Hněd 18. prosince jsme se seznámili s prací rady MNV a potom jsme připravovali doplnění MNV, k němuž došlo 28. března 1990. Novými poslanci se stali 4 zástupci OF a 3 zástupci Československé strany socialistické. Za OF to jsou R. Horáková, Z. Klár, J. Soukup a M. Zubatá. Do rady MNV byli zvoleni za OF Milada Zubatá a za ČSS Vladimír Ježek, navíc do schůzí rady dochází i nový poslanec ONV za OF Karol Bílek, předseda kulturní komise ONV.

Z akcí, které libáňské OF zorganizovalo, musíme uvést především přednášku PhDr. Zory Dvořákové ke 140. výročí narození prezidenta T. G. Masaryka 15. března. Seznámila přítomné s jeho životem zvláště z období od příchodu na pražskou univerzitu do vzniku samostatné ČSR, tedy z let, která nebyla tolik zachycena v pořadech televize. Mezi četnými dotazy zodpověděla i otázku, že TGM nechal střílet do dělníků a vyvrátila tyto demagogické pověsti.

12. dubna se konala beseda s bývalým libáňským učitelem Stanislavem Krausem o jeho osudech za druhé světové války, kdy bojoval v naší západní armádě. Pan učitel se dostavil ve vojenské uniformě s majorskými hvězdami na nárameníkách a jeho mladistvý zjev vyvracel matriční údaje o jeho blížící se osmdesátce. Vydržel vyprávět dvě hodiny a ještě dlouho odpovídal na zvídavé dotazy.

Do třetice se uskutečnila 6. května beseda s dalším Libaňákem prof. ing. Vojtěchem Menclem, nyní předsedou vládní komise pro analýzu historických událostí let 1967–1970. I jeho vyprávění vyvolalo řadu otázek, které trpělivě odpovídal.

Všechny tyto večery navštívilo kolem 50 posluchačů.

Naši zástupci jezdili i na schůze koordinačního centra OF v Jičíně a na schůze jeho kulturní komise.

V květnu se pozornost OF soustředila na předvolební kampaň. Byli jsme dostatečně zásobeni plakáty a letáky, s jejichž výlepem nám pomáhala zvláště studující mládež. Zúčastnili jsme se i předvolební schůze Československé strany socialistické v Libáni 11. 5. a její jednatel Vladimír Ježek byl na několika našich poradách. Na předvolební schůzi KSČ jsme nemohli jít, neboť se konala ve stejnou dobu jako naše předvolební schůze 24. května ve velkém sále kulturního domu v Libáni. Asi stovka přítomných byla informována o dosavadní činnosti OF v Libáni, představili se kandidáti do voleb ing. Jaromír Stibic, ing. Vladimír Mikan a PhDr. František Kozel, ing. Nosek seznámil přítomné s průběhem volebního aktu a všichni odpovídali na dotazy publika. Na závěr přednesla Milada Zubatá úvahu prognostika Miloše Zemana "Co by se stalo, kdyby …" a z magnetofonového pásku jsme vyslechli projev bývalého ředitele královédvorské zoo ing. Josefa Vágnera na mítinku OF v Jičíně.

Poslední předvolební akcí OF v Libáni byl 5. června večer písničkáře Jana Buriana z Prahy. Byly to dvě hodiny příjemné zábavy v Kulturním domě, kdy Jan Burian u klavíru zpíval vlastní texty a prokládal je předvolebními úvahami a odpověďmi na dotazy publika.

Zabezpečili jsme rovněž, že do každé okrskové volební komise byl jmenován zástupce OF: v Libáni to byli Helena Keslová, Magda Pažoutová, Oldřich Líman a Jiří Švorc, pro Psinice a Křešice Karel Hazdra, pro Staré Hrady Ladislav Tuláček a pro Sedliště Eva Bílková. Aktivisté OF se zúčastnili i roznášení volebních lístků, nočního hlídání volebních prostor atd.

Jsme rádi, že zdejší MNV pochopil nutnost změn, ke kterým dochází v celé společnosti, a že veškerá jednání s ním probíhají bez potíží. Rovněž rádi konstatujeme, že předvolební kampaň proběhla v Libáni a okolí slušně a korektně. Distancujeme se od hloupých provokací – malování hákových křížů na silnici ke Starým Hradům – a jsme přesvědčeni, že s tím nemá žádný náš příznivec nic společného.

Na závěr této bilance dosavadní činnosti dovolte ještě malou vyhlídku do budoucnosti. Veškerá práce OF spočívá dosud na poměrně malé hrstce lidí. Ostatní se ani nenamáhali přijít na akce, které jsme připravili. Zatím jsme to zvládli, i když to znamenalo značné časové zaneprázdnění. Jsou však před námi podzimní volby, kdy budeme volit své zástupce do MNV či jak se tyto orgány budou jmenovat. A tak již nyní prosíme vás, kteří máte chuť pracovat, zejména vás mladší a mladé, abyste se neostýchali dát nám to vědět. Rozhlédněte se také kolem sebe a přemýšlejte, koho bychom měli do voleb za OF kandidovat. Neboť se zvýšením pravomocí nejnižších stupňů zastupitelských sborů bude záležet na kvalitě i našeho budoucího zastupitelského sboru, jak se nám v Libáni a okolí bude žít v příštích letech.

Mluvčí OF Libáň

Antonín Švehla a sedlišťští hasiči

V Sedlištích totiž objevili v kopřivách u plotu jednoho domu části pomníku Antonína Švehly, dlouholetého předsedy vlády a vůdce českého venkova. A pak již nebylo daleko k realizaci myšlenky tento pomník obnovit. Bylo vybráno vhodné místo v parčíku u prodejny Jednoty, 6. května byly vykopány základy a vybetonován fundament, o tři dny později sem byly převezeny jednotlivé části pomníku a sesazeny dohromady. To vše vykonalo několik členů Hasičského sboru, ale pak již nastala práce sochařce Miladě Zubaté. Musela celý pomník očistit, nakonzervovat a hlavně doplnit chybějící části Švehlovy hlavy i podstavce. Ale dílo se zdařilo, takže pomník od J. Víta postavený původně sedlišťskou Domovinou v roce 1935 se zaskvěl opět v plné kráse.

