Logo L.S.K. 1983–96


Číslo 1Ročník VII.Březen 1984


Nádvoří zámku s kašnou v červnu 1979. Foto Ivan Wurm.

Nejstarší nálezy ze Starých Hradů

Nejstarší dějiny Starých Hradů nám pomáhají odhalit archeologické nálezy. Jejich soubor reprezentuje asi tisíc zlomků nádob, asi 200 zlomků kachlů, zlomky skleněných nádob, střešní krytina, zvířecí kosti aj. Převážná část byla vybrána ze zásypů v dnešní gotické části zámku v roce 1975.

Keramika pochází ze 14. století (tzv. kolonizační tvary – pokličky, trojnožky, konvice, pánve), dále pak ze století následujících (světlá červeně malovaná, tmavošedá zdobená kolky), kdy je povrch upravován glazúrou (zelenou, hnědou a žlutou). Vše nasvědčuje tomu, že zásyp vznikl v souvislosti se stavbou renesančního zámku po polovině 16. století.

Kachle jsou též glazované i bez glazúry. Z těchto je zčásti zachován komorový kachel se scénou Klanění tří králů na čelní stěně. Asi deset procent kachlů patří typu kbelíkovému, ostatní pak komorovému.

Sklo vzniklo – pokud ho lze datovat – v 16. století. Jde o zlomky číší o válcovitých baněk. Zachovaly se i terče, ze kterých byla složena okna na tehdejších sídlech bohaté šlechty.

Nejstarší nálezy pocházejí z prostoru mezi gotickou částí zámku a konírnou. Je to několik desítek zlomků keramiky datované až do konce 13. století, prokazující tak osídlení před prvními písemnými zprávami o Staré k roku 1340.

Kolonizační keramika se našla i v rýze pro vodovod na ploše dvora usedlosti čp. 20.

Všechny nálezy jsou uloženy v zámku Staré Hrady, část jich je v jeho prostorách vystavena a dokumentuje tak hmotnou kulturu minulosti tohoto objektu.

Zásobnice z 15.století. Foto Ivan Wurm
Kachel se scénou Klanění tří králů z 15. století. Foto Ivan Wurm

Eva Ulrychová


Dějiny Starých Hradů

Na jižním okraji Českého ráje, poněkud stranou od hlavních turistických tras, stojí v mírném údolí zámek Staré Hrady, původně gotická tvrz Stará. Celý zámecký areál dnes svítí novotou, nikdo by nevěřil; že před několika málo lety byly zdi omšelé a potrhané a kronikáři smutně žalovali: "Zub času hlodá neúprosně na této krásné památce a není snad daleko doba, kdy pouhé zříceniny budou vyprávěti pohádku o zašlých časech…".

Původně zde asi bývala menší tvrz, podle nepodložených domněnek ve 13. století majetek řádu templářů. Prvním známým majitelem byl Arnošt ze Staré. Tento pán nechal r. 1340 sepsat závě, v níž své manželce Adličce odkázal jako vdovské sídlo tvrz Starou, k níž náleželo městečko Libáň a vsi Stará, Hřmenín, Važice a Sedliště. To je zároveň nejstarší písemná zpráva i o ostatních jmenovaných místech. Tato tvrz snad stávala na mírném návrší západně od dnešního zámku a na ní se pravděpodobně narodil Arnošt z Pardubic, první pražský arcibiskup a kancléř univerzity.

Interér starohradského kostela sv.Jana Křtitele. Foto Fr. Svoboda

Arnošt ze Staré zemřel r. 1342 a jeho manželka ho po sedmi letech následovala, takže jako majitelé Staré vystupují r. 1356 jejich synové probošt Bohuš, arcibiskup Arnošt a Smil z Pardubic. Roku 1358 získal tvrz jejich nejmladší bratr Vilém ze Staré, otec Smila Flašky z Pardubic, autora satirické Nové rady.

Někdy v této době byla postavena kamenná gotická tvrz. Její stavba byla ovlivněna uměním dvorské Václavovy stavební huti. Vznikla tu dvoupatrová obdélníková budova částečně zapuštěná do terénu s přistavenou věží na západní straně. Každé patro bylo rozčleněno na tři prostory. V přízemí byly hospodářské komory, další dvě patra sloužila jako obytná. Střední síň 1. patra byla zaklenutá křížovou klenbou, po níž zbyly jen patky hruškových žeber. Na východní straně této síně bylo vestavěno vřetenovité schodiště z přízemí do 2. patra, o něž se v 1. patře opíralo čtvrté žebro klenby ukončené krásnou konzolou. Vedle schodiště je portálek, kterým se vstupovalo na pavlač.

Bylo to na svou dobu honosné sídlo, zabezpečené příkopy a ohrazením, které dokumentovalo rostoucí moc pánů ze Staré a Pardubic. V jeho sousedství byl současně postaven i kostel sv. Jana Křtitele, na jehož svorníku najdeme jejich znak. K malému panství patřil i poplužní dvůr a kromě dříve jmenovaných vsí i Psinice, Milkovice a Lopuč. U kostela stála zvonice a kolem se rozkládal hřbitov. Byla zde i samostatná farnost – r. 1370 tu zemřel první známý farář Martin.

Deska s erbem Jiříka Pruskovského z Pruskova. Foto archiv

Roku 1393 prodal Smil Flaška z Pardubic celé panství Pavlu z Jenštejna, který je od roku 1404 držel se synem Janem. Roku 1419 se stal majitelem panství Jan Kostelák, r. 1433 se zde připomínají Zdeněk z Loučeně a Straniš z Kopidlna, kteří ustanovili katolického faráře do Psinic. Zdeněk z Loučeně tu seděl ještě r. 1469. Z r. 1481 je zachován nejstarší kostelní zvon.

Dalším držitelem panství byl Jan z Valdštejna, který r. 1503 vyměnil Starou s Janem Rašínem z Riesenburka za panství hořické. V této době patřil k panství pouze "zámek" (rozuměj tvrz) Stará s poplužním dvorem a vsí, městečko Libáň a ves Sedliště. Teprve Janův syn Petr přikoupil Zliv, Psinice, Kelníky a Křešice. Padl v bitvě s Turky u Budína 9. října 1537 a jen o rok přežil svou manželku Alžbětu z Habřiny, která je pohřbena ve starohradském kostele. Panství se ujal jeho syn Jan Kašpar, který přikoupil r. 1551 Milkovice, ale zadlužil se, a nakonec musel 23. 7. 1567 prodat celé panství Kryštofovi z Lobkovic na Bílině a Kosti.

Nový majitel si panství nepodržel, ale odevzdal je r. 1571 Jiříkovi Pruskovskému z Pruskova, manželu své dcery Uršuly z Lobkovic. Ten pocházel ze slezského rodu a sloužil jako komorník čtyřem císařům. Podporoval vědu, vychovatelem jeho synů byl básník Matouš Filomates. Na Jiříkovu přímluvu povýšil r. 1574 císař Maxmilián Libáň na město.

Jiřík poznal na císařském dvoře život renesanční šlechty, a proto není divu, že se mu nelíbil starý gotický "zámek", malý a ponurý ve srovnání s novějšími panskými sídly. Proto ho hned po získání panství začal upravovat na moderní renesanční sídlo. Původní budova byla přestavěna a k ní vybudována další tři křídla, takže zde vznikl čtyřkřídlý dvoupatrový objekt kolem čtvercovitého nádvoří. Nad portálem vstupní brány byly umístěny busty císařů Maxmiliána a Ferdinanda, pod nimi latinské nápisy s tituly stavebníků Jiříka a Uršuly. Část nádvoří byla zdobena arkádami, nad nimiž byly fresky s loveckými výjevy. Malbami byly zdobeny i vnitřní komnaty.

V kostele nechali Pruskovští postavit nádherný renesanční oltář vyřezávaný ze dřeva z r.1582. Po obou stranách vchodu jsou umístěny kamenné desky s erby Jiříka Pruskovského a Uršuly z Lobkovic.

Před novým zámkem bylo vybudováno uzavřené předhradí, které obklopovalo nově vzniklé velké nádvoří s kašnou. Na toto nádvoří se vcházelo hlavní branou v jižním traktu, zdobenou krásným portálem se znakem Pruskovských a s latinským nápisem o vybudování zámku r. 1573. Celé průčelí bylo zdobeno renesančními psaníčky a sgrafity s cyklem výjevů z bible, snad dílem mistra Augustina, stavitele schwarzenberského paláce na Hradčanech.

Za hradem byly vybudovány sklepy, jejichž vchody zdobily kamenné desky se zpodobněním Bakcha, Ceres, Neptuna a Diany. Vznikl zde i pivovar.

Průčelí zámku v létě 1981 Foto Ivan Wurm

Jiřík Pruskovský zemřel r. 1584, Staré Hrady pak byly sídlem paní Uršuly a až r. 1593 se jejich držení ujal Jiříkův syn Oldřich Desiderius Pruskovský z Pruskova. Tehdy byl zámek a celé panství popsáno v deskách zemských takto: "Zámek Starý hrad v nově s nemalým nákladem vystavěný, v něm drahně pokojů, vše od kamene zdělaných, totižto světnic, síní, komor, sklepů suchých i hlubokých, k chování piva i vína pohodlných, kuchyně, pekárna, předhradí všecko od kamene vystavěné, kdež zespod jest světnice pro čeládku, též čtyři maštale klenuté, v nichž se přes 40 koní postaviti může, kovárna a stáje klenutá pro komorní vozy, nahoře nad tím pokoje, kdež úředník a důchodní písař bydlí a některé sýpky pro sypání obilí udělané, před zámkem na předhradí v placu kašna, do kteréž voda pramenitá teče, kterហse po trubkách vede a odtud do pivováru pouští, při samém zámku v předhradí kostel klenutý pěkně spravený, pivovár, cihelnu, vápenici, dvě jelení obory, tři vinice, chmelnici, mlýny, dvory, město Libáň, vsi Starou, Sedliště, Mlýny, Važice, Řmenín, Ličen, Kříženec, Zliv, Psinice, Kelníky, Křešice, Běchary, Únětice, městečko Třevač, Bystřici, Drahoraz s 234 osedlými, rybníky a lesy."

