Logo L.S.K. 1983–96


Číslo 4Ročník XVII.Prosinec 1994

Jaroslav Moucha

Zpěv života
Milan Martinec

Jaroslav Mrva a Staré Hrady

Sešli jsme se dnes na vernisáži výstavy malíře Jaroslava Mrvy. Není to jeho první výstava v těchto historických znovuzrozených prostorách zdejšího zámku. Tato letošní se uskutečňuje v roce umělcova životního jubilea.

Historie zámku ve Starých Hradech sahá až do období gotiky kolem poloviny 14. století s pozdějším hlavním jádrem renesančním. Bohužel nezájmem o jeho osud v nedávné minulosti došlo téměř k jeho zániku. Nadšením a obětavostí místních lidí, zejména pana učitele Holmana, se podařilo z trosek postupně tento objekt obnovit a nalézt pro něj i odpovídající kulturní uplatnění. Jednak jako literární archiv PNP a v dalších prostorách se uskutečňují pravidelné výtvarné výstavy. Nad hladkým chodem veškerého dění na zámku bdí čilá Osvětová beseda.

Moderní evropská malba 20. století je charakteristická mnohoznačností výtvarných forem oscilujících mezi dvěma protipóly, realismem a abstrakcí. Tyto formy byly ovlivněny jak malbou klasickou sahající až k renesanci a baroku, tak dobovými výtvarnými tendencemi a proudy 2. poloviny 19. století a začátku 20. století: impresionismem, fauvismem, expresionismem, kubismem, secesí a moderní malbou. S těmito výraznými vlivy se každý profesionálně školený malíř, na rozdíl od umělců lidových, musí ve své tvorbě vyrovnat. Snahou každého umělce je hledání vlastního adekvátního výrazu, který by nejoptimálněji vyjádřit jeho niterné pocity ve vztahu k realitě prožívané doby.

Život Jaroslava Mrvy je spojen s městem Hradcem Králové. Jeho bytostný vztah k umění i praktický talent jej přivedly ke studiu malby na Pedagogické fakultě UK v Praze v letech 1945–1949 u prof. Martina Salcmana a Cyrila Boudy, které si doplnil i studiem sochařství u prof. Karla Lidického. Období po skončení studií je poznamenáno hledáním vlastního výtvarného názoru, který charakterizuje řešení syntézy vztahů mezi formou, barvou a světlem. Námětově dává umělec přednost osobitě viděné malbě zátiší a krajiny, jejíž námětovou oblast si rozšířil některými cestami do ciziny. V některých raných dílech utvářených jako syntéza prvků krajiny a zátiší je patrné řešení formální výstavby obrazu s redukovanou barevností i světelností mající více či méně doprovodnou funkci. Postupně se však umělcova paleta rozjasňuje a barvě i světlu je dávána rovnocenná úloha vedle formy.

Od sedmdesátých let se v tvorbě Jaroslava Mrvy výrazně uplatňuje techniku pastelu, jejíž možnosti dokázal mistrovsky využít. Na rozdíl od olejomalby si u ní zachovává komornější redukovanou barevnost.

Charakteristickým prvkem umělcovy výtvarné formy, v níž se tak odráží sochařské školení, je výrazná obrysová zkratka, která je dále definována valéry barevných odstínů s vhodně volenými světelnými akcenty v rámci celkové kompozice.

Dnešní vystavený soubor je kolekcí děl ze současnosti. Prohloubený zájem o duchovní složku v tvorbě, související se zráním umělcova nitra, dokládají expresivně laděné portrétní práce. Nechybí několik obrazů jeho milované Kosti.

Závěrem bych chtěl popřát našemu jubilantovi a svému dlouholetému příteli Jarkovi hodně zdraví, pevnou mysl a zase někdy s jeho díly i s vámi nashledanou!

K výstavě artprotis

Je pro mě milou povinností zahájit výstavu tapiserií pěti výtvarnic, které se svou tvorbou dnes přicházejí do historických prostor starohradského zámku. Jsou to akademické malířky Anna Hlusičková, Alena Hubičková, Ilda Pitrová, Maria Škochová a Věra Vinařová. Jejich společným jmenovatelem je shodná volba výtvarné techniky – tapiserie artprotisu. Toto umění progresivní tapiserie není starého data. Teprve před pouhými pětadvaceti lety si tento československý patent začal hledat cestu k výtvarníkům i divákům. Od té doby nalezl mnoho příznivců. Svou domovskou příslušnost má v Brně, kde pracuje ateliér, který díla tohoto druhu dovádí do finální podoby. Mezi výtvarníky to byly zejména ženy, které dokázaly ocenit, že se v této výtvarné technice pracuje s přírodním materiálem – s vlněným rounem a vlněnou plstí, které jsou strojově přichycovány k podkladu. Dnes tapiserie artprotisy zdobí v monumentálním měřítku mnohé veřejné interiéry, zatímco v komorní podobě vstoupily do našich příbytků.

O jednotlivých autorkách vystavujících na Starých Hradech bych ráda řekla několik slov, abych vám přiblížila jejich tvorbu. Akademická malířka Anna Hlusičková pochází z Brna a v Brně také působí. Vystudovala tam Školu uměleckého průmyslu, a i když se ve své tvorbě věnuje různým výtvarným technikám, její srdce získal artprotis. V jejích lyricky laděných tapiseriích se často setkáváme s figurativními motivy. Zpravidla to jsou postavy žen, které zosobňují ženské touhy, tajemství i něhu, ale také poznání, že touhy se nemusí naplnit a že život je provázen ztrátami. Proto se v jejích tapiseriích někdy ozve nostalgický až baladický tón. V tapiseriích Anny Hlusičkové však lze číst i děj a vnitřní napětí. Toto vnitřní chvění shledávám v postavách pištců, flétnistek a v kompozici, která je zde vystavena a která byla inspirována Janáčkovou hudbou.

Druhá autorka, která přichází se svou tvorbou na Staré Hrady je akademická malířka Alena Hubičková. Je to kladenská rodačka a v Kladně také působí. Po druhé světové válce studovala na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u profesora Františka Muziky. Je pochopitelné, že tak výrazná osobnost našeho umění, jakou byl František Muzika, dokázala na dlouho ovlivnit tvorbu svých žáků. Tak tomu bylo i u Aleny Hubičkové, které však s vděkem rovněž vzpomíná na Muzikova asistenta Zdeňka Sklenáře, jenž studentům zprostředkoval poznání starého umění Dálného východu. Ačkoliv se pak Alena Hubičková zabývala různými grafickými úkoly, graficky upravovala knihy i gramodesky, umění Dálného východu ji stále přitahovalo. Nakonec ji potkala šťastná souhra okolností, když v roce 1973 se svým manželem profesorem Jiřím Hubičkou odjela do Japonska, kde Jiří Hubička jako klavírní virtuos vyučoval na hudební akademii v Tokiu. Alena Hubičková si odtud odnesla řadu podnětů, které se v dalších letech promítly do jejích artprotisů. Lze to spatřovat v tom, jak využívá motivů květin, listů, jaký má výtvarný cit pro pohyb oblaků, neklid vody, vanutí větru a záchvěvy vánku, o čemž vypovídají i díla zde vystavená. Přesto se domnívám, že pro ni byla neméně silným inspiračním zdrojem hudba, umění, které kolem ní po celý život zní. Však také vytvořila řadu tapiserií s hudebními motivy.

