Kapitola z chystané knihy libáňského rodáka Pohled zpátky
S uchvácením si prohlížím fotografie Leonarda Bernsteina. Stále si netroufám vylíčit, jak jsem každé setkání s ním zažíval. Byla krátká. Stačilo to rozhodně k impozantnímu dojmu. Bernstein patřil odedávna k mým velkým muzikantským láskám. Po řadu let jsem poslouchal a sledoval záznamy z koncertů Newyorské nebo Vídeňské filharmonie pod jeho řízením v rozhlase i na gramofonových nahrávkách. A tak jsem štěstím trnul, když jsem ho v Lipsku na podzim roku 1987 mohl konečně vidět živého před sebou. Bylo to jeho první vystoupení v bývalé NDR, z politického hlediska dojemná chvíle.
Bernstein měl být nejen dirigentem, ale i hlavní osobou festivalu mezinárodních orchestrů, který pořádal lipský Gewandhaus. Přijel s orchestrem Concertgebouw z Amsterdamu a skvěle provedl Mahlerovu První symfonii. Absolvoval nespočetné děkovačky, posílal vzdušné polibky, a když aplaus nebral konce, převzal iniciativu technický personál. Nadšené publikum poslal domů výmluvným gestem. Světla v sále zhasla a Bernstein odešel z pódia. Po koncertě se v Nikischově salonku shromáždila spousta Bernsteinových přátel a příznivců. Měl jsem štěstí postávat mezi nimi a nedočkavě očekávat, až maestro vstoupí. Přišel hodinu po půlnoci v doprovodu Kurta Masura, tehdejšího šéfdirigenta Gewandhausu. Bernstein v pláštěnce po Koussevitzském vypadal impozantně, okamžitě navodil skvělou atmosféru, s upřímností žertoval a rozdával autogramy. Když na mne přišla řada a prof. Masur mne Bernsteinovi představil jako tajemníka hudebního festivalu Pražské jaro, nepamatuji si už, co jsem mu řekl.
Mohla to způsobit časová tíseň. První setkání se odehrálo ve dvě hodiny v noci. Dnes mi to připomíná jen útlá knížečka The Yoy of Music, obdařená podpisem věhlasného autora. Je to knižní podoba patnácti skvělých televizních pořadů, které počátkem šedesátých let obletěly celý svět a staly se hudebním bestsellerem. To mne ani ve snu nenapadlo, že by mi mohlo být dopřáno se s Bernsteinem znovu osobně sblížit. Naposled jsem ho viděl právě před deseti lety po generální zkoušce na Beethovenovu Devátou symfonii. Pamatuji, byla sobota 2. června a pražské zvony odbíjely poledne. A ještě o dva dny později, krátce před odjezdem z Prahy. Nevěděl jsem, že mu zbývá jen několik měsíců života.
Co je tu zvláštního, že se o Leonardu Bernsteinovi tak dlouho mluví? Koho vlastně čekáme?
Inu, moderního hrdinu par excellence. Univerzální muzikant, vzdělaný, pohledný, teatrální a skvěle výmluvný. Bernsteinovi se podařilo zdemokratizovat tajemství symfonické kuchyně. Popularizační hudební pořady patřily mezi jeho náročná televizní vystoupení. Celou generaci příležitostných posluchačů proměnil v lačné milovníky hudby. Jeho mimořádné pedagogické schopnosti přinášely po mnoho let prospěch i budoucím instrumentalistům a především dirigentům. Mezi velkými hudebníky byl ojedinělým typem se smyslem pro klasickou i jazzovou hudební sféru. Americký historik, Jacques Barzun, napsal, že se Lenny pohybuje v širokém poli působnosti. Bach nebo jazz, muzikál nebo symfonie, hudba je hudba. A dobrá hudba patří všem, hlásal Bernstein. Kromě toho, kdyby nic jiného, autorství West Side Story Bernsteinovi jako skladateli zajistilo světový úspěch a čestné místo v historii hudby.
Když Serge Koussevitzky, vlivný a slavný americký dirigent ruského původu, čtyřiadvacetiletému Bernsteinovi předpověděl, že mu dirigování otevře všechny brány světa, mluvil čistou pravdu. Američan Bernstein se stal mezinárodní osobností, srovnatelnou snad jen s jedinou superhvězdou, Rakušanem Herbertem von Karajanem. A stejně jako Karajan, také Bernstein měl všechno. V hudebním světě moc a vliv, vrcholnou slávu a luxusní životní formu.
Kupodivu, jediného, koho Bernstein opravdu nesnášel, byl právě Karajan. Měl za to, že s ním soupeří o pozici nejvýznamnějšího dirigenta na celém světě. Bernstein si však nemusel dělat starosti.
V Bernsteinovi byl již při prvém seznámení rozpoznán dirigent dravé hudebnosti a pevné velitelské vůle. Jeho umění dirigovat od klavíru je zachyceno na věčné časy. Čím působí kreace Bernsteinovy? Řekl bych, že jeho taktovka udává jasné a přesné tempo, pečlivě frázuje, a když je třeba, sáhne i k drsným akcentům. Miluje průzračný zvuk orchestru. Vzrušuje posluchače hudbou, jíž vyvolává kouzlem magické osobnosti. Jednoho dne tomuto vzrušení podlehne. Nyní je hudba pro něho prostředkem pro kroucení rameny a tělem, pro mimiku, vyjadřující nezvladatelné city. Na pódiu skákal, hned zase tančil, celé tělo začalo pulzovat. Pořád si prozpěvoval, pořád si něco bručel, pravé dirigentské orgie. Připadal mi jako malíř hýřivých barev. Byl neudolatelný, potřeboval stále něco nového a nacházel to po celý život. Dosáhl výšin nesmrtelnosti.
Bernsteinovým ideálem byl Gustav Mahler. Byl to také původem Žid, začal jako klavírista a přešel ke komponování a dirigování. Mahler konvertoval ke katolické víře, Bernstein si vzal za ženu katoličku a složil Mši. Nebylo daleko k Bernsteinově víře, že je skutečně Mahlerovým převtělením. Byl prý vždycky pověrčivý. Světové oživení zájmu o Mahlerovo symfonické dílo šedesátých let rozkvetlo díky Bernsteinově misionářské horlivosti.
Leonard Bernstein, umělec originálního stylu a imaginace, pokaždé přicházel obklopen svým štábem a spoustou osobních asistentů. Zapalovali cigarety, pomáhali do kabátu a dělali, co bylo potřeba. Pořád měl u sebe stříbrný kalíšek se skotskou Ballantine. Takový bratrský závdavek z Bernsteinova pohárku skotské jsem okusil také. Bylo to ve švýcarském Luzernu v září roku 1988. Bernstein dirigoval Vídeňský filharmonický orchestr, který mu hrál s přesností a skvělým zvukem vyhrazeným pouze pro dirigenty, se kterými se vzácně shodne. Tady byla náklonost nepochybně oboustranná, ať už Bernstein tvaroval hudbu a krotil nápadný rytmus svých vlastních skladeb, nebo se ponořil do nejhlubšího nitra Brahmsovy Čtvrté symfonie.
Leonard Bernstein, v té době obdařen biblickou sedmdesátkou, byl zahrnován poctami a cenami všeho druhu. Naše Ministerstvo kultury mu udělilo alespoň Pamětní medaily Antonína Dvořáka a já jsem byl pověřen jejím předáním.
Shodou náhod se koncert v Luzernu konal 8. září, což je datum Dvořákova narození. Než jsem se prodral ochranným valem Bernsteinovy družiny, byl už maestro ve svém salonku, ručník kolem krku a popíjel balantínku. Vybavuji si, jak jsem rozpačitě šmátral po dveřích a s jistým ostychem vstoupil do místnosti. Ale ještě chvíli jsem cítil nesmělost. Konečně jsem si uvědomil, že jsem toto setkání vyhledával a teď jsem si to zařídil tak, abych jej nezmeškal.
