od 9.00
Prohlídky zámku, uměleckých a dokumentárních výstav
Výstava staré hasičské techniky
Prodej upomínkových předmětů a výrobků místních podnikatelů
Projížďky dětí na huculech a další překvapení

v 10.00
Mše svatá v kapli sv. Jana Křtitele

ve 13.00
Slavnostní zahájení, projevy starostů a hostů

od 13.00
Projížďky bryčkou taženou koňmi

13.00 – 16.30
Koncert libáňské dechové hudby na zámeckém nádvoří

ve 14.00
Představení libáňského loutkového divadélka Martínek

v 15.00
Přehlídka vojenské jednotky z války 1866

v 16.30
Společné fotografování

v 17.00
Beseda s významnými rodáky a přáteli Starých Hradů a Sedlišť

od 19.00
Taneční zábava s libáňskou dechovou hudbou

Až do rána Big Beatový večer na samotě Milkovice u Standy Pence. Účinkuje Sváťa Karásek a další skupiny.

Vzpomínáme na Jaroslava Mouchu

sešli jsme se dnes opět ve starohradském zámku, a to již potřetí se stejným cílem – abychom uctili významnou osobnost Libáňska, básníka Jaroslava Mouchu. Dvakrát byl přitom mezi námi – to když slavil pětaosmdesát a devadesát let. Měl radost, že jeho krajané na něho nezapomínají a věřili jsme, že společně oslavíme i tu stovku. Bohužel, osud rozhodl jinak a vyměřil mu pouze (v uvozovkách) devadesát čtyři let. Když se vloni v prosinci blížilo sté výročí jeho narození, uvažovali jsme, jak ho vzpomenout. Po poradě se členy jeho rodiny jsme se rozhodli uspořádat vzpomínkové odpoledne, ale až nyní na jaře, v dubnu, před svátkem všech Jaroslavů, když se probouzí příroda. A tak jsme se tu dnes shromáždili.

Vzpomínat na Jaroslava Mouchu, připomínat si jeho osobnout je malou splátkou dluhu, který k němu máme. Nechci hovořit o jeho životě a díle, to již učinili v posledním čísle loňského ročníku Listů starohradské kroniky jeho dcera paní Miloslava Uhlíková a jeho synovec pan Jiří Tobiáš – a jistě se v tomto směru ujmou slova i dnes. Já chci jen krátce připomenout Jaroslava Mouchu ve vztahu k jeho kraji.

Naši předkové říkali, že láska k rodu a k rodišti je matkou lásky k vlasti. Tímto nepsaným heslem se Jaroslav Moucha řídil po celý svůj dlouhý život. Ač žil daleko od rodné Bystřice, daleko od Libáně, kam chodil do školy, daleko od Starých Hradů, symbolu tohoto kraje, vracel se sem věrně a stále. I ve vysokém věku si mnohokrát za rok vyjel ráno vlakem z Prahy, od vlaku dojel třeba stopem do Bystřice, zastavil se u hrobu svých blízkých, pak spěchal na vernisáž výstavy a na kulturní pořad do Starých Hradů, po něm prošel Libání na vlak a večer už byl zase v Praze a ještě si stačil zajít na pivo. Jindy se zastavil déle v Libáni u přátel a opět jindy strávil dlouhé hodiny sběrem bystřického heřmánku, o němž byl přesvědčen, že je hlavním zdrojem jeho zdraví a duševní i tělesné svěžesti.

Takového jsme ho znali dlouhá léta. Vysoký, štíhlý, v dlouhém kabátě, s nezbytnou baretkou a aktovkou, přilétal (jak jsme říkali s odkazem na jeho jméno i na jeho čilost), vypil kávu, vyprávěl spoustu zajímavostí, dávných vzpomínek, předal článek nebo básničku pro náš časopis a po programu opět mizel. Byl nesmírně činorodý, vitální, ochotný kdykoli pomoci dobré věci. Vyzařovala z něho chuť žít. Připomínal mi mladého soboteckého básníka Václava Šolce, do jehož rodu, jak mi jednou říkal, také patřil.

Politicky patřil k levici, idealisticky věřil v dobro a důvěřoval myšlenkám komunismu, pro ně obětavě pracoval, neschopen někomu ublížit. Jeho životní přesvědčení bylo jistě ovlivněno i faktem, že osobně poznal za mnohaletého pobytu v pohraničí německý fašismus a jeho řádění.

Nade všechno miloval svůj rodný kraj. Pro něj tvořil verše, třeba ty o starohradských bílých paních, pro něj napsal divadelní hru Starohradský tolar věnovanou památce herce Karla Poláka, jemu přispíval do Zpravodaje a Ročenek Muzejního spolku v Libáni a do dalších tisků pana učitele Vojtíška a později do tisků starohradských. Tak můžeme dodnes vystopovat tuto lásku k Libáňsku v každé jeho řádce, v každém verši.

