Má obrazárna
Zdráhám se uvěřit - sobě, kalendáři, své paměti, času. Ale je to tak: V tomto zámku, který mi byl v některých pozdějších letech velmi blízký a milý, jsem byl poprvé před třiceti lety! Procházka omšelou budovou vůbec nebudila v přivandrovalci takovou důvěru v krásnou budoucnost, jakou měli ti tiší a nenápadní lidé, kteří se tehdy prohrabávali rozvalinami a vybírali z nich všechno možné a zdánlivě i nemožné, co by se dalo obnovit a použít. Oficiální úřady většinou s žádnou obnovou nepočítaly. To jen lidé.
V jednu chvíli mě tehdy přivedli do míst, kam bych dnes už neuměl ukázat rukou. Byl to roh zámku - a ten byl od země až k obloze utržený, zela v něm puklina na šířku hubenějšího člověka, který by se nebál, že na něho spadne celý zámek. Nespadl tehdy a nespadl ani později - a po puklině asi nezůstala ani jizva. Zeje jen v mé mysli. Mnohokrát za to léta se mi vybavila, skoro vždycky, když jsem stál před mnohem menší nebo nicotnější puklinou ve svých věcech, ve své práci, ve svém životě ... Ta zaťatost lidí, kteří stavěli, pak kultivovali a pak naplňovali kulturou to staré opotřebované zdivo, mi občas pomohla nemít strach z hrozivých puklin, jimiž mi bylo souzeno se prodírat.
Teď už jen tiše závidím malířům, že oni dovedou vyjádřit viditelně a působivě svůj vztah ke Starým Hradům. Kdybych to uměl také, bylo by v zámecké galerii o jeden obrovitý a barvitý obraz víc. Nebylo mi dáno, jak praví Miroslav Homíček v jiné souvislosti. Byla by na něm i ta děsivá puklina, která však v toku věků neznamená nic ...
Nevzpomínám si, kdy jsem prvně ve Starých Hradech byl. Má paměť mi totálně vypověděla službu. Mám jen jakousi mlhavou vzpomínku, že někdy v době, kdy jsem se blíže seznamoval s okolím Žďánku, to je koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let, jsem se jako anonymní turista ocitl na druhém nádvoří zámku, kde byl nesmírný stavební bordel, že jsem mluvil s nějakými skauty nebo trampy, kteří tehdy pracovali v ruině zámeckého křídla, kde ještě nebyl betonový strop a kde jsem posléze v roce 1995 vystavoval své plakáty ...
Mohl bych samozřejmě napsat, jak rád vzpomínám na vždy milé přijetí při mnohých mých dalších návštěvách Starých Hradů, na radost z první mé polistopadové výstavy, na bábovky, "dvojctihodné" koláče, přátele, s kterými jsem se a vás seznámil, atd. A vůbec na vše, co činí ze Starých Hradů oázu pohody a radostného pozitivního, či jak se dnes říká smysluplného konání pro obecné blaho. Na to, jak Staré Hrady zvedly štafetu českého kulturního dědictví, která může být široko daleko vzorem, a já doufám, že bude nesena dál i mimo regionální rámec Libáně nebo Jičínska.
Tři výstavy a dvě vemisáže
Když už bylo po velkém úsilí zrušeno demoliční nařízení a Staré Hrady se díky podnikavosti, zanícení a houževnatosti pana učitele Holmana začaly zvedat z trosek, do nichž byly důmyslnou nedbalostí vrženy, a poznenáhlu krůček za krůčkem se vracely ke své někdejší architektonické slávě, stal se z nich posléze stánek kultury. Je to depozitář Památníku písemnictví, kde mnozí badatelé odhalili nejeden nový údaj, pohled či objasnění, a výstavní síň, kde se představují výtvarní umělci svými pracemi ...
Ač jsem výtvarně zcela nenadán, vážím si tohoto druhu umění a poměrně často se ho zúčastňuji jako hudebník při vernisážích. V těžké atmosféře normalizační doby to byly krásné chvíle setkání přátel na Starých Hradech, kterým tak bylo možno na okamžik se vymanit z běžných denních problémů. Dvakrát jsem se zúčastnil vernisáže Karla Kramuleho a výstavu obrazů matky mého přítele Petra Pokorného jsem pomohl zorganizovat. Milé prostředí Starých Hradů dýchalo přátelskou atmosférou, na niž nelze zapomenout.
Když se začaly v mnichovohradišťské tiskámě tisknout Listy starohradské kroniky, stali jsme se s mou ženou dosti pravidelnými návštěvníky vernisáží různých výstav a setkání ve Starých Hradech. Osobně jsme zde poznali některé významné herce pražských divadel - Jana Kanyzu, Josefa Vinkláře, Petra Kostku, Carmen Mayerovou, fantastického Zdeňka Svěráka. Obdivovali jsme se malíři Vladimíru Komárkovi. Nejkrásnějším zážitkem pro nás však vždy byla vystoupení režisérky a vynikající recitátorky Hany Kofránkové. Na jedné vernisáži jsem si mohl tisknout ruku i s bývalým ministrem zahraničí Jiřím Dienstbierem.
Doslova jsem se těšil na každé další číslo Listů starohradské kroniky i na pozvánky, které vždy přinášely něco nového a zajímavého. Nakonec, ani už nevím, jak k tomu došlo, jsem začal dovážet do Starých Hradů časopis osobně svým autem. A tak je tomu dodnes.
Milé Staré Hrady,
odpověď na vaši anketní otázku je jednoduchá a složitá současně. Naše první setkání s vámi se uskutečnilo teprve nedávno, takže je máme v živé paměti. Jenomže před časem jsme o něm psali do soukromého sborníku gratulací k páně Bílkovu jubileu a ctižádost nám velí neopisovat sami od sebe. Jenomže co naplat, když naše první návštěva na zámku se uskutečnila právě tak a ne jinak? Odpustí nám ostatní starohradští a sedlišťští občané, že Staré Hrady pro nás ztělesňuje právě a jen rodina Blkova, která nás fascinuje a zaměstnává natolik, že na sbližování s ostatními dosud nebyl čas (ostatně: čím bychom tak asi pro vás všechny mohli být právě my zajímaví?) ...
Nevíme sice, jak vznikl nápad vybudovat na Starých Hradech literární archiv, ale představujeme si to tak, že se jednoho dne kdosi v Praze v Památníku národního písemnictví procházel po depozitářích, co chvíli rozpačitě zavrtěl hlavou a nakonec pravil: "To už se sem nevejde." Musí to být pro Pražáka těžká chvíle, má-li přiznat, že se mu něco do Prahy nevejde (ale nelitujme ho příliš, je přece možné, že to se vznikem starohradského archivu bylo úplně jinak). Nevíme ani, které konkrétní fondy nastoupily cestu směrem na Staré Hrady jako první. Ale představit si to umíme, protože genius loci, který pocítíte hned při prvních krocích na prvním nádvoří, by se ze štollovských myšlenek nezrodil.
Poprvé jsem o Starých Hradech slyšel od své matky, která se sem kdysi, snad ještě koncem sedmdesátých let, vypravila v rámci svého celoživotního janáčkovského bádání. Vrátila se nadšená, vyprávěla, jak sotva přijela, už před ní stálo kafíčko a bábovka, a všichni se chovali v těchto zlých časech tak přátelsky, a pan Bílek (mimochodem: jmenuje se Karol, ne Karel, říkala máma) za ty dva dny nic pořádného neudělal, protože jí musel pořád nosit nějaké krabice (pardon, máma říkala kartony) a zase odnášet ty probrané, a že to bylo úžasné, jak přesně věděl, co v kterém kartonu má a kam by se máma měla ještě podívat ... Vnímal jsem tehdy mámino vyprávění s takovou tou skepsí, se kterou se v pubertě stavíváme k hodnotám, které naši rodiče objevili dřív než my.
