Logo L.S.K. 1979


Číslo 4Ročník II.Prosinec 1979


Jaroslav Moucha

Štědrá noci!


Blahopřejeme

Básník našeho kraje Jaroslav Moucha, rodák z Bystřice, se dožívá 20. prosince 1979 v plné životní svěžesti osmdesátky. Autor mnoha básnických sbírek (naposledy Ladění zvonů z roku 1975) stále tvoří, s jeho verši se setkáváme na stránkách Rudého práva, Pochodně a dalších novin. Zatím v rukopise zůstává jeho divadelní hra z roku 1976 Matčin tolar, která nese podtitul Starohradská lidová romance se zpěvy a tanci. Má námět ze života herce Karla Poláka.

Jaroslav Moucha je též spolupracovníkem našeho časopisu a věříme, že se s jeho příspěvky budeme setkávat častěji. K životnímu jubileu mu přejeme hodně zdraví a pohody, hodně tvůrčích sil! A na shledanou ještě při mnoha návštěvách rodného kraje!


Štědrý den u Jouklů

Konec roku s sebou pravidelně přináší onu zvláštní atmosféru pohody a lásky – vánoce. Nebudeme zde popisovat průběh Štědrého večera v současné době, uvažovat nad nákladnými dárky a bohatým vánočním stolem, ale spolu s panem Janem Jouklem ze Starých Hradů si připomeneme Štědrý večer jeho dětství.

Pan Joukl se narodil 9. dubna 1903, celý život prožil ve Starých Hradech a dodnes se podílí na rekonstrukci zámku. Vzpomíná na vánoce před 70 lety a připomíná, že zvyky se v každé rodině trochu lišily, že se dědily – děti ve své rodině udržovaly obyčeje, které si přinášely od svých rodičů.

I tehdy měli děti oči plné očekávání. Věděly, že maminka pekla vánočky, že tatínek přinesl z lesa stromeček a schoval ho zatím do komory. Ale to hlavní mělo teprve přijít.

Od rána nesměly jíst nic masitého, aby viděly zlaté prasátko. Ani k večeři nebylo maso. Hlavním štědrovečerním jídlem býval jahelník se sušenými švestkami, omaštěný máslem. To proto, aby se rodiny po celý rok držely peníze. Po večeři byly děti vyslány ven hlídat zlaté prasátko, které jim někdo z dospělých pouštěl světlem na stěnu. Mezitím tatínek přenesl do místnosti smrček, který maminka odpoledně ozdobila barevnými řetízky, a pod něj vyrovnal dárky. Byly to vždy praktické věci – boty, ošacení; hračky se nedávaly. Potom se děti mohly vrátit. Dědeček pana Joukla dělával "Ježíška" – vzal si přes hlavu bílou dlouhou košili a změněným hlasem říkal: "Tak vám, dětičky, nesu …"

Když si všichni prohlédli dárky, usedli ke svátečnímu stolu. Tehdy patřil mezi nejslavnostnější jídla jablkový závin z lepšího těsta; jedly se i peciválky, které se spařily, polily sirobem a posypaly perníkem, dále vánočky a zázvorky. K pití se podávala bílá káva. Celá rodina tak seděla pohromadě celý večer. Zpívaly se koledy a předpovídala se budoucnost. K tomu sloužilo mnoho zvyků, které se různě obměňovaly a vykládaly.

U Jouklů si každý člen rodiny ulomil kousek vánočky a hodil ho na zem. Potom zavolali psa a podle toho, který kousek si vybral nejdřív, usuzovali, kdo z rodiny zemře jako první. Také to zkoušeli podle hořících svíček – komu zhasla nejdříve, ten měl do roka zemřít. Smrt mohl předpovědět také tvar jadřince rozkrojeného jablka – byl-li tam křížek, měl majitel jablka do roka zemřít, jestliže se po rozkrojení objevila hvězdička, měl dlouho žít.

Mladá svobodná děvčata si na Štědrý večer předpovídala, zda se do roka vdají. Házela botou za hlavu – jestliže špička směřovala ke dveřím, mělo se děvče do roka vdát, když byla špička obrácena do místnosti, znamenalo to, že děvče ještě zůstane u rodičů. Také vybíhala ven klepat bezem – pokud na zahradě nebyl, tak plotem – a poslouchala, z které strany zaštěká pes. Tam se totiž měla vdát.

Na závěr Štědrého večera se celá rodina odebrala do libáňského kostela na půlnoční.

