Nové Noviny č. 35/001. září 2000str. 6

Loutky v železnickém muzeu

Průvodkyní světem loutek je v železnickém muzeu osmaosmdesátiletá Květoslava Jiránková. Na snímku představuje sbírku loutek zapůjčenou z Valdic.

FOTO: pe

Železnice - V železnickém muzeu je v těchto dnech nachystáno vše pro děti a milovníky loutkového divadla. Chodbu i některé místnosti muzea totiž zaplnily loutky, ale ne ledajaké. Jsou to loutky, se kterými si hrály děti takřka na přelomu tisíciletí. Čas jim neubral na kráse, spíše naopak. Některé loutky zapůjčily na výstavu soukromé osoby, velké množství starých loutek zapůjčil z valdického loutkového souboru starosta Vladislav Kraus.

Ze sbírek muzea jsou tu vystaveny krásné loutky Věnceslava Černého, známého českého ilustrátora, který v Železnici pobýval mnoho let. V kronice železnické školy se ve školním roce 1923/1924 mimo jiné píše: "Pan Černý pořídil divadlo takové, jakým se ani mnohé velmi zámožné město vykázati nemohlo." Muzeum v Železnici se touto výstavou přiblížilo zářijovému pohádkovému festivalu a těší se na dětské i dospělé návštěvníky. Připomínáme, že výstava loutek potrvá i po dobu pohádkového festivalu.

Nataša Kalousková


Klápštěho výstava v Rožďalovicích

Rožďalovice - V Galerii Melantrich v Rožďalovicích byla minulou sobotu zahájena výstava výjimečného malíře a grafika Jaroslava Klápštěho. V příjemném prostředí roubené chaloupky, připomínající útulnost dávných časů, se sešli umělcovi přátelé a všichni jeho obdivovatelé, aby si připomněli výtvarníkovo celoživotní dílo.

Před zcela zaplněným sálem na svého přítele zavzpomínal malíř Vladimír Komárek. Řekl, že cítí k tvorbě Jaroslava Klápštěho i k němu samotnému hlubokou úctu, neboť to byl kamarád, který neměl jednoduchý život. Tak jako mnoho jiných i on byl v období totality zapsán jako nepřítel lidu a zřízení. Nemohl proto vystavovat a nesmělo se o něm ani psát. Klápště ale nestál o to, aby byl viditelný, on chtěl jen dělat svůj kumšt a dokázal si ho vybojovat. Patřil k těm lidem, kterým šlo skutečně o výtvarné umění.

Vladimír Komárek také všem přítomným představil vynikajícího tiskaře Petra Kábrta a poděkoval mu za to, že Klápštěho grafické listy existují a mohou být vystavovány jen proto, že je tiskne právě on. Jeho práce si velmi vážil i sám Jaroslav Klápště, který o něm řekl: "Tiskl jsem vždy jen několik listů, nebyly určeny veřejnosti a neměl jsem čas se s tisky patlat. Teprve v posledních letech mi osud přihrál vynikajícího tiskaře Petra Kábrta, který oživil i desky léta odpočívající. Nekonečná trpělivost, pokora, náročnost a řemeslný fortel - to jsou vlastnosti tohoto muže. Jemu patří dík za konečnou podobu většiny mých listů."

Poděkování Vladimíra Komárka patřilo i všem zaměstnancům Galerie Melantrich, která spadá pod Polabské muzeum v Poděbradech a vede ji Svatava Krumpholcová, za jejich profesionalitu a za vytvoření vynikajícího a příjemného prostředí při vernisáži.

Bezesporu zajímavá výstava obrazů a grafik Jaroslava Klápštěho určitě stojí za návštěvu. Jedná se o největší výstavu kvašů, kterou kdy Klápště měl. Dále jsou zde představeny nejen vynikající grafické listy mistra suché jehly, ale i kresby a hlavně jeho poslední práce, které představují naprostý vrchol jeho grafické tvorby. Jde především o Píseň písní s jeho grafickými listy, o ilustrace k Kunderovu Zrcadlu času a o ilustrace k básni Havran od A.E. Poea.

V rožďalovické galerii můžete zhlédnout i letos nově vytvořenou stálou výstavu spisovatele Bohumila Hrabala. A tak se zde poprvé posmrtně setkávají dva nejlepší přátelé. Svůj první obraz totiž Klápště prodal právě Bohumilu Hrabalovi, s nímž pracoval v době totálního nasazení na dráze a který mu dodával sílu přežít toto těžké období. Výstava obrazů a grafiky Jaroslava Klápštěho potrvá do 19. září a přístupná je ve středu, pátek, sobotu a neděli od 10 do 16 hodin.

