"Stěžejní exponáty, na šedesát pohlednic staré Sobotky okolo roku 1900, zapůjčil Karol Bílek. Dále tu jsou vystaveny autentické fotografie povětšinou z depozitáře muzea rovněž z počátku století, a také obrázky s motivy Sobotky. Snažili jsme se vystihnout atmosféru města zhruba do první světové války," říká kastelánka zámku Dagmar Faměrová.

"Výstavka není nijak rozsáhlá, ale věříme, že na návštěvníky Humprechtu působí jako takový malý poklad, který tam objeví, když vystoupají až úplně nahoru." Prohlédnout si mohou i několik trojrozměrných exponátů, například dobový fotoaparát či stolní zrcadlo. Větší předměty je však vzhledem k úzkému schodišti obtížné do těchto míst dopravit.

Sobotka sice muzeum nemá, ale zčásti jej supluje expozice v druhém poschodí zámku. Jsou zde například etnografické předměty - malované skříně a truhly. Návštěvníci Humprechtu si mohou prohlédnout i sbírku textilií, jejichž podstatná část je spolu s dalším soboteckým muzejním fondem uložena v depozitáři Okresního muzea a galerie v Jičíně. Expozice na zámku obsahuje i keramiku a je věnována také řemeslům, především ševcům. Ostatně Sobotka byla na přelomu století nazývána městem básníků, ševců a kantorů. "V letošním roce nám dopadl také grant na restaurování loutek od Antonína Suchardy. Restaurování by nám o nich mohlo přinést i řadu zajímavých poznatků," poznamenala Faměrová.

(jn)

Výstava 100 let na Novopacku

Výstava je malým ohlédnutím za právě uplynulým stoletím a dokazuje různorodost života města. Z celé řady dokumentů nelze vybrat všechno, jak řekl vedoucí fotoklubu Jiří Čejka, a tak tentokrát dostanou přednost dokumenty, které v minulosti nebyly prezentovány tak, jak by si zasloužily. Vedle fotografií významných rodáků, umělců, malířů, sochařů, fotografů a řemeslníků zde diváci mohou vidět i snímky z významných akcí, koncertů, výstav, ale třeba i ze sportovních soutěží, například jak závodil v Nové Pace Emil Zátopek, a bude zmapováno i politické dění (postavení a odvoz sochy Masaryka).

V rámci výstavy budou pro sběratele připraveny nové pohlednice, fotografie, dopisní obálky a propagační materiály o Nové Pace. Vernisáž proběhne v malém sále novopackého MKS v pátek 15. září od 17 hodin.

Václav Franc

K minulosti Budčevsi

Nejstarší nálezy souboru patří osídlení z mladší doby kamenné. Jedná se o keramiku a zlomek pazourkového nože. Z Budčevsi jsou již k dispozici starší nálezy kamenných nástrojů hlazených i štípaných právě z tohoto období. Většinu z nich nalezl B.Haken, ředitel místní školy ve 30. letech tohoto století. Areál osídlení sahal v mladší době kamenné až k Nečasu, odkud rovněž pocházejí hlazené kamenné nástroje.

Další nálezy potvrzují osídlení v době hradištní - tj. slovanské. Již v 10. století a po celé 11. století bylo toto návrší součástí osady našich bezprostředních předků - Slovanů. Keramika je zdobená vlnicí a vodorovnými liniemi. Výšinná poloha nad okolními podmáčenými nebo zaplavovanými loukami vyhovovala i Slovanům k sídlení a k ochraně jejich osady. K této osadě patří hroby nalezené v roce 1834 v lese zvaném Perno - Perna jižně od Budčevsi, dnes na k.ú. Nečas. Kostrové hroby byly odkryty při stavbě silnice na nejvyšším místě nad okolními podmáčenými loukami a vodními nádržemi (ty jsou dnes v Nouzově). Asi v 50 hrobech byly nalezeny kostry uložené na zádech orientace východ-západ. Těla byla původně uložena v dubových prknech anebo v dubových rakvích, jejichž zbytky se našly ve většině hrobů. Ty byly často překryty kameny.

Z milodarů byly popsány a do Národního muzea předány bronzové esovité záušnice, typický šperk slovanských žen 9.-12. století. Některé záušnice se staly součástí soukromých sbírek. Popis nálezu pohřebiště je uveden i v kronice obce Budčeves.

Ve 13. století již na uvedeném návrší v Budčevsi nikdo nesídlil. Vesnice byla založena až při plošné kolonizaci prováděné na Jičínsku od druhé třetiny 14. století. První písemná zmínka je z roku 1349. Součástí vesnice bylo tehdy i menší panské sídlo pravděpodobně z velké části dřevěné. Většina venkovských tvrzí zanikla během husitských válek a jen některé z nich byly obnoveny. Nález keramiky z první poloviny 16. století a dvou ručně kovaných železných hřebíků by mohl být z obnovené tvrze, ale nálezů je zatím málo. Paní majitelka domu čp. 35 přislíbila možnost sběru i na další orané ploše zahrady na podzim po sklizni zeleniny. Lze tedy předpokládat další nálezy pravěké, raně středověké a především vrcholně středověké (od 14. století). Posledně uvedené by mohly potvrdit dobu trvání vsi i jejího panského sídla.