Bernsteinovo přátelské přijetí bylo odzbrojující, ohromila mne spontálnost rozhovoru i nepotlačovaná gestikulace. Pak mi podal stříbrný kalíšek, který v jeho cestovní výbavě nesměl chybět, a znělým hlasem vybídnul, abych se s ním napil skotské. Neostýchal jsem se. Tohle setkání už stálo za to.
Za možnost seznámit se blíže s Leonardem Bernsteinem a ukázat se v jeho blízkosti, vděčím Harrymu Krautovi. Muž nevelké postavy, vždy elegantně oblečený, holohlavý, s úzkým proužkem vousu, s brýlemi bez obrouček a s pevně sevřenými rty. Kraut byl Bernsteinovi blízkým důvěrníkem, manažerem, ideálním povahovým protějškem - uzavřený a neproniknutelný. Od mládí velmi průbojný, se zájmem o kombinaci obchodu a hudby. V současné době stojí v čele americké společnosti Amberson. Pečuje o Bernsteinovu pozůstalost a provozování Bernsteinova skladatelského odkazu.
O Bernsteinovi bylo známo, že stále rozmnožuje talismany, kterými prý zaháněl smůlu. Trvale nosil Mitropoulusův křížek, Koussevitzského manžetové knoflíčky a dlouhou černou pláštěnku, podšitou červeným hedvábím. Na zkoušku Lenny chodil oblečený často jako roker, obnošené džínové sako a stejné kalhoty, kolem krku červený šátek. Takhle jsem ho potkal před Vánocemi roku 1989 v Mnichově. Připravoval se na provedení Beethovenovy Deváté symfonie s Mnichovskými filharmoniky a pamatuji na jeho rozzářenou tvář, když mně vypravoval, že už v sobotu (23. prosince) ve východním a západním Berlíně bude znovu dirigovat Ódu na radost. Říkal, že koncert je součástí oslav pádu Berlínské zdi a je načasován na půlnoc před Štědrým dnem, kdy Němci mohli poprvé překročit hranice bez víza. Se stejným zápalem horoval pro naši sametovou revoluci, přitom mě objímal, najednou udělal pár kroků ke stolu, usadil se na jeho okraj, kde ležela rozevřená partitura a tlustá černá tužka. Popadl fotografii a zeptal se na křestní jméno. V jedné ruce cigaretu s dlouhým sloupem popela, ve druhé černou tužku. Bernsteinovu osobní dedikaci chovám mezi svými cennostmi.
Když to skončilo a ohlásil se začátek zkoušky, poděkoval jsem vřele za velký zážitek a udělal pár kroků ke dveřím. Vtom Bernstein ukázal neurčitým gestem na stůl a pronesl něco, co bych reprodukoval jako upřímný projev uznání Václavu Havlovi. Chtěl se alespoň krátkým písemným pozdravem vyslovit na podporu lidských svobod. Bernsteinovo upřímné poselství jsem předával Václavu Havlovi v tempu tehdejšího života na schodišti Občanského fóra v budově Špalíčku na rohu Václavského náměstí.
Po návštěvě u Bernsteina jsem se pěšky vracel do hotelu Vier-Jahreszeiten v luxusní Maximilianstrasse na schůzku s Harry Krautem. Pokud šlo o dojednávání právně platného závazku, což měla být smlouva. "V nejbližší době Vám pošlu dálnopis se všemi podmínkami a návrhy na obsazení sólistů," řekl Kraut a v rozhovoru udělal malou přestávku. Měl jsem dojem, že stupňuje napětí k přednesu další nabídky, proti které se nedaly vznášet námitky. "Pan Bernstein dostane za koncert čtyřicet tisíc dolarů." Za vrchol tohoto setkání považuji hostování Leonarda Bernsteina v červnu roku 1990 v samotném závěru Pražského jara. Byl připraven dirigovat Beethovenovu Devátou symfonii s Českou filharmonií.
Sotva se rafie orloje času přehouply do prvních dnů roku 1990, dostal jsem dálnopis, který končil skoro básnickým pozdravem: "... buď vítán, čas jara, váš Harry Kraut. " Navnadil mě k návštěvě Vídně. Bernstein tam měl výjimečné postavení a pravidelně se objevoval u orchestru Vídeňských filharmoniků. Měl v plánu hrát Brucknerovu Devátou symfonii. Přijel jsem do Vídně až v den koncertu (1. března) a Kraut mi rezervoval místo v lóži v parteru Musikvereinssaalu. Přímý zážitek z Bernsteinova vystoupení, na které jsem se opravdu těšil, mi nabízel pocit, že se mu nachyluje čas. Dravost vnitřních nároků se proměnila, udržoval orchestr jenom kýváním hlavy a vybízivými pohledy. Byl to nesmírně dojemný koncert i z jiných důvodů. Bruckner svou hudbu proměňoval v "dialog s Bohem před smrtí". Partituru své poslední symfonie nedokončil.
Tady musím vyprávění přerušit. Po více než pěti letech se mi do ruky dostala kniha Meryle Secrest. Mnohé její postřehy si dávám do souvislosti se vším, co jsem poznal a zažíval při osobních setkáních s Leonardem Bernsteinem. Musím také říci, že zlomek autorčiných zajímavých informací volně vkládám do mozaiky vzpomínek. Třeba se dočítám, že už na jaře 1990 Bernstein pochopil, že se blíží jeho smrt. Byl jsem snad přítomen osudovému provedení Brucknerovy symfonie, Bernstainovu poslednímu vídeňskému triumfu? Nebyl to jen muzikantský přelud?
S Harry Krautem jsem byl domluven, že po skončení tohoto koncertu přijdu do dirigentské místnosti, abych se před zpáteční cestou do Prahy "posílil" krátkým rozhovorem s Bernsteinem. Sotva se Lenny osvobodil od náporu Brucknerovy emfáze, předvedl velmi dobrou náladu. Hovořilo se o všem možném, témata dodávali přátelé, kteří kolem něho postávali. Na rozloučenou mi do programu napsal: "Nazdar! Bernstein." Opět se mi zdál nedostižný.
Nicméně když Leonard Bernstein koncem května přijel do Prahy, aby Beethovenovou Ódou na radost zakončil hudební slavnosti Pražského jara, každého, kdo s ním přišel do styku, uhodilo do očí, jak byl vyčerpaný, popelavý a měl potíže s dechem. Nevypadal dobře. Václav Neumann byl požádán, aby se zúčastnil koncertu. Kdyby se přihodilo něco vážného, měl převzít taktovku. Ale Bernstein vydržel. Provedení Beethovenovy Deváté symfonie bylo hluboce osobní, překypovalo životem, vzýváním a výbuchy radosti.
Poslední setkání a rozhovor s Leonardem Bernsteinem mám stále v paměti. Ten jsem tenkrát prožíval dvojnásobně. Seděl v županu a kouřil, už to byl jen stín někdejšího Bernsteina. Přesto byl plný rytmické lačnosti po hudbě a žertoval. Vzpomínám na větu, již dojemně vyslovil a dal nahlédnout do svého nitra: "Praha je krásná, znovu se vrátím, kdybych to už přece jen nestačil, budu se na vás dívat z nebe."
Byl jsem v rozpacích. Na všechna jednotlivá setkání, která jsem s ním měl, a byla to setkání radostná a poučná, položil se rázem stín. Je to už minulost? Asi ano.
Zbývá krátký epilog: podzim přicházel po zlatém chodníčku a v povětří je tesklivá nálada. Lenny ve svém newyorském bytě v říjnu zemřel.
Roky kvapem utíkaly. Letos je tomu deset let.
