrém střetnutí či pouhém kontrastu – postavila svá stanoviska k lidskému i všelidskému, k ironii pachtění za pomyslností plného života, ke glosám svých názorů na hmotu i člověka (či človíčka), na "ještěrky", ze kterých je vlastně podivná dvojice bratrů, jejichž střetnutí se smutným koncem se triviálně opakuje po tisíciletí a není naděje, že by se opakovat přestalo, na rozevlátý bronz, kterým může být i člověk když se vám zlíbí, anebo cosi jiného, co vyhmatáte, když se nic mezi vaše vnímání a dílo nepostaví – byli jsme pojednou u pramínků živé vody, probouzející z letargie smyslů.
Vojtěška Vlčková napsala svou glosu či malé vyznání. Přečtěte si ji třikrát, začíná jí tahle poznámka. A tak se ptám: kdy, kde a kam se jet opět podívat na vaše drtivě kamenné konfrontace? Co takhle znovu na Hrady? To by byla paráda! Vyžádaná repríza. A třeba větší a ještě pozoruhodnější, protože Vojtěška Vlčková si jde po svých valounech ke svým smysluplným kontrastům, svými nápady. Kéž se vyšplhá i na ty, o kterých bude mít pocit, že na nich není jediná spára k zachycení. Ona totiž neví, jak její výstava letos na Hradech mnohým zvýšila v souhlasném rytmu tep srdcí. Nebo i zpomalila. Těm, co se bojí lézt po kamenech.
Potkali jsme se v první bráně. Byla neděle, 26. června. "Co tu děláš?", vyjevím se, protože na Hradech je podruhé v životě. A z Liberce to zas tak blízko není. A když se podívám na jeho sdrátovanou škodovku, ušklíbl se: "Přijel jsem si sáhnout na živého Svěráka!".
Snad pět set nás bylo, snad o něco míň či víc, nádvoří plné, vlaho a příjemně a Zdeněk Svěrák. Pan Zdeněk Svěrák osobně, dnes už pojem v literatuře té krásné, životodárné legrace, posilující, duchaplné i jednoduché, moudré a přitom až k zranitelnosti křehké. Kolik tváří má jeho humor, suchý, někdy strohý, ale přesně zacílený, dokázal i při besedě na Hradech. Zůstal ve svých reakcích na všetečné otázky potvrzením legendy o člověku, který vždycky ví! Což by nemusela být poznámka uctivá, kdyby to nebyla pravda. Protože on nebojácně ví, že i neví! A tady je to upřímné a lidské, co získává, ať ho slyšíte z filmu, z cimrmanovského jeviště, z rádia či při besedě. A pověděl toho, že ta hodina o téměř devadesáti minutách odkráčela z nádvoří jaksi příliš rychle. Nebudu vám povídat, co všechno řekl, na co odpověděl, už proto, že si myslím, že i vy jste si přišli "sáhnout" na živé myšlenky, pokoru kumštýře, bystrost člověka, kterému je souzeno orientovat se v chumlu dnešních problémů, zejména v humoru kumštovním. Tam totiž je nejvíc dotýkaných a kdyby mohli, jako že už mnozí nemohou, bylo by asi všechno jinak. Takže i to odpoledne si navlečeme na starohradskou šňůrku perliček, kde tak utěšeně opalizují, jedna hezčí než druhá.
Dozněly Traklovy a Halasovy verše a Jiří Adamíra jako by se vrátil opět do výstavních síní gotické části v Hradech. Promlouvat myšlenkami básníků není snadné, zejména, když je třeba vyslovit i cosi z podtextu, z hloubi, jakoby z druhé strany poezie. Poselství, které předává interpret a chce, aby mu lidé kolem rozuměli, je závažné a nejednoduché. Jiří Adamíra nalezl v pomlkách mezi verši třetí dimenzi. Nejenom slova autorů, nejenom hlas ve svém nenapodobitelném ladění, ale hluboké pochopení poetického zvěstování básníků je podtrženo a odsazováno tichem, které přesně rezonuje s pozorností naslouchajících. Výstava akademického malíře Jaroslava Klápště je zahájena verši stejně přemýšlivými i dynamickými jako jsou jeho obrazy.
Když pak o malířově práci začal hovořit dramatik, spisovatel a překladatel dr. Ludvík Kundera – a nebyl to nijak krátký výklad – soustředěná pozornost návštěvníků vernisáže neochabla. Naopak. Slyšeli o inspirativní síle témat, o technickém zvládnutí výtvarného záměru, o intenzitě myšlenek, často složitě sdělovaných. Kunderův výklad byl přesný, srozumitelný, přičemž nabídl všem i ruku, aby je přivedl k chápání výtvarných záměrů. Společně byl nalezen klíč a tím zodmykány i etapy malířova mnohostranného vývoje. A to je víc než nutný přístup, jak rozumět, pochopit a sdělit. Návštěvníkům vernisáže Klápšťovy výstavy Kunderův zasvěcený úvod přinesl – ve vzácné harmonii obrazů a myšlenek – i aktivní pocit vnímání. Myslím, že mnoho starohradských přátel kumštu zůstane vděčno za vernisáž, jaké nejsou široko daleko časté.
K 95. narozeninám JUDr. Svatopluka Volfa (29. října 1893)
JUDr. Svatopluk Volf (foto z r. 1986) (52K)
Každý člověk zanechává po sobě stopu – hlubší či méně znatelnou. Vydejme se po cestách jednoho plně prožitého života, který obsáhl poslední léta minulého století – dobu habsburské monarchie, kočárů, petrolejových lamp, nedělních promenád a secesní dekorativnosti – i současnost plnou převratných společenských změn, technických a vědeckých objevů, spěchu a stresu, kdy lidstvo postihly i dvě světové války.
To vše spoluutvářelo 95 let života člověka, před jehož očima běží film zážitků a vzpomínek…
Od nejútlejšího dětství obklopovala jičínského rodáka Svatopluka Volfa hudba, která pak prolínala celým jeho životem, těšila i posilovala. Zásluhou jeho otce, nadšeného hudebníka a zpěváka, soboteckého rodáka JUDr. Františka Volfa, se doma pravidelně koncertovalo. Kulturní rodinné prostředí, kam přijížděli na návštěvu básník Jaroslav Vrchlický, hudební skladatel Josef Bohuslav Foerster a celá řada dalších kulturních osobností, vtiskovalo dítěti do duše trvalou pečeť.
