Český kraj

Bolestné stíny se vyhlazují
i vráska vyrytá slzou slanou
dnes nějak něžná je.
Slavnostně večerní mraky plují
nad sloupem s Marií Pannou.

Vdechuji vůni večerního kraje.

Až v hloubi srdce vím,
nezmizíme marně do noci
jak v šeru mizí dým.

Ty, kraji můj, jsi věčnosti
kamenem úhelným.

Vzpomínka na 28. říjen 1918

Ale tuto velikou radost mně zachmuřila zpráva, že do opuštěných kasáren vnikly kriminální živly a rozkrádaly zásoby šatstva a obuvi. Bylo to jako výstraha, že budoucnost nebude jednoduchá. Na konci války byl v kasárnách umístěn maďarský pluk ze sedmihradského města Karán-Cebeš. Byli to většinou Rumuni, kteří toho dne ráno opustili kasárny, zanechali je bez ostrahy a odjeli do své vzdálené vlasti. V Jičíně se vytvořila občanská domobrana, do níž jsem se také přihlásil a dostal pušku s několika ostrými patronami. Poněvadž jsem nevěděl, jak si s tím počínat, nevystřelil jsem ani jednou a asi po deseti dnech jsem funkci složil, pušku odevzdal a se spolužákem Erbenem jsme odjeli do Prahy dát se zapsat na medicinu. Erben se stal později obvodním lékařem v Ostroměři a jeho syn, také lékař, spolupracoval v Americe s objevitelem umělé ledviny a umělou ledvinu zavedl jako první v Československé republice.

Já jsem ještě před rehabilitací jako student skončil na patologické anatomii, tento obor jsem přenesl do Hradce Králové a ještě nyní jako 98-letý sloužím jako poradce v hradecké fakultní nemocnici.

Univ. prof. MUDr. Antonín Fingerland, DrSc.

Majka Hoferiková

28. říjen

K 28. říjnu

Republika svátek slaví,
radost velkou máme,
jenom to nám radost kalí,
co jí k svátku dáme?

Dáme my jí svoje srdce,
lásku svou, své síly
s přáním, bychom v republice
všichni šastni byli!


Tatíčkovi Masarykovi

Tatíčka jsme kdysi měli
a ač zemřel, vždy ho máme
a na jeho vzácná slova
stále s láskou vzpomínáme.

Pro lid žil a z lidu vyšel,
lid ho stále v srdci chová,
po starých tu lásku dědí
zase generace nová.

Nové proudy nyní plynou,
novým řádům národ zvyká,
nezapomenem' však nikdy
prezidenta Masaryka.


Vzpomínka

Kdyby nᚠtatíček
Masaryk žil,
hned by se rozhněval,
ač dobrý byl.

Bičík by vytáhl z boty,
potrestal všechny ty sloty.
Sešvihal by šmelináře,
k tomu přibral všechny lháře.

Však nechme tatíčka
pokojně spát,
někdo to za něho
udělá rád.

Propojení

O posvícení roku 1884 se zastavil v Sobotce Jaroslav Vrchlický a napsal zde báseň, která měla sedm krát sedm veršů. Nazval ji U pomníku Václava Šolce v Sobotce a sloka pátá vypovídá o tom, co bránilo Šolcovi v rozletu:

Tak v kraji tom, kde dumá Humprecht vážný,
nad naší doby nízkým nevděkem,
kde básníku je stydno člověkem,
kde Nadšení je lektvar fádní, vlažný,
jak orel skován ve přístěnku těsném,
Jsi křídly tlouk´ v tom boji odvěkém,
tř횝 akordů jen taje v nitru plesém.

Cizinče,
sem zbloudiv, bys utrhl, přivoněl a zahodil opět,
bys ke dnu nepohléd, neslyšel
pod vodou zvonů,
nám uvěř, kdož tohoto kraje
citlivě, osudně nosíme značku:
my, kdybychom raziti měli
vzpomínky domovské, nejpokrevnější vzpomínky peníz,
na tomto penízi za truchlým a bludným tvarem,
za mlýnem větrným,
jak tu kdys nad námi stával
a smutnil a smutnil,
za ním by vyhlížel pohled svéhlavě snivý
Václava Šolce.

Tak padl Jsi, skřivane české hroudy!
Však píseň Tvoje zmlklým krajem zní … .
Z té ruky mozolné jde vítězství!
Z těch chaloupek hřmí nové sil zas proudy,
a z bílých růží jako z dědů vrásek
se nová Naděj v nový Život chví,
a šepce kouzlem našich prvních lásek … .

Po těch prvních láskách jakoby se někdy zem slehla. Zdánlivě aspoň. Nejinak to je patrně s láskami literárními. Nepamatuji se, že by někdo z těch, kdož o mně psali a mě klasifikovali, byl dovedl můj literární rodokmen až k Jaroslavu Vrchlickému. A přece tam, až na sám počátek, k tomu mému očarování básníkem, tento kolos patří. Píšu "kolos" a neberu to slovo nadarmo, podnes dovedu poznovu pocítit silný hmat, kterým to tenkráte před půl stoletím po mně sáhlo.

Za Šrámkem putujeme do archivu v Sobotce a za Vrchlickým dnes na Staré Hrady, kde je uchovávána jeho nesmírná řada krásných veršů v rukopisech. Šrámek napověděl, proč chodit právě sem. Zde je básníkova pracovna s knihovnou i ten kajzrrok. Chodím sem rád, snad proto, že doufám, že se s Mistrem potkám a poděkuju mu za Šolce i Šrámka. Zatím jsem to štěstí neměl. To je také důvod, proč se sem vracím po klikaté silničce, které ledacos promineme. Díky tedy za milou okresku, která má to neobyčejné poslání, že spojuje velikány české poezie.

