Na právní předpisy pak navázaly metodické pokyny, které se pokusily přispět ke zkvalitnění kronik. Po léta se s úspěchem používala příručka Václava Černého Kronikář, jež byla vydána podruhé v roce 1940. V současné době máme k dispozici stručnější brožuru Jaromíra Kouby Na pomoc začínajícím kronikářům (1996). Pro kronikářskou práci stále platí výrok milčického rychtáře a vynikajícího kronikáře Františka Vaváka: "Zlatá věc jest paměti spisovati." Z poznání významu obecních kronik vychází úsilí státního okresního archivu o jejich získání do svých depozitářů. Sleduje tím především potřebu zabezpečení kronik před zničením a zcizením, ale i možnost širšího využití ve své badatelně. I když archiv přirozeně zapůjčuje kroniky obcím pro výstavní a jiné účely a nabízí jim zdarma překopírování těchto materiálů, naráží někde na nepochopení svých záměrů a na projevy nezdravého lokálního patriotismu. V druhé polovině devadesátých let se archivu podařilo soustředit dvě třetiny obecních kronik. Dodejme, že tato instituce pečuje i o pamětní knihy škol, far a spolků.

Vedle těchto materiálů máme v archivu také soukromé paměti jednotlivců, kteří do nich uložili své životní zkušenosti. Jen některé se však dočkaly publikace. Tak třeba známý jičínský písmák Václav Janoušek vydal své Paměti roku 1889 v Návesníkově nakladatelství a později pořídil několik objemných rukopisů, jež jsou uloženy dílem v muzeu, dílem v archivu. Na Jičín svého mládí a zrání vzpomínal na stránkách Jičínských novin (1916-1917) Jan Čapek, v Krakonoši (1923-1924) publikoval své paměti Jan Honys, v katolickém Českém ráji (1937-1942) Štěpán Janďourek. Augustin Seifert vydal v roce 1941 knížku Z dávného Jičína s podtitulem Hrst pamětí a vzpomínek. Další jeho paměti uchovává v originále Archiv Národního muzea v Praze, kde jsou uloženy i obsáhlé paměti historika Karla Kazbundy pod názvem Moje matka, můj otec. Kopie uvedených materiálů jsou k dispozici i v jičínském okresním archivu, ve kterém jsou například dochovány i paměti Ignáce Hyblera z 19. století. V Literárním archivu PNP ve Starých Hradech je možné studovat několikadílné paměti Svatopluka Volfa, z nichž několik ukázek publikovala v denním tisku Jana Hofmanová. Vraťme se však do okresního archivu. Sobotku reprezentují především čtyřdílné paměti Jaroslava Macouna; drobný výbor z nich loni pořídil Karol Bílek (Knihovnička Českého ráje, sv. 15). Řadu soukromých kronik mají i jiná města a obce našeho okresu. Připomeňme na tomto místě alespoň Novou Paku (Jan Havel, Antonín Kotík, Jan Nešpor aj.). Za zmínku stojí ovšem hlavně opis pamětí Karla Záhorského, který v nich líčí své dětství, mládí a podnikatelské aktivity až do šedesátých let 19. století.

Chcete-li se blíže seznámit s uvedenými vyprávěcími prameny, navštivte okresní archiv.

J. Francek

VÝROČÍ: Augustin Miřička

Narodil se 2. prosince 1863. Vystudoval jičínské gymnázium, kde v roce 1881 maturoval a rozhodl se pro studium práv. Od roku 1907 byl profesorem Univerzity Karlovy v Praze a o tři roky později se stal členem České akademie věd a umění. V roce 1926 se stává přednostou Kriminologického ústavu v Praze a v roce 1930 předsedou Mezinárodního kongresu pro trestní právo a vojenství. Ve školním roce 1930/31 byl zvolen rektorem Univerzity Karlovy.

Augustin Miřička se zabýval především trestním právem a trestním řízením. Z jeho nejvýznamnějších děl jmenujme O formách trestní viny (1902), Delikty tiskové ve vědě, zákonodárství a judikatuře (1908), Trestní právo hmotné (1927) a Trestní právo procesní (1932).

Životní pouť Augustina Miřičky se uzavřela před pětapadesáti lety, 1. února 1946 v Praze.

Václav Franc

Společný koncert ZUŠ

ZUŠ Jičín

Vzpomínka stého výročí narození Marie Knobové

Již v letech 1916 - 1920 začala studovat hru na varhany u znamenitého hudebního pedagoga a skladatele profesora Jana Paťhy na učitelském ústavu v Jičíně. Sama též jako dívka s nevšedním nadáním a pílí se cvičila ve hře na varhany a doprovázela lidový zpěv u sv. Ignáce v Jičíně a v kostele v Železnici. Že byl o její hru zájem i mimo Jičín, svědčí vzpomínka pamětníků z Chomutic, kam paní učitelka knobová jezdila hrát každou neděli do tamního kostela.

Koncem šedesátých let začala působit v Jičíně. Její hudba a zpěv obohacovaly chrámovou liturgii a povznášely k upřímné zbožnosti. Rozepsala též pro chrámový sbor v Jičíně u sv. Jakuba veliké množství not, z nichž se dosud zpívá a hraje. Proto i v den jejího pohřbu, při zádušní mši svaté v kostele P.Marie de Sale zpíval na úvod chrámový sbor Requiem Hynka Tomáše z jejího rozpisu.

Začátkem padesátých let než odešla doslova "na den a hodinu" do zaslouženého důchodu, trpěla od školských úřadů mnohá protivenství, ale nikdy se své služby kostelu a Bohu nevzdala. Vždy se neochvějně hlásila ke své víře.