O nějakých patnáct let později jsme už popíjeli naše první starohradské kafíčko s manželkou osobně. To jsme na Staré Hrady přijeli v rámci manželčina josefojedličkovského bádání spolu s básnířkou Violou Fischerovou. Byli jsme všichni nejprve překvapení a potom nadšení, vždyť sotva jsme přijeli, už před námi stálo kafíčko a bábovka, a všichni se chovali v těchto nepřehledných a podivně podezíravých časech tak přátelsky, a pan Bílek (mimochodem: jmenuje se Karol, ne Karel, všimli jsme si na vizitce na dveřích) za ty dva dny nejspíš nic pořádného neudělal, protože nám musel pořád nosit nějaké krabice (on ovšem říká důsledně kartony) a zase odnášet ty probrané, a bylo úžasné, jak přesně věděl, co v kterém kartonu má (v jednom měl dokonce své vlastní brýle) a kam bychom se měli ještě podívat...
O rok později už popíjely své první starohradské kafíčko některé naše studentky a větší zážitek je během studia určitě nepotkal.
Jezdíme na Staré Hrady málo, vlastně většinou jen jednou za rok, vždycky v létě, a navíc víceméně pracovat. Ale je to lepší než dovolená.
Vzpomínky na Staré Hrady. Nejprve jsem o Starých Hradech slýchal na poradách vedení Památníku národního písemnictví jako o budoucím depozitáři literárního archivu, později již jako o stále se rozšiřujícím archivu literárních pozůstalostí našich předních spisovatelů a kulturních pracovníků.
Kdy jsem do Starých Hradů přijel poprvé, to si již nevybavím. Později byly návštěvy časté. Vzpomínám na jednání s předsedkyní Místního národního výboru v Libáni, jejíž úřad v jistém období zámek Staré Hrady spravoval. Tyto návštěvy vesměs následovaly po záchranné stavební rekonstrukci, takže jsem tento historický objekt poznával v jeho znovuzrozené renesanční kráse. Připomínal jsem si působení pánů Pruskovských z Pruskova, krátké vlastnictví objektu Albrechtem z Valdštejna a jeho připojení k frýdlantskému vévodství, pak dlouhou vládu pánů Schliků, v jejímž závěru došlo na konci 19. a na počátku 20. století k pustnutí tohoto vzácného zámeckého objektu.
Ovšem daleko radostnější bylo sledovat růst zdejšího literárního archivu, který byl od počátku vzorně veden, ukládán do stále se rozšiřujících prostor, takže, jak jsem informován, jsou zde již asi tři čtvrtiny literárního archivu Památníku národního písemnictví. Pro muzejníka bylo ovšem také radostné setkávat se na Starých Hradech s muzejními a výstavními podniknutími. Oceňuji zvlášť instalaci knihovny Jaroslava Vrchlického v nových skříních s jeho pracovním stolem a památkami na stěnách, později instalovaný interiér s památkami na Elišku Krásnohorskou, interiér knihovny Aloise Jiráska a další. Oceňuji dobře uvážený muzejní přístup k těmto památkám a jeho pečlivou realizaci. Pamatuji totiž například zoufalé uložení Vrchlického knihovny na zámku ve Veltrusích.
Ocenění si zaslouží také výstavní a osvětová činnost na Starých Hradech, s níž jsem se přímo setkal bohužel jen výjimečně, ale vím, že má široký dopad a ohlas.
Naše první setkání se Starými Hrady proběhlo vlastně nadvakrát - a pokaždé jaksi obědově.
Oba pocházíme z okraje Českého ráje - z Mladé Boleslavi a z Ostroměře. O starohradském zámku se v sedmdesátých a osmdesátých letech hodně psalo, věděli jsme, že se v něm děje mnoho pozoruhodného, a oba jsme si léta přáli se tam podívat. Přestože to bylo z Ostroměře i z Boleslavi jen pár kilometrů - Staré Hrady leží téměř přesně na půl cesty - podařilo se nám navštívit starohradský zámek, až když jsme bydleli v Praze, na výletě s přáteli o jedné květnové neděli roku 1988.
Do Starých Hradů jsme dorazili kolem poledne. Domnívali jsme se, že v zámku působí stálá průvodcovská služba, zazvonili jsme tedy a čekali. Přišel nám otevřít pán, kterého jsme zjevně vyrušili od oběda. Přesto se nám věnoval s takovou vlídností, jako by pro něho nebylo na světě nic příjemnějšího, než se nechat vytáhnout od nedělního jídla a provázet návštěvníky po zámku. Netušili jsme, že to není najatý průvodce, ale přímo duše zámku, legendární pan Bílek. Líbilo se nám tam tehdy tolik, že jsme po návratu poslali do Starých Hradů svou koncertní nabídku. Přiznáváme, že jsme si od toho moc neslibovali, o koncertním životě tehdy rozhodovaly pouze oficiální koncertní agentury. Ale co působilo problémy jinde, to se ve Starých Hradech řešilo naprosto hladce - náš koncert byl domluven na září.
Na jičínském nádraží nás čekal stejný pán, který nás provázel při první návštěvě, stejně přátelský a usměvavý. Cestou do Starých Hradů jsme se konečně dozvěděli, o koho se jedná. Dovedl nás na zámek, byl opět právě čas nedělního oběda, na stole prostřeno pro dvě osoby navíc a zámecká paní Bílková nám s naprostou samozřejmostí nabídla jídlo. Byla v tom symbolika takřka biblická - za ono bezohledné květnové vyrušení od oběda nám bylo oplaceno pozváním k rodinnému stolu.
Do Starých Hradů mě přivedl, však už jsem o tom psal, zvěčnělý přítel PhDr. Jan Ort. Bylo to někdy na počátku sedmdesátých let, den zrál, myslím, podzimními barvami, měli jsme vcelku příjemnou cestu a během ní jsme - jak jinak - rozprávěli o literatuře a Ort mi sliboval, že vše, co jako spisovatel, teoretik a nakladatel potřebuji, najdu ve Starých Hradech.
Měl pravdu. Našel jsem tu metry a metry registratur, prohýbajících se pod tíhou stovek a stovek popsaných stran.
Našel jsem nikdy nevydané rukopisy, záznamy, dopisy, vzkazy.
S posvátnou úctou jsem bral do ruky vzácná svědectví o nikdy nekončícím zápase člověka se slovem, v údivu hleděl na rukopis mužů a žen, jichž jsem si vážil a jejichž knihy jsem četl.
Našel jsem podivuhodnou knihovnu, v níž by se dal strávit celý život - a stále by bylo co nalézat.
Tenhle zvláštní prostor literatury jsem tedy nalezl, ale nalezl jsem ještě mnohem víc.
Seznámil jsem se se vzácným člověkem a obětavým strážcem literárního hradu Karolem Bílkem - a toto seznámení později přerostlo, věřím, v přátelství.
Pochopil jsem, že život a atmosféru Starých Hradů vytváří dynastie Bílků, že Bílkovi a Staré Hrady jedno jsou.
Nalezl jsem tedy ve Starých Hradech mnohé. Nalezl jsem to ostrov kulturnosti a přátelství, také ticha a pokoje v neklidných dobách přetechnizovaného světa.
Nepatřím zřejmě k trvalým a stálým návštěvníkům Starých Hradů, jsem nejspíš hostem svátečním. O to radostnější bývají chvíle setkání. Jsou to vpravdě chvíle sváteční, na které se nezapomíná.