Radko Bílek

Komunální volby 1998

Kopidlno:
starosta: Zbyněk Smolík
zástupce starosty: Miroslav Kout
členové zastupitelstva: Jan Gottwald, Jaroslav Jaroš, František Kotlář, Jiří Machula, Jozefína Militká, Miloslava Uzlová, Miloslav Veselý

Libáň:
starosta: Jan Šesták
zástupce starosty: Josef Stránský
členové zastupitelstva: Jaroslav Havel, Vladimír Ježek, Roman Jonáš, Zdeněk Lemberk, Vladimír Stoklasa, Petr Stránský, Vít Šimůnek, Milan Valnoha, Josef Vlk

Markvartice:
starostka: Dagmar Karlová
zástupce starostky: Břetislav Kůžel
členové zastupitelstva: Miloš Bláha, Miloslav Janatka, Jaromír Jenček, TomᚠJudl, Jana Melicharová, Milan Mlejnek (Příchvoj), Milan Mlejnek (Skuřina)

Sedliště:
starosta: Bohumil Císař
zástupce starosty: Karol Bílek
členové zastupitelstva: Vlasta Keblová, Jaroslav Linhart, Jaroslav Macek, František Svoboda, Hana Šolcová

Staré Hrady:
starosta: Josef Miclík
zástupkyně starosty: Jaromíra Kánská
členové zastupitelstva: Josef Boček, František Kebl, Jiří Matas, Václav Plíšek, Milan Šíba

Složeni obecních zastupitelstev v dalších obcích přineseme příště.

Miloš Gerstner – Staré Hrady – říjen 1998

Dnes zahajuje svoji výstavu obrazů ve Starých Hradech Miloš Gerstner. Malíř – ale taky bych mohl říci doktor veterinář, starosta obce Benecko a dál pokračovat výčtem jeho aktivit a zájmů. Ale zůstaňme u toho malíře a jeho současné výstavy.

Výstava je pro každého výtvarníka bilancí jeho tvorby za uplynulé období. Umožňuje mu – a taky návštěvníkům – posoudit, nakolik se mu podařilo realizovat své záměry, a v konfrontaci se staršími pracemi si uvědomit, nakolik pokročil na obtížné cestě malířské tvorby.

Bilance práce je racionální činností, ale krom toho dává výstava autorovi nádherní, pocit uspokojení z dosaženého. Vědomí úspěchu, dobře udělané práce je pro každého důležitou součástí života, a už jej tvoří výsledky profesní nebo zájmové činnosti.

Pro Miloše Gerstnera je v tomto okamžiku krásným pocitem, že vystavuje své obrazy ve Starých Hradech. Jejich zdejší prostory nejsou běžnou výstavní síní – je v ní historie a taky atmosféra obrovského úsilí lidí, kteří jim vrátili život.

Nám, divákům, dává autor sám sebe k dispozici – dává nám právo poznat ho niterně a taky posoudit jeho práci. Odnést si poznání a zážitky, které budou ovlivněny nejen jeho obrazy, ale současně také naším cítěním, osobním názorem, pocity vzbuzujícími vzpomínky, nálady, radosti nebo smutek.

Celý rozsah nebo soubor subjektivních pocitů, které v nás vyvolává setkání s výtvarným dílem, je nakonec rozhodující pro nᚠnázor – a hlavně pro intenzitu zážitku. Ovšem osobní zážitek a radost ze setkání jsou podmíněny schopností a také ochotou vnímat a přijímat to, co je nám nabízeno. Také je možno přijmout názory profesionálních kritiků a historiků umění nebo přistoupit na běžně přijímané názory, co je moderní a co ne – co je a co není uměním.

Nemám internet a nestihnul jsem navštívit knihovnu a v naučném slovníku si vyhledat heslo UMĚNÍ, abych ho zde mohl citovat. Snad se vlastním názorem přiblížím k významu tohoto slova:

Je to schopnost ztvárnit motiv tak, aby bylo vyjádřeno mnohem více než pouhý záznam – aby byl obohacen vlastním zážitkem, názorem a byl schopen přinést nejen svému tvůrci, ale hlavně širokému okruhu lidí hluboký zážitek, obohacení citového života – a v tom nejlepším – vědomí, že jsem se setkal s krásou. Obdivuji ty, kteří jsou schopni rozhodovat veřejně o tom, co umění je a co není.

Jsou nesporné umělecké hodnoty – platné a respektované, a jsou artefakty opěvované v katalozích, jejich autoři jsou označováni za výjimečné umělce – a já nemám chu se na ně dívat. Možná, že tady je ta hranice, kterou nemohu překročit, a divím se, že ji nedovedli překročit mnozí současníci impresionistů, fauvistů, kubistů.

A pak si uvědomím, jak je dobře, že existují díla, která mi přinášejí radost a potěšení a o kterých můžu říkat, že jsou krásná. Protože vím, jak moc se liší názor a vkus ovlivněný zkušenostmi, znalostmi vnímat, zdráhám se vynášet veřejné hodnocení a ponechávám na divákovi, aby do setkání a poznávání vstoupil sám.

Ale abych taky něco řekl o Miloši Gerstnerovi. Snad nejpodstatnější je, že maluje rád. A všechno, co maluje, maluje s chutí a realisticky. Je si vědom, že realistické malování je zlehčováno zprofanovaným pojmem socialistický realismus. Samozřejmě zná a ví o současných i módních směrech, ale také ví, že všichni – nebo jistě většina významných umělců, napřed dokonale zvládli realismus a potom postupně dospěli k jiné formě vyjádření. Vážím si u Miloše Gerstnera toho, že nepředstírá. Sám říká, že bude pořád malovat a počká, až to přijde více méně samo, i kdyby to mělo trvat dlouho nebo kdyby to nemělo přijít vůbec. A tak nepochybuji, že bude malovat pořád s radostí a pro radost sobě i těm, kdo mají jeho obrazy rádi.

