byla jsem jako předsedkyně Osvětové besedy Staré Hrady a kronikářka Sedliš zvolena předsedkyní přípravného výboru 4. sjezdu rodáků a přátel obou obcí a pověřena všemi spolupořadateli, abych zahájila dnešní slavnostní odpoledne. Vítám Vás tedy jménem obecních zastupitelstev Starých Hradů a Sedliš a jejich starostů Josefa Miclíka a Bohumila Císaře i jménem obou sborů dobrovolných hasičů a naší Osvětové besedy.

Setkáváme se tu zase po pěti letech s přáteli, spolužáky, známými, abychom si popovídali a zavzpomínali, podívali se na známá místa, zašli i k hrobům našich drahých. Snažili jsme se připravit zajímavý program, soustředěný hlavně sem do areálu obnoveného straohradského zámku, který je dnes kulturním centrem celého širokého okolí.

Věříme, že si se zájmem prohlédnete výstavy, poslechnete si libáňskou dechovku, která letos slaví 130 let svého trvání a že se Vám budou líbit staré hasičské stříkačky. Čeká na Vás bryčka s koňmi pro projížďku okolím, Jan Řezníček nám sehraje loutkové představení a připochoduje i historická jednotka vojáků z prusko-rakouské války, která probíhala před 134 roky i v našem kraji. Objednali jsme společné fotografování a v půl páté se těšíme na besedu s významnými rodáky a přáteli. Zveme Vás i na večerní taneční zábavu.

Můžete si zakoupit starohradské pohlednice a tisky, nabízíme Vám i různé upomínkové předměty. Odběratele časopisu Listy starohradské kroniky prosíme, aby si vyzvedli nové číslo.

Doufáme, že se nám všichni podepíšete do pamětního listu.

Vstupné ve stanovené výši nevybíráme, byli bychom však rádi, kdybyste přispěli podle svých možností na úhradu nákladů tohoto sjezdu. Případný přebytek bude použit pro dobro obou obcí.

Ještě jednou Vás všechny vítám na našem sjezdu a přeji Vám hodně dobré zábavy po celé odpoledne a večer. Snad nám už bude přát i počasí.

Na 4. sjezdu rodáků a přátel Starých Hradů

My, Bystřičtí, jsme se věnovali poslechu libáňské dechovky pod taktovkou kapelníků Františka Hrdého a Petra Krejzy, které střídal v dirigování i můj bratranec Václav Kyzivát. Také sedlišský rodák Olda Kůžel a jeho bratr Jenda se aktivně zúčastnili a už dirigováním, či hraním na hudební nástroj. Velice nás pobavilo veselé vyprávění pana Jaroslava Slováčka, pěvecký výkon Sváti Bayera a zpěvaček Bajotria. Ty získaly aplaus zvláště při interpretaci sboru Židů z Verdiho opery Nabucco.

