Nové Noviny č. 32/0011. srpna 2000str. 7

Klášterní chrám Nanebevzetí Panny Marie je chloubou města

Pohlednice ze sbírky Karla Čermáka (vlevo) zachycuje část Nové Paky s dominantou kláštera na počátku našeho století. Mariánská soška (vpravo) pochází z doby kolem roku 1500.

Novopacký klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie je hlavní dominantou města Nové Paky a jeho nejvzácnější architektonickou památkou, jejíž okolí nebylo doposud zasaženo novou zástavbou. Stojí na návrší nad nejstarší částí města. Je to místo, které za těch více jak 276 let existence od prvního vysvěcení chrámu, se stalo svědkem mnoha událostí nejen církevních, ale i souvisejících s městem a jeho obyvateli. Klášterem se stále nazývá, i když zde již dávno klášter není. Žil s tímto městem a jemu patřil. V době komunistické vlády byla všemožná snaha tento kostel od něho odloučit, vymazat z pohledu města i ze srdcí jeho obyvatel. Proto vše si připomeňme jeho historii a události související s ním.

Vše začíná legendou o nalezení obrazu Rodičky Boží ve stříbrných dolech ve Zlatnici, v blízkosti obce Stupná, důlním dozorcem Pavlem Šumbulovským. To se mělo přihodit v posledním desetiletí 10. století za vlády knížete Boleslava II. Někdy je uváděna soška P.Marie. Nejprve tento svatý nález vystavil zbožný nálezce na místě nálezu, později jej přenesl do blízkosti svého bydliště. Zde pro něho vytvořil oltář na místě dnešního kostela. Kolem roku 1032 na tomto místě postavil kapličku. To vše se mělo stát v době, kdy po Nové Pace ještě nebylo ani zmínky.

Potud legenda. Skutečností však je, že v roce 1414 za majitele Kumburského panství Hynka Krušiny z Lichtenburka, stojí na místě dnešního kostela kaple P. Marie, u které je ustanoven kaplan. To je již písemně potvrzeno. Koncem vlády krále Václava IV. a na počátku husitských válek je kaple opuštěna a posléze zrušena. Až v roce 1556 za kumburského pána Jaroslava Trčky z Lípy, byla kaple obnovena a rozšířena v malý kostelík, na jehož oltáři již v té době je vystavena socha P.Marie s Ježíškem, která stojí dodnes na hlavním oltáři chrámu. Bylo doloženo, že 95 cm vysoká socha Madony v gotickém postoji pochází z doby kolem roku 1500. To znamená, že socha P.Marie z původní kapličky se v době husitských válek ztratila, nebo byla zničena. Po obnovení kostelíka byla nahrazena dnešní gotickou sochou Madony.

V době třicetileté války, v roce 1636, získává Kumburské panství spolu s Novou Pakou hrabě Rudolf z Tiefenbachu. Ten se rozhodl postavit u stávajícího kostelíka v Nové Pace klášter pro duchovní řád Nejmenších bratří sv. Františka z Pauly. Pro hospodářské zázemí zakoupil v roce 1644 statek Choteč se vsí Valdovem, kam později přišli budoucí obyvatelé packého kláštera, mniši Pauláni z Plasů u Plzně. Hraběti Rudolfovi však nebylo dopřáno klášter postavit, protože 4. března 1653 umírá. Tento záměr však vtělil do svého testamentu, který pak splnila ovdovělá manželka Marie Eva, hraběnka ze Šternberků. Ta zakoupila pozemky v okolí kostelíka, na kterých byl pak v roce 1655 položen základní kámen a zahájena stavba klášterní budovy. Stavba pokračovala pomalu, asi nejen z nedostatku financí, ale asi i poklesem zájmu o tuto stavbu, a tak samotný klášter byl dostavěn až v roce 1701. Stavba byla jednoduchá, čtvercové dispozice v barokním slohu. Dne 8. května 1701 byl vysvěcen hradeckým biskupem Bohumírem Kapounem a byli do něj uvedeni řeholníci, do té doby sídlící na chotečské tvrzi.