Maluje krajinu – ale u něj krajina je všechno, co s ní souvisí. Široké rozhledy, detailní pohledy, dvory, zdi, ale i hnojiště, špalky se sekerou – náměty, které dovede ztvárnit snad jen on. Pokud si uvědomíte, že žije na Benecku, překvapí vás možná, že Krkonoše jsou v jeho tvorbě zastoupeny poměrně málo. Není to tím, že by si neuvědomoval krásu hor, neviděl a nevnímal proměny denních a ročních nálad nebo dokonce, že by je neuměl namalovat. Důvod je zcela jinde. Miloš Gerstner je hluboce vázaný na přátelské vztahy. Vždycky zdůrazňuje, že patří do společenství podkrkonošských malířů. A společnost přátel je jeho tvůrčím prostředím. Někdo potřebuje k tvorbě víno, on přítomnost přátel. Postavit si stojan mezi nimi a malovat. A protože tahle setkání se dělají převážně jinde, jsou jeho obrazy odtamtud.

Ve společenství malířů patří Miloš Gerstner k velmi oblíbeným členům, protože je kamarád, má smysl pro humor, vtipnou nadsázku. Když se po čase sejdeme, máme si toho dost co říct. A protože jsou mezi námi někteří dost řeční, neomezuje je svým nárokem na vyprávěčský čas, ale vstupuje do rozhovorů krátce, vtipně a opravdu trefně – tak, jak to dovede jen on. A nám se to moc líbí.

Smysl pro nadsázku, humor, vtipný nápad se u Miloše Gerstnera projevuje i v jeho malování. Není nic neobvyklého, když namaluje obraz na dveře od skříně, na víko nebo – jak má v poslední době v oblibě – na dvířka od ledniček získávaná na skládkách. A pak dodává, že zbavuje prostředí odpadu a že když si někdo takový obraz pověsí doma, izoluje si zároveň tepelně byt. A taky těm obrazům říká šedesátka, osmdesátka, stodvacítka – to podle toho, jaký obsah měla ta lednička. Někteří z vás jistě byli na jím zahajovaných výstavách svědky odhalování nového obrazu, vyhlášení nového malířského směru či vyslechli přednášku o racionálním malování obrazů. Na současné výstavě taky najdete jeho autoportrét – historizující autoportrét namalovaný tak, aby odpovídal zámecké atmosféře výstavního prostoru.

Tyhle jeho počiny nejsou schválnostmi ani pózou, je to jeho přirozený vztah k nadsázce a humoru. Není to humor ani šibeniční, ani anglický – je to styl Miloše Gerstnera.

Zmínil jsem se už o četných zájmech a aktivitách Miloše Gerstnera. Dalo by se o nich mnohé říct. Ale za všechny alespoň o redigování nebo spíš o tvorbě zpravodaje obecního úřadu Benecko, který nese hlavičku POSEL z pod Žalého. Je to spíš hezký a zajímavý časopis než účelová tiskovina. Čtenář v něm najde nejen informace o dění v obci a o činnosti zastupitelstva, ale i zajímavosti z obecní kroniky, vzpomínání pamětníků a vyprávění současníků. To všechno v pěkné grafické úpravě, s množstvím fotografií a jazykově vytříbené. Tak krásnou češtinu bych spíš čekal v literárním díle. V časopise místního významu vycházejícím v malém počtu výtisků je velmi milým překvapením. Vzdávám úctu jeho tvůrci.

Pokud jste se s ním někteří ještě nesetkali, tak Miloš Gerstner je tento muž.

Radomír Pacina

Pěvecký sbor Foerster

V úvodní části koncertu zazněly skladby Adama Michny z Otradovic, Giovanni Palestriny, Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka, dále pak Johannese Brahmse a Josefa Bohuslava Foerstera. Nechyběly ani známé lidové písně. Slavné sbory Květiny bílé po cestě z opery Rusalka a Proč bychom se netěšili z opery Prodaná nevěsta byly vyvrcholením koncertu. Profesionální výkon členů sboru, citlivé, jímavé či hravé pojetí jednotlivých písní upoutalo přítomné vděčné posluchače. A tak ti si rádi společně se sborem zazpívali v přídavku ještě jednou Proč bychom se netěšili.

Děkujeme sboru za hezký zážitek. A těšíme se na další setkání i na novou výstavní sezónu 1999.

Irena Škodová

Klavírní koncert ve Starých Hradech

Koncert zahájila Kateřina Žáková přednesem Bagatel a Impromptus Bedřicha Smetany a méně známé vynikající Malé svity Jaroslava Ježka. Svým uměním prokázala, že je nejen vynikající studentkou, která se dokáže jemně vcítit do přednesených skladeb, ale i dobrou kandidátkou pro letošní Smetanovskou klavírní soutěž.

Prof. Josef Picek přednesl náročnou skladbu J. B. Foerstera pro klavír "Jičínskou svitu", kterou skladatel věnoval svým milým jičínským přátelům. Již části svity – V Jičíně, Železnice, Libosad, Prachovské skály – a originální hudební ztvárnění napovídají, čeho se svita týká. Potom zazněla část Poetických nálad A. Dvořáka (Na starém hradě a Backchanale) a závěrem část Snů B. Smetany opět s hradní tématikou Před hradem a Slavnost českých venkovanů. Dík vynikající technice a procítěnému přednesu vyjádřil prof. Picek svým interpretačním uměním vše, co skladatelé do svých děl vložili. Koncert byl pro všechny přítomné velkým zážitkem.

Jarmila Šedivá

Ohlédnutí za kulturní sezonou 1998

Podrobněji jsme se také nezmínili o zajímavé výstavě obrazů Milana Eberla (náboženské motivy malované převážně na dřevě), doplněné koncertem smyčcového kvarteta (Jaroslav Bohdal, Zdeněk Jiroušek, Jana a Jiří Zajícovi) ani o výstavě východočeského krajináře Václava Macháně z Chocně – oba páni "zahajovači" nám neposlali slíbené příspěvky.

