Zima na Libáňsku

Můj rodný kraj má v zimě bílé šaty
Běl jejich umí oči oslnit
I hvězdy u nás neztrácejí třpyt
Jiskří jak kordy v střetu kvarty

A Maxův mlýn? Ne, voda v něm již není
pod sekerami praskající led
Kdy sudy piva chladil naposled?
I lednice upadly v zapomnění

Však jaro, krásné jaro nemění se
a v bledulčiných hájích není krize
Že lásky nejsou jak kdys nesmělé?

Než probudí se stromy v jarní míze
zpěv pastýřů nám zahrá televize
Jen u Sedlišť se v mlýnech nemele…

Devadesátka se přeskakuje…

Nezávidím Ti, ale přeju! Moc přeju. Za všechnu krásu života, které ses poklonil, za osobní statečnost, s kterou jsi přelézal celá pohoří klacků nebo se brodil vodou kalnou i plnou bahna. A za to především, že v Tobě nikdy nezemřela víra v lidi, v sílu slova, v krásu duše.

Tvá studánka je stále plná, protože jen málo komu, jak říkal František Hrubín, se neztratí v písku lidské pouště.

Na shledanou na našem "zámku".

Tvůj JMP

Vážení čtenáři,

Musím vám také poděkovat za mnohé příspěvky. Často se v nich objevuje to, o čem nevíme, i to, co se nám z paměti dávno vytratilo. Je mou povinnosti poděkovat redakčnímu kroužku za jeho péči o časopis, upřímné díky patří i panu Slavíkovi, vedoucímu mnichovohradišťské tiskárny, který tak obětavě nám již po léta časopis tiskne, i všem ostatním pracovníkům.

Tedy ještě jednou: hodně zdraví a mnohá léta!

Vladimír Holman

Tři nedělní odpoledne

1. října byla otevřena poslední letošní výstava v malé výstavní síni v arkádách. Svou tvorbu zde představil jičínský rodák Josef Bucek (1930). Ve Starých Hradech již vystavoval v roce 1986 se Studiem 85, od té doby uspořádal několik výstav v Jičíně a okolí, ale také v Rakousku. Tentokrát ukázal výběr svých prací z osmdesátých let. Viděli jsme jeho keramiku v pestré škále jak volných figurálních a portrétních kompozic, tak i keramiku užitkovou, dále dřevěné plastiky, obrazy, studijní kresby a umělecky zpracované drahé kameny.

Náměty jeho děl postihují život v běžné každodennosti (Vítězný koš, Ráno ženy, Góóól), mnohé představují symbolicky lidské typy (Maska muže, Stařík z Arménie), jiné promlouvali srozumitelnými obrazy k tématu věčně platných lidských hodnot (Boj o život, Matka s děckem, Válečné memento).

Ve svém původním slově PhDr. Jiří Smolík charakterizoval umělecký profil Josefa Bucka "nespokojeností s dosaženým, úporným, neochabujícím hledáním sobě vlastního výrazu nejrůznějšími formami a technikami… Jako by se zalekl nebezpečí sklouznutí k rutině a stereotypu, obrací svůj zájem vždy po čase jiným, mnohdy značně odlišným směrem."

Na vernisáži zazněly v podání Julie Myškové a Josefa Hlaváče i verše Josefa Bucka. O vlastní literární tvorbu se pokouší již od jinošského věku, inspirován milostnou lyrikou Jaroslava Seiferta, s nímž si dopisoval a poznal ho i osobně. K poezii se vrací hlavně v těžkých chvílích života – jako většina z nás, ovšem na rozdíl od nás aktivně, jako tvůrce.

Nemám rád verš psaný do korzetu,
nemám rád nedopovězenou větu,
nemám rád krunýře a zákazy
a ani podbízivé obrazy.

Při vernisáži výstavy zazněly i svěží melodie a písně jedné z nejmladších pražských folkových skupin Fišle. Šest děvčátek strhlo svým výkonem návštěvníky k bouřlivému potlesku – a musela přidávat. Po vernisáži vystoupil Komorní pěvecký sbor z Jablonce nad Nisou s koncertním pořadem Hudba a poezie doby Kryštofa Haranta (pořad přibližujeme na jiném místě).

A nastal 15. říjen, den poslední letošní vernisáže. V gotických sálech se milovníkům umění představili Jiří Voves (1945) obrazy a kresbami a Mojmír Preclík (1931) plastikami. Jejich myšlenkový svět přiblížili účastníkům vernisáže dr. Jiří Šetlík a dr. Mojmír Horyna. Oba vyzvedli duchovní spřízněnost vystavujících umělců. "Odkrývání paměti věcí v proniku až do struktury jejich hmoty, naslouchání zde ukrytým poselstvím minulých dějů, setkání a životů jako zdrojů naší identity" (v díle Vovsově) koresponduje s přísnou kázní Preclíkovou, která "dává i nejdrobnějším jeho plastikám charakter monumentů, vstupujících do našeho prostoru jakoby z hlubin času." (M. Horyna). A J. Šetlík dodává: "Pomáhají nám osvobodit se od povrchních vjemů a soudů. Přivádějí nás k podstatnosti hodnot duchovního zření, jež nás činí lidmi. Navazují s námi dialog o nás samých i o skutečnosti, v níž žijeme."

Kulturní odpoledne potom pokračovalo v koncertním sále, kde houslový virtuóz Petr Messiereur za klavírního doprovodu Bohuslava Dvořáka přednesl Sonatu C moll Heinricha Franze Bibera z roku 1681 a člen pražského Divadla na Vinohradech Vlastimil Fišar četl z díla Stefana Andresa El Greco maluje velkého inkvizitora. Náročný pořad zaujal zcela zaplněný sál a byl důstojnou tečkou za letošní kulturní sezónou.

