Logo L.S.K. 1983–96


Číslo 3Ročník VIII.Září 1985


Výstavy, besedy, koncerty

Již dlouhá léta jsou Staré Hrady neodmyslitelně spojeny s pověstí kulturního centra Libáňska. Zdejší osvětová beseda připravila i na letošní rok řadu hodnotných pořadů, za nimiž přijíždějí i návštěvníci ze vzdálených míst.

Po výstavě obrazů Anastáze Papáčka s téměř 500 návštěvníky jsme 23. června otevřeli expozici ilustrací a grafiky akad. malíře Vladimíra Komárka ze Semil. Jeho lyrická tvorba je dostatečně známa; ne nadarmo dostal za své ilustrace i cenu ministerstva kultury a mnohá další ocenění. O čest uspořádat jeho výstavu stojí přední naše i zahraniční výstavní síně – tím víc jsme rádi, že u nás už vystavoval podruhé. Na vernisáži promluvil básník Karel Sýs, byl přítomen i spisovatel Zdeněk Volný, rozhlasoví redaktoři Ota Nutz a Přemysl Šrámek a organizátor výstavy Václav Heřman. Po zahájení si Vladimír Komárek a Karel Sýs pobesedovali s přítomnými.

A tato beseda jako by pokračovala 7. července, jen místo Karla Sýse usedl do čela zcela naplněného sálu vedle Vladimíra Komárka herec Josef Vinklář z pražského Národního divadla. Opět se střídaly četné dotazy s vtipnými i vážnými odpověďmi a nikomu se nechtělo domů.

Před besedou jsme otevřeli na chodbě ve 2. poschodí zámku výstavu dvaceti tapiserií s antickými motivy Karla Kozáka z Židovic u Roudnice nad Labem. Stovky návštěvníků obdivovaly v následujících týdnech umění a trpělivost tvůrce a nešetřily slovy uznání. Po Komárkově výstavě, kterou zhlédlo více než 700 návštěvníků, zahájil ve výstavní síni 21. července dr. Václav Mezřický výstavu obrazů F. K. Foltýna z Býchor u Kolína. Návštěvníky, jichž bylo během dalších čtyř týdnů přes 600, zaujala precizní malbou i varujícím apelem svých děl. Technika a civilizace přináší ekologické problémy a malíř na tento rozpor přesvědčivě ve svých obrazech ukazuje.

V srpnu se naplnilo parkoviště před zámkem zvláště v neděli 18., kdy byla zahájena výstava kaligrafických prací Karla Janouška a plastik Františka Pavlů z Hradce Králové. Úvodem promluvil dr. Aleš Doubrava z královéhradeckého muzea, Koptovy verše recitoval Hynek Pech z Divadla Vítězného února v Hradci Králové. Všichni jsou dávní přátelé Starých Hradů. A k našim přátelům můžeme od téhož dne počítat i členy Havlákova kvarteta. Mladí umělci – houslisté Lubomír Havlák a Libor Kaňka, violista Jan Jíša a violoncellista Michal Kaňka přednesli s nevšedním zaujetím skladby Dvořákovy a Schubertovy. Obdivovat jsme museli i početné pozorné publikum, které přišlo za nepříznivého počasí. Koncert nám zajistili básník Jaroslav Moucha a náčelník Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého Jaroslav Štolfa.

Všechny kulturní akce letošního léta znamenaly další obohacení dění ve starohradském zámku; Starým Hradům přibylo nových přátel a organizátorům díky pěkným návštěvám chuti připravit další hodnotné pořady.

EK


Judo na gotice?

Letos o prázdninách stejně jako v minulém roce přišli na brigádu na zámek dva sourozenci Kyzivátovi z Libáně – Romana a Radek. Oba narození v roce 1968 (i když nejsou dvojčata), Radek studuje na jičínském gymnáziu, Romana v Turnově na střední zdravotnické škole.

Na brigádu do Starých Hradů je přivedl jejich děda Jan Trnka. Oba se ukázali jako dobří a svědomití pracovníci, kteří zde vykonali kus dobré práce – letos při sekání zdiva pro elektrické vedení a při omítání.

Jsou to nejen spolehliví pracovníci, ale i znamenití sportovci, takže je ve všech směrech můžeme dát mladých lidem za vzor. Od roku 1976 jsou členy oddílu judo TJ Jičín, Romana ale dostala od loňského roku povolení hostovat po dobu studia v TJ Turnov.

K judu se dostali vlastně náhodou – jejich teta Hana Sitová četla v novinách náborový článek, řekla jim o této možnosti – a tak se přihlásili a vytrvaili. To vytrvali znamená trénovat pětkrát týdně; třikrát v kimonu techniku a dvakrát běh a posilování. K tomu připočteme účast na utkáních, turnajích a výcvikových táborech, mistrovské zápasy a soutěže i zájezdy do zahraničí – a uděláme si názorný obrázek, kolik času vrcholový sport zabírá.

Díky své vytrvalosti se mohou dnes Kyzivátovi pochlubit mnoha úspěchy. Romana se již sedmkrát stala přebornicí okresu a kraje v různých kategoriích žactva a dorostu; v roce 1983 vyhrála poprvé mistrovství ČSR a ČSR mezi dorostenkami a zvítězila na mezinárodním turnaji v Dačicích. Letos jako krajská přebornice v kategorii dorostenek i žen opět postoupila na mistrovství ČSR a bude bojovat o prvenství nejen na přeboru ČSR, ale i na celostátním mistrovství. Dalšími jejími letošními úspěchy jsou vítězství ve Velké ceně Českého ráje v Turnově a 3. místo na mezinárodním turnaji ve Wroclawi v Polsku.