Musíme připomenout i hezké kulturní odpoledne 19. září, kdy ve Starých Hradech konala vernisហvýstavy kreseb jičínského amatérského malíře Jiřího Qida Valtera. Autor chalupaří v Bukvici, a tak zde nechyběla řada motivů z Jičínska. Vernisហpak pokračovala koncertem vokálně instrumentálního souboru dětí při Základní škole Praha 9 - Horní Počernice. Vystoupení nám zajistil ředitel školy a dirigent souboru dr. Petr Krejza, sedlišský chalupář. Bylo požitkem sledovat hezké výkony a hlavně nadšení malých muzikantů, kteří přislíbili další návštěvu zámku.

Musíme rovněž poděkovat všem umělcům, kteří věnovali zámecké galerii svá díla. Byli to téměř všichni letošní vystavující a zvláště nás těší řada nových "portrétů" starohradského zámku od MVDr. Miloše Gerstnera a Jiřího Valtera, s nimiž naše čtenáře ještě seznámíme v příštích číslech.

Končíme tedy další úspěšnou sezónu. Nemohli bychom ji uskutečnit, kdyby nebylo obětavých účinkujících, kteří již řadu let vystupují ve Starých Hradech bez nároku na honorář (znovu a znovu děkujeme Haně Kofránkové, prof. Josefu Pickovi, loutkáři Janu Řezníčkovi atd., atd.), kdyby nebylo ochotných a věrných spolupořadatelů (zvláštní dík patří paní Ireně Škodové z Libáně a panu Ladislavu Tuláčkovi ze Starých Hradů), kdyby nebylo diváků těchto kulturních akcí, kteří pravidelně přicházejí a přijíždějí, často z velké dálky, a kdyby konečně nebylo hezkého prostředí na zámku a v jeho okolí, o což se starají především pánové Josef Miclík a Václav Stejskal.

Dík všem – a nashledanou v příštím roce!

Eva Bílková

Vzpomínka se vrací do Starých Hradů

Když jsme na nádvoří, kde jsme měli hrát, připravovali scénu, loutky, rozhlas, osvětlení, chtěli se všichni členové co nejlépe zhostit svěřeného úkolu. Mně asi vzhledem k stáří svěřili úkol přece jenom menší. A tak jsem se rozhlížel po nádvoří muzea a nevím proč, ale moje vzpomínky se vrátily do Starých Hradů na nádvoří zámku. Asi to bylo podobnou velikostí nádvoří v Trantu a ve Starých Hradech. Napadlo mně – stovky kilometrů od domova, kolik kulturních akcí bylo uskutečněno malou Osvětovou besedou Staré Hrady. Kolik tam účinkovalo souborů ze zahraničí i našich, kolik bylo setkání s našimi předními umělci.

A tak daleko od domova upřímně děkuji všem členům Osvětové besedy, kteří o to mají zásluhu.

Josef Hlaváč, Jičín

Ahoj, spolužáci!

Motto:
My k naší Alma Mater mládí
navracíme se s díky v srdci rádi …

Díky organizátorům Mařence Purkrtové-Sedlaté, Věrce Purkrtové-Semiánové a Mařence Vavruškové-Grosmanové se tímto dnem stalo 12. září 1998. Tentokrát se nás sešlo přes dvacet, více než před pěti lety, omluvila se Jana Vitásková. Od posledního setkání zemřela spolužačka Marie Křivánková-Mlejnková, takže již dvanáct spolužáků nenávratně chybí mezi námi (viz článek v LSK 1994, č. 1, s. 7).

Samozřejmě naše kroky směřovaly především ke škole, pěkně opravené k loňskému 100. výročí jejího postavení. A vida, učitel národů J. A. Komenský coby busta nad hlavním vchodem do školy se mohl podivovat trochu rozpustilému kolektivu starších žáků. Již nás nefotografoval pan Špína, který před časem zemřel a na kterého jsme též vzpomněli. Fotografování kolektivu naší třídy se věnovali spolužáci, např. Míla Kemr. To bude jistě bezprostřední snímek! Děkujeme, Mílo!

Ale pozor, nᚠazimut tentokrát směřoval do Starých Hradů na zámek, kde nás již očekával pan kastelán, redaktor LSK, správce pracoviště LA PNP, starosta Sedliště a promovaný historik v jedné osobě pan Karol Bílek. Mnozí z nás byli zde v opraveném prostředí zámku poprvé. Tím zajímavější bylo vyprávění, jak vlastně nadšenci, místní lidé pod vedením pana učitele Holmana, zámek postupně dali do pořádku. Zhlédli jsme též výstavy, a to v gotické části obrazy Václava Macháně a v arkádách práce Evy Vencovské. Navštívili jsme i obnovenou svatební síň a samozřejmě další zajímavosti: v prvním patře výstavu ze sbírek bystřického rodáka Jiřího Tobiáše a zaujaly nás modely a kresby chalup pana Jaroslava Marka, mistra kominického z Libáně. Zašli jsme také do pracovny básníka Jaroslava Vrchlického s množstvím knih a jeho osobních věcí. Prohlídku jsme zakončili v knihovně spisovatele Aloise Jiráska a v místnosti, kde se nacházejí věci z osobní pozůstalosti spisovatelky Elišky Krásnohorské.

Čas však pokročil a my se odebrali do zámecké restaurace. Pohoštění bylo výborné. Kdosi prohlásil: Jsme jako na svatební hostině! Samozřejmě, že beseda zvaná třídnická hodina se nesla v úsměvném tónu, kdy jsme si řekli, že nebudeme mluvit o nemocech. Tato myšlenka byla ne zcela dodržena, vždy jsme se mohli poučit např. z vyprávění Dáši Jonášové: Trpěla jsem záněty průdušek, ale od doby, kdy se otužuji tím, že denně plavu v bazénu, je po zánětech.

Milí spolužáci, z našeho vyprávění jsme jistě získali dobrý pocit, ba i útěchu a poučení, také chu k žití. Promiňte, není možné všechny myšlenky zaznamenat, ale dovolte mi vzpomenout alespoň na některé z mozaiky naší besedy.