(Libáň - březen 2000)
(dokončení) – předchozí část
Zůstal stát a sledoval, jak odcházím. Zamával jsem mu na rozloučenou a popřál mu hodně štěstí v lovu a opatrnosti při styku s člověkem. Proderu se houštinou a dávám se do díla. Nastražit rybku na velký splávek není problém. Nahodím a pozoruji, jak "káča" rejdí po hladině a opisuje velké kruhy. Jemný vánek ševelí v listoví, všude klid a mír a sluníčko pěkně hřeje. Temná barva vody napovídá, že tůň je pořádně hluboká. Velký pařez, který sem přinesla řeka při jarních záplavách a který je zaklesnut v největší hloubce, to ještě umocňuje. Jeho spletité kořeny poskytují úkryt malým i velkým rybám, ale hlavně dravcům. Pohodu a rozjímání náhle přeruší mohutný záběr. Splávek s rybkou mizí v hlubině a napnutý vlasec signalizuje, že vodní dravec uchvátil svou kořist. Chvíli čekám a pak zaseknu. Podařilo se, je tam, ale poměrně malý prostor mi neumožňuje manévrování. Musí nastoupit hrubá síla a víra, že vlasec ten tah vydrží. Nechci dravce pustit ke kořenům pařezu. To by byl určitě konec, a tak zatáhnu brzdu a držím pevně prut, jehož špička se ohýbá až k hladině. Najednou tah ustal, ale vzápětí vyletí štika v gejzíru vody nad hladinu a třepe hlavou, aby se zbavila dvojháčku, který ji drží za čelist.
Marně. Po chvíli se vzdává a bez odporu ji vytahuji z vody. Je nádherná a měří 75 centimetrů. Je mi jí moc líto a určitě bych ji pustil, kdyby to nebyla pstruhová řeka - a tak putuje do síťky. Znovu nahazuji, protože je tu krásně a domů se mi ještě nechce. Sedím na rybářské stoličce a dívám se, jak zase splávek rejdí po hladině v menších i větších kruzích a rybka pod ním láká dravce k útoku. Božské ticho kolem, sluníčko pálí do týla a vlnky v malém proudku si hrají a přeskakují s pleskotem kamínky. Tady za tou hradbou téměř neprostupných křovin si připadám jako v jiném světě. Vzdálen od civilizace a jejího negativního dopadu na nervovou soustavu tu prožívám kouzelné chvíle. Sedím, dumám a vzpomínám na vše možné - i na Tomíka. Kde je mu asi už konec. Jaký div, že jsem se za těchto příjemných okolností probral až po dvou hodinách. Můj prvý pohled patřil k místu, kde měl být splávek s nástrahou. Nebyl tam, ale směr napnutého vlasce mi ukázal, kde ho hledat. Probleskoval v hloubce nedaleko mohutného pařezu. Že by ho tam zatáhl ten hrouzek? Vezmu do ruky prut a hned vím, že tam mám něco těžkého. Zaseknu, a znovu se rozpoutal boj mezi mnou a rybou. Po několika minutách se na hladině objeví hlava mohutného tlouště, kterého zlákala polomrtvá rybka a její mámivý tanec. I on se vzdal a jeho osud se naplnil. Je to velká ryba a má jistě hodně přes kilo. Jsem navýsost spokojen, a proto balím. Usmrtím ryby, zbavím je vnitřností a jdu k motorce.
Když jsem přišel na dohled, nevěřil jsem svým očím. Tomík sedí před motorkou, uši nahrocené, z očí mu hledí zvídavost i obezřetnost a čenich v mém směru pracuje na plné obrátky. Když poznal, že jsem to já, nastal "tanec". Skákal, hvízdal, štěkal, koulel se po zemi a tlapkami vyhazoval listí. Běhal okolo mě s oháňkou zatočenou doleva, hned doprava a chvílemi se mi otíral o nohy a skákal na mne. Snad málokterý pes dovede při spatření svého pána vyjádřit radost takovým způsobem, jak to předvedl Tomík. Co vám mám povídat. Vzal jsem ho do náruče, hladil jsem ho a šeptal mu různé nesmysly. Když mi olízl ruku, byl jsem dokonale naměkko. Ale co teď. Dostal jsem se do pěkné kaše, jak z ní ven? V té chvíli jsem to nevěděl, a tak jsem ho zase dal do batohu, našlápl motorku a jelo se domů. Po několika kilometrech jsem u jedné vesnice uviděl lán kukuřice a přišlo rozhodnutí. Zajel jsem ke vzdálenému okraji pole a zastavil. Tomíka jsem vyndal z batohu a vsunul jej mezi stvoly. Rychle se obrátil a vyběhl na okraj. Udiveně zíral a větřil. Raději jsem našlápl a ujel. Nedalo mi to a po několika desítkách metrů jsem zastavil a ohlédl se. Dosud tam stál a díval se za mnou. Se smutkem a hanbou v duši jsem pokračoval v jízdě, ale jen pomalu a opatrně, protože ta cesta byla náhle nějaká zamlžená.
Vzpomínám na léta 1933-1938, kdy byl předsedou spolku JUC. Karel Mrkvička a já téměř celou tu dobu jednatelkou.
Přenesme se tedy do r. 1933, začátek prázdnin, protože ty dva letní měsíce byly vždy bohaté naší mladou činností - po zbytek roku jsme ovšem udržovali nutné úřední styky, Vánoce a Velikonoce byly příliš krátké na kompletní činnost, stačily nanejvýš na uspořádání nějakého čaje s tancem, prostě jsme se ujistili, že jsme a těšili se na léto, neboť prázdniny, to bylo ovšem jiné.
My, Libaňáci, jsme se sjížděli ze světa domů, do svých rodin. Jiní jezdili za svými příbuznými, hlavně prarodiči, jak už to bývá. Další skupinou byli ti, kteří přijížděli pomáhat do známých rodin v polních pracích - Libáň byla také zemědělské městečko. A nakonec ještě opravdoví "lepší" hosté, tj. lufťáci, kterým ta naše milá Libáň v údolí připadala z nejrůznějších příčin vhodným místem k letnímu pobytu.
A tak s železnou pravidelností tažných ptáků se hned na začátku července objevila na náměstí kombinovaná rodinná skupina Bartošů a Mášů. Pan Máša byl ředitelem menšinových matičních škol Komenského ve Vídni, s ním jeho paní a dvě děti, chlapec a děvče. V budoucnosti ten chlapec emigroval resp. spíš se nevrátil do ČSR, dcera vystudovala medicínu - o půl století později jsem se s ní náhodou setkala v Kladně, kde působila jako odbornice v léčení cukrovky a nadšeně vzpomínala na libáňské prázdniny, specielně na jednu z letních studentských slavností, taneční večer s lampiony na koupališti, kde ji, ještě jako malou školačku, pro radost dítěte prováděli "páni" z našeho spolku.
K té rodinné společnosti patřili oba bratři Bartošové, JUC. Bohumil Bóža, později zaměstnaný jako právník na předsednictvu vlády a Ota Bartoš, posluchač AMU, obor housle. Dále pí. prof. Pavlíčková, jedna z hlavních postav našeho prázdninového dění: s radostí se ujímala režie našich kulturních večírků - mám dobrý dojem, že už ve školním roce přemýšlela a vyhledávala vhodné náměty a texty pro naše vystoupení, neboť okamžitě předkládala návrhy. Rozhodovat se mohlo až při představě, kolik a jací lidé se ten který rok do Libáně sjedou, na fotografii, kterou přikládám, vidíte, jak různorodá a věkově rozmanitá to byla společnost. K nám se mohl totiž přihlásit každý, kdo s námi a naší činností sympatizoval. Měli jsme tudíž kromě kádru - náctiletých též bývalé studenty v nejdospělejším věku. Při pohledu na ten obrázek musím konstatovat odhadem, že se jedná tak o polovinu členů, už si nevzpomínám, z jakých důvodů se jich tak málo dostavilo k společnému fotografování.