V sobotu 19. května. se u něj shromáždili hasiči z Libáňska i další občané. Všechny uvítala předsedkyně občanského výboru Jana Svobodová a předala slovo zástupcům Republikánské strany československého venkova, předsedovi jejího ústředního výboru Radimu Donátovi a ing. Otakaru Kokešovi. Oba vyzvedli významnou státotvornou roli Antonína Švehly i dalších představitelů venkova a připomněli i význam letošních voleb. Slavnosti se zúčastnil i tajemník okresního výboru Československé strany zemědělské ing. Jan Vraný. Po projevech byl pomník znovu odhalen, děvčata k němu položila květy a hudba zahrála státní hymnu.

Poté se všichni účastníci slavnostního odpoledne odebrali na sousední louku, kde místní hasiči již několik dní připravovali stánek s občerstvením, posezením, překážkovou dráhou a vše další pro pěkný průběh odpoledne. Vystavena byla i stará sedlišťská hasičská stříkačka z roku 1879, která po chvíli prokázala svou provozuschopnost. Ale na to nedošlo až po slavnostním nástupu přítomných družstev, po projevu předsedy výboru sedlišťského Hasičského sboru Bohumila Císaře a po provedení soutěže, v níž se místní sbor umístil na druhém místě.

A pak ještě dlouho do noci zněla hudba, na plné obrátky pracovalo občerstvení a všichni přítomní si pochvalovali hezké sváteční odpoledne. Díky všem, kdo se o jeho zdárný průběh zasloužili, především všem obětavým pořadatelům z řad členů a příznivců sedlišťského Hasičského sboru.

K.B.

Kultura ve stínu politiky

Kulturní sezóna letos začala již 18. března, kdy jsme otvírali výstavu mladého libáňského výtvarníka Josefa Machače. Výstavní síň v arkádách se naplnila jeho obrazy lidové architektury Libáňska, portréty i dalšími díly. Zahajovací projev Vladimíra Hrubého přinášíme v další části tohoto čísla. Po ukončení byla tato výstava přenesena do Dětenic.

V gotických výstavních prostorách se letos představili nejprve studenti pražské UMPRUM. Kresby Luďka Bárty, fotografie Martina Velíška a Michala Machata, jejich plastiky i keramika Jiřího Vápa spolu s aprílovým zahájením 1. dubna vzbudily úsměvnou pohodu této veselé výstavy.

Od 15. dubna hostila výstavní síň v arkádách dřevořezby Sergeje Roule a textilní tvorbu jeho dcery Simony Pivoňkové. Výstavu uvedl proslovem Václav Heřman a recitací pražští herci Miloslav Masopust a Pavel Trávníček. Po celý měsíc pak mohli návštěvníci obdivovat drobná půvabná díla s náměty přírodními, historickými i krajinnými. Zaujaly zvláště cykly Prsty, Žena a jablko a portréty historických osobností. Mnohé z těchto prací budou zdobit obydlí našich spoluobčanů.

A to se již přiblížil konec dubna a s ním očekávaný koncert italského pěveckého sboru Corale polifonica Sommarivese, který nám obětavě zajistili naši královéhradečtí přátelé prof. Josef Picek a ing. Zdena Raušarová. 29. dubna jsme celý den s obavami sledovali oblohu i rtuť v teploměru. Nakonec vše dopadlo k plné spokojenosti, sv. Petr byl opět k pořadatelům milostiv a nádvoří se v podvečer rozeznělo světskými i duchovními melodiemi renesance i italskými lidovými písněmi. Dokonalý přednes řídil dirigent Claudio Chiavazza. Přátelská atmosféra se přenesla i do krbového sálu, kde si italští hosté po prohlídce zámku krátce odpočinuli.

O vernisáži další výstavy F K. Foltýna a Josefa Kalendy si můžete přečíst zasvěcené řádky básníka Jiřího M. Paláta; k dispozici bylo i tištěné úvodní slovo, které pronesl první náměstek ministra životního prostředí vlády ČR dr. Václav Mezřický. Největší potlesk asi dvou set návštěvníků patřil tradičnímu hostu starohradských 1. májů Haně Kofránkové, která letos přednesla za spoluúčinkování houslisty Ivana Štrause montáž z děl českých básníků a prozaiků sama, když ohlášený Jiří Adamíra nepřijel pro onemocnění.

Další půvabnou výstavu připravila pro malou výstavní síň v arkádách Lenka Zálišová. Tato absolventka železnobrodské sklářské průmyslovky se představila nejen tradičními skleněnými figurkami, ale i souborem jemných grafických listů. Na vernisáži 13. května promluvil Jiří Pešek, který pak také v kulturním pořadu recitoval verše Jaroslava Seiferta. Dále se představili turnovští Pištci s programem z děl českých i světových mistrů období klasicismu provedeným v nezvyklém obsazení: 3 saxofony, 2 klarinety a flétna. Poslech tohoto pořadu uvedeného opět na nádvoří byl krásným zážitkem.

27. května se konala vernisáž výstavy obrazů a kreseb Vladimíra Holmana. Svými díly se představil návštěvníkům zámku již podesáté, poprvé s ním však vystavovala svou textilní tvorbu jeho manželka PhDr. Dana Holmanová, spolupracovnice ateliéru Květen v Praze. Po projevu šéfredaktora časopisu Nové knihy PhDr. Vladimíra Sůvy recitoval své verše básník František Kleinmann, hodnotný koncertní program připravili členové rodinného souboru Sůvova z Prahy a Liberce.

Velmi hezké a početně navštívené odpoledne proběhlo ve Starých Hradech 10. června. Konala se vernisáž výstavy výtvarných prací žáků libáňské školy. Úvodem promluvila ředitelka školy Irena Škodová a učitel výtvarné výchovy Stanislav Hlava, v kulturním pořadu vystoupil pěvecký kroužek školy pod vedením učitelky Věry Stránské, taneční kroužek řízený učitelkou dr. Naďou Hrnčířovou a na závěr uvedl dětský divadelní kroužek OB Libáň v režii Hany Klapačové pohádku O Honzovi. Všechny malé interprety odměnili přítomní mohutným potleskem a kdyby bylo zvykem tleskat na výstavách, ozýval by se i z výstavní síně v arkádách.

Závěrem lze konstatovat, že letošní návštěvnost našich kulturních akcí je oproti loňskému roku o něco nižší. Podobné zkušenosti mají i pořadatelé v jiných místech. Předvolební politický ruch si vybírá všude svou daň, konkurence schůzí, rozhlasu a televize se projevuje. Přesto se účast na vernisážích pohybovala mezi 50 a 200 účastníky, což není špatné. A tak se těšíme na shledanou i na dalších akcích Osvětové besedy Libáň-Staré Hrady na zámku!