Mé první setkání se zámkem Staré Hrady
S tak chladným přijetím, jakého se mi dostalo při mé první návštěvě Starých Hradů v lednu 1997, jsem se snad ještě nesetkala. Už při svém vstupu do zámku, kam jsem vešla plna dychtivého očekávání, jsem okamžitě pocítila, že atmosféra je ledová. Po pravdě řečeno, byla jsem tím zaskočena. Očekávala jsem lepší zacházení. Slyšela jsem totiž, že Staré Hrady jsou k hostům vlídné a vstřícné. A co čekalo mne? Mrazivé mlhy se plouhaly pošmourným nádvořím, chodby se tetelily zimou, nad vším se vznášel mdlobný příslib věčného spánku, do uší se mi zlomyslně pochechtával Buchala.
Po strastiplném stoupání po (takřka) jinovatkovém schodišti jsem ve druhém patře našla v jediné místnosti houfeček starohradského osazenstva s promodralými tvářemi a červenými nosy, který v očekávání nejhoršího tvořil poslední baštu bránící Hrady před dobytím Mrazem Kostižerem. Jelikož jsem zimomřivá a stav ohrožení obvykle snáším dost špatně, zachrula jsem se do zimáku, krk dvakrát omotala šálou, jen velmi neochotně stáhla rukavice, abych upila trochu čaje nabídnutého statečnými obránci, a honem honem jsem z Hradů prchala pryč.
První setkání se zámkem Staré Hrady
V květnu roku 1999 uplynulo již třicet let od mé první návštěvy zámku Staré Hrady. Byla to šťastná náhoda, že tehdejší ekonomická pracovnice Památníku národního písemnictví paní Jiřina Jedličková našla v tisku inzerát na pronájem zámeckých místností na Starých Hradech. V této době byla situace depozitámích prostor literárního archivu v Památníku na Strahově dost kritická. Byl jsem odpovědným pracovníkem ochrany sbírkových fondů, a proto jsme hned zajeli podívat se na zámek.
Budova se mi okamžitě zalíbila, ale byla ve velmi žalostném stavu. K použití byla zatím jen jediná místnost v mezipatře zámku. Ostatní místnosti byly pěkné, prostorné, ale měly prohnuté stropy, jak byly zatížené skladovaným obilím. Ostění dveří byla prasklá, v nárožích budovy byly veliké trhliny a část zámku byla zřícená.
Zámkem nás provázel pan učitel Holman, který se s velkým elánem a minimálními prostředky ujal vedení rekonstrukčních prací. Jeho optimismus na nás zapůsobil tak, že vedení Památníku uzavřelo v květnu 1969 smlouvu s Místním národním výborem Staré Hrady na pronájem prvních zámeckých prostor. Opravy rychle pokračovaly, a tak již v říjnu toho roku mohlo začít stěhování prvních kartonů archivních fondů do instalovaných kovových regálů.
Důležité bylo, že se podařilo od 1. července 1971 získat pro tamní nové pracoviště odborné pracovní místo, na které nastoupil prom. hist. Karol Bílek. Ten se ujal tohoto úkolu s nevšední odbornou erudicí a podařilo se mu vytvořit doslova vzorové archivní pracoviště. S nástupem jeho ženy PhDr. Evy Bílkové pak vzniklo v krátké době ze Starých Hradů významné kulturní a osvětové středisko, které je zářným příkladem všem obdobným institucím.
Velmi rád vzpomínám na tamní pracovní i přátelské pobyty, kdy jsem se stal svědkem nejen dalšího obdivuhodného pokračování zámecké rekonstrukce, ale i příchodu Bílé paní starohradské a tamního strašidla Buchaly, ale především i takové události, jako byla svatba manželů Bílkových.
Pravda o tom, kdo vlastně straší na Starých Hradech
Nevím jak vy, ale my jsme zde na Starých Hradech byli už před dávnými časy, tedy v našich předchozích životech. Déja vu, který jsme pocítili při naší první návštěvě v životě současném, byl toho neklamným důkazem. Okamžitě se nám vybavily vzpomínky na pana Amošta ze Staré, otce arcibiskupa Arnošta z Pardubic, velmi sympatického pána, jenž nám už ve 14. století trpěl naše neplechy se stejnou shovívavostí, s jakou tak činí nynější hradní pán Karol ze Sedliště.
Našeho sluchu pochopitelně došly nejrůznější povídačky o údajném panu Buchalovi, proti nimž se ovšem musíme se vší rozhodností ohradit a konstatovat, že jde o velkou dezinformační kampaň, ba dalo by se možná s jistou nadsázkou říci i lež, sloužící výhradně ke zvýšení návštěvnosti této atraktivní tvrze, která ovšem nemá podobných laciných připoutávátek naprosto zapotřebí.
V zájmu historické pravdy dlužno uvést, že dávno před Buchalou jsme tady strašili my. A o tom, že jsme kvalifikaci pro tuto činnost dodnes neztratili - ač, pravda, o povolení k podnikání v tomto oboru jsme dosud nezažádali, se může přesvědčit každý, kdo si zblízka prohlédne naše vizáže.
Jako první si to uvědomil místní hajný, jenž - upravuje před hájenkou svého padesátiletého trabanta na lesní terénní vozidlo - popatřil zrakem ostřížím, jak se na správného hajného sluší, na kolemjdoucí pár vydávající se za nevinné houbaře (těch hub ale ve svém revíru pěstuje dost málo) a slušně sice, leč přesto rozhodně nás požádal, abychom si přes obličeje natáhli silonové punčochy, protože jinak bychom mu vyděsili smky a jinou zvěř, včetně těch nejdivočejších divočáků.
Coby disciplinovaní návštěvníci místních lesů jsme se jeho příkazu, ač neradi, podřídili, ale od té doby (už vzhledem k ceně těch o haluze a roští potrhaných silonek) dáváme přednost strašení přímo na hradě. Takže pokud v noci zaslechnete nějaké rány nebo se vám snad bude zdát, že se k vám kdosi plíží na lůžko (nikdo nemusí mít obavy, jsmeť přísně heterosexuální), zapomeňte na Buchalu a vězte, že jsme to my - vaše strašidýlka Šílená Dany a Žaludský Král.
P.S. Strašíme tady u vás často a rádi a doufáme, že nám to ještě nějaké to století vydrží.
Honzík, Mates a expremiér
M: Ne, že bych nějak stárla a scházela, ale přece jenom lepší paměť na fakta má moje dcera, lépe než já ví, jak se co kdy stalo.
B: Vybavuji si první vzpomínku na Staré Hrady, kam jsme na besedu s Petrem Pithartem dorazili docela pozdě. Konala se v červnu 1995 a vzali jsme na výlet do Libáně mé synovce Honzu a Matýska.
M: Nejspíš také tenkrát měla moje starší dcera opět službu na pohotovosti, aby se jí lépe dařilo splatit dluhy za zařízení ordinace. Nemyslete si však, že to je matka lehkomyslná, která své děti bezstarostně hází babičce na krk - vždycky se stará, aby se větraly, odpočívaly aktivně a případně měly i nějakou duševní potravu. Cestou jsme tedy absolvovali ještě vlastivědnou prohlídku kouzelného Humprechtu, což kluky vyčerpalo natolik, že jsme museli vyhledat a navštívit restauraci - proto to zdržení. Myslela jsem, že se nám, Pražákům, podaří nepozorovaně vmísit do nějakého neformálního hloučku vesničanů, ale k našemu překvapení jsme se ocitli v přednáškovém sále, kde už seděli hosté v řadách za sebou tiší jako v kostele. Zatímco my čtyři jsme se prodírali na volná místa vzadu, ostatní přítomní uctivě naslouchali bývalému předsedovi české vlády Petru Pithartovi.
