Logo L.S.K. 1983–96


Číslo 4Ročník VII.Prosinec 1984


Jaroslav Moucha

Každý den jednu báseň

Blahopřejeme autorovi k 85. narozeninám, kterých se dožívá dne 20. prosince 1984. Hodně optimismu, zdraví a spokojenosti do dalších let!


Jak rostla gotika v roce 1984

V letošním roce se pracovalo nepřetržitě celý rok. Stálí pracovníci tu byli jen dva: Vladimír Holman, který zedničil, a Jan Trnka, který navíc prováděl i truhlářské a jiné práce. O prázdninách zde pracovali studenti Romana a Radek Kyzivátovi, podle potřeby pomáhali i Jaromír Balda a Karol Bílek. Elektrikářské práce dělal František Svoboda ml., kovářské práce František Svoboda st., a Jaroslav Čuban, materiál vozil pan Balcar z Libáně, dlažbu položil pan Mizera. Hodně letos pomáhal i MNV Libáň.

Vydatně pracovaly i čtyři trampské brigády, které kromě práce na gotice pomohly i při údržbě celého areálu a jeho zeleně. Do konce roku hodlají přijet ještě jednou, aby sundali lešení kolem gotiky.

A na čem se pracovalo? Jen stručně: v přízemí zbytek dlažby, v prvním patře sekání pro elektriku a omítání všech místností (s napodobováním kamenného zdiva), položení dlaždicové podlahy v jedné místnosti. A ve druhém patře první část omítek. Do chodu byla uvedena i nová rozvodna elektriky.

V říjnu jsme se dočkali konečně vazby na gotice, provedl ji i s laťováním za naší pomoci tři tesaři z Valdic. Pak klempíři z Rožďalovic udělali úžlabí, okapy i odpady a hned došlo i na pokrytí střechy taškami, což provedli Josef Škoda ze Psinic se svým synem Janem. A tak letos dochází k zastřešení gotické části zámku, o čemž jsme po léta snili. Museli jsme zde léta usilovně pracovat, ale nemožné se tak stává skutečností.

Fotografie ze stavby zámku

Vladimír Holman


Dvě zářijové vernisáže

Letos bylo nádvoří starohradského zámku v měsíci září dvakrát zaplněno. V neděli 2. září jsme zahajovali výstavu kreseb zasl. umělce Jiřího Wintra-Neprakty. Umělec pro nás připravil výběr ze svých kreseb a kreslených seriálů s náměty ze starých hradů a měst. Nechybělo ani výtvarné zpodobnění našeho hradního strašidla Buchaly. Mistr přijel již dopoledne a uskutečnil bezprostřední besedu s účastníky trampské brigády, plnou veselých dotazů i odpovědí. Odpoledne přijel i stálý spolupracovník J. Wintra, spisovatel Miloslav Švandrlík. Přišlo nejméně 150 návštěvníků, kteří nejprve vyslechli vtipný projev PhDr. Vladimíra Sůvy a po prohlídce výstavy se většina z nich zúčastnila besedy s milými hosty.

Podruhé se staly Staré Hrady cílem návštěvy stovky zájemců poslední zářijový den, kdy se na nádvoří uskutečnila vernisáž výstavy prací skupiny absolventů a přátel hořické střední průmyslové školy kamenické. Mezi hosty byl i ředitel školy ing. Josef Pažout. Po úvodním slově Jaroslava Vančáta si návštěvníci prohlédli exponáty umístěné ve výstavní síni na nádvoří a šesti sálech gotické části zámku. Zaslouženou pozornost budila jemná keramika Jiřího Ambrozka, grafické listy i plastiky Jiřího Sehnala, sochařská díla prof. Dagmar Štěpánkové i ukázka restaurátorské práce organizátorky výstavy Milady Zubaté – busta Ferdinanda I. ze starohradského zámku a její kopie. Již podruhé vystavovali na Starých Hradech malířka Anna Vančátová a sochař Jiří Kačer – tentokráte se svými životními partnery – sochaři Marcelou Kačerovou a Jaroslavem Vančátem. Medailérskou tvorbou se představil Petr Bauer, drobnou plastikou Ondřej Nosek, tapiserie vystavovala Ivana Černá, portrétní plastiky byly dílem Petra Záleského. Celkově lze říci, že výstava byla důstojným příspěvkem k letošním oslavám stého výročí založení hořické školy.

A stejně důstojně vyzněl i koncert pěveckého sboru Hron z Náchoda, který po vernisáži uzavřel akce Roku české hudby u nás. Za řízení sbormistra ing. Vlastimila Čejpa přednesl mužský, ženský i smíšený sbor ukázky klasického i novodobého repertoáru, díla našich, ale i světových mistrů. Průvodní slovo měl prof. Aleš Fetters. HRON u nás koncertoval podruhé, ale věříme, že ne naposledy.

EK


Za panem Janem Jouklem

Nechce se věřit, ale je to tak: 27. října 1984 náhle zemřel ve věku 82 let dlouholetý obětavý pracovník na našem starohradském zámku Jan Joukl. Byl jedním z prvních, kteří pochopili, jak je ušlechtilý cíl tehdejšího MNV Staré Hrady – Sedliště – nejen zachránit, ale i obnovit starou historickou památku, tehdy před dvaceti lety již definitivně odepsanou. Byl jedním z těch, kteří velmi obětavě dnes a denně pracovali na tomto objektu. Víc než 15 let sem přesně docházel, aby s hrstkou stejně obětavých pracovníků, převážně důchodců, plnil každodenní úkol. Každý den od sedmi, i v sobotu dopoledne – bylo si možno podle jeho příchodu řídit hodinky. Těch pár řádků, kterými dnes dáváme našim čtenářům smutnou zprávu na vědomí, těžko zhodnotí léta neúnavné práce. Pracoval zde rád, pokud zdraví sloužilo. Proto jsem cítil, že je mou povinností rozloučit se s ním v den jeho pohřbu a připomenout jeho práci občanům, kteří ho doprovázeli na poslední cestě.

Vzpomenul jsem jeho životních strastí, ale i jeho zálib a zájmů. Připomenul jsem jeho veřejné funkce v MNV, ale hlavně jeho zálibu – veselé role na scéně starohradského ochotnického divadla. Chtěl vždy rozdávat lidem radost. K stáru pak pomohl kulturnímu snažení nejvíce, protože v zámeckých místnostech, kde zedničil, jsou dnes vzácné sbírky literárních památek, v dalších probíhají výstavy, koncerty atd. Právem byla práce pana Joukla několikrát oceněna v tisku, rozhlasu i v televizi.

A pak se už rozezněl veliký starohradský zvon, který pan Joukl tolikrát rozezvučel při úmrtí o pohřbech svých spoluobčanů, aby doprovodil na poslední cestě i jeho.

Opět tedy prořídly řady budovatelů našeho zámku. Ale ti, kteří odešli – a mezi nimi pan Jan Joukl na předním místě – se zde podepsali dílem na věčné časy. Nezůstala po něm jen jeho zednická lžíce vystavená ve vitrině zámku a řada článků a fotografií – zůstala jeho práce jako památka na dobrého člověka. Všichni pracovníci, kteří nás opustili – a nyní i pan Jan Joukl – žijí v našich vzpomínkách. Život je smrtelný, práce je věčná.

Vladimír Holman


Staré Hrady jsme objevili náhodou

Vraceli jsme se do Prahy a rozhodli jsme se pro jinou, ne obvyklou cestu. Byl slunný podzim, takový jako z Fráni Šrámka. Ostatně téhle krajině sluší s ocúny a trpkou vůní prvního plachtícího listu. A na obzoru modré obrysy kopců a hor. Projížděli jsme silnicí jako za starých časů, kdy lidé uměli ještě chodit pěšky. Ze sádků voněly švestky a z polí dým prvních ohýnků. V zatáčce se náhle objevilo bílé zdivo jakési tvrze. Byla zpustlá, zanedbaná, s jasnou budoucností ruiny nebo demolice. Tabulka za osadou nás poučila, že jsme projeli Starými Hrady.

