Do Sněmovny národů Federálního shromáždění: Zdeněk Sytný

Do Sněmovny lidu Federálního shromáždění: Slavoj Brokeš

Do České národní rady: Jaroslav Samek

Do Východočeského KNV: ing. Jaromír Hájek

Do ONV Jičín: Miluše Krupičková, František Tobořík

Do MNV Libáň: Jana Balcarová, Jaruška Bečanová, Zuzana Beránková, Rostislav Bubák, Antonín Čapek, Jiří Čuban, Zdeňka Hakenová, Jana Hlavatá, Marie Holmanová, Josef Horák, Antonín Hurcík, Vladimír Ježek, Marie Kalinková, Marie Kirschlagnerová, Josef Kořenář, Jan Kořínek, Jiří Kubánek, Jan Linhart, Jaroslav Linhart, Zdeněk Mazáček, Josef Mikule, Dana Plodková, Vratislav Říha, Jaroslav Římal, Stanislav Sita, Alena Sitová, Josef Stránský, Irena Škodová, Stanislava Šolcová, Josef Švorc, Jaroslava Švecová, Jiřina Vaníčková a Josef Zadina z Libáně; ing. Ladislav Vynikal a Jaromír Zajíček z Kozodírků, Zdeněk Kollátor z Křešic, Vratislav Knížek a Jaroslav Voborník ze Psinic, Jaroslav Linhart, Jana Svobodová a Ladislav Tobořík ze Sedliště, ing. Ladislav Másnica, Václav Plíšek a Milan Šíba ze Starých Hradů a František Mandrille ze Zlivi.

Jaroslav Moucha

Na starohradském nádvoří 1. máje 1986

Čtyři tiché stěny na nádvoří zámku

naslouchaly veršům básníka
o kvítečku na modranském džbánku

kdy slovo i srdce odmyká

Kolem studny několik set srdcí


slyšelo je zaznít v ozvěnách
v obrazech v mistrovské reprodukci

Vždyť o Prahu měl ztichlý básník strach

A přece věřil v obří sílu slzy


v moc lásky, která všechno přemůže
a překlene i vizi možné hrůzy

Pro člověka. A tím i pro růže

Na balkonek gotiky si sedla


i mnohá slova jako holoubci
jež odlétnout již z ozvěn nedovedla

při potlesku sta rukou na konci…

Mezi hosty jsme uvítali dceru národního umělce Jaroslava Seiferta Janu Seifertovou, předsedu ONV v Jičíně Miloslava Bartoně, místopředsedu MNV v Libáni Jana Špínu aj. Nejprve byla v obnovených prostorách gotické části zámku zahájena rozsáhlá výstava členů výtvarné skupiny Studio 85 při Okresním kulturním středisku. V přízemí se svými plastikami a keramikou představili Josef Bucek a Petr Heber z Jičína, v 1. patře vystavovali obrazy jičínský MUDr. Jaroslav Volf a libáňský František Škoda. Úvodní slovo přednesl za onemocnělého Jiřího Štála Bohumil Staněk z Jičína. Seznámil posluchače jak s jednotlivými umělci a jejich dílem, tak s výstavními prostorami a zásluhami občanů z Libáňska o jejich vybudování. Vždyť i vystavující zde odpracovali při dokončovacích pracích mnoho brigádnických hodin.

Po prohlídce výstavy se návštěvníci shromáždili opět na nádvoří zámku – jinam se jich tolik nemohlo vejít. Pak přišli režisérka Československého rozhlasu Hana Kofránková a zasloužilý umělec Ota Sklenčka. Nádvoří ztichlo a s napjatou pozorností naslouchalo veršům národního umělce Jaroslava Seiferta. Byl to výborný pořad v akusticky zcela vyhovujícím prostředí. Hlasy obou vynikajících recitátorů se vrývaly do srdcí i do paměti obecenstva a umocňovaly slova básníkova.

Po programu si mnozí návštěvníci znovu prohlédli výstavu a zavítali i do 2. patra zámku, kde zhlédli výstavu kroniky Starých Hradů a Sedliště za rok 1985.

Krásné prvomájové odpoledne na zámku bylo naším důstojným příspěvkem k svátečním májovým oslavám.

Dopis psaný mezi obrazy

Františku Škodovi

Vídáš, co jiní nevidí:
Úsměvy i vrásky v tvářích lidí.
I kytice, vonící medem lip.

Za co, ach za co jen
se lidé stydí?
Za krásu? Za lásku?
Za slib, jež dali životu i nadějím?
A ty to víš, či jistě tušíš.
Tvé barvy nejsou v křídách či oleji:
jsou v duši.

A tak jsem mlčel s Tvými obrazy,
jsa sám v prostorách gotiky.
Staletí do myšlenek buší
v tom tichu, které provází
i kruší…

A tak Ti píšu, Františku,
své nesmělé psaní.
Přijmi je, prosím. Není to dar.

Jen velké díkůvzdání…

Jiří M. Palát

Další květnové kulturní odpoledne

Po odhalení desky následovala vernisáž výstavy obrazů a grafiky akad. malíře Vladimíra Kopeckého. Úvodem přednesl Zdeněk Řehoř verše Fráni Šrámka a pak promluvil o umělci i jeho tvorbě PhDr. Milan Jankovič, CSc. Vladimír Kopecký se starohradským návštěvníkům představuje již podruhé, tentokrát svými obrazy přírody, zvláště stromů, a svými ilustracemi ke knihám nakladatelství Albatros.

Na závěr hezkého slunečného odpoledne se přítomní shromáždili v krbovém sále, kde s nimi Zdeněk Řehoř pobesedoval. Trpělivě odpovídal na četné dotazy, vyprávěl o svém mládí v Jičíně, o působení v divadle, v televizi a s několika svými spolužáky (Ladislav Vondráček a další) si zavzpomínal na příhody z jičínského učitelského ústavu.

Bylo to – zvláště zásluhou Zdeňka Řehoře – milé odpoledne, na které budeme dlouho vzpomínat.

K. B.

Zdeněk Řehoř

O Karlu Polákovi

Přemýšlel jsem o tom, co by asi řekl jeho proměně Karel Polák. Vždyť se zde před více než 150 lety, 6. července 1834, narodil, vyrůstal zde, chodil kolem zříceného gotického křídla a jistě mu nebylo jedno, že se kdysi hrdé panské sídlo změnilo na pivovar a další hospodářské prostory, že zde v chátrajících zdech sídlí deputátníci a nádeníci. Procházel kolem pukajících zdí, pozoroval poničené komíny, prolézal sklepy, které jeho otec – panský bednář – plnil poctivými dřevěnými pivními sudy. Snad znal i zednického mistra Pelikána, který své jméno zvěčnil na portálu hlavní brány zámku při jeho opravách v roce 1811. Jistě ho vše zajímalo, vždyť nadaný chlapec nebyl dán nadarmo na studie, na nichž byl nějakou dobu i spolužákem básníka Jana Nerudy, který se narodil jen o 3 dny později než Polák.