B: Všichni účastníci měli možnost slyšet expremiérovy názory na petici Smiření -
M: - pamatujete, jak vášnivé spory se vedly přitom - i mezi svobodnými demokraty o česko-německých vztazích?
B: - a na korupci a občanskou společnost, jak mi připomněl článek v tehdejším Inforu. Zatímco jsme si povídali s dnešním senátorem, Mates a Honzík otráveně seděli, po chvíli se zvedli ze židlí a šli se podívat po okolí. Zkrátka: moudrý JUDr. Pithart je nebavil.
M: V té chvíli jsem se zastyděla podruhé. A právě tento pocit zahanbení u mne postupem doby překryl ostatní vzpomínky na průběh debaty, který jsem si tehdy nejenom dokázala zaznamenat, ale také i zapsat a referovat o tom ve výše jmenovaném časopise. Teď ovšem, po letech, se mi vybavuje pocit studu - v tomto případě za své vnuky, že chovali tak malou úctu k slušnému a moudrému politikovi. Ale to ještě nebylo všechno, jak si vzpomíná Barbora:
B: Tehdy čtyřletý Mates se čtrnáctiletým Honzou se nudili i při vernisáži výstavy politických plakátů Václava Ševčíka. Já a maminka bychom rády debatovaly o Klausovi, úplatcích, partajničení v České republice, občanské společnosti i později u výborných koláčů paní doktorky Bílkové, ale kluci si ničeho ani neďobli.
M: Jindy mi to ani nepřijde, ale mí vnuci se chovají občas úplně hrozně - jako u těch koláčů, na které bych se asi v životě nezmohla a které by jindy zhltli tak rychle, že by na ostatní nic nezbylo. Tentokrát je přehlíželi - ten větší se světáckou blazeovaností puberťáka, napodobovaný malým bráškou. Možná jim ovšem křivdím, třeba jenom ještě nevytrávili ten oběd z restaurace. A tak jsem se opět styděla - zvláště když jsem se podívala na holčičky Bílkovy (tenkrát to skutečně byly ještě holčičky), jak se chovají společensky a jak vzorně plní úlohu hostitelek z dobré rodiny. Moji kluci - a konečně i my dvě velké - jsme v džínách a trikách vypadali úplně zvlčile. Ne příliš slavný byl i náš odjezd a dokončení výletu.
B: Onu letní sobotu jsme ještě stačili zabloudit mou vinou -
M: Bára mívá úlohu navigátora, ale občas neposlechnu její rady a odbočím později nebo naopak dříve, než mi řekne.
B: - po cestě z depozitáře literárního archivu Památníku národního písemnictví na naši chalupu v Kravařích v Čechách. Zkratkou je to 80 km, po pravé straně s Bezdězem, ale ten jsme ztratili, a najednou jsme měli památnou zříceninu nalevo. Místo původních osmdesáti jsme ujeli těch kilometrů sto. Ještě že mě máma varovala před bludným kořenem v Bělé pod Bezdězem! Přestali jsme bloudit až v České Lípě.
M: Kluci jsou o pět let chytřejší a naše tehdejší trapasy už tolik nemrzí. Co však mrzí stále, je skutečnost, že pověst o Starých Hradech se mi donesla tak pozdě, dávno potom, co občanské nadšení zachránilo hrad před zkázou a co se ve zdejších prostorách scházeli v době nesvobody lidé, kteří se snažili jednat a myslet svobodně.
Seznamoval jsem se s rodinou Bílkových a Starými Hrady postupně a dlouho. V osmdesátých letech jsem často slýchával chválu snoubenců, kteří si do Kopidlna jezdili pro květiny na svatby, na krásu zámku ve Starých Hradech. Jednou odpoledne jsem v parku potkal skupinku dětí s pánem, který jim zasvěceně a poutavě vyprávěl o Kopidlně. Povídali jsme si o sloupu s erby Pruskovských, který v té době stál před Palmovým skleníkem. Bylo to mé první setkání s literárním kroužkem Základní devítileté školy v Libáni a s promovaným historikem Karolem Bílkem. O několik let později, v roce 1991, jsem poprvé navštívil starohradský zámek a seznámil se i s paní PhDr. Evou Bílkovou a dcerami Evou a Jitkou. Od té doby rád navštěvuji kulturní centrum, které ve Starých Hradech vytvořili.
Škoda, že...
Do zámečku, který se jakoby zázrakem podařilo zachránit před zbořením, ukládají se už po léta literární pozůstalosti především našich spisovatelů. Hroby těchto osobností jsou roztroušeny po celé zemi a mnohdy ani nevíme, kde. Stopy jejich života a díla se většinou scházejí ve Starých Hradech a pečuje se tu o ně lépe, než mnohdy o místa jejich posledního odpočinku. A především: jdeme-li po jejich stopách, ptáme se většinou nejdříve, nejsou-li právě zde. Škoda jen, přeškoda, že do Starých Hradů nevede z Prahy metro.
(pokračování příště)
Jsem vám nesmírně vděčna za vzácnou vzpomínku v Listech starohradské kroniky na Antonína Petrtýla. Je dědečkem mého zemřelého manžela Františka Petrtýla, narozeného 8. srpna 1904 v Dětenicích, kde měl jeho otec Josef Petrtýl hostinec. Manžel často na dědečka vzpomínal a zpíval jeho dojemnou hymnu Touha po vlasti. Jak velikou by měl radost a potěšení ze svého dědečka.
Prožívám hluboké dojmy nad národním cítěním vašich pisatelů a nad vaší obětavou prací k posilování naší národní hrdosti dnes ...
Lituji, že už v mých 95 letech nemohu přijet do Libáně, kde bylo moje první učitelské místo v roce 1926 v měsíci dubnu, květnu a červnu.
Přeji vám mnoho zdraví, síly a klidu k vaší obětavé a náročné práci pro náš národ a pro naši drahou vlast.
V Praze 3. 9. 2000.
Posílám vám do vašich novin svou básničku. Snad se vám bude líbit.
Staré Hrady - krásná ves
byla včera, je i dnes.
Je to sice malá víska,
přec ji znají lidé zdaleka
a ne jen zblízka,
protože zde zámek mají
a též sídlí v Českém ráji.
Dítka školní o prázdninách
provádí zde turisty,
že řeč mají naučenou,
předem si buďte jisti.
Konají se zde i akce,
vernisáže, výstavy,
nebo známí umělci zde
návštěvníky pobaví.
Mladí lidé dle svých přání
na zámku jsou i oddáni.
– Sjezd rodáků a přátel Starých Hradů a Sedlišť propagovaly Noviny Jičínska 22., 24., 26. a 27. 6. (s mnoha fotografiemi), Nové noviny 23. 6. a Mladá fronta Dnes 24. 6.
– Milkovické dny zhodnotily mj. i Lidové noviny 14. a 18. 8. a 30. 9. a Noviny Jičínska 24. 6., tamní loučení s létem zaznamenaly Nové noviny 22. 9., Mladá fronta Dnes 22. 9. a Noviny Jičínska 21. 9.
– Prvnímu zámeckému hudebně literárnímu festivalu ve Starých Hradech věnovaly pozornost mj. Noviny Jičínska 1., 22., 24., 28. a 31. 7., 1. - 5., 7., 8., a 10. 8. (s mnoha fotografiemi), Nové noviny 4. a 11. 8., Týden v Českém ráji 18. 8., Pojizerské listy 26. 7., Mladá fronta dnes 1. 8., Boleslavský deník 22. 7. a Zpravodaj Šrámkovy Sobotky 5/2000.
