Přejeme upřímně i našemu čtenáři, aby se pro své dobré a ušlechtilé snahy setkával vždy s porozuměním, aby nenarazil na lhostejnost a nezájem, aby mezi lidmi zmizela hrubost a bezohlednost, aby vzrostla úcta člověka k člověku, aby každý dělal to, co umí, a dělal to poctivě; aby nebylo těch, kteří přijdou a chtějí ničit práci druhých, jako se to před nedávnem stalo u nás ve Starých Hradech. A nebylo nikoho, kdo by vandaly potrestal.

Přejeme si větší kulturnost všech jednání a činů, lepší spolužití občanů, aby každý dobře váži! svá slova a skutky. Ať nám neunikne žádný den, kdy bychom mohli vykonat byt jen kousek dobré práce, protože každý z nás může přispět pro dobro všech. Nezapomínejme ani na pozornost, ohleduplnost a vlídná slova – i ta mají svou váhu a mělo by jich být mezi námi více.

Díváme se do roku 1989 s optimismem a důvěrou ve vítězství dobra a přejeme našim čtenářům ještě jednou vše nejlepší, pevné zdraví a hodně sil pro veškerou práci.

Vladimír Holman

Před sedmdesáti lety

Starohradská kronika byla založena již před 1. světovou válkou. Prvním kronikářem byl rolník Josef Kebl, který na její úvodní stránky přepsal historii obce z pamětní knihy nadlesního Josefa Tuháčka a z libáňské farní pamětnice a pak pokračoval chronologicky ročními zápisy z let 1866–1912. Zápisy z let 1913–1932 jsou dílem zahradníka Josefa Krámského. Jsou však velmi stručné (3–21 řádků na rok) a uvádějí minimum konkrétních faktů. Takže vznik republiky je zachycen pouze takto: "Konečně konec hrůzám válečným, ukončena 28. října t. r. děsná válka, která si vyžádala milióny nevinných lidí, zničila statky a ožebračila lid. Vracejí se domů otcové rodin, synové, všichni vyčerpaní, znavení, však přece s nevýslovnou radostí domů." O ohlasu ve vesnici není zapsáno nic. Částečnou omluvou kronikáře budiž, že zápisy psal s velkým časovým odstupem až v roce 1932…

Pamětní kniha Sedlišť byla založena roku 1925. Kronikářem byl zvolen rolník Josef Dlouhý, kterému pomáhal jeho syn, učitel Josef Dlouhý. Po stručném popisu obce jsou podrobně vypsány události 1. světové války v obci i mimo ní se zajímavými údaji o rekvizicích, drahotě, cenách, demobilizaci, legiích atd. Ocitujme si také alespoň kapitolu věnovanou převratu 28. 10. 1918.

"Byl to den velikého historického významu, který byl vroucně očekáván, ač netušen v té podobě, jak se objevil, Konec války – to byla hlavní tužba lidu. Stále se doufalo, že Rakousko války nepřežije a shroucení jeho bylo otázkou času a záleželo na tom, jak dlouho se udrží Německo.

První praskot zřícení zazněl v druhé polovině září. Bulharsko kapitulovalo. Německo již dříve zdolané bylo bezmocné. 28. říjen – třetí člen čtyřspolku, Rakousko-Uhersko – mrtvo padá na zápasišti. O 14 dní později Německo, poslední člen, za těžkých podmínek kapituluje.

Převrat byl tu – 28. říjen – pondělí. Slunný, větrný den podzimní. V obci nikdo nechtěl události věřiti. V Libáni za jásotu a řečí strženi dvouhlaví orlové z úředních budov. Všude radost a ples. V Sedlišti pan starosta Jan Linhart uspořádal průvod obcí na Vrcha, kde po jeho proslovu památky po Rakousku za zpěvu národních písní spáleny. Mezi jiným také rakouský černožlutý prapor, který musila obec po dlouhém nátlaku také zaopatřiti.

Zřízeny Okresní národní výbory a v obcích ustanoveny místní hospodářské rady. Dne 14. listopadu sešlo se Národní shromáždění, prezidentem zvolen T. G. Masaryk, ustavena první vláda s Kramářem v čele."

Tolik sedlišťská kronika. Škoda, že i Josef Dlouhý po roce 1925 v zápisech nepokračoval, a tak zápisy v obou kronikách musel teprve s odstupem času doplnit kronikář Vladimír Holman.

Karol Bílek

Čtyři nedělní odpoledne

4. září jsme zahajovali výstavu obrazů Jakuba Vinkláře. Zámecké nádvoří přivítalo přes dvě stě hostí: malířovy rodiče Janu Dítětovou a zasl. umělce Josefa Vinkláře, z řad výtvarníků zasl. umělce Oldřicha Oplta, Vladimíra Komárka, Josefa Jíru a Vlastimila Šika a četné další návštěvníky z Libáňska i ze vzdálenějších končin. Úvodem recitoval zasl. umělec Jaromír Hanzlík verše Jaroslava Čejky, o vystavených dílech promluvil Václav Heřman a pak již následovala beseda přítomných s Jaromírem Hanzlíkem. Představil se nám jako vtipný vypravěč, který vytvořil krásnou atmosféru tohoto odpoledne. Nebylo snad nikoho, kdo by litoval, že volil pro tyto chvíle oddechu návštěvu Starých Hradů.

O čtrnáct dní později nám už sluníčko tolik nepřálo, ale přesto se sešlo 70 zájemců o vernisáž výstavy grafiky Věry Vovsové, obrazů Františka Pragera a plastik Svatopluka Machara. Promluvil o nich Viktor Doubek, recitovala Lenka Rancová – prostě Středočeši z okresu Praha-východ ovládli Staré Hrady. A byla to hodnotná presentace jejich výtvarného i recitačního umění. – Po vernisáži a prohlídce výstavy následoval v krbovém sále koncert manželů Jitky a Věroslava Němcových s názvem Hudba doby F. L. Věka. Hráli čtyřručně na klavír skladby W. A. Mozarta, F. X. Duška a dalších autorů a hudbu provázeli četbou ukázek z Jiráskova F. L. Věka i z autentických pamětí hrdiny tohoto díla, dobrušského kupce Heka. Kompozice i provedení pořadu vyzněly znamenitě a jsme rádi, že oba umělci přislíbili, že opět přijedou.

2. října se konala na nádvoří zámku vernisáž výstavy grafiky a kreseb mladých pražských výtvarníků Ladislavy a Ondřeje Pechových. Pracují v kresleném filmu a jsou to už také napůl krajané, neboť mají chalupu ve Vlčím Poli. Jejich dílo přiblížil asi 80 přítomným režisér Jiří Tyller. Po zhlédnutí výstavy se opět naplnil krbový sál ve 2. poschodí zámku, kde návštěvníci vyslechli improvizovaný jazz v přednesu Petra Zemana a Vítka Švece a pak se zaposlouchali do okouzlujícího vzpomínání a vyprávění spisovatelky Jindřišky Smetanové. Beseda s ní připomněla těm dříve narozeným nezapomenutelné pořady rozhlasových Sedmilhářů, na nichž se také podílela. Díky za ten pramínek vody živé!

