| Číslo 4 | Ročník XVIII. | Prosinec 1995 |
Jak tedy v příštím roce? Už jsme vám slíbili další zlepšení úpravy časopisu, chtěli bychom zachovat i jeho rozsah, ale ono letošní zvýšení poštovného nás nutí stanovit cenu jednoho čísla na 7,50 Kč včetně poštovného, to znamená 30 Kč za rok. A zároveň vás opět žádáme o dobrovolné zvýšení této částky, jak to dosud velká většina z vás dělá. Zvláště v tomto směru musíme ocenit ty nejstarší z rodáků a přátel našeho kraje, kteří ze svých důchodů přispívají dvojnásobkem, trojnásobkem i ještě většími částkami. Největší dík patří panu Janu Poláčkovi z Besigheimu v Německu.
Naopak nás mrzí, že stále ještě není zájem o reklamu v našem časopise ze strany podnikatelů na Libáňsku. Ale snad i to se během brzké doby zlepší.
Na zaslání předplatného použijte přiložené složenky, ale můžete ho zaplatit také přímo v České spořitelně. Na závěr vás všechny ještě jednou zdravíme, děkujeme vám za trvalou přízeň (náklad 900 výtisků se nemění, několik zesnulých a odhlášených odběratelů je nahrazeno novými zájemci) a těšíme se na další vzájemnou spolupráci.
(Projev na zahájení výstavy v Okresním muzeu v Jičíně)
Vážení přátelé,
zahajujeme dnes výstavu o Starých Hradech. Je to výstava o jednom z krásných zámků nedaleko Jičína a jsme rádi, že můžeme obyvatelům města i dalším návštěvníkům muzea přiblížit více osudy místa, které jistě alespoň trochu znají.
Staré Hrady jsou totiž pojem. Byly jím už v době vlády Lucemburků, kdy zde na místě dnešního zámku stávala malá tvrz Stará, kde se možná narodil i první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, jehož bratři si tu postavili kamenný hrádek a kostel. Byly jím za Jiříka Pruskovského z Pruskova, císařského dvořana a stavebníka dnešní podoby zámku. Byly jím v minulém století, kdy sice poklesly na pouhé špatně udržované hospodářské centrum šlikovského panství, ale kdy se ve zdejším pivovaře vařilo vynikající pivo, které svým sborem oslavil i známý hudební skladatel František Matěj Hilmar. A pojmem se staly zvláště v posledních letech, a to hned z několika důvodů.
Svatební síň starohradského zámku Foto: J. Ullrich
Především všichni, kdo zámek navštívili, obdivovali ojedinělý způsob jeho záchrany, kdy desítky a stovky nadšenců z blízka i z dáli doslova z trosek obnovili bývalou krásnou podobu stavby. Parta důchodců, dětí, trampů a dalších přátel pod vedením pana učitele Vladimíra Holmana se stala známou po celém státě a psalo se o ní i v zahraničí. Další příčinou rostoucí popularity zámku bylo i jeho využití. Vznikla zde krásná svatební síň, v níž si řekli své ano stovky snoubenců. Vznikly zde dále výstavní prostory, které rádi využívají domácí i zahraniční výtvarníci. A za nimi si k nám našli cestu i herci, recitátoři, hudebníci, spisovatelé a další veřejní pracovníci, kteří zde vystupují na koncertech, besedách, recitačních pořadech, přednášejí zde atd. A konečně se Staré Hrady staly i pojmem ve vědeckém světě, zvláště mezi literárními archiváři, neboť zde bylo vybudováno rozsáhlé pracoviště literárního archívu Památníku národního písemnictví, v němž jsou uloženy skutečné poklady naší národní kultury a za nimiž sem přijíždějí studenti a vědečtí pracovníci doslova z celého světa.
O tom všem je naše výstava. A snad po jejím zhlédnutí pocítíte i vy to zvláštní kouzlo, které stále rozšiřuje okruh přátel tohoto místa. Vždyť obrazy do stále hodnotnější zámecké galerie věnovali umělci zdarma, jen za umožnění výstavy na zámku. Herci a muzikanti sem jezdí zdarma účinkovat a jsou uchváceni stovkami vnímavých posluchačů. Novináři píší nadšené články, kulturní pracovníci si sem jezdí vyměňovat zkušenosti. Máme devět set odběratelů našeho čtvrtletníku Listy starohradské kroniky, již třikrát se konal sjezd rodáků a přátel.
Přeji vám, abyste si z výstavy odnesli hezké zážitky a abyste se i vy stali přáteli a příznivci zámku, který měl vyletět do povětří.
Asi dva roky odebírám Listy starohradské kroniky (dále jen LSK). Od prvního čísla, které jsem četl, pokládám si otázku, na kterou bych jistě od pana archiváře Bílka dostal jasnou odpověď (kdybych se ho zeptal, což jsem z tajemných důvodu ještě neučinil). Ta otázka zní – kdo vlastně čte LSK? Náklad 900 kusů přece nemohou rozebrat sami obyvatelé Starých Hradů, Libáně a Sedlišť ani obcí v okolí. LSK však jsou v jednom ohledu výjimečné, na rozdíl od jiných, často honosnějších místních časopisů a novin jsou integrujícím médiem pro nezvykle širokou obec čtenářů. A to ve smyslu rozlohy zeměpisné i strukturálně sociální. LSK čte jistě pan Tuláček ze Starých Hradů, ale pošta je dopravuje i do zahraničí, rodákům i těm, kterým nějakým řízením osudu prostě přirostly k srdci. Určitě je čtou lidé velmi různě vzdělaní a nestejně sociálně postavení. Díky přitažlivosti zámku Staré Hrady, v němž jsou jednak bohaté fondy Literárního archívu Památníku národního písemnictví, jednak se v něm odehrávají různé kulturní akce, vábí toto místo početnou skupinu literárních historiků, výtvarníků a herců. Zdejší atmosféra je obvykle v dobrém zaskočí a časopis jim může připomínat, evokovat pěkné zážitky a upozorňovat na možnosti nových. Pro mě jsou Staré Hrady magnetem ze dvou důvodů.
1. Zatím neznám jiné místo na světě, kde bych mohl jako historik pracovat tak efektivně a být při tom obdařen tak vlídným zacházením, jako je tomu zde.
2. Neznám lepší hospodu, než je podnik pana Řezníčka v Libáni. Nevadí mi, že večer má už obvykle velmi chatrný výběr jídel. Mé příznivé pnutí k této upřímné hospodě spočívá v tom, že pan Řezníček není jen hostinský, ale je také loutkářský umělec, a v jeho hospodě se dobře pije s kamarády. To je přece ideální propojení nadregionálního významu jedné s místní důležitostí druhé instituce! Ostatně i proto čtu s požitkem rubriku Drobných zpráv LSK.
Nepřemítám o LSK náhodně. Zajímá mě totiž recepce novin a časopisů i z odborného hlediska. Historik obvykle nemá možnost položit otázku žijícímu člověku, a tak se musí tázat historických pramenů. Na Starých Hradech jsem měl štěstí, v zápisech Věnceslava Metelky (1807–1867), učitele a písmáka z Pasek nad Jizerou, je několik záznamů, z nichž můžeme usuzovat, jak asi člověk hloubavý, zajímající se o veřejné dění, vnímal na počátku 60. let 19. století obnovení toku kulturně politických informací přinášených českými novinami. V 50. letech minulého století, v době neoabsolutismu, si čeští čtenáři víceméně odvykli číst česky psaný politický tisk. Kromě několika literárních a osvětových časopisů a úředních Pražských novin list se zřetelnou politickou tendencí neměli. Až Krásův Čas, ale především Grégrovy Národní listy v roce 1861 daly ukolébaným čtenářům novou injekci zvídavosti. Soudě podle Metelky, mohli být i zaskočeni a dezorientováni přívalem informací, kterému odvykli.
30. června 1861: Celý boží rok čtu každodenně nejméně dva archy novin a rád bych věděl, co sem získal za rok? Co z toho vím? Jedno pro druhé se zapomene a konec s koncem sem tam směním, kde sem byl před rokem – abych se přiznal, a trochu zmatenější. To je ta civilizace! Kdesi jsem četl, že dokud naše kuchařky u plotny nebudou číst noviny jako Angličanky, nebude líp na světě a lid prý nebude zralý pro svobodu. Těch hromada novin než se přečte, tu se něco napíše, tu přijde nějaký ponůkač a vysedívá a je noc.