Ale studia nedokončil, stále více ho lákalo divadlo. Nejprve ochotnické studentské, které spolu se svou sestrou Marií poznal za pobytu u babičky a dědečka v Sobotce, později viděl v Praze skutečné profesionální divadlo.

A tak se stal hercem, jezdil po Čechách a Moravě s různými společnostmi, nejdéle s Josefem Kajetánem Tylem. Byl i svědkem Tylovy smrti, zatlačil mu oči a ukládal ho do plzeňského hrobu. Na tyto okamžiky nikdy nezapomněl a zůstal věrným strážcem Tylova divadelnického odkazu.

Pak hrál dlouhá léta ve Stavovském i v Prozatímním divadle, byl kolegou celé plejády našich vynikajících herců; nakonec však z Prahy odešel opět ke kočovným společnostem i k jiné práci, až se ke konci života usadil ve Vlachově Březí, kde také před 80 lety, 22. dubna 1906, zemřel a kde je pohřben.

Polákovy osudy v mnohém připomínají osud starohradského zámku. Zprvu známý herec a režisér, vzpomínaný zvláště jako pečlivý ochránce správného jevištního přednesu, učitel Jindřicha Mošny, Václava Vydry a řady dalších dramatických umělců, nakonec žijící v bídě a nedostatku a po smrti téměř zapomenutý. Vždyť i jeho hrob byl upraven vlastně omylem, když si ho spletli s jeho jmenovcem Jindřichem Polákem, prvním Jeníkem ze Smetanovy Prodané nevěsty. Teprve v posledních letech se Karel Polák vrací do povědomí české kulturní veřejnosti. Zasloužili se o to hlavně jeho krajané: historik Antonín Knížek ze Starých Hradů, básník Jaroslav Moucha z Bystřice a JUDr. Svatopluk Volf z Jičína; k nim se nedávno připojil obsáhlou kapitolou v knize " My od divadla" i spisovatel Adolf Branald.

A tak jsme se dnes v tento krásný den shromáždili zde na nádvoří starohradského zámku, abychom Karlu Polákovi po zásluze odhalili pamětní desku. Je přímo výrazem dějinné spravedlnosti, že tato deska je umístěna na budově, v jejichž místnostech jsou v archívních regálech uloženy písemnosti jeho přátel, kolegů a žáků Josefa Kajetána Tyla, Jana Nerudy, Františka Věnceslava Jeřábka, Josefa Ladislava Turnovského a mnoha dalších.

Dovolte, abych na závěr poděkoval všem, kdo se o toto trvalé a důstojné připomenutí památky starohradského rodáka herce Karla Poláka přičinili, zvláště sochařce Miladě Zubaté, učiteli Vladimíru Holmanovi, Evě a Karolu Bílkovým a ostatním pracovníkům Osvětové besedy Libáň-Staré Hrady. Nechť pamětní deska navždy připomíná Polákovu poctivou ·a záslužnou práci pro český národ. Dovolte, abych ji odhalil v zastoupení všech československých divadelních umělců a předal ji do opatrování pracovníkům zdejšího zámku.

Starohradští požárníci

Letos se při této jubilejní příležitosti konaly oslavy, které začaly okrskovým plesem v Libáni a vyvrcholily okrskovou soutěží ve Starých Hradech 10. května 1986. Při přípravě soutěže odpracovali členové ZO SPO stovky brigádnických hodin na úpravě cvičiště. Nebyla to lehká práce, protože v naší obci nemáme větší rovné plochy, které jsou na soutěž potřebné.

10. května byl nejprve při malém pietním aktu položen na místním hřbitově věnec jako vzpomínka na všechny již zemřelé členy požárního sboru. Odpoledne po slavnostním pochodu od hradu na cvičiště pod hřbitovem, kde se okrsková soutěž konala, oslavy vyvrcholily. Bylo to opravdu krásné odpoledne. Před očima diváků zde soutěžilo devět požárních družstev okrsku. Nakonec předvedli požárníci ze Sedliště starou ruční stříkačku z roku 1879, která je stále provozuschopná. Celé odpoledne vyhrávala k poslechu oblíbená hudba Škrobáren Libáň.

V současné době připravují požárníci ze Starých Hradů spolu se ZO SPO Sedliště na upraveném cvičišti dětský den pro naše nejmenší.

Do další činnosti si přejeme větší pochopení a angažovanost všech členů základní organizace.

Miroslava Pospíšilová

Třikrát vzpomínka na kometu

Byla jsem šestiletá žačka první třídy obecné školy v Libáni. Nevím, kdo z dospělých věděl, že bude toto nebeské těleso viditelné; jen se pamatuji na křik lidí v Jičínské ulici, že je na nebi vidět kometa s dlouhým ocasem.

Všichni i děda Kůžel a lidé ze sousedních domů vybíhali ven a šli jsme za Hrnčířovu "přelízku", (tj. pěšina, zatarasená dřevy, aby slepice a husy nemohly do polí, a lidé ji museli přelézat) na cestičku, po níž se chodilo do Starých Hradů. Od Ulmanova zahradnictví byl pěkný rozhled po nebi (nestály tam ještě ty hezké vilky), asi nad Milkovicemi zářilo velké nebeské těleso s dlouhým, zářícím ohonem. Pohybovalo se dosti rychle a u všech přihlížejících budilo úžas. Ozývaly se hlasy, že to nevěstí nic dobrého – že přijde nějaká pohroma na lidi a jistě i válka.

V rušném hovoru jsme se dívali dlouho. Bylo to v dubnu; snad chladem, snad i rozrušením, jaké neblahé události nás čekají, chvěli jsme se zimou a spěchali domů, do teplé světnice.

Druhý den nám pan učitel Ulrych o kometě vyprávěl. Jako děti jsme z toho chápali málo, ale v paměti mi živě utkvělo zářící těleso komety, která probudila můj zájem o nekonečný vesmír, v němž je ještě tolik nepoznaného. Vzpomínka oživila mi všechny ty milé tváře i jména lidí, kteří se tenkrát dívali se mnou.

Dlouho se o kometě mluvilo, zvláště při draní peří, a připomínal ji popěvek: "Přijde kometa – praští do světa – udělá bum!"

Marie Mrákotová

Proměny, kterými lidský život v tomto století prošel, jsou tak nesmírné, že dnes v době elektroniky, družic a kosmických lodí, robotů a počítačů jsou téměř neuvěřitelné.

O to hlouběji se skláním před lidským duchem, který všechno dokáže, slouží-li to ke zkrášlení a zušlechtění lidského života.