A jak asi vypadal ideální den studenta na prázdninách v Libáni? Brzy ráno ožilo hřiště, resp. tenisový kurt (tehdy snad jediný), umístěný v rohu dobytčího trhu. Vcházelo se tam oplocenou uličkou mezi zahradami za bývalou hospodou Ulmanovou. Kdo měl zamluvený kurt, hrál, kdo nehrál, tvořil na lavičkách obecenstvo, které nemilosrdně kritizovalo, radilo, fandilo. Když už sluníčko příliš pálilo nebo volaly jiné povinnosti, rozcházeli jsme se, neboť bylo jisté, že se můžeme opět vidět na koupališti. Nejjistější stanoviště bylo u opalovacích prken, odtud byl nejlepší přehled po celém objektu. Koupaliště bylo opravdu pěkné, ovšem, jako každá lidská činnost, mělo tehdy jeden velmi vážný nedostatek. Při dokončování stavby přišli - jistě v nejlepším úmyslu - libáňští včelaři s žádostí, aby všechny travní plochy byly osety nízkým jetelíčkem jako pastva pro včely. Stalo se. Což o to, pohled to byl pěkný, šťavňatě zelené lístečky a na nich drobné, bíložluté paličky jetelíčku - ale těch žihadel! Nebylo radno vstoupit na trávník bez nějakého obutí, i tak se každou chvilku odněkud ozýval dětský pláč.
Nebyla-li na pozdější odpoledne už určena nějaká dílčí zkouška programu, hrál se k večeru volejbal na sokolském hřišti. To bylo milé místo, kolem dokola vroubené stejně vysokými lipami, trávníkem a lavičkami. Tam už v době květu lip včelky nevadily, naopak, bylo příjemné vnímat jejich pilný bzukot.
Když už pro soumrak nebylo na míč vidět, táhlo se společně na náměstí. Už od Kozákovic restaurace se ozývaly dohady, zda bude mít pan Semián ještě otevřeno své voňavé cukrářství. Většinou tomu tak bylo, takže se denní činnost mohla nakonec osladit.
Teprve poté jsme šli obsadit lavičky u Husova pomníku - byly tam tři lípy, nejstarší z nich, ta prostřední, byla lípa svobody z roku 1918. Při desetiletí republiky, roku 1928 jsem za sokolské žactvo u ní přednášela báseň, jejíž text přikládám, neboť je to originál, napsaný k té příležitosti dr. ing. Václavem Jonášem, vzdělaným a vzácným člověkem, světově známým vedoucím libáňské drožďárny, za nimž, jako chemikem, přijížděly do Libáně různé světové kapacity v tomto oboru. Zastával spolehlivě místo vzdělavatele v sokolské jednotě a příležitostně veršoval pro tyto účely. (Přiloženy ukázky - v jednom případě i s jeho charakteristickým písmem.)
A pod těmi lipami, za tichých letních večerů, se semlelo všechno možné. Současnost, minulost, malé plány na prázdninovou činnost i do nejbližší budoucnosti, bylo to krásné, neboť jsme byli mladí, krásně zeleně mladí, země se dostávala z hospodářské krize, republika patřila mezi deset hospodářsky nejvyspělejších zemí, čímž jsme se nezřízeně pyšnili, koruna byla pevná - a byly vytoužené prázdniny.
Jak čas pokračoval, bylo nutné už sestavovat čísla k našemu večeru, bez něj by prázdniny nebyly prázdninami. Shledávalo se, oťukávalo, kdo by s čím mohl ke zdaru večera přispět. Už nedokáži chronologicky seřadit jednotlivé večery, jak šly rok po roce, předložím ale pestrou všehochuť, jak ji paměť zachovala. Osou všeho vždy bylo nějaké kratší představení v režii neúnavné paní prof. Pavlíčkové. Pamatuji na dvě: Dykův posel a Mahenova Ulička odvahy. I já jsem dostala dámskou úlohu, při níž bylo nutno zapálit si světácky cigaretu a společensky s ní manipulovat - byla o tom řeč. Hned jsem upozornila, že kouřit neumím, vzápětí umlčena, že to nic není, to že mne naučí. Buď jsem měla špatné učitele, nebo jsem byla špatnou žákyní, moc jsem se toho nenaučila, ačkoliv jsem úlohu odehrála - ale nekouřila (dle ostré kritiky svých bratří), "jako když se pes pase", jak se tehdy říkalo. Však jsem to celý život k osobnímu štěstí nepotřebovala. Ale úspěch našich představení byl vždy předem určen. A tak se zpívalo, recitovalo, kdo co znal, musel tím přispět. Někdy dobrovolně, někdy s přinucením. Také toho jsem nebyla ušetřena. K sólovým recitacím přibyla ještě po dvě sezony vystoupení voicebandu, opět dílo paní Pavlíčkové, která po vzoru E. F. Buriana vedla nás i obecenstvo k novému přístupu k poezii.
V té době Ota Bartoš absolvoval na AMU, a to houslovým koncertem Ed. Laló. Bylo zcela samozřejmé, že tímto koncertem obohatí náš program. Také se mi zdálo zcela samozřejmé, že klavírní doprovod obstará Karel Mrkvička, neboť oni oba nás v přestávkách často a rádi bavili "jazzováním" čtyřručně na tom jediném klavíru, který jsme v Radnici měli k dispozici. Ano, to byl ten klavír, na němž ještě pan Heller dvakrát týdně doprovázel směsicí melodií němé filmy. Když došlo k otázce o doprovodu houslí, Karel Mrkvička se rezolutně bránil s tím, že klasickou hudbu od žákovských let učení hry na piano neprovozoval a že tu úlohu musím převzít já - už jsem měla přihlášeno jedno klavírní vystoupení, nacvičené ovšem za dozoru profesorky klavíru během školního roku. I já se bránila zuby nehty, naučit se během krátké doby neznámou skladbu nebyla maličkost. Když mi ale jako činovnici bylo vyčteno, že jen mou vinou přijde program o význačné vystoupení, kapitulovala jsem a zatímco se ostatní koupali a bavili se příjemněji, pokoušela jsem se - jen průměrně dobrá pianistka - doprovod naučit. Abych to vzala hodně zkrátka, houslový koncert se úspěšně odehrál, neboť Ota měl věc pochopitelně perfektně nastudovanou, sám byl pohledný člověk, takový salonní typ s příjemným vystupováním, uměleckou kšticí, takže všechna pozornost obecenstva byla obrácena k němu, což bylo moje štěstí. Úspěch měl veliký, potlesk náramný.
Kromě toho vskutku klasického vystoupení, jsme měli ovšem také čísla lidová. V čase rozvinutého trampského hnutí nám přišel na jeviště zazpívat trampskou písničku Nejvěrnější kamarád je pes Míla Folprecht v příslušném trampském oblečení a dokonce i se svým psem, který ho na těch víkendových putováních provázel a své úlohy na jevišti se se zdarem zhostil. Jindy opět jsme byli diváky tanečního vystoupení Lídy Machové, která nám ve vyklizeném sále předvedla stepování - partnerem jí byl Míla Mleziva. Jednou jsem také použila své známosti s JUDr. J. Fialou a požádala jeho sestru, svou budoucí švagrovou, Květou Fialovou, t. č. sólistkou Národního divadla moravsko-ostravského a později opery v Göttingen v Německu, zda by nám přispěla svým uměním. Laskavě svolila a přednesla několik operních árií ze svého repertoáru.
Tyto naše kulturní večery končily taneční zábavou. Jedno léto jsme se dozvěděli od našeho kolegy Františka Macka, že v jičínské vojenské posádce si svou vojenskou povinnost odsluhuje i Jaroslav Malina, už tehdy známý kapelník jazzového orchestru, učinkujícího úspěšně v pražské kavárně Vltava a že i na vojně sestavil jazzový orchestr. Okamžitě jsme se toho chytili a řekli si, že zkusíme, zda by chtěl vystoupit také u nás. To by bylo terno!