O necelý rok později je už Metelka pod vlivem národně liberární agitace měšťanského tisku a po předchozí "sebezáchovné" kritické distanci není památky.
4. 1. 1862 Dobře měl nebožtík Havlíček. Přislibujte si mně, poroučejte, vyhrožujte, zrádcem se nestanu. Chvalte si Pražské noviny, velebte Pozora, haňte a tupte Národní listy, já je přece chválit budu. Proč? Skrz jejich pravdomluvnost. Že lidé můžou být tak různých náhledů.
Za pár měsíců se o novinách vyjadřuje již konstruktivním kritickým způsobem, vychází z pozorování svého blízkého okolí. Je podstatné, že poukazuje na problém v minulosti i budoucnosti mnohokrát připomínaný a prakticky řešený, totiž častý nesoulad mezi stylem vzdělaného novináře a menší vzdělaností a politickou zkušeností řady potencionálních čtenářů, jež odrazovala zejména nevysvětlená, "záhadná" cizí slova.
24. 5. 1862 … noviny místem jsou jako učené podané, anebo něco zapomenuto, a to není pro sprostý lid. Sprostý člověk rád i posprostu mluví, a tím spíš věci porozumí, proto chybují, kteří věc šroubují a jen ve vyšším slohu pro sedláky píší. Sedlák teprv ze skúšenosti rozum draho kupuje a nechá si ho pro sebe, protože jeho povolání není býti spisovatelem. Proč nebožtík Havlíček tak probudil svět? Že psal, aby rozuměli jemu, a tak porozuměli. Škoda, že nemáme jen dva Havlíčky.
Možná únava z pomalu utvářejícího se návyku číst denní tisk, možná otrava z ustavičného vnímání hodnotově zřídka pozměňovaných zpráv a jejich komentářů, možná skepse z nepříznivého politického vývoje mohly motivovat následující poznámku o zpožďování dodávky novin.
21. 9. 1862 Není co číst! Jsem jako Napoleon na ostrově Elbě. Ten čítával noviny francouzské až po roce – já čtu asi o týhoden a dobře se to čte. Co mi na tom záleží, ať poděbradští dragoni tamním měšťanům namazali naplocho palašemi před týhodnem, anebo dnes – anebo vím-li o týden později zatknutí Karibaldiho – vše jedno.
Liberální přístup v chápání vztahu mezi veřejností a státem poznamenal i Metelku, a proto s nelibostí přijímá zprávy o vládních represích proti neloajálním novinářům, zavíraným do vězení bez rozdílu národního i politického zázemí.
1. 1. 1863 Tma a svízel, ať je doktor i písma svatého, ta hodnost se z něho oškrabe a pošle se do Švýcar, jako například kanovník Štulc, Dr. Gregr a jiní. Co tuto píší, ve Vídni sedí 8 redaktorů od německých časopisů, jak zle nyní je, tak ještě nebylo.
Noviny, důležitý nástroj tvorby občanského vědomí, nebylo po chuti každému člověku. Tradiční životní stereotypy řady lidí nenabouraly noviny proto, že byly pro mnohé luxusem a i jinak nepřístupné. Anebo nepřekonaly bariéry nevzdělaného, vulgárního myšlení. (Pokud se mu nepodřídily.)
15. 1. 1863 Má být svět a každý politicky vzdělán – rád bych věděl, jak je možno, aby se naši křiklouné vzdělali, když pražádné noviny nedrží …
22. 10. 1865 Mnoho-li časopisů v Pasekách? Jen jediný – Národní listy, a ty držíme 3, dost velká oběť pro 3.
Čím zakončit tento článeček? Snad postačí lapidární konstatování: noviny a časopisy jsou zdrojem dobrého i zlého, prospěšného i škodlivého. Je na čtenářích, jak je využijí, jak je dovedou číst.
Staré Hrady Kresba: František Škoda
Kresba: František Škoda
(30. listopadu– 6. ledna)
Ještě před rozšířením křesťanství slavili pohané v období zimního slunovratu svátky, které měly spíš veselou povahu. Označení "vánoce" bylo pravděpodobně převzato z lidové mluvy, ve staroslověnštině ani v církevní slovanštině se neobjevuje. Názvy pro toto období v různých jazycích jsou si velmi příbuzné. V němčině je lidové pojmenování pro dny od 30. listopadu do 6. ledna Rauhnächte (drsné noci), protože je největší tma v roce, nebo Weihnachten. Právě tímto obdobím se ve své práci zabývám. Především jsem čerpala z výpovědí lidí, které jsem navštívila. Nejstarší byla paní Anna Hubálovská, narozená r. 1910. Lidem, které jsem nemohla navštívit, jsem napsala žádost o krátké zavzpomínání. Z nich mi nejobsáhlejší odpověď napsal pan Jan Kůžel z Opavy. Vzpomínky o něco starších lidí jsem si přečetla v Listech starohradské kroniky, kde vzpomínají tři pamětníci, kteří již zemřeli (nejstarší paní Františka Toboříková se narodila r. 1891), a v Národopisném dotazníku, který mi poskytla etnografka jičínského muzea paní dr. Dagmar Linková (nejstarší údaje od paní Anny Klápšťové, narozené r. 1892).
Zaměřila jsem se na Libáňsko, protože tu bydlím, a také proto, že na toto téma nebylo ještě o Libáni a okolí souhrnně nic napsáno, jak mi potvrdili ve svých dopisech dr. Lubomír Procházka ze Středočeského muzea v Roztokách a dr. Jan Šťovíček z Národního technického muzea v Praze. Přehled svátků jsem získala z katalogu k výstavě České vánoce od Jiřiny Langhammerové.
První svátek tohoto období byl Ondřej 30. listopadu.
Z literatury jsem se dozvěděla, že se udržovaly zvyky podobné těm na Štědrý den – předpovídání budoucnosti. Já jsem se se slavením Ondřeje nesetkala, jen paní Hubálovská si vzpomínala, že jí dědeček něco takového vyprávěl.
U většiny lidí začalo předvánoční období až Barborkou. V předvečer svátku sv. Barbory – 3. prosince – chodila po staveních dívka oblečená celá v bílém. Někdy chodily i dvě až tři Barborky. Hodným dětem přinášely jablka, ořechy, křížaly, sušené švestky, drobné sladkosti, málokde pomeranče a jiné jižní ovoce. Zlobivým pohrozily metličkou a nadělily jim uhlí, polínka nebo brambory.
V domácnostech, které Barborka nenavštívila osobně, si děti daly za okno punčochu nebo někde i botu či talíř. Ráno našly to, co jinde Barborka přinášela osobně.
Setkala jsem se i s tím, že se Barbora neslavila vůbec.
Ke svátku sv. Barbory se váže ještě jeden zvyk. Neprovdaná děvčata si 4. prosince ulomila větvičku třešně nebo zlatého deště (forsythie) a čekala, zda větvička do Štědrého dne rozkvete. Pokud ano, dívka se do roka vdá.
Paní Chaloupková z Važic vyprávěla, že si děvčata dávala rozkvetlé větvičky za pás, když šla na Štědrý den na půlnoční, a který chlapec si větvičku vzal, za toho se měla provdat.
Známější a rozšířenější byly obchůzky Mikuláše, čerta a anděla 5. prosince, v předvečer svátku sv. Mikuláše. Mikuláš měl na sobě ornát obvykle vypůjčený z fary nebo jeho napodobeninu vyrobenou doma, dále mitru, bílé vlasy a dlouhé bílé vousy. V ruce držel nahoře zakroucenou berlu.
Čert byl celý černý a chlupatý. Chlapec se oblékl do starého kožichu, k němuž upevnil ocas a začernil si obličej uhelným prachem. Na hlavu si nasadil beranici s velkými rohy. Nosil s sebou záplatovaný starý pytel, ve kterém měl odnášet hříšníky do pekla.
Andělovi stačila na oblečení dlouhá košile, na kterou si upevnil křídla. Většinou on nosil košík s dárky.
