O týden později začala v gotických prostorách zámku již třetí výstava skupiny absolventů a přátel hořické sochařsko-kamenické školy. Letos se zúčastnili sochaři a restaurátoři Jiří a Marcela Kačerovi, Ondřej Nosek, Dagmar Štěpánková, Jana Štěpánková, Martin Zet a Milada Zubatá, keramik Jiří Ambrozek a malíři Jan Tomášek a Jaroslav Urbánek. Představili se hlavně svými novými díly, z nichž zaujala zvláště Ambrozkova keramika a plastiky "domácí" paní a organizátorky výstavy Milady Zubaté. Na vernisáži krátce promluvil Karol Bílek.

Vynikajícím zpestřením výstavní sezóny byl průřez tvorbou akademického malíře Václava Ševčíka. Jeho návrhy plakátů, grafika a typografické úpravy knih zaplnily naši malou výstavní síň a ještě se jich tam mnoho nevešlo. Ovšem když jsme výstavu před více než rokem sjednávali, volili jsme na přání autora tuto prostoru, neboť většina jeho tvorby byla v té době "nevystavovatelná". Po 17. listopadu se naopak staly dominantními exponáty jeho práce pro Chartu 77, plakáty na počest Jana Palacha a Jana Patočky i plakáty, které jsme znali ze všech nároží a výkladních skříní z r. 1968 i z loňského listopadu.

Na vernisáži 8. července přiblížil Ševčíkovu osobnost návštěvníkům PhDr. Alexander Stich; verše Jiřího Mahena recitovala herečka pražské Ypsilonky Romana Sitová. A po vernisáži se přítomní seznámili s další významnou osobností našeho kraje, chalupářkou ze Spyšové, jinak členkou pražského Divadla na Vinohradech Hanou Maciuchovou. Nebyla na Starých Hradech poprvé, ale poprvé vyprávěla o své práci, zvláště o své roli Olgy Scheinpflugové ve filmu Člověk proti zkáze. Své vzpomínky a odpovědi na dotazy zpestřila navíc četbou Čapkových Apokryfů a úryvků vzpomínek jeho ženy. V těchto dnech si zájemci mohli prohlédnout i výstavu ke 100. výročí narození Karla Čapka ve vitrinkách 1. patra zámku a výstavku ze sbírek lidové četby (tzv. krváků) Josefa Váchala.

22. července jsme ve velkém horku otvírali výstavu obrazů Vlasty Libánské a Milady Mojsejové-Volákové z Příbrami a Miroslava Pluháčka z Brna. Úvodem promluvil Václav Chvál; v kulturním pořadu se představili herci příbramského oblastního divadla.

Velké pozornosti se těšila také výstava portrétů a karikatur ing. Josefa Blechy, kterou 5. 8. uvedl malíř Vladimír Komárek. Vysoce hodnotil dílo nadaného umělce, jehož tvorbu srovnával s dílem Hoffmeisterovým. Blecha dovede několika tahy vystihnout charakteristické rysy podoby našich i světových kulturních činitelů a pomocí koláže či kresby přiblížit i prostředí či obor činnosti. O kvalitě Blechova umění svědčí i pochvalný dopis bývalého presidenta USA Ronalda Reagana; jeho dílo lze srovnávat s karikaturami Haďákovými, které byly ve stejných dnech vystaveny v Památníku národního písemnictví.

Po vernisáži vyslechli návštěvníci v krbovém sále koncert našeho předního houslisty Miroslava Vilímce, člena České filharmonie. Bez klavírního doprovodu přednesl skladby Bachovy, Paganiniho, de Sarasatovy atd. Mladého umělce jsme již na Starých Hradech slyšeli jako studenta a mohli jsme srovnávat jeho umělecký růst.

Poslední srpnovou vernisáží byla 19. 8. zahájena výstava obrazů turnovského malíře Dalibora Matouše k jeho 65. narozeninám. K početným hostům promluvil prof. dr. Vlastislav Hnízdo, DrSc., potom následovala v krbovém sále beseda s dávným přítelem Starých Hradů, básníkem Jindřichem Hilčrem. Zaujalo vyprávění o jeho přátelství s Františkem Halasem, Františkem Hrubínem a dalšími spisovateli i o vztahu k Českého ráji.