Eva Ulrychová, OMaG Jičín

Muž, který věřil na přísnost, ne však na zášť

Poprvé na sebe biskup z Luconu výrazně upozornil na sjezdu generálních stavů v roce 1614. Svými ostře klerikálními požadavky si mladý Richelieu získal přízeň královny Marie Medicejské, která jako regentka vládla za nedospělého Ludvíka XIII. Stal se dokonce jejím zpovědníkem a v roce 1616 načas dokonce ministrem pro zahraniční záležitosti. Regentská vláda kypré Florenťanky však nepatřila k tomu nejlepšímu, co mohlo Francii potkat. Marie se orientovala na domácí zbožné katolíky a začala se ucházet o přízeň papeže a Španělska. Výsledkem vzájemných francouzko-španělských námluv byla vedle sňatku mladého krále s Annou Rakouskou i desetiletá spojenecká smlouva, která významně posílila pozice Habsburků v Evropě. Přičteme-li k tomu ještě fakt, že se Marie obklopila skupinou svých italských oblíbenců v čele s nenáviděným Concinim, není se čemu divit, že její vláda vyvolala odpor jak u hugenotů, tak i u velmožů, kterým se protivilo podřizovat se rozmarům italského dobrodruha. Všemu učinil konec až Ludvík XIII., který se v dubnu roku 1617 ujal vlády. Conciniho dal popravit, zlikvidoval dvorskou kliku a královnu matku poslal do vyhnanství v Blois. Nemilost dopadla i na biskupa Richelieua, který si nějaký čas pobyl i ve vyhnanství.

Mladý král si však nevedl o nic lépe než matinka. Obklopil se stejně neschopnou a nepopulární klikou oblíbenců. Rodinné rozpory vyústily v krátkou, ale vyčerpávající občanskou válku a těžkosti státu ještě zhoršila vzpoura hugenotské šlechty. Když nakonec matka se synem zasedli k jednacímu stolu, důležitou roli v mírových jednáních sehrál právě Richelieu. Ten byl stále jejím oblíbencem a díky její přízni obdržel v roce 1622 od papeže kardinálskou hodnost. Ludvík XIII. vědom si nutnosti smíru s matkou a potřeby obklopit se schopnými rádci povolal královnina zpovědníka, nyní už kardinála Richelieu, v dubnu 1624 ke dvoru jako člena státní rady. Mimořádně schopný kardinál dokázal Ludvíka přesvědčit, že mu jde především o blaho Francie a krále. To z něj již v srpnu téhož roku udělalo prvního ministra.

Richelieu si hned od počátku vytyčil několik cílů. V zahraniční politice začal kormidlo vlády otáčet proti moci habsburského domu a usiloval o rozšíření Francie do prostoru jejich přirozených hranic. V domácí politice si pak zcela zřetelně uvědomoval, jaké nebezpečí představují pro celistvost státu hugenoti. Definitivně zlomil jejich moc dobytím La Rochelle v roce 1628. Jako pragmatikovi usilujícímu o velikost a moc Francie mu byli milejší protestanští hugenoté než zahraniční katolíci. To se projevilo v mírových podmínkách, které s hugenoty uzavřel roku 1629 v Ales. Podle nich se královským ediktem potvrzovala náboženská tolerance ve Francii, ale hugenoti přišli o své politické výsady a jejich pevnosti byly pobořeny. Kalvinismus se tak stal státem uznaným náboženstvím a ne programem odstředivých sil, tolik nebezpečných pro Francii. To se ovšem setkalo se silným odporem bojovných katolíků, kteří žádali Ludvíka, aby prvního ministra odvolal. V pozadí těchto intrik stála Marie Medicejská, která nalezla tichou podporu i u Anny Rakouské. V zápase plném oboustranných intrik se král postavil za svého ministra a Richelieu se tak po palácovém převratu v roce 1630, kdy smetl kliku svých nepřátel, stal všemocným ministrem.

Stejným trnem v oku nepřátel jako shovívavost s hugenoty byla i zcela jasná snaha prvního ministra oslabit pozice Habsburků s zabránit růstu španělské moci. Kardinál Richelieu podporoval všechny nepřátele Španělska bez ohledu na náboženskou příslušnost. Nejprve formou subsidií financovala Francie od roku 1631 válečné akce Švédů na říšském území a později po jejich drtivé porážce u Nördlingenu byla nucena sama v roce 1638 do války v říši zasáhnout. Jako spojenec Nizozemí vyhlásila Francie Španělsku válku v roce 1635. Ale zcela v rozporu s románovými a filmovými představami udatných mušketýrů si francouzští vojáci vedli mizerně. Obrat nastal až po výměně velitelských kádrů a reorganizaci armády. Velkého vítězství prince Ludvíka Condé u Rocroi v roce 1643 se však Richelieu nedočkal. Dobře míněná snaha o územní expanzi v duchu programu přirozených hranic a snaha oslabit velmocenské záměry Habsburků znamenala obrovské finanční výdaje, které Francii značně vyčerpaly. Úbytek státních rezerv a hospodářskou krizi se kardinál snažil vyřešit koloniální expanzí a podporou merkantilistické politiky. Přesto s růstem hospodářských těžkostí rostl i tlak opozice, ten však Richelieu během svého života dokázal tvrdě a nemilosrdně potlačit.