E. H.


Malíř František Škoda

Z iniciativy Osvětové besedy Libáň - Staré Hrady jsme se seznámily s tvorbou Františka Škody. Není to poprvé, co jsme mohli obdivovat i potěšit se jeho výtvarným viděním světa, věcí i lidí. Ve Starých Hradech je to již třetí přehlídka jeho prací, stejný počet výstav uskutečnil také v Libáni; samostatně vystavoval i ve Skřivanech, Chlumci n/C., Mladé Boleslavi, ale i v Ostravě aj.

Tvorba Františka Škody je rozmanitá, a přestože ji nedělá profesionálně, je dosti bohatá. Setkáváme se v ní s obrazy krajin, zátiší, s portréty i figurální tvorbou. Mezi jeho úspěchy patří také ilustrace dvou knížek pro děti.

Franta Škoda byl a stále je doslova posedlý malováním. Mohu to potvrdit jako jeho spolužák z jičínských studií, kdy každé volné chvilky využíval ke skicování různých témat. Jeho objektem byli i spolužáci. Snad se objevil i rodinný vliv sochařů Bílka a Škody. V počátcích to neměl lehké. Nepodařilo se mu po maturitě dostat na Akademii výtvarných umění, na Vysoké škole umělecko-průmyslové mu byla umožněna pouze externí účast na studiu. Využíval proto všech možných příležitostí k proniknutí do malířského umění: absolvoval tříletý výtvarný kurs Ústředního domu lidové umělecké tvořivosti a při svém zaměstnání docházel do soukromé školy Emanuela Frinty, u něhož získal mnoho pro figurální tvorbu. Akad. malíř Antonovič ovlivnil jeho oleje a prof. Strnadel jej připravoval k všeobecné kresbě v knižní grafice. V době, kdy sbíral zkušenosti, využil i cenných rad našich velkých mistrů Švabinského a Trnky. Všechny vlivy svých učitelů vstřebával a přetvářel do svého výtvarného pojetí, ve kterém začíná vyzrávat.

Letošní výstava 40 děl nám ukázala, že významnou dominantou jeho tvorby jsou portréty, převážně provedené v pastelu. Vystavený soubor zachytil konkrétní osobnosti, se kterými se malíř setkal při různých příležitostech, někdy jen letmo. Dokázal zachytit jejich podstatné rysy a také vložit do výtvarného vyjádření rozumové, citové a estetické hodnocení těchto lidí. Na této výstavě nemohly chybět ani rodinné portréty, zejména dnes již dobře známý portrét jeho otce, ale i matky a dalších členů rodiny, jimž vděčí za velké pochopení pro malování. Mohli jsme zde spatřit portrét Mistra Jana Zrzavého i historika umění V. V. Štecha nebo hudebního skladatele Iši Krejčího, který je trvale umístěn v železnickém muzeu. Našli jsme tu portrét Evy Pilarové, možná vyjadřující její dobrou pohodu po úspěšné interpretaci některého z evergrýnů, nebo Nadi Urbánkové, snad právě po vydařené taneční kreaci doprovázející její songy, či Miroslava Horníčka, zachyceného právě ve chvíli, kdy sbírá další nápady pro Hovory H. Nechyběly tu ani portréty známých osobností Libáňska. Rámec výstavy byl dokonce internacionální, jak to dokládal např. portrét hlasatelky záhřebské televize Vesny Djuričové nebo zdařilý portrét Černohorce.

Na závěr nezbývá, než poděkovat pořadatelům této výstavy za péči, kterou věnovali jejímu uspořádání – a našemu malíři popřát mnoho dalších tvůrčích úspěchů.

Jindřich Hassa


K výstavě Marty Novákové

Letošní Mezinárodní rok dítěte byl podnětem k uspořádání výstavy dětských motivů z fotografického díla Marty Novákové. Autorka fotografií vystavených od 14. října do 17. listopadu 1979 v zámku ve Starých Hradech není profesionální fotografka. Její snímky však nezapřou, že má jak vrozený výtvarný cit, tak příslušné vzdělání. které získala na pedagogické fakultě v Hradci Králové.

Už zde vznikly první cykly jejích fotografií, z nichž nejvýznamnější byl soubor, v němž zachytila výtvarně nejcennější památky Hradce Králové. Byl pak součástí její diplomové práce. Kdo měl možnost vidět tyto nevšední záběry a srovnávat je s fotografiemi běžných propagačních publikací, musí jen litovat, že neotřelé snímky mladých tvůrců mají tak málo publikačních možností, zejména zanese-li je povolání daleko od center, jako je tomu u mladé vesnické učitelky Marty Novákové.