Oldřich Desiderius byl stejně jako jeho otec císařským hodnostářem a velkým podporovatelem vědy. Jeho přítelem byl Bartoloměj Paprocký, který mu připsal svůj Štambuch slezský. Zemřel r. 1618 bezdětný, jeho bohatou knihovnu věnovala jeho druhá manželka Johanka ze Sulevic klementinské knihovně.

Zadlužené panství se stalo majetkem Viléma z Lobkovic a jeho manželky Benigny Kateřiny, která ho r. 1628 prodala Maxmiliánovi z Valdštejna, plnomocníku vévody Albrechta z Valdštejna, takže se stalo součástí vévodství frýdlantského. Albrechtovi se panství líbilo, zvláště vinice, obora Jelenka a bažantnice; na Kobylím poli měli být drženi dva silní psi na ochranu proti vlkům.

Po Valdštejnově zavraždění získal 27.1. 1635 starohradské panství Jindřich hrabě Šlik, kdysi vůdce "statečných Moravanů" v bitvě na Bílé hoře, nakonec císařský maršálek a prezident dvorské válečné rady – zprvu do zástavy, od r.1637 dědičně. Zroveň získal i sousední panství velíšské. Regentem těchto jeho držav byl znamenitý hospodář Adam Rodovský z Hustiřan. V této době přibyly do kaple postranní oltáře.

V letech 1650–1675 byl majitelem panství František Šlik, za něhož bylo r. 1672 zřízeno svěřenské panství (fideikomis) Kopidlno – Staré Hrady. Šlikové sídlili na Kopidlně, Staré Hrady se staly hospodářským centrem panství. Panství vzrostlo hlavně za Františka Josefa Šlika (+ 1740), kdy zde působil výtečný barokní stavitel J. B. Mathey. Z této doby existuje také cenný starohradský rejstřík pozůstalostí, prvořadý historický pramen. Dalšími majiteli byli František Jindřich (+ 1766), Leopold Jindřich (+ 1770) a Josef Jindřich (+ 1806).

Zámek v té době značně zchátral, zvláště nejstarší gotické křídlo s věží, které se nakonec počátkem 19. století postupně zřítilo. Nový majitel panství generál František Jindřich Šlik (1789 – 1862) nechal provést nejnutnější zabezpečovací práce. Z této doby je pravděpodobně i šlikovský znak nad hlavní zámeckou bránou mezi bustami císařů. Snad autora práce a rok vzniku prozrazuje nápis pod znakem "Pelikán mistr zednický 1811". V dalších letech se prováděly úpravy pivovaru, schodiš a sklepů, nebo zámek se proměnil v hospodářskou budovu, kde nejvíce prosperoval pivovar. Zdejší pivo bylo proslavené, jistě ne nadarmo složil hudební skladatel František Matěj Hilmar, učitel v blízkém Kopidlně, žertovný mužský sbor "Píseň k oslavě piva starohradského". Vařilo se zde až do roku 1892; ještě r. 1869 byly pro pivovar zřizovány nové prostorné sklepy.

Na předním nádvoří byla r. 1833 postavena nová konírna, v dalších budovách sídlil hospodářský a lesní úřad, byly tu byty, špejchar a sklady. Zvonice a spojovací chodba mezi kaplí a zámkem se zřítily.

V této době se zde narodil v rodině panského bednáře herec Karel PoE2Rƒ\ä!5ävěE˛E˝˘e(‡¸‡űX Vą˝–š$:ч5,ţÇí!ýŐŰCĘĺŇŐŰoßZGúHő†^šv{ďVaójfůłksK›°˙ˇ>{ÂÍksňöí`MD°&.XóĐĎ„çš0˙ű+Ąíě¤^㐈œ_[ëť•¨C=ĄE:Ńô0Ŕ„!LcóRĚhęĸ٠řŔ{‚}C bńâ$!™ČÂuFŒĹ8Ä#iČA.ňQ€(D9*P…jԞ‘>C4YŽ_žną)M–ëĺœĂ#Z›ˇiÍJw Žń7?TÉóÖ,ăZFpiĎ°ÂÜâťÂ6¨C0í91H€ž^lăţ´ń@dýFlď…(B Jq Т -hEtčĂ 0aŁÂ: bî<+ća)‡L`eR.Ѣ ÍhA;: kútń(,ŁméßřîŇ;ÚšÚšKŇŔŇŮľÄNú^g™Ýa”Ľ\Oöůžz Őw w}ń…×ÔjYářWŻ Śkű„í؍AŒIš{ ÓXÄ}Ź`noҎáořa7Bąa؏D"ąˆGŽŕ(’‘‚äĄ%(GęŃ-šĐŠ6t ýŔM cc˜Ć V° 7úw"{´Ö~ŠD+ŒF‡n8)]öĽuóť7‡”k_eo5ę\˙@Š—W[áˇ*XœE|´°Şŕö[r2fąŻ&ęžđCŠ˝Ă~D qˆG2RІnĜ#Ž5hÎł’P‚:4B‹6t˘=„fŒ`÷0…YĚc°Š5x^ŕo‡ď1ˇ/[nYŒ6ĽßbźĚ˖w,Ćs—ĹĎTZ—ŻďĂ_~zŔŐ=qŽ|ö§+JłCńw+ŊJšz …Ř ڂPĎu¤‘ęB¨ßfśé[<ÖBŰie;ˇąažH tPˆ|6{‰6ŐĹú:Úâtűťž›+˝¸Ťzƒ-g×퐍/G卛ňƒIÔ?0ȟÓ-_­[ţ~şĺŽÝv—ęxdóŻ”ůťĽ­ĆüĹc8žUđ‚ÍąĽÇł9Fd}JPŠ T˘Zœo‘Ž•Ď­0ö°)×T m9ěGž*­<ĺë+׎ާ6&PzUĺŹ/źŻf´˘ čBzĄ‡KXFîŰô×nsÂD шGŽŕ(R‘†td#y(Ŕqœ@1JPƒZÔŁMhFÚŃĄÇ]܇†œäƒq,`+RŽĘ$W•]sV]ťíąü“Öďo•ćöţŸ÷Î՝›Ű¸¤ăQCÖÜnԐźž…‡\9{C|†ŤŸ˙*ńRý+ÇŰw„mr-čE0#L0că˜Ŕ,湈űĐźËřˆD b$"éČ@6r‡|”ŁU¨F-ęЀFtŁ}臄vˆýĐ~@˘‹ƒHB2R‘†aŒ`c¸+őaSR?ćx ‘ËE¸ ĐÜŐŰ <˝žĆ}ł…än=śkWöł!ÝNbBiŚ(Ě&]˙ŹÇúú›ĂÄ ď;1HŔ!d" 9ČEŽŁŨA-ЈtB‡nča€ C(ď$—bS˜Ć,ćaÁ Vą c‰í؁ÝđG ‚‚PD ńH@Ů%q Rhф>ôĂĚĹ"VąłKĺsŕÍă~nÍ}xëCťÇş6Ę[Ëoٞűqüń“Rm?bsţˇuÉúüBäg†*<şŮÖC"#Dᓣ›ú?ěńeĽżĂŰńąď ŰŔ ŢđAD—8–{qHC:r‹"Ł¨ĆihфóhA+:Ѕô˘0„a˜1ť˜Á,°ˆí—‰řa7ˆ(Äŕ áĽǞťáPěĹ„# ŃHŔ!$!ŠHC&˛”˘ •¨B j1=4W6î)0f-ÉŘbQüta—¸W'Ő62ˆĽĘú¤ÚMUŒ%ÇgXŁĎn™ć‡Â{ńEŇaž"Žá'p÷ą„UŹÁą˝;|ŕ‹ #‘ˆA,’Œ\˜1†YĚc‹Řń>ă6!!؇0`Â]ÜĂŇܝšćnlô˙;s7¤ű6>Éň“'rÄsˇľž—Ľwź~ÎľÍ6fgvúɟaßv­K\jťŇ(Áąn„ÜëX7ŢžŁQŤ7՚fىK[‰‚]›w ľy{ß•ęf…m\ĐăŻ9†ÔŤô“E]/yŕš3Hë#Nŕs6ŃĎr4ß Ý Đ>‘ý;ę SHţ€6ŽĎ䳪Ďä“"ť%_x5ˇ?éŤ}iËŻ6o{™ľŐĆUŻ&ń™ó ÂK˙äóHń|ÍYPőÂTUúî!3NŸĐśf„öőžyR ”Ą•¨B jъ6ô aÂ(î"”¸Ů‹ČŤb, Ką4 –°ŒŹÂ‹óF ‚p¨éăŻčEô0`71…i<˜˙äăOŒ˝ĺ˝ŢOŢú¸‡x°jłźúąŹĐîŸjHĽÝ[—(ˇ{ť˛šß'Ä檽ŇݞíZďsŠBĎ­q1gŮý•ió¨fż°Ýf0‹ƒR;OA*ґläŕ4j1-傔>k>ČGŽăŠQ‚JTĄ hE;,X€çu1—T Uh@#šp]ĐÁ#†aĆŚą‚5¸‘‹Üá/řÂŻ_ăÝ^/Âîƒ+w­E{‚<ä㴔×[Њvt@‡nča@y?M7Ä>ŔoŔÚěC QˆF⑄dä"e¨@5NŁ}čGćďţŸ˝{‹˘Ü8>Ź+""Šá ‘CfČŃÂK¤†ź @H„b^ŃĚˊJć…Č ‡đň˘’B#"BD3CBRBE$DDTđŕ%ouT‰ ßß0ť0ťě*œSŸ÷óž÷8~agćyfvž˙3ĎóĚ°Š_9/ë[îҌÝՑUÇöz™Vt?ů°š˙8´ěŻěŹRŽýؘ57ţáă÷ŘV㚖Äß`­15POüíĹrŹB j!dsÁ ćčKآ/†Á ŢđÁl¨„¸‹jqÝ÷R˙Ÿ§bŇaÚ Ě@*ґ…l<Čá†đűCŻ´żˇKüŇ.͔}öäן}vǴóޜ'FĐź‹jlg­űíßőt–ÚtV­Z2R]2❥^ő0^ƒšžŤłIů5ź÷GkŤz>íŤĺuĆ@ô ´űŸNÝŠ/ľţúĐSž^g`Ť‰MşNÄňŸŸËuŕQÎY¨ŕ}Œ¸b6ňaœ8â†ćŃ^Ŕď„eó?1[vKý´Á{˙ÍüŇO­XlÓáO$ŤŰúČĆ5uťď'ľýđ„7|0*aBŠxu?‘‰,FJPŠIôÓ1X„%X`„" QˆFv!IHF˛p y(A)Žâ~ÁmÔ uňĺŸý]ŽţěďÂŚÓąďnĽ5L‰iˇ´ŚúWƒ‰ďÖ­sL=9˘âhřDŻOôZPĂţZÔ¸ĚŮO]ŢbYSn'iŸQ…ŔBÎű"拉áb€8ä—㳜ŤĽŒŐÎ1.<ĎľăÚ¸]°|DżÜě/đnć—d(›óŇP­gPlđË8räݡá™LíżýË6)<§oŰëöüš‘‚ĐnÔÓzG z>űÁP˙/ÝűąjSb˝7ƒ9,Đ6°…ě1 #ŕ xÁă1łĄBPžT‡B† ˆD4b€]HF 2‰\C!Špe¨ŔeÜŔ-ńyR'ÍŃÖ°\NJőÖ^˜?ĚŔL`!‚‚ŹĂvÄ#IřE]ďë ĐGč\Ň7(F^uv“ľâň˝ŐR˛naçŞôôGŸŤhL—=˘ľŃÓ&ŒŃŚ0CXÂöpŔ`¸`<á…I˜‚˜‰A8"lĹv$#iHG&˛`ő#ąD_ôĂ<ÁŠp‚ĆaŚ`6TDÖ 1ˆE*Ň°ű‘‰,,*”ÚľFÖ`6 ŃHB22‰\C> P„bTŕ2ŞP]،ďhńTh¨O {ˇŞ׌úëŢXń9۞˘ě‘ŒTd" ‡‘ƒ”˘—qˇ0“ža6ÖIýD4b‡­HA*˛ä˘%¨Ŕe\Ă Üű(OÓÁŢđĂt̆ ó€eX„"QˆF ⑀D$a?ŕ0rPZ(čߔ0…,Đ6°E?Řa(á —â&mĂyœÔ™ÎWi˛ĚŔÔđ*ní¸y;Ü3Đó4żfx‰Çáo¨ŕ2\Ä/ĹRß_ƒZôý ˜ŔÖ°Áži#cłzŹˆ$¤" Ů8Œ Když jsem chodil nebo jezdil do libáňské školy učit, zvykl jsem si vidět visící kusy okenních křídel, se kterými si hrál vítr, jako věc běžnou. Nikdy jsem si nemyslel, že dojde k nějaké změně. Již jako student jsem několikrát maloval od rybníka tuto malebnou památku kraje. Patřila sem tak jak byla, poničená a opuštěná. Po celá léta jsem ji tak vídal, od mého ranného dětství, kdy mne tudy vodíval můj dobrý děda, tehdy šafář starohradského dvora. Nesmělo se tu už tehdy nic opravovat, vrchnost zakázala. Měla nový zámek v Kopidlně, odsud se jen odváděly peníze. Ale to už patří historii stejně jako snahy kolegy Františka Vojtíška, který se snažil jednáním i brigádami školních dětí alespoň něco zachránit.