A poslední letošní kulturní odpoledne 16. října se důstojně připojilo ke všem předchozím. V gotické části zámku se otvírala výstava obrazů a kreseb soboteckého lékaře MUDr. Aloise Kafky k jeho nedávným nedožitým osmdesátinám. RNDr. Karel Samšiňák, CSc., připomněl v úvodním slově jeho životní osudy i zásluhy o kulturní život Sobotecka. Upozornil, že část Kafkovy tvorby ovlivnil i libáňský malíř ing. František Max. O hezkou výstavu i průběh vernisáže se přičinili MUDr. Marie a MUDr. Ivan Kafkovi a manželé Tůmovi. – Po prohlídce expozice zaplnili návštěvníci letos naposledy i krbový sál, kde se představily Irena, Mirka a Petra Jeřábkovi z Hronova, posluchačky pardubické konzervatoře a pražské AMU. Na klavír, housle a violoncello přednesly skladby Bachovy, Beethovenovy, Boccheriniho, Scarlattiho i díla Dvořákova a Novákova. Byl to první samostatný koncert sester Jeřábkových a přesvědčil posluchače o velkém talentu mladých umělkyň.

A co říci závěrem k letošní kulturní sezóně ve Starých Hradech? 16 uměleckých a 1 dokumentární výstava, 4 koncerty, 8 besed, 1 přednáška, 3 recitační pořady se mohly uskutečnit díky obětavosti, umělců, kteří tu vystupovali bez nároku na honorář. Patří jim dík a jsme rádi, že přivedli na zámek četné návštěvníky. A spokojenost umělců i diváků a posluchačů byly největší odměnou pořadatelům. Na shledanou na jaře!

Eva Bílková

Jeden z libáňských učitelů

V parném červencovém letním odpoledni zastavuji před vchodem do krásně pěstěné zahrady holínského domu č. 1. A již se dívám do známé, nezapomenutelné tváře našeho pana učitele Stanislava Krause. Vítá mne s týmž chlapeckým a zářivým úsměvem, kterým si mne hned napoprvé získal, když jsem před padesáti pěti lety vstupoval do jeho třídy v libáňské škole. Jen šediny a vrásky přibyly, ale s nimi i mnoho moudrosti a vyrovnanosti, které člověku dovedou poskytnout jen léta poznávání a přemýšlení.

Jen dva roky vládl nad mým školním časem, ale byla to doba, která dodnes ve mně žije a působí. Po něm přišlo nemálo dalších pedagogů, kteří se pokoušeli opracovat mou vzpurnou povahu. Na jičínském gymnáziu, na vysoké škole a pak i moji kolegové na katedrách a vědeckých ústavech. Jména mnohých mi vymizela z paměti. Ale pan učitel Kraus v ní stále vládne nad jinými.

Dnes, s odstupem doby, kdy mám i své vychovatelské a učitelské zkušenosti, vím bezpečně, že právě on byl oním největším pedagogickým talentem i osobností, se kterou jsem se v životě setkal. A na sjezdech libáňských spolužáků jsem si ověřil, že nejsem sám, kdo si to myslí.

Čím nás tak zaujal, uchvátil, získal? Těžko odpovědět jednou větou. Byl jedním z nás, ale i nenásilným vládcem našich duší a našeho času. Spravedlivý, ale nesmírně náročný. S naší dětskou přelétavostí, rozptýlením, pokušením, řečeno slovy Jiřího Suchého, " hledat chodby tajné" a "lovit lvice", bojoval jen svými učitelskými prostředky – nepřekonatelnou zajímavostí, názorností, racionalitou, svým osobním příkladem i pedagogickým důvtipem, pracovitostí a vynalézavostí.

Přišel jsem do jeho třídy z milíčeveské dvoutřídky, vedené starým panem řídícím – a zažil jsem šok. Byl jsem pozadu. Ač dříve jedničkář, musel jsem se učit soustředění, pečlivé práci, úvahám, aktivní pozornosti ve třídě. Po krutém měsíci, kdy jsem musel mnohé přestavět od základu, jsem poznal něco dosud neznámého: začal jsem se do školy těšit, prožívat překvapení z každého dne vyučování, pídit se po knížkách, o kterých byla ve škole řeč. Začal jsem si přát, aby mne pan učitel vyvolal a pak, abych byl jednou něčím jako on. Stal se mým vzorem, ideálem – jako konečně všech ostatních ve třídě. Jeho výukové hodiny byly promyšlené a připravené jako složité chirurgické operace. Na tabuli jsme už před vyučováním nalezli jádro toho, co jsme se měli zapamatovat, barevnými křídami vykreslené obrázky a schémata – a pak se jako zázrakem objevovaly další pomůcky – mapy, obrazy, vysvětlivky, příklady, které pan učitel vždy použil tam, kde cítil, že naše chápání nestačí. Když jsme byli unaveni, vložil písničku, tělocvik, nebo nechal přečíst zajímavý příběh. Ale pak zase do práce. Pan učitel ctil naše dětství, ale současné se s ním utkával, měnil je na rané dospívání, pěstoval v nás zodpovědnost. Při vyučování dovedl tvrdě požadovat, co bylo jeho – o přestávce laskavým slovem povzbudit, dodat odvahy, naděje. Ke každému dovedl najít tu cestičku, která právě v jeho případě vedla k cíli. Učil nás vlastenectví. Ne frází, ale poznáním našeho okolí, krásných zákoutí Libáně, jejího okolí a teprve z této základny jeho proud směřoval do Čech, do celé republiky. Žižka, Hus, Komenský, Havlíček, Masaryk – to vše byly pro nás postavy známé nejen svým vnějším obrazem, ale silou své vůle a práce pro národ. Staly se nám příklady, které nás měly vést. Byly živým měřítkem toho lepšího a vznešenějšího, co mělo zaznít v budoucích dnech našeho života.

To vše mi zůstalo v paměti, v pocitech, postojích, jako úhelný kámen celé stavby života. Nejen mého, ale jistě i všech jeho dalších žáků. A tak jsem v příjemném prostředí holínského domu, u stolu plného pohostinnosti jeho paní, začal klást otázky – za sebe i za ně. Zde je stručný záznam odpovědí.

Kdy a proč jste se rozhodl pro učitelskou dráhu?

Světlo světa jsem spatřil 8. 10. 1912 v Ohavči poblíž Jičína a do školy jsem začal chodit v Ostružně. Byli jsme chudá rodina, tatínek padl v první světové válce a maminka stála před přetěžkým úkolem uživit a vychovat mne i mé tři sourozence. Přestěhovali jsme se do Holína a žili tam nesmírně chudě. Hoch z nemajetné rodiny nemohl čekat snadné cesty k poznání. Přesto jsem hodně četl a když jsem začal chodit do jičínské měšťanky, kde se mi zalíbili i moji učitelé Lemberk a Reif, rostla ve mě touha po učitelském povolání i poslání. Učitelský ústav sice v Jičíně byl, ale tam se mohli hlásit jen ti, co absolvovali 4. třídu měšťanky. Ale tu se muselo platit školné –150 Kč, což byl pro naši chudou rodinu obnos tak závratný, že jsem si ani nedovedl představit, že bychom ho dali dohromady. A tak jsem už měl vyjednané učňovské místo u truhláře Chrtka. Tu můj bratr dostal první výplatu, poplatek jsme pak nějak dali dohromady a já mohl po roce podat přihlášku na učitelský ústav. Měl jsem samé jedničky i doporučení od učitelů z měšťanky – ale z 300 přihlášených brali jen 40 a navíc se mluvilo i o různých úplatcích za přijetí, což se pak později skutečně provalilo jako nemilá aféra. A tak pro mne byla jen jedna možnost: Vyniknout bezchybným výkonem u přijímacích zkoušek. Podařilo se – a cesta k mému ideálu – stát se podobným "učitelským" jako v Raisových "Zapadlých vlastencích" – se otevřela.

Jak se ve vašich časech připravovali učitelé základních škol na své povolání?