(lk)


Výročí: sochař Ladislav Zívr

Jedním z členů Skupiny 42 byl, jako jediný sochař, novopacký rodák Ladislav Zívr, od jehož úmrtí uplyne 4. září 20 let. Narodil se v Nové Pace 23. května 1909 a vyučil se nejprve u svého otce hrnčířem. Později studoval na odborné keramické škole v Bechyni a v letech 1928 až 1931 na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u Heleny Johnové a Josefa Drahoňovského.

První samostatnou výstavu uspořádal v roce 1931 v Nové Pace spolu se svým přítelem malířem a grafikem Františkem Grossem. Po delší odmlce potom následovaly další výstavy v Brně, v Praze (1961), v Hradci Králové (1965) a Nové Pace, kde vystavoval s přáteli ze Skupiny 42, Františkem Grossem a novopackým fotografem Miroslavem Hákem. Svoje sochařská díla vystavoval i v zahraničí a jeho tvorba patří mezi vrcholy českého moderního sochařství.

Ve 30. letech se jeho dílo rozvinulo v návaznosti na kubismus a surrealismus. Ve 40. letech se vrátil k estetice civilismu v duchu programu Skupiny 42 a prostou sevřenou formou zobrazoval spojení člověka se strojem. Po odmlce se od přelomu 50. a 60. let vrátil k počátečním východiskům své tvorby a až do konce 70. let tvořil i přes nucenou izolaci abstrahující plastiky vznikající v návaznosti na konkrétní přírodní jevy a tvary.

Většinu života prožil v Nové Pace a okolí. Od roku 1963 žil ve Ždírci u Staré Paky, kde také 4. září 1980 zemřel ve věku 71 let.

Václav Franc


Profesor Vladimír Úlehla a Lohařové

Jičín - V těchto dnech předal profesor Vladimír Úlehla jičínskému okresnímu archivu výsledky své dlouhodobé práce. Jde o studie věnované dvěma advokátům, JUDr. Františku Lohařovi (1831 - 1897) a jeho synu JUDr. Jaroslavu Lohařovi (1862 - 1919), kteří se zasloužili o rozvoj společenského a kulturního života Jičína.

Navázal jimi na svou práci z roku 1998 o Václavu Fejfarovi. Autor, znalec dějin Jičína druhé poloviny 19. století, důkladně prostudoval veškeré dostupné prameny a literaturu. V archivní badatelně strávil řadu hodin, pročetl soudobý periodický tisk v muzeu a vhodně využil i rodinné korespondence a osobních vzpomínek pamětníků. Obě studie opatřené poznámkovým aparátem prozrazují Úlehlovu píli a smysl pro detail, životopisy jsou však napsány střízlivě a s nadhledem. Bez nadsázky lze říci, že profesor Úlehla významně obohatil regionální historiografii. S jeho studiemi se musí seznámit každý, kdo má zájem o hlubší poznání novodobých jičínských dějin.

Dr. Jindřich Francek


Švehlovy pomníky z roku 1935

V roce 1935 byly odhaleny pomníky selskému vůdci Antonínu Švehlovi nejen v Sobotce, v minulém čísle NN osudy politikova pomníku zajímavě popsal dr.Karel Samšiňák, ale i v Cholenicích, Sedlišti a ve Třtěnici. Ve Slatinách pak byl po Švehlovi pojmenován park.

V Cholenicích slavnost proběhla o svatodušním pondělí za krásné, takřka červencové pohody. Pomník byl spojen s deskou padlých v 1. světové válce. Slavnostního odhalení se zúčastnilo velké množství lidu. V čele dlouhého průvodu jely selské jízdy z Libáňska a Rožďalovicka, republikánský dorost, sokolové z Kopidlna, řada okolních hasičských sborů, legionáři a četné obecenstvo. Projevy řečníků, které přivítal starosta Vaníček, se nesly ve vlasteneckém a selském duchu za velkého nadšení všech přítomných.

Ve Slatinách slavnostně odevzdávali veřejnosti ve dnech 29. a 30. června Švehlův park a památník padlých. Současně se konal i sjezd rodáků a přátel obce. Všechny domky, chalupy i statky byly v těchto slavnostních dnech vyzdobeny státními vlajkami. Vlastní slavnost, na které samozřejmě nechyběla selská jízda a mnoho hostí, zahájil předseda místní osvětové besedy učitel Krupička. Ten také na závěr připomněl všem zúčastněným, že park odevzdávaný veřejnosti v sobě spojuje tři symboly: lípu svobody, Švehlovo jméno a úctu k památce padlých rodáků. Starosta obce Palička pak přijal Švehlův park s pomníkem padlých do správy obce a odevzdal ho pod ochranu veřejnosti.