Jak je důležité učit se nejen českému jazyku, ale zejména angličtině, zdůraznil Jirka Buchta, protože pobýval delší dobu na montážích v Sýrii. Rovněž ing. Zdeňku Kozákovi, CSc., se vyplatila znalost anglického jazyka, jinak by se jistě nestal poradcem pro marketing a spolupráci s Holandskem.

Přec jenom jsme již v pokročilém věku a mnohým z nás již zemřel partner. V tomto případě je důležité vyrovnání se s touto životní zkušeností a nepodléhat. Život jde dál, říká Jirka Buchta. Vyučil jsem se cukrářem a nyní si vařím, peru, uklízím sám, zvykl jsem si. – A nebo je možné najít si náhradu, v tomto směru jsme fandili Mirkovi Bártovi, který jako vdovec žije s přítelkyní. Jarce Zemánkové zemřel již druhý manžel, musela se tedy dvakrát vyrovnávat s tímto osudem.

Je dobré, že nás obklopují vnuci a vnučky, dobří lidé, ti pak pomáhají překonávat životní nesnáze.

A teď z jiného soudku. Velice dobrou myšlenku řekl Olda Kužel, který je hudebním pedagogem. Totiž že ty mladé je nutné podržet a přidržet např. u hudby, ne aby si prováděli jen to, co sami chtějí. Olda pozvedl k úsměvu naši besedu svým svérázným vyprávěním i o tom, jak se stal modelem postavy prezidenta Jelcina pro muzeum voskových figurin v Praze.

Také četných taškařic bylo vzpomenuto, i té nejoriginálnější: Víte, co se stalo s třídní knihou, když se v ní v několika poznámkách objevilo moje jméno? Tenkrát se ztratila, prozradil Míla Kemr. Mílo, budiž ti odpuštěn přestupek i směrem k tehdejším pedagogům, je již promlčen.

Je třeba se zmínit a trochu vyznamenat dvě spolužačky z našich řad, a to Olgu Tesařovou a Aničku Sádovskou. Obě mohou být promovány na první prababičky v naší třídě.

Ale i slzy dojetí se objevily v našich očích, snad z nostalgie, že vše má svůj konec. I naše setkání se chýlilo ke konci. Dovolte mi v závěru citovat slova Dáši Jonášové: Buďte zdrávi, život je krásný! Nu a bylo odhlasováno většinou z nás, že se sejdeme za rok, druhou sobotu v září.

Takže ve zdraví nashledanou!

Jarmila Havelková-Kyzivátová

Bohumil Slavík

Květena dvou rybníků na Libáňsku

Severní polovina Libáňska, která se vyznačuje poměrně členitým reliéfem krajiny s náhorními plošinami, svažitými terény a sítí údolí potoků, nemá z uvedených důvodů mnoho rybníků. Proto i s charakteristickou rybniční květenou se setkáváme v tomto území jen ve velmi ochuzené formě. Přesto některé rostlinné druhy, jak dále uvidíme, stojí za povšimnutí. Kromě toho i výčtem dalších druhů si doplníme celkový obraz o flóře kraje, který jsme si začali načrtávat již v předchozích devíti příspěvcích. Navštívíme tentokrát dva rybníky, jeden přímo ve Starých Hradech, druhý asi 2 km západněji u dvora Milkovice.

K prvnímu rybníku, který je asi 120 m dlouhý a leží v nadmořské výšce 230 m, se dostaneme cestou přímo od starohradského zámku. Acidita (pH) vody rybníku byla podle mého měření 11. října 1998 (rybník byl zčásti vypuštěn), 7,0–7,1, tedy neutrální. Ve své horní části je zarostlý dosti daleko od břehu bohatým porostem orobince širolistého (Typha latifolia), s typickými plodenstvími v podobě doutníků. Z rybničního dna mezi orobincem vyrůstá, i když v mnohem menším množství, poněkud vzácnější kamyšník přímořský (Bolboschoenus maritimus), s ostře trojhrannou, někdy až přes 1 m vysokou lodyhou. Ve vodě při břehu se setkáme ještě s dalšími rybničními rostlinami žabníkem jitrocelovým (Alisma plantago-aquatica) a vysokou trávou zblochanem vodním (Glyceria maxima), s bohatým, až několik dm dlouhým květenstvím. Více rostlinných druhů najdeme v pobřežní vegetaci, lemující vodní hladinu. Roste tam např. značně jedovatý pryskyřník lítý (Ranunculus sceleratus), jehož obsahová látka protoanemonin zabíjí sice mikroorganismy a plísně, což by se mohlo zdát užitečné jako antibiotika, ale může usmrtit i ryby, ovce, skot a dokonce člověka, v malé koncentraci může způsobit na pokožce přinejmenším nepříjemné puchýře. Dále tam roste dvouzubec trojdílný (Bidens tripartita) a severoamerický dvouzubec černoplodý (B. frondosa), který během posledního půlstoletí zdomácněl na většině území našeho státu, pcháč zelinný (Cirsium oleraceum), vrbovka chlupatá (Epilobium hirsutum), tužebník jilmový (Filipendula ulmaria), karbinec evropský (Lycopus europaeus), kyprej vrbice (Lythrum salicaria), křehkýš vodní (Myosoton aquaticum), máta vodní (Mentha aquatica), rdesno obojživelné (Polygonum amphibium) a šišák vroubkovaný (Scutellaria galericulata). V pobřežních křovinách (mj. s vrbou košíkářskou – Salix viminalis) se proplétají dvě liány – opletník plotní (Calystegia sepium) a chmel otáčivý (Humulus lupulus).