Na celý život mu utkvěla v paměti vzpomínka na jeden letní den roku 1905, který po ukončení primy na jičínském gymnáziu strávil Svatopluk Volf poprvé a navíc sám v Praze jen ve společnosti Jaroslava Vrchlického. Projeli se drožkou po Václavském náměstí k Národnímu muzeu, parníček je svezl do Chuchle, navštívili Vyšehradský hřbitov a nakonec zhlédli v lóži Národního divadla Prodanou nevěstu. Dětské knížky věnované básníkem "Svatíčkovi Volfovi na památku…" jsou nyní uchovávány v LA PNP spolu se šesti díly Pamětí Svatopluka Volfa, které zachycují nejen osobní vzpomínky, ale i řadu událostí z kulturně společenského života Jičína i okolí, které by jinak upadly v zapomenutí.
Jako sextán gymnázia vystoupil poprvé veřejně. Hrál druhé housle v orchestru při amatérském provedení Smetanovy Hubičky Hudebním spolkem a pěveckým sborem Smetana v Jičíně v prosinci 1909 za řízení Jana Patsche. Vendulku zpívala jeho starší sestra Jarmila, později provdaná Královcová. V té době byl také houslistou ve studentském orchestru a v kvartetu jičínského gymnázia, kde roku 1912 maturoval.
Pak studoval v Praze a přitom se učil zpěvu u barytonisty Národního divadla Emila Buriana, navštěvoval přednášky prof. Zdeňka Nejedlého o Fibichovi na filozofické fakultě, při nichž se posluchači se svým učitelem sblížili i osobně. Však se oba na tyto chvíle rozpomněli v roce 1945, když deputace, jejímž členem byl i dr. Volf, předávala v Praze ministru Nejedlému za město Jičín diplom čestného občanství.
Osudné výstřely v Sarajevu předznamenaly začátek války. V roce 1914 je odveden na frontu. Dlouhé pochody horským terénem pod zasněženými alpskými vrcholy za deště, v blátě, za nepřátelské palby. První otřesný zážitek – italským těžkým granátem rozmetaná těla důstojníků baterie. Únava, zima, špína, vši. Ale i večery za měsíčních nocí, kdy v uniformě rakouského vojáka hraje na nalezenou kytaru u drátěné překážky italským vojákům árie Mascagniho. Na nepřátelské straně velký ohlas a nadšené volání "Bis, bis!". Jak snadno si mohou prostí vojáci rozumět, vždyť hudba promlouvá ke všem jediným jazykem!
A pak těžké zranění – popáleniny na hlavě a obou rukou od exploze střelného prachu, týdny utrpení a bolesti. V pražském sanatoriu v Podolí se dál učí a absolvuje dva semestry práv. Roku 1917 je přeložen do Salzburku jako proviantní důstojník a zároveň se připravuje k 2. státní zkoušce a k rigorózu. A konečně vytoužený konec války, rok 1918. Na selském voze a v přeplněném dobytčím vlaku se s ostatními vojáky vrací domů. Je mu právě 25 let.
Roku 1919 je v Praze promován na doktora práv. Taktak že svou promoci nezmeškal, málem zaspal ranní vlak!
Začíná jako koncipient v advokátní kanceláři svého otce v Jičíně a roku 1924 se stává samostatným advokátem. To už je čtyři roky ženat s Růženou Musilovou, sestrou ing. arch. Čeňka Musila, autora projektů rady jičínských budov.
I nadále ho životem provází hudba a zpěv. V roce 1922 se s úspěchem zhostil titulní pěvecké role ve Smetanově opeře Dalibor, kterou v Jičíně provedl Hudební spolek a Akademická čtenářská jednota, roku 1923 zpívá v Jičíně Mánka ve Foersterově Evě, v roce 1924 Jeníka v Prodané nevěstě. Účinkoval i v pěveckých koncertech v Jičíně a okolí. Později se věnoval hře na violu v Jičínském kvartetu, a to až do svých 77 let.
Od jičínského provedení Foersterovy opery Eva se rozvíjí jeho osobní přátelství s Josefem Bohuslavem Foersterem, který byl po řadu let častým hostem v rodině Volfových. Je svědkem zrodu jeho Jičínské suity, dokončené v létě 1923 a věnované vděčně jičínským přátelům a městu. Jako předseda jičínského odboru Klubu českých turistů zařídil dr. Volf v září 1942 ubytování manželů Foersterových v penziónu Pod Šikmou věží a denně zde Mistra i jeho choť navštěvoval. 29. května 1951 byl Svatopluk Volf jedním ze členů čestné stráže u skladatelovy rakve na jevišti Národního divadla v Praze a večer zde byl přítomen v čestné lóži představení opery Eva jako člen rodiny nejblíže s ním spřátelené.
V květnu 1932 zasáhla do života Svatopluka Volfa jako blesk z čistého nebe tragická událost. Umírá náhle jeho žena, matka tří malých dcerušek. Období smutku a zoufalství, ale i starostí o zajištění dalšího zdárného vývoje svých dětí. A tak se roku 1934 z pečlivé a laskavé vychovatelky Štěpánky Adámkové stává jeho druhá žena a v pravém slova smyslu matka jeho dětí.
Jako předseda ředitelství Obecní spořitelny jičínské a referent kulturních památek a městské plovárny se roku 1934 osobní iniciativou podílel na zvelebování města, na údržbě valdštejnských památek, na koupi Libosadu s lodžií, lipového stromořadí, kopce Zebína a valdštejnského zámku pro město Jičín, na založení zámecké zahrady v letech 1937–1938, na stavbě budovy dnešního ONV 1940–1941.
Komorní hudbu pěstoval dr. Volf i za protektorátu. Pomáhala alespoň na chvíli pozapomenout na atmosféru úzkosti a napětí doby. Každou středu hráli u Volfů členové smyčcového kvarteta, hudba se nesla do ulice.
Začátkem roku 1942 byl Svatopluk Volf zproštěn funkce předsedy ředitelství jičínské spořitelny. Nebyl podle představ okupantů dost horlivý. – Je sobotní říjnové dopoledne roku 1942. Jeho dcerky si bezstarostně hrají s dvouletým bratříčkem Petrem, když do domu č. 29 na Husově třídě v Jičíně vstupuje obávaný gestapák Richter s doprovodem. Dr. Volf je zatčen a v kartouzské věznici ve Valdicích čeká svůj další nejistý osud. Jen díky šťastné shodě okolností unikl koncentračnímu táboru Dachau, kam měl být poslán. Místní anonymní udavači tentokrát neuspěli.
