Logo L.S.K. 1999


LISTY STAROHRADSKÉ KRONIKY

ČÍSLO 4ROČNÍK XXII.PROSINEC 1999

Vážení čtenáři, přátelé!

Končí další ročník našeho časopisu, který je i časopisem Vaším. A není to žádné slovíčkaření. Na tom, že časopis vychází už tak dlouho a počet odběratelů stále roste, máte zásluhu Vy všichni. Pamatujete na něj finančně, propagujete ho, píšete nám. Někdo nám udělá radost článkem, jiný pošle výstřižek z novin o Libáňsku, další obálka skrývá adresu nového odběratele. Děkujeme Vám všem! Ještě kdyby tak na nás byla hodná Česká pošta a spořitelna. Ale od těchto dvou institucí se místo sponzorské podpory můžeme dočkat jen zvyšování poplatků … A navíc si pošta vymyslela nějaké nové složité způsoby tisknutí složenek, které se musí objednat dlouho dopředu, takže je dnes nemůžeme přiložit, až v příštím čísle.

Ale napadlo nás, že by někteří z Vás mohli ušetřit poplatky sobě i nám zaplacením předplatného na rok 2000 přímo ve spořitelně v Libáni nebo předáním svého příspěvku našim spolupracovníkům, které jsme pověřili. Jsou to: Eva a Karol Bílkovi, Sedliště (nebo zámek Staré Hrady), Ladislav Tuláček, Staré Hrady, Irena Škodová a Liběna Šolcová, Libáň, Magda Šrůtová, Dolní Bousov, Jan Bílek, Sobotka.

Pokud jde o výši předplatného, budeme se snažit, abychom vyšli se stejným předplatným jako vloni, i když ceny stoupají. Protože i nadále autory článků, redakci i rozesílání časopisu nehonorujeme, jsou našimi výdaji tiskárna a poštovné. To nám vychází 15 Kč na jedno číslo, neboli roční předplatné na 4 čísla je 60 Kč. Tuto finanční rozvahu doplňujeme stejně jako vloni dovětkem: kdo můžete, pošlete víc, kdo nemůžete, pošlete méně. A věříme, že Vaše zvýšené předplatné umožní, aby LSK bez problémů absolvovaly i příští – již XXIII. ročník – v roce 2000.

Dále Vás prosíme, abyste zkontrolovali své adresy, neboť jsou nově vytištěné na počítači, a všechny změny nám ihned nahlásili.

Děkuje, zdraví a hezký vstup do roku 2000 přeje vaše redakce LSK


Eva Křížová-Brýdová

Úvodní slovo o autorce k 21. 8. 1999

Dovolte, abych se s vámi podělil o dojmy, o okouzlení při dnešním setkání s tvorbou malířky Evy Křížové, s jejími obrazy, kresbami a grafikami. Je to setkání dílem radostné, dílem smutné. Radostné skutečností, že se podařilo shromáždit podstatnou část jejího díla, které je svědectvím píle, nevšedního malířského talentu a bohatého citového vkladu, prostupujícího celé její dílo. Neradostné pro všechny, kdož ji znali po celá léta jako milého přítele, měli rádi jako jemnou, citlivou bytost, plnou neutuchající energie. Nezbývá než strohé zjištění, že tuto výstavu již nestihla vybrat a uspořádat, což by provedla s pečlivostí a nadměrnou kritičností sobě vlastní, dost možná, že by byla proti výstavě samé, poněvadž ještě nemá – jak je přesvědčena – dost dobrých věcí k vystavování. Takové a podobné spekulativní úvahy předem rozhodl neúprosný sudí, s nímž není domluvy a který je příčinou toho, že se na dnešní zahájení autorka nemohla dostavit.

Mluvíme tedy již o uzavřeném díle paní Evy Křížové, o uzavřených jejích životních i tvůrčích dnech. Jaký byl její život, který provázel její pracovitost? Již rodinné prostředí bylo poznamenáno uměním, otec povoláním muzikant a člen opavského divadla, ona sama velmi dobrá klavíristka a od dospívajících let cílevědomě rozhodnuta pro cestu za uměním, za uměním výtvarným. Koncem čtyřicátých let absolvuje dekorativní školu v Praze, po té následuje výtvarná výchova na pedagogické fakultě a konečně vstup na Akademii výtvarného umění v Praze. Jejím hlavním učitelem byl malíř prof. Vlastimil Rada, u něhož dokončila studium dvěma čestnými roky. Byl jsem tehdy asistentem u prof. Rady, mohl jsem tedy sledovat začátky i dovršení jejího úspěšného studia. Není nadsázkou moje osobní svědectví, že mezi spolužáky tehdejší speciálky ji prof. Rada pokládal za nejtalentovanější, což i profesorský sbor ocenil školními cenami při závěrečných výstavách. V dalším životě možná někteří spolužáci byli tak zvaně úspěšnější, ale to by byla asi delší kapitola pojednávající o úspěchu, o uplatnění ve společnosti, o snaze prosadit sebe sama. Naše autorka patřila k umělcům, kteří nedokáží hlučně se vemlouvat a prosazovat všemožnými prostředky, věřila, že poctivou prací dojde k pochopení či uznání svého díla, lépe řečeno, nijak o tom nepřemýšlela ani o to nijak neusilovala. Byly jí cizí metody některých současných umělců (dá se říci spíše umělců v uvozovkách), kteří více slovy a teatrálním vystupováním než skutečnými činy sami sebe určují arbitry nad všemi ostatními, jak jsme často svědky na obrazovce či jinde. Z obrazů Evy Křížové můžeme mnohé vyčíst o jejím životě, mnohé zůstává utajeno. Někdy pohoda jejích motivů květin či zahrad vypovídá o životním poklidu, o její snad celoživotní lásce, malé zahrádce v žižkovské zahrádkářské kolonii, které dokázala vtisknout atmosféru malého ráje. Sem snášela a láskyplně ošetřovala odnože všech možných kvítků, keřů a stromků, které nacházela ve volné přírodě či u odborných alpínkářů. Odtud si známí odnášeli její výpěstky, ochotně rozdávané i se zasvěcenými radami. Z motivů poklidu a okouzlení přírodou si ale také můžeme – byť ne snadno – domýšlet pravý opak – že autorku inspirovala nikoli pohoda, ale že v nich hledala osvobození od těžkostí života, nemocí, které ji i její rodinu až bolestně často sužovaly. S velkou vnitřní silou překonávala obtíže, které přerůstaly až do podoby tragických událostí, jaké mohou rodinné společenství postihnout. Její mysl stále zaměstnávala i přes tyto těžkosti touha pracovat, jít do ateliéru, pokračovat na nedokončených plátnech. Pokud vím, tato její až posedlost prací ji provázela celý život, stále měla málo času pro neodkladné povinnosti, které ji odváděly od malování, a byly to povinnosti samaritánky bez vymezené pracovní doby. Potřebovala více času než možná jiní malíři, pracovala pomalu a dlouho, rozvážně, málokdy byla se svou prací spokojena.

Vraťme se však k jejímu dílu. Její obrazy nejsou jednoduchou přímočarou výpovědí o vnějším světě, i když se tento v ní nezapřel, je v nich pod rouškou tajemna ukryta láska k románským či gotickým architekturám, k shluku bizarních středověkých či soudobých domů zažitých v okolí žižkovského ateliéru, někdy – vzácně – zaznívá v nich vzpomínka na neuvěřitelně krátké záblesky štěstí v podobě studijních pobytů ve slunném Řecku, Itálii nebo Španělsku. O obrazech s motivy tajemných zahrad, kapradin a květů již bylo řečeno, někdy květy mají symbolický význam, tajemné poselství. Její obrazy nejsou jednoduché, vyžadují určité souznění s autorkou, pochopit její záměr – záměr podávat svědectví o básnickém vidění hmotného světa, o jakémsi souhrnném symbolu nebo ohlasu na dávnou vzpomínku silného zážitku oproštěného od podřadných detailů. Tomuto slohotvornému záměru byla autorka věrna během celé své celoživotní tvorby, výsledkem byly obrazy jemných tlumených akordů barev, někdy až asketicky střízlivých, šedavých, okrových, vzácněji modravých či zlatavě prosluněných. Střízlivé barevnosti odpovídá i rukopis, kompozice byly budovány ve velkých plochách bez zdůrazněného rukopisu, usilovala o pevnou formu, byl jí cizí rozevlátý rukopis impresivního pojetí. V obrazech Evy Křížové je něco z dávných nástěnných fresek smytých staletími až po základní jemnou strukturu. Jestli bychom chtěli hledat, pídit se po jejích malířských láskách, museli bychom, aspoň v jejích začátcích, přiznat obdiv k Paulu Klee, u něhož se ozývají vlivy téměř všech uměleckých škol první poloviny 20. století, fauvismu, kubismu, expresionismu i abstraktivismu. U Evy Křížové více než přísné normy těchto vlivů převládl vlastní cit, vlastní prožitek. Před započetím obrazu měla myslím jasnou představu, co chce vyslovit, nicméně k této představě se pracně dopracovávala. Byla v tom i chladná představa i citová převaha, že až se nabízí dávná lekce slavného malíře Mistra Franciska Goyi: Umění je součinností rozumu i citu. Jedno bez druhého je jako loď bez kormidelníka na rozbouřeném moři. Domnívám se, že obrazy naší autorky jsou výslednicí takovéto harmonie, že harmonie z nich vyzařuje.

Je velkou zásluhou umění, či lépe bytostnou jeho vlastností, že odchod neznamená marnost nad marnost a vše že je marnost. Naopak zůstává útěcha, že není bez smyslu život jedince, který dokázal něco navíc nad svou dočasnou existenci vypovědět o svých citech, touhách, radostech i smutcích, svědectví ztvárněné v liniích, barevných valérech, prostorových vztazích, tak jak nám je například předala malířka Eva Křížová ve svých obrazech, kresbách, grafikách, které defilují v této chvíli před našima očima.