Nikdy nezapomenu na bystřické "máje". První májovou neděli odpoledne ve dvě odpoledne (požehnání bylo z těch důvodů odbyto již v jednu hodinu), sešlo se pět mládenců černě oděných – šetřili na šaty třeba několik let –, před hostincem, kde stály před vchodem dvě velké ofáborované břízy. Do čela se postavil s ofáborovanou májkou v ruce, tanče a výskaje, ten nejmrštnější. Za ním šli v dvojstupu první dva s talířky a skleničkami v myrtovém věnečku v ruce, druhý pár nesl láhve s kořaličkami.

Děvče, které by bývalo nemělo břízku pod okénkem, nebo zapíchnutou kdekoliv na dvoře, bylo nemožné. Šlo se od stavení ke stavení, hudba hrála, mládenci vešli, kořaličkou všechny ženy pohostili, dostali vstupné, všechny mladé při hudbě provedli a než prošli Bystřici, Važice i Dola, byl navečer. O půlnoci majku vydražili. Škoda, že první válka tento krásný zvyk přerušila. Iluze, že život byl snadnější a romantický, je opravdu jen iluzí. Vždyť elektrické světlo v Libáni zaváděli teprve v první desítce let tohoto století a v Bystřici až ve dvacátých letech.

Ale prožitky mládí paměť ještě neunavená má schopnost uchovat v takové svěžesti, že je radostí k nim se navracet. Všechno šedé a nedobré zapomeneme a to pěkné si ještě přikrášlíme. A to je dobré!

Jaroslav Moucha

A skutečně. Kometa zářila na obloze směrem k Dětenicím, krásně se dala rozlišit její hlava a chvost. Hlava všem připomínala svou velikostí škopek na nádobí; ocas jako by visel z oblohy a chtěl se dotknout dětenických domů. Bylo to nezapomenutelné, zarážející.

Starší lidé prorokovali, že tento nebeský úkaz nevěstí nic dobrého, že dojde k válce. Vypukla za čtyři roky…

Kéž by se toto proroctví provázející Halleyovu kometu už nikdy nesplnilo!

Anna Kmínková

Staré Hrady nám i budoucím

Strohý prostor vstupní síně nestačí oživit fragmenty architektonických článků a plocha původního režného zdiva, neboť působí příliš chladně. Domníval jsem se, že by bylo vhodné vstupní prostor nejstarší části, obnoveného památkového objektu oživit a zároveň připomenout jeho historický význam, úsilí a obětavost všech, kteří se podíleli na záchraně i současném kulturním využití. Zároveň jsem cítil obdiv k iniciativě a pracovnímu úsilí místních občanů a potřebu alespoň skromně se připojit k vykonanému dílu. Co jiného by mohlo zvýraznit a doplnit stěny palácové síně než tapisérie? Myšlenka zaujala i Dagmar Renertovou a začali jsme uvažovat.

Původně jsme měli v úmyslu sdělit sepětí minulosti a přítomnosti stylizovanou branou a letopočty, erby a nápisy. Původní záměr výtvarnice redukovala do symbolického náznaku. Stejně tak se změnila i technika: namísto klasické tkané tapisérie užila současného aradecoru. Promýšlela kompoziční řešení a hledala sevřenější a modernější vyjádření. Návrh realizovala v roce 1985.

Ve výrazné barevnosti textilie se prolínají křivky gotických i renesančních oblouků s motivy ze zámku: věžičkou kaple, nápadného renesančního komína, výseku vstupního portálu i novodobého krytu studny na nádvoří. Sova s knihou, symbol moudrosti a vzdělanosti, naznačuje hlavní současné využití zámku literárním archívem Památníku národního písemnictví.

Znovu nalezené místo zámku v kulturním dědictví naší socialistické společnosti i významné k poslání restaurované památky vyjadřuje nápis "Staré Hrady nám i budoucím" v pravém dolním rohu. Převaha modré, z níž vystupují reálné prvky jemně zdůrazněné zlatým dracounem, je typická pro práce Dagmar Renertové. Chtěla alespoň trochu přispět darovaným artefaktem k obohacení prostorů takřka znovu zrozeného zámku. Věříme, že její počin nezůstane osamocen, jak už nasvědčují jiné příspěvky výtvarných umělců. Lze doufat, že vznikne tradice, jíž umělci obohatí současnými díly interiéry starobylého zámku.

PhDr. Miloslav Vlk

Parasitická květena

K. V. Samšiňák

Válka 1866 na Libáňsku

Z literárního archívu

SABlNA A TURINSKÝ

Mezi jinými vzácnými dokumenty, které chová literární archiv Památníku národního písemnictví na Starých Hradech, jsou také rukopisy Karla Sabiny (1813–187), (které kdysi získal Antonín Klášterský, v jehož pozůstalosti jsou také deponovány). V letošním roce 150. výročí K. H. Máchy a jeho Máje nebude snad neužitečné vzpomenout tohoto Máchova mladšího druha a ctitele. Mimo jiné je zde uložen Sabinův článek, nazvaný "František Turinský (Literární vzpomínka) ". Toho si chci blíže všimnout, ale nejen proto, že i Turinský má letos výročí: 190 let od narození:

František Turinský (1796–1852) je zajímavá postava bezprostředně předmáchovského romantismu; měl jsem příležitost ukázat jinde (v článku Tři před Máchou, otištěném, v časopise Nové knihy, 1985), že Mácha jeho tvorbu znal, cenil si ji, že lyrické pasáže v jeho dramatu Angelína (1821) znějí někde notou značně blízkou Máchově rané světobolné lyrice a že některé Turinského apostrofy dokonce přešly doslovně do Máchova vrcholného díla Máje. Jméno Angelína Mácha nejen převzal do svých Cikánů, pojmenovav tak postavu šílené matky mladšího z cikánské dvojice, ale i motivicky ji modeloval (podvědomě?) zčásti podle Turinského postavy: obě jsou svedené ženy, které porodily nemanželské dítě, obě pykají za svůj hřích – Máchova Angelína zešílí, Turinského Angelína je mučena výčitkami a končí sebevraždou, Máchova je Italka, kterou unesl hrabě Valdemar do Čech, Turinského je Češka, která se provdala do Itálie, také za hraběte.

Článek o Turinském je dalším dokladem, jak měl Sabina bezpečný literární čich, s jakým se dokázal orientovat v tvorbě svých romantizujících současníků, mezi něž jako básník sám patřil, a nepřehlédnout žádné jméno, které tehdy něco znamenalo. Stýkal se s Máchou, ve své eseji "Úvod povahopisný" nám zanechal nenahraditelné svědectví o něm a včas také zasáhl, aby byla uchována jeho rukopisná pozůstalost. Podobně cenné vzpomínky pořídil na Jos. Jar. Kalinu, doprovodil zasvěcenými studiemi edice z díla M. Z. Poláka, F. J. Rubeše, J. P. Koubka. Stýkal se se svými současníky romantiky a Máchovými bezprostředními následníky, jako byl například V. B. Nebeský (a jeho kruh), na jehož soud se i v článku o Turinském odvolává. Turinského zařazuje Sabina neomylně do plejády jmen, která i nám dnes představují chór menších romantiků kolem Máchy: "Koubek, Tyl, Rubeš, Mácha, Langer jsou jména, s nimiž nadějný počátek učiněn … časem přidruží se jiní, jako Kamarýt…, Macháček, Polák a bohdá i Turinský".