V podvečer připravili pořadatelé besedu s významnými rodáky a přáteli. Ráda jsem přijala pozvání na toto setkání. Uskutečnilo se v příjemném prostředí zámku, na stole vonělo cukroví, nechyběl i vinný přípitek, káva a čaj. Všechny oficielnosti okamžitě opadly poté, kdy paní dr. Eva Bílková vybídla všechny zúčastněné, aby se sami pře_óď3ąŔ[=Ća< șŠ!ąđ—ƒÎC¨Ô/oÖŽßţŠc}˛+GW°I=3ń#ţF˝Ö7w%;˛HM›ŐŽŻB$ĆöĆćŽ÷çyÖ $çăŁÂ)BďKǝcFŠř1TńŃń‘LP"žľD fŕ7eă7úŮuËĆ1ټŇŇOŕ&˘ú<Ł}ľ2=Ž÷iřvô^Šnśe[ô>ŸeHŢu›úx­Ů§
ƒýL;ćÜę–őÝţ'J˝Űă%‹˙íԚŽÉÓs9†Ť8P›łZâMĹjS=Źd‹ áĚŁxLŤęĘé45PRQ%) #í2kWŇL§YĄÇ{cŞÚÁÄÂč8ç”j4É8N]ƒŚ”]ęÁÉcŽ‘Ӛ̯ĎkOg‚ÓřĂtĚ{Ár”ž2ŁĄ”Ö ›>P€ÂĆš&­ xžB}Pk œ ó$NÂCK!(€ńŠŽŽĆŐ˘pf5"“Ě$ç.ž8qÂŐľUGë,]ƒ%o§ '{OcfyuĺÚľKńpŠ} éYô&~Qjk~)ÜS<Nť w^V-~çy–0ťňV7Ö1ţŚK~Ţú…OCTn’UWĄ l1Ş%‹Wgľ^ŰUä=ˆŒű˜
˘/㜃Q?Ż ďEľŽŠB[Ř˙œ§rŚŘçš<ś(ŹńsYé†tz~ÇśĆuŞ< ÝC+}Ëß܏wăX ŒŒF›9Ń/8Ţ:™=`dQJˇäŠşuNş(‰Jşf!ťŐÓ˘›\ŚŻٍqšPúۇĂ0)ŠäZGŽŞ%[=xôŠ_XďÁ+ţ!nÉŻakAJđve!ôŒQ™
ŤłB朑
•R˝§I=Ę]ľň…řœö áHŤ™ˆb¤/¸ł*c‰ęž*Ž–Iłe–0Ëü]s—uMŘ; ƒ‚GĐżčópvH°?t°ĚĘ"ĺŢřtšŇ$FrůóúĎ<â—g™†zy3ˆ]˛ŚŕŤ¸áÓť‘™!cďpŁßë6ż~ýĚ>˜ŠAseaţN)ih"U‹îôćŸ}vŕ“™^ćËw`ŚNvâ­÷Čč[*ŽřúXĘbščU˜•jéâƒďVXƒě˛łx^ÜééyÎ1Ÿ1ôĘúDQ…#˛~\.`ÝČRJŠęč@7łÓD<:ůŠ`ŻJ)wPŇéx7úGr&őéń<ĺ¨É˜÷a1Ÿ0ę2ĄuĐ#xĐÍqzŢÚx~VI4ݐ٭”JĎEíóŢ#ŔQĄn#ůT„˝Óڏiç žBZPq(Ů„' šD~â'őšD8hG%h Ű!ýÝř× ÂË~Őqď¤!ĹH{][ϙYÓzôYŮńß÷‰_ŇTđ„ł3BsˆU‚fŒlÝÚş×nm5^vŰ´ PĂÇ;?•Â×WÖÜŔh™ŒiČV=ŐŚyŚÂlŤˆ7)}‘ĺŃDĚč-9߁ë‰3 íöđ4ƒŻĂĄĘ*ŽÓ­Yf7jÄWQĄđąJgJI4ŘÚsO ęÄĹ­“eTőQ¸á[vY Ś!JX§_(ˇWś—Őԕ[m•ź{5żĚ PV:†g-°Śáűę)(’Ž˙9Tsém:˝–Žő÷v뼡ţá6@#°8"›‡ŔoøPÎĄwŞ&ŠŃDjŽf3ŽĄ4g7žć˜ľ7špaÉÜ{üŻ”ŤŮĽŽ8ÜJşţŇŔ‹&ߧȝ>gnHwŔR˛…5cȀÁbď%ŁuóžëJ5ŤĺĘá›HM˙ƒ`ŽšÖ(5“ŢčYƒ˜oślEu)KŹů˘Ě|×Ç H6Š’qG˛/tO4†8 xŢ°Ę8qěq):ËujŤŠ""mLUŸŢD3ăŤÇçQ"‡Á}Wiz’Öž(Áçń֋- e– ś+N—u[‘ů“śt4ŤHˇš%€ž˘°
€ÂWž4Ľ¸ÇŰ7Qóú‚łXşfڋlÚ}jzáô2Î>Q‚ťˆJ'î,ˆ ݃v|;en9CłŚˆIĐü˙ź?řŒčOśÄž×뢰Oš!“ŽwěŚ*ҤJ7ĎíŹyž|Ű&ó}üţ.˙;¤Tďו;ƒoZB‹ţąşbBYvľž0Ă΅ÄâD†´HÍÚÄџěÎMP(v…OC˛\&ąhT\TUSZăÉŔ=ރ9c­!G,żľˆźU\ˆ„´éňób j<ěÜÜĘ:€uQI;gßš/Ő#›K-•H¨ă
‹\^‘)5|4
ČWŽa„ĺänęęätŹÉí’ŰĚNnż3ď"řëbÓôśňi D…YZ íđÎU’4z'VÁiŻËŰY'ö'ŐCŔŞŻ ôŔÚ7#†Č™|nżwłĽÉąh+yŸu˜žx)äě“
xŚţ›5[lÝbƒßRńër,‚1
ŔšqĹIđ]ćW[ýő2šeŹ3j´„•[%–ö)œNKąeÜýŔŃ3^Ÿd~‡UŘĐĹ™=ů™3 maR͎{SЕî)l^ˆ†–žnF…˙ˇř—[™]%˛ö
HGXv˛v’pô„8CÜ'`üƒ›ź‘_Ďî= ¸„§˘ˆyPH9eWËרÓǝO1ßĂúłfÍPzŞcF䒻bƒîBFĂŁL/I2Çđ˘4Š,#€+W ë(Žmˆą{’?ZKÄ㙮›#tGXé›W8)MÚ#$‰”¨''×[ĆЙhFbôéă
nPşĽĐdŮĄˇTĎ÷úÓ|îŃěhXťĄŐ.ۗMÜL*\‰†­“ĎD-eŚ| ˙†° ˇńí¨vFG˙qcłˇďîEfÇe<Čb÷hgÄ{÷#,űçXWť›MiŢ˝śó'ôš:­RD•P¸'Ś'şđćN”i{U éÂů]„Ňîąj”ůT+Œ´"HúŢë2QLaŽŞéhLgĂ4F”Ŕ%;v\ńÂ/­ÂۘŤĘ%5ĚŞĐ {Puă•ä)ţYŢÉÄüVyÍĎĎnq*Š9u—ySQŽWáĆL™¨Vż—rÓčĐt%ďŠPVäý?Yđ{Šc;Ľ]LQpI3s0?fżŠƒTCë¨ŐĚřâŹ÷BUG92ČňŐ~âg*<ö"u'!:ú.Pú…Ö@’ž—ÔÎVJvł´>f${§„¨­çDx[˘ ‡6§ĹűĽâ+ÖeÄoŹ¸n„“ăzJ阠(ĎŹŹ•>KyńUËůœAŸ'>cë>7Ď DÚ1$EQ.ćŔćJpîÎWnô§Ó‚7–çoý_'Áś‹[•yg8ם6‰áÝđqVľ"ĎtôŇ'úxĂÍ,¤î4mţYÁ€§"ƒ÷'öéEĚ&ӁĐŢÁˀ ú ‚¸@ÜBq7YTtňfSťżŽ—[˛ő˛ĎŁ›˝c-7Ň\řI9šGÚKwNCÎ⑜ sđÍ7 ‘B$HÎ#ŤšňčůüŽ`yřą ŕ@kŚAfĂJ¤6ÖW!Śb0:„°PŸ$š•¤]×LPÄ(uý’§ RhĐľ˙tÁ@ŸFřuˇ7ŃŤ(¤›ŰčnůŚ‰hPgUu€ĽÚ§,Ň%ű¨3śě””+ ›¸”Xšž`|â™_Šů”÷33[\ň Ň´‹jć­`ź[ůXbu[ď Ó Ż[NC˜ę\s“&~ňĹdĎÍł-™˝ä”M„lžŇÚĽQ¤%s˜Ůu Ţ-{űşó°îg čó{}ŸŔĆ*BmßcO•4‚Ëœ#şsĎĚ˙Űč3WEľBŇÉLFsőĽ˜_t›kă)@íPăß%ŤŽŽąŻđŕŃ$żmş:no93qO¸jM ­z:ÓŰÎhLS䅷ŁÎ­îĚ䎟‡°Ę˛ő‡§W4šCMŮâiŸÚţűQMć%$2ę‡kEý¤–˘%Ŕʆ¸ďušú-TœBŽ¤ýsŒqqú) =ůô˲”CK0źËóo%ßľňr…łŚi_¨ŽÉ x$횵|I3H7‰d•ţŸÝ[tď[Ó2˜}Éqi€u ßŰ\ŔŽ‰ ČżŁGQXƒŰ°5m(ŮĂń󠽆‚bßńž›Bƒgw O˝a• |˜ŇLDIMĹ#„"ˇÔVOă×D´űáŐŰ0ćMg2#”€/$ąœěĽŁ_î,ë{ý*Š=҄r4UgM–]ÝŰ}|ŒîBXfr/$
żÖ‘•!ÎŽÄ3­mo>b—)›¤Đß&†ó”%j_IM˙ôí&Žu”RŐKý:JĘ?aÁ."Éň`ŃŃ| úSsŃ&đ(´ŕφ*Ŕn´QQM MáƙT.`bxŻŹźÄ6~މźTxÚ˘§íEZŒçŽ˘}&žSâĆâöęĂ;íŔélcŕšq¨˜baŽœĐc8K3NO˙6šĹ.aŞ0ĺĺEŇëőďÖ ‚ÓpƐbŕĘB֏”4ÔMwÜËiŁĹ"ß=žßšó˙ŇŕˆÉőE=%…Yđ›ŤSýr§5‰†Šą;ł ějj– -щuŕŸď{~‰WM´rxčK]vߢ:ŽÂÇh,뚍KhZśQgŤT5^§Ů ŐżéQ[4‹˘2ťÉĹ8Ń;Ľąłâp7đí3Gˇ~ć×(ˇđœ¨VXęŇŇ__Žw;G_Ňŕž@]“îń/˘Ý09–[‘ 95_Á-Ÿ—ĄĺőbťĐj]–űŞ¤|@ymib°bT3ŽhR”'$äJ2˙
ĺ׏?Ż› –y/MčJđůĽŇâŮAđĽ:GArśxzk÷ěnoŠ0v,MáĐ*Ř@!…ž+Đ1—Ƹ•…í0?čfr›eď˜@;8F!\äliy‘Ďä>J'`)“ř÷ÖŹ` (ĆËBÉŤŸą T-šŤ;u' 5¨ÇT!ťß›Ř^'QŒ§’ůrÚ]„‡ˆ,MmçŃ{Üíhˆ4 XUŇôĺ‰óLęáQaÉۘ8&%:
řŁh?¤R g!ƒŢĐPéŔ^ióšv×ý]éVǐós
ză‰iĺŠœýx٘ĎwR‰ßîC䟡lô‘ ˘`–%źÔIx l­ßo˝‚HŢŞ €ŒŢm˜hŹEłŘßY*ŁĽMΊŻĄKš,9„´Ęá!$mËFq]8vĂ$ 8ů0ŔVýkŽIđ1q]ÚzJ:1Ewžž˜üň ]Nřs]ůŤěąâ1Üa׀vϚk“ž51ÝaŕżyhŽč&Źq´ÁŤsFEB;Wtqŕk6¨:!];)”Až1¤Ŕ”BŮŹ:ĄŠŔÚ˙f˙˝ţ8Ÿˆn`učení spolu s paní dr. Chlíbcovou.

Celkově můžeme říci, že se 4. sjezd přátel Starých Hradů vydařil, i když počasí méně přálo.

zapsala: Jarmila Havelková - Kyzivátová

díky těsnopisným poznámkám Jiřího Tobiáše

Co říci závěrem ke sjezdu rodáků

Nejprve trošku statistiky. Sjezdu se zúčastnilo na 300 lidí. Nejstaršími hosty byli paní Balcarová z Bílska (nar. 1912) a pan Hruška ze Žibřidic (nar. 1913), nejmladším byl Štěpán Babák (nar. letos). Nejdále domů to měli Odvárkovi z USA.

A nyní to poděkování. Tedy: všem hostům za účast (kromě účastníků besedy (viz výše) zde během dne byli i děkan pedagogické fakulty královéhradecké univerzity doc. dr. Vladimír Wolf, spisovatelka a novinářka Dagmar Štětinová, grafik Jiří Voves, literární historik Aleš Fetters aj.) Členům přípravného výboru za veškerou práci. Občanům za úpravu obou obcí, zvláště pracovníkům obecního úřadu Staré Hrady a zaměstnancům archivu za úpravu areálu zámku. Členům obou požárních sborů za veškerou pomoc, zvláště za přípravu obou historických stříkaček na výstavu a za nastěhování stolů a židlí. Obecnímu úřadu Bystřice za zapůjčení stolů. J. Miclíkovi, B. Císařovi a dalším, kteří zajistili potřebnou dopravu všeho. Pracovníkům restaurace za výbornou obsluhu. Všem, zvláště V. Plíškovi, za zapůjčení materiálů na výstavu. Libánské hudbě za vystoupení. J. Miclíkovi za zajištění skleniček s motivem Starých Hradů. Panu děkanovi Štiavicovi za uskutečnění mše svaté. Jitce Bílkové za vytvoření plakátu a pozvánky. Erbanovům za koníčky a bryčku a panu Pencovi za předvedení oslíků a koz. Panu Josefu Buckovi, Traiko Truhlářovi a školním dětem za prodej upomínkových předmětů. Panu Janu Řezníčkovi a jeho spolupracovníkům za provedení loutkového představení. Panu Rudovi Koldovskému a všem uniformovaným vojákům ve stejnokrojích z války 1866. Panu Jiřímu Ullrichovi za fotografie a panu Milanu Reichhelmovi za video. Škodovům za výstavu v gotice. Mnichovohradišské tiskárně za včasný tisk LSK, průvodce po zámku a Starohradských pohádek. Novinám Jičínska a Novým novinám za propagaci sjezdu. Všem účastníkům naší sjezdové ankety za příspěvky. Panu Stanislavu Pencovi za milkovický bigbítový večer. Atd., atd., - promiňte všichni, komu jsme nepoděkovali ...