Pro tuto lokalitu je pozoruhodný výskyt přesličky největší (Equisetum telmateia). V Evropě roste 10 druhů přesliček a právě tento druh dosahuje největších rozměrů. Podobně jako naše přeslička rolní vytváří brzy zjara bělavé plodné lodyhy, vysoké nejvýš 50 cm a nesoucí na vrcholu 4–8 cm dlouhý výtrusnicový klas. Zato později vyrostou z plstnatého oddenku letní sterilní lodyhy, bohatě větvené a dosahující někdy výše až přes 150 cm. Na světě mimo Austrálii a Oceánii roste kromě zmíněných desíti evropských dalších asi 20 druhů přesliček, z nichž některé mají lodyhy ještě mnohem delší, např. tropická jihoamerická liánovitá přeslička obrovská dosahuje délky až 12 m. Na tomto místě bych rád upozornil čtenáře, že všechny druhy přesliček jsou jedovaté, některé více, jiné méně, např. jmenovaná přeslička největší obsahuje glykosid ekvisporosid. Přesto si jistě pro svou výjimečnost zaslouží ochranu. Vždy zdaleka ne na celém území našeho státu se mohou obyvatelé s tímto rostlinným druhem setkat, chybí např. v celých jižních a západních Čechách, v prostoru jižně od Prahy, kromě Telečska na celé Českomoravské vrchovině a jinde. Nejhojnější je na východní Moravě, kde navazuje její výskyt na výskyt ve slovenských Karpatech, v Čechách se s ní setkáme především v okrajových územích Severočeské křídové tabule, zvláště v Českém ráji, a jak ukazuje připojená mapka (obr. 1), výskyt v okolí Starých Hradů (znázorněno černě vyplněným čtvercem) tvoří nejjižnější okraj arely s centrem v Českém ráji. (Kromě zde uvedené lokality jsem ji uváděl též v příspěvku I, II, V a VI). V detailu sledováno, lokality od Semil a zvláště od Turnova zčásti kopírují terasy mladotřetihorní a pleistocenní Jizery, jakož i výstupy vápnitých jílů a slínů. Druh dobře indikuje sesuvné půdy.

Austrálie v zimě

Byly to často nedozírné roviny a kolikrát jsme jeli celý den a nespatřili stavení, natož člověka. Někdy ani auto, a to jsem si říkala, že bych se ráda učila jezdit za takových podmínek. Aspoň bych neměla obavy, že to do někoho nebo něčeho napálím. Ohromné hory, co se podobaly středověkým hradům, vybudované přírodou, staré tisíce, miliony let. V jednom takovém úchvatném místě, do kterého jsme dorazili po dlouhé, krkolomné jízdě a takřka po "čuchu", celé pohoří bylo ve velkém kruhu jako zářivý zlatý prsten, velice vyšperkovaný špičatými kvádry. Bylo to pohoří vytvořené ohromným meteoritem, který stvořil výbuch kapacity sta atomových bomb. Jsem ráda, že jsem nebyla v tu dobu nablízko, aspoň doufám.

Projeli a prošlapali jsme skaliska červená i zlatavá a vůbec barev všelijakých, také jsme narazili na aboriginské malby a kamenem vytesávané znaky a tvary tvořené před mnoha tisíci lety. Ani ti domorodci sami neví, co znamenají. Koupali jsme se pod vodopády, kde je stále pěkně čistá voda, jaká se na mnoha místech na světě již nenajde. V tropických řekách a tůních bylo nebezpečné jít do vody obývané krokodýly, a tak i přes pěkná vedra jsme dali v tom případě přednost sprše, buď někde v kempu, a nebo v našem putovním náklaďáku, tedy domě na kolech.

Ve slavném Národním parku Kakadu jsme strávili krásný týden zrovna po době dešů, a tak mnohá území byla nepřístupná. I vypravili jsme se na túru po vodě a poprvé jsme spatřili pěkné krokodýly kusany docela zblízka. Je to neuvěřitelné, že mohou vyskočit i jeden a půl metru do výšky z vody za potravou. Jezera porostlá lekníny a lotusy byla navíc zkrášlena vodními ptáky ladných tvarů. Kolikrát se hašteřili o ryby, každý se snažil hlídat lovící území, byla to veselá podívaná, ale až uhodí velká sucha, která přijdou každým rokem, a řeky a jezera kolikráte velkých rozměrů vyschnou, budou to smutné časy a mnoho jich to nepřežije. Ptáci jsou na tom ještě docela dobře, protože přelétnou do jiných území, kde je možné vidět nějakou tu vodu z výšky, pozemská a vodní zvířata jsou na tom v tu dobu špatně. Taková je ale příroda na velkých územích Austrálie a člověk, hlavně farmář s ovcemi, k tomu přispívá kácením stromů. Snad se jich už dost poučilo ze situace.

Letěli jsme nad Kakadu malým letadlem, pohled z výšky na pohoří a vodopády byl úchvatný. Dále jsme letěli helikoptérou nad zvláštním pohořím Bungle Bungle v západní (Western) Austrálii. Jednou jsem je malovala více méně podle své představy a vyneslo mi to cestu do Evropy po 21 letech. Takže to byl velký sen vidět je ve skutečnosti. Zážitek to nadosmrti. Využila jsem mých "životních úspor" k tomuto uskutečnění svého snu a vůbec toho nelituju. Austrálie mi ještě více přirostla k srdci.

Takže jsme podnikli výlety na pár ostrovů a z nich byl snad nejvýznamnější Fraser Island, který je největším pískovým ostrovem na světě. Písek je v době nízké vodní hladiny (odlivu) pěkně tvrdý a promění se v dálnici. Byl to dobrý zážitek projíždět se podél mořských vln. Při přílivu to je ale nebezpečné. Vlny tam mají velkou sílu, a tak cestovatel musí sledovat, co se děje s vodou a pískem. Nezahrabali jsme se, Bruno to zvládnul výtečně.

