Byly omítnuty a zároveň vybíleny tři velké archivní depozitáře ve 2. patře gotické části zámku. Tady nám velmi pomohl Václav Jílek z JZD Libáň. Omítnuta byla též umývárna a WC, které pak byly kopletovány včetně ohřívače na vodu. Provedeny byly i podkladové betony a část dlažby, na níž pracovali František Svoboda a Ladislav Šupol. Elektrickou instalaci ve druhém patře provádí elektrikář František Svoboda, v současnosti zhotovuje rozvaděč pro toto patro. Komíny a střechy ve velmi krátkém čase a velmi důkladně opravili pokrývači Jan a Josef Škodovi. Schody na půdu gotiky, k podkroví konírny a schodiště s balkónem do nádvoří zhotovil Jan Trnka, kování na ně provedl jako obvykle Jaroslav Čuban. Postupně byla opravena omítka ve druhém nádvoří a na čelní stěně zámku a v květnu byla osazena pamětní deska herci Karlu Polákovi, o jejímž odhalení jsme psali v minulém čísle.

Jako v minulých letech tak i letos nám vydatně pomohly brigády trampů (naposledy 18.–20. 7.) i někteří další brigádníci dobrou prací. Všem jim proto upřímně děkujeme.

Vladimír Holman

Starohradskou kulturou

15. června byla zahájena v prostorách 1. patra gotické části zámku výstava kreseb a uměleckého skla národní umělkyně Ludviky Smrčkové a Jiřího Ryby. Ludvika Smrčková se představila rozsáhlým výběrem ze své více než šedesátileté tvorby, kterou návštěvníkům přiblížil PhDr. Vladimír Sůva. Také plastiky a šperky z taveného skla Jiřího Ryby, s jejichž vznikem seznámil účastníky vernisáže ing. Josef Hubař, zaujaly svou ušlechtilou krásou. Hezké nedělní odpoledne zakončilo půvabné vystoupení komorního smíšeného sboru Ještěd z Liberce, který za řízení prof. Stanislava Sůvy přednesl v dobových kostýmech ukázky z renesanční sborové tvorby. Mezi hosty tohoto kulturního odpoledne jsme uvítali i celý zájezd Osvětové besedy Senohraby.

O týden později byla ve výstavní síni na nádvoří zahájena výstava grafiky a ilustrací našeho předního grafika mladší generace Milana Erazima. Jeho tvorba je známá a uznávaná u nás i v zahraničí a jsme rádi, že jsme s ní mohli seznámit i návštěvníky Starých Hradů. Úvodní projev za nepřítomného Jaroslava Černého přednesl Vladimír Holman. Pak následoval v krbovém sále literární pořad Úsměvný Karel Čapek, který uvedli členové Vinohradského divadla Daniela Kolářová a Vlastimil Fišar. Výborně sestavený pořad ve skvělé interpretaci přinesl potěšení všem posluchačům.

20. července byla Erazimova výstava vystřídána expozicí šperků mladé jablonecké výtvarnice Ivany Pelouchové. Malé skvosty vytvářené ze dřeva a cínu byly citlivě instalované a vyvolaly velký zájem mnoha návštěvníků. Výstavu uvedl krásnými slovy básník Jiří M. Palát; v následujícím kulturním pořadu se představily Milana Havlíčková, Blanka Pěničková, Petra Příhonská a Jiřina Štrynclová z Lidové školy umění v Jablonci nad Nisou.

Poslední prázdninovou výstavou byla krajinářská tvorba lékaře pražského Národního divadla MUDr. Oldřicha Laciny. Zahájil ji 17. srpna Vladimír Holman; úvodní slovo Josefa Vackeho přečetla dr. Eva Bílková. Po vernisáži byl v krbovém sále připraven pěvecký koncert, v němž účinkovali Ivana Hanzlová, Zita Stehlíková a PaeDr. Milan Roček z Jičína; na klavír je doprovázel Bohumír Váchal z Národního divadla.

Nezbývá, než poděkovat ještě jednou všem vystavujícím a účinkujícím za hezké kulturní zážitky, které nám svým uměním připravili. Dík patří i všem návštěvníkům, kteří umělcům vytvořili příjemné prostředí a přispěli tak k úspěchu všech akcí.

K. B.

Střípky vzpomínek na rodný kraj

"Vzpomínky, kdo je volá
a přece přicházejí stále blíž,
těm nikdo neodolá…"

15. březen 1939: Prší a sněží zároveň, nepěkný den, jak se říká – psí počasí. Jdeme do bystřické školy, tehdy dvojtřídky. Kráčíme si ve skupince s brašničkami na zádech, uvnitř tabulky s pisátkem, pár sešitů a pero s násadkou v dřevěném penálu. Jdeme po levé straně kolem obchodu Repšových a tu slyšíme děsný rachot motocyklů. Ano, i naší vesnicí směrem na Sedliště, Staré Hrady a Libáň projížděli okupanti. Jako dnes si pamatuji, že několik vojáků s helmou a puškou zastavuje a řvou na nás: "Rechts, rechts!" My totiž byli zvyklí chodit po levé straně.

Zima roku 1940: Je válka, ale my děti ji ani moc nevnímáme, jen občas posloucháme vyprávění, obavy a nadávky dospělých. Jinak křičíme, zlobíme, hrajeme si, rošťačíme před školou. Sáňkujeme, jezdíme po taškách. Říčka Bystřice je pěkně zamrzlá jako každý rok, můžeme se na ní klouzat a bruslit. Bruslím se v té době říká želízka. Kluci mají ostré špičaté "džeksny", holky vpředu zakroucené; na boty se připevňují kličkou. Vzpomínám, že jsem měla každou brusli jinou. Kdo ještě neumí bruslit, odráží se od "vintů". Bruslí se i na Repšáku, rybníku na Bystřici směrem k Sedlišťům. Býval také každým rokem zmrzlý a majitelé bystřických hospod, Bábelovi, Barkmanovi a Procházkovi, si odtud nechávali přivézt každý rok plno ledu na chlazení piva.

6. leden – svátek Tří králů: Kluci se strojí do košilí a prostěradel, jeden z nich se namaže v obličeji sazemi. Chodí pak dům od domu a zpívají: "My tři králové, my jdeme k vám, štěstí zdraví vinšujem vám…" Přicházejí i tři králové – přespoláci, jsou to kluci ze sousedních Sedlišť v čele s Oldou Kůželem. Ani je nemine řádná výslužka.

3. třída 1941/42: I na dvojtřídce v Bystřici se musíme učit německy mluvit, psát a zpívat. Neradi, protože dostáváme i rákoskou přes ruce nejen za zlobení, ale i když sem tam něco neumíme.

4. třída 1942/43: I v němčině už něco umíme. Někteří z nás skládají v Libáni zkoušky na měšťanku – tehdy zvanou Hauptschule. Jsme přijati.