Třetí výtvarnice, kterou dnes vítáme na Starých Hradech, je akademická malířka Ilda Pitrová, která působí v Brně. Absolvovala Školu uměleckého průmyslu v Bratislavě. Na tato studia pak navázala studiem divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze. Z těchto dvou studijních směrů vychází i její umělecké působení. Věnuje se malbě a tvorbě artprotisu a ve spolupráci s profesionálními divadly se zabývá scénografií a zejména kostýmním návrhářstvím. Na jejích tapiseriích se často setkáváme s motivem přírodních jevů, které vytvořily tektonické síly. Ilda Pitrová je však svým výtvarným pojetím posouvá do symbolické výpovědi o podstatě bytí na této Zemi. Z její tvorby bych se ráda zastavila u monumentálního, pět metrů vysokého Věčného menhíru, který je tu vystaven a který považuji za dílo pro její tvorbu příznačné. Klade nám řadu otázek, tak jako nám je kladou skutečné menhíry uprostřed krajiny, ať už jsme se s nimi setkali v Anglii, Francii, nebo na našem území. Když před nimi stojíme a tyto otázky si uvědomujeme, nezbývá nám nic jiného, než si pokorně přiznat, že o životě na této Zemi toho zatím víme málo. A právě tuto myšlenku, toto poselství spatřuji ve volbě námětů Ildy Pitrové.

Čtvrtá umělkyně, jejíž tvorbu dnes poznáváme na Starých Hradech, je akademická malířka Maria Škochová. Je to pražská výtvarnice, která studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u profesora Antonína Kybala, u něhož dělala i aspiranturu. Věnuje se jak gobelínu, tak tapiserii artprotisu. Její tapiserie nás upoutají bohatou škálou barev od tlumených tónů až po barevně kontrastní kompozice. Volba námětů zpravidla určuje barevné ladění. Autorku přitahuje to, co patří k základům veškerého života. Má smysl pro prostor, světlo, vodu. Miluje přírodu a prostřednictvím vegetativních prvků dokáže sugestivně vyjádřit své nálady, pocity, poznatky. Hledá nové možnosti svého výtvarného projevu. Svět přírody a barev je pro ni nevyčerpatelnou inspirací.

Konečně pátá výtvarnice, kterou vítáme na Starých Hradech, je akademická malířka Věra Vinařová. Je to pražská výtvarnice, která rovněž vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze u profesora Kybala. V jejích tapiseriích se objevují architektonické motivy i barevné dynamické abstrakce. Věra Vinařová patří k těm autorům, kteří se nespokojují dosaženým výsledkem. To na výstavě dokazuje i tím, že se věnuje dalším výtvarným technikám. Vedle artprotisu tu vystavila i abstrakce provedené technikou aradekoru. Její potřeba neustále objevovat nové výrazové polohy vnáší do její tvorby vnitřní napětí. Je to vzrušující svět lidského a uměleckého hledání a nalézání.

K těmto stručným charakteristikám autorek je třeba ještě dodat, že všechny mají za sebou řadu samostatných výstav i výstav kolektivních a rovněž vystavovaly v zahraničí.

Jak už bylo v úvodu řečeno, společným jmenovatelem jejich tvorby je shodná volba výtvarné techniky, kterou je tapiserie artprotis. Jejich výběr námětů, jejich kompozice jsou však zcela individuální osobitou a subjektivní výpovědí o světě, který je obklopuje, a o životě, který prožívají. Ve svém souhrnu je to výpověď hluboce lidská, které je obzvláště třeba v tak neklidné a rozbouřené době, jakou prožíváme. Proto bych při této příležitosti autorkám ráda popřála hodně dobrých inspiračních zdrojů, hodně síly a pevného zdraví, aby v nastoupené cestě mohly dál pokračovat a vytvářet další hodnotná díla, která nám divákům přinesou pocity radosti a harmonie.

PhDr. Zora Dvořáková

Na vernisáži výstavy Jana Šimka

Vážení a milí občané starohradští, byl jsem potěšen, že se mi dostalo cti a mohl jsem ve vašem, vaší obětavou prací doslova z trosek zvelebeném zámku zahájit 8. října 1994 výstavu mladého talentovaného malíře Jana Šimka.

Při cestě k vám jsme projížděli malebným krajem Českého ráje, kde člověku div štěstím a opojením nevytrysknou slzy nad krásou, která nám tak silně připomíná slova naší hymny "Český ráj to napohled". Celá plejáda znamenitých umělců – malířů, básníků, spisovatelů se ne nadarmo nechala inspirovat krajem, jenž nám tak hluboce vstoupil do povědomí i do našich srdcí. U vás, milí přátelé, bydlí asi sám Bůh, štěstí pohoda a hodní lidé. Proto tolik umělců se rádo do vašeho kraje vrací a oslovuje ho svým uměním. Přeji vám to z celého srdce.

Vzpomínám si na českého malíře Otakara Nejedlého, Oťase, který se svými žáky z pražské Akademie výtvarných umění zajížděl když ne zrovna na Cejlon, tak jistojistě do kraje nedaleko Trosek, Sobotky, Jičína – prostě do Českého ráje. Aby mohl ubytovat ve volné přírodě svou početnou malířskou speciálku, zakoupil zřejmě od nějakých cirkusáků šapitó a od Američanů vůz Unra. Této tak početné rodině byl vždy laskavým tátou, principálem a dle zásluhy také všemi milován. Nepokazil žádnou legraci, ba ani domnělé mínění školní mládeže, která si myslela, že přijel pravý cirkus se vším všudy. Večerní představení se podle daných možností a nápadů žáků prof. Nejedlého samozřejmě konalo. Hlavním režisérem nemohl být nikdo jiný než náš milovaný "Oťas", s ním jeho asistent Láďa Struha a český vynikající sochař Jan Lauda. Ten potom pro všechny vařil znamenité polévky.

Vidíte, moji milí, nějak jsem si zavzpomínal a úplně odbočil od hlavního úkolu našeho společného setkání. Mám uvést výstavu mladého malíře. Je jím pětatřicetiletý malíř Jan Šimek, v jehož malířský vzestup věřím, neboť jeho výstava u vás je toho důkazem. Je to člověk skromný, pracovitý. Má vynikající rodinné zázemí, což považuji za nesmírně důležité. Vzpomeňme na slova T. G. Masaryka, jež často připomínal národu: "Pokud bude silná rodina, bude i stát v rovnováze".

Obrazy Jana Šimka jsou působivé svou úderností, barevností a celistvostí. Vím, jak nesnadné je v našich ateliérech zápasit s myšlenkou, nápady, ale s i uskutečňováním našich smělých představ. Dát do kupy cyklus, trápit se, nespat, být odpovědný sám k sobě. To jsou předpoklady každé profese, každé poctivé práce. Co jen člověka potká trápení, než se alespoň trochu přiblíží své představě. Je to taková nekonečná čára života, jako napovězená věta bez tečky.

Stejně si myslím, ž jsou věci nedramatizovatelné, nepopsatelné. Výsledkem celého procesu musí být práce a zase jenom práce. Vůně terpentinu, zvědavost při otvírání keramikovy pece, to je stejné jako vůně chleba právě vytaženého zase z jiné pece. To jsou ty pocity a naše drogy, bez nichž asi nemůžeme být. Dílo buď promluví, osloví diváka a vnikne hluboko do nitra duše – nebo propadne. Když musí umělec obhajovat své dílo před divákem a vysvětlovat, "co tím chtěl básník říci", potom takovému umělci nevěřím. V našem případě, u pana Jana Šimka, tato teorie neplatí – a zaplať Pán Bůh za to!

prof. Miroslav Hracha

Milí spoluobčané, rodáci a přátelé!

Nadešel opět čas vánoční, čas vzpomínek a porozumění. Rodiny usedají k štědrovečerní večeři, vzpomínají na své příbuzné a přátele, otvírají se lidská srdce. Ve svátečních dnech přicházejí přátelé a známí, hovor často zabrousí k dávným časům. A právě této sváteční atmosféry bych chtěla využít ke své prosbě.

