"Dobrý den, pane učiteli. Pane učiteli, " ozývalo se ze všech stran.

Pan učitel mluvil spisovnou mateřštinou, kterou dneska stěží uslyšíte ve veřejnoprávní televizi, natož pak v komerční, a byl mezi dětmi viditelně oblíben.

"Pane učiteli, pane učiteli, my jsme byly na výletě," chlubil se potěr. Z řeči vyplynulo, že navštívily hrad Pecku a jednu cestu absolvovaly po svých.

"A co jste na hradě viděly, děti?" zajímal se pedagog.

"Haranta, Haranta a já ho mám na obrázku," překřikovaly se děti a podstrkovaly fotografie s podobiznou peckovského pána. Jak jsem si všímal spolucestujících, nejednomu z nich pocukávaly koutky úst.

"Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic," poučoval pan učitel.

"Ale voni ho voběsili," chtěl se pochlubit jeden klučina.

"Ale neoběsili," ujal se výkladu mladý kantor, "Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic sťali na Staroměstském náměstí v Praze 21. června 1621 a spolu s ním dalších 26 českých pánů."

"A vy jste to viděl?" bezelstně se zeptala holčička s culíkem.

To už nevydržel ani pan učitel a vyprskl smíchy, stejně jako někteří cestující. Až po chvíli mohl pan učitel, plus minus pětatřicet let, říct: "Ne, neviděl, to je už hrozně dávno, skoro tři sta osmdesát let, ale hodně jsem o tom četl."

"Aha," zklamaně svěsily hlavy děti.

A já, aniž bych chtěl podezírat holčičku z toho, že položila otázku: "Vy jste to viděl?" proto, že by pochybovala o pravosti historických fakt, jsem se musel zamyslet nad otázkou: Co vlastně vědí rodiče těchto dětí o naší historii? Nebudou chtít dítě, které přijde domů naplněné dojmy, odbýt větou: "Dej pokoj, teď nemám čas!" třeba proto, že o Kryštofovi Harantovi nevědí ani tolik, kolik ony šestileté děti. A navíc, čas je relativní, vždyť pro tuhle generaci dětí, která má v rodném listě zapsaný rok 1994, je bitva na Bílé hoře a třeba události roku 1989, stejnou minulostí. A tak se přimlouvám, až budete odškrtávat o prázdninách v diáři další navštívený hrad a budete bědovat, že dneska máte "udělat" ještě šest zámků, ačkoliv je tolik hodin a v pět zavírají, řekněte si, že kvantita by neměla být na úkor kvality a raději si před zámkem sedněte na lavičku a v klidu si popovídejte s dětmi o tom, co jste viděli, co je to minulost a relativita času. Možná budete překvapeni, čím vás vaše vlastní děti zaskočí.

Václav Franc

Kostelík z Podkarpatské Rusi v Nové Pace

Méně obeznámený turista nebo návštěvník Nové Paky bude jistě překvapený, když objeví v pěkném romantickém prostředí Husova kopce nad městem dřevěný podkarpatskoruský kostelík, který svým původem vlastně do našeho prostředí nepatří. Přesto zasazený do zeleně zdejšího parku je jako kdyby zde byl odjakživa.

Tento kostelík, který sloužil věřícím řeckokatolické církve na dnešní Zakarpatské Ukrajině má dosti dlouhou historii. Vznikl někdy počátkem 18. století v obci Smrčina, zhotoven a postaven rusínskými tesaři z prastarých karpatských dubů pro zdejší Cerkev. Po čase se tato Cerkev zmohla a postavila si kostel větší a tento stávající byl pak v roce 1788 přemístěn do obce Obava u Užhorodu. Po přičlenění Podkarpatské Rusi k nově vzniklému čs. státu v roce 1919, si obavští obyvatelé postavili nový zděný kostel a stávajícímu dřevěnému hrozilo zničení. Že nebyl zlikvidován, lze dnes poděkovat sběrateli památek, novopackému továrníkovi Ottu Kretschmerovi, který stávající kostelík v roce 1930 koupil, nechal pod vedením novopackého tesařského mistra Jiráska rozebrat a převézt drahou do Nové Paky. Zde pak po patřičné úpravě a konzervaci jej nechal znovu postavit na svém pozemku na Husově kopci v prostředí zakládaného parku. Stal se pak vlastně galerií sbírky uměleckých děl majitele.