Za nějaký čas jsem slyšela svého tehdy soboteckého souseda Karola Bílka vyprávět neuvěřitelnou ságu o zmrtvýchvstání zemanské tvrze Staré Hrady a pak jsme to spatřili na vlastní oči. Jaká spanilost, jaký klenot! Tím nemyslíme jen tu vzácnou tvrz, kde se dnes soustředí kulturní život kraje, tou spanilostí myslíme vzdor srdce i rozumu, s kterým se pan učitel Holman a několik stejně nádherných šílenců pustilo do díla. Do díla, jak se zdálo, předem ztraceného, do zápasu plného romantiky a lásky k rodnému kraji, ale zřejmě marného a zbytečného, protože copak může dokázat několik nadšených starých mistrů řemeslníků, copak zmůže pan učitel?

Jako žákyně školy obecné – tehdejší úřední název – jsem si o jedněch prázdninách v babiččině zahradě zamilovala něžnou povídku Boženy Němcové Pan učitel. Tak nějak jsem si představovala pana učitele Holmana, milého veselou moudrostí filozofů a mladého optimistickým pohledem do budoucna. Jistě viděl před očima zářící bílou tvrz, jakou lidé znají dnes. Jistě věděl, co lopoty, starostí i vysvětlování studeným byrokratům přinese jeho sen, ale nevzdal se.

První setkání s Vladimírem Holmanem potvrdilo naši představu. Ano, on je z těch lidí, kteří nesou čas vpřed, kteří mají rádi život a lidi, u kterých láska k vlasti a rodnému kraji je poctivá jako celý jejich život, práce a sny, které naplňují tak samozřejmě s veselou pohodou, jako by se ani nepouštěli do díla hodného gigantů, ale do opravy doškové střechy.

Jsme nevýslovně šťastni, že můžeme Vladimíru Holmanovi přát k jeho narozeninám v kruhu jeho přátel a poděkovat mu za všechno, co pro nás udělal tím, že se pustil do díla, o kterém zdravý rozum pochyboval. Ale co je zdravý rozum proti rozumu zapálenému pro dobrou věc!

Drahý Vladimíre Holmane, kolik jen jste svou osobností naučil dětí i lidi kolem sebe, kolik radosti, moudrosti a statečnosti jste nám dal! Za to všechno velký dík a přání mnoha, mnoha spokojených dobrých let.

zasl. um. Věra a Zdeněk Adlovi


Malé pozdravení a velký dík

Když jsem na Starých Hradech zahajoval kdysi výstavu Jiřího Kalouska a slyšel tu o záchranných pracích této krásné památky, pojal jsem úctu ke všem, kteří tu pomohli, a především k Vladimíru Holmanovi.

Jak tak jezdím po vlasti a hraju tu či jinde, zjišťuji, že všude, kde se nějaká dobrá věc podařila, bylo za tím nadšené úsilí – a skoro bych řekl: fandovství několika jedinců nebo jedince jediného. Přijedeme do divadla, kde se to hemží neochotnými, a přijedeme jinam, kde jeden člověk dělá divy, aby nám vyhověl, aby přispěl ke zdaru večera.

Začínám si dokonce myslet, že pohyb zeměkoule by už dávno ustal, kdyby kdesi neseděl jakýsi člověk důchodového věku a trpělivě nemazal zemskou osu a netočil klikou.

Všechno je vždycky dílem nadšení.

Nechci mluvit z pozic svého věku, ale obyčejně to bývají starší lidé. Vědí své, znají své a své taky chtějí a dovedou. A dokážou.

A teď se tedy dozvídám, že Vladimír Holman se blíží svému jubileu. Všimněte si, že v mladších letech to bývají narozeniny, později jubilea. Co bych mu přál? Zdraví – to především. A radost z toho, co tu vybudoval, radost, která by se – jako kruhy na vodě – šířila tím, že nastoupí další a jako on pochopí nutnost a pocítí radost z díla.

Tisknu Vám ruku, Vladimíre Holmane!

zasl. umělec Miroslav Horníček


Con Calore *

Byl jsem mladý a krásný, panstvo se ke mně sjíždělo, kočáry rachotily na nádvoří, v sálech zněla hudba a krásné paní se vykláněly z mých oken, aby přivítaly hosty. Jak je to dávno… Tenkrát jsem nepočítal dny a týdny rozmařilého života. Jen někdy se ve mně ozvala touha po chvíli ticha. A znovu kočáry a hosté.

Potom všichni odjeli a já, který byl zvyklý na společnost, hudbu a rachocení kol, jsem zůstal sám. Závoj osamění, který na mě dopadl, byl příliš těžký. Někdy mě navštívil vítr a déšť. Spřátelili jsme se. Měl jsem rád dešťové kapky bubnující do střech v rytmu větrné melodie. Ale čím jsem byl starší, tím byla jejich hra dotěrnější. Pak už jsem neměl přátele. ·

Když se vysypaly poslední střepy mých oken, svět se propadl do tmy. Stárnutí… Zdi mi praskaly únavou a stropy se bortily osaměním. Věděl jsem, že je to konec, a smířil jsem se s ním. Mlčky jsem stál a kolem mě jednotvárně ubíhaly šedivé dny.

A pak, ve chvíli, kdy už jsem v nic nevěřil, se mé zdi zachvěly dotekem lidské ruky. Ne, to není pravda, zašeptal jsem, ale ta ruka ve mně probudila touhu žít.

Každý den jsem byl o kousek blíž svému znovuzrození. Rány se zvolna zacelovaly; cítil jsem, jak se mi vrací síla. Jednou ráno jsem se třpytivými skly oken znovu podíval do kraje. Jen ten, kdo stál na prahu smrti, pochopí cenu života, porozumí vůni růží a uvidí pravou podobu slunce…

Řečí kamene jsem děkoval člověku, který mě navrátil životu. A on mi porozuměl.

Dana Oulehlová

* Con calore = S vroucností


Vladimír Holman vystavuje v Praze: za účasti asi stovky hostí zahájil dne 23. října 1984 ředitel PNP doc. PhDr. ing. Radomír Pospíšil, CSc., výstavu téměř sedmdesáti olejů a mnoha kreseb Vladimíra Holmana, kterou do poloviny listopadu mohli návštěvníci zhlédnout v dolních ambitech Strahova. Památník národního písemnictví tak vzdal hold letošním sedmdesátinám umělcovým a zároveň připomenul veřejnosti jeho zásluhy o záchranu starohradského zámku.


PhDr. Jan Šťovíček

Pruskovští z Pruskova na Starých Hradech

Vladimíru Holmanovi k 70. narozeninám

Jiří Pruskovský z Pruskova a jeho syn Oldřich Desiderius, kteří byli v 16. století pány na Starých Hradech a přestavěli gotickou tvrz na pohodlný a výstavný renesanční zámek, pocházeli ze starobylého slezského šlechtického rodu.

Kolébkou rodu Pruskovských z Pruskova byl Pruskov, městečko jihozápadně od hornoslezského Opole v dnešním Polsku. Jejich předkové v této krajině žili již koncem 13. a ve 14. století, kdy v pramenech vystupují ve službách opolských knížat z rodu Piastů. Jedním z nich byl Belda Pruskovský, kancléř opolského knížete Boleslava II., jenž mu v roce 1336 v odměnu za věrné služby potvrdil držbu Pruskova. Ten se stal jádrem rodového majetku, který byl v průběhu doby rozšiřován.

