Logo L.S.K. 1983–96


Číslo 1Ročník IX.Březen 1986


Milada Zubatá

Sluneční paprsek


Činnost občanského výboru u Sedlišti roku 1985

Občanský výbor v Sedlišti konal pravidelně schůze společně s dozorčím výborem Jednoty za účasti 12–16 členů.

V jarních měsících pokračovaly práce na AT stanici vodovodu provedla se omítka, výkop pro odpad, natření plechů atd. Usazení technického zařízení je zabezpečeno odbornou organizací. Celá obec se také řádně připravila na oslavy 40. výročí osvobození a na 105. výročí založení požárního sboru. Obílila se prodejna a čekárna, opravila omítka na požární zbrojnici, natřelo se zábradlí na mostě a u požární nádrže, členové SSM natřeli plot kolem pomníku padlých, došlo i na okna a dveře v čekárně. Dále se vyčistilo okolí klubovny, rozhrnul se štěrk a dokončila kanalizace u Javůrkových atd. Celkem odpracovali občané na 350 brigádnických hodin.

Občané a požárníci se zúčastnili oslav 1. máje v Libáni a pietního květnového aktu u pomníku padlých v Sedlišti, s dalšími organizacemi jsme připravili předvánoční nadílku a dětské odpoledne.

Požárníci odpracovali při přípravě oslav 105. výročí založení svého sboru 265 brigádnických hodin, k oslavám vydali brožurku, pomáhali JZD při žních, odevzdali 19 q sena a sebrali 47 q starého železa.

Členky sboru pro občanské záležitosti ze Sedliště mají v evidenci významná jubilea spoluobčanů, předávají jim věcné dárky a pozvali je i na estrádu pro důchodce v Libáni.

K pěknému vzhledu obce přispěli i chalupáři úpravou svých domků a jejich okolí.

Podle mého názoru jsme v roce 1985 udělali hodně práce, ale hodně jí čeká i letos, kdy má být dokončena stavba vodovodu a realizovány další naše plány. Věřím, že se nám je podaří společnými silami splnit.

Jana Svobodová


Buďte požehnány

Listy starohradské kroniky začínají své první číslo loňského roku krásnými verši Jaroslava Mouchy o libáňské borovičce. Přicházejí jako milé pozdravení zvláště tomu, kdo žije mimo Libáň.

Mám dva obrazy borovičky – jeden od Vladimíra Silovského a druhý od Františka Škody. Ráda se na ně zadívám, připomínají mi domov.

Jenomže nejde jen o to, aby na staré krásné stromy byly psány verše, aby je malíři malovali a lidé se těmi obrazy těšili. Dnes jde o víc. Dnes jde o to, aby tyto stromy byly zachovány. Ať je to naše milá borovička nebo lípa, kaštany nebo habr. Jde o to připravit jim takové prostředí, aby mohly dále žít.

U Milkovic u rybníka Ervín stojí starý buk. Největší jeho ozdobou byla krásná rozložená koruna. Odmyslit si, že je to buk, místo jako stvořené pro Jiráskovu Lucernu: starý strom, les, rybník, palouček. Běžte se tam podívat. Nebo ne, raději nechoďte. Kdo tam chodíval na houby nebo na procházku či se vykoupat (dokud nestálo koupaliště) kdo ví, jak zdálky voněla voda a les, pro toho by bylo setkání s tímto zákoutím víc než smutné.

Lze uvažovat o tom, že strom byl již starý (asi 200 let), ale ještě před 7–8 lety nic laikovi nenasvědčovalo, že by měl odejít. Vždyť lípy v Křižánku – to jsou již jen zbytky stromů, na nichž vyrůstají nové ratolesti a stále žijí. A dokonce každý rok kvetou. Stojí tam nejméně od počátku 17. století. Poblíž buku na poli však bylo před časem velké hnojiště. A i když díky příslušným úřadům byla učiněna náprava, strom se již nevzpamatoval. Muselo to být? Podobné hnojiště bylo i na Horách u lípy. Nechci domyslet, jaké to mohlo mít následky. Poblíž stojí borovička.

Na Zelenecké Lhotě, jdeme-li k přehradě, stály krásné staré vrby – jako když je Lada namaluje. Už kolik let nestojí. Podřízli je a potůček zatrubnili.

A škoda i poničené Skalky na Záhubech.

Nestačí jen krásné zákony, které máme na ochranu přírody, nelze spoléhat na to, že naši ochranáři si všeho všimnou a příslušné úřady zařídí potřebné, je na každém z nás, zvláště na zemědělcích, abychom se podle svých sil a možností přičinili o záchranu přírodních památek, o čistotu říčky Bystřice, prostě o ochranu celého životního prostředí.

V Jiráskově Lucerně přeje mlynář své drahé lípě: "Buď požehnána a stůj na věky"! My víme, že i na stromy doléhá neúprosně stáří, proto o to více si jich važme a všemožně se přičiňme, aby byly co nejdále ozdobou krajiny.

Hana Mařanová, Litoměřice


Literární archív PNP v roce 1985

Výsledky pracoviště LA PNP ve Starých Hradech v roce 1985 můžeme považovat za dobré. Hlavním úkolem bylo zpracování rozsáhlého a složitého fondu písemností Jana Ev. Purkyně, neboť se blíží dvousté výročí jeho narození, které bude zařazeno ve výročích UNESCO. Úkol se podařilo splnit, soupis písemné pozůstalosti J. E. Purkyně byl odevzdán do tisku a pokračuje zpracovávání písemností jeho synů a dalších příbuzných, jeho pokračovatelů a Purkyňovy komise.

Celkem bylo zpracováno 6 268 archivních jednotek a do tisku odevzdáno 7 inventářů, 52 badatelů vykonalo 137 návštěv, byli mezi nimi i badatelé z Bulharska, Rakouska, Polska a NDR. Dalších 196 výpůjček archívního materiálu bylo odesláno do studovny v Praze. V depozitářích přibylo na 700 kartónů písemností.

Pokračovalo i plnění všech dalších úkolů, pomoc při obnově zámku a účast na organizování kulturních akcí v zámku. Pracoviště bylo vedením LA oceňováno jako příkladné.

Karol Bílek


Jiří Škopek o sobě a o něm

Rozhovor připravil PhDr. V. Volf

Akademický malíř
Jiří Škopek (nar. 1933 ve Velimi) vystudoval v letech 1947–1951 střední umělecko-průmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě. Po kratším působení v n. p. Starorolský porcelán a hradecké Škodovce absolvoval v letech 1953–1959, Vysokou školu umělecko-průmyslovou v Praze (ateliér profesora dr. A. Hoffmeistra).

Jiří Škopek je mnohostranným umělcem – ilustrátorem, grafikem, malířem, užitým grafikem, keramikem. Koncem 50. let se přestěhoval do Jaroměře, kde řadu let působil jako vedoucí propagace v n. p. ZAZ a jako učitel tamější LŠU (1961–1981). Jeho tvorba vrcholila zatím v několika rozsáhlých krajinářských cyklech: Krajina mládi Boženy Němcové (1965), Obrazy z Náchodska (7975), Řeka Úpa (1978), Řeka Metuje (1983). Významná byla jeho spolupráce s českoskalickým muzeem B. Němcové v letech 1964–1982 (vzpomeňme atrium ve Staré škole, naučnou stezku Babiččiným údolím aj.). Po celou dobu působení v Jaroměři se J. Škopek podílí na činnosti tamního muzea. Spolupracuje i s mnoha kulturními institucemi a průmyslovými podniky. Jeho široká kulturní a občanská angažovanost se projevuje i v novinách, časopisech a dalších publikacích. Své dílo prezentoval v již celé řadě individuelních a skupinových výstav. Na Starých Hradech vystavuje v květnu 1986 spolu se sochařem zasloužilým umělcem Zdeňkem Kolářským.

V minulých letech se Škopkova tvorba zaměřila poněkud jiným směrem. Umělec dozrává. jeho tvorba se stává smyslovější, je ovlivňována vzpomínkami na dětství, hudebními prožitky, vstřebává nejrůznější dojmy a vjemy. Není to již objevování, hledání, je to syntetizující konání umělce, který ví o sobě vše – co umí, nač má, kde je jeho místo ve výtvarném i společenském životě.

Mistře, Vaše krajinářská tvorba je spjata předavším s Náchodskem, s krajem významných představitelů české kultury, s krajem řeky Úpy a Metuje. Cykly Metuje a Úpa dokládají Váš vřelý vztah k tomuto kraji. Myslíte, že pěstování vztahu k rodnému kraji či ke kraji, v němž žijeme, je jakousi staromódní záležitostí?