Pro dobro tohoto kraje spolupracoval nejen s Františkem Vojtíškem, Vladimírem Holmanem a s námi na Hradech, ale navázal i přátelství s malíři Vladimírem Silovským a Františkem Maxem, s učitelem a muzikantem Karlem Chvalovským a dalšími osobnostmi tohoto kraje.

Rodáctví, rodácká věrnost. Dnes se tato slova "nenosí", dnes hlavně mladá generace touží po životě ve velkém městě, po dalekých cestách, po bezstarostném pohodlí, po "bačkorové" kultuře u televize, videa či počítače. Rodáctví je málem směšné, je to vykopávka, obsah tohoto pojmu mladým nic neříká. A přece i ten nejotrlejší "drsňák" zjihne, když třeba po dlouhých letech přijede do míst svého mládí, uvidí známý kostelík, školu, do níž chodil, stráně a remízky, kde si hrál, hospůdku, v níž sedával s kamarády. A vzpomíná, hledá i to, co již odnesl čas, náhle zatouží zajít i na hřbitůvek a pohovořit si v duchu s těmi, kteří již odešli.

I nad tím vším se zamýšlel Jaroslav Moucha, když chodil po svém kraji. A do posledních sil se snažil, aby slova rodák, rodáctví, rodácká věrnost měla obsah.

Myslím, že životem a prací pro náš kraj se to Jaroslavu Mouchovi podařilo. A je na nás, abychom si to uvědomovali a třeba i prostřednictvím jeho díla předávali tyto myšlenky dalším generacím. Aby mladí měli svůj kraj rádi, zůstávali v něm a ti, co odejdou, aby se sem vraceli. A pracovali pro něj, jak nejlépe dovedou. Aby stále platilo to šrámkovské, že "milovati svůj rodný kraj znamená sloužiti mu". Jaroslav Moucha tak činil celý život, a proto zde nebude nikdy zapomenut.

Karol Bílek

1. květen 2000 ve Starých Hradech

V gotických prostorách nás nejdříve uvítaly obrazy Miroslava Houry. Jsem přesvědčen, že práce Miroslava Houry nemohou nechat diváka lhostejným. Patří totiž k těm autorům, kteří svým dílem provokují. Mnohým se líbí a mnohým jistě i nelíbí. Na první pohled připomínají staré ruské ikony. Jejich tématem jsou však zcela lidské osudy, tužby, radosti a strasti bez ohledu na historickou dobu. Tlusté obrysové linie, hranaté postavy lidí s velkýma rukama, neobvyklá perpektiva a časté využití rámů buď jako pokračování plátna (máme dojem, že umělcovi nestačilo), nebo jako prostor, který téma na plátně doplňuje dalšími výjevy. Také barvy jsou osobité a rovněž se zapojují do útoku na naše smysly. Někdy ostré, zářivé, jindy tlumené, jakoby snové.

Hourovi lidé jsou na pohled zemití a tvrdí. Přesto z nich cítíme schopnost jemnějších pocitů – lásky, bolesti, štěstí, touhy i smutku. Docela jinak na nás působily Hourovy exlibris. Okouzlující malé obrázky plné poezie, které určitě každou knihu obohatí. Tato dílka neprovokují, ale dělají radost a doplňují estetický dojem z četby.

Po vernisáži nám připravila, jako vždy, silný zážitek paní Hana Kofránková, tentokrát spolu s Rudolfem Kvízem. Mnozí z nás byli nejprve překvapeni tím, že ačkoliv letošní 1. květen byl slunečný a teplý, odpoledne poezie se konalo v hudebním sále. Potom jsme však pochopili a dodatečně dali za pravdu paní Kofránkové, že letošní téma potřebovalo intimní prostředí. Pečlivá výslovnost, melodický hlas, citlivý přednes a plný prožitek, to vše vždy znovu obdivujeme, když nasloucháme Haně Kofránkové.

Tentokrát pro nás "objevila" libáňského básníka Jiřího Daniela, vlastním jménem Františka Schulmanna. Narodil se v Praze, ale dětství prožil a obecnou školu vychodil v Libáni. Se zatajeným dechem jsme naslouchali stránkám z jeho deníků a jeho veršům. Hana Kofránková a Rudolf Kvíz nás přenesli do temných dnů roků 1939–1941, kdy Jiří Daniel, mladý člověk, medik a básník, jehož další osud byl určen jeho židovským původem, prožívá začátek války, postupné vytlačování Židů z veřejného života a lámání charakterů lidí. Ve svých denících se vyznává z nešťastné lásky, ale také z lásky ke své vlasti, hledá sám sebe a své místo mezi přáteli a lidmi vůbec. Z jeho úvah není cítit strach o svou osobu, ale především cítíme jeho obavy o budoucnost lidstva. Vše, co napsal, ať už formou volnou či vázanou, vytváří průvodce jeho cesty k tragickému konci.