Eva Bílková

Kolik nám zbývá času?

V prvním májovém dnu, kdy jsme ve Starých Hradech už po páté mohli slyšet recitovat Hanu Kofránkovou a poprvé naslouchat houslím vynikajícího interpreta Ivana Štrause, měla svou vernisáž i výstava obrazů F. K. Foltýna a plastik Josefa Kalendy. Obě patří v té předlouhé řadě starohradských výtvarných přehlídek k těm nejpozoruhodnějším. Foltýnova nadreálná realita tohoto světa přechází na plátnech v tvrdou konfrontaci člověka posledního desetiletí s jeho budoucností. Je to kruté zrcadlo, které malíř nastavuje svou obdivuhodnou kombinací téměř manýristického pohledu na idylku krajiny k surovému světu reality, proti které už není obrany. V tom je na této výstavě Foltýn předobrazem apokalypsy budoucího století, pokud lidé … Ano, pokud nedojde k vzepětí sebeobrany celého lidstva. Dějová vrstvení je možné při prvním zhlédnutí přijmout zjednodušeně, odděleně a nepřijmout ihned obraz jako celek i jeho záměr: jako téma několika rovin. Budu hovořit alespoň o jednom z vystavených obrazů: jmenuje se ÚTES. O cestě mizející v propadlišti prostoru do beznadějného konce. A tato ponurá věštba je podtržena pečlivě zaznamenanou částí tvořící střed obrazu, kde v zarámování je idyla soutoku Vltavy s Labem, tiše krásná, nemilosrdně kontrastující s perspektivou konce. Tak jsou motivicky stavěny obrazy F. K. Foltýna a tak bylo možné se s nimi setkat v gotické části starohradských výstavních prostor. Obrazy, které musí být přijímány jako– kompozice, ale už završeny myšlenkovým vyjádřením zvolených témat.

Ve stejných prostorách jsou umístěny i plastiky Josefa Kalendy. Tíha hmoty je nadnášena u některých plastik lehkostí vlastní existence pojaté výtvarně, jako nabídka k rozšifrování skulptur, které vypovídají o myšlence i v abstrakci tvarů. Zhmotnění představy dává vnímajícím příležitost setkat se s kompozicí nápadu i jeho smyslu. Není jednoduché přijímat Kalendův kámen, místy svou hladkostí téměř nadnášený, kdy autor pracující s ostrým kontrastem, například do velkých otvorů vkládá malé kamínky, vás nutí k pochopení, že předmět je osou dnešního sochařského pojetí, byť zdánlivě na úkor tématu.

Na zámku ve Starých Hradech je naplňováno poslání kumštu v jeho rozmanitosti, i v nárocích, umění varujícího a ve svých rovinách burcujícího k naplnění posledních nadějí, které ještě ve jménu budoucího času jsou před námi.

J. M. Palát

Josef Machač vystavuje

Již na zdejší ZŠ se rychle rozvíjel Machačův výtvarný talent a to zejména v portrétech, které prováděl rudkou a uhlem. Zobrazoval v hodinách výtvarné výchovy své spolužáky. Jedním z těchto portrétů se zúčastnil v roce 1979 výtvarné soutěže "Děti, mír a umění", kde získal první cenu v okresním i krajském kole.

V témže roce skládá úspěšně i přijímací zkoušky na střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze na Žižkově náměstí. Na tyto typy středních škol byli přijímáni 1–2 žáci z kraje. Hlavní náplní studio byly návrhy plakátů, obalů, design vlastního výrobku, tedy tvarování užitkových předmětů, návrhy graficky provedených značek a to i s realizací v materiálu např. na skle. Důraz byl kladen na nácvik a studium písma jako hlavního výtvarného prostředku. Nebylo ale zapomínáno ani na portrétní a figurální kresbu a znalosti z oboru fotografie.

Ve 4. ročníku v r. 1983 obdržel diplom za plakát ke 40. výročí bitvy u Sokolova. Soutěž tehdy vyhlásilo ministerstvo národní obrany pro studenty výtvarných škol.

Po maturitě se pokusil o studium na pedagogické fakultě. V letech 1983–84 pracoval jako vychovatel na ZŠI v Dětenicích. Na této škole pracoval s dětmi různého věku ve výtvarném kroužku. Řadu z nich tato činnost zaujala.

V roce 1984 nastoupil v grafickém oddělení n. p. Agrozet Jičín. Náplní práce byly návrhy prospektů, obálek katalogů, drobných propagačních předmětů i fotografování a technická kresba součástek do katalogů. Kromě toho vytvářel i plakáty na některé akce, např. okresní kolo písňových soutěží a klubových odpolední.

V roce 1987 přechází z Jičína do Výzkumně vývojového ústavu AZNP v Mladé Boleslavi, kde pracuje v oddělení designu. Tato práce je opravdu zajímavá a rozmanitá a může v ní plně uplatnit obor, který vystudoval. I při tak zajímavé práci se nepřestal o volných chvílích věnovat své výtvarné činnosti.

Jsem rád, že se odhodlal k tomuto kroku – uskutečnit výstavu. Je jistě dost odvážné prezentovat svoji tvorbu na výstavě, která je uspořádána v místě svého rodiště, kde člověka všichni znají a je tudíž podroben té nejpřísnější kritice. Této situaci odpovídá známý citát "doma není nikdo prorokem".

Jeho práce, i když je zde zastoupena výběrem děl převážně z posledních let, je různorodá a jak jsem sám mohl sledovat, tvořil skoro ve všech žánrech výtvarného umění – od kresby, malby, grafiky, propagační tvorby, návrhů plakátů až po modelování, oděvní tvorbu a fotografii.

Je jistě dobré nevěnovat se hned od počátku jen jednomu výtvarnému projevu, ale usilovat a hledat techniku, která by plně vystihovala a odpovídala záměrům a myšlenkám autora výtvarníka, ať je to kresba, kterou zvládá s brilantní lehkostí a rychlostí, nebo časově náročnější a pracnější malba či grafika. Technice, které se věnuje stále je kresba. Jeho perfektní kresby jsou charakteristické pro svůj osobitý výraz. Je to kresba realistická a při tom dekorativní, bez laciného efektu a co více – úsporná a věcná. Poctivý přístup s jakým se Josef Machač staví ke své práci se silně projevuje na úspěšném vývoji jeho výrazového podání a spěje k osobitému projevu. Jako výtvarník rozhodně není na začátku, ani nepřešlapuje na místě a jak vidíme a můžeme se přesvědčit, již vykročil.