Výstavy trvaly až do 5. listopadu a po jejich uzavření můžeme konstatovat, že to byla množstvím pořadů (17 uměleckých a 2 dokumentární výstavy, 5 koncertů, 6 recitačních pořadů, 5 besed) i návštěvností (téměř 9 000 zájemců) zatím nejúspěšnější kulturní sezóna na zámku. Návštěvníci hodnotili i vysokou úroveň všech akcí a výběr i výkony umělců. Kéž bychom takto mohli končit i všechny další roky.

Eva Bílková – Jana Hofmanová

Pan Kryštof Harant – osobně

Takže: Kudy vede cesta k vzniku komorního souboru, který dokáže interpretovat renesanční hudbu v citlivé a působivé harmonii jako vy?

Už je to třikrát jeden rok, co jsem se začala poohlížet po typech lidí a jen pomalu jsme se hledali a ladili na společnou notu. Absolvovala jsem v oné době konzervatoř, obor sólový zpěv, a má původní představa posunula požadavky značně vysoko. Bylo třeba si uvědomit, že amatér i s výborným hlasem není profesionál, a že je třeba podle toho zformovat i přání.

Řekl bych, že to, co jsme slyšeli na zámku v krbovém sále potvrdilo závěr šťastného záměru.

Snad to tak lze říci, protože program s názvem "Kryštof Harant z Polžic, Bezdružic a na Pecce a jeho doba", jsme studovali pro koncert na Starých Hradech. To je náročná hudba: motivy i melodiemi. Jde převážné o madrigaly, chansony a moteta, zahrnující období renesance, tedy 15. a 16. století.

Takže nešlo jenom o české autory?

Ne. Nejpočetněji, třemi autory bylo zastoupeno Nizozemí, Itálie například Monteverdim a Gastoldim, Německo dvěma autory, stejně jako Francie, Španělsko Juanem de Encinou, renesanční Anglie Dowlandem a Byrdem.

Takže už víme, že vznik vokálního oktetu byla doba hledání a nadšené práce všech osmi interpretů. Ale vy jste si práci ještě ztížila.

Myslíte tím, že je to v podstatě hudba bez) dirigenta? Ale tak tomu bylo i v minulosti při vzniku písní. To jenom zvyšuje důraz na náročnost každého zpěváka, což pro amatéra není jednoduché. Ne chladný akademismus, ale živá, vše přetrvávající hudba, umocněná i poezií a výtvarným uměním. Hudba renesance je průzračná, i na nás působí jako balzám.

Neměli jste pocit, že stejně působila na pozorně zaujaté návštěvníky?

Cítili jsme to tak všichni a to je důležité: Zájem a proto i kontakt s posluchači nesmírně pomáhá. Komorní historická hudba vyzní nejlépe v komorním prostředí umocněném i prostředím historickým. Byli jsme za pozvání velmi vděčni.

Teď snad hledat další zámek či hrad?

Potěšilo by nás to. Snad to vyjde.

A ještě: Jak navážete a čím na písňový recitál tak vysoké úrovně?

Nechci toto zajímavé a inspirativní období opustit, ale chceme pokračovat nejdříve písněmi z období českého baroka, tedy 17. a 18. století.

-JMP-

Vánoce, vánoce

Vánoce, vánoce,
skoro-li budete –
jedněm pro radosti
druhým pro starosti…

V prosinci se uskutečnily také mnohé zabijačky, na něž se sjíždělo četné příbuzenstvo: Říkalo se: "Prase má dosti přátel".

V předvánoční čas jsme my mladí, hlavně děvčata, chodívali k bystřickému varhaníku panu Martínkovi, později k panu Horákovi. Nacvičovali jsme tu půlnoční mši a velkou mši vánoční na Hod boží. Krásné koledy jsme zpívali sborově (například Veselé vánoční hody; Narodil se Kristus Pán, veselme se), ale i sólově (Jak jsi krásné, Jezulátko; Chtíc aby spal), a pan varhaník nás doprovázel při zkouškách na harmoniu. Nechybělo ani vtipné vyprávění o tom, co se kde stalo – a také teplý čaj s cukrovím či buchtou přišly vhod.

Někteří z nás jsme chodili v době adventu několik: týdnů před vánocemi na roráty – ranní mše, a teprve z kostela se šlo do práce a do školy. Jak hřejivý byl pocit třebas jen z pohledu na plápolající svíčky, i když nohy zábly.

Vánočního cukroví se nepeklo mnoho jako v dnešní době – nebylo kakao a čokoláda, cukr byl v době války na lístky. Ale asi tři týdny před Štědrým dnem putovali sousedé a sousedky bližší i vzdálenější k Strakovům do posledního stavení v Bystřici směrem na Střevač. Proč? Hodná paní Straková uměla vytvořit výborné sněhové cukroví. Stačilo přinést vajíčko a cukr – a záhy jsme si odnášeli krásné bílé či bretonem obarvené věnečky a pusinky. Ty pak zdobily vánoční stromek v seknici, jak jsme říkali největší místnosti v baráku.

