Logo L.S.K. 1983–96


Číslo 1Ročník XIII.Březen 1990


Naší osvětové besedě bylo 25 let

Kulturní život ve Starých Hradech oslavil v loňském roce v tichosti dvě kulatá výročí. V roce 1969 byla uzavřena smlouva MNV s PNP o pronájmu obnovených prostor zámku pro literární archív a začly se sem vozit první písemnosti. A snad uplynulo také čtvrt století od vzniku starohradské osvětové besedy. To "snad" má své oprávnění: když jsme pátrali po nejstarších zprávách o její existenci, došel pan učitel Holman ve vzpomínkách k roku 1964, kdy vznikl spojený MNV Staré Hrady-Sedliště a kdy snad také byla poprvé formálně ustavena místní OB. Její složení bylo prakticky totožné se složením školské, kulturní a sociální komise MNV, prostory pro svou činnost teprve postupně získávala při obnově zámku. Od roku 1969 jsou zachovány i písemné doklady o činnosti a rok od roku stoupá její aktivita.

O tom však dnes nechceme psát, o tom víte podrobně z informací v minulých ročnících LSK. Chceme spíš využít tohoto výročí k poděkování všem, kteří v naší OB pracovali a kteří jí pomáhají. Především těm z generace "zakladatelů" – Vladimíru Holmanovi, Vlastě Másnicové a dnes již zemřelým Vlastě Baldové a Václavu Mikoláškovi. A pak všem těm, kdo obětavě a bez nároku na odměnu pomáhají stále. Kromě členů OB to jsou především průvodci po našem zámku, jichž se vystřídalo už několik desítek, zvláště z řad žáků školy. Ti také, stejně jako trampové a další návštěvníci (zejména Sergej Roule z Prahy), se podílejí na přenášení židlí při pořadech na nádvoří a při úklidu. Vzpomínáme všech umělců, kteří svými výstavami a uměleckými pořady přispěli k dobré pověsti zámku a z nichž mnozí věnovali do našich sbírek svá díla nebo nám vytvořili novoročenky. Děkujeme přátelům z řad novinářů za propagaci zámku a dopisovatelům LSK za obětavou spolupráci. Je-li potřeba, pomohou při úpravě kulturního sálu svazáci a požárníci. Podle potřeby se nám dobře spolupracuje s některými pracovníky odboru kultury ONV, s Okresním kulturním střediskem, s okresním muzeem a galerií, s MNV a OB Libáň.

Přece jen si však nemůžeme dovolit nepoděkovat některým obětavým spolupracovníkům jmenovitě. Vždyť nikdo nenutí Martina Heršálka z Libáně, aby roznášel naše plakáty či Josefa Hlaváče z Jičína, aby nám plakáty maloval a rozvěšoval je po Jičíně. Nikdo nenařizuje Václavu Heřmanovi ze Semil či dr. Karlu Samšiňákovi ze Sobotky, aby nám zajišťovali výstavy a besedy, řídili je či stejně jako Zdeněk Mádl z Hradce Králové, Petr Heber z Jičína nebo Pfeifrovi ze Sobotky vozili naše tisky. V tomto ovšem suverénně vede Josef Slavík z mnichovohradišťské tiskárny, který nám vozí každé číslo časopisu. S technickými problémy se můžeme kdykoliv obrátit na Františka Svobodu ze Sedlišť.

Při vernisážích je neocenitelná pomoc Ladislava Tuláčka při úklidu, manželů Šilerových z Býchor při péči o umělce atd. Květiny pro umělce nám sami od sebe začali zajišťovat např. Ludmila Burešová a Milena Halová z Libáně či Josef Paur z Liberce. Fotografie z vernisáží nám zhotovili mj. Mirek Špína z Libáně, Jaroslav Najman z Mladé Boleslavi, Alena Ryšanová z Prahy, Věra Hrubá a Růžena Köttnerová z Brna a další.

Také výstřižkový archív o činnosti OB bychom neměli úplný, kdyby nebylo např. Josefa Bucka a Ivany Mackové z Jičína, Drahomíry Bílkové-Kyzivátové ze Sobotky, Elišky Janáskové a Ireny Škodové z Libáně, Františka Pultra z Prahy, Jiřího Tobiáše z Oldřichova, Vladimíra Wolfa z Trutnova atd.

O propagaci našeho časopisu pečuje např. Jana Šupolová ze Starých Hradů nebo Jarmila Urbanová z Libáně. Děkujeme při této příležitosti i těm, kdo se dlouhá léta staraly o roznášení časopisu po Starých Hradech a Sedlištích – Ludmile Keblové a Heleně Horáčkové. Soustavnou a nenápadnou práci dělají i Vlaďka Kánská s maminkou svou péčí o naši skříňku ve Starých Hradech.

Nezlobte se, že jsme dnes poděkovali jen některým z vás všech, kteří pomáháte. Ale to bychom zaplnili ještě několik stránek. Věříme, že nám svou přízeň zachováte i nadále a že se s vaší pomocí bude Osvětové besedě práce dařit i v budoucím období.

Eva Bílková, předsedkyně OB


Jak jsme zlobili

Na Starých Hradech působili odedávna lidé, kteří nadřízeným úřadům dělali potíže. Byl tam schopný místní národní výbor a jeho dlouholetý předseda Vladimír Holman o tom umí vypravovat. Vzpomíná třeba, jak ONV posílal ještě několik roků po smrti pana Běliny dotazník, kolik tento občan obhospodařuje půdy, a nebral na vědomí, že již zemřel. Zareagoval teprve na písemnou odpověď, že dotyčný obhospodařuje 2 x 1 metr na starohradském hřbitově …

Nejznámějším činem ale zůstává, že MNV nevzal na vědomí rozhodnutí rady ONV o demolici zámku a začal načerno s jeho záchranou. Teprve po několika letech, když se akce dařila, dostala "posvěcení shora". A jeden bývalý pracovník OV KSČ Vladimíru Holmanovi řekl: "My věděli, že s tím načerno začínáš, ale čekali jsme, jak to bude vypadat. Pak se rozhodne, jestli Tě vyznamenáme nebo zavřeme!" Naštěstí došlo k tomu vyznamenání.

Stavba úspěšně pokračovala a všeobecně je známo, jaký veliký podíl na jejím zdárném průběhu měli trampové. Jezdili sem několikrát ročně od roku 1980 k nelibosti některých úředních činitelů. Někdy jich bylo přes stovku, udělali spoustu té nejtěžší práce zdarma, sami si vždy platili cestu i jídlo, dokonce někdy jako vstupné na brigádu přinášeli cihly (muž dvě, žena jednu), vždy po nich zůstal vzorný pořádek. A přece se o nich mohlo psát jen stručně a nenápadně, museli vystupovat jako ochránci přírody. Mnohokrát byli kontrolováni, legitimováni – a když je jednou na nádvoří zámku budili příslušníci SNB z Kopidlna dosti neurvale, požádali jsme o pomoc náčelníka okresní správy SNB v Jičíně, tehdy majora Břetislava Bryxího. Ten s porozuměním vyslechl naše stížnosti – a od té doby měli trampové na Starých Hradech pokoj. A dokonce tu slavili několik svateb a v Bystřici křtili jednoho svého potomka … Některé výroky při večerních poseděních byli jen pro uši opravdových kamarádů – třeba reakce na to, když jeden tramp – novomanžel dostal darem několik svazků Sebraných spisů V. I. Lenina.

Na tomto místě musíme také konstatovat, že nad pobytem trampů na Starých Hradech držel ochrannou ruku i vedoucí tajemník OV KSČ Jičín ing. Stanislav Ludvík, který měl pochopení pro kulturu a pomohl Hradům i jindy. Ovšem ze své funkce byl brzy odvolán, pracoval pak na KV KSČ a zanedlouho zemřel. Charakteristické je, že týdeník OV KSČ Jičín Předvoj jeho úmrtí přešel mlčením.

Potíže byly i s prosazením některé umělecké výzdoby zámku či potom s jejím zachováním. Je nás několik pamětníků návštěvy místopředsedy KNV v Hradci Králové soudruha Pravdy ve svatební síni zámku, jejíž výzdobu odsoudil. Prý zde není jediný prvek socialistického realismu, plastika Vzlet do života mu připomínala choroše a i státní znak se mu kromě hvězdy jevil zdeformovaný a nevhodně umístěný. – Jindy mělo dojít k likvidaci Vrchlického pracovny, z níž měla být zřízena druhá čekárna pro svatebčany. V zadní stěně svatební síně měl být proražen spojovací vchod bez ohledu na to, že by se zničila dřevěná umělecká výzdoba stěny. Ještě že toto bourání nedovolil statik, neboť by se zřítila klenba.

A málokdo také ví, že krásnou kovanou kašnu na nádvoří, dílo prof. Josefa Císařovského a Václava Irmanova, máme na Starých Hradech díky Chartě 77. Kašnu totiž objednal Památník národního písemnictví do svého areálu na Strahově. Pak prof. Císařovský podepsal Chartu, kašna z tohoto důvodu na Strahov nesměla – a tak ji PNP věnoval na Staré Hrady jako projev díků za to, že na zámku našel asyl jeho literární archív.

K. B.


Co možná nevíte o práci naší OB

Nedávno se zmínila Pochodeň o potížích, které měla starohradská osvětová beseda s povolováním některých kulturních programů. Je to tak. Staré Hrady se skutečně stávaly během let dějištěm různých kulturních akcí, kde vystupovali a na něž se sjížděli mnozí z těch, které minulý režim neměl v lásce.

Začalo to již koncem sedmdesátých let. To měl v roce 1977 výstavu Jiřího Kalouska zahájit Miroslav Horníček nebo Jiřina Bohdalová. Na ONV však zakroutili hlavou. Ani jeden, ani druhý v jičínském okrese nesmějí vystupovat (třebaže jinde ano a třebaže tehdy vysílané Hovory H v televizi nešlo do okresu nepouštět). Nakonec Horníček přijel a naplněný krbový sál byl nadšen.

Stejné potíže měla na Jičínsku recitátorka Julie Charvátová. Jezdívala sem obětavě a často, ale protože recitovala na pohřbu českých obětí střelby polských vojáků v Jičíně počátkem září 1968, náhle o ní nikdo nevěděl. U nás přesto dojala svým uměním vděčné posluchače třikrát po roce 1978 – a přijížděl s ní i cestovatel Jiří Hanzelka.

Jezdila k nám a besedovala u nás i spisovatelka Marie Kubátová. Ta také směla a nesměla. V Praze jí normálně vycházely knížky, ale asi proto, že bydlela ve Vrchlabí, Východočeský kraj pro ni byl tabu … (A navíc nám s humorem líčila jak je na tom v rozhlase a v televizi – z nepochopitelných důvodů v jednom směli její hry uvádět a v druhém ne).

Vrcholem naší smělosti ovšem bylo, když na Staré Hrady začala jezdit Hana Kofránková. Paní Recitátorka, která zde již v roce 1979 uvedla pořad veršů Jaroslava Seiferta a v roce 1986 založila tradici prvomájových recitačních odpolední, když s Otou Sklenčkou – za přítomnosti básníkovy dcery – opět přednášela Seiferta. Po roce přidala s Josefem Somrem Jana Skácela …

Zaznívaly tu i verše Karla Šiktance v podání Josefa Kettnera, verše Jiřího M. Paláta a jiných autorů, kteří v té době nemohli publikovat.