Dítě bývá častým námětem fotografů amatérů i profesionálů. Snímky amatérů zaplňují rodinná alba, se snímky profesionálů se setkáváme poměrně často v tisku všeho druhu. Vždyť zdařilý záběr dětské tvářičky, dětský úsměv, přirozený postoj dítěte při hraní, to jsou vděčné motivy, které citově zapůsobí snad na každého. Dětské záběry Marty Novákové si kvalitou nezadají se snímky profesionálů, mají však něco navíc. Cítíme z nich nejen zkušenost a intelekt vnímavé a tvůrčí učitelky, cítíme v nich bít i srdce matky.

Soubor vystavených dětských fotografií není souborem nahodilým, není ani souborem narychlo k letošní příležitosti uspořádaným. Je to citlivý výběr ze soustavné desetileté tvorby.

Náhodná není ani realizace výstavy ve Starých Hradech. Autorka se sice narodila ve Vrchlabí, svá učitelská léta žije na Náchodsku v Horní Radechové, ale rodové kořeny má v Českém ráji na Sobotecku a Hruboskalsku. Už od studentských let jsou pro ni magnetem Šrámkovy Sobotky s téměř tradičními návštěvami Starých Hradů a sledováním jejich obnovy. A kde jinde by měla učitelka-výtvarnice vystavovat, než v místě, s nímž je životně spjato dílo nejen učitele-organizátora, ale i učitele-výtvarníka Vladimíra Holmana.

Aleš Fetters


O Gotthardovi

Četl jsem ve vaší Kronice o panu Konečném, jak vyhořel. Byl to starý veselý člověk, který si uměl získávat veřejnost. U mne zůstal v paměti jako takový ústní písmák, byl totiž dobrým vypravěčem, a já ho poslouchal jako pohádku. Byly to skazky o staré škole, o jeho klukovinách aj. Hlavně mi však v paměti uvízlo vyprávění o soše sv. Gottharda.

To bylo jednou ve Starých Hradech veliké sucho, na málo vyúhořených polích úroda "utíkala z pole". Potom do toho přišla průtrž mračen a mnoho krup, takže pole vypadala jako pod sněhem. Co nezničilo sucho, zakalila veliká voda, proto se tu říká "Kálek". V obci nastal veliký hlad. I vypravili Starohradští občané procesí, aby se modlili ke sv. Gotthardu, aby příště lépe ohlídal jejich úrodu. Na paměť také postavili sochu tohoto patrona v Kálku mezi Starými Hrady a Zelen. Lhotou.

Pod sochou spatřil světlo světa starohradský občan pan Martínek. Z vděčnosti za to, že vše dobře dopadlo, byl pokřtěn křestním jménem Gotthard.

Jestli sochu stavěli starohradští občané nebo farnost z Libáně či některý panský úřední, to nevím. Také nevím, zda to vše je skutečnost nebo jenom pověst. Ale za připomenutí toto vypravování jistě stojí.

Jan Poláček


Dr. Svatopluk Volf

Karel Polák

(dokončení)
předchozí část

Na závěr cituji ještě jen nekrolog uveřejněný v Národních listech dne 25. dubna 1906, o němž se zmiňuje i Jaroslav Vrchlický v dopise mého otci z téhož dne. Text tohoto nekrologu jsem si opatřil nahlédnutím do příslušného ročníku Národních listů v Univerzitní knihovně v Praze. Zní takto: "Český herec Karel Polák zemřel včera ve Vlachově Březí, kde řadu posledních let meškal na odpočinku. Starší návštěvníci Národního divadla, zvláště Prozatímního, zajisté se pamatují na tohoto svědomitého, inteligentního herce, který přerušiv jako jinoch studia, působil dlouhá léta při rozmanitých společnostech na českém venkově a pak více než desetiletí na scéně zemské v Praze. Karel Polák byl rázovitý umělec staré deklamační školy. Hrával role charakterní a intrikánské. Měl objemný, až dunivý hlas, poněkud těžkou výslovnost, ale co mluvil, bylo promyšleno a správno. Náležel mezi gardu vynikajících herců (Krumlovský, bratří Kolárové, Ant. Pulda, Frankovský, Šimanovský aj.), jichž památka z myslí vděčného obecenstva českého nevymizí. Jan Neruda nejednou po zásluze ocenil vynikající přednosti herce Karla Poláka, který před léty stižen nemocí opustil uměleckou dráhu a trávil na odpočinku ve svém rodném (?) městě, kde včera dotrpěl. Budiž čest jeho památce!"


K článku dr. Svatopluka Volfa připojujeme ještě několik řádků vzpomínek národního umělce Václava Vydry z jeho vzpomínkové knihy Má pouť životem a uměním (4. vydání Praha, Melantrich, r. 1976, str. 68 a následující).