Novopacký kostelík patří mezi šest podobných převezených do Čech a na Moravu v době první republiky. Ty další jsou postaveny v Praze, v Kinského zahradě pod Petřínem, v Hradci Králové, v Dobříkově u Chocně, na Moravě v Blansku a Kunčicích pod Ondřejníkem.

Kostelík přečkal dobu 70 let od svého zdejšího postavení v celku dobrém stavu, s různými problémy ovlivňovanými politickými a ideologickými událostmi uplynulých let, do dnešní doby. I když ani dnes není uchráněn od různých vandalů a nenechavců. Po listopadovém převratu se zase vrátil do majetku rodiny Kretschmerovy a dostalo se mu i církevního využití pro církev řeckokatolickou, které sloužil ve své původní domovině. Byl znovuvysvěcen hradeckým biskupem K. Otčenáškem za účasti řeckokatolických kněží, a bylo tak i obnoveno jeho původní zasvěcení sv. Mikuláši. Již po několik let se zde každoročně slaví poutě pořádané duchovními řeckokatolického liberecko-chomutovského děkanátu za spolupráce římskokatolických kněží zdejší farnosti i z okolí. Na tyto poutě sem vedle místních občanů přijíždějí věřící řeckokatolické církve převážně z Prahy, z Chomutovska, z Liberecka a dalších oblastí Čech. Při této pouti jsou v kostelíku sv. Mikuláše slouženy bohoslužby východního ritu v jazyce staroslověnském, doprovázené chrámovým sborem z řeckokatolického kostela sv. Vladimíra v Praze.

Příchodem do blízkosti a vstupem do interiéru tohoto dřevěného kostelíka se nám naskytne příležitost spatřit krásné dílo lidového stavitelství 18. století z míst, které byly pro nás vzdáleny svojí kulturou i způsobem života. Představuje umění, estetické a náboženské cítění národa, který jsme jen krátkou dobu první republiky měli možnost poznávat a který to ve svých dějinách nikdy neměl lehké.

Všechny tyto dřevěné kostelíky sem přestěhované se staly připomínkou dočasného spojení našich zemí se vzdálenou Podkarpatskou Rusí v jednom státním útvaru ve 20. a 30. letech tohoto století.

(vag)

Na pohlednici ze sbírky Karla Čermáka, odeslané 17. srpna 1930, vidíme budovu hostince ještě v plné kráse s neporušenými secesními ozdobami na fasádě. Nevím, do jaké míry se vžil název restaurace Libosad, každopádně již na této pohlednici "veselá" společnost posílala pozdrav ze Špuntovny. Označení Špuntovna pro tento hostinec přežilo až do dnešních časů, totéž se bohužel nedá říci o secesních ozdobách. Alespoň, že budova slouží svému původnímu účelu - osvěžování žíznivých.

(to)

Návštěvy Edvarda Beneše v Sobotce

Pak navštívil dr. Beneš Sobotku 8. října 1946. Přijel v doprovodu paní Hany a na tribuně před starou radnicí, pod vzácným Mánesovým praporem ho uvítal předseda MNV, národní socialista František Novotný. Jeho řeč i odpověď pana prezidenta je otištěna ve sborníku Sobotka 1498-1948. Je tam i celostránková fotografie prezidentského páru. Měla být původně ve frontispisu, ale poměry roku 1948 dovolily už jen její zařazení uvnitř knihy.

Nadšení při příjezdu prezidenta bylo veliké. Sotva kdo si dovedl představit, jaké nás v krátké době postihne zlo a neštěstí a jak dlouho ještě na ně budeme doplácet.

Prezident byl uvítán na Masarykově náměstí a hlavní Komenského, dnes Jičínská ulice, byla tehdy přejmenována na Třídu dr. E.Beneše. Dnes v Sobotce nepřipomíná oba prezidenty, čestné občany města nic. Návrh na návrat označení náměstí v roce 150. výročí Masarykova narození rada zamítla, aniž navrhla jiné řešení.

(S)

Staré Hrady hostí festival

U zrodu nového festivalu stojí Alfréd Strejček a Jitka Molavcová, kteří spolu s kytarovým virtuózem Štěpánem Rakem připravili sérii šesti komorních pořadů. První z nich byl věnován autorovi Rychlých šípů. A to zcela záměrně, neboť zde úvodní den festivalu byla zároveň otevřena dočasná výstavka, sestavená z písemností i některých Foglarových věcí, například ešus a další táborové předměty. Expozice je umístěna v prvním patře zámku, kde bude v budoucnu po dokončení pozůstalostního řízení zpřístupněna pracovna Jaroslava Foglara.