Letní podvečery hudby a literatury ve Starých Hradech

Tvůrci pořadu plně využili možnosti výběru, které takovýto pořad nabízí, a volili texty šité na míru vlastnímu vkusu a naturelu a přitom sdělné pro dnešní posluchače. Dokázali skloubit vysokou profesionalitu s osobním zaujetím pro psané slovo, které interpretovali s velkým nasazením a s očividnou radostí a chutí, což se příznivě projevilo na atmosféře jednotlivých vystoupení. Svým interpretačním (u Štěpána Raka i improvizačním) uměním si cele získali starohradské publikum, takže myšlenky a city, které se vznášely pod klenbami zámku, byly nejen sdělované, ale také kolektivně sdílené.

Pokud umělci dodrží dané slovo, bude mít letošní Zámecký hudebně literární festival své pokračování v příštím roce. Zájem veřejnosti o letošní pořady nasvědčuje, že by bylo škoda v této tak zdařile započaté tradici nepokračovat.

Milým a návštěvníky vítaným doplněním festivalu byly noční prohlídky zámku s překvapením, které připravili starohradští pracovníci a brigádníci literárního archivu Památníku národního písemnictví i další přátelé a spolupracovníci zdejších kulturních akcí. Při procházce potemnělým zámkem se hosté mohli setkat s Jaroslavem Vrchlickým, který má na zámku instalovanou pracovnu, s bývalými majiteli starohradského panství Jiříkem Pruskovským a jeho ženou Uršulou, s Arnoštem z Pardubic a s rejem dalších duchů a strašidel - s divoženkami, bezhlavým rytířem, bílou paní, která se zjevovala ve své mladé i obstarožní podobě, a pochopitelně s neodmyslitelným Buchalou. Doufejme, že ani tento duchařský ansámbl si nenechá příští festival ujít a svou rozvernou přítomností znovu obšastní zvídavé publikum.

Kytarový recitál Štěpána Raka

Improvizovaný pořad prostřednictvím imaginárního Štěpánova bratra Vladimíra umožnil přednést v recitálu i oblíbené zlidovělé písničky, zajímavou směs trampských písniček a nejznámější českou píseň - Škoda lásky Jaroslava Vejvody.

K přemýšlení vybízel šanson Pravda a lež neboli Šla pravda světem. Všechny přítomné upoutala zajisté skladba pro jednu ruku pro kytaru od Štěpána Raka. Jeho umění nejlépe prezentoval přednes motivu Vyšehradu a Vltavy ze Smetanovy Mé vlasti v zajímavé úpravě pro kytaru. Je až s podivem, jak zajímavě a přesvědčivě znějí tyto skladby v kytarové úpravě a co všechno dokáže tento nástroj prostřednictvím dokonalé techniky vyjádřit.

Z výše uvedeného vyplývá, že kytarista Štěpán Rak patří k našim nejpřednějším koncertním kytaristům, skladatelům a pedagogům. Jeho skladby pro kytaru se hrají po celém světě, nahrává desky, koncertuje, učí na AMU v Praze i v cizině, kde pořádá mistrovské kurzy (Kanada, USA, mnohé evropské země). Z interpretace Štěpána Raka vyplývá neobyčejný smysl pro frázování i dynamickou pestrost. Jeho umělecká úroveň je zcela mimořádná. Má virtuozní techniku, ale nepoužívá ji k samoúčelným efektům, pouze pro přesvědčivé ztvárnění obsahové závažnosti a stylové jednotnosti. Nelze nevyzvednout také neobyčejnou programovou průbojnost a vynalézavost, neobyčejně skromné vystupování, které ve spojení s vyspělou technikou a vzácným smyslem pro obsahovou stránku prováděného díla vytváří umění par excelence. Proto byl také Štěpán Rak oceněn prezidentem republiky Václavem Havlem a byl jmenován prvním profesorem kytarové hry na pražské Akademii múzických umění.

Jarmila Šedivá

Ze zázemí festivalu

Vše dopadlo výborně. Všichni tři umělci předvedli vynikající program. Foglar, Komenský, Mácha, Jan ze Žatce, Džibrán - vše zaznělo podle programu na nejrůznějších místech zámku: na nádvoří, v krbovém sále, ve svatební síni, v kapli.

Zvláštní pozornost zaslouží recitál Štěpána Raka na počest jeho 55. narozenin. Umělec ho totiž absolvoval se zraněným prstem (po stěhování lavic na zámeckém nádvoří), což je pro kytaristu ohromný handicap. Proto celý večer Alfred Strejček režijně pozměnil, proto se Štěpán Rak objevil v části večera v podobě svého "bratra - dvojčete" Vladimíra, ale většina přítomných nic nepoznala.

Koncert a výstava

Vojtěch Páv na svých nádherných fotografiích zvěčňuje své cesty za přírodními krásami (kouzelné horské vodopády). Lze vypozorovat, že tento mladý autor při svých výletech přemýšlí a dívá se jako fotograf a velký obdivovatel přírody. Spolupracuje s náboženským časopisem Portál i s jinými periodiky, v nichž lze smysluplně uplatnit hodnotnou fotografii. Všechen čas věnuje fotografii. Takové nadšení pro věc musí zákonitě přinést ovoce a úspěch.

Boleslavský sbor má dlouhou, stočtyřicetiletou tradici a i nyní pod vedením mladé sbormistryně Věry Tondrové oplývá zajímavým repertoárem pro čtyřhlasý smíšený sbor od soudobých skladatelů (např. Zdeněk Lukáš) po staré mistry (Cantate domino H. L. Haslera). Pozoruhodné byly také úpravy slovenských lidových písní a písní z moravskoslovenského pomezí. I české písně Boleslav, Boleslav a Prší, prší byly předneseny v zajímavé úpravě, což bylo odměněno nadšeným potleskem.

Německý sbor z Miesbachu, rovněž ve čtyřhlasém obsazení, se zaměřil hlavně na milostné písně a dvě známé skladby Johannesa Brahmse. Závěrem zaznělo mohutné Haleluja, které zpívaly oba sbory i přítomní hosté.

Vystoupení obou sborů bylo velmi kultivované, na dobré hlasové i intonační úrovni a s přesvědčivým přednesem, z něhož vyzařovala radost a nadšení, láska ke sborovému zpěvu. Proto bylo kulturní odpoledne na Starých Hradech pro všechny přítomné velkým a obohacujícím zážitkem. Udržuje se tak tradice, kterou založil roku 1987 prof. Josef Picek. Díky jemu, jeho ženě a sboru Harmonia nova jsme na Starých Hradech vítali pěvecké sbory z Itálie, Švýcarska a Německa. A zásluhou manželů Červených a členů sboru Boleslav tu v letech 1992 a 1993 vystoupily dva belgické pěvecké sbory. Všechny koncerty si získaly zasloužený obdiv posluchačů.

Výstava Vojtěcha Páva trvala do 7. července.

Jarmila Šedivá

Krásné červnové odpoledne

František Škoda mnohokrát starohradský zámek maloval a kreslil. Připojil se také k lidem, kteří se rozhodli ho zachránit a znovu mu vdechnout život. Připravil několik vlastních výstav, dohodl řadu dalších, propagoval zámek, vodil sem své přátele a známé, maloval plakáty, ilustroval naše tisky, pomáhal spolu s manželkou při organizaci zdejších kulturních akcí a paní Irena je naší nepostradatelnou spolupracovnicí dodnes. Býval milým společníkem při pozezeních s umělci a dalšími osobnostmi, a navíc si mnozí z účastníků těchto debat odnášeli vlastní portréty, které jim František Škoda jen tak mezi řečí vytvořil.