Řádka výstav, řádka kulturních akcí, řádka spokojených návštěvníků. Škoda, že těch posledních není více – hlavně těch domácích!

Eva Bílková

Přešlapovat – ANO či NE?

Buďme na zemi: tiskárna obětavá a spolehlivá. Obtížnost zvýšit rozsah, zdražení v polygrafii a Listy bez podpory, takříkajíc samofinancující se. Zbývá tedy se zabývat obsahem, nároky na jeho kvalitu i rozsah. Mnohé lze vyslovit stručněji, mnohé lze pečlivěji vybírat. Proč přestárlé, frázovité verše druhu: Lidstvo braň se (již je dost obětí pro zlaté tele těch/ co se mu klaní. /Jim tečou zisky z Tvých slz a potu, do zkrvavených dlaní./ Proč hluše a zbytečně dnes hledat pathos pro podobné, nepřesvědčivé básničky.

Použil jsem strofu z básně proto, abych vyslovil základní požadavek: všechno, co Listy otisknou musí být spjato s Hrady, s akcemi a lidmi, s obsahem událostí na zámku v okolí, které tvoří pevný region i pro badatelskou práci, ať už z jakéhokoliv oboru, ovšem nevšeobecnou a úzce spjatou s místem. Nechci znovu připomínat tu míru obětavosti, s jakou bylo umožněno, aby starohradský zámek poskytl vynikající prostředí pro vytvoření regionálního kulturního střediska. A proto se mi zdá, že už nelze ustoupit, ale pokračovat, zmnožovat, násobit. A ještě více se pokusit o využití Listů, které tak úzce k aktivitě lidí patří. Ono je opravdu třeba se nebát vyslovovat i sporné názory na nabídnutý kumšt všeho druhu. Proto je dobré, že se v loni v 3 čísle V. Heřman vyslovil k názoru na srozumitelnost břitce a jasně. Nejde jenom o umění výtvarné. I k tomu, když někdo zašifruje jakékoliv umělecké stanovisko, je třeba povědět, kudy vedla jeho cesta. Výstava přece obvykle nebývá už uzavřené vidění autora. Je to schod vzhůru, nebo přizpůsobivost trendu. Myslím, že má právo zeptat se diváků co oni. No, a co oni?

Wetzoldovo stokrát parafrázované: "Nerozumíš-li dnes, v pokoře odejdi. I pro Tebe může ještě nastat chvíle, kdy pochopíš"." Anebo Werichovo: "Když se dívám na moderní obraz, mám se přiznat, že tomu nerozumím? A je to tím, že se na obraz neumím dívat, nebo tím, že mi obraz nic neříká?" (Citováno mírně nepřesně, podstata je přesná). Kde tedy hledat vyřešení otazníků? Mohu až sem. Dál ne, dál mohu už jenom předstírat. Rozvíjet kreaci snobismu, v mnoha lidech rozkvetlou jak zahrada na jaře. Ale co dál, když ve mně zůstává trapné ticho? Často ho zahltíme silnými slovy podle nasliněného prstu. Odkud to že právě teď vane vítr? Jsem přesvědčen, že na starohradské vernisáže patří grafika Daniely Havlíčkové, vitraje Miloše Jírovce, ale stejně tak obrazy Josefa Jíry, Vladimíra Komárka, Jaroslava Klápštěho, humor Miroslava Bartáka či Holmanovy chalupy z Novopacka a Jičínska. Každý nese svoji představu před i lidí nejrůznějších naturalů, zájmů i poučení. A konec konců, za každého mluví jeho práce. A lze jim pomoci právě i v Listech.

Přestavujeme kde co. Snažíme se, aby to bylo k lepšímu nebo aspoň k dobrému. Listy a ti co jsou nejblíž jejich vydávání mohou pro to udělat mnoho. Protože to udělají především pro "mnohá umění, pro lidstvo prospěšná, jako vzduch a světlo."