Opolští Piastové drželi původně s Opolskem sousední ratibořské knížectví, ale to v roce 1337 přešlo na opavské Přemyslovce a zůstalo jim až do roku 1521, kdy vymřeli. Teprve poté bylo Ratibořsko znovu spojeno s Opolskem, ale v rukou Piastů se už dlouho neudrželo, neboť ti zakrátko, v r. 1532, též vymřeli. Spojení obou knížectví přesto však již zůstalo, a to trvale, neboť byla sloučena v jeden územní celek – knížectví opolsko-ratibořské. V té době si ovšem na Ratibořsko osoboval právo Jiří markrabí ansbašsko-braniborský, a to na základě smlouvy, kterou měl s posledním ratibořským knížetem Valentinem. Panovník a stavové sice jeho práva neuznali, nicméně ten přece jen na čas opolsko-ratibořské knížectví získal, a to formou zástavy; v rukou markraběte toto knížectví zůstalo až do roku 1551, kdy byl dluh vyplacen.

V roce 1551 se novým majitelem opolsko-ratibořského knížectví měla stát sedmihradská kněžna Isabella, vdova po Janovi Zápolském, který byl částí uherské šlechty zvolen proti Ferdinandovi I. za uherského krále. Isabella nyní spravovala Sedmihradsko jménem nezletilého Jana Zikmunda. Na žádost a vojenský zákrok Ferdinanda I. se měla uskutečnit velká politická transakce. Opolsko-Ratibořsko jí mělo být totiž vyměněno za Sedmihradsko, které bylo pod ochranou Turků. Král se tu takto chtěl zbavit potencionálního nebezpečí. Isabella po vojenské porážce v roce 1551 směnu musela sice uskutečnit, ale už v roce 1556 se se synem, který se mezitím stal sedmihradským vévodou, vrátila do Sedmihradska. Došlo opět k řadě konfliktů; které byly v roce 1570 uzavřeny smírem Jana Zikmunda s císařem Maxmiliánem II., jenž mu mimo jiné potvrdil i právo na opolsko-ratibořské knížectví pro případ, že by byl Turky zbaven Sedmihradska; než za rok Zápolský zemřel:

V této spletité době měli Pruskovští z Pruskova v opolsko-ratibořském knížectví nadále významné postavení. Jan Pruskovský z Pruskova za vlády Ferdinanda I. totiž zastával úřad kancléře knížectví a byl na panovníkově straně. Po odchodu kněžny Isabelly do Sedmihradska knížectví spadlo právem odúmrti na panovníka (odúmrť se vztahovala ovšem už na Piasty) a do čela správy země jako zástupce panovníkův byl postaven zemský hejtman knížectví opolsko-ratibořského, jímž se stal Jan z Oppersdorfu. Význačná úloha Pruskovských v knížectví však nijak zmenšena nebyla. Jan z Pruskova, syn zmíněného kancléře, se totiž stal zemským hejtmanem knížectví hned po Oppersdorfovi a úřad zastával v letech 1570–1590. Jeho bratr Valentin byl zase zemským hejtmanem knížectví hlohovského a další bratr Jiří byl královským radou ve službách tří panovníků – Ferdinanda I., Maxmiliána II. a Rudolfa II.

Jiří Pruskovský z Pruskova držel drobné statky ve slezském opolsko-ratibořském knížectví (Bělá, Chřelice a jiné, Pruskov však náležel Janovi, ale nemohl se o ně příliš sám starat, neboť byl vázán službou na panovníkově dvoře, kde také většinou pobýval. Zastával totiž úřad nejvyššího komorníka. Sloužil, jak bylo už zmíněno, Ferdinandovi I., Maxmiliánovi II. a zvláště Rudolfovi II., který si jej oblíbil; dvorskou službu ale začínal již na dvoře Karla V. Služba vázala Jiřího natolik, že pomýšlel na získání nějakého statku v Čechách; tímto statkem se staly posléze Staré Hrady:

Jiří Pruskovský z Pruskova získal Staré Hrady patrně v roce 1571 od svého tchána Kryštofa Popela z Lobkovic, pána na Bílině a Kosti, jehož dceru Voršilu měl za manželku. Lobkovic neměl ovšem Staré Hrady dlouho, neboť je koupil teprve v roce 1567 od Rašínů z Riesenburka. Jiří Pruskovský začal hned toto panství zvelebovat. V roce 1574 na jeho žádost císař Maxmilián II. povýšil hospodářské středisko panství – Libáň – na město a rok předtím se začalo s přestavbou staré tvrze na renesanční zámek, jenž by odpovídal společenskému postavení majitele. K původní tvrzi byla přistavěna tři křídla a vznikl uzavřený dvoupatrový objekt čtvercového půdorysu. Interiéry obdržely štukovou a freskovou výzdobu a ozdoben byl i exteriér. Stěny zámku byly pokryty renesančním psaníčkovým sgrafitem á figurálními sgrafity s loveckými motivy na nádvoří s arkádami; nad vstupní portikus s bosáží byly umístěny busty císařů Ferdinanda I. a Maxmiliána II., jimž stavebník sloužil (snad bylo bust i více) a dále memoriální deska tohoto stavebníka a jeho ženy Uršuly (Voršily). Renesančními sgrafity byly pokryty i objekty na nádvoří, kde se nacházela správa panství a hospodářské zázemí, s konírnami, kočárovnou, pivovarem apod.

Stavebníka – Jiřího Pruskovského – reprezentovala také už vstupní brána do zámku v jižním průčelí předhradí se znakem rodu a latinským memoriálním nápisem o stavbě zámku v roce 1573. Toto průčelí dále ještě zdobilo figurální sgrafito s biblickými motivy, zatímco antické motivy (Bacchus, Ceres, Neptun, Diana) našly uplatnění u sklepů,·sloužících pro skladování piva a vína, a na zámecké kašně.

Celková kompozice výzdoby i architektury by ukazovala na vztah k dvorskému kultivovanému prostředí, v němž se stavebník pohyboval. Hypotéza, že stavba by byla dílem mistra Augustina, stavitele renesančního Lobkovického paláce na Hradčanech, (od začátku 17. století Rožmberský palác, později Schwarzenberský palác), by byla na místě. Tento stavitel je bezpochyby Augustin Vlach, který se v 2. polovině 16. století podílel na renesanční přestavbě hradu a jeho nejbližšího okolí, kterou uskutečňovali tehdy převážně právě italští stavitelé (v čele hradního stavebního úřadu byl v 70. letech 16. století Oldřich Avostalis, jenž půvdně pracoval v stavební huti Bonifáce Wohlmuta). Jeho dílem byl také zmíněný palác, který vystavěl v letech 1545–1563 pro Jana ml. z Lobkovic. Snad současně tehdy rovněž vzniklo za palácem Griespeků (od roku 1562 arcibiskupský palác) u Hradčanského náměstí honosné sídlo Kryštofa Popela z Lobkovic, obce ženy Jiřího Pruskovského. Ten také svému zeti nejspíše Augustina Vlacha doporučil a ten také renesanční přestavbu Starých Hradů projektoval. Italizující pojetí architektury i sgrafitové výzdoby je tu ostatně dost znát.

Přestavba zámku byla dovršena asi v roce 1582; kdy byl adaptován starý gotický kostel sv. Jana Křtitele, stojící v zámeckém areálu. Architektura byla v podstatě ponechána, ale mobiliář byl renesanční. Kněžiště kostela tehdy obdrželo jedinečný renesanční edikulový oltář s centrálním reliéfem sv. Jana Křtitele, který křtí Krista v Jordánu (plastická dřevořezba na tabernáklu).

Zámek byl vystavěn s nemalým nákladem, jak ostatně zdůrazňovaly dobové prameny. Vzniklo tu šlechtické sídlo, které odpovídalo postavení majitele u panovnického dvora. O tom, že nebylo skromné, svědčila by mimo jiné skutečnost, že na předhradí se nacházely čtyři maštale pro čtyřicet koní. Odpovídalo to rušnému společenskému ruchu na zámku v době, kdy tu majitel pobýval. Bývalo to zvláště v době lovů, kdy se sem sjížděla řada hostů – proto také lovecké motivy nad arkádami zámeckého nádvoří.