Na závěr bych chtěl poděkovat nejen za sebe rodičům Josefa Machače, kteří podporovali jeho výtvarné sklony, podporovali ho za studiu v Praze a měly, mají a jistě budou mít pro jeho práci pochopení i nadále.

Od roku 1987, kdy se oženil, se o jeho radosti i starosti, které přináší tak vzácně i krásně propojená práce i koníček, dělí i jeho žena Lenka, která se snaží také mu co nejvíce vyjít vstříc, s pochopením pro jeho práci a přitom vychovávat syna Ondřeje, který jistě půjde v tátových stopách. I jeho ženě Lence tedy patří náš dík, že dnes můžeme shlédnout tuto výstavu.

Toto je první samostatná výstava Josefa Machače a věřím, že po této první přijde celá řada dalších a to nejenom v tomto kraji, ale po celé republice. Nezbývá mi nic jiného než mu popřát do další práce mnoho úspěchů a věřím, že jako úspěšný výtvarník světem protřelý nezapomene a zůstane věren svému kraji a rodišti a některou jubilejní výstavu opět uspořádá zde.

Vladimír Hrubý

… všecko na světě jen na obrátku

Když moje maminka říkávala, že za Rakouska se lidé dovolali práva a každý, kdo chtěl, mohl pracovat, bývala jsem dotčena, protože jsem byla dítě vychované první republikou v lásce k vlasti, úctě ke Slovákům atd. a nesouhlasila jsem s některými životními pravdami.

Začala jsem chodit do školy v roce 1935, kdy byl prezidentem T. G. Masaryk. Vlastenecká výchova pana učitele Kořínka brzy nesla své ovoce. Spolu s ním jsme se strachovali o osud republiky, nacvičovali nálety, ukládání důležité třídní knihy a zacházení s plynovou maskou. Ve 4. třídě jsme s paní učitelkou Odvárkovou oplakali naše hory, vzaté nám mnichovskou dohodou. Za půl roku na to přišel 15. březen 1939. Pamatuji se na špatné počasí, na náměstí plné německých vojáků a na to, jak vařili polévku a nabízeli lidem, protože jim bylo namluveno, že v Čechách je hlad.

Pak přišla válka a s ní naděje na osvobození. 17. listopadu v roce 1939 moje maminka v Praze byla svědkem odvážení studentů do koncentračního tábora a nám dětem dopodrobna vše vyprávěla. Dlouhá válečná léta pokračovala. Snad každá rodina měla mapu, na které sledovala pohyb front. Ne, v Libáni se hlad neuhnízdil, ale tehdejší jídelníček by dnešním dětem připadal jako ze špatné pohádky. Umělé medové máslo bylo často k večeři na válečný chléb a čaj k němu mohl být pouze ze šípků, nebo lipový. Potraviny, jako čokoláda, kakao, banány atd. zmizely z trhu. Dospělý občan měl denní příděl 1/8 l mléka.

Pak přišla heydrichiáda a s ní spojené stanné právo. Lidice. Ležáky. Dodnes mám v paměti zprávy z rozhlasu o těchto zvěrstvech. Na konci války mi bylo 16 let.

V posledních válečných dnech, 27. března v dopoledních hodinách spadly na Libáň dvě bomby. Jedna na hřiště, druhá smetla Janečkův domek a zavinila smrt mladé matky.

V té době pracovalo v Libáni několik francouzských vojáků – zajatců. Přivítali s námi 5. květen 1945 a společně jsme tančili na chodníku od Navrátilových až k záložně. Chovali se jako příslušníci vyspělé země. Každým rokem při květnových oslavách si na ně vzpomenu. Taneční sály byly tenkrát nepoužitelné, nevím již, zda sloužily jako skladiště, či zda tam byla ubytována armáda nebo uprchlíci. Pak jsme si my, sokolské dorostenky přivezly z Jičína Rudou armádu. Jásot byl veliký a ještě větší pozdější zklamání. Nevěděla jsem, zda se mám za tuto fotografii v libáňském muzeu stydět před svým vnukem nebo ne, aby se na mě nepodíval udivenýma očima a neřekl: "Babičko, jak jsi mohla být tak …". Ale rozhodla jsem se, že se stydět nebudu, vždyť ti vojáci to později doma krutě odnesli, že viděli normální svět. A dnes už je to historie.

Za tři roky přišel komunistický puč a země se zachvěla. Zmizela selská pole, živnosti, Sokol, soukromé podnikání. Z menších měst se staly vesnice a z vesnic pustiny. Politické procesy a vraždy následovaly:

Po dvaceti letech přišlo Pražské jaro. I když každý věděl, že se jedná pouze o záležitost uvnitř komunistické strany, lidé měli radost, že se rozednívá. Vzpomínám si na pana učitele Vojtíška, jak přijímal podpisy na různé petice, zejména 2 000 slov. Kéž by ho dnes Libáň měla! Po 21. srpnu přišla opět sprcha a tzv. "normalizace" mnoha lidem ublížila.

Uplynulo dalších 21 let, než bylo národu opět dovoleno zvednut hlavu. 17. listopad 1989 se po padesáti letech opět stává historickým datem. Tento den dovládla totalitní moc. V Praze i ostatních městech lidé vítají demokracii písní "Jednou budem dál a dál" a provoláváním slávy Václavu Havlovi. Slyšet z úst řečníků po 42 letech svobodná slova bylo možno jen se slzami v očích.

A co nyní dál? Všude je situace těžká a na venkově nejvíc. Inteligence málo nebo vůbec ne, učitelé většinou dojíždějí, ochota převzít veřejnou práci malá. Věřím však, jak znám své libáňské občany, že se tohoto úkolu zhostí dobře a že nejen Libáň, ale celá naše vlast se znovu vzkřísí k novému rozkvětu a i když to bude dlouho trvat, vědomí, že opět budeme právní stát se svobodnými občany, pomůže nám překlenout těžké začátky, které nás čekají. Až nás to bude zmáhat, potěšíme se na náměstí před tou krásnou sochou Mistra Jana Husa a přečteme si jeho odkaz: "Prosím, abyste se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli".

Zdraví Vás a hodně úspěchů do další práce přeje

Hana Mařanová

K jubileu

Vzpomínka krásná, zaťuká-li,
ó, spěš a duši zotvírej,
to jistě nepřichází sama,
to za ní spěchá velký rej!"