V Sedlištích na Libáňsku odhalili Švehlův pomník 7. července vedle pomníku padlým rodákům. Průvod vedený třinácti selskými jezdci a hudbou se seřadil v Libáni, prošel Starými Hrady a zastavil se u Rohlíčkova mlýna odkud se množství účastníků vydalo k pomníku. Projevy řečníků, které uvedl starosta obce Linhart, zdůrazňovaly hlavně Švehlovy zásluhy o provedení pozemkové reformy a vrácení půdy zemědělskému lidu.

Ve Třtěnici byl odhalen památník Antonínu Švehlovi v neděli 18. srpna. Okresní sdružení republikánského dorostu rozhodlo, aby památník svěřen byl v ochranu Třtěnickým v nejzazším koutě okresu jičínského, protože "v Třtěnicích byla, je a trvale zůstane nejvěrnější část armády Švehlova vojska". Zhotovením památníku byl pověřen třtěnický rodák, rolnický syn J.Jůza, sochař z Prahy, za pomoci akademického sochaře V.Antoše, rodáka ze sousedních Chomutiček. I zde vše probíhalo za velké účasti lidu a četných vážených deputací. Na závěr pak starosta obce Franc převzal pomník v opatrování se slibem, že celý kraj bude k němu vzhlížet s vroucí úctou a bude se řídit odkazem velkého vůdce. O co větší úctu projevovali lidé na Jičínsku, kraji odjakživa výrazně zemědělském, "selskému vůdci" a významnému politikovi Antonínu Švehlovi, o to více bylo jeho jméno trnem v oku nové revoluční moci po roce 1948. Nejenomže musely zmizet pomníky, ale bylo "nezbytně nutné" přejmenovat i případné názvy ulic.

(to)


OS Arché a Dům kultury Koruna ve spolupráci s Biografem Na Špici a časopisem Trafalgar

UVÁDĚJÍ FILMOVOU PŘEHLÍDKU

HOŘICKEJ VOREL 2000

Biograf Na Špici v Hořicích v Podkrkonoší

ve dnech 15. - 17. září 2000

PÁTEK 15. září

17.00 hod. UNDERGROUND

(Francie/Německo/Maďarsko 1995 - v původním znění s titulky, E. Kusturica - balkánské drama)

20.45 hod. SAMETOVÁ EXTÁZE

(Velká Británie 1998 - v původním znění s titulky, Todd Haynes - hudební film)

SOBOTA 16. září

10.00 hod. SMOKE

(USA 1995 - v původním znění s titulky, Wayne Wang - psychologický film)

12.45 hod. MILENCI

(Francie 1999 - v původním znění s titulky, Jean-Marc Barr - milostný příběh)

15.00 hod. PRAHA OČIMA

(ČR 1999 - v původním znění, V.Michálek, M.Pavlátová, M.Šulík, A. Benki - povídkové pásmo o Praze)

17.00 hod. PŘÍBĚH ALVINA STRAIGHTA

(USA 1999 - v původním znění s titulky, David Lynch - lyrická road movie)

19.30 hod. VŠICHNI ŘÍKAJÍ MILUJI TĚ

(USA 1996 - v původním znění s titulky, Woody Allen - muzikálová komedie)

NEDĚLE 17. ZÁŘÍ

10.00 hod. TRUMAN SHOW

(USA 1998 - v původním znění s titulky, Peter Weir - drama)

12.45 hod. SIBERIA

(Nizozemí 1999 - v původním znění s titulky, Robert Jan Westdijk - generační drama)

15.00 hod. PROLOMIT VLNY

(Dánsko-Švédsko/Nizozemí-Francie 1996, v původním znění s titulky, Lars von Trier - milostné drama)

Samostatnou součástí sobotního programu je večerní koncert skupiny FUNKY FEAST.

VSTUPNÉ: 190 Kč za akreditaci na celou filmovou přehlídku 50 Kč za vstupenky na jednotlivé filmy

PŘEDPRODEJ: předprodej vstupenek v den projekce před začátkem promítání. Předprodej akreditací: Biograf na Špici, Husova 1560 Hořice (tel.:0435/622 828)

ZMĚNA PROGRAMU VYHRAZENA


Umění je ctností nepřizpůsobit se

Suché jehly patří k tomu nejlepšímu v díle Jaroslava Klápštěho.

Jaroslav Klápště se narodil 7. srpna 1923 v Záhoří u Semil. Roku 1929 přichází k matčiným rodičům do zapadlé a kouzelné vesnice Čikvásky, kde začíná školní docházku v jednotřídce. Dědova malebná chaloupka a kouzelné okolí Podkrkonoší mu učarovaly natolik, že se Čikvásky později staly jeho domovem. Gymnázium vystudoval v Turnově a v letech 1942 - 1945 byl totálně nasazen jako pomocný dělník na dráze. Zde se setkává s Bohumilem Hrabalem a pod jeho vlivem v něm sílí přesvědčení, že se bude věnovat malířství. V tomto těžkém období vznikají jeho první kresby.