5. třída v Libáni 1943/44: Tedy i já jsem přespolní. Denně pět kilometrů z Bystřice přes Sedliště a Staré Hrady do Libáně, někdy kratší cestou přes Hora zahradami nebo ještě kratší cestou kolem památné lípy, borovičky a kaštanů. Co jsme se na těchto cestách do libáňské školy nadováděli. Ráno se pospíchalo, abychom nepřišli pozdě. Někteří jezdili i na kolách; někdy jsme se svezli s mlíkaři, kteří rozváželi mléko v konvích do obchodů – a to byl svátek. Na podzim o řepné kampani jsme se rádi svezli domů v prázdném voze jedoucím z cukrovaru. Autobusy nejezdily. Vzpomínám i na nepěkné počasí v zimě, na fujavice. Někdy jsme se museli vrátit a do školy se nešlo. Rodiče i učitelé nás omlouvali, i když neradi.

A cesty z libáňské školy? Co legrace se užilo! Díky dětským hrám a radovánkám se cesta domů kolikrát protáhla. Mnohdy to nebylo dobře, vždyť nás doma čekala práce. Zvláště na jaře a na podzim jsme doma na stole nacházeli lístek: "Oběd máš v troubě a přijď hned na pole!" A běda, když jsme se opozdili – výprask a hubování nás neminuly.

Nejednou v časném jaru jsme vážili cestu přes les Bahnici nad Sedlištěm, kde tehdy rostlo tolik bledulí jarních, dnes chráněných. Pugéty jsme rádi přinášeli maminkám.

Školní rok 1944/45: Vzpomínáme si, že v několika zimních týdnech jsme do školy vůbec nechodili, protože byly vyhlášeny uhelné prázdniny. Měli jsme radost, mohli jsme se věnovat zimním radovánkám. Ale pro úkoly jsme si chodili, to ano – pěkně "řetízkem". Žáci ze Starých Hradů chodili k učitelům do Libáně, starohradští je předávali v určené dny žákům sedlišťským a my z Bystřice jsme si chodili pro úkoly do Sedlišť většinou k Najvrtovům. Než jsme si zadání úkolů opsali, už byl na stole teplý čaj a výborné koblihy, kterými nás paní Najvrtová pohostila.

Na jaře 1945 byli v libáňské škole ubytováni "národní hosté" – němečtí uprchlíci před frontou. A tak jsme se učili v budově spořitelny na náměstí. Válku jsme pociťovali stále častěji. Co chvíli byl vyhlášen sirénou cvičný letecký poplach, a my se běželi schovat do krytu. Jak? Kamarádi z Libáně si přespoláky brali do krytů domů. Vzpomínám si, že jsem chodila k Semiánovům na náměstí, kde měli cukrárnu. Ale válka byla i slyšet, až k našim uším doléhá dunění strašných náletů na Pardubice.

O postupu fronty se debatuje doma, hlavně otcové a dědové sledují situaci, zakreslují ji na mapách, poslouchají ilegálně zahraniční zprávy. Okna musí být zatemněna, jinak se platí pokuta.

Konec války v Libáni: Je 5. května 1945. K nám do tříd vstupuje pan ředitel Palouš a oznamuje: "V Praze je povstání, jděte všichni domů, je konec války!" Radovali jsme se a nemysleli v tu chvíli na to, kolik obětí stála svoboda.

Naši učitelé: Ráda vzpomínám také na učitele, kteří nás v Libáni vyučovali. Třídní učitelkou v našem ročníku byla paní učitelka Kristina Havlová. S odstupem času si jí velice vážíme, protože na nás byla náročná a i v době války nás učila dějepisu a zeměpisu, i když učebnice nebyly a těmto předmětům se učit nesmělo – jen o Říši. Jak nevzpomenout na další, kteří nás vyučovali, například na pana učitele Vojtíška, Dejmka, Sádla, Zubatého, Etrycha, na paní učitelku Roudnou, která nás učila ruční práce, a později na paní učitelku Síčovou, která se nám tolik věnovala.

Nejvíce vzpomínám na pana ředitele Jana Palouše, který náš ročník měl na český jazyk a literaturu. Vedl nás k lásce a k úctě k rodnému kraji. Například nám co chvíli vyprávěl o pomníku mistra Jana Husa od Ladislava Šalouna a Josefa Bílka v Libáni na náměstí a zdůrazňoval, že pomníky tohoto druhu jsou jen tři, a to v Praze na Staroměstském náměstí, v Hořicích v Podkrkonoší a v Libáni, všechny provedeny z hořického pískovce. Museli jsme znát zpaměti slova na pomníku z dopisu Jana Husa Čechům z Kostnice: "Prosím, abyste se milovali, dobrým násilí tlačiti nedali a pravdu každému přáli."

Rádi vzpomínáme i na prima učitele Vojtěcha Španihela, který předával své vědomosti v českém jazyce, zeměpisu a hlavně v hudební výchově mnoha generacím. Ještě v současné době v pokročilém věku se rád zúčastňuje sjezdů svých školních ročníků a veselou myslí šíří dobrou náladu. Vzpomínám, jak nás vedl v pěveckém souboru a jak jsme se zúčastňovali i okresních pěveckých soutěží.

To tedy byla letmá vzpomínka na učitele. Další generace na ně vzpomínají také a vzpomínají i na mladší učitele – a z nich zvláště na pana učitele Vladimíra Holmana, který vyučoval s nesmírným nadšením a strhl mnohé žáky i k pomoci při záchraně starohradského zámku. Nebýt jeho, nebyly by Staré Hrady.

První rok po válce: Ještě se musím vrátit do roku 1946 a vzpomenout na svůj nejkrásnější a snad i nejveselejší 1. máj. To jsme se připravovali oslavit první svobodný svátek práce. Nadšeně, s chutí – mladí, starší i nejstarší z celé Bystřice. Nevím, čí to byl nápad vypravit do prvomájového průvodu také alegorický vůz. Jak vypadal? Vpředu s nápisem Ať žije 1. máj jel valník s námi dětmi a mnohými mládežníky v krojích všelijak sehnaných a s kapelou. Za tímto valníkem taženým koňmi (traktory tehdy ještě ve vsi nebyly) byl připřažený další vyzdobený valník – a na něm alegorie. A jaká!

Vpředu v první třetině vozu na dvou židlích byly necky a u nich jeden z našich mládežníků, Pepík Drapák, který nezkazil žádnou legraci. Oblékl se do ženských šatů včetně šátku uvázaného jako venkovská babka. V neckách měl valchu, na které skutečně pral všelijaké prádlo. Ve druhé třetině vozu paní Hlavatá (Vokolská, jak se říká v Bystřici) prala prádlo kvedlavým pohybem u staré ručně ovládané pračky. No a ve třetí části alegorického vozu byl vidět pokrok – pračka na elektřinu, u které si Máňa Hlavatá (nyní Peklová) klidně četla knihu. Co jsme se nasmáli cestou do Libáně i mezi špalírem občanů při průvodu, alegorický vůz měl opravdu úspěch, hlavně přestrojený Pepík.