Narodil se 10. května 1940 a v době docházky do 1. ročníku tehdejší národní školy bydel v Libáni. Při své ukázněnosti se vyznačoval mimořádnou úctou k učiteli, a třebaže jsem ho učil pouze jeden rok, nezapomínal na to ani když se s rodiči odstěhoval. Později mě navštívil už jako absolvent vysoké školy a svěřil se, že se rád vrací k době začátků školy, kdy jsem mu poskytoval základy k dalšímu vzdělávání, jichž i dodnes váží. Jeho vyjádření zapůsobilo na mne nevšedním dojmem, vždyť vděk žáka je pro učitele nejlepší odměna. Z vyslovených faktů mu věnuji své řádky s oceněním též jeho jiných kvalit, i když ve stručnosti nelze vyčerpat všechny.

Z manželství má dvě děti – syna Aleše a dceru Šárku. Šťastné pouto přerval však krutý osud v útlém věku dětí nelítostnou tragedií – ztrátou manželky po těžké nemoci. Drsným údělem posel rovněž s navždy smutným rozloučením dobrotivou matkou a poté i se starostlivým otcem – pplk. čsl. letectva.

Tíživá situace na křižovatce života dospěla k nejvyššímu stupni v unesení břemene v roli matky dětí. Ing. Linhart vložil do problému rodiny se vší vervou vrchovatou dávku lásky, obětavosti a vytrvalosti, jak jen možnost výkonu člověka byla myslitelná. Rodina soběstačně žila plněním povinností podle plánovaného režimu a vzorný otec umožňuje oběma dětem studium, náročný to úkol. Energii proměňoval u nich v činy, vytvářel návyky ke každodenní aktivitě a pracovitosti, čímž se vyvíjelo vzájemně harmonické porozumění k uplatnění všech potřeb.

V nezáviděníhodných okolnostech dosáhl ing. Linhart při své píli a elánu ještě titulu kandidáta věd. Jeho námaze při zastávání zodpovědné funkce v zaměstnání v Praze i ve veřejné činnosti v bydlišti – Hradišťku pod Medníkem – spojené s péčí o děti, je proto právem záhodno hluboce a s čestným obdivem se pokloniti! A jelikož se i po dlouhém odstupu od 1. třídy ke mně stále oddaně hlásí, i dokonce článkem v této brožurce před časem k mému překvapení si vzpomněl na mé osmdesátiny, cítím se mu zavázán přízní uvědoměním si jeho letošního jubilea a vznáším k němu upřímná slova gratulace:

S vřelou srdečností přeji mému drahému inženýru Pepíčku Linhartovi, CSc. k jeho 50. výročí narozenin – obdaření nejcennějším pokladem pevného zdraví k realizaci úspěchů v povolání, mnoho dalších let klidných a zároveň, aby jeho nezměrné úsilí o řádnou výchovu dětí bylo korunováno zdarem v příští jejich zvolené činnosti i aby k otci, který je cílevědomě přivádí k samostatnosti, zachovaly dosavadní krásný vztah a důvěru též v budoucnu.

Miloslav Kynčl, býv. učitel jubilanta

Stanislav Kraus

Vzpomínky na válku

Tři dopisy

Ležel jsem na dně rybářské lodi, zakotvené uprostřed řeky. Nebe bylo obtaženo řasami, ale přesto se jeho modř odrážela od hladiny Jizery. Před chvílí jsem otevřel poprvé knížku s titulkem "Sedmý den odpočívej". Byla červencová neděle a já odpočíval. Psal se rok 1940. Uplynula hodina ospalého ticha, kdy zadrnčení navijáku by zaznělo jako exploze. A ona nastala! V noci jsem dočetl. Snad se už probouzelo pondělí a sedmý den uplynul. V oněch hodinách však do mého povědomí vstoupilo jméno autorky jako podivně přitahující magnet. A tehdy jsem Vám začal psát první dopis. Rovnal jsem v sobě větu k větě ve snaze Vám vypovědět o podivném okouzlení dějem Vaší knihy. Oživovaly přede mnou postavy i figurky oněch podivuhodných událostí, kdy jeden od druhého prochází v těsné i vzdálené blízkosti. Nastaly dny zoufalých pokusů vypovědět Vám o svých sedmnácti letech, o Sedmém dnu, i o těch, které přišly, o Vás, co jsem si vysnil, i o tom, že dopis mohu poslat do Družstevní práce, která Vám knížku vydala jako vítězný text soutěže. Nikdy jsem však nenašel odvahu dopis odeslat.

Dopis druhý, který napsán byl.

Mnoho vody uplynulo v mé řece. Psal se leden 1984. Z Jablonce n. N. do Prahy putoval pětistránkový dopis začínající: Vážená paní doktorko, je to už 44 rok, co Vám posílám svoji zpověď. K jejímu napsání jsem se rozhodl v červenci 1940 v jednom nedělním odpoledni na břehu Jizery a každý rok jsem k ní připisoval nejméně jednu, někdy i tři, čtyři strany. Podle toho jak moc jste vstupovala do mých myšlenek, jak moc jsem se s Vámi přel, jak moc mi s Vámi bylo dobře, jak moc jsem Vás potřeboval, když jsem se trápil úzkostí a strachem o ty, které mám rád, i o to, co mám rád.

19. února 1984 jsem otevíral obálku. Byla na ni zpáteční adresa. S nedočkavostí jsem četl:

Váš dopis na mne dýchl jako z pradávných časů, na které jsem skoro zapomněla ve svém vezdejším každodenním životě. Ano, já už zapomněla na Sedmý den, na svou první knížku, která opravdu pochází z mého srdce a ducha tehdejších let, který se však v zásadě nemění, jen se dále obaluje mnohými životními a také ryze duchovními zážitky a tím hutne až k fyzické váze. Jste moc hodný že jste mi připomněl mé dávné a tak zapomenuté doby a jsem opravdu jako autor hrdá na to, že moje kniha, a to první, mohla takto působit. Když jsem tuto knihu psala, to jsem se ještě zdaleka nepočítala mezi spisovatele, byla jsem začátečník a otcem té knížky byl Vladislav Vančura, můj tehdejší literární otec.