Jiří Pruskovský byl muž s rozhledem. Stýkal se s řadou umělců a vědců a podporoval je, jak ostatně žádal vybraný vkus pražského panovnického dvora, podnícený zejména uměnímilovným arciknížetem Ferdinandem, který tu zastupoval svého otce, krále Ferdinanda I. Na rudolfínském dvoře se to potom umělci a vědci, ale také nejrůznějšími šejdíři, hemžilo. Jiří Pruskovský se živě zajímal především o přírodní vědy zvláště o astronomii a o módní astrologii a alchymii; přátelil se např. s Tadeášem Hájkem z Hájku, s vratislavským lékařem Janem Cratem z Kraftheimu, osobním lékařem Ferdinanda I., Maxmiliána II. a ještě také načas Rudolfa II., s nímž ho seznámil vicekancléř dr. Jiří Mehl ze Střelic, rovněž vratislavský rodák; majitel severočeského panství Grabštejn atd. Ve dvorském prostředí patřilo též k dobrému tónu být mecenášem básníků a umělců. Jiří Pruskovský věnoval svou přízeň především Matouši Phillomatovi.

Matouš Philomates z Valkenburku, rodák z Dačic, studoval na pražské univerzitě a orientoval se na přírodní vědy, hlavně na astronomii. Po studiích působil jako vychovatel v řadě šlechtických rodů, mimo jiné u nejvyššího kancléře Vratislava z Pernštejna. V roce 1575 jej panovník povýšil do šlechtického stavu. Proslul také jako humanistický básník a přízeň šlechtických ochránců mu kolem roku 1579 vynesla i titul poeta laureatus, který mu udělil císař Rudolf II.

Jiřímu Pruskovskému se za štědrou podporu odvděčil mimo jiné tím, že mu v roce 1575 připsal svou latinskou veršovanou skladbu pašijového charakteru "In die Paschae carmen de gloriosa resurrectione lesu, Christi" (= Pašijová píseň o slavném zmrtvýchvstání Ježíše Krista). V dedikaci nazývá tohoto svého mecenáše patronem umění literárních, jenž je mu vždy nejctěnější. Tato epická skladba vyšla tiskem v Praze roku 1575 u Jiřího Nigrína. Bylo doprovázena výkladem z Nového zákona a pojednáním o pašijových hrách, které měly velkou tradici už od středověku a přispěly vlastně ke vzniku novodobého divadla.

Matouš Philomates se stal také vychovatelem obou synů Jiřího Pruskovského, Oldřicha Desideria a Jana Kryštofa.

Když Jiří Pruskovský v roce 1584 ještě v poměrně mladém věku zemřel, zdědili jeho statky zmínění synové. Protože byli ještě nezletilí, jejich poručnicí se stala vdova Voršila, která zároveň až do jejich dospělosti byla pověřena správou majetku.

V roce 1593 se synové Jiřího Pruskovského, když dospěli, o otcovské dědictví rozdělili. Oldřich Desiderius dostal Staré Hrady a následoval otce ve dvorské službě. Jan Kryštof obdržel statky v Horním Slezsku – Pruskov (dnešní Prosków), Bělou (Biala Nyska), Chřelice atd. – a po krátké službě u dvora se ve Slezsku trvale usadil, když byl jmenován zemským hejtmanem knížectví opolsko-ratibořského (1607–1619).

Jiří Pruskovský z Pruskova a jeho synové byli katolíky a etnicky Poláky. Ti se tehdy uplatňovali především v duchovní správě, kde nahrazovali nedostatek domácího katolického kněžstva. Nejvýznamnějšího postavení z nich dosáhl Stanislav Pavlovský z Pavlovic, olomoucký biskup v letech 1579–1598. Ten pocházel z drobného šlechtického rodu usedlého blízko Osoblahy (slezské statky Pruskovských ležely docela blízko) a považoval se již za Čecha. Pavlovský upevnil biskupství politicky i hospodářsky a proslul též jako diplomat, především v jednání o habsburskou kandidaturu na polský trůn. Byl rovněž literárně činný a vydatně podporoval vědce, umělce a spisovatele. K jeho chráněncům patřil např. proslulý historik a genealog Bartoloměj Paprocký z Hlahol a dále již zmíněný Matouš Philomates, jenž mu věnoval svou epickou skladbu Gloriossimus Messiae.

Katolická orientace Pruskovských se odrazila i v jejich sňatcích, které zároveň posílily jejich postavení u panovnického dvora.

Jiří Pruskovský si zvolil za ženu Voršilu z Lobkovic, která, jak bylo uvedeno, byla dcerou Kryštofa Popela z Lobkovic, pána na Kosti, Bílině a Beškovicích (dnešní Horní Beřkovice u Roudnice nad Labem). Zastával vysoké dvorské úřady, zvláště byl členem dvorské válečné rady. Za své služby byl panovníkem odměněn nejvyšším soudobým vyznamenáním – Řádem zlatého rouna. Jím započala kariéra lobkovického rodu, který už na konci 80. a na počátku 90. let 16. století ovládal do jisté míry pražský císařský dvůr. Bylo to hlavně zásluhou Kryštofa Popela ml., synovce zmíněného pana Kryštofa Popela st., který zastával řadu dvorských a zemských úřadů a byl pověřován i diplomatickými posláními, např. také v jednání o habsburskou kandidaturu na polský trůn. Rodová kariéra v době předbělohorské vyvrcholila počátkem 17. století, kdy se Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic, hlava katolické tzv. španělské strany, stal nejvyšším kancléřem; ten za své věrné služby habsburskému trůnu byl v roce 1623 odměněn knížecím titulem pro celý svůj rod.

Z rodu Popelů z Lobkovic pojal svou ženu i Jiřího syn Oldřich Desiderius Pruskovský z Pruskova. Stala se jí Ludmila Eusebie z Lobkovic, dcera Jana ml. z Lobkovic (což byl syn Kryštofova bratra Litvína), pána na Bílině, jenž rovněž zastával četné úřady. Ludmila zdědila po otci část bílinského panství, ale v roce 1593 ji směnila za jihočeské panství Nová Bystřice (při rakouských hranicích), avšak toto panství dlouho nepodržela, neboť je v roce 1597 prodala. Po pěti letech 6. února 1602 tam zemřela.

Oldřich Desiderius dlouho vdovcem nezůstal a oženil se podruhé, a to s Johankou rozenou Kaplířovou ze Sulevic, vdovou po Oldřichu Hrzáňovi z Harasova. To již motivy sňatku byly jiné. Kaplířové ze Sulevic, ač byli rovněž katolíky, byli totiž nábožensky tolerantní. Projevilo se to i v tom, že Johančin první muž byl evangelík. Ovšem daleko více než na děti z tohoto manželství se Johanka zaměřila na sebe. Protože se bála, aby později o peníze, které jí první manžel pojistil na svých statcích, a jež měla jménem dětí spravovat, nepřišla, raději tyto statky prodala. Těmito statky byl Kokořín, Vidim a Stránka a Johanka Pruskovská je prodala, v roce 1609 císaři Rudolfu II., ač Kokořín byl předtím v rukou Kaplířů téměř půl století.

Oldřich Desiderius následoval otce i ve dvorské službě. Stal se královským radou a zastával některé dvorské úřady. Byl mimo jiné královským truksasem a nejvyšším komorníkem císaře Rudolfa II., jenž si ho oblíbil. Jako komorník sloužil předtím také arciknížeti Arnoštovi, Rudolfovu bratrovi, a později ještě Ferdinandovi II.