Dcera Rita přicházela nejdřív s rodiči. Jako studentka pak pracovala na stavbě, prováděla návštěvníky po zámku, podílela se na přípravách různých pořadů, zprostředkovala také výstavu svých učitelů z olomoucké univerzity a přivedla sem svého manžela Pavla Vavříka. I pro něho se stal starohradský zámek zdrojem ispirace. Jedna kresba doprovází plakáty a pozvánky na sjezd rodáků a přátel Starých Hradů a Sedliště, který se uskuteční 24. června. Tiskařskou černí ještě voní sešit Starohradských pohádek, který Pavel Vavřík ilustroval.

Také Bořek už navštěvuje zdejší výstavy a dnes se poprvé, krátce po oslavě svých 6. narozenin, představuje svými díly.

Dřív než předám slovo Josefu Buckovi, zmíním se o jednom díle Františka Škody, o portrétu jeho otce. Záměrně je zavěšen nad klavírem, který Škodovi před lety věnovali do zdejší výstavní síně. Hrálo na něj mnoho žáků Josefa Škody a při svých návštěvách Libáně si na něj zahrál i jeho přítel Jaroslav Ježek. Jeho skladby uslyšíme za chvíli v podání saxofonového kvarteta Bohemia. Přeji všem příjemné zážitky.

Eva Bílková

Vzkaz

Tak vidíš Františku
jsme zase spolu
I tam I tam
v tom temném dolu
tě potkávám

Pan Vivaldi nám hrál
své čtveroroční doby
O jaru modří zazpíval
a léto žlutí zdobí

A tys je maloval

Podzim jsou okry
I jantar jasných dálek
když ráno vyleští
každý den na korálek
co jsi mi dal

Pak přišla zima
Zdála se bez havranů
A přece každou noc
a každý den se probouzejí
k ránu, k ránu k ránu ...

jak varhany
když v jednom tónu
znějí

A když už víme
že je po naději

Ale tys zůstal s námi
Františku

To jenom barvy
tiše odcházejí

Jiří Palát

Úvodní slovo k zahájení výstavy dne 10. června 2000

V úvodu zazněly verše přednesené paní J. Kottkovou, které věnoval Františku Škodovi básník Jiří Palát.

Zbyla vzpomínka na dobrého člověka, přítele, otce rodiny a talentovaného malíře. František za sebou zanechal dílo, které lidský věk přežívá a jímž se můžeme dnes na této výstavě potěšit. Paní Irena Škodová nám zpřístupnila díla Františka dosud nezveřejněná a za to jí velmi děkujeme.

Ve zkratce uvedu několik dat Františka Škody: Narozen v Jičíně v roce 1931 v rodině učitele hudby. Otec byl slepý a svět kolem sebe vnímal sluchem. Co příroda nedala otci, to nahradila v plné míře jeho synovi. Již v útlém mládí František rád maloval a tato záliba ho provázela po celý život. Maturoval na Obchodní akademii v Jičíně v roce 1950. Láska a touha po výtvarném vidění a vyjádření ho vedla k prohlubování znalostí ve výtvarném projevu u profesorů Frinty a Antonoviče. Františkův zájem v tvorbě se nezaměřoval jen na krajinu, rád se věnoval portrétní tvorbě a zvláště jeho portréty v pastelu měly vynikající úroveň. Dnes také můžeme zhlédnout jeho obrazy z cest z Bulharska, Jugoslávie a Rakouska. Byl zakládajícím členem výtvarné skupiny Studio 85, se kterou často vystupoval jak doma, tak i v Rakousku. Žel bohu, v nejlepších tvůrčích letech ho postihla choroba, které v roce 1988 podlehl.

Při této příležitosti bych chtěl Františkovi poděkovat za přátelství, které mezi námi bylo a za jeho rozsáhlé dílo, které nám zanechal.

V otcových šlépějích kráčí jeho dcera Rita - nese dál Františkův talent a geny v umělecké tvorbě. Po absolvování Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci v letech 1982-1987 se věnuje soustavně voskové batice. Ta byla přenesena do Evropy Holanďany z Indočíny a hlavně z Jávy v 18. století. Kresba se provádí šitím (batika šitá), vyvazováním (batika vyvazovaná), skládáním (batika skládaná) a voskem (batika vosková).

Zde vystavená díla jsou provedena právě touto poslední technikou. Pracuje se se směsí vosku a parafínu nebo vosku s kalafunou. K rezervování voskem se používá speciální jehla nebo štětec, který se do vosku namáčí. Vosk musí mít určitou teplotu. Po nanesení na látku je vosk možno jemně polámat, vytvořit na něm trhlinky. Do těchto trhlinek vnikne barva jen částečně v jemných linkách a vytvoří specifickou kresbu. Po vybarvení se vosk odstraní. Při tvorbě batik se pracuje převážně s přírodními materiály - vlnou, bavlnou, hedvábím a lnem.

V této technicky velmi náročné výtvarné disciplíně je Rita inspirována přírodou a světem dětí plným pohody a usměvavého štěstí. Z každého jejího díla můžete cítit sílu její osobnosti. Veřejnost mohla její batiky obdivovat poprvé v roce 1989.

Čtyři saxofony a jedna dívka aneb na Starých Hradech 10. června roku 2000

Inu, dobře tak, měli jsme možnost srovnat, a jednoznačně tvrdím, kapela se vylepšila. Zajisté esteticky, což posoudit můžu, patrně i umělecky, což soudit netroufám. Ten nejt잚í, několikrát zahnutý a taky nejhlubší plech fouká totiž půvabná dívka, zvaná Kateřina. Čímž vnímání, schválně neříkám poslouchání, získalo další příjemný rozměr. Nebo přivedl mě starohradský koncert k zamyšlení, jak teprve součet všech vjemů dělá z muziky MUZIKU, kteréžto slovo od Múz pochází. Jsou rádia posluchači o pohledovou stránku okradeni, oni ji však nahrazují intimitou a kávou a jinými přednostmi domova. To není jen hold Kateřině, to je potěšení z potěšení, které muzikant při mačkání klapek nebo strun má, a já se na něj smím dívat. Ta úžasná mimika, u saxofonistů i práce tělem, jakýsi tanec, a vychází z muziky klasické, či moderní, kde tóny prudce střídají svou délku i barvu či výšku, až staromilcům zdá se disharmonicky.

Uzavřené nádvoří starohradské má prý rozměry tak akorát, že tón odražený v tu pravou chvíli spojí se s právě zahraným, aby nerušil, ale přispěl. Čemuž se říká akustika. V galerii je obrázek Josefa Škody, namalovaný od syna Františka. Na klavíru u obrazu fotky Jaroslava Ježka, přítele pana Škody. Poznali se, jsouce postiženi stejně - špatně viděli, posléze vůbec. Pan Škoda muzice učil, Ježek ji tvořil. V sobotu 10. června saxofonisti přijeli a Ježkovu muziku hráli. Jak krásně se okruh uzavřel.

Josef Bucek jubilující

Vážení přátelé, dnes, 8. července, zahajujeme výstavu díla jičínského výtvarníka a člena výtvarné skupiny Studio 85 Josefa Bucka, který letos v říjnu oslaví sedmdesátiny. Dnešní výstava k tomuto nadcházejícímu životnímu jubileu přináší výběr z jeho dosavadní tvorby. Přesvědčujeme se, že pro Josefa Bucka je velkou radostí radost z tvoření. Nejeden artefakt této výstavy o tom promlouvá. Dalším sympatickým rysem jeho tvorby zůstává zjištění, že se nechává inspirovat tím, co prožil a prožívá. Vždy však zůstává na půdě reality, kterou obohacuje postupně se vytvářejícím výtvarným rukopisem, nejvýrazněji zaznívajícím v trojrozměrných pracích - v plastice, keramice, ve šperkové tvorbě.

Buckovo dílo neztrácí na sdělnosti. Ač se nechává okouzlovat smyslovým poznáním (viz např. práce z cest a návštěv exotických zemí aj.) a realitou, snaží se nepodléhat pouhému realistickému přepisu skutečnosti. Vlastní výtvarný projev a proces u něho je neustále rozvíjen a obohacován nejen novými dojmy, zkušenostmi, poznáním a poznáváním, ale i pohotovou a adekvátní reagencí na novou proměnu skutečnosti. V tom je prvek obohacování léty stále více se rozvíjející Buckovy tvorby.