Členové Všestudentského spolku asi roku 1935. Poznáte se?
S Karlem Mrkvičkou jsme se hned vypravili do Jičína. Už na začátku Lip jsme se navzájem utěšovali, že se nám nemůže nic horšího stát, než že nás vyhodí. Ale nevyhodili. Velitelství II. pěšího pluku Argonského (snad jsem to pojmenování moc nepopletla) k nám bylo laskavé, takže jsme mohli dojednat i podmínky a podepsat smlouvu. Vše bylo v pořádku, dokud jsme nepřišli k bodu, jak bude o vojáky postaráno co do dopravy a stravování. U toho se náš předseda, budoucí právník, zarazil. Zato já jsem mohla kladně zareagovat, dobře vědouc, že se mohu zcela spolehnout na svoji maminku, činnou jako předsedkyni hospodyňského odboru Sokola. Ten odbor, složený ze samých obětavých sokolek, svou činností pomáhal uplácet četné dluhy, vzniklé stavbou sokolovny. Ta už v ten čas stála a my jsme svůj taneční večer uspořádali tam - ještě voněla čistotou a novostí. Tenkrát byla armáda ve veliké úctě a vážnosti. Důkazem toho je skutečnost, že vojenská povinnost byla pro mladé muže ctí, nepídilo se po modrých knížkách jako nyní a mladý muž s profesí a absolvovanou vojnou byl považován za nejsolidnějšího adepta pro ženitbu a založení rodiny. Naše maminky se tedy vojáčků ujaly a hostily je tak, že si hoši pochvalovali. Však každá z nich měla pro ně sentiment. Vždy byl z každé rodiny někdo na vojně a věděly, jak domácí strava po vojenském komisárku chutná. Na armádu jsme byli všichni pyšní. Pamatuji se, jak jsme hlasitě vítali jičínský pěší pluk, když se každoročně stěhoval z Jičína do Milovic na manévry. A po několika týdnech zase zpět do kasáren. Jakou pozornost budili důstojníci na koních, i koníčkové, nesoucí na hřbetech a bocích "mašinkvéry", jak nás důležitě informovali spolužáci. Já jsem hlavně čekala vždy na polní kuchyň - veliký kotel na dvou kolech, pod nějž se za pochodu přikládalo a z něhož unikala pára s vůní vojenského guláše ...
Večer to byl náramný. Hoši hráli krásně, návštěva byla veliká, jakmile se rozneslo, že nám bude hrát orchestr Jaroslava Maliny s osobní účastí dirigenta.
Často a rád mezi nás přicházel další každoroční prázdninový host - slavný libáňský malíř a rodák ing. arch. František Max i s paní Milinkou. Bydleli u sestry pana inženýra paní Wurmové v domě, zcela obklopeném zelení ovocného sadu (v sousedství synagogy). U této postavy se nutně musím zastavit, neboť si vážím toho, že jsem mohla - a se mnou všichni studenti - zblízka vidět a zažít opravdového umělce v živé podobě. Přicházel totiž vždy oblečen do sametového kabátku, s uvázanou černou stuhou místo kravaty a příslušným širákem, s upraveným účesem i tváří. Byl také znám vybroušeným společenským chováním (pozdravit raději dvakrát, než zapomenout) - mnozí to považovali až za přehnané. Ale já musím dosvědčit, že pozvedl chování hlavně těch mladších. Jeho běžný pozdrav pro dámy byl Rukulíbám, pro muže Má úcta, pane - to vše bez rozdílu věku. Zkusme se po takovém oslovení chovat klackovitě nebo používat pubertální výrazy. Díky za ten vliv!
Také bylo úžasné, že dovolil přihlížet při tvorbě svých děl. Pracoval na olejomalbách (většinou architektonické objekty), a to špachtlí. Mnoho jeho obrázků zůstalo v Libáni, velké obrazy, většinou s pražskými motivy visely na oficiálních místech v hlavním městě.
K společenským prázdninovým zvyklostem patřilo také nedělní korzo a to nesmím zapomenout. Za pěkného nedělního dopoledne, kolem desáté hodiny, se korzovalo od Mackova hostince až po Kozákovu restauraci, samozřejmě v příslušném oblečení. Tón udávala paní Hamplová, byla živou reklamou svého módního salonu. Zajímavá byla skutečnost, že v té době měl vždy otevřen knihkupecký krám František Hep - u něj se střídali převážně starší studenti, milovníci literatury, tvořili malé debatní kroužky a kupovali novinky do svých knihoven. Krám se zavíral až před polednem, kdy se už korzo rozcházelo, však ze všech oken voněl nedělní oběd.
Ale i práce patřila k prázdninám. Jakmile vypukly žně, kdekdo přiložil ruku k dílu. Pamatuji se, že ve vrcholných dnech hučely elektrické mlátičky ve dne i v noci a žádného z postižených sousedů nenapadlo, aby se ohrazoval proti nočnímu hluku, neboť bylo všem jasné, že co se z práce lidí na poli urodilo, musí být včas a řádně sklizeno.
Ještě si také vzpomínám, že spolek měl i sportovní oddíl hokejový - to ale už není moje parketa, mohl by se k tomu vyjádřit spíše můj bratr, kdysi obávaný hráč, nebo jiný z pamětníků krutých bojů mezi Kopidlnem - Libání. Později ten oddíl splynul se Sokolem.
Nu a jak to bylo dál?
Prázdniny se zlomily v polovině, dny začaly rychleji utíkat, co však bylo horší, za našimi hranicemi začaly vystupovat nebezpečné stíny, cosi už bylo ve vzduchu - však už také při jednom z posledních večírků jsme po celém programu vystoupili všichni na jeviště a jako celek zpívali unisono současnou oblíbenou píseň, jejíž refrén zněl takto:
Ovšem ještě přišel omamný Všesokolský slet, nejvýznačnější ze všech sletů, kdy při jediném cvičení (prostná mužů) bylo na Strahově najednou nastoupeno 28.000 zbraněschopných mužů. Součástí prostných byla i přísaha věrnosti republice, kterou hlasově vedl Zdeněk Štěpánek, účastník a legionář z 1. světové války. To byli také ti muži, kteří nadšeně přijížděli ke svým plukům při vyhlášení mobilizace - a po krátkém čase se svěšenými hlavami, odzbrojeni a zoufalí vraceli se zpět domů.
Mračna se stahovala víc a víc, obyvatelstvo dostávalo pokyny, jak se chovat při leteckých náletech, bezstarostnosti a veselí ubývalo, vystřídáno obavami. Ještě při posledním večírku, o němž podávám svědectví, jsme vysokou a štíhlou Alenku Paloušovou pomocí špendlíků a bílého plátna oblékli jako Matku Vlast, postavili ji na vysoký sokl jeviště, shromáždili se kolem ní a zazpívali skladbu Bedřicha Smetany Revoluční píseň z barikád r. 1848 podloženou textem vlasteneckým a jazykem 19. století:
A to je konec mého vyprávění: končily prázdniny našeho krásného, zeleného mládí. Sice jsme ani zdaleka netušili, co hrůzného na naši drahou republiku a nás všechny čeká, bezstarostnosti však byla useknuta křídla, nějak urychleněji jsme museli uzrát - pak už byl jen Mnichov. Ještě že vzpomínky zůstaly.
Před časem jsme otiskli v Listech starohradské kroniky článek o vzácném přírůstku do sbírek literárního archivu Památníku národního písemnictví, jímž byly rukopisná početnice a zpěvník, které psal kolem poloviny 19. století hřmenínský učitel Prokop Knobloch. O něm jsme však nevěděli ani základní životní data, nebyly nám vůbec známy jeho životní osudy. Proto jsme pátrali dále a díky pomoci pracovníků Státního oblastního archivu v Zámrsku a Státního okresního archivu v Jičíně můžeme našim čtenářům sdělit první výsledky.