Dopis třetí

Drahá Helenko, kolik dopisů jsem Ti napsal od oné zimy osmdesátého čtvrtého roku. Kolikrát slyšel Tvůj hlas v telefonu, kolik Tvých dopisů otvíral. Jak šťastní vzpomínáme na altánek v zahradě u Tvé chalupy, kde vznikala knížka za knížkou. kde zrály hrušky a voněl rmen.

Odjížděli jsme mlčenliví, s pocity neohraničitelnými. Jaká kombinace náhod přivodila ten den, kdy jsem Ti "předal" dopis psaný víc než čtyřicet let, abych Tě v sobě ukládal, u každé zmínky, kterou jsem o Tobě zachytil, u každé Tvé nové knížky … Píšu Ti třetí dopis. Dopis k Tvým narozeninám, abych se vyznal z příběhu, který jsi nazvala "literární a téměř neuvěřitelný". Je neuvěřitelný! Alespoň pro mne se stal skutečností, oživlým snem.

V roce 1940 jsi proťala můj život.

Spisovatelka Helena Šmahelová se dožívá svých krásných osmdesáti let. Třemi dopisy vyjádřil svůj hluboký vztah a také náš obdiv k jejímu rozsáhlému literárnímu dílu Jiří M. Palát.

Jak Staré Hrady ke kašně přišly

Koncem roku 1974 jsem byl vyzván, abych vytvořil kašnu do atria ve strahovské zahradě v Praze. Autorem adaptace areálu byla ing. arch. Eva Růžičková. Asi po roce umělecká komise Českého fondu výtvarných umění schválila první etapu práce a vyzvala mne k realizaci kašny v materiálu.

K realizaci jsem přizval uměleckého historika prof. Josefa Císařovského, který v době "normalizace" pracoval jako kovář. Pro konečnou etapu byl ve smlouvě uveden jako spoluautor. Začátkem roku 1977 však Císařovskému, který podepsal Chartu 77, nebyl proplacen honorář za práci na jiné zakázce, a já jsem byl vyzván, abych se dostavil na ředitelství strahovského areálu a zodpověděl se z viny, že jsem měl za spolupracovníka chartistu. Na místě se pak soudruzi na mne velmi rozčilovali a oznámili mi, že kašna nemůže nyní stát na Strahově a Císařovský bude zbaven spoluautorství. Velké snížení honoráře mělo být další sankcí. Připadal jsem si jako v ústavě choromyslných, protože Císařovský podepsal smlouvu asi rok předtím, než se stal signatářem Charty 77. Byla to však nesmyslná logika doby a soudruzi se podle toho chovali. O konečném umístění kašny jsem měl být informován až po uvážení panstva.

Za nějaký čas jsem dostal od Díla, podniku ČFVU, k podepsání novou smlouvu, kde jsem byl uveden jako jediný autor a kde honorář byl snížen asi o jednu čtvrtinu. Pokud si vzpomínám, soudruzi na Strahově vyhrožovali mnohem větším snížením. Členové komise, kteří na příkaz měli určit konečný honorář, se snažili, aby naše ztráta nebyla tak bolestivá. Jistě tušili, že se po dokončení práce s Císařovským o tento honorář rozdělím, což jsem pak také udělal. Nejdříve jsem sice uvažoval o tom, že smlouvu nepodepíšu, protože i tak byl honorář nedůstojně nízký, ale nakonec mne k podepsání donutily dva důvody: Císařovský měl na tuto práci větší zálohu, kterou by musel vracet a kašna už téměř byla hotova a připravena k osazení.

Po dokončení jsem musel kašnu uskladnit a teprve asi za půl roku jsem byl vyzván, abych ji umístil ve Starých Hradech. Spolupráce Josefa Císařovského už byla nemyslitelná, protože jeho jméno mělo být vymazáno z historie kašny.

Vzpomínám si, že byl velký problém provézt kašnu na nákladním autě nízkým vjezdem do zámku. To však zdárně a s velkým fortelem vyřešila parta místních důchodců, kteří kašnu také profesionálně osadili na sokl mladého sochaře Martina Pokorného. V době postupující demoralizace byl až dojemný citlivý přístup těchto pracovníků, kteří už dříve vlastníma rukama zachránili zámek před úplnou devastací.

S umístěním kašny jsem byl spokojen a jsem rád, že je v krásném prostředí zámku ve Starých Hradech.

akad. sochař Václav Irmanov

První zemědělské družstvo ve Starých Hradech

Jiní dostali odstupné, které se řídilo podle počtu let zaměstnání ve dvoře. U tříčlenné rodiny Bartoníčkových činilo asi dvacet tisíc korun.

Budovy bývalého dvora s částí pozemků tvořily tzv. zbytkový statek. Ten se rozhodli společně obhospodařovat další zemědělští dělníci, kteří dostali tento zbytkový statek přidělen. Založili si družstvo, jehož správcem se stal pan Šedivý. Byl to odborník, který tu spravoval dvůr již za hraběcího velkostatku. Ostatní činitelé družstva však byli bez jakéhokoliv vzdělání. Třeba revizorem účtů byl pan Kelbich, kterému dělalo potíže i podepsat se. Přesto říkal hrdě každému, že je "levisorem účtu".

Výsledky hospodaření byly špatné. Aby se zlepšily, byl na návrh pana Šedivého zakoupen až ve Švýcarsku čistokrevný skot, který měl družstvo vyvést z nouze. Bohužel se stal pravý opak. Dobytek zvyklý na volnou pastvu byl ustájen a navíc byla do stáje zavlečena choroba strnutí šije – antex. Polovička stáda tenkrát zcepeněla a druhá byla nuceně poražena. Přitom mohlo dojít k neštěstí: porážku prováděl starosta Kunst jako vyučený řezník, pořezal se ale a lékaři v Mladé Boleslavi mu zachránili život jen proto, že byli informováni o nemoci poráženého dobytka.

Družstvo se pak rozpadlo, pan Šedivý se odstěhoval do Struh u Loučeně, kde si koupil hospodářství; další členové družstva dostali malé podíly jako odstupné.

Starohradský zbytkový statek – dvůr – koupil pak bývalý lesní správce Kheil, který provedl důkladnou desinfekci stájí a během let postavil hospodářství na nohy. Měl o to zásluhu hlavně jeho pracovitý a odborně vzdělaný zeť Oldřich Slavík, který ze zemědělství pocházel a absolvoval hospodářské školy.

To byla tedy epizoda prvního starohradského družstva. Napsal jsem to, co jsem o něm slyšel a také co jsem sám viděl. Můj osobní názor je ten, že není dobře se vrhat do podnikání, kterému dobře nerozumím.