Deníky, dopisy přátelům, próza i básně byly souborně vydány teprve v roce 1998 v knize, kterou nazval editor Marek Toman Mé myšlenky se velice nepodobají dýmu podle jedné z básní Jiřího Daniela. Hana Kofránková a Rudolf Kvíz nám tlumočili myšlenky, pocity a tužby člověka nesmírně citlivého a zranitelného, ale přitom charakterově pevného a statečného. V jejich podání jsme sledovali jeho "křížovou cestu" nejdříve do tzv. Přeškolovacího tábora v České Lípě, přes Terezín do koncentračního tábora v Osvětimi. Odtud pak transporty smrti před postupujícími armádami spojenců. V některém z nich pravděpodobně skončil život mladého muže, nadaného básníka a hodného člověka, jak ho charakterizuje většina lidí, kteří ho znali.

Rád bych vyjádřil upřímné poděkování všem, kteří se o krásné prvomájové odpoledne ve Starých Hradech zasloužili. Především paní Haně Kofránkové a Rudolfu Kvízovi, Miroslavu Hourovi a samozřejmě manželům Bílkovým, kteří, jako vždy, vše připravili. Děkujeme!

MUDr. Vilém Hofman

Výstava Vladimíra Čeřovského

Po ukončení vysoké školy hledal a nalézal svůj vlastní způsob uměleckého vyjádření. Se svou rodinou zakotvil v Jablonci nad Nisou, kde mnoho let vyučoval kreslení, modelování a dějiny umění na Střední průmyslové škole bižuterní. Ačkoli deset let nemohl, díky bdělosti jabloneckých kulturních komisařů i vážné nemoci, představit své práce veřejnosti, má za sebou dnes více než dvacet výstav. Každá z nich je nejen holdem Vladimírovu umění, ale i poděkováním rodině, především manželce Zorce. Pojďme tedy a přijměme i my malířovo pozvání, pootevřme zlehýnka dveře a navštivme zázračnou krajinu umělcovy fantazie.

Jiřina Kořenská

Děti z Dolních Počernic potěšily

V druhé jsme si vyslechli písně v podání nejmenších dětí. Uzavřela ji Svěrákova píseň Dělání. Na rozloučenou zazněla opět znělka souboru – Óda na radost (tentokráte zpívaná). Ale to ještě nebylo všechno. Ondra Hála opět zasedl ke klavíru a v předpremiéře zahrál část Vltavy B. Smetany, po které prý toužil od druhé třídy. Přeji mu, aby premiéra byla zdařilá a aby ho hudba provázela po celý život.

Co říci závěrem? I kdyby se jen jedno jediné dítě z té téměř čtyřicítky učinkujících věnovalo někdy hudbě profesionálně ve svém dalším životě, určitě ve všech ostatních léta strávená v souboru pana ředitele P. Krejzy zanechají stopu. Budou se umět chovat, vystupovat na veřejnosti, jinak budou vnímat hudbu a jistě nejen ji, ale i ostatní umění, povedou k němu i svoje děti, budou vyznávat jiné hodnoty než jen peníze. Škoda, že žáci libáňské školy, kteří byly všichni na koncert pozváni, se nepřišli na své vrstevníky podívat. A tak mi nyní nezbývá než poděkovat dětem za jejich krásné vystoupení a poděkovat velkému nadšenci a opravdovému kantorovi, panu řediteli Petru Krejzovi. Cesta, kterou si vybral pro výchovu nové generace, je ta správná, protože dobrý příklad není jednou z možností, jak působit na lidi, je to jediná možnost.

Irena Škodová

Ohlédnutí za oslavami

Vážení hosté, vážení spoluobčané!

Dovolte mi, abych vás všechny uvítal co nejsrdečněji u nás v Sedlištích na oslavách 120. výročí založení našeho Sboru dobrovolných hasičů, spojených s okrskovou soutěží. Jsme rádi, že zde můžeme přivítat tolik hostí z okolí i ze vzdálenějších míst. Věříme, že se vám bude dnešní odpoledne v Sedlištích líbit.