Jsem kronikářkou obce Sedlišť. Tato kronika je poměrně mladá, založil ji po 1. světové válce pan Dlouhý, pak ji doplňoval pan učitel Holman, ale dosud jsou v zápisech četné mezery a hlavně chybí ucelenější pohled na dávný život naší vesnice. K tomuto pohledu patří i vypsání starých zvyků a obyčejů. A právě zde vás prosím o pomoc. Využijte dlouhých zimních večerů, využijte svých vzpomínek a vzpomínek při setkáních s příbuznými a přáteli, zamyslete se, jak se u vás před dávnými lety slavily vánoce, jaké lidové zvyky se provozovaly v celém vánočním období od svátků sv. Barbory a Mikuláše až do Tří králů, jaký průběh měla štědrovečerní večeře atd., atd. A když už budete v tom vzpomínání, vypište i další své vzpomínky na své mládí – jaké zvyky se u nás provozovaly po celý rok, jak se bydlelo, jak vypadala vesnice a její okolí, jak probíhaly práce na poli – prostě vše, na co se pamatujete a co charakterizovalo život na vsi. Nezapomeňte na recepty starých krajových jídel.

Nebojte se, že neumíte psát, že děláte chyby, že nemáte dobrý sloh. Hlavní jsou fakta, která, když se alespoň stručně nezachytí na papír, odcházejí do nenávratna.

Své vzpomínky mi můžete předat osobně nebo mi je pošlete na adresu redakce našeho časopisu. Rádi alespoň některé z nich uveřejníme!

A myslím, že takovéto příspěvky uvítají i kronikáři všech obcí Libáňska – takže tato výzva neplatí jen pro Sedlišťské! Vždyť dobře vedená a doplňovaná kronika je vizitkou každé obce dnes i v budoucnosti.

PhDr. Eva Bílková

 Komunální volby proběhly ve všech obcích Libáňska bez problémů 18. a 19. listopadu. Seznam členů obecních zastupitelstev přineseme v příštím čísle; dnes jen oznamujeme, že v Libáni je starostkou opět Milada Zubatá a její zástupkyní Karla Tyrychtrová, ve Starých Hradech je starostou Josef Miclík a jeho zástupkyní Jaromíra Kánská, v Sedlištích je starostou Karol Bílek a zástupcem Bohumil Císař.

Už ty mlýny domlely …

Dávno, dávno již tomu, kdy v Čechách na potocích klapaly mlýny, kdy krajánkové chodívali od jednoho mlýna ke druhému, kdy pan otec ze mlýna byl pán s velkým P.

Stejné tomu bylo i v našem kraji, jak o tom svědčí pomníky zašlé slávy mlynářského řemesla. K návštěvě romantického údolí zvané Dola pod Važicemi, nás inspiroval článek Karola Bílka "Údolí devíti mlýnů", který uveřejnily Zemědělské noviny v roce 1982.

Zavzpomínali jsme si spolu s Máňou Peklovou-Hlavatou a Fandou Šíbou, kterého jsme požádali o návštěvu tohoto údolí, kam naši otcové vozili obilí na mletí do mlýnů, které klapaly na potoce Mrlina, tekoucím od Markvartic k Sedlišťům. Připomeňme si je: pod Rakovem to byl mlýn Grohův, dále Svěrákův, na dalším úseku Procházkův a Bobkův, poté Brožův, Jílkův; u silnice ze Hřmenína do Sedlišť Janďourkův a Říhův a na křižovatce směr Sedliště-Bystřice byl mlýn Rohlíčkův: V současné době již žádný z nich neklape, dva z nich byly dokonce rozbořeny, ostatní byly přeměněny na obytné nebo rekreační stavení. Nejzachovalejší mlýnské zařízení se nachází u Bobků. A právě tam směřovaly naše kroky.

Přivítala nás milá paní Bobková. Pan Otec její manžel, již nežije. Se zájmem jsme si prohlédli zařízení mlýna, které zhotovil před válkou otec pana Bobka a poté modernizoval manžel paní Bobkové. V roce 1947 zavedl elektřinu, před tím otáčelo mlýnské soukolí vodní kolo o průměru 7,20 m a později je poháněla Francisova turbina. Obdivovali jsme bytelné zařízení, provedené převážně ze dřeva: sýpky, fukar neboli trier (t.j. čistící zařízení), vážicí zařízení, mlecí stolice, kapsové výtahy pro obilí a mouku. U Bobků se mlela z pšenice hladká i hrubá mouka a krupice. Ze žita byla tzv. vejražka, z ječmene kroupy. Ještě dnes si můžeme přečíst na ostění tzv. melné. Jeden q pšenice Kčs 47,–, žita Kčs 43,–, šrotování Kčs 18,–, mačkání na ovesné vločky Kčs 10,–.

V roce 1951 se mlýn uzavřel z moci úřední jako malý a přebytečný. Bobkovi vlastnili tehdy 100 q obilí na výměnu, a to museli odevzdat za 215 Kčs za 1 q do Starých Hradů p. mlynáři Dubskému. V roce 1953 přišla měnová reforma, peníze vzaly za své a mlýn se zastavil. U mlýna bylo ještě 2,5 ha pozemků, které byly zabrány v šedesátých letech pro JZD Bystřice k pastevním účelům.

Paní Bobková dodává, že ve mlýně se učili budoucí mlynáři: každý třetí rok se vyučil jeden chlapec, který se stal mládkem, starší zapracovaný se stal stárkem.

Bobkův mlýn má i krásné okolí, zahrádku s květinami, čistý rybníček, v němž bychom si mohli ulovit i pstruhy. Za mlýnem se střídá les s poli a loukami. Nedotčená příroda je naplněna příjemným vzduchem.

Prožili jsme pěkné odpoledne díky paní Bobkové, která nás zasvěceně provedla zařízením mlýna a samozřejmě nechybělo ani pohoštění. Velice nám chutnaly tzv. tlusté placky, sypané mákem a k tomu doušek pramenité vody. Naši vnuci Jan a Tomáš se zvážili na váze zvané decimálka a byl to pro ně zajímavý zážitek proběhnout se po patrech mlýnice.

A co bude s mlýnským zařízením dále? Ptáme se paní Bobkové. Památkáři je prý chtějí převézt do skanzenu anebo se možná zachová, nakonzervuje v této podobě zde u Bobků. Zatím však není rozhodnuto. Přejme si, aby tento zajímavý výtvor našich předků byl zachován pro poznání a poučení i příštím generacím!

Jarmila Havelková-Kyzivátová

Blahopřejeme!

29. srpna 1994 bylo Josefu Hruškovi ze Zelenecké Lhoty 85 roků. Při této příležitosti mu blahopřáli všichni členové Hasičského sboru a mnozí další gratulanti.

Josef Hruška nám při této příležitosti vyprávěl o svém životě: "Narodil jsem se roku 1909 ve Starých Hradech v čp. 24. Pocházel jsem z chudé rodiny. Otec byl krejčí, matka pracovala na panském dvoře. Bylo nás sedm dětí. Do školy jsem chodil osm let do Libáně, ale již tehdy jsem muset pást husy a pomáhat i u cizích lidí. Ve 14 letech jsem šel pracovat s matkou ke dvoru.

Jednou přišel nějaký člověk, kterého jsem neznal, a ptal se po matce. Ta vázala na dveře slámu. Dohodli se o mně, že půjdu sloužit k Dovolovům do Bystřice. V neděli jsme se tam byli podívat a v pondělí jsem nastoupil službu. To bylo roku 1923. Sloužil jsem tam 16 měsíců za 60 korun měsíčně. V roce 1925 jsem přešel sloužit k Podzimkovům také v Bystřici ke koním. To jsem dostával již 90 korun měsíčně. Sice jsem se chtěl učit zedníkem, ale byli jsme chudí a nebylo z čeho učení platit. Tak jsem sloužil dál – nejprve u Kupců na Zelenecké Lhotě čp. 19. Pak jsem přešel v téže vesnici k Linkovům, kde sloužila i má sestra. Byl jsem opět u koní, to se mi líbilo, a tak jsem tam zůstal tři roky. V roce 1931 jsem i se sestrou přešel do Seletic k Lacinovům – ale pak jsem musel k vojenskému odvodu a 1. 10. 1931 jsem narukoval na Slovensko do Košic – také ke koním, k dragounům. Po ukončení presenční vojenské služby v roce 1933 jsem se vrátil jako kočí k Linkovům na Zeleneckou Lhotu.