První úspěchy Radka Kyziváta se dostavily v roce 1982, kdy vyhrál žákovský přebor ČSR, na mistrovství ČSR dorostu byl 5. a na celostátním přeboru dorostu 7. V dalších dvou letech byl ve své kategorii vždy druhý v ČSSR a letos celostátní přebor vyhrál. Dalších úspěchů dosáhl i na mezinárodních turnajích v Jičíně, ve Vittenbergu a v Rostocku, v krajských přeborech a jinde. Jeho výsledky mu zaručily v roce 1984 a 1985 zařazení do užšího reprezentačního výběru ČSSR, v příštích letech by se chtěl probojovat do reprezentačního družstva juniorů.

Podle technických stupňů jsou oba držiteli 2. KYU a suverénně vedou své dorostenecké kategorie v oddílovém bodování. Navíc Romana byla v oddílu mezi 14 dorostenci a dorostenkami hodnocena v roce 1984 na 5. místě, před ní byli jen Roman a další tři chlapci.

Bylo by dobře, kdybychom takových mladých lidí, jako jsou Romana a Radek Kyzivátovi, měli víc. Přejeme jim ve sportovní činnosti i v životě mnoho dalších úspěchů!

Vladimír Holman


Starohradský Karel V. Rais

Panu učiteli Vladimíru Holmanovi

Nemíním objevovat nové působiště K. V. Raise. Staré Hrady mají o klasika jinou zásluhu, než že byl inspirovaly jeho dílo. Chrání tam spisovatelovu pozůstalost, všecko pěkně srovnané, určené, kam asi co patří. Literární historik jen zvolí tu kterou krabici, čte, těší se a žasne, co ten mladý venkovský kantor před sto lety všecko nevyzkoušel a kolik stop, na něž vykročil, dokázal opustit v zájmu těch, které slibovaly nejúplnější zdar.

Co mne při první probírce rukopisy k povídkové tvorbě K. V. Raise fascinovalo, jsou stránky drsného vidění, z nichž mnohé zůstaly neuveřejněny. Nezaznamenala je ani autorova bibliografie, ani naše náhodné rešerše. Jenom v zápisníku patrně zůstala povídka o chudém vesničanovi, který sebe i početnou rodinu živí drobnou krádeží a pytlačením, a jeho okolí to tiše trpí. Pronásledovat ty prohřešky? Komu by to pomohlo? Chudákovi ne, ani jeho nejbližším, protože úřední postihy by muže s jistými zlozvyky mohly dohnat tak nanejvýš k tomu, aby hřešil častěji. Tak asi bližší i vzdálenější okolí vidí v Raisově obrázku svého hříšného bližního.

Také povídka Z vlasařských pamětí, vyrostlá na Nerudovu objednávku z fejetonů v Národních listech, obecně uznávaný mezník v uměleckém vývoji K. V. Raise, měla dramatickou předhistorii, z níž část zůstala se vší pravděpodobností jenom v rukopise. Do toho triptychu, který známe, nevešla část napsaná jako dokumentární črta: odkud kam vlasaři putují, za jakých podmínek vlasy kupují, kde je zpeněží – a jak se chovají jejich zákaznice, když prodávají ozdobu své hlavy. Hlavně pak druhá neuveřejněná část je závažná pro úděl realistického povídkáře v Čechách. Je nadepsána Zlaté proudy a evokuje vzpomínku vlasaře na muže, který prodává vlasy z hlavy své právě zemřelé ženy nebo dcery. Jde o nedopsaný příběh, který však i bez ukončení prozrazuje, že mladý K. V. Rais patřil mezi ctitele Arbesova romaneta a že do raných vesnických povídek začal vstupovat prvek bizarní a fantastický, tlumočil tam hrůzné stránky "obyčejného" života a temně hlubiny zdánlivě prosté duše.

Proč tyhle a některé další již téměř hotové povídky zůstaly neuveřejněny? Promluvila tu pouze sebekritika mladého literáta, polekal se krajního napětí mezi estetickým a morálním hodnocením ve svých obrázcích z hor? Anebo zapůsobila domluva Jana Nerudy a popřípadě některého z dalších redaktorů, že se s ohledem na čtenáře musí drastické polohy v české povídce ze života tlumit? Se vší pravděpodobností se nějakých odpovědí na tyto otázky dobereme při studiu Raisovy korespondence, chované také v bělostných zámeckých sálech Starých Hradů.

Budeme pak rozhodně moudřejší, co se týče české realistická prózy. Nebudeme ji jednoduše poměřovat ani francouzským a anglickým románem z první poloviny 19. století, ani tvůrci psychologického románu ruského. Přestaneme klást pochybovačné otázky, zda vůbec vlastně byla česká realistická próza kritická. Začneme víc respektovat podmínky, za nichž třeba právě Raisovy povídky z Hlinecka vznikaly, dovíme se něco o čtenářstvu, k němuž se obracely, a tedy začneme spravedlivěji oceňovat, co v oněch relacích znamenaly, kdy si uchovaly životnost ještě pro nás.

Ty drsné nevelké prózy "starohradského" Raise je záhodno aspoň po stu letech vydat a dodatečně je včlenit do odkazu povídkáře z největších, jaké jsme v minulém století měli. Chtělo by to pak výtvarný doprovod, který by drsného Raise monumentalizoval a tak nepřímo a symbolicky vzdal hold také Starým Hradům, jejich zachránci i budovatelům a strážcům.

PhDr. Jaroslava Janáčková


Sjezd rodáků a přátel

Starých Hradů a Sedliště se uskutečnil ve dnech 29. a 30. června 1985, tedy v tradiční dny starohradské pouti. Propagaci zajistil náš časopis, pozvánky jsme rozeslali na adresy získané od občanů. A pak jsme již čekali, jak celá akce dopadne.