Dvorská služba Oldřichu Desideriovi však nezabránila, aby se věnoval Starým Hradům a zveleboval je. Žil také v sousedském přátelství s okolní šlechtou. Sblížil se zvláště s panem Kryštofem Harantem z Polžic a Bezdružic, držitelem hradu a panství Pecka, jenž, jak známo, byl proslulý hudební skladatel. Protože pan Kryštof byl nábožensky tolerantní (stal se později jedním z vůdců stavovského povstání 1618–1620, ač byl katolík), zdá se, že na tomto sblížení měla podíl také Johanka, druhá Oldřichova žena. Ve službách císaře Matyáše podnikl Oldřich Desiderius s Kryštofem Harantem též v roce 1614 diplomatické poselství do Španělska. Vyjeli v lednu 1614 na Norimberk a odtud přes německé země pokračovali do španělského Nizozemí a v Bruselu byli přátelsky přijati místodržícím arciknížetem Albrechtem. Nato zamířili přes Paříž a Francii do hlavního města Španělska Madridu, kde v Escurialu vykonali u krále Filipa III. své poslání. Potom navštívili proslulé španělské poutní místo Santiago de Compostela s hrobem apoštola Jakuba a přes severní Itálii o alpské země se začátkem roku 1615 vrátili do vlasti. Kryštof Harant tuto cestu po návratu popsal v cestopise, jehož německý překlad spolu s překladem cestopisu do Svaté země vydal v roce 1678 jeho vnuk Jan Jiří Harant z Polžic.

Oldřich Desiderius podobně jako otec se stýkal s řadou umělců a vědců a podporoval je. Měl k tomu na císařském dvoře ostatně též dost příležitostí. Jako komorník Rudolfa II. se panovníkovým sběratelským a uměnímilovným zálibám a alchymistickoastrologickým vášním musel přizpůsobit. O jeho rozhledu by svědčila také jeho knihovna, která podle soudobých zpráv byla vybraná a rozlehlá. Řadil se tak mezi renesanční bibliofily z rudolfinského okruhu, k nimž patřil i proslulý astronom Tycho de Brahe a slezský astronom J. M.Wacker z Wackenfelsu, kterého na dvůr uvedl dr. Jan Crato z Kraftheimu, o němž již byla řeč a jenž sám byl význačným bibliofilem. Oldřichova knihovna se po jeho smrti měla dostat do knihovny jezuitské koleje v pražském Klementinu, založené v roce 1556. Pamatoval na ni podobně jako jiní bohatí katoličtí šlechtici té doby. Byly v ní též mimo jiné i knižní odkazy dony Marie Manriquez de Lara, choti Vratislava z Pernštejna, a její dcery Polyxeny, jež se posléze stala ženou Zdeňka Vojtěch Popela z Lobkovic.

Oldřich Desiderius Pruskovský z Pruskova zemřel 16. února 1618 v Praze. Byl bezdětný. Protože se většinou zdržoval na panovnickém dvoře, nechala jej vdova zřejmě podle jeho přání pohřbít v premonstrátském klášterním kostele v Praze na Strahově. Jeho náhrobek z červeného mramoru, ještě než byl zakryt dlažbou při úpravě kolem roku 1870, se nacházel v kostelní lodi poblíže hlavního oltáře. Tento kostel byl nedlouho předtím obnoven opatem Janem Loheliem, pozdějším arcibiskupem pražským v letech 1612–1622. Jan Lohelius byl rovněž bibliofilem, v roce 1594 obnovil i strahovskou klášterní knihovnu, a patrně se s Oldřichem Desideriem dobře znali. Nasvědčovalo by tomu i významné pohřební místo, které Oldřichovi v kostele bylo vykázáno po jeho smrti. Je možné, že Oldřich Desiderius pamatoval svým odkazem i na strahovskou klášterní knihovnu, jež však za třicetileté války byla zvětšiny vyloupena.

Vdova Johanka Pruskovská získala manželovým kšaftem na starohradském panství zapsáno věno v hodnotě 26000 kop grošů míšeňských, ale protože její muž zanechal také nezaplacený dluh 47000 kop grošů míšeňských u pana Gotharda Floriána. Žďárského ze Žďáru, který měl statky v okolí Kladna, vznikl mezi ní a Žďárského dědicem i dalšími věřiteli dlouhý spor, který byl ukončen až v roce 1628, kdy práva po Gothardovi Žďárském přešla na Víléma z Lobkovic a jeho žeru Benignu, kteří Staré Hrady ve formě zástavy drželi už po několik let.

Oldřichův bratr Jan Kryštof Pruskovský z Pruskova při bratrském podílu v roce 1593 získal drobné slezské statky – Pruskov, Bělou, Chřelice, Semice a jiné. Sloužil nejprve císaři Rudolfovi II. jako císařský rada a rada slezské komory. Počátkem 17. století se však trvale usadil ve Slezsku, neboť byl jmenován zemským hejtmanem knížectví opolsko-ratibořského; tento úřad zastával, jak už bylo uvedeno, v letech 1607–1619. O Staré Hrady asi příliš zájem neměl, neboť jeho majetek byl značně rozmnožen dědictvím po bratranci Kašparovi.

Kašpar Pruskovský z Pruskova byl synem Valentina, zemského hejtmana knížectví hlohovského a bratra Jiřího Pruskovského. Následoval otce i strýce ve službě habsburskému rodu. Sloužil arciknížeti Arnoštovi, bratru císaře Rudolfa II. Byl jeho komorníkem, nejvyšším štolbou a radou. V jeho službách se také zúčastnil akcí kolem Arnoštovy kandidatury na polský trůn. Ve službách tohoto arciknížete byl též Oldřich Felix Popel z Lobkovic, bratr Uršuly z Lobkovic, ženy Jiřího Pruskovského. Kašparův majetek podstatně narostl, když v roce 1585 koupil od císaře Rudolfa II. rozsáhlé panství Hradec u Opavy. Později k němu přibylo jihomoravské panství Bzenec, které zdědil po své manželce Barboře Révayové. Když kolem roku 1603 zemřel, obě velká panství podle jeho odkazu připadla zmíněnému panu Janu Kryštofovi Pruskovskému z Pruskova.

Jan Kryštof Pruskovský z Pruskova podobně jako jeho bratr Oldřich Desiderius byl mužem vzdělaným a uměnímilovným. Svědčilo by o tom mimo jiné přátelství a mecenášství vůči již zmíněnému polskému historiku a genealogovi Bartoloměji Paprockému z Hlohol, jehož životní osud v 80. letech 16. století zavál do českých zemí, kde pobýval až do roku 1610 pod ochranou a mecenášstvím řady šlechticů a duchovních hodnostářů. Zde vznikl jeho slavný Diadochus i další jeho díla, mezi nimi Štambuch slezský, který vyšel v Brně v noce 1609. Štambuch slezský byl podvojným literárním dílem. Byla to jednak genealogicko-heraldická práce se zaměřením na slezskou šlechtu, jednak populární traktátové náboženské dílo, snažící se o skloubení historické látky s ideologií potridentského katolicismu. Koncipováno bylo jako sbírka traktátů náboženského obsahu, z nichž každý byl dedikován určitému slezskému šlechtici. Tento traktát byl uvozen rodovým erbem a oslavnou básní se stručnou panegryckou dedikací, zmiňující se též o slavných činech předků, jíž si přízeň příslušného rodu chtěl naklonit. Toto dílo vzniklo většinou v Opolí, kde Paprocký v roce 1607 pobýval. Věnoval je Janu Kryštofovi Pruskovskému, s nímž se zde, či nejspíše již dříve, seznámil.