V roce 1934 jsem se oženil, krátce jsme s manželkou sloužili u Brojírů ve Skuřině, ale zase jsme se vrátili k Linkovům. Bydleli jsme v sušírně ovoce, kde se nám narodili i tři synové Jan, František a Josef.

V roce 1944 jsem sloužil v Zelenecké Lhotě u Vondráčků a po roce jsme zde koupili od Filipů domek č. 27, kde jsme s manželkou začali od základů hospodařit. Nakoupili jsme dobytek, ale chodil jsem dál pomáhat k sedlákům, pracovat na kampaň do libáňského cukrovaru nebo do Jakubcova kamenolomu. Mezitím se nám narodil v roce 1948 čtvrtý syn Luboš a v roce 1952 vytoužená dcera Jiřinka.

V roce 1956 jsem nastoupil na stálou práci v lese, kde jsem až do důchodu v roce 1969 pracoval s motorovou pilou a pak do roku 1983 v pěstební činnosti. Dvakrát jsem zde utrpěl pracovní úraz.

I při své těžké práci jsem měl několik koníčků, kterým jsem se hodně věnoval. V Kroužku divadelních ochotníků na Zelenecké Lhotě jsem často a rád hrával divadlo, od roku 1946 jsem pěstoval myslivost a již od roku 1935 jsem členem Hasičského sboru – tedy 59 roků. Dvacet roků (1949–1969) jsem byl velitelem sboru a pak ještě dva roky předsedou. Po tři volební období jsem byl také poslancem MNV Zelenecká Lhota."

Tolik tedy slova Josefa Hrušky: Náš oblíbený jubilant žije spokojeně ve svém domku, který si v roce 1961 přestavěl. Před deseti lety oslavil zlatou svatbu – škoda, že se té diamantové nedožila jeho choť Jiřina (zemřela roku 1992).

Zapsal Jaroslav Čuban

 Libáňský kominík pan Jaroslav Marek zemřel před 5 lety, 23. listopadu 1989. Bylo mu 94 roků a do posledních chvil byl plný zájmu o veřejné dění. Měl výjimečný smysl pro záchranu památek v celém svém kominickém rajonu. Tak mu doma pomalu vznikalo malé muzeum plné archeologických nálezů, národopisných památek, regionální literatury atd. Sám pak vytvořil desítky výborných kreseb roubených stavení a dalších pozoruhodností Libáňska, a dokonce i několik modelů staveb, které nyní obdivují návštěvníci starohradského zámku v jeho expozici. A v úctě před jeho dílem se sklánějí odborníci. Nezapomeneme ani my.

Dušičková vzpomínka

Psal se druhý listopad. V kalendáři je vepsáno Památka zesnulých. Chodíme na hřbitov, abychom uctili památku svých nejdražších. I já přicházím ke hrobu, abych na něm rozsvítil světlo věčnosti. Letos jsem si mimo jiné povšiml pečlivě upraveného hrobu, na němž je napsáno Rodina Toboříkova. Marta Toboříková roz. Brabcová. Už neuvěřitelných dvacet roků můžeme jen vzpomínat na ženu šlechetného srdce, která rozdávala mnoha lidem dobré vůle to nejlepší, dobro a úsměv. Bylo to 15. prosince 1974, kdy dotlouklo její srdce naposled. Bylo devět dnů před svátky vánočními, které mají být svátky klidu a pohody.

Nedalo mi nevzpomenout na ženu, která má velký podíl na obnově starohradského předzámčí. Se zednickým mistrem panem Jouklem má zásluhu na vybudování kulturního domu. Podávala tašky mistru Škodovi při zastřešování zámku. A pak na žádost pana učitele Holmana uvedla do provozu zámeckou restauraci, kterou vedla tři roky. Chodilo sem v té době mnoho lidí místních i z okolí, hlavně z Libáně. Vítala je s úsměvem, lidé se sem rádi vraceli a oceňovali dobrou obsluhu.

Práce paní Toboříkové by neměla být zapomenuta. Přejme jí klidný odpočinek na starohradském hřbitůvku. Kdo byl milován, není zapomenut – i to je napsáno na jejím náhrobku.

Ladislav Tuláček

Psalo se před pěti čtvrtinami století

Konec 60. let 19. století byl ve "velké" politice bouřlivý. Tzv. prosincová ústava z roku 1867 notně rozehřála krev českým občanským i šlechtickým politikům. Jejich špičky se natruc vídeňské liberální vládě vydaly do Ruska, budoucí Národní divadlo pak mělo konkurovat uherskému parlamentu. "Malá" obecní politika byla o poznání klidnější. Ale o to snadněji se její drobné záště stávaly velkými. Ať měly původ národnostní, občansky přívrženecký, později stranický (staro- a mladočeši), nebo – nejčastěji – čistě osobní, spočívající v závisti, nabubřelosti, neochotě a hlouposti. S odstupem doby působí novinářská reflexe obecního konfliktu možná podivně, nesrozumitelně a směšně. Dnes jsme přece už zralí občané, a ne závistiví sousedé, jsme slušní partneři obecního dialogu. Jsme? Zamysleme se, ale nejprve se začtěme do časopisu HLAS, roč. VII (1868), č. 15, s. 176, z 9. 4. 1868 – příloha Samospráva.


Z Libáně. Obrázek vzájemné úslužnosti. Okresní starosta libáňský obdržel z předsednictví okr. výboru soboteckého následující k jeho "vlastním rukoum" nadepsaný list:

Slavné předsednictvo okresního výboru v Libáni!      Čís. 144

Úřadovna okresního výboru libáňského zaslala sem pouze pod obálkou zapečetěné dopisy čís. 43, 51, nadepsané: "představenstvu v Markvarticích, Rakově, Lhotě Zelenské a důchodenské správě v Domousnicích."

Kdežto přípis za doručení přiložen nebyl, uzavřel okresní výbor zapečetěné listy čís. 43 a 51 jednoduše uložiti.

An nyní opětně list čís. 44 bez všeho přípisu sem zaslán byl, usnesl se okr. výbor v schůzi dne 22. t. m. odpověděti slavnému okresnímu výboru, že jeho výpravnou a poslem není, a má-li něco vykonati, že zasluhuje a zdvořilost toho vyžaduje, aby písemně o to požádán byl, a proto že se proti podobnému zneuctívání ohražuje.

Navraceje spis čís. 44., žádám Slavné předsednictvo, aby o tom slavný výbor okresní uvědomilo a úřadovnu upozornilo.

Z předsednictví okresního výboru v Sobotce dne 26. března 1868.


Starosta A. Knallmayer

Nevíme, zdaž okresní výbor libáňský vůbec na sousední a kolegiální okr. výbory přípisy, představeným a jiným stranám k dodání a doručení – toliko pod obálkou, beze všeho přípisu a požádání zasílá, aneb, jaký spůsob jiné okresní úřadovny při oznamování těch kterých dražeb a pronájmů zachovávají, ale že okresní výbor sobotecký bez přípisu naň došlé listy a oznámení místo aby je byl nadepsaným doručiti dal – stranou ukládá, to zdá se nám přec poněkud neúslužné. Příliš malicherné jest však to, že se konečně usnesl, poslední nadepsaný list okr. výboru libáňskému místo doručení vrátit, poněvadž se takovýmto způsobem, totiž "bez přípisu a požádání" jak praví "zneuctěna" vidí, a tudíž proti tomu ohražuje. Nemůžeme ani věřiti, že by okr. pan starosta sobotecký tak opravdu to myslel s tím zneuctěním, sice by nepodpisoval dopisy na jiné výbory okresní tužkou; neboť lze zřejmě pozorovati, že ten samý nejdříve tužkou a pak teprv perem podepsán jest.