– O starohradských výstavách psaly mj. Mladá fronta Dnes 8. 6. (M. Houra), Noviny Jičínska 4., 7., 10. a 13. 7. a 1. 8. (J. Bucek), Právo 30. 6., Noviny Jičínska 8., 10. a 13. 6., Nové noviny 9., 16. a 23. 6. a Týden v Českém ráji 9. 6. (F. a R. Škodovi a P. Vavřík), Nové noviny 16. 6. a Noviny Jičínska 15. 6. (V. Páv a následný koncert), Noviny Jičínska 10. 8. (R. Karel), Noviny Jičínska 21., 24. a 29. 7. a 1. 8., Mladá fronta Dnes 21. 7., Nové noviny 11. 8. a Pojizerské listy 26. 7. (I. a M. Kolářovi), Noviny Jičínska 30. a 31. 8. a 1. 9. (Equi art), Noviny Jičínska 30. 9. (V. Pecová). Drobnými notickami upozorňovaly na výstavy i další noviny a časopisy a nový kulturní měsíčník MUZA, vycházející v Nové Pace.
– Vztahy jičínských výtvarníků ke Starým Hradům při příležitosti jejich životních jubileí připomněly Noviny Jičínska 5. 10. (MUDr. Jaroslav Volf) a 18. 10. (Josef Bucek).
– Na výstavu Evy Hnykové v Praze upozornily Noviny Jičínska 31. 10. a 1. 11., přičemž vzpomněly i její starohradské výstavy.
– Dějinami našeho kraje se zabývaly články v Novinách Jičínska 8. 6., 1. 8. a 26. 8. (Libáň a Staré Hrady) a v Nových novinách 23. 6. (Dětenice).
– Památkám Sedlišť se věnovaly Nové noviny 18. 8. (Kalvárie) a 1. 9. (Švehlův pomník).
– O Jiráskově pracovně ve Starých Hradech psal K. Bílek ve sborníku Rodným krajem č. 20/2000, archivní fond F. K. Zachovala zhodnotil A. Fetters v náchodských novinách Náš čas 25. 7., otevření Foglarovy expozice na zámku zaznamenaly Noviny Jičínska 26. 8. a Nové noviny 4. a 11. 8. Památky na Josefa Váchala ve vztahu ke Starým Hradům připomněly Noviny Jičínska 21. 9.
– Starohradské tisky recenzovaly Literární noviny č. 29 a 32/2000 (LSK), Týden v Českém ráji 1. 9. (LSK a Starohradské pohádky) a Noviny Jičínska 4. 7. (Průvodce po Starých Hradech) a 27. 6. a 1. 7. (citáty z LSK).
– Zprávy K. Bílka o Pekařově společnosti Českého ráje jsme nalezli ve Zpravodaji Historického klubu č. 1/2000.
– Na vztah spisovatele Adolfa Branalda ke Starým Hradům upozornily Noviny Jičínska 7. 10.
– Snímky z loňského předávání ceny Jivínského Štefana Evě Bílkové znovu otiskly Noviny Jičínska 7. a 14. 10.
– Zájezd libáňské dechovky do Itálie pod vedením sedlišťského chalupáře, dirigenta dr. Petra Krejzy zaznamenaly Noviny Jičínska 21. 9.
– Blahopřání Václavu Hájkovi z Milkovic k 70. narozeninám přinesly Noviny Jičínska 25. 9.
– Starohradské průvodkyně byly vyfotografovány v Novinách Jičínska 22. 7.
– V Novinách Lepařova gymnázia 12. 6. vzpomínal Jaroslav Veselý, jak návštěvou Starých Hradů začal projektovat festival Jičín - město pohádky.
– Do diskuse o víceletých gymnáziích zasáhla Eva Bílková na stránkách Nových novin 27. 10.
– Rozhovor s Libaňákem Janem Řezáčem otiskla Mladá fronta Dnes 2. 10.
– Na Vladimíra Holmana a jeho zásluhy o záchranu Starých Hradů vzpomněly Noviny Jičínska 7. 6., 25. 7. a 1. 8.
– Návštěvu Starých Hradů si vybavil Martin Bursík v Top magazinu Víkend 24. 6.
– O návštěvě překladatelů - bohemistů ve Starých Hradech referovaly Noviny Jičínska 12. 9. a Tvar č. 15/2000.
– Letošní turistickou sezónu ve Starých Hradech zhodnotily Nové noviny 27. 10.
– Úvodní slovo K. Bílka na výstavě na Humprechtě zaznamenaly Noviny Jičínska 26. 8. a 9. 9. a Nové noviny 8. 9.
– Zprávu o silničním neštěstí v Sedlištích přinesly Noviny Jičínska 28. 7.
Menclovi Jarmila a Vojtěch: Osudy jedné obce Jablonecka. Albrechtice v Jizerských horách. Obecní úřad Albrechtice r. 2000, 52 s. Vzorná monografie malé obce, kterou zpracovali naši krajané a kterou - doplněnou mnoha fotografiemi a kresbami - vydal tamní obecní úřad.
Velartová Jaroslava: Dalších deset zastavení v Českém ráji. Po prvním díle z roku 1990 vychází další knížka pověstí a vyprávění věnovaných nejvýznamnějším hradům a památkám Českého ráje. 87 stran, doplněno vlastními kresbami autorky.
Našim jubilantkám. Sborník Státního ústředního archivu Praha (267 stran, vyšlo r. 2000). V publikaci najdeme i příspěvek K. Bílka Počátky školní knihovny v Osenicích.
Starohradské pohádky. 2., rozšířené vydání, Staré Hrady r. 2000, 44 stran. S ilustracemi Pavla Vavříka vyšla kniha pohádek, které naši čtenáři znají z Listů starohradské kroniky. Marie Kubátová, Maryna Krulichová a Dagmar Blümlová jsou zastoupeny dvěma příspěvky, Dagmar Štětinová, Blanka Švábová, Vladimír Mikolášek, Ivan Mikšovič, Miloslav Švandrlík a Lubomír Tomek napsali po jednom příběhu. V jednotlivých pohádkách ožívají historické osobnosti spjaté se Starými Hrady, ale i populární dobrý duch zámku Buchala, princezna Libana, víla Mojenka, dokonce i Rumcajs a jiní. Knížku rádi pošleme všem zájemcům (30 Kč a poštovné).
Staré Hrady. I průvodce po zámku z pera E. Ulrychové a E. a K. Bílkových vyšel k letošnímu sjezdu rodáků v novém vydání. Je doplněn řadou kreseb a fotografií a stojí 10 Kč.
Dolní Bousov, moje město (Městský úřad Dolní Bousov 2000, 144 stran). Sborník mapující přírodu, historii i současnost města a nejbližšího okolí je ještě doplněn 16 stranami barevných fotografií. Barevný letecký snímek najdeme i na deskách spolu s reprodukcí městského znaku z privilegia vydaného roku 1600. I text je doprovázen mnoha kresbami a fotografiemi. Knížku uvádí pozdrav starosty Josefa Vynikala a esej spisovatelky Sylvy Daníčkové, přírodou se zabývali Jan Charvát a Tomáš Grindl, historické pasáže napsali Jiří Waldhauser, Sylva Městecká a Luděk Beneš, slovníček dolnobousovských osobností a seznam pramenů a literatury Karol Bílek, vše zredigoval Pavel Sosnovec. Nechybí ani německé a anglické resume, grafickou úpravu měl na starosti Jaroslav Barták. Musíme Dolnobousovským pogratulovat k pěkné knížce, kterou jim okolní obce mohou jen závidět.