Kdykoli se setkám s člověkem nespokojeným s místem v němž žije, vždycky mne to zamrzí. Je opravdu to místo tak špatné, tak beznadějné? Líbí se mi, když už je – ať z jakýchkoli příčin – někdo zde a ne onde, že k tomu místu, jež mu je domovem, lne, něco o něm ví, pracuje pro jeho povznesení a nevadí mu příliš, že jinde mají vyšší kopec či věž, širší řeku nebo významnějšího rodáka. Ti, kteří vztah k tomu svému kraji pěstují i prohlubují, nejsou staromilci, byť se občas ohlédli, nýbrž dělníci pokračující na stavbě budovy, jejíž základy ani vrchol nedohlédnou.

Vztah zdejších lidí k domovu i k naší době se projevuje i v rekonstrukci zámku i v bohaté kulturní aktivitě. Co na to říkáte?

Zámek ve Starých Hradech – to je v kulturním životě pojem. Smekám před tím vším, co se tu děje; je to obrovité a nikoli marné úsilí, vršící se a v blízké budoucnosti jistě završené. Před tím, co v této obci dokázalo a dokazuje nadšení lidí domácích i přespolních, stržených několika ušlechtilými umíněnci, před tím se musí s uzarděním sklonit mnohé profesionální instituce. Vůbec je těžké nefandit Starým Hradům a lidem v nich a kolem nich.

Vaše tvorba se v posledních 2–3 letech ubírá jiným směrem. Můžete nám ji přiblížit?

Ten, kdo zná mou předchozí krajinářskou tvorbu, bývá překvapen či zaskočen mými obrazy z poslední doby. Nejde tu však o nějaký zvrat nebo vrtoch, nýbrž o zcela logickou návaznost na práce z počátku šedesátých let. Vlivem subjektivních i objektivních příčin, když nemalou roli tu sehrálo zaměstnání v Muzeu Boženy Němcové v České Skalici, jsem se v uplynulých dvaceti letech věnoval výhradně krajinomalbě, jíž jsem chtěl vyjádřit svůj vztah ke kraji, jenž se stal mým domovem, a konečně při malování v terénu jsem tento kraj poznal in natura. Avšak již během práce na posledním mém cyklu Řeka Metuje jsem dospěl k přesvědčení, že toto je můj krajinářský cyklus poslední. Ne proto, že jsem snad zanevřel na tenhle kout severovýchodních Čech, ale poznal jsem, že už jsem vypověděl vše a nemám, co bych dodal. Dosud jsem maloval podle přírody – vždyť dané téma ani jinak malovat nešlo, kdežto já toužil tvořit už ne podle, nýbrž vedle přírody, spolu s ní. Přerod to nebyl bezbolestný. Nyní maluji své zážitky ať už skutečné či vysněné, obrazy vznikají velice pomalu, pracuji na nich měsíce i roky. Výsledky mého snažení mohou návštěvníci Starých Hradů posoudit na výstavě v květnu letošního roku.


Josef Emler

10. ledna 1836 se v Libáni narodil Josef Emler. Nám ho připomíná Emlerova ulice a pamětní deska na domě, který byl postaven na místě jeho rodného domu. Ti zvídavější si připomenou i model Emlerova rodného domu zhotovený panem Jaroslavem Markem a vystavený v jeho vitrince ve starohradském zámku. A možná, že někdo má ve své knihovničce i Památník Josefa Emlera, který ke stému výročí jeho narození vyšel v Praze roku 1936. Jinak jeho osobnost upadá v zapomenutí – ale neprávem. Vždyť jde o nejslavnějšího libáňského rodáka.

Byl nejstarší ze sedmi děti řeznického mistra Josefa Emlera a jeho manželky Barbory rozené Adamcové. Vychodil nejprve libáňskou dvoutřídku, kde ho učili učitel J. Kovanda a kaplan Novák. Pak musel do Jičína na hlavní školu a na gymnázium. K jeho spolužákům patřil třeba pozdější dramatik F. V. Jeřábek ze Sobotky; mezi profesory nacházíme historika A. V. Malocha a jazykovědce Františka Šíra.

Pa maturitě studoval ve Vídni, neboť ho tam mohl živit bratr jeho matky, stavitel Jan Adamec. Navštěvoval na univerzitě historické, filozofické a filologické přednášky a v letech 1859–1861 byl jako první Čech řádným členem Ústavu pro rakouský dějezpyt.

Hned po studiích se vrátil do Čech a zapojil se do vědeckého i veřejného života. 21. 2. 1865 se oženil s Kateřinou Dlabačovou z Nymburka, dcerou tamního lékaře a přítele Boženy Němcové. Měli pak čtyři děti: Boženu (provd. Procházkovou), Marii, Věru (Linhartovou) a Jana, pozdějšího významného knihovníka.

Emlerova práce se ubírala několika směry. Po příchodu do Prahy začal v roce 1861 učit na české vyšší reálce, ale již o rok později začal pracovat na doporučení Františka Palackého v zemském archívu, odkud přešel do pražského městského archívu, jehož ředitel se po smrti K. J. Erbena v roce 1871 stal. Stopy jeho plodné práce jsou v tomto archívu patrné dodnes.

Zároveň se věnoval i pedagogické činnosti. 15. 7. 1869 byl promován doktorem filozofie a od roku 1872 začal na filozofické fakultě česky přednášet pomocné vědy historické. V tomto oboru se stal v roce 1879 mimořádným a v roce 1887 řádným univerzitním profesorem. S vděčností na něho vzpomínali četní významní žáci: G. Friedrich, J. Pekař, J. V. Šimák, J. Šusta, V. Novotný, H. Kollman a jiní historici a archiváři. K prvním jeho žákům patřil i spisovatel Alois Jirásek.

Významnou součástí Emlerova působení byla jeho společenská aktivita. Působil – většinou jako přední funkcionář – v Královské české společnosti nauk, v České akademii věd a umění, ve Spolku historickém, v Archeologickém sboru a Společnosti Muzea Království českého, v Matici české, ve Svatoboru, ve Spolku pro vydávání písemných památek atd. Málokdo už dnes třeba ví, že on vlastně vyhlédl místo pro novostavbu dnešního Národního muzea a že řídil stěhování sbírek do této budovy. Byl i členem zahraničních učených společností v Petrohradě, ve Vratislavi a ve Vídni.

Nemenší význam má i Emlerova činnost redaktorská. Hned po příchodu do Prahy se stal členem redakce Riegrova slovníku naučného, redigoval Památky archeologické a v letech 1871–1890 Časopis Českého muzea.

Největších zásluh si Josef Emler vydobyl jako editor různých historických památek. Vydal dva svazky Pozůstatků desk zemských, pět svazků Pramenů dějin českých (zde vydal hlavně staré kroniky), osm dílů edice Libri confirmationum, edici našich nejstarších urbářů a zvláště tři díly edice Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, v nichž zpřístupnil odborné veřejnosti na 7000 listin k českým dějinám z let 1253–1346.

Ovšem publikoval i řadu vlastních odborných knih a studií: Rukověť chronologie křesťanské (1876), články o berních, o úředních městských knihách, o Chodech, o Karlově mostě atd. Vydal i korespondenci Josefa Jungmanna s Antonínem Markem a listy Františka Palackého Janu Ev. Purkyňovi.

Zdaleka nešlo v těchto několika odstavcích jen vyjmenovat všechnu práci Josefa Emlera – práci, kterou by dnes dělalo jistě několik desítek lidí. K jeho přátelům patřil František Palacký, Karel Jaromír Erben, Václav Vladivoj Tomek, Jaromír Čelakovský, Zikmund Winter a jiné osobnosti.

Přitom si také našel čas vracet se alespoň občas domů. Jeho syn píše:"Vzpomínám, s jakým zanícením mně, sekundánu, vykládal, když jsme vyšli "na Hora" v jeho rodné Libáni, topografii okolí i pravděpodobné osídlení a etymologii jmen osad i názvů pomístných i historii panství a rodů zemanských i panských, založení kostelů všeho viděného okolí i kulturní vývoj kraje." Dopisoval si i s Václavem Jaromírem Černým, škoda však, že se nedostal ke zpracování dějin svého rodiště a celého Jičínska, které si ho vážilo. Vždy sobotecký okresní starosta Macoun mu roku 1874 nabízel kandidaturu za poslance zemského sněmu za sobotecký okres.

Emlerova vyčerpávající vědecká, veřejná i pedagogická práce způsobila, že v roce 1896 onemocněl nervovou chorobou, koncem roku 1896 odešel do penze a 10. února 1899 zemřel.