Chtěl bych vás krátce seznámit s dějinami našeho sboru. Požáry byly i u nás odedávna velkým nebezpečím, které si uvědomovala obecní rada. Proto již v roce 1879 zakoupila hasičskou stříkačku, která je dodnes v majetku sboru a díky dobré údržbě je provozuschopná. O necelý rok později, 18. dubna 1880, byl založen Spolek dobrovolných hasičů v Sedlištích jako nejstarší hasičský spolek na Libáňsku. Libáňský sbor vznikl až o rok později, sbor v Markvarticích roku 1882 atd.

Zprvu byl náš sbor společný pro obce Sedliště a Staré Hrady, teprve v roce 1886 se Starohradští osamostatnili. Ale to již byly hasičské sbory ustaveny ve více obcích, a tak roku 1889 mohla vzniknout v Libáni hasičská župa, která sdružovala hasičské sbory z celého libáňského okresu.

V dalších letech a desetiletích nastaly mnohé změny, které se dotýkaly hasičstva i celé naší společnosti. Byly to změny prospěšné i méně dobré, často jsme se museli po letech vracet k osvědčeným tradicím. Vždy jsme se ale snažili plnit náš základní úkol a poslání: chránit majetek a životy našich spoluobčanů. Během své dosavadní existence zasahoval sbor u 22 požárů v obci a mnohokrát vyjížděl i k požárům v okolí.

Kromě této hlavní náplně se hasiči podíleli významně i na další práci pro obec: budovali a zvelebovali veřejná zařízení a prostranství, pečovali o vodní nádrž, vybudovali požární zbrojnici, pořádali různé slavnosti, hasičské plesy a jiné kulturní akce, prováděli sběr železa atd. Asi největší slavnost se konala v roce 1930 k 50. výročí založení sboru, kdy zde byl sjezd 1. okrsku libáňské hasičské župy, promluvil ministr Bohumír Bradáč a cvičilo tu 14 hasičských sborů. Ale v živé paměti máme i oslavu 110. výročí vzniku sboru před 10 lety, při níž byl znovu odhalen pomník Antonína Švehly v Sedlištích.

V závěru svého projevu chci s vděčností vzpomenout všech, kdo se v uplynulých 120 letech podíleli na dobré práci našeho sboru, chci poděkovat za obětavou práci všem současným členům sboru a popřát vám příjemné odpoledne a soutěžícím družstvům hodně úspěchů.

Pak se již rozproudil urputný souboj devíti družstev ve štafetovém běhu a v požárním útoku. Zvítězila Bystřice před Příchvojí, ale vítězi byli všichni zúčastnění, kteří prokázali dobrou připravenost pro případ ochrany majetku spoluobčanů před požárem. Dobrá zábava pokračovala dlouho do noci.

Musíme na tomto místě poděkovat všem, kdo se o zdar celé akce zasloužili. Především všem členům SDH Sedliště za všestranné zajištění příprav a průběhu slavnosti, v prvé řadě veliteli sboru Ladislavu Pacltovi – ten propůjčil pro oslavu a závody svůj pozemek. Další dík patří Obecnímu úřadu Staré Hrady za zapůjčení stolů a židlí, panu Z. Horáčkovi z Libáně a SDH Kozodírky za zapůjčení prodejních stánků, Novinám Jičínska za propagaci akce. O občerstvení se postarali Mirek Knížek z TJ Sokol Libáň, Radek Balcar z restaurace ve Starých Hradech, paní Samková z prodejny P+S Libáň a Štěpánka Vohnoutová z prodejny Sedliště spolu s místními členkami a příznivkyněmi sboru.

Za účast na soutěži děkujeme všem členům soutěžních družstev nejen z našeho 7. okrsku (Kozodírky, Křešice, Libáň – 2 družstva, Sedliště, Staré Hrady), ale i z okolí (Bystřice, Příchvoj, Zelenecká Lhota). Uznání si zaslouží i kvalitní práce rozhodčích v čele s Josefem Škaloudem z Kopidlna.

Zaslouženou pozornost budil i koňský potah se žebřiňákem pana Sedláčka ze Zlivi. O dobrou náladu se postaral sedlišťský chalupář Petr Krejza se svou harmonikou.

Oslavy i soutěž jsou tedy za námi a můžeme se těšit na další za pět let. Dobrovolní hasiči prokázali, že jsou stále hybnou silou venkova a jsou připraveni plnit své úkoly i další činnost ve prospěch svých obcí. Škoda, že se jim mnohde nedostává potřebné podpory ze strany úřadů, že jsou znevýhodňováni oproti profesionálním pracovníkům požární ochrany a sbory dobrovolných hasičů jsou postaveny na úroveň ostatních spolků a sdružení.