Systém přípravy na učitelských ústavech byl velmi dobrý, protože byl založený na dlouholetých zkušenostech, stálém kontaktu s praxí a na vysoké úrovni pedagogických pracovníků – profesorů. Při každém ústavu byla i cvičná obecná škola – čtyřtřídka (4. a 5. třída dohromady) s poněkud nadprůměrnou úrovní žáků. Posluchači – kandidáti učitelství – se pod vedením odborně zdatných profesorů připravovali nejen obsahově, ale i metodicky. Museli ovládat látku nejen v potřebném rozsahu – a to nemalém, ale vštípit si i způsoby jak jí budou žáky učit, jak budou vystupovat před třídou, jak zkoušet a vést školskou administrativu, ale také jak působit i osvětově a občansky. Studenti tedy současně učili sebe ale i vyučovali na cvičné škole, a to pod dohledem jak svých pedagogů, tak i náslechem i kritikou svých kolegů. Přitom na jičínském ústavu byly mezi pedagogy skutečné osobnosti, zastánci odlišných pedagogických škol a pojetí, takže si tu mohl každý z posluchačů ověřit jejich klady i zápory a tvořit si své pojetí. Pro mne bylo např. působivé pojetí dějepisu prof. Václava Buchara, nebo výklad přírodopisu u prof. Bohuslava Řeháka. Jeho systém přírodopisných vycházek (např. "život v letní tůni") i stále vštěpovaná zásada, že lepší jeden obrázek, než tři stránky textu, se mi hluboko vryly do paměti. Na systému ústavu bylo snad nejdůležitější, že jsme se neučili pro zkoušky, ale pro své budoucí žáky. Stále jsme je měli před sebou, smysl našeho snažení byl naučit. Myslím, že by bylo na čase vrátit se i dnes k těmto zkušenostem a využít z nich vše zdravé a rozumné.

Jak jste se dostal do Libáně a jaký dojem na Vás nové působiště učinilo?

Dostat učitelské místo v létech krize nebylo snadné ani pro nejlepší absolventy učitelského ústavu. Přihlásil jsem se do pohraničí, ale pak se nenadále uvolnilo místo v Libáni. Nabídli mi ho a já jsem s radostí přijal. Od mého Holína to nebylo daleko a protože jsem zde byl sokolským cvičitelem, věřil jsem, že s trochou chodeckého výkonu zvládnu i to. Jedna potíž tu ale byla. Počítalo se s tím, že my absolventi dostaneme první třídy a povedeme je až do páté. Ale v Libáni jsem měl převzít 3. třídu, která nikdy není lehká a kterou jsem si nemohl "připravit" předchozí výukou. Tak jsem tam jel přece jen s určitými obavami. Nastupoval jsem 1. září 1931.

Libáň na mne udělala nemalý dojem. Znal jsem dobře vesnické poměry v Holíně, do jičínských jsem neměl možnost hlouběji proniknout, viděl jsem je spíše zvnějšku. Teď jsem se stal, jako učitel, niternou součástí velké dvoutisícové pospolitosti, navíc obklopené řadou spádových obcí. Libáň té doby byla sídlem soudního okresu a řady dalších institucí – důchodkového úřadu, nemocenské pokladny, svobodných povolání atd. Odtud se rekrutovala jakási městská honorace, lidé, kterým bylo možné v Sokole tykat, ale jinde už ne. Pak tu byl komplex cukrovaru, drožďárny, lihovaru a jiných podniků, Spilba a jiné výrobny tužek, plnicích per a podobných věcí z umělých hmot, tedy dělnický živel. A mnoho řemesel sedlářem počínaje a čepičářem konče, což vše sloužilo i přilehlému okolí. Kino, ochotnický spolek Bozděch, nejrůznější spolky, politické strany – takřka každý večer byla v hostinci u Macků, Kozáků či v Radnici nějaká schůze – život kypěl. Rychle jsem si v tomto hemžení našel své místo – Sokol a pak i trochu muzicírování. Na housle jsme se učili už v Jičíně, s hrou na trubku jsem začal jako samouk později. Spolu s Honzou Strakou, truhlářem Jůzou a dalšími jsme si často zahráli, později i při školním divadle pod vedením pana Kyziváta a kolegy Emila Chrtka. A protože jsem soboty a neděle cvičil v Sokole v Holíně, dlouhou chvíli jsem neměl.

Jaké byly Vaše pedagogické počátky a jaké je Vaše pedagogické krédo?

Jak už jsem řekl, musel jsem začínat s třetí třídou. V pololetí bylo dosti pětek – jinak to nešlo, měl-li jsem být spravedlivý. Musel jsem si vytvořit pevný učební plán – musel jsem poznávat děti, získávat je jako jednotlivce i jako kolektiv. Ovoce té milované práce se začalo objevovat teprve na sklonku 4. třídy. V začátcích mi hodně pomohl nejen ředitel školy Jan Palouš, ale zejména kolega Machek – člověk neobyčejně vzdělaný a po vědění dychtící – jezdil do Prahy na vysokoškolské přednášky, sbíral reprodukce, měl mnoho knih i velké zkušenosti, které mi rád předával. Umožnil mi vstup mezi ostatní učitele, pomáhal mi v přípravě názorných pomůcek. Vděčím mu za mnohé a rád na něj vzpomínám.

Ze všeho nejvíce mi však pomáhalo celé ovzduší školy a řekl bych i školství vůbec. Tehdejší systém chtěl od učitele výsledek – kvalitní znalosti žáků. V ostatním jim nechával volné ruce. Mohl jsem volit postup a metody výkladu i výuky po svém, rozložit si látku tak jak jsem potřeboval, zastavit a vrátit se, bylo-li to nutné. Neměl jsem svázané ruce osnovami a detailními předpisy. Ředitel a inspektoři byli spíše rádci než kontroloři, nebyli na obtíž. Mohl jsem zkoušet nové metody, vymýšlet je, hledat co se osvědčí právě u mé třídy, propracovávat si taktiku na jednotlivce, jak se dnes říká pracovat diferencovaně. Věděl jsem, že to nejdůležitější je získat děti, vnutit jim soustavnost, pracovitost, návyky, naučit je se zájmem spolupracovat. Zastával jsem zásadu názornosti, kterou nás učili na učitelském ústavu. Později jsem se stal zastáncem metody samoučení, při které děti samy hledaly pravidla, učily se pořádat si vědomosti, objevovat souvislosti. Úspěch tu byl podmíněn únosným rozsahem třídy, návykem dětí od první třídy a pečlivou přípravou učitelé. Škola se tu stávala skutečnou hrou a napínavým děním. Pozdější tlaky pedagogického centralismu a odvádění učitele i dětí od školy způsobily mnoho zla a nemálo se podepsaly na problémech mládeže, o kterých dnes hovoříme.

Pak ale přišel Mnichov a nacistická okupace a Vy jste se stal vojákem vlasti.

Moje učitelování v Libáni přerušila vojenská prezenční služba, stal jsem se důstojníkem v záloze, a to byl pro mne i vlastenecký závazek, který jsem cítil jako povinnost, ze které jako učitel – příklad mládeže – nemohu vyjít jinak než činem.

Učil jsem i v Dětenicích a. Rožďalovicích, ale vztah k Libáni jsem měl stále živý, přátel mnoho, Byla zde všude silná protiokupantská nálada. Nikdo nevěřil, že by Němci u nás zůstali natrvalo. Schylovalo se k válce s Polskem a rozhlasové zprávy z Katovického vysílače naznačovaly, že se bude zakládat zahraniční vojsko. To určilo směr mého konání. Střediskem odporu byl na Libáňsku Sokol. Spolu s jeho funkcionáři v Dětenicích a Rožďalovicích jsme se s bratry Doubkem, Mlejneckým, Vyhnánkem a dalšími chtěli rozloučit a povzbudit ty, kteří zůstali. Krátce před koncem školního roku 1938–39 v jedné červnové nedělí jsme zorganizovali "sraz s tajným cílem" a občané – Sokolové – z těchto míst se po pěším pochodu sešli v Křešicích. Tam jsme si slíbili věrnost v boji za svobodu a rozloučili se.