Zbožných ctitelů mariánských přičiněním Paulánů rok co rok přibývalo, takže stávající kostelík nedostačoval. Proto počali uvažovat o stavbě velkého klášterního poutního kostela. Jelikož zájem o další osud kláštera ze strany šlechty nebyl asi velký, rozhodli se Pauláni uspořádat dobře organizovanou sbírku doma i v cizině. V několika málo létech se sešlo tolik prostředků, že bylo možno zahájit stavbu položením základního kamene dne 11. června 1709. Za skromných podmínek vyrůstal nad městečkem Novou Pakou chrám pozoruhodné velikosti a umělecké krásy. Po patnáctiletém úsilí byla stavba dokončena a kostel byl dne 11. srpna 1724 vysvěcen vikářem paulánského konventu Benediktem Longinem. Zasvěcen byl Nanebevzetí Panny Marie a památná socha Madony byla přenesena z klášterního refektáře na jeho hlavní oltář. To byla také asi jediná výzdoba chrámu, protože nebylo dalších prostředků. Z těchto důvodů se pak v roce 1727 na popud vikáře Fortunáta Schumana vydali mnozí novopačtí sousedé do světa založit novou sbírku, tentokrát na zařízení a výzdobu chrámu. Ke druhému slavnostnímu vysvěcení kostela, tentokrát již z větší části vyzdobeného, došlo 28. října 1732 hradeckým biskupem Adolfem Karlem. Klášterní chrám se stal od té doby cílem velkého počtu zbožných poutníků, přicházejících sem hlavně o poutích poklonit se novopacké Madoně. Ročně se zde konávalo šest poutí, na které přicházely desetitisíce poutníků.

Přichází doba panování císaře Josefa II. a jeho reforem. To je i rušení některých klášterů. Ani ten novopacký neušel zrušení. To se stalo 31. října 1785. Definitivně odešli Pauláni z kláštera v roce 1789 po 88 letech svého působení v Nové Pace. Kostel i klášter byl zabrán erárem a bylo rozhodnuto vše prodat v dražbě. Po velkém a vzrušeném jednání a bojovných protestech packých občanů bylo uznáno, že farní kostel svou velikostí nedostačuje, a tím bylo rozhodnuto o zachování kostela k službám Božím. Tak přečkal největší nebezpečí svého zániku. Dne 30. října 1791 byla dvě oddělení kláštera i s polnostmi prodána, statek Choteč s Valdovem byl předán náboženskému fondu. Dne 28. února byl s neprodaným severním křídlem kláštera převzat kostel pod patronát tehdejšího majitele Kumburského panství knížete Ferdinanda Trauttmansdorfa, se závazkem udržovati jej v dobrém stavu.

Druhým velkým nebezpečím pro chrám byl 13. duben 1858, kdy vypukl požár v prostorách prodané části kláštera a oheň se rozšířil i na kostel. Jeho masivní klenba však vydržela a zachránila tak vnitřek kostela od zkázy. Shořela celá střecha i s krovy a věží a dnes se zdá až neuvěřitelné, že přes léto byl kostel dán pod novou střechu, opraven a již 14. října se mohlo konat znovuvysvěcení. I nové zvony ve věži daly o sobě vědět.

Stavba kláštera urychlila a ovlivnila také stavební ruch ve městečku. V letech 1694 až 1696 byla postavena nová fara, jako první kamenný dům ve městě. V roce 1710 byla postavena i kamenná radnice. To dalo základ k přestavbě dosud dřevěného městečka na kamenné. Pomohla i zdejším obyvatelům k lepším existenčním možnostem. V roce 1735 bylo pro lepší přístup ke kostelu postaveno kryté schodiště.