K odhalení pamětní desky Josefu Emlerovi došlo v Libáni v roce 1905, ale byla poškozena a v roce 1922 musela být obnovena. Památky na něho jsou uloženy v několika archívech a také pro libáňské muzeum získal učitel František Vojtíšek jeho díla; v roce 1940 zorganizoval i přednášku univ. prof. Václava Vojtíška o Emlerovi pro školní mládež z Libáně. A tak i naše generace by měla vědět více o svém rodákovi, který by nám měl být příkladem vzdělaného, pracovitého a obětavého vlastence – vědeckého pracovníka.

Karol Bílek


150. výročí narození prof. Josefa Emlera věnovala pozornost Osvětová beseda Libáň, která uspořádala 7. ledna 1986 v klubovně kulturního domu v Libáni přednášku prom. hist. Karola Bílka o tomto významném českém historikovi, rodákovi z Libáně. Škoda, že tak málo občanů projevilo o přednášku zájem.


Jan Šťovíček

Mladý Max Dvořák a Staré Hrady

(k 65. výročí úmrtí)

Max Dvořák náleží mezi největší osobnosti v oboru dějin umění. Zůstává dodnes uznávanou světovou kapacitou, přestože od jeho narození uplynulo už více než 110 let. Zároveň je největším českým historikem umění, i když jej osud spojil s Vídní, kde působil jako vysokoškolský učitel dějin umění na tamní universitě v letech 1897–1921 (od r. 1909 řádný profesor) a stal se dovršitelem vídeňské uměleckohistorické školy.

Univ. prof. dr. Max Dvořák pocházel z podřipské Roudnice nad Labem, kde se narodil 24.. června 1874. Jeho rodištěm byl roudnický zámek, v jehož přízemí s nacházel byt rodičů. Stejnojmenný otec byl totiž zámeckým archivářem a bibliotékářem a sloužil roudnickým Lobkovicům již v druhé generaci. Matka Hermína, rozená Voglová, krásná a jemná žena, zemřela, když chlapci bylo pouhých 5 let. Otci, kterému po ní zůstala ještě dcerka Marie, nezbylo, než aby se podruhé oženil, a to s Marií, roz. Dittrichovou, která byla německé národnosti. Malý Max Dvořák tak vyrůstal v národnostně smíšeném manželství a to přispělo k jeho pozdějšímu kosmopolitismu, i když se cítil a vždy zůstával Čechem. Zámecké prostředí, v němž se Max pohyboval, poznamenalo zcela jeho výchovu a chování. Už na roudnickém gymnásiu se lišil od svých spolužáků nezájmem o běžné věci ve městě. Když dospíval, byl to hezký a elegantní mladík, který žil nadšením pro literaturu, básnil a v posledních dvou gymnasijních třídách redigoval školní časopis. Jak vzpomínal Pavel Váša, jeho spolužák z roudnického gymnasia a pozdější profesor bohemistiky v Brně, Max už tenkrát "znal kdekterou miniaturu v rukopisech roudnické knihovny a rád procházel zámeckou obrazárnou, kde byla díla italských mistrů. Byl estét zálibami a celým svým zjevem." Max také už jako jinoch velmi dobře poznal zámecký archiv, kde ho otec zasvěcoval do problematiky archivnictví a historického bádání, neboť ho určil za svého příštího nástupce. Otcovu přání se Max také po maturitě podřídil a v roce 1892 odešel do Prahy na universitu studovat historii.

Na pražské universitě se Max Dvořák stal žákem prof. dr. Jaroslava Golla a později vůdčím zjevem celé tzv. Gollovy školy – historického směru, který se z Gollových žáků vytvořil. Gollův seminář dal Maxu Dvořákovi velice mnoho, neboť tento profesor se snažil rozšířit obzor svých žáků o hospodářské, kulturní, společenské i umělecké otázky. Bez tohoto Gollova základu by nebyly ani myslitelné pozdější Dvořákovy široce koncipované uměleckohistorické práce.

Portrét Maxe Dvořáka z doby jeho studií na pražské universitě výstižně podal ve svých vzpomínkách jeho přítel prof. dr. Josef Šusta, pozdější profesor obecných dějin této university: "Nápadně hezký, nasnědlý mladík s tesklivým výrazem krásně obrvených očí, jemuž drobný knírek a lehce zvlněný vlas, vyznívající v krátkých anglických licousích, dodával aristokratické pěstěnosti, měl neobyčejně slabounké paže a ploský hrudník, dědictví po matce, předčasně zhubené tuberkulosou. Vleklé plicní katary vzbudily i u něho záhy náladu bytosti odsouzené ke krátkému jen nebo pouze polovičnímu žití."

Josef Šusta byl pouze o rok starší než Max Dvořák a také jen o rok dříve studoval historii na pražské universitě. Záhy po Maxově vstupu na fakultu se oba vzájemně sblížili a uzavřeli přátelství na celý život. Jak Šusta ve svých vzpomínkách poznamenal, už v té době "nosným pilířem Dvořákovy osobnosti byla zcela osobitým darem pronikavého vidění i cítění vybavená, bohatě tvořivá inteligence, která dovedla i prosté postřehy ozlatiti leskem jedinečnosti." Vzhledem k tomu, že odborné základy pro historické bádání se dostaly Maxu Dvořákovi již od otce, mohl ještě jako vysokoškolský student začít publikovat odborné kritiky a studie.

V roce 1892 se na pražské universitě habilitoval pro obor kulturních dějin dr. Čeněk Zíbrt a v letním semestru 1892/93 zahájil zde přednášky a semináře. Jeho posluchačem se stal též Max Dvořák, kterého problematika kulturních dějin přitahovala. Jak vzpomíná Josef Šusta, první Zíbrtovo kollegium věnované evropským kulturním dějinám do 13. století přineslo však zklamání, neboť Zíbrt "přinesl vlastně jen nedosti souvislou snůšku glos k tomu, co nám středověké prameny… zachovaly o lidových zvycích, pověrách a řádech." K tomu zde dále dodal, že oni jako studenti o problematice kulturních dějin tehdy mezi sebou hodně debatovali a že v jejich řadách došlo ke kritice Zíbrta a jeho přeceňování etnografických jevů; mezi těmito kritiky se nacházel i Max Dvořák, který do debat vnášel též "velmi odlehlé motivy literárně historické."

Dr. Čeněk Zíbrt od roku 1891 vydával časopis Český lid, kolem něhož se mu podařilo soustředit celou řadu přispěvatelů z venkova. Ti ve svých příspěvcích zanechali velice cenný materiál, ale zůstávali jen u popisu bez hlubšího hodnocení. V tomto Českém lidu na jaře roku 1894 uveřejnil svou první vědeckou studii Max Dvořák a nazval ji "Některé pověry hospodářské předešlého věku". Publikoval tu rukopisnou knížku lidového léčitelství a pověrečných praktik z poloviny 19. stol., kterou nalezl v roudnické zámecké knihovně. Edici předcházel obšírný úvod o smyslu studia lidových pověr a o jejich místě v životě lidí. Úvaha začínala dialogem mezi studentem Maxem Dvořákem a starým sadařem Klímou, který se odehrával na Bačálkách:

"Starý sadař Klíma povídal mi, že na Bačálkách straší. "

" Viděl jste tam něco?" – zeptal jsem se.

"Poníženě prosím, neviděl. "

"Tak jako to víte, že tam straší. "

"Inu, mladý pane, to přec ví každej".

Přemýšlel jsem často, jak formulovati to, po čem se ptá studium lidové. Starý sadař Klíma mi to naznačil. Vynalézti to, co "ví každej", to jest: zjistiti společnou podstatu lidového nazírání, pozadí, z něhož prýští myšlenky, činy a všechen ráz života. Vytknutím tohoto pozadí, v němž se lidová individualita jistě nejostřeji jeví, stanoví se již vše ostatní. A proč nás to zajímá? Nemyslím, že by to byl zájem čistě akademický. Pro práci vědeckou nebývá obyčejně tolik hluku. Je to spíše důsledek určitých poměrů společenských…

Slyšíme-li starého sadaře vyprávěti o dušičkách, jež chodí hřbitovem, o bludičkách, jež v močál zavádí, o zlatém koni, jenž hlídá na Zlivě poklad, cítíme jasně, jaký názor o světě nadpřirozeném vane krajem. Ale těžko názor ten vysloviti; nejlépe se to ještě podaří, podá-li se celé vypravování sadařovo. Nestačí několika slovy naznačiti: Tam a tam jsou tací a tací lidé, žijí tak a tak, věří to a to. Z podobných výtahů, právě tak jako z různých diagramů, statistických dat a nudných plánů pochopí se hodně málo. Vše to je jen materiálem pro statistiku, odborného učence… Život možno pochopiti jen v soužití, tu není možná reprodukce. Nanejvýš lze snad zachytiti několik kontur tohoto života – tak např. doslovným opakováním pověstí, písní, pověr atd. Je to obtížná mosaiková práce. Ale chce-li kdo seznati obrysy francouzské společnosti předešlých dvou věků, musí se nutně prodrati nekonečnou memoárovou literaturou současnou. A memoárovou literaturou lidu jsou právě písně, pověsti, pověry. Obraz z vyzískaných kontur je práce pro budoucnost. Život odumírá, třeba zachovati památky, z nichž bude možno nakresliti stín minulé doby. Nálada, jíž v nás budí život sám, zasmušilý podzimní čas, špinavá, chudá ves a starý vyprávějící sadař – to ovšem mizí. Zbývají slova."