Jaroslav Linhart, starosta SDH Sedliště

Malé přání z Brna přes Staré Hrady do Kunštátu

"Paní profesorka Hejnová, vdova po Šrámkově mladším soboteckém příteli a laskavá správkyně archivu, velmi naléhala, abychom rozhodně navštívili i zámek Staré Hrady. A tak jsme poznali nejen přenesenou tam pracovnu Jaroslava Vrchlického a Portmanův pokoj s nábytkem od Váchala, nýbrž hlavně Karola Bílka, duši této zámecké oázy, kam pražský Památník písemnictví uložil přemnohé fondy… Později jsem se navracel jak do Sobotky, tak na Staré Hrady."

Dále líčí, jak zde přednášel v předvečer 21. srpna 1988 na vernisáži obrazů a grafiky Jaroslava Klápště a potom opět 20. srpna 1989 na vernisáži společné výstavy díla Josefa Jíry, Jaroslava Klápště a Vladimíra Komárka.

Naslouchalo mu zde podle jeho odhadu nejméně na 400 návštěvníků.

Starohradské pokračování Druhého řečiště končí těmito slovy: "Staré Hrady mi utkvěly v hlavě natrvalo. Tuhle se mi o nich i zdálo…" A vykládá fantastický sen, který prý začal "zběsilou honbou kolem celého zámeckého areálu".

Doslova potěšení mi působí Kunderova básnická sbírka Malé radosti, která vyšla právě před deseti roky v brněnském BLOKu. Básníkova obrazivost vychází z konkrétní, poznané české a moravské krajiny. Z Kunštátska, Vysočiny, z Českého středohoří i – z Českého ráje…

V Malých radostech je toto půvabné šestiverší:

Idyla

Vláček zvolna rozhrnuje větvoví
obkružujíce Trosky navracíme se k cíli
vzdalujíce se cíle obkružujeme Trosky
Strojvůdce flirtuje s přednostou stanice
červená čepička se kutálí v trávě
o kus dál perou písek

Až budu povznesen přes míru
spokojím se milerád
celkovým pohledem na Kunštát
na Sobotku na Čelákovice
nebo i Most

A pak teprv vypukne to pravé
nezřízené svatební veselí
umožňující návrat do údolí Petrůvky
nebo Plakánkem na Kost

Osmdesátka je nad pomyšlení. Ludvíka Kunderu však udržuje snad nejméně o dvacet let mladšího jeho vytrvalé saunování. V nakladatelství Atlantis vycházejí jeho Sebrané spisy. Na konec jubilejního března přichystal Mahenův památník v Brně za jeho účasti uvítání knihy Ludvík Kundera, František Halas.

Otakar Rydlo

Hudební život na Libáňsku

Po stopách rodu

Ve Vídni jsme setrvali celý den. Po procházce po Marienhilfestrasse, zavítání do Schönbrunnu, po prohlídce Svatoštěpánské katedrály byl ještě čas. I vydali jsme se po stopách za příbuznými.

Vzpomněla jsem si, jak nám kdysi náš dědeček Alois Kyzivát v Bystřici vyprávěl o svém mládí, mimo jiné také o tom, že vandroval do Vídně. Zde navázal kontakt se svými příbuznými – bratrancem Václavem Kyzivátem – byl prý podnikatelem, vlastnil továrnu na zpracování jantaru.

Jak zjistit, zda ještě nyní zde ve Vídni žijí potomci Václava Kyziváta? Bylo to jednoduché. V ulici u nádraží v telefonní budce se nacházel velice objemný telefonní seznam, hledali jsme v něm a ejhle pod písmenem K jsme našli jméno Kyzivát A - 1030, Stelzhammergasse 4/7. Zkusili jsme zavolat, ale nikdo telefon nezvedal. I vydali jsme se směrem na Stelzhammergasse. Zjistili jsme, že na zmíněné adrese bydlí Kyzivátovi, ale ten den nebyli doma. Co jsme tedy zařídili – potřebovali jsme drobné mince na toaletu, i zakoupili jsme ve stánku korespondenční lístek. Nu a tento jsme poslali se zprávou na zjištěnou adresu s pozdravením a výzvou, aby se nám ozvali.

Ještě v lednu téhož roku jsem dostala dopis z Vídně. Psala jej perfektně česky Olga Kyzivátová, učitelka na střední škole, moje vzdálená sestřenice. V dopise sděluje, že tehdy 3. ledna 1970 byla s maminkou na výletě mimo Vídeň. Její maminka vzpomínala, že za života dědečka Olgy Václava Kyziváta, který pravděpodobně pocházel z Bystřice, zemřel v roce 1922, byl zde ve Vídni na návštěvě strýc Alois Kyzivát z Bystřice. Dále se Olga zmiňuje o svém otci Juliu Kyzivátovi, který zemřel v roce 1961 ve věku 69 let. Její mladší bratr Jan žije již od roku 1952 v USA, rovněž sestra Eva, která je provdána za vídeňského rodáka dr. Safara, žije v Americe. Olga se při návštěvě USA setkala se jménem Kyzivát též v Chicagu a v Detroitu, ale zda jsou příbuzní, není známo.