Průvod o sobě dával vědět hlasitým rachotěním řetězu nebo cinkáním zvonku. Postavy navštěvovaly jen domácnosti s menšími dětmi, kam byly pozvány. Mikuláš se dětí zeptal na prospěch ve škole a jestli byly hodné. Musely ukázat, že se umí modlit, a potom dostaly dárečky. Většinou to byla opět jablka, sušené švestky, křížaly, drobné sladkosti, málokdy už pomeranče a také perníkoví mikulášové.
Děti, které Mikuláš nenavštívil osobně, si daly do okna punčochu a ráno tam našly to, co jiným nadělil přímo. Tradice mikulášských zahrádek známá ze Sobotecka se zde neudržovala.
V této době se také konaly různé mikulášské besídky a zábavy s nadílkou.
Paní Másnicová vzpomíná na nadílky v libáňském Sokole.
Paní Límanová, dcera libáňského obchodníka pana Havla, vypráví, že tatínek na Mikuláše dával do výlohy sošky čerta a Mikuláše. 6. prosince se konal v Libáni výroční mikulášský trh, kde rodiče již kupovali dárky k vánocům.
13. prosince slaví svátek Lucie. Podle literatury jsem se dozvěděla, že v jižních Čechách a na jižní Moravě chodila po vesnicích postava, které se říkalo Lucie, Luca, případně Lucka. Na Libáňsku žádná taková osoba nechodila. Jediné co se k svátku sv. Lucie na Libáňsku váže, je obecně rozšířená pranostika Lucie – noci upije a dne nepřidá.
Období od neděle, která byla nejblíže Ondřejovi, se nazývalo advent. Trvalo čtyři týdny. Byla to doba příprav a těšení se na narození Krista. Nekonaly se svatby ani tancovačky. Poslední zábavou, kam mladí lidé z Libáňska chodili, byla 22. listopadu ve Veliši Cecilka. Její tradice tam trvá dodnes. Paní Havelková – Kyzivátová vzpomíná, jak chodili v adventní době v Bystřici do kostela nacvičovat půlnoční mši na 24. prosince a velkou mši vánoční na 25. prosince. V některých rodinách se před vánoci posílala přání nejbližším příbuzným a známým, někdy i balíčky.
V tomto období, jak vypráví pan Tuláček, dostala rodina od kupce, ke kterému chodila, kalendáře na příští rok. Kalendáře dával také kominík.
Byla to doba velkého úklidu a také pečení cukroví. Nepeklo se ho tolik jako dnes. Většinou to bylo cukroví ořechové, linecké, perníčky, vanilkové rohlíčky a bílá kolečka slepovaná marmeládou. Někde se pekly koláče a samozřejmě vánočky. Každá hospodyňka měla svůj vlastní recept. Věřilo se, že když se vánočky podaří, bude hezký rok. Pro každého člena rodiny se pekla jedna vánočka. V Libáni nosili někteří doma udělané těsto na upečení k pekaři. Oblíbené bylo také sněhové cukroví – pusinky. V Libáni ho dělal cukrář Fejfar a v Bystřici paní Straková, ale mnozí ho pekli také doma. U Hlubučků ve Zlivi se dělal na vánoce oplatkový dort.
Štědrý den začínal pro většinu lidí naprosto normálně. V Libáni byly dopoledne otevřené obchody a na vesnicích lidé nejprve, jako každý den, obstarali dobytek.
Celý den se nesmělo nic jíst, aby bylo večer vidět zlaté prasátko, ale během času se tento zvyk upravoval. Nesmělo se jíst nic těžkého, žádné maso apod. K přípravě jídla se na Štědrý den nesměl použít česnek, aby nebyli lidé zlí. Ale i tento zvyk se časem přestal dodržovat. A tak se ve většině rodin v letech, o kterých píšu, úplný půst nedržel. K obědu bývalo kyselo, brambory s tvarohem, česnečka, krupicová kaše nebo jen vánočka s čajem. Někdy také kuba nebo rybí polévka.
Chodívali také žebráci, každý rok stejní. Dostali většinou vánočku nebo jiné vánoční jídlo.
Už po obědě se začínalo s přípravou večeře. V některých rodinách se rozdávaly dárky, ale u většiny začínal Štědrý večer večeří kolem šesté hodiny. Někde se říkalo "S první hvězdičkou". Ale třeba v Libáni u Kotyků, kde měli v řeznictví učedníky, se začínalo s večeří mnohem dříve, aby učedníci mohli jít ještě domů. V Chyjicích u Hubálovských se nesmělo rozsvítit dřív než u sousedů, aby během roku nehořelo.
Úprava stolu byla rozdílná. Záleželo na hospodyni. Svítilo se petrolejovou lampou, svíčkou, později elektřinou. Na stole u svého talíře měl každý ještě svou svíčku na trojnožce. Ve výkladu tohoto zvyku se pamětníci rozcházejí. Jedni věřili, že komu svíčka nejdřív svíčka zhasla, nejdřív z přítomných umře. V jiných rodinách předpovídali, že umře do roka. Dále se na stůl pokládalo jmelí nebo se zavěsilo k lampě nad stolem. Pod talíř si dal každý peníz nebo šupinu z kapra, aby se ho držely peníze. Šupina se také ukládala do peněženky.
Před samotnou večeří se všichni pomodlili a rodiče vzpomněli na své příbuzné a známé nebo na ty, co již zemřeli. Dodržovalo se, že počet stolovníků musel být sudý; lichý počet by přinesl smůlu.
Hospodyně před začátkem večeře nosila na stůl vše, co bude potřeba, ale také nejdůležitější potraviny. Kdyby ty na stole chyběly, byla by o ně v příštím roce nouze. Jestliže by hospodyně během večeře vstala od stolu, zanášely by jí příští rok slepice.
A nyní k vlastnímu jídlu. Téměř všude se jedly peciválky, zvané též buchtičky nebo baltašky. Ty se dělaly z kynutého těsta delší dobu před Štědrým dnem a 24. prosince se jen spařily, posypaly perníkem a polily sirobem a máslem. Někde se jedly s medem. Bylo to dost syté a mastné jídlo.
Ryba se na venkov rozšiřovala jen pomalu, ale přece jen se tu v první polovině tohoto století jedla. Býval to většinou kapr na černo nebo smažený. Jídal se také zavináč nebo filé. K rybě býval bramborový salát. Často se jedl jablkový závin – štrůdl. Výjimečně se vařil puding.
K pití se podával čaj, ale také hodně kakao, čokoláda nebo bílá káva.
Skladbu jídelníčku někdy ovlivňovaly dívky, které se do rodin přivdaly z jiných krajů. Rozdíly byly tehdy i na relativně malém území. Např. klobásy se na Libáňsku běžně nejedly poměrně dlouho (výjimku tvoří rodiny řezníků a větších sedláků), ale v okolí Dolního Bousova a Sobotky tvořily pevnou součást vánočního jídelníčku. Po večeři také obcházeli vesnice koledníci – lidé z chudých rodin. Zpívali Narodil se Kristus Pán a dostali vždy něco od večeře.
Štědrý večer pokračoval u stromečku. Tam, kde se před večeří rozdávaly dárky, byly děti vyslány ven hledat zlaté prasátko. Mezitím rodiče přinesli ozdobený vánoční stromek do místnosti. Jinde se stromeček strojil až po večeři. Jeho "příchod" se ohlašoval zvoněním zvonečku, ale třeba u Keblů ve Starých Hradech se zvonilo vidličkou na talíř. Pan Joukl vzpomínal, že u nich si jeho dědeček přehodil přes hlavu bílou košili a dělal Ježíška, který přinesl dárky. Děti déle než dnes věřily, že stromeček a všechny dárky pocházejí od Ježíška.
Vánoční stromeček – borovička nebo smrček – byl zdoben jablky, ořechy balenými do staniolu, křížalami nebo sněhovými pusinkami navlečenými do řetězu. Honzíci se vyráběli tak, že se kostka cukru zabalila do staniolu. Mnoho ozdob vyráběly děti ve škole z papíru. Byly to řetězy a další vystřihované ozdobičky. Paní Másnicová vzpomíná, že na stromeček věšeli malé dřevěné figurky od truhláře pana Jůzy z Libáně. Málokde zdobili vánoční stromeček skleněnými ozdobami. Na vrchu nesměla chybět betlémská hvězda.