Ale i mnohé výstavy se nelíbily a předsedkyně OB za ně musela přejímat "politickou odpovědnost". Tak již v osmdesátém roce tu vystavoval Milan Jankovič fotografie Bohumila Hrabala za spisovatelovy účasti. Ve čtyřiaosmdesátém tu byla hezká sešlost na vernisáži výstavy Aničky Poustové: spisovatelka Eda Kriseová, redaktoři "Literárek" Milan Jungmann a Jaroslav Šedivý aj. V následujícím roce jsme uspořádali výstavu Marie Fischerové-Kvěchové (co malovala baculaté děti a andělíčky v době krize) a Jiřího Suchého. Ten ji zahajoval v úterý, protože předtím měl šňůru programů na Moravě – zájezdy živily jeho soubor, když v Praze směl vystupovat jen zřídka. Přesto bylo nabito. Také výstava ke 100. výročí narození Anny Mackové připravena dr. Milošem Šejnem nezvýšila naši popularitu u úřadů stejně jako výstavy Aleny Kučerové a dalších moderních umělců. Připomínky byly často k náboženským motivům vystavených děl (např. Vojtěška Vlčková, Josef Jíra, Per Kavan, Josef V. Scheybal, Eva Tesařová) a k nesrozumitelnosti výstav nebo alespoň katalogů. Tak měl jičínský ONV připomínky ke katalogu Marie Fischerové-Kvěchové a nepovolil katalog výstavy Jiřího Vovsa a Mojmíra Preclíka (doslova: /Texty/ jsou nesrozumitelné pro širokou veřejnost a plánovaná výstava je jistě určena právě pro ni. Doporučujeme vám text přehodnotit. Tisk katalogu ve formě, jak jste nám ho předložili, ke schválení VčKNV nedoporučujeme.") A "nahoře" nebyli dobře zapsáni ani další vystavující: bodrý Vladimír Komárek, Jiří Škopek a mnozí jiní.

Během tohoto období jsme na zámku uvítali mnoho zajímavých osobností. Návštěvní kniha zámku o tom podává svědectví. Byl tu bývalý ministr sportu a mládeže Emanuel Bosák, bývalý ministr kultury Miroslav Galuška a jeho náměstek Jan Kopecký, jezdívali sem básníci Josef Brukner, Miroslav Červenka, Jindřich Hilčr, Miroslav Holub, Lenka Chytilová, Ivan Slavík, Jana Štroblová, spisovatelé Marta Kadlčíková, Jindřiška Smetanová a Marie Šedivá, historici Eva a Luboš Broklovi, Josef Hanzal, František Janáček, František Kutnar, Pavel Seifter a Rudolf Turek, diplomat Dobromil Ječný. V archívu bádali literární vědci Miroslav Drozda, Jaroslava Janáčková, Pavel Křivský, Jiří Opelík, Jiří Rambousek. Za písemnostmi Rudola Plajnera a Ivana Mikšoviče jezdili skauti, mnoho přijíždělo "váchalistů". Z výtvarných kritiků jsme rádi vítali Václava Heřmana, Jiřího Oliče, Jaromíra Zeminu atd. Hodně nám pomáhali novináři, zvláště Olga Šumberová a Jiří Rulf ze Zemědělských novin, Ladislav Tůma a Oldřich Doskočil ze Svobodného slova, Vladimír Sůva z Nových knih, Vladimír Mikolášek a mnoho dalších. Většina z jmenovaných se stala signatáři Několika vět.

Jezdívali sem i kněží. Paní Jiřina Straková zorganizovala návštěvu evangelických duchovních poděbradského seniorátu, paní Lukešová z Českého Dubu přivedla duchovní církve československé husitské z královovhradecké diecéze, návštěva římskokatolických a dalších kněží z okresu zorganizoval v rámci jejich schůze na ONV a následného zájezdu P. Imrich Solnica.

Nelze zapomenout ani na herce a zpěváky. Mnohé z předních činitelů "něžné" revoluce jsme opět znali již z Starých Hradů: Jiří Bartoška, Pavel Bobek, Jiří Dědeček, Jaromír Hanzlík, Daniela Kolářová, Radovan Lukavský, Ladislav Smoljak, Zdeněk Svěrák, Jiří Suchý a desítky jiných.

Zvláště jména Bartoška a Dědeček nám budou trvale připomínat loňský rok. Měli přijet na Hrady, což vzbudilo velkou aktivitu na odboru kultury ONV i jinde. Úřady nesly nelibě již uvedení Čapkových Hovorů s TGM, které tolik zaujaly v červenci v přednesu Vlastimila Fišara a Františka Skřípka. Jiří Bartoška však měl přijet 20. srpna! A Jiří Dědeček o 14 dní později. Oba jmenovitě uvedení na interním seznamu těch, kteří nesměli vystupovat. A tak po osobních jednáních jsme dostali písemně(!), že odbor kultury ONV jejich vystoupení "nedoporučuje" – a nakonec ústně, že dojde-li k nějaké "provokaci", bude to poslední kulturní pořad na Starých Hradech. A teď si představte přes 400 lidí (mezi nimi i několik příslušníků StB v civilu) 20. srpna na nádvoří zámku! Ale vše proběhlo dobře. Díky, členové školské a kulturní komise MNV za povolení (jmenovitě předsedkyně komise Zdeňka Hakenová, která povolení podepsala)! Díky, pane doktore Ludvíku Kundero, že jste skvěle hovořil a diplomaticky řídil besedu (ač jste se o tomto úkolu dozvěděl hodinu před jejím začátkem)! Díky, pane Jiří Adamíro, že jste nás nenechal na holičkách a dostavil jste se, i když ne zdráv! Díky, Josefe Jíro a Jaroslave Klápště, že jste tak hezky hovořili! A díky, Jiří Bartoško, že jste přijel, recitoval, besedoval – i když s ohledem na naši situaci ne tak, jak bychom společně chtěli. A vám všem (lépe řečeno: velké většině), kteří jste přišli, díky za účast. Bylo to nezapomenutelné odpoledne!

Stejně tak patří dík Jiřímu Dědečkovi, který zpíval a hrál své odvážné songy 3. září na nádvoří a pak ještě dlouho v užším kroužku posluchačů.

I Lubomíru Vraspírovi dík, že na jeho výzvu si plný sál zazpíval 25. 6. Masarykovu oblíbenou Teče voda, teče.

Tato loňská odpoledne vyvolávala vzpomínky na předchozí pořady Hany Kofránkové nebo třeba na besedu s Jiřím Žáčkem v roce 1987, kdy dostal také dotaz, zda Sovětský svaz je stále ještě náš vzor. Také jsme si připomínali besedu s Nepraktou – Jiří Wintrem a Miroslavem Švandrlíkem v roce 1984, kdy padl dotaz, zda vyjde ještě někdy ta knížka o těch vojácích za Čepičky – a autoři, aniž padl název Černí baroni – se usmívali a kroutili hlavou, že asi ne. Naštěstí se mýlili …

Nazlobili jsme se našich nadřízených moc. Musíme ale v zájmu spravedlnosti uznat, že dodatečné postihy vůči nám nikdy neuplatnili. Ani vůči Listům starohradské kroniky, kde provokovalo již první slovo titulu a kde jsme tiskli příspěvky Aleše Fetterse, Jiřího M. Paláta, Adolfa Branalda, Bohumila Hrabala, Milana Jankoviče, Vojtěcha Mencla a jiných v době, kdy nesměli publikovat. Objevilo se v nich i jméno dalšího libáňského chartisty prof. Miloše Hájka právě v roce, kdy byl mluvčím Charty. Ovšem občas to za nás odpovědný redaktor odnesl alespoň výtkou: třeba kdy jsme blahopřáli k narozeninám libáňskému děkanovi P. Imrichu Solnicovi nebo americkému historiku Stanley Wintersovi, či když jsme "propagovali" náboženství tím, že jsme oznámili konání sňatku Heleny Slavíkové a Jiřího Marečka v kapli, nebo sdělili v historickém článku, že sedlišťští hasiči chodívali koncem minulého století na církevní slavnosti.

Ale znovu opakujeme, co jsme již napsali výše: mocní k nám byli slušní. A někdy mnozí udělali víc, než museli. O ing. Stanislavu Ludvíkovi již byla řeč v jiném článku – a stejně tak oceňujeme odvahu redaktora Rudého práva dr. Františka Cingra, který vyzvedl ve svém článku v Rudém právu práci Karola Bílka již v roce 1979 přes varování, že jmenovaný je vyloučen z KSČ. Hodně nám pomáhali i pracovníci odboru kultury ONV Ota Sedláček, Pavel Hlaváč a Jana Benešová.

Neberte tento článek jako nějaké hrdinské vychloubání. Hrdinové jsme nebyli, naopak, dost často jsme měli strach, jak "to" dopadne. Ale měli jsme radost, že přibývá návštěvníků zámku, kteří sem rádi jezdívali za hodnotnými kulturními zážitky. Společně s nimi jsme se radovali z každého úspěšného pořadu a těšili se na další. A doufali v lepší časy!

Eva a Karol Bílkovi


Nebezpečný 150 let po narození

Asi nejznámějším starohradským rodákem je herec Karel Polák, který se tu narodil panskému bednáři v roce 1834. Proto jsme v roce 1984 chtěli uctít 150. výročí jeho narození odhalením pamětní desky. Osvětová beseda záměr schválila a sochařka Milada Zubatá desku vytvořila. Slavnostní proslov si připravil jeden z Polákových pokračovatelů, Jičíňák Zdeněk Řehoř, návštěvu přislíbil spisovatel Adolf Branald, který ve své knize My od divadla věnoval Polákovi celou jednu kapitolu; tu měla přednést recitátorka Hana Kofránková. Vše včetně desky jsme financovali z peněz Osvětové besedy, rozeslali jsme pozvánky s Polákovým portrétem od Franty Škody a těšili jsme se na neděli 8. července, kdy měla být deska odhalena.

Nebyla. Několik dní před slavností byli zástupci Osvětové besedy Vladimír Holman a Karol Bílek pozváni na MNV, kde již čekali zástupci ONV Jičín: místopředsedkyně soudružka J. Spoustová, vedoucí odboru kultury soudružka M. Kopánková a další. A už pršely z jejich úst výtky: Jak jste si mohli dovolit chtít odhalovat desku bez povolení ONV; o povolení se musí žádat tři roky dopředu atd. Nepomohlo ujišťování, že nejde o ilegální akci, že MNV i ONV byly informovány prostřednictvím zápisů ze schůzí OB nejméně půl roku dopředu (z čehož plyne, že zápisy vyžadovaly, ale nečetly) že jsme na nikom nechtěli ani korunu, že o povinnosti ohlašovat záměr osadit pamětní desku tři roky dopředu jsme nevěděli, že jde o kádrově čistého obrozence … Ne, ne, ne! Odhalení odvoláte "z technických důvodů", "s. Řehořka" (tak znali oficiální představitelé kultury Jičínska známého Jičíňáka) "odvolá MNV telegramem", "nepovolujeme ani náhradní besedu s ním, protože není v jednotném kulturním plánu".

Takže odhalení bylo dostupnými prostředky v okolí odvoláno, ale Zdeňku Řehořovi putoval kromě telegramu z MNV i náš vysvětlující dopis a žádost, aby přece jen přijel, neboť všichni zájemci o slavnost se o odvolání jistě nedozvěděli. A tak přijel a soukromě pobesedoval se skupinou přátel.

Desku jsme umístili ve vitrině v 1. patře zámku a návštěvníky jsme pravdivě informovali o jejím osudu. Kroutili hlavami o mnozí nahlas vyjadřovali své mínění …

Pak jsme napsali požadovanou úřední supliku a znovu jsme dokazovali "kádrovou nezávadnost" Polákovu. Ale až po půldruhém roce nám mohl inspektor Ota Sedláček s úsměvem sdělit, že desku můžeme osadit a odhalit. "Ale písemně to nedostanete", dodal.