Tuto úvahu napsal ani ne dvacetiletý student! Přesto je na ní znát značný rozhled, erudice a kritičnost, s nimiž už tehdy Max Dvořák přistupoval k problematice. Úvodní pojednání mělo být vlastně polemikou se Zíbrtovým pojetím národopisného studia a kritikou přemíry diletntismu, který v něm panoval. Odpovídala by tomu Dvořákova poznámka v dopise příteli Šustovi ze 14. listopadu 1893: "připravuji článek do Českého lidu potírající folklor. Tím byl právě tento článek, respektive zmíněná úvaha v jeho úvodu.

Bačálky, Zliv – to jsou místa v blízkém okolí Starých Hradů. Podzimní nálada, líčená ve zmíněném textu, odpovídá zcela době, kdy M. Dvořák jako vysokoškolský student Staré Hrady navštívil. Bylo to o letních prázdninách v půli srpna roku 1893. Při toulkách zdejší krajinou se Dvořák mohl skutečně seznámit se starým sadařem na Bačálkách, který byl patrně reálnou osobou, vyprávěl mu o zdejším kraji, lidech a jeho zvycích i pověrách a také mu přiblížil život zdejšího lidu.

Dvořákův zájem o etnografickou problematiku byl ovlivněn nejspíše Č. Zíbrtem, který si asi příspěvek do Českého lidu sám vyžádal. Bylo to zrovna v údobí neobyčejného rozmachu národopisné sběratelské práce na českém venkově, který souvisel s přípravami Národopisné výstavy československé, která se uskutečnila r. 1895 v Praze. Tato grandiozní výstavní akce, jež vyznívala jako manifestace národní svébytnosti a velikosti, však ve Dvořákově kritickém duchu vzbudila nedůvěru, takže o ní v dopise J. Šustovi z července 1895 poznamenal: "na mně dělá dojem jako by byla čistě pro buržoasii dělána a pro měšťáky, kteří se diví, jak to na venkově vypadá a že je ta náves tak věrně napodobena." Klíčem k tomuto postoji mu byla zmíněná nedůvěra k metodě vědeckého díla Zíbrtova, jen byl jejím spoluorganizátorem. Kritický duch vedl také Dvořáka k tomu, že po tomto článku další spolupráce s Českým lidem zanechal. Národopis jej ostatně nepřitahoval; poutala jej totiž historie umění. Tento přístup se dokonce odrazil i ve zmíněném úvodu k edici, kde citovaný závěr je vlastně impresionistickým viděním světa očima mladého uměnímilovného člověka.

Impresionismus v době, kdy Dvořák psal zmíněnou úvahu, v Čechách příliš znám nebyl. Jako výtvarný směr byl k nám uváděn teprve časopisem Volné směry, který byl založen v roce 1896; pronikl sem potom až v prvním desetiletí tohoto století. Mladík tu byl ovlivněn spíše literárním impresionismem francouzské literatury, který seznal z četby. S obrazy impresionistů se seznámil hlouběji až prostřednictvím přednášek prof. dr. Franze Wickhoffa ve Vídni koncem roku 1896 a bezprostředně osobně potom za své studijní cesty do Paříže na podzim a počátkem zimy roku 1897.

Ve Starých Hradech pobýval Max Dvořák nejspíše na zámku u některého ze zámeckých úředníků. Zastavil se tu patrně jen na krátko za svého pobytu na Kopidlně o letních prázdninách roku 1893, kde byl na praxi a pořádal šlikovský archiv a knihovnu. Staré Hrady v té době patřily přitom také rodu Šliků, kteří je nabyli již v roce 1635, ale sídleli stále na Kopidlně. Zámek ve Starých Hradech od té doby sloužil jen hospodářským potřebám a hospodářské a lesní správě panství, takže v době Dvořákova pobytu byl už značně zchátralý, přestože Šlikové v 19. století podnikali pokusy o jeho záchranu a snažili se jej udržovat. Pánem tu tehdy byl hrabě Ervín Šlik a Dvořák byl vlastně jeho hostem. Proto když se zastavil ve Starých Hradech, hrabě Šlik jej nechal nejspíše také ubytovat u některého ze svých úředníků. Jak dlouho tu Dvořák pobyl, není ovšem známo. Pramenem je pouze jeho dopis příteli J. Šustovi, který je datován 12. srpna 1893 a lokován na Starých Hradech u Libáně. V tomto dopise se Max Dvořák svému příteli však o samém pobytu na Starých Hradech nezmiňuje. Sděloval mu pouze, že doma v roudnické zámecké knihovně nalezl formulář Polyxeny z Lobkovic a nejvyššího kancléře Zdeňka z Lobkovic, který by rád zpracoval jako seminární práci pro prof. dr. Josefa Emlera. Zároveň ho prosil o sdělení bibliografických údajů o formulářích (Šusta s jimi tehdy zabýval) a děkoval mu za půjčení " Historie générale". Dopis je však regionálně cenný tím, že pomáháh blíže datovat dobu a okolnosti, za nichž vznikla výše zmíněná úvaha o smyslu národopisné práce, v níž je vkomponován zdejší kraj se svými lidovými postavami a slovesným folklorem.

Dvořák se na Starých Hradech skutečně jen zastavil, neboť jinak celé prázdniny r. 1893 prožil tehdy v zámku v Kopidlně. Psal ostatně odtud o tom J. Šustovi 9. září 1893: "Jsem již od počátku prázdnin v Kopidlně, kde rovnám archiv a knihovnu. Mám se tu dobře. Archiv je pěkný, hlavně z periody třicetileté války našel jsem mnoho zajímavých věcí." Jako syn knížecího lobkovického archiváře a bibliotékáře byl tu hrabětem Ervínem Šlikem přijat jako host (cestu mu připravil otec) a také trávil v jeho společnosti večery, i když ne vždy rád, jak psal o tom Šustovi ve výše zmíněném dopise: "Mohu psáti až v noci, když se vrátím ze salonu a to bývá obyčejně půlnoc. Ve dne jsem stále v archivu. Dnes u večeře mohl jsem puknouti zlostí. Tableau: kulatý stůl, kolem čtyři židle. Na jedné sedí hrabě Ervín Šlik, potomek Ondřeje Joachima Šlika, na druhé Max Dvořák – phil. stud. čili jak mi tu říkají pan archivář. Zbývající dvě židle jsou prázdné. Lokaj právě servíruje nějaký jazyk s polskou omáčkou. Pojednou se otevře portiera a do jídelny se přihrne paní hraběnka, která dnes jedla ve svém pokoji: poněvadž byla prý churava. Vstanu a klaním se. Hraběnka nese na ruce svého černého japonského pinčla. Denkem sie sich, giebt der Trottel dem armen Kerl (totiž pinčlovi) zwei Tage schon nichts zu fressen.

Wer hat es eigentlich zu besorgen? ptám se skromě.

E, die dumme Gans, die Morietta.*)

Hraběnka sedne ke stolu a počne krmiti pinčla a hrabě žvejká spokojeně jazyk s polskou omáčkou."

Takové byly dny a večery, které mladý Max byl nucen trávit u Šliků na Kopidlně. Světlým bodem mu tu byla však Marietta. Max jí byl doslova unesen, jak vylíčil příteli v uvedeném dopise.

"Objekt mé horoucí lásky jmenuje se Marietta. Je vám to blondýnka; vlasy jako stříbrošedé hedvábí, tak jako se nosilo mnoho v empiru, oči modré jako nebe na východě před západem slunce, a postava – neviděl jsem nikdy lepší, krásnější. Nepřeháním. Pro Mariettu bych provedl největší hlouposti!… Za týden jede paní hraběnka do Itálie, Marietta je u ní komornou a pojede s ní, co bych tedy déle dělal v Kopidlně. Vidíte, příteli, že jsem demokrat tělem i duší, nejen v teorii, ale i v praxi. Zamiluji se tak šíleně do komorné."

V září 1893 Max Dvořák také skutečně odjel, ale vrátil se sem již po vánocích 1893 a pobyl tu znovu až do 20. ledna 1894, jak referoval příteli Šustovi dopisem z 21. 1. 1894.