Dokladů o stavbě kostela se nedochovalo mnoho. O autorech projektu není vůbec jasno. Ví se jenom to, že stavitelem chrámu byl jezuita Jakub Blažejovský, stavitel celkem málo známý a zapomenutý. Domněnek o možných autorech je několik. Ty nás dovádějí do kruhu mnohých významných barokních stavitelů, jako byli Kryštof Dienzenhofer, Johan Hildebrand a dalších. V poslední době se jeví jako nejpravděpodobnější autor stavby Tomáš Haffenecker, který je autorem staveb podobného charakteru a stylu v severních Čechách. Je to ovšem zase jenom hypotéza. Jedno je jisté, že tento projekt musel vzejít z hlavy opravdového mistra velkého teoretického uměleckého vzdělání. Řešením vnitřního prostoru stavby patří vývojově k nejpokrokovější stavbě pozdního baroka a k málo chrámům v té době takto stavěným. Jeho půdorys na pěti protínajících oválech tvoří jednu mohutnou chrámovou loď bez kněžiště, završenou odvážnou klenbou. Zevnějšek chrámu je opravdu prostý s celkem nevšedním řešením průčelí kostela s vysokou štítovou nadezdívkou, která zakrývá skutečný střešní štít. Při levém nároží se zvedá čtyřboká věž, zakončená zvonovitou bání, která jí dodává zvláštní siluetu.

Při vstupu do kostela překvapí návštěvníka prostorná chrámová loď, ve které je vidět založení i ve výši odvážné klenby, která je pokryta freskami J. Kramolína. Mimo hlavního oltáře, kterému vévodí památná socha Madony, je v chrámu sedm postranních oltářů, které svým uměleckým ztvárněním patří k vrcholným uměleckým dílům, dotvářejícím architektonický projev celého kostela. Tato umělecká díla nesou jména takových mistrů, jako byli Petr Brandl, Josef Führich, Josef Zelený a další.

Postupem času pomalu mizejí místa, která ještě připomínala přítomnost kláštera a jeho působení, které nebylo zas tak dlouhé. Myšlenka zbudovat tento chrám jistě vzešla od Paulánů, a proto těmto lidem, dnes bezejmenným a neznámým řeholníkům, patří poděkování, že město Nová Paka se může pochlubit takovou duchovní architektonickou památkou.

(vag)


Na Hradech vystavují mimo jiné i Foglarův stan

Staré Hrady - V prvním patře starohradského zámku byla minulý týden otevřena dočasná výstavka ze života Jaroslava Foglara, přičemž po vyřešení dědických práv bude v těchto místech instalována očekávaná pracovna autora legendárních Rychlých šípů a Hochů od Bobří řeky.

Mezi poprvé zpřístupněnými exponáty je například spisovatelův stan, ešus, mapa Zlatého údolí a řada písemností včetně unikátních rukopisů a několik dalších táborových rekvizit. Návštěvníci mohou spatřit také Junáckou medaili díků, která byla Foglarovi udělena náčelníkem českého Junáka jako výraz uznání za zásluhy o výchovu mládeže v roce 1970. Je zde i diplom připomínající, že Ústřední rada českého Junáka zvolila Foglara doživotním členem Svojsíkova oddílu.

Výstava byla zahájena úvodní den literárně hudebního festivalu, který ve Starých Hradech první srpnový týden uspořádali herci Alfréd Strejček, Jitka Molavcová a kytarista Štěpán Rak. "Náš první pořad Písně ztraceného ráje byl zvolen zcela záměrně, věnovali jsme ho Jaroslavu Foglarovi u příležitosti otevření nové expozice. Rádi se chlubíme tím, že jsme se s panem Foglarem přátelili léta letoucí, a vlastně až do jeho smrti jsme s ním byli téměř denně ve styku," říká Strejček.