A tak jsme "využili" osmdesátého výročí úmrtí Karla Poláka, znovu jsme pozvali Zdeňka Řehoře – a ten konečně mohl 25. května 1986 projev přednášet a desku odhalit. Takže teprve v roce 1986 přestal být Karel Polák soudobým kulturním mocipánům nebezpečný.

K.B.


O jedné utajené knížce

Někdy v roce 1985 dokončil jablonecký básník Jiří M. Palát sbírku básní Starohradská setkán. Věnoval ji svému milému zámku, kam rád jezdíval. Líbila se nám, a tak jsme se snažili, aby spatřila světlo světa. Nejsnadnější způsob byl vydat ji jako přílohu našeho časopisu – tak jako vyšla studie dr. Svatopluka Volfa o Karlu Polákovi, brožurka o dějinách Starých Hradů či a dějinách požárního sboru v Sedlištích nebo knížečka Starohradské pohádky.

Tentokráte to ale nějak nešlo a když se ani po půlroce nic nedělo, začali jsme hledat jiné možnosti. Sondovali jsme, zda by knížka nemohla vyjít nákladem naší Osvětové besedy "normálně". Dr. Milan Jankovič napsal doslov, malíř Vladimír Komárek věnoval šest obrázků, dr. Maryna Krulichová zpracovala požadovanou recenzi – a dílko putovalo na odbor kultury ONV Jičín. Ten ovšem neměl oprávnění povolovat knížky básní doprovázené navíc obrázky – a tak vše bylo posláno na KNV do Hradce Králové. I tam se sešly nějaké důvody, proč to nejde – takže další stanicí bylo krajské nakladatelství Kruh. A z Kruhu zpět.

Proč si tyto instituce rukopis přehazovaly jak "horký brambor"? Důvodů asi bylo víc: autor sbírky i autor doslovu nesměli v období "normalizace" publikovat a ani Vladimír Komárek nebyl na "vyšších místech" dobře zapsán. Navíc je ve sbírce i báseň věnovaná recitátorce Julii Charvátové, která na jičínském okrese také "nesměla". A tak se sbírka zas vrátila na Staré Hrady.

Pak ale věci vzaly rázný obrat. Postěžoval jsem si na smutný osud dílka vedoucímu mnichovohradišťské tiskárny Josefu Slavíkovi a ten začal jednat. Vymysleli jsme společně s ním vhodnou tiráž – a prakticky během několika dní knížka v roce 1986 vyšla jako náš soukromý tisk, který jsme zaplatili z odměny za vedení OB a ze svého. Autor, výtvarník ani další spolupracovníci samozřejmě honorář nedostali, na to jsme neměli.

A tak zásluhou Jiřího M. Paláta, akad. malíře Vladimíra Komárka, dr. Milana Jankoviče, Josefa Slavíka a dr. Maryny Krulichové byla naše regionální literatura obohacena o hezký svazek. Kdybyste knížečku chtěli mít ve své knihovně, napište nám, ještě pár výtisků máme.

Eva a Karol Bílkovi


Pomník Antonína Švehly, dlouholetého předsedy vlády ČSR a vůdce agrárního hnutí, stával v Sedlištích. Prosíme čtenáře – pamětníky, kteří nám mohou sdělit cokoliv o jeho vzniku i likvidaci, aby tak učinili na adresu naší redakce nebo přímo Karolu Bílkovi.


Rodný kraj

Josef Kozák


Činnost občanského výboru v Sedlišti za rok 1989

Spolu s dozorčím výborem Jednoty jsme se scházeli podle potřeby. Jako každý rok jsme provedli úpravu obce před oslavami 1. máje. Dokončili jsme omítku čekárny, upravili záhony růží v parcích. Pravidelně je vysekávána tráva na těchto zelených prostorách. Byl postaven plot na dětském hřišti a rozhrnut štěrk před prodejnou. V podzimních měsících členové ČSPO přeložili dlažbu na mostě. Na všech těchto akcích bylo odpracováno 198 brigádnických hodin.

14. dubna proběhly i v naší obci doplňující volby poslance do MNV. Do této funkce jsme zvolili pana Stoklasu. Dále v cyklu "Beseda s rodákem" jsme tentokrát pozvali muzikanta a skladatele Oldřicha Kužela. V besedě pod názvem Hudba – můj život, vyprávěl o svých začátcích ve vojenských hudebních školách v Čechách i na Slovensku. Hovořil zde také o významných hudebních učitelích – dirigentech, jako např. H. Slukovi, R. Urbancovi, J. Pravečkovi, V. Mikuláštíkovi. Tito lidé ho postupně dovedli až na dráhu skladatelskou. Poutavému vyprávění i hudebním ukázkám z jeho tvorby naslouchalo přes 40 občanů místních i z okolí.

Jako každým rokem, i vloni jsme se sešli 4. května u pomníku padlých, abychom uctili památku občanů, kteří položili životy v bojích I. i II. světové války.

O pouti, první červencovou neděli, uspořádal SSM spolu s DV Jednoty dětský den. Na podzim byla uspořádána pro naše nejmenší spoluobčany ze Sedlišť i ze Starých Hradů Mikulášská besídka s nadílkou za účasti čertů a Mikuláše. Dále svazáci měli tři taneční zábavy, besedu o Starých Hradech a pomáhali na zámku.

Děti se scházejí pravidelně každý týden v místnosti SSM. Pod vedením M. Svobodové tvoří z různých materiálů hračky nebo chodí do přírody na procházky. Také pravidelně obměňují svoji nástěnku.

Členové ČSPO, kromě toho, že se zúčastňují brigád na úpravu obce, provedli sběr starého železa, pomáhají při sklizni sena a obilí. V okrskové soutěži požárních družstev, která se konala ve Zlivi, obsadili 4. místo. V lednu uspořádali ve Starých Hradech požárnický ples. K tanci a poslechu hrála skupina Experiment. Tento ples se pravidelně těší velké účasti návštěvníků.

Členka SPOZ paní Vlasta Keblová vykonává v obci významnou činnost. Navštěvuje občany při jejich životních jubileích a předává jim věcné dary. Zve rodiče s novorozeňaty na vítání občánků do obřadní síně na MNV v Libáni. Zve a doprovází důchodce na estrádu do kulturního domu do Libáně. Členky DV se také podílejí na úpravách obce a mimo to dohlížejí na bezchybný chod a zásobování prodejny.

Z tohoto výčtu činností by se dalo říci, že nám jde vše bez problémů. Jsou to akce, na které stačíme a dokážeme udělat sami. Jsou však akce, které nejsou našich silách, které vyžadují větší část finančních prostředků. Akce, o které se neustále mluví a píše mnoho let, je oprava místních komunikací. Neustálé navážení materiálu (zejména sypkého), na cesty s více jak 10% stoupáním nemá smysl. Dále se jedná o modernizaci interiéru prodejny, o opravu budovy OV.

Doufáme, že i tyto požadavky budou v brzké době vyřešeny. Byl by tím vykonán velký skutek ke spokojenosti všech občanů.

Víte, že koncem loňského roku žilo ve Starých Hradech 163 obyvatelů a v Sedlištích 111 obyvatelů? Během roku zemřelo 10 občanů, 4 se odstěhovali, 6 přistěhovalo. Nové rodáky zde nemáme.

Jana Svobodová


Pracoviště LA PNP Staré Hrady r.1989

V roce 1989 nedošlo na pracovišti literárního archívu Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech k žádným podstatným změnám. Zaměstnanci zpracovali celkem 11581 archívních jednotek a do tisku odevzdali 4 soupisy. Na této bilanci se podílí i studentka jičínského gymnázia Eliška Janásková.

Na Staré Hrady byly přestěhovány další písemnosti z Prahy, takže celkový stav zde uložených archiválií dosáhl počtu 1306 fondů uložených v 17 803 archívních kartónech.

Pracoviště navštívilo 36 badatelů, z toho 5 cizinců z Bulharska, Finska, Holandska a SSSR, kteří vykonali celkem 113 návštěv. Dále bylo odesláno 226 výpůjček archivního materiálu do Prahy.

Pracovníci zdejšího pracoviště se podíleli i na dokončení revize a soupisů fondů LA a na plnění dalších úkolů archívu, na organizování kulturních akcí na zámku Staré Hrady a na údržbě objektu.

Od počátku roku začala pravidelná ostraha zdejších sbírek (Vladimír Holman, Jaroslav Říha a Ladislav Tuláček). Uklízečkou se stala místo Zory Trnkové od listopadu 1989 Jaroslava Tuláčková.

Karol Bílek


Básníku Jiří M. Paláte,

od Tebe jsem v Starohradské kronice gratulaci k devadesátinám nečekal. Poctivě se doznávám, že jsem byl nejen překvapen, ale i dojat, hluboce dojat. Jsem tak starý a ještě se stále potřebuji v učebnici života tolik učit. Moc Ti děkuji.

Napsal jsi: Pověz, Jaroslave, jak to děláš atd. U nás v Bystřici se říkávalo: "Kněz dvakrát nekáže!" A já jsem návod k dlouhověkosti pověděl všem přítomným na slavnostním odpoledni 10. prosince na zámku Staré Hrady, tolik mi milým lidem, že mne stále berou mezi sebe a stále mi připomínají "právo domova" na celý můj život.

Paní Šedivá z Libáně mi kdysi napsala, že jsem osobnost. Vyvracel jsem ji toto honosné oslovení zdůvodňuje, že jsem stále tím obyčejným venkovských klukem z Bystřice, který měl to velké štěstí, že se narodil z velké lásky a tou se celý život udržuje. A pak: mám protekci u kmotry Smrti. Kmotřička, i když jsem měl být v životě tolikrát mrtvý, asi rozhodla, že si mne tu ještě ponechá. Jsem z muzikantské rodiny, otec mého tatínka měl v trestním listě napsáno jako zaměstnání podruh, hudebník; tatínek hrál na trubku, já jsem hrál dokonce mistrovskou školu na housle, ale také klárinet a čelo: s babiččiny strany otec měl muzikantskou bandu, kterou roztrhali v tehdejším ruském carství vlci – podrobnosti jsem se snažil napsat v rozepsaných vzpomínkách.

Nepodléhám již snadno emocím. Za mého života mění školníci dvanáctou fotografii v rámu nad katedrami. V mém ranném mládí běhávala paní Táborská bosa do Libáně pro cukr, (byl o haléř lacinější; střevíce obula teprve za cukrovarských mostkem) "k holkám Freundovým", tak se jim tehdy říkalo, které mezi sebou mluvily německy, jen se zákazníky česky a na čtrnáct dnů každý rok jely do Karlových Varů, kde se vystavovaly jako dámy. Proti nim přes ulici byl obchod, pokud se pamatuji, paní Hrnčířové, která měla na firmě napsáno: Křesťanský obchod. Málokterá venkovská žena měla "šrajtofli", ale peníze v uzlíčku "šnuptychlu". Pan farář Dytrich mi vždy dával krejcar za donášku novin v neděli od pana poštmistra z Libáně. Doběhnout do Libáně přes "Hora" byla tenkrát pro mne vlastně radost; uvidět na korze v kloboucích s květy a ptáčky paní doktorovou Kučerovou, paní Maxovou, se sukněmi podle módy dole sevřenými, se švitořením cupitající, a pak libáňské slečinky, na které jsem zíral s otevřenou pustou. Ovšem jen z povzdálí.