Průčelí svatební síně Foto Otakar Hrdlička

K obratu došlo až po sloučení obcí Sedliště a Staré Hrady r. 1964, kdy byl vytvořen společný národní výbor. Ten neměl zprvu ani svou pořádnou úřadovnu – a tak jsme začali místnosti v I. patře předzámčí upravovat na kanceláře MNV a knihovnu. Tím se začalo – a pak každý rok přinesl další změny k lepšímu. Vše se dělalo s místními lidmi zprvu v akci Z. A je na co vzpomínat!

1965: Výměna prvních oken v předzámčí, oprava střech, úklid prvního nádvoří, kde se muselo použít dokonce pásového traktoru JZD k odklízení kopců odpadků, kamení, kopřiv a zeminy. MNV začíná jednat o úpravách zámku.

1966: Úprava kulturního sálu a příslušenství. Shánějí se staré tašky na přikrytí zadní části zámku, kde byl zoufalý stav.

1967: Kácí se starý velký jasan na nádvoří, jehož kořeny dosahovaly pod základy budov. Z něho je vyroben nábytek do kulturního domu. Ten dostává i stropní traverzy a je zde přeložena střecha. Kromě kulturního sálu je vybudována i požární zbrojnice a pohostinství. ONV přispěl částkou 10 000 Kčs. Vykácely se i akáty na zřícené gotické části zámku.

1968: MNV získává půjčku 50 000 Kčs od Státní spořitelny v Nové Pace na rekonstrukci konírny. Zde byly provedeny betonové podlahy i stropy, opravena vazba a přeložená střecha. Staré tašky se sháněly těžko, většinou ze starých střech z Libáně. Při sundávání i pokrývání pomáhaly školní děti i sedlišská Juvena. Konírna pak byla pronajata jako sklad Plastimatu a přinášela zisk z nájmu. V režii MNV dobře prosperovalo i pohostinství. – Dále se opravila střecha na zámecké kapli a pozornost se obracela k vlastnímu zámku. Podařilo se bezplatně získat plány na rekonstrukci zámku a začíná se pracovat: schod po schodu, místnost po místnosti. Neuvěřitelné se stává skutečností. Složitá jsou jednání o budoucím využití zámku – s Národním muzeem, se Státním židovským muzeem, až nakonec je podepsána nájemní smlouva na 50 let s Památníkem národního písemnictví. Postupně každým rokem je pak Památníku předáváno jedno zámecké křídlo.

1969: opraveno prvních 5 místností na zámku. Připomínám si výbornou práci funkcionářů i členů MNV v prodlouženém volebním období. Jejich rozhodnutí a usnesení jsou jednomyslná, práce je vidět. Zdarma se odpracovává spousta hodin.

1970: ONV ustanovuje ing. Karla Pokorného stavebním dozorem a schvaluje další plány. Roste důvěra ve zdárné dokončení díla, ONV uvolňuje vyšší finanční částky. Dosud jen krajské středisko památkové péče hradilo účty za materiál a faktury. Na prvním nádvoří vzniká přírodní jeviště a hlediště. Začíná se s vnější fasádou.

1971: Pracuje se na severním křídle zámku, obnovuje se krbová síň ve 2. patře, opravují se chodby. A omítá se.

1972: Provádí se kanalizace a vodovod, začíná se pracovat v budoucí svatební síni. Dokončuje se omítka jižního křídla.

1973: 1. července při oslavách 400. trvání starohradského zámku a 650. výročí vzniku gotického hrádku se můžeme pochlubit značnými úspěchy: tři křídla zámku byla zpřístupněna návštěvníkům. Ale dělá se dál. Je zbourán starý komín sušárny chmele, místo něho vznikají v severním křídle ubytovna, koupelna a záchody. Je opravena a doplněna křížová klenba v přízemí, omítnuty arkády. Zámek je napojen na elektrickou sí.

1974: Dochází k záchraně sgrafit. Pracuje na nich restaurátor akad. sochař Alois Tintěra. Občas mu pomáhám, abych mohl později doplnit chybějící část a vždy opravit poškozená místa. Dále byla upravena recepční místnost v přízemí a opatřena křišálovými lustry – jaká změna proti letům, kdy tu byly byty pro deputátníky. Stejně tak v krbovém sále ve 2. poschodí – visívali tu netopýři a proháněla se tu meluzina – nyní byl dostavěn krbový komín a instalován dřevěný kazetový strop, místnost mohla začít sloužit koncertům. Začíná rovněž postupná oprava opěrné zdi nad silnicí pod zámkem. V budoucí svatební síni je položena mramorová podlaha, František Večerník vytváří vnitřní výzdobu síně.