Věřím, že přijmete s pochopením i potěšením její malířské dílo, o němž jsem přesvědčen, že nezmizí v prázdnotě zapomnění a lhostejnosti, ale že zůstane trvalým, drobným, ale ryzím kamínkem v široké mozaice výtvarného umění.

akad. mal. Jiří Hruška


K výstavě Vladimíra Říhy

Kdyby žil spisovatel František Nepil, nestála bych tu dnes já, ale s největší pravděpodobností právě on. Miloval nejenom dřevěné postavičky Vladimíra Říhy, ale i jedinečnou a neopakovatelnou atmosféru Starých Hradů. Jsem přesvědčena, že by si tuto v pořadí již třetí starohradskou výstavu pana Říhy nenechal ujít.

Ale komu by se ta milá dílka nezalíbila. Je radost sledovat, jak z kusu dřeva pomalu ožívá pod rukama Mistra Říhy ušlechtilý brouk či roztomilý skřítek. Já jakožto sousedka Říhových mám to štěstí, že mohu ten zázrak zrození sledovat. Ono to na první pohled vypadá všechno tak jednoduše, vždyť je to vlastně jen kus dřeva. Ale věřte mi, pravda je opakem. Za každým výtvorem je třeba vidět Mistrovu bezmeznou fantazii, nenapodobitelnou tvořivost a v neposlední řadě také mravenčí práci. Ono vidět v kusu dřeviny třeba krále skřítků, upravit ji tak, že výtvor vypadá naprosto přirozeně, aniž by bylo dřevo jakýmkoli způsobem znásilněno, to dokáže jen skutečný umělec. Takovýto člověk dovede vytěžit z miniaturní nepravidelnosti dřeva mnoho. Využívá i letorostů, barvy a dalších vlastností toho určitého druhu, se kterým právě pracuje. Zkrátka laik se diví a odborník žasne, s jakou dokonalostí a neobyčejnou hravostí je jednotlivé dílo propracováno. Je třeba ale také zdůraznit, že každý výtvor je v podstatě jedinečný, a tudíž neopakovatelný. Zrodil se pro nás nový život, který tu je proto, aby každý den pohladil to naše lidské oko a připomněl nám, že i z maličkostí s velkým M se můžeme radovat.

Vladimír Říha má za sebou ale i bohatou výstavní činnost. Namátkou zmíním výstavy v Rakousku a v Německu, u nás alespoň galerie v Praze, v Jičíně, v Sobotce, v Mladé Boleslavi, v Nymburce, a abych si přihřála i svou polívčičku, tak i v rožďalovické Galerii Melantrich. Jeho dřevěné postavičky se nacházejí v soukromých sbírkách v Rakousku, Německu, Holandsku, Kanadě, Izraeli a Austrálii.

Jméno Vladimíra Říhy nelze spojovat pouze s výtvory ze dřeva, ale musíme též zmínit jeho záslužnou činnost v oblasti uměleckého tkaní. Kvalitu jeho práce ocenil i nositel filmového Oscara Theodor Pištěk, který použil jeho tkaniny pro své kostýmy do filmů o pravěku natočených podle románů Eduarda Štorcha.

Za Vladimíra Říhu zkrátka hovoří jeho dílo, takže Vás již nebudu dále seznamovat se všemi jeho úspěchy, kterých kdy dosáhl. O jeho kvalitách se dnes můžete přesvěčit sami. A jak uvidíte, Mistr Říha ani v nejmenším nezahálí, což mohu díky své osobní zkušenosti potvrdit, takže se můžeme všichni do budoucna těšit, že se opět sejdeme na některé z jeho příštích vernisáží a vychutnáme si krásu jeho práce.

Ještě mi dovolte jedno závěrečné post scriptum. Pane Nepile, jestli mě tam někde nahoře slyšíte, odpusťte mi nedokonalost mého projevu, vždyť František Nepil byl jen jeden.

Svatava Krumpholcová


Usměvavé dřevo Vladimíra Říhy

V sobotním odpoledni 4. září hřálo slunce jako v plném létě. Zlatilo i nádvoří starohradského zámku, kde byla zahájena úvodním slovem Svatavy Krumpholcové výstava výtvarníka Vladimíra Říhy (nar. 1922), nazvaná Usměvané dřevo. Jeho výstavní činnost je bohatá u nás i v zahraničí, zejména v Rakousku a Německu. Půvabná dílka vyřezávaná precizně s láskou jsou součástí soukromých sbírek v různých místech světa. Svými panáčky a figurkami ze dřeva vyjadřuje Vlad. Říha své pojetí světa a přírody, jíž je člověk nedílnou součástí a které se ke své škodě tak často vymyká. To vše dělá s neodolatelným vtipem a půvabem. Divák má chuť pohladit dokonale hladký a precizně zpracovaný povrch jeho kouzelných brouků, pohádkových postaviček – vodníků, čertů, ježibab či trpaslíků. Zejména však se strašidly si autor dobře rozumí při tvorbě jejich portrétů – Hejkal, Strašidlo s periskopem, Dvouhlavé strašidlo, ale i zvláštní Nohavec rohatý nebo Propletenec propletený. Svým svérázným humorem reaguje na politickou scénu – je tu vznášející se ministr kultury se svou šálou ("Dostál slovu: povznáší kulturu") nebo "Zemák II. pro příští volební období" (s nezbytnou becherovkou na obyčejném žebřiňáku).

Na vernisáži výstavy Vladimíra Říhy vystoupilo saxofonové kvarteto Bohemia, které předneslo svůj program přímo na zámeckém nádvoří. Mladí umělci se sdružili v roce 1990 a hrají v ustáleném nástrojovém obsazení sopránový, altový, tenorový a barytonový saxofon. Interpretují díla českých a světových (zejména francouzských) autorů saxofonové literatury, jazzové skladby a transkripce hudby minulých historických období.

Ve Starých Hradech vybrali ze svého bohatého repertoáru skladby G. F. Händela, J. Francaixe, českého soudobého skladatele Eduarda Douši (autora první české skladby pro čtyři saxofony), J. Ježka, L. Bernsteina, G. Gershwina aj.

Saxofonové kvarteto Bohemia inspirovalo řadu skladatelů, kteří mu věnovali na dvě desítky kompozic. Absolvovalo desítky koncertů v České republice a v řadě zemí světa, natáčí pro rozhlasové a televizní společnosti, v roce 1995 natočilo své první CD. Z jejich hudebního projevu vyzařuje zvuková kultura, jednolitý, kultivovaný tón i zralost projevu těchto čtyř mladých interpretů.

Věra Šimková-Plívová a Vladimír Říha ve Starých Hradech

další foto

Po tomto koncertu se na nádvoří rozproudila uvolněná, přátelská beseda s výtvarníkem V. Říhou a známou filmovou režisérkou Věrou Šimkovou-Plívovou (nar. 1934), absolventkou jičínského gymnázia. Hovořilo se o problémech současné české filmové produkce, jejích nadějných mladých tvůrcích (Hřebejk, Jan Svěrák), o plánech paní režisérky na nejbližší období. Prozradila, že chystá svůj další film – a jak jinak, než opět sondu do světa dětí – o přátelství tří holek, sportovních gymnastek. Realizace bude však závislá zejména na výši ministerské dotace.

Svěží, zářivé odpoledne ve Starých Hradech se začalo sklánět v podvečer, když se početní návštěvníci rozcházeli s čerstvými uměleckými dojmy, které už neodlučitelně patří k tomuto místu a tvoří jeho neopakovatelnou atmosféru.

Jana Hofmanová


Karel Janoušek a Petr Heber

Setkání malíře s výtvarníkem

S tvorbou grafika a malíře Karla Janouška se mohli seznámit návštěvníci galerií a výstavních síní řady měst a je dobře známá také kulturní veřejnosti v Hradci Králové, ve městě, kde Karel Janoušek řadu let žil a tvořil.

Rovněž Petr Heber není neznámým a jeho objekty jsou ozdobou nejednoho interiéru.

Zatímco základním prvkem Janouškovy tvorby je písmeno, které svou fantazií povyšuje na nositele na první pohled netušených souvislostí a myšlenek, Heber má za základ různorodý materiál, jeho zlomky, které nově sestavuje, dává jim jiný smysl a přetváří v umělecký objekt se zakódovaným sdělením. I když je Heber o pár let mladší a ve své tvorbě nesvázán zákonitostmi grafiky jako Janoušek, mají mnohé společné. Především dar imaginace, fantaskna a humoru.

Lapidární výtvarné sdělení oproštěné od dekorativních detailů umožňuje diváku soustředit se na autorovu myšlenku a nerozptyluje. To je vlastní oběma autorům.

Vystavit objekty Petra Hebera a práce Karla Janouška spolu napadlo posledně jmenovaného. A byl to dobrý nápad, jak ukázala účast na sobotní vernisáži a následné diskusi po prohlídce výstavy.

Po vernisáži výstavy vyslechli návštěvníci kulturního odpoledne povídku Vidosava Stevanoviče Jovana z metra v podání Hany Kofránkové. Ta také závěrem převzala diplom čestné občanky obce Staré Hrady, který jí obecní zastupitelstvo udělilo za zásluhy o starohradský kulturní rozkvět.

Hana Kofránková přebírá diplom čestné občanky Starých Hradů

Hudební trio jičínského flétnisty Jaromíra Soukupa s Jiřím Bílkem na klarinet a fagotistou Petrem Luhem vhodně doplnilo program sobotního odpoledne 25. září.

Radovan Sál


Krásné kulturní odpoledne zažili návštěvníci Starých Hradů v neděli 3. října 1999. Výstavu krajin ing. Zdeňka Halíře z Mladé Boleslavi uvedl akad. malíř Stanislav Kovář a pak následoval nezapomenutelný pořad Alfreda Strejčka a kytaristy Štěpána Raka Hledání lásky. Všem, kteří tentokrát Staré Hrady nemohli navštívit, sdělujeme, že pánové Strejček a Rak spolu s Jitkou Molavcovou chystají na příští rok pro Starohradské velké překvapení. Podrobnosti příště!