Jedné skutečnosti si však podnes hluboce vážím. Rod pocházel od Mladé Boleslavi a mému nejmilejšímu hudebnímu skladateli, mistru Bedřichu Smetanovi, dosloužil k smrti a napsal o něm krásná slova jabkenický kostelník Moucha. Nikdy jsem nebyl na nic pyšný, ale tuto skutečnost si hluboce považuji. Když jsem nastoupil na železnici ve Všetatech, sloužil tam jako výpravčí revident Mucha a ten mi říkával: "Ty máš o kolečko víc a já o kolečko míň!"

Rozepsal jsem se, jakobych psal memoáry a já Ti zatím chci, Jirko, jen poděkovat. A s Tebou i přátelům na Starých Hradech, kteří po Františku Vojtíškovi s Alenkou Sitovou převzali nad mým rodáctvím protektorát, za který jsem jim hluboce vděčný.

Přeji Ti všechno dobré!

Tvůj Jaroslav Moucha


Náš milý, stále mladý strýčku!

Tvůj požehnaný věk, jak dlouhověkost lidově nazýváme, dnes oslavují Tvoji přátelé zde ve Starých Hradech, v blízkosti naší rodné obce Bystřice, v Tvém milovaném kraji.

Rádi se zúčastňujeme milé slavnosti, která je věnována Tobě, Tvému plodnému literárnímu životu, optimismu a obdivuhodné mladosti ducha, přesto že se datum Tvého narození označuje letopočtem minulého století.

Milý strýčku, připojujeme se k Tvým milým přátelům a jménem našeho rodu, mé rodiny, dětí a vnuků, Tvé sestry Růženky Jelínkové a všech příbuzných, kteří si váží Tvé celoživotní práce. Přejeme Ti hodně životní síly, pohody a Božího požehnání do dalších let.

Milý strýčku, přijmi několik krátkých veršíků na závěr:

Tvůj synovec Jiří Tobiáš s rodinou


Oslavu 90. narozenin básníka Jaroslava Mouchy, rodáka z Bystřice, uspořádala 10.12.1989 OB Libáň Staré Hrady v obřadní síni na zámku. Úvodem přednesly děti z literárního kroužku ZŠ Libáň oslavencovy verše, zástupci OB promluvili o jeho životě a díle a spolu s představiteli SPOZ Libáň a MNV Bystřice mu předali malé dárky. Potom se již rozhovořil devadesátiletý mladík Jaroslav Moucha, vyprávěl o zajímavých příhodách svého života a odpovídal na četné dotazy. …


Stanislav Kraus

Vzpomínky na válku

(Pokračování) –
předchozí článek

Několik vět o historii Tobruku. Tobruk, původně staroegyptský přístav Antipyrgos, je jediný výhodný přístav mezi Alexandrií a Tripolisem, kde mohou kovit i lodi s velikým ponorem. Ve druhé polovině třicátých let zdokonalili Italové Tobruk na moderní přístav. V nepravidelném půlkruhu o poloměru cca 10–15 km vybudovali směrem do pouště obranný perimetr dlouhý asi 50 km. Ve skalnatých údolích zejména v západní části vytesali Italové hluboké podzemní i několikapatrové pevnůstky.

Začátkem dubna 1941 se do přístavu stáhly ustupující britské jednotky od Gazaly. Byli to příslušníci 9. australské divize gen. Morsheada, k níž se připojily i části jiných jednotek. Vojáci obsadili perimetr a zdokonalili obranu pozemními stanovišti, drátěnými a protitankovými překážkami a minovými poli.

Němci obklíčili Tobruk 11. dubna. Rommel však s hlavními silami pokračoval v pronásledování ustupujících britských jednotek k egyptským hranicím, a tím promeškal vhodný okamžik k útoku na pevnost. Strategický význam Tobruku byl veliký pro obě strany. Kdo měl Tobruk, měl klíč k dobytí Egypta. Proto Němci mnohými útoky se stoupají silou a zuřivostí útočili na pevnost. Ale marně.

Vystoupili jsme na břeh.. Po celodenní neklidné plavbě máme zase pod nohama pevnou půdu. Je tma, rozeznáváme temné kontury nejbližších, všechno ostatní splývá v temnotě. Pouze tlumený hovor, zvuky kroků, klopýtání o kameny dávají sluchovou představu množství. Australani někde za našimi zády patrně už ukončují nalodění, my klopýtáme tmou do kamenité stráně. Průvodci nás pobízejí k rychlejší chůzi. Před chvílí sami zažili nálet na přístav z nepříjemné blízkosti. To byl ten ohňostroj, který jsme my jako diváci viděli z torpedoborců.

Není čas na organizování jednotek. Lezeme do příkré kamenité stráně jako tmaví brouci. Jednotlivci vyčerpaní mořskou nemocí chvílemi posedávají, ale pak se zase těžce zvedají a vlečou se dál pobízeni svými kamarády.

Jsme už veliký kus od břehu, i torpedoborce jsou patrně už na volném moři, a na přístav se sypou další letecké bomby. Nový silný nálet na Tobruk. Nedaleko od nás, ohnivé zášlehy explozí, ohlušující hromový rachot a peklo protiletadlové palby. Tentokrát má podívaná i zvukovou kulisu – a pořádnou. Celé vylodění probíhá právě v přestávce mezi dvěma nálety.

Po náletu pokračujeme, cesta se zdá nekonečná. Zastavujeme na neveliké planině, kde čekají vojenská auta. Nasedáme. Australští řidiči s námi jedou tmou, bez světel, po kamenitém terénu, který stále stoupá. Na konci cesty se dovídáme, že jsme právě projeli průchody ve vlastních minových polích.

Vozy zastavují na veliké planině. Teď už vnímáme blízkost fronty svými smysly. Zrakem, a když zhasnou motory aut, i sluchem. Červené čáry svítících střel a krátké zášlehy osvětlující mihotavě oblohu na obzoru, slabý praskot podmalovaný vzdáleným hukotem.

Z temnoty kolem se blíží k stojícím autům postavy australských vojáků. Vítají nás, pozdravujeme se s nimi. Neznáme se navzájem osobně, ale fluidum přátelství a sympatie je oboustranné. Pro první hodiny v Tobruku se stávají našimi hostiteli. Rozdělují si nás do svých bunkrů a hostí nás. Nabízejí nám drink, který je tu v poušti vzácný – čaj, tobrucký čaj. Přestávám pít už po prvním doušku. Je to šok. Australský poručík, který i při sporém osvětlení svého bunkru benzinovým kahánkem pozoruje grimasu mého obličeje, mě s úsměvem upokojuje, že si zvyknu. Myslím si v té chvíli, to že raději umřu žízní. Ale nedá se nic dělat, musíme si všichni na tuto hroznou tekutinu zvyknout. Vody je v pevnosti citelný nedostatek. Jediná studna je nedaleko pobřeží. Voda z ní je ochucena všemi pachutěmi mořské vody. Když se do této základní dávky přidá ještě chlor, vzniká kombinace všech nechutí, kde převládá hořká a slaná. Všechno však zmůže nutnost a zvyk. Sedím potom se svým hostitelem v jeho podzemní díře. Seznamuje mě s podmínkami života v pevnosti.

Ráno jsem brzy na nohou. Dávám dohromady četu. Kolem dokola poušť. Rozlehlý prostor je obydlen stovkami vojáků, ač se zdá na první pohled bez života. Protože vzduch je naplněn smrtí, tiskne se všechno živé k zemi, nebo zalézá do děr zdokonalených na primitivní obydlí pytlíky s pískem, sudy naplněnými kameny, kusy plechu a starých celt a dek. Při pohledu na tak zohyzděný kraj zebe u srdce.

Pan podplukovník Klapálek odjíždí s australským velitelem úseku do předního postavení, aby převzal úkol pro náš prapor. Po jeho návratu nastává ruch. Ještě téhož dne k večeru odjíždí dopředu polovina praporu, i moje četa, příští den zbytek.

Večer 24. října má už důležitý úsek perimetru v šíři asi čtyři a půl km oboustranně silnice na Dernu nové obránce – Čechoslováky. Vystřídání je provedeno tak dokonale, že nepřítel nemá o něm ani tušení.

Malá kolona, ve které je i moje četa, zastavuje. Před námi kratší i delší světelné zášlehy, rachot kulometů a dunivé nebo praskavé exploze dělostřeleckých granátů a min. Ze dna údolí lezeme do nepříliš prudké stráně, do našeho protiletadlového postavení. Přebíráme od Angličanů čtyři palebná postavení i s kulomety Bren a střelivem na plošině nad strží a jakés takés povrchové bunkry. První dny upravujeme a vylepšujeme stanoviště. 28. říjen, výročí osvobození, oslavuji svou první průzkumnou hlídkou do předpolí.

Začínáme si zvykat na tobrucké dny. Nejhůře se smiřujeme s nedostatkem vody. Žízeň je zlá věc a vody je málo. Prádlo si pereme v benzinu, toho je dost. Z minipřídělu vody – cca esšus na den – si spaříme trochu vody na občasné omytí. Ztrácíme kalendářní přehled, neděle jsou stejně šedé jako všechny ostatní dny v týdnu – snad už ani není pravda, že ten sedmý den, sedmý korálek na šňůrce týdne, zářil barevně.

Konzerv je dost, ale nedají se chutně upravit, chybějí přísady. Denně jíme totéž, cornetbeaf rozvařený v hořkoslané polomořské vodě a přikusujeme suchary. Jak se nám stýská po voňavém krajíci čerstvého opravdického chleba. A ke všemu přikusujeme zrnka písku z častých chamsinů, písečných bouří.

Letadla jsme nemusili identifikovat. Co se objevilo ve vzduchu, bylo buď německé nebo italské letadlo.

Tobruk byl mimo akční radius britských letadel. Už v prvních dnech jsme několikrát zahájili palbu, i když letadlo bylo vysoko a viditelnost mizerná. Spíše jsme si ověřovali, jestli mechanismus kulometu není ucpán pískem a prachem. Denně bylo nutno zbraně rozebrat, vyčistit a namazat. Písečné bouře byly časté.

Po 10. listopadu je téměř denně zostřena pohotovost. Celé dny řádí strašlivé prachové bouře. Dusíme se.

Ale v noci 17. listopadu bouře ustává. Obloha se otevírá a z ní se hrne nepředstavitelné množství vody. Tropická průtrž mračen chrlí vodopády. Stanoviště a bunkry jsou okamžitě plné vody. Po skalnatém povrchu se hrne voda do strží a zběsile se řítí hlubokými koryty k moři. Hladina prudce stoupá a rozběsněný proud bere všecko, co mu stojí v cestě: nízko položené bunkry, drátěné překážky, minová pole, polní telefonní kabely. Desátníka Roznětínského, který byl v té chvíli na dně hlubokého Wadi, strhává proud do moře, jeho tělo nebylo nalezeno.

Nepřítel, který má svá postavení výše, se pokouší na několika místech zaútočit. Pohotovou palbou našich kulometů je odražen. Je to zlá noc. Spojení je přerušeno, kabely strhány, osvětlovací rakety nestačí prosvítit hustou tmu. A liják nepřestává. Teprve druhý den po odstranění všech následků katastrofy je na frontě zase všecko normální. Nepřirozené ticho končí, zase hřímá dělostřelectvo, kulomety rachotí, miny praskají.