Je tomu už více než čtyřicet let, ale vzpomínky na pěkné zážitky a na celý rodný kraj mne stále provázejí.

Jarmila Havelková – Kyzivátová

Jan Šťovíček

Starohradští loupežníci na Křivoklátsku

"Itm Honsa Žebek vyznal, že stával na pana hejtmana sám 14. v hatech za Unhoštěm chtíce ho zabíti. A bývali s ním Ryzián z Libáně, Kába z Března, Kokotářův, s bratrem Koubový a bratr jeho, Kuře i otec jeho, v Sobotce peče chléb, Mikuláš z Staré, Zumr, Mikulášův bratr, Nedvídek, který byl u pana hejtmana pacholkem, Řehák, Urban, oba z Libáně, Milčický, Holý, páně Šumburkův přikázaný, Doucha mladý z Boleslavě, Beneš, podruh starého Douchy, také z Boleslavě, Matěj z Prahy z Nového Města, Řeháček z Malé Strany, který byl usnechtem a páně kancléřově domě a Tučka; a o tom věděl rychtář v Chrášťanech a některý sedlák neuměl ho jmenovati.

Itm vyznal také, že mívali stanoviště v Dřetovicích u Holého krčmáře (a) kováře, a pěkná Káča chodila s Nedvídkem k Hrádku, aby vyšpehovali pana hejtmana; a přijdouce k Honsovi, pověděli jemu s tovaryši.

Itm vyznal, že Sych v Kralovičkách dal jim pecen chleba a sýr, když měli jíti na hory.

Itm vyznal, že Čába ze Třtice chodil s ním krást na čutorské (?), ale nevzeli nic. Také pověděl, že sestra jeho Anička jest šafářkou v Semtinách.

Itm vyznal, že u Stopka ve Třtici bývalo jich 14 a tu byli dvě noci a potom šli na království.

Itm pověděl, že Jiřík Ploček z Milkovic navodil je na pana hejtmana, aby jeho zabili a že jim pravil týž Ploček, že by naň pan hejtman navodil, že ho zabili. Také pověděl, že vzeli za dvorem mičským židům za 3 míš. kopy a víc, a to nesli k Pločkovi i jiné, co kde vzali a že ten Ploček nic dobrého není a že nesedí. Seznal, že kůň kradený, že ryzák plesnivý, k Pločkovi přivedl a ten má podnes.

Itm Vaněk seznal před mučením, že Jíra a Matúš (z) Střehomi a Kryštof, ten měl pověděti, kdy by měl pan hejtman jeti do Prahy; a když se s ním podruhé zšel, pověděl jim pod Kladnem, že má jeti pan hejtman do Prahy. Itm a pravil, že Hubatý Jiřík a Tučka z Moukoděl a Sasyn chodili na pana hejtmana a Hubatý Jiřík a Rapant (z) Žehrovic.

Itm vyznal, že Kurhula byl, kdo vzeli páně rytířovým služebníkům kuši, ručnici a což měli, z Kroupou z Velvar a s Jiříkem Hubatým a Strčků Jiříkem, Mikeš, Housků bratr ze Třtice, a to nesli do Kladna do krčmy; a také byl při tom Rapant (z) Žehrovic a koupil u nich ručnici – Vaněk při tom byl.

Itm vyznal, že Šilhavý z Hostouně věděl o tom, že krást chodili a u něho stanoviště měli a koupil u nich sukni s…… a věděl, že jest kradena."

Loupežníků, jak je ze zápisu krevního písaře zřejmé, bylo celkem čtrnáct. Jak rozpoznal už editor J. Renner, řada z nich pocházela z okolí Starých Hradů či Sobotky (Rennerovy poznámky jsou však nepřesné).

Ze Starých Hradů pocházel Mikuláš, uváděný zde jako "Mikuláš ze Staré", jakož i jeho bratr Zumr. (V 16. stol. ves označována jako Stará, zatímco hrad přestavěný na zámek se jmenoval Starý Hrad. Teprve od počátku 2. poloviny 17. stol. se jméno vsi změnilo na Staré Hrady). Z blízké Libáně byli zde Řehák, Urban a Ryzian. Ze Sobotky pocházel Kuře a jeho otec, jenž byl soboteckým pekařem. Mezi loupežnou čeledí byli také lidé z blízkého Března, z Mladé Boleslavi, z Prahy i odjinud. Loupežníci se zdržovali zvláště ve Třtici na Novostrašecku u poddaných Stopky a Čáby, jehož sestra byla šafářkou v Semtinách u Sobotky. Scházeli se však také v dalších vsích kolem Nového Strašecí a Kladna a také u Unhoště. Spolupracoval s nimi také Jiří Ploček z Milkovic – tj. ze vsi, která se tehdy nacházela u Starých Hradů poblíž dnešní silnice z Libáně do Záhub (zanikla za třicetileté války). Z blízkého okolí Sobotky byli nejen lidé z Března, ale i ze vsi Střehomi (Jíra a Matouš).

Loupežníci se zdržovali ve zmíněných vsích kolem Kladna. Na hejtmana čekali především u cesty, která vedla od Prahy přes Unhošť na Křivoklát. Stanoviště zde měli na "hatích" blízko městečka Unhoště, které náleželo ke křivoklátskému panství. Hejtman také mohl jezdit přes Nové Strašecí na Kladno a odtud na cestu od Slaného do Prahy, kde si vyhlédli stanoviště v Dřetovicích. Měli přitom řadu kumpánů mezi poddanými ze zdejších vsí. Loupežníci měli spadeno, jak je ze zápisu zřejmé, na křivoklátského hejtmana. (Škodili proto i na jeho dvoře u vsi Míče, která od roku 1500 byla majetkem křivoklátských hejtmanů.) Zápis je však, jak uvedeno, nedatovaný a tak by se zdálo, že bude neidentifikovatelný. Než přesto je tu východisko. Mezi společníky Honse Žebka je uváděn "Holý, pán Šumburkův přikázaný." Typ písma řadí zápis do 1. poloviny 16. století. Typ zbraní, kterých se loupežníci zmocnili a také jsou pararelně používány – ručnice, kuše – řadí zápis rovněž do 1. poloviny 16. století (spíše do druhé čtvrtiny). K rozuzlení napomohou také známá fakta z dějin Křivoklátska i širšího okolí Starých Hradů, která ukazují také na 1. polovinu 16. století.