Po roce 1945 pracoval pak ještě dlouhá léta jako advokát a veřejný činitel v Jičíně, pak jako podnikový právník v Trutnově, Pardubicích a Novém Bydžově – až do svých 84 let. Vždy hodnocen jako příkladný pracovník a fundovaný odborník v právních záležitostech.
Ani v důchodu nezahálí. Bádá, píše, koresponduje s představiteli našeho kulturního života – dr. Milanem Blahynkou, dr. Václavem Holzknechtem, dr. Jiřím Žantovským aj.
V 43. čísle Tvorby z 26. 10. 1983 byl o Svatopluku Volfovi uveřejněn článek dr. Blahynky, literárního teoretika a kritika, nazvaný Pamětník Vrchlického. Píše se v něm: "Čas od času mi z Jičína přichází… nové číslo týdeníku Předvoj a v něm… zaškrtnuté odstavce: tu o původu názvu některé z jičínských ulic, tu zas o významné osobnosti s městem spjaté…, jindy zas vzpomínka na význačnou událost z kulturních dějin Jičína. Ty… příspěvky se vesměs vyznačují věcností, bohatstvím ověřených údajů a… živým zaujetím pro literaturu, umění, kulturní dědictví; radost číst. Nezřídka korigují vžité omyly a nepřesnosti přenášené z knihy do knihy. Téměř vždy je v nich patrná hrdost na prostředí, v němž se odedávna dařilo kulturní práci …".
Dále zde M. Blahynka připomíná knižní vydání dopisů Jaroslava Vrchlického Marii Volfové, které vyšlo pod názvem Má nejdražší přítelkyně v nakladatelství Kruh roku 1983 a dodává: "… a je to velká zásluha právě Svatopluka Volfa, syna básníkovy "nejdražší přítelkyně", že byly pětasedmdesát let od svého vzniku zpřístupněny veřejnosti s bohatým komentářem… S. Volf nám ze všech sil pomáhal, … byla to radost s ním spolupracovat…".
V článku se také uvádí, že Svatopluk Volf "… po celý život patřil k lidem, díky jimž kulturně žila a žijí i místa bez profesionálních hudebních těles a stálých divadelních a dokonce operních scén…". "Často ani nevíme," pokračuje dr. Blahynka, "co v takových vzácných lidech, aktivně milujících umění a kulturu, ve skutečnosti máme!".
Ještě ve vysokém věku trpělivým pátráním odhalil dlouho trvající omyl badatelů, kteří zaměnili dva herce 19. století téhož příjmení – Karla a Jindřicha Poláky. Karlu Polákovi, herci Prozatímního divadla a rodáku ze Starých Hradů (6. 7. 1834) byla pak odhalena v přítomnosti manželů Volfových ve starohradském zámku pamětní deska. Jak také dr. Volf dosvědčil ve své studii o Karlu Polákovi v LSK, má s tímto hercem společné rodové kořeny.
Svatopluk Volf byl také iniciátorem umístění pamětní desky slavnému jičínskému rodáku, rakouskému protiválečnému satirikovi Karlu Krausovi, na jeho rodném domě č. 43 na roku Gottwaldova náměstí a Fortny 11. června 1987. O deset let dříve byla jeho práce o tomto spisovateli oceněna druhou cenou v literární soutěži Šrámkovy Sobotky.
V květnu tohoto roku v pražském divadle hudby na večeru věnovaném Josefu Bohuslavu Foersterovi vyzvedl dr. Václav Holzknecht význam jičínských hudebních a pěveckých amatérů pro život a tvorbu tohoto významného představitele české hudby a přivítal mezi přítomnými vřelými slovy dr. Svatopluka Volfa jako jednoho z tehdejších organizátorů i účinkujících.
29. října dovrší Svatopluk Volf vzácné životní jubileum. Přicházíme s kytičkou a upřímným přáním ještě dlouhých let a častých setkání a vzpomínání! Ad multos Annos!
Vladimíru Komárkovi
Když jdete po poli
Rád bych se zeptal, právě letos v srpnu, Jaroslava Klápště a Vladimíra Komárka, jestli je pětašedesát a šedesát let důvod k oslavám. Protože je oba dobře znám, tak si jejich odpověď mohu lehce vykonstruovat, ale nemohu ji napsat, protože by se papír tohoto úctyhodného občasníku červenal. Oba jsou plni chuti pracovat a tak nějaká kulatá výročí představují pouze určité statistické mezníky, ale jinak vůbec nic. Mimo to, že jsou oba dlouholetí přátelé, je spojuje úcta k umění toho druhého, a tak si léta vyměňují vzájemně nekritické chvalozpěvy. Oni mohou být spokojeni, neboť jim bylo dopřáno objevit osobitý a nezávislý projev, kterým budou zapsáni v dějinách výtvarného umění. Oba jsou přesvědčeni, že jsou především malíři, ale grafická tvorba představuje velice výraznou a umělecky silnou stránku jejich osobnosti. Od grafické tvorby je jen malý krok k ilustracím a tady se zase jejich zájmy setkávají. Oba inklinují k poezii. Symbolické znaky a zkratky vyhovují jejich výtvarnému myšlení a poskytují dostatečný prostor k osobnímu vyjádření. Komárek (nar. 10. 8. 1928) mimo obsahovou linku je více zaměřen na estetickou stránku a knihu s chutí dotváří jako umělecký artefakt. Klápště (nar. 7. 8. 1923) jde zase hlouběji v pátrání po smyslu autorské výpovědi a jeho ilustrace prodlužují myšlenkovou setrvačnost díla. Výsledkem obou přístupů jsou krásné knihy, které vyhledáváme nejen pro obsah, ale také pro jejich výtvarnou hodnotu. Škoda, že u Jaroslava Klápště jde hlavně o zájmové bibliofilské tisky a že jeho ilustrační umění zůstává skryto či nepochopeno nakladatelskými redakcemi.
Výstavy grafických nebo malířských prací obou umělců jsou vždy společenskou a kulturní událostí a je milé, že pohostinné starohradské prostory je ve svých zdech čas od času ochotně přijmou. Odměnou může být jistota, že tito umělci vystavenou tvorbou vždy přispějí k lesku kulturních programů, kterými se Staré Hrady stávají významným kulturním střediskem východních Čech.