"Karel Polák býval kdysi členem Prozatímního divadla, kde hrál velký obor. Byl prý výborný Franz Moor. Nedověděli jsme se nikdy, proč z Prahy odešel a jak přišel o podstatnou část svého nosu. Virtuózně jej denně nahrazoval na divadle tmelovou protézou. Když odešel z Prozatímního, nechal divadla a stal se vážným cukrovaru v Peruci. Nechal se zarůst velký plnovousem. Když do Peruce zavítala divadelní společnost, dal se svést a hrál tam s ní. Hrával ve svém plnovousu třeba ševce Ivánka – mladíčka v "Zakletém zámku". Plnovous nesundal, jen jej zasunul za límec košile … Neodolal pak už, dal se oholit, nechal vážného a odjel se společností zase k divadlu. Byl to velmi inteligentní muž, a jak už řečeno, dobrý herec. Vystupoval u nás s označením j. h., protože bral z Národního divadla penzi 16 zlatých měsíčně. Byl naším prvním hercem a režisérem. A dlužno říci, že se v této funkci dovedl dobře starat, v mezích daných možností, o divadlo. Zkoušelo se denně a svědomitě. Třeba nebylo času, aby někoho učil a vychovával, dovedl přece často svou autoritou přivést herce tam, kde je chtěl mít. Měl jsem ho rád, ba ctil jsem jej. V několika místech jsem s ním i bydlil a tu mi uměl v noci, po divadle, při čaji vyprávět o počátcích českého divadla. Věděl mnoho o J. K. Tylovi, doprovázel jej s hercem Čížkem i z Budějovic do Plzně, kde pak Tyl zemřel. Z doby svého lesku vyprávěl mi o svých stycích s mnohými politiky, vlastenci, literáty a hlavně o velkých cizích hercích, které měl příležitost poznat. Ve vystupování měl něco ze španělského rytíře Dona Ranuda de Colibrados. Pečlivě maskovaná nuzota. Měl jednoho Boha, jedny kalhoty, jednu vestu a jeden kabát. V zimě nuzný zimník, jako ze staré houně ušitý. Všecko to zachovával v úzkostlivé čistotě. Kartáčování této garderoby, to byl obřad, který trval denně půl hodiny. Látka jeho kalhot i kaisorroku neměla už chloupku. Bylo znát jen okartáčovanou osnovu. Perka vyleštěná jako pan farář. Hustý vlas nazpět česaný, nabarvený nejprimitivnějším způsobem. Nabral na dlaň mastnou šminku, rozetřel ji sádlem a tím si natřel hlavu. V noci, aby nezašpinil podušku, měl hlavu pokrytu tvrdým kloboukem bez obruby – dovedeš si, čtenáři, představit, jak – ke všemu beznosý – vypadal? Když vycházel z domu pečlivě vyholen, nasadil si tvrdý klobouk, spíš už zelený než černý, špičky prstů levé ruky zastrčeny do kolmé kapsy kalhot, v pravé ruce zapálený doutník pochybné vůně, a v této nesmírně chudé čistotě pomalu a důstojně vykračoval do zkoušky. Co ušetřil na garderobě, to gurmánsky dovedl projíst. Jedl vždy dobře. A pil jen víno. S mírou ovšem. Vše s úžasnou grandezzou. O jeho smutném konci napsal jsem ve svém první knize.

Režisér Polák dával si k benefici veselohru "Don Cesar de Bazano", v níž hrál titulní úlohu, jednu z těch, na nichž si zakládal. Měl jsem v té hře roli nějakého herolda, který v jedné scéně přiběhne a zvolá: "Kočár paní hraběnky zvolá de Bazano."