"Holý, páně Šumburkův přikázaný", byl nejspíše služebníkem pana Opla z Fictumu na Novém Šumburku, jenž v 1. čtvrtině 16. století držel na Kadaňsku statky Vintířov, Radonice a Pětipsy. Op) z Fictumu byl královským podkomořím ve službách krále Ferdinanda I., ale zároveň byl velkým dobrodruhem. Podílel se na nejrůznějších machinacích a spekulacích. Spolu s bratrem Jiřím, pánem na Novém Šumburku a Perštejně (u Kadaně) zřídil velkou penězokazeckou dílnu a šířili odtud falešnou minci, která poškozovala finanční situaci v zemi. Když se v roce 1530 jejich podvody provalily, Opl uprchl ze země. Jeho majetek byl panovníkem konfiskován. (Jejich další bratr Hanuš si však později v roce 1539 vymohl vrácení většiny majetku.)

Doba kolem roku 1530 na Křivoklátsku byla velice rušná. Křivoklátské panství náleželo k majetku královské komory. Jménem panovníkovým je spravoval hejtman, jímž v letech 1529–1531 byl Albrecht z Vřesovic.

V roce 1529 přišla na Křivoklátsko pohroma, kterou způsobil právě zmíněný pan Opl z Fictumu, jenž v Žateckém kraji pobral neprávem některé statky Vilémovi Doupovcovi z Doupova. Podle monografie regionálního historika Václava Kočky "Dějiny Rakovnicka (Rakovník 1935, str. 41) "Doupovec nemoha dovolati se práva, opověděl nepřátelství králi a vší zemi; přibyl s opovědníky a loupežníky do lesů křivoklátských, odkud pak po vesnicích loupili, pálili á vraždili. Za tyto zločiny byl Doupovec prohlášen za opovědníka a na jeho hlavu vypsána cena … V červenci roku 1530 psali nejvyšší hejtmani do Slaného a Berouna, že Doupovec v lesích křivoklátských má své stanoviště, odkud projíždí s nemalým počtem koní a pěších… Teprve v dubnu rok 1532 byl spor vyřešen. Opl odsouzen a Doupovec vzat na milost. Za způsobené škody mu zapsány vsi Fláje a Vinaře v Žatecku." Opl z Fictumu v té době na okraji křivoklátského panství držel Kněževes, kterou zastavil král Vladislav II. pro dluh už jeho otci. Kněževes podržel až do roku 1530, kdy mu ji král spolu s ostatními statky zabavil. V roce 1532 potom král Ferdinand I. Kněževes znovu zastavil, a to Václavu Delfínovi Haugvicovi z Biskupic na Kopidlně, hejtmanu Pražského hradu, který ji však podržel pouze rok.

Křivoklátské panství mezi tím přestala přímo spravovat královská komora. Panovník je v červnu 1531 pronajal Jaroslavu z Vřesovic a po roce od 1. srpna 1532 Petru Holému ze Šternberka (na 6 let). V červenci 1584 bylo však zastaveno Oldřichovi z Harleka, od něhož a jeho bratra Hanuše panovník koupil Kladsko, ale nemohl je zcela zaplatit.

Zmíněné údobí se jeví jako klíčové pro posouzení toho, kdy loupežná cháska s kumpány mohla na Křivoklátsku řádit. Vzhledem k nastíněným faktům se zdá být pravděpodobné, že tomu bylo nejspíše v letech 1529–1530, kdy zde řádil Vilém Doupovec z Doupova, prohlášený za zemského škůdce. Starohradští a sobotečtí loupežníci mohli patřit k jeho čeládce, ale mohli také loupit na vlastní vrub nebo napomáhat Oplovi z Fictumu. Na toto spojení by ukazoval fakt, že mezi nimi asi byl jeho služebník. Fictumové by je mohli také potřebovat pro šíření falešné mince na sever a severovýchod Čech, popř. i dále do Slezska a na Moravu. Mezi jejich společníky byli též lidé žijící v Praze, zvláště uváděný Řeháček z Malé Strany, jenž byl služebníkem u nejvyššího kancléře a mohl tak opatřovat důležité informace od dvora pro Fictuma. Kancléřem tehdy byl (až do léta 1531) Adam z Hradce, jenž často pobýval ve svém paláci pod Hradem na Malé Straně.

Jak se lidé ze Starých Hradů a Sobotecka dostali tehdy mezi křivoklátské loupežníky, není zcela jasné. Dost možná, že někteří mohli poznat ještě dobrodružný život v čeledi rytíře Jiřího Kopidlanského z Kopidlna, jenž jako opovědník a zemský škůdce řádil v letech 1506–1509 v okolí hlavního města Prahy, aby pomstil Pražanům smrt svého bratra Jana. Po korunovaci Ludvíka Jagellonského na jaře 1509 byl králem Vladislavem II. zproštěn všech obvinění a omilostněn. Protože Kopidlno mu za bojů vypálili Pražané, vstoupil do služeb nejvyššího purkrabího Zdeňka Lva z Rožmitálu a zahynul na Plzeňsku v boji s jiným opovědníkem – s Gutštejny. Jeho osud barvitě vylíčil národní umělec Václav Kaplický v románě "Škůdce zemský Jiří Kopidlanský", vydaném v roce 1976.

Jak bývalo na jarmarce – aneb "tři za pět"

To všechno ale nebylo nic proti tomu, když byl v Libáni jarmark. Prosím, nedávejme to slovo do uvozovek, nebo takto září ve vší vážnosti a kráse. Celé náměstí se proměnilo ve velké tržiště, do posledního místečka zaplněné různými stánky a krámy, kde si zákazníci (nikoliv spotřebitelé) mohli nakoupit všechno: sladkosti, nádobí, boty, klobouky, koňské uzeniny, prádlo, zemědělské potřeby, no prostě všechno. A navíc přítomný jasnovidec neomylně předpověděl budoucnost.

Mnoho krámů mělo svůj systém "tři za pět". To znamenalo, že 3 kusy jakéhokoliv zboží, např. vařečka, kvedlík a sítko, nebo podobná trojice stály 5 Kčs. Prodávající upozorňovali na tento způsob prodeje hlasitým voláním, lépe řečeno křikem". "Tři za pět – račte přistoupit vážené paničky!" My děti jsme se po nich s oblibou opičily, ale nezapomenutelným způsobem uměl toto volání napodobit můj spolužák a kamarád Joska Grosman. Kdo ho znal, dá mi za pravdu.

Nejdříve bylo nuto navštívit stánek s tureckým medem, který stával naproti řeznictví u Kotyků. Majitel krámku jako všichni prodávající vábil ke koupi hlasitým voláním, a když viděl v ruce malého zákazníka 50 haléřů, nebo dokonce korunu, přeochotně odsekl velkým sekáčkem z velké krychle kus tureckého medu, ve kterém byla spousta mandlí. Byla to náramná dobrota, která se v této kvalitě dnes již nevyrábí. Pak přišla na řadu cukrová vata na špejli a jako vrchol všeho koňský buřt.