Tak jedná se tedy zde mezi dvěma sousedními okr. výbory. Co vůbec kolegialita aneb byrokracie a co vlastně slušnost aneb zneuctívání jest, pozná laskavý čtenář z přípisu uvedeného.

Martin Sekera
František Táborský

Fauna a flora Na vrchách

(pokračování)

předchozí článek

Přelety cca 20 ks v zimě mezi vsí Sedliště a Borkem. Mlynařík dlouhoocasý(Aegithalos coudatus), v zimě v hejnu cca 18–20 kusů poletovalo v korunách stromů Bukoviny a občas přiletěli až do zahrad vsi Sedliště. Žluna zelená (Picus viridis), cca 1 pár sídlil v Borku, 1 pár v Sitinách a 1 pár v zahradách jižního svahu Vrch. Strakapoud velký (Dendrocopos major), cca 1 pár v Borku, též zalétá do lesa Bukoviny, 1 pár v Sitinách s přelety do strží na Dolách, 1 pár v zahradách vsi. Strakapoud malý (Dendrocopos minor), jen některou zimu pozorován přelet 1 kusu v zahradách za vsí. Poštolka obecná (Falco tinnunculus), cca 1 pár na 50 ha, lovila po celých Vrchách od Sitin až k Borku. Byla vítaným a chráněným pomocníkem zemědělců. Sýček obecný (Athene noctua), cca 2 páry, lovil mezi vsí a Borkem, hnízdil a sídlil ve vykotlaných kmenech starých ořešáků v Sedlišti na Svobodově zahradě čp. 1. Brhlík lesní (Sitta europaea), hnízdil a sídlil v lese Bukovině, 1 pár zalétal v zimě mezi Borkem až do vsi na krmítka. Datel černý (Dryocopus martius), hnízdil a sídlil v lese Bukovině, 1 pár přilétal v zimě do zahrad. Dlask tlustozobý (Coccotraustes coccotraustes), hnízdil též v Borku a Sitinách po 1 páru, v tuhé zimě zalétal na krmítka do vsi. Jestřáb lesní (Accipiter gentilis), 1 pár sídlil a hnízdil v lese Peklo, na lov zalétal až na Vrcha. Myslivci byl pronásledován a jeho přemnožení bylo hlídáno. Káně lesní (Buteo buteo), 1 pár sídlil a hnízdil v Bukovině, na lov zalétal do Borku a na Vrcha. V zimě způsobovalo škody na koroptvích, bylo proto myslivci pronásledováno a udržován přijatelný stav 1 páru. Králíček obecný (Regulus regulus), v zimě pozorován vždy 1 pár na mezích jižního svahu Vrch od Borku ke vsi až do zahrad. Králíček ohnivý (Regulus ignicapillus), v zimě poletoval 1 pár po travinách vysokých mezí od Borku až do vsi. Havran polní (Corvus frugilegus), hnízdění nebylo pozorováno. Výskyt v této oblasti byl pouze v zimujících hejnech spolu s vránami a kavkami. Vrána obecná černá (Corvus corone corone L.), 1 pár hnízdil v Borku a 1 pár v Sitinách. Vrána nebyla vítána v lovných revírech. Vrána obecná šedá (Corvus corone cornix L.), 1 pár hnízdil pravidelně v Sitinách. Byla myslivci pronásledována. Vrabec domácí (Passer domesticus), ve vsích velmi četný, v zimě měla hejna až 50 kusů, stálý návštěvník stodol, v každé chalupě v průměru 2–6 hnízd. Střízlík obecný (Troglodytes troglodytes), cca 6 párů v Bukovině, 4 páry v Sitinách. Do roku 1945 žil v živých plotech ve vsi v počtu asi 4 párů. Puštík obecný (Strix aluco L.), cca 1 pár sídlil v Borku na zahradě usedlosti čp. 1, 2 páry v Sitinách. Vrcha byly jeho lovištěm. Hýl obecný (Pyrrhula pyrrhula), jen některou zimu byly zpozorovány 2 páry v hejnku, v létě nebyli spatřeni. Stehlík obecný (Carduelis carduelis), v zimě létající hejnko cca o 12 kusech prohledává na vysokých mezích semeníky bylin. Jedno hejnko na jižním svahu Vrch. Šoupálek dlouhoprstý (Certhia familiaris), pozorován ojediněle v zimě v Borku, a i v zahradách. Křivka obecná v této oblasti nesídlila. Sova pálená (Tyto alba), před r. 1940 1 pár ve vsi. Kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum), ještě v roce 1970 pozorován v dolní části Borku. Přehled zimujících ptáků je možné věrohodně sestavit, neboť v zimě jsou spolehlivě rozeznatelní i pokud jde o jejich množství výskytu.

V této oblasti nehnízdila kavka obecná, spatřena pouze v zimě ve společenství vran a havranů, hnízdila až ve Starých Hradech. Ťuhýk šedý byl občas za zimu spatřen 1 kus v blízkosti krmítka ve vsi.

Ze stěhovavých ptáků uvedu jen ty druhy, které jsem rozpoznal, a výčet druhů bude pouze částečný:

Skřivan polní (Alauda arvensis), cca 1 pár na 1 ha. Je možné prohlásit, že Vrcha patřily skřivanům, neboť plynulý proud zpěvů doprovázel zemědělce při polních pracech. Křepelka polní (Coturnix coturnix), cca 1 párek na 5 ha. Tento stěhovaný pták byl málokdy zastižen v letu, zato však se prozrazoval svým hlasem znějícím na "pět peněz". Převážně se zdržovaly kolem mezí. Pěnkava obecná (Fringilla coelebs), přezimuje pouze několik jedinců ve společenství polních vrabců, v létě je poměrně hojná. Červenka obecná (Erithacus rubecula), cca 2 páry v Borku a též v Sitinách, každou zimu byl spatřen 1 zimující kus ve vsi. Drozd zpěvný (Turdus philomelos) po 1 páru v Borku, ve Skaličkách, v zahradách vsi a 2 páry v Sitinách. Sýkora modřinka (Parus caeruleus), v zimě přeletovala po švestkách od vsi až do Borku, cca 4 přezimující kusy, a zalétaly na krmítka. V okolních lesích do podzimu létala hejna o počtu cca 12 kusů ve vrškách stromů před odletem na jih. Dudek chocholatý (Upupa epops), asi do roku 1935 hnízdil pravidelně 1 pár v sedlišťských zahradách pod oborou. Krahujec obecný (Accipiter nisus), cca 1 pár na jižním úbočí Vrch včetně Borku. Lovil v keřovém porostu mezí, zvláště na odpočívadlech přelétavých ptáků. Břehule říční (Riparia riparia), asi do r. 1950 hnízdila v Sitinách ve sprašové stěně nad potokem, asi 4 páry. Ostříž lesní (Falco subbuteo), vzácně spatřen v Borku. Holub hřivnáč (Columba palumbus), cca 2 páry hnízdily pouze v Sitinách a za potravou přilétali na Vrcha. Ve žních a později přilétala velká hejna holubů na strniště a v té době byli hledanými lovnými ptáky. Hrdlička divoká (Streptopelia turnur), do r. 1940 byla ojediněle spatřena v Borku. Hrdlička zahradní (Streptopelia decaocto), před válkou nebyla pozorována. Po roku 1945 se přistěhovala a postupně došlo ke značnému rozmnožení ve vsích. V Borku a v Sitinách nebyla usídlena. Husa velká (Anser anser), zaznamenány pouze přelety hejn s pastvou na strništích. Kachna divoká (Anas platyrhynchos), hnízdila též na údolních potocích a ve žních byly pozorovány při pastvě na strništích. Jiřička obecná (Delichon urbica), hnízdily ve vsích a na své lovy létaly i nad poli Vrch, cca 1 hnízdo na obytný dům. Vlaštovka obecná (Hirundo rustica), hnízdila ve vsích, lovila nad poli, cca 1 hnízdo připadlo na malý chlév do 5 kusů dobytka a 2 hnízda na chlév s deseti kusy dobytka a 1 hnízdo na koňský chlév. Konipas bílý (Motacilla alba), četný v údolích a ve vsích, na polích kolem mokřin a byl přítomen při sečení travin a při podzimních polních pracech. Konipas luční středoevropský (Motacilla flava flava L.), každý rok 1–2 páry byly pozorovány v bukovinském údolí. Kukačka obecná (Cuculus canorus), cca po 1 páru v Bukovině a v Sitinách až Dolách. Kvíčala obecná (Turdus pilaris), byly zaznamenány pouze jarní přelety, hnízdění a letní pobyt nebyl pozorován. Mandelík hajní (Coracias garrulus), byl spatřen v r. 1948 jeden kus ve Skaličkách při přeletu. Čejka chocholatá (Vanellus vanellus), 2–3 páry pravidelně hnízdily na loukách v údolí Bukoviny, nad panskou hrází dřívějšího rybníka. Pěnice slavíková (Sylvia borin), spatřena v okrajových houštinách Borku i Sitin. Pěnice podkřovní (Sylvia curruca), výskyt v Borku i Sitinách a v zahradách vsi. Racek chechtavý (Larus ridibundus), na pole přilétalo hejno vždy, když se sekaly traviny nebo orala pole, nebyl plachý. Sedmihlásek hajní (Hippolais icterina), po 2 párech v Borku i Sitinách. Slavík obecný (Luscinia megarhynchos), cca 2 páry v Borku a 3 páry v Sitinách, občas 1–2 páry v zahradách vsi. Sluka lesní (Scolopax rusticola), pozorovány pouze při přeletu na pastvě v keřových houštinách. Špaček obecný (Sturnus vulgaris), 1 pár hnízdil v Borku, v Sitinách 2 páry, jinak převážně hnízdil ve vsích v budkách a dutinách starých ovocných stromů. Rehek zahradní (Phoenicurus phoenicurus), pozorován pouze v blízkosti obytných domů, ve vsi asi 5 párů. Rehek domácí (Phoenicurus ochruros), zjištěn pouze ve vsi, asi 10 párů. V této oblasti nebyli pozorováni žluva hajní, ťuhýk obecný, rorýs obecný, kalous ušatý, čížek lesní.

Pro zajímavost uvedu krátce vodní faunu údolních potoků. V tůních žili raci, malá rybka hrouzek obecný byla hojná v mlýnském náhonu v místech rychle tekoucí vody v sedlišťském úseku. Stejně hojná byla mřenka mramorovaná a sekavec písečný, pamatuji se na jejich vousatá ústa. Méně častá byla střevle potoční. V mlýnském náhonu v úseku Jelenky byli vysazeni líni a kapři až do roku 1948. V bukovinském potoce byli ojediněle chyceni nasazení pstruzi, sám jsem je zde nikdy nespatřil, zde neměli dobré životní podmínky.

Z hmyzu žijícího v této oblasti uvádím pouze běžné druhy. Mravenci čtyřskvrnný, drnový, žlutý, cca 1 roj na 4 m2 plochy louky, po 1 roji mravence lesního v Bořích a Sitinách. Čmeláci zemní a rolní, cca 1 roj na délkových 10 m meze vysoké 1 m. Vybrané roje po jezevčí stopě. Včela medonosná, výskyt na 1 m2 lučních květin 4–6 včel za teplého slunného dne. Vosa lesní, výskyt byl kolísavý podle přízně roku. Sršeň obecná, cca 1 roj na 50 ha. Cvrček polní, hojný výskyt na vysokých mezích, podle cvrkotu. Kobylka zelená, škvoři, zelené ploštice byly hojné v jeteli, vojtěšce a směskách, zjištěny v posečeném krmení. Na mezích žili dále různí tesaříci, krasci, krajníci, střevlíci, v Sitinách byly hojné krtonožky, různé druhy pavouků.

Z motýlů uvedu ty nejčastější: žluťásek, modrásek; bělásek hnědásek, bělopásek, otakárek, babočka.

Uvedený strohý přehled flóry a fauny v oblasti kopce Vrch byl hlavním představitelem žijících druhů rostlin a zvířeny ještě v přírodním životním prostředí. Vlastně výstižněji v přírodním prostředí regulovaném člověkem s cílem získat v tehdejších zemědělských výrobních podmínkách maximální užitek ve svůj prospěch. Prakticky podléhala této regulaci pouze fauna, na regulaci flóry neměl člověk ještě vhodných chemických nástrojů. Přihnojování cukrové řepy chilským ledkem (100 až 150 kg hnojiva na 1 ha) prokázaně nenarušilo podmínky životního prostředí fauny.

K získání dobrých výnosů kulturních plodin, jako cukrovky a brambor, zapojil rolník do výrobního procesu živého pomocníka a to koroptev polní. Tento nedocenitelný kurovitý pták při svém vysokém početním stavu stačil vysbírat kromě jiného hmyzu vajíčka škodlivých mandelinek, nakladených na listech brambor a vysbíral brouky dřepčíka polního na mladých rostlinách cukrovky. K tomuto užitečnému dílu bylo třeba chránit potřebný početní stav koroptvích hejn neustálou denní ostrahou myslivců, snažících se omezit činnost jejich škůdců. To byl tedy umělý zásah člověka do života přírodního prostředí, to byla ona regulace životních podmínek fauny. Za to odměnou mu byly na jedné straně dobré výnosy zemědělské produkce a na druhé straně pro zábavu i užitek každoročně bohatý lov koroptví.

Není tedy pravdou, že koroptve tehdá zde žily v přirozeném prostředí, nýbrž bylo skutečností, že tito ptáci byli chováni v regulovaném přírodním prostředí. Hlavním činitelem této regulace bylo udržet škodlivou činnost káněte lesního, jestřába lesního a lišky na minimu a jejich početní stav na minimální užitečné výši. Káňata tehdá byla plašší než jsou dnes a dalším příspěvkem k ochraně koroptví byla od jara do podzimu neustálá přítomnost pracujících jednotlivých zemědělců nejméně na jednom poli. Těmto lidem se káňata daleko vyhýbala.

Káně se živí převážně myšmi a polními hraboši, je-li jich dostatek a jinými drobnými živočichy včetně mladých zajíců a drobného ptactva. Pouze v době nedostatku jsou jim nejsnadnější kořistí koroptev, zřídka bažant a i starý zajíc. Podle zkušeností každé zanedbání této ochrany mělo vždy za následek snížení stavu koroptví a zajíců, zvláště v zimních podmínkách. Největším celoročním škůdcem této kulturní zvířeny je jestřáb lesní. Tedy denní intenzivní ochrana zaháněním dravců byla udržována jak v létě, tak v zimě.

(dokončení příště)

Místo pozvánky

Sbor dobrovolných hasičů Sedliště zve všechny své příznivce na tradiční hasičský ples, který se koná v kulturním sále ve Starých Hradech dne 20. ledna 1995 ve 20 hodin. Hraje MAVIS, připravena je bohatá tombola.

Staré Hrady v tisku

– Zprávy o přípravách a průběhu komunálních voleb ve Starých Hradech a Sedlištích přinášely Noviny Jičínska 17., 19., 21. a 31. 10., 28. a 29. 11 a 2.a 6. 12.