A byl tu Štědrý den – tajemný svátek. Co radosti přinášel i ve skromných podmínkách. Když jsme byli malí, stromek zdobili tajně rodiče a v podvečer šel otec "naproti Ježíškovi" a přinesl jej. Později, když jsme již nevěřili, že "chodí Jéžišek", rádi jsme stromek "ustrojily" jednoduchými ozdobami z korálků, jablky, ořechy ve staniolu, na špičce nesměla chybět betlémská hvězda. Stromek jsme zdobili také tak zvanými "honzíky" – to byly kostky cukru zabalené v papíru na koncích rozstříhaném. Krásu doplňovaly svíčky a někde i prskavky.

V poledne na Štědrý den se jedlo postní jídlo, například kyselo nebo brambory na loupačku s tvarohem. Večeře bylo též postní: Spařené makové buchtičky se sirobem sypané strouhaným perníkem, zvané peciválky. Poté se podával čaj a něco cukroví. Podle starého zvyku jsme se před slavnostní štědrovečerní večeří pomodlili a otec či maminka vzpomněli na ty, kteří nás opustili. Následovalo přání, abychom se za rok zase všichni ve zdraví sešli.

Po večeři zazvonil zvonek a na pořadu bylo rozdávání dárků. většinou jen po jednom pro každého. O to víc jsme se z nich radovali. Bývala to hadrová panenka, dřevěné vláčky, knížka o Kašpárkovi či o Spejblovi a Hurvínkovi. To bylo prima čteníčko, když nám maminka předčítala na dobrou noc.

A co další zvyky a obyčeje? Nechybělo házení bačkorou či pantoflem zády ke dveřím – špička měla prozradit, zda ten rok pobude dotyčný doma či půjde do světa. Také jsme pouštěli po vodě svíčky ve skořápkách od ořechů. Někdy se tavilo a lilo olovo a jaká podoba komu vyšla, s tím prý měl ten rok co činiti. Vzpomínám, že jsme také s kamarádkou Máňou Hlavatou šly jeden rok třásti bezem, říkajíce při tom verše: "Třesu, třesu bez, ozvi se mi pes, kde můj milý dnes…". Pejskové se však ozývali ze všech stran, takže ten rok nebyly vdavky na programu.

Hodiny Štědrého večera postoupily, a tu přicházeli koledníci. Rozhodně mezi nimi nechyběl ponocný pan Hlavatý s nůší: Nejdříve zatroubil a poté se jeho sytý hlas rozléhal známým zpěvem: "Narodil se Kristus Pán, veselme se…".. Všichni byli obdarováni ořechy, jablky, cukrovím a štědrovkou, jak se říkalo vánočce. To se mamince někdy nepovedla co do vzhledu, ale co do chuti byla vždy velmi dobrá a voněla. Vydržela až do Nového roku, pokud jsme ji do toho dne už nesnědli.

Když se přiblížila půlnoc svatvečeru, šlo se do bystřického kostela na půlnoční. Nejdříve jsme se šli podívat na jesličky s Jezulátkem. Měla jsem možnost vidět jesličky i jesle větší a honosnější v Římě, v Neapoli, v Kolíně nad Rýnem a jinde, ale ty v bystřickém kostelíku se mi přece jenom líbí nejvíce – jednoduché, prosté, s chvojím a svíčkami – asi proto, že připomínají bezstarostné dětství. Na půlnoční se lidé do kostela málem ani nevešli, ale slavná mše doprovázená varhanami byla slyšet i mimo. Obsah zpěvů a vzájemná přání nechávaly všem tušit tu krásnou pohodu a pokoj lidem dobré vůle.

Předvánočním časem žila i libáňská škola. Samozřejmě byl poznamenán zpěvem koled, které nás s velkou láskou učil pan učitel Vojtěch Španihel. Koledy pak zněly všude z různých tříd a také jsme si je zpívali cestou ze školy a doma. Kromě jiných se nám nejvíce líbila tato s pěknou melodií – a jejími slovy mohu své vzpomínání zakončit:

Z valašské chaloupky zasněžené
táhlo mne srdéčko roztoužené
přes hory, přes doly, přes lesíčky
k Tobě, můj Ježíšku, před jesličky…

Jarmila Havelková – Kyzivátová

Vážení přátelé,

Ve své odpovědi uveďte, prosím, své jméno a příjmení, rok narození, vzdělání, povolání dříve a nyní, obec, které se Vaše odpovědi týkají, od kdy v této obci bydlíte, případně ve kterých letech jste v obci bydlel(a). Vaše informace se budou týkat i různých časových období, proto prosím vždy uvádějte časové rozmezí, ke kterému se údaje vztahují.

Děkujeme.

Dagmar Lachmanová

Národopisný dotazník

1. O svátku sv. Martina peklo se, nebo dosud peče nějaké zvláštní pečivo? Jaké, pokud se již nepeče, uveďte, kdy se asi přestalo péci. Kromě názvu uveďte i z jakého těsta, příp. nakreslete tvar.

Souvisejí s tímto dnem u vás nějaké obyčeje?

2. Vztahovaly se nějaké zvyky a pověry ke svátku Ondřeje (30. listopadu)?

Jaké?

3. Chodily na den sv. Barbory nadělovat dárky dětem Barborky? Jak vypadaly, jaké dárky nadělovaly? Jaké zvyky a obyčeje se váží k tomuto dni?

4. Mikuláš – Peklo se zvláštní mikulášské pečivo? Z jakého těsta? Jakých tvarů? Jak bylo zdobeno? Jaké druhy pečiva pekli a prodávali pekaři, cukráři a perníkáři? Dělaly se figurky, případně jiné formy dárků (např. vrkoče, figurky z ovoce)? Z jakého? Komu byly určeny?