Správný literární úsudek projevuje i v konkrétních závěrech při rozboru Turinského díla. Poznamenal, že jeho síla byla lyrická a ne dramatická, že v Angelíně (další Turinského dramata jsou "Virginie", 1841; "Pražané v r. 1648", koncipováno 1824, editováno 1844) žijí jako poezie samostatně lyrické a reflexivní pasáže: "… vyniká znamenitými lyrickými momenty" " má víc čistého lyrického vzletu" než např. Grillparzerova Pramáti, "… dala by se z ní uzpůsobiti antologie básnických vět a rozjímání přímo filozofických, čte se jako kterákoli z nejpěknějších básní našich, je to báseň v dramatické formě s převažujícím lyrickým akcentem". To všechno je pravda, platná stejně tehdy jako nyní, po víc než 120 letech. I já jsem přesvědčen, že lyrické pasáže z Angelíny by patřily do každé solidní antologie českého romantismu (sám jsem se o takovou pokusil).

Sabina z Turinského díla cituje řadu pasáží a i výběr těchto úryvků opět potvrzuje, že měl dobrý cit a sluch pro rozpoznání, co je skutečná poezie. Ale mne zaujaly jeho citace a komentáře k nim pro něco jiného a tady právě začíná, čím je tato Sabinova stať vzrušující.

Literární historií bývá Angelína počítána k české verzi tzv. romantického osudového dramatu, jakým je například Schillerova Nevěsta Messinská, dobře u nás známá v geniální operní verzi Fibichově, kde všechny osoby jsou bez vlastní viny drceny nástrahami osudu. Sabina však u Turinského zdůrazňuje, že český autor odmítá predestinaci osudovosti a že "u Turinského všechno zlé se zakládá na hříchu, svobodnou vůlí vykonaném a na pachateli se mstící… Turinskému není tmavý osud zřídlem štěstí a neštěstí, u něho dobré, a zlé vyplývá ze svobodných skutků". A cituje z Angelíny: "Život stromu jako život nás. /Do stromu,když vdere červ se,/ tráví kradmo jeho sílu – /Takž hřích je ve svědomí červ, / zžírá, až člověka stráví." A dodává: "A svědomí hříšníka se vždy znovu vzbuzuje, neboť mu nedá spáti."

Tady už začíná čtenáře mrazit. Neboť v roce 1860 psal tyto věty o zlém činu spáchaném svobodnou vůli, o svědomí hříšníkově hříšník Sabina, který se vlastnoručním dopisem nabídl policejnímu ředitelství za konfidenta, vymínil si však utajení své činnosti, aby tím snáz získal důvěru těch, které bude zrazovat, a za odměnu si vyžádal pravidelný měsíční žold 100 zlatých (tolik jako dostával Smetana jakožto kapelník Prozatímního divadla, kdežto Nerudův plat v Národních listech byl dokonce 80 zlatých).

A rozbor pokračuje: "Hlas zlého svědomí celou Angelínu proniká," a dotvrzuje citátem z monologu harfeníka: "Hrát! kdyby takhle srdce svého zlobu/ člověk odehráti mohl, odezpívat!/ Známť já harmonie v srdce hloubi – /pekla skučení – to je hrát!/ Tak ze hluboka srdce! To je libozvuku!/ Když se po hřbitovech vítr haní,/ z topolů rve listí hvízdáním/ a do toho si kulich zakulichá, /až se vzhůru zježí každý vlas, / to je také hraní – harmonie. Co však cítil Sabina, když citoval slova, která by byl mohl pronášet on sám, kdyby byl schopen se vyznat a přiznat? Ale nepřiznal se nikdy, ani když byl později usvědčen z udavačství, naopak vychrlil ve své obhajobě záplavu kleteb na hlavu těch, kteří ho usvědčili, mezi nimiž označení lháři bylo to nejmírnější. Nepřiznal se ani v dopisech své dceři, kde označoval vše za bídnou pomluvu.

Ale míra není dovršena a Sabina pokračuje rozborem dramatu "Pražané roku 1648". Jako uhrančivým hadím okem očarován, vybírá si z dramatu a podtrhuje: "V pozadí veškerého děje stojí jedna osoba historická, muž povahy nevyjasněné a dle líčení Turinského přímo démonické – zrádce Otovald… Potkáme se tady s myšlenkami, které srdcem zatřesou. Jedna z nich je kletba nad Ottovaldem, nad zrádcem vlasti: "Světem bluď co příšera, /nepřijmi tě chýše hostinská pod střechu./ Na srdci tvém žer pomsta, /pomsta nenasycená!/ a burcuj tě, když spánek /na víčka přišel tvá,/ burcuj tě svědomí strašlivé!/ Nad tvým zoufáním nesmiluj, /nesmiluj se, smrti,/ bys dlouho – dlouho – /syn vyvržený člověčenstva –/ v bídách, ve strasti/ toulal se životem mnohotrapným./ Tys zradil národ sklíčený; /kde stojíš, tráva neporoste,/ kam dýchneš, život vyhyne!" – – "Takováto slova nejsou projevena, aby se jediný Ottovald jimi zhrozil, majíť zajisté jako pověstné Mene Tekel v plamenných písmenech zářiti před očima všech jemu podobných", komentuje v zápětí Turinského verše sám autor. Srdcem to opravdu zatřese: Vždyť kdo to mluví o zrádci Ottovaldovi jiný, než právě zrádce Ottovald Sabina! Nebyla to u něho záležitost momentální slabosti a lidského selhání, jakési Petrovo zapření ze strachu, izolovaná ojedinělost (jak omlouval předložený mu dokument před čestným soudem roku 1872), ale dlouholetá vědomá, zlá činnost za žold, který dokonce ani nebyl objednatelům a plátcům vržen zpět pod nohy jako Jidášových třiatřicet stříbrných. Byla to služba dobře placená a nešetřila zato osoby: Například za sedm let po tomto článku, roku 1867, si Sabina vyžádal od vlastního nic netušícího zetě Vávry soukromé dopisy ze zákulisí českého poselstva v Moskvě, jen aby je zneužil k denunciaci pro policejní ředitelství.