Poděkování a odkazy na starohradský archiv najdeme např. v knihách M. Jungmanna: Literárky - můj osud (Atlantis Brno 1999), H. Kokešové: Gustav Eim (Karolinum Praha 1999), L. Formanové - J. Gruntoráda - M. Přibáně: Exilová periodika (Ježek Praha 1999), J. Blümla - D. Blümlové - B. Jirouška a kol.: Jihočeši v české historické vědě (JU České Budějovice 1999), A. Kollner: Buchwesen in Prag von Václav Matěj Kramerius bis Jan Otto a ve vzpomínkách L. K. Žižky Paměti a osudy (Jan Kanzelsberger Praha 1999), které do tisku připravil A. Zach.
Biografické záznamy starohradských archivářů obsahují Lexikon současných českých historiků (autoři J. Pánek, P. Vorel a spol., vydal HÚ AV ČR Praha 1999) a Biografický slovník českých archivářů (autorky J. Pražáková a J. Hoffmannová, Libri Praha 2000).
Základní škola v Libáni vydala tištěnou ročenku za školní rok 1999/2000. Obsahuje podrobné vylíčení života školy, statistiky a další zajímavosti.
Pokorný Ota: Soupis a lokalizace větrných mlýnů v Čechách. Studia geographica 18, Geografický ústav ČSAV, Brno 1973. Sice již málem před třiceti lety vyšla v 18. svazku brněnského zeměpisného sborníku Studia geographica studie Oty Pokorného o většinou už zaniklých větrných mlýnech v Čechách, ale v LSK se o tom zatím ještě zpráva neobjevila. Pokusím se nyní tuto mezeru zaplnit, protože studie přináší někdy až nečekané poznatky o našem kraji.
Po předmluvě a teoretickém obecném úvodu následuje podle bývalých krajů členěný seznam jednotlivých větrných mlýnů se stručným komentářem. Východním Čechám je věnováno 25 stran od strany 49. Můžeme se orientovat podle okresů a pod okresem Jičín najdeme nejprve samotný Jičín, kde Jan Wagenknecht, majitel podbranského vodního mlýna, vylepšil kolem roku 1740 svůj mlýn o větrné kolo.
Dále už v abecední řadě najdeme Milkovice - Bačalky. Tam kolem roku 1850 postavil dřevěný větrný mlýn v lokalitě Na průhoně na Bačalkách při cestě k Osenicím blízko místa, kde nyní stojí boží muka, Jan Šolc. Mlýn asi 1870 koupil pan Prokůpek z Osenic a přemístil jej k vrcholu Kopanina (372 m) na lokalitu zvanou U větráku na dnešním katastrálním území Horních Rokytňan. Mlelo se pravděpodobně do roku 1898, kdy Ladislav Prokůpek z Osenic stavbu rozebral. Dřevo bylo použito ke stavebním účelům. Nezachovalo se vůbec nic.
Stejně tak nic nezůstalo po mlýnu na Plhově, kdysi stojícím u obce v lokalitě taktéž zvané U větráku. Zmíněn je v roce 1842 v majetku France Lehoty. Mlýn vyhořel někdy v letech 1870-1878 a nebyl už obnoven.
Roku 1864 byl do Podhradí přemístěn opět dřevěný větrný mlýn, který už předtím vystřídal lokality Levínská Olešnice a Brdo. Roku 1897 byl poškozen při bouřce a zanikl. Zůstal jen domek, který si majitel František Lukeš postavil nedaleko mlýna z kamene ze sutin hradu Veliše a blízkého lomu.
Zděný větrný mlýn stával v Bukvici (v díle najdeme pod obcí Veliš, katastrální území Bukvice). Zachovaly se sice základy, ale není známo, jak stavba vypadala. Kámen byl použit v padesátých letech na stavbu kravína.
Na závěr stručného přehledu něco o mlýnu v Sobotce. Zděnou stavbu Na bořenovách postavil roku 1824 Jan Jiroš. V provozu byl do roku 1901, kdy pravděpodobně kvůli konkurenci vodních mlýnů přestal působit. Část zdiva použil na přestavbu domu majitel František Šustr, zbytek byl rozebrán za dalších majitelů, Anny a Ladislava Helikarových, v letech 1925-1929. Existuje plán budovy od architekta Josefa Tkalců a popis mlýnského stroje od prof. Jaroslava Mencla. Pokorného studie je doplněna fotografickou přílohou, kde najdeme tento mlýn i nákres (s. 172-173). Za pozornost stojí, že tomuto mlýnu věnoval báseň Fráňa Šrámek. Další informace je možno získat z literatury uvedené v rozsáhlém bibliografickém přehledu.
Připojuji ještě údaje z přilehlé části Středočeského kraje (s. 18-29). Jihozápadně od Dolního Bousova v lokalitě U větráku stával větrný mlýn nezjištěné konstrukce, o němž není nic bližšího známo. Na Rohatsku stával od poloviny 19. století kamenný větrný mlýn, funkční do roku 1910. Zbořen byl v roce 1922, patřil rodině Borovičkově. V Židněvsi mlel dřevěný větrný mlýn převezený sem z Milkovic, byl rozebrán v letech 1906-1907.
Výstavu Miroslava Houry ve Starých Hradech navštívila na jaře i skupina občanů ze Světce, kde byla první Hourova učitelská štace a také dle jeho sdělení vlastně místo, kde se zrodil jeho osobitý výtvarný výraz. Výstavu si prohlédli a odjížděli plni pěkných pocitů. Vynikající dojem měli díky obětavosti paní kastelánky i z prohlídky dalších prostor zámku, zvláště pracoven Jaroslava Vrchlického, Aloise Jiráska a Elišky Krásnohorské. Při tom nám návštěvníci sdělili, že u nich ve Světci byla na náměstí slavného rodáka Vojtěcha Preissiga zasazena k 80 letům naší státnosti mladá lípa. A nyní k ní Miroslav Houra vytvořil malý kamenný památník. Svoje dílo bohužel nesignoval, a tak na něm ve Světci postrádají to známé a hřejivé MH.
Sjezd rodáků proběhl ve dnech 10. - 11. června v Libáni. Podrobný program i zhodnocení naleznou zájemci v Libáňských novinách. Staré Hrady přispěly této slavnosti otevřením výstavy obrazů a batik Rity a Františka Škodových a Pavla Vavříka.
Další velká větev kaštanu na nádvoří starohradského zámku se ulomila 10. června. I mnoho ovocných stromů na Libáňsku je letos rozlámaných vlivem nadúrody jablek a hrušek.
Tradiční posezení u ohně spojené s opékáním vuřtů uspořádali hasiči v Sedlištích 22. července na Kopánce.
Starohradští hasiči zorganizovali 26. srpna zájezd do Českých Budějovic na výstavu Země živitelka.
Bývalé obytné stavení a stodola u Knížků ve Starých Hradech proti zámku byly letos v létě rozbourány.
Jako průvodci se i letos o prázdninách uplatnili chlapci a děvčata z libáňské školy a jejich přátelé z jiných škol. Byli to Šárka Drbohlavová, Žaneta Filipiová, Petra Fišerová, Vendula Hlavatá, Anna Humlová, Martina Kadlecová, Michaela Linková, Daniela Malá, Denisa a Tereza Maštálkovy, Lucie Páchová, Petra Peštová, Lucie Slováková, Jaromír Šimáně, Radek Šolc, Hana Telenská a Dita a Gabriela Vašíčkovy. Všichni si vedli velmi dobře a turisté je chválili, i ti zahraniční. Někteří pokračovali v provádění i o sobotách a nedělích v září a říjnu (Radek Šolc, Miloš Štolfa). Děkujeme!
Překladatelé celkem ze 14 zemí navštívili během svého pobytu v Čechách 8. září také zámek Staré Hrady a zdejší literární archiv. Akci zorganizovala Obec spisovatelů a zúčastnili se jí bohemisté z Belgie, Bulharska, Dánska, Finska, Francie, Holandska, Makedonie, Německa, Polska, Rakouska, Ruska, Velké Británie, Švédska a Švýcarska. Ve Starých Hradech strávili celé dopoledne, pak se výborně najedli v zámecké restauraci a odpoledne jejich program pokračoval návštěvou Sobotky a Kosti.