Naši architekti neměli bohužel v minulých čtyřiceti letech příliš příležitostí ukázat co dovedou, kdo je talent a kdo je průměrný rýsující úředník. A přeci mezi nimi řada talentů byla. Ing. arch. Karel Pokorný (nar. 11. srpna 1928) mezi ně patřil a se smutkem musíme konstatovat, že o něm musíme mluvit už jen v minulém čase. Toužil, jako všichni, kdož dovedou svou práci, po úkolech odpovídajících skutečným, vlastním schopnostem. A také jako všichni lidé byl nešťasten z toho, jak naše architektura neustále opakovala a konečně dosud opakuje stejná schémata daná typizací hrůzných panelů.
Byl to také jeden z důvodů, že se Karel účastnil všech (i když nehojných) soutěží, kde mohl ukázat svou uměleckou osobnost. Někdy navzdory velikým svízelům se mu to podařilo, jak svědčí řada jeho realizovaných projektů: namátkou škola v Malé Bělé, na Kladně a další. Byl vyznamenán cenami i čestným občanstvím různých obcí.
Jeho hluboký zájem o historii umění, jehož byla vždy architektura vůdčí silou, jeho zájem i o drobné detaily ovlivněné střídáním velikých slohů, vyústil konečně roku 1968 k postgraduálnímu studiu oboru Rekonstrukce architektonických památek. Jeho diplomovou prací byl shodou okolností plán na rekonstrukci ruiny Starých Hradů. Také jeho vedoucí profesor věděl, že Karel bude tuto práci dělat s nadšením, pietou a citem a nebude se předem ptát na honorář. Tak se ocitl ve skupince nadšenců vedených panem učitelem Vladimírem Holmanem. S nimi se zastavil nad troskami překrásných Starých Hradů i nad torsy a útržky plánů, z nichž s láskou a uměleckou odpovědností nakreslil dokumentaci rekonstrukce této světové památky, kterou administrativní hloupost odsoudila k smrti dynamitem. Dlouho pracoval jen z lásky k úkolu, kde se konečně realizoval jako osobnost. Nikdy také nebyl, jako konečně všichni, kteří pomohli Fenixu Starých Hradů z popele zapomnění k novému narození, po zásluze odměněn. Tato jeho práce vedle několika projektů, které mu dopřál život i nešťastná doba, často stojící v rozporu s uměním, bude stálou, věkovitou památkou na jeho jméno a schopnosti. My, kteří jsme přežili, pokládáme kytičku jeho památce.
Ale Karlíček – jak jsem mu říkal, když do Starých Hradů po léta chodil a vykonával zde stavební dozor – nebyl z těch, kteří na něco čekají. Nám, kdo jsme tu pracovali, se do paměti zapsal jako velmi dobrý a obětavý člověk. Najděte pracoviště, kde architekt předá plány – a těch plánů nebylo málo – na kompletní dostavbu gotiky z jediné zdi, které nemusel nikdo platit. Při renovaci starohradského zámku na něm leželo nemálo starostí, zvláště s obstaráváním materiálu to nebylo vždy jednoduché a někdy velmi nesnadné. Ještě nesnadnější byly jeho velmi časté debaty s nemoudrými lidmi, kteří chtěli do výstavby "mluvit".
Pracoval jsem s Karlíčkem léta ve vzájemném porozumění a nikdy mezi námi nedošlo k neshodám, protože jsme oba dobře znali cíl své práce. U nás všech, kteří jsme ještě zůstali, byl ctěn a vážen, mně byl dobrým přítelem a pro všechny moudrým stavitelem. Škoda, že se nedočkal dokončení stavby gotiky, aby po dobrém díle s námi chvíli poseděl a pohovořil, jak bylo naším zvykem. Škoda dobrého člověka.
Když před pěti lety, 20. 7. 1983, zemřela paní Krista Havlová, bývalá ředitelka školy a předsedkyně místního národního výboru v Libáni, nepřízní osudu mne nezastihlo včas smuteční oznámení. Byla jsem velmi smutná, že nemohu vzdát poslední poctu ženě, kterou jsem od dětství respektovala, ctila a milovala jako učitelku. Její odborné předměty, zvláště čeština, nám daly tak solidní základy, že jsem při dalším studiu vždy znovu vděčně vzpomínala na její důslednost, s níž neodpouštěla sebemenší prohřešek proti mateřskému jazyku.
S přibývajícím časem se smazával věkový rozdíl mezi bývalou žákyní a učitelkou, až přerostl v hluboké přátelství, v němž převládajícím prvkem byla naše společná láska k rodnému městu. Vždy znovu jsem musela obdivovat její aktivní lokální patriotismus. S příjemnou pravidelností mi přicházely krásné, kaligraficky napsané dopisy, v jasně stavěných větách byly zprávy o všem kladném ve veřejném životě i opravdový smutek nad tím, jestliže se něco nepovedlo. Velmi lituji, že se mi nepodařilo přesvědčit ji, aby napsala své paměti. Byla ve svém myšlení natolik realistická, že by nebyla příliš idealizovala, až každý máme právo vzpomínky na dětství, mládí a život minulý orámovat do zlatého rámu.
Byla osobností, která jako učitelka i občanka v našem městě vyorala svou hlubokou brázdu, zaslouží naši vděčnost, úctu, lásku k její památce.
Jeden významný český politik napsal, že nevděčnost je neřest. Chtěl tím zvýšit stupeň mravního opovržení.
Jsme lidé chybující, ale nevděk jsem vždy pokládal za jednu z nejhorších lidských špatností. Proto jsem se snažil vždy být vděčný rodičům, svým učitelům a profesorům, všem svým láskám a všem lidem, kteří pro mne něco dobrého vykonali. Je jich ale tolik, že jim mohu poděkovat často jen vzpomínkou.
V letošním červnovém čísle Listů starohradské kroniky vzpomněl s díky svého tatínka prof. MUDr. Zdeněk Fejfar, DrSc. Mne jeho tatínek v libáňské třetí měšťance ve školním ročníku 1912/1913 učil. Jeho vliv, vážnost a neuvěřitelná schopnost i odvaha ironizovat, mravně se již rozkládající rakouskou říši, vyzvednout před námi hrdinství doby husitské a naši národní velikost na nás působily tak, že se z naší třetí měšťanky stala třída spiklenců, kteří při povinné návštěvě mše k oslavě narozenin císaře Františka Josefa I., na které byla povinně zpívána rakouská hymna začínající slovy: Zachovej nám Hospodine, zpívali: Zachovej nám hospodyni! Uměl, vhodně citovanými epigramy Karla Havlíčka Borovského, jehož socha stála před školou, vyvolat a navodit takovou atmosféru, že pan děkan Jedlička se vzdal vyučování náboženství v naší třídě a poslal tam řízného katechetu.