1975: Končí práce v akci Z, další rekonstrukce probíhá v rámci údržby kulturní památky. V dubnu bylo vydlážděno vnitřní nádvoří, uprostřed vysázeny růže, vybetonován bazén s fontánou. 30. dubna se tu mohla konat první slavná svatba. A dnes je tisící…

Výstavní síň – červen 1980 Foto Ivan Wurm

Ale i první svatba bylo jen krátké slavnostní zastavení a opět začala další práce. Sergej Roule s Karlem Duškem zhotovili zařízení a výzdobu recepční síně, kde začaly pravidelné výstavy, omítalo se, budovala se opěrná zeď nad silnicí, hlavní nádvoří se proměnilo na park s okrasnými dřevinami a růžemi, kam byly přemístěny i dvě rokokové plastiky ze zámku Dětenice, v roce 1979 byla na vnitřním nádvoří umístěna kašna (dílo V. Irmanova na soklu M. Pokorného), postavil se nový transformátor a provedl rozvod elektřiny s vybudováním nové rozvodny v konírně – ale hlavní pozornost byla od roku 1975 upřena ke gotické části zámku. Byla to prakticky jediná stojící zeď a pár klenutých prostor, v přízemí. Nová rekonstrukce byla prováděna již s ohledem na potřeby Památníku národního písemnictví, proto se stavěly silné zdi a těžké betonové stropy, aby snesly zatížení archívu. Samozřejmě byly zachovány a pečlivě opraveny všechny fragmenty gotické původní stavby, restauroval jsem ostění, portály, zabudovali jsme sem rozvod elektřiny, vyspárovali jsme klenuté zdi, položili jsme dlažbu, osadili nová okna a dveře – a letos by měla být dokončena střecha, omítnuty zbylé prostory, položeny podlahy, osazena zbylá okna a dokončen rozvod elektřiny. Co zde bylo před několika lety práce, když na rozvalinách rostly akáty, kopřivy a černý bez! Vidím ty tisíce odvážených koleček hlíny, sutin a kamene, pokud nemohl být zabudován do zdí! A těší mne slova odborníků, že na tomto rozsáhlém stavebním úkolu byly ušetřeny milióny korun – hlavně brigádnickou prací a použitím starého dobrého materiálu.

Před očima mi defilují stovky lidí, kteří se svou dobrovolnou prací podíleli na záchraně Starých Hradů. Od školních dětí přes studenty, učně, požárníky a další občany a důchodce z místa a okolí až po badatele z archívu a nesmírně obětavé pracovníky z řad trampů a ochránců přírody. Alespoň několik nejzasloužilejších však musím uvést jmenovitě; těch žijících i těch, kteří pracovali doslova do konce života: ze Starých Hradů zedník Jan Joukl, truhlář Jan Trnka, manželé Anna a Josef Kejzlarovi, Oldřich Slavík, Jaroslav Bárta, Josef Plíšek, Jaromír Lachman, Josef Plachý a Václav Mikolášek, ze Sedliště nesmírně obětavý elektrikář František Svoboda, jeho otec kovář František Svoboda st. a Josef Svoboda, z Libáně Václav Zima, Josef Machač, Josef Najvrt a Jiřina Straková, ze Psinic pokrývač Josef Škoda, tesaři bratři Bohumil a František Macounové z Lična, Jaroslav Plíšek z Bystřice, truhlář František Viták a kovář Jaroslav Čuban ze Zelenecké Lhoty aj. Ti všichni mají zásluhu, že Staré Hrady již nejsou opomíjené a odsouzené k zániku, naopak že se o nich ví, mluví se o nich uznale.

Vždy sem každý rok přicházejí stovky návštěvníků. Na koncertech v krbovém sále účinkovali takoví umělci, jako houslový virtuóz Čeněk Pavlík, klavíristé zasl. umělec Alfréd Holeček a Ivan Klánský, flétnista Václav Žilka či harfenistka Libuše Váchalová. Recitovali tu zasl. umělkyně Julie Charvátová a Eva Kristínová. Besedovali tu zasl. umělec Miroslav Horníček, spisovatelé Marie Kubátová, Adolf Branald, Lubomír Tomek, básník Jiří Žáček. O zámku psali s uznáním spisovatelé a publicisté dr. František Kožík, Olga Šumberová, Dagmar Štětinová, Vladimír Mikolášek, Jiří M. Palát. Když se konaly koncem 60. let v kulturním domě výstavy obrazů mých a Františka Škody z Libáně, neuměli jsme si představit, že se budou v zámecké výstavní síni během sezóny střídat výstavy každý měsíc, že každá bude mít krásnou vernisហa že tu budou vystavovat takoví mistři jako národní umělec Cyril Bouda a Max Švabinský, zasl. umělec František Volf, Jiří Kalousek, Vladimír Komárek, Zdeněk Mlčoch, Jan Špála, keramici Eva Tesařová a Václav Černý, sklář Ladislav Tichovský i národopisní pracovníci Jaroslav Marek, dr. Josef V. Scheybal či Antonín Chmelík. A desítky dalších. Natáčel zde rozhlas, film i televize.

Koncert Novopackého Hilmarova dechového kvinteta v roce 1975

A se na mne nehněvají ti, které jsem nejmenoval. I oni jsou všichni zapsáni v naší kronice a v Listech starohradské kroniky, které už sedmý rok vycházejí.

Mé ohlédnutí končí. Sníh drobně poletuje kolem vysokých stěn gotiky i kolem vzdalujících se aut tisící svatby. Jdu se ještě projít po zámku, po chodbách ozdobených originály našich výtvarníků. A říkám si: To jsou ty opomíjené Staré Hrady – tak se změnily za uplynulých dvacet let!

Vladimír Holman


Literární archív PNP

Když renovace zámku ve Starých Hradech pokročila natolik, že se začalo jednat o využití jeho prostor, vyskytlo se několik zájemců. Nakonec se stal uživatelem větší části zámeckých prostor literární archív Památníku národního písemnictví v Praze, který zde vybudoval své pracoviště. Od podzimu 1969 se začaly regály v postupně obnovených místnostech plnit archívními krabicemi s písemnými pozůstalostmi významných spisovatelů, básníků a dalších kulturních pracovníků. Dále zde byly deponovány i některé starší nakladatelské archívy a písemnosti některých kulturních spolků a institucí. Další prostory již byly obnoveny speciálně.

Kromě vlastních archívních materiálů přistoupil Památník národního písemnictví i k vybudování některých expozic pro návštěvníky. V přízemí je to pracovna a knihovna básníka Jaroslava Vrchlického, v níž kromě knih a nábytku najdeme i jeho portrét od ruského malíře Šemjakina a bustu od Bohumila Kafky. V 1. patře byla zpřístupněna ložnice, jejíž nábytek vytvořil v roce 1922 pro litomyšlského bibliofila Josefa Portmana významný český grafik, zasloužilý umělec Josef Váchal. Ve 2. patře je v koncertním sále umístěn klavír z bytu národního umělce Vítězslava Nezvala.

V areálu zámku je instalován i další sbírkový nábytek – kubistický nábytek z pracovny a ložnice knihovníka dr. Jana Thona, část pracovny spisovatelky dr. Leontiny Mašínové a malíře, zasloužilého umělce Františka Volfa; další expozice se připravují.

Památník národního písemnictví se podílí s místní Osvětovou besedou i na přípravě kulturních akcí na zámku. Rostoucí počet návštěvníků i badatelů (kteří tu mají možnost přenocovat) svědčí o dobrých perspektivách zámku.

Eva Bílková


Vážení čtenáři,

tak opět jsme tu s prvním číslem již sedmého ročníku našich Listů starohradské kroniky. Nějak nám ten čas moc utíká. Často se ohlížíme zpět, co se za ten rok a vůbec za uplynulá léta zběhlo, jak jsme pracovali a co jsme vybudovali. Vy starší víte, že bez dobře vykonané práce bychom ani nebyli spokojeni. Každý z nás může kousek práce vykonat, vždy co toho kolem nás ještě není tak, jak bychom chtěli! Ba někdy stačí i jen vlídné slovo – a jak pomáhá ve vašem okolí! I rada vás starších je dobrá k uvážení a pomáhá. Víte, jak nám není dobře, setkáme-li se s lidmi, v kterých je zloba a závist. Rozdejte kolem sebe proto raději úsměv a kus dobroty! Žijeme ve vážné době a chceme patřit ke generaci, která buduje a ne ničí. Proto nám jsou nepochopitelné ničivé snahy válečných dobrodruhů a vždy budeme na straně těch, kteří chtějí tvořit a budovat pro své děti a vnuky. Abychom jim předali nejen své zkušenosti, ale i hotové dílo – by i sebemenší. A vy všichni – a jsou vás stovky, kteří nás sledujete – máte možnost na svých pracovištích mnoho ještě zlepšit. I vy, kteří jste již v důchodu, můžete pomoci, pokud vám to síly dovolí.

Berte to vážně. Vždy nebýt důchodců, nikdy bychom ani nemohli renovovat nᚠzámek. A koneckonců byste ani nedostávali nᚠčasopis, do něhož často dopisujete. Rádi vaše dopisy čteme a zakládáme, i když je mnohdy nemůžeme otisknout pro nedostatek místa. Vždy nás potěší, i když v nich je třeba jen krátká osobní zpráva.

Nezapomínáme ani na mladé, kteří tu také vykonali pořádný kus práce a slíbili další pomoc. I těm patří nᚠspolečný dík!

Je nás tu moc málo, kteří chceme dílo dovést až ke zdárnému konci, abychom se tu opět mohli sejít v krátké době na dalším sjezdu rodáků po ukončení díla.