Pod stromečkem ležely dárky. Pamětníci se shodli na tom, že dárků bylo méně než dnes, ale radost z nich byla větší. Většinou to byly věci, které bylo nutné koupit – oblečení, boty, potřeby do školy. Jen někdy dostávaly děti hračky. Hodně se dávaly knihy. Větší dívky dostávaly věci do výbavy, učedníci v obchodech zástěru apod. Hračky bývaly dost často doma vyrobené nebo zděděné po příbuzných.
V místnosti nesměl chybět betlém. Pokud byl vyřezávaný, dědil se z generace na generaci a byl doplňován o další figurky. Ve většině rodin byly betlémy papírové, zasazené do mechu. Archy s figurkami prodávali kupci, doma se podlepily tvrdým kartonem a vystříhaly.
Důkaz o tom, že i v dnešní době vznikají betlémy, přinesla výstava na přelomu let 1992–1993 na zámku ve Starých Hradech. Svůj rozsáhlý betlém zde vystavoval pan František Vácha z Jaroměře – Ostrovců. Na betlému pracuje od roku 1989 a na výstavě obsahoval již 600 figurek. Podobně na výstavě v roce 1994 v jičínském muzeu byl instalován i betlém ing. Aloise Chalupy, našeho krajana z Dětenic. O další zajímavém krajovém betlému mi vyprávěl pan Libor Novotný z Libáně:
"V druhé polovině minulého století vyrobil pan Čeněk Novotný z Dětenic (dědeček Libora Novotného) pohyblivý betlém. Figurky i hybné ústrojí bylo ručně vyřezáno ze dřeva. Betlém byl dokonce ozvučen vánoční melodií a troubením ponocného.
Pan Josef Novotný (otec Libora Novotného) převezl betlém r. 1941 do svého fotoateliéru v Libáni. Celý ho opravil, instaloval elektrické osvětlení a dřevěný pohybový systém nahradil elektromotorkem. Po zrušení fotoateliéru putoval betlém na základě dohody do sboru Církve československé v Libáni. Tato práce se těšila velké pozornosti, ale když se modlitební síň malovala, byl betlém rozebrán a nešetrně vyhozen na uhlí. Dodnes se zachránilo jen torzo, hlavně zásluhou manželů Ouzkých. Tyto zbytky jsou opět umístěny v modlitební síni sboru."
Pohyblivý betlém Čeňka Novotného Foto: Josef Novotný
Samostatnou kapitolu představují vánoční zvyky. Můžeme je zhruba rozdělit do dvou skupin. Především mladá neprovdaná děvčata se snažila něco dozvědět o svém budoucím manželovi. Další lidé se snažili zjistit něco o počasí a o životě v příštím roce. Zvyky se velmi liší u lidí chudších a bohatších. Mnoho zvyků se provádělo stejně, ale třeba i v jedné vesnici mají různý výklad.
Ráno na Štědrý den hospodyně sypala slepicím zrno do obruče, aby nezanášely. Celý den nesmělo, jako na Nový rok, viset prádlo. Kdyby někdo něco rozbil, někdo blízký by zemřel.
Nejvíce zvyků se provádělo po večeři. V rozkrojeném jablku ze štědrovečerního stolu se zkoumal jadřinec. Když jádra tvořila hvězdičku, měl člověk dlouho žít; když symbolizovala křížek, měl do roka zemřít.
Nakrájel se chléb nebo vánočka a každý z rodiny si hlídal svůj kousek hozený na zem. Zavolali psa a čí kus si pes vybral nejdříve, ten nejdříve zemře. Rozlousklo se dvanáct ořechů, každý představoval jeden měsíc. Podle kvality jader se usuzovalo počasí v daném měsíci nebo také zdraví lidí v tom kterém měsíci narozených.
Za svatý obrázek se daly klasy obilí a doprostřed nůž. Která strana nože zreziví, o to obilí bude příští rok nouze.
Známým zvykem je také lití olova. To se ale na Libáňsku příliš nedělalo, ale přesto jsem se setkala s několika výklady. Jaký obrazec olovo ve vodě vytvořilo, s tím měl člověk v příštím roce něco společného. Dívky zkoumaly odlitek a hledaly v něm nějaký předmět. Ten měl totiž symbolizovat povolání budoucího manžela. Také začáteční písmeno jména chlapce mohl odlitek připomenout.
Zvykem, který se traduje dodnes, je pouštění svíčiček ve skořápkách od ořechů na vodě v umyvadle. Výklady se opět liší: Komu se svíčka nejdříve potopí, brzy zemře. Pokud bude svíčka dlouho stát uprostřed, zdraví toho, kdo ji pustil, je pevné. Komu se svíčka držela u kraje umyvadla, zůstane doma. Komu vyplula doprostřed, odejde z domu, popřípadě mladá dívka se vdá. Dívky si označily lodičky jmény chlapců a pozorovaly, se kterým se jejich lodička srazí – toho si vezmou. Majitel lodičky, která doplula nejdál, měl před sebou dlouhý život.
Dívky také počítaly polínka u kamen. Sudý počet znamenal, že se vdají. Jiný výklad byl: sudý počet polínek – budoucí manžel bude mládenec; lichý počet – dívka si vezme vdovce.
Také se házelo botou přes hlavu. Když bota po dopadu ukazovala špičkou ven, dívka se do roka vdala, nebo toho, kdo ji hodil, čekala dlouhá cesta. Špička směřující po dopadu do místnosti značila, že ten, kdo botu hodil, zůstane doma.
Při loupání jablka ze štědrovečerního stolu se nechávala slupka celá. Potom se hodila na zem a měla představovat začáteční písmeno jména chlapce.
V Sedlištích se po štědrovečerní večeři chodily dívky dívat do studánky, jestli tam neuvidí obraz svého milého. A tak chlapci jim prý nahlíželi přes rameno.
Známý zvyk je klepání bezem. Tam, kde šeřík neměli, chodily dívky klepat plotem. Při tom odříkávaly říkanku, u níž jsem se setkala s několika verzemi:
Ach, co jsem se já natěšil … a Z valašské chaloupky zasněžené. Uvedu jejich plný text:
|
Z valašské chaloupky zasněžené táhlo mne srdéčko roztoužené přes hory, přes doly, přes lesíčky k tobě, můj Ježíšku, před jesličky. |
Za mnou jsou králové v perlách, zlatě, jdou, božské děťátko, patřit na Tě, s komonstvem jedou sem, se soumary, královské pro Tebe vezou dary. |
|
Ach, co jsem se já natěšil na ten boží štědrej večír, že se najím štědrovnic, neužil jsem z toho nic!
Poslala mne moje žena
Kvasnice byly zkažené, |
Pro mouku až do Vrchlabí, tam však mlely jenom báby, tak jsem musel do Hořic, aby toho bylo víc.
Pro hrozinky do Turnova,
Já ubohý neměl rady, |
Hodně se koledy zpívaly i ve škole, zvláště když v Libáni učil zpěv pan učitel Vojtěch Španihel (jak vzpomíná paní Jarmila Havelková-Kyzivátová).
Slavné půlnoční mše byly v Libáni za kapelníka Václava Kyziváta. Již od půl dvanácté se v kostele zpívaly koledy. O oblíbenosti svědčí i skutečnost, že sem chodívali i příslušníci církve československé, která měla půlnoční již v 9 hodin.
Podobně tomu bývalo v Bystřici a v dalších vesnicích.
Dle vyprávění paní Chaloupkové cestou z půlnoční hospodáři určovali podle počasí a hvězd výnosy v příštím roce. Když svítil měsíc, měly být příští rok plné sýpky. Když bylo hodně sněhu, měla být dobrá úroda. Říkalo se: Bílé vánoce – zelené velikonoce.
A nastal Hod boží vánoční – 25. prosince. Staré úsloví Na boží narození – o bleší převalení připomínalo, že den se začíná pomalu prodlužovat. Ráno se sklidil štědrovečerní stůl a šlo se opět do kostela. Chlapci měli v kapsách lístečky se jmény známých dívek a při pozdvihování jeden vytáhli. Tu dívku si měli vzít za ženu. Přes den se nepracovalo, k obědu byla husa, někde i krocan. Hodně se chodilo po návštěvách.
Od 25. prosince do 5. ledna bylo nutno sledovat počasí. Každý den určoval, jak bude v jednotlivých měsících.