Ale jaká zvláštní perverze vedla Sabinu k tomu, že se pitval právě v těchto pasážích Turinského dramat a že veřejně vykřikoval věty, které se vztahovaly právě na něj, při čemž o této shodě věděl tehdy jen on sám? Měla to být zástěrka, aby ho v očích publika utvrdila tím víc v póze národního mučedníka, kterým tehdy pro veřejnost Sabina (donedávna žalářovaný) byl? Měl to být parádní kousek před očima jeho policejních chlebodárců, jakési koukejte, jaký jsem pašák, jak sypu těm Čechům sůl do očí? Nebo to byl sebemrskačský akt člověka skutečně štvaného špatným svědomím? Nebo konečně je to jakýsi ďábelský výsměch všem a sebevýsměch sobě samému – "osoby historické, povahy nevyjasněné a přímo démonické?" Možná, že všechno dohromady.

Aspoň v básních a prózách, které napsal už vyobcovaný Sabina po svém odhalení, se setkáváme se vším – se sebelítostí, s pózou ukřivděného reka, se zármutkem nad vlastním poblouděním (v básni mrtvé matce), s kajícnou pokorou (ve vlastním epitafu), s provokativním vzdorem, s mravním nihilismem, že vše – dobré i zlé – stejně ústí v nic, s cynismem, že světem vládne pouze zlo a cenu má jen nějak si umět zařídit své místečko, že lépe být pyšným viníkem než pokorným nevinným atd.

Do literatury se zapsal – svými verši, svými kritickými soudy, svými edičními impulsy, svými operními librety, svými sociálními prózami a úvahami, takže "z literatury neodčiní ho nikdo", jak napsal kdysi Hálek, jeden z těch, který se roku 1872 účastnil čestného soudu, jímž byl Sabina vyobcován z národa.

Zvláštní ironií je, že tento buřič a současně donašeč Sabina zemřel církevně zaopatřen a že se tedy na smrtelné posteli musel zpovídat. Jak se tehdy viděl, a co o sobě prozradil, přirozeně nevíme.

Ale v poslední básni ze Sabinova cyklu "Černá růže", jehož rukopis je rovněž uložen na Starých Hradech, se čtou tyto závěrečné verše, které nám zdá se přece něco prozrazují:

Pověst dí, že v tuhém prokletí
tamo už mnohá staletí
duše marně spočinutí hledá,
těžká vina jí ho najít nedá,
pomoci prý u svých potomků
dovolává se, avšak ó běda!
nezjevil se posud svoboditel,
z trapných muk a hoří vykupitel:
Často blesk udeřil do domků
těch, a předce na výstrahu stojí
a tak dlouho ještě budou státi,
až ta dušička se upokojí
a svobodna v mír se věčný vrátí.

Ivan Slavík

Do zdejší krajiny přišli naši předkové někdy ve 4. století našeho letopočtu za velkého stěhování národů. Usídlili se tu ve středoevropském pralese, jehož součástí byly také ovocné stromy, jež znali z pravlasti a které se do Evropy rozšířily už v pravěku dunajskou cestou z Balkónu. Kromě nich rostly v pralese též šlechtěné, jež dřívější obyvatelé našich krajin získali z římských kolonií za Dunajem. Staří Slované ovoce sbírali, jedli a sazenice přenášeli k obydlím.

Přechod od polokočovného života k pevným sídlům v trvalých vesnicích nastal u nich v 5.–8. století v hradišťní době. Stavěli si chýše, polozemnice už méně do země ponořené, s pevnějšími stěnami zhotovenými z řady kůlů, zalitých do země, propletených haluzemi a ohozených vně i uvnitř mazanicí z hlíny a písku. Obytný prostor byl otevřený pod střechou a bývala v něm u vchodu předsíňka, která bránila pronikání sněhu a mrazu do chýše. Uvnitř stála chlebová pec, před jejím hrdlem bylo otevřené ohniště a nad ním lešení s lískami, které měly několikerý účel: zachytávaly jiskry z ohně unášené pod hořlavou střechu z došků; zadržovaly pod sebou v chýši teplo; sloužily jako dříve k sušení dřeva, oděvu, obilí, přediva, masa, sýra i ovoce.

Před koncem 1. tisíciletí se zdokonalila stavební technika. Místo domů s pletenými stěnami se budovaly domy se stěnami roubenými z vodorovně kladených a v rozích čepovaných kmenů. Staročeskou polozemní chýši nahradil roubený srub stojící na zemi. Z předsíňky u vchodu se vyvinula druhá místnost domu, síň, a k ní se připojila v 11. století poslední, třetí část roubeného domu, komora. Síň a komora byly chladné místnosti, vyhřívána byla pouze obytná jizba chlebovou pecí a před ní kladeným otevřeným ohněm, na kterém se vařila jídla. K zadržení tepla v jizbě vznikl z lísek dříve umístěných na lešení nad ohněm strop jako horní uzávěr jizby, vytvořený z kulatých poválků položených na stropní trámy a utěsněných vrstvou mazanice. Pod ním se hromadil teplý kouř z obou topenišť. Obytnou jizbu takto vytápěnou nazýváme kurnou jizbou nebo stručněji dymnicí. Bývala o něco vyšší než dnešní světnice z toho důvodu, aby se v ní dospělý člověk neudusil dýmem, když v ní stál nebo chodil. V případě, že kouře bylo v kurné jizbě tolik, že se v ní nedalo pobývat, vyvětrali ho obyvatelé otevřenými dveřmi i okny. Teplá vrstva dýmu pod stropem byla vhodná k sušení vlhkých věcí, které se tam umísťovaly na lískách na vodorovná bidla zavěšená na stropních trámech. Ovoce v teplém dýmu pod stropem schlo tři dny až týden podle toho, jak silně se topilo. Rychleji uschlo v peci, kterou bylo nutno třikrát vyhřát a tolikrát prostřít ovoce na jejím dně – nístěji, než úplně doschlo.

V kurných jizbách se v Čechách bydlilo do konce středověku, tedy asi do konce 15. století. V okrajových oblastech přetrvávalo ještě v následujícím 16. století a pravděpodobně ještě v době třicetileté války. U nás v Podkrkonoší můžeme tušit, že venkovská chudina bydlila v dymnicích ještě v první polovině 18. století a že také sušení ovoce v teplém dýmu pod jejich stropy mohlo přetrvávat stejně dlouho, to je přibližně do roku 1750.

O sušení planých hrušek u poddaných v Zelenecké Lhotě za třicetileté války se zmiňuje dopis uschovaný v černínském archívu v Jindřichově Hradci. Zelenecká Lhota náležela tehdy ke kosteckému panství, jehož majitelem byl hrabě Heřman Černín z Chudenic. Vrchním na panství byl kostecký purkrabí Jiřík Špacírer.

Staré Hrady v tisku

– Obnově Starých Hradů a práci čs. strany socialistické v Libáni jsou věnovány také články Oldřicha Doskočila Příklad z Libáně v Ahoji na sobotu č. 13/86 a Libáni – na samém okraji Českého ráje v Socialistickém směru č. 24/85.