– O starohradském pracovišti literárního archivu Památníku národního písemnictví psaly Večerník Praha 13. 7. (článek o PNP), Posel z Budče 24. 9. (písemnosti K. S. Amerlinga), Rovnost 30. 9. a 7. 10. (O. Rydlo publikoval článek o spisovatelích – ruralistech) a Literární noviny 17. 11. (25 let pracoviště LA PNP).

– Osmdesátin Vladimíra Holmana si povšimly i Noviny Jičínska 11. 10. a Krkonoše č.12/94.

– Na libáňského okresního tajemníka V. J. Černého vzpomněly Noviny Jičínska 14. 11.

– Rozhovor se spisovatelkou Marií Kubátovou (i o Starých Hradech) uveřejnila Jarmila Šedivá v Novinách Jičínska 28. 9.

– Starohradské výstavy zaznamenaly Český ráj 19. 10. (výtvarné práce dětí ze Železnice); Kolínské noviny č. 34/94, Noviny Jičínska 20. 9. a Ateliér 13. 10. (Jenny Hladíková); Noviny Jičínska 19., 23.a 27. 9., Zemědělské noviny 4. 10. a Český ráj 12. 10. (5 autorek tapiserií); Noviny Jičínska 11. 10. (J. Šimek). K dřívějším výstavám zde se vrátily Noviny Jičínska 20. 11. a 10. 12. (M. Ščigol) a 15. 12. (V. Gottvald).

– O vandalském poškození libáňské vodárny se několikrát zmínily Noviny Jičínska, nejpodrobněji 12.10.

– K současným politickým otázkám se vyjádřil K. Bílek ve Svobodném slově 9.11. (tisk) a v Lidových novinách 1. 12. (volby).

Halada Jan: Lexikon české šlechty III. (Akropolis Praha 1994), 240 s.). Pěkně vypravená publikace s mnoha kresbami Františka Doubka přináší čtenářům základní údaje o 240 šlechtických rodech a seznamuje je s jejich erby. Z našeho okolí zde najdeme Bradské z Labouně (vlastnili Údrnice), Záviše z Osenice (rod pocházel z této vsi) a především Pruskovské z Pruskova, pány na Starých Hradech a budovatele jejich dnešní renesanční podoby, kterou připomíná i zdařilá kresba hradu.

Jiří Tobiáš vydal svým nákladem knížku Rok ve verších. Nadání má rodové, jeho strýcem byl básník Jaroslav Moucha. A rodově patří do našeho kraje, do Bystřice, kde bydlel, a do Libáně, kde chodil do školy. Nyní žije již desítky let na severu Čech, ale na náš kraj nezapomíná. Byl zde mimo jiné jako člen pěveckého sboru Ještěd z Liberce.

Drobné zprávy

Redakční: Jako vždy koncem roku zdravíme všechny naše čtenáře a spolupracovníky a přejeme jim hezké prožití svátků vánočních a hodně zdraví, spokojenosti a úspěchů v novém roce. Vy všichni máte zásluhu na tom, že náš časopis vychází již 17 roků a že i v příštím roce bude vycházet, stále v nákladu 900 výtisků. Poděkování patří obecnímu úřadu Staré Hrady i Okresnímu úřadu Jičín za podporu a všem čtenářům, kteří zaslali zvýšené předplatné. Časopis může vycházet i proto, že všichni autoři článků, členové redakčního kroužku i přátelé zajišťující roznášení a rozesílání časopisu pracují bez nároku na odměnu. Potěšily nás i vaše četné dopisy, posíláte i výstřižky z novin o Starých Hradech a Sedlištích. V neposlední řadě musíme poděkovat za výbornou spolupráci pracovníkům tiskárny LEBER v Mnichově Hradišti za rychlou a kvalitní práci a panu Josefu Slavíkovi z Bukoviny, který nám časopis z tiskárny dobrovolně vozí. Díky všem má časopis podobu a rozsah, na jaký jste si zvykli. A cena přes růst cen papíru zůstává i pro příští rok stejná: celoroční předplatné stojí i s poštovným 25 Kč. Jen inzerce máme málo a tak znovu vyzýváme podniky i podnikatele z celého Libáňska, aby vzali na vědomí, že Listy starohradské kroniky mohou být prospěšné i jim!

Propadající se střechy starohradského podzámčí volaly již delší dobu po výměně letitých krovů. Peníze se našly až letos, kdy ministerstvo kultury na doporučení referátu kultury Okresního úřadu v Jičíně poukázalo na tento účel 550 000 Kč. Bylo to ovšem až v polovině listopadu a starohradskému obecnímu úřadu nastaly perné chvíle. Zásluhou organizátorských schopností starosty Josefa Miclíka se podařilo nemožné: v několika dnech přijeli zástupci různých firem, proběhlo výběrové řízení a firma KERS pod vedením pana Jaroslava Blažeje nabídla nejlepší podmínky. A začaly se dít věci nebývalé. Tesaři a pokrývači potřebovali mít hodně pomocníků – a ti se našli. Někteří na den, někteří na celé období od 3. do 20. prosince 1994. V dešti, zimě, v prvním sněhu i za slunečního svitu zde brigádně pracovali starohradští chalupáři Božena a Vladimír Berkovi z Kolína, Jan Beneš, Antonín Kaválek a František Klíma z Libáně, Stanislav Dovol z Bystřice, Stanislav Dlabola, Vladimír Kořínek, Václav Píč a Jan Trnka z Jičína a starohradští občané Karel Hlaváč, Václav Javůrek, Jiří Kebl, Oldřich Máslík, Josef Miclík, Jiří Pospíšil, Vladimíra a Luboš Rýdlovi, Ladislav Šupol, Michal Trmal, Václav Trnka, Jiří a Ladislav Tuláčkovi, Tomáš Valtera a Bohumil Zumr. Všem brigádníkům i zaměstnancům firmy KERS patří velké uznání a poděkování! Nyní čeká obecní úřad práce na zajištění propadající se klenby v pivovarském sklepě.

Poslední letošní vernisáž na starohradském zámku se konala 8. října. Své obrazy a kresby zde představil mladý železnobrodský umělec Jan Šimek. K 35 hostům promluvil akad. sochař Miroslav Hracha, přítomen byl i přednosta jičínského okresního úřadu ing. Luděk Puš s chotí. Projev prof. Hrachy otiskujeme na jiném místě.

S radostí jsme se dozvěděli, že Dětská léčebna v Železnici shromáždila již dostatek peněz na zakoupení keramické pece a že ta tedy brzy začne sloužit svému účelu. Jsme hrdi, že i libáňští podnikatelé a návštěvníci starohradského zámku mají na tomto úspěchu nemalý podíl. A dětem z léčebny děkujeme za hezký dárek pro obohacení starohradské zámecké expozice: obrázek, vázičku a keramickou figurku slona, které se tak líbily návštěvníkům červnové výstavy na zámku.

Novou leteckou a okénkovou pohlednici Libáně si můžete koupit ve stánku u paní Pokorné na libáňském náměstí. Škoda, že z pěti záběrů okénkové pohlednice ani jeden nezachytil sochu Jana Husa.

Jičín, Střevač, Libáň a Rožďalovice stačil v jednom odpoledni 22. září obšťastnit svými projevy vůdce republikánů dr. Miroslav Sládek. Jeho cestu lemovaly desítky plakátů s jeho portrétem; poslechnout si ho prý přišly davy zvědavců.

Česká televize, studio Hradec Králové, natočila 15. září záběry za starohradské výstavy malíře Jaroslava Mrvy.

V pořadu Českého rozhlasu Turádio na stanici Praha vyprávěla 18. září Jitka Bílková ze Sedlišť svou zajímavou prázdninovou příhodu se psem.