Po válce byl přijat na pražskou uměleckoprůmyslovou školu do ateliéru Františka Tichého. Od roku 1948 pokračuje ve studiu u Emila Filly. Jeho dílo bylo oběma učiteli významně ovlivněno a jejich vliv nezůstal v Klápštěho tvorbě bez odezvy. Svůj jednoznačný vztah k poezii a k básníkům dokazují později jeho ilustrace k dílům Františka Halase, Jaroslava Seiferta, Vladimíra Holana, Ludvíka Kundery a dalších. Po vojně v roce 1952 vstupuje do pobočky Svazu výtvarných umělců v Liberci. Byla to jedna z nejkvalitnějších poboček výtvarníků u nás. Patřily k ní významné osobnosti jako V.Pokorný, J.Solovjevová, J.Solovjev a další, kteří ale byli nepřijatelní pro tehdejší socialistickou kulturu. Pobočka byla proto ostře hlídána a díla výtvarníků v ní sdružených se jen těžko dostávala na veřejnost. V tomto svízelném období se Jaroslav Klápště obrací ke krajině a zátiší. Staly se mu útočištěm před ideologií doby, a protože trpěl různými zákazy a příkazy, které ho obklopovaly, začal je zobrazovat i ve svých dílech. Dokázal tak vyjádřit svůj vzdor a zarputilost, s jakou bojoval za svobodu a vlastenectví svých děl. Maluje to, co viděl, a to, co zažil. Jeho malba je pevná a jasná, je odrazem malířova života. Během 60. let se jeho krajiny a zátiší rozvíjí a Klápště si vytváří svůj specifický styl linií a pestrobarevných ploch. Nachází svůj výraz a téma venkovské krajiny. Tu maluje prostou, neidealizovanou, jako všední krajinu kolem lidských obydlí. Dominantní je u něho zátiší, zobrazující jednotlivé věci, běžné předměty, které nás provázejí denním životem - kabáty, svícny, šuplíky, láhve, ale i květiny a různé dózy.

Přesto se jeho dílo dostává do povědomí lidí velmi pomalu. Svoji první výstavu měl až v roce 1958 v Jilemnici a to mu bylo už pětatřicet let. Před rokem 1968 se situace na chvilku trochu zlepšila a Jaroslav Klápště mohl uspořádat několik výstav, ale po osmašedesátém mu opět nebylo téměř umožněno vystavovat. V 70. letech vzniklo v jeho tvorbě tzv. "mostecké období", kdy malíř objevil Most v éře jeho nelítostné demolice. Pocit hrůzy, prázdnoty a nicoty, který v něm zanechalo bourané město, se nesmazatelně vtiskl do svých obrazů. Jejich výstava byla pak přímo v Mostě zakázána, ale podařilo se ji s největším úsilím realizovat v roce 1978 v Duchcově. Tato výstava mu zároveň konečně umožnila pořádání dalších výstav. Zatímco v jeho krajinách objevujeme vedle síly a vášně i harmonii, v jeho grafických listech nacházíme pohyb, chaos, složitost života. Jsou "výpovědí o světě, ale i zpovědí s radostmi a žaly, jak jsou nám souzeny", tak popsal Klápště vlastní grafickou tvorbu ve své monografii. Výlučnou technikou grafika Jaroslava Klápštěho je suchá jehla. Pracuje s ní s vervou, rozmachem, dynamičností a s prudkostí, která je mu vlastní. Na jeho grafických listech jsou postavy zachyceny v pádu, vždy v pohybu, někdy až zběsilém. Odehrává se zde děj, najdeme v nich erotické motivy, sarkasmus, parodii, hru, vážnost i vtip, touhu a poznání.

Jeho skvěle se rozvíjející tvorbu zastavil těžký úraz, který utrpěl v roce 1988. Bylo to ale jen na chvilku, protože se nevzdává ani v nemocnici a snaží se kreslit a pracovat dál. Tento fyzický a psychický otřes mu dal podnět k jeho dalším skvělým dílům. I když Jaroslav Klápště mohl na někoho působit jako člověk zamlklý a uzavřený, v němž se odehrává vnitřní boj, byl to ve skutečnosti člověk, který toužil po životě, a někde v jeho nitru jste cítili ukrytý zájem a hluboký cit. Vše, co v sobě skrýval, cítil a prožíval, vkládal do své tvorby silou, která vás při pohledu na jeho dílo překvapí a která vás vtáhne do děje, ať chcete nebo ne.

Jaroslav Klápště věděl, že "umění je ctností nepřizpůsobit se" a tohoto cíle se celý život držel a zůstal mu věrný až do konce. Jeho životní pouť se uzavřela právě před rokem 23. září.

Lenka Koulová


Nové Noviny