O letních prázdninách roku 1894 Max Dvořák opět pobýval v Kopidlně. Psal o tom 23. července 1894 J. Šustovi:

"Jsem již od května v Kopidlně… Rovnám dále knihovnu a archiv, což dá dost a dost práce. Přitom hledím, kde bych nějaký drobeček pro sebe uchvátil. Sbírám zde prameny pro dějiny Ferdinanda I., jež bych rád uveřejnil zároveň s prameny pro touž dobu z archivu roudnického… Žiji zde v Kopidlně podivný život mezi knihami a šlechtici – podivné to spřežení." V dalším dopise témuž z 25. srpna 1894 z Kopidlna k tomu referuje: "Chci sepsati zprávu o archivu v Kopidlně a Roudnici pro dobu Ferdinanda I." Sděloval tu také, že zde napsal několik drobných prací (např. úvahu o metafyzice). Nakonec dodává: "Zdržím se v Kopidlně do konce tohoto měsíce, snad ještě několik dní déle, a potom odjedu přímo do Roudnice. Tak se také stalo.

Asi počátkem září 1894 Max Dvořák z Kopidlna odjel domů. Na Kopidlno se jako student potom už nevrátil.

Max Dvořák ze svého studijního pobytu v Kopidlně vytěžil několik svých prací. Především to byl informativní článek "Hrabata Šlikové a jich archiv v Kopidlně", který vyšel v r. 1895 v Českém časopise historickém (roč. I/1895, str. 298–307). Ten nesl již ráz příznačný pro jeho široce založené pojetí historické práce. Vykládal tam totiž vývoj tohoto rodového archivu z hlediska dějin rodu Šliků a přitom několikrát překročil úzký rámec tématu obecnými úvahami o vývoji českých šlechtických rodů a jejich úloze po třicetileté válce. Z pobytu dále vznikla drobná informativní brožura "Stručný nástin dějin panství a hraběcího rodu šlikovského", která vyšla v Jičíně roku 1895. V ní se zmínil též o šlikovském panství na Starých Hradech. Pojednání o pramenech k době Ferdinanda I., které Max Dvořák na Kopidlně připravoval a o němž se zmiňoval ve své korespondenci, však nevyšlo. Zato ze šlikovského archivu vytěžil ještě později studii "Die Fälschungen des Reichskanzlers Kaspar Schlick" (Falsa říšského kancléře Kašpara Šlika), které vyšlo roku 1901 v Mitteilungen des Instituts für die österreichische Geschichtsforschung" (Bd. XXII), které vycházely ve Vídni. Základem pro ni bylo registrum císaře Zikmunda z počátku 15. století, uložené ve šlikovském archivu.

Po letních prázdninách roku 1894 Max Dvořák odjel do Vídně, aby na universitním Ústavu pro rakouský dějezpyt (Institut für die österreichische Geschichtsforschung) se důkladně připravil pro své předpokládané archivářské povolání. Našel tu však velké novum – obor dějin umění, které tu přednášeli profesoři Franz Wickhoff a Alois Riegel. Max Dvořák se stal jejich žákem a nadšeným posluchačem. Jeho orientace z historie se změnila na dějiny umění. Po skončení vysokoškolského studia v létě 1897 se v důsledku toho nestal otcovým nástupcem v Roudnici n. L., ale Wickhoffovým asistentem na universitě ve Vídni, kde se brzy habilitoval, v roce 1905 se stal mimořádným profesorem a posléze v roce 1909 řádným profesorem. Toužil přednášet tento obor na pražské universitě, kde se v letech 1902–1903 ucházel o místo mimořádného profesora, ale domácí poměry jeho neobyčejnému rozhledu nepřály. Rýsovalo se však, že by se sem mohl vrátit po 1. světové válce, ale než se jeho přechod do Prahy mohl uskutečnit, 8. února 1921 za své návštěvy u dr. Karla Khuena v Emině zámečku u Hrušovan zemřel. Na jižní Moravě na moravsko-rakouském pomezí na vesnickém hřbitůvku v Hrušovanech nad Jevišovkou je také pohřben.

Tento příspěvek se snažil přiblížit osobnost univ. prof. dr. Maxe Dvořáka a období, kdy jako student pobýval na Starých Hradech a Kopidlně. Je to údobí málo známé a Dvořák tu vystupoval ještě jako historik. Staré Hrady se svým okolím jej ovlivnily k napsání brilantní úvahy, kterou otiskl ve své první publikované práci, blízké Kopidlno mu dalo prameny pro další historické prvotiny. Jako mladý muž tu prožíval i bohatý citový život. Prázdninové údobí v letech 1893–1894, které Max Dvořák prožil na Starých Hradech a v Kopidlně, tak plodně ovlivnilo jeho život a když po skončení studií se rozhodl zcela věnovat dějinám umění, roztály i dosavadní melancholické nálady v pocitu vlastní síly i radosti z umění a práce o umění.

" Umění určitého údobí je nutným produktem své doby i lidí, kteří je vytvořili. Ukázati a vyložiti na jednotlivém jevu tuto historickou nutnost uměleckých ideálů určité epochy, je z nejdůležitějších úkolů dějin umění" – napsal Max Dvořák ve své proslulé studii "Aliscamps", kterou uveřejnil v r. 1903 ve slavnostním sborníku na počest Franze Wickhoffa. Tato koncepce se stala nosným pilířem Dvořákova pojetí dějin umění; základy k ní byly dány už v jeho prvotině, k níž mu dal podnět pobyt na Starých Hradech.

Prameny a literatura:

Dvořák, Max: Některé pověry hospodářské předešlého věku. Český lid 3, 1894, zvl. s. 323–328.

týž: Listy o životě a umění. (Dopisy Jaroslavu Gollovi, Josefu Pekařovi a Josefu Šustovi. Vyd. Jaromír Pečírka.) Praha 1943.

Pečírka, Jaromír: Max Dvořák. Životopis. in: Dvořák, Max: Umění jako projev ducha. Praha 1936.

Šusta, Josef: Mladá léta učňovská a vandrovní. (Vzpomínky II.) Praha 1963.

Váša, Pavel: Pod Řípem. Praha 1940.


*) Překlad:

"Považte, to trdlo ubohému Karlovi (totiž pinčlovi) nedalo už dva dny nic žrát!

Kdo se o to vlastně měl starat? – ptám se skromě.

Ale, ta hloupá husa, Marietta."


Legendární zpěvačka

Umění a sláva české operní zpěvačky Emy Destinové doslova prolétly světem. Noviny tehdejší doby hýřily superlativy o vystoupeních "božské Emy na světových scénách. Část její písemné pozůstalosti je uložena ve Starých Hradech. Na nedávné výstavě v Benátkách nad Jizerou sběratel Ladislav Olbrich předložil hudbymilovné veřejnosti své sběratelské kuriozity o životě a díle umělkyně. Mladoboleslavský hudební skladatel Jan Chromec objevil mezi vystavenými exponáty její dnes již neznámou valčíkovou píseň;,První láska". Znovu ji hudebně zpracoval a představil ji veřejnosti na nocturnu při festivalu v Dobrovici v září loňského roku. Zpracování písně je dalším dokladem všestranného umění legendární zpěvačky, ale i skladatelky a spisovatelky.

(kt)


Minulost a dnešek

Bylo mi dopřáno podívat se do proudu života ve Starých Hradech. Dnes už je to snadné a radostné podívání. Vítá vás malebné prostředí zámku, kterému dávají život lidé. V tvořivé práci vidí smysl života, svoji životní radost.

Přešla staletí a Staré Hrady mají své nové pokračovatele v obětavých lidech. Bez jejich práce by byla zapomenuta jména majitelů, stavitelů, řemeslníků. Za posledních patnáct až dvacet let bylo vykonáno dílo, které je oslavou naší socialistické státnosti.

Soudruh Holman dovedl přesvědčit a získat lidi. Životní zkušenosti spojil s posláním učitele, s přáním prostých lidí. Výsledkem je dnešní současnost Starých Hradů. Dává možnost podívat se do historie, ale zároveň zavazuje pro dny příští. Šťastný život lze žít jen v míru, v tvořivé práci pro rozvoj člověka, společnosti.

Ing. STANISLAV LUDVÍK


Holmanovy Staré Hrady

Viděl jsem vstávat z mrtvých velká města, zavražděnou Varšavu i pobitou Wroclaw, zlé následky války. Viděl jsem neživé čtvrti a domy, vesnice a samoty, které zemřely, protože ztratily funkci. Ale nedovedl jsem si představit, že uprostřed života potkám holé zůstatky sídla, které za otců zhluboka dýchalo, pracovalo, někdy truchlilo, jindy se radovalo – jako tomu bylo na Kunětické Hoře a taky ve Starých Hradech.