V sobotu 29. června odpoledne se shromáždili na zámku první účastníci sjezdu. Prohlédli si zámek a všechny připravené výstavy: ilustrace a grafiku Vladimíra Komárka, nové obrazy Vladimíra Holmana, dokumenty o 20 letech prací na obnově zámku i 15 letech pracoviště literárního archívu PNP.

Večer se konalo přátelské posezení v kulturním sále při hudbě řízené Antonínem Čapkem. Bylo veselo, povídalo se, vzpomínalo i tančilo; nikomu se nechtělo domů.

V neděli dopoledne vyslechli zájemci povídání o historii Starých Hradů a jejich obnově, které připravili Vladimír Holman a Karol Bílek. Zároveň byl založen vlastivědný kroužek přátel Starých Hradů a Sedliště a zvoleno vedení kroužku, které připraví jeho statut a program práce.

Odpoledne jsme se společně vyfotografovali, pak přednesly členky literárního kroužku ZŠ Libáň pásmo pověstí z Českého ráje – a tím sjezd skončil.

Naplnili jsme tedy všechny slíbené body programu, uvítali jsme 156 zapsaných účastníků sjezdu a mohli jsme hodnotit. Ukázalo se, že bude lépe konat sjezd rodáků v roce, kdy se nekoná spartakiáda – chceme-li i do budoucna zachovat tradiční termín.

Podpisové archy nám ukázaly, že nejstaršími účastníky sjezdu byli Jar. Moucha z Prahy a Jar. Šimůnek ze Psinic (86 a 87 roků), nejmladší byla Lenka Jílková ze Sedliště (nar. 6.5. 1985). Nejvzdálenějšími účastníky byli Hruškovi z Jaroměřic nad Rokytnou.

Letošní sjezd rodáků a přátel Starých Hradů a Sedliště dokázal, že se sem všichni rádi vracejí, že u příbuzných a známých nacházejí vlídné přijetí a že jsou také patřičně hrdi na záchranu a dnešní využití starohradského zámku.

Věříme, že ustavením vlastivědného kroužku se spojení rodáků a přátel se Starými Hrady a Sedlištěm ještě více upevní.


Díky, pane učiteli

Snad každému z nás se s určitým místem vybaví určitá vzpomínka, se jménem se vybaví tvář…

Staré Hrady pro mě navždy zůstanou spojeny s krásným zámkem, prázdninovými brigádami, průvodcovskými službami, zábavami, slavnostními vernisážemi, plesy, s mou vlastní svatbou a hlavně s dobrými lidmi. A mezi nimi dominuje pan učitel Holman. Nejenom svým věkem, ale především pracovitostí, životní zkušeností, moudrostí a … bylo by toho ještě hodně.

Vlastně jemu vděčím za to, že jsem u kolečka s pískem, maltou, mezi cihlami, u kbelíku s hadrem i nad záhony růží poznala cenu práce, radost z ní i všechno ostatní, co s ní souvisí.

Ke Starým Hradům patří i celá fajn parta z osvětové besedy, spousta kamarádů, které jsem při brigádách poznala a také ti starší, kteří měli pochopení pro naše bláznivé nápady. Nikdy jindy a nikde jinde jsem už nic obdobného nezažila. Proto jsem moc ráda, že Staré Hrady existují.

Dnes už sem jezdím jako máma s kočárkem, podívat se, co je na stavbě nového, prohlédnout si novou výstavu, občas na schůzi osvětové besedy.

Ty doby, kdy jsme s Milenou a Danou na mrazu na nádvoří při generálním úklidu sálu před plesem svorně šaškovaly a zpívaly:

"Tak vás tady vítáme ha – ťa – pa – ťa,
už v tom zase lítáme, ha – ťa – pa – ťa,
od rána, do noci, ha – ťa – pa – ťa,
už nám není pomoci, ha – ťa – pa – ťa",
ty doby jsou už nenávratně pryč. Vždyť co by tomu řekly naše drahé polovičky a děti?

Co dodat víc? Snad jedno poděkování a jedno přání: Díky, pane učiteli, za ty krásné chvíle, které jsme mohli na zámku prožít. Přeji Vám, ale i nám, aby Vám zdravíčko sloužilo ze všech sil, abyste ještě mnohokrát vystoupil po zámeckých schodech, namaloval další krásné obrazy a ke své sedmdesátce připsal další léta. Vy totiž k těm Starým Hradům patříte, bez Vás by tu cosi podstatného chybělo.

Ladislava Plíšková-Bočková


Jindřich Francek

Smlouva s libáňským katem z r. 1616

Součástí výkonného orgánu městského hrdelního soudnictví by li kati
1), kteří tvořili zvláštní skupinu městské společnosti, žili doslova na jejím okraji, jak ukazuje topografie katoven ve středověkých městech. V historických pramenech bývají nazýváni popravci, mistry ostrého meče, pohodnými i právními posly. Vedle své činnosti v rámci hrdelního soudnictví vykonávali také funkci městského rasa, protože vyvolávali dobytčí trhy a odstraňovali padlý dobytek, takže můžeme hovořit o ztotožnění obou funkcí v jedné osobě, což ostatně dokládají i další prameny z východočeského regionu 2). Výjimečné postavení katů spatřujeme mimo jiné i ve vedení speciálních pozemkových knih určených právě pro koupě, prodeje a další transakce katoven a jejich příslušenství.