Co nového v Libáni? V podzimních měsících byla dokončena stavba nového penzionu pro důchodce. – Na vodojemu odcizili neznámí pachatelé část krytiny z měděného plechu. – Novou vedoucí Městské knihovny se stala paní Daniela Toboříková.

S potěšením jsme sledovali 1. listopadu Seniorklub na prvním vysílání České televize. Jeho redaktoři nám totiž představili kromě jiných i pana plukovníka Stanislava Krause a pana učitele Vladimíra Holmana.

Sbor dobrovolných hasičů Sedliště uspořádal 11. listopadu ve Starých Hradech posvícenskou taneční zábavu. Hrálo Basino.

Milkovice přestávají být od 1. 1. 1995 úředním názvem obce; ta se bude opět jmenovat Zelenecká Lhota.

Starohradskou hradní galerii obohatili v posledních měsících pan Vladimír Holman (olej), pan Jan Hladík a paní Jenny Hladíková (grafické listy) a pan Jan Šimek (akvarel). Děkujeme!

Obecní úřad Staré Hrady získal právo ověřovat doklady a podpisy.

Kulturní kalendář: 27. 10. 1984 zemřel zedník Jan Joukl ze Starých Hradů, dlouholetý pracovník při záchraně zdejšího zámku. 2. 12. 1984 zemřel oblíbený libáňský lékař MUDr. František Škobis, spolupracovník našeho časopisu. 30. 12. 1859 se narodil hudební skladatel Josef Bohuslav Foerster, rodově spjatý s Osenicemi.

Naši jubilanti: 7. 12. 1919 se narodila paní Emilie Fidrichová ze Starých Hradů. 70. narozeniny slavil 21. 11. pan Josef Boček ze Sedlišť. 26. 12. se dožívá 50 let pan Jaroslav Svoboda ze Sedlišť. Všem srdečně blahopřejeme!

Podplukovník JUDr. Vladimír Fikrle zemřel 8. května 1994 ve věku 74 let. Ve svém mládí pobýval u příbuzných ve Starých Hradech, pak se stal příslušníkem naší západní armády a bojoval i u Dunkerque. Po únoru 1948 emigroval znovu a do Starých Hradů se mohl podívat zase až 16. srpna 1993. To už byl rehabilitován a v roce 1992 mimořádně povýšen na podplukovníka ve výslužbě. Pplk. Vladimír Fikrle si přál, aby jeho popel byl uložen na starohradském hřbitově. 10. října 1994 projednali toto jeho přání Fikrlovi nejbližší příbuzní a přátelé se zástupci starohradského obecního zastupitelstva a dohodli se, že přání zesnulého bude důstojně splněno v příštím roce. Zároveň předali pro zámeckou expozici několik dokladů a fotografií pana podplukovníka.

Beseda se spisovatelkou Markétou Zinnerovou se konala pro vybrané děti ze 4.–8. tříd ZŠ Libáň dne 5. prosince 1994 v budově libáňského obecního úřadu. Autorka celkem čtrnácti knih a televizních scénářů odpovídala na různé dotazy. Přečetla i úryvek ze své poslední knihy Každý večer s kočkou Lindou. Všem se beseda líbila a většina zúčastněných si odnesla i spisovatelčin podpis.
J. Bílková

PhDr. Pavel Křivský zemřel 15. prosince 1989. Patřil k budovatelům starohradského pracoviště LA PNP, v jeho intencích vznikla podoba zdejších depozitářů. Byl skromný, nikdy nezdůrazňoval své zásluhy – o to více je s odstupem let oceňujeme my, kteří se hlásíme k jeho žákům.
K. B.

Jaroslav Moucha by se dožil 20. prosince 1994 kulatých 95. narozenin. Kolikrát jsme ho vídali na nejrůznějších kulturních akcích ve Starých Hradech, v Jičíně, v Libáni. Přijížděl často a rád z Prahy, i když mu už bylo devadesát a více let. Vysoký, štíhlý, plný zájmu o vše, co se dělo v rodném kraji. Ráno vyjel z Prahy, zastavil se v rodné Bystřici na hrobě, pak u nás na zámku, v Libáni, na vernisáži v Jičíně – a večer už zas byl doma. Říkal, že zdraví mu zajišťoval heřmánek z bystřických polí a strání, heřmánkový čaj pil každý den ráno – navečer obvykle plzeňské. Záviděli jsme mu životní svěžest a optimismus, obdivovali jsme jeho schopnost psát verše ve vysokém věku. Vloni zemřel – a nám je po něm smutno …

Slečna Ladislava Rudolfová z Bačálek a pan Radoslav Ondřej i Rožnova pod Radhoštěm vstoupili 14. října 1994 na zámku Sychrově do stavu manželského. Škoda, že je už minulostí svatební síň ve Starých Hradech – Laďka by si zasloužila mít svatbu zde, neboť lepší průvodkyni v celé historii zámku jsme tu neměli. Takto jen na dálku ještě jednou blahopřejeme a děkujeme!

Radovan Lukavský, člen činohry Národního divadla v Praze, oslavil 1. listopadu své 75. narozeniny. I on patří k přátelům Starých Hradů, obdivoval způsob jejich záchrany a přednášel zde v roce 1989 Nezvalovy verše na nezapomenutelném prvomájovém recitačním odpoledni. Blahopřejeme a těšíme se zase někdy na shledanou!

Akad. malíř prof. Oldřich Oplt se dožil 25. října 1994 neuvěřitelných 75 let. Blahopřejeme a rádi vzpomínáme na jeho starohradskou výstavu i na hezkou zámeckou novoročenku se svatými Třemi králi.

V září začaly rozsáhlé úpravy obou nádvoří starohradského zámku. Provádějí je pracovníci obecního úřadu spolu se žáky Zahradnické školy v Kopidlně. Byly odstraněny staré přerostlé a řadu let neudržované keře a růže a plochy byly nově zatravněny. Více se naši čtenáři dozvědí v příštích číslech.

Jičínský rodák Zdeněk Řehoř zemřel 8. listopadu 1994 ve věku 74 let. Patřil k nejoblíbenějším českým hercům a navíc k těm, kteří nezapomínali na svůj rodný kraj. I na Starých Hradech byl mnohokrát, recitoval tu, uspořádal besedu – nebo se jen tak zastavil na kus řeči. Ale nejvíce se zapsal do análů našich kulturních pořadů projevem při odhalení pamětní desky starohradského rodáka, herce Karla Poláka. Odhaloval ji vlastně nadvakrát: v roce 1984 přijel, třebaže odhalení desky bylo na poslední chvíli zakázáno a on byl úředním telegramem vyzván, aby nejezdil – a tak svůj projev přednesl až o dva roky později … Milý příteli, děkujeme za vše, budeme vzpomínat – a snad se budeme moci zúčastnit odhalení pamětní desky na Vašem rodném domě v Jičíně. Příští rok k Vašim nedožitým 75. narozeninám by byla vhodná příležitost.

Jan Hrdina z Bystřice dokončil studium archivnictví na filozofické fakultě Univerzity Karlovy a dne 6. prosince 1994 převzal ve velké aule pražského Karolina titul magister.

Pan Josef Svoboda ze Sedliště zemřel 25. září 1994 ve věku 83 let. Od mládí se řadil k nejlepším hospodářům v obci a působil i ve veřejném životě v obci, v zemědělském družstvu i ve Sboru dobrovolných hasičů. V důchodu pak patřil po několik let k nejpilnějším pracovníkům při obnově starohradského zámku. Dovedl si poradit s každou prací a dovedl jí naučit i mládež, která přicházela o prázdninách na Staré Hrady pomáhat. Měl vždy dobrou náladu a nepokazil žádnou legraci. Budeme vzpomínat…

Vladimír Kopecký: Staré Hrady

Vladimír Kopecký: Staré Hrady

Helena Cejnarová: Staré Hrady

Helena Cejnarová: Staré Hrady


Menu