Především již víme, že Prokop Knobloch pocházel z Nadslavi, kde se narodil 8. října 1800 v čp. 5. Jeho otec Jan Knobloch byl sedlák, matka Anna rozená Havelková pocházela z Bukvice čp. 1. První školní krůčky absolvoval asi doma, v roce 1817 dokončil návštěvu hlavní školy v Jičíně a stal se školním pomocníkem. Vyučoval postupně ve Veliši (1817-1819), v Dětenicích (1820-1821), v Rožďalovicích (1822-1824) a v Hradišťku (1825-1828). Od roku 1828 se stal učitelem v Hřmeníně a setrval zde až do konce října 1876, tedy skoro padesát let. Celkově učil 59 roků.
Ve Hřmeníně byl nejprve výpomocným učitelem, teprve v roce 1837 se škola osamostatnila (do té doby patřila k Markvarticím) a Knobloch se stal po vykonání zkoušky prvním řádným učitelem od 4. listopadu 1838.
Začátky ve Hřmeníně neměl lehké. Občané mu zřídili školní třídu i byt v pastoušce, která 17. května 1830 navíc vyhořela. Ale zřejmě si v obci získal dobré postavení, takže škole sloužily od roku 1839 nové prostory a v letech 1858-1859 byla postavena nová školní budova, která byla svému účelu odevzdána 21. srpna 1859.
Při zřízení samostatné školy roku 1837 byly také panu kantorovi stanoveny příjmy. Měl užívat 5 korců obecních polí, které mu měli občané bezplatně obdělávat. Dále užíval i zahrádku o výměře 200 sáhů. K tomu dostával školní plat jeden a půl krejcaru týdně od obce a 2 krejcary od každého žáka. Navíc ročně dostával šest a čtvrt korce žita od obce, 3 korce žita, 3 korce ječmena a 4 sáhy dříví od vrchnosti. Později obec přidala učiteli ještě jeden korec obecních polí do užívání za to, aby občané nemuseli pozemky učiteli obdělávat.
Prokop Knobloch zemřel 11. listopadu 1880 ve Hřmeníně čp. 41, kde žil tento zasloužilý učitel na penzi.
Jako většina vesnic i Bystřice se dělí na Malou a Hrubou. V hospodách se nadále scházejí lidé a probírají se zde společné problémy, které je spojují.
Malá Bystřice vždy převyšovala Hrubou Bystřici v počtu obyvatel. Bylo zde i více řemeslníků. Vzpomeneme na kováře pana Svobodu, krejčího pana Blažka, klempíře pana Pluhaře, zedníky pana Straku, pana Pokorného a pana Zumra, který většinu života pracoval v Liberci, Jablonci n. Nisou i v Německu.
Hospoda u Procházků
Hospoda u Procházků se nacházela ve středu Malé Bystřice. Zde se scházeli hosté, kteří si rádi poslechli harmoniku a zanotovali nějakou tu písničku. V neděli to nebyla jen harmonika, ale i nějaký jiný hudební nástroj, neb i v Malé Bystřici bydlelo mnoho hudebníků. Slavil se zde například Nový rok, období masopustu, kdy průvod masek chodil od stavení ke stavení s muzikanty.
V době postních týdnů, od Popeleční středy až do Velikonoc, v hospodách utichlo veselí. Po Velikonocích se slavily májové dny, Nanebevstoupení Páně, Boží tělo, hrálo se o posvíceních, o zábavách. I všechny pohřby měly dohru v hospodách.
Pan hostinský Procházka většinou čepoval černé pivo, takže i z okolních vesnic přicházeli hosté, kteří tomuto pivu holdovali. Vedle hospody vede cesta do svahu, které se dodnes říká "ulička u Procházků". V zimě sloužila hlavně dětem k zimním radovánkám. Pan hostinský dbal na to, aby před nedělní mší byla cesta posypána popelem a sypání ukončil u hlavního vchodu, takže z kostela museli všichni jít tím směrem.
Hospoda pana Procházky byla první od Libáně. Nezapomenutelné jsou doby, kdy se chodilo z kina z Libáně a teprve v hospodě se rozebíraly dojmy a pocity z filmu. Rovněž, když se šlo ze zábav z Údrnic nebo z Libáně, byla tato hospoda konečnou stanicí pro přiopilé hosty.
Snad někdy, kdy spotřeba piva stoupla, začala působit rivalita mezi hosty z Malé a Hrubé Bystřice. Hosté z Hrubé Bystřice se holedbali panem Ferdinandem Konůpkem, velitelem hasičů. Jmenovaný byl znám svou vždy vyleštěnou přilbou do zlatova, dodávala mu určitý respekt jako veliteli.
Již několik velitelů dobrovolných hasičů se vystřídalo od dob pana F. Konůpka. Byli to např. pan Dytrt, pan Jaroslav Vejlupek, pan Dáňa. Hasičský sbor má v Bystřici více než stoletou tradici.
Pokračování ankety ke 4. sjezdu rodáků a přátel
Už nepamatuji, při jaké příležitosti jsem se na Staré Hrady poprvé podíval. Vím jen, že gotické křídlo leželo ještě v rozvalinách, opravovaly se střechy a krbový sál již byl zpřístupněn. Moc mě ta záchrana památky nadchla, a tak jsem do Starých Hradů občas zabočil. Ze zvědavosti, jak se dílo daří. A podařilo se. Nejenže je hradní areál zachráněný, ale hlavně je smysluplně využitý. Pořádají se zde kulturní akce, zažil jsem zde výstavy kolegů ze Sdružení podkrkonošských výtvarníků. K některým jsem mohl říci i úvodní slovo a dočkal jsem se i vlastní výstavy v gotice. V té části, kterou jsem viděl sesutou a při první výstavě by mě nenapadlo, že zde jednou budou výstavní síně. Snad je tu magické místo způsobené koncentrovanou silou vůle záchranců a pokračovatelů Hradů, snad i myšlenek spisovatelů, které tu jsou archivovány. Je to místo, které v lidech vzbuzuje lepší stránky, neboť vracet se sem je vždycky zážitek. Nejen pro exponáty, ale i pro vědomí příkladu, že když se dá možnost skupině zapálených lidí, dovedou zázraky.
Když jsem v březnu dostal zprávu ze Starých Hradů, abych se alespoň několika řádky zúčastnil ankety vašeho listu, polilo mě horko ... Ale protože na to bylo "dost času" a určitě i proto, že to bylo spojené s psaním (a to já nerad), jsem to malinko odsunul. Přeci nezačnu psát hned, počkám, až mě napadne něco usměvavého i moudrého a zároveň vřelého, až jsem to odsunul úplně. A teď se to nějak zase vynořilo a mě nezbývá než se zaprvé přiznat, že jsem nic vřelého a moudrého stále ještě nenapsal a už asi nenapíšu, ale že na vás myslím velice často, i když se připomenu třeba jenom kolem Nového roku. Vás ve své paměti nenechám zasunout.
Moc děkuji za pozvání na 4. sjezd rodáků a přátel Starých Hradů a Sedliště i k anketě a ještě víc lituji, že nemohu přijet a ani se mi nepodařilo sepsat nic kloudného. Jakousi vzpomínku na své STARÉ HRADY POPRVÉ ovšem mám, ale profesionální zatížení vše si ověřovat uvízlo na (a ve) hledání dvou diářů, do nichž si zapisuji své pohyby a pochyby - samozřejmě diářů právě z té doby. Zákon schválnosti zas jednou vydal důkaz o své zlomyslnosti. Vím, že mne to neomlouvá. Ale věřte, že budu 24. června aspoň v duchu s rodáky a přáteli - a diáře najdu a vzpomínku napíšu, dožiju-li se - pro 5. sjezd. Doufám, že se koná častěji, už při přelomu století.