Večer 18. listopadu se rozletěla zpráva, že od egyptských hranic začala velká ofenziva. Pro nás je to velmi vzrušující zpráva, i když nemáme přesné informace. V Tobruku začíná zvýšená bojová činnost. Na přístav se sypou denně bomby. Dne 21. listopadu začíná pekelný koncert ve tři hodiny ráno a trvá celý den. Všechna děla v perimetru jsou v činnosti. Zúčastňuje se i námořní dělostřelectvo z lodí, které se během noci přiblížily k pobřeží. Země se chvěje, rámus ohlušuje, zášlehy u ústí děl – zejména do rozednění – dokreslují iluzi otevřeného pekla, vzduch je plný železa. Odpoledne prožívá naše wadi silný přepad taliánského dělostřelectva. Údolíčko rachotí explozemi a frčícími granáty. I další dny bije dělostřelectvo do našeho rajonu. 25. listopadu je velmi rušný den. Nepřítel se pokouší na několika místech útočit, ale soustředěná palba děl, minometů a kulometů jej obrací na ústup. Odpoledne je rušná letecká činnost. Protiletadlová obrana sestřeluje pět německých letadel. Do dnešního dne jsou ztráty našeho praporu: čtyři mrtví a asi třicet raněných. 27. listopadu. přelétává Tobruk asi 30 britských stihaček. Radostně je vítáme, velká ofenzíva se blíží.

3. prosince dostává moje četa nový úkol –střežení studny, která zásobuje vodou celý perimetr. Tato čerpací stanice je na dně hlubokého kaňonu asi 2 míle od moře a je předsunuta před přední okraj celého obranného postavení. Terén kolem je přeorán hlubokými trychtýři po bombardování. Vyšplháme-li po prudké stráni před námi a nahoře vystrčíme hlavu jen tak, abychom viděli na planinu, objeví se asi 250–300 m před námi drátěné překážky, i postavy nepřátel. Zvedneme-li hlavu o vlásek výše, zasviští nad námi několik min a velké wadi mnohonásobně ozvěnou opakuje pekelný rachot rozprasků. Všechny průzkumné hlídky 1. roty procházejí naším postavením. Vyprovázím každou průchodem v našich drátěných překážkách. Každou noc vodím průzkumné hlídky své čety malým wadim směrem k nepřátelskému postavení. V posledních dnech se stupňuje bombardování, dělostřelecká a minometná palba a samozřejmě i protiletadlová palba všech zbraní.

V noci na 10. prosince zahajuje nepřítel ústup. Určené jednotky vyrážejí k pronásledování. Mé četě, zesílené družstvem od 1. roty, zůstává úkol pozemní i protiletadlové obrany životně důležité studny Fabe. Palba ustává, jako když bouřka dohučí za obzorem. Nepřirozené, veliké ticho zaléhá údolí. Jen několikrát v těch dnech zahajujeme palbu na přelétající německá letadla.

Před vánoci 21. prosince se přesunujeme na letiště El Adem jižně Tobruku. Je to rozlehlé letiště v poušti. Počasí je hnusné, pískové bouře se střídají se studenými dešťovými přeháňkami. Jsme zmrzlí a otrávení. Máme pocit naprosté odloučenosti od světa, doléhá na nás bezhraničnost nekonečných pouštních prostorů. Už dva roky nemáme žádné zprávy z domova, v těch vánočních dnech si to uvědomujeme nejsilněji.

Od 26. prosince je moje četa mobilní, přebírám čtyři auta.

(Pokračování příště)


Dva pamětníci

Na přelomu roku odešli z řad přátel Starých Hradů dva z nejstarších: libáňský kominík Jaroslav Marek a jičínský právník JUDr. Svatopluk Volf. Prvnímu bylo 94 roků, druhý zemřel v 97. roce svého života.

Oba měli mnoho společného. Nebyl to jen dlouhý věk, láska ke zvolenému povolání a oblíbenost ve veřejnosti. Oba spojovala i láska k historii, k rodnému kraji, obětavá práce pro veřejnost, kulturní zájmy, publicistika. Tedy vlastnosti, které tolik chybí většině našich spoluobčanů a které jsou tolik potřebné zvláště dnes.

Oba se zapsali do historie Starých Hradů, o obou jsme v našem časopise již psali při příležitosti jejich životních jubileí. A tak si zopakujme jen několik nejdůležitějších faktů.

Jaroslav Marek zůstane zapsán do dějin Libáňska jako sběratel památek, autor několika vlastivědných článků, rukopisných pamětí a soupisu pomístních jmen Libáně, ale hlavně jako autor stovek přesných dokumentárních kreseb lidových staveb a památek celého kraje, z nichž naše OB vydala již ve dvou vydáních výběr v knížce Ze skicáře mistra kominického. Neméně zajímavá je i řada jeho dokonalých modelů roubených chalup, plastik, psinické zvonice a jiných objektů, jejichž část je vystavena ve starohradském zámku. Ani ve vysokém věku neztrácel zájem o veřejné dění, třebaže měl potíže se zrakem. Zemřel 23. listopadu 1989 – o čtrnáct dní později, 8. prosince, by oslavil 94. narozeniny.

JUDr: Svatopluk Volf byl Jičíňák tělem i duší. Vyrůstal v kulturním prostředí, rodina měla blízký vztah k Jaroslavu Vrchlickému, Josefu Bohuslavu Foersterovi a dalším osobnostem. Byl výborným pěvcem a hudebníkem, ve svém oboru pracoval skoro do 85 let. Měl vskutku encyklopedické znalosti o Jičíně, které částečně uložil do šesti svazků svých vzpomínek. Jako vzdálený příbuzný starohradského rodáka, herce Karla Poláka, se přičinil o objasnění nejediné legendy spojené s jeho jménem. Především dokázal, že Karel Polák není prvním Jeníkem z Prodané nevěsty. O tomto pátrání napsal článek do našeho časopisu, který jsme později vydali i jako samostatný otisk. Jezdíval často na Staré Hrady, postál ve Vrchlického pracovně, zavzpomínal si v kanceláři při kávě na svá studentská léta a občas nás i zahanbil svými vědomostmi násobenými výtečnou pamětí. Do konce života tělesně i duševně svěží, opustil nás 12. února 1990. Jeho vzpomínky i vzácná rodinná korespondence jsou uloženy ve starohradském archívu.

A není to fráze, když na závěr napíšeme, že na oba staré pány nezapomeneme!

Eva Bílková


Znám křišťálovou studánku

Co krásných básní a písní bylo složeno na naše studánky! Jak by ne, vždyť krásná česká příroda k tomu sama vybízela. Autoři této literární i hudební poezie by se však podivili, kdyby spatřili dnešní krajinu! Vzpomínejme trochu:

Při procházce na Hora jsme se rádi osvěžili vodou ze studánky pod Ulmanovými a nemýlím-li se, kousek dál bylo ještě jedna. V Bažantnici se lokalitě bledulek dodnes říká "U Studánky". Bývala prý tam velmi kvalitní voda. Dnes tam rostou už jen krásné blatouchy. Ve Starých Hradech pamatuji také studánku. Všechny jsou zničené, jen mokřina někde napovídá, že je tam pramen.

Ve městě zmizely studny a pumpy, které bývaly při domech, pravděpodobně proto, že se již nepočítalo s jejich používáním. Tím milejším dojmem působí pumpa na Novém městě, nejen svým udržovaným zjevem, ale proto, že z její vody jinak chutná káva i čaj. Kromě toho je zážitkem pro děti, které přijedou do Libáně na prázdniny a něco takového neznají.

V dnešní době, kdy zdravá voda je vzácná, kdy rodiče chodí nebo jezdí značně daleko pro vodu svému miminku, kdy nás občas někde upoutá nápis "Zdroj pitné vody pro kojence", by snad stálo za zamyšlení tyto studánky obnovit. Vím, nabízí se otázka. "A kdo to bude dělat?" Ale nabízí se také odpověď: A kdo to dělal dříve?" Ten, kdo tu vodu potřeboval. A my ji dnes nepotřebujeme? Dusičnany, chlór, narušení spodních vod, to jsou problémy, které jsou v tisku na denním pořádku. Možná, že by mnohá studánka dnes již kvalitní vodu neměla, ale snad některá přece.

Při letní návštěvě Křižánku se mi naskytl líbezný obrázek: Jsem na okraji lesa a po aleji jdou tři děti tlačící vozík. Najednou za mnou stojí malý chlapec a povídá mi: "Paní, v lese se nesmí křičet! Já vím, že vy nekřičíte, já jsem přišel, abyste se nebála. " Poděkovala jsem mu a ptám se, co to vezou? "Vodu ze studánky", malý rozuma na to. "Ale ta studánka není naše, ta je hraběnčina, my ji jen někdy vybereme. Maminka z ní vaří kafe." " A které hraběnky je ta studánka?", ptám se. "Z Vlčího Pole", zněla odpověď. Vida, pokud má dítě pravdu, jsem alespoň poučena, po kom nese jméno Hraběnčina studánka, kterou dobře znám, a jejíž chladnou vodou se ráda osvěžím při houbaření. "Čípak jsi?" táži se. "Hajných a po prázdninách půjdu do školy". Došla jsem s dětmi k hájovně, kde jsme se rozloučili. Popřála jsem malému budoucímu školákovi, aby se mu ve škole hodně líbilo, a pomyslela jsem si, jsou-li výběrové školy jazykové nebo sportovní, proč nejsou také pro lesníky, to dítě by tam patřilo. Celé to roztomilé setkání mi dělalo radost ještě mnoho dnů.

Přála bych budoucím generacím dostatek zdravé vody. Vždyť studánky s "dobrou" vodou bývaly ve velké vážnosti, stávaly u nich kapličky a lidé k nim putovali. Dnes, kdy jsme si konečně po mnoha letech "nalili čistého vína", mohli bychom se snažit o pohár zdravé pitné vody.

Hana Mařanová


Česká literární věda 1978 (ÚČSL ČSAV Praha 1989, 567 s.). Bibliografie obsahuje též 9 záznamů týkajících se prací vzniklých ve Starých Hradech.


O Křižánku

V trojúhelníku obcí Zelenecká Lhota, Vlčí Pole a Veselice je les, který se jmenuje Křižánek. Pověst vypráví, že les se jmenuje od obce Křížence, která tam prý před staletími stávala. Doposud tam stojí dvě lípy, velmi staré, ztrouchnivělé, a dřevěný kříž, mnohokrát obnovovaný, posledně v roce 1925. V těch místech stával dřevěný kostelíček. Roku 1682 napsal sobotecký farář o kostelíku v Křižánku. V té době i libáňský farář píše " … Obec zelenolhotská opanovala a ujala se jisté kapličky v hustém lese, v Křižánku, na půdě panství starohradského vystavěnou. Tam zádušní hromadu držívají, sami sobě kostelníky, zvoníky a hrobaře z obyvatelů své obce ustanovují. Kostelní věci u sebe chovají a zvonce z kostela má jeden chalupník na dvou dřevách zavěšený. Každý Boží hod po poledni do kapličky chodějí z obcí Vlčí Pole, Zelenecká Lhota, Bačalky, Veselice, Řitonice, Skuřina někteří poddaní, tam bedlivě čtení a písně poslouchají. Také děti tam křtí a nebožtíci pochovávají."