Na svátek sv. Štěpána 26. prosince děti koledovaly. Obešly celou vesnici a zpívaly: Koleda, koleda, Štěpáne! Dostávaly cukroví, ovoce a někde i peníze. Starší lidé navštívili mši a stejně jako na Boží hod se chodilo na návštěvy. Večer bývala taneční zábava. Paní Hubálovská vzpomíná, že na Štěpána hrávali i ochotnická divadelní představení, nebyly to ale hry s vánoční tématikou.
Na Štěpána mívaly volno i služky a také celoroční služba v tento den skončila.
Po svátku sv. Štěpána se život vrátil na několik dní do normálních kolejí, až přišel Silvestr. Ovšem na venkově v chudších rodinách se tento den nijak neslavil. Jen byla lepší večeře a říkalo se, že se bude prát starý rok s novým. V Libáni chodila většina lidí večer do hospody nebo na taneční zábavu. V kostele pan farář četl, kdo se za rok narodil a kdo zemřel.
Na Nový rok se šlo ráno do kostela a při této příležitosti si lidé oblékali nové věci. Cestou si navzájem přáli mnoho štěstí. K obědu bývaly vepřové řízky, knedlo-vepřo-zelo, nebo někde i ryba, ale hlavně nesměl být žádný pták, nic pernatého, aby neuletělo štěstí. Na Sobotecku se jedla čočka, aby se lidí držely peníze – na Libáňsku se jen výjimečně vařila čočková polévka.
Říkalo se: Jak na Nový rok, tak po celý rok – a také: Na Nový rok o slepičí krok. To znamenalo, že den se od 25. prosince opět o něco prodloužil.
V předvečer svátku sv. Tří králů se někde lilo olovo a z výsledku dívky určovaly povolání budoucího manžela. Stejně tak se někde až v tento den pouštěly po umyvadle skořápky se svíčkami jako jinde o Štědrém večeru. Protože si tento tříkrálový termín obou zvyků pamatovaly paní Toboříková ze Sedlišť a paní Kmínková ze Starých Hradů, které již zemřely, je možné, že ve starší době, kdy lidé měli víc volného času, byly vánoční zvyky rozloženy do delšího období a později se koncentrovaly do štědrého večera.
Na Tři krále – 6. ledna – chodili po vesnicích kluci v trojicích a byli oblečeni za tyto dávné monarchy. Byli to Kašpar, Melichar a černý Baltazar. Někdy bývalo takových trojic na jedné vsi víc a předháněly se, kdo kam dřív půjde. Zpívali My tři králové jdeme k vám … a psali na dveře křídou K + M + B a příslušný letopočet. Opět dostávali cukroví, ovoce a drobné peníze.
Tímto svátkem prakticky končilo vánoční období a po Třech králích se už zase šlo do školy. Jen stromeček většinou zůstával až do Hromnic – do 2. února.
Popsala jsem tedy, jak se slavilo období od 30. listopadu do 6. ledna na Libáňsku přibližně v letech 1900–1940. Čerpala jsem ze vzpomínek lidí, kteří zde v té době většinou jako děti žili – na statku, v menším hospodářství, v městském odchodě i v chudších poměrech. Pozorovala jsem i rozdíly mezi Libání a okolními vesnicemi. Zdá se mi však, že v té době měli k sobě lidi blíž, nespěchalo se tolik, uměli se zastavit, zavzpomínat si, pěstovat hezké lidové zvyky. Byla bych ráda, kdyby tato práce přinesla dobrou pohodu všem, kdo ji budou číst, a kdyby se alespoň některé ty krásné zvyky zase vrátily do povědomí lidí na Libáňsku. Pokud byste mohli mou práci doplnit, upřesnit nebo opravit, napište mi, prosím.
Seznam pamětníků, jejichž údajů jsem využila:
1 – Bobková -Kelbichová Marie, Važice; mlynářka, později v zemědělství; narozena 1920, Hřmenín
1 – Čapková-Vacková Emílie, Sedliště; dělnice narozena 1928, Sedliště
2 – Havelková-Kyzivátová Jarmila, Praha; učitelka; narozena 1933, Bystřice
1 – Hlubuček František, Libáň; lesník; narozen 1920, Zliv
1 – Hlubučková-Kopecká Liběna, Libáň; pracovnice opravny televizorů; narozena 1923, Libáň
3 – Hoferiková-Keblová Marie, Sobotka; zdravotní sestra; narozena 1940, Staré Hrady
1 – Horáčková-Linhartová Helena, Sedliště; prodavačka; narozena 1921, Sedliště
1 – Hubálovská Anna, Chyjice; učitelka; narozena 1910, Chyjice
1 – Chaloupková Marie, Važice; v zemědělství; narozena 1914, Važice
2 – Joukl Jan, Staré Hrady, zedník; narozen 1903, Staré Hrady; zemřel 1984
4 – Klápšťová Anna, Kruh; narozena 1892, Zliv; úmrtí se mi nepodařilo zjistit
2 – Kmínková-Jandová Anna, Staré Hrady; v zemědělství; narozena 1900, Staré Hrady; zemřela 1990
3 – Kůžel Jan, Opava; klarinetista Moravské filharmonie – Olomouc; narozen 1930, Sedliště
1 – Límanová-Havlová Věra, Libáň; učitelka; narozena 1924, Libáň
1 – Macek Josef, Sedliště; v zemědělství; narozen 1910, Zliv
1 – Macková-Horčičková Růžena, Sedliště; v zemědělství; narozena 1921, Sedliště
4 – Mařanová-Arnoldyová Hana, Litoměřice; narozena 1924, Libáň
2 – Mrákotová-Bernartová Marie, Praha; úřednice; narozena 1904, Rakov, později žila v Libáni; zemřela 1995
1 – Másnicová-Slavíková Vlasta, Staré Hrady; v zemědělství; narozena 1935, Staré Hrady
1 – Novotný Libor, Libáň; učitel; narozen 1926, Libáň
4 – Pluhař Josef, Bystřice; v zemědělství; narozen 1909, Bystřice
3 – Poláček Jan, Besigheim; elektrikář; narozen 1911, Staré Hrady
1 – Svobodová-Kotyková Vlasta, Libáň; úřednice narozena 1922, Libáň
2 – Toboříková-Špínová Františka, Sedliště; v zemědělství; narozena 1891, Sedliště; zemřela 1986
1 – Tuláček Ladislav, Staré Hrady; v zemědělství; narozen 1921, Staré Hrady
Vysvětlivky:
1 – záznam osobních rozhovorů
2 – literatura (články v tomto časopise)
3 – osobní korespondence
4 – archivní prameny Okresního muzea Jičín
Kromě pamětníků uvedených v seznamu děkuji za rady dr. Janu Šťovíčkovi z archivu Národního technického muzea v Praze; dr. Lubomíru Procházkovi ze Středočeského muzea v Roztokách u Prahy; dr. Dagmar Linkové z Okresního muzea v Jičíně; Mgr. Janu Hrdinovi z katedry archivnictví FF UK Praha a mým rodičům. Za recenzi práce děkuji Janu Sundermannovi z Hradce Králové.