5. Konaly se nebo konají se u vás obchůzky Mikulášů – můžete je popsat a uvést, pokud se ještě konají, jaké jsou rozdíly dříve a nyní. Pokud zanikly, uveďte kdy. Co dříve naděloval mikulášský průvod a co nyní?

6. Konaly se obchůzky Lucek? Jak probíhaly a jak byly oblečeny? Kdy tyto obchůzky zanikly?

7. Vánoce – Který pokrm se jedl na Štědrý den a) ráno b) v poledne a proč? Uveďte, která jídla a nápoje byly součástí štědrovečerní večeře, jaký počet (proč?) a v jakém pořadí byla podávána?

Které pečivo se peklo na vánoce? Komu byl určeno?

Byly součástí štědrovečerních pokrmů a) med b) chléb c) houby d) luštěniny e) zelí f) brambory? Kdy a v jaké úpravě se podávaly? Jaký význam byl jim přikládán?

Od kdy a v jaké úpravě je součástí štědrovečerní večeře ryba? Jaké zvyky nebo pověry byly spojeny s přípravou a konzumováním vánočních jídel?

8. Jak se v současné době slaví Štědrý večer? Jak 1. svátek, 2. svátek vánoční (Štěpán). Které obyčeje se ještě udržují a které zanikly a asi kdy?

9. Od kdy se asi zdobí vánoční stromek, jaké ozdoby a z jakého materiálu se užívaly dříve? (uveďte asi kdy). Dávaly se dříve dárky pod stromek? Jaké? Komu?

10. Konaly se obchůzky maskovaných postav ve vánoční nebo novoroční dny, popřípadě s koledními obchůzkami? (např. masky pastýřů, řezníků, masky zvířat aj.)

11. V které dny chodili ve vaší obci koledníci? a) na Kateřinu b) na Lucii c) na Tomáše d) na Štědrý den e) na Mláďátka f) na Nový rok g) v jiný den (uveďte v který).

12. Udržují se v obci novoroční, vánoční a štěpánské koledy a kolední veršované vinše. Můžete je zaznamenat?

13. Jedlo se určité jídlo (nápoj) na Nový rok? Jaké a proč? (např. vepřové ucho, vepřový rypáček apod.)?

14. Jak se oslavoval Nový rok dříve a nyní?

15. Konaly se nebo ještě konají obchůzky na den Tří králů? Jak probíhaly, kdy zanikly?

Olga Bičišťová

Básník a učitel Vilém Peča

Narodil se jako osmé z deseti děti Františka Peči, obchodníka a později dlouholetého starosty města Sobotky, a Františky Pečové, rozené Novákové, jež byla dcerou Václava Nováka, majitele klempířské dílny v Sobotce. Z tohoto rodu se proslavili i jeho strýc Josef Vincenc Novák, mecenáš umění (známý je jeho portrét od Maxe Švabinského), jeho bratranec ing. Ladislav Novák, ministr průmyslu, spisovatel a dramatik (psal např. libreta k baletům Oskara Nedbala), jeho bratr JUDr. Václav Peča, generální ředitel banky Slavia a vysokoškolský pedagog a jeho synovec ing. Karel Smrž, filmový historik a teoretik.

Vilém Peča chodil v letech 1885–1890 do obecné školy v Sobotce, pak ho rodiče dali studovat na gymnázium do Jičína. Po roce se ale musel pro špatný zdravotní stav vrátit do Sobotky, kde potom vychodil v letech 1891–1894 právě založenou měšťanskou školu. Do Jičína se však vrátil a léta 1894–1898 strávil studiemi na tamním učitelském ústavu. Byl to výborný student, všechny třídy prošel s vyznamenáním.

Po studiích zahájil Vilém Peča svou učitelskou dráhu, která však byla velmi krátká. Ve školním roce 1898–1899 působil v Rožďalovicích, v roce 1899–1900 v Psinicích a od 1. září 1900 v Libošovicích. 7. října 1900 odešel Vilém Peča dobrovolně ze světa. Zřekl se života, který byl příslibem něčeho velkého, krásného – nejen pro něj, ale pro cely kraj a snad i pro celý národ.

Ten zapadlý kout vlastně ani není zvoničkou. Zvon tady čeká pod stříškou, ukrytý před nepohodou… Jako by čekal na svůj čas, kdy se opět rozezní. Stranou hlavních cest a všeho dění. A tak jsem u něho zůstal. Jak říkal Josef Sudek "cejtil jsem, že je to tady". Taky si myslím, že je tím nejlepším symbolem pro přicházející čas vánoc – a nadějí, se kterou vstupujeme do nového roku, v očekávání toho lepšího a příznivějšího…

Akad. mal. Miloš Petera k naší PF 1990 (na obálce).

Stanislav Kraus

Vzpomínky na válku

Dr. ing. Václav Jonáš

V letošním roce vzpomínáme devadesáté výročí narození dr. ing. Václava Jonáše, laureáta státní ceny Klementa Gottwalda.

Dr. Jonáš působil v Libáni jako vedoucí drožďárny, ve které i vědecky pracoval v oblasti mikrobiologie. Patřil mezi vědecké pracovníky, kteří již v létech před druhou světovou válkou prosazovali důsledně dodržování rovnováhy mezi industrializací země a podmínkami vyrovnaného života přírody.

Své technologické poznatky, jakož i vlastní práce v oboru výroby droždí a lihu zpracoval formou dvoudílné podrobné Technologie drožďárenství". Oba díly vydalo v roce 1950–1951 Vědecko-technické nakladatelství v Praze. Technologie doplnila tak citelnou mezeru v odborné literatuře o výrobě droždí a lihu.