Poté jsme si dopisovaly s Olgou k Vánocům, k Velikonocům, z cest. Teprve v roce 1984 jsme se osobně setkaly, a to v Praze 4 na Chodově, kde měla Olga příbuzné z maminčiny strany. Tehdy bylo co vyprávět o rodě Kyzivátů. Tak trochu jsme sestavily i rodokmen od nejstarších žijících Kyzivátů až po nejmladší – ze strany Olgy žijí v Americe, z mé strany je nejmladším synovec ing. Zdeněk Kyzivát narozený v roce 1972. Je synem mého bratra Zdeňka, bydlícího s rodinou v Bohdanči u Pardubic. V jednom vánočním poozdravu v roce 1989 psala Olga: "Volala mně sestřenice Věra z British Columbie a mimo jiné říkala, že ji navštívil dr. Pros s manželkou, kteří teď tuším po západní Kanadě cestují. Svět je opravdu malý." Poslední slova potvrzuji. Vždyť Prosovi jsou naši spolubydlící zde v Praze a paní Prosová je vzdálená příbuzná mého manžela ing. Jiřího Havelky. A jak to, že navštívili Prosovi sestřenici Olgy Věru z maminčiny strany? To je tak: Věra John alias Marková je spolužačkou paní Miluše Prosové, znají se z Košinky, kde se za mládí vzdělávaly, a dr. Jiří Pros na Košince přednášel. Já jsem se osobně setkala s Věrou zde v Praze u Prosů. Její maminka byla Kyzivátová. Věra mi telefonovala před Vánocemi 1999 z ostrova Gabriola: "Tady Věra John a kdy přijedeš do Vancouveru – do Kanady?"

Ale ještě k setkání s Olgou. Bylo to podruhé v létě v roce 1992, kdy zavítala do rodného kraje svých předků. Přijely s kamarádkou a ubytovaly se v Jičíně v hotelu Sport. Zde jsme měly sraz a poté jsme objížděly rodný kraj. Především jsme zavítaly do Bystřice. Zastavily jsme na kopečku, vzbuzujíce možná pozornost, a tak i pan Jiří Masák vyšel z domu a mohl si pohovořit německy. Nu a šlo se ke Kyzivátovům, kde jsme besedovali při kávě a dobrém dortu ve tvaru podkovy, který připravila manželka mého bratra Vladimíra – švagrová Milena Kyzivátová. Samozřejmě, že setkání bylo zdokumentováno i fotograficky. Při rozloučení opět na kopečku jsme míjeli lípu a tu Olga zanotovala: "A ta naše lípa bude zelená…". Všichni jsme se přidali k takovému poetickému rozloučení.

V Bystřici jsme také navštívily Pluhařovy, protože Anička Pluhařová vede po svém tchánovi panu Josefu Pluhařovi bystřickou kroniku. Chtěly jsme zjistit, zda se v ní píše o našich předcích. Kronika je psána souvisle od roku 1923. Do této doby jsou zaznamenány jen kusé zápisy. O jméně Kyzivát je zmínka: "R. 1680 měl Jiří Kyzivát 60 strychů polí a patřil svým majetkem k panství dětenickému. "Dále: "Dne 14. 3. 1788 byly přiděleny usedlosti." Kyzivát Jan /psáno po K s "i" – prý v důsledku jazykových nařízení/ je označen jako sedlák. "11. 4. 1843 pod čp. 63 zapsán Kizivat Joseph – hausler /domkář/. Roku 1889 vyhořela usedlost Josepha Kizivata, oheň založil výrostek." "Roku 1923 16. 9. byly konány 2. všeobecné volby a za republikánskou stranu je zde zapsán Kyzivát Alois čp. 20." Nu a to byl můj dědeček, který mne vychovával. Výpis z kroniky zakončím: "Obec prodala usedlost čp. 17 Janu Kyzivátovi v r. 1936 za 60 000 Kč bez polí." V odstavci Požáry je zmínka, že v noci dne 13. ledna 1936 vypukl požár ve stodole Jana Kyziváta čp. 20, shořela i usedlost.

Ano, to byla moje rodná chalupa, na které hospodařil druhý nejstarší ze šesti dětí Aloise Kyziváta, můj otec Jan Kyzivát. Bylo mi tehdy dva a půl roku a ještě dnes si pamatuji na tento požár, jak např. mužští vyváděli kravky z chléva a jak dědeček Alois velice huboval.