Hospodyně nakupovaly dcerám výbavu, dětem prádlo, boty, kloboučky, takové krásné, slaměné, zdobené třešněmi, moc jsem po něm toužila, ale toto přání zůstalo nesplněné, maminka měla jiný vkus.

Celé náměstí se ozývalo voláním prodávajících i kupujících, neboť na jarmarce se smlouvalo. Do vší té vřavy si kluci hráli na honičku, k nemalé zlosti trhovců.

K večeru, když jarmarečníci zabalili zbytek zboží a vyklízeli náměstí, zůstala po nich hromada papíru, hoblin a různých odpadků, neboť většina povozu byla tažena koňmi, prostě náměstí vypadalo jako po boji, ale i to mělo pro nás děti svůj půvab. Místní živnostníci spokojeně přepočítávali svou tržbu, neboť tenkrát byl zákazník ve vážnosti, vždyť dal utržit.

Ještě několik příštích dnů se ve škole ozývalo volání "tři za pět"! a každý vzpomínal na dobroty z jarmarku, nebo se chlubil, co mu maminka koupila.

Přála bych dnešním dětem, aby alespoň jednou prožili takový radostný den, a věřím, že i dospělí by uvítali takovýto trh, kde by byli alespoň na chvíli skutečnými zákazníky a mohli dobře nakoupit.

Hana Mařanová

Z literárního archivu

Bylo to jinak?

Bez předsudků nahlížen, už sám život Villaniho si zaslouží úctu, v některých fázích působí dokonce jako epický zpěv. Karel Ignác Drahotín (z obdivu k Jihoslovanům, ze srbského Dragutin) Maria baron Villani de Castello Pilonico (1818–83) se narodil v Sušici; po prapředkovi potomek přistěhovalého italského šlechtice, který za služby, prokázané císaři, získal r. 1642 inkolát v království Českém. Matka byla nešlechtična a Češka, Josefa Smrčková z Rábí. Podle vlastního svědectví Villaniho bylo domácí prostředí překvapivě české. V češtině se ještě utvrdil na chvalešickém dvoře u Týna nad Vltavou. Rukopis "Ze života mého" (chovaný v LA na Starých Hradech a údajně otištěný 25. VII. 1837 v České včele.) dodává dále, že na škole v Českých Budějovicích se naopak málem poněmčil. Dvanáctiletý odešel na vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě, kde "maje šlechetného muže, horlivého vlastence našeho, pana nadporučíka Tomáše Buriana, za učitele v jazyku českém" byl národu vrácen. Jako dvacetiletý r. 1838 (dva roky po Máchově smrti) z ní byl vyloučen. (Bylo to v době, kdy se jiný český důstojník, působící rovněž na akademii, někdejší básník M. Z. Polák osopoval na české studenty, když se pokoušeli podávat hlášení česky).

Tím začíná série vlasteneckých projevů Villaniho skutkem a je to v době, kdy jeho slovo básníka znělo dosud matně, přesvědčivým důkazem jeho opravdového vlastenectví. V Haliči odmítl bojovat proti Polákům a r. 1846 z armády vystoupil. (V témže roce zakoupil z věna manželky měšťanského původu zámek ve Střížkově na Benešovsku, kde žil až do své smrti. Zde na panství Villianiho v Jezeře správcoval od r. 1850 otec Svatopluka Čecha a šestiletý Svatopluk odtud začal chodit do školy v Postupicích. Na Střižkově se také odehrává jedna z veršovaných povídek ruchovského poety O. Červinky.) Začátkem r. 1848 inscenoval Villani v Benešově slavnostní rekviem za Jungmanna, v bouřlivém roce 1848 byl poslancem, velitelem Svornosti, zatčen a tři měsíce vězněn (jako jediní šlechtici – s hrabětem Vojtěchem Deymem), rakouské vojsko mu mezitím vyplundrovalo Střižkov. (Ve starohradském literárním archivu je o tom zachována podrobná zpráva očitého svědka). Roku 1851 uspořádal národní pouť na Blaník, 1867 byl v poselstvu do Moskvy vedeném Palackým a Riegrem, sám pak vedl banderium se základním kamenem z Blaníka pro Národní divadlo.

Jako starosta Benešova (od r. 1864) odmítal německé písemnosti. Jako lahůdka se čte např. jeho přípis "Slavnému c. k. okresnímu úřadu", kde rakouské úřady poráží jejich vlastními výnosy: "Oznámil jsem, … že chci pořádati v Táboře schůzku všech okresních starostů a výborů okresních k společné poradě… není tedy dokonce žádné příčiny, proč by schůzka tato neměla býti povolena. Neboť dle císařského patentu ze 17. března 1849 č………… § ……… jest každému dovoleno pořádat veřejnou schůzi k slavnosti neb rozmluvě politické neb sociální … a dosti na tom, když schůzi takovou 3 dni napřed úřadu oznámí."

V polovině šedesátých let byl přechodně duševně nemocen. R. 1859 chystané vydání spisů se neuskutečnilo. Úryvkový překlad Máchova Máje do němčiny zůstal v rukopise, zničeném při požáru Střížkova 1907.

V obsáhlé literární pozůstalosti Villaniho, uložené na Starých Hradech, je vedle četných rodinných dokumentů (např. životopis Villaniho o 180 stránkách – disertační práce Ervína Weydera, pseudonym Viator) a jiných reálií uchován také vázaný foliant ručního papíru číslovaný tužkou na 757 stran, většinou popsaných zřejmě nepublikovanými básněmi, a vedle něho i některé další jednotlivé rukopisné básně. Podle mého soudu některé z nich vrhají na Villaniho jako básníka příznivější světlo.

Takové básně jako "Zima" (Okna mrznou, vítr fičí,/mrazík skřípá pod nohou/v skle mi zato keře líčí,/jež v zahradě v sněhu mrou./ /Krátký den a noce dlouhé./sychrost mha a sněhu věj,/ve přírodě mrtvo pouhé,/to je zimy strašný děj/ /Někdy spustí meluzina … " – nemohu si pomoci, nějak mi to připomíná dikcí i představivostí ruského lyrika A. A. Feta, také venkovského statkáře, po otci Němce, píšícího přesto rusky tak jako jen poloviční Čech Villani česky; aniž tím chci Villaniho nadhodnocovat a tvrdit, že byl tak čistý lyrik jako Fet, jen upozornit na jeden příbuzně znějící tón!), "Kouření" ("Chytat lelky při kouření,/zírat v květopestrý sad:/větší zábavy zde není/než kouř z dýmky ve vzduch hnát"), "Básník v nouzi", "Alfabeta" ("Ať jdem vlevo nebo vpravo,/všadež je nám jaksi lkavo – /neslyšíme – nevidíme,/ať již bdíme nebo sníme./ /Raděj nahý v trní státi /nežli sedě rýmy psáti…") – svým procul negotiis venkovského ústraní, konkrétní mluvou bez sentimentality, ba naopak spíš se sebeironií a humorem, jenž je podbarven lehkým smutkem, se smyslem pro realitu venkova a přírody, zachycované přiléhavým obrazem ("Venkov má své zvláštní krásy"/jaro seje boží chléb,/léto váže zlaté klasy,/od podzimka vládne cep./ /V zimě leží všechno v hrobě,/příroda jak člověk spí,/rosa zmrzlá ku ozdobě/ na márách co démant lpí") dokazují, že Villani básník byl a že nacházel svůj výraz právě tam, kde neusiloval o žádné utilitární gesto, ve chvílích prázdna, stesku a uvolnění. Tato jeho pozdní tvorba ho zařazuje do plejády menších básníků mezi máchovským romantismem a realismem májovců.