A tak tobě, vážený čtenáři, přejeme hodně úspěchů v další práci, hodně zdraví a hodně hezkých dní v roce 1984

Za redakci Vladimír Holman

P. S. Součástí dnešního čísla časopisu je dlouho slibované čtení o historii i současnosti starohradského zámku; přikládáme také složenku na předplatné časopisu na letošní rok – činí opět 15 Kčs a za případné vyšší částky předem děkujeme!


Jaroslav Moucha:

Z návratů k domovu


Občanský výbor Sedliště v roce 1983

Nᚠobčanský výbor konal šest schůzí, z toho jednu veřejnou. Spolu s občanským výborem se scházejí i členové dohlížecího výboru Jednoty, který řeší problémy se zásobováním a další záležitosti prodejny.

Největším problémem Sedliště, který trápí všechny obyvatele, je nedostatek pitné vody. Zástupci občanského výboru jednali několikrát na ONV Jičín, s odborníky i s pracovníky MNV Libáň. Výsledkem všech těchto jednání bylo, že budeme mít vodovod. Dílo bude provedeno v akci Z a začalo výstavbou AT stanice, jejíž hrubá stavba je hotova, uvnitř je částečně provedena i omítka. Bylo zde odpracováno 689 brigádnických hodin.

S účastí občanů na brigádách nejsou problémy, ochotně pracují starší občané i mládež. Na zvelebení obce bylo odpracováno dalších 303 hodin. Byla zlikvidována stará družstevní váha, zajišována údržba zeleně na veřejných prostranstvích, vysekán nežádoucí porost kolem kulturních památek (Boží muka, Najvrtův křížek), nový okrasný plot je kolem pomníku padlých na návsi.

V květnových dnech byla položena k tomuto pomníku kytice. Tato malá slavnost se stala již tradicí. Nechybí při ní požárníci ani recitace pionýrů a slavnostní projev.

Pravidelně obměňujeme rovněž vývěsní skříňku OV a plakátovací tabuli.

V obci dobře pracuje organizace Českého svazu požární ochrany, členové se aktivně zúčastňují brigád, provedli sběr železného šrotu, vyčistili požární nádrž a pomáhali při žních. V okrskové soutěži získali 2. místo.

Dobře pracují i členky Sboru pro občanské záležitosti ze Sedliště. Zajišují účast rodičů s novorozeňátky na vítání občánků v obřadní síni MNV v Libáni. Starší občané zase byli pozváni na estrádu pro důchodce v Kulturním domě v Libáni. Při různých výročích a životních jubilejích občanů předávají dárky a zajišují smuteční řeč při úmrtí některého občana.

Z této zprávy by se dalo říci, že u nás probíhá všechno bez obtíží. Ale problémy a starosti jsou, zvláště nyní, když máme před sebou tak velikou stavbu. Ale věřím, že společnými silami tuto akci dovedeme ke zdárnému konci – ke spokojenosti našich občanů.

Jana Svobodová, předsedkyně OV Sedliště


Nejstarší občanka Libáňska

Sbor pro občanské záležitosti plní v naší socialistické společnosti důležitou úlohu v péči o každého občana našeho státu.

Dne 11. ledna 1984 oslavil Místní národní výbor v Libáni poprvé ve své historii 100. výročí narození. Tohoto významného jubilea se dožila paní Antonie Plíšková z Libáně – Starých Hradů čp. 61 v duševní svěžesti a ve vzácné péči svých dětí. Útulný domek dýchá teplem a čistotou, takže babička je jako v bavlnce.

S poděkováním za celoživotní práci a s přáním dalšího zdraví se dostavila místopředsedkyně ONV Jičín s. Jaroslava Spoustová, v zastoupení Vč KNV s. Miloslava Kopánková, za odbor sociálních věcí ONV s. Vaškovský. Sbor pro občanské záležitosti v Libáni byl při této oslavě zastoupen předsedou MNV s. Jiřím Čubanem a Jarmilou Pavlíčkovou. Babičce Plíškové byl předán doklad o zvýšení jejího důchodu o 500 Kčs. Tak si váží dnešní socialistická společnost práce i života těch občanů, kteří v minulosti znali jenom práci u velkých hospodářů, mnohdy jen za jídlo.

Také život babičky Plíškové nebyl lehký. Z 10 dětí, které se jí narodily, žije dnes jen 5, a všechny společně o babičku pečují. Dříve paní Plíšková pracovala jako sezónní zemědělská dělnice a obživu pro rodinu dávalo pronajaté pole.

Dnes má celkem 33 vnoučat, 14 pravnoučat a 2 prapravnoučata. Všichni babičku navštěvují a mají v úctě její krásné stáří.

Alena Sitová


Další pěvecké vzpomínání

Nebyl jsem sólový zpěvák, jen pouhý řadový člen libáňského pěveckého sboru, jehož dirigentem byl nezapomenutelný hudební nadšenec a znalec, pan řídící Josef Straka z Drahoraze.

Bylo pro mne velkou ctí, že si mne pan řídící Straka oblíbil, ačkoliv jsem nebyl sólista. Znal však dobře mou minulost. Věděl, že jsem vyrostl v budově pražského Hlaholu, kde jsme bydleli, protože rodiče zde měli domovnictví a práci při službách Hlaholu. Samozřejmě, že jsem již od dětství býval s rodiči při zkouškách sboru. A tak ve mně rostla láska ke zpěvu a hudbě vůbec.

Od 18 roků jsem se stal výkonným členem zpěváckého spolku Hlahol v Praze. Jak pěkné vzpomínky se poutají k té době. Těch krásných koncertů s různými, i zahraničními dirigenty. V létě 1921 jsme podnikli velmi úspěšný zájezd na tři týdny do Jugoslávie. A vrchol byl snad v roce 1923, kdy jsem se s Hlaholem zúčastnil mezinárodních pěveckých závodů v Amsterodamu. Zde jsme získali v kategorii smíšených sborů 1. cenu a ještě zvláštní uznání. Na takový zážitek nelze nikdy zapomenout.

Snad proto si mne pan řídící Straka oblíbil, měl ke mně důvěru a svěřil mi úkol "amatérského kritika". Zpíval jsem normálně první bas. Ale když jsme měli před nějakým vystoupením, poslal mě, abych si sedl do hlediště a sledoval, zda je dobrá akustika. Měl jsem posoudit, jak sbor zní vcelku, zda některý hlas není slabý nebo naopak silný.

Škoda, že pěvecký sbor v Libáni zanikl.

MUDr. František Škobis


Pamětníci o divadelním spolku v Sedlištích

Drobná zpráva v posledních Listech starohradské kroniky o tom, zda existoval v Sedlištích divadelní spolek, ve mě vzbudila pochybnosti. Nepatřím sice k přímým pamětníkům, ale jsem sedlišský rodák, a proto jsem i v pozdějších letech přišel k určitým informacím o létech minulých.

Vybavuje se mi vzpomínka na krásné bílé zimy, kdy ve "velké seknici" stávala modrá kachlová kamna a mráz klidně kreslil po malých oknech jinovatku, dralo se peří a byla sáňkovačka od Kůželů až k Plíškovům, vůbec nejezdila do kopce žádná auta, ale děti ze všech "baráků" zato jezdily strašně rády na saních. A právě za těchto dlouhých zimních dnů sedával můj dědeček v "seknici", obklopen březovým či vrbovým proutím, kusy lýka, stahovákem a bůh milý ví čím ještě a dělal košata nebo pletl koše. To býval ten pravý čas na nějaká ta vyprávění, historky a vzpomínky, při nichž padlo tu a tam i slovo o divadelním spolku. Dlouhá léta v proutěné košánce na švestky, odpočívaly i písemné "dokumenty", které by tuto skutečnost dotvrdily, bohužel již neexistují.

Napadla mě tudíž myšlenka popovídati si o dávných dobách s rodáky, pamětníky, a dokonce i s přímými divadelními účastníky oněch časů, k nímž můj otec Josef (1912) a strýc Václav (1916) Linhartovi patří. Naše popovídání pro tentokráte sice postrádalo idylu praskajících otýpek či pařezů v kamnech, nahrazovalo je teplo ústředního topení. Zima měla právě svůj rozmar a spíše se podobala budoucím velikonocům, zatímco kalendář ukazoval právě Třech králů. Ale to nic neubralo na věrohodnosti vyprávění obou pamětníků. A tak jsem se jako dítko zvědavé začal vyptávat:

Kdy že byl ten divadelní spolek ustaven?

Asi na přelomu roku 1925–26. Jeho "duchovním" otcem byl František Linhart (čp. 36) v létě zedník, v zimě dělal, co se dalo, hlavně pracoval v lese. Jeho žena Anna obdělávala kousek pole, starala se, čím nakrmit "straku" a jak obživit osm hladových krků. František Linhart byl člověk veskrze veselý a říkalo se o něm, že žádnou zábavu nezkazil, doma jej však znali jako otce nadmíru přísného a nesmlouvavého. Divadlo bylo jeho koníčkem, byl v jedné osobě režisérem, hercem, kulisářem, byl všude, kde jej bylo právě třeba.

Kde se získávaly divadelní hry?

Nejčastěji se vypůjčovaly tzv. divadelní knížky, a to z Libáně. Tu a tam přišel některý učitel z okolních škol. Úlohy bylo třeba nejenom rozdělit, ale také opsat veškerý text, aby se jej herci mohli nazpamě naučit. Psací stroje a propisovací papír nebyl, a tak školák Josef Linhart svým krasopisným písmem při petrolejce opisoval každou úlohu.