Jiří M. Palát

Jak to bylo s dopisem Bedřicha Engelse

Nebudu zde rozebírat obsah a několikatýdenní pátrání, jehož cílem bylo zjistit, zda je to originál či nějaké falsum (některá slova byla psána česky). Nakonec jsme s manželkou došli k závěru, že jde jednoznačně o originál a nastala otázka, co s tímto objevem. Byl podzim roku 1980, blížilo se shodou okolností 160. výročí narození Bedřicha Engelse – a tak jsme usoudili, že objev musíme využít ve prospěch starohradského zámku. Ukázali jsme dopis 14. 11. panu učiteli Holmanovi, který okamžitě telefonoval vedoucímu tajemníkovi OV KSČ v Jičíně ing. Stanislavu Ludvíkovi – a ten se hned téhož dne večer přijel na dopis podívat, hodnotu nálezu ocenil a požádal mne, abych o tom napsal článek do okresních novin Předvoj. Učinil jsem tak a rozsáhlý článek vyšel 28. 11. 1980 pod mou značkou LK. – Zde musím trochu odbočit.

Předvoj, respektive jeho tehdejší vedoucí redaktor V. Bruzek, mě "neznal", i když jsem už asi dvacet roků patřil k jeho dopisovatelům. Byl jsem totiž v roce 1970 vyloučen z KSČ. Proto mé jméno škrtal a docházelo ke kuriozním situacím, kdy třeba v Předvoji 18. 11. 1977 končil můj článek, v němž jsem citoval dopis N. K. Krupské (manželky V. I. Lenina), uložený také v našem archívu, podpisem N. Krupská – takže přátelé se mi smáli, že mám nový pseudonym. – A bylo tomu tak i později. Pro ilustraci uvádím ještě alespoň Předvoj ze 3. 7. 1981, v němž vyšel článek hořického kronikáře Boh. Bílka Štorchovo dílo stále živé. Psal v něm m.j., že hořické muzeum předalo do našeho archívu literární pozůstalost E. Štorcha a archív ji uložil ve Starých Hradech, kde "Odborně ji zpracoval, uložil do 60 kartónů." Přehlédl bych tuto mírně řečeno stylistickou neobratnost, ale vzápětí jsem dostal dopis B. Bílka s průklepem článku a omluvou, že nemůže za to, že redakce vypustila z věty moje jméno … – Ale vraťme se k B. Engelsovi.

Dopis jsem odvezl v obyčejné tašce na Strahov a nic se nedělo. Ale zmíněného článku v Předvoji 28. 11. 1980 si všiml krajský redaktor Práce a udělal z něho zprávu. V pražské redakci si ji ověřil redaktor Josef Turek telefonicky v LA PNP na Strahově u dr. Maryny Krulichové. Zpráva vyšla 2. 12. 1980 na první straně Práce – se jmenovitým údajem získaným od dr. Krulichové, že dopis jsem našel já. A nastal kolotoč.

Nejprve se ozvalo Rudé právo a udělalo poprask z toho, že takovou zprávu otiskla Práce a ono nic neví. Dopis byl zdokumentován, oddělen od dopisnice "renegáta" Kautského a slavnostně odění představitelé PNP ho odvezli s. Fojtíkovi. Tím o něj LA PNP přišel. Jeho pravost musela být znovu zkoumána pracovníky stranických orgánů a do doby ukončení tohoto bádání nesměl vyjít ani můj obsáhlý článek o nálezu, který si objednalo Práce. Objevily se jen drobné zmínky v Pochodni 7. 1. a v Záři Mladoboleslavska 13. 1. 1981.

Teprve 20. března 1981 oficiálně předal před televizními kamerami ředitel PNP vzácný nález do sbírek Muzea Klementa Gottwalda a dalšího dne byla k tomuto aktu uspořádána tisková konference. Těchto akcí jsem se samozřejmě nezúčastnil, nebylo vhodné, aby vyloučený nalezl Engelsův dopis. A tak jsem se jen v denním tisku 21. 3. dočítal, že "dopis byl předán", dopis byl " nalezen v archívech PNP", jen Mladá fronta 21. 3. upřesnila "byl nalezen ve Starých Hradech" a Rudé právo ve větším článku 24. 3. sdělilo, že dopis našli "odborníci … v depozitáři na Jičínsku". Teprve po tomto článku Rudého práva mohla Práce otisknout onen můj skoro čtyři měsíce starý objednaný článek. Vyšel 4. 4. 1981 a mé jméno se v něm opět nevyskytovalo, jen byl podepsán (KBí). Odborné zhodnocení nálezu je v příspěvku Z. Šolleho a K. Bílka ve Studiích o rukopisech 19 z r. 1980, s. 143–148; svazek byl ovšem vytištěn později.