Alfred Strejček a Štěpán Rak


Básník Jaroslav Moucha a jeho život plný překvapení

Vzpomínka ke 100. výročí narození

Narodil se 20. prosince 1899 jako syn malorolníka a majitele malého obchůdku se smíšeným zbožím v Bystřici u Libáně. Obecnou školu vychodil v rodné obci a do měšťanské školy chodíval pěšky do čtyři kilometry vzálené Libáně. Poslední rok absolvoval v německém pohraničí, aby se naučil dobře němčině. Byl nejstarším z dětí a jeho práce bylo doma zapotřebí. Proto se vyučil u tatínka v obchodě na obchodního příručího.

Když jeho otec narukoval do 1. světové války, stal se pomocníkem své ustarané matky. Přitom se pilně učil a zdokonaloval se ve hře na housle.

Vždyť jeho otec byl výborný muzikant a hrál na křídlovku v Kuželově kapele. Válečná doba přinášela bídu a strádání, a tak mladý Jaroslav vozil prodávat zboží i do Libáně, kde tehdá bylo i vojsko, aby dostal rodinu z dluhů. Dva roky před koncem války byl i on povolán do rakousko-uherské armády. Po krátkém výcviku byl poslán na frontu. V přední linii s nevelkou jednotkou měl za úkol postavit se přesile nepřátelské armády. Poznal naprosto nesmyslné rozhodnutí rakouského důstojníka a prostřelil si vlastní nohu. Jako raněný byl přesunut do týlu. Všichni vojáci nahnaní do tohoto boje padli, on jediný si zachránil život.

Při dalším přesunu se dostal do lazaretu na Piavě, kde se k velké radosti setkal se svým otcem, který tam ležel s infekční chorobou. Jaroslav byl s vážným zraněním poslán do Jičína a před koncem války propuštěn domů. Po 28. říjnu 1918 se šťastně vrátil i jeho otec. To už byla rodina Mouchových pohromadě. O čtyři roky mladší Martička v té době zastávala jak otce, tak bratra a podílela se na výchově o čtyři roky mladšího bratra Jendy a ještě mladší Růženky. Všechna tíha starostí a práce ležela na ní a nemocné matce.

Jaroslav se o rok později odebral do světa získat praxi a zkušenosti. Snad tomu napomohla i nenaplněná mladistvá láska. Táhlo ho to k železnici. Nastoupil jako staniční pomocník na Litoměřicku v Novém Sedle a praxi získával i na dalších místech severních Čech. V roce 1926 našel konečně svoji životní družku Milušku, se kterou se oženil. A k tomu se váže další překvapivá událost. Když se mladý Jaroslav nechal těsně před svatebním obřadem zkrášlit u holiče, netušil, jak dopadne. Ochotný a výřečný pan holič prohodil: "To máme horko, viďte, takže ty vlasy pěkně zkrátíme." Holič nevěděl, že bude stříhat novomanžela a zajel mu strojkem přes celou hlavu. Nešťastný Jaroslav přišel k překvapení nevěsty a svatebčanů bez vlasů. Přitom ještě zapomněl koupit svatební kytici. Ta se musela narychlo sehnat.

V roce 1926 mladým novomanželům předčasně narozený synek záhy zemřel. Rodinné radosti se dočkali příštího roku, kdy na svět přišla čiperná dceruška Miluška.

Zlatá svatba Milušky a Josefa Mouchových v roce 1976

V letech 1929–1933 již pracoval Jaroslav jako výpravčí v Pirkenhammeru (dnes Březová, součást Karlových Varů) a v letech 1933 až 1938 jako správce železniční stanice Johangeorgenstadt na německých hranicích. Německá část stanice odbavovala zboží, česká osoby. Jaroslav v té době vystupoval jako oddaný vlastenec a jeho vitalita se projevovala naplno v politické, kulturní a hraničářské činnosti. Přitom stačil malovat a psát verše. Jako vesnický chlapec z chudého prostředí pociťoval hluboké sociální cítění a to se stalo jeho životním krédem. Na hranicích ho skličoval fakt, že v Breitenbachu (dnešní Potůčky) nebyla česká škola. Burcoval občany a zasloužil se o její otevření, na něž byla pozvána i choť prezidenta dr. Beneše, po které dostala škola název. Paní Hana Benešová se však nemohla dostavit z bezpečnostních důvodů. V té době již propukaly velké nepokoje v této části Sudet.

Události roku 1939 a okupaci Sudet nesl Jaroslav velice těžce. Včas se přemístil do Olšan – Pačejova, kde jako výpravčí sloužil na železnici do roku 1945. V té době se také poznal s učitelem z Myslívi, básníkem Ladislavem Stehlíkem, s kterým uzavřel celoživotní přátelství. Sám také psal a veřejnost se pomalu seznamovala s jeho tvůrčí činností. Po válce v čtyřicátém pátém roce už sloužil jako výpravčí v Ústí nad Labem, a to až do roku 1967. Válečné období a osvobození, jak on říkal "z východu", na něj silně zapůsobilo. Zcela podlehl ideím, které tehdá šířili "proletářští" politici, a uvěřil i nezlomnému upřímnému přátelství Sovětského svazu. Důvěřoval tehdejším socialistickým ideálům. Tím byla poznamenána i jeho básnická tvorba. Podílel se na kulturním životě v Ústí nad Labem, jeho verše byly vydány v některých sbornících i jako samostatné publikace. V básnické sbírce Koleje věnoval své verše hlavně železnici.

Slušivá uniforma železničních zaměstnanců měla patřičné hodnostní označení. Mého strýce Jaroslava velmi mrzelo, že on u svých disktincí nemůže nosit zlatou zahrádku, kterou byli označováni jen maturanti. On jako chudý synek se ke studiu nedostal. Rozhodl se, že i v pokročilém věku požádá o dispens, a přihlásil se na večerní čtyřletou průmyslovku, kterou zakončil úspěšně maturitou jako nejstarší student! "Zlatá zahrádka" pak zářila na jeho hrudi.

Později přijal nabídku, aby pracoval jako knihovník v Praze na generálním ředitelství drah, kde měl větší možnost ke své literární činnosti. Přijal, do Prahy dojížděl a jeho obětavá a trpělivá žena nadále pracovala v textilce. Dcerka studovala, vdala se a žila také v Praze. V roce 1967, když se podařilo Mouchovým získat polovinu domku v Praze–Malešicích, se tu zabydleli. To už se mohl Jaroslav těšit a pyšnit dvěma nadanými vnuky.

V důchodovém věku v roce 1969 Jaroslav Moucha práce nezanechal. Přesluhoval a později vypomáhal brigádně na železniční stanici na Žižkově.

Jeho cesty ve volných dnech již od mládí vedly vždy do rodného kraje, do Bystřice, Libáně a Starých Hradů. V Libáni ho pojilo velké přátelství s hudebním skladatelem Karlem Chvalovským a učitelem Františkem Vojtíškem. Podílel se na mnoha kulturních aktivitách, zvláště libáňské školy. Byl u otevření přístavby školy a v almanachu školy se objevily jeho básně.

V rodném kraji maloval i své obrazy a rozdával je příbuzným a přátelům. Ve Starých Hradech se objevoval velmi často. Navázal s tehdejším průkopníkem obnovy zámku učitelem Vladimírem Holmanem a prom. historikem Karolem Bílkem upřímné přátelství. Byl pravidelným přispěvatelem Listů starohradské kroniky, zúčastňoval se kulturních akcí a vernisáží na zámku, jak jen bylo možné. Zámek miloval. Říkal, že je to klenot Libáňska.

Tam jsme se také někdy setkávali, mimo rodinná setkání. Jezdíval do Libáně – jak jinak, než vlakem. Ze Psinic i v pokročilém věku po devadesátce mašíroval pěšky. Když jsem ho chtěl při jednom takovém setkání odvézt na vlak, odvětil: "Ale chlapče, já ráno ve čtyři hodiny vstal, v klidu si ve vlaku zdřímnul a celý den absolvoval v pohodě. A cestu zpátky také tak zvládnu." Nakonec neodmítl a odvezl jsem ho na jičínské nádraží.

Jeho vitalita a touha setkávat se s lidmi byla silná. Dvakrát nebo třikrát týdně jezdil i po devadesátce pohovořit s přáteli u pivečka v pražské hospodě U tygra. Když se někdo v naší rodině ženil nebo vdával, muzicírovala naše rodinná kapela. Moji bratři Bohumil a Jaroslav na harmoniku nebo i housle, syn Jiří na bicí, moje manželka Zdenička na klavír a já na harmoniku. Strýček vévodil svými houslemi a vždy si pochvaloval: "Takhle pěkně jsem si snad ještě nezahrál." O rodinných vzpomínkách a překvapeních by sedalo napsat více.

Vytoužené stovky se Jaroslav Moucha nedožil, jen 94 let. V myslích jeho přátel, rodného kraje a Starých Hradů žije dál.

Jiří Tobiáš


Vzpomínání na Jaroslava Mouchu

V textu jsou použity úryvky básní Jaroslava Mouchy ze sbírky Ladění zvonů

V závěru letošního roku si připomínáme nedožité sté výročí narození mého otce (20. 12. 1899 – 13. 3. 1993), věrného syna rodné Bystřice. Byl prvorozeným dítětem chalupníka Jana Mouchy a jeho ženy Marie, rozené Klabanové. Vztah k rodičům byl jedním z nejsilnějších citů jeho života.

Vrozené předpoklady, vliv užší i širší rodiny, prostředí a život tehdejší Bystřice byly vkladem, ze kterého čerpal po celý život. Tady navštěvoval obecnou školu a tady se také u pana řídícího Kozáka učil na housle, ve kterých se později dostal až na práh mistrovské školy.