Co se tenkrát hrálo?

Mezi úspěšné hry patřily například "Černý kříž v lese", "Kříž u potoka" nebo "Mlynářovo dítě".

Kdo účinkoval na jevišti?

Mezi herečky a herce patřili Anna Janďourková, Růžena Linhartová, Božena Linhartová (hoření), Marie Mikulášková, Anna Špínová, Marie Říhová, Pavel Janďourek, Václav Plíšek (později zemřel na souchotiny), František Linhart ml., Václav Linhart, Josef Svoboda, Františka Říhová, Blažena Říhová a další.

Kde se hrálo?

No přeci "Na valše". Každé malé dítě vědělo, že na cestě do Važic nebo ke "Řmenínu" (Hřmenín) stojí na levé straně uprostřed klapajících mlýnů hospoda. Odkud dostala své jméno nevíme, ale rozhodně jí v těch dobách vévodil svérázný pan hostinský Pavlousek. Tehdy majetník šenku, kouska polí, dvou – třech kravek a několika koz. Muž to byl veselý a kdo by o něm více chtěl toho zvěděti, nech si někdy zajde k Linhartovům (jsou tam na kopci již jenom jedny). Bude-li mít zrovna štěstí a potká tam Vaška Linharta (z Mělníka), tak si může mnoho veselých příběhů vyslechnouti a o hospůdce té se dozvěděti a seznati i Pavlouskovu velikonoční aneknotu.

Jak to bylo dál?

Každé divadlo muselo mít režiséra, herce, ale také nápovědu, a tu zdárně zastávala paní Anna Špínová (Beránková). Měli také kulisáře, tím byl Václav Kůžel (tesař), a také fungovala stahovací opona.

Kdy se hrálo?

V masopustě ne. To měli lidé zcela jiné starosti. Masopust patřil "bálům", a to nebyl čas na žádné divadlo. Ale zato hned po "masopustním outerku", když maškary vymetly všechny komíny i kurníky a vyprázdnily ošatky od makových koblih, začalo se s přípravou na divadlo. Zkoušelo se po večerech a nakonec nastal onen očekávaný okamžik. Blížilo se datum představení. Narychlo se stavělo na dřevěných kozách jeviště, v Libáni se sháněly kostýmy, ale šily se i doma. Nechyběla ani propagace, osvědčený plakát tehdy hlásal, že: Spolek divadelních ochotníků v Sedlištích… Před vlastním představením hrávala kapela sestávající obyčejně ze čtyř muzikantů a někdy hrála i po představení až do půlnoci k tanci. A tak bylo i v "půstě" veselo. U kasy sedával profesionální pokladník (Hospodářské záložny v Libáni) pan Mikulášek a vybíral na připravený talíř vstupné.

A poněvadž za oněch dávných časů nebyla žádná televize, všude se chodilo pěšky, lidi neměli nikam naspěch a měli vůbec času, jak se říkalo "habaděj", bylo to všechno jiné. Divadlo jim přinášelo radost, rozptýlení od denních trampot. Co tedy dodat více, spolek divadelních ochotníků v Sedlištích se těšil veliké oblibě.

ing. Josef Linhart, CSc., Hradiško pod Medníkem


Drobné vzpomínky

Psali jste v minulém čísle Listů starohradské kroniky, že se na Valše hrálo divadlo kolem roku 1925. Já jsem se tam však účastnil divadelního představení se sestrou Martou a Emilkou Tobiášovou (provdanou Křížovou) již v roce 1921.

Na piavské fontě jsem si dvakrát prostřelil levou nohu. Šastně jsem se dostal domů do rožďalovického lazaretu Na vinárně. 28. října 1918 jsem byl v Libáni při strhávání rakouských orlů a již bez berlí. Ihned jsem založil v Bystřici Sokol a mezi cvičenkami byla i Mikuláškova dívenka ze Sedliš. Děti ze Sedliš chodily do bystřické školy, jen právě Mikoláškovy chodily do Libáně.

Dodnes nevím, v jakém příbuzenském vztahu jsme byli k soboteckým Šolcovým. Pamatuji si, že mi babička Klabanova říkala o básníku Václavu Šolcovi, že přišel domů k mamince umřít, že u jeho maminky právě byla. Šolc se narodil 1838, zemřel 1871, babička se narodila 1854, bylo jí tedy 16 let.

K MUDr. Šolcovi v Mělníku mne poslala babička roku 1919, kdy jsem byl ve Všetatech, se slovy: "Řekni mu, aby ti spravil zuby, že mu to vzkazuje babička Klabanova."

Protože několikrát v roce jdu pěšky z Bystřice přes Staré Hrady do Libáně, mnohé se mi z minulosti vybavuje a rád vzpomínám.

Jaroslav Moucha


Starohradský zámek navštívilo v roce 1983 celkem 6 499 hostí. Je to návštěvnický rekord, na němž má největší podíl úspěšná výstava hraček a loutek.


Další rok práce literárního archívu PNP

V roce 1983 pokračoval další rozmach pracoviště literárního archívu PNP ve Starých Hradech. Na zámku je uloženo již téměř 14 500 krabic archívního materiálu – více než 1 100 literárních pozůstalostí. Během roku bylo zpracováno 13 477 archívních jednotek – celkem 9 soupisů literárních pozůstalostí bylo odevzdáno do tisku. Kromě pracovníků LA PNP (Eva a Karol Bílkovi, Ivana Macková) zde byli úspěšně činni i studenti Dana Oulehlová a Martin Kovář z Jičína, Dagmar Balcarová ze Sobotky a Petra Lukešová ze Slaného.

Vzrostl rovněž počet badatelů – 37 zájemců uskutečnilo 110 návštěv a dalších 181 výpůjček bylo odesláno do studovny do Prahy.

K tomu přistupuje i další obvyklá práce: přebírání a třídění materiálu, publikační činnost, pomoc při kulturních akcích na zámku, provádění po zámku atd.

Za vytváření dobrých podmínek pro naši práci patří poděkování mnoha našim spoluobčanům, zvláště Vladimíru Holmanovi, Zoře a Janu Trnkovým, Františku Svobodovi st. i ml., Jaroslavu Čubanovi a dalším. Bez jejich přispění bychom tak úspěšní nebyli.

K. Bílek


Chvála starohradských strašidel

Stříbrná šupinka měsíce se malinko, ale docela malinko zatetelí, cinkne o tmu tmoucí – a ejhle, černé vlny se rozčeří, ulíznou něco z toho stříbra, a pak už ani nejsou tak černé, jako spíš modré a taky trochu dofialova. Tík, tík, tík, zavrtí se to rozespale v hnízdátku na té nejvyšší, ale docela nejvyšší smrkové větvi. Tík, tík, tík. A ještě jednou. A ještě. To odbíjí úplňková půlnoc nad Starými Hrady.

Z nejvyššího vikýře se bystře vysouká malá ručička. Trochu se protáhne, pak natáhne a natahuje se, natahuje, až je z ní šňůra, šňůrka a už jen tenounký vlásek jako stvořený pro pstruží hubičku. Ba i ten háček má na konci, ale už ho neuvidíš, tak je daleko. A v tom už fuí, fuí, fuí – udička zkušeně sviští nad krajem. Vysvléká lesní žínky z mlhových závojů, vypůjčí si i tmavé stíny zbloudilých přízraků, neozvěnu skal a matná mihotání bludiček. Než se nadechneš, háček nabobtná kořistí, z vlásku je zase šňůrka, pak šňůra a znovu ta malá ručička. Mužík, který k ní patří – ne větší než kocouří kýchnutí – se pustí do díla. Kousek po kousku rozvěšuje kořist kolem celého hradu a pečlivě připichuje netopýřími drápky. Je to totiž skřítek Hlídánek a jeho úkolem je ukrývat všechna hradní tajemství před cizíma očima. Spokojeně obhlíží hotové dílo a helemese, tu je ještě jedna zvědavá škvíra. Zaplácne ji tedy plnou hrstičkou toho nejhlubšího spánku spáčů z podhradí. Hotovo!

Od mlžinové hradby se odlamují jen úštěpky psího štěkotu. Úplňková slavnost na Starých Hradech může začít.

A chňap a cap a šust a frnk a taky špit a chicht a dokonce i ochochó. Ohnivá jiskřička se zoubky jako hodinové kolečko obratně křísne do všech západů, zámků, záklopek a závor. Koncert začíná: ramena všech zámeckých dveří si labužnicky zapraskají, okenice skřípavě přiznávají a podlahové vrzy vrzy ztvrdí tuhle půlnoční muziku. Kdo by jí odolal! Ani ukáznění Kanoníčci na nádvoří nevydrží a vystřelí si pro radost alespoň po jednom Ohňátku. Všeliká žoužel prapodivná zjevuje se a zase mizí v divousích radovánkách. Jen rada starších zůstala mimo rej v mlčenlivé pracovně Velebného Kmeta. Všichni však slavnostně fosforeskují do růžova a do perliva a bublinky tiché radosti se něžně třou o hřbety starých foliantů. Velebný Kmet dnes nemusí soudit žádné spory. Paní Šustěnka nepomlouvá své příbuzné a patriarcha rodu Buchala kupodivu nebručí, ale spokojeně se kolíbá v Kmetově posýpátku a šeptá si do rytmu: "Tak přece jsou ti lidé k něčemu dobří, nic nám tady nezkazili, zámeček nám postavili." "Jak za mých mladých let," dýchne ruměně Šustěnka. A Velebný Kmet pokyvuje pavučinkovou bradkou: "Jako zastara, jako zastara. "

Ale to už za mlhovou hradbou spadlo na zem první kohoutí peříčko. Trochu to zaševelí, jako když list obrátíš – a všechno je pryč. Starohradské chaloupky mžourají do denního světla. Kraj je vzhůru. A od Sedliště přichází pán hradu.