Tato historie je drobností, ale výstižně dokumentuje situaci u nás v období normalizace.

A tak by mě na závěr zajímala jediná věc: vrátí se tento jediný originál dopis Engelsův uchovaný v Československu na místo, kde byl uložen – do Památníku národního písemnictví?

Karol Bílek

O nezdárné průvodkyni

Jitka se probudila. Rychle nahmatala knoflík na budíku a zmáčkla jej, aby přerušila zvonění. Zívla a protáhl se. Vedle je jí hlavy cosi zašustělo. Na polštáři ležely zmačkané papíry. Proboha! Ode dneška má po čtrnáct dní provádět turisty po místním zámku. Přihlásilo se už před prázdninami a dnes jí to tedy nastane. A na těch zmačkaných papírech jsou stručně sepsány dějiny zámku, tak, jak o nich má vyprávět návštěvníkům. Včera večer si ty věty četla, ale nedostala se ani ke druhému odstavci a tvrdě usnula. No to bude ostuda!

Rychle vyskočila z postele a začala se oblékat. V domě bylo ticho. Rodiče brzy ráno odjeli k babičce pro třešně a vrátí se až pozdě večer.

Zabalila si s sebou pár buchet a z lednice vytáhla připravený řízek. Ten bude k obědu, až bude na zámku polední přestávka. Na zámku! Jitce se zahoupal žaludek při představě odstavců napsaných na nešťastných zmačkaných papírech. Ale vzápětí pohodila hlavou. Pusu měla dobře proříznutou, kolikrát už ji zachránila ve škole při zkoušení. "Když nebudu něco vědět, zavolám pana správce a zeptám se," pomyslela si.

Pan správce stál už před branou a čekal na ni. "To je dobře, že jdeš. Za chvíli je ohlášena první výprava. Měl bych tě ještě přezkoušet, ale musím teď rychle do kanceláře, čekám důležitý telefon. Ostatně ty to jistě všechno umíš, viď?" Jitka zbledla. Pan správce nebude mít čas. Musí si tedy něco vymyslet. Snad to nikdo nepozná.

Za chvíli už kráčela v čele malého hloučku turistů: "Vítám vás na zámku, který se jmenuje Staré Hrady, vážení návštěvníci. Budova, kterou tu vidíte, patřila kdysi dávno (ve kterém století to asi bylo? Jen aby s nezeptali!) panu Jiřímu Truskovskému, řečenému Truskavec. Zámek Staré Hrady byl dříve hrad. Staré Hrady… Staré Hrady se tehdy jmenovaly Stará. Tento název vznikl takto. Paní Voršila Truskavcová odcházela jednoho dne na nákup do samoobsluhy umístěné v nedaleké obci Libáň. Pan Jiří se vyklonil z okna a volal za ní: Nezapomeň vzít taky soudek medoviny! Paní se však neohlédla. Proto volal znovu a znovu: Stará, nezapomeň na medovinu! Stará! No tak, stará! A od té doby …"

Jitka zahlédla spokojený úsměv na tváři některých svých svěřenců. Oddechla si. Snad to zvládne. Ukázala rukou na levé křídlo budovy. "Tohle je gotika a … pojďte dál za mnou … tato velká místnost sloužila dlouho jako hladomorna. Čtvercovým oknem, které vidíte vlevo, spouštěli dovnitř provinilce ještě tučného, tím uzounkým okénkem vpravo vytahovali ven vězně již vyhublého. Půjdeme dolů po schodech. Tato další místnost sloužila jako hradní špajzka. Schovávali tu uzené buřty a špek, vlastně slaninu, a další jídla i nápoje," polkla a vzpomněla si na řízek schovaný v tašce. "Ale půjdeme opět dále."