Dedikace Štambachu slezského napsaná v předmluvě vyznívá zároveň jako blahopřání mecenášovi "Vysoce urozenému pánu, panu Janu Kryštofovi Pruskovskému, svobodnému pánu z Pruskova a na Pruskově, Chřelicích, Bělé, Semilicích, Hradci a Bzenci, Jeho Císařské Milosti raddě a komorníku etc., pánu mému milostivému, šťastného panování vinšuje …". Rodu svého příznivce zde věnoval také dosti místa, a to jak v předmluvě, tak ve třetím traktátu, pojednávajícím o třech skutcích, kterými se člověk smiřuje s Bohem (tj. o postu, almužně a modlitbě), jenž tomuto rodu byl připsán. Zdůraznil zde jejich slezsko-polský původ, vztah k starobylým polským šlechtibkým rodům, a své pojednání o tomto rodu uvedl sloby: "U veliké lásce u králův a knížat polských a slezských bývali, psali se de Prusskowy, de Zylowy vždy primatum v svým rodu vedli i značně se králům zasluhovali a potom i knížatům slezdkým." Po stružném pojednání o významných předcích v nejstarších dobách se obrátil k Pruskovským, kteří vynikli v 16. století. Zmínil se tu též o Jiřím Pruskovském z Pruskova, jemuž zamýšlel patrně věnovat více místa, ale charakter díla tomu bránil, jak by vysvítalo už z předmluvy: "Urozený pán, pan Jiří, svobodný pán na Pruskově a na Starých Hradích, nejmilejší pan otec Vaší Milosti i Jeho Milosti pána, pana Oldřicha Desideriusa, komorníka i raddy Jeho Milosti císaře a místodržícího štolmistrovství, pana z Pruskova a na Starých Hradích a Nové Bystřici a Oticích. Téhož pana Jiřího z Pruskova obšírněji neníčko připomenouti na tak malým místě nemohu …". K jeho osobě se vrátil i v traktátu, který byl tomuto rodu připsán. Připomenul ho jako potomka Jana z Pruskova, kancléře knížectví opolsko-ratibořského, a jeho syna téhož jména, "kteří za naší paměti u císařův římských u veliké lásce byli." Zmínil se tu opět o obou jeho synech a v případě Jana Kryštofa poznamenal: "Od toho také potomci zůstávají. Na ten čas byli páni mladí." Jako heraldik tu také neopomenul zdůraznit, že tito Pruskovští "se již jiným erbem znamenají od dávných předkův svých a neoddělujíc tolko jelena celého na obú stranách při podkovách užívají."

Bartoloměj Paprocký oslavil rod Pruskovských i ve svém Diadochu. Jako emigrant, který byl nucen pro podporu kandidatury Maxmiliána Habsburského na čas opustit Polsko, byl na podporu mecenášů odkázán. Musel se jim proto zavděčit. Štambuch slezský byl také takobýmto projevem.

Oldřichem Desideriem Pruskovským z Pruskova Staré Hrady z držby tohoto rodu odešly. Zůstali však potomci Jana Kryštofa Pruskovského, kteří zdědili jeho statky na Moravě a ve Slezsku a následovali jej i ve dvorské službě, respektive ve správě opolsko-ratibořského knížectví. Udrželi se tu až do roku 1769, kdy vymřeli.

Pruskovští z Pruskova se usadili na Starých Hradech v době, kdy do severních a severovýchodních Čech pronikala řada slezských šlechtických rodů. Mezi nimi byli např. Redernové, kteří roku 1558 zakoupili panství Frýdlant a Liberec, jakož i Oppersdorfové, kteří za služby habsburskému trůnu byli po roce 1547 odměněni panovníkem konfiskovaným panstvím Český Dub a Frýdštejn; později ještě získali Děvín a ve východních Čechách Heřmanův Městec, Týnec a Častolovice. Patřila jim též řada statků ve Slezsku, zvláště Horní Hlahov a Kozlí. S Pruskovskými z Pruskova soupeřili o vedení postavení ve správě opolsko-ratibořského knížectví, kde též měli své statky (zemským hejtmanem zde byl např. v letech 1556–1567 Jan z Oppersdorfu, ten, který pro svůj rod získal Český Dub a Frýdštejn).

Přestože se Pruskovští z Pruskova udrželi na Starých Hradech jen půl století, jejich působení zde není zanedbatelné. Jejich odkazem je tu především renesanční zámek nálezející mezi přední renesanční památky severovýchodních Čech, který byl v současné době doslova v hodině dvanácté zachráněn pro budoucí pokolení.

Prameny a literatura (výběr):

SÚA Praha, DZV 93, fol. A 7 – A 8

Philoates, Matouš: In die Paschae crmen…, Praha 1575 (UK Praha, sg. 52 B 49, přív. 37 b)

Paprocký z Hlohol, Bartoloměj: Štambuch slezský. Brno 1609

Harlas, F. X.: Rudolf II., milovník umění a sběratel. Praha, b. d.

Pilňáček, J.: Rody starého Slezska III. Jílové 1970

Pilňáček, J.: Staromoravští rodové. 2. vydání, Brno 1972

Rukověť humanistického básnictví 4. Praha 1973

Sedláček, August: Hrady, zámky a tvrze Království českého 10. Praha 1895

Svb.: Pruskovský z Pzuskova. RSN 6., Praha 1869

Skutil, J.: Štambuch slezský Bartoloměje Paprockého z Hlohol. Zpravodaj Klubu genealogů a heraldiků Ostrava 5, 1983, s. 47–51

Straka, Cyril: Náhrobní kameny a epitafy v kostele strahovském. ČSPS 32, 1924, s. 83

Teige, Josef: Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. ČIVM 64, 1894, s. 284

Urbánková, Emma: Rukopisy a vzácné tisky pražské Univerzitní knihovny. Praha, 1957


Sňatky: Další z dlouhé řady mladých brigádníků, kteří si o prázdninách po několik let stavěli a zkrášlovali starohradský zámek, aby v jeho svatební síni pak mohli říci své ANO, je slečna Dana Táborská z Libáně. Stejné slůvko (o něco hlasitěji) pronesl 27. října i její vyvolený, pan Vladimír Havlík z Rožďalovic. Pracovní oděv a zednické nářadí nechala tentokráte Dana doma, ale jako dlouholetá průvodkyně po zámku si neodpustila, aby všechny účastníky svatby (za účinné spolupráce svědkyně Mileny Bretové) "neprotáhla" celým objektem. Mnoho štěstí!


Jiří M. Palát

V noci před lednem

Na samém kraji roku,
jak v sadu plném stop,
zní do ozvěny kroků
i dusot bez podkov …

Můj zámek je dnes tichý
a začínám se bát
na starou fortnu pýchy
potichu zaklepat,

a hledat dávné světlo
i v listech po mrtých …
Co zbylo – poodkvetlo,
co není – zavál sníh.

A přece řetěz času
své pevné články má.
Nabírám do úžasu
plným rukama

z toho co zůstalo tu,
jak pevné hradní zdi,
jak zvěsti kamelotů,
když čas už odezní.


Dagmar Blümlová

Chvála starohradských strašidel – II.

Pokračování prvé prvé o tom, kterak se Šustěnka zasnila,
a co se pak stalo.
předchozí část

"Jako zastara, jako zastara" opakuje si paní Šustěnka opojeně a její střevíčky ze stříbrného pelu křídla běláska, co se probudil právě o půlnoci, kreslí houpavá esíčka posledních bálových kroků. Den bílý už jí dávno nožky podkládá světelnými koberečky a všichni její přátelé už dávno odpočívají po Velké slavnosti. Jen pro ni už opadávají jemné rosinky zvonící mlhy, která se po celou noc chumelila v neodolatelném rytmu dávných gavot. Teď ještě ukápne narůžovělá flauta, vzápětí za ní druhá a úplně nakonec ta malá zlatá pikolka, co se tak dlouho předlouho nemůže odhodlat k pádu. Chvějivé vibrato a nakonec – cink! Rozstříkla se rovnou u špičky střevíčku ze stříbrného pelu křídla běláska, co se probudil právě o půlnoci. Drobné kapulinky se kutálejí, kutálejí a hups do té nejmenší štěrbinky, kde pořádně vylekají malou Sýčenku s Diblátkem, choulící se v objetí po prohýřené noci.