Ke konci života, zdá se, vyznívalo jeho bilancování zklamáním a hořce. Naznačuje to báseň "Poslední cesta", publikovaná časopisecky bezprostředně po jeho smrti.

Již rakev celou zavřete mi,
ať každý hřebík doléhá
a oviňte ji haluzemi
Mám třeba klidu! Bouří měl jsem dosti
Co tvořil jsem, to blesk a hromy vzaly,
když jsem už blažen stanul u cíle:
a co mi v srdci žal byl neskonalý,
to lidé byli duše nahnilé.
Zestárnuv vidím, že je po všem veta,
že nad mým žitím hvězda štěstí není, –
že zpěv můj uprch v jiné díly světa….

Ivan Slavík

Chvála starohradských strašidel IV.

("Kdo by to řekl! Bouřka? A z čistého nebe?" Přemýšlí zatím Badatel a jelenicovou kůžičkou čistí oko lupy.)

"Pokoj a klid milí přátelé," s kmetskou rozšafností, cizelovanou někdejším blahodárným dechem univerzitním, zjednává pořádek sám Velebný. "Pokoj a mír, milá paní Šustěnko, pokoj a mír, příteli Buchalo, pokoj a mír, duchové strážní, vzdušní i zemní. Kmetova pracovna je totiž plná roztodivnou směsí tvorečků křídlatých, paťatých, průsvitných, hedvábně vlahých i ostně krabatých. Celý hradní národ se slétl, seběhl, přišuměl, prolnul a zjevil se s velikou otázkou po ruchu staletí nevídaném a neslýchaném. Hlídánek vzrušeně natahuje jednou dlouhou ručičkou svou druhou dlouhou ručičku, a stejně jako vyrovnaný šik šesti Kanoníčků se chvěje obavou: "Hlídal snad někdo z nás špatně?" Rodina Sýčenek vyplašeně houká, Diblátka rozpačitě klopí drápky a neví, kam se vrtnout. Ohňátka skomíravě blikají, Ještěřovce nádvořní opelichává plamínkový jazýček, Dveřníčci plihnou a párek Hrůzovek výstavních už pomalu ani není vidět. "Mluv, paní Šustěnko!" Velebný Kmet upírá svůj velitelský pohled a s ním se natáčí i celé zvědavé společenství. "Vetřelec!" Jasně ohlásí už klidný hlásek: "Nezvaný lapka, barbar bez úcty vstoupil neohlášen na naše území." Kmetova pracovna okamžitě nabobtná rozhořčenými jak že? cože? kdože?

("Aha, už je to docela blízko," říká Badatel a oknem nechápavě pohlédne na čistojasné nebe. "Zvláštní kraj," zamumlá a pokračuje v ořezávání tužek: modrou, červenou a teď ještě zelenou k označení zvlášť významných objevů.)

Ohlušující vřavu náhle naruší třaslavý hlásek patriarchy:

"Zákony času v úctě měj
a neruš jejich strážce…"

"cti místa duch a obyčej
jinak tvůj klid bude v sázce!"

A starý smrk se nepostačí divit, jakou to divnou silou se rozechvívá jeho majestátní hradní soused…

("Změna tlaku, konstatuje Badatel a rovná pravítko do pravého úhlu s komínkem čistých poznámkových lístků. "Meteorologové se mohou mýlit. Já nikoliv.")

Dagmar Blümlová

Z vašich dopisů

Snad mohu děkovat Karlu Chvalovskému, že jsem si zamilovala rodný kraj. Ráda se podle svých možností vracím do míst svého mládí. Mám překrásný pocit, když mohu říci, že znám ta místa, která, i když již byla odepsána, nezanikla. Jsem vděčná všem, kteří se podíleli na obnově této památky minulosti. Zámek ve své kráse se stal skvostem Českého ráje a dík obětavé práci i vzorem pro příští pokolení…

Staré Hrady v tisku

– Fiala Šimon Jan: Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína. Ahoj na sobotu č. 24/86. Dvoustránka s barevnými fotografiemi zavádí čtenáře do Starých Hradů, na Humprecht a do Sobotky a připomíná vznik známé krajové písně.

– Tůma Ladislav: Zvláštní sen učitele Holmana. Svobodné slovo 1. 8. Obsáhlý článek o rekonstrukci a nynějším využití Starých Hradů s fotografiemi M. Rasochy.

– Činnost a využití literárního archívu ve Starých Hradech připomínají Muzejní noviny Kroměřížska 86 (K. Bílek: Staré Hrady a Kroměřížsko), Krkonoše č. 6/86 (M. Kubát: Stáli u kolébky turistiky – s upozorněním na písemnosti J. Alše – Lyžce), Pochodeň 27. 6. (literární pozůstalost E. Štorcha) a Pochodeň 2.7. (Bibliografie Šrámkových Sobotek využila i materiálů ze Starých Hradů).

– Návštěvu pěvkyně Růženy Hořákové ve Starých Hradech zaznamenala Pochodeň 23. 7.; o zájezdu baráčníků z Dobrovice psal Zpravodaj Budovcovy župy č. 7–8/86.

– Nekrolog prof. Jiřího Trejbala a jeho částečnou bibliografii otiskla Dagmar Lachmanová v Národopisném věstníku československém 1986, s. 89–91. Připomněla i jeho spolupráci s naším časopisem.

– O starohradské svatební síni psalo Svobodné slovo 1. 8. a Mladý svět č. 32/86.

– Uvedení literárního pořadu Úsměvný Karel Čapek ve Starých Hradech recenzoval Předvoj 18. 7.