Prameny
– Okresní muzeum v Jičíně: Národopisné dotazníky
– Literární archiv Památníku národního písemnictví, pracoviště Staré Hrady: osobní fond Marie Keblové
– Osobní korespondence s pamětníky a odborníky, záznamy rozhovorů s pamětníky a magnetofonové nahrávky rozhovorů
Literatura
– České vánoce. Uspořádal Josef Kuchynka. 5. svazek České besedy, sbírky programů pro oslavy a besídky. Nakladatelství Ant. Dědourek, Třebechovice pod Orebem
– E. B. /= Bílková Eva st. /: Viděli jsme betlém. Listy starohradské kroniky 16, 1993, č. 1, strana 3
– E. H. /= Horáčková Eva/: Štědrý den u Jouklů. Listy starohradské kroniky 2, 1979, č. 4, strana 50–51
– Frolec Václav a kolektiv: Vánoce v české kultuře. Praha, Vyšehrad 1988
– Fiedler Dušan: Lidové zvyky na Sobotecku kolem vánoc a Nového roku. Zpravodaj Šrámkovy Sobotky 7, 1970, č. 7–8, strana 58–59; č. 9, strana 69–72
– Havelková-Kyzivátová Jarmila: Vánoce, vánoce. Listy starohradské kroniky 12, 1989, č. 4, strana 86–88
– Horáčková Eva: Jak se u nás slavívaly vánoce (podle vzpomínek Františky Toboříkové a Anny Kmínkové). Listy starohradské kroniky 1, 1978, č. 3, strana 22–26
– Lachmanová Dagmar: Národopisný dotazník – týká se předvánočního a vánočního období. Listy starohradské kroniky 12, 1989, č. 4, strana 89–90
– Langhammerová Jiřina: České vánoce, katalog k výstavě. Vydalo Národní muzeum – Praha 1988
– Mrákotová Marie: Lidová koleda z doby kolem r. 1914. Listy starohradské kroniky 11, 1988, č. 4, strana 93–94
– Plicka Karel, Volf František, Svolinský Karel: Český rok v pohádkách, písních, hrách a tancích, říkadlech a hádankách. Zima. Odeon – Praha 1981
– Radujme se, veselme se … Sestavila Olga Štruncová. Albatros – Praha 1994
– Sk: Betlem s pohyblivými figurami. Nedělní České slovo, leden 1942
– Vaclík Vladimír: České betlémy. Integra–Praha 1994
Jako přílohu ke své práci uvádím vánoční verše dvou lidových autorů z Libáňska: Marie Keblové (1882–1959) ze Starých Hradů a Jaroslava Mouchy (1899–1993) z Bystřice. Jejich pozůstalosti jsou uloženy v Literárním archivu Památníku národního písemnictví na pracovišti ve Starých Hradech.
Pod vánočním stromem
Prožijme zas české vánoce
Ukloňme se dítěti, jež žije
v pastýřských obláčcích poezie
Ať v naší zemi žije bez konce
Přejme lidem Pokoj dobré vůle!
Ať se lidský Betlém projasní!
Ovečky kde vstoupí do básní
lidské srdce nezkamení v žule
Prožívejme věčná narození
Vzácnějšího nic na světě není
Z lásky jenom život vyrůstá
Pod zeleným stromem spojme ruce
a otevřme kráse celé srdce
koledou až vstoupí na ústa
Marie Keblová
Vánoce
Vánoce, vánoce,
překrásné svátky,
škoda, že trváte
čas jen tak krátký.
Krásné dny radostné
prchnou jak voda,
zůstaňte, vánoce,
bude vás škoda.
Ježíšek k nám přišel
Ježíšek malý přišel k nám z nebe:
"Děťátko zlaté, vítáme tebe!"
Přišel k nám, přišel, do naší země,
aby tu zasil pokoje sémě.
Matička svatá k srdci ho vine:
"Dej v světě pokoj, vše bude jiné.
Dej lidem lásku, moudrost a sílu,
požehnej vždycky dobrému dílu!"
Ježíšku zlatý, Ježíšku drahý,
chraň naši zemi, chraň naše prahy!
Rozsévat pokoj přišel jsi z nebe.
Ježíšku zlatý, vítáme Tebe!
Dne 8. prosince 1995 uplynulo 100 let od narození našeho tatínka Jaroslava Marka, mistra kominického v Libáni. Do té stovky mu chybělo jen 6 let.
Dětství neměl příliš lehké, protože brzy přišel o otce a žil se svojí matkou, která vedla kominickou živnost po svém manželovi. Tatínek rád vyprávěl své příhody z mládí ve Starohradské ulici, kdy jako kluci, ještě s panem Paličkou, rozbili flašinet a rodiče ho museli zaplatit. Také, jak tancovali besedu u Droznů na mlatě, kde bylo několik děvčat v rodině.
Rodinná tradice velela, aby i on se stal kominíkem. Vyučil se v roce 1912 ve Dvoře Králové a potom pracoval jako tovaryš v Albrechticích v Jizerských horách.
Když 1914 vypukla I. světová válka, musel narukovat do jičínských kasáren a koncem dubna 1915 opustil se svým regimentem Jičín. S těžkým srdcem odjížděl na frontu přes Moravu a Slovensko do Polska. Tam byl raněn v září 1915 a s průstřelem kolena byl dopraven do nemocnice v Bardějově, pak následoval Jedličkův ústav a lázně Teplice. Ještě několik let po válce nosil na noze kovovou konstrukci.
Jeho pevná vůle a důslednost při rehabilitaci ho vrátily zpět k jeho kominickému řemeslu. Převzal živnost od své matky a svůj obvod objížděl na kole. V roce 1936 si koupil motocykl a pak snadno zvládl celý obvod. Se svým dělníkem Jaroslavem Novákem jezdil až do Seletic, Ledců, Prodašic atd.
Měl rád své rodné město Libáň a jako člen jeho městské rady pomáhal ve všem, co se zde budovalo. Za protektorátu i po druhé světové válce byl členem městského zastupitelstva, ale po únoru 1948 byl odvolán spolu s panem Paličkou a panem Grünerem. Když mu v 50. letech byla zakázána živnost, musel vstoupit do komunálních služeb v Jičíně. Tam pracoval až do 75 let, aby dostal důchod 550 Kčs.
Dnes, když prohlížím jeho pozůstalost, obdivuji se mu, co všechno dokázal, jaké různé materiály, z kolika různých oblastí soustředil. Výstřižky z novin, které zachycují vše, co se ve městě stalo a co bylo o Libáni a okolních obcích napsáno z oblasti politiky, kultury i sportu. Vše měl příkladně uspořádáno, popsáno a nalepeno na arších. Libáňský fotograf, pan Novotný, mu předával všechny fotografie, které zachycovaly veškeré dění v Libáni – např. stavba sokolovny, konané výstavy, odhalení pomníku Mistra Jana Husa na náměstí. Tatínek je uspořádal, zdokumentoval a nalepil na tmavé čtvrtky. Kde na vše vyšetřil čas, když byl členem Hasičské jednoty, Sokola, div. spolku Bozděch. Byl okresním důvěrníkem strany Národně socialistické. S panem učitelem Vojtíškem pracoval v Muzejním spolku, byl členem filatelistů. Jeho velkou láskou však bylo kreslení. Kreslil již jako chlapec. Když byl na frontě, i tam kreslil pohledy a posílal je domů své matce. Při svých cestách za řemeslem často zastavoval a kreslil či maloval pomníky, křížky, lomenice, komíny, zajímavé stavby, chalupy, stromy. Jeho velkou láskou byly Staré Hrady. Každý host, který se u nás zastavil, byl také zaveden do polorozbořeného hradu, kde s velkou lítostí návštěvě líčíval, jak hrad původně vypadal, než zchátral.
Když pan učitel Holman s řadou obětavých lidí uváděl zámek do dnešní podoby, měl z toho tatínek velkou radost a pokud mu zdraví dovolilo, zašel se rád podívat, co nového bylo uděláno. Zvláště ho potěšilo, když v rekonstruovaných prostorách hradu byla uspořádána výstava jeho kreseb.
Ne každý prožije svůj život tak plně jako náš tatínek, na kterého s láskou vzpomínáme.
(16. 11. 1895–18. 3. 1969)
Ing. František Max na oslavě svých sedmdesátin v Libáni r. 1965
Po delší době jsme v sobotu dne 18. listopadu 1995 měli v Libáni příležitost zhlédnout v prostorách obecního úřadu výstavu obrazů. Konala se u příležitosti 100. výročí narození ing. arch. Františka Maxe – akademického malíře a libáňského rodáka. Slavností vernisáž byla v nové obřadní síni za hojné účasti veřejnosti. Po zahájení starostkou obce Miladou Zubatou vystoupil pan Ivan Wurm se vzpomínkou na svého strýce, dále pro mluvil ing. architekt Jiří Vorel. K hezké atmosféře vernisáže přispělo i vystoupení Libáňského pěveckého sboru pod vedením pana Josefa Kůty, který také recitoval báseň Jaroslava Mouchy věnovanou Františku Maxovi. Pobyt Fr. Maxe v Libáni byl též připomenut filmy natočenými panem I. Wurmem. Bylo velmi milé, zvláště pro starší účastníky vernisáže, vidět na plátně umělce, jak se štětci, barvami a paletou putuje po našem městě a okolí a zachycuje jeho atmosféru. Zastavení u naší "Borovičky" či výstava v základní škole, která se konala u příležitosti jeho 70. narozenin, byly další pěkné momenty filmu. A pak již bylo možné prohlížet desítky obrazů. Krajina Českého ráje, rodné Libáňsko a náměty z Prahy dominují. Barvy syté i chmurné, práce se špachtlí, známý osobitý styl umělcův. Scenérie z Libáňska, které Fr. Max zachytil, bychom již dnes nenašli. Stavení, malé domečky, staré uličky – to vše patří minulosti. O to jsou Maxovy obrazy cennější. Nelze též přehlédnout větší počet milých drobných perokreseb, které autor vytvářel k různým příležitostem. Mnohé z vystavených obrazů zdobí domácnosti Libáně a okolí, další jsou ze sbírek muzea v Jičíně a jiných institucí.