V roce 1949 zveřejňuje v Masarykově akademii práce, ročník XXIII, obsáhlou zprávu: "Nové cesty ve výrobě bílkovin biologickou cestou". Zpráva podrobně pojednává o celkovém deficitu bílkovin ve světě, jak z hlediska tehdejší současnosti, tak i výhledově. Poukazuje na nutnost řešit nedostatek živočišných bílkovin biologickou cestou. V této práci se pojednává o výrobě těchto bílkovin, jak pro účely konzumní, tak i pro účely krmné. Jsou zhrnutím poznatků ze zdrožďování surovin a odpadních látek rozpuštěných v odpadních vodách.

Oblasti látek rozpuštěných či suspendovaných v odpadních vodách z potravinářských výrob věnoval dr. Jonáš mimořádnou po zornost. Ve svých začátcích vycházel z podmínek cukrovarnické a drožďárenské výroby v Libáni. Technologie zpracování řepy na cukr, jakož i zpracování melasy v drožďárně si vyžadovala jednak vydatný zdroj kvalitní vody a jednak produkovala množství odpadních vod, které znečišťovaly místní prostředí. První práce v oblasti čištění odpadních vod potravinářského průmyslu umělými biologickými způsoby byly uskutečněny ve vybudované čistírně odpadních vod v Libáni. Jednalo se vlastně o poloprovozní mikrobiologickou čistící stanici pro tyto vody. Tato stanice sloužila jako výzkumná a současně se podílela na zlepšování životních podmínek v potoce, ale i v okolí. O této, dnes nazývané "ekotechnologii" pojednává podrobně zpráva dr. Jonáše z r. 1954: "Čištění odpadních vod potravinářského průmyslu umělými biologickými způsoby".

Práce dr. Jonáše v oblasti čištění odpadních vod potravinářského průmyslu nalezly oprávněnou odezvu v celém Československu. Postupně se budovaly nové čistírny odpadních vod tohoto či modifikovaného typu vedle potravinářských závodů.

Činnost dr. ing. Václava Jonáše, který byl od roku 1950 ředitelem Výzkumného ústavu kvasné chemie v Praze, byla oceněna v roce 1952 Státní cenou Klementa Gottwalda. Cena mu byla udělena "Za vyřešení a uvedení do praxe biologického čištění odpadových vod některých oborů potravinářského průmyslu a za práce v oboru biologie a drožďárenství".

To je stručná charakteristika jeho práce i ocenění z laureátského dokumentu. Ovšem co všechno je skryto v této charakteristice, dovedou ocenit zejména Ti, kteří se obdobnou cestou vydali.

Své poznatky z oboru biologie publikoval v Biologických listech, kde např. v 1. čísle ročníku 25, zveřejňuje článek: "O životě v krystalické podobě" a ve stejném roce 1940 vydává i knižně "Fyzikální a chemické podmínky a příčiny života".

Publikace vyvolaly v odborných kruzích různé reakce. Tady je, ale na místě citovat Václava Jonáše? "Hledání nových zákonitostí, nových pravd, je těžkým posláním jedinců, k tomu předurčených. Předurčené ovládá síla, která pomíjí jejich osobní záliby, zájmy i prospěch. Tato síla je silnější než život sám. Hledači pravdy musí jíti za svým posláním, ať se stane cokoliv. Na své cestě se mohou mýlit, nikdy však nelhou".

Dr. ing. Václav Jonáš se narodil 28. 11. 1899 v Radimi u Kolína. V Kolíně vystudoval reálné gymnázium. Studium na gymnáziu musel přerušit a ukončit až po první světové válce. Tuto prožil spolu s milióny dalších v zákopech od svých 17-ti let. Vysokou školu technickou ukončil v Praze v roce 1924. Doktorát obhájil v oblasti mikrobiologických aplikací v průmyslu. V roce 1925 nastoupil jako chemik drožďárny v Libáni a později její vedoucí. Od r. 1950 vedl jako ředitel Výzkumný ústav kvasné chemie v Praze. Kolem roku 1960 odchází do důchodu. 7. března 1961 odešel nenávratně.

Jistě žije na Libáňsku ještě hodně lidí, kteří Dr. ing. Jonáše znali. Jistě většina jej poznala jako člověka pracovitého, ušlechtilého, velkorysého. Miloval práci, lidi, přírodu a život.

Dagmar Kosíková

Poslechněte mě, rodiče…

A tak si můžete o té dávné milenecké tragédii zazpívat i vy!

Jaroslav Matějů

1.
Poslechněte mě rodiče,
jenž máte upřímné srdce,
nemějte to dítkám za zlé,
neb se to v písni dozvíte.

2.
To v Bystřici u Libáně
jen se pomodlete za ně,
neb oni za to prosili,
když se se světem loučili.

3.
První Anna Kosinová
život sobě odejmula
skrz falešné sužování
jejího zamilování.

4.
Neboť měla slib učiněn,
a to s Františkem Bartoněm,
který měl živnost půllánskou
a patřil na Lhotu Zeleneckou.

5.
Tři léta se milovali,
aniž by lidé věděli,
nescházeli se však v noci,
neb byli oba sirotci.

6.
Anně matka předemřela,
malý podíl po ní měla,
otec se bál o ni zastat,
nechal ji maceše trestat.

7.
František Bartoň nežádal,
by ji otec věna přidal,
jenom prosil o svolení
k manželskému požehnání.

8.
To mu bylo odepřeno
a přísně mu zakázáno.
Anna byla potrestána.
Arseniku jest požila.

9.
Franc jak se o tom dozvěděl,
hned sám taky cestu věděl,
hned správu boží vykonal
a k smrti se připravoval.

10.
Šel na pohřeb své nevěstě,
když šli okolo po cestě,
vešel zase zpátky domů,
pustil do se střelnou ránu.