Naše skupina dočkala prázdnin a pak jsme ilegálně odešli z Protektorátu.

Jak jste se přes hranici dostali?

Už dříve jsme hledali cesty. Pokoušel jsem se dostat na lesní práce k polské hranici. Pak našel Doubek spojení na Prahu a odtud šifrou na Frýdek-Místek. K ránu jsme tam dojeli, hlásili se v hotelu Ostravice u pana Daňka, řekli heslo a k večeru jsme dostali instrukce. Přesunuli jsme se podle nich do Vyšné Lhoty a vyhledali v konsumu paní Diasovou. Ta nás seznámila s dvěma děvčaty, kterým jsme dali pro jistou – kdyby nás Němci chytili – naše vojenské knížky. A pak jsme si "jako" vyšli mladicky společně do lesíka. Prostředkem stráně se táhla hranice.Sledovali jsme pohyb německých stráží a při západu slunce, kdy viditelnost byla zmenšená, jsme přešli. Děvčata nás dovedla přes hotel "Kohout" do chaty "Harenda" na polské straně. Museli jsme se vyhnout i polským financům, kteří často uprchlíky vraceli. Nakonec jsme se dostali do Krakova a odtud do tábora českého legionu, kterému velel pplk. Ludvík Svoboda. Byl jsem zařazen do 4. roty. Tím začala šestiletá anabáze, o které by bylo možné napsat knihu.

Bylo by potřebné ji napsat. Ale zde alespoň několik slov o návratu domů!

Víš, i po letech nemohu na tyto chvíle myslet bez pohnutí. Návrat z vítězné války do osvobozené vlasti snad vůbec patří k nejsilnějším zážitkům, jaké může přinést běh lidského života.

Dlouhé týdny posledních měsíců války jsme stáli před Dunkerque, kde jsme obléhali a dobývali silné nacistické jednotky, které se pokoušely blokovat postup spojeneckých vojsk. V dubnu roku 1945 požádal štáb generála Pattona naše velení, aby formovalo oddíl asi 140 mužů, který by doprovázel jeho jednotky při průlomu do Československa. Měl jsem to štěstí, že vybrali i mne. Našim velitelem byl pplk. Sítek, velitel naší baterie byl škpt. Pujman – budoucí tchán mé budoucí dcery – a já byl jeho zástupcem. Útok se rozvíjel rychle. Jádro Pattonových vojsk jsme zastihli u Bayreuthu, kde jsme přenocovali. Stále jsem sledoval mapu. Postupovali jsme směrem na Cheb. Najednou vidím, že terén přesně odpovídá hraničnímu rozmezí. Němci ovšem odstranili hraniční kameny, ale pochyb nebylo – před námi ležely první metry osvobozené vlasti. Vztyčili jsme státní vlajku, pohnuti jsme si uvědomovali, že naše cesta přes tři kontinenty končí. Cheb jsme našli takřka liduprázdný. Jen jeden pořádkumilovný Němec nám odevzdal klíče od radnice. Z Chebu jsme se přesunuli na Plzeňsko. Zastavili jsme se v obci Kyšice u Holoubkova – na pražské silnici. To už ale v Praze propuklo povstání. Strašně jsme chtěli jít na pomoc. Ale nedostali jsme od velitelství povolení. Byli jsme jako oddíl součástí svazku americké armády a ta musela respektovat demarkační linii dohodnutou velmocemi. Chvíle radosti se nám tu tedy mísily s hořkostí…

Do Prahy jsme dorazili 10. května. Radostné vítání, sled událostí a dojmů, které se mi slily do jednoho velikého zážitku. Ale pak jsme opět museli zpět za demarkační čáru a až 30. května jsme se přes ní dostali. Nakonec jsme si s Františkem Vaníčkem přece jen dojeli "soukromně" do Rožďalovic a do Libáně. Objal jsem se s Jarkou Křížem, Slávkem Semiánem a dalšími přáteli. Vítali nás na náměstí. Tehdy jsem viděl mnoho svých žáků už jako dospělých lidí, na nichž bude stát budoucnost našeho národa. A neuplynul ani dlouhý čas, svlékl jsem uniformu s hodností štábního kapitána a stal se opět učitelem. Jak už to na světě bývá, léta mi přinesla nemálo radostí i hořkostí, ale takový už je život. Mám rád svou ženu, dcery, vnuky, ale stále vidím před sebou i své žáky, jsou mi blízké – ba vlastní i jejich osudy, radosti i strasti. Přeji jim vše nejlepší.

František Škoda

Bohuslav Balbín a Jičínsko

Poprvé se dostal Balbín do Jičína v roce 1632, když přišel do druhé třídy jezuitského gymnázia, velkoryse založeného jeho kmotrem Albrechtem z Valdštejna v roce 1624. V Jičíně pobyl pouze rok a pak procházel mnoha řádovými školami a kolejemi, nejprve jako žák a potom jako profesor a vychovatel. Balbín proslul doma i v okolních zemích jako neobyčejný pilný a učený historik, teoretik básnictví a dramatu i coby zanícený český vlastenec a laskavý člověk.

Na počátku šedesátých let vrcholí dlouhý a úporný zápas B. Balbína s řádovými představenými, jimž vadily zejména jeho projevy vřelého vlastenectví, ukazující na velkou minulost národa a na jeho současný kulturní, hmotný i morální úpadek. Roku 1661 byl Balbín zbaven učitelského úřadu, přičemž jako důvod se udávaly mravní poklesky. V dubnu byl poslán do jičínské koleje a měl se věnovat pouze historickým studiím. Balbín tu nalezl klid, slušnou knihovnu a pochopení pro práci. V Jičíně Balbín napsal životopis prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic, historii slavné Svaté Hory a připravil si materiál pro další práce. Měl také možnost často cestovat, a tak poznal řadu českých, moravských i cizích měst a krajů.

Balbínův plodný pobyt v Jičíně skončil v prosinci roku 1663; nadřízení v Římě doporučovali poslat ho do koleje v Klatovech. Tam sepsal historickou Obranu jazyka slovanského, zvláště českého která však mohla vyjít tiskem až na konci 18. století a stala se nesmrtelnou.

Na Jičín Balbín rád vzpomínal, po letech napsal v jednom dopise: "Budu se stěhovat opět do Jičína na místo toužené a milé, kde jsem se věnoval v úplné tichosti studiím a sepsal svého Arnošta a historii Svaté Hory. Tak veselých dní ani si nepamatují, že bych kdy zažil. Výtečná knihovna, jíž se kochá duch, a bohatá nadace, při níž se má i tělo dobře. Deo sint laudes!" (Bohu budiž chvála!). To se psal rok 1666 a v následujícím roce autor psal do rukopisu kroniky gymnázia historii založení jičínské jezuitské koleje. Vyzdvihl zejména Valdštejnův záměr, aby kolej působila především mírnými, výchovnými a příkladnými metodami při obrácení nekatolíků na katolickou víru, snažila se je získat, nikoli odpudit a vyhnat ze země. I v tom se projevil Bohuslav Balbín jako ušlechtilý, vzdělaný a moudrý člověk. Tento jeho pobyt v Jičíně se protáhl až do jara 1668.