Zkoušelo se. Dojde na můj výstup, vyběhnu na scénu, ale místo: "kočár paní hraběnky …" volám: "vůz paní hraběnky …" Nu, dnes by ta záměna v označení vozidla nebyla tak velkým přestupkem. Říci místo kočár – vůz. Dnes jsme si zvykli říkat o majiteli nádherné limuzíny, že má skvělý vůz. Říci o něm, že má skvělý kočár, by bylo jistě méně. Ale tenkrát, před padesáti lety, vůz přece jen znamenal méně než kočár. Tak se časy mění. To cítila také krásná paní ředitelová, hrající ohlášenou hraběnku, která po mém zvolání vystoupí na jeviště. Hned mne upozornila, že se u hraběnky může mluvit jen o kočáru. A abych si to tedy řekl ještě jednou, ale správně. Režisér scénu vrátí, přijde má nápověď, já vyrazím a při nejlepší vůli – zase s vozem. Rozumí se, zastydím se a honem opravím na kočár. Paní ředitelová pohlédne na režiséra a dopáleně křikne: "On je sto říci to i večer, ať si to, brepta, řekne ještě jednou". Scéna se vrací podruhé a já už zcela ztrémován a zmaten šeptám si před výstupem: kočár, kočár, kočár, až inspicient do mne strčí a sykne své "Ven!" Vyrazím, ještě mi hučí v hlavě: kočár, kočár, kočár, klopýtnu o laťku, zarazím se, pot mi vyrazí na čele, v hlavě temnou, nastane pauza a já konečně vyhrknu: "Vůz paní hraběnky …" Režisér praští do stolku, suflér zmizí v boudě, herci řvou smíchy, paní ředitelová křičí, že už toho má dost, prý to dělám schválně … Konečně jsem správně hlásil: "Kočár paní hraběnky de Bazano di Garoffa." A paní ředitelová s poznámkou "No, to je dost" vpluje uspokojeně na jeviště důstojně jako hraběnka. Oddychl jsem si a měl jsem co dělat, abych se do večera uklidnil. A opakoval si každou chvíli donekonečna: kočár, kočár, kočár, kočár. Jen, Kriste Ježíši, ne vůz! Kočár, kočár, kočár … Inu, přišel večer, napjat jako struna stojím v kulise, čekám na svou narážku. Paní ředitelová za mnou: "Pamatujte si – šeptá – řeknete-li vůz, nejdu na jeviště, ale vy poletíte. Ve voze se vozí hnůj a žádná hraběnka, to máte jako študovaný člověk vědět." Ujistil jsem, že vím, že si dám pozor, a opakoval si v duchu: kočár, kočár, kočár … Vtom zazní má nápověď, mně se zatmí v očích, zarazím se, hlava se mi zatočí, mozkem mi víří v divoké směsi: kočár, vůz, hraběnka, hnůj, vůz, kočár, hnůj, vůz – nohy jako z olova se nepohnou, až do mne někdo vrazí, já vypadnu a zařvu "Vůz". Dost – víc jsem ze sebe nedostal a odpotácel se přes jeviště na druhou stranu, ven. Jen jsem za sebou zaslechl jako z velké dálky hlas paní ředitelové: "Nemehlo, trdlo." Ale, zaplať Pánbůh, vyšla. Scéna pokračovala, oddychl jsem si …

Komická stará A. Štětková vlastnila několik kusů garderoby takzvané rytířské, jak se, bez ohledu na století, u divadla říkalo. Půjčovala je řediteli od případu k případu za malý honorář. Hrál se v tom i onen Don Cesar de Bazano. Jednou Polák řídit zkoušku jako vždy velmi svědomitě, pečlivě. Majitelka garderoby hrála ve hře starou doňu. Přihrne se na scénu a Polák ji důstojně upozorní, že má přijít z opačné strany. Ona že ne, prý chodí odjakživa z té strany, odkud přišla nyní. Polák už důrazněji jí namítá, že se mýlí, vždycky chodila z druhé strany. Ona, že prý půjde, odkud sama chce. Polák dopálen dupne, tady že on poroučí. Ona že jí nemá co poroučet, není žádná začátečnice, nebude ji učit hrát divadlo (byla to okřídlená věta, kterou tehdy na venkově slyšeli režiséři od starších herců velmi často), prý tomu rozumí právě tak dobře jako on a zkrátka půjde, odkud ona bude chtít. Tu se však režisér už nezdrží, rozkřikne se, madame (oslovil dvorně) je hloupá husa (doložil méně dvorně) a buď poslechne, nebo půjde od spolku ona či on. A dost! To ovšem věděla, že by asi prohrála, protože si ředitel velmi vážil Poláka jako herce i režiséra a nadto oba chodili spolu chytat ryby. Tož ona tu husu spolkla a podrobila se se zlověstně jiskřícíma očima. V téhle napjaté situaci zkoušelo se pak dále. Leželo to těžce ve vzduchu. Ale najednou si to Štětková rozmyslila, explodovala jako časovaná bomba, vřítila se na jeviště a zaječela na pana režiséra: "Dědku ošklivej (poukazujíc na jeho nos), kvadrobu nepůjčím a hrajte si svého Bazana třeba v podvlékačkách!" Odšuměla z jeviště a domů. Tak. A teď jsme stáli … Zkrátka, nehrálo se ten večer."

(ukázky byly mírně zkráceny)


Jak pokračovaly práce na zámku

Navazuji na poslední zprávu o rekonstrukci zámku ve 3. letošním čísle. Po prázdninách odešli brigádníci z řad žáků a studentů a opět pracuje jen několik stálých pracovníků – důchodců. Práce se soustředily na vnější vzhled čp. 63 – to je dům pod zámkem, kdysi součást zámeckého pivovaru. Byly zde opraveny trhliny a římsy, omítka, zavěšeny nové okapy, opraveno schodiště a podlážka a celý dům byl natřen. Zároveň byla opravena přilehlá část terasové zdi. Nakonec zde bylo zbouráno a odvezeno lešení. Na terasové zdi byla osazena další část nového kovového zábradlí.