Roku 1715 horlivý sluha církve libáňský farář Stella poslal do Prahy stížnost na nedovolené jednání osadníků zelenolhoteckých. Stěžoval si také na stařičkou Evu Svobodovou ze Zelenecké Lhoty, která pomáhá při porodu, zaříkává, (čaruje) odvádí mraky na skály a lesy, v kostelíku v Křižánku křtí děti, uvádí šestinedělky, pochovává mrtvá těla v Křižánku. Kropáč měla z husího peří a pro svěcenou vodu chodila do Markvartic ke kostelníkovi, za což mu dávala tabák. V březnu 1719 hejtman Holan chtěl zatknout sedláky a vzít jim knihy. Než mušketýři došli do Zelenecké Lhoty, podezřelí muži uprchli. Odvezli pouze stoletou Evu Svobodovou. Před duchovní komisí v Libáni se při výslechu k těmto činům přiznala. Z nařízení pražské konsistoře a za souhlasu hejtmana ze Starých Hradů France Knypfa dal libáňský farář Jan Ignác Stella kostelíček zbourat. Stalo se tak v noci ze 4. na 5. května 1719. Hejtman s poddanými ze Starých Hradů kostelík rozbourali a dříví z něho odvezli na faru do Libáně. Než sluníčko vyšlo, vyjížděly povozy z lesů ven a z kostelíčka Nalezení svatého kříže zbyla je hromádka kamení.

I přes tento zákrok pohřbívali zelenolhotečtí osadníci své zemřelé do Křižánku přes veškeré zákazy ještě 17 roků, do roku 1736. Roku 1723 byla Eva Svobodová opět obviněna z výše uvedeného nedovoleného jednání. To jí byly 104 roky. Snad zemřela roku 1726.

V roce 1736 byla uzavřena ve Vlčím Poli dohoda mezi obcí Zeleneckou Lhotou a libáňským farářem. Podle této dohody byl zvonek z rozbouraného kostelíka v Křižánku dán na Zeleneckou Lhotu a zavěšen na vysoký sloup uprostřed obce k zvonění pro obyvatele vesnic Zelenecké Lhoty, Skuřiny a Záhub.

Zvonek snad byl prodán roku 1812 za 13 zlatých a peníze dány na kontribuci. Tady přestávají historické zprávy o zelenolhoteckých "husitech". A zde i končí tajemství Křižánku. Staletí přešla – klidně šumí lesy dál svou věčnou píseň nad ději dávno zašlými …

Jaroslav Čuban


Historie vsi Kříženec, tak jak ji měla zapsanou moje maminka:

Ves Kříženec vznikla pravděpodobně v době kolonizační, ve století XIII. nebo spíše až ve XIV. Patřila k obci Veselice, kde se r. 1362 připomíná Jan Dětenický z Veselice, jež vystavěl tvrz Veselickou. Ale už r. 1387 Jan Dmych z Veselice byl půlkrabím na Michalovicích a r. 1399 zastavil Veselici se vsí Křížencem Janu staršímu z Michalovic, horlivému katolíku, známému z válek husitských, jemuž sirotci 6. června 1425 vzali hrad Michalovice. Roku 1410 již držel Veselici i Kříženec i části jiných nejmenovaných vsí Jan Dmych z Veselice, pravděpodobně syn Jana Dmycha purkrabího. Tento své ženě Anně na tom všem zapsal věno, s přivolením bratra svého nedílného. Vládli na majetku společně. Měl v kostele kříženeckém rodinnou hrobku. Do téhož kostela dle kroniky faráře Nechanického ještě v r. 1416 dosazovali katolického kněze. Ale již v roce 1417 patřil Kříženec Zdeňkovi z Vlčího Pole, který také v kostele tamějším byl pochován. Na to byl zřejmě kostel husitský, a proto konsistoř o tom žádné zprávy nemá, ani žádné zápisy.

Pak připadl Kříženec k Milkovicům, které držel Petr Procek z Kolomut. Jeho dcera Barbora 1532 zapisuje ves Kříženec, tentokrát pustou, Milkovice, Lično, Hřmenín a Važice, svému muži – Janu Straníkovi z Kopidlna a po jeho smrti prodala to vše Jiříku Klusákovi z Kostelce a ten zase Janu Rašínovi z Rýznburka ve Staré (Staré Hrady).

Potom patřil Kříženec Adamu Krajířovi, jenž se připomíná r. 1555 až 1588 a měl za manželku pověstnou Martu z Veselice. Ve třicetileté válce zkazil ves Kříženec a Milkovice r. 1646 švédský rytmistr Lattermann. Tolik ve stručnosti záznam.

Poznámka:

Kdo byl švédský rytmistr Latterman? Jak píše Jaroslav Mencl v brožurce jičínského muzea z r. 1940, odvážný švédsky voják, se kterým nebyly žádné žerty. Sám se chlubil, že vypálil na 900 měst a vsí. Švédské vojsko v ten čas jen zvolna opouštělo Čechy, tu zem, ve které se mnohý za tolik let cítil skoro jako doma. Odtáhli a zůstala sirá země s opuštěnými grunty, vypálenými domy, ožebračnými lidmi.

To však je již jiná kapitola dějin našeho kraje.

Jaroslav Matějů


Z vašich dopisů

Teprve krátkou dobu odebírám Listy starohradské kroniky, které se stanou zajímavým dokladem pro náš rod.

Od svého narození 29. 12. 1917 jsem měl "domovské právo" nabyté po mém otci Konrádu Černém, ve vaší obci. Z obecního úřadu Staré Hrady mám domovský list č. 708 z 21. 7. 1936 a vysvědčení zachovalosti ze 17. 7. 1947, které jsem potřeboval k žádosti o vydání osvědčení podle § 255/1946 Sb.

Sloužil jsem jako aktivní důstojník československé armády v hodnosti majora až do r. 1951, kdy jsem na základě dekretu byl protiprávně propuštěn z armády a zbaven hodnosti. 23. 2. 1965 mně byla hodnost vrácena a v r. 1969 jsem obdržel Řád rudé hvězdy.

K návštěvě Starých Hradů jsem se dostal po 42 letech vloni v červnu, i když o nich jsem věděl z tisku. To, co jsme spatřili spolu s manželkou a co jsme se dověděli od průvodkyně, zapůsobilo na nás velice silně. Měli jsme možnost prohlédnout si všechny citlivě renovované prostory zámku v přízemí i obou patrech včetně stálých expozicí jako pracovnu básníka Jaroslava Vrchlického, exotický nábytek v ložnici Josefa Portmana a mnoha dalších uměleckých exponátů.

Obdivujeme obrovské dílo hrstky nadšenců, kteří věnovali všechny své síly a um k záchraně zchátralého objektu a vytvořili kouzelné prostředí kulturního a společenského života v širokém okolí.

Pročítáme podrobně všechna čísla vašich Listů, seznamujeme se historií, současností i plány činnosti. V čísle 3/1989 mne zaujaly Vzpomínky na válku mého spolubojovníka Stanislava Krause. Máme hodně společného v naší bojové pouti od začátku války až po skončení severoafrické kampaně, kdy Standa Kraus odjel s jednotkou 4. 7. 1943 lodí Mauretánia do Velké Británie. Řada záložních důstojníků se však rozhodla pro SSSR, kde bylo hlavní těžiště války. Záviděli jsme našim kamarádům na východě, kteří aktivně bojovali a měli za sebou již úspěšný boj u Sokolova. Byli jsme přiděleni k československé vojenské misi Jeruzalém a dlouho jsme museli čekat na vyřízení formalit k vyjmutí ze stavu pod britským velením a na odeslání do SSSR. Pro mne tím významným dnem byl 5. 5. 1944, kdy jsme odjeli z Haify přes Teheran do SSSR a byli zařazeni ke tvořícímu se 1. československému armádnímu sboru v SSSR. Řada našich důstojníků v bojích padla, ti, co se vrátili, byli většinou raněni v bojích, v nichž společně s Rudou armádou jsme se účastnili osvobození republiky.

Přeji vám mnoho úspěchů ve vaší záslužné činnosti, která slouží nejen nám, ale i budoucím generacím.

Adolf Černý


Místo pozvánky

Výstavy v malé výstavní síni v arkádách:

18. 3.–13. 4. Grafika Josefa Machače z Libáně.

15. 4.–11. 5. Dřevořezby Sergeje Roule a textil Simony Pivoňkové. Zahájí Václav Heřman, recituje Miloslav Masopust.

13. 5.– 8. 6. Ohlédnutí Lenky Zálišové (suchá jehla a skleněné figurky). Zahájí Petr Pešek, účinkuje Komorní žesťové sexteto Turnov

10.6.–16.6. Výtvarné práce žáků ZŠ Libáň.

17.6.– 6.7. Plastiky Petra Hebra a obrazy Patricie Hebrové. Zahájí a recituje Josef Kettner.

8.7.– 3.8. Grafika a plakáty Václava Ševčíka. Zahájení a recitace Ivan Vyskočil.

Výstavy v 1. patře gotické části zámku:

1.4.–29.4. Obrazy Luďka Bárty, fotografie Michala Machata a Martina Velíška, keramika Jiřího Vápa.

1.5.–25.5. Obrazy F. K. Foltýna a plastiky Josefa Kalendy.

27.5.–22.6. Obrazy, a kresby Vladimíra Holmana. Zahájí Vladimír Sůva, účinkuje pěvecký sbor Ještěd z Liberce.

24.6.–20.7. Skupina absolventů a přátel Střední průmyslové školy kamenické v Hořicích.

Všechny vernisáže výstav začínají ve 14 hodin.

Po vernisáži následují kulturní pořady, z nichž upozorňujeme zvláště na dva:

1. května ve 14.30 hodin
začíná tradiční již 5. prvomájové poetické odpoledne, Hana Kofránková a Jiří Adamíra uvedou pořad z díla Josefa Hory Jan houslista.

8. července ve 14.30 hodin
bude Hana Maciuchová besedovat o filmu Člověk proti zkáze, besedu doplní četbou Apokryfů Karla Čapka a ukázek z díla Olgy Scheinpflugové Byla jsem na světě.

Kromě těchto akcí vás zveme na dva podvečery ve Starých Hradech:

29. dubna v 16 hodin
se koná koncert velkého italského pěveckého sboru Corale polifonica Sommarivese, který uvede italské duchovní i světské renesanční skladby a lidové písně.

6. května v 16 hodin
pořádáme besedu s Libáňákem prof. ing. Vojtěchem Menclem, předsedou komise historiků pro objasnění událostí roku 1968, signatářem Charty 77, o poválečném vývoji ČSR.

Ve vitrinkách na chodbě 1. patra zámku bude v tomto období instalována dokumentární výstava k letošním výročím Karla Čapka a T. G. Masaryka.

Zapište si data těchto akcí do svých kalendářů, zvláštní pozvánky nemůžeme čtenářům LSK posílat.


Staré Hrady v tisku

– S využitím písemností LA PNP Staré Hrady otiskl dr. Jiří Kotyk stručný článek o překladateli Josefu Weinbergerovi ve Zprávách Klubu přátel Pardubicka č. 11–12/1989.

– Stručný nekrolog kominíka Jaroslava Marka uveřejnila Pochodeň 12. 12. 1989.

– Besedu k devadesátinám básníka Jaroslava Mouchy ve Starých Hradech zaznamenaly Pochodeň 7. 12. a Průboj 20.12. 1989.

– Fotografii sedlišťského rodáka Oldy Kužela jsme našli v Pochodni 22. 12. 1989.

– Článek Karola Bílka Čím žije Libáňsko přinesl Předvoj 29. 12. 1989.

– Eva Bílková ml. se svěřila čtenářům Předvoje 12. l. 1990 se svými dojmy z Prahy v den volby prezidenta Václava Havla.

– Zpravodaj Okresního kulturního střediska Jičín č. 2/1989 pochválil starohradskou osvětovou besedu za výstavní činnost.

– Úlohu Arnošta ze Staré při založení Pardubic v roce 1340 připomnělo Rudé právo 2. 12. 1989.

– Úspěchy i problémy kulturního života ve Starých Hradech byly tématem zamyšlení K. Samšiňáka v Pochodni 19. 1. 1990.