Starohraďák Jan Poláček, nyní Besigheim, SRN

Vzpomínka na Staré Hrady

I když jsou to léta, která uplynula od té doby, v mé paměti je ten čas napsán jako v knize. Vidím jasně nedělní ráno, zastřené oparem, kdy jsem přes dvůr Milkovice směřoval k Libáni, ke sv. Václavu a pak dál, abych od pilnikárny p. Buchara zamířil do Starých Hradů. Byl jsem pln očekávání – to proto, že můj kamarád byl synem nadlesního Tuháčka, který bydlel přímo v levém křídle starohradského zámku, v části, která byla určena pro zaměstnance.

Tehdy se uznávalo společenské postavení jinak než v současné době. A tak nebylo divu, že jako syn malého rolníka jsem byl pln obav z přijetí. Mé obavy se rychle rozplynuly, když Pepík, můj spolužák se mě chopil a dovedl mě po dřevěném schodišti do jejich bytu. Jeho rodiči jsem byl přijat velmi laskavě a také si pamatuji, že jsem byl pohoštěn kakaem a zákusky. Vše se mi tehdy u nich zdálo krásné, a to proto, že všude visely trofeje a nábytek byl zcela jiný než u nás doma. Samozřejmě jsem tehdy nepochopil, že společenské postavení nadlesního bylo značné, že jeho syn byl jiného postavení, než synek prostého rolníka. Ale to nic neubralo na upřímnosti společenského setkání.

Měl jsem tehdy možnost prohlédnout si starohradský zámek. Obdivoval jsem mohutné zdi, ale i ostění u dveří, znaky atd. Viděl jsem mimo jiné také, jak zub času poznamenal právě levé křídlo zámku. Otec Pepíka velmi poutavě vyprávěl o historii hradu, později zámku, o tom, že zde byl pivovar i o některých držitelích, kteří zámek vlastnili.

Historické vědy mě vždy velmi zajímaly, a to již od útlého mládí. A tak jsem se vracel ze Starých Hradů pln dojmů a zážitků Kamarád Pepa Tuháček byl za mnou na Bačálkách ještě asi třikrát, já se již do Starých Hradů nedostal.

Plynula léta. Já jsem se s rodinou v roce 1945 odstěhoval na okres Karlovy Vary. V tisku jsem pak objevil zprávu o tom, že ředitel Holman s hrstkou nadšenců se ujal záchrany zámku Starých Hradů, V této skupince lidí byli i bratří Macounové, z nich František byl náš soused na Bačalkách, kde jsem dříve s rodiči žil. V duchu jsem fandil všem, kteří se do tohoto díla pustili.

Dnes po létech, když jsem viděl na vlastní oči, jak z trosek povstalo toto dílo, prošla mou hlavou představa: co kdyby tak každý, celý národ, přiložil takto ruku k dílu a přidal rozum a elán jako pár nadšenců ve Starých Hradech, jak by náš národ byl bohatý a život radostný.

Ať vzkvétají Staré Hrady, vzor lidské píle a nadšení pro příklad a radost nám i budoucím!

Jaroslav Matějů

Místo pozvánky

8. 7.– 3. 8. Grafika a plakáty Václava Ševčíka. Zahájí dr. J. Med a J. Chlíbec, recituje R. Sitová.

5. 8.–31. 8. Portréty Josefa Blechy

2. 9.–28. 9. Fotografie Josefa Chudoby

30. 9.– 4. 11. Knižní vazby Františka Jelínka

Výstavy v l. patře gotické části zámku:

22. 7.–17. 8. Obrazy Vlasty Libánské, Lubomíra Peška a Milady Volákové

19.. 8.–14. 9. Obrazy Dalibora Matouše

16. 9.–12. 9. Obrazy Karla Šlengera

14. 10.– 4. 11. Obrazy Pavla Reisenauera a fotografie Jaroslava Hodíka

Všechny výstavy začínají ve 14 hodin. Poznamenejte si data vernisáží do svých kalendářů! Zvláštní pozvánky nemůžeme čtenářům LSK posílat.

Z dalších kulturních pořadů upozorňujeme:

8. 7. beseda s herečkou Hanou Maciuchovou o filmu Člověk proti zkáze. Umělkyně přednese ukázky z díla K. Čapka a O. Scheinpflugové.

5. 8. Koncert houslisty České filharmonie Miroslava Vilímce za klavírního doprovodu Vladislava Vilímce. Na programu Mozart, Beethoven, Saint-Saens, Paganini, Sarasate.

16. 9. Jitka a Věroslav Němcovi hraji české a moravské písně v úpravě pro klavír na 4 ruce od Petra Ebena a Jana Nováka.

14. 10. beseda se spisovatelem Miloslavem Švandrlíkem

Pořady k dalším vernisážím jsou v jednání, budete informováni plakáty a místním rozhlasem.

Výstavy i zámek jsou otevřeny denně, pondělí – pátek 8–12, 13–16, sobota – neděle 9–12, 14–17.

Staré Hrady v tisku

– Návrat pomníku Antonína Švehly do Sedlišť zaznamenaly Zemědělské noviny 12. 5. a Předvoj 25. 5.

– Vzpomínku na úmrtí Jaroslava Linharta ze Sedlišť otiskl Předvoj 4. 5.

– Z dopisů Gabriely Preissové uložených v LA PNP Staré Hrady citovaly Lidové noviny 18. 4.

– Konání koncertu italského pěveckého sboru ve Starých Hradech oznámily Pochodeň a Literární noviny 26. 4.

– Pozornosti tisku se těšily i starohradské výstavy. Články a zprávy o nich přinesly Pochodeň 16. 3. Předvoj 16. a 23. 3. a 13. 4. (Josef Machač); Mladá fronta 30. 3. (Luděk Bárta a spol.); Pochodeň 13. 4. Předvoj 13. a 27. 4. Literární noviny 26. 4. a 3. 5. Tvorba č. 18/90 a Ateliér č. 9/90 (Sergej Roule a Simona Pivoňková); Pochodeň 26. 4. Ateliér č. 9 a 10/90, Literární noviny 3. a 17. 5. a Předvoj 11. 5. (F. K. Foltýn a Josef Kalenda); Kulturní kalendář SKP Turnov č. 4/90, Tvorba č. 18/90, Pochodeň 11. 5. Předvoj 11. 5. Turnovské listy 11. 5. Ateliér č. 10/90, Mladá fronta 15. 5. a Literární noviny 17. a 31. 5. (Lenka Zálišová); Pochodeň 25. 5. (Dana a Vladimír Holmanovi); Pochodeň 8. 6. (žáci ZŠ Libáň).