11.
Na stole však křídou napsal,
aby každý v knížce hledal,
tam že je to vše napsáno,
jak to asi v pravdě bylo.

12.
Když všechny odprošovali,
by se za ně pomodlili,
kryptu, pomník postavili,
do ní oba položili.

13.
Rodiče, příklad si vemte,
víckrát dítkám nezbraňujte,
zvláště při takovém stavu,
když můžou žít svorně spolu.

150 let železnice

Do našeho kraje vnikla železnice mnohem později. Až r. 1883 byl zahájen provoz trati Bakov-Dětenice Bakovačka, či intimněji bakovačička! Nesmíme si představovat, že to byla dráha luxusní. Sloužila hlavně přepravě nákladní. Osobní přeprava byla v době, kdy se každý krejcar třikrát obracel, popelkou. Vždyť ani důležité tratě nebyly nijak zvlášť vybaveny. Ještě r. 1912 došlo k maléru na hlavní trati u Chotěvova, kdy na pasažéra přišla náhlá příhoda břišní – a protože v celém vlaku nebyl záchod, doznal úhonu na zdraví i na svrškách. A železnice mu po dlouhém soudním jednání musela vyplatit značné odškodné.

Učitel a později školní inspektor Ferdinand Mačenka uveřejnil r. 1911 v Mladoboleslavských listech rozsáhlý fejeton "Sobotka" v němž při jízdě z Boleslavě vzpomněl i na stanou bakovačičku:

"Cesta k Dolnímu Bousovu uběhla dosti rychle. V Bousově překvapilo mne slušné nádraží a dosti úhledná staniční budova. Před dvaceti lety bylo v Bousově mnohem hůře. Jezdil tudy "vlaky", které svými rozviklanými, děravými vozy a trpasličí, ustaranou lokomotivou naháněly pasažérům husí kůži na těle.

Jel jsem tehdy do Sobotky k odvodu. Pršelo silně – byl nevlídný, studený den březnový. Ve voze všichni se třásli zimou. Nebohý konduktér krmil malá kamínka uhlím, ale my tři pasažéři (víc nás nebylo) mrzli, neboť do vagónu se drala zima asi dvaceti děrami. Dokonce na nás pršelo.

"No, už to nebude dlouho trvat", těšil nás konduktér.

A taky netrvalo. Na polovic cestě mezi Obrubcem a Bousovem vlak náhle zahvízdal, bolestně zahekal a – stanul. Byl konec jízdy!

"Co se stalo?" tážeme se ustrašeně.

"Teče voda přes trať", oznamuje truchlivým hlasem konduktér, "nutno vystoupit a místo ono přejít pěšky."

Dali jsme "s bohem" vlaku, konduktéra jsme potěšili ohlášením, že za dva dny pojedeme tudy zpátky – chuděrka, slzy mu skanuly na tvář. Celé dva dny bude jezdit sám a sám v rozviklaném, děravém voze…

Z nás tří, kteří jsme jeli lokálkou k odvodu, nevzali ni jednoho.

Plukovní lékař se na nás podíval útrpně, řka:

"Od čeho jste tak zbědovaní, jinoši?" " Jeli jsme lokálkou".

"Ach tak. Neschopni – odstoupit!"

A měli jsme po vojně.

Karel Samšiňák

Staré Hrady v tisku

– O kulturních pořadech na Starých Hradech referovaly Zprávy Společnosti bratří Čapků č. 15/1989 (Hovory s TGM) a Pochodeň a Předvoj 13.10. (pořad hudby a poezie z doby Kryštofa Haranta.)

– O výstavě obrazů Vladimíra Holmana v Třebihošti a v Bílé Třemešné psala Pochodeň 5. 10. a 13. 11. a Krkonošská pravda 2. 11.

– Článek a pověst o libáňském habru uveřejnily Zemědělské noviny 26. 10.

– Vystav na Starých Hradech si povšimly: Ateliér č. 13/89 (D. Havlíčková); Ateliér č. 17/89 (M. Jírovec); Mladá fronta 29. 8., Předvoj 1. 9., Ateliér č. 18/89, Zemědělské noviny 5. 9. a Pochodeň 11. 10. (J. Jíra – J. Klápště – V. Komárek); Pochodeň 31. 8., Lidová demokracie 2. a 7. 9., Rudé právo 4. a 9. 9. Mladá fronta 4. a 20. 9., Zemědělské noviny 4. 9., Tvorba 6. 9., Svobodné slovo 7. a 28. 9., Květy 14. 9. a Ateliér 19. 9. (Miroslav Barták); Pochodeň l. 9., Květy 14. a 28. 9., Rudé právo 19. 9., Ateliér 19. 9. a 3. 10. Mladá fronta 20. 9. a Svobodné slovo 28. 9. (M. O. a P. Hejných); Pochodeň 29. 9., 2. a 17. 10., Lidová demokracie 3. 10., Předvoj 6. 10., Zemědělské noviny 7. 10., Ateliér a Rudé právo 17. 10. (J. Bucek); Pochodeň 16. a 18. 10., Lidová demokracie, Mladá fronta a Svobodné slovo 16. 10., Zemědělské noviny 20. 10., Tvorba 25. 10., Ateliér 31. 10. a Předvoj 3. 11. (J. Voves a M. Preclík j. Celou výstavní sezónu zhodnotily Zemědělské noviny l.11., Pochodeň 9. 11. a Svobodné slovo 9. 11.