Po vernisáži následovala přednáška RNDr. V. Čecha Léčivá síla krystalů. Bylo to hezké zastavení a zamyšlení v dnešní uspěchané době.
Nechme rozeznít všechny zvony, zvony ve všech chrámech a modlitebnách v Libáni, ale i v okolních vískách a snad také na Svaté Hoře u Příbrami, nechme zaznít zvony v našich srdcích a s rozechvěním nechť usídlí se v nás láska.
Z Boží vůle odešel z pozemské pouti člověk nadevše vzácný, člověk ryzího charakteru a srdce, který miloval život, své bližní, svoji rodinu.
29. září, stojí napsáno v záhlaví smutečního oznámení "Z knihy Života vytrhl Osud poslední list". Pan učitel Miloslav Kynčl ve věku požehnaném 87 let došel cíle své pozemské pouti v Příbrami, kde dlel poslední 3 léta na odpočinku.
Ano, všechny stránky jeho knihy Života jsou do písmene popsány. Nelehkými životními cestami kráčel, provázen pevnou vírou v Boha, v úctě ke všem lidem, statečný a nepokořený.
Za všechny generace jeho žáků, zejména z libáňské školy, kde prakticky působil od roku 1946 až do svého odchodu na odpočinek, mu vzdávám tímto poslední díky, poslední sbohem. Nechť jeho ušlechtilý duch zůstává s námi. "Non est lugenda mors, quam immortalitas sequitur" (Smrt, po níž následuje nesmrtelnost, není třeba oplakávat – Cicero)
V Úněticích u Libáně se narodil 1. ledna 1878 Antonín Rejha. Vyučil se krejčím a jako krejčovský dělník se usadil roku 1895 v Liberci. Později se začal věnovat žurnalistice. V letech 1906–1911 byl s Josefem Václavíkem redaktorem anarchistického týdeníku Proletář. Po první světové válce se stal odpovědným redaktorem týdeníku Naše hory, oficiálního listu Československé strany socialistické. Působnost tohoto z nejvýznamnějších libereckých listů meziválečného období se vztahovala zprvu jen na město, ale od roku 1926 vznikem několika mutací i na okolní regiony (Turnovsko, Českodubsko, Semilsko, Jablonecko a Frýdlantsko).
Původně se Naše hory tiskly v knihtiskárně Jiránkově v Turnově, od roku 1921 v České knihtiskárně v Horním Růžodole u Liberce a od července 1936 v Semilech. Noviny obsahovaly pravidelné rubriky: Z našeho kraje, Hlídka mládeže, Sokolská hlídka, Kulturní hlídka, Hlídka železničních zřízenců, občas i další (Hlídka zdravotní, Záležitosti strany). Týdeník vycházel od 29. 8. 1919 do září 1938, po připojení Liberce a ostatních pohraničních oblastí k Německu zanikl.
Antonín Rejha byl odpovědným redaktorem tohoto listu od jeho vzniku až do roku 1937. V této době pracoval jako národně socialistický obvodový tajemník v Liberci. Po odchodu na odpočinek žil v Bakově nad Jizerou, kde 2. listopadu 1938 zemřel.
Jeho život a působení by stály za podrobnější zjištění a zhodnocení.
Jsem pravidelným odběratelem čtrnáctideníku Národní osvobození. Letos v 19. čísle z 19. září jsem si s velkým zájmem přečetl článek Jedeme do Anglie s podtitulkem Vzpomínky poručíka Stanislava Krause. Na dvou stránkách vzpomíná bývalý pan učitel libáňské školy, dnes plukovník ve výslužbě, na druhou světovou válku, kdy se zbraní v ruce bojoval aktivně za osvobození naší vlasti. Jeho vzpomínky na celou válečnou anabázi známe i z Listů starohradské kroniky a z dalších článků. V tomto se věnuje období bojů v Africe u Tobruku. Zvláště zajímavé jsou připomínky protiletadlových bojů. Naučil se ovládat protiletadlové kanóny Bofors tak dobře, že o nich učil i v plukovní škole.
K článku jsou připojeny tři dokumentární fotografie. Na jedné portrétní je pan učitel v uniformě, která mu moc sluší. Další dvě jsou z bojových postavení.
Jsme rádi, že jsme si mohli tento další článek pana učitele přečíst. A stejně tak jsme rádi, že často jezdí na kulturní akce do Starých Hradů spolu se svou paní. Přejeme jim oběma mnoho zdraví!
Tvrzi vládl schopný Arnošt
a tři syny vychoval.
Trámy spálil a z kamenů
gotickou tvrz zbudoval.
Další páni Smil a Pavel
rozhojnili panství směle,
Jan i Zdeněk, chytrý Straniš
vylepšili dílo skvělé.
Stál už opevněný zámek,
kostelík i zvonice.
Vzniklá obec Staré Hrady
mocná byla velice.
Panství podléhala Libáň,
Sedliště i Važice.
Rod Pruskovských ovládal již
v kraji mnohé vesnice.
Mlýny, Líčeň, Milkovice
Hřmenín, Střevač, Bystřice,
Kříženec, Běchary, Psinice,
Drahoráz, Zlív, Křešice.
Proslulostí pyšnily se
starohradské vinice,
cihelna i vápenice,
pivovar a pivnice.
Staré Hrady po staletí
svoji slávu šířily.
V dalších letech ale často
majitele měnily.
Těžké doby pak nastaly,
panství k zkáze kráčelo.
Zámek chátral, na opravy
mnoho peněz chybělo.
A když komunisti vládli?
V Jičíně se usnesli:
"Zbořit ruinu v Starých Hradech".
Tento ortel vynesli.
Starohradští řemesníci,
prostí lidé z okolí
pustili se do opravy.
Zbořit hrad – to nechtěli!
Pracovali po mnoho let
dílo se jim dařilo,
starohradské staré sídlo
novou slávou zářilo.
Sympatie vzácných lidí
z celé vlasti zámek sdílí.
Písmáci a vědátoři
v jeho komnatách teď sídlí.
Výstavní a koncertní sál
vítá často vzácné hosty.
Slávu tiskem ve světě šíří
naše Starohradské Listy.
Svobodné a suverénní
Staré Hrady opět jsou.
K cíli, jenž jsme stanovili,
samostatně, hrdě jdou.
– Dva rozsáhlé články o panu učiteli Vladimíru Holmanovi se objevily v poslední době. Prvý s názvem Splněný sen vyšel v časopise Krkonoše č. 10/95, je od Vladimíra Mikoláška a věnuje se obnově starohradského zámku. Druhý nazvala jeho autorka Dagmar Štětinová Dům pro tři, najdeme ho v Maximagazinu pro ženy č. 44/95 a je o současném životě rodiny pana učitele.
– Amerického historika Stanleye Winterse představuje prof. Jan Havránek v Dějinách a současnosti č. 5/95 a připomíná jeho vřelý vztah ke Starým Hradům.
– Účast Jiřího Dienstbiera na festivalu Jičín – město pohádky zaznamenala řada novin a časopisů; Pohádkové noviny a Zemědělské noviny 28. 9. přinesly navíc jeho fotografie s Evou a Jitkou Bílkovými ze Sedlišť, které o jeho návštěvě napsaly do Infora č. 11/95.
– Na přednášku prof. Roberta Kvačka o Karlu Čapkovi ve Starých Hradech upozornily Zprávy Společnosti bratří Čapků č. 38/95.
– Letošní kulturní sezónu na Starých Hradech zhodnotily Zemědělské noviny 24. 10. a Noviny Jičínska 31. 10.