Kromě Jičína samotného měl v našem kraji Balbín nejraději Trosky a Velíš. O Troskách si poznamenal: "Kdo spatřil zblízka dva hrady v boleslavském kraji, a to Trosky a Skály (Hrubou Skálu), nemůže se dost vynadivit divoké kráse těch míst, údolí, skal a lesů, stejně jako nenapodobitelné vznešenosti skalních pyramid, které vyčnívají v obrovské výšce nad těmi hvozdy" (Krásy české země). A o Velíši s obdivem psal: "Velmi pevný hrad, jenž za nedávných švédských válek nikdy nebyl dobyt nepřáteli, ačkoli ho hájila jen hrstka císařských vojáků. Po ukončení válek byl hrad stržen (toto usnesení ani neschvaluji, ani neodsuzuji, ačkoli ve válečném čase to bylo jediné útočiště pro všechny ze sousedství. Jako chlapec jsem dost často viděl, jak na tento hrad, svůj majetek, přicházel z blízkého Jičína frýdlantský vévoda Valdštejn, aby se potěšil pohledem na něj i široké okolí viditelné na mnoho mil. Na tomto hradě byla studně obdivuhodně vyhloubená… (Miscellanea historica).

Pro tento jeho blízký vztah k Jičínsku i pro pozornost, kterou ve svém díle věnoval starohradským pánům Arnoštu z Pardubic a Albrechtovi z Valdštejna, je dobře, že Listy starohradské kroniky věnují pozornost jeho letošnímu významnému jubileu.

PhDr. Josef Hanzal, CSc.

Rudolf Turek

Český ráj – inspirace dějepisců

Keltský mečík z Údrnické Lhoty na Libáňsku

Během 4. století před letopočtem obsadili Keltové spolu s téměř celou severní polovinu Čech i Jičínsko. Jak svědčí početné nálezy železných zbraní, především mečů, kopí a okovaných štítů, nalezených v hrobech mužů, šlo o násilnou okupaci lidí z prostor východní Francie, části Švýcarska a Německa. Jen do některých bojovnických hrobů však byly ukládány kratší mečíky, jejichž rukojeť byla někdy opatřována plastikou lidské masky, snad z magických důvodů. Soudí se, že jde o "velitelské" zbraně, ale prokázat to jednoznačně nejde.

Snad byl v cihelně u Údrnické Lhoty pohřben jeden z keltských bojovníků. Jistě nejde o náhodně ztracený mečík, neboť ve rzi se pod inventárním číslem P 944 dnešního Muzea hlavního města Prahy nachází zbytek hrubé tkaniny. Korozí konzervované tkaniny jsou známy pouze z mečů, které pocházejí z hrobů, kde byly téměř vždy ukládány po pravé straně zemřelých.

"Velitelské" mečíky jsou objevovány v hrobech na celém území, kde sídlili v posledních stoletích před změnou letopočtu Keltové, ať již to byla jižní Anglie, severovýchodní Francie, Německo, ale i Karpatská kotlina. V Čechách byly nalezeny u Kšel a Klučova na Českobrodsku, ty náleží do 4.–3. století př. n. l., další dva z Kyšic a Nesuchyně na západ od Prahy je možno datovat již do 5. století př. n. l. Maďarská archeoložka E. F. Petresová věnovala těmto mečíkům zvláštní studii, kterou vydala u příležitosti IX. světového kongresu archeologů ve francouzské Nice. Podle její práce se blíží tvar mečíku z Údrnické Lhoty některým exemplářům z Karpatské kotliny. Stejně je tomu i v případě dalšího již "normálního" keltského meče s výzdobou ze Sobčic na Jičínsku. Možná, že jde v případě obou zbraní o importované předměty, snad také nelze vyloučit eventualitu, že do Čech přišly nepočetné skupinky lidí z tohoto prostoru.

První keltské hroby na Libáňsku zjistil již na konci minulého století Václav Jarmil Černý. Poslední z nich byl odkryt v roce 1968 u Bystřice. Šlo rovněž o hrob bojovníka s mečem, kopím, opaskem a bronzovým náramkem (nápažníkem). V letech 1969–1972 byla zkoumána svatyně Keltů z 2.–1. století před změnou letopočtu u Markvartic. Souhrné zpracování keltského osídlení Jičínska, především hrobů, vychází v patnáctém ročníku Zpravodaje Krajského muzea východních Čech v Hradci Králové na počátku příštího roku. Rovněž v příštím roce bude otevřena expozice jičínského muzea, kde budou také vystaveny mnohé nálezy z doby keltského osídlení Jičínska.

Ovšem i vy můžete archeologům pomoci, třeba s upřesněním místa, kde se na konci 19. století nacházela u Údrnické Lhoty cihelna. Možná, že v jejím okolí najdete na zoraném poli zlomky starých keltských střepů bez polevy, snad v těch místech bylo i sídliště Keltů, o kterém archeologové ještě nic nevědí. Stačila by pak i zpráva na korespondenčním lístku do redakce Starohradské kroniky, a zase by se poznání pravěku Libáňska posunulo o kus dopředu.

PhDr. Jiří Waldhauser, CSc.

Jaroslav Moucha

Pod vánočním stromem

Prožijme zas české vánoce
Ukloňme se dítěti, jež žije
v pastýřských obláčcích poezie
Ať v naší zemi žije bez konce

Přejme lidem Pokoj dobré vůle!
Ať se lidský Betlém projasní!
Ovečky kde vstoupí do básní
lidské srdce nezkamení v žule

Prožívejme věčná narození
Vzácnějšího nic na světě není
z lásky jenom život vyrůstá

Pod zeleným stromem spojme ruce
a otevřme krás celé srdce
koledou až vstoupí na ústa

Lidová koleda z doby kolem r. 1914

Téměř v každé domácnosti se pěstovaly husy a v zimě se dralo jejich peří. Sousedky si vzájemně pomáhaly, při tom se vyprávěly příhody ze života známých rodin, a kde měli děti, i pohádky. Však na ty se dlouho těšily. Aby byly tiché a nerozházely peří, oddělovaly jemné prachové od pápěrek a poslouchaly. Na příkladech ze života slyšely, jak bývá zlo potrestáno a dobro odměněno, jak se musí lidé snažit, aby jejich život byl úspěšný a jak těžce musí někteří rodiče pracovat, aby své děti uživili a dobře vychovali. To byla pro naslouchající mládež nejlepší výchova. Tím se dotvářely jejich charaktery, vychovával smysl pro poctivou práci a rodinnou soudržnost. Rodičů si vážily a nebylo jim zatěžko pomáhat jim, kde to bylo třeba. Zastaly často i namáhavou práci.

Hudbu však děti slyšely málokdy, a proto jim působili radosti potulní muzikanti – flašinetáři, harmonikáři a jiní, kteří chodili krajem, aby vydělali nějaký ten haléř. Tito muzikanti hráli a zpívali, pro obveselení posluchačů skládali žertovné písně a rýmovačky a děti za nimi chodily a tančily. Kolem vánoc, kdy jsou lidé přístupnější citům, chodilo těchto trubadúrů nejvíc. Pamatuji se na drobného muže, který v době 1. světové války obcházel s kytarou domy na venkově, aby dostal nějaké jídlo, a zpíval. Jeho píseň výstižně veselou formou popisovala strastiplné cestování zpěváka po známých městech a jeho touhu po dobrém jídle, která se nesplnila. Chodila jsem za ním od domu k domu, poslouchala, až jsem se koledě naučila. Bylo mi ho líto, a proto jsem mu dala velký kus vánočky. S poděkováním řekl, že ji donese domů dětem. Byla válka a bída. A tu je ta píseň:

Ach co jsem se já natěšil
na ten boží štědrej večír,
že se najím štědrovnic,
neužil jsem z toho nic!