– O práci literárního archivu PNP ve Starých Hradech jsme se dočetli v Pochodni 1. 11. a ve sborníku Literární archív č. 17–18 z r. 1989.

– Stříbrný podvečer v obřadní síni ve Starých Hradech pochválil Předvoj 10. 11.

– Návštěvu Starých Hradů zaznamenal Předvoj 8. 9. (účastníci soutěže Svazu družstevních rolníků v technice dojení) a Průboj 3. 10. (esperantisté ze Železného Brodu).

– Křížovku s tajenkou "Staré Hrady" otisklo Svobodné slovo 15. 9.

– Fotografii nádvoří starohradského zámku jsme nalezli v Pochodni 16. 11.

Místo pozvánky

18. března bude zahájena na zámku Staré Hrady ve výstavní síni v arkádách výstava obrazů a kreseb Josef Machače z Libáně.

Drobné zprávy

Blahopřejeme přátelům Starých Hradů: Sedmdesátiny oslavilo v těchto dnech několik příznivců a podporovatelů starohradských kulturních akcí: 13. 10. divadelní teoretik univ. prof. dr. Jan Kopecký 25. 10. malíř, zasl. umělec Oldřich Oplt, 1. 11. člen činohry Národního divadla, zasl. umělec Radovan Lukavský a 19. 12. národní umělec Ota Sklenčka. 60 let se dožil 11. října grafik Josef Jíra z Malé Skály. Vše nejlepší do dalších let!

Na oslavách Dne kulturních pracovníků v SKP Jičín 26. října byl oceněn čestným uznáním za dlouholetou úspěšnou práci v kultuře Vladimír Holman.

Z významných návštěvníků Starých Hradů v posledních týdnech jmenujme alespoň členy Smetanova kvarteta zasl. umělce Antonína Kohouta a Lubomíra Kosteckého, violoncellistu prof. Miloše Sádlo, historiky umění dr. Františka Dvořáka a dr. Jaromíra Zeminu, národního umělce SSSR, sochaře Alexandra Děgtareva a sovětského bohemistu, docenta Moskevské státní univerzity Jevgenije Firsova. 12. září se seznámili se zámkem také zaměstnanci mnichovohradišťské tiskárny, kteří tisknou náš časopis.

Turistická sezóna na Starých Hradech byla letos velmi úspěšná. Od konce března do počátku listopadu navštívil zámek rekordní počet téměř 9 000 návštěvníků, což je o čtvrtinu více než loni. Provádění měli na starosti kromě některých členů Osvětové besedy opět mladí. Největší kus práce odvedl žák 7. třídy ZŠ Libáň Martin Heršálek. Výborně si vedli také Radka Hlavatá z Bystřice s Markétou Slavíkovou z Jičína, Jan Bílek ze Sobotky a Jana a Lenka Šilerovy z Býchor (Jana prováděla i německy, třeba je teprve v 6. třídě). Z "domácích" dále prováděli zkušení Eva Chmelíková, Ladislav Jaša, Marcela Klímová, Monika Knížková, Petra Pelcová, Anna Řeháčková, Vendulka Šupolová, Lenka Tykvová, Milan Vacek a Ivana Valentová. Ale osvědčili se nováčkové, např. bratři Josef a Norbert Belzové, Pavel a Petr Lambertové, Eva Bílková, Renata Hoření, Klára Jelínková a Martina Sedlatá. Všem srdečně děkujeme za provádění a prázdninách, o sobotách a nedělích, za pomoc při úklidu, při vernisážích, prostě za vše, co pro Staré Hrady letos udělali. Bez nich by to opravdu nešlo!

Spisovatel Adolf Branald věnoval do našeho archívu výstřižek z časopisu Osvěta č. 6/1906 o úmrtí herce Karla Poláka. Autorem nekrologu byl spisovatel Jan Ladecký. Děkujeme!

Starohradskou zámeckou galerii obohatili v poslední době Miloslav, Olga a Petr Hejných (plaketa, kresba a obraz), Jiří Voves (grafický list), Mojmír Preclík (plastika) a učitel Josef Kozák z Horního Bousova (grafika slovenské výtvarnice Květy Fulierové). Děkujeme.

Dvě výstavy obrazů a kreseb Vladimíra Holmana se uskutečnily v měsíci říjnu. První z nich byla uspořádána v Třebihošti, druhá v Bílé Třemešné. Této výstavy se svými dekoračními textiliemi účastnila také Dana Holmanová, jejíž práce vzbudily značný zájem.

Výstavu své nové tvorby uspořádala libáňská sochařka a členka rady naší OB Milada Zubatá ve dnech 8. 11.–14. 12. ve výstavní síni okresního muzea v Mladé Boleslavi. Spolu s ní vystavovali i sochařka Dagmar Štěpánková a keramik Jiří Ambrozek z Hořic, účastníci několika výstav na Starých Hradech. Verše Milady Zubaté recitoval na vernisáži Pavel Chalupa, zpíval Jiří Dědeček.

Z činnosti SSM Sedliště: 7. 10. spořádala ZO SSM besedu s prom. hist. Karolem Bílkem o minulosti Starých Hradů a okolí, na níž překvapil zájem přítomných členů o dějiny rodného kraje a mnoho dotazů. 13. 10. se konala v kulturním sále ve Starých Hradech taneční zábava, na níž hrála skupina Index.