Do současnosti se dochovala královéhradecká kniha nazvaná příznačně Liber separationis humilium 3), jež obsahuje několik zápisů z let 1744 –1824 o nemovitostech místních katů, knihy snížených osob mají i některá další města jako Nový Bydžov, Pardubice a Libáň 4). Tyto knihy kromě zápisů sui generis obsahují někdy i smlouvy, jež městská obec uzavírala s nově příchozím katem, který se u ní ujímal svého řemesla. Takové smlouvy jsou zcela jistě velmi cenným pramenem poznání povinností a práv katů, pěkně ukazují jejich společenské postavení. Jedna z nich je zaznamenána také v libáňskč pozemkové knize.

Libáň 5) byla na počátku 17. století malým poddanským městem, součástí panství Staré Hrady. Poprvé se připomíná v roce 1340, a to již jako město. Během staletí se tu vystřídala celá řada majitelů. Je známou skutečností, že Libáň patřila k městům s hrdelním soudnictvím 6), o čemž nás mimo jiné přesvědčuje i tato smlouva s pohodným Janem Komárovským ze dne 11. ledna 1616:

"Léta Páně 1616 v pondělí po památce svatých Tří králů mezi panem purkmistrem a pány radními města Libáně nad Bystřicí z jedné, a Janem Komárovským pohodným do města Libáně spolu Juditou, manželkou jeho, příchozím, z strany druhé, stala se jest smlouva taková, že od předních, pana purkmistra a pánův radních města Libáně nad Bystřicí témuž Janovi Komárovskýmu, spolu Juditě, manželce jeho příbytek aneb rasovna na obci při městě Libáni vystavená jest od předepsanýho léta a dne do roka pořád zběhlýho pronajata dle níže psaných vejminek anebo artikulův, z kteréhožto příbytku a rasovny i také zahrad při ní ležících užívání t(éž) předpsaný Jan Komárovský pohodný spolu (s) Juditou, manželkou svou má platu peněžitýho 10 kop grošů dáti, však rozdílně. Ihned při vykonání smlouvy polovici té sumy a druhý díl při vyjití půl léta odvésti a dáti má.

Tito artikulové pak jsou, vedle kterýchž se ten pronájem vejš psanýmu Janovi Komárovskýmu spolu Juditě, manželce jeho činí, totiž:

1. aby se Pána Boha všemohoucího bál, přikázání jeho svatá plnil a zachovával, i také slova božího aby pilen byl a skutkem je plnil;

2. aby Jeho Milosti páně, úřad pana purkmistra a pánův radních, i jiné všechny sousedy v městě Libáni, též manželky jejich poctivé, ano i lidi přespolní obojího pohlaví, bohaté i potřebné náležitou ctí předcházel buďto pozdravením, i jinak všelikou poctivost náležitě činil. Meč svůj anebo zbraň aby při sobě připásanou nosil tak, aby jej lid obecný rozeznati mohl;

3. aby na to obzvláštně pozor měl a paměť, tak aby mezi poctivé lidi se v domích šenkovních i jinde v hluku netřel, a v zlou vůli nebo svádu nevydával, proto aby jemu potom z toho ňáka těžkost a nesnáze nepovstala, nýbrž aby raději hleděl dle práce svý při pokoji se živiti;

4. kdyby koliv co Jeho Milost pán pán etc. milostivý a dědičný potřebovati ráčil, to všechno aby povinen byl vykonati, buďto psy chovati anebo cokoliv jiného;

5. jestli by se cokoliv při obci týto v městě Libáni (anebo koliv jinde na gruntech Jeho Milosti páně) přihodilo a stalo, že by sobě někdo zoufal a svévolně hrdlo odňal jakýmkoliv nenáležitým způsobem, tehdy aby jej pohodnej uklidil. K takovému pak uklízení, přišlo-li by k upálení, má se mu dáti dříví a slámy, co k tomu potřeba bude, a za jeho práci jedna kopa grošů českých dána býti má a nic více;

6. co se dotejče vězení šatlavního, neb co by se koliv neřádův našlo i na rynku i ulicích v městě Libáni, i v domích, to aby šetřil, zvláště času letního, každej tejden uklízeti;

7. jestliže by dobytek koňskej neb hovězí i jinej drobnej všelijaký brav namnoze hynul a mřel, zde v městě Libáni, též i v vesnicích, na gruntech Jeho Milosti Páně, o to se uznalo, že by pohodnej při městě Libáni sám svou osobou neb manželka a čeládka jeho nejmenší příčina toho sypáním jedovatých prachův neb nakaženou vodou kropením pastvy nakazoval, skrze což by lidem i Jeho Milosti páně na dobytcích škoda se děla, jakž se to (u) předešlejch pohodnejch shledalo, tehdy má v pokutu na hrdle trestání padnouti a co mu z práva nalezeno bude, to vytknouti a podstoupiti;

8. kdyby některej člověk Jeho Milosti páně etc. a poddanej ku právu zde v městě Libáni byl podán a v pokutu na hrdle trestání upadl o dle ortele právního trestán býti měl, tehdy aby popravu vykonal jakoukoliv, za jehožto práci má se mu jedna kopa grošův českých dáti a nic v(íc), a stravný k tomu, což náleží 7)."

Další smlouvy libáňských katů uvedené artikuly poněkud pozměňují a doplňují. Dovídáme se z nich, že místní kat jednou v roce hostil městskou radu a k Novému roku dával každému radnímu vždy pár jeleních rukavic.

V městském archívu se dochovalo poměrně málo pramenů hrdelního soudnictví, a proto bude potřebné pro poznání jeho vývoje prostudovat ortelní manuály pražského apelačního soudu.

POZNÁMKY

1. Souhrnný pohled na katovské řemeslo podal nejnověji J. Klabouch: Staré české soudnictví. (jak se dříve soudívalo). Praha 1967, s. 290–292. Četné informace o katech dále přinášejí nové edice smolných knih.