Účastnila jsem se záchrany nově vylíhnutých želviček, uvíznutých v písku. Nosila jsem je do vody, bylo to ale vysilující, protože je vlny zase nosily zpátky na písek. Šlo to kolem dokola více jak dvě hodiny, a to se kolem už shromažďovali draví ptáci a divocí psi Dingo, se kterými je na ostrově problém, protože lidi kolikrát po sobě neuklidí zbytky jídla, i když jsou odpadkové koše nablízku. Někdy i ty Dingo krmí, takže oni už nechtějí ani lovit, jenom vymáhají jídlo od lidí …

Teď tady je již léto a konec školního roku. Měla jsem spoustu práce s vysvědčením a závěrečnou výstavou pro 150 dětí ve škole, kde vyučuji. Také jsem jakýmsi zázrakem zvládla svou sólovou výstavu v Sydney. Byly to ale obrazy, které jsem většinou začala po svých cestách konaných před odletem do Evropy. Dokončila jsem je po příjezdu. Nové náměty se prozatím na plátno nedostaly, bude to trvat delší dobu. Zajisté Vám o tom dám vědět. Budu ráda udržovat kontakt ….. Stejně tak bych to mohla říci o Brunovi.

Posíláme Vám mnoho pozdravů a stále vzpomínáme, jak jste k nám byli milí a jak je tam u Vás krásně.

Sydney 6. 12. 1997

Dagmar Hoffmannová a Bruno Tucci

Z vašich dopisů

Již asi tři týdny se připravuji, že Vám napíšu a pošlu Vám tu naši písničku o Libáni. Jsem ročník 1925 a pocházím ze Zlivi. Také naše třída se schází. První setkání jsme měli po čtyřiceti letech v libáňské škole a potom jsme šli do Starých Hradů. Bylo nás hodně, dokonce i paní učitelka Havlová a pan učitel Španihel. Další setkání bylo v Libáni v Radnici, a tam nám Máňa Kuželová četla z Listů starohradské kroniky. Moc se mi to líbilo a od té doby je odebírám, vždycky se na ně moc těším. Jejich zasílání mi tenkrát zařídil Karel Chaloupský. Letos jsme byli na setkání už podeváté a ještě jsem žádné nevynechala.

V posledním čísle se mi moc líbil ten Vᚠčlánek, četla jsem ho už několikrát. Dobře se pamatuji, když Naši milou Libáň hrávali v rádiu, líbila se mi tak, že jsem si ji napsala a dodnes ji mám. Možná, že nejsem sama a že Vám ji už poslal někdo z Libáně. Přeji Vám vše nejlepší, hlavně zdraví a ještě hodně dalších setkání v Libáni i ve Starých Hradech.

Míla Kulhavá-Adamcová, Děčín

Děkujeme oběma čtenářkám za dopisy a na závěr otiskujeme hledaný text Pochodu libáňských rodáků, který na slova Viléma Neubauera složil Jaromír Kolárský.

Ta naše milá Libáň v údolí,
do ní se vrací každý rád,
nás láskou hřeje,
vstříc se nám směje,
v ní každý cítí se znovu zas mlád.

Tam srdce toho nikdy nebolí
kdo na Horách se v lásce smál
a odkud borovičku známou zřel
když osud v cizinu ho odnášel.
Na Libáň svou smutně se zadíval
a volal k ní: Vzkvétej nám dál a dál!

I po letech tu Libáň bude stát,
vždy znovu plát v ní bude máj,
ve vůni květů
na podiv světu
ji jaro v krásný zas promění ráj.

My na ni všude budem vzpomínat,
na dětství svého sladkou báj,
nᚠcelý život navždy spjat je s ní,
jí pozdrav patřit bude poslední.
Tu Libáň svou spatřil by každý rád
až ze světa se bude ubírat!

Staré Hrady v tisku

– Snímek pomníku padlých v Sedlištích otiskly Muzejní noviny Jičín (říjen 1998).

– O výzdobě starohradského kostela se zmínily Literární noviny č. 36/98; velký článek PhDr. Jana Chlíbce na toto téma byl v časopise Umění č. 1–2/98.

– Článek Františka Táborského z našeho časopisu z roku 1994 o pomístních jménech na katastru Sedliš recenzuje sborník Acta Onomastica z roku 1997.

– Svůj vztah ke Starým Hradům prezentují K. Bílek v ročence Kruhu přátel muzea Varnsdorf, E. Bílková v Novinách Jičínska 19. 10. a v časopisu Od Ještěda k Troskám č. 5–6/98, E. Bílková ml. v Novinách Jičínska 9. 9., J. Bílková v časopise Czechoslovak History Newsletter č. 2/98, Vl. Macura ve Tvaru č. 18/98. V Novinách Jičínska 17. 10. je zaznamenán vztah Adolfa Branalda z pera V. Krejči, v Místních novinách Podbezdězí č. 10/98 píše O. Šumberová o vztahu Jiřího M. Paláta, Lidové noviny 14. 11. připomínají starohradského rodáka Karla Poláka a Josef Pavlík upozorňuje v Novinách Jičínska 24. 11. na výročí úmrtí našeho spolupracovníka Františka Škody.

– O dojmech z návštěvy pracovny Elišky Krásnohorské ve Starých Hradech píše Vlastimil Krejča v Novinách Jičínska 8. 10.; archivní fondy uložené ve Starých Hradech připomínají Knihkupec a nakladatel č. 6, 7–8 (zprávy o archivu Svazu českých knihkupců a nakladatelů), Lidové noviny 4. 11.–6. 11. (TomᚠZahradníček píše o O. Sedlmayerové a T. G. Masarykovi), Alternativa nova č. 9–10/98 (Libor Pavera hodnotí bibliografii Karla Poláčka), Rodina a škola č. 8–9/98 (Karel Rýdl upozorňuje na Eduarda Štorcha) a Lidové noviny 5. 12. (Jaroslav Kašpar připomíná Boba Hurikána).

Drobné zprávy

Dr. Jan Wagner vyprávěl 5. října na stanici Vltava Českého rozhlasu i o svém vztahu ke Starým Hradům, kam často zajížděl jako pracovník literárního archivu Památníku národního písemnictví. Na Svobodné Evropě vyprávěla o Starých Hradech spisovatelka Jana Červenková.

