FOTO: jn

Posledních deset let pracovala na Okresním úřadě v Jičíně, kde měla na starosti právě problematiku kultury a památkové péče. Do její náplně patřila například podpora rozvoje zájmových kulturních aktivit včetně získávání dotací a grantů.

Draga Zlatníková počátkem letošního roku odešla do důchodu, v jejím případě to ale tak doslova neplatí, protože ve veřejném životě zůstává rozhodně nadále činná. Sama se těší, že nyní bude mít také mnohem více času na překladatelskou činnost a vlastní tvorbu.

V lednu jste opustila místo vedoucí oddělení kultury referátu regionálního rozvoje okresního úřadu. Nakolik taková změna ovlivní člověka, který je zvyklý být neustále v centru veškerého dění?

Zatím jsem ani neměla čas si uvědomit, že jsem už v důchodu. Mimo jiné i proto, že jako předsedkyně občanského sdružení Ráj srdce jsem si vzala za úkol rozeslat pozvánky na Jivínského Štefana, kterých bylo přes sto padesát. Pro Občanské poradenské středisko v Hradci Králové jsem lektorovala příspěvky do soutěže O cenu Hradeckého Škrabáka a teď se chystám zasednout do poroty pro okresní přehlídku v recitaci dětí a mládeže v jičínském K-klubu. Na zpracování také čeká poměrně rozsáhlá korespondence, týkající se literární soutěže Šrámkovy Sobotky, kde jsem v trvalém kontaktu s přípravným výborem.

Zastavme se na chvíli u Šrámkových Sobotek, co pro vás tento festival znamená?

Jako obrovský zájemce o dění v poezii a literatuře jsem na Sobotku začala jezdit pravidelně od roku 1978, a když děti odrostly, tak jsem tam i několikrát do týdne přespávala. Mohu zde navštěvovat mnoho literárně hudebních pořadů, za kterými bych jinak musela jezdit do Prahy, a doplnit si zajímavá fakta na několika přednáškách, souvisejících s tématem festivalu. Na vernisážích se téměř vždy seznámím s nějakým výtvarníkem, kterého jsem dosud znala pouze podle jména, nikoli osobně, nebo s dílem, které se vystavuje jen vzácně.

V devadesátých letech jsem festival začala navštěvovat oficiálně, nejprve z pozice pracovnice jičínského muzea a galerie a následně po mém příchodu na okresní úřad jsem část Šrámkovy Sobotky, konkrétně literární soutěž, zdědila přímo do pracovní náplně. Tento festival s dlouhou tradicí velkou měrou ovlivňuje a dotváří kulturní dění, a to nejen na okrese. Tím, že je svým pojetím spíše intimní, tak se ani nedá docenit, jak široký má dopad. Ze Šrámkových Sobotek odcházejí pedagogové takzvaně nabití touhou pracovat s jazykem s větším porozuměním a intenzivněji. To má pak samozřejmě zprostředkovaně vliv i na studenty v celé republice. Pro Sobotku to má i přínos v podobě podpory turistiky, protože velká část účastníků se do Českého ráje ráda vrací.

Na Jičínsku je i řada dalších tradic. Jak hodnotíte vývoj v posledních letech? Je možné tento region považovat za kulturně bohatý?

Samozřejmě. Nejen, že nezanikly přehlídky, které fungovaly před revolucí, ale je úžasné, kolik vzniklo nových tradic. Například Harantovské slavnosti historického zpěvu na Pecce, dobývání tvrze v Mlázovicích, Hořické hudební slavnosti nebo Vodnické slavnosti v Nové Pace. Udrželo se Mladé Hilmarovo Kopidlno, a úspěšnou, i když školní aktivitou, je Kopidlenský kvítek. Jako výrazný projekt se objevil Jazz Nights v Hořicích. Zajímavou změnou prošla Muzikova Nová Paka, dnes svým způsobem ojedinělý festival s názvem Muzika Paka. Nový je týden poezie ve Starých Hradech a slavnosti v Milkovicích. A deset let loni oslavil festival Jičín - město pohádky. Nevyjmenovala jsem řadu jiných akcí, které mají delší tradici, jako Vackovo Vysoké Veselí, Slavnosti písní a tanců Pod Zvičinou, nebo Banjo Jamboree, které je nejen krajovou, ale i evropskou specialitou. Potěšitelné je i to, že se tyto aktivity žánrově nepřekrývají, každá je určena jinému publiku a vzájemně si tedy nekonkurují.

To jsou oficiální přehlídky, obvykle trvající několik dnů. Existuje tady i takříkajíc kulturní podhoubí...

Nepochybně ano, vznikla řada občanských sdružení právě s cílem pořádat celoroční aktivity, ať už je to občanské sdružení v Miletíně, Šrámkova Sobotka, Lodžie, Fidle, Větrné mlýny v Hubojedech, Kolej v jednom kole a také Romské občanské sdružení v Hořicích, kde působí také sdružení Arché, a mladá generace sdružená kolem časopisu Trafalgar. V mnoha obcích je i vynikající tradice divadelních ochotníků, hudebních a pěveckých spolků i folklorních souborů. Silně je zde zastoupena práce s kamenem a keramickou hlínou, a velmi dobrou úroveň má také sportovní tanec s dlouholetou tradicí v Jičíně. Tady je podhoubí už proto, že Český ráj i Podkrkonoší je malebné, žije v něm spousta výtvarníků, herců a dalších zajímavých lidí. A vůbec není podstatné, zda tvoří profesionálně či amatérsky, důležité je, že mají možnost realizovat svůj talent a zájmy.