2. Srv. J. Svátek: K dějinám katů a poprav v Čechách. In: Obrazy z kulturních dějin českých II. Praha 1891, s.182; J. Pánek – E. Procházkové: Hrdelní soudnictví města Sedlčan v 15.–18. století. In: Vlastivědný sborník Podbrdska XVI. (Sedlčanský sborník 3). Příbram 1979, s. 33. Pro ilustraci uvádím příklad z roku 1635 ze smolné knihy města Dvora Králové nad Labem (1584–1756), kdy se stal "poslem právním" Jiřík Čurda. V jeho zápise na fol. 42v – 43r čteme: "Item jestliže by se jakákoliv poprava zde při této obci trefila a nastala, v té se dotčený Jiřík Čurda i na místě budoucích svých uvolil tůž popravu sám vykonávati, toliko od obce jemu na to 2 kopy míšeňských dáti se má." Citovaná smolná kniha je uložena v okresním archívu v Trutnově, ve fondu Archív města Dvora Králové nad Labem, bez sign.

3. Státní oblastní archív Zámrsk, Sbírka pozemkových knih: Okresní soud Hradec Králové, inv. č.128.

4. Státní oblastní archív Zámrsk, Sbírka pozemkových knih: Okresní soud Nový Bydžov, inv. č.77. Tato kniha má původní název Kniha snížených lidí, též zábav a pamětí týmž lidem patřících zal r.1720 a obsahuje zápisy z let 1720–1832. Okresní archív Pardubice, fond Archív města Pardubic, kniha inv. č.74. Kniha snížených osob má zápisy z let 1625–1813. Okresní archív Jičín, fond Archív města Libáně, kniha inv. č. 1 má původní název Registra v ni … na rasovnu při městě Libáni 1611–1648.

5. O dějinách města nás stále dobře poučuje kniha Františka Vojtíška Z kronik města Libáně. Libáň 1947. Novější publikace Fr. Vojtíška a L. Lukáše Libáň – 650 let města. Libáň 1974 přináší stručný přehled starších městských dějin a je věnována novější a nejnovějším dějinám.

6. B. Roučka: Poznámky k mapě hrdelních soudů v Čechách v první a ve druhé polovině 18. století. In: Právněhistorické studie III, 1957, příloha č. 1.

7. Okresní archív Jičín, fond Archív města Libáně, kniha inv. č. l, fol. 141r, v, 142r. Smlouvu publikoval neúplně Fr. Vojtíšek (Z kronik města Libáně, s. 13 – 14) a znovu v článku Libáňské hrdelní právo. In: Zprávy muzejního spolku v Libáni II. 1952, č. 3, s. 19 – 21.


O libáňské borovičce

Skoro každá pořádná česká obec má nějaké epiteton, se kterým je její jméno nerozlučně spojeno: Pardubický perník, Kropáčova Vrutice, Hradečtí votroci, Šrámkova Sobotka. Libáň byla pro mě odedávna spojena s borovičkou. Při návštěvě Starých Hradů se vždy podívám na její obrázek, který visí při východu za svatební síně. A vzpomenu si na příběh, který se mi stal v Libáni někdy těsně po válce.

Táta měl tehdy v Sobotce proslulý obchod s kožemi a obuvnickými potřebami, jak zněl hrdý název. Takový obchod vyžadoval neustálý styk se zákazníky, jimiž byli ševci v širokém okolí. Švec byl tehdy v každé vesnici a i když jejich existenci značně poškodil Baťa, byli to stále páni mistři, řemeslníci, zakládající si na své stavovské cti. A na svého obchodníka se obraceli s důvěrou. Bylo to už tak zavedeno, že když švec něco honem potřeboval, tak si vzkázal a povinností obchodníka bylo mu žádanou věc, třeba i maličkost – deset deka texlí – co nejrychleji poslat. Co nejrychleji znamenalo vyslat posla na kole. I jako vysokoškolský student jsem rád s takovými posílkami jezdil. Tatík mi vždy dal malou diškréci a poučení: "Uhřátý nepij!", jakož i radu, že je dobře před pivem, které vždy a každému doporučoval, si dát v letním horku štamprdle.

Kam jsem tenkrát jel, už nevím. Měli jsme zákazníky v okolí Libáně i v Libáni samé. Tam sice byl také obchod kožemi, ale snad se netěšil takové důvěře jako my. Možná, že jsem jel třeba jen do Hřmenína a pak si udělal výlet do Libáně. Zkrátka a dobře, minul jsem tehdy už nápadně pustnoucí Staré Hrady a v Libáni na náměstí zapadl do hospody. A vědom si dobré rady, začal jsem konzervaci s ochotným hostinským: "Máte borovičku?" "Máme." "Tak borovičku a pivo!" Borovička přišla hned, pivo se muselo točit. Ochutnal jsem zatím a když mi hostinský přinesl pivo, zeptal jsem se: "To je libáňká?" Trvalo chvíli, než hostinský pochopil smysl mé otázky a pak mu dalo dost práce, aby hosta neurazil nějakým úšklebkem. Já jsem si totiž popletl pojmy a pod libáňskou borovičkou jsem si představoval tekutinu. Snad mou představu podepřelo i to, že v Libáni byli lihovar, odkud se do širokého okolí vozily kvasnice.

A tak i mně tehdy dost dlouho trvalo, než jsem pochopil svůj omyl a než mi hostinský vysvětlil, že libáňská borovička není kořalka, ale slavný, starý a památný strom.