– Blížící se dokončení opravy zámku připomněly Svobodné slovo 11. 3. a Předvoj 16. 5.

– O návštěvě kulturních novinářů na Starých Hradech psaly Lidová demokracie 12. 4. a Pochodeň 22. 4.

– Článek sedlišťského rodáka: Václava Linharta Růže pro lidi přineslo Rudé právo 12. 4.

– Na výstavu Slávy Jílka a Čestmíra Hlavičky ve Starých Hradech upozornily Zemědělské noviny 22. 4. a Zdraví č. 3/86; výstavu Zdeňka Kolářského a Jiřího Škopka zaznamenaly Pochodeň 19. 3. a 6. 5., Tvorba č. 19/86 a Svobodné slovo 15. 5.; zprávy o výstavě skupiny Studio 85 otiskly Jičínský zpravodaj č. 5/86, Pochodeň 30. 4., Předvoj 25. 4. a 23. 5., Svobodné slovo 30. 4. a Tvorba č. 19/86. Loňskou výstavu Franty Patočky připomněla Pochodeň 18. 3.

– Pohádku členky literárního kroužku ZŠ Libáň Martiny Haňkové Jak se Trautenberk naučil lyžovat jsme nalezli ve Svobodném slově 1. 3.

– Rozsáhlý článek ke 150. výročí narození Josefa Emlera publikoval Ivan Hlaváček v Archivním časopise č. 1/86 na s. 24–31. Vědeckou konferenci k tomuto výročí recenzovaly Pochodeň 18.3. a Nové knihy č. 14/86.

– K práci literárního archívu ve Starých Hradech se vztahují články v Předvoji 21. 3. (Soupisy literárních pozůstalostí), ve Zpravodaji Budovcovy župy č. 5/86 (o písemnostech Ludmily Gregorové), v časopise Krkonoše č. 4/86 (F. Jirásko píše o Františku Peterovi-Rohoznickém) a v Předvoji 7. 3. (o exkurzi vítězů okresního kola soutěže Děti, mír a umění).

Lexikon české literatury – osobnosti, díla, instituce. Díl I. A–G. Redigoval Vladimír Forst a kol., vydala Academia Praha 1985, 902 s. V tomto svazku obsáhlého a potřebného díla jsou z našich krajanů uvedeni samostatnými hesly Josef Emler a Smil Flaška z Pardubic, je vzpomenuta i dílo F. S. Frabši Jičínští, libánští a sobotečtí spisovatelé a kulturní pracovníci. Škoda, že bibliografie u jednotlivých hesel je poměrně stručná, takže např. u Emlera neuvádí jeho rozsáhlou edici vzájemné korespondence Josefa Jungmanna a Antonína Marka.

Dosoudil František: Slovník k dějinám dělnického a komunistického hnutí ve východních Čechách. Kruh Hradec Králové 1986, 303 s. Tato potřebná publikace přináší stručný přehled dějin dělnického hnutí do roku 1948 a životopisy jeho předních představitelů. Z našeho okolí jsou pod samostatnými hesly uvedeni učitel Josef Haken z Markvartic a jeho syn Oldřich, Miloš Krásný a Jan Vojtíšek z Bačálek. Přesto měla být jičínsku věnována větší pozornost, autor např. nevyužil faktů shromážděných v publikaci Národní odboj na Jičínsku (Jičín 1975–1980) redigované A. Knížkem a Fr. Vojtíškem.

Knob Jan – Hrdlička Otakar: Jičín a jeho kraj. Vydalo nakladatelství Osveta v Martině pro ONV Jičín 1985. Třebaže v tiráži je uvedeno, že kniha vychází v l. vydání, jde ve skutečnosti o 2. vydání krásné fotografické publikace o našem okrese. Proti vydání z roku 1968 je text Jana Knoba zbaven hlavních nepřesností a podává ve zkratce dobrý přehled o minulosti i současnosti Jičínska. Fotograf Otakar Hrdlička rovněž částečně pozměnil soubor téměř dvou set barevných i černobílých snímků ze všech částí okresu; s podivem však zjišťujeme, že ani na jednom nejsou Lázně Bělohrad, Ostroměř, Libáň a některá další místa a objekty, např. Semtinská lípa.

Z našeho okolí kromě stručného textu najdeme tři záběry z Kopidlna, dvakrát je zastoupena Loreta a starohradský zámek, po jednom snímku mají Psinice, Bukvice, Osenice, Skuřina, Spařence a Pilský rybník u Dětenic.

Ing. Jan Volák, CSc., se narodil roku 1932. Po studiích působil také v letech 1957–1971 na Šlechtitelské stanici v Dětenicích, později v pražské Botanické zahradě a v Osevě. Je spoluautorem publikace o léčivých rostlinách, která postupně vyšla ve Francii, NSR, NDR, Anglii, USA, Holandsku a Švédsku, nyní je připraveno vydání pro Polsko. V roce 1987 vyjde kniha též slovensky v nakladatelství PRÍRODA v Bratislavě. Mnoho léčivých rostlin vyobrazených v této knize pochází z autorových sběrů z lokalit v okolí Dětenic, Osenic, Rokytňan a Libáně. Ing. Volák napsal doprovodné texty i k obrazové publikaci nakladatelství PRESSFOTO "Léčivé rostliny" z roku 1985 a k mnoha dalším brožurám pražské Botanické zahrady.

Místopis významných osobností okresu Jičín. Okresní muzeum a OV Socialistické akademie Jičín 1986, zpracovali Hana Horáková a Jan Müller. Dvanáctistránková skládačka obsahuje na jediné straně stylizovanou mapu jičínského okresu s vyznačením hlavních památek (chybí ale označení Starých Hradů jako literárního archívu a památníku, není vyznačena obec Vesec, v níž je soubor památkově chráněné lidové architektury aj.), na druhé straně stručný popis okresu a v devíti sloupcích výběrový soupis významných osobností, které se narodily, žily nebo zemřely na Jičínsku. Soupis je uspořádán abecedně podle obcí, ale nikde se nedozvíme kritéria, podle nichž byl výběr osobností proveden. A tak zde najdeme řadu sportovců (třebaže i mezi nimi postrádáme mnohé – např. starostu Sokola Josefa Truhláře nebo atleta Přemysla Dolenského) a méně známých umělců, marně však hledáme např. pod heslem Dětenice hudebního skladatele Romana Nejedlého, pod Jičínem akademika Zdeňka Snítila či herce Vlastimila Fišara – a Staré Hrady i s hercem Karlem Polákem nenajdeme vůbec, stejně jako Osenice s Foerstery, Plhov s proletářským básníkem Jožou Zindrem, Dolní Lochov se spisovatelem Václavem Prokůpkem – a dalších příkladů by bylo možno uvést desítky.