Vtom odkudsi z gotické části objektu, kde se něco opravovalo, vyběhl muž, celý pocákaný bílou barvou na šatech, ve vlasech i na obličeji. "Tohle," vyhrkla, "to je prosím Bílý pán zdejšího hradu. Zjevuje se jen velmi zřídka, protože je velmi plachý." Zabílený muž se po ní nevraživě podíval a vběhl spěšně zase dovnitř, odkud se ozývaly usilovné údery.

"Půjdeme dále," řekla Jitka neochvějně a otevřela dveře vedoucí do renesanční části zámku. Fantazie a výmluvnost ji na chvíli opustily. Zámeckou galerií proběhla mlčky a v největší rychlosti. Turisté supěli za ní. Konečně stáli u posledních dveří, které byl třeba otevřít. V místnosti za nimi byla pracovna jednoho známé ho klasika, básníka s dobráckou vousatou tváří. Hned u vchodu visel jeho portrét.

"Kdopak je to na tom obraze?" zeptal se jeden z návštěvníků, hubený a plešatý pán s malými brejličkami a s dětským chlebníkem přes levé rameno. Běda! Vždyť to před chvílí ještě věděla. Ale teď by si snad nevzpomněla ani na své vlastní jméno.

"To je portrét největšího krkavce ze zdejšího okolí," zadrmolila zoufale. "Upír, víte? Támhle na psacím stole, vedle té uschlé růže, vidíte fotografii jeho ženy. On ji zavraždil, víte? … A tady, vedle knihovny, v tom rámečku," ukázala na pietně uchovávanou cikádu, kterou si básník před sto lety přivezl z Itálie, "vidíte přilepenou známou zlou mouchu tse tse. Konec prohlídky."

" To je podivné," mumlal si ten pán v brejličkách, "byl bych přísahal, že na portrétu je jeden básník, o kterém jsme se učili ve škole."

"Konec prohlídky, zavírá se," opakovala Jitka a strkala své svěřence rychle ven ze dveří.

V ten den ještě několikrát vyprávěla návštěvám všechno to, co si dopoledne vymyslela. Málem tomu už sama věřila.

Než se vzpamatovala, bylo pět hodin. Konec služby. To byla úleva! Běžela rychle odevzdat panu správci klíče ode všech dveří a než se stačil na něco zeptat, byla zase pryč.

Cestou ven si vzpomněla, že se v poledne ani nestačila pořádně najíst. Zašla tedy do rytířského sálu, sedla si pohodlně do křesílka poblíž krbu a pustila se do řízku. Po napínavém dni a po dobrém jídle cítila únavu. Oči se jí zavíraly, hlava padala, a tak si ji lépe opřela o opěradlo křesla. Brzy tvrdě usnula Už ani nezaslechla cinkot klíčů, kterými pan správce zavíral zámek předtím, než odešel domů.

Venku se zatím setmělo a nad zámeckou střechou zářilo souhvězdí Orion. V tichu za okny jen občas zašustěla netopýří křídla a ozývalo s houkání sýčka, který hnízdil nedaleko na vysoké borovici.

V rytířském sále byl také klid. Ale po chvíli jako by se v komíně nad krbem něco pohnulo. To něco se potichu a posupně zachechtalo a pak se ozvala rána. Jitka se rázem probudila, vyskočila z křesla a hned zase údivem do něj zapadla. V krbu na roštu sedělo jakési vyzáblé individuum, jenom kost a kůže. Tvářilo se jako kakabus a nebylo divu. Na rukou i na nohou mělo okovy.

Než se vzpamatovala z úleku, uslyšela za svými zády lehké vrznutí. Prudce se otočila. To se pootevřela krásná renesanční skříň, která stála v koutě místnosti; pan správce si vždycky stěžoval, že nejde otevřít, že se k ní žádné klíče nehodí. Skříň zavrzala ještě jednou a vykulil se z ní obtloustlý pán bohatě oblečený, přesně podle prastaré módy šestnáctého století.