Na prvním nádvoří byla omítnuta další část předzámčí, do zdi byly zabudovány kabely pro budoucí fotografický ateliér, vyměněny a natřeny okapy, natřena okna, opravena ostění a zasekány další pojistkové skříně. Byl položen rovněž zbytek obrubníků a provedeny další terénní úpravy. Také omítka konírny byla opravena a celá budova nově natřena. Při prohlídce střech byly vyměněny vadné tašky. Drobné úpravy se provedly i ve vinárně a v oddací síni.

Nejvíce se pracovalo v gotické části zámku. Zde byly zabetonovány dva kazetové stropy. Na tomto úkolu pracovali brigádníci po dvě soboty a neděle, protože plocha musela být položena najednou. I letos jsme našli pro tuto práci pochopení u občanů, takže se dílo podařilo. Bylo opravdu radost sledovat tuto partu při práci. Nestačil jedině vrátek, který byl neustále v pohybu. O této akci vyšel článek v Zemědělských novinách.

Brigádnicky byly položeny i těžké kabely od nového transformátoru přes celé nádvoří a parčík. Pak byly kabely zasypány, přikryty fólií a zahrnuty hlínou.

Nyní se soustřeďuje všechno úsilí na práce v gotické části zámku, což dává i perspektivu pro příští rok.

Jmenovitě dnes nikoho neuvádím, protože by jména brigádníků zabrala nejméně stránku. Chci jen vyslovit všem – brigádníkům i stálým pracovníkům – upřímné poděkování za splnění všech letošních náročných úkolů, za zodpovědnou práci.

Vladimír Holman, vedoucí rekonstrukce


Z vašich dopisů …

Marie Karlová, Markvartice: Jsem ráda, že moje rodná vesnička má štěstí na pracovité, obětavé a aktivní občany. Té vaší partě nadšenců přeji dobrý vítr do plachet a děkuji všem, kteří se svou příkladnou prací zapisují do kroniky rodné obce.

Hana Mařanová, Litoměřice: Vzpomínám na minulou neděli, kdy jsme ve Starých Hradech prožili milý den, sjezd naší třídy – ročník 1929. I když jezdím do Libáně velmi často, viděla jsem opět mnoho nového a krásného …


Staré Hrady v tisku (srpen – listopad 1979)

  • Horáčková Eva: Spolupráce osvětové besedy a školy. Český jazyk a literatura 1978–9, č. 10, str. 452–456. Obsáhlý článek upozorňuje na příkladu práce OB Libáň - Staré Hrady na spolupráci škol a osvětových zařízení.

  • Samšiňák Karel: Kamenné bohatství Jičínska. Předvoj 1979, říjen. Na pokračování vyšel obsáhlý článek o památkách lidových sochařů, v němž je vysoce oceněno sousoší v Sedlišti, sv. Gotthard od Zelenecké Lhoty, sochy ze Hřmenína atd. Z tohoto článku přineseme s autorovým svolením větší výtah.

  • Štětinová Dagmar: Libáňský kominík. Zemědělské noviny 20. 10 1979.
  • Mikšovič Ivan: Skicář v kominické brašně. Svobodné slovo 26. 10. 1979. Oba hezké články upozorňují na brožurku s kresbami Jaroslava Marka z Libáňska.

  • EK: Parta nadšenců. Zemědělské noviny 27. 9. 1979.
  • (eh): Starohradské léto. Pochodeň 17. 9. 1979. Články o letošních pracích na obnově starohradského zámku.

  • Cidlinová L.: Setkání s umělci. Předvoj 9. 11. 1979. Článek o besedě žáků ZDŠ Libáň s J. Žáčkem a Fr. Kožíkem na zámku.

  • O výstavě portrétů Františka Škody ve Starých Hradech informovaly Pochodeň 6. 9. a Předvoj 31. 8.

  • Na výstavu fotografií Marty Novákové ve Starých Hradech upozornily Učitelské noviny 8. 11., Předvoj 12. a 26. 10., Svobodné slovo 15. 10., Květy 11. 10., Pochodeň 11. 10., Zemědělské noviny 1. 10.

  • O našem časopise psal Předvoj 28. 9.

  • O výstavě pohlednic ve Starých Hradech referoval Zpravodaj Klubu sběratelů pohlednic č 4/1979.

  • A. Sitová napsala do Předvoje 19. 10. článek o otevření sbírek libáňského muzea ve starohradském zámku.

  • Zpráva o návštěvě osvětářů z Pardubicka ve Starých Hradech byla v Předvoji 5. 10.