U Pluhařů jsme se tehdy setkaly s paní Marií Chaloupkovou. Bylo o čem povídat, protože Bystřice žila v tomto roce 1992 přípravami na slavnost 100. výročí školy. Vzpomínáte si, paní Chaloupková?

Ale teď opět o našem putování po stopách rodu Kyzivátů. Navštívily jsme i Libáň. Na místním úřadě nám sdělili, že starší zápisy matrik jsou uloženy na zámku Zámrsk. Na libáňském hřbitově jsme se poklonily památce našich blízkých. Jsou zde dva hroby se jménem Kyzivát. A to Václav Kyzivát, kapelník se svými nejbližšími. Druhý hrob je Kyzivátů z Bystřice. Patří mému strýci Františkovi, nejstaršímu ze šesti sourozenců, dále má zde urnu děda Alois Kyzivát a moji rodiče Jan a Růžena Kyzivátovi. Zajímavé je, že dědeček Alois zemřel 23. 2 .1949 a moje maminka zemřela také 23. 2., ale roku 1984.

Olga se též zajímala o další tohoto jména. Kdysi ve Vídni byla na koncertě pravděpodobně Českého noneta a že prý tam hrál Václav Kyzivát. Ano, byl to syn libáňského kapelníka, mého strýce. Václav nyní žije ve Zlivi u Libáně. V přestávce koncertu se Olga k němu hlásila.

Naše návštěva patřila též zámku Staré Hrady. Olga vyslechla vše – jak byl hrad a poté zámek zrestaurován a o kulturním dění v našem regionu. Zároveň projevila zájem o zasílání Listů starohradské kroniky do Vídně. Když jsme projížděly Veliší, připomněla jsem, že zde žijí potomci Josefa Kyziváta (nejmladšího syna Aloise). Josef se stal varhaníkem a též kapelníkem, jako jeho starší bratr Václav. Josef je pochován na velišském hřbitově. Spatřily jsme jej zpovzdáli vedle hrobky hrabat Schliků pod kopcem Veliš. O potomcích strýce Josefa Kyziváta jsme se mohly několikrát dočíst v novinách v souvislosti se sportovním létáním. Teta Marie Kyzivátová, varhanice, dosud žije ve Veliši s nejmladším synem.

Závěrem bych se chtěla zmínit, že bratr Olgy, Jan Kyzivát z New Yorku, spolu se svou chotí Caroline navštívili rodný kraj v říjnu 1999.

Olga též pobývala v Praze a to např. v roce 1996, kdy zhlédla na Pražském hradě výstavu architekta Josipa Plečnika.

Tehdy jsme se shledaly než telefonicky, doufám, že se setkáme v tomto roce 2000.

Jarmila Havelková - Kyzivátová

Bystřické hospody – III. díl

Vzhůru na Veliš!

Lidé se rozcházeli a my přemýšleli, jakou tečku udělat za vydařeným odpolednem. Šel jsem za Karolem Bílkem, aby poradil. Nejlépe výlet na trase zpáteční cesty. A on mi tehdy řekl: "Tak jeďte na Veliš!"

Moji přátelé nevěděli, o co jde, ale vysvětlil jsem jim, že jde o kopec, spíše o vyhaslou sopku. Nadšeně souhlasili. Byli celí žhaví zaměnit dlouhé odpolední sezení za šplhání na kopec. A následně zírat do hlubokého jícnu s lechtavou závratí. Pravda, mohli se dívat i po okolí a na Jičín. To už není ale takové, jako když stojíte na okraji propasti. Vystoupili jsme z aut pod úbočím, a brzy se ukázalo, že hlavně pro ženy to nebude lehké. Měly boty s úzkými podpatky. Zdeňkovi jsme ten výstup nedoporučili vůbec. Pro jeho nemocné nohy. Slíbil, že zatím počká dole. A my ostatní jsme šplhali nahoru. Byla to docela příjemná zábava. Vrávorající a balancující dámy jsme přitahovali k sobě do náruče. Ještě lepší to bylo při sestupu, kdy nám do ni padaly samy. Tady můžeme teprve vychutnat přednosti pěší turistiky. Ovšem nesmíte chodit sami. Rád bych podotkl, že je podstatný rozdíl držet dámu v náručí na rovině či na strmém svahu. Obava z pádu je přímo úměrná intenzitě objetí. A poskytujete-li takovou pomoc manželce svého přítele, buďte k němu šetrní. Nejste-li si jisti sami sebou, sestupujte s ní na jiné straně kopce. Já jsem tuto verzi nedomyslel včas, a tak jsem musel spoléhat na jeho velkorysost. A musím říci, že jsem se nezklamal. On měl také dost svých starostí, protože se potýkal s podobným problémem. A spoléhal zase na velkorysost své manželky. Zkrátka byl to krásný májový podvečer.