– O starohradských výstavách psaly Český ráj 18. 10. (rodina Hlubučkova), Mladá fronta dnes 29. 8. (P. Piekar) a Noviny Jičínska 23. a 25. 9., Zemědělské noviny 20. 9. a Svobodné slovo 23. 9. (M. Pavlů).
– V dalším, již 8. ročníku sborníku Z Českého ráje a Podkrkonoší (SOKA Bystrá nad Jizerou 1995) najdeme mj. zprávu o činnosti LA PNP Staré Hrady v r. 1994, připomínku 70. narozenin našeho spolupracovníka O. Turčína s jeho bibliografií a řadu dalších studií, zpráv a recenzí z našeho regionu.
– Náš časopis, konkrétně článek Jany Hofmanové o Irmě Geisslové, zaznamenaly Literární noviny č. 46/95.
– Výstavu o Starých Hradech v jičínském muzeu pochválily Svobodné slovo 15. 11., Noviny Jičínska 15. a 21. 11. a Zemědělské noviny 17. 11.
– Recenze šestnáctého ročníku Listů starohradské kroniky (1993) od V. Wolfa je v Listech Katedry historie a Historického klubu pobočka – Hradec Králové č. 8/1995; o našem minulém čísle psal Václav Jenšovský v časopise Od Ještěda k Troskám č. 4/95.
Poslední letošní kulturní odpoledne se konalo na starohradském zámku 23. září. Ve výstavních prostorách gotické části zámku se představil svými plastikami a obrazy mladý liberecký tvůrce Milan Pavlů. Narodil se 16. 3. 1959 v Liberci, vystudoval stavební fakultu Českého vysokého učení technického v Praze a pod vlivem pražského výtvarného prostředí se věnuje od r. 1985 umělecké činnosti. Vytváří hlavně dřevěné plastiky a dotváří velké umění přírody. Vystavoval již v Jablonci n/N., v Liberci, v Mladé Boleslavi a na zámku Lemberku. Po vernisáži následoval v krbovém sále klavírní koncert pana Zdeňka Vinaře ze Dvora Králové n/L.
V pořadu Na nedělní vlně Hradce Králové, uvedeném na stanici Praha v neděli 22. října 1995, jsme vyslechli besedu P. Františka Lukeše a herců Josefa Somra a Josefa Vinkláře, která byla natočena rozhlasovými pracovníky na Starých Hradech 15. července 1995. Jejich moudrá slova bychom rádi slyšeli častěji.
Staré Hrady navštívili v podzimních měsících mj. bývalý ředitel Památníku národního písemnictví dr. Pravoslav Kneidl, vedoucí literárního oddělení Moravského zemského muzea v Brně dr. Jiří Hájek, redaktor Martin Šidlák ze Zemědělských novin, bádali zde paní Jelena Berkovská z Moskvy, známý bibliograf dr. Aleš Zach a historik dr. Bohdan Zilynskij.
Významným obohacením Literárního archivu Památníku národního písemnictví se stal osobní archiv spisovatelky dr. Marie Kubátové, který obsahuje dokumentaci celé její dosavadní rozsáhlé tvorby.
Sedlišťské posvícení oslavili místní hasiči tradiční taneční zábavou v kulturním sále ve Starých Hradech 11. listopadu. Hrál libáňský MAVIS.
Autobusové spojení je omezováno i na Libáňsku. Nejezdí některé spoje na Mladou Boleslav, do Kopidlna, na Markvartice a také sobotní a nedělní spojení do Jičína je minimální. A to je na tom náš okres ještě poměrně dobře, protože okresní shromáždění schválilo dopravcům celookresní dotaci a obce si s nimi nemusí sjednávat smlouvy samy (jen ve výjimečných případech na hluboko prodělečné spoje).
Blahopřejeme přátelům Starých Hradů: Svá významná životní jubilea oslavili v těchto dnech věrní přátelé Starých Hradů, spisovatel Adolf Branald (4. 10. se dožil 85 let), keramik a všeuměl Josef Bucek z Jičína (18. 10. mu bylo 65 let), básník Jiří Žáček (6. 11. se potkal s Abrahamem), herec Josef Vinklář (narodil se 14. 11. 1930) a PhDr. Maryna Krulichová z Literárního archivu Památníku národního písemnictví (snad se nebude zlobit, když prozradíme, že 15. 11. obdržela dort se dvěma pětkami). 65. narozeniny oslavily 24. 11. literární historička dr. Jaroslava Janáčková a 26. 11. spisovatelka Helena Lisická, záplavu blahopřání k padesátinám obdržela 29. 11. herečka Hana Maciuchová. Všem blahopřejeme a těšíme se na další setkání ve Starých Hradech.
Naši jubilanti: 80 let se dožila 14. 11. paní Františka Bělinová ze Sedlišť. 75 let bylo 18. 10. paní Marii Tuláčkové ze Starých Hradů. 70. narozeniny oslavila 4. 10. paní Anna Heršálková ze Starých Hradů. 60 let se dožili 27. 10. paní Irena Trnková, 26. 11. paní Vlasta Másnicová a 22. 12. pan Jan Popadič ze Starých Hradů. Všem srdečně blahopřejeme!
Kulturní kalendář: 1. 10. 1990 zemřel náš spolupracovník, básník Jiří M. Palát. 7. 10. 1990 zemřel básník Vilém Peča, který učil také v Psinicích. 15. 10. 1850 začala v Libáni působit pošta. 25. 10. 1870 se narodil Karel Vochoč průkopník turistiky na Libáňsku. 6. 11. 1990 zemřel truhlář Jan Trnka, obětavý pracovník při obnově starohradského zámku. 9. 11. 1980 zemřel starohradský rodák, významný chemik ing. František Kebl. 16. 11. 1895 se narodil malíř Libáňska ing. František Max. 30. 11. 1990 zemřela odborná pracovnice Literárního archívu ve Starých Hradech Ivana Macková. 8. 12. 1895 se narodil vlastivědný pracovník Libáňska, kominík Jaroslav Marek. 9. 12. 1990 zemřela hřmenínská učitelka a kronikářka Milada Karpašová. 16. 12. 1980 zemřela poslední majitelka starohradského panství hraběnka Marietta Thum-Taxisová. 29. 12. 1340 byla sepsána závěť pana Arnošta ze Staré, v níž jsou poprvé uvedena jména několika vesnic na Libáňsku.
Kulatá výročí roku 1995: Před 230 lety byla zhotovena krásná Kalvárie v Sedlištích. R. 1840 se poprvé hrálo v Libáni české ochotnické divadlo. V r. 1840 vznikl libáňský cukrovar. Kulatá výročí svého vzniku měly i libáňské spolky Šlik (1880), Lindner (1890) a Sportovní klub (1920).
Narození: Manželům Soně a Josefu Rohlíčkovým z Libáně (dříve ze Sedlišť) se narodila 31. 8. 1995 dcera Veronika. Blahopřejeme!
Úmrtí: 21. 10. zemřela ve věku 61 let paní Marie Hlaváčová ze Starých Hradů. 9. 10. zemřel v Pěnčíně sedlišťský rodák Jaroslav Svoboda ve věku 44 let.
Osvětová beseda Staré Hrady vás srdečně zve na výstavu uspořádanou ke stému výročí Národopisné výstavy v Praze. Zastoupeni budou:
| Jaroslav Marek | kresby a modely lidových staveb z Libáňska (expozice ke 100. výročí narození autora) |
| Vladimír Říha | betlém |
| Alois Chalupa | betlém |
| Zahradnická škola v Kopidlně | vánoční výzdoba |
Zahájení se koná v sobotu 16. 12. ve 14. 00 hodin na zámku ve výstavní síni v arkádách. Promluví PhDr. Lubomír Procházka CSc., ze Středočeského muzea v Roztokách u Prahy.
Vystoupí:
Pěvecký sbor základní školy v Libáni pod vedením Věry Stránské
žáci základní školy v Dětenicích pod vedením Mileny Bretové
Ve vitrínách na zámecké chodbě budou vystaveny originální fotografie z doby konání Národopisné výstavy v Praze roku 1895 ze sbírek Literárního archivu Památníku národního písemnictví
Výstava potrvá do 7. 1. 1996 a bude otevřena: pondělí – pátek 9–12 a 13–16 hod., v sobotu, neděli a ve svátcích 14–16 hod.