  • O úsilí ing. Karla Vochoče o záchranu Starých Hradů psal v Předvoji 14. 9. František Vojtíšek.

  • Na vydání soupisu literární pozůstalosti Eduarda Štorcha uložené ve Starých Hradech, upozornila Helena Slavíková v Předvoji 21. 9. a EK v Ostroměřském zpravodaji č. 9/1979.


    Drobné zprávy

    Obě poslední letošní vernisáže proběhly úspěšně. 2. 9. bylo otevřena výstava portrétů Františka Škody a 14. 10. jsme zahájili výstavu fotografií Marty Novákové k Mezinárodnímu roku dítěte. Zahajovací projevy otiskujeme ve výtahu na jiném místě. Po vernisážích následoval vždy kulturní pořad: 2. 9. recitovala Hana Kofránková za doprovodu Vadima Petrova ml. verše Jaroslava Seiferta, 14. 10. přednesl Alfred Strejček Čtení z Kosmovy kroniky. Úvodní slovo na říjnové vernisáži doprovodili recitací Jaroslav Novák, Lenka Rancová a Alena Ryšanová; hrálo trio učitelů Lidové školy umění z Jablonce n/N. Obě kulturní odpoledne navštívilo vždy přes sto hostí, takže židle v sále nestačily. Umělcům patří dík za krásná vystoupení uvedená jako kulturní brigády.

    Osvětoví pracovníci okresu Pardubice navštívili 21. září zámek ve Starých Hradech a vyměnili si zde zkušenosti s představiteli Osvětové besedy Libáň – Staré Hrady. Doprovázel je pracovník Okresního kulturního střediska v Jičíně s. Karel Hlaváč. – 26. září si zámek prohlédli členové sborů pro občanské záležitosti z okresu Česká Lípa. Uvítali je zde předseda MNV Libáň J. Bernkopf a předsedkyně SPOZ Libáň J. Pavlíčková; hosté zhlédli i výstavu o činnosti libáňského SPOZu. Jsme rádi, že pracovníci ONV a OKS oceňují naši práci i tím, že sem přivádějí na výměnu zkušeností tyto hosty.

    Básník Jiří Žáček besedoval ve starohradském zámku se žáky ZDŠ Libáň dne 22. září. Do pamětní knihy zámku vepsal stručně: "Přišel jsem – viděl jsem – a podlehl jsem novému kouzlu Starých Hradů."

    Spisovatel dr. František Kožík navštívil Staré Hrady 5. října. Studoval ve zdejším archívu prameny ke své nové knize a zároveň uskutečnil i besedu pro žáky libáňské školy. Z jeho pera přibyla do pamětní knihy následující slova: "Po třech letech na Starých Hradech. Trvá tu ovzduší neuvěřitelného lidského úsilí. A trvá tu milé přátelské prostředí, za které je člověk vděčný. Děkuji za čtyřiadvacet hodin práce a pohody a přeji samé krásné dny, týdny, roky! Na shledanou!"

    Pamětní knihu starohradského zámku obohatil při své návštěvě 11. 11. 1979 několika řádky také zasloužilý umělec, malíř František Volf. Citujeme: "Co sem hezkého napsat, když je to všechno tak hezké, že je slovo psané proti tomu prázdné. Obdivuji se té milostivé píli." A jeho choť Marie Volfová dodala: "Šíříme slávu Starých Hradů i umných rukou všech budovatelů. Jejich obětavá, zapálená srdce nemůžeme dost vynachválit. Těšíme se na každé další shledání."

    Starohradský zámek navštívili v posledních týdnech mj. recitátorka prof. Jarmila Liebscherová-Štechová, herečka Zlata Adamovská, dr. Jaroslav Šůla z muzea v Hradci Králové, básník Jaroslav Moucha, malíř Petr Tamchyna, dr. Markéta Hallová z Muzea Antonína Dvořáka v Praze, MUDr. Antonín Fingerland z Hr. Králové, ing. Jarmila Průchová z Čsl. televize Praha, spisovatelka MUDr. Ludmila Vančurová, malíř Karel Retter, fotoreportér Bedřich Kocek ze Světa v obrazech, zájezdy z SONP Kladno, z MěKS Dobříš, Klubu důchodců z Lázní Bělohrad atd. Celkem navštívilo Staré Hrady do konce října 1979 3611 návštěvníků. Dále se zde konala 8. 9. okresní oslava Dne energetiků, 26. 10. zde měli schůzi pracovníci chirurgického oddělení OÚNZ Mladá Boleslav a 4. 11. tu členové libáňského mysliveckého sdružení uvítali kolegy z Francie.