Drobné zprávy

O válce roku 1866 besedoval ppluk. Miroslav Hataš z Jičína s třiceti zájemci 13. dubna 1986 ve starohradském zámku. Připomněl příčiny i průběh války a soustředil se na její průběh na Jičínsku. Přítomní obdivovali jeho podrobné znalosti i těch nejmenších detailů válečných událostí. Děkujeme!

Spisovatel Svatopluk Hrnčíř navštívil Staré Hrady 18. dubna a besedoval s členkami literárního kroužku a dalšími žáky ZŠ Libáň o své tvorbě a práci v časopisech pro mládež. Největší zájem byl o Coura a Courka a o jeho dobrodružné knížky z okolí Lázní Bělohradu.

Klub kulturně politických novinářů navštívil 10. dubna zámek ve Starých Hradech. Přivítal je zde předseda MNV Libáň Jiří Čuban, vedoucí odboru kultury ONV Miloslava Kopánková, za literární archív PNP dr. Marta Dandová a pracovníci zámku. Zájezd zorganizovala Dagmar Štětinová, vedl ho předseda Klubu dr. Jiří Vitula a mezi účastníky jsme poznali například spisovatele Adama Jista nebo dr. Jitku Pražákovou a Jaroslava Skalického z Československého rozhlasu. Po prohlídce zámku se konala v krbovém sále tisková konference, na níž se novináři zajímali jak o obnovu zámku a jeho využití, tak o kulturní a turistické zajímavosti celého okresu. Pochvalně se vyjádřili i o pohostinských službách hotelu Radnice v Libáni a odpoledne odjeli do Sobotky a na Kost. Ohlas návštěvy jsme mohli sledovat v tisku a 21. dubna vysílal relaci o Starých Hradech Československý rozhlas.

Literární kroužek ZŠ Libáň se účastnil 9. dubna vyhodnocení okresního kola soutěže Klubu mladých čtenářů Ten umí to a ten zas tohle. Skončila pro nás úspěchem, neboť jsme byli mezi pěti kolektivy, které získaly čestné uznání. Po vyhodnocení soutěže jsme besedovali se spisovatelem Stanislavem Rudolfem, malířem Lumírem Ševčíkem a redaktory nakladatelství Albatros dr. Zdeňkem Heřmanem a dr. Jaroslavem Šimůnkem. O vedení naší kroniky a zpracování soutěžní práce se nejvíce zasloužily Martina Haňková, Eliška Janásková a Vlaďka Kánská.

Pořad o spisovatelce Amálii Kutinové natáčel v literárním archívu PNP 11. dubna televizní štáb režiséra Jana Eisnera. Přítomna byla i dcera Amálie Kutinové, spisovatelka Marie Kubátová.

První letošní výstava ve starohradském zámku představila zájemcům tvorbu Slávy Jílka a Čestmíra Hlavičky. Vernisáž výstavy zahájila 30. března Dana Oulehlová, recitoval Vladimír Holman, s dílem obou umělců seznámil třicet přítomných dr. Miroslav Honců z muzea v České Lípě. Krajiny a další díla obou umělců zhlédlo do 25. dubna přes 450 návštěvníků.

Nové obrazy a grafiku Vladimíra Holmana mohli zhlédnout návštěvníci starohradského zámku do 27. dubna 1986 v gotické části zámku. Převážně krajinářská tvorba – ať v tlumených tónech grafiky či v barevně rozjásaných olejích – svědčí o neutuchajícím životním optimismu umělcově. Přesvědčilo se o tom více než 400 diváků.

Letošní Den učitelů oslavil pedagogický sbor ZŠ Libáň v zámecké restauraci ve Starých Hradech 21. března.

Výstavu Volby a socialistický dnešek uspořádala Okresní galerie Jičín ve dnech 14. 3.–13. 4. 1986. Mezi exponáty bylo i několik fotografií zachycujících obnovu starohradského zámku.

Mladí brigádníci ve Starých Hradech: při jarním úklidu na starohradském zámku pomohli letos několikrát mladí: 26. března to byl pionýrský oddíl Polárka z Libáně, 28. března literární kroužek ZŠ Libáň a 12.–13. dubna severočeští trampové. Děkujeme!

Na zámku ve Starých Hradech jsme kromě účastníků vernisáží a kulturních pořadů letos na jaře přivítali i herce Jana Kanyzu, literárního kritika Ladislava Vacinu, přírodovědce Václava Petříčka, historiky Edvarda Maura a Miloslava Vlka, výtvarné umělkyně Vlastu Ortovou a Dagmar Renertovou a mnoho dalších hostí.

Životní jubilea přátel Starých Hradů: 2. 5. oslavil 65. narozeniny akad. malíř Zdeněk Mlčoch, výtvarný redaktor nakladatelství Albatros. Často k nám zavítá, vystavoval zde, zámek několikrát "portrétoval". – Jen o několik dní mladší je básník Jindřich Hilčr, rovněž častý host na Starých Hradech, spolupracovník našeho časopisu, návštěvník i "zahajovač" starohradských výstav, jehož krásné pobesedování mají děti z libáňské školy v živé paměti. – A 5. 6. vstoupil mezi pětašedesátníky PhDr. Jaroslav Wagner, který již dlouhou řadu let drží odbornou a ochrannou ruku nad rekonstrukcí zámku. Děkujeme za vše a blahopřejeme!

Smrti, zápas s tebou vždy je nerovný… Tento Nezvalův verš jsme nalezli v záhlaví úmrtního oznámení PhDr. Mileny Vinařové, odborné pracovnice literárního archívu Památníku národního písemnictví. Odešla po těžké nemoci 21. května 1986 ve věku pouhých 47 let. Staré Hrady v ní ztrácejí věrnou příznivkyni, která zde mnohokrát pobývala a zúčastnila se i přípravy několika výstav a besed i jiných kulturních akcí. Byla rovněž spoluautorkou několika literárně vědných knih a edic. Budeme vzpomínat…

Naši jubilanti: 75 let oslavili 3. 4. pan Josef Svoboda ze Sedliště a 26. 4. pan Václav Cermánek ze Starých Hradů, 65 let se dožili 12. 5. pan Ladislav Beránek a 26. 5. pan Jaromír Balda ze Sedliště. Blahopřejeme a panu Svobodovi i Baldovi děkujeme při této příležitosti za všechnu obětavou práci při obnově starohradského zámku. 26. 4. bylo 65 let Františce Šíbové ze Hřmenína, roz. Hruškové ze Starých Hradů.

Sňatky: 1. 2. 1986 uzavřeli ve starohradském zámku sňatek Vladimíra Švorcová ze Starých Hradů a Jiří Valenta z Osenic. Blahopřejeme!

Kulturní kalendář: 22. 4.1906 zemřel ve Vlachově Březí starohradský rodák, herec Karel Polák.