Vážení přátelé, cesta jičínského výtvarníka za uměním byla složitá. V mládí inklinoval k poezii a sportu. Z té doby (ale i z tvorby nedávné) pocházejí verše, které psal (píše) většinou pro sebe a přátele. Sám se přiznává k obdivu díla básníka Jiřího Karáska ze Lvovic a Jaroslava Seiferta.

V padesátých letech (1951-3) prošel útvary PTP (pomocné technické prapory). Pracoval na šachtách Ostravsko-karvinského revíru. Po propuštění vystřídal několik zaměstnání. Pro výtvarné umění Josefa Bucka získal jičínský sochař Josef Vašata. Za první výtvarné vystoupení na veřejnosti lze považovat kovovou plastiku Házenkáře v Dětenicích a reliéf ve vinárně V lipách - obě z roku 1970. Svá díla pak od roku 1982 představil na více než čtyřiceti samostatných i kolektivních výstavách.

Zajímavé je sledovat Buckův postupně rozšiřující se zájem o výtvarné techniky.

V počátečním období je to především sochařská práce, hledání vlastního výtvarného projevu, vhodného materiálu a upřímná snaha vyjádřit se trojrozměrnou tvorbou v betonu, dřevě, kameni. Nejeden doklad tohoto období je umístěn v areálu jeho chaty v Březce.

Začátek devadesátých let lze charakterizovat příklonem ke keramické tvorbě, a už užitkové nebo dekorativní. Buckova keramika je tvarově střízlivá, funkční. Je zřejmé, že autor jednotlivých misek, hrnků, hrnečků, váz i celých souprav měl na zřeteli praktické využití, ale i nezbytnou estetickou hodnotu v tvaru i barvě.

Z dekorativní keramiky pro něho jsou charakteristické zdobné kachle, reliéfy s využitím přírodních i figurativních námětů. Osvojuje si nezbytnou stylizaci. Přechází k tvorbě karamických portrétů, k nimž se znovu vrátil v posledním období po svých cestách exotickými zeměmi (Egypt, Tunis, Gambie, Kuba, Dominikánská republika aj.). Vznikla řada portrétů, z nichž část představil v roce 1999 v Libáni (Berger, Hlava dívky, Domorodá žena, Vagu-éros, Roberto aj.).

Trvalým zájmem Josefa Bucka zůstává zpracovávání vzácných nerostů, minerálů, polodrahokamů a drahokamů. Umným způsobem zušlechuje a zhotovuje umělecké šperky, různé druhy náhrdelníků, broží, spon, jehlic a jiných zdobných předmětů, jimiž napomáhá zvýrazňování krásy českých žen. Šperkařství je umělecké řemeslo založené na vnímání harmonických vztahů nejmenších detailů a na přesné rukodělné práci. To je třeba u Josefa Bucka ocenit.

Ve výčtu výtvarných Buckových aktivit nesmíme zapomenout v posledním období projevený zájem o malbu. S několika obrazy na zmíněné libáňské výstavě se představil - Arab, Kubánská matka, Dělník z doků, Africká reminiscence. Je ještě krátká doba podrobněji zhodnotit tento výtvarný okruh.

V posledním čase Josef Bucek upnul pozornost také na práci s kovem, na kovové plastiky, z nichž část je umístěna ve výkupně Kovošrotu jeho dcery ve Vokšicích. Představují moderně pojatou linii tvaru, vzdušnost díla i výtvarné zmocnění se námětu. Sám autor se o těchto dílech rád vyjadřuje a nazývá tvorbu z kovu FEROART.

Vážení přátelé, pokusil jsem se v krátkém zamyšlení uvést dnešní výběr z tvorby Josefa Bucka. Jistě vás upoutá nejedno vystavené dílo. Vydejme se spolu s výtvarníkem po pěšinkách krásna. Zastavme se před vystavenými artefakty, které tvořil s upřímným srdcem jičínský výtvarník Josef Bucek. Jistě pocítíte to, co napsal český básník:

"Přichází chvíle, kdy mluví ticho a člověk."
A já dodávám: "A krása."

Josef Pavlík

Tapiserie a litografie

Textilní výtvarnice Iris Kolářová se tvorbou netkaných tapiserií zabývá od roku 1982 a svá výtvarná díla vystavuje již od roku 1979 u nás i v zahraničí. Je až s podivem, jak rozsáhlé dílo, jehož výběr je zastoupen v gotických prostorách, tato umělkyně vytvořila.

Grafik a ilustrátor Miloslav Kolář žije a pracuje také v Praze. Ve své profesi užité grafiky a vědecké ilustrace získal řadu ocenění. Zúčastnil se mnoha výstav jako vystavující i jako tvůrce výtvarně prostorového řešení expozic. Je autorem desítek kulturních plakátů. Od roku 1985 se věnuje také volné grafice a barevné litografii.

Převládajícím tématem, jímž se oba výtvarníci zabývají, je téma přírody. Oba postupem času našli každý pro sebe ty nejpřirozenější nástroje. U Miloslava Koláře je to technika litografie, která vyžaduje přesnou kresbu, pro Iris Kolářovou zase technika artprotisu a aradekoru, zakládající se na volném malování textilním rounem. Kresba je vždy více či méně podmíněna grafickým viděním.

Litografie Miloslava Koláře vyžadují jasnou představu předem (Úsvit, Na počátku, Letní polibek, Klavírní koncert, Balet, Varhanní koncert), tapiserie Iris Kolářové zase kladení vláken do abstraktních představ a ty pak po prošití představují formu (Poselství, Mámení noci, Tušení souvislostí, Přírodní motiv, Babí léto).

Výstava je opravdu pozoruhodná jak svým obsahem, tak i rozsáhlostí tvorby. Je nejen oslavou rozmanité harmonie přírody, ale i oslavou společné cesty dvou umělecky založených lidí v umění i v životě.

Jarmila Šedivá

Zahajovací řeč na výstavě Radima Karla 6. srpna

Dostalo se mi milého úkolu zahájit vernisហobrazů malíře Radima Karla. Že to bude úkol milý, jsem věděla ve chvíli, kdy jsem poprvé viděla jeho obrazy. Dýchla na mě ta romantická atmosféta dětství, kdy pro mě vrcholem vší ctnosti byl Vinnetou a Old Shaterhand. Romantika vzdálených krajin a rovných odvážných mužů, kteří vždycky hrají fér. Jak tak člověk chodí světem, vidí mnoho různých obrazů, leckdy velmi známých a ceněných, ne všechny na vás zapůsobí, ne všem porozumíme, u některých dokonce není čemu rozumět. Pak ale najednou přijdete mezi tato díla a cítíte, že člověk, který, jak sám o sobě říká, nemá potřebu cítit se jako umělec, ovládá jedno obrovské umění. Vdechnout obrazu ducha, myšlenku a cit. Říká se, že v mužích zůstává navždy kus chlapecké duše. Na to lze říci jen - díky bohu, protože jak tak člověk stárne a stává se dospělým, obvykle ztrácí tu úžasnou schopnost dívat se na svět okouzlenýma očima. Když to dopadne špatně, zůstane v člověku z dětské duše jenom dětinskost, zaaté pěstičky a dupání v nesprávný okamžik. Když to dopadne dobře, může zbýt tvořivost a vůně romantických dálek. Když to dopadne skvěle, mohou z toho být obrazy, třeba takové, jaké jsou tu dnes vystaveny. Ale protože nejen obrazy, ale i malíře tu dnes máme, sluší se říci pár slov také o něm.

Člověk, který namaloval tyto obrazy, se jmenuje Radim Karel, narodil se před 29 lety v Jičíně. Vždycky se mu líbily výtvarné činnosti, rád kreslil a maloval, ale nikdy jako dítě nenavštěvoval uměleckou školu. Vystudoval obor elektromechanik na středním odborném učilišti železničním v Nymburce, ale v té době se už učil malbě v ateliéru nymburského výtvarníka Jana Vorlíčka. Tenkrát jeho díla začala sklízet první vavříny v soutěžích. V roce 1988 to bylo vítězství za kresby v soutěži Člověk a příroda, které byly posléze vystaveny v Nymburce a Sadské. V témže roce obsadil třetí místo v oboru malba v Soutěži správy severozápadní dráhy technické tvořivosti a výtvarných prací. O rok později to bylo druhé místo za kresby v soutěži Člověk a příroda. A v roce 1989 přišel další úspěch v Soutěži severozápadní dráhy technické tvořivosti a výtvarných prací v Liberci - Radim Karel obsadil 1. místo v oboru malba a 1. místo v oboru kresba. Tehdy se účastnil i okresní výstavy prací neprofesionálních výtvarníků ve výstavní síni národního umělce Ludvíka Kuby. Jako odměnu získal 3. místo v oboru kresba. Nejen vzhledem k mládí to bylo úspěchů víc než dost.