Poslala mne moje žena,
pro kvasnice do Bydžova,
do Jičína pro papír.
Ach to byl špatný špacír!

Pro mouku až do Verchlabí
tam však mlely jenom báby,
tak jsem musel do Hořic,
aby toho bylo víc.

Pro hrozinky do Turnova,
bolela mne z toho hlava,
pro máslo do Sobotky,
prošoupal jsem své botky.

Sháněl jsem to celý týden,
přišel jsem domů v Štědrý den.
Koláče jsme napekli,
a jak jsme se ulekli!

Kvasnice byly zkažené,
koláče byly sražené,
žena zlostí skákala,
lopatou mne flákala.

Zlobila se převelice,
řádila jak zlá tygřice,
"a co já Ti udělám,
ve svátky Ti jíst nedám!"

Já ubohý neměl rady,
musel jsem jít na koledy.
Na víc se mne neptejte –
koledu mi radč dejte!

Marie Mrákotová

Quo vadis, člověče!

Dnes, v našem přetechnizovaném a přechemizovaném světě, je životně důležité, aby každý jednotlivec pochopil, že příroda je ve svém celku naší společnou matkou, že je nedílnou částí lidského života a každé její poškození se lidem záhy vymstí. V současné době se množí ve sdělovacích prostředcích pořady s tématikou o ochraně životního prostředí. Široká veřejnost je přijímá s velkým zájmem a porozuměním. Je to dobře, protože je již opravdu nejvyšší čas, aby se lidé naprosto vážně a zodpovědně zaobírali důslednou ochranou všeho, bez čeho lidstvo nemůže existovat (čistý vzduch, voda i zdravá a kvalitní potrava). Tak jako člověk nemůže žit bez slunce, vody a vzduchu, tak ani nemůže existovat bez lesů, polí, luk, ptáků i ostatních tvorů, kteří stejně jako člověk do přírody neodmyslitelně patří.

Je proto pro rozumného člověka nepochopitelné, že jednotlivci i organizace v některých případech bezesmyslu poškozují, devastují a znehodnocují to, co lidem přináší radost, krásu i užitek, co je pro člověka nezbytné, jestliže se má nadále zdravě rozvíjet a plně žít. Kolik jen bylo již znečistěno a otráveno vodních toků, nádrží i rybníků, kolik bylo vykáceno staletých i jinak výjimečných stromů, které vytvářejí typický ráz krajiny a jejichž funkce v ní je mnohotvárná, kolik jen bylo nesmyslně odvodněno mokřádů, luk a dalších ploch, které zajišťují stabilitu vodních zdrojů, nehledě již k tomu, že tím byly zničeny podmínky pro život obojživelníků a dalších živočichů a to vše mnohdy pro krátkodobý nebo egoistický efekt.

Také chemizace při zemědělské výrobě dosud v nemalé míře přetrvává a její negativní vliv na zdraví člověka i pro samou přírodu je již dostatečně znám. Denně čteme o haváriích, které katastrofálně znečišťují vodní toky, o hrubé nedbalosti i lhostejnosti, která je provází, aniž by si každý zodpovědný činitel uvědomil, že poškozuje i sebe.

Je proto v nejvyšším zájmu každého člověka, aby neprodleně začal sám u sebe, aby na každém místě, na každém úseku lidské práce přistupoval co nejzodpovědněji k ochraně životního prostředí a k ochraně přírody s cílem v co nejkratší době zabránit negativním vlivům, které prostředí, v němž člověk musí žit, znehodnocují. Musí bránit sebe i celou lidskou společnost před nesmírnou ničím nenahraditelnou ztrátou, jejíž nejvyšší cenou je zdravý lidský život, a musí tento poklad lidstva, převzatý po předcích, zachovat i pro člověka po roce 2000.

Jan Kůžel

Ni zisk – ni slávu

Bylo to pokrokové městečko, když již před sto lety po vzoru Sokola Pražského, o jehož vznik se zasloužili Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner, založilo svou tělovýchovnou jednotu. V tehdejších jednotách cvičili zpočátku pouze muži, teprve později se přidaly ženy, dorost i žactvo. Tělocvik soužil ke zdraví, zdatnosti, otužilosti a členové byli vychovávání v lásce k vlasti a její obraně. Proto byl Sokol solí v očích rakouské vládě i všem ostatním nepřátelům.

Moje dětství je nerozlučně spjato s cvičením v Sokole. Nepamatuji se, kdy mě tam maminka poprvé vedla, jen vím, že než byla postavena sokolovna, cvičili jsme ve škole a sokolská veřejná vystoupení se odbývala v zahradě v Radnici. Po dostavění sokolovny nastal teprve pravý rozkvět jednoty. Těch krásných veřejných vystoupení, sletů okrskových i župních, akademií, dětských dnů, výletů, táborů i táboráků! Všechno pořádáno s láskou, dobrovolně a samozřejmě nezištně dle Tyršova hesla uvedeného v záhlaví tohoto článku. Neodvažuji se jmenovat sokolské činovníky, protože bych musela nutně opomenout desítky dalších, kteří se zápalem dávali Sokolu svůj volný čas. Jedinec nic – celek vše bylo Tyršovo heslo, a proto vzpomínejme celku.

Jednota vychovala mnoho dobrých cvičenců, cvičitelů i jiných sportovců, např. výborná družstva mužů i žen v odbíjené. Nemohu nevzpomenout loutkového divadla, které jsem tolik milovala, a ocenit práci kuchyňského odboru, kde sestry obětavě pracovaly a jejichž práce přinesla vždy nejen kvalitní občerstvení na plesech i veřejných vystoupeních, ale i finanční příjem pro jednotu.

Vzpomínejme však tělovýchovy jako celku. Tu nemohu opomenout Sportovní klub Libáň, jehož členové s pravým sportovním nadšením hráli kopanou. Vzpomínáme na turnaj neregistrovaných zápasů, kdy mezi sebou soutěžily jedenáctky cukrovaru, A. C. Stadión, jedenáctka holičů (ano, tehdy bylo v Libáni tolik holičů, že mohli postavit družstvo v kopané) aj. Jak upřímně jsme chodili "fandit"! Když se stalo, že se dva hráči prudčeji srazili, bylo běžné, že si podali ruce nebo se poplácali po zádech na usmířenou. Mladí sportovci, zamyslete se!

Co závěrem přát tělovýchově v Libáni i v celém státě? Plné tělocvičny cvičenců i nadšených cvičitelů. Nepomůže zakládání sportovních škol pro nadané žáky, je třeba naplnit tělocvičny všemi dětmi, docílit, aby mládež byla v tělocvičně a ne v hostinci, necvičit pouze pro výkony, ale pro zdraví národa. Z této široké základny si pak může vybrat i vrcholový sport. K dosažení tohoto cíle je třeba obětavé a nezištné práce. To je úkol pro další generaci. Nechť to heslo "Ni zisk – ni slávu" je stále živé i v budoucnosti.

Hana Mařanová

Pozdrav z bájné Atlantidy do Starých Hradů

Již od dětství člověk rád a se zájmem naslouchá vyprávění o exotických končinách a bytostech z pohádek a bájí. Mnohý potom v dospělosti doplní svou zvídavost studiem literatury a putováním po krajích dávných věků a historických událostí. Starořecké báje jsou jednou z oblastí "poutavých pohádek", které mají navíc téměř vždy historicky podložený základ s časovým údajem a topografickou oblastí. Je jenom otázkou, v jakém rozsahu se dnešní vědě daří rozluštit a prokázat míru reálného podkladu těchto báji.