A co od festivalu očekávali jeho samotní aktéři? "My očekáváme, že se potěšíme, protože milujeme to, co děláme. A zároveň, že tím potěšíme i druhé. A také, že si zde můžeme zrekapitulovat repertoár, který jsme za jedenáct let společné činnosti se Štěpánem Rakem vytvořili. Plus s Jitkou Molavcovou, která nastoupí na poslední dva dny, a představí se v polohách, v jakých ji lidé běžně neznají, a prokáže tady na Starých Hradech, že je velkou českou herečkou," prozradil krátce před zahájením festivalu Alfréd Strejček. Nutno dodat, že jeho slova se v následujících dnech naplnila, zvlášť ve hře Oráč a smrt, který oživuje šest set let starý text Jana ze Žatce.

Dramaturgicky se program dotýkal osobností a autorů českého písemnictví, kteří mají právě ve Starých Hradech své stále místo v podobě zdejšího literárního archivu PNP Praha. Závěr však patřil myšlenkám arabského filozofa a malíře Chalíla Džibrána. Pořad Meditace o naději byl inspirován jeho knihou Prorok. "Je to kniha, která se těší obrovskému zájmu, a právem, protože je to výjimečné dílo. K němu jsme se sešli společně s Jitkou a Štěpánem, abychom prostřednictvím sto let starého textu, ale současným jazykem oslovili dnešní lidi," doplnil Strejček.

(jn)


Návštěvnost Biografu Český ráj se zvyšuje

Jičín - Po roce 1989 zaznamenala téměř všechny kina v České republice výrazný pokles návštěvnosti. U mnoha to znamenalo dokonce až uzavření. V posledních letech však mezi veřejností zájem o kina opětovně začal stoupat. Jak situace vypadá v Jičíně, jsme se zeptali současného provozovatele Biografu Český ráj Pavla Nožičky.

Projevuje se tento celkový republikový trend i v Jičíně?

Myslím si, že rozhodně ano. Doba, kdy se říkalo, že video vytlačí diváky z kin mi připadá stejná, jako tvrzení z počátku století, že letadla nahradí auta. Každé kino samozřejmě stále musí bojovat o svou existenci, ale tak je to v celé naší společnosti. Je pravdou, že bychom potřebovali návštěvnost ještě vyšší. Většina kin by se totiž stále bez různých dotací neobešla. Vzhledem k poměrně slušné návštěvnosti například v Jičíně jsme již schopni mimo nákladů spojených s energií vydělat na všechny ostatní náklady spojené s chodem Biografu.

Jak konkrétně vypadá návštěvnost v letošním roce?

Přes velice špatný rozjezd začátkem roku se držíme velice dobře. Rekordní počet diváků jsme zaznamenali v březnu, což bylo dáno tituly jednotlivých promítaných filmů. V březnu jsme měli dokonce výrazně přes sto diváků na kalendářní den. Naším problémem je, že jakmile však přijde dobré počasí, diváky z kina jakoby odsaje. Proto už v dubnu klesl průměr pouze na 60-70 diváků denně. Od začátku roku Biograf Český ráj však celkem navštívilo na 20 tisíc diváků, což už je o 2300 lidí více než v loňském roce. Takže můžu být poměrně spokojen.

Jak hodnotíte s mírným odstupem času instalaci dolby?

Dolby, to nám opravdu velmi pomohlo. Stali jsme se biografem, který má jistě větší úroveň a zaznamenávám i nové návštěvníky, kteří si přišli poslechnout právě změny v kvalitě zvuku. Jsem přitom přesvědčen, že tato nemalá investice se rozhodně vyplatila. Co však je dalším velkým problémem, jsou sedačky. Ty budou třeba také vyměnit, ale při současném napjatém rozpočtu města zcela chápu, že nalézt prostředky právě na sedačky v biografu jistě není a nebude jednoduché. Celá budova se dále musí hlídat statikem a v budoucnu si jistě vyžádá i další větší investice.