Narození: 3. 4. 1986 se narodila Jana Sitová z Jičína, dcera Josefa Sity z Libáně a Hany roz. Trnkové ze Starých Hradů. Vítáme ji mezi nás!

Úmrtí: 2. 4. 1986 zemřel Václav Plíšek ze Sedliště č. 14 ve věku 65 let. – 18. 4. 1986 zemřela naše čtenářka Vlasta Kuželová z Libáně ve věku 78 let. – 27. 4.1986 zemřel ve věku 63 let Josef Jansa z Libáně. V letech 1972–76 byl předsedou MNV Libáň, a tedy i prvním předsedou sloučeného MNV, kdy se v roce 1975 spojila Libáň se Starými Hrady a dalšími obcemi. Čest jejich památce.

Místo pozvánky

Výstavy v gotické části zámku: 15. 6.–31. 7. národní umělkyně Ludvika Smrčková (obrazy a umělecké sklo) a Jiří Ryba (umělecké sklo a plastiky); 3. 8.–29. 8. arch. Josef Šusta (obrazy); 31. 8. až 30. 9. Eva Tesařová (keramika) a Václav Pokorný (obrazy). Vernisáže výstav začínají ve 14 hodin.

Další kulturní pořady: 15. 6 koncert komorního pěveckého sboru Ještěd z Liberce; 22. 6. Daniela Kolářová a Vlastimil Fišar z Vinohradského divadla uvedou pořad Úsměvný Karel Čapek; 17. 8. pěvecký koncert (Ivana Hanzlová, Zita Stehlíková a dr. Milan Roček z Jičína); 31. 8. violoncellový koncert Michala Kaňky; 26. 9. koncert kvarteta Bohuslava Martinů (vloni u nás účinkovalo pod jménem Havlákovo kvarteto).

Začátky pořadů v 15 hodin kromě koncertu 26. 9., který začíná v 18 hodin.

Ohlášený koncert národního umělce Edvarda Hakena se pro umělcovo zaneprázdnění odkládá. Případné změny a doplňky ohlásíme místním rozhlasem a na plakátech. Zvláštní pozvánky nebudeme posílat.

Purkart měl s manželkou Bohuší syny: Purkarta (za husitských válek horlivý katolík, (před 1438), Aleše (manželka Kateřina z Riesenburka, (1424) a Jana. Ten měl syny Jana a Albrechta.

I. Janovi synové byli: Purkart (kněz věrný Jiřímu z Poděbrad), Jan (poslední zmínka z 1481), Jiřík (1481–1528 bezdětek), Jetřich (†1508, syn Jan padl r. 1526 u Moháče, vnuk Jetřich zemřel 1547 bezdětek, panství Buštěhrad a Kornhauz dědili strýcové Jan a Vladislav) a Václav (dvorský sudí a purkrabí na Vyšehradě). Václav měl tři syny: Vladislava, zakladatele středoklucké pošlosti (vymírá 1623), Ludvíka (potomstvo vymírá 1642, zboží přechází na Libštejnské z Kolovrat) a Jana († 1556). Ten měl dcery Kateřinu a Annu. Tato Anna Bezdružická byla manželkou Petra Rašína z Riesenburka a po jeho smrti byla poručnicí jeho nezletilého syna Jana Kašpara. Po Petrově smrti se vdala za Jana z Vrabí, naposledy pak za vzdáleného příbuzného Jáchyma Zdeňka Novohradského z Kolovrat.

II. Albrecht získal novohradské panství a jeho potomci se pak podle něho psali. Jeho pravnukem byl Jáchym Zdeněk, třetí manžel Anny Bezdružické z Kolovrat. Zastával funkce prezidenta české komory a purkrabího na Karlštejně, který byl za něho opraven.

Erb: v modrém štítě stříbrno-červeně polcená orlice se zlatým perizoniem a korunkou na krku. Klenotem byla dvě křídla, červené a stříbrné, obě s perizoniem. Krydla červeno-stříbrná.

M. Fiala – J. Hrdlička

Z Řehnic u Mladé Boleslavi se psal vladyka Mikuláš, jenž byl ve službách pánů z Michalovic (1319). Jeho syny nebo snad vnuky byli Budík (1371) a Zdeněk z Řehnic. Dále zprávy o rodu mizí a až roku 1448 se objevuje Václav Vančura z Řehnic ve vojsku Jiřího z Poděbrad, které r. 1448 dobylo Prahu. Jeho příbuzným byl zřejmě Jan Vančura z Řehnic (u něj bylo už druhé jméno příjmením, které pak používali všichni další členové rodu), který měl syna Mikuláše (1493–1527). Mikuláš, hejtman boleslavský, získal velký majetek, mimo jiné hrad Valečov a část zboží hradišťského kláštera. Jeho syny?byli: Petr, Smil, Václav, Burjan (zemřel v tureckém zajetí, jako všichni předešlí bezdětný, a tak jejich majetek (hrady Valečov a Vartenberk) přešly na pátého syna Jiříka (Jan I), Jiřík (II) a Sigmund (III).

III. Sigmund, který zemřel r. 1539, měl za manželku Barboru Prockovnu z Cetně, která mu přinesla věnem ves a tvrz Milkovice a dala mu syny Petra, Mikuláše a Sigmunda, ti se však pro roce 1537 nepřipomínají. Barbora se provdala podruhé, ale manželství bylo bezdětné a nakonec se stala podruhé vdovou a prodala r. 1551 Milkovice Rašínům. Vančurovské náhrobky, které jsou v starohradském kostele, oba z roku 1543, patří jednomu z jejich synů a druhý – ženský náhrobek – zřejmě její dceři, která se však v pramenech nenachází. Jediný další Vančura z Řehnic, který zde mohl být pochován je Václav († 1543), ale ten sídlil (podobně jako všichni ostatní Vančurové, kteří teoreticky připadají v úvahu a kteří však nezemřeli r. 1543) na sídle vzdáleném od Starých Hradů, takže není důvodu, proč by měli být pochováni právě tam, takže se zřejmě opravdu jedná o Vančury milkovické, kteří byli pohřbeni v tehdy pro ně nejbližším kostele, tj. na Staré, i když ta tehdy patřila Rašínům.

II. Z osmi Jiříkových potomků pouze dva založili stálejší větve: Václav (studénskou, r. 1741 jedna z linií získala panský stav, celá větev vymřela r. 1834) a Bedřich (potomci získali r. 1738 panský stav a vymírají roku 1760 Janem Václavem).

I Janovi potomci vymírají do konce 16. století a majetek přešel na syny Jiříka.

Erb: V modrém štítě zlaté parohy, mezi nimi divý muž, držící v pravé ruce věnec, navlečený na pravém parohu. Klenot opakuje figury ze štítu. Přikrývadla modro-zlatá.