Je tady i divácké a posluchačské zázemí?

To je zajímavá otázka, protože s návštěvností je vždy problém. Třeba návštěvnost muzeí a galerií je z hlediska počtu lidí velmi nepravidelná, vždy záleží, o jakou výstavu se jedná. Co se týká kulturních pořadů, tak určité typy mají své stálé publikum. Například v Jičíně chodí lidé více na lehčí žánr nebo na populární herce a osoby. Naopak obecně nízkou návštěvností trpí koncerty vážné hudby. Je zajímavé, že například country hudba, folk a jazz má poměrně silnou návštěvnost v Nové Pace a Hořicích, a v Jičíně, který je nějakých dvacet kilometrů dál, je to už prodělková akce. To se však může časem změnit.

Vraťme se k vaší osobě, vy sama v oblasti kultury přispíváte onou příslovečnou troškou do mlýna. Záslužná je především vaše překladatelská činnost. Vedle toho se věnujete i vlastní tvorbě. Co je vám bližší?

Obojí má svá úskalí, i když přirozenější je vlastní tvorba, protože člověk se nemusí trápit nějakými termíny a necítí se být svázán odpovědností vůči jinému autorovi. Jsou to takové šťastné chvilky, které se nedají ničím nahradit. Příjemné, ale zodpovědné psaní, pro mě představovaly například dětské omalovánky Všude kolem je krásně, ke kterým jsem byla přizvána jako autorka textu.

Jak dlouho se věnujete překladům poezie, a z jakých jazyků?

Zhruba dvacet let, účastnila jsem se několika anonymních překladatelských soutěží, některé překlady jsem si vybírala plánovitě pro rozhlas a v několika případech jsem byla vybrána nakladatelstvím a některými redakcemi. Překládání z radosti, takzvaně do šuplíku, pro mě bylo dobrodružstvím. Moje první pokusy byly ze srbštiny, charvátštiny a ruštiny. V případě srbštiny a charvátšiny to bylo dáno i rodinnými kořeny, které mě poutají k bývalé Jugoslávii. Překládala jsem tvorbu Desanky Maximovicové, Ljubomíra Simovice a Pero Zubace. Do mateřštiny jsem převáděla také díla německých autorů, zatím vyšla pouze jedna esej od Hildy Dominové v Literárních novinách a v rozhlase leží náročný text Rosy Ausländerové. A paradoxně jazyk, který nejmíň ovládám, francouzština, mi přinesl knižní debut. Loni jsem totiž dokončila překlad básní belgické autorky Barbary Flamandové, jejíž sbírka Spřízněni ohněm vyšla v nakladatelství Onyx. K dispozici jsem měla hrubý překlad jednotlivých veršů, ale to neznamená, že by práce s textem byla méně náročná. Velmi mě potěšilo, když samotná autorka i nakladatelka hodnotily českou verzi velice kladně.

Máte před sebou ještě nějakou překladatelskou výzvu nebo vysněného autora?

Například, kdybych se vrátila zpět k ruské poezii. Přála bych si přeložit nějakého významného nebo zajímavého autora. Podobně bych ale mohla hovořit i o srbštině, charvátštině a němčině.

(jn)

FOTO: jn

Chválíme "Šutrárnu"

Předpokládám, že zmiňovaná iniciativa kamenosochařské školy v Hořicích (tzv. "šutrárny") je ve skutečnosti Střední průmyslové školy kamenické. To jen pro upřesnění, protože před několika lety se na vedení této školy obrátil Klub přátel města Sobotky s žádostí o pomoc při ošetření pískovcového reliéfu na portálu dnešního zdravotního střediska. Jedná se o českého lva se sochou spravedlnosti, obojí utrpělo několik let neošetřovaným ucpaným okapem a přetékáním dešťové vody na zmíněný reliéf, který je zašlý a potažený mechem. Ředitelství školy jsme žádali o odbornou radu, případně restauraci v rámci praxe studentů, žádost jsme doplnili i fotografiemi, ale odpovědi jsme se nedočkali.

Proto vítáme v článku zmíněnou iniciativu p. ředitele Pažouta. Je nám líto, že tajemnice MěÚ v Sobotce uvedla jen, že "soch, které stojí někde v poli, nebo různých kapliček a křížků na návsích je tady řada", a přitom zapomněla na tento významný objekt v majetku města, který byl neprávem opomenut již vloni při restauraci soch na 20 metrů vzdálené budově České spořitelny. Je třeba jen politovat, že redaktor NN si pro informace chodí vždy jen na městský úřad a "nenakupuje u odborníků", např. u stálého spolupracovníka NN - dr. Samšiňáka.

Ivan Kafka, Sobotka

Jiří Němeček