Musím se přiznat, že jsem dodnes u libáňské borovičky nebyl a její tvar znám jen ze zmíněného obrázku, jehož autorem je Vladimír Holman. Dívám se na tu borovičku vždy s trochou výčitek svědomí, ale kdykoliv si dám ve světě něco, co páchne terpentinem, vždycky se mi vybaví Libáň, hospůdka na náměstí i ten obrázek na Starých Hradech.

RNDr. Karel Samšiňák, CSc.


Chvála starohradských strašidel III.

Pokračování druhé o tom, jak Badatel odklopil víko a Šustěnka se rozzlobila

Ó skutečně, snící Šustěnka totiž netuší, že do jejího života vstoupil Badatel! Lehounce si oddychuje, milostné sukýnky pošpitávají snové kolíbaní, ale co to, nikdo jim nepřitakává, nikdo jim nevrací ozvěnu tajemného dechu staletí, času zaskočila zlatá kůstka šimrajícího ranního paprsku a všude se zakleslo tichotiché nic. Šustěnka rázem dosní: co se to stalo? Buch, buch, buch, rozdmychá se vyděšeně pod krajkovím živůtku. Byl to snad všechno jenom sen? Hrůza jí zatne spárky do šíje, když si pomyslí, že Velká slavnost byl jenom sen, že znovuoživený zámek byl jenom sen, že ty nádherné pokladničky lidských rozumů a srdcí, její schránky plné ševelivého bohatství, její líbezná lůžka… Vtom nabere roztěkaný živůtek znovu ztracený rytmus. Nene, nebyl to sen, vždyť sedí ve své postýlce nejmilejší, to se jen ocitla kdesi daleko, daleko od všech svých pokladů. Moci se dostat ven! Ale jak? Za dne má Šustěnka pramálo síly, za dne má Šustěnka tiše snít, za dne spí celý její tajuplný svět. Avšak co to? Záplava světla jí přivírá oči – kdosi odklopil víko – a tak honem, Šustěnko, alespoň malé čarování: dvakrát mžiknout, jednou dýchnout – a už se snáší k zemi jako duhové muší křidélko.

Pomalu se rozhlíží. Ne, tuhle komnatu ještě nezná. Ani toho člověka. Je to určitě cizinec, nevoní tímhle krajem. A Šustěnkou – křidélkem proběhne náhlé poznání. Byla unesena! Ó únosy, škádlivůstky jejího mládí! Jenomže tohle není ani rytíř v šupinané zbroji, ani lapka s pomstou v očích. Kord nezazvoní, nůž se nezaleskne, kůň nešlehne podkovou v prachovém obláčku cesty kamenité. Muší křidélko nespokojeně zavíří. Ach ne, to není nudlička průvanu z dveřní škvírky, co jím zmítá. Je to něco mnohem strašnějšího, síla, co hory smetá a moře přelévá, je to vzbouřená ženská čest. Takhle hanebně se nechat odnést, ba hůře než tác s daňčí kýtou, ba hůře než rám s šátečkem vyšívaným, ba hůře než truhlička s prstenem pečetním. Ten hanebný vetřelec vztáhl ruku na ni, na praneteř samotné Bílé paní! Jak bude pykat, duše troufalá, jen až zhvězdnatělé nebe zalije silou konání Šustěnky i jejích přátel, až s půlnočním vánkem ze všech škvír, skulin a doupátek vyvře jejich lid poddaný.

Och, zalkla by se tou velkou zlostí, och zalkla by se tou pohanou, a tak raději usedne na průvánkovou skuzavku a hajdy očkem klíčové dírky až do pracovny Velebného kmeta.

Dagmar Blümlová

další článek

Práce na gotické části zámku v srpnu 1975.Foto J. Jirásek


Staré Hrady v tisku

– Šumberová Olga: Pohádka o posledním klíči. Zemědělské noviny (příloha Náš domov) 9. 8. 1985. Obsáhlý článek se čtyřmi fotografiemi o obnově zámku, Buchalovi, literárním kroužku, provádění po zámku, výstavě Vl. Komárka atd.

– O jednotlivých výstavách ve Starých Hradech psaly články a zprávy Naše rodina č. 33 (M. Fischerová – Kvěchová); Zemědělské noviny 6. 6., Tvorba 12. 6., Lidová demokracie 22. 6. a Krkonoše č. 8 (A. Papáček); Pochodeň 3. a 5. 7., Tvorba 3. 7., Svobodné slovo 4. 7. a Předvoj 5. 7. (V. Komárek); Zemědělské noviny 9. 7. (K. Kozák); Zemědělské noviny 20. 7., Pochodeň 23. 7., Svobodné slovo 24. 7., Předvoj 26. 7. Květy č. 35 a Tvorba 21. 8. (F. K. Foltný); Pochodeň 16. a 22. 8. Mladá fronta 27. 8. a Zemědělské noviny 17. 8. (K. Janoušek a F. Pavlů).

– Výstavu Františka Škody v Sobčicích zaznamenala Pochodeň 9. 7.

– O našem sjezdu rodáků informovala Pochodeň 28. 6. a Svobodné slovo 1. 7.

– Křížovku s tajenkou "V zámku ve Starých Hamrech v jičínském okrese" otiskla Lidová demokracie 2. 8.; vyluštění a opravu chybného jména našeho zámku přinesla 16. 8.

– Návštěvu Starých Hradů propagoval Jičínský zpravodaj č. 7–8.

Roubínek Otakar: František Ferdinand Šamberk (Melantrich Praha 1985, 568 s. a 68 foto). V nepatrném nákladu 1200 výtisků vyšla rozsáhlá monografie jednoho z nejvýznamnějších českých herců. Na jejích stránkách se setkáváme i s řadou osobností z našeho kraje, mj. se starohradským rodákem Karlem Polákem.