Dnes již není sporu o tom, že existovala bájná Trója, když ji s nesmírným zaujetím pro Homérovo vyprávění o událostech ve trojské válce zpod nánosu písku a zeminy doslova vykopal Heinrich Schliemann. Tento německý archeolog prokázal, že Homérův epos Ilias, do té doby pokládaný za fantazii a bájný výmysl, má toto historicky podložené jádro. Podobně i jugoslávský badatel Aristid Vučetič vynaložil značné úsilí, aby prokázal pravdivost a nalezl místa Homérova eposu Odyssea. Na sklonku života, ve svých devadesáti letech v roce 1975 prohlásil: "Problém jsem vyřešil a po stopách Odyssea jsem prošel".

Plavba za jedním z divů světa

Obdivovatelé antického umění, kteří zvolí pro plavbu za poznáním končin Homérova vyprávění a Odysseova bloudění sovětskou loď, vyplují z Oděsy, kde lodní navigátor stanoví nejkraší cestu po Černém moři až k Bosporu, přes Istanbul Marmarským mořem k Hélespontu, kolem bájné Tróje až do Smyrny, pravděpodobného rodiště básníka Homéra – dnešního Izmiru.

Toto turecké přístavní město má dnes téměř půl miliónu obyvatel. Z období dobyvatelských úspěchů Alexandra Velikého se zde zachovaly zbytky opevnění a hradeb kolem pevnosti na strategickém návrší za městem. Pravým rájem antických pozůstatků je však nedaleký Efes, kde byl ve starověku postaven jeden z divů světa – Artemidin chrám. O jeho zničení se však přičinil žhář Hérostratés, který se tímto činem chtěl dostat jen do dějin a podařilo se mu to.

Na postupné rekonstrukci celého rozsáhlého antického centra Efesu se dnes podílejí vyspělé evropské země. Do své původní podoby vyrůstá agora – shromaždiště s amfiteátrem pro 25 tisíc diváků, a přilehlá Celsova knihovna. Přípravné práce začaly také na obnově palistry – zápasiště, které nechal vybudovat již římský císař Nero. V plánu je rekonstrukce i dalších významných staveb. Tuto službu dnešním a příštím generacím směňují restaurátorské země za originály plastik, které ukládají do svých muzeí. Starověké stavby pak osazují věrnými kopiemi těchto kamenných skvostů.

Z Apollónova ostrova do Minoova paláce

Neméně zajímavý je i posvátný ostrov Délos v centru kykladských ostrovů, podle starověké báje rodiště Apollóna, řeckého boha věšteb a umění. Od 7. století př. n. l. byl tento ostrov významným střediskem Ionů, příslušníků antického řeckého kmene. Na ostrově žilo více než 20 tisíc obyvatel. Projít dnes celým areálem chrámů, obytných domů, třídou lemovanou pozoruhodnou rampou lvů, postát v hledišti zdejšího amfiteátru, který i přes odvěký nedostatek pitné vody byl vybaven soustavou podzemních nádrží na dešťovou vodu, sloužící k zaplavení jeviště při představeních, jejichž scény se odehrávaly na moři, je téměř dvouhodinový výkon.

Všechny tyto pozůstatky starověku se zrodily z kultury, rozvíjející se na největším ostrově oblasti, na Krétě, jež svou polohou byla už od starověku určena k tomu, aby položila základy lidskému společenství a koneckonců i základy dnešní evropské civilizaci.

Mínoův palác na Krétě – v Knóssu, byl před více než třemi a půl tisíci léty vládnoucím centrem všech krétských měst a spolu s přilehlými ostrovy byla tato oblast až do roku 1450 př. n. l. na vysoké kulturní úrovni. Příjemně vzruší procházka Mínoovým palácem, tzv. Knósským labyrintem, ležícím poblíž dnešního hlavního města Kréty – Herakleia.

Z vašich dopisů

Tu soudržnost obyvatel a přátel Starých Hradů, tu společnou snahu něčeho dosáhnout, tu obdivuju v duchu vždycky znovu, kdykoliv Staré Hrady navštívím. Není to příliš často, ale kdykoliv k vám přijedu, snažím se ten krásný pocit pohody uchovat v sobě co nejdéle.

Jsem ráda, že se vám práce daří a děkuji vám i za časopis, za jeho pestrost a za to, že v něm nezapomínáte na blízké i vzdálenější přátele Starých Hradů.

Přeji vám hodně hezkých chvil a radosti v práci …

Josef Kozák

Jizera

Břehy si vybrala
v kraji mém.
Vlasy pročísne
kamenným hřebenem
a s hlasem
svého pramene
spěchá do Českého ráje.

Tu obyčejnou vodu,
která vrásky v tváři zahladí
a rozvlní je ve mně
mi jenom tvoje ruka
nahradí.

Větvička stromu
s vroucí mízou
země.

Staré Hrady v tisku

– Koncert sester Jeřábkových zhodnotila Pochodeň 21. 10.

– O přednášce dr. Rudolfa Turka ve Starých Hradech referovala Pochodeň 14. 9.

– Šedesátiny Mileny Říhové ze Starých Hradů připomněl Předvoj 30. 9.

– Kulturní práci ve Starých Hradech ocenil Kmen č. 42 a Mladějovský zpravodaj č. 2, jakož i Předvoj 25. 11.

– Vztah JUDr. Svatopluka Volfa ke Starým Hradům zaznamenal Kmen č. 43 a Předvoj 28. 10.

– Zprávy Klubu přátel Pardubicka 9–10/88 upozornily na 60. narozeniny malíře Vladimíra Kopeckého a jeho starohradské výstavy.

– O koncertu manželů Němcových ve Starých Hradech byla zpráva v Pochodni 8. 11.

– Úmrtí Františka Škody z Libáně zaznamenala Pochodeň 17. 11. a Předvoj 25. 11.

– Svoboda 11. 5. a 28. 10. připomíná výstavu Zory Dvořákové ve Starých Hradech.

Z nových publikací Státní vědecké knihovny Zdeňka Nejedlého v Hradci Králové. SVK pokračuje i letos v záslužné ediční činnosti. Např. dr. Vlasta Hamplová zpracovala s obvyklým předstihem Výběr politických a kulturních výročí v roce 1989 (víte třeba, že uplyne sto let od smrti básníka Josefa Jakubce z Hlásné Lhoty nebo patnáct let od úmrtí grafika Vladimíra Silovského z Libáně?). Pod vedením dr. Ladislava Vaciny byly zpracovány bibliografie Východočeský kraj v tisku 1982 (se 6 seznamy článků o Starých Hradech a 2 článků z našich Listů) a 1983 (s 2 záznamy článků o Starých Hradech a 1 studií z LSK) a Tvorba východočeských autorů 1982 (se záznamem 1 studie z LSK).

Národní 36 (Odeon Praha 1988, 56 stran). Jubilejní tisk k 35. výročí vzniku nakladatelství Odeon zpracovala dr. Eva Bílková. Věnuje se zde dějinám předchůdce Odeonu, známého nakladatelství Družstevní práce. Studii doprovází zajímavý dokumentární materiál.

Drobné zprávy

Ing. František Svoboda z krajského střediska Státní památkové péče a ochrany přírody v Pardubicích prováděl 4. 11. na zámku Staré Hrady upřesnění odborného popisu všech památek. Při té příležitosti jsme se dozvěděli, že o Starých Hradech hovořil již v roce 1986 na setkání polských památkářů v Rožance.