– Jednotlivých výstav ve Starých Hradech si povšimly: Lidová demokracie 14. 6., Pochodeň 3. 7., Svobodné slovo 4. 7. a 1. 8., Předvoj 11. 7. a Tvorba 30. 7. (L. Smrčková a J. Ryba); Pochodeň 23. 5., Zemědělské noviny 24. 5., Svobodné slovo 26. 5. a Předvoj 6. 6. (Vladimír Kopecký a odhalení desky K. Polákovi); Pochodeň 18. 6., 17. 7. a 23. 7., Předvoj 4. a 18. 7. a Svobodné slovo 1. 8. (Milan Erazim); Zemědělské noviny 18. 7., Mladá fronta 22. 7., Předvoj 25. 7., Lidová demokracie 28. 7., Tvorba č. 34/86, Svobodné slovo 30. 7., Pochodeň 6. 8. a 22. 7., Rudé právo 7. 8. (Ivana Pelouchová); Pochodeň 22. 7., Svobodné slovo 12. 8., Tvorba č. 34/86, Zemědělské noviny 12. 8. a Lidová demokracie 16. 8. (Oldřich Lacina); k dřívějším výstavám se vrátily Jičínský zpravodaj č. 6/86 a Svobodné slovo 22. 5. (Studio 85); Pochodeň 2. 7. (manželé Lhotákovi); Svobodné slovo 22.,5. a Pochodeň 10. 7. (Jiří Škopek a Zdeněk Kolářský).

Muzea a galerie v ČSR. Olympia Praha 1985, 206 s. Užitečná publikace přináší na s. 90 pod heslem Libáň také stručné poučení o tom, co mohou turisté zhlédnout na zámku Staré Hrady. Na 16 řádkách je však spousta nepřesností, z nichž nejpodstatnější je údaj, že v sobotu odpoledne, v neděli a v pondělí je zámek nepřístupný. Do nakladatelství jsme napsali dotaz, kdo má tyto zmatky na svědomí – s odpovědí vás rádi seznámíme:

K. B.

Drobné zprávy

Dětský den zorganizovali starohradští a sedlišťští požárníci 31. května. V důsledku nepříznivého počasí se nemohl konat na hřišti, ale v kulturním sále ve Starých Hradech. Pořadatelé přichystali pro děti mnoho zábavných soutěží a na závěr i občerstvení.

Sbor pro občanské záležitosti v Libáni připravil ve starohradské obřadní síni 13. června ukázku vítání občánků pro své kolegy z mladoboleslavského okresu.

Zámek ve Starých Hradech navštívilo do konce července přes 4 000 lidí. V posledních týdnech mezi nimi byli i operní pěvkyně Růžena Hořáková – Firkušná, jičínská rodačka, která dlouhá léta žije a působí v Argentině, dále básník Karel Vůjtek z Klimkovic, sjezd čtyřicátníků z libáňské školy (14. 6.), učitelé z EXODu Turnov a velký počet účastníků Šrámkovy Sobotky (3. 7.). O provádění návštěvníků se o prázdninách staraly opět hlavně žákyně libáňské školy, z nichž si nejlépe vedly Laďka Rudolfová, Alena Hlavsová, Martina Macková, Martina Tuláčková, Jana Šupolová, Eliška Janásková, Martina Haňková, Vlaďka Kánská a Štěpánka Vraštilová. Dále prováděli Zuzka Slavíčková z Kolína, Josefina Krulichová z radotínského gymnázia a Jan Bílek z gymnázia Jičín. Většina z mladých průvodců pomáhala i při údržbě zámecké zeleně a při jiných pracích na zámku.

JZD Budoucnost Libáň pořádalo 13. června v kulturním sále ve Starých Hradech přátelský večer pracovníků živočišné výroby.

ZO ČSPO Sedliště uspořádala 5. července v kulturním sále ve Starých Hradech pouťovou taneční zábavu. Zásluhou pořadatelů i neúnavných muzikantů v čele v Antonínem Čapkem měla výbornou úroveň a poskytla účastníkům příjemné pobavení.

Primář MUDr. Boh. Svoboda z Jablonce nad Nisou věnoval do našich sbírek obraz Starých Hradů z raného období tvorby ing. arch. Františka Maxe.

Deník Mladá fronta pořádá již několik roků soutěž cestovních automobilů Cíl neznámý. Letošní ročník vedl i naším krajem a jedna z kontrol byla ve starohradském zámku, kde soutěžící měli navštívit pracovnu Jaroslava Vrchlického. Závod organizoval sportovní redaktor dr. Václav Pacina.

Se základní školou v Libáni se rozloučili žáci 8. tříd 27. června na večírku ve Starých Hradech.

Kulturní kalendář: 11. 7. 1891 se v Libáni narodil zasl. umělec Vladimír Silovský. – 23. 7. 1976 zemřel náš obětavý spolupracovník zahradník Václav Mikolášek ze Starých Hradů. – 25. 8. 1981 zemřel v USA náš krajan, starohradský rodák Frank Hrdý.

Dokončení studií: Studium na filozofické fakultě Univerzity Karlovy zakončila 25. 6. slavnostní promocí v Karolinu Dana Oulehlová z Jičína, pracovnice LA PNP ve Starých Hradech. – Blahopřejeme!

Studium na pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci zakončil slavnostní promocí 30. 6. Pavel Šumperka, nyní vzdálený spolupracovník naší osvětové besedy. Zároveň mu můžeme gratulovat i k udělení hlavní Wolkerovy ceny na letošním ročníku celostátní recitační soutěže Wolkrův Prostějov.

Sňatky: 12. 7. uzavřeli ve Starých Hradech sňatek Ivana Matulová z Kyjova a Milan Vaníček ze Sedliště. Blahopřejeme!

Narození: 18. 4. Michaela Maštálková ze Starých Hradů 22. 5. Pavlína Klapačová ze Starých Hradů a 25. 5. Markéta Jonášová ze Starých Hradů. Všechny vítáme mezi nás!

Naši jubilanti: 80 let se dožily 15. 7. Marie Kiršlágnerová a 13. 8. Marie Dudisová ze Starých Hradů. 75 let bylo 21. 9. P. Imrichu Solnicovi z Nitry. 70. narozeniny měl 2. 9. sedlišťský rodák Václav Linhart z Mělníka. 65 let oslavili 6. 7. Jaroslav Marek z Libáně, 24. 7. Helena Horáčková ze Sedliště a 18. 8. Ladislav Tuláček ze Starých Hradů. 60 let se dožil 30. 7. Václav Jílek ze Sedliště. 50 let bylo 6. 2. ing. Aloisu Chalupovi ze Šumperka. Všem blahopřejeme!

Úmrtí: 21. 5. zemřela ing. Soňa Fajksová z Jičína ve věku 57 let. Byla častou návštěvnicí našich kulturních akcí a odběratelkou časopisu. – 3. 6. zemřel ve věku 76 let František Klíma ze Starých Hradů, rolník a známý hudebník. – 20. 6. zemřel ve věku 64 let Miroslav Kužel ze Sedliště. – 27. 7. zemřela ve věku 80 let Julie Kolbabová z Libáně. Budeme vzpomínat.