Milí přátelé,
u příležitosti sjezdu rodáků a přátel obcí Staré Hrady a Sedliště vám posíláme srdečné pozdravy a vzpomínky na všechna setkání s vámi ve vašem krásném kraji.
Připomínáme si milé lidské vztahy a pozornosti, které jste nám za ta léta prokázali, obohacení našich vědomostí historických i seznámení se se širokým okolím a vizuálním i literárním uměním, které tak štědře podporujete. V neposlední řadě díky za hojná pohoštění, které obětavě připravujete hostům.
Obdivujeme vás všechny za to, co jste dokázali v krátkém čase, jak jste zvelebili obec i hrad a čím přispíváte k hrdosti býti Čechem.
Zdravíme vás na dálku a přejeme stálé zdraví, mnoho příštích sjezdů naplněných radostí a jsme rádi, že přispíváte k blahobytu a rozkvětu svého kraje.
Na zámek Staré Hrady jsem se poprvé rozjela za tím, co mě dodnes zajímá a přináší mi potěšení - literárně hudební programy a vernisáže výstav. Bylo to 1. května 1986 a pořadatel, Osvětová beseda Staré Hrady, sliboval prvomájové odpoledne s přednesem veršů Jaroslava Seiferta v podání Hany Kofránkové, jejíž recitátorské umění jsem už znala ze Šrámkových Sobotek, překladatelských pódií a z rozhlasu. Velmi natěšená jsem si prohlédla právě zahajovanou výstavu Studia 85 (Bucek, Heber, Škoda, Volf) a pak už vychutnávala Seiferta, Hanu Kofránkovou a Otu Sklenčku, krásné počasí, reakci dcery básníka Jany Seifertové a celou atmosféru. Holčičky, které předávaly kytky po pořadu, byly strašně malé a vůbec netušily, že až budu psát tenhle článek, bude jedna z nich už vysokoškolačkou a druhá brzo maturantkou.
Na Staré Hrady jsem od té doby jezdila pravidelně nejen na prvomájová odpoledne, ale na některé vernisáže spojené s kulturním pořadem (pokud jsem ovšem sehnala dopravu a vzali mě autem lidé stejně hnaní touhou o nic nepřijít ...). V té době jsem sotva mohla vědět, že budu za pár let zajišťovat literární soutěž Šrámkovy Sobotky a s "hradními pány" Evou a Karolem Bílkovými spolupracovat při lektorování a vyhledávání odborných recenzentů pro některé literárněvědné, historické a vlastivědné práce.
I když nemám prošlapáno okolí Starých Hradů pěšky, vnímám cestou z Jičína krajinu jako malebnou a přitažlivou. Proto doufám, že Staré Hrady, zámek a to, co se odehrává uvnitř, bude pro mne i nadále zdrojem příjemných zážitků.
Moje první návštěva Starých Hradů?
Dávno, dávno je tomu, co jsem v místa to poprvé vkročila. Připadá mi, že už se spolu známe sto let, ale ono to bude o něco míň. Rok odhaduji na 1983 - 84, ale hradní pán jedním chmatem sáhne do knih a bude to vědět na puntík přesně. Já si zase zcela přesně pamatuji jiné věci; že bylo červencové pondělí po bernartické pouti u Rozárky, vedro lepivé jak turecký med na ní zakoupený, a já vyjela do naprostého neznáma. Jediné informace získané po telefonu vytvářely mlhovinovou představu jakéhosi opuštěného hnízda, kde se může přihodit naprosto cokoliv.
Cesta autobusem a třásničky myšlenek pokoušejících se o rekonstrukci následujících dvou dnů. Přestup v Praze tuctový, v Jičíně však už nikoliv. Pravé poledne, město vylidněné žárem a snad i obědem. Výheň placiny autobusového nádraží připomínala kosmický přistávací prostor. Dvě neskutečně se vlekoucí hodiny v tom nejnemožnějším rozmezí: 12.00 - 14.00. Úpal už pomalu zatínal drápky. Dvě přišouravší se ženštiny se podlamovaly v kolenou. Jihočeské badatelce v červené suknici hrozilo totéž. Naštěstí konečně autobus. Zvědavé vyhlížení neznámé krajiny. Navigace šoférem i spolucestujícími. Tak tady to je!
Nevypadá to špatně, ale kudy dovnitř? Hlavní vchod "za rohem" mi tenkrát byl ještě neznámou veličinou. Naštěstí vedle utajeného schodiště visel v sedačce sympatický "netopejr" a cosi zednického kutil. "Tak a tak, tudy a tudy," vysvětlil. Pak už zvonek, zabzučení, chůze po chladivých schodech a vlídně staročeské přivítání. Záhy pak vědomí, že sem se nedostanou zmatky světa a čas tu plyne po svém.
Pan doktor Bílek ťapkal bosky a předváděl své království. Jihočeská badatelka zírala a nad známými jmény, spočívajícími v krabicích, uvažovala poněkud obžerně. Dnes už dávno ví, že úplně do všech se za jeden lidský život ponořit nos nedá - ale stejně už jich za tu dobu pár ohledala. Tenkrát vyjela za Zíbrtem. Dostalo se jí ho tedy. Prováděla prvotní sondáž na místě samém. Zážitek, který neměl chybu. Archivní chládek chladil, za otevřeným oknem se tetelila krajina jak malovaná, a v rukou jedna zajímavost větší než druhá. Ještě i Josefa Holečka se mi zachtělo a ani tady nadšení neznalo mezí. Vedle Karola Bílka tenkrát - také bosky - capkalo malé stvoření. Nemluvilo. Koukalo se podezíravě. Dnes chodí - předpokládám, že obuté - po chodbách Učení Karlova. A namluví toho, ó jé!
Nedílnou součástí poznaného genia loci bylo kafíčko, útulná ubytovna tehdy ještě s bílým nábytkem, čisté povlečení a údiv hostitelů nad mou snahou platit. A pak už nemohlo následovat nic jiného než každoročně opakované návraty. Jen v posledních letech trošku váznou, ale za to můžou ty zmatky světa. Ale já je přemůžu, nebojte se! A odpusťte mi s vědomím, že jsem "starohradským virem" nakazila už hezkou řádku studentů, kteří se také s potěšením chodí vyhřívat do vlídného tepla štědrého porozumění a ochoty.
Staré Hrady mám spojeny se Sobotkou, samozřejmě tou Šrámkovou. Nemýlím-li se, navštívil jsem je prvně při "šrámkovské" exkurzi 7. července 1972. Na fotografiích sedí v první řadě na prostých prknech - lavičkách na prvním nádvoří organizátorka Šrámkových Sobotek paní Drahomíra Bílková-Kyzivátová, vedle ní profesorka Šárka Štemberková a další.
Vyslechli jsme tehdy informace o historii, současnosti i budoucnosti Starých Hradů. A pak jsme tu "budoucnost" snad každoročně sledovali, sledovali obnovu zámku, to úžasnou práci několika hlavních a stovek dalších nadšenců, kteří dokázali zázrak "zmrtvýchvstání". Místo do té doby téměř zapomenuté se stalo centrem literárněvědného bádání, vstoupilo do povědomí vědců, ale i umělců, protože se záhy staly Staré Hrady centrem kultury regionu, navštěvovány nejen lidmi z okolí, ale i z míst značně vzdálených.
Setkali jsme se tu s Bohumilem Hrabalem, Josefem Jírou, Vladimírem Komárkem a mnoha, mnoha dalšími, vystavovali tu výtvarníci, hrály komomí skupiny, zpívaly dětské sbory, i náš náchodský Hron. Ten svým starohradským koncertem v roce 1977 "vstoupil do literatury", protože to tehdy byl František Nepil, zmínil se o našem koncertě ve svém pravidelném rozhlasovém "dobrém jitru", jehož text byl pak zařazen na závěr jeho knížky Dobré a ještě lepší jitro.