Po měšťance v Libáni a krátce i v Chrastavě se v rodinném krámku vyučil prodavačem. Když jeho otec narukoval do první světové války, vydatně pomáhal matce uhájit živobytí i pro své tři mladší sourozence, sestry Martu a Růženu a bratra Jana. V posledním válečném roce narukoval i on. S otcem se setkali na italské Piavě. Tam si sám prostřelil levou nohu, aby se vyhnul boji na straně mocnářství, který byl namířen i proti Slovanům. Po celý život byl vyznavačem myšlenek a postojů Karla Havlíčka Borovského. Po pobytu v lazaretech se vrátil domů. V nové republice nastoupil do služeb Československých státních drah, zprvu jako staniční dělník ve Všetatech, pak po absolvování příslušných zkoušek jako výpravčí v Sebuzíně u Litoměřic. Ve Všetatech se na taneční zábavě seznámil s mou matkou Miluškou, rozenou Hybšovou. V šestadvacátém roce uzavřeli sňatek v Poděbradech. V témže roce je potkalo úmrtí předčasně narozeného syna, v následujícím roce jsem se narodila já. Bohužel i nadále jsem zůstala bez dalších sourozenců. V době mého narození i později až do osudného osmatřicátého roku otec pracoval jako výpravčí na mnoha "štacích" a jako přednosta stanice, a to na území republiky i těsně za hranicemi v Johangeorgenstadtu. Od té doby se datuje jeho zprvu hraničářská a později i politická činnost. Zasloužil se o založení nové moderní pětitřídní české školy v Breitenbachu – Potůčkách, byl hybnou silou společenského života české menšiny. V době mobilizací byl jako nevoják v rámci své profese poslán na Slovensko do železniční stanice Leopoldov. Od osmatřicátého do pětačtyřicátého roku pracoval jako výpravčí v Olšanech u Nepomuku. S touto těžkou dobou se pojí jeho intenzivnější činnost literární a výtvarná. Přátelí se s básníkem Ladislavem Stehlíkem, učitelem v nedalekém Myslívě, s výtvarníky bratry Kočími, Aloisem Moravcem a Karlem Trunečkem. Po skončení druhé světové války se vrací zpět do pohraničí, tentokrát do Ústí nad Labem. Tady pracuje zprvu jako výpravčí, ale pak pro potíže se sluchem ochází z dopravní služby a stává se vedoucím technické knihovny Správy Československých státních drah. Při tomto zaměstnání (již v šestém deceniu svého života) absolvuje průmyslovou školu, a tak si i formálně doplňuje své vzdělání. Pokračuje ve své umělecké i politické činnosti. Tyto své aktivity zintenzivňuje po nástupu do starobního důchodu. Ovšem pojem "starobní" je pro mého otce až do jeho náhlého skonu v březnu třiadevadesátého roku zcela nepřiléhavý. Jeho tělesná i duševní svěžest doslova do posledního dne života byla příslovečná. Zdravotnickým nařízením se s úspěchem vyhýbal, jeho medicínou byl vlastnoručně trhaný heřmánek, česnek a pravidelná, byť nevelká denní dávka plzeňského zlatavého moku. Když i maminka po dvacetileté práci v textilce odešla do důchodu, přestěhovali se za dcerou a vnuky do Prahy. Často a rád se vracel do rodné obce, kam také v devětasedmdesátém roce uložil ostatky své milované ženy.

Přátelil se se svými rostenci a krajany, zvláště s akad. malířem prof. Vladimírem Silovským a hudebním skladatelem Karlem Chvalovským, dokud je všechny nepřežil. Vážil si přátelství a spolupráce přátel ze Starých Hradů, jmenovitě manželů Bílkových, řídícího Holmana a dalších. Jeho život pokryl téměř celé dvacáté století. Od doby koňských potahů a úmorné manuální práce až k současnosti. Obsáhl těžká období dvou světových válek a dalších změn. Nikdy nebyl vyznavačem pasivního přijímání skutečnosti – reagoval aktivně na všechno, co život přinášel. Jeho životním krédem bylo: "Nezáviď, nepomlouvej, nezoufej, přej, pracuj a doufej." Končím své vzpomínání závěrečnými verši ze sbírky Ladění zvonů:

Miloslava Uhlíková, roz. Mouchová


Marie Calma-Veselá a Český ráj

Spisovatelce a pěvkyni Marii Calmě-Veselé jsem již na stránkách Listů starohradské kroniky věnoval pozornost, nicméně bych se zde rád k její postavě ještě vrátil.

Marie Calma-Veselá byla niterně spjata s Českým rájem, který milovala a po celý život se sem vracela. Své dětství a mládí zčásti prožila v Markvarticích u Sobotky, odkud pocházela její matka a kam zajížděla o prázdninách s ní a otcem k babičce a dědečkovi Pažoutovým. V jejich výstavném statku s patrovým obytným stavením v jednom pokoji měla i svůj klavír. Na něm se cvičila v hudbě a doprovázela se ke svému zpěvu, zejména lidových písní, které ji naučila milovat maminka a v nichž našla zalíbení. Sólový zpěv se jí později stal i životní profesí, neboť se mu věnovala jako koncertní pěvkyně. V oblasti hudby však její největší zásluhou bylo to, že svým vlivem pomohla prosadit Leoši Janáčkovi uvedení jeho opery Její pastorkyňa na scénu Národního divadla, a tím mu otevřela okno do světa.

Svá léta dospívání Marie Calma-Veselá umělecky ztvárnila v autobiografickém dívčím románě Probuzení, který vyšel v roce 1942. V něm se vyznala i ze své lásky k Českému ráji a jmenovitě k Markvarticím a ke své milované babičce: "Statek Haniny babičky je zasazen do půvabné vesnice Českého ráje. Při jasném počasí je vidět ze silnice, vedoucí k obecnímu lesu U studánky, obrysy Krkonoš s vévodící Sněžkou, Trosky, Kozákov a Ještěd, a mezi vším širé lány rozvlněného obilí. Na babiččiných polích zrají klasy do bohaté úrody, zde není jako v horách, jež studí pole svým mohutným stínem. Zde jsme v úrodném požehnaném kraji jičínském, v polích, jež přecházejí v zahrady a lesy a v mírně se vlnící stráně.

Hana miluje nesmírně babiččin kraj pro vše, co tady prožila v dětství, pro své návraty sem, na nichž mohla porovnávat své vyspívání. Od prvních kroků, kdy se k jejímu batolení družilo pobíhání právě vylíhlých kuřat a kachňátek, od prvních pokusů, kdy si hrála pod vedením babičky na zahradnici, kuchařku a hospodyňku, až k dojmům, jež sahaly za obvod babiččiny působnosti, jejímiž hranicemi byly dům a dvůr, zahrada a spojené lány blízkých polí. Byl to les a jeho obyvatelé a přibližování duši kouzelného kraje – jimiž jí časté návraty k babičce nezevšedněly. A především ona sama, jak rostla a jak se měnila – objevovala si vždy nově svůj milovaný kraj."

O něco dále následuje popis babiččina statku:

"Babička vládne přízemím výstavného jednopatrového domu: velikou kuchyní s okny do návsi i do dvora a rohovým pokojem za kuchyní o pěti oknech, který se proměňuje o prázdninách v jídelnu. Ostatní místnosti přízemí jsou: malá kuchyň, kde se umývá nádobí a připravuje krmení pro dvě babiččiny krávy a drůbež, aby ve velké kuchyni při vaření pro hosty, kteří tudy procházejí k obědu, bylo stále svátečně, pak je tam komora plná zásob, kam se ukládají po vychladnutí bochníky chleba, hroudy čerstvě stlučeného másla zabaleného do křenových listů, koláče, zavařeniny, med a zásoby mouky, cukru a jiného vařiva, a ještě je tam široká předsíň, kde jsou umístěny nádrže a konve s vodou od pramene. Nahoře v prvním poschodí, kam se vystupuje po pohodlných dřevěných schodech, jsou vlevo dva velké pokoje pro hosty, do nichž střádá babička prachové peřiny pro vnoučata, a vpravo ještě tři pokoje, kulečníkový, pětioknový jako dolení jídelna, v němž spává otec s matkou, pokoj s pianem, jejž obsadili dosud vždy hoši, a malý pokojík Hanin, s vyhlídkou na dvůr a do zahrady."

Na letní večery v Markvarticích vzpomíná zase Marie Calma-Veselá v rukopisné drobné próze datované 12. 6. 1931, která je dochována v literární pozůstalosti Marie Calmy-Veselé v literárním archivu PNP na Starých Hradech:

"Sedávali jsme večer na vesnici v babiččině statku. Nad námi hvězdnaté nebe – v nás a kolem nás ticho a mír, rozprostřené do daleka. Byla s námi ničím nezkalená radost – mysleli jsme na zdar svých činů a na doplutí každé své touhy. Tak pokojná byla usínající země – tak laskající vzdálené zvuky z hvězd a chlévů i zápraží domovů. Píseň a zalkání – zaklinkání zvonku ve večerním Ave. Nikde se mi tak volně nedýchalo – nikde tak zhluboka a do síly. Svět představ byl barevným vějířem, vál příval krásy. Bylo to mládím? Ze země šla síla a mluvila jen o klíčení, ne o zániku.

Když jsme šli spat, vonělo lože vzduchem, zvenčí hvězdnou nocí a tisícerými přísliby. Únava byla sladká jako po napití vrchovaté číše. Údy byly vláčné, cítily radost z bytí. Uvnitř kvetlo všechno jako naše zahrada. Hvězdy mrkaly do oken. Sliby z vesmíru šly po světlých paprscích měsíce a všechno bylo dosažitelné, snadné a blízké.

Do ticha usínání zpívaly údery našich srdcí. V snech bylo plno zlata jako z obilí na sýpkách a všude volno. Nikdo a nic nás neutlačovalo. A všechno bylo naše na dosah, i hvězdy. Sáhneš do zásuvky a bude tvá. Padaly hvězdy, přání stoupala. Ta prohnaná, kdo by je mohl neznatelně vypovědět. Člověk k člověku byl laskavý jako po návratu k daleké pouti, bez hříchu.