    Zlatou svatbu oslavili v kruhu své rodiny dne 27. září manželé Marie a Bohumil Hnízdovi ze Starých Hradů. Blahopřejeme!

    Sjezdy spolužáků spojené s návštěvou zámku pokračovaly i letos na podzim. 8. 9. zde bylo 32 bývalých žáků libáňské školy roč. 1919, 6. 10. se sjelo 50 spolužáků roč. 1922 a 13. 10. se tu setkalo 56 účastníků sjezdu roč. 1929. 27. 10. byly Staré Hrady dějištěm schůzky absolventů jičínského gymnázia roč. 1955.

    V období školních prázdnin prováděly turisty na Starých Hradech opět absolventky libáňské ZDŠ. Letos to byly Ladislava Bočková, Milena Droznová, Jaroslava Hrdá, Rita Škodová, Eva Vacková, Ivana Vaníčková a Miluška Toboříková, dále ještě Pavlína Bacílková z Jičína. Všechny se zhostily svého úkolu na výbornou a navíc pomohly i při pracích na obnově zámku.

    JUDr. Svatopluk Volf s chotí věnovali do našich sbírek památnou hůl herce Karla Poláka, starohradského rodáka. Na její stříbrné rukojeti je vyryto věnování divadelních ochotníků z Polné z roku 1888. Děkujeme za vzácný dar!

    Libáňské muzeum bylo v minulých týdnech přestěhováno na Staré Hrady do místností předzámčí, kde býval starohradský MNV a knihovna. Stěhování a novou instalaci provedl s několika pomocníky odb. učitel František Vojtíšek. Slavnostní otevření sbírek se konalo 29. září za účasti ředitele Okresního muzea v Jičíně s. J. Jiránka a inspektora pro kulturu ONV Jičín s. O. Sedláčka, představitelů MNV Libáň a dalších hostí.

    Barevné fotografie účastníků letošního sjezdu rodáků a přátel Starých Hradů a Sedliště si můžete objednat na adrese: Mirek Špína, fotograf, 507 23 Libáň, Fučíkova 308.

    Kulturní kalendář: 1. 11. 1909 se narodil v Berlíně jeden z vedoucích ilegálních pracovníků KSČ za okupace Miloš Krásný. Nějakou dobu bydlel i v Libáni a na Ličně, odkud jeho rod pochází. Velký článek o něm otiskla Mladá fronta 3. 11. 1979.

    Tesař František Macoun z Bačalek zemřel 4. listopadu 1979 ve věku 74 let. Dlouhá léta pracoval na obnově starohradského zámku a ještě před několika týdny sem jezdíval. Rozloučili jsme se s ním 9. 11. v krematoriu v Nymburce; za všechny spolupracovníky promluvil s. Vladimír Holman. Frantíkova šikovnost a poctivá práce budou na zámku citelně chybět.

    Sňatky: Dne 27. října uzavřela v obřadní síni starohradského zámku sňatek naše dlouholetá spolupracovnice, členka rady OB Libáň - Staré Hrady Venuše Trnková. Ženichem byl Milan Novotný z Bystřice. Přejeme mnoho zdaru do budoucích let!

    Naši jubilanti: 23. 11. se dožívá 70 let pan František Čapek ze Sedliště. – 7. 12. oslaví 60. narozeniny paní Emilie Fidrichová ze Starých Hradů. – 13. 12. bude 88 let paní Františce Toboříkové ze Sedliště. Všem srdečně blahopřejeme!

    Úmrtí: 29. 8. zemřela v Praze ve věku 73 let paní Marie Havlíková, dcera lidové básnířky Marie Keblové. Stále vzpomínala na Staré Hrady a byla věrnou čtenářkou naší Kroniky. – 30. 8. zemřela po těžké nemoci paní Růžena Plachá ze Starých Hradů ve věku 61 let. Budeme na ni vzpomínat jako na hodnou a pilnou spoluobčanku.


    Osvětová beseda Libáň - Staré Hrady
    zve všechny občany, rodáky a přátele na

    II. Reprezentační ples

    který se koná v sobotu 2. února 1980
    ve 20 hodin v sále Kulturního domu Staré Hrady

    Hraje oblíbený orchestr ZV ROH Plastimat, řídí Alois Klár

    Je připravena bohatá tombola a četná překvapení

    Sál bude příjemně vytopen, občerstvení je zajištěno

    Vstup pouze na místenky a ve společenském oděvu

    Počet míst v sále bude omezen, stoly budou číslované

    Objednejte si včas vstupenky – písemně na adrese: Osvětová beseda, zámek Staré Hrady, 507 23 Libáň, nebo osobně u L. Keblové ve Starých Hradech a u H. Horáčkové v Sedlišti.

    Na shledanou se těší pořadatelé.


    Menu