Za těch téměr třicet let jsem tu viděl a slyšel mnoho krásného, párkrát jsem to studoval, v létě 1996 se tu oženil náš nejmladší.
Se Starými Hrady mám spojenu řádku dobrých chvil, mám na ně pěkné vzpomínky. Hlavním dojmem je pak vědomí, že byli a jsou u nás dobří a obětaví lidé, poctiváci, kteří jsou ochotni nezištně věnovat čas, práci, energii pro dobrou věc, přestože pro tyto šiřitele dobrých pocitů není na obrazovce ani na stránkách tisku obvykle místo.
Moje první setkání se zámkem Staré Hrady a Libáně bylo velice prozaické. Je spojeno s kým jiným než s osobností přítele Karola Bílka. Když mi totiž na začátku sedmdesátých let, kdy jsme oba byli postiženi normalizační mocí, sděloval, že vedle hlídačské profese a ČSAD získal malý úvazeček ve zdejším archivu LA PNP. A pak jsem jej po určité době, nevím už jak dlouhé, navštívil, abych zjistil, že i za normalizace a tuhého ideologického režimu se daly dělat zázraky, pokud se našlo pár statečných, obětavých a zapálených lidí.
Mám na naši návštěvu pěkné vzpomínky, ale ty mají všichni návštěvníci Starých Hradů.
Jsme rádi, že nás stále ještě po letech počítáte mezi přátele Starých Hradů. My jimi ve skutečnosti také jsme, přestože první z našich tří vystoupení ve vašem zámku se konalo již před více než čtvrt stoletím. Stále a rádi na tuto naši "štaci" vzpomínáme. Už také proto, že náš sbor se od té doby příliš nezměnil, pouze o čtvrt století zestárl.
A okolnosti záchrany a obnovy zámku ve Starých Hradech považujeme za příklad cílevědomé tvořivé práce, která jde dělat koneckonců bez ohledu na vnější okolnosti nebo momentální politickou situaci. Stačí chtít a nepřestat ... Ostatně my se o to v tom našem zpívání stále ještě trochu snažíme také.
Asi se čeká něco jiného, ale pro mne je ona první vzpomínka na Hrady spojena s panem učitelem Vojtíškem. Jak už to bývá, teprve vzpomínky mi ho zařadily pod označení Pan Učitel. Byť už v dávném reálu pro nás, žáky libáňské školy, byl vstup do jeho kabinetu dobrodružstvím. Neboť dokázal spojit hmotu a ducha. Tedy spoustu drobných mechanických "vynálezů" pro výuku s neustálým zachraňováním libáňského muzea, z kterého si pamatuji zejména různé zbraně, brnění, přilby.
Matně se mi vybavuje stěhování mezi půdou libáňské školy a zámkem ve Starých Hradech. Nepamatuji si už směr té cesty, ale dobře vidím, kterak jsme si směli ono brnění navléci, byl přistaven povoz - kdoví, zda to nebyli koně, a my jako boží bojovníci husitští seděli na fůře a pomáhali. Ze zchátralého zámku si pak připomínám pletivem opatřená okna na ochranu proti holubům a pocit tajemna i hrdosti, že jsme směli vstoupit.
Nezaslouží si pan učitel (za to se dodatečně omlouvám) vtip, kterému se pak smála celá sborovna. Jati jeho nakažlivou badatelskohistorickou vášní, přinesli jsme mu z půdy objevený jakýsi porcelánový střep s dotazem proneseným přede všemi jeho kolegy, zda se jedná o dobu kamennou či bronzovou. Opravdu jsme netušili, že to byla loni rozbitá váza ze hřbitova, a tudíž jsme netušili ani příčinu chechtotu učitelstva.
Z novější starohradské historie je to jedna prvomájová, na milého Josefa Somra, který tenkrát předčítal Komárka na vernisáži. Pak jsme zavzpomínali na Ostře sledované vlaky a já připomněl scénu, jak pan výpravčí Hubička dá razítka na holou půvabnou dívčí zadničku. Ptal jsem se, zda by si rád znovu nezarazítkoval. Mistr slova se otočil, zda je jeho žena dostatečně vzdálena, a pravil: "Copak o to, já bych razítkoval, ale ony by už tak nedržely jako tenkrát".
Staré Hrady poprvé
Myslím, že byl sníh a že to klouzalo. Na kopci, kde jsme se snažili zaparkovat, smetal vítr kousky ledu do namrzlé trávy a před vstupní branou zámku postávali slavnostně oblečení lidé. Byla neděle, ale dělo se něco víc. Z nádvoří zněla hudba, jejíž nárazy v zimním tichu jako by zvaly do průvodu, který půjde pomalu a doprovodí příchozí ke slavnosti.
Staré Hrady mi přinesla do zapamatování - jako mnohé, co mělo v mém životě tnralý význam - moje maminka. Dozvěděla se v novinách, že tu svépomocí byla zachráněna historická národní památka a s velkým dojetím i obdivem sledovala, co se dělo dál. Byla - jako možná i záchranci Starých Hradů - z těch lidí, kterým zůstala víra, že génius národa nemůže zahynout. Jak byla velká její bolest, kdykoli vnímala, že přece jen hyne, tak vroucná byla její vděčnost, kdykoli viděla, že ještě zbývá naděje.
Staré Hrady tedy vystoupily z dálek mé představy o nich letos v lednu, v tom větruvání a sněžení. Přijeli jsme s Karlem Lencem z Bousova, na skok, dotknout se tajemství, kterým pro mne příběh i zámek byly. I místem vzkříšení se mi zdály, a místem vítězství dobré vůle. Vzkříšení se vztahuje ke Kristu, dobrá vůle k lidem. Je vzácné, když obé najde spojení.
Všechno vypadalo jinak, než jsem čekala. Rozlehlými nádvořími, patrovými budovami, otevřenou kaplí, kašnou, tichem, z něhož vystupovaly děje minulé i dnešní, teplem vytopené kanceláře, vším, co tu bylo, působil zámek ne jako památka, ale jako živý svět sám pro sebe. Svět, který navíc novou příslušností k Památníku písemnictví našel svoje místo v současnosti a trvá svým příběhem i svým významem.
Hudba, která z nádvoří zněla, provázela obřad v kapli. Bylo tam pohřební shromáždění. Připadalo mi, že vstupuji do času, který jsem v tomto kraji žila jako dítě: pohřby, svatby, slavnost Božího těla, Svatojanská noc, den Mistra Jana Husa, Vánoce, to všecko byly svátky, které neslavily jen rodiny. Obec je prožívala společně, účast na nich ji sbližovala, probouzela se společná radost, společná vážnost, společné vědomí a smysl pro posvátné.
Rámec slavnosti mělo tedy i moje první setkání se Starými Hrady. Hosté prožívali rozloučení s tichou vážností. Něco bylo završeno a oni možná ještě uměli děkovat za život i za to, že jeho ukončením může nastat nový čas, nové bytí. Tak jsem vnímala to chvíli. Její smutek jako by byl předpokojem hlubší radosti, než jakou je snadný jásot hřiště. Radosti přicházející po tom, co jsme jí pozbyli, abychom poznali její pravou cenu.
Vraceli jsme se nádvořími a branou Starých Hradů k autu mlčky. A i když bylo zima a fičelo, věděla jsem, že až se sem vrátím, bude kraj kolem v plném květu, slunce bude zlatit zdi, střechy, dlažby, okna, a hlasy příchozích se budou radovat z krásy dne. Někde za lesy a za lukami bude místo mého dětství a s ním všechno, co mi tam bylo darováno jako nevyčerpatelná vzácnost. Každý dotek vzpomínky bude poděkováním a každé vdechnutí přítomné chvíle bude potěšením z toho, že je život, že je člověk, že je boží láska a v ní i náš svět.
Staré Hrady se mi ještě docela neotevřely. Ale dovolily mi udělat první krok do svého tajemství.