Ovšem v životě je kromě poezie také próza a člověk obvykle nebývá živ jen uměním. Radim Karel tedy studoval na střední jazykové škole v České Skalici, po devadesátém roce se odmlčel z účasti na výstavách, začal využívat svých jazykových znalostí a v současnosti pracuje jako obchodní korespondent se zahraničím v oboru elektronických součástek pro náročné aplikace. A teď to vypadá, jako bychom byli vzdáleni od romantických krajin jeho obrazů. Naštěstí však ve vlastní tvorbě žádná odmlka nepřišla, naopak. Radim Karel se věnoval kresbě a malbě jako drahocennému koníčku, tu a tam nějaký obraz daroval, někdy prodal nejen tady v Čechách, jeho díla našla odezvu i v zahraničí, třeba v Německu, Rakousku či ve Spojených státech. V námětech těchto děl vyjadřuje malíř svůj vřelý vztah k přírodě, exotice a dobrodružství. V poslední době jej ale, podle jeho slov, láká kresba portrétu a výtvarné vyjádření stavu duše. Rozhlédněme se po jeho obrazech a přejme si, aby se mu splnilo jeho přání - získat svojí tvorbou laickou i odbornou veřejnost. Opravdu by to stálo za to. Dozvěděla jsem se také, že jeho velkými vzory pro něho byli takoví umělci jako Zdeněk Burian a velikán renesanční doby Leonardo da Vinci. Opravdu, nasvědčuje tomu realistické ztvárnění, smysl pro detail a linii.

No a jsme u toho, proč jsme se tu sešli. Po letech tvoření "jen tak pro radost" se Radim Karel rozhodl uspořádat výstavu. Když mě požádal o její uvedení, přemýšlela jsem samozřejmě o tom, co říci. A pak se mi dostala do ruky jedna knížka stará více než šedesát let - Společenský katechismus Gutha-Jarkovského, obřadníka Masarykovy prezidentské kanceláře. I vyhledala jsem vernisáž. Nemohu si to odpustit, musím zacitovat těch pár řádků, které jsou tam o vernisáži napsány. "Vernisáž, původně slovo francouzské, značí vlastně natírání obrazů pokostem, tak aby předmět byl chráněn před zhoubným vlivem vzduchu a vlhkosti nebo aby mu bylo dodáno zvláštního lesku. Poněvadž se tak dálo a děje obyčejně v poslední chvíli před výstavou, slovo vernisហznačí také předvečer umělecké výstavy, hlavní zkoušku a posléze zahájení výstavy. K tomu zvou umělci nebo výstavní výbor zvl᚝ osoby jednotlivé, své přátele, známé, přátele umění, umělecké kritiky atd., a tím se stává vernisហudálostí společenskou. Bývá zpravidla dopoledne kolem jedenácté nebo odpoledne kolem patnácté. Dámy oblékají elegantní úbory vycházkové, páni žaket nebo redingote a cylindr. Původci obrazů bývají přítomni a sluší se promluviti tu se známým umělcem několik lichotivých slov, jež sám umělec nepokládá za objektivní kritiku svého díla, ale která mu nejsou nepříjemná. Na vystavovaném díle uměleckém jistě lze najíti aspoň něco pěkného a to vyzvedni nejvíce. Je-li to nějaký futuristický nebo kubistický nesmysl, kterým malíř buď je na počátku hledání něčeho ohromujícího, nebo již na konci svého umění, nebo si jen tropí z obecenstva kašpary, řekni aspoň, že je to zvláštní. A nepronášej hlasitě svých názorů a úsudků, nejsou-li žádány. Chceme-li říci svůj soud svému společníku nebo společnici, učiňme tak jen skromně".

Tolik slova klasika. Tato vernisហje věnována malíři, který opěvuje věci tak, jak jsou, našel se v realistickém ztvárnění a očividně si z obecenstva kašpary netropí. Moc mě těší, že o těchto obrazech nemusíme říci jen, že jsou zvláštní. Sami jistě ucítíte, čím vším k vám obrazy promlouvají. A na závěr ještě jedna věta, která mě zaujala. Radim Karel řekl sám o sobě, že modernímu světu leckdy ani nerozumí. Jestli to je právě ten důvod, proč má potřebu přenášet své nitro na papír, pak si tiše přeji, aby ještě dlouho nerozuměl. Radimu Karlovi a jeho obrazům přeji mnoho úspěchů a štěstí a Vám ostatním krásný zážitek.

Jana Rychterová

Skupina Equi art na Starých Hradech

Za zmínku stojí připomenout velmi zdařilou výstavu v Písku (konanou v prosinci 1998), jak co do kvality tak do počtu uměleckých děl. V září 1999 jsme založili v Praze na Jánském vršku galerii Equi art.

Během dvou let jsme se rozšířili o další výtvarné obory, tedy vedle malířů a fotografů, jsou mezi námi sochaři, medailéristé, keramici, básník Jaroslav Holoubek, kreslíři, grafici a jako překvapení pro příští vernisáže se připravuje krátká hudební skladba. K dnešnímu dni nás je už něco přes šedesát z Čech a Moravy. Věkové složení je od 14 do 80 let. Jsme otevřené společenství pro různé umělecké názory. Nemáme žádný generační ani programový manifest, všechny nás spojuje obdiv ke koním, k jejich osudům a lidem kolem nich. Každý se snaží o vlastní umělecký výraz vycházející z osobního poznání a prožitků.

Sami můžete posoudit, komu je blízké realistické vidění, poetické, lyrické, expresívní, dramatické, kdo dává přednost studii a kdo teprve hledá svoji osobitou formu, kdo experimentuje.

Na výstavě jsou i jiná, než koňská témata. Někteří z nás se chtěli tentokrát prezentovat i tím, čím se ještě zabývají vedle již zmíněné koňské tématiky, prosím, berte to jako zpestření výstavy.

Dnes poprvé v naší skupině vystavuje Markéta Kalíková, Magdaléna Michelfeitová-Lepšová, otec a dcera Vitákovi, sourozenci Vladimír a Lada Piskáčkovi. Věříme, že se mezi námi budou cítit dobře a najdou zde uměleckou inpiraci.

Za možnost vystavovat děkujeme místní Osvětové besedě, děkujeme Vám všem, že jste se přišli podívat. Přejeme Vám pěkné zážitky a tímto považujeme výstavu za zahájenou.

Na vernisáži jsou přítomni:

Katka Bártová, Pavla Hanušová, Jan Jungling, Michal Jüngling, Magdaléna Michelfeitová-Lepšová, Filip Minařík, Věra Stříbrská, Marie Svobodová, Jaroslava Šetelíková, Vladimír Piskáček. Dále vystavují Lenka Gotthardová, Ivana Jurná-Lipská, Markéta Mandelíková, Marta Masná, David Paroulek a Tatiana Žitňanová.

Zpracoval Jan Jüngling, přednesl Filip Minařík

Život s paletou

Vážené dámy a pámové,

dovolte, abych se představila. Jmenuji se Zorka Dubská. Jsem oční lékařka z Prahy. Podkladem pro zahájení dnešní výstavy je text doc. ing. Radomíra Pospíšila z Památníku národního písemnictví s názvem Vladimír Holman, Kresby a grafika (z roku 1984), dále vzpomínky na vyprávění mé maminky, MUDr. Zorky Svaté-Vašíčkové, rodačky z Nové Paky, která mistra dobře znala, a poznámky paní dr. Dany Holmanové.

Sama jsem měla to štěstí, že jsem mohla u manželů Holmanových, žijících nyní v Třebihošti v oáze klidu, pohody a lásky, strávit několik dní. Jsem členka Výtvarné skupiny lékařů a připravovala jsem se na velkou pražskou výstavu v r. 1994. Nikdy nezapomenu na krásné dny práce pod laskavým a pozorným dohledem Mistra a za vzorné péče paní domu.

Je mi velkou ctí, že dnes mohu uvést výstavu obrazů, kreseb a skic Mistra Vladimíra Holmana, učitele, malíře a vskutku velké osobnosti kulturního světa Jičínska a celého Podkrkonoší.

Narodil se 23. července 1914 v Nové Pace. Toto dříve malé město žilo bohatým kulturním životem: výtvarnou tradici reprezentuje za jiné rodina Suchardů, divadelní tradici např. s láskou a nadšením vytvořená kouzelná loutková scéna.