Děti ze Sedliště jsou i letos organizovány v samostatném pionýrském oddílu, který vedou Miluška Svobodová a Jana Keblová. Schůzky se konají ve svazácké klubovně v Sedlištích.

PhDr. Rudolf Turek, DrSc., vědecký pracovník Národního muzea z Prahy, přednášel ve Starých Hradech 11. září o archeologických památkách Libáňska. V chronologickém výkladu přiblížil téměř 40 zájemcům dávnou minulost Libáňska i širokého okolí. Přednáška s následnou bohatou diskusí trvala skoro dvě hodiny a zúčastnili se jí i další naši profesionální i amatérští prehistorikové dr. Eva Ulrychová, dr. Jiří Waldhauser, CSc., ing. František Táborský, ing. Jan Volák a Jan Hrdina. Napjatá pozornost přítomných dosvědčovala, že vynikající znalosti přednášejícího jsou umocněny poutavým projevem; dr. Turek hovořil zpaměti a bez poznámek. Jsme rádi, že jeho přednášku máme díky Františku Svobodovi ze Sedlišť natočenou na magnetofonovém pásku a že s ní časem budeme moci seznámit i čtenáře našeho časopisu.

ZO SSM Sedliště – Staré Hrady uspořádala 6. listopadu brigádu v kulturním domě ve Starých Hradech. Zúčastnilo se jí 12 členů a 2 příznivci. Osadili nové dveře k šatně a provedli generální úklid všech prostor. Děkujeme!

Severočeští trampové přijeli ve dnech 2.–4. září a 4.–6. listopadu na další brigády na Staré Hrady. Věnovali se úpravě parku a dalším pracem v zámeckém areálu.

Absolventi ZŠ Libáň z roku 1978 spojili 29. října svůj sjezd s návštěvou starohradského zámku, aby si prohlédli dílo, jehož budování se mnozí před lety brigádně zúčastnili.

Josef Šíba ze Hřmenína byl 5. října povýšen do hodnosti generálmajora. Blahopřejeme!

Akad. malíř Vladimír Kopecký oslavil 2. listopadu šedesátiny. Pardubický rodák, žák C. Boudy, B. Laciny a Ant. Strnadela, si zamiloval i náš kraj, ze Sobotecka čerpal námět k diplomové práci a v Sobotce (1957 a 1968) i ve Starých Hradech (1981 a 1986) vystavoval, Starohradský zámek zobrazil jako námět na novoročenku a pohled na zámecký areál z výšky vytvořil jako pamětní list MNV Libáň. Je i známým knižním ilustrátorem a precizním výtvarným redaktorem (Státní pedagogické nakladatelství, Artia). Do dalších let přejeme mnoho zdraví a úspěchů!

Paní Františka Koudelková z Libáně se dožila 15. října 100 let. Nejstarší občanka širého okolí je dosud čilá a i my ji přejeme mnoho zdraví do dalších let!

Instalaci bleskosvodů dokončili 19. října v celém areálu starohradského zámku pracovníci přidružené výroby JZD Dětenice.

V mezinárodní těsnopisecké soutěži, která se konala v říjnu v Praze, zvítězilo první družstvo ČSSR, jehož členem byl i ing. Jaroslav Konůpek z Libáně.

Sedlišťská autobusová čekárna dostala v září a v říjnu nový "kabát". Starou omítku odstranili členové a členky MO SSM, omítkářské práce provedli František Svoboda (čp. 8) a Václav Kůžel za pomoci dalších občanů. Je to další vizitka dobré práce sedlišťského občanského výboru vedeného Janou Svobodovou.

bDožínky dětenické Sempry se konaly 16. září v kulturním sále ve Starých Hradech. Jejich účastníci si rovněž podrobně prohlédl celý zámek a seznámili se s jeho minulostí i přítomností.

JZD Budoucnost Libáň uspořádalo pro své členy 2. září v kulturním sále ve Starých Hradech dožínky.

Taneční zábavy v kulturním sále ve Starých Hradech uspořádala 17. a 30. září a 15. a 29. října MO SSM Staré Hrady. Hrála skupina Index. – Také posvícenská taneční zábava starohradských požárníků 1. října, při níž hrála skupina Experiment, se vydařila.

Letošní turistická sezóna trvala ve Starých Hradech od 20. března do 11. listopadu. Provádění zajišťovali tak jako v minulých letech členové místní Osvětové besedy a s nimi zkušení průvodci z minulých let z řad studentů a učňů (Jan Bílek, Martina Haňková, Alena Hlavsová, Eliška Janásková, Vladimíra Kánská, Martina Macková, Ladislava Rudolfová, Zuzana Slavíčková a Štěpánka Vraštilová). Velmi dobře se osvědčila i nová generace průvodců, kteří jsou dosud žáky ZŠ Libáň: Eva Chmelíková, Ladislav Jaša, Marcela Klímová, Monika Knížková, Petra Pelcová, Katka Plodková, Anna Řeháčková, Vendulka Šupolová, Milan Vacek, Iva Valentová a Josef Zadina. Děvčata i chlapci si vedli výborně, pomohli i při úklidu a patří jim dík rady OB i návštěvníků.

Naši jubilanti: 1. 10. se dožila 75 let Františka Říhová ze Sedlišť. 65 let oslavili 22. 10. Zdenka Beránková z Sedlišť, 28. 10. Zora Trnková a 21. 12. Jaroslav Říha ze Starých Hradů. 60 let bylo 2. 10. Mileně Říhové ze Starých Hradů a 12. 10. Marii Havlíkové ze Sedlišť. Všem blahopřejeme!

Narození: 9. 10. se narodil Roman Jonáš ze Starých Hradů a 11. 10. David Stejskal z Libáně, po otci rovněž ze Starých Hradů. Vítáme je mezi nás.

Úmrtí: z řad našich čtenářů a přátel Starých Hradů odešli 1. 11. ve věku 72 let potomek hraběcího roku Zikmund Schlik z Jičína, 5. 11. ve věku 77 let vynikající znalec minulosti Českého ráje a Podkrkonoší Rudolf Hlava ze Semil a 9. 11. ve věku 57 let malíř a člen rady naší Osvětové besedy František Škoda z Libáně. Zachováme jim vděčnou památku.

Redakční: děkujeme všem čtenářům za trvalou přízeň projevovanou našemu časopisu mnoha dopisy, články a zprávami, zasíláním výstřižků o Starých Hradech a Sedlištích, získáváním nových odběratelů a především dobrovolně zvýšeným předplatným, které nám umožňuje hradit zvyšující se náklady na tisk (autoři píší bez nároku na honorář a stejně tak i redakční a administrační práce se dělají zdarma). Posílejte nám i osobní zprávy (jubilea, narození, úmrtí apod. vašich blízkých), jinak bychom se o nich třeba nedozvěděli a nemohli je zařadit.

Přiloženou složenkou uhraďte laskavě co nejdříve předplatné na příští ročník. Činí 15 Kčs, ale věříme v dobrovolné zvýšení. Děkujeme!

Místo pozvánky

26. 2. ve 14 hodin ve výstavní síni v arkádách zámku Staré Hrady výstava z díla Františka Škody a vzpomínkový pořad k jeho úmrtí. Výstava potrvá do 17. 3.

19. 3. ve 14 hodin tamtéž vernisáž výstavy keramiky Alexandry Klubalové – do 14. 4.

V únoru se uskuteční v Sedlištích beseda s místním rodákem, hudebním skladatelem a kapelníkem Oldřichem Kůželem. Bližší bude na plakátech, případně na požádání sdělí naše redakce zájemcům písemně po upřesnění termínu.