Mgr. Jan Bílek ukončil 30. června své působení v literárním archivu PNP ve Starých Hradech a přešel do archivu Masarykova ústavu AV ČR v Praze. Děkujeme za dobrou práci!
Zámeckou galerii ve Starých Hradech obohatili v posledních měsících svými díly Rita Škodová (batika), Václav Hladík (grafické listy - portréty Mileny Jesenské a Růženy Vackové), Radim Karel (obraz) a Miloslav Kolář (litografie). Všem patří upřímné poděkování.
Mezi vzácnými hosty, které jsme letos na starohradském zámku mohli uvítat, patří mj. pánové František a Jindřich Schlikové, politik Jiří Dienstbier, historici Petr Hrubý z Austrálie a Karel Bartošek, spisovatelé Sylva Daníčková, Pavel Kosatík, Lenka Procházková a Vladimír Hulpach, herci Hana Maciuchová a Josef Kettner, ekoložka Ivana Bursíková, literární vědci Alena a Michal Přibáňovi a Aleš Zach, vysokoškolští pedagogové Emanuel Bosák, Věra Brožová, Jaroslav Brodský, Roman Holec, Františka Sokolová a Alexandr Stich, novinář Otakar Rydlo, malíř Jindřich Hegr a mnozí další.
Ke kulatým životním jubilejím můžeme pogratulovat několika dobrým přátelům Starých Hradů. 4. 10. oslavil krásné devadesáté narozeniny spisovatel Adolf Branald. 75 let se dožili 12. 7. historik a archivář Oldřich Turčín z Jičína a 5. 10. jičínský malíř MUDr. Jaroslav Volf. Sedmdesátku oslavili 18. 10. další jičínský výtvarník Josef Bucek, 14. 11. herec Josef Vinklář a 24. 11. literární historička Jaroslava Janáčková. K šedesátinám blahopřejeme 15. 11. archivářce a pohádkářce Maryně Krulichové. O pět let méně bylo 26. 8. malíři Michalu Ščigolovi, 24. 10. dětenickému chalupáři, politiku Johnu Bokovi, 6. 11. básníku Jiřímu Žáčkovi a 29. 11. herečce Haně Maciuchové. K nejmladším jubilantům patří naši spolupracovníci archiváři Eva Bílková ze Sedlišť (nar. 11. 8. 1955) a Jan Hrdina z Bystřice (nar. 11. 8. 1970). Všem upřímně blahopřejeme!
Kulturní kalendář: 1. 7. 1975 byly spojeny obce Libáň, Sedliště a Staré Hrady. 6. 7. 1925 byl odhalen Husův pomník v Libáni. 12. 7. 1980 zemřel novinář Josef V. Kučera. 1. 8. 1870 se narodil autor libáňského Husova pomníku, sochař Ladislav Šaloun. 15. 8. 1870 se narodil historik Josef V. Šimák. 16. 8. 1860 se narodil učitel a literární historik Josef Lelek, jenž se rodově hlásil ke Hřmenínu. 27. 8. 1890 zemřel libáňský rodák, hudební skladatel Ferdinand Saska. 29. 8. 1990 zemřel spisovatel a malíř Zdeněk Adla. 30. 8. 1920 se narodil herec Zdeněk Řehoř. 4. 9. 1920 se narodil odbojář Vladimír Fikrle. 5. 9. 1995 zemřela naše spolupracovnice Marie Mrákotová. 17. 9. 1980 zemřel MUDr. Alois Kafka. 26. 9. 1985 zemřel národopisec Jiří Trejbal. 27. 9. 1835 se v Údrnicích narodil filolog Václav O. Slavík. 28. 9. 1845 se narodil dětenický výtvarník Čeněk Novotný. 1. 10. 1990 zemřel básník a novinář Jiří M. Palát. 7. 10. 1900 zemřel psinický učitel, básník Vilém Peča. 13. 10. 1755 se narodil malíř Fidelis Weibel, autor kresby starohradského zámku. 15. 10. 1850 byla v Libáni zřízena pošta. 20. 10. 1935 zemřel agrární politik Bohumír Bradáč ze Židovic. 25. 10. 1870 se narodil turistický pracovník Karel Vochoč z Libáně. 26. 10. 1990 byly zbourány komíny Na horách. 29. 10. 1910 zemřel krajanský pracovník Antonín Petrtýl z Bystřice. 29. 10. 1940 zemřel libáňský učitel Jan B. Knížek. 8. 11. 1890 se narodila spisovatelka našeho kraje Blažena Kodlová. 9. 11. 1980 zemřel starohradský rodák, chemik František Kebl. 16. 11. 1895 se narodil libáňský malíř František Max. 30. 11. 1990 zemřela archivářka Ivana Macková. 7. 12. 1980 zemřel náš spolupracovník Jaroslav Jíhlavec. 9. 12. 1990 zemřela hřmenínská učitelka a kronikářka Milada Karpašová. 16. 12. 1860 se narodil libáňský učitel Josef Straka. 16. 12. 1980 zemřela hraběnka Henrietta Thurn-Taxix, poslední majitelka velkostatku Kopidlno-Staré Hrady. 17. 12. 1995 zemřel spoluautor starohradské zámecké kašny, sochař Václav Irmanov. 27. 12. 1935 zemřel libáňský učitel Rudolf Sakař. 29. 12. 1340 nechal sepsat svou závět pan Arnošt ze Staré.
V letošním roce zemřelo několik osobností, které měly rády Staré Hrady. Patřil k nim básník Jiří Karen (11. 6. 1920 - 30. 4. 2000), herec Vladimír Ráž (1. 7. 1923 - 4. 7. 2000), dramatik Oldřich Daněk (16. 1. 1927 - 3. 9. 2000) a violoncellista Bohumil Malotín (zemřel 15. 9. 2000 ve věku 73 let). Budeme s úctou vzpomínat.
Narození: 25. 5. 2000 se narodil manželům Babákovým z Jičína (dříve ze Sedlišť) syn Štěpán.
Zlatou svatbu oslavili ve starohradské obřadní síni 21. 10. manželé Anna a Otakar Sedláčkovi z Nové Paky za účasti celé rodiny. Blahopřejeme dlouholetým přátelům Starých Hradů a vděčně vzpomínáme Otových zásluh o průběh záchrany zámku, kterému držel palce jako inspektor pro kulturu ONV Jičín.
Naši jubilanti: 85 let se dožila 7. 9. paní Marie Švihovcová ze Starých Hradů. 80 let oslavily 15. 7. paní Anna Jilemnická, roz. Ouzká ze Sedlišť a 18. 10. paní Marie Tuláčková ze Starých Hradů. 75 let bylo 4. 10. paní Anně Heršálkové ze Starých Hradů. 70 let oslavili 26. 7. pan Ladislav Táborský ze Sedlišť a 27. 9. pan Václav Hájek ze Starých Hradů - Milkovic. 65 let se dožili 2. 8. pan Ladislav Tobořík ze Sedlišť, 27. 10. paní Irena Trnková a 22. 12. pan Jan Popadič ze Starých Hradů. 60 let bylo 12. 9. paní Vlastě Plíškové ze Starých Hradů. 55 let oslavili 23. 7. paní Ilona Hozlarová, 6. 8. pan Josef Kirschlagner a 20. 11. pan Josef Volek ze Starých Hradů. Padesátin se dožila 7. 8. paní Jana Šupolová ze Starých Hradů. Blahopřejeme!