Výroční schůze sedlišťských požárníků se konala 17. listopadu ve Starých Hradech za přítomnosti předsedy MNV J. Čubana a tajemníka OV ČSPO Friedla.

Sjezd školáků – šedesátníků. Jako již několikrát se náš ročník sešel i letos. Nu a kde jinde než u školy. Tentokrát to bylo setkání 7. října, byl to sjezd šedesátníků. Vítání bylo jako vždy radostné, ale i dojemné. Povídání a vzpomínkám není konce. Na školní léta, na mládí, na lumpárny, i když jsme to vše prožívali v těžké době válečné. Pochlubíme se svými vnoučaty, dozvíme se, co nového v Libáni a okolí. Nejsmutnější bývá vzpomínka na zesnulé učitele i spolužáky. Ale život jde dál a my si při dobrém pohoštění, veselé hudbě a zpěvu ještě rádi zatančíme. Škoda, že ti co jsou zdaleka, spěchají domů a že někteří z těch, kteří bydlí blízko – ani nepřijdou, Děkujeme všem, kteří se o toto setkání starají a již se těšíme na další. Milena Říhová-Šlamborová

Sjezd třídy spojený s návštěvou Starých Hradů měli 14. října i ti, kteří opouštěli libáňskou školu před 40 lety.

Kulturní kalendář: Roku 1574 byla Libáň povýšena na město. Roku 1584 zemřel stavebník starohradského zámku Jiří Pruskovský z Pruskova. Roku 1879 zakoupil obecní úřad Sedliště hasičskou stříkačku. Roku 1909 byl zbudován pomník Karla Havlíčka Borovského v Libáni. 7. 10. 1864 se narodil nár. umělec Josef Štefan Kubín, který pro své literární i národopisné práce získával podklady i v našem okolí. 27. 10. 1984 zemřel zedník Jan Joukl ze Starých Hradů a 4. 11. 1979 tesař František Macoun z Bačálek, kteří se dlouhá léta podíleli na obnově zámku. 1. 11. 1909 se narodil bojovník prati fašismu Miloš Krásný, rodově spjatý s Libáňskem. 30. 12. 1859 se narodil nár. umělec Josef Bohuslav Foerster, pocházející z osenického učitelského rodu. 2. 12.1984 zemřel MUDr. František Škobis z Libáně, spolupracovník našeho časopisu.

Renata Jílková ze Sedlišť se stala novou pokladní a členkou rady naší Osvětové besedy.

Adaptovaná budova zdravotního střediska v Libáni byla otevřena za přítomnosti předsedy ONV Miroslava Bartoně 14. října. Byla tak úspěšně zakončena několikaletá brigádnická práce občanů Libáně i širokého okolí, řízená obětavým stavbyvedoucím Janem Špínou.

Nová kovová autobusová čekárna byla 26. září umístěna na autobusové zastávce ve Starých Hradech pod zámkem.

Dlažba na mostě v Sedlištích byla zásluhou místních občanů brigádně opravena 15. září.,

Poslední letošní trampská brigáda na Starých Hradech se konala ve dnech 27. 29. října. Účastníci odstranili lešení u kaple a věnovali se rovněž údržbě zeleně.

Sňatky: 26. srpna byli ve Starých Hradech oddáni Marcela Davítková z Údrnic a Michal Popadič ze Starých Hradů. 11. listopadu byli ve starohradské obřadní síni oddáni Ivana Keblová ze Sedlišť a Milan Čipera z Kopidlna. Blahopřejeme.

Naši jubilanti: 80 let se dožil 23.11. pan František Čapek ze Sedlišť. 70 let oslavila 7. 12. paní Emilie Fidrichová ze Starých Hradů. 65 let bylo 21. 11. panu Josefu Bočkovi ze Sedlišť. Všem blahopřejeme!

Narození: dlouholetým příznivcům Starých Hradů manželům Marečkovým z Prahy se 6. 10. 1989 narodila dcera Magdalena. Blahopřejeme!

Úmrtí: 27. září zemřela v Praze ve věku 57 let sochařka Renata Oleríny, která v roce 1984 vystavovala ve Starých Hradech svou keramickou tvorbu. – A o necelý měsíc později, 25. října, zemřel v Praze ve věku 79 let pan Jaroslav Civín, který zde výstavu paní Oleríny zahajoval. Při svých studijních pobytech na zámku se zapojoval i do brigádnických prací a přičinil se o několik dalších starohradských výstav. – 7. 11. zemřel v Brně ve věku 67 let velký český básník Jan Skácel, jehož tvorba v podání Hany Kofránkové a Josefa Somra byla náplní prvomájového odpoledne na zámku v roce 1987 a jehož verše tu zaznívaly často při vernisážích. – 8. 11. zemřela v Praze ve věku 89 let obětavá jednatelka pražských "Turnováků", čtenářka našich Listů Štěpánka Horáková.

Úmrtí: 4. 11. zemřela paní Marie Dudisová ze Starých Hradů ve věku 83 let.

Redakční: Ještě jednou děkujeme všem čtenářům a spolupracovníkům za všechnu přízeň projevenou v letošním roce. Jak víte, většina novin a časopisů bude v příštím roce dražší. Náklady na tisk skutečně značně stouply, ale my se rozhodli ponechat celoroční předplatné v dosavadní výši 15 Kčs (včetně poštovného) – a doufáme, že nám opět sami podle svých možností pošlete připojenou složenkou předplatné zvýšené, aby nebylo nutno omezit rozsah časopisu. Děkujeme předem!