Kubín Josef Štefan: Na vaši radost (Kruh Hradec Králové 1985, 431 s.). V uspořádání dr. Jaromíra Jecha a s obálkou národního umělce Cyrila Boudy vydal hradecký KRUH krásný výbor z díla J. Š. Kubína. Obsahuje převážně netištěné materiály, týkající se národopisné činnosti Kubínovy. Pro naši kroniku je zajímavý oddíl Lidopis dědiny Křeliny, v němž autor zaznamenal i vyprávění našich krajanů Floriána Hrby (přišel do Křeliny ze Starých Hradů kolem r. 1900), Marie Hlavaté roz. Žmolilové ze Starých Hradů (1899–1973), její sestry Františky (1902–1978) a zvláště Františky Linhartové (1845–1919), manželky krejčího Františka Linharta ze Sedliště (1845–1925), výborné zpěvačky a vypravěčky.

Kladem knihy je zvláště pečlivá editorská práce dr. Jecha, který knihu nejen uspořádal a opatřil komentářem, ale připojil též cenné vysvětlivky zpracované na základě vlastní výzkumné činnosti. Knihu doporučujeme do vašich knihovniček.

Holler Josef: 52 rodinných víkendů – VIII. – Východní Čechy (Sportpropag Praha 1984, 64 s.). Zajímavým způsobem zpracovaná brožura propaguje v první části oblast Českého ráje. Na několika stránkách připomíná obsáhle i historii a současnost Starých Hradů, zvláště práce na jejich záchraně.

40 let budování a rozvoje okresu Jičín (DPV OV KSČ a ONV Jičín 1985, 36 stran). Kolektiv autorů píše v této brožuře o všech oblastech života jičínského okresu v letech 1939–1985. Nás potěší věta na s. 28: "Ocenění zaslouží mimořádná aktivita místních občanů při záchraně zámku ve Starých Hradech."

Tvorba východočeských autorů 1983 (SVK ZN Hradec Králové 1984, 206 stran). Další ročník bibliografického přehledu literární tvorby východočeských autorů obsahuje 2 021 záznamů. Je to práce kolektivu pracovníků Státní vědecké knihovny v Hradci Králové pod vedením Ladislava Vaciny a zaznamenává i články z našeho časopisu.


Drobné zprávy

Místo pozvánky: Do konce září probíhá v gotické části zámku výstava obrazů Stanislava Konečného. – V úterý 17. září v 18 hodin začne výstava kreseb Jiřího Suchého, po vernisáži následuje posedění s umělcem a jeho banjem. – 13. 10. ve 14 hodin bude vernisáž výstavy obrazů a kreseb akad. malíře Franty Patočky z Liberce s tématikou podkrkonošskou; po vernisáži následuje koncert libereckých umělců.

Znovu upozorňujeme, že na tyto akce nebudeme posílat zvláštní pozvánky – pozvánkou je toto oznámení. Bližší podrobnosti sledujte na našich plakátech a v hlášení místního rozhlasu.

Práce na gotice pokračují i letos od počátku roku nepřetržitě díky pochopení nadřízených orgánů, které opět zajistily dostatečné finanční prostředky. Pro informaci uvádíme, že náš stát vynaložil během 21 let na rekonstrukci Starých Hradů již přes 4 milióny Kčs a hodnota díla přesahuje podle vyjádření odborníků daleko 30 miliónů. Dokončení celé stavby je perspektivní v polovině roku 1986, ale i část prostor v gotice slouží již nyní výstavní činnosti. Stálí pracovníci jsme na stavbě jen dva – vlastně tři, protože pan Trnka pracuje za dva.

Poděkování. Že dobrý člověk ještě žije, dokázal pan Stanislav Ježek z Lysé nad Labem. Při sjezdu rodáků slíbil, že věnuje tři dny ze své dovolené brigádě na starohradském zámku. A skutečně sem v polovině srpna třikrát autem z domova přijel a zadarmo s námi pilně zedničil. Děkujeme a dáváme za vzor!

Další brigáda mladých ochránců přírody ze severu Čech se uskutečnila ve Starých Hradech 26.–28. července. Jako vždy po sobě zanechali spoustu užitečné práce a vzorný pořádek. Oslavili zde i svatbu častých účastníků těchto brigád Magdaleny a Stanislava Sekaninových, kteří si řekli ANO ve starohradské svatební síni 29. června.

Mladí průvodci: Návštěvníci starohradského zámku nešetří slovy uznání na adresu mladých zámeckých průvodců. Jsou to žáci libáňské školy Vlaďka Kánská, Marcela Hlavatá, Petra Novotná, Alena Hlavsová, Laďka Rudolfová, Martina Macková, Martina Haňková, Eliška Janásková, sestry Šupolovy, Daniela Zubatá, Jana Škaloudová, zaučovali se i Pavel Plíšek a Monika Jouklová. Ze studentek prováděly Lída a Jana Keblovy, Romana Kuhnová, Jitka Plecháčová a Michaela Straková. A domácím pomohli i prázdninoví hosté Jan Bílek ze Sobotky, Josefina Krulichová z Prahy a Zuzka Slavíčková z Kolína. Díky!

Vzácné návštěvy: Starohradský zámek navštívil 13. června 1985 prezident Rakouské akademie věd dr. Erwin Plöckinger. Po studiu archívních materiálů si prohlédl přístupné prostory a s uznáním se vyslovil o způsobu záchrany zámku. 28. června přijeli bibliofilové z Olomouce a v prvním červencovém týdnu jsme zde uvítali tradiční hosty – učitelskou základnu EXODu Turnov a na padesát účastníků Šrámkovy Sobotky.