Starohradskou zámeckou galerii obohatili svými dary malíři Václav Macháň, Miloš Gerstner a Jiří Qido Valter. Děkujeme!

Letošní Státní cenu za literaturu obdržel spisovatel a literární vědec Vladimír Macura, ředitel Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky a častý návštěvník Starých Hradů. Blahopřejeme!

Novým majitelem zámku v Dětenicích se stal pražský podnikatel Pavel Ondráček.

Jubilejní výstava malíře Vladimíra Komárka k jeho letošním sedmdesátinám proběhla na podzim s velkým úspěchem v jičínské galerii.

Narození: dne 18. 11. 1998 se narodil v Jilemnici Ondřej Havel, syn nových obyvatel Sedliš paní Daniely Toboříkové-Zubaté a pana Stanislava Havla.

Letošní předvolební kampaň proběhla v našich obcích klidně, z plakátů se na nás dívali kandidáti do senátu pánové Čech, Drobeček, Jung, Liška a Novák, ale pouze pan Čestmír Jung (nezávislý kandidát KDU – ČSL) uspořádal 21. října besedu ve Starých Hradech. Ve 2. kole senátních voleb porazil pan MVDr. Jiří Liška Františka Ringo Čecha, ovšem účast voličů byla slabá. Výsledky komunálních voleb otiskneme příště.

80. výročí Československé republiky vzpomněli občané Sedliš 28. října na návsi u pomníku padlých. Promluvil starosta obce, uniformovaní členové Sboru dobrovolných hasičů položili k pomníku kytici a poté si přítomní prohlédli v kanceláři obecního úřadu výstavu místních kronik. Se smutkem konstatujeme malou účast občanů i skutečnost, že pouze obecní úřad byl v tento den ozdoben praporem.

Vlastivědná společnost Mladoboleslavska byla založena 9. 12. 1998 v sídle Okresního muzea na mladoboleslavském hradě za účasti asi 60 členů. Předsedou byl zvolen Jiří Matta, místopředsedou Luděk Beneš.

Jihočeští muzejníci z Vodňan, Písku a dalších míst navštívili 1. října starohradský zámek a se zájmem si prohlédli zvláště pracovny spisovatelů A. Jiráska, E. Krásnohorské a J. Vrchlického.

Výroční schůze Sboru dobrovolných hasičů Sedliště se konala v sobotu 28. 11. 1998 v budově Obecního úřadu. Za okrsek byl přítomen pan Hynek z Libáně. Novým předsedou byl zvolen pan Jaroslav Linhart, jednatelem se stal pan Bohumil Císař, zástupcem velitele pan František Javůrek. Po vyčerpání programu schůze setrvali přítomní v přátelské zábavě.

Kulturní kalendář: 23. 10. 1913 se narodil libáňský vlastivědný spisovatel Bohumil Lukáš. 9. 11. 1988 zemřel libáňský malíř a nᚠspolupracovník František Škoda. 14. 11. 1883 zemřel libáňský vlastivědný spisovatel a archeolog, okresní tajemník Václav Jaromír Černý. 31. 12. 1898 zemřel libáňský rodák, učitel František Pískač, autor řady článků a brožur o našem kraji.

Blahopřejeme přátelům Starých Hradů: 16. 10. 1982 se narodil malíř prof. Vladimír Hendrych. 2. 11. 1928 se narodil malíř a grafik Vladimír Kopecký. 9. 11. 1928 se narodila spisovatelka Ilona Borská. 30. 10. 1938 se narodil PhDr. Zdeněk Pousta, ředitel Archivu Univerzity Karlovy v Praze. 24. 12. 1933 se narodil prof. Josef Picek, vynikající klavírista a sbormistr. 31. 12. 1928 se narodil malíř, národopisec a kulturní historik PhDr Josef V. Scheybal.

Naši jubilanti: 2. 10. 1928 se narodila paní Milena Říhová ze Starých Hradů. 12. 10. se dožila 70 let paní Marie Havlíková ze Sedliš. 75. narozeniny oslavily 22. 10. paní Zdenka Beránková ze Sedliš a 28. 10. paní Zora Trnková ze Starých Hradů. 3. 12. se dožívá 65 let paní Marie Kubíková ze Starých Hradů. 21. 12. oslavuje 75. narozeniny pan Jaroslav Říha ze Starých Hradů. Blahopřejeme!

Místo pozvánky

Milí čtenáři,

Za to vše musíme opět poděkovat všem, kdo k našemu periodiku patří. Jsou to autoři článků, fotografií a kreseb, jimž neplatíme žádné honoráře, jsou to obětavci, kteří zdarma expedují každé číslo nebo roznášejí výtisky po Libáni, po Jičíně, v Dolním Bousově, v Sedlištích i ve Starých Hradech, je to celá redakce, která rovněž pracuje bez nároku na odměnu – a musíme poděkovat i tiskárně, která má (oproti České poště) velmi vstřícné ceny. A také musíme poděkovat všem stálým odběratelům – za občasné dopisy, zprávy, novinové výstřižky o našem kraji a především za zvýšené předplatné, které většina z vás posílá. Díky všem těmto okolnostem může časopis vycházet v takovém rozsahu a s takovým obsahem, na který jste si zvykli.

Předplatné proto ponecháváme ve stejné výši jako dosud: 15 Kč za 1 číslo (tzn. cena tiskárny a poštovného), takže celoroční předplatné je 60 Kč. A tak jako v minulých letech opakujeme svou výzvu: kdo můžete, pošlete víc, kdo nemůžete, pošlete méně – kolik se sejde na předplatném, tolik můžeme do časopisu investovat – jiné zdroje financí nemáme, sponzoři ani inzerenti o nás zájem nemají. Děkujeme vám všem již předem!

Redakce LSK