Na svazích Veliše rozkvétaly třešně a my pomalu sestupovali dolů. Asi uprostřed svahu jsme ustrnuli leknutím. Proti nám šplhal nahoru Zdeněk. Možná se mu zdálo čekání dlouhé a rozhodl se lézt také. Já si v tu chvíli vzpomenul na svoji prababičku. Bylo ji devadesát, když jsem ji vzal s sebou na výlet do Adršpachu. Také slíbila, že počká dole, zatímco my jsme se jeli projet na lodičce po jezírku. K němu bylo nutné vylézt po desetimetrovém žebříku upevněném na skále. Když jsme se druhou stranou vraceli, visela prababička v jeho polovině. Nechtějte vědět, co to obnášelo dostat ji dolů. Když se kolem shromáždil dav výletníků lačných senzace… Mezi takovými se vždycky najdou dobráci, co radí jak na to. Jedni dostrkat ji až nahoru, druzí sundat ji lanem se sedačkou. Vylezl jsem až pod ni. Kladl ji nohu po noze na příčky a podpíral ji. A úpěnlivě ji prosil, ať se pevně drží rukama. Podařilo se to. A ještě se dožila sto jedna let.

Teď to bylo něco podobného. Křikl jsem na něho: "Dál nelez, jak se chceš dostat zpátky?" Pak teprve zastavil. V tu ránu mu to došlo. Bezradně se rozhlížel. Navíc byl oblečen do dlouhého kabátu. S jeho nohama to byl vyložený hazard pokoušet se o sestup. Ani my jsme nevěděli co s ním. Dámy nám padaly do náruče co chvíli a teď ještě tohle. I on pochopil, že si musí pomoci sám. V jeho pohledu bylo nekompromisní rozhodnutí. Rozepjal dlouhý kabát a usedl na zem. Občas se odstrkuje, když se zasekl o kámen, sjížděl v sedě svah Veliše. Byla to podívaná hodná videokamery. Škoda, že jsme ji neměli s sebou. Šosy kabátu doširoka rozepjaté, připomínal ohromného brouka, co se chystá vzlétnout. Napjatě jsme čekali, jak to dopadne. Přistál dole na trávě celkem bez úhony. Přišli jsme k němu a začali ho čistit. Byl plný hlíny, listí a větviček. V rozkroku měl zatnuty pruty ostružiny, které při sjezdu ani nezaznamenal. S nelíčenou účastí jsme se ho ptali, jaké to bylo a zda je v pořádku. Mávl jen rukou, že na podobné patálie je už zvyklý. Náš brněnský přítel stál před ním v němém údivu. Asi se mu honily hlavou myšlenky, že má před sebou výjimečného jedince, pro kterého je běžnou rutinou sjíždět skály v této poloze. On je lékař a to nás uklidňovalo. V případě, že by to zanechalo nějaké následky, měli jsme ho po ruce. Při cestě domů jsme se ještě zastavili na večeři v Bělohradě. Prvomájové odpoledne se skutečně vydařilo. Moji brněnští přátelé na to s pohnutím vzpomínají dodnes.

Miloš Petera

Vlci v krajině

Krajina kolem obce Lhoty Zelenecké byla proslulá vlky, o čemž svědčí místní názvy. Sousední vesnice se jmenuje Vlčí Pole, samota u Bačalek se jmenuje Vlkov, nebo také Vlkovka, luka u Záhub u Milkovic se jmenují Vlkavka.

Za hospodaření Jana Kupce v Záhubech čp. 2, který roku 1806 převzal chalupu od Jiřího Pokorného, stihlo jeho osmnáctiletého čeledína neštěstí. Když po večerním dostaveníčku vracel se ze Zelenecké Lhoty, kamž chodil za služkou do Vondráčkova statku, přepadla jej u lomu za chalupou Kupcovou smečka vlků, kterým nemaje světla, nemohl se nikterak ubránit. Druhého dne nalezli na onom místě pouze zbytky noh trčících ve vysokých botách a ohlodané kosti.

Proto stavení bývala opatřena okenicemi, neboť vlci v zimě puzeni hladem se přibližovali často k lidským obydlím a nahlíželi do světnice. Okenice bývaly zavírány z venkovní strany, aby vlci nemohli vpadnutím do oken tato rozbíti.

Z kroniky pana Josefa Vondráčka (narodil se 16. září 1896 a toto napsal roku 1955) opsal

Jaroslav Čuban