A všechno bylo takové živé, vypnuté do vesmírných dálek. Srdce byla nádobou, z které všechno vyrůstalo. A spánek. Jaký tu byl spánek! Přechod do ještě vyšší a vyšší krásy. Průsvit do tajemna. A pak odpočinek. Jistý s úsměvem k probuzení. Snad by se chtělo vrátit k té době. Bylo nás víc. Tíha nezatěžovala tak malý prostor jako dnes a radost měla vyšší klenbu a víc oken.

Drazí, vzdálení moji! Jak bylo dobře, že jsme tenkrát nevěděli, jak bude za koncem té jistoty – že naše tušení bylo bez obrysů a naše zítřky bez pokání.

Myslím, že to bylo štěstí. Vím to, ale nedá se říci, čím vším to bylo. A ještě teď žehnám vzdáleným večerům na statku u babičky. Kopule kostela s vrcholky topolů na večerním nebi. A na dole – ne – kdesi nahoře, strašně daleko ode všeho a strašně blízko všeho. S polibkem pozvání na rtech, který teprve dnes já za všechny opětuji."

Do Českého ráje se Marie Calma-Veselá vracela po celý svůj život. Jezdila sem i poté, co její rodiče po smrti babičky Pažoutové její markvartický statek prodali, i když už na jiná místa. Svou lásku k Českému ráji vyjádřila Marie Calma v několika drobných prózách a příležitostných verších. Uveďme tu z nich alespoň fejeton Požehnaný kraj, který vyšel v Národní politice 22. 6. 1935:

"Vracím se z Českého ráje. Kdo se do toho nádherného krotkého kraje zamiloval, musí mu zůstat věrným až do smrti. I když slézal alpské velikány, viděl moře i vodopády dravých řek – musí se vracet sem, k Ještědu a Kozákovu, pod Trosky a do Prachovských skal, na Hrubou skálu, do Sedmihorek, k maloskalské idyle, pro zvláštní půvab tohoto kraje, ve kterém je všechno pohromadě: bujná romantika skal, ticho lesů, krása kvetoucích luk, vlnění obilních lánů, vláha potoků, a především širý rozhled do daleka, který dává pocit volnosti.

Scénář přírody bezvadně zde funguje. V kraji mého dětství nic neubylo z něhy vesniček. Tulí se stejně krotce k úpatí hor i na stráně zelených návrší a údolí. Slunce – osvětlovač hraje s nimi k večeru, ozařuje střídavě blízké kopečky – Tábor, Zebín, Kumburk, Loretu, jako by se s nimi nemohl rozloučit. Z mladého porostu stoupá silná kořeněná vůně. Vstává se tam do radosti. Myslíš, že znáš ten kraj nazpaměť, a přece denně objevíš novou krásu.

Rozhled z Kozákova je něco, čeho se člověk nikdy nenasytí, nikdy do dna nevychutná. Ze střechy Riegrovy chaty je to kruh krásy. Je vidět Krkonoše, Jizerské hory, Lužické hory s Ještědem, celý Český ráj a v dáli i vrchy Českého středohoří.

Naše vlast je krásná, úrodná a bohatá, je radostná. Proč toužíme po cizině? Snad proto, abychom mohli si přiznat, vracejíce se, že nikde není tak krásně jako doma.

Tempo Českého ráje je mírné, klidné, krása na dosah. Bez štvaní a spěchu dojde se cíle. Lid je srdečný, rád si pohovoří. Proč vždy, vracím-li se odtud, mám dojem, že svůj Český ráj zanedbáváme, že jej dosti neceníme a nemilujeme? A přece nikde není toho krásného pocitu domova, jako tady, té přítulné, radostné blízkosti něčeho drahého a svého."

Marie Calma po prodeji markvartického statku zajížděla na léto na několik míst Českého ráje. Léto zde trávila např. v Prachovských skalách, na Malé Skále, v Sedmihorkách, Mladějově, Dolním Bousově aj. Pod dojmem krásy zdejších rozkvetlých luk vznikala např. její rukopisná báseň Louka, která nese podtitul Psáno na Malé Skále v červnu 1938 (uložena v literární pozůstalosti Marie Calmy v literárním archivu PNP na Starých Hradech):

Stesk a melancholie stáří zaznívá potom v její další rukopisné básni (opět v pozůstalosti Marie Calmy na Starých Hradech), datované 28. 6. 1951 – Prachovské skály:

Tato báseň vyznívá jako spisovatelčino rozloučení s milovanou krajinou – Českým rájem, i když Calma sem i poté ještě několikrát zavítala. Žila však už jen většinou pro své vzpomínky.

Jan Šťovíček


Legionáři ze Sedlišť

Ze Sedlišť vstoupili a bojovali v legiích:

Holínský Antonín – usadil se po návratu v Běchárkách a není možno získati nějakých zpráv.

Rejha František, narozen 21. května 1890, narukoval 15. dubna 1915 k 12. polnímu praporu do Liberce. Zajat 27. května 1915 na řece Sanu u města Seňavy. V zajetí pracoval u sedláků v saratovské gubernii. Do legie vstoupil 21. srpna 1917 k 6. hanáckému pluku v městě Pirjatině na Ukrajině. Účastnil se třídenního boje u Bachmače (stanice Krúty) proti Němcům a bojů proti bolševikům na magistrále (sibiřské trati do Vladivostoku). V září 1918 přeložen byl k dělostřelectvu – 1. baterie, 2. těžký division – s těmi bojoval na Urale u stanice Kungur. Dva roky žil ve vagonech, ve Vladivostoku (1200 mužů) se nalodil na loď Spojených států Crook a přes Filipiny, Singapore, Colombo, Suez, Terst vrátil se 9. července 1920 do vlasti.

Do sedlišťské obecní kroniky (s. 18) zaznamenal kronikář Josef Dlouhý


Libáň byla rozhodnutím parlamentu České republiky ze dne 26. 11. 1999 opět prohlášena městem. Oslavy této události započaly 4. 12. slavnostním shromážděním v hale libáňské školy a budou pokračovat v roce 2000. Jedná se rovněž o vytvoření mikroregionu obcí z Libáňska.


František Alexander Heber

Okresní muzeum v Náchodě spolu s královéhradeckou pobočkou Klubu Augusta Sedláčka uspořádalo ve své výstavní síni výstavu František Alexander Heber a zkoumání hradů českého státu.

První badatel o českých hradech totiž v Náchodě před sto padesáti lety, v červenci 1849, zemřel a byl pochován. Výstava trvala od 23. září do 30. října 1999.

Mezi exponáty byly také originály Hebrových kreseb, na nich i hrady oblasti Českého ráje, včetně stínované kresby tužkou označené "Stará na Bydžovsku. F. A. Heber 1844", tedy jeho kresby Starých Hradů (sg. "3446 Pražské městské museum". To řadu exponátů na výstavu zapůjčilo).

F. A. Heber zemřel v pouhých 34 letech, na svém rozsáhlém a záslužném díle pracoval jen osm let. Dílo mladého zanícence z první poloviny minulého století je nejen dokladem talentu a zájmu, ale i obdivuhodné pracovitosti.

/AF/


Osenická vzpomínka

Paní řídící a duchapřítomný J. B. Foerster

Mistr Foerster má k našemu kraji zvlášť vřelý vztah. Vždyť kořeny jeho rodu a základy foerstrovské hudebnosti, která vykrystalizovala v tak skvělé formě osobností nestora českých hudebníků, tkví v blízkých Osenicích. Víte, kde to je? Asi hodinu cesty od Libáně stojí na kopečku bílý kostelík se štíhlou věží, výstavná fara, pěkná jednopatrová škola a kdysi proslavená Beránkova hospoda. Samotná vesnice je v dolíku. Od školy, která bývala stíněna korunami dvou košatých ořechů, se rozevírá jedinečný pohled do kraje. To jsou Osenice, kde v prvé polovině devatenáctého století učiteloval Josef Foerster, typický kantor – muzikant, děd našeho Mistra.

V Osenicích býval malý Pepa často u dědečka na prázdninách a s láskou vzpomíná na tento kraj ve své knize Poutník. I později, když již byl slavným a uznávaným skladatelem, rád zajížděl se svou chotí Bertou Foerstrovou-Lautererovou, vynikající pěvkyní, do Osenic, kde byl hostem u osenického řídícího učitele. O prázdninách roku 1926 uspořádal pan řídící oslavu stoletého trvání osenické školy a příchodu rodiny Foerstrů do Osenic, ke které pozval Mistra s chotí, slavnostního řečníka z Prahy, nymburský pěvecký spolek Hlahol a řadu význačných hudebníků z celého kraje. Samozřejmě při tom připadla důležitá úloha i paní řídící, která byla výtečnou kuchařkou a roztomilou hostitelkou. Však se tehdy také paní Stanislava vyznamenala. Nedělní oběd, ke kterému se sešlo asi 20 osob, byl bezvadný. Zvláštní pozornosti se těšila specialita paní řídící, okurkový salát s kyselou smetanou. Ale chyba lávky. Hostitelka zapomněla v tom shonu na malé lžičky. A tak hosté vybrali salát vidličkou a s lítostí pohlíželi na hustou smetanu na talířcích. Mistr Foerster s úsměvem vyřešil situaci: "Já vím," povídá, "že je to nezpůsob, ale ta smetana je tak neodolatelná, že ji vypiju." Nahnul talířek a smetanu bez okolků vypil. A že všichni hosté následovali jeho příkladu, netřeba podotýkati.

MUDr. Josef Procházka (psáno roku 1944)


Teče vodička z hráze do rybníčka …

Od nejútlejšího dětství jsem měla lásku ke koupání v přírodě. První rybník, se kterým jsem se seznámila, byl Cukrovarský v Libáni, kam jsem chodila v létě s rodiči a kde jsem se také jednou topila. V zimě jsme se tam učili bruslařskému sportu a obdivovali paní Sádlovou, manželku našeho pana učitele, která nám v tom byla vzorem. Však také měla pravé bruslařské boty.