A něco se pohnulo také v druhém rohu místnosti, tam, kde stálo to nejkrásnější vyřezávané křeslo s vyšívanými polštáři. Jitka se tam podívala. V křesle seděl starší drobný pán, který měl bílé vlasy a dlouhý bílý plnovous. V ruce držel růži zvláštní barvy. Konečně se probrala úplně. "Zloději!" vykřikla.

" Zloději? Cha! Jsme strašidla, děvenko," řekl suše ten vyšňořený pán, který před chvílí vylezl ze skříně.

"Jo, jo, strašidla," přitakalo vychrtlé individuum, které dosud sedělo na krbovém roštu, a pokračovalo nevlídně: "Ouvej, to je tu zase zima. Pusťte, ke všem čertům, ty akumulačky!"

" T-to nejde, t-to p-pouští pan správce… mu vyřídím," zakoktala Jitka.

" Nech teď být nepodstatné věci," okřikl hubeňoura bohatě oděný pán. Jsme tady proto, abychom učinili přítrž lživým a nehorázným tvrzením, které o nás vypráví na veřejnosti tenhle ženský vejrostek."

Jitka hbitě vyskočila a hnala se ke dveřím.

Huš! Zpátky šednout!" vykřiklo vyzáblé strašidlo a výhružně za řinčelo okovy. Poslechla a čekala, co se bude dít.

Slova se ujal opět nastrojený pán. "Tak se ti nejprve představím, abys věděla, s kým máš tu čest, koho sis to dovolila ostouzet. Jsem Jiří Pruskovský, pán na Starých Hradech. Na začátku mého jména je písmeno P. P jako … jako … no třeba jako palcát. Nikoli T. Nejmenuji se tedy Truskovský, natož Truskavec, jak jsi mě dnes v ranních hodinách odporně označilo před návštěvníky mého sídla. Vyprošuji si také, abys roztrušvala lživé zprávy, týkající se názvu tohoto místa, neboť si v tomto punktu pleteš nejen staletí, ale i historická fakta. Je sice pravda, že jsem na paní Voršilu volával z okna, zásadně však není pravda, že jsem jí připomínal soudek medoviny. Medoviny nemám příliš ráda ostatně, v době, kdy jsem žil, to byl nápoj již nedosti módní. Paní Voršile jsem kladl na srdce, přiznám, že leckdy i poněkud nevybranými slovy, neboť se bránívala, aby nezapomněla objednat soudek lahodné chmeloviny, kterou vařili v blízkém okolí. Nejlépe ji uměl vařit Štěpán, zvaný Šišatá hlava …" zasnil se pan Jiří.

"Bóže," vykřiklo hubené strašidlo, "to byl přece můj pravnuk. Ale teď se představím zase já. Jmenuji se Matěj. Za svého života jsem byl odsouzen k bídné smrti v místní hladomorně. A to všechno pro svoji mlsnou hubu. Dostal jsem chuť na slepičí polévku. Tak jsem chytil slepici, jenže, jak se ukázalo patřila panu Loučenskému z Kopidlna, tehdejšímu majiteli Starých Hradů. Hradní pacholci si pro mě přišli právě ve chvíli, když jsem ji škubal. Jó, za starých časů se krádež trestala moc přísně." Strašidlo jménem Matěj se na okamžik odmlčelo a pak pokračovalo: "A teď si přijdeš ty, nejprve si spleteš hodovní síň s hladomornou a pak označíš místnost, kde jsem hlady vypustil duši, jako hradní špajzku. Kdyby tam bylo viselo to uzené maso a ta slanina, o které jsi mluvila, mohlo to všechno dopadnout jinak. Mimochodem, tvrdila jsi také, že tam visely jakési kumšty nebo dufřty… Co je to?" ptalo se strašidlo a mlsně se olízlo.