Sluníčko posunulo světelné koberce po chodbách zas o jedno okruží dále, ale Šustěnka nevzrušena pokračuje ve své taneční cestě. Její kroky teď vede bubínkové staccato. Kde že se vzalo? Na hradě jsou přece znovu lidé a jejich srdce ťukají jeho nový rytmus. Šustěnka ten rytmus důvěrně zná. Dává jí mládí, a proto se dnes vznáší tak lehoulince, lehčeji než ten nejmenší stříbrný prášek z křídla běláska, co se probudil právě o půlnoci.

Pak vznešeně prolne dubovými veřejemi a vstoupí do svého království. Stovky krabic se rozševelí a rozšustí na pozdrav. I zašustí Šustěnka svou krinolínou, neboť nejenom střevíčky ze stříbrného pelu křídla běláska, co se probudil právě o půlnoci, patří k Šustěnce, ale i sto skvostných, šumivě ševelivých sukének. Nenajdeš takové ani za horou ledovou ani za mořem ohňovým. Ty sukénky jsou z pergamenových lístků a lístečků, které kdys zabarvila růžová člověčí slova. Ale ta opravdovská slova, která ruce, dnes už na prach rozpadlé, psaly srdcem. Ta slova zpívají na Šustěnčiných sukénkách právě ono malé bubínkové staccato, na které se tak krásně tančí tance dvorních kavalírů, jejichž slovo bylo hradní kámen, a líbezných dam, jejichž srdce byla vlaječkou spásnou nad nejvyšší hradní věží. Pozdravuje se Šustěnka s listy a lístečky, tančí s nimi, až konečně unavena, uléhá do krabice nejvíce rozšumělé – ó, bylo tak mladé srdce, které růžovými perličkami naplnilo svazeček listů, ovázaný hedvábnou stužkou! – a zcela opojena usíná.

Nepostřehne už, že náhle nastalo vyprchalé ticho, že kdosi uchopil její lůžko a kamsi je odnáší. Z jejího snu ji nevyruší ani dvojí zadunění: to prvé, když je její útulek zhurta postaven na pracovní stůl, to druhé, když na její peřinku dosedne jakýsi prapodivný chladný předmět. Lekla by se určitě, Šustěnka malá, kdyby jej spatřila, lekla by se tváří v tvář vypoulenému oku mrtvé ryby. Lekla by se dozajista až po špičku střevíčku ze stříbrného pelu křídla běláska, co se probudil právě o půlnoci, neboť až Velebný Kmet by jí mohl vysvětlit, že tou cizí divností je obyčejná lupa.

Snící Šustěnka totiž vůbec netuší, že do jejího života vstoupil Badatel.

další článek


Z vašich dopisů

Vážený pane Holmane, dnes beru ráda do ruky pero a papír, abych Vám vyslovila svoji úctu a vděčnost za všechno, co jste životě dokázal. Kolik krásy jste pro nás všechny zachránil, jaké velké dílo jste vykonal. Přála bych Vám, abyste se ještě dlouho mohl radovat z výsledků svého bohatě prožitého života, abychom Vás vždycky potkávali plného optimismu, elánu a životního jasu. Buďte dlouho zdráv, vážený pane Holmane! Máte v nás, kteří měli možnost Vás osobně poznat, věrné o oddané ctitele a přátele, kteří k Vám vždycky znovu a znovu budou přistupovat s pocity upřímných, vřelých sympatií.

zasl. umělkyně Julie Charvátová


Františka Manychová, Krásná Studánka: Děkuji mockrát za zaslané Listy, ve kterých se dočítám o mém rodišti, kde jsem se narodila v roce 1900 v čp. 1. Prožívala jsem zde svoje dětská léta, potom jsme se odstěhovali do Kopidlna. Mám radost, že se obnovil zámek, kterým se Staré Hrady mohou chlubit. Proto srdečný dík těm, kteří se o jeho obnovu zasloužili.


Staré Hrady v tisku

– O obnově starohradského zámku informovaly Obrana lidu 20. 10. a Pochodeň 9. 11.

– Návštěvu Starých Hradů popsal v Předvoji 26. 10. P, V. Punčochář.

– Okresní kronikářskou soutěž zhodnotil Předvoj 28. 9.

– O práci literárního kroužku ZŠ Libáň psaly E. Janásková a V. Kánská v Předvoji 28. 9.

– Pobyt spisovatele L. Tomka ve Starých Hradech zaznamenala Pochodeň 6. 11.

– O pamětní síni J. Váchala se dočetli čtenáři Panoramy č. 3 a Předvoje 5. 10.

– Na písemnosti Oty Pavla uložené v LA PNP ve Starých Hradech upozornila Mladá fronta 10. 11.

– Koncert pěveckého sboru Hron z Náchoda ve Starých Hradech ohlásily Tvorba 26. 9. a Lidová demokracie 29. 9.

– Výstavu obrazů a kreseb Vladimíra Holmana v PNP Praha recenzovaly Pochodeň 25. 10., Zemědělské noviny 27. 10., Svobodné slovo a Večerní Praha l. 11.; několikrát ji inzerovalo i Rudé právo

– O výstavě Nepraktových kreseb ve Starých Hradech psala D. Oulehlová v Předvoji 21. 9. (s fotografií od J. Hlaváče); dále o ní informovaly Zemědělské noviny 29. 8., Pochodeň 31. 8. a 14. 9., Rudé právo 4. 9., Mladá fronta 7. 9., Lidová demokracie 8. 9. a Květy 20 9.

– 0 starohradské výstavě absolventů hořické SPŠ kamenické psaly Pochodeň 25. 9., Zemědělské noviny 28. 9., Svobodné slovo l., 16. a 25. 10., Lidová demokracie 11. 10. a Mladá fronta 26. 10.

– Ohlášení výstavy obrazů V. Bouchnerové ve Starých Hradech jsme nalezli v Pochodni 30. 10.

– Výstavu o činnosti Matice slovenské, konanou ve Starých Hradech, oznámil Předvoj 28. 9.

– Na dříve konané starohradské výstavy upozornil Chatař č. 8 (A. Chmelík) a Tvorba č. 28 (E. Tesařová)

– O kostelíčku na Křižánku napsal článek B. Tvaroh do Bousováka č. 5.

– Na zoologickou zajímavost ve Starých Hradech upozornila Pochodeň 27. 10.


Drobné zprávy

Místo pozvánky: Až si budete plánovat dovolenou a jiné akce pro příští rok, nezapomeňte, že ve dnech 29.–30. června vás zveme všechny na sjezd rodáků a přátel Starých Hradů a Sedliště.

Národnímu umělci Jaroslavu Seifertovi blahopřejeme k udělení letošní Nobelovy ceny za literaturu. Za jeho přátelský vztah k Jičínsku mu zároveň s gratulací poděkovala obsáhlým článkem v Předvoji Jana Hofmanová. My jen dodáváme, že Jaroslav Seifert se nechává pravidelně informovat o postupu záchrany starohradského zámku a ve zdejším archivním materiálu nalezl název své básnické sbírky Býti básníkem.

Smutné zprávě o úmrtí národního umělce Cyrila Boudy (zemřel 29. 8. ve věku 82 let) se nechtělo a nechce věřit. Kultivovaný, vysoký, vždy vzpřímený umělec měl krásný vztah ke kraji svých předků – k Novopacku – a ten pak rozšířil na celé Podkrkonoší a Jičínsko. Na Starých Hradech vystavoval v roce 1980 svou grafiku a vytvořil nám krásnou kresbu zámku – pohled na budovu předzámčí se sgrafity. A nezapomenutelná zůstane i jeho poslední návštěva zámku 8. 5. 1983, kdy přijel s prof. Václavem Žilkou.