Novopacké reálné gymnázium zajistilo Mistrovi znamenité znalosti matematiky a deskriptivy. Učiteli výtvarné výchovy mu byli takové osobnosti jako prof. Josef Jelínek, Hudečkův přítel, a později zasloužilý umělec prof. Karel Štika, který se stal na dlouhá léta jeho dobrým přítelem a rádcem. Dobré základy pro výtvarnou práci si Vladimír Holman prohloubil ještě na studiích na jičínském učitelském ústavu.

Pak následovalo zdánlivě nepříznivé období, kdy Mistr nedostal učitelské místo. Nezoufal si, pracoval na stavbách a i tuto dobu využil k získání praktických znalostí a dovedností, které po letech zužitkoval při záchraně zámku ve Starých Hradech.

Dále působil na školách v Třebenicích a zvláště na Ostravsku, odkud pocházejí desítky obrazů s náměty z hornického kraje. Zde se také u prof. Kittricha zdokonalil ve figurální kresbě.

Slovensko poznal během své vojenské služby a rád se tam vracel, zvláště na Oravu. Slovenské motivy byly námětem dvou velkých výstav ve Dvoře Králové.

Po návratu z Ostravska učil dlouhou dobu v královédvorském okrese v Bílé Třemešné. Odtud podnikal několik let společné malířské cesty s prof. Štikou. Navštěvovali hlavně Zvičinu a okolí.

Zde prožil i totální nasazení, konec války a poválečné rušné období. V Bílé Třemešné s nadšením pracoval v mnoha spolcích, v národním výboru, psal obecní kroniku, vedl recitační a divadelní soubor ve škole a s ním cestoval po okolí i po Slovensku, budoval Památník J. A. Komenského (v místě bývalého zámečku Jiřího Sádovského ze Sloupna), výtvarně se podílel na brožuře o tomto památníku a sbíral pro něj staré knihy.

Co dodat k tomu, že v Bílé Třemešné vybudoval i velký rybník?

Namaloval stovky obrazů. Zachycoval na nich krajiny, které navštívil: především Podkrkonoší, roubené chalupy, červenou novopackou hlínu, včelí úly, prvky pro krajinu typické, Kumburk, Bradlec a zvláště dominantu Trosek. Obrazy se dostávaly po mnoho let do Součkovy galerie v Praze, dále na Valdštejn, ke spoluobčanům a milovníkům této krajiny u nás i v zahraničí. V pravém slova smyslu připomínají krásy naší vlasti. To, co malíř vyjádřil štětcem, to říkají verše básníka J. Seiferta: "... tu nemohu se vynadívat a všechno ve mně začne zpívat, zpívat i plakat. Maminko má, jak je to hezké u nás doma! ... "

Mistr dlouhou dobu maloval v ateliéru v Sedlištích u Libáně a pořádal samostatné výstavy, hlavně ve výstavní síni starohradského zámku.

Kromě výtvarné činnosti působil v libáňské škole, 15 let byl předsedou MNV, pracoval tehdy v Osvětové besedě, psal a doplňoval sedlišskou i starohradskou kroniku a redigoval časopis Listy starohradské kroniky.

Vladimír Holman má bezesporu nehynoucí zásluhy o záchranu zámku ve Starých Hradech, který již byl odsouzen k demolici. Promluvme nyní slovy doc. Pospíšila, který o tom říká: "Obětavá práce místních lidí, hlavně důchodců a mládeže, zachránila vzácnou kulturní památku. Každé nadšení potřebuje ovšem organizátora - a já si dovoluji tvrdit, že nebýt téměř dvacetilété každodenní práce Vladimíra Holmana, nebýt jeho znalostí, organizátorských schopností, odvahy i manuálních zručností, nestály by dnes Staré Hrady. Je to skutečně obdivuhodné, jak to vše dokáže, jaká je to duševní i fyzická zátěž!"

I spisovatel dr. František Kožík do starohradské pamětní knihy napsal:" ... mluvilo se o moderní pohádce. Ve Starých Hradech jsme ji viděli změněnou ve skutek. Je neuvěřitelná, ale pravdivá, a to povzbuzuje a dodává důvěry. V pohádce vždycky zvítězí dobré síly nad špatnými, rozum nad hloupostí, odvaha nad slabostí. Těším se, že se sem ještě někdy vrátím! ... "

Tato slova nejlépe vystihují skutečnost a zásluhy Vladimíra Holmana, který naopak poukazuje na zásluhy svých spolupracovníků: ti byli jeho nezbytnými pomocníky proto, že ocenili jeho myšlenky, jeho snahu i osobní příklad.

Zahajujeme první výstavu obrazů Vladimíra Holmana, který již nemůže být mezi námi, nebo je již s Bohem. Oceňme nyní každý za sebe i společně jeho výtvarné dílo i kulturní odkaz. Zdá se, jako by neprožil jeden, ale alespoň dva životy, výjimečné, obdivuhodně naplněné prací nejen pro rodinu, ale pro povznesení celé společnosti.

A jsme-li u citátů klasiků, připomeňme ještě slova W. Shakespeara: "A nikdo nemůže srp času odvrátit, jen v dětech můžeš mu navzdor - ač mrtev - žít." Vladimír Holman žije dál ve svých dětech, dvou synech a dvou dcerách, žije dále ve vykonaném díle, ve své výtvarné práci, ve svých obrazech. Vystihují ráz oblastí naší země, upoutávají typickými detaily a barevným laděním, těší naše srdce a naše duše. Není náhodou, že dnešní výstava je právě ve Starých Hradech, na zámku, jehož záchranou si Mistr Vladimír Holman postavil svůj památník.

Vážené dámy a pánové, děkuji Vám, že jste přišli vzdát díky jeho životu a práci. Děkuji paní doktorce Daně Holmanové, s níž mistr žil ve vzácném harmonickém manželství, že našla sílu a tak citlivě uspořádala dnešní výstavu.

Výstava obrazů Věry Pecové

Vážení přátelé, děkuji vám za zájem, který jste projevili svým příchodem.

Vystavené obrazy vznikaly v delším časovém údobí a s mnoha přestávkami mezi ostatní tvorbou. Jejich vznik byl podnícen meditacemi o nás, lidech. Je mnoho věcí, které nás rozdělují. Já jsem se zaměřila na některé z těch, které nás spojují. V mnoha ohledech jsme všichni stejní.

Přijdeme na svět, prožíváme své radosti, úspěchy, zátěže a trable, máme své sny, iluze, dotýkají se nás ideologická hnutí, máme co činit s předsudky, hrozbou nebezpečí apod.

O tomto výstava je. Jednotná svým zaměřením.

Co do techniky provedení se dělí na tři části. Malbu alla prima, dále kombinovanou techniku, kde jsem použila strukturu materiálu jako náznak mnohotvárnosti přírody a života, jejichž jsme součástí. Tvorba tří ambaláží byla vedena potřebou vyjádřit základní lidské charakteristrické znaky prostředky, které lépe odpovídají tomuto námětu v dnešní době. Třetí okruh jsou práce na papíře, kde převládají marginální náměty, nicméně i ty hýbají značnou částí populace.

Některé obrazy jsou tedy vážné, jiné úsměvné. Vycítíte-li lehkou ironii, je to dobře, mějte však při tom na paměti, že autorka sebe nevylučuje. Citových námětů se nedotýkám ne z přemíry sentimentality, ale prostě proto, že cit do života neodmyslitelně patří. Bajka o třech soudcích není o soudnictví, ale o rozdílném přístupu lidí ke svým obrazně řečeno klopýtnuvším bližním. Nahota je symbolem bezbrannosti.

Nechci poučovat, a proto myslím, že tyto poznámky jako úvod k dívání se postačí.

Vzpomínka na pana řídícího Břetislava Finkeho

Několikrát jsme spolu hovořili, jezdil s námi na divadelní představení jako učitelský důchodce. Vyprávěl mi, jak v Dětenicích nacvičovali učitelé s dětmi jeho vlastní divadelní hry, jejichž uvedení bylo pro školu i obec velkou událostí. Z názvů si pamatuji již jen jednu hru Kozákovský drahokam, která se hrála později v Jičíně v režii pana učitele Ladislava Vondráčka.