S mým panem učitelem Fejfarem jsem se sešel po létech, a to v roce 1935, opět. Tehdy si mne hraničářští lidé na sjezdu Národní jednoty severočeské v Lékařském domě v Praze vydupali (doslovně) do Ústředního výboru. Za desítky českých odstrkovaných škol karlovarské župy jsem často intervenoval u mého pana učitele, který měl – myslím – hodnost zemského školního inspektora. Pomohl mi otevírat cestu až k ministrovi. Dobře si mne pamatoval, a tak se mi podařilo mnohé prosadit. To je ovšem látka na román a ne na malou vzpomínku. Ale ta vděčná se nikdy v mé paměti neztratila.
Smil Flaška z Pardubic a Rychmburka na Staré
Osobou Smila Flašky z Pardubic se na těchto stránkách již zabýval dr. Jiří Rieger, omezím se proto spíše na politickou a společenskou charakteristiku tohoto staročeského poety.
Smil Flaška z Pardubic byl synem pana Viléma Flašky z Rychmburka 1). Mládí prožil v arcibiskupském domě u svého strýce – prvního arcibiskupa pražského Arnošta z Pardubic. Získal na Karlově universitě bakalářskou hodnost, studoval však pravděpodobně též v cizině, jak bývalo ve středověku zvykem. Od roku 1377, kdy zemřel jeho bratr Kuník, hospodařil Smil se svým otcem panem Vilémem. Dne 22. ledna 1384 založili oba nadaci pro dva vikaristy ve Staré (dnes Staré Hrady u Libáně) a ve špitále v Libáni. Smilovým nákladem se v roce 1387 stavěl i špitálský kostel ve Skutči.
Po otcově smrti roku 1390 převzal Smil dědictví i s otcovým oblíbeným sídlem na hradě Rychmburce, po němž se pak i psával. Z důvodů finanční tísně (vedl zřejmě nákladný život) převedl dne 3. června 1392 hrad Rychmburk, městečka Skuteč, Hlinsko a Svratku s 58 vesnicemi a částí pardubického panství v hodnotě 10 000 kop na Otu z Bergova a Bočka z Poděbrad. Nebyl to však skutečný prodej, protože uvedené statky zůstaly i později v rukou jeho rodu. Dějepisec Pardubic prof. Josef Sakař se domnívá, že dohoda z počátku června 1392 byla jen dočasným odevzdáním "k věrné ruce na ochranu před zmatkem nepředvídaným".
Konec 14. století přinesl s sebou spory nejvyšší šlechty a církve s králem Václavem IV. Majetkový spor o Pardubice, který s králem vedla Smilova rodina v letech 1384 až 1387, kdy výrokem z léta 1387 zbyly Smilovi a jeho otci Vilémovi z Pardubicka pouze popluží v Mikulovicích, vesnice Dražkovice, Nemošičky, Jesenčany a část Ostřešan, Pardubičky, Černá za Bory, Uherčice a Evanovice, přivedl pana Smila do řad Jednoty panské. Dne 10. ledna 1395 se stal na tajné schůzi v rožmberském Českém Krumlově jejím členem. Od dubna 1396 zastával již úřad nejvyššího písaře zemského jako exponent Jednoty proti královým milcům. Když roku 1398 tento úřad ztratil, mstil se králi bojem. Společně s vojskem litomyšlského biskupa Jana Železného oblehl královský Potštejn. Roku 1403 už jako hejtman Chrudimského kraje se stal obětí sporů krále s jeho bratrem Zikmundem o město Kutnou Horu a Čáslavsko. Padl v bitce v obci Lochy (později zaniklé, ležící v katastru obce Třemošnice pod královským hradem Lichtemburkem – Lichnicí) dne 13. srpna 1403 2).
Po panu Smilovi zůstaly čtyři děti – synové Arnošt (zemřel r. 1437) a Jan (zemřel r. 1439) a dcery Barbora, manželka Smila Holického ze Šternberka, a Markéta, manželka Vaňka z Dubé. Arnošt Flaška z Rychmburka proslul jako rozhodný odpůrce husitství ve východních Čechách a přívrženec Zikmundův, Smilova vnučka Kunhuta (od dcery Barbory) se však stala první ženou zemského správce Jiřího z Poděbrad, pozdějšího husitského krále" 3).
Smil Flaška z Pardubic se stal známým hlavně pro svou činnost literární. Vytvořil záslužnou sbírku 239 přísloví a pořekadel, didaktickou báseň pro mladé šlechtice "Rada otce synovi" a tzv. Novou radu, politickou alegorii – bajku o 2116 osmislabičnyýh verších. Z posledně jmenovaného díla je znát aristokratická ideologie vysokého feudála, který chtěl zamezit vlivu drobné šlechty (králových milců) v korunní radě. Ovládnout korunní radu – to byl program Jednoty panské. Ze Smilových veršů cítíme však i znalost běhu světa a lidových povah. A právě v tom může "staročeský Ezop" promlouvat i k dnešnímu čtenáři.
Smil Flaška Pardubic a jeho rod jsou i dnes stálým pojítkem mezi Pardubicemi a Starými Hrady.
Poznámky:
1) Různí historikové se liší ve stanovení roku jeho narození, počínaje rokem 1325 (J. Sakař) až po rok 1349 (A. Novák), který považuji za nejpravděpodobnější; J. Spěváček uvádí rok 1350.
– Rulf Jiří: Hledání ducha Starých Hradů. Zemědělské noviny 6. 8. Obsáhlý článek o obnově a současném životě starohradského zámku s fotografiemi K. Samšiňáka a I. Wurma.
– (sap): Ironie – ano či ne? Květy 28. 7. Fejeton o současném kulturním využití Starých Hradů.
– O záchraně zámku ve Starých Hradech se zmínily rovněž Mladý svět č. 21 (spisovatelka Jindřiška Smetanová), Nové knihy 15. 6. a Zpravodaj Budovcovy župy č. 7–8/88.
– Koncert Čeňka Pavlíka a Františka Malého ve Starých Hradech zhodnotila J. Šedivá v Pochodni 3. 6. a v Předvoji 10. 6.