O jaké filmy je v současné době největší zájem?

Také tady se projevuje celostátní trend, který trvá již několik let. Záleží hlavně na tom, jaká je celostátní propagace určitého filmu, a divákům je potom poměrně jedno, kolik stojí lístek. Pokud však proběhne větší celostátní propagace, i u nás návštěvnost bývá velice slušná. Velká návštěvnost je i na české filmy, což mě velice těší. Promítáme však také další opravdu kvalitní snímky i zahraniční produkce, kterým se bohužel nedostává tak velké reklamy a návštěvnost by si zasloužily mnohem vyšší.

(max)


Problémy s poštovními schránkami nejen v Jičíně

V Nových Novinách vyšla 23. června stížnost na malý počet poštovních schránek. Také v Sobotce byl snížen jejich počet, a to o celou polovinu. Chybí zvláště schránka ve východní části města, odkud je k poštovnímu úřadu - ležícímu ještě k tomu ve vedlejší ulici - daleko. Původně byla velmi příhodně na samoobsluze Jednoty. Uvědomí si pošta, že je službou? Invalidy nejsou jen vozíčkáři, ale i astmatici, srdcaři, staří lidé vůbec a d.

Obtížné je pro ně dostat se do kopce z autobusového nádraží v Jičíně na polikliniku. Proč není zastávka autobusů na Husovce, kde bývala? Od gymnázia je všude daleko. Bombastická krása pěší zóny je zcela nefunkční. Svědčí o tom i stálé potíže s projíždějícími a parkujícími vozidly.

Karel Samšiňák, Sobotka


Kterak jsem nevyzrál na vandaly a zloděje

Vlastním malý a shodou okolností nejprodávanější osobní vůz v České republice. Není právě nový, ale ne zase tak starý, abych jeho drobné poškození dokázal přejít pouhým mávnutím ruky. Ne právě nejlépe jsem se v minulých letech vyrovnával s neustále odcizovanými anténami. Stávalo se to obyčejně v noci z pátku na sobotu či na neděli. Prostě ráno přijdete a anténa je pryč. Myslím, že mnoho řidičů tuto zkušenost má a zná dobře i ten pocit naštvanosti a bezmoci. "Kdybych ho tak dostal do ruky," řekne si většina takto poškozených a v duchu si zobrazuje ty nejbrutálnější druhy trestů, kterými by se "odvděčili" za tuto malou krádež či poškození svého miláčka. Žádného milosrdenství by se od nás delikventi páchající tyto věci nedočkali. To bychom je ovšem museli nejdříve chytit. Tedy ne my, ale policie. Jak však dobře víme, procento úspěšnosti dopadení takovýchto pachatelů není právě největší. Mnozí se tedy snaží jak mohou, aby se oběťmi vandalů a zlodějů nestali. A to bylo i mým cílem. Místo další (již páté) nové antény jsem zašrouboval na příslušné místo střechy automobilu měděný drát. Příjemného pocitu jistoty a bezpečí jsem si však příliš neužil. Minulou sobotu v noci se hosté, vracející se z jedné zdejší restaurace, chtěli zřejmě obohatit o několik dalších antén. Kupodivu se jim zalíbila i ta má. A protože nešla vyšroubovat, vytrhl jí alkoholem posilněný "dobrodinec" i s jejím dolním dílem a zanechal ve střeše díru. Náklady na opravu nejsou právě zanedbatelné a bylo by za ně mnoho obyčejných antén. Na zloděje a vandaly jsem tedy nevyzrál. Je tomu spíše naopak. A jaké poučení z toho vyplývá? Asi to, že proti lidské chamtivosti a iracionálnímu násilí většinou není snadná obrana. A aby nebyl konec tak beznadějný, dá se (téměř) vždy říci, že to mohlo dopadnout ještě hůř. Tolika lidem přeci ukradnou auto hned celé.

Martin Kracík, Jičín


Nové Noviny