– Ve sborníku Památníku národního písemnictví Literární archív ročník 23 z roku 1989 nacházíme v příspěvcích Marty Dandové a Karola Bílka údaje o činnosti pracoviště literárního archívu PNP ve Starých Hradech v letech 1986 a 1987.

– K loňské výstavě Petra Kavana ve Starých Hradech se vrátil Předvoj 16. 2. 1990.

– Edici korespondence B. Bikové – Kunětické uložené ve starohradském archívu připravil Karol Bílek pro Zprávy Klubu přátel Pardubicka č. 1–2/1990.

– O urbanistice a architektuře Východních Čech včetně Starých Hradů a Valdštejnovy činnosti v Jičíně píše D. Líbal v Pochodni 24.–25. 2. 1990.

– Do potíží s vodou v Sedlištích zasvěcuje Jana Svobodová čtenáře Předvoje 9. 3. 1990.

– Mladějovský zpravodaj č. 3/89 vzpomíná 75 let V. Holmana.

Karol Bílek: Josef Emler: (Literární archív Památníku národního písemnictví Praha 1989, 12 s.). Další z edice inventářů LA PNP podává podrobný soupis písemné pozůstalosti libáňského rodáka josefa Emlera.

Tyl J. K.: Paralipomena – Korespondence (Odeon Praha 1989, 608 s., edičně připravil dr. Mojmír Otruba). Závěrečný svazek Sebraných spisů J. K. Tyla, v němž jsou i písemnosti uložené na starohradském pracovišti LA PNP.

František Kaván: Přesýpání nálad: (KRUH Hradec Králové 1989, 215 s. a 8 s. fotografických příloh). V dokonalé edici Nory Obrtelové a Jiřího Kudrnáče vyšel sličný tisk, který seznamuje čtenáře s výběrem z básnického a esejistického díla významného českého malíře. Je to opět knížka, v níž je uvedeno, že čerpá z materiálů uložených ve Starých Hradech.

Další knihou, která využívá archivního materiálu z LA PNP Staré Hrady, je dílo Jaroslava Štraita Podané ruce (KRUH Hradec Králové 1989, 127 s.).

Svatoš Martin: Výbor z korespondence filologa Josefa Krále. (Praha, Universita Karlova 1989, 371 s.). Vzorná odborná publikace, která vznikla na podkladě písemností uložených v LA PNP ve Starých Hradech.

Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku VI – Východní Čechy (Svoboda Praha 1989, 727 s., 54 s. fotografií). Kolektiv autorů pod vedením PhDr. Tomáše Šimka zpracoval závěrečný svazek rozsáhlého díla, navazujícího na slavné "Hrady" Augusta Sedláčka. Je to svazek nejrozsáhlejší s fundovaných úvodem o vývoji panských sídel od dr. Šimka, na který navazuje abecedně uspořádaný popis lokalit s černobílými i barevnými fotografiemi. Na závěr jsou připojeny důkladné rejstříky, mapy, bibliografie nejdůležitější dosud vydané literatury, erby a rodokmeny některých významných šlechtických rodů atd.

Nás pochopitelně zajímá zvláště náš region, který patříval do hradeckého, později do bydžovského kraje, které zde končily (např. Dětenice již patřily do kraje boleslavského). Z jednotlivých lokalit jsou popsány: Chyjice, Lopuč, Milkovice, Nadslav, Psinice, Staré Hrady, Střevač, Údrnice, Údrnická Lhota, Zliv a dále Kopidlensko, okolí Samšiny a další území směrem k Jičínu. Nejpodrobnější je popis Starých Hradů, který je doprovázen čtyřmi fotografiemi. Text je zpracován kvalitně, s minimálními nepřesnostmi, a je doveden až do současnosti. V přílohách najdeme rodokmeny a erby pánů z Pardubic a Kopidlanských z Kopidlna (Šlikové, Valdštejnové aj. jsou v jiných svazcích). A tak ze závažnějších nedostatků připomínáme jen skutečnost, že na příslušné mapce chybí zaniklá tvrz Lopuč a že popis bývalé tvrze Milkovice je rovněž ve III. svazku díla (Severní Čechy).

Český ráj a Podkrkonoší. Turistický průvodce ČSSR 12, 2. přepracované vydání (Olympia Praha 1989, 384 s. a mapa).

Když vyšlo v roce 1982 1. vydání tohoto průvodce, recenzovali jsme ho v našem časopise v č. 1/1983. Dnes při 2. vydání musíme konstatovat, že přepracování sice odstranilo některé nedostatky, jiné však zůstaly nebo přibyly.

Nejprve několik slov o obsahu. V úvodu najdeme solidní poučení o celé zpracované oblasti – o přírodních podmínkách, historii, památkách, kultuře, ochraně přírody, vývoji turistiky atd. Potom následuje popis jednotlivých turistických tras s mapkami a abecední místopisný seznam s údaji o jednotlivých pozoruhodných místech. Na závěr jsou přidány praktické informace (podle kterých Libáň nemá koupaliště) a seznam hlavní literatury.

Připomínek bychom mohli uvádět mnoho. Počínaje opomenutím některých významných rodáků (v Libáni např. Vl. Silovský) přes četné omyly ve jménech (např. Jaroslav Klejpiště místo Jaroslav Klápště), datech a názvech (Šrámkova sbírka se nejmenuje Rány moře, ale Rány, růže) až po závažné nepřesnosti typu: v Domousnicích je zámek v sešlém stavu nebo v Markvarticích stojí dvoupatrová roubená zvonice. Jistě by ji tam rádi měli – ale takto jen budí nedůvěru v celou jinak dobře a pracně sestavenou a hodnotnou příručku.

Dějiny českého výtvarného umění II (od počátku renesance do závěru baroka) Praha Academica 1989, 2 sv., 909 s., 120 barevných a 542 černobílých fotografií, 72 kreseb). Bohatě vypravené dílo zmiňuje z našeho okolí např. kostel v Libáni, zámek a kostel v Kopidlně, mlýn ve Střevači atd. Nejdůležitější pro nás je však pasáž z pera dr. Ivo Kořána doplněná celostránkovou fotografií, v níž připisuje vyřezávaný oltář sv. Jana Křtitele ve Starých Hradech i další sochařskou renesanční výzdobu zámku vratislavskému Mistru Hansi Gruyterovi řečenému Fleisser, jehož iniciály HF i letopočet 1582 nacházíme na oltáři.


Drobné zprávy

Ing. František Táborský přednášel v sobotu 3. března 1990 v místnosti občanského výboru v Sedlištích o pobělohorském osídlení obce. Údaje čerpal z berní ruly a následujících katastrů, přítomní se dozvěděli mnoho zajímavého o dávných držitelích jednotlivých stavení. A nejen to. V diskusi ing. Táborský pohovořil i o svých nejnovějších výzkumech keltské svatyně u Markvartic, o ochraně přírody a odpověděl na další dotazy. Dík za zajímavý večer patří nejen jemu, ale i neúnavné předsedkyni občanského výboru Janě Svobodové, která má hlavní podíl na jeho uskutečnění.

Výroční schůze starohradských požárníků se konala 9. 11. 1989. Přítomní zhodnotili celoroční činnost: sběr železa 28. 4. (32), účast na oslavách 1. máje, ale hlavně nejdůležitější akci, kterou bylo zahájení výstavby nové požární zbrojnice. Již v předchozím roce byl zbourán starý nefungující transformátor a 14. 6. 1989 se započalo se stavbou. Měla by se dokončit letos. Na výroční schůzi byl také zvolen nový pokladních Václav Trnka a nová jednatelka Libuše Droznová. Celoroční práci zhodnotil na závěr člen okresního výboru ČSPO Pavel Frídl.

L. Tuláček

Občanské fórum vzniklo v Libáni 6. prosince 1989 po bouřlivém plenárním zasedání MNV, které se konalo o dva dny dříve. Jsou v něm zastoupeni i představitelé občanských fór z JZD, Plastimatu a Škrobáren. 18. prosince se zástupci OF seznámili s prací rady MNV.

Počet sňatků uzavřených v obřadní síni na zámku Staré Hrady dosáhl za loňský rok čísla 97. Celkově už přesáhl od roku 1975 počet 1500.

Novým poslancem ONV Jičín byl na návrh Občanského fóra zvolen prom. hist. Karol Bílek, vedoucí pracoviště LA PNP ve Starých Hradech. Zároveň byl na plenárním zasedání 8. 3. 1990 zvolen předsedou kulturní komise ONV.

Část pracovny spisovatele Jaromíra Johna byla v říjnu 1989 instalována ve Starých Hradech. Stalo se tak z podnětu dr. Maryny Krulichové a za osobní účasti zasloužilé umělkyně, spisovatelky dr. Heleny Šmahelové. Je zde autorův psací stůl, rodinné obrazy a další památky.

Básník Ivan Slavík oslavil 23. ledna 1990 sedmdesátku. Patří k významným českým tvůrcům poválečné éry nejen svou tvorbou básnickou, ale i vynikajícími předklady a editorskou činností (jíž znovuobjevil pro českou literaturu např. jičínskou básnířku Irmu Geisslovou). Jelikož se nikdy netajil svým náboženským cítěním, měl málo možností k publikování. Jako dávnému příznivci Starých Hradů a přispěvateli našeho časopisu mu přejeme hodně zdraví a tvůrčích sil do dalších let!

Paní Božena Břízová, rodačka ze Starých Hradů, nás požádala, abychom uveřejnili vzpomínku na pana řídícího Straku. Činíme tak velmi rádi: Prvního března tomu bude čtyřicet let, co nás navždy opustil vzácný člověk pan Josef Straka, řídící učitel a hudební skladatel z Drahoraze. Byl žákem našeho významného skladatele Antonína Dvořáka. Kdo jste ho znali, vzpomeňte s námi.

Vděčné žačky sestry Sůrovy a Irena Srnková

PhDr. Pavel Křivský, dlouholetý pracovník Památníku národního písemnictví v Praze, zemřel 15. prosince 1989 ve veku 77 let. Byl jedním z prvních, kteří v PNP prosazovali zřízení pracoviště jeho literárního archívu ve Starých Hradech a kteří se pak od r. 1969 podíleli na jeho budování. I po odchodu do důchodu sledoval se zájmem další osudy Starých Hradů, jezdil sem bádat, mnohokrát jsme se s ním radili a on pomáhal, jak jen mohl. Pozorně pročítal i jednotlivá čísla našeho časopisu a psal nám do něho. Pane doktore, děkujeme za vše!

Akad. malířka Pavla Sandholzová-Schovánková zemřela v Praze 12. února 1990 ve věku 77 let. Osiřela její chalupa v Pařezské Lhotě, nepodívá se již nikdy ani na Staré Hrady, které měla velmi ráda. Vystavovala u nás, nakreslila nám předloni novoročenku a do naší galerie věnovala jeden svůj obraz. Přes těžkou chorobu byla nezdolnou optimistkou s velkými plány, které se již nenaplní.

Hrabě Jindřich Schlik z Mailbergu v Rakousku by 23. ledna jedním z prvních letošních návštěvníků Starých Hradů.

V Údrnicích byl v březnu 1990 vytvořen opět samostatný MNV. Spojení s Libání trvalo tedy jen něco přes rok.

Novoročenky s náměty ze Starých Hradů vytvořili v loňském roce Miroslav Barták z Prahy, Jaroslav Klápště z Turnova a Miloš Petera ze Dvona Králové nad Labem.

V rozhlasovém Zrcadle kultury 28. 11. 1989 zaznělo několik vět o kulturní aktivitě ve Starých Hradech.