– Besedy ve Starých Hradech zaznamenaly Nové knihy 8. 6. (Zdeněk Svěrák) a Pochodeň 1. 7. (Jana Knitlová).
– O starohradských výstavách psaly: Kostnické jiskry 8. 6., Lidová demokracie 2. 6. a Předvoj 27. 5. (Vojtěška Vlčková); Ateliér č. 7, Pochodeň 31. 5. a 16. 6., Předvoj 27. 5. a 24. 6. (Pavla Schovánková-Sandholzová); Lidová demokracie 25. 6., Mladá fronta 13. 6., Pochodeň 15. 6. a 22. 6., Předvoj 24. 6., Rudé právo 14. 6. a Svobodné slovo 23. 6. (Alena Laufrová); Ateliér č. 9, Mladá fronta 29. 6., Pochodeň 17. 6., Předvoj 24. 6., Rudé právo 28. 6. a Tvorba č. 27/88 (sestry Matoušovy); Mladá fronta 11. 7., Pochodeň 7. 7. a Rudé právo 22. 7. (Zdeněk Kerda); Lidová demokracie 27. 7., Pochodeň 10. a 26. 8., Předvoj 29. 7. a 19. 8., Rudé právo 25. 7. a 11. 8. a Tvorba 27. 7. (Denisa a Karolina Mitášovy); Lidová demokracie 2. 8., Pochodeň 26. 7, a 18. 8., Předvoj 29. 7. a 19. 8., Rudé právo 18. 8. a Tvorba 27. 7. (Alena Kordíková a Jan Holec); Lidová demokracie 13. 8., Pochodeň 5. a 16. 8., Rudé právo 22. 8. a Zemědělské noviny 23. a 30. 8. (Jaroslav Klápště).
– Typografia č. 8–9 z r. 1987 přináší studii Richarda Khela Stopami pražských nakladatelů, v níž autor upozorňuje na nakladatelské archivy uložené ve starohradském archivu.
– Dr. Vladimír Ruda zaslal loňská čísla libereckého Vpředu 77 a 91, v nichž se píše o koncertu pěveckého sboru Ještěd ve Starých Hradech.
– Ke starším výstavám ve Starých Hradech se vrací Pochodeň 20. 7. (Jiří Kalousek); Pochodeň 10. 8. a Předvoj 29. 7. (Vladimír Komárek) a Pochodeň 3. 6. a 1. 7. (Jaromír Vrzal).
– Kreslířské pokusy Evy a Jitky Bílkových ze Sedlišť ocenily Zemědělské noviny l. 7.
– Výlet na Staré Hrady propagovaly Panorama 3–4/87, Česká baseda v Liberci (50. dopis z června 1988) a Zemědělské noviny 11. 7.
– Nové poznatky o putování herce Karla Poláka Moravou se Štanderovou společností publikoval dr. Pavel Marek ve studii K pobytu Štanderovy společnosti na Moravě v 60. letech 19. století (Zpravodaj Muzea Prostějovska v Prostějově č. 1/88, s. 1–11).
Šťastná Jarmila – Prachařová Ludmila: Lidové pečivo v Čechách a na Moravě. Praha, ÚLUV 1988, 235 s. Záslužná publikace seznamuje čtenáře se všemi druhy pečiva a způsoby jeho výroby. S seznamu informátorů najdeme i dnes již zemřelé zasloužilé kronikáře našeho kraje V. Ryklovou z Dětenic. V. Kučeru ze Hřmenína a J. Košťáka ze Psinic. Mezi použitou literaturou jsou uvedeny i články našich spolupracovníků M. Mrákotové a J. Trejbala.
Sobotka 1988. Jubilejní sborník ke 490. výročí povýšení Sobotky na město 1498–1988. Městský národní výbor Sobotka 1988, 40 s. K výročí města a při příležitosti 10. sjezdu rodáků a přátel vydal MěstNV Sobotka sborník vzpomínek a vyznání významných rodáků a přátel městu a kraji. Podílelo se na něm 66 osobností, z nichž malíři Vladimír Komárek a Zdeněk Mlčoch, spisovatelka Helena Lisická a literární vědec Mojmír Otruba připomněli ve svých příspěvcích i vztah ke Starým Hradům. Ale i většina dalších autorů sborníku má přátelský vztah k našemu zámku. Uveďme alespoň národního umělce Fr. Kožíka, zasl. umělce J. Charvátovou, J. Vinkláře a J. Žáčka, spisovatele M. Kubátovou, J. Hilčra, K. Sýse a A. Jista, divadelníky Vl. Fišara, J. Kettnera a A. Strejčka, recitátorku H. Kofránkovou, výtvarníky Vl. Kopeckého, P. Kavana, Zd. Kerdu, manžele Lhotákovy či S. Roula, historika Vl. Rudu, vědecké pracovníky Fr. Buriánka, A. Fetterse, J. V. Scheybala či K. Samšiňáka, novináře V. Sůvu atd. Sborníček i sjezd Soboteckých nám připomíná, zda bychom neměli pomýšlet na podobnou akci i u nás – vždyť v roce 1990 uplyne 650 let od první písemné zprávy o Libáňsku!
Skupina RA. Katalog výstavy, Praha 1988, 166 s. V obsáhlém hodnotném katalogu najdeme kromě mnoha fotografií, vzpomínek a reprodukcí i podrobné údaje o jednotlivých členech této umělecké skupiny, mezi nimiž nechybí ani náš krajan Jan Řezáč.
Hezké dopoledne plné her a soutěží připravili sedlišťští svazáci 3. 7. o pouti pro své malé kamarády. 23 dětí ve věku od 1 do 14 let horlivě soutěžilo. Větším se nejvíce líbila chůze na chůdách a závody v pytlích, menší zase prožívali přebírání hrachu a čočky, sbírání ořechů, věšení kapesníků na šňůru a jejich skládání, strojení panenek atd. Všichni se zapojili do házení míčků a šišek na cíl a jedení koláčů. To byl asi nejatraktivnější závod celého pořadu. Vítěze čekaly věcné odměny, které věnoval dohlížecí výbor Jednoty. Přálo i počasí, a tak nic nechybělo pěkné atmosféře.
Starohradská zámecká galerie se v posledních týdnech rozrostla vzácnými dary našich předních výtvarných umělců. Své obrazy věnovaly malířky Božena Hliněnská– Kuhnová, Pavla Sandholzová-Schovánková, Jaroslava Pospíšilová, Vlasta Matoušová a Denisa Mitášová; kresbu daroval Bohumil Ceplecha, kovovou plastiku Vojtěška Vlčková a grafické listy Alena Laufrová a Zdeněk Kerda. Všem upřímně děkujeme!