" Bu-buřty, to je taková uzenina," vypravila ze sebe Jitka a zoufale pohlédla k vyřezávanému křeslu, kde seděl pán s bílými vlasy a s květinou v ruce. Podíval se na ni a pomalu řekl: "Možná, že už sis vzpomněla, odkud mne znáš. Jsem básník. Můj portrét visí v mé pracovně. Mnoho jsem toho prožil a také jsem napsal mnoho knih. Ale, děvče, proč rozhlašuješ, že jsem krkavec a upír? A že jsem zabil svoji ženu? To říkáš o mně, který jsem jakživ ani kuřeti ani mravenci neublížil?!" Starý pán se tak rozčílil, že zlatý řetěz od hodinek visící z kapsy u vesty na jeho oblém bříšku, se viditelně chvěl, ba skoro poskakoval. "Co si to vůbec dovoluješ, tvrdit o mé krásné cikádě, o tom symbolu mé milované slunné Itálie, kde jsem strávil nezapomenutelné chvíle doprovázené zpěvem jejích družek, že je odpornou mouchou tse tse roznášející spavou nemoc – ne, ne! To je i na mne mnoho!"

"Mistře, nic ve zlém," přerušil jej pan Jiří Pruskovský, "co je to ta cikáda?"

" Prozaičtí vědci označují cikády jako hmyz rodu Cicada, žijící v teplých krajinách, známým silným cvrkotem samečků," řekl odměřeně básník, očima stále probodávaje Jitku.

" Ach tak. Ale teď se vás ptám, pánové a strašidla, co učiníme s tou bídnou nedospělou ženštinou, která nás tak zavrženíhodným způsobem ostouzí svým zlolajným jazykem?!" zvolal mohutným hlasem pan Pruskovský.

"Já navrhuji, aby byla uvržena do hladomorny, aby viděla, zač je toho loket. Aby jí viselo nad hlavou uzené a slanina a ty … jak se to jmenuje … buřty a ona aby se na ně mohla jen dívat. Tak s tebou, nestoudnice nešlechetná!" zlobil se vychrtlý Matěj a vztekle tloukl okovy do krbového roštu.

"A co ty, básníku? Nenapadá tě něco vybraného? Což tak zavřít ji do skleněné vitríny v tvé pracovně?" navrhoval pan Jiří.

"No … nevím," váhal klasik a přivoněl si k růži. Co mne se týče … asi bych jí uložil, aby si přečetla aspoň tři mé básně."

" Změkčilý umělče!" dopálil se Pruskovský. "Teď poslouchejte mne! Pěkně podle starého zvyku bych to udělal. Znáte silnici, co vede z blízké Libáně ke vsi Kozodírky zvané? Té se říkalo za mých čosů Smutná ulička a hned u ní stával katův domek. Zavoláme toho kata, beztak také někde straší. Ten ji vezme a Smutnou uličkou ji zavede na Smutný kopeček. To je tam, co bývalo popraviště. A tam…"

"Ale, pane Pruskovský, nepřeháníte to trochu?" mírnil zámeckého pána básník.

Jitka se konečně trochu vzpamatovala. "Pánové strašidla, moc vás prosím, nezlobte se na mě. Já se to všecko o vás i o zámku pořádně naučím –" vypískla, protože hubené strašidlo začmuchalo a lačně jí sáhlo do kapsy, kde měla schovanou poslední buchtu. " Počkej přece, vždyť já ti tu buchtu ráda dám. A zítra ti přinesu taky řízek." Vyzáblý muž souhlasně zamlaskal. "Něco tak dobrého jsem nejedl od toho léta, kdy mě pacholci strčili do hladomorny. Tehdy moje žena Kateřina také právě napekla buchty a já jsem stačil sníst jen devět."

Jitka se obrátila k Jiřímu Pruskovskému, který stále ještě stál s očima zuřivě vypoulenýma a s pravicí ukazující směrem k popravišti na Smutném kopečku nad Libání. "Pane Pruskovský, já už opravdu budu vaše jméno vyslovovat jen a jen správně. A o tom soudku mluvit před turisty nebudu, zůstane to mezi námi. Pane Pruskovský víte co, až půjdete odtud, stavte se v zámecké kanceláři, je tam lednička a myslím, že pan správce tam má schovanou láhev hradecké čtrnácky. On tuhle stejně říkal, že o pivo moc nestojí, tak mu jistě nebude vadit, když mu ji vypijete. No tak, pane Pruskovský, že už se nezlobíte?"

"Kde že mám hledat, jak jsi to říkala? V bedničce?"

"V ledničce, pane Pruskovský, v ledničce. To je taková bílá almárka vlevo od dveří."