Dagmar Blümlová

další článek
Divadelní soubor Bozděch OB Libáň sehrál 26. prosince 1983 s velkým úspěchem hru Jiřího Hubače Dům na nebesích. Kolektiv herců a dalších spolupracovníků pod vedením režiséra Julia Weiperta si vedl výtečně. Blahopřejeme a těšíme se na další reprízy i nové inscenace.


Bohumil Slavík

Rostliny nad starohradským zámkem

(Příspěvek ke květeně okolí Starých Hradů III)

předchozí článek

Začátek října poměrně suchého roku 1983 nedával již mnoho naděje na zjištění většího množství rostlinných druhů ve starohradské přírodě. Také času v pozdním odpoledni mnoho nezbývalo. Vypravil jsem se proto po zastávce na zámku jen na dvě místa – nad zámek a k Sedlišti. O první zastávce se zmíním na dalších řádcích.

Trasa této krátké exkurze vedla po silnici za zámkem k severozápadnímu okraji Starých Hradů. Nejzajímavější byl asi 200 m dlouhý úsek úvozové cesty mezi posledními domky a ohradou pro dobytek ve směru k silnici Libáň – Zelenecká Lhota "V krysavkách" v nadmořské výšce 275–290 m. Ve sníženém, podmáčeném okraji cesty rostla žlutě kvetoucí komonice nejvyšší (Melilotus altissima), v Čechách rozšířená jen v některých krajích; jednou z význačných oblastí rozšíření je právě Libáňsko. O trvalé vlhkosti těchto míst svědčil i jedovatý ocún jesenní (Colchicum autumnale), trsnatá sítina sivá (Juncus inflexus), hojná tráva metlice trsnatá (Deschampsia cespitosa) i poloruderální ostřice srstnatá (Carex hirta), především však opět právě pro tento kraj příznačná žlutě kvetoucí třezalka čtyřkřídlá (Hypericum tetrapterum). Ojediněle se mezi rodičovskými rostlinami pcháče zelinného (Cirsium oleraceum) a pcháče šedého (Cirsium canum) vyskytoval i jejich kříženec pcháč tatarský (Cirsium tataricum).

Suché travnaté stráňky nad cestou ukazují na obnažených místech půdní podklad, kterým jsou křídové písčité slíny, obsahující uhličitan vápenatý. Projevuje se to i na vegetaci. Hojná je jehlice trnitá (Ononis spinosa) s růžově fialovými květy a fialově kvetoucí nízký pcháč bezlodyžný (Cirsium acaule). Obě rostliny nepříjemně píchají, proto se jim pasoucí dobytek vyhýbá – tím se na místě nejen udržují, ale i šíří. Kde se setká více druhů pcháčů, bývají často i jejich většinou dobře poznatelní kříženci. Tak je tomu i zde, nebo v blízkosti rostoucí pcháč zelinný a pcháč bezlodyžný vytvořily křížence pcháč tuhý (Cirsium rigens) se znaky uprostřed mezi oběma rodiči. Je to tedy druhý kříženec pcháčů na této lokalitě. Kromě zmíněných rostlin kvetl ještě na stráňkách běložlutými květy hlaváč bledožlutý (Scabiosa ochroleuca), modrý zvonek okrouhlolistý (Campanula rotundifolia) a bez květů již byly hořčík jestřábníkovitý (Picris hieracioides), krvavec menší (Sanguisorba minor), pryšec chvojka (Euphorbia cyparissias), šalvěj luční (Salvia pratensis) a řepík lékařský (Agrimonia eupatorium).

Tyto malé plochy podél cesty jsou posledními útočišti některých rostlin. Z jedné strany se na ně tlačí obdělávaná půda polí, z druhé zástavba obce. Zaslouží si proto ochranu před zbytečnými zásahy, které by mohly navždy vyřadit některé rostlinné druhy z přírodního genofondu starohradské krajiny. Znalci léčivých bylin možná zde mají jeden ze zdrojů. Řepík lékařský, podporující trávení a s protizánětlivými účinky, tu má již jen několik exemplářů; proto nechte dozrávat jeho plody, aby se mohl opět rozšířit! Jehlice trnitá, používaná při poruchách výměny látkové, je tu ještě zatím ve více exemplářích, ale vzhledem k tomu, že se sbírá její kořen, mohla by brzy na lokalitě patřit minulosti. Proto ani ji na tomto místě nedoporučuji ke sběru.

další článek


Na libáňských Horách roste třešní sad …

… proč jsi za mnou chodil, když's mě neměl rád…, zpívá písnička Karla Chvalovského na slova paní Keblové. Ne nadarmo je tento krásný kout opěvován v mnoha písních a snad každý z nás má na něj hezkou vzpomínku.

Na jaře, když Hora kvetou, jsou cílem mé procházky. Jak rajská zahrada vyhlíží nejen tento sad, ale všechny přilehlé cesty k němu, takže oko se má čím potěšit.

Počátkem července, kdy jezdím na dovolenou, obdivuji se znovu kráse sadu, jehož stromy jsou již obaleny plody a čekají na česáče.

Jaký smutný obraz se nám však naskytne počátkem srpna, kdy poutníka vítá zápach shnilého ovoce, obaleného spoustou hmyzu, které je již z části spadlé a z části ještě visí na stromech. A není to ovoce ledajaké. Jsou tam výborné druhy třešní.

Což není možno zamezit tak velké škodě? Že by lidé, zvláště děti, neměli zájem za mírný poplatek a třeba i zdarma natrhat si toto ovoce, které je v městských obchodech a tržnicích tolik drahé?

Blíží se jaro, stromy se co nevidět začnou probouzet a já si v duchu kladu otázku: Jakpak to asi dopadne letos? Což není možné rozumné řešení?

Hana Mařanová


Z vašich dopisů

Vážený s. Holmane!

V listopadu jsem po dlouhé době opět navštívila Staré Hrady a byla jsem překvapena stavební úpravou, kterou jste za rok a půl na hradě provedli. Tam, kde stála rozpadlá zeď gotické části hradu je dnes hradní budova o několika místnostech s klenutými stropy, okny a vším, co k takové gotické stavbě patří.

Můj obdiv k vaší úžasné pracovitosti a snaze dílo, jež se zdálo neproveditelné, dokončit, je stále větší a nenalézám slov, jež by ho vyjádřila. Proto alespoň Vám i Vašim spolupracovníkům posílám srdečný dík za vše, co jste pro záchranu Starých Hradů udělali, a do roku 1984 přeji dobré zdraví, spokojenost a hodně síly do další práce.

Radost z dobrého díla, jež se daří, je asi Vaší skromnou odměnou, ale tím záslužnější, že dáváte dobrovolně a rád. Další generace budou hrdé na zachráněný hrad a Vaše jméno bude v jeho historii zářit víc, než jméno toho, kdo jej dal postavit. Díky Vám! Se srdečným pozdravem Vám i všem, kteří Vám pomáhají.

Marie Mrákotová


Velmi rád vzpomínám na krásné koncerty na zámku ve Starých Hradech. Byly to pěkné zážitky v milém prostředí za vůně polen v krbu. Škoda, přeškoda, že není možno, abych se účastnil podobných akcí vzhledem k věku. Přeji Vám i Vašim spolupracovníkům hojné návštěvy při koncertech na zámku a účastníkům vysoce umělecký zážitek. Já se musím spokojit pouze televizními přenosy. To však není ani padesátiprocentní požitek proti přímé účasti na různých uměleckých akcích.

MUDr. František Škobis


Novoročenky se starohradským motivem letos posílali Vl. Holman (orig. linoryt J. Kloučka) a manželé Bílkovi (kresba Ad. Liebschera).


Staré Hrady v tisku

– Oulehlová Dana: Poklady v krabicích. Zemědělské noviny 3. 2. 1984. Obsáhlý článek o starohradském pracovišti literárního archívu PNP.

– O archiváliích uložených ve Starých Hradech jsme nalezli zprávy i ve Zprávách Klubu přátel Pardubicka č. 11–12/83 (písemnosti J. Štolby), v Pochodni 16. 12. 1983 (dopisy J. Vrchlického), v Hlasu Hrusic č. 11–12/83 (pozůstalost Františka Křeliny) a ve Zpravodaji Budovcovy župy č. 2/1984 (materiály Karla Sellnera).

– Kapitola o herci Karlu Polákovi z knihy Adolfa Branalda My od divadla byla středem zájmu Svobodného slova 24. 12. 1983 a Lidové demokracie 25. 11. 1983.

– Sté výročí narození Antonie Plíškové ze Starých Hradů zaznamenaly Pochodeň 20. 1. a Předvoj 27. 1. 1984.

– Způsob záchrany starohradského zámku vyzvedl Michal Flégl v Lidové demokracii 6. 1. 1984.

– Práci starohradské Osvětové besedy pochválila Pochodeň 12. 1. 1984 (činnost v roce 1980), 4. 1. 1984 (zámecká galerie) a 20. 1. 1984 (vydávání časopisu).

– Starohradskou výstavu Jana Kloučka připomněla Naše rodina č. 7/1984.