V roce 1989 navštívilo zámek Staré Hrady rekordní počet 8 978 lidí.

Naši jubilanti: 90 let se dožila 3. 1. Františka Jandová ze Starých Hradů. Osmdesátiny oslavili 20. 2. Anna Ryčlová z Mladé Boleslavi (rozená Linhartová ze Sedlišť) a 26. 2. Josef Macek ze Sedlišť. 70 let bylo 12. 2. Josefu Bernkopfovi, dlouholetému předsedovi MNV Libáň. 60 let se dožili 6. 2. ing. Ladislav Másnica, 27. 2. Růžena Stejskalová a 25. 3. Václav Trnka ze Starých Hradů.

Mikulášskou besídku s nadílkou uspořádala asi pro 30 dětí 3. 12. v kulturním sále ve Starých Hradech ZO SSM Sedliště. Odpoledne plné her a tancování se mládeži líbilo, přišla i nebeská a pekelná návštěva s dárky.

Zlatou svatbu oslavili 3. února 1990 manželé Anna a Jan Hruškovi z Křižan na tamním MNV. Jan Hruška pochází ze Starých Hradů, jeho manželka je rozená Kropáčková z Dětenic. Po svatbě bydleli ve starohradském zámku a v dubnu 1946 se odstěhovali do Křižan. Oba pracovali na státním statku, vychovali 7 dětí a mají 20 vnoučat a 11 pravnoučat. Blahopřejeme!

Vichřice v noci z 26. na 27. února si zařádila i v našem okolí. Odnesla střechu teletníku v Libáni a hodně škod napáchala na Dětenicku, kde jsou i polámané stromy a poničené pomníky na osenickém hřbitově.

Tradiční požárnický ples uspořádali sedlišťští požárníci 26. 1. v kulturním sále ve Starých Hradech. Hrála skupina Experiment, k plnému zdaru a dobré náladě přispěla i bohatá tombola.

Úmrtí: 22. 11. 1989 zemřel František Dudis ze Starých Hradů ve věku 83 let. 26. 11. 1989 zemřela Marie Adamcová ze Zelenecké Lhoty ve věku 89 let. 30. 11. 1989 zemřela ve věku 90 let Marie Hakenová z Liberce, roz. Sekáčová ze Starých Hradů.

Kulturní kalendář: 1.1. 1910 se narodil v Libáni novinář a veřejný pracovník Jindřich Volprecht. 5. 1. 1650 zemřel první majitel starohradského panství z roku Šliků Jindřich hrabě Šlik, císařský generál a prezident dvorské válečné rady, vyznamenaný Řádem zlatého rouna. 11. 1.1910 se ve Starých Hradech narodil významný chemik ing. František Kebl. 3.1. 1785 se narodil národní buditel Václav Beránek, dlouholetý farář v Osenicích, 16. 2. 1970 zemřel v Terstu dr. Jindřich Tauber, jeden z průkopníků plastické chirurgie, malíř, entomolog a cestovatel. 16. 3. 1870 zemřel v Klatovech klasický filolog František Leo Saska, rodák z Libáně 9 2. 1860 se stal starostou Libáně lékárník a kronikář města Josef Kramář. 16. 3. 1915 zemřel klasický filolog Václav Otakar Slavík, rodák z Údrnic.


Eleonora Lucie Terezie z Trautmannsdorfu

Erb Eleonory Lucie Terezie z Trautmannsdorfu

Původně rytířský rod Trautmannsdorfů pochází ze Štýrska, kde je doložen od 13. století. Jméno odvozují Trautmannsdorfové od Trautmannsdorfu u Gleichenberka. Odtud se rozšířili do Rakous, Tyrol a do Čech. Podle svých statků ve Švábsku, Weinsbergu a Neustadtu, přijali další dvě příjmení. Měli též tituly gefürsteter Graf von Umpfenbach, Freiherr zu Gleichenberg, Negau, Burgau und Totzenbach.

Předkem hraběcí a knížecí linie Trautmannsdorfů byl David, žijící kolem poloviny 16. století. Jeho synové byli 12. 3 1598 povýšeni do stavu rakouských svobodných pánů. Potomstvo mladšího z nich vymřelo r. 1825 ve Štýrsku a nemělo s Čechami žádné styky.

Starší linii založil Davidům starší syn Johann Friedrich, který byl ve službách arciknížete Karla Štýrského. Johann Friedrich měl tři syny, Siegmunda Friedricha, Adama a Maximiliána. Dva starší se věnovali vojenské dráze, dloužili v Uhrách a oba dva byli jmenováni dvorskými válečnými rady.

Maximilián (23. V. 1584–7. VII. 1650) byl zaměstnán Ferdinandem II. a Ferdinandem III. v diplomatických službách. Jeho nejvýznamnějším posláním bylo jednání a vestfálský mír r. 1648. Za své zásluhy byl 15. 3. 1623 povýšen do říšského hraběcího stavu a 25. 9. 1625 mu byl udělen český hraběcí stav. 1625 získal inkolát v Uhrách a o dva roky později v Čechách. Už od r. 1620 byl tajným radou a 1631 se stal radou a plnomocníkem arciknížete Leopolda. 1635 mu byl udělen řád zlatého rouna. Základ rodového jmění položil skupováním pobělohorských konfiskátů. 30. 3. 1622 koupil Horšovský Týn s Mířkovem a Čéčovicemi, zkonfiskovaný Vilému st. z Lobkovic na Horšovském Týně, r. 1624 Kamenici s Luženicí a Chroustovici a r. 1629. Hlohovou. R. 1642 zdědil po své sestře Anně Marii provdané van Breuner Větrný Jeníkov a r. 1649 po Frebonii z Pernštejna Litomyšl. S manželkou Sofií hraběnkou Pálffy ab Erdöd měl sedm synů a dvě dcery. Nejstarší syn Adam Matthias zdědil Horšovský Týn a Jeníkov. K zděděnému majetku přikoupil Grabštejn, Lnáře, Tchořovice, Klecany, Hostouň a Bílý Mlýn, r. 1675 zdědil Tasnovice. Byl královským radou, od r. 1645 nejvyšším, maršálkem a zemským sudím († 1684). Potomstvo Adama Matthiasse a jeho manželky Evy Johanky ze Šternberka tvoří českou větev.

Druhým synem Maximilianovým byl Johann Friedrich (5. 1. 1619–4. 2. 1696), který zdědil Litomyšl a r. 1658 se stal nejvyšším komořím. Byl dvakrát ženat, poprvé s Marií Clarou z Dietrichsteinu (od 1650) a od 1876 s Marií Eleonorou Klárou ze Šternberka, s nimiž zplodil šest synů. Nejstarší, Johann Friedrich, zemřel již před otcem r. 1687. Ostatní synové byli z druhého manželství: Franz Wenzel († 23. 3. 1753), apelační rada a zemský sudí (manželka Eleonora z Kounic) – zanechal pouze dcery Eleonoru Lucii Terezii provdanou za Františka Jindřicha Šlika a Marii provdanou za Františka Jana Jiřího z Valdštejna; Franz Anton (manželka Markéta Josefa Kinská z Vchynic); Franz Adam († 8. 2. 1762 bezdětek); Franz Friedrich; Franz Joseph (manželka Františka Terezie Raczynská).

Třetí Maximilianův syn Karl vstoupil do johanitského řádu a padl r. 1664 v bitvě u sv. Gottharda jako pobočník velitele, hraběte Montecuccoliho.

Čtvrtý syn Franz Anton, sedící na Trautmannsdorfu a Gleichenbergu, byl ve španělských službách v Nizozemí a r. 1683 se účastnil obrany Vídně. Pátý syn Maximiliána byl kanovníkem salzburským a olomouckým, šestý Ferdinand Ernst držel Negau a účastnil se tureckých válek. Zemřel 1692. Nejmladší Maximilanův syn Georg Siegmund založil štýrskou hraběcí větev, z níž Maria Thadäus zastával od r. 1794 úřad biskupa královahradeckého a 28. 11. 1811 byl zvolen druhým arcibiskupem olomouckým († 20. 1. 1819).

Knížecí česká větev, založena Adamem Matthiasem pokračovala jeho synem Rudolfem, jenž byl c. k. komořím, tajným radou a od r. 1685 nejvyšším maršálkem. Zemřel 1689. S manželkou Annou Marií von Lichtenstein († 4. 5. 1704) měl syna Johanna Josepha (7. 8. 1676–30. 4. 1713), který zanechal z manželky Marie Terezie z Paaru (2. manžel Leopold von Rottal) tři syny. Mladší dva, Karl (11. 1. 1709–1786) a Johann Joseph (20. 7. 1711–7. 5. 1769) potomky nezanechali. Nejstarší, Franz Norbert, měl s Marií Florentinou Josephou hraběnkou de Gavre a s Marií hraběnkou z Herbersteinu syny Josepha Wenzela a Ferdinanda. Joseph Wenzel. c. k. komoří a zemský sudí, zemřel již 4. 12. 1769 ve věku třiceti let. S manželkou Gabrielou hraběnkou Černínovou z Chudenic měl syna Maximiliana (1768–1771).

Ferdinand po absolvování práv působil u říšského komorního soudu ve Wetzlaru, odkudž se odebral k habsburskému dvoru jakožto komorník arcivévodkyně Marie Antoinetty. Od r. 1780 byl českým vyslancem na řezenském sněmu, 1787 předsedou gubernia v rakouském Nizozemí. Císař František ho povolal do státní konference, kde mu svěřil referát zahraničních věcích. Za své zásluhy dostal řád zlatého rouna a 12. l. 1805 byl on a jeho prvorození potomci povýšeni do knížecího stavu, což bylo 10. 4. téhož roku rozšířeno na Království České. Kvůli tomu bylo 12. l. jeho panství Umpfenbach povýšeno na okněžněné hrabství. Od r. 1808 zastával úřad nejvyššího hofmistra († 27. 8. 1827, manželka Carolina hraběnka Colloredo). Zanechal dva syny, Johanna Josepha Norberta (1780–1.4. 9. 1834, manželka Elisabetha Philippine landhraběnka z Fürstenbergu) a Josepha (1788–22. 8. 1870, manželka Józsefné hraběnka Károlyi de Nagy – Károly), kteří založili nové dvě pošlosti tohoto rodu.

Kromě knížecí české větve, žila v Čechách též větev hraběcí, založena mladším synem Adamem Matthiase Siegmundem Ludwigem na Protivíně. Tato větev vymřela v druhé polovině 19. století Alexanderem.


Erb: Čtvrcený štít se srdečním štítkem. Štítek červenostříbrně polcen se šestilistou růží střídavých barev se zlatým semeníkem. I pětkrát stříbrně a červeně kosmo děleno. 2. a 3. stříbrné se třemi červenými klíny pod sebou. 4. děleno, nahoře červenostříbrně polceno, dole zlaté. Na štítě pět příleb s klenotem. I. dva červenostříbrné šachované rohy, mezi nimi pětkrát červeně a stříbrně šikmo dělený rostoucí muž s červeným kloboukem. Přikrývadla červenostříbrná, II. černý orel. Přikrývadla červenostříbrná. III. dvě pera, pravé červené, levé střibrné, na nich růže ze štítu. Přikrývadla červenostříbrná, červenozlatá. IV. stříbrný korunovaný lev. Přikrývadla červenozlatá. V. dva červenostříbrně šachované rohy, mezi nimi stříbrně oděný bezruký muž s oslíma ušima. Přikrývadla červenozlatá.

M. Fiala – J. Hrdlička


Menu