Jednoho zimního dne se pan řídící objevil zase ve škole, z aktovky vyndal "poklad" a rozechvělýma rukama ho podával řediteli školy Aloisu Švorcovi. Oba potom přišli do sborovny a pan ředitel oznámil: "Pan řídící Finke nás dnes navštívil a přinesl scénář své poslední hry. Chtěl by se v ní rozloučit se svou vesničkou, jíž věnoval velkou část svého života. Pan řídící má přání, aby byla hra nacvičena a uvedena ke konci tohoto školního roku (1965/66) v Dětenicích. Kdo by si to vzal na starost?" Dovedete si představit, že se nehlásili všichni kolegové. Rozhodnutí padlo záhy: "Šorejsi, vezmi si to na starost". Byl jsem ve sboru nejmladší, začínající, z vojny jsem byl zvyklý poslouchat. Panu řídícímu zajiskřily oči, na tváři se mu objevil typický úsměv. Váhavě jsem odpověděl: "Já to zkusím." Bylo rozhodnuto.

Ještě ten den jsem si domluvil s panem řídícím první konzultaci. Tam jsem se dozvěděl, co mě čeká. Základem byla týmová práce. Tady bych chtěl vzpomenout těch kolegů, kteří mně - režisérovi - ochotně pomáhali. Mnozí z nich již bohužel nejsou mezi námi. Zpěvy nacvičila Jana Eršilová, tanečky nacvičila paní učitelka v důchodu paní Ryklová, technickou četu řídili kolegové Ladislav Hejna a Josef Zach. Rozdělili jsme si práci, pan řídící přislíbil namalování kulis a nacvičení hudby s orchestrem z žáků, kteří k němu chodili do klavíru a do houslí. Nacvičování hry Jako v pohádce aneb Očarované housle mohlo začít. Se scénářem jsem zajel do Pardubic, kde tehdy žili moji rodiče, a otec, bývalý jičínský ochotník z období Akademické čtenářské jednoty, mně dal první rady.

Učil jsem tehdy češtinu ve všech třídách na 2. stupni, žáky jsem měl přečtené, a tak jsem začal vybírat a obsazovat jednotlivé role. Ty hlavní, nosné, musely být zdvojené, kdyby snad náhodou ... Začali jsme čtenými zkouškami, role si děti opisovaly, kopírky tehdy nebyly. Rodiče jsem musel přesvědčit, požádat je o podporu, aby děti chodily na zkoušky. Zkoušeli jsme po skupinkách od půl osmé, vyučování začínalo až v půl deváté, vždy Dětenice byly až na konci komplikované autobusové linky. Musím říci, že děti ke svým rolím přistupovaly velmi zodpovědně, ty starší si již zahrály v dřívějších hrách pana řídícího a měli zkušenosti. Rodiče, hlavně maminky, byly pyšné, že jejich dítě bylo vybrané, podle pokynů Vlastičky Ryklové ušily pro účinkující kostýmy.

Asi po měsíci jsme přešli na pohybové zkoušky do sokolovny. To již bylo úplně něco jiného, tady jsem si na konzultaci pozval "Libaňáka" pana Julia Weiperta, známého ochotníka, který byl v té době zaměstnán ve Šlechtitelské stanici v Dětenicích. Velmi ochotně mně poradil pohyb herců, a další etapa za zvuků hudby z magnetofonu Sonet duo mohla začít.

Mezi požadavky pana řídícího byl také zvuk vrtulníku. Abych se znovu vrátil na vojnu a natočil tento zvuk, to nepřicházelo v úvahu. Domluvil jsem si to s řidičem autobusu a na zastávce v Dětenicích u Nejedlých jsem tento zvuk natočil. Pan řídící byl spokojen.

Na rozloučenou s Vladimírem Holmanem

Milý pane učiteli,

přicházím poděkovat a rozloučit se s Vámi za všechny, kteří Vám chtěli a uměli naslouchat a kteří pochopili, že jim ukazujete cestu, jak dodat životu další rozměr, přinášející opravdové uspokojení z dobře vykonaného díla.

Spolu s vědomostmi a zkušenostmi jste předával i životní moudrost. A to nejen žákům ve škole, ale i lidem v kterémkoli věku. Učil jste je rozhlížet se kolem, vnímat krásy přírody a krajiny, nezapomínat na minulost, tradici, těšit se z hezkých věcí, stále se vzdělávat, těžit ze setkání s významnými osobnostmi, naslouchat lidem, nebýt lhostejný k jejich problémům, nepřehlížet chyby a nedostatky a snažit se přispívat k jejich nápravě. Bylo to přesvědčivé, nebo sám jste to uměl.

Díval jste se citlivýma očima malíře a zároveň přemýšlel o zlepšení. Byly to záležitosti menšího rozsahu i díla daleko přesahující možnosti jediného člověka. A když jste začal, nedal jste se nikým a ničím odradit. Vašemu přesvědčování mnoho lidí neodolalo. Byla v něm síla, které podléhali i ti, kteří s Vámi ve všem zcela nesouhlasili.

Organizoval jste a také sám pracoval - bez ohledu na čas a námahu. A strhával ostatní. Starším jste přitom dokazoval, že jsou ještě platnými členy společnosti, mladým jste se nebál svěřit náročné úkoly, i šikovné a zkušené řemeslníky jste vedl k získávání nových poznatků. Staral jste se o to, aby Vaši spolupracovníci dobře znali cíl a smysl svého úsilí. Snad proto také nehleděli na výši odměny. Rozuměl jste legraci, měl jste pochopení pro lidské slabosti, tvrdil jste však, že s lidskou hloupostí je třeba bojovat.

V Bílé Třemešné jste našel pomocníky na budování Památníku Jana Amose Komenského i na stavbu rybníka, přestože jiní pochybovali. Ve Starých Hradech jste dokázal spojit lidi různých profesí i několika generací a zachránit zámek, který jiní odepsali a určili k demolici. Netvořil jste jen pro dílo samé, snažil jste se mu vdechnout život, aby mohlo sloužit dalším, netvořil jste jen pro určitou chvíli, období, ale myslel jste na budoucnost a hledal své následovníky.

Přitom jste stihl malovat. Vaše obrazy byly obdivovány na výstavách, zdobí mnoho místností. Krajina v různých ročních obdobích, pole, louky, lesy, zákoutí, cesty, stromy, květiny, řeky, potoky, chalupy a další stavby, to byla hlavní témata, která Vás přitahovala. Vámi zachycená uklidňují i nutí k zamyšlení.

Měl jste život tolik rád a dokázal jste ho vrchovatě naplnit.

Čest vaší památce, milý pane učiteli!

Za paní Vlastou Másnicovou

loučíme se dnes naposledy s paní Vlastou Másnicovou. Její náhlý odchod znamená velkou ztrátu nejen pro příbuzné. Zemřela osobitá obyvatelka Starých Hradů, která mnohým ztělesňovala představy o rázné, dobrosrdečné i rozšafné české selce. Nebála se žádné práce a užila si opravdové dřiny ve chlévě i na poli. Pracovala poctivě a s nasazením ve svém hospodářství i v družstevním kravíně. Dokázala se ovšem také pečlivě starat o rodinu a domácnost, byla dobrou manželkou, maminkou a babičkou i vzornou hospodyní. Stihla se věnovat návštěvám, usmívat se i na ty nečekané, popovídat si s kolemjdoucími a zajímat se o dění ve vsi i okolí. Byla veselá, přátelská, velkorysá. Chápala lidské slabosti, byla však nesmlouvavá k nepravostem.

Ráda pomohla tam, kde šlo o dobrou věc. Často se říkalo: Zajdeme k Másnicovům a ono se to nějak vyřeší. A zásluhou paní Vlasty se skutečně ledacos vyřešilo. Její otec pracoval obětavě řadu let na opravě zámku. A také ona se podílela na záchraně tohoto objektu. Byla členkou MNV v době, kdy pan učitel Holman získával spolupracovníky a sháněl souhlas úřadů k rekonstrukci památky a kdy bylo třeba vysvětlit spoluobčanům její význam a schválit její využití pro kulturní účely. Vytvářela také pevné zázemí - kolikrát půjčila nářadí na stavbu i nádobí do provizorní kuchyně pro brigádníky z řad trampů, kolikrát pro ně dodala také potraviny. Pracovala v Osvětové besedě v době, kdy se její činnost rozbíhala a zůstala i nadále její silnou oporou. Byla i velkou mecenáškou LSK.

Vážení smuteční hosté, děkuji Vám jménem zarmoucené rodiny za účast na tomto rozloučení, za květinové dary a projevenou soustrast.

Vážená paní Másnicová, loučím se s Vámi jménem všech, kterým budete chybět. Čest Vaší památce!

Eva Bílková