"Alfréd Strejček a Jitka Molavcová se u nás před časem zastavili na jedné z pravidelných návštěv, a při té příležitosti se nám svěřili i s myšlenkou, že by se tu mohl uspořádat festival," říká Karol Bílek, vedoucí zdejšího literárního archivu a jeden ze spolupořadatelů. "Je to takový pokusný týden, rádi bychom ho ale příští rok zopakovali."

Dnes je na programu recitál Štěpána Rada, zítra mohou účastníci zhlédnout pořad Oráč a smrt a v neděli na závěr Meditaci o naději. Program začíná vždy od 18 hodin v prostorách starohradského zámku.

(jn)

Výstava obrazů Jiřího F. Jakoubka

Ve výpravné a graficky dokonalé monografii, kterou autor vydal u příležitosti své výstavy, se pozorný čtenář dozví o mládí a prvních uměleckých krocích tohoto kralupského rodáka, který nyní žije v Košťálově. Jakoubek začínal na typografickém učilišti v Liberci, kde ho zaujaly zvláště grafické techniky - linoryt, dřevořez, suchá jehla či lept. Když v roce 1953 dostal pod stromeček sadu olejových barev, zamiloval se do olejomalby a malování se stalo jeho velkým koníčkem. V roce 1963 si začal prohlubovat vzdělání studiem na Průmyslové škole grafické v Praze a po jejím dokončení, aby rozšířil svoje výtvarné znalosti, navštěvoval třídu dospělých na LŠU v Mělníce, kterou vedl profesor Vladimír Veselý. Tehdy se nejvíce zabýval akvarelem a pastelem. Stále však pokračoval s olejomalbou a jeho obrazy odrážejí hledání autorovy cesty v této technice.

Během života prošel hodně tiskáren, ale i redakcí v různých typografických a novinářských profesích, počínaje Mostem přes Litoměřice, Kralupy, Prahu a Semily, až nakonec zakotvil jako vedoucí výroby ve staropacké tiskárně Fitos. Zvláště v mládí byl aktivním sportovcem a jeho největší láska jachting, který se objevuje i na jeho obrazech, ho poznamenala na celý život.

Jakoubkovu výstavu ve Státním okresním archivu v Semilech, která je objektivním průřezem jeho výtvarné činnosti, mohou příznivci umění navštívit ve všední dny od 8 do 16 hodin, v pondělí a ve středu je přístupná až do 18 hodin.

(ur)

Mlázovická tvrz opět padne

Pražská skupina historického šermu Streitax pořádá zítra už po šesté Dobývání mlázovické tvrze. Na bitevním poli za areálem místního koupaliště se v 15 hodin proti sobě postaví útočící vojsko Jana Žižky z Trocnova a obránci mlázovické tvrze pod vedením svého pána Jana z Černína. Maketa tvrze, kterou zde členové Streitaxu postavili, bude podle připraveného scénáře stejně jako před téměř šesti sty lety "dobyta a vypálena".

"Do Mlázovic by se v sobotu mělo sjet na 250 až 300 bojovníků, účast historických šermířů bude tedy podobná jako v minulých letech," sdělil Jiří Čeřovský, starosta obce, která je spolupořadatelem. Tradiční klání podpořil pěti tisíci korunami i okresní úřad.

(jn)

Vyučovány byly následující okruhy: úvod o účelnosti obuvi, nauka o složení nohy lidské a její výkonnosti při chůzi, braní míry, obrysy podešví, kreslení vzorů na svršky u nohy zdravé i odchylné, krájení vzorů základních a úplných z lepenky, hotovení sádrových odlitků nohy, o kopytech a přenášení míry na ně, o jakosti surovin, o výpočtech a vyměřování. Pojednání o usních a jejich apretuře přednesl adjunkt lučebního oddělení technologického muzea pan Robert Urban.

Práce, zhotovené v průběhu zmíněného kurzu, byly představeny veřejnosti na výstavě, která se konala v neděli 24. března v malém sále jičínské sokolovny. Společenský význam a prestiž této události dokumentuje i fotografie účastníků kurzu, zhotovená ateliérem Picek, z archivu jičínského muzea.

Há - OMaG Jičín