Muž, který podpořil reformu legislativy a v roce 1635 se podílel na založení Académie francaise, rozhodně nebyl tím zloduchem, který se zabývá pouze intrikami proti svým nepřátelům a tvrdě trestá své odpůrce, mnohdy i proti vůli samotného krále, který se stává loutkou v roli všemocného prvního ministra. Ludvík XIII. byl naopak přísný a neústupný panovník a byl to on, kdo žádal tresty smrti. "Nařizuji vám, abyste byl méně shovívavý a méně ochotný mít slitování se všemi, co opovrhují tím, čím jsou pánovi v jeho krámu povinováni," napsal Richelieuovi, který měl sklon odpouštět. Kardinál byl nemocný člověk a jeho bolesti a stálá potřeba léků jej svazovala s králem, který byl stejně chatrného zdraví. Přes všechna fyzická i psychická strádání náladovost, neklid a nervozita jej provázela celý život, i přes chyby, kterých se dopustil, je jeho velikost jako prvního ministra i člověka nepopiratelná. "Odpouštíte svým nepřátelům?" otázal se kněz před udělením svátosti na smrt nemocného kardinála. "Nemám jiné, než ty, kteří jsou nepřáteli státu," odpověděl umírající.

Snad nejznámější podobiznu kardinála Richelieua (1585-1642) vytvořil kolem roku 1635 Philipp de Champaigne.

(to)

Rodák z Uherska u Pardubic je absolventem proslulé hořické "šutrárny", po jejímž ukončení pokračoval ve studiích na pražské AVU u věhlasných profesorů a vynikajících českých moderních sochařů Laudy a Hladíka. Akademický sochař a také významný restaurátor a grafik prezentoval své práce na řadě výstav, mimo jiné i v Jičíně, a některá z jeho děl jsou v majetku domácích a zahraničních galerií. V předvečer XXVII. OH v Sydney rozhodně stojí za zmínku bronzová busta zakladatele ČOV dr. Jiřího Gutha-Jarkovského, která byla při loňských oslavách 100. výročí vzniku českého olympismu předána předsedovi MOV J. A. Samaranchovi a je umístěna v olympijském muzeu ve švýcarském Lausane.

Čestmír Mudruňka zítra, tedy 9. září, oslaví plný sil a elánu své šedesáté páté narozeniny.

FOTO: jn

Dny evropského dědictví

Eva Zatloukalová

Zubař o svém městě

Jedna z útlých knížeček se jmenuje Kdy město chodí spát. Pan zubař ji nevytvořil sám, spojil se s Janem Kloučkem, který musí mít svou Novou Paku tuze rád, neboť ji tak pěkně nakreslil. Zbývá dodat, že ji vydalo táborské nakladatelství Půlnoc nákladem 200 výtisků a je k mání v novopacké Klenotnici a knihovně. Ještě přesnější je, že si knížku vydali za pomoci nakladatelství autoři svým nákladem. Podle krásného českého hesla - když chceš psát, musíš taky platit. Inu, jest služba lidu zvaná psaní, koníček náročný.

Inu začal pan spisovatel Václav, tuším, dříve v próze. Nejen pohádkami o zubařích a vodnících, pokoušel se i o prózu delší, kupříkladu Zákony profesora Hybrise, kde najdeme i prvky fantazie. V současné době dělí aktivitu mezi verš a slovo prozaické různých žánrů. Často se spojuje s jinými kumštýři, teď mám na mysli kupříkladu novopackého fotografa Čejku. Chvályhodné na jeho snažení je to, že namísto fňukání o tom, že umělec nemá dnes možnost publikovat, hledá cesty a vydává sám. Jeho zubařský počítač pro pojišťovnu mu mnohé umožní vysázet a opatřit jednoduchou grafikou. Tuhle činnost s potěšením ocenili spolučlenové literárního kroužku při jičínské knihovně, kde je Franc jedním z nejaktivnějších členů.

Knížka, kterou vydali s panem Kloučkem, je půvabnou směsí poezie s obrázky z Nové Paky. Asi by se dalo básním z přísně odborného hlediska ledasco vytknout z pohledu veršů a jejich zákonitostí. Mě líbí se však to, že i ve všedních věcech dovede autor objevit kouzlo. V básničkách, někdy byť jen šestiřádkových, najdeme příjemné a neotřelé metafory. Třeba tu o tom, jak sníh dostal z nebe padáka, nebo o tom, jak si píchá město do žil.

(prochor)

Psalo se před lety

(Krakonoš, 7.9.1913)