Další rybník byl Ervín u Milkovic. To už bylo na drobné dětské nožky kus cesty a vzpomínám, jak mi bylo horko a jak bylo příjemné cítit z dálky vůni lesa a vody. Dodnes mám tento nádherný pocit, kdykoliv si jdu v létě zaplavat. Nyní se tomuto starému místu při procházkách raději vyhýbám, protože zetlelé zbytky starého buku žalují a okolí se drasticky změnilo.

Pak přišlo libáňské koupaliště, které bylo s velkou slávou otevřeno před 60 lety a které na dlouhý čas zastínilo okolní rybníky. Stalo se rájem všech dětí a výhodou pro rodiče, neboť tam byl dohled. Celá moje generace zde prožila šťastné dětství a mládí a všichni jsme se naučili plavat.

V mladých letech jsme velmi rádi jezdili na krásný lesní Pilský rybník. Býval tam i sokolský tábor. Chodili jsme tam se Sokolem pěšky přes Křešice a potom polní cestou. Vzpomínám na jeden návrat domů, jak jsme se vraceli za pozdního večera za zpěvu sokolských písní a lidé otvírali okna a poslouchali.

Dnes ráda jezdím na rybník Mordýř do Střevače a na Přehradu na Zeleneckou Lhotu. Tento rybník je mi velmi milý, je tam krásná příroda, čistá voda a klid. Po příjezdu do Libáně mě první zdraví rybník Čejčák a já pozoruji, jsou-li tam labutě.

Avšak nejen k letnímu koupání, rybníky slouží i jako cíl při procházkách. Koncem léta ráda chodím s vnoučaty k rybníku Vražda. Láká je tam romantický název. Poblíž se nalézá rybníček Švastalík, který je většinou vypuštěn.

Nejkratší a nejvděčnější procházka, není-li právě ideální počasí, je k rybníčkům u cukrovaru. Děti tam krmí labutě a babička vzpomíná, jak se tam naučila postavit se na šlajfky. Je tam spousta vodního ptactva, takže je stále na co se dívat.

Rybníky a rybníčky jsou napájeny vodou z potoků, proto i ony si zaslouží pozornosti. Začneme naší "strouhou" či potokem Bystřicí. Nevinně vyhlížející potok se může při velké vodě proměnit v dravý proud, který již několikrát způsobil povodeň. Dnes tam uvidíme i labuť.

Na Horách je spousta potůčků a pramenů, kde kvete vzácný vemeník dvoulistý. Jsou to vesměs pitné prameny – dobrá voda. Ani nevím, zda jsou správně využity.

Velmi ráda mám potok na Záhubech, který poháněl mlýn a který prudce teče chladným lesem. Na jaře je tam spousta bledulí, které tam dlouho kvetou právě dík chladnu. Tu ceduli o zákazu trhání bych odstranila, ta jen upozorní na výskyt vzácné lokality.

Za zmínku stojí i Zlivská louka, která v zimě zaplavena, poskytovala radost ze zimního sportu i těm nejmenším, protože byla naprosto bezpečná.

Každým rokem si své rybníky, rybníčky a potoky obejdu a mám dobrý pocit, asi jako měl onen hospodář, který miloval své velké, širé, rodné lány. Rybníky patří krajině a přírodě a já vás lidi prosím, mějte je rádi, važte si jich a neubližujte jim.

Hana Mařanová


Malíř Kristián Kodet uvedl v Lidových novinách 9. 12. tato uznalá slova o malíři Karlu Šlengerovi: "Jméno Karel Šlenger nikdo nezná. Pro mne je neuvěřitelné štěstí, že jsem tohoto malíře objevil. Na doporučení jsem viděl katalog s jeho obrazy, které se mi zdály úplně úžasné. Komunisté ho strašně ubíjeli … Šlenger už delší dobu nežije, ale naštěstí zbylo asi patnáct set obrazů. Mě jeho dílo tak oslovilo, že ho chci představit jako objev století. František Tichý o Šlengerovi prohlásil, že je to malíř všech dob. Já tomu věřím." Tato slova nám připomněla Šlengerovu výstavu na Starých Hradech před několika lety.


Bystřické hospody

V podvědomí žijících, a především dříve narozených zůstává stále představa našich hospod v Bystřici a okolí, které už zanikly.

Dnes se scházíme také v hospodě a vzpomínáme na vypravování našich předků, kteří mezi námi už nejsou. Ke každé hospodě máme co napsat. Jsou navzájem si podobné, ať je to v okolních vesnicích, Libáni i v kraji, kam jsme se někteří odstěhovali.

Hospoda "Na Škandále"

Před letopočtem 1600 prý existovala Bystřice jen podle dohadů. Při cestě od Střevače po pravé straně, kde cesta vedla pod dnešní silnicí, byl kostelík se hřbitovem. Po postavení dnešního nového kostela se i hřbitov přestěhoval na dnešní místo. Vedle starého hřbitova a částečně na hřbitově vznikla hospoda. Jelikož vesničanům to bylo divné, tak od té doby se tam říkalo "Na Škandále".

Nám, kteří jsme ve vesnici bydleli a bydlíme, zůstával rozum stát, co nám vypravoval pan Václav Jonáš v hospodě "U Dytrtů", kde jsme se onehdy sešli. Majitel hospody "Na Škandále" hospodu zařídil normálním výčepním pultem a lavicemi se stoly. Všude bylo čisto, na stolech stály láhve s lihovinami a rovněž na podlaze vždy stály lihoviny v bečkách. Po tomto vyprávění jsme si stále dobírali pana hostinského Dytrta, že v dnešní době nám už nosí lihoviny jen v malých "štamprlátkách". Hostinský na to, že nám naleje třeba celou bečku a můžeme se v tom koupat, ale především ať zaplatíme.

Všichni, kteří jsme pana Jonáše slyšeli vyprávět o první hospodě v Bystřici, jsme nepřestávali být v údivu. V první den otevření hospody celou noc běsnila bouře, ale nepřihodilo se nic, co by druhý den zkazilo náladu návštěvníků. Další dny hospoda spíše přitahovala k návštěvě přespolní lid, ale i vesničany.

I říkalo se, že v noci kolem hospody straší, ale záhy se vysvětlilo, že hosté, kteří přebrali lihovin, nestačili dojít domů a u hospody se jim také dobře spalo. I sám hostinský nevyvracel, že kolem hospody straší, ale tím zvědavců a zároveň i hostů přibývalo. Místo je dosud krásným zákoutím v Bystřici a pan Jonáš vyprávěl, že byla říčka Bystřice čistá, s vysokými olšemi, ve vodě plavali pstruzi, pod Knížkovým stavením byl brod a lávka, a z hospodského okénka byl krásný výhled na část Bystřice "v okolí".

Usedlíci v Bystřici zřejmě v dávné době usoudili, že živit se jako hostinský je poměrně snadné. Tím se dá také vysvětlit, že v poměrně malé obci a v blízkém okolí vzniklo tolik hospod: např. hospoda U Košťáků, U Dytrtů, U Barkmanů, U Procházků, Na horách, U Konůpků, Na Valše a U Filipů.

/pokračování příště/

Za přátele piva z Bystřice zapsal Zdeněk Kyzivát


Hledání ztraceného času

V dnešním pokračování našeho seriálu vám představujeme dvě fotografie ze sbírek rodiny Dlouhých z Pardubic. Na
první je Sdružení hudebníků kapely libáňské, jak se oficiálně nazývala libáňská Kuželova kapela, založená roku 1870. Tento snímek je ovšem mladší, z doby, kdy kapelníkem byl Václav Kyzivát.

Na druhé fotografii vidíte autobus, který jezdil přes Sedliště za první republiky. Nastupují do něho manželé Dlouhých. Všimněte si, že už tehdy vozil na střeše reklamy.

Jako třetí otiskujeme pozvánku na ples sedlišťských hasičů z roku 1886. Pozvánku nám zapůjčil ze svých sbírek pan Jaroslav Macek ze Sedlišť.

KB


Kroniky vyprávějí

Kdo sledoval majetkové poměry starohradského panství od samého počátku, zjistil, že k tvrzi Stará roku 1340 patřilo městečko Libáň, vsi Hřmenín, Važice a Sedliště. Později byla připojena Střevač a další vsi a největšího rozkvětu a rozsahu bylo dosaženo za Jiřího z Pruskova. Za jeho vlády byla tvrz přestavěna v renesanční zámek a Libáň povýšena roku 1574 na město.

Nad touto vzdálenou historií jsem se zamýšlel při čtení jedné statě z prvé střevačské kroniky z let 1774–1871. Vždyť je to jen půldruhého století, co byly zakončeny práce na vyměřování pozemků, jejich očíslování a evidenci. Pokusil jsem se o převod záznamu tehdejšího střevačského rychtáře Františka Lišky o této události do trochu srozumitelné češtiny.

Zdůrazňuji, že se jedná o převod, neboť při pouhém přepisu z textu psaného kurentem by poznámky byly delší než sám text.