– V článku Kamenné památky lidové provenience ve východních a severovýchodních Čechách (Památky a příroda č. 7/83) píše Zdenek Hanzl hlavně o dílech Jana Zemana, ale připomíná i sochy starší, např. Kalvárii v Sedlišti z r. 1765.

– Dějin našeho kraje v pravěku si všímají dvě studie dr. Karla Sklenáře, CSc., ve Sborníku Národního muzea v Praze, řada A – historie. V č. 1–2 z r. 1976 jsou to Počátky české archeologie v díle Matyáše Kaliny z Jäthensteinu a v č. 3–4 z r. 1980 studie Archeologická činnost Josefa Vojtěcha Hellicha v Národním muzeu (1842–1847).

Frolec V. – Vařeka J.: Lidová architektura. SNTL Praha a Alfa Bratislava 1983, 360 s. Encyklopedie lidového stavitelství s více než 450 kresbami dr. Josefa Scheybala a četnými fotografiemi dokumentuje celou tuto oblast. Pro nás je zajímavé, že zde je i zvláštní odstavec věnovaný panu Jaroslavu Markovi z Libáně a jeho kresbám lidových staveb. Je vzpomenuta i jeho a Scheybalova výstava na starohradském zámku. Z dalších našich spolupracovníků (kromě J. Marka a J. V. Scheybala) najdeme i záznamy o díle Antonína Chmelíka a Jiřího Trejbala.


Drobné zprávy

Místo pozvánky: 1. 4. se uskuteční vernisហvýstavy obrazů a grafiky Anny Poustové. – 29. 4. bude zahájena výstava obrazů Dany Sokolové a keramiky Vlasty Ortové. – Ve dnech 1.–9. května můžete zhlédnout starohradskou kroniku a její přílohy za rok 1983. – 27. 5. zahájíme výstavu uměleckých prací Hany Jiroutové. 10. 6. připravujeme otevření výstavy k Roku české hudby – budou to známky ze sbírky Adolfa Langera. – 24. 6. začne výstava obrazů a grafiky Vladimíra Holmana k jeho nastávajícím sedmdesátinám, po vernisáži se uskuteční koncert houslového virtuóza Čeňka Pavlíka. Všechny akce začínají ve 14 hodin. Další pořady a případné změny budou oznámeny na plakátech.

Výstava amatérských výtvarníků jičínského okresu byla otevřena v Okresní galerii v Jičíně 16. prosince. Několika svými pracemi na ní byli zastoupeni i naši spolupracovníci Vladimír Holman a František Škoda.

Bledule na Bahnech u Sedliště i na dalších lokalitách v okolí již brzy rozkvetou. Prosíme čtenáře, aby pomohli chránit tyto vzácné květiny a zabránili jejich trhání.

Návštěvy na zámku: 10. února 1984 navštívil Staré Hrady významný pražský herec Jiří Suchý, zakladatel SEMAFORu. Do pamětní knihy napsal: "Bylo mně dovoleno, abych si tu prohlédl nádherný kus práce na nádherným objektu. A tak za ten zážitek touto cestou děkuju." A při loučení po tříhodinovém pobytu slíbil, že zase brzy přijede. – 21. února zde pracovníci Krátkého filmu Praha natáčeli dokumenty k snímku o spisovateli K. J. Benešovi a jeho choti, houslistce Ervíně Brokešové.

Na plenárním zasedání MNV Libáň byla mimo jiné hodnocena práce občanských výborů a jako nejlepší byl označen občanský výbor v Sedlišti vedený předsedkyní Janou Svobodovou. Blahopřejeme!

V obřadní síni na Starých Hradech bylo v roce 1983 uzavřeno 94 svateb.

Odpolední čaje pořádala MO SSM Libáň v kulturním domě ve Starých Hradech 15. a 22. ledna 1984. Hrála skupina Ananas.

Za udržování mikulášské tradice děkují sedlišští občané Rud. Myškovi a Fr. Plíškovi, kteří ve vkusných maskách obešli 5. prosince celou ves k potěše všech dětí.

Kulturní kalendář: 1.1. 1974 byla sloučena JZD Libáň a JZD Sedliště – Staré Hrady. – 29. 1. 1879 zemřela starohradská rodačka, spisovatelka Lidmila Šebková-Fedrová. – 1. 2. 1959 zemřela starohradská lidová básnířka Marie Keblová. – 8. 2. 1909 se narodil velký příznivec Starých Hradů, spisovatel MUDr. Ota Dub. –10. 2. 1899 zemřel významný historik prof. Josef Emler, rodák z Libáně. – 25. 2. 1634 byl zavražděn vévoda Albrecht z Valdštejna, k jehož majetku patřilo i starohradské panství. – 18. 3. 1969 zemřel malíř našeho kraje ing. František Max. – 26. 3. 1894 se narodil v Dlouhé Lhotě dr. Jindřich Tauber, lékař, malíř a cestovatel.

Paní Marie Mrákotová oslavila 27. ledna 1984 osmdesátiny. Rodačka z Rakova, patří k nejvěrnějším ctitelům Libáňska a Sobotecka, a to nejen slovy či občasnou návštěvou rodného kraje. Známe ji především jako výtečnou autorku hodnotných vzpomínkových článků, otiskovaných hlavně ve Zpravodaji Šrámkovy Sobotky a v našem časopise. K životnímu jubileu, kterého se paní Mrákotová dožila obdivuhodně svěží, srdečně blahopřejeme a těšíme se na další články a dopisy.

Naši jubilanti: 100. narozeniny oslavila 12. 1. paní Antonie Plíšková ze Starých Hradů. 70 let se dožil 15. 3. pan Pavel Fidrich ze Starých Hradů a 30. 3. pan František Svoboda st. ze Sedliště. 55 let oslavil 5. 3. pan František Najvrt ze Sedliště. 50. narozeniny měly 26. 1. Františka Miclíková a 29. 3. paní Liběna Jonášová ze Starých Hradů. Všem srdečně blahopřejeme!

Narození: v posledních měsících se narodilo několik dětí, z nichž by – budou-li po maminkách – měla vyrůst nová generace starohradských průvodců. 28. 11. 1983 se narodil Marek a Radek Rychnovi z Libáně, 3. prosince Monika Myšková ze Sedliště, 1. ledna 1984 Jitka Bílková ze Sedliště a 26. února Pavlína Bretová z Dětenic. Dále se 3. prosince 1983 narodil Jan Meiszár ze Starých Hradů. A po otcích patří do Sedliště i Jana Havlíková ze Střeváče, narozená 27. prosince 1983 a Vendulka Beránková z Mladé Boleslavi, narozená v lednu 1984. Všechny vítáme mezi nás!

Zlatá svatba: Před 50 lety, 4. dubna 1934 byli ve starohradské kapli oddáni Marie Poláčková ze Starých Hradů a Josef Podhajský z Lična. Manželé Podhajských žijí nyní ve Vítkově u Chrastavy a patří k našim nejvěrnějším čtenářům. Srdečně blahopřejeme k jejich životnímu jubileu.

Tisící svatba ve starohradské obřadní síni se konala 24. února 1984. Novomanžely byli vysokoškolská pedagožka dr. Dagmar Hanušová z Nymburka a technik ing. František Živna z Čelákovic, které oddal předseda MNV Libáň Jiří Čuban. Srdečně blahopřejeme!

Sňatky: 21. ledna 1984 uzavřeli ve starohradské obřadní síni sňatek Radomíra Švorcová ze Starých Hradů a Václav Kučera z Dětenic. 26. ledna 1984 byli v Praze oddáni Hana Kmínková z Libáně a Pavel Moravec z Prahy (jinak ze Sedliště). Blahopřejeme!

Ing. arch. Karel Pokorný, projektant Krajského projektového ústavu v Mladé Boleslavi, zemřel 1. ledna 1984 ve věku 55 let. Od r. 1970 působil jako stavební dozor při rekonstrukci zámku Staré Hrady. Vděčíme mu za to, že nám obstarával po celou dobu nutnou dokumentaci, hlavně vyhotovil celou dokumentaci pro obnovu gotické části. Byly to náročné plány, zvláště na těžké ocelobetonové stropy, které jsou projektovány tak, aby snesly velké zatížení. Poslední jeho prací byly návrhy na dřevěný vchod do gotické části a přesné plány gotických oken do nádvoří. Dnes už můžeme jenom poděkovat za tuto neocenitelnou pomoc a vzpomínat, že jsme v jeho osobě ztratili nejen přísného stavebního dozora, ale i dobrého kamaráda.

Pan František Hep z Libáně zemřel 3. 12. 1983 ve věku 77 let. Byl nejen našim dlouholetým čtenářem, ale jeho knihařské výrobky nám budou připomínat dokonale ovládané umělecké řemeslo. Vazby knih, desky, archívní krabice, to vše zůstává – ale žádného nástupce zde František Hep nemá – a tak i s knihařskými zakázkami musíme do sousedních měst.

Úmrtí: 22. května 1983 zemřela ve věku 86 let paní Marie Peach, rozená Hrdá ze Starých Hradů. Od roku 1912 žila v USA, kam se přestěhovala s rodiči a sourozenci. Je pohřbena ve městě Yuma, ve státě Arizona. Staré Hrady navštívila naposledy v roce 1975 a její slova zapsaná v pamětní knize prozrazují nadšení nad záchranou zámku.

Úmrtí: nedlouho po paní Martě Wachterové, která zemřela 16. dubna 1983, opustil svou rodinu 22. listopadu 1983 i její manžel František Wachter ze Starých Hradů.


Menu