Náš přední archeolog dr. Karel Sklenář, CSc., věnoval část svého studijního pobytu ve Starých Hradech dětem libáňské školy a vyprávěl jim 27. 9. o pravěku. Přivezl s sebou i diapozitivy, uvedl několik zajímavostí o dávné minulosti Libáňska a v závěru odpověděl na četné dotazy o archeologii i o knihách, které píše. Také spisovatel Lubomír Tomek využil svého letošního pobytu ve Starých Hradech k besedám se studenty gymnázia v Jičíně a SZTŠ v Kopidlně a k setkání se svými čtenáři v jičínské okresní knihovně.

Mezi šedesátníky vstoupili nedávno dva velmi dobří přátelé Starých Hradů. 7. 6. oslavil toto jubileum historik Stanley B. Winters z USA – a to právě v době svého letošního studijního pobytu na našem zámku, jehož slávu šíří společně se svou chotí Zdenkou po světě. – 19. 9. se dožil šedesátky prof. Václav Žilka, jehož loňský nezapomenutelný květnový koncert máme v živé paměti. Oběma přejeme hodně zdraví o těšíme se opět na viděnou!

Starohradskou hradní galerii rozmnožili svými dary zasl. umělec Jiří Winter-Neprakta (originál kresby hradního strašidla Buchaly), Hana Jiroutová (keramický kachel), Renáta Oleríny a Jiří Ambrozek (keramické vázy). Děkujeme vřele!

Děkujeme všem dobrovolným spolupracovníkům starohradské kroniky. Fotografickou dokumentaci pořídili Mirek Špína a Milada Zubatá z Libáně, dr. Karel Samšiňák z Prahy a Josef Hlaváč z Jičína, výstřižky z novin o našem okolí pravidelně zasílají hlavně Antonín Chmelík, František Pultr a Julius Kokoška z Prahy o Drahomína Bílková-Kyzivátová ze Sobotky. Paní Libuše Kyselová nám zase v sedlišťské prodejně Jednoty schovává Pochodeň a plakáty. Všem srdečně děkujeme a prosíme i další čtenáře, aby nám posílali nebo přinášeli vše, co se týká Starých Hradů, Sedliště a celého kraje (fotografie, výstřižky z novin a časopisů, svatební a úmrtní oznámení i jinou dokumentaci).

V okresním kole soutěže kronikářů získal letos kronikář Starých Hradů a Sedliště Vladimír Holman v kategorii obcí do 500 obyvatel 2. místo. Blahopřejeme a děkujeme za jeho záslužnou práci.

Akad. malířka Věra Bouchnerová-Staňková vystavavala ve starohradském zámku své obrázky a kresby od 28. 10. do 30. 11. Viděli jsme krajiny z Novopacka, květiny a rozsáhlý cyklus kreseb ze zájezdu do Sovětského svazu. Výstavu zahájil prom. ped. Petr Derner, recitovala Jiřina Panenková.

Zdravotní sestra Majka Hoferiková, rozená Keblová ze Starých Hradů, dostala vyznamenání Vzorný pracovník ve zdravotnictví. Bylo jí předáno 6. listopadu 1984 v pražském Paláci kultury.

Ing: Hana Sitová, roz. Trnková ze Starých Hradů, dokončila dálkové studium na fakultě řízení Vysoké školy ekonomické v Praze a byla 21. 11. slavnostně promována v pražském Paláci kultury.

Literární kroužek žákyň libáňské školy, který se schází každý týden ve starohradském zámku, se přihlásil do letošní soutěže Klubu mladých čtenářů nakladatelství Albatros, jejímž cílem je seznámit se s pohádkami a pověstmi rodného kraje. Své poznatky ukládají do kroniky kroužku, kterou letos vedou Eliška Janásková a Vladimíra Kánská.

V Československém rozhlase jsme o Starých Hradech slyšeli v září v pořad u Typ na výlet, 6. 9. hovořil Ondřej Suchý v Dominu o starohradské výstavě Nepraktově a 10. 11. vyprávěl o Starých Hradech Vladimír Holman.

Pětatřicátníci, pětačtyřicátníci a padesátníci, kteří absolvovali libáňskou školu, uskutečnili 13. 10., 6. 10. a 15. 9. sjezdy svých tříd. V programu nechyběla ani návštěva starohradského zámku a posedění ve zdejší restauraci. Přítomni byli i mnozí jejich učitelé v čele s V. Španihelem. O svolání sjezdů se zasloužily M. Zubatá, J. Soukalová, J. Švecová a další.

Provádění turistů po starohradském zámku měli i letos na starosti dobrovolníci z řad spolupracovníků naší osvětové besedy. Střídali se E. a K. Bílkovi, M. Bretová, V. Holman, R. Kuhnová, D. Oulehlová, J. Straková, D. Táborská, J. a M. Zubatých. Kromě nich zde odpracovali stovky brigádnických hodin i průvodci z řad mládeže. Byli to J. Javůrková, V. Kánská, L. Keblová a J. Šupolová ze Starých Hradů, J. Keblová a M. Macková ze Sedliště, J. Bílek ze Sobotky, J. a S. Matějů z Jičína, J. Krulichová z Prahy a Z. Slavíčková z Kolína. První průvodcovské zkušenosti získávali i ti nejmladší, např. Ctirad Šolc ze Sedliště. Vedle provádění se starali i o pořádek, pomáhali při instalování výstav, psali popisky apod. Odměnou jim byla pochvalná slova návštěvníků a děkovné zápisy v knize návštěv.

Návštěvy na starohradském zámku jsou letos opět hojné. V posledních měsících zde byly školní děti z Libáně, Chomutic, Neratovic, Dubence a Zadního Chodova, učitelé z Dolního Bousova a ze základen EXODu v Turnově a Mladé Boleslavi, účastníci Šrámkovy Sobotky, dále zájezdy občanského výboru z Prahy 2, ZK Technolenu Lomnice n. P., CČH z Hradce Králové, TJ Pecka, Jednoty Mladá Boleslav a Mnichovo Hradiště, PIS Praha, garderoby Národního divadla, důchodců GŘ Mlýny a pekárny, VÚM a učitelů Prahy 5, zaměstnanci MH Turnov, OÚNZ Jičín, Průmstavu Pardubice a SÚRPMO Praha, zahrádkáři z Lázní Bohdanče, členové vlastivědného kroužku z Mladé Boleslavi, sovětští účastníci vlaku družby, kteří navštívili Dětenice, studenti SZTŠ Kopidlno, duchovní okresu Jičín, OB Veliš, účastníci plaveckého kursu pražských dětí aj. Z významných osobností poznali Staré Hrady hudební skladatelé Adolf Langer a zasl. umělec Jindřich Praveček, znovu přijel historik Stanley Winters o dr. František Dvořák, byl zde člen vinohradského divadla zasl. umělec Zdeněk Řehoř a recitátorka Hana Kofránková, výtvarníci Miloš Janků, dr. J. V. Scheybal, Zd. Mlčoch, D. Renertová, J. Mrva a A. Chmelík, redaktorka L. Jaklová atd.

Narození: 21. října se narodila Anna Kuželová ze Sedliště. Vítáme ji mezi nás!

Naši jubilanti: 93 let se dožívá 13. 12. paní Františka Toboříková ze Sedliště. 75. narozeniny oslavil 23. 11. pan František Čapek ze Sedliště. 7. 12. bylo 65 let paní Emilii Fidrichové ze Starých Hradů. 60 let se dožili 21. 11. pan Josef Boček ze Sedliště a 29. 12. paní Ludmila Plíšková ze Starých Hradů. Všem srdečně blahopřejeme!

Sňatky: 22. 9. uzavřeli ve Starých Hradech sňatek slečna Soňa Hynková z Libáně a pan Jaromír Stejskal ze Starých Hradů. Téhož dne se tu konala zlatá svatba manželů Hruškových ze Zelenecké Lhoty. Blahopřejeme!

Úmrtí: 9. zemřela ve věku 90 let paní Františka Hailichová ze Sedliště. – 9. 9. zemřela ve věku 75 let paní Anna Mikolášková ze Starých Hradů.


Menu