Rozsáhlá literární pozůstalost nedávno zemřelého vlastivědného autora Českého ráje ing. Antonína Otmara obohatila sbírky literárního archívu PNP ve Starých Hradech.
Člen naší OB František Škoda z Libáně vystavoval v červenci svá díla v Sobčicích spolu s obrazy Evy Hnykové.
Výstřižky o Starých Hradech nám pravidelně zasílají zvláště naši čtenáři František Pultr z Prahy, Karel Hastík z Bakova a Eliška Janásková z Libáně. Děkujeme!
O dobrou propagaci starohradských kulturních akcí v Jičíně se v poslední době obětavě stará pan Josef Hlaváč. Děkujeme!
Sňatky: 4. července byli ve starohradské obřadní síni oddáni Jitka Lemberková z Domousnic a Ladislav Pospíšil ze Starých Hradů. Blahopřejeme!
Další brigádu na úpravě okolí starohradského zámku a dokončovacích pracích při jeho obnově uskutečnili severočeští trampové ve dnech 1.–3. července.
Zámek ve Starých Hradech navštívili mj. absolventi dětenické školy při sjezdu po 20 letech (6. 6.), členové BSP pracovníků kravínů ve Starých Hradech, Libáni a Starém Místě při družebním večeru 15. 6., kronikáři mladoboleslavského okresu 28. 6., účastníci učitelských prázdninových EXODů Sobotka (8. 7.) a Turnov (21. 7.) a další.
Předprázdninové soustředění měl ve dnech 8.–10. června v rekreačním objektu v bývalém Janďourkově mlýně v Sedlištích pěvecký sbor ZŠ Rožďalovice. Při této příležitostí si děti přišly zazpívat i do starohradského zámku.
Letošní vrtkavé letní počasí vyvrcholilo velkou bouří 24. 7., kdy bylo i v našem okolí mnoho zlomených větví a stromů, mj. i dvě staré vrby u bývalého náhonu mezi Sedlištěm a Starými Hrady.
Jarmila Havelková, roz. Kyzivátová z Bystřice, ředitelka ZŠ v Praze 4, se dožívá 1. 9. 55 let. Posíláme krajanské blahopřání spolupracovnici našeho časopisu. – Stejné výročí oslavil 24. 6. i sedlišťský rodák, hudební skladatel a kapelník Oldřich Kužel z Dohalic. Blahopřejeme!
Kulturní kalendář: 3. 7. 1983 zemřel zasl. umělec František Volf, velký přítel Starých Hradů. V srpnu 1978 vyšlo 1. číslo Listů starohradské kroniky. 9. 8. 1883 se narodil akademik Václav Vojtíšek, autor historické studie o Starých Hradech. 30. 9. 1803 se narodil obrozenecký kantor a hudební skladatel našeho kraje František Matěj Hilmar.
Naši jubilanti: 80 let se dožil 16. 8. František Viták ze Zelenecké Lhoty, který se jako výborný truhlář podílel dlouhá léta na pracích při záchraně starohradského zámku. – 75 let oslavily 19. 8. Emilie Tomanová ze Starých Hradů a 22. 8. Marie Seidlová z Mlýnce, roz. Linhartová ze Sedliště. – 70 let bylo 3. 7. Antonii Kamarádkové a 2. 8. Růženě Hailichové ze Sedlišť. – 50 let oslavily 31. 7. Helena Adamcová z Křešic, roz. Kuželová ze Sedlišť, a 15. 8. Vlasta Ulmanová ze Starých Hradů. Všem blahopřejeme!
Narození: 2. července se narodil Lukáš Grossman ze Starých Hradů. Vítáme ho mezi nás!
Opožděně jsme dostali zprávu o úmrtí paní Františky Manychové z Liberce. Narodila se 5. 3. 1900 v obytných prostorách na nádvoří starohradského zámku jako dcera povozníka ve zdejší sýrárně Vágnera. Byla pilnou čtenářkou našeho časopisu, několikrát se i ve stáří přijela na obnovu zámku podívat. Zemřela 18. 9. 1987. Budeme vzpomínat.
V okrskové soutěži ČSPO 4. června v Libáni obsadili požárníci ze Sedliště třetí místo.
Úmrtí: 1. července zemřel ve věku 76 let MVDr. Andrej Roman ze Starých Hradů.
Okresní knihovna v Jičíně žádá naše čtenáře o poskytnutí 4. čísla Listů starohradské kroniky z roku 1983, které potřebuje pro kompletaci ročníku. My už v redakci žádné nemáme, proto se připojujeme k prosbě. Můžete ho zaslat na adresu Okresní knihovna – s. Holá, Denisova ul. 400, Jičín.
2. října ve 14 hodin: vernisáž výstavy grafiky Ladislavy a Ondřeje Pechových (do 11. 11.). Zahájí Jiří Tyller. Po vernisáži následuje beseda se spisovatelkou Jindřiškou Smetanovou.
16. října ve 14 hodin: vernisáž výstavy obrazů a grafiky MUDr. Aloise Kafky k jeho nedožitým osmdesátinám (do 11. 11.). Zahájí RNDr. Karel Samšiňák, CSc. Po vernisáži se koná koncert sester Ireny, Miroslavy a Petry Jeřábkových, posluchaček konservatoře v Pardubicích a AMU v Praze (klavír, housle, violoncello). Na programu jsou skladby D. Scarlattiho, J. S. Bacha, L. van Beethovena, L. Boccheriniho, V. Nováka a Ant. Dvořáka.
Posvícenskou taneční zábavu pořádají starohradští požárníci 1. října v kulturním sále ve Starých Hradech. Také sedlišťští a starohradští svazáci připravili sérii tanečních zábav se skupinou Index na 17. a 30. září a na 15. a 29. října rovněž v kulturním sále ve Starých Hradech.
Předkem rodu byl Siegfried, hrabě maselgavský a lucemburský († 998). V 11. století byl založen hrad Salm v Lucembursku, podle něhož se rod začal psát. V 2. pol. 12. století se rod rozdělil na dvě linie pocházející od synů Jindřicha († 1163). Jeho starší syn založil hrad Horní Salm v Dolním Elsassku, mladší syn Friedrich založil větev dolnosalmskou. Hornosalmská linie se rozdělila v 15. století na starší a mladší pošlost. Od 16. století byly pošlosti tři – Hornosalmská (rody Salm-Salm, Salm-Kyrburg, Salm-Horstmar), Neuburská a Dolnosalmská.