Zámeckou galerii ve Starých Hradech obohatil krásným grafickým listem akad. malíř Vladimír Komárek. Několik kreseb zámku a našeho Buchaly nám rovněž věnoval akad. malíř Franta Patočka. Díky!

Libáňský výtvarník František Škoda, člen naší osvětové besedy, vystavoval přes 60 svých prací v Galerii Karla Šlengra v Sobčicích. Výstava se konala pod záštitou Okresního kulturního střediska Jičín a Osvětové besedy Sobčice od 30. 6. do 22. 7. Spolu s Fr. Škodou vystavoval své obrazy i O. Teimer a expozice byla doplněna krásnou květinovou výzdobou.

Nový živičný potah dostala v červenci silnice procházející našimi obcemi.

Požárníci se Sedliště uspořádali 13. července jednodenní zájezd, jehož více než 40 účastníků poznalo krásy severu Čech (Děčín, Hřensko, Doksany aj.)

Řady přátel Starých Hradů rostou, neboť věříme, že ve stopách svých rodičů půjdou i Jaromír Mareček z Prahy (narozený 30. května 1985) a Martina Bretová z. Dětenic (narozená 17. července)

Naši jubilanti: 85. narozeniny oslavila 6. 7. paní Anna Kmínková ze Starých Hradů. 80 let bylo 1. 8. paní Marii Rohlíčkové ze Sedliště. 75. narozeniny oslavili 11. 8. pan František Klíma a 8. 8. pan Oldřich Plíšek ze Starých Hadů. 65 let se dožil 10. 9. pan Václav Plíšek ze Sedliště. Blahopřejeme.

Úmrtí: 3. 6. zemřel ve věku 79 let člen JZD Bohumil Hnízdo ze Starých Hradů. – 16. 6. zemřela naše dlouholetá čtenářka Růžena Říhová z Libáně ve věku 74 let. – 3. 8. zemřel ve věku 65 let Jan Jansa, člen JZD z Dlouhé Lhoty, věrný příznivec Starých Hradů, čtenář našeho časopisu a návštěvník starohradských kulturních akcí.

Žádáme čtenáře, kteří mají do tohoto čísla přiloženou složenku, aby obratem zaplatili předplatné 15 Kčs, jinak časopis nebude dále posílán.


Z vašich dopisů

Emilie Procházková, Třebenice: Poslouchala jsem v rozhlase vyznání pana Holmana, který dal impuls k tak krásné věci z doby naší historie. Měla jsem z toho velikou radost. Škoda, že u nás se nenašli z těch mladších zájemci o toto krásné počínání. Námětů by bylo v našem krásném Českém středohoří dost a dost. Jak historických, tak malebností krajiny…


Loučenští z Kopidlna

Erb Loučenských z Kopidlna

Byli jednou ze tří rodin, které se psaly z Kopidlna a měli společného předka. Další dvě rodiny jsou Stráníkové a Kopidlanští. Zdeněk Loučenský z Kopidlna (1) a Strániš (2) z Kopidlna se na Staré připomínají současně roku 1433 a Zdeněk ještě roku 1469.

Zdeněk nebo Zdeš ze Střevače od r. 1339
|

||
Jan ze Střevače
(1339–1357)
Strániš ze Střevače
(1363–1371)
|

||
Zdeněk z Nadslavě
(1360–1383)
1376 získal Loučeň
Strániš z Drahoraze
(1371–1407)
|

|||
Jan Loučenský
z Kopidlna
(1392–1415)
Strániš (2)
předek Stráníků
z Kopidlna
(1407–1433)
předek
Kopidlanských
z Kopidlna
|

|
Zdeněk Loučenský z Kopidlna (1)
(1433–1469) nabyl Staré
|

||
Zdeněk (1493–1532)
držel Žlunice
Jindřich, umírá 1532
jím rod Loučenských z Kopidlna vymírá po meči

(Data označují první a poslední zmínku)

Erb: štít polcený, pravděpodobně černo-stříbrný, krydla týchž barev. V klenotu je rostoucí kozel černo-stříbrně čtvrcený.

J. Hrdlička – M. Fiala


Kostelákové z Kostelce

Erb Kosteláků z Kostelce

Pocházeli pravděpodobně ze staročeské vladycké rodiny Sekretářů z Kostelce, která vlastnila původně jako rodové sídlo tvrz v Černém Kostelci, ale odlišili se od nich jak jménem tak erbem. Od roku 1419 je pánem na Staré Jan Kostelák z Kostelce. Jak se později Stará v průběhu husitských válek nebo po nich dostala do majetku Loučenských z Kopidlna není známo. Z dalších potomků Jana se připomíná až Jindřich, který držel Chotětice od roku 1493 do roku 1503. Dalšími potomky byli Jiřík, jenž roku 1541 vlastnil statek Sedlec a Hynek, který dostal od Jaroslava z Pernštejna roku 1558 mlýn u Sezemic. Tento mlýn pak dědil Jiřík spolu se svými syny Jiljím a Josefem a prodali ho roku 1566 Sezemské obci, což je poslední zpráva o nich v Čechách, protože později se ve službách pánů z Pernštejna přestěhovali na Moravu.

Erb Kosteláků z Kostelce popisuje August Sedláček takto:

"Na bílém poli kostel s červenou střechou, zlatými kříži a vížkou, nad helmem obrněná ruka, bílý půlměsíc držící." Je vak pravděpodobnější, že štít byl červený, protože v české heraldice je mnohem obvyklejší stříbrná figura na červeném štítě, jak je vidět na mnoha znacích měst i šlechty, zvlášť pokud jde o stavební figury.

J. Hrdlička – M. Fiala


Menu