"Měření se zúčastnilo 12 osob. Šest jich bylo u pana geometra k obsluze přístroje a šest u kolíkování. To se u každé meze a každém jejím oblouku zarazil dřevěný kolík dlouhý půl lokte, na kterém bylo číslo od jedné do tisíce a pokračovala řada do dvou tisíc a tak dále. Pak byly zhotoveny dřevěné kříže, dva sáhy dlouhé, jedna část obílená a druhá se slaměným víchem. Ty byly postaveny v poli, třebas v obilí. Dál se musely zřídit bílé očíslované tyče, které se postavily na vyvýšených místech – na vinici na dubě č. 15, nad ovčínem č. 16, na račích č. 17, na zadních račích č. 28, pod račema č. 18, na krejcárku č. 19. Na hlavních kopcích na Podhrádí, na libáňském vrchu a nad Rakovem byly postaveny triangle dva sáhy vysoké. To bylo stanoveno v roce 1840 a téhož roku se sázely na hranicích a v každém ohybu mezníky, které musely být obíleny a to z obou stran do polí. Rychtáři i občané byli přítomni vyměřování. Tři vojáci měli trubku, jeden z nich byl u pana geometra, dva běhali po poli. Každý z nich měl bidýlko dva sáhy dlouhé, nabarvené bíle a červeně. Na bidýlku měli připevněno čtvercové plátno o straně dlouhé jeden loket, na půl bílé, na půl červené, aby bylo dobře vidět. S tím bidýlkem běhali od kolíku ke kolíku podle čísel od jedné do tisíce atd. Voják se postavil ke kolíku s bidýlkem a zatroubil, pan geometr se podíval skrze ten přístroj, co měl na stole, a udělal podle pravítka linii, pak zatroubil jeho voják a voják u bidýlka běžel dál atd. Pan geometr stál vždy na kopečku, aby viděl do údolí, a to tak daleko, co jen slyšel troubit, a každý bod měřil dvakrát. Když byli hotoví, tak se občané museli sejít a prohlídnout mapu, aby nevznikla chyba. Každý díl mapy podepsali, přiložili obecní pečeť a s pánem Bohem odešli. Pro dobrou vůli měli jsme dávat denně panu geometrovi máz smetany, libru másla a šest vajec. Panu adjunktovi celou stravu, též panu praktikantovi a vojákům. To byly velké výlohy, které chtěli zaplatit, ale sousedé to nepřipustili. Byli to chudáci.

František Liška, pisatel"

Tak jsou popsány události, kterými byly dovršeny činnosti, které započaly po skončení třicetileté války vyhotovením Berní ruly, tereziánského, josefinského a stabilního katastru. Součástí nejpřesnějšího z nich byly výsledné katastrální mapy. Těchto map bylo v Čechách a na Moravě vyhotoveno 49 967 mapových listů, které zobrazovaly 12 969 katastrálních obcí v měřítku 1:2880. Dodnes používáme zaměřené hranice obcí, parcelní čísla pozemků i čísla popisná.


Poznámky:
1 loket = 591,5 mm
sáh = 3 lokte = 1,77 m


Vojtěch Řepka


Moje putování za Bedřichem Smetanou

Pod pojmem Hudební odbor Radiožurnálu, jak se tehdy označoval Český rozhlas v letech třicátých, jsem si představoval především jeho symfonický orchestr s Otakarem Jeremiášem, Ondříčkovo kvarteto, pianistku Věru Řepkovou a hudebního kritika a publicistu Mirko Očadlíka. První tři mě oslovovali svými hudebními výkony, Očadlík svým slovem, kterým dokázal zapalovat vnímavého posluchače. Mimo jiné platil za zasvěceného znalce díla Bedřicha Smetany a to bylo důvodem, že jsme požádali v Jičíně o jeho přednášku v rámci jubilejního roku Smetanova 1944 jako doplněk jednoho orchestrálního a jednoho komorního koncertu. Mirko Očadlík nám ochotně přislíbil.

Bylo to v dusném, ale přece už ne tak beznadějném ovzduší protektorátním. Přednáška se konala v zatemněné, nevytopené třídě reálky a oficiálním pořadatelem byl Okresní osvětový sbor. Těsně před vstupem do místnosti se mě přednášející zeptal: "Je tam čistý vzduch?" Aniž bych si v tu chvíli uvědomil skutečný smysl otázky, řekl jsem: "Je." Přednáška, proslovená ve vlasteneckém duchu, z hlediska protektorátní cenzury až na hranicích smyslu vlastizrádného, trvala přes jednu hodinu, byla plná výmluvných kryptogramů a končila vírou v neporazitelnost českého národa a nezničitelnost jeho národní kultury. Její morální význam byl ohromný.

Bylo štěstí, že se tam nevloudil nějaký konfident nebo kolaborant. To by to s námi dopadlo asi zle. Uvědomil jsem si to o rok později, kdy za svůj statečný článek v Českém Slově u příležitosti provedení Mé vlasti Českou filharmonií zaplatil životem její člen Zdeněk Němec.

Po osvobození v květnu 1945 jsem rychle dokončil studia mediciny přerušená téměř na šest let okupací a po promoci se věnoval svému vytouženému oboru vnitřnímu lékařství na klinikách v Hradci Králové a od let padesátých v Olomouci. Pochopitelně moje muzikantská aktivita tím byla velmi omezena. A čas plynul dál.

Narodil jsem se ve škole v Osenicích, kam dosud každoročně zajíždím ke hrobu svých předků. Při jedné takové příležitosti v letech padesátých za krásného zářijového odpoledne jsem se rozhlížel ze hřbitova po okolních polích a lesích, a tu mně napadlo, zda bych se neměl podívat do Jabkenic, kde jsem do té doby nebyl, že to přece nemůže být tak daleko. Minul jsem osadu Ledce, odkud pocházel poslední žák Smetanův Josef Jiránek, a pak jsem vstoupil do hlubokých jabkenických lesů. Byla to cesta dlouhá, únavná a klopotná, ale asi po dvou hodinách občasného bloudění se mi z návrší náhle otevřel pohled do široké polabské roviny, a představil jsem si, že tady snad musel stát před lety Bedřich Smetana, když komponoval své duo pro housle a klavír Z domoviny.

Ale to není vše. Došel jsem k cíli svého putování – k jabkenické myslivně a dosti unaven usedl na lavičku pod lipou. A teď nastal takřka zázrak. Z okna zazněly tóny klavíru, z nichž nebylo těžké poznat hudbu Smetanovu. Zavoněl doutník, a když jsem se ohlédl, spatřil jsem bílou hlavu Mirko Očadlíka. Situace mi byla jasná. V té době Věra Řepková dokončila nastudování kompletního klavírního díla Bedřicha Smetany a s průvodním slovem Očadlíkovým pořádala po českých a moravských městech smetanovské recitály. Oba partneři se zřejmě přijeli do Jabkenic nadýchnout genia loci. Nepozorován jsem více než hodinu naslouchal tomuto jedinečnému koncertu umělkyně, kterou jsem do té doby znal jen z rozhlasových přenosů. Sešli jsme se pak u autobusové zastávky, dr. Očadlík si na mě vzpomněl a já jsem měl štěstí poznat se s Věrou Řepkovou osobně a stisknout jí ruku.

univ. prof. MUDr. Josef Procházka, Olomouc


Z vašich dopisů

Mgr. Zbyšek Malý, Výtvarné centrum Chagall, Ostrava: "… váš časopis patří k těm, které čtu od začátku do konce, protože na mne dýchá tím krásným nadšením, s nímž vzniká. A to je cennější než zlato, věřte mi. Ale vy to sami víte, protože jinak by taková tiskovina nemohla vznikat. Držím vám palce."

Pavel Nejedlý, Moravičany: "Krásnyho dne vám přejo. Mockrát děkojo za te Leste starohradské kronike. Moc mě to potěšelo. Obzvlášť mě to připomnělo krásny líto v Českym rájo. Rád vzpominám na starohradské zámek, kde sem bel provedené historijó né zas tak minoló, ba mistama sóčasnó a přetym zajmavó. Obzvlášť se mě libile malý pruvodkyně, který bele užasny, mockrát jim děkojo. Přestopovale k temo opravdo zodpovědně. Tož to vemte jako takovy maly poděkováňó a snad někdá nashledanó. "


Staré Hrady v tisku

– Rozsáhlé články o Starých Hradech publikovali Karol Bílek v časopise Týden v Českém ráji 22. 10. a Jaroslav Duchoň v Mladé frontě Dnes 17. 7.

– O sgrafitech na starohradském zámku psaly Nové noviny 15. 10.

– Vztah Libáňska k Českému ráji rozebral v Novinách Jičínska 26. 11. Václav Jenšovský.

– O našem časopise se zmínily Noviny Jičínska 21. 10.

– Obřady ve starohradské svatební síni zaznamenaly Noviny Jičínska 7. 9.

– Letošní turistickou sezónu na Starých Hradech připomněly Noviny Jičínska 15. 9. a Nové noviny 22. 10.

– Do ankety Mladé fronty Dnes k 17. listopadu přispěl ve výroční den i Karol Bílek.

– O Knize vzkazů, jedné z akcí letošního festivalu Jičín-město pohádky, informovaly Mladá fronta Dnes 2. 9. a Lidové noviny 24. 8. i v dalších dnech. Spolupracoval při ní i LA PNP Staré Hrady.

– Šedesátiny Karola Bílka vzpomněl A. Fetters ve sborníku Acta onomastica roč. 39 – 1998, na dílo Františka Škody upozornil Josef Pavlík v Novinách Jičínska 11. 11., rozhovor s Milošem Frýbou jsme nalezli v Lidových novinách 20. 11.

– Přednášku Evy Bílkové o jičínském studentském domě komentovaly Noviny Jičínska 4. a 10. 12.

– Práci PNP ve Starých Hradech a jeho archivním fondům byly věnovány články a příspěvky v královéhradeckém časopise Češtinář č. 1/1998–99 (K. Bílek o LA PNP a jeho fondech) a č. 1/1999–2000 (J. Hofmanová o Irmě Geisslové), v časopise Týden v Českém ráji 19. 11. (Kvíz E. Bílkové z fondů LA PNP) či v Novinách Jičínska 29. 9. (článek R. Sála o práci LA PNP), 29. 9. (V. Krejča o Elišce Krásnohorské) a 23. 10. (V. Krejča o J. Vrchlickém).

– O starohradských výtvarných výstavách a kulturních pořadech referovaly Nové noviny 20. 8. a Prochoroviny 30. 8. (Eva Křížová-Brýdová), Týden v Českém ráji 24. 9. a Noviny Jičínska 1., 3., 4., 6. a 8. 9. (Vladimír Říha), Noviny Jičínska 17. 8. a 17., 24. a 27. 9. a 2. 10. a Nové noviny 24. 9. (Petr Heber a Karel Janoušek), Nové noviny 1. 10., Noviny Jičínska 29. 9. a 5. 10. a Prochoroviny 26. 10 (Zdeněk Halíř). Starší výstavy připomněly Noviny Jičínska 11. 11. (Eva Hnyková) a Noviny Jičínska 25. 10. (Oldřich Oplt).