Salm-Neuburgové se odštěpili Nicolausem (* 1458) od linie Hornosalmské. Nicolaus sloužil nejprve burgundskénu vévodovi Karlu Smělému, potom jeho nástupci Maxmiliánu I. a Ferdinandu I. Roku 1529 bránil Vídeň proti Turkům, přičemž byl zraněn. Zemřel 4. 5. 1530. Z manželky Elisabeth von Roggendorf zůstavil syny Nicolause a Wolfganga. Wolfgang se stal pasovským biskupem, zatímco Nicolaus byl jmenován nejvyšším polním hejtmanem v Uhrách. Zemřel 5. 3. 1550. Měl syny Eginona, Julia a Nicolause. Egino zastával funkci hejtmana prešpurského hradu a nejvyššího hejtmana v Rábu († 1574). Nicolaus byl radou říšské a dvorské komory a velitelem v Kanizsi († 1580). Julius sloužil jako říšský dvorský rada Maxmiliánovi II. a Rudolfovi II. Roku 1575 se zakoupil v Čechách (* 1531, (1595). S manželkou Elisabeth von Harrach měl několik synů, z nichž Weikard se zakoupil roku 1660 na Moravě († 1612). Kromě synů Julia (1600–1655), Karla (1604–1662) a Weikarda měl i dceru Annu Marii, vdanou za Ladislava z Lobkovic, nejvyššího komorníka (od 1608) a od 1615 nejvyššího hejtmana markrabství moravského. S ním měla syna Ladislava Julia. Po ovdovění (20. 3. 1621) se vdala 1623 za Jindřicha Šlika. Zemřela 15. 1. 1647 a byla pohřbena na Strahově. Druhému manželovi zanechala syna Františka Arnošta. Po meči vymřeli Salm-Neuburgové 3. 2. 1784 Karlem Wincenzem a po přeslici jeho dcerami:Marií Ernestinou, manželkou Johanna von Lamberg, Henriettou Marií, manželkou Johanna von Herberstein, a Antonií, manželkou Wolfganga Černína z Chudenic.
Po dvaadvaceti letech
Vladimír Holman
Šest letních vernisáží
Eva Bílková
Třikrát starohradské léto
II. Perličky z nádvoří
III. Jak se odmykají obrazyJiří M. Palát
Plynutí času
Jana Hofmanová
Jiří M. Palát
Grafická báseň v zelené
můžete vidět Alej
Jistě víte co všechno lze na podzim česatStrom
Žebřík
Sem tam se i něco
Zůstalo za nimi něco radostí a smutkůotevře
nedovře
Opona
otevře
Dveře
Skříň
I srdce
A KLEC
Pták však nepřiletí
Musí totiž zpívat pro plná volata semence
Pan malíř nemá rád ptáky
za mřížemi
JINAK
lze skončit jako holubičky
Kdo však z nás vydržel
v košíku s hla
vič
Ale to už jde – bohové –
ka
mi
do
lů
přece o nesmrtelnost
Nebo co to bývá v sázce
když hrajete se zavázanýma očima
na babu?
JÁ NE (A takových nás je)nepodívat se
dírkou bez klíče
do třinácté komnaty?
Když přijdete do onoho domu
pan malíř se ukryje za svá neučesaná slova
jako za prostřílený štít
a se smělou nesmělostí natáhne ruku
U KomárkůV dlani má klíč
nejsou třinácté komnaty
avšak
z jednoho srdcepalety
pastelových
přílivů
do druhého
Místo gratulace
Václav Heřman
Vzpomínka na ing. arch. Karla Pokorného
Dalibor Pokorný
Je až obdivuhodné, jak u nás mnohdy dovedeme přehlížet lidi, kteří pro společnost vykonali za nepatrnou odměnu velmi mnoho. Pak se divíme, že to a ono nejde. Myslím, že je nutné změnit poměr k těm, kteří nezištně dovedli darovat svoje odborné znalosti, schopnosti a zkušenosti ve prospěch nás všech. Nevím a nepamatuji se, že by někdo z nadřízených orgánů ing. Pokornému za dobrou práci alespoň poděkoval. Jak potom s chutí a iniciativně něco dělat?Vladimír Holman
Vzpomínka
Liběna Fialová
Vychovávejme mladé k vděčnosti
Jaroslav Moucha
Dr. Jiří Kotyk
Staročeský ezop
(1349–13. 8. 1403)
Staré Hrady v tisku
K.B.
Se Stanislavem Balcarem, dlouholetým kastelánem na Humprechtě a profesorem zahradnické školy v Kopidlně, se rozloučila široká veřejnost Jičínska 2. června. Patřil k propagátorům Starých Hradů, jeho zásluhou navštívilo náš zámek mnoho turistů. Zemřel ve věku 63 let. Nezapomeneme!
Drobné zprávy
Oprava textu o rodu Schliků na obálce LSK č. 2/1988: Jindřich Maria Schlik (1875–1957) s manželkou Margaretou hraběnkou Thun-Hohensteinovou (1877–1968) měl 4 syny: Františka (1914), Zikmunda (1916), Jindřicha (1916) a Ondřeje (1917–1942) a dceru Marii (1921). František s manželkou Kunhutou hraběnkou Busseulovou (1921) mají děti Jindřicha Františka (1946, manželka Zdeňka Jílková, děti Ondřej a Veronika), Terezii Marii Margaretu (1949) a Františka Jindřicha (1952). Manželkou Zikmundovou je Věra Irena Voborníková.
Místo pozvánky
Anna Marie von Salm – Neuburg
Erb: Čtvrcený štít. 1. a 4. pole: v červeném dva stříbrní lososi, doprovázeni čtyřmi stříbrnými jetelovými křížky (1, 2, 1). 2. a 3. pole: v stříbře červený gryf, držící ve spárech zajíce přirozených barev. Na štítě dvě přilby s klenoty. Pravá přilba korunovaná knížecím kloboukem, na něm dva stříbrní, od sebe odvrácení lososi hlavou dolů. Přikrývadla červeno-stříbrná. Levá přilba je korunována listovou korunou, klenotem je rostoucí gryf ze štítu. Přikrývadla červeno-stříbrná.M. Fiala – J. Hrdlička
Menu