Redakční: Milí čtenáři, povšimněte si, zda na obálce časopisu u své adresy nemáte červenou tečku. Kdo ji tam najde, neposlal nám dosud letošní předplatné a vystavuje se nebezpečí, že mu časopis přestaneme posílat.

Místo pozvánky

Koncert: 26. 9. v 19 hodin vystoupí Kvarteto Bohuslava Martinů, které máme v dobré paměti z loňského účinkování u nás.

Recitační pořad z díla Karla Hynka Máchy Obraz ze života mého přednese 14. 9. ve 14 hodin člen divadla E. F. Buriana Alfréd Strejček. Scénář a režie Jiří Hraše.

Literárně hudební pořad Hudba a poesie baroka uvede komorní soubor MUSICA AULICA z Lidové školy umění v Lysé nad Labem 12. října ve 14.30 hod.

Posvícenskou taneční zábavu uspořádají sedlišťští požárníci v sobotu 15. listopadu v kulturním sále ve Starých Hradech. Hraje stejně jako na vydařené pouťové zábavě oblíbená libáňská hudba řízená Antonínem Čapkem.

Všechny tyto kulturní pořady se konají v zámku Staré Hrady. Případné změny a doplňky ohlásíme místním rozhlasem a na plakátech. Zvláštní pozvánky nebudeme posílat.

Stará se stala sídlem Salomeny z Valdštejna po jejím sňatku s Janem Kašparem Rašínem z Riesenburka. Kromě tohoto faktu o ní víme jen to, že je pochována v starohradském kostele, jak o tom svědčí její erb na náhrobku, a tudíž musela zemřít před rokem 1567, kdy její manžel Starou prodal. Nápis na náhrobku je bohužel nečitelný. Toto přibližné časové zařazení je jediným vodítkem k určení jejího původu, protože jiné prameny chybějí. Lze tedy usoudit, že Salomena náležela k poslední generaci větve brtnické nebo skalské (1), nebo k 3. či 4. generaci větve libštejnské (2), popřípadě mohla být vnučkou či dcerou Jiříka (3), Zdeňka (4) či Viléma, t. j. jednoho ze tří synů Jana z Valdštejna na Staré a Hostinném, což se zdá nejpravděpodobnější. (1–4 viz l. článek o Valdštejnech, LSK 1986, č. l.) Vilém pak měl s Apolenou Černickou z Kácova syny: Bedřicha (bezdětný, zemřel 1569), Zdeňka (syn Vilém zemřel roku 1594 bezdětný), Jindřicha (1517–1579, získal Dobrovice, 1. syn Vilém Vok zemřel 1594, 2. syn Heník byl činný za stavovského povstání, musel emigrovat do Saska, kde zemřel roku 1623, jediný Heníkův syn Jan byl v osmnácti letech zastřelen neznámým vrahem v Drážďanech), Václava (měl jen dcery: Apolenu, Ižaldu, Marii, Elišku), Jana (podobojí, zemřel 1576, synové Karel a Adam přestoupili na katolictví). Adam za povstání stál jako místodržící při Habsburcích a byl i několik týdnů vzbouřenými stavy vězněn, po Bílé hoře se obohatil na konfiskacích a zastával úřady nejvyššího sudího, hofmistra a maršálka, zemřel 24. 8. 1638; z pěti jeho synů byl nejvýznamnější Maxmilián, který pokračoval v otcově kariéře a 18. 2. 1628 získal hraběcí titul, založil hraběcí hradišťskou linii Valdštejnů, od níž se odštěpila na začátku 18. stol. větev duchcovská. Potomci obou linií žijí dodnes.

Erb: Štít je zlato-modrý, čtvrcený. V 1. a 4. zlatém poli je modrý korunovaný lev (původní znak), v 2. a 3. modrém poli zlatý korunovaný lev (polepšení používané Valdštejny od 16. století). Jako klenot bylo modré a zlaté křídlo. Stejně barevná jsou i přikrývadla.

M. Fiala – J. Hrdlička

Lobkovicové, přesněji Popelové z Lobkovic, se objevují na Starých Hradech od roku 1567 do roku 1628 s přestávkou v letech 1602–1621. Kryštof Popel z Lobkovic (1), který panství koupil r. 1567, ho odevzdal před r. 1571 jako věno své dcery Uršuly (2) zeti Jiříku Pruskovskému. Jiříkův syn Oldřich Desiderius měl za manželku Lidmilu také z Lobkovic (3), která zemřela roku 1602. Oldřich Desiderius ji následoval o 16 let později a jeho druhé manželce Johaně ze Sulevic bylo panství konfiskováno a stalo se královským majetkem (správce Jindřich Volf Berka z Dubé). Panství však vykoupil Kryštofův vnuk Vilém (4) a věnoval ho své manželce Benigně Kateřině (5) taktéž z Lobkovic. Ta ho r. 1628 prodala plnomocníku Albrechta Eusebia z Valdštejna Maxmiliánovi z Valdštejna.

Prvním známým předkem Lobkoviců byl vladyka Mareš z Újezda. Jeho syn Mikuláš byl roku 1401 urburním písařem v Kutné Hoře, roku 1409 koupil Lobkovice a od roku 1417 byl nejvyšším písařem. Dobyl pro Zikmunda Přimdu a Hasištejn, který získal v léno současně s Hlubokou a částí zvíkovského panství (1420), a později i Chomutov a Blatnou (1424). Synové založili dvě základní větve: Mikuláš (otec Bohuslava, známého literáta a i renesančního humanisty, Jaroslava, Mikuláše, jehož poslední potomek zemřel roku 1633, Jana, jehož potomci žijí dodnes) hasištejnskou a Jan Popelů z Lobkovic. Janovi se narodili synové: Václav (jeho jediný syn zemřel jako dítě), Ladislav (syn Jan založil zbirožskou větev, která vymřela na poč. 17. stol., syn Ladislav založil větev chlumeckou a jeho pravnuk Filip Hyacinth větev roudnickou, obě byly velmi početné a jejich příslušníci žijí dodnes) a Děpolt, který založil bílinskou větev. Děpoltových synů bylo osm: Hynek, Petr, Děpolt byli bez potomků, Jan (poslední Jan Erdman zemřel 1648), Jiří (poslední Bedřich zemřel 1594), Litvín (poslední Lidmila (3), vnučka), Václav (děd Beningny Kateřiny (5), poslední František Josef, (1651), Kryštof (1), (manž. Anna z Bibrštejna, děd Viléma (4) a otec Uršuly (2), posl. Eleonora Kateřina, jí vymírá r. 1720 celá bílinská větev).

Erb: 1. a 4. pole červeno-stříbrné, 2. a 3. bílé pole s černou orlicí se zlatým perizoniem. Klenot: červený obrácený klobouk se stříbrným perem. Krydla: červeno-stříbrná.