– O životě v Sedlištích psaly Nové noviny 15. 10.

– O výsledcích družstev z Bystřice a ze Sedlišť v kuželkářském turnaji neregistrovaných hráčů v Jičíně jsme se dočetli v Novinách Jičínska 26. a 30. 10. a 19. 11. a 8. 12.

Vlastivědný sborník Kralupska V, 1988, č. 1–2, nese podtitul Lobkowiczký sešit. Obsahuje řadu studií k dějinám tohoto významného českého šlechtického rodu, všímá si samozřejmě i jejich držení starohradského panství.

Juliš Emil – Kořán Ivo – Kundera Ludvík – Putík Jaroslav: Jaroslav Klápště malíř a grafik (Albert, Boskovice 1999, 184 s.) Těsně před svou smrtí se své důstojné monografie dočkal i jeden z nejvýznamnějších umělců Českého ráje. Výpravná kniha připomene i Klápšťovy výstavy ve Starých Hradech roku 1988 a 1989.

Biddulph Steve: Tajemství výchovy šťastných dětí (Portál, Praha 1999, 136 s.). Na knížku upozorňujeme proto, že ji do češtiny přeložila naše dlouholetá spolupracovnice Mgr. Eliška Neckařová-Janásková z Libáně. Blahopřejeme!

Vlček Pavel: Ilustrovaná encyklopedie českých zámků. Praha, Libri 1999, 624 s. Krásný a užitečný dárek pro každého, kdo se zajímá o tuto problematiku. Je zde i solidní heslo o Starých Hradech s fotografií.

Libáňské pověsti. Při příležitosti udělení statutu města vydal Městský úřad v Libáni soubor libáňských pověstí, které podle starší brožurky Františka Vojtíška nově upravil a doplnil Josef Stránský. Na 24 stranách je celkem 29 lidových i umělých pověstí z našeho kraje. V dalším vydání je však potřeba zpřesnit poznámkový aparát, který doprovází jednotlivé kapitolky této záslužné knížky.

Jaroslav Hodík, fotograf Katolického týdeníku a chalupář ve Hřmeníně, je autorem knihy Podzimní slunce. Osmdesátistránkovou fotografickou publikaci uspořádal a texty opatřil Milan Badal. Vydalo nakladatelství Katolický týdeník v roce 1999.


Drobné zprávy

Vracíme se ještě k letní výstavě výtvarných prací žáků ZŠ Dětenice. Článek o výstavě od paní Růženy Köttnerová doplňujeme poděkováním celému učitelskému sboru školy za přípravu této výstavy, jmenovitě pak paní učitelce Ivetě Vališkové. A také všem rodičům, kteří věnovali svůj volný čas instalování výstavy!

Poděkování patří i našim mladým spolupracovnicím, které provádějí turisty po našem zámku. Patří mezi ně i Blanka Zajícová z Libáně, kterou jsme v minulém čísle zapomněli jmenovat, a také Romana Šimková, která pokračovala v provádění i o sobotách a nedělích v září.

Na 8. sjezdu českých historiků, který se konal ve dnech 10. – 12. září 1999 v Hradci Králové, byl do výboru Sdružení historiků Čech, Moravy a Slezska opět zvolen i Karol Bílek.

Jednou z akcí letošního ročníku festivalu Jičín – město pohádky bylo i vytvoření Knihy vzkazů – poselství do roku 2000. Vzkazy soustřeďovalo i pracoviště LA PNP Staré Hrady.

Starohradskou zámeckou galerii obohatili svými díly malíři Vladimír Hlubuček a Zdeněk Halíř a plastiku věnoval Petr Heber. Děkujeme!

V září došlo k pokusu o odcizení a k následnému poškození dvou soch z krásného sousoší Kalvárie v Sedlištích. Sousoší pochází z roku 1765, je dílem turnovského sochaře a řezbáře Františka Fialy a nyní se jedná o jeho opravě.

Libáňská hudební skupina MAVIS oslavila v těchto dnech 30 let své existence koncertem 4. prosince v Libáni, jemuž předcházely taneční zábavy 13. a 27. listopadu ve Starých Hradech.

V Jičíně probíhá velký turnaj neregistrovaných hráčů kuželek. Soutěží čtyřčlenná družstva ze širokého okolí, mj. i Kůrana Sedliště, Sousedi z Bystřice, Peguform z Libáně, Cihelna Osenice atd.

Hlasatele Miloše Frýbu jsme viděli opět po dlouhé době na televizních obrazovkách, když uváděl 20. listopadu retrospektivní pořad z období před deseti lety.

Dr. Ladislav Špaček s chotí Evou navštívili 27. listopadu 1999 starohradský zámek a podrobně se zajímali o současné úspěchy i problémy obce i literárního archivu.

Pan Luděk Svoboda z pražského Antikvariátu v Dlážděné ulici nám věnoval starou pohlednici Libáně z roku 1910. Děkujeme!

Blahopřejeme dlouholetému příteli Starých Hradů, herci Národního divadla v Praze Josefu Somrovi, k udělení Kopy smíchu – ceny předané 13. 11. při vyhlašování Krále filmového úsměvu. Byly tak připomenuty i jeho letošní 65. narozeniny (15. 4.)

Děkujeme paní Antonii Tvrzské z Jičína, která nám věnovala pro uložení v literárním archivu řadu cenných knih a tisků a shromažďuje pro nás i časopis česko-slovenského porozumění Mosty.

Vzhled Starých Hradů se stále vylepšuje. Firma Svoboda z Dolního Bousova položila v minulých týdnech první část chodníku od Libáně do Starých Hradů, restaurátor V. Potůček zahájil práci na opravě zámeckých sgrafit, J. Miclík a V. Stejskal vyčistili zámecké okapy a spolu s V. Kotalíkem natřeli další část fasády v předzámčí, u mlýnu Dubských dokončili fasádu a terénní úpravy atd.

Jubilea přátel Starých Hradů: 80 let se dožili 3. 10. spisovatelka dr. Alena Vrbová, 25. 10. malíř Oldřich Oplt a 1. 11. herec a recitátor Radovan Lukavský. Sedmdesátiny oslavili 11. 10. malíř Josef Jíra a 12. 11. historik a politik dr. Jaroslav Šedivý. 50 let bylo 13. 10. vedoucí literárního archivu PNP dr. Naděždě Macurové a 21. 10. fotografu Miloslavu Luckému. 55. výročí narození oslavil 15. 10. historik František Parkan, chalupář křešický, a o deset let méně bylo 30. 11. historikovi dr. Bohdanu Zilynskému. Všem co nejsrdečněji blahopřejeme!

Milý pane Jiří Suchý, milá Jitko Molavcová! Gratulujeme ke 40 letům trvání Semaforu, těšíme se na další spolupráci se Starými Hrady a na přírůstky do archivu!

Kulturní kalendář: 2. 10. 1909 se narodil novinář Ivan Mikšovič. 2. 10. 1969 zemřel libáňský rodák, hudební skladatel ing. Jaromír Kolárský. 11. 10. 1834 se v Libáni narodil spisovatel Karel Hložek. 13. 10. 1919 se narodil divadelník prof. Jan Kopecký, častý návštěvník Starých Hradů. 27. 10. 1889 se narodil bystřický učitel Josef Klaban, autor knížek pro děti. 27. 10. 1984 zemřel starohradský zedník Jan Joukl, jeden z hlavních pracovníků při záchraně zámku. 1. 11. 1909 se narodil bojovník proti fašismu Miloš Krásný. 8. 11. 1994 zemřel herec Zdeněk Řehoř, velký přítel Starých Hradů. 9. 11. 1839 se narodil drahorazský učitel a muzikant Václav Straka. 23. 11. 1989 zemřel libáňský kominík, vlastivědný spisovatel a kreslíř Jaroslav Marek. 28. 11. 1899 se narodil ing. Václav Jonáš, odborník v oboru chemie. 2. 12. 1984 zemřel náš spolupracovník, libáňský lékař František Škobis. 7. 12. 1879 se narodil psinický učitel, básník Vilém Peča. 15. 12. 1989 zemřel náš spolupracovník, archivář dr. Pavel Křivský. 20. 12. 1899 se v Bystřici narodil básník Jaroslav Moucha. 30. 12. 1849 se narodil libáňský lékárník, spisovatel Jan Nosek. 30. 12. 1859 se narodil hudební skladatel Josef Bohuslav Foerster. 31. 12. 1804 se narodil osenický učitel a muzikant Josef Foerster.

Výroční schůze svých Sborů dobrovolných hasičů pořádali v restauraci ve Starých Hradech 4. prosince 1999 Starohradští a 11. prosince 1999 Sedlišťští.

Naši jubilanti: 75 let se dožil 21. 11. pan Josef Boček ze Sedlišť. 55. narozeniny oslavil 26. 12. pan Jaroslav Svoboda ze Sedlišť. Blahopřejeme!

K obohacení zámecké zeleně ve Starých Hradech věnovali aloe Petráčkovi z Libáně a oleandr paní Vojkovská také z Libáně. Děkujeme!

Sňatek: 20. 11. uzavřeli ve Starých Hradech sňatek slečna Petra Šíbová ze Starých Hradů a pan Radomír Urban z Markvartic. Blahopřejeme!

Úmrtí: 30. 1. 1999 zemřela starohradská rodačka, paní Anna Försterová z Jablonce nad Nisou, ve věku 73 let. 23. 9. 1999 zemřel akademický malíř Jaroslav Klápště ve věku 76 let. S vděčností vzpomínáme na jeho krásné starohradské výstavy.


Vladimír Hlubuček: Staré Hrady


Pavel Trnka: Staré Hrady



Menu