Úmrtí: 19. 7. 2000 zemřel v Třebihošti ve věku 86 let pan Vladimír Holman, učitel, malíř a organizátor záchrany starohradského zámku. 23. 7. 2000 zemřela paní Vlasta Másnicová, roz. Slavíková ze Starých Hradů ve věku 65 let. 10. 8. 2000 zemřela ve věku 79 let paní Marie Keblová, roz. Poláčková ze Starých Hradů. 17. 8. zemřela paní Antonie Krámská z Bernartic ve věku 85 let. 12. 10. 2000 zemřela v Praze ve věku 99 let naše nejstarší čtenářka, paní Melitta Baranovová.
Není to tak dlouho, co Kubíkovu chalupu v Milkovicích koupil pan Stanislav Penc z Prahy a začal zde budovat zemědělskou farmu se zaměřením na chov koz a oslů. Kromě toho zde tento výborný organizátor uspořádal již letos tři velké kulturní akce: při sjezdu rodáků 24. června bigbítový večer, 9. - 14. srpna týdenní festival a 23. září loučení s létem. Na všech bylo několik stovek hostů, vzorný pořádek a výborná nálada. Kromě poslechu hudby známých kapel a zpěváků se konaly i besedy (např. s místopředsedou Světové banky Matsem Karlssonem a Jiřím Dienstbierem 12. 8.), loutková představení, akce pro děti aj.
Nad Libáňskem na odbočce cesty k Milkovicím ze silnice na Zeleneckou Lhotu vyrostla letos v létě červenobílá zdaleka viditelná věž. Je to retranslační bod, kterým se umožnil dobrý provoz sítě mobilních telefonů Oskar v našem okolí.
Travesti show, Ladies party, Bombastická pánská strip show, Velká erotická noc plná těch nejžhavějších vášní, Military lesbi show, Autoerotika úchylné slečny, Sado-tlustých maso show a podobné akce pořádal v letošním létě podle plakátů neznámý pořadatel v restauraci Radnice v Libáni. Plakáty propagující tuto "kulturu" doslova zaplavily Libáňsko a skutečně přilákaly do Radnice (Kulturního domu) mnoho zájemců. Otázkou je, zda máme Libáni k tomuto druhu kultury pogratulovat či vyslovit politování ...
V letošních volbách do královéhradeckého krajského zastupitelstva kandidovala za koalici Volba pro město - Strana pro otevřenou společnost také PhDr. Eva Bílková ze Sedlišť.
Sňatky: 24. srpna uzavřeli v Praze na Vyšehradě v kapitulním chrámu sv. Petra a Pavla svůj sňatek slečna Anna Stifterová ze Slavče u Českých Budějovic a pan JUDr. Aleš Linhart z Říčan u Prahy, jinak ze starobylého sedlišťského rodu. - 2. září byli v chrámu sv. Jakuba v Jičíně oddáni slečna Kateřina Macková ze Sedlišť a pan Petr Novák z Valdic. Blahopřejeme!
Oprava: Pan Pavel Ondráček, majitel chateau Dětenice, nás požádal o otištění upřesnění historie zámku. Z obsáhlého stanoviska vyjímáme: "Dětenice založil kníže Oldřich. Stalo se tak v roce 1038, kdy kníže Oldřich se svoji družinou lovil v hlubokých zdejších lesích a našel zde opuštěné děti. Ujal se jich a nechal jim vystavět ves, kterou na jejich počest nazval Dětenice ... " Dále uvádí, že první písemná zpráva o vsi Dětenice je z roku 1052 za vlády Břetislava I., který je daroval staroboleslavské kapitule. Děkujeme za dopis, stanovisko otiskujeme, i když ten rok 1038 je záhadný. Kníže Oldřich totiž podle genealogie Přemyslovců zemřel v roce 1034 ...
Kompletní archiv Listů starohradské kroniky od roku 1978 až do současnosti byl zprovozněn zásluhou Hynka Zlatníka z Jičína na internetu na adrese http:/www.jicinsko.cz/lsk, a to včetně obrazového doprovodu.
Redakční. Vážení čtenáři, vážení přátelé. Dostáváte dnes Listy starohradské kroniky v podobě dvojčísla. Není to zaviněno redakcí ani tiskárnou, i příspěvků máme tak na dvě - tři čísla dopředu, redakčně zpracovaných a přepsaných v počítači. Také předplatné jste řádně uhradili téměř všichni, většinou vyšší nebo značně vyšší částkou - děkujeme moc.
Dvojčíslo dostáváte kvůli České poště. Ne té libáňské, tam se nám vždy snažili vycházet vstříc, ale kvůli některým ustanovením nového poštovního zákona, podle nichž je pro náš časopis zrušeno poštovní novinové výplatné. Od nového roku tedy budeme muset každé číslo vložit do obálky a nalepit příslušnou známku. Dovedete si představit, jak se nám zvýší náklady - poštovné nás bude stát pomalu víc než tiskárna ...
My už více šetřit nemůžeme. Tiskárna v Mnichově Hradišti nám dělá nejnižší možnou cenu, redakční a administrační práci vykonávají všichni spolupracovníci zdarma, další přátelé roznášejí časopis ve Starých Hradech, v Sedlištích, v Libáni, v Dolním Bousově, v Sobotce, částečně v Jičíně a v Praze přímo odběratelům (nemohl by se někdo ujmout tohoto úkolu také v Bystřici a v Dětenicích, kde máme hodně čtenářů?). Cenu zvyšovat nechceme, protože i když většinou posíláte zvýšené předplatné, pro další čtenáře je 15 Kč za číslo na hranicích jejich možností.
Proto jsme se tedy rozhodli letos ušetřit jedno poštovné vydáním dvojčísla a pro příští rok vás žádáme o radu, jak tuto situaci řešit. Vydávat dvojčísla? Můžete nám pomoci sehnat granty nebo sponzory? Poraďte, vyslovte svůj názor. Děkujeme!
Na závěr děkujeme ještě jednou za vaši přízeň a přejeme vám hezké prožití závěru roku, století i tisíciletí - a hodně zdraví, štěstí a spokojenosti v novém roce 2001.
Kozinova slavnost v Sedlištích roku 1907. Mezi účastníky poslanec Bohumír Bradáč.
Vážení přátelé, obracíme se na vás, občany, přátele a rodáky z našeho kraje, s velkou prosbou. Jak víte, jednou z nejkrásnějších památek Libáňska je pískovcová Kalvárie v Sedlištích, dílo sochaře Františka Fialy z Turnova z roku 1765. Tato vzácná památka, postavená zásluhou našich předků, neodolala rukám současných vandalů, kteří se v loňském roce pokusili odcizit dvě postranní sošky a při tomto neúspěšném pokusu je vážně poškodili a rozlomili.
Po odborném posouzení byla tato památka přednostně určena k restaurování a zároveň bylo doporučeno opravit a restaurovat celé sousoší. Náklady jsou odhadnuty na 100. 000 Kč. Okresní úřad část nákladů uhradí, přispěje i naše obec, ale její možnosti jsou nepatrné, neboť splácíme půjčku na stavbu obecního úřadu a prodejny.
Prosíme vás proto o příspěvek na restaurování této cenné památky, aby zůstala v plné kráse zachována našim potomkům.
Své příspěvky můžete zaslat na adresu Obecní úřad Sedliště, 507 23 p. Libáň, nebo předat proti potvrzení přímo pověřeným zástupcům obce (Karol Bílek, Jaroslav Linhart, Jaroslav Macek). Dárci budou zveřejněni s poděkováním v Listech starohradské kroniky.
Věříme, že naše výzva najde pochopení a odezvu u všech, kdo mají náš kraj rádi. Děkujeme a těšíme se na vaše příspěvky.