Vysoký věk ji přinesl samozřejmé zdravotní potíže, ale co musíme nesporně ocenit, byla její láska k povolání a vytrvalost. V neděli stačila hrát v Jičíně na třech mších svatých, o poutích či posvíceních i na čtvrté odpoledne ve filiálních kostelích a všude při svatbách a pohřbech. Museli jsme ji obdivovat, že se jí v tak vysokém věku podařilo vystupovat výš jak na vysokou školu - na kůr u sv. Jakuba. Takový byl její výstup v neděli, o svátcích i dvakrát ve všední dny. Zvláště o krásu "májových" se dovedla vzorně postarat.

Až v roce 1991 si ji vzaly do láskyplné péče její děti - dva synové a dcera v Ústí nad Labem. Všem třem dopomohla k akademickému vzdělání, a proto se též o svoji maminku obětavě staraly. Obklopena blízkými zemřela 31. prosince 1995 v Ústí nad Labem odkud byla převezena do Jičína a pochována na místním hřbitově. Bylo to 8. ledna 1996, kdy od rána mrznoucí déšť vytvořil tak kluzkou pokrývku na vozovkách i chodnících, že se mnohý ani nemohl dostat na rozloučení s tak zasloužilou ženou, matkou, učitelkou a varhanicí. Proto budeme se snažit projevit jí vděčnost v sobotu 10. února, v den jejích narozenin, v 8 hodin ráno při mši svaté u sv. Ingnáce v Jičíně.

P. Josef Němec

Loutková scéna Srdíčko

17.2. od 14 a 16 hodin

nově nastudovanou pohádku

Ježibaba Helena

Pověst o vzniku kopce Zebína

Jednorožcův roh v galerii muzea

Podle mytologie byl jednorožec kůň s jedním dlouhým štíhlým rohem uprostřed čela, kterého dokázala zkrotit jen čistá panna. Jediným skutečným jednorožcem je v přírodě nosorožec, jehož roh je bohužel v některých zemích stále považován za léčebný prostředek. Právě z toho důvodu hrozí nosorožcům vyhubení.

Vědci zjistili, že jednorožce lze stvořit i uměle: operativně přenesli základ rohu mláďat antilop doprostřed čela. Tito jednorožci se prý vždy stávali vůdci stáda. Podle britského přírodovědce D.A. uměli tuto techniku již lidé ve starověku a pomocí umělých jednorožců si podrobovali stáda divokých zvířat.

Smetanově zbarvený, spirálově stočený asi metr dlouhý roh, který můžete vidět v galerii našeho muzea, však není ani rohem nosorožce, ani antilopy, dokonce není vůbec rohem. Jedná se o zub (kel) samce narvala, až čtyřmetrového kytovce, žijícího ve studených arktických vodách. Kel může dosahovat až dvou metrů a jeho funkce není přesně známa: jedná se o zbraň, ozdobu samců, či dokonce anténu pro zachycování sonarových vln? Nevíme, jisté je, že ve středověku byl jako léčebný prostředek velmi oblíben a nechyběl v žádné lékárně.

Mgr. Petra Zíková, OMaG Jičín

Pohádka Z pekla štěstí 2

(red)

Jivínský Štefan ve vývoji

Tuze diskutovanou otázkou je verdikt poroty a zda vůbec ten vyvolený má opravdu největší zásluhy, či si Štefana nezaslouží jiný. Soudím, že všichni. Všichni, kteří dělají trochu něco navíc, pro druhé, všem patří ocenění.

Pečlivě zvažovala Štefanská komise 16. ledna a takto rozhodla: V tradiční datum 25. února budou na čtvrtou hodinu do hospody v Robousích pozváni všichni nominovaní. Vítáni budou i ostatní, prostě kdokoli přijde. Tím bude naplněna první štefanská zásada, tedy setkání, možnost popovídání si všech spřízněných duší. Program zajistí jičínské závěsné divadlo, muziku Kotelna band.

Z padesáti nominovaných za dlouhodobé zásluhy vybere devítičlenná porota majitele Jivínského Štefana. Porota je zvolena tak, aby tu byli zástupci všech částí okresu. Nezávidím jí její úkol, tuším už mnoho kritiků a nespokojenců, kterým nepostačí pamětní list. Mohu však prohlásit, že v porotě jsou lidé důvěryhodní. I v kategorii zásluh za rok 2000 se sešlo padesát nominací. Při udílení tu bude naplněna další štefanská zásada, že totiž Štefan patří všem. A taky ho dostanou, formou krásně vyvedeného pamětního listu. Kdo bude držitelem vlastní sošky Štefana, o tom rozhodne náhoda. Jaká, to bude překvapení pořadatelů.

Když jsme pročítali návrhy nominací, poznávali jsme i s jakým potěšením lidé píší o bohulibém dění v jejich okolí. Když jsme mluvili s nominovanými, cítili jsme, jak rádi zavzpomínají a jak je těší, že si jejich práce někdo všiml. To je, myslím, na Štefanovi to hlavní. Omlouvám se všem, kteří nebyli nominováni, ač si to zaslouží. Bylo to tím, že je nikdo nenominoval, některé oblasti okresu (například Novopacko) se nepodařilo objektivně zmapovat. Omlouvám se všem, kteří nedostali sošku, ač jim z hlediska nejvyšší spravedlnosti patří. Děkuji všem, kteří pomohli hmotně, ekonomicky, morálně. Jmenovat se sluší zejména lékárnu ZEA Jičín, Dental Jičín a K-klub.

Seznam nominovaných předáme tisku. Vydáme noviny, které nakreslí slovní portrét všech nominovaných. Budou k dispozici na udílení, v jičínské knihovně, v muzeu v zámku. Těším se se všemi 25. února v Robousích na shledanou.

(prochor)