Ty byly odsouzeny k rozpadu. Těm, kdo kolem nich chodili a kterým kapala z očí lhostejnost.

Pak přišel rozkaz: odklidit mrtvolu.

Naštěstí současně s ním i doktor, který konstatoval, že odsouzený nezemřel docela, že podstatný jeho díl jen spí a srdce tepe. Pomalu, sotva znatelně, ale tepe. Že je možno i poničený zbytek oživit.

Vladimír Holman se dal do nepředstavitelně složitých záchranných pokusů. Vložil do nich odhodlání, myšlenku, plán, schopnosti, vytrvalost a houževnatost lékaře. Zapálen ušlechtilým bláznovstvím vyburcoval i muže kolem sebe. Nepřestával a léta, celou epochu, pracuje dál. Celoživotní dílo mu děkuje, ale taky oplácí. Tím, jak samo mládne, omlazuje všechny, kdo se s ním stýkají. Taky Vladimíra Holmana, který učí děti ve škole a dospělé v obci, okrese, kraji a všude, kam jeho příklad proniká.

Ze Starých Hradů je dnes kvetoucí sídlo kultury. Z jejich zachránce zasloužilý pracovník kultury a nezapomenutelný příklad pro současníky i generace přicházející.

Jejich jména splývají. Holmanovy Staré Hrady se stávají pojmem. Měly by být vyjádřeny i viditelným značením.

Kdo ty dva blížence zná, vzpomíná na ně s láskou, uznáním a úctou a těší se z jejich svěžího stavu. Z hluboké sympatie jim přeje, aby jejich vzájemný vztah narůstal dál k vlastní radostí a k potěšení i prospěchu všech, kdo k nim čím dál častěji míří.

OTA DUB


Válka 1866 na Libáňsku

Kolem poloviny minulého století město Libáň samo i okres, jehož centrem bylo, ležely mimo síť významných komunikačních tepen, na kterých pulsoval čilý život a obchodní ruch. A tak ani vypuknutí války s Pruskem nevytrhlo obyvatele z idylického klidu. Nebylo totiž ani pamětníka, ani historického záznamu, ba ani ústního podání, že by se kdy odehrála v blízkosti nějaká bitva, srážka nebe jen obyčejná válečná šarvátka. Vojska jako by se zdejší krajině vyhýbala, ani velká vojenské manévry tu nikdo neviděl.

Proto si nikdo ani nepřipouštěl obavy z nepřátelského vpádu. Ba naopak, Libáň se stala útočištěm mnoha rodin z měst a míst přímo válečnými událostmi ohrožených, které tu zamýšlely v poklidu přežít a přečkat období válečných událostí v jejich domovech.

O to větší rozčarování a zděšení nastalo, když klid města byl 25. června 1866 narušen příchodem královského saského dělostřeleckého parku, který sem přijel a tábořil tu až do 28. června, zahrnut pozorností, péčí a starostlivostí místního obyvatelstva. Tito Sasové opustili město 28. června ráno a byli následováni nekonečným proudem vozů rakouského proviantního terénu I. armádního sboru, který projížděl městem, a proudem saské pěchoty.

Část kolony zůstala stát v lipové aleji u Psinic, jiný oddíl se utábořil na lukách u Zlivi, náměstí v Libáni bylo zcela zaplněno saskými vozy.

Kolem poledne způsobil všeobecný úlek a hrůzu pokřik: "Prajzi jdou!" Ale byl to tentokrát ještě jen planý poplach, způsobený objevením se nepřehledné kolony vozu a jezdců na návrších jižně od Jičína. Jak se později ukázalo, bylo to rakouské vozatajstvo, které po doplnění jednotek střelivem a ostatním materiálem se odsunovalo do bezpečí.

Dne 29. června časně ráno opustily všechny jednotky svá tábořiště. Rakouský trén odjel směrem na Kopidlno, saské jednotky pochodovaly po celé dopoledne městem na Jičín.

Zatím městem hýbaly znepokojující pověsti. Jak veliká byla dříve jistota, ve které se obyvatelé ukolébávali, tak nyní vystoupil panický strach před blížícími se událostmi.

O 11. hodině v noci se objevili ve městě první Prusové. Důstojník a dva dragouni, vydávající se za parlamentáře. Hnali se spěšně do tábora, opuštěného rakouským trénem, a pak odešli po silnici směrem na Rožďalovice. Tam však narazili v časných ranních hodinách na zadní voj rakouského trénu, chystající se právě k odjezdu. Byli rakouskými vojáky chyceni, odzbrojeni, zajati a eskortováni do Dymokur. Ukázalo se, že si Prušáci v noční temnotě dokonale popletli směr a místo ke svým jednotkám k Jičínu jeli právě opačným směrem, což se jim stalo osudným. Válka pro ně skončila bez vavřínů vítězství.

Ráno 30. června byla Libáň jako po vymření. Kdo mohl, utekl během noci a zůstali jen ti, kterým to služební povinnost velela a kterým osud města ležel na srdci více než strach před Prusy.

Jejich první přední hlídky se objevily o 9. hodině dopolední. Patřily k Labské armádě a přicházely přes Křižánek úžlabinou u milkovického dvora. Jim následovali v patách husaři, kteří tryskem vjeli na náměstí. Jejich velitel, důstojník, nechal zavolat purkmistra pana MUDr. Hrdličku a po obsáhlém výčtu požadavků pro generální štáb, přikročil k prohlídce budovy okresu a vyhledávání ubytovacích prostorů.

Byt přednosty okresu v prvním poschodí budovy byl určen a zabrán pro vrchního velitele pruské Labské armády, generála Herwartha von Bittenfeld, a ostatní místnosti pro jeho suitu a polní kancelář.

Generál sám se svým štábem objevil ve městě kolem poledne a s ním došlo i k invazi hlavních sil Labské armády do města a do okolí.

Pro purkmistra i pro občany města nastaly těžké doby. Každý Prušák něco potřeboval, a to ihned nebo ještě dříve.

Uprostřed náměstí zuřil podplukovník von Marschall od 33. pěšího pluku a řval jako zběsilý: "Až půjdeme pryč, nechám tohle zatracená hnízdo vypálit, nic se tu nesežene, všechno ten národ lumpů schoval! Však my Čechy známe jak proti nám smýšlejí a jak se na nás připravili!

Snaha kancelisty pana Hukala vyvrátit toto nepříznivé mínění byla kvitována silnou fackou z ruky pana podplukovníka jako argumentem nejpádnějším, doplněným slovy: "Co mi budete ještě odmlouvat, vy ničemný pse! Nechám vás pověsit i s vašim tlustým purkmistrem, když nebude všechno obstaráno!"

Mezi tím podřízení důstojníci a mužstvo hospodařilo ve městě po svém. Vnikali do domů, brali dobytek z chlévů drůbež ze dvorů a kurníků, potraviny, ale i jiné předměty. V uzamčených budovách a bytech, jejichž majitelé uprchli, byli dveře prostě vylomeny a roztříštěny.

Z chléva okresního starosty a kupce pana Mráčka bylo vyvedeno na porážku 6 krav a celý krám vyrabován.

U měšťana pana Tůmy vzali vojáci rovněž 6 krav z chléva, všechno seno, zásobu piva i vína. Navíc ve vypáčeném kufru ve sklepě byla nalezena úřednická uniforma a domácí pán zatčen okamžitě jako špión. Teprve řada výslechů prokázala totožnost nalezené uniformy i naprostou bezúhonnost jejího uschovatele a pan Tůma byl propuštěn milostivě na svobodu, ale corpus delicti – uniforma, vrácena nebyla a putovala do Pruska.

(pokračování)

Miroslav Hataš


Staré Hrady v tisku

– Šťastný Radko: Vídeňský rukopis Dalimilovy kroniky a doba Václava IV. Česká literatura 33, 1985, č. 5, s. 389–407. Ve své pečlivé studii se autor zabývá i vztahem Nové rady Smila Flašky z Pardubic k Dalimilově kronice, z níž báseň ideově vychází.

– Hezký článek o Starých Hradech s fotografií otisklo Svobodné slovo 17. 12. 1985 pod názvem Takový zámeček.

– Sváteční Svobodné slovo 24. 12. 1985 obohatil i článek Ladislava Tůmy Chvála borovičky o památném stromu Libáňska.

– Kulturnímu životu ve Starých Hradech byl věnován článek S nadšením a zájmem v Pochodni 8. l. 1986.

– Devadesátiny kominíka Jaroslava Marka z Libáně připomněly Svobodné slovo 9. 12. 1985, Pochodeň 13. 12. 1985 a Tvorba 15. l. 1986.

– O práci literárního kroužku ZŠ Libáň psaly Albatros č. 12/1985, Předvoj 20. 12. 1985 (příspěvek J. u V. Šupolových) a Svobodné slovo 18. l. 1986 (článek Martiny Haňkové).

– Kulturní akce občanského výboru Sedliště a starohradské osvětové besedy pochválil Předvoj 24. 12. 1988 (dětská besídka) a 17. l. 1986 (beseda o místních památkách s ing. F. Táborským).

– Výstavu Anastáze Papáčka ve Starých Hradech a malířovy životní osudy oživil Miroslav Kubát v časopis Krkonoše č. 2 1986;

– O výstavě obrazů Franty Patočky ve starohradském zámku referoval 40. dopis České besedy v Liberci z ledna 1986.

– Návštěva spisovatele Františka Nepila ve Starých Hradech zaznamenala Pochodeň 23. 12. 1985.

– Články ke 150. výročí narození Josefa Emlera jsme nalezli v Pochodni 15. a 25. l., ve Svobodném slově a v Práci 10. l. a v Předvoji 24. 1. 1986.

– Článek K. Bílka Málo viditelné zmetky byl otištěn v Rudém právu 21. 2. 1986.

– Knihu J. a j. Scheybalových o památkách lidového umění recenzoval Předvoj 24. l. 1986. Upozornil i na vztah autorů ke Starým Hradům.

– Na písemnosti uložené ve starohradském literárním archívu upozornila Marie Kubátová v časopise Krkonoše č. 1/1986 (fond Amálie Kutinové) a Hana Meierová v Rozvoji 5. 12. 1985 (fond Antonína Marka).

– K turistické návštěvě Starých Hradů se vrátil J. Práger v Domousnickérn zpravodaji č. 92 z prosince 1985.

Škodová Rita: Antonín Knížek. Vydal literární archív Památníku národního písemnictví v Praze 1985, 8 s. Po soupisu literární pozůstalosti Marie Keblové od Evy Horáčkové vychází tiskem soupis písemné pozůstalosti dalšího starohradského rodáka, uložená v literárním archívu PNP. Autorkou soupisu je studentka PF Olomouc Rita Škodová z Libáně. Soupis obsahuje životopis Antonína Knížka a pečlivý seznam zachovaných dokladů, korespondence, rukopisů a dalších písemností.


Drobné zprávy

Libáňský malíř a spolupracovník naší Osvětové besedy František Škoda vystavoval v prosinci 1985 svá díla v aule střední zdravotnické školy v Hradci Králové.

Ve svatební síni starohradského zámku bylo v roce 1985 uzavřeno 82 sňatků. Zámek se může pochlubit 6 046 návštěvníky.

Předvánoční nadílku pro děti uspořádal občanský výbor, dozorčí výbor Jednoty a požárníci ze Sedliště ve spolupráci s naší Osvětovou besedou 8. prosince 1985 odpoledne v kulturním sále ve Starých Hradech. Na 50 přítomných se dobře bavilo při hrách a soutěžích organizovaných Milenou Bretovou; hudbu obstarával Roman Jonáš. Nálada vyvrcholila, když přišli Mikuláš s čertem (Zdeněk Klár a Jan Řezníček) s velkým košem dárků, které připravili pořadatelé i příbuzní. Díky všem, kteří se o pěkné odpoledne zasloužili!

Ing. František Táborský uspořádal 4. ledna 1986 v místnosti občanského výboru v Sedlišti besedu o starobylých památkách na Vrchách nad Sedlištěm. Dostavilo se 26 posluchačů, což znamenalo zcela plnou místnost (ještě se musely přidávat z půdy židle). Zajímavé vyprávění doplněné fotografiemi a plánky vyvolalo živou diskusi, v níž došlo i na keltské památky od Hřmenína, na místní pověsti atd. Zvláště potěšil zájem mládeže. Děkujeme ing. Táborskému za besedu a těšíme se na další.

Docent PhDr. Robert Kvaček, CSc., z filozofické fakulty Univerzity Karlovy, rodák z Dvorců u Jičína, přijal pozvání literárního kroužku ZŠ Libáň a pobesedoval s jeho členkami i s dalšími žáky libáňské školy 28. února 1986. Vyprávěl o svém životě a vědecké i publikační činnosti; hlavně se soustředil na objasnění významu historie a společenských věd pro dnešního člověka. Napjatá pozornost svědčila, že náš přední dějepisec dokázal mladé posluchače plně zaujmout. Díky!

Literární kroužek ZŠ Libáň, který se schází ve starohradském zámku, se letos přihlásil do okresní i celonárodní soutěže Klubu mladých čtenářů nakladatelství Albatros. Ta probíhá pod heslem Ten umí to a ten zas tohle, a děti se v jejím průběhu mají seznámit s prací řemeslníků i jiných mistrů. Náš kroužek se rozhodl, že pozná řemesla, která se podílela na záchraně starohradského zámku. A tak děvčata byla na Zelenecké Lhotě u kováře Jaroslava Čubana, v truhlářské dílně Jana Trnky ve Starých Hradech, seznámila se s prací sochařky Milady Zubaté, kominíka Jaroslava Marka atd. Navíc jsme se byli podívat i u paní Bobkové ve mlýně, besedovali jsme s několika spisovateli a na některých schůzkách si povídáme o knížkách, hrajeme různé literární hry a snažíme se i psát. O práci kroužku jsme napsali několik článků do novin a Martině Haňkové dokonce otiskli ve Svobodném slově pohádku, kterou sama vymyslela. Eliška Janásková a Vlaďka Kánská vedou pečlivě kroniku. A všechny členky kroužku se těší na jaro, kdy zase budou provádět turisty na zámku.

Novoročenky se starohradskými motivy rozesílali koncem loňského roku Antonín Blabolil z Prahy (báseň), manželé Lukášovi z Libáně (kresba zámku od Franty Patočky) a manželé Bílkovi ze Sedliště (kresba zámku od Jaroslava Mrvy). Spolu s novoročenkou naší Osvětové besedy to byla pěkná propagace Starých Hradů.

Vedení restaurace ve Starých Hradech převzala v únoru 1986 M. Veleková. Přejeme mnoho úspěchů!

PhDr. Jaromír Loužil, CSc., dlouholetý pracovník Památníku národního písemnictví, oslavil 8. ledna 1986 šedesátiny. Za jeho působení ve funkci vedoucího literárního archívu došlo k nastěhování prvních archívních fondů do starohradského zámku, jehož příznivcem zůstal i po přechodu na jinou práci v PNP. Blahopřejeme k životnímu jubileu a věříme, že po odchodu do důchodu bude mít víc času a častěji na Staré Hrady zavítá!

Prom. hist. Josef David, vedoucí literárního archívu Památníku národního písemnictví, se dožil 18. března 1986 padesáti let. Je častým hostem ve Starých Hradech – a věříme, že tomu tak bude i nadále! A ke kulatému jubileu blahopřejeme!

Zemřel Jaroslav Seifert. Když jsme se dozvěděli, že 10. ledna 1986 zemřel v Praze ve věku 85 let nositel Nobelovy ceny za literaturu, básník Jaroslav Seifert, zesmutněli jsme i ve Starých Hradech. Připomněli jsme si jeho vřelý vztah k Jičínu, rodišti jeho manželky, k Sobotecku jeho milovaného básníka Fráni Šrámka i ke Starým Hradům, o jejichž záchranu a obnovu se zajímal. Vždyť zde nalezl v literární pozůstalosti Václava Šolce i název své krásné básnické sbírky – Býti básníkem. Jeho verše často zněly zámeckými prostory z úst našich předních recitátorů – a věříme, že ještě mnohokrát budou znít!

Akad. malíř Jiří Kalousek zemřel v Praze 23. února 1986 ve věku 61 let. Máme v živé paměti jeho starohradskou výstavu v roce 1977, kterou zahajoval zasl. umělec Miroslav Horníček. I později zůstal dobrým přítelem Starých Hradů, jak dosvědčují jeho četné dopisy. Jeho obraz můžete vidět i v zámecké galerii. Nezapomeneme!

PhDr. Jana Štefánková, významná editorka děl K. V. Raise, J. Š. Baara a dalších našich klasiků, zemřela 9. ledna 1986 v Praze. K Libáňsku ji poutal příbuzenský vztah – a tak si našla cestu i do Starých Hradů a byla pečlivou čtenářkou našeho časopisu. Budeme vzpomínat!

Na snímku RNDr. Karla Samšiňáka vidíme část pomníku ze hřbitova v Lomnici nad Popelkou, jehož nápis říká: Zde odpočívá MD. Antonín Krkavec rodilý ze Starých Hradů; zemřel v Lomnici dne 14. února 1856 stár jsa 41 let, stav se obětí svého povolání.
Podle sdělení Státního oblastního archívu v Zámrsku se MUDr. Krkavec ve skutečnosti narodil 5. února 1812 v Kopidlně, jeho otec byl – zaměstnanec šlikovského velkostatku. Prom. geolog Fr. Novák, ředitel lomnického muzea, zjistil, že MUDr. Krkavec zemřel na choleru.
Autor pomníku je neznámý.

Kulturní kalendář: 4. 1. 1981 zemřel libáňský učitel a vlastivědný pracovník František Vojtíšek. – 9. 1. 1901 se narodil dlouholetý libáňský lékař MUDr. František Škobis. – 20. 2. 1931 se narodil libáňský malíř – amatér František Škoda – 14. 3. 1836 se narodil libáňský okresní tajemník, archeolog Václav Jaromír Černý.

Josef Macoun z Vesce u Sobotky patřil k nejstarším kronikářům Jičínska. Díky tomu, že měl rád i Staré Hrady, zdobí veseckou kroniku několik kreseb Vladimíra Holmana. Před nedávnem jsme se s ním rozloučili: zemřel 29. 9. 1985 ve věku 88 let.

Naši jubilanti: 80 let oslavila 1. 3. Marie Karbanová ze Starých Hradů. 65 let se dožily 7. 2. Marie Keblová ze Starých Hradů o Růžena Macková ze Sedliště. 60. narozeniny měl 23. 1. Ladislav Jonáš ze Starých Hradů. Blahopřejeme!

Narození: 7. 12. 1955 se narodila Hana Moravcová a rozmnožila tak počet sedlišťských chalupářů. Srdečně ji vítáme do života!

Sňatky: 8. března 1986 vstoupili ve stav manželský v Děčíně pan Michal Trmal z Trutnova se slečnou Evou Valachovou z Choratic. Blahopřejeme našemu kamarádovi a spolupracovníku osvětové besedy, věříme, že nezapomene na Staré Hrady, kde na zámku odpracoval stovky brigádnických hodin!

Úmrtí: 5. 1. 1986 zemřel Jaroslav Svoboda ze Sedliště č. 8 ve věku 75 let. – 20. 1. 1986 zemřel Václav Plíšek ze Sedliště ve věku 65 let.

V redakci máme několik adres zájemců o koupi chalupy v okolí Libáně. Zájemci o prodej, napište nám


Místo pozvánky

Považujte, prosíme, následující řádky za pozvánky na kulturní akce v zámku Staré Hrady ve 2. čtvrtletí 1986 (samostatné pozvánky nemůžeme posílat):

Výstavy ve výstavní síni na nádvoří: 30. 3.–25. 4. obrazy a grafíka Karla Jílka a Čestmíra Hlavičky; 27. 4.–23. 5. obrazy Jiřího Škopka a medaile zasl. umělce Zdeňka Kolářského; 25. 5.–20. 6. obrazy a grafika Vladimíra Kopeckého; 22. 6.–18. 7. grafika Milana Erazima.

Výstavy v gotické části zámku: 30. 3.– 25. 4. Vladimír Holman – obrazy; 1. 5.–13. 6. Studio 85 (obrazy Jaroslava Volfa a Františka Škody, plastiky Josefa Bucka a Petra Hebera); 15. 6.–31. 7. národní umělkyně Ludvika Smrčková (umělecké sklo a obrazy) a Jiří Ryba (umělecké sklo).

Výstava kroniky Starých Hradů a Sedliště za rok 1985 bude ve dnech 1.–11. května ve 2. patře zámku. Vernisáže výstav začínají ve 14 hodin.

Další kulturní pořady: 1. 5. recitační odpoledne – verše národního umělce Jaroslava Seiferta přednesou Hana Kofránková a zasl. umělec Ota Sklenčka. 25. 5. zasl. umělec Zdeněk Řehoř odhalí pamětní desku herce Karla Poláka a bude si povídat s návštěvníky. 22. 6. pěvecký koncert národního umělce Edvarda Hakena. Začátky pořadů v 15 hodin.

Besedy: 11. 4. bude se členy literárního kroužku besedovat spisovatel Svatopluk Hrnčíř – začátek ve 13 hodin. Besedu s historikem Miroslavem Hatašem o válce 1866 v našem kraji oznámíme zvláštními plakáty a místním rozhlasem. Případné změny se budeme snažit včas ohlásit.


Rašínové z Riesenburka

Erb Rašínů z Riesenburka

Roku 1503 získal tvrz i ves Starou, Sedliště a městečko Libáň Jan Rašín z Riesenburka výměnou za hořické panství se svým příbuzným Janem z Valdštejna.

Rašínové se psali, spolu s příbuznými rody Licků a Jestřibských, podle hradu Riesenburka u České Skalice. Jan Rašín, držitel hrádku u Zásmuk a hejtman kouřimského kraje, zemřel roku 1517.

Syn Petr přikoupil Zliv. Od r. 1523 byl podkomořím královny Anny Jagellonské, od r. 1536 maršálkem královského dvora. Téhož roku zemřela jeho manželka Alžběta (Eliška) z Habřiny. Oženil se podruhé s Annou Bezdružickou z Kolovrat, avšak zahynul již 9. října 1537 v bitvě s Turky u Budína, společně s dalšími šesti tisíci Čechy a Moravany ve vojsku Ferdinanda I.

Ze dvou Petrových synů se Sezima po r. 1538 nepřipomíná. Druhý syn Jan Kašpar se soudí r. 1543 s Albrechtem Šlikem o peníze a zlatý řetěz, který po budínské bitvě předali služebníci mrtvého Petra Rašína Šlikovi a ten je odmítl vydat dědici. 1551 přikoupil Jan Kašpar ves Milkovice, ale 23. 7. 1567 prodal zadlužené panství Kryštofu z Lobkovic na Kosti a Bílině.

Jan Kašpar Rašín měl s manželkou Salomenou z Valdštejna syny Petra Lukáše a Jiřího Sezimu († 1620, potomstvo vymírá 1775 Josefem Ignácem, boleslavským hejtmanem), Alexandra Bohaboje (†1596, mladší syn odsouzen za účast ve stavovském povstání k manství, přenechává panství strýci Janu Maxmiliánovi a r. 1628 opouští Čechy, starší Alexandrův syn Jaroslav Sezima sloužil Trčkům, po povstání odešel do ciziny, ale udržoval s Trčky spojení, v letech 1631–1634 byl prostředníkem mezi Thurnem, tj. Švédy, Valdštejnem. Po Valdštejnově zavraždění vypovídal před císařskou komisí, dostal panství Chotěboř a byl povýšen do panského stavu, jeho syn Ferdinand Jaroslav umírá 1660 bezdětek) a Jana Maxmiliána.

Jan Maxmilián, čtvrtý syn Jana Kašpara, zdědil od svého synovce Jindřicha Bohaboje statky, přestoupil na katolickou víru a tím zajistil existenci svému rodu v habsburských Čechách. Měl dva syny: Adama (r. 1652 povýšen do českého panského stavu, potomci vymírají Apolonií roku 1813) i Jana, hejtmana na Opočně, jenž měl s manželkami Marii Strakovou z Nedabylic, Barborou Hrobčickou z Hrobčic a Johanou Ostroměřskou syny Maxmiliána Jana Rudolfa, Václava Adama, Jana Ladislava a Václava Dominika, jediného, který měl potomky. Ti však zchudli a stali se z nich řemeslníci nebo měšťané. Některým lépe situovaným, kteří dokázali svůj původ, byl v 19. století uznán jak predikát, tak i rytířský stav.

Erb: Rašínové používali na svém modrém štítě erbovní znamení zlatého jezdeckého třmenu. Tento třmen se opakuje i v klenotu, kde leží na paví kytě (t. j. rozprostřeném pavím ocase). Přikrývadla jsou modro-zlatá.


Vladykové z Habřiny

Erb vladyků z Habřiny

Zástupkyní tohoto rodu byla na Starých Hradech Eliška (Alžběta) z Habřiny. Byla manželkou Petra Rašína z Riesenburka a pocházela ze starobylého, ale nepříliš významného rodu, který se psal podle vesnice Habřiny nedaleko Hradce Králové.

Erb: Není znám kompletní, protože malý význam rodu způsobil, že se zachoval pouze ve dvou exemplářích, u kterých chybí jak klenot, tak i jakékoliv náznaky tinktur, jelikož se v obou případech jedná o vyobrazení na náhrobních deskách. Je to deska Elišky z Habřiny, která se zachovala vedle náhrobku jejího manžela právě ve starohradském kostele a deska jejího otce. Podle těchto vyobrazení popsal tento erb i nestor české heraldiky August Sedláček jako štít, v němž se nachází ptačí hlava (blíže neurčitelná) prostřelená šípem.


Menu