– O Křižánku psal Jaroslav Čuban v Bousováku č. 2/90.

Suchý Jiří: Trocha poezie (ČS Praha 1987, 304 s.) Že ani Jiří Suchý nezapomíná na svou výstavu ve Starých Hradech, dosvědčuje nejnovější výbor jeho veršů, uspořádaný dr. Milanem Blahynkou pro Klub přátel poezie. Stačí si přečíst stranu 270.

Východočeský kraj v tisku 1986 (SVK Hradec Králové 1989, 325 S.). Kolektiv dr. Ladislava Vaciny odvedl opět kvalitní bibliografickou práci. Z našeho okolí eviduje 16 článků (1 Bystřice, 5 Libáň, 10 Staré Hrady), z toho 3 z našeho časopisu.

Brožurku k 60. výročí svého vzniku vydali dolnobousovští Baráčníci. Na 12 stránkách je stručný přehled dějin spolku a nechybí ani upozornění na památky v okolí Starých Hradů.

Knopp Josef – Úlehla Vladimír: Srpen '68 na Jičínsku. (Občanské fórum a ON Jičín 1990, 30 s.). První pokus o přehled událostí na Jičínsku koncem srpna a začátkem září 1968. Text je doprovázen výběrem dobových dokumentárních fotografií z hlavních center okresu, podchycuje kronikářské záznamy, soudobé letáky, plakáty i novinové zprávy a vzpomínky pamětníků. A tak mrzí jen nepochopitelná snaha pravopisně upraveného nápisu z Rytířovy Lhoty – tam bylo na mlékařské boudě napsáno stručně, jasně a prostě DUPČEK – a tento fonetický přepis snad nejvýstižněji vyjadřoval jednotu celého národa. Tak proč upravovat na spisovné DUBČEK?

Mencl Vojtěch – Hájek Miloš a kol.: Křižovatky 20. století (Naše vojsko Praha 1990, 400 s.) S podtitulkem Světlo na bílá místa v nejnovějších dějinách předkládají autoři knihu o naší i světové nedávné minulosti, která vznikla v letech 1985–1987 jako samizdatová učebnice pro pedagogy. Objasňuje zvláště klíčová období československých dějin – a nás těší, že jejími hlavními spoluautory jsou dva Libáňáci.

Drobné zprávy

Starohradskou zámeckou galerii obohatili v minulých týdnech svými dary malíři F. K. Foltýn, Josef Machač a Miloš Petera a sochaři Josef Kalenda a Sergej Roule. Děkujeme!

Silnice ze Sedlišť do Starých Hradů dostala v květnu nový povrch pracovníci Okresní správy silnic navezli kámen a štěrk, zalili zpevněnou vozovku asfaltem a zasypali drtí – ovšem jenom na konec Starských baráků. Na víc letos nebyly peníze …

Učitelský sbor ZŠ Kopidlno navštívil 5. dubna kolektivně zámek Staré Hrady a potom dodatečně oslavil v zámecké restauraci Den učitelů.

Výjezdní zasedání rady MNV Libáň se konalo 23. 4. 1990 na starohradském zámku.

Tělovýchovné slavnosti, které nahradily okrskovou spartakiádu, se konaly v Libáni 27. 5. Zúčastnili se jich cvičenci z celého jičínského okresu, nejvíc se líbili ti nejmladší. Jen diváků mohlo být více.

Kulturní kalendář: 6. 4. 1890 se narodil ve Starých Hradech učitel a regionální historik Antonín Knížek. 18. 4. 1880 byl založen Spolek dobrovolných hasičů v Sedlištích (jeho stanovy potvrdilo pražské místodržitelství 4. 6. 1880). 30. 4. 1975 byla otevřena obřadní síň na zámku Staré Hrady. 4. 5. 1800 vyhořelo při velkém požáru Libáně 43 domů včetně radnice. 16. 5. 1740 byla odhalena socha sv. Jana Nepomuckého na Horách nad Libání. 3. 6. 1850 zahájil svou činnost okresní soud v Libáni. 9. b.1935 byla otevřena sokolovna v Libáni. 23. 6. 1945 se narodila ve Starých Hradech spisovatelka Lidmila Fedrová-Šebková.

Naši jubilanti: 24. 4. 1910 se narodila Květa Chvalovská, manželka dirigenta a hudebního skladatele Karla Chvalovského. Blahopřejeme! 12. 4. oslavila 75. narozeniny spolupracovnice naší osvětové besedy paní Milena Halová z Libáně. Blahopřejeme!

Sňatky: 17. 3. byli ve Starých Hradech oddáni Jitka Víchová z Bukvice a Pavel Svoboda ze Sedlišť. – 6. 4. uzavřeli v Dolním Bousově sňatek Petra Kateřiňáková z Veselice a Jiří Pospíšil ze Starých Hradů. – 2. 6. byl svatebním dnem pro Dagmar Součkovou z Petrovic a Josefa Plíška ze Starých Hradů, místem sňatku byly Velké Svatoňovice. – A téhož dne byli na zámku Sychrov oddáni Martina Macková ze Sedlišť a Libor Kanaval ze Starých Hradů. Všem blahopřejeme a věříme, že zůstanou věrni rodnému kraji – zvláště Pavel – obětavý člen Hasičského sboru v Sedlištích – a Martina – dlouholetá průvodkyně na starohradském zámku.

Úmrtí: 18. 3. 1990 zemřela ve věku 81 let Drahomíra Bílková-Kyzivátová ze Sobotky, která v začátcích své učitelské dráhy krátce působila také v Libáni. Stejně budeme vzpomínat na Jičínského učitele Ladislava Vondráčka, který zemřel 2. 4. 1990 ve věku 69 let. Oba byli pozornými čtenáři našich Listů. 1. 5. 1990 zemřela ve věku 90 let Anna Kmínková ze Starých Hradů, jejíž vzpomínky na lidové zvyky našeho kraje jsme v LSK rádi otiskovali. Budeme vzpomínat.

Staré lidové zvyky se v našem okolí stále udržují. Teď na jaře to byla nejdříve pomlázková obchůzka vesnice, následovalo pálení čarodějnic 30. dubna na několika místech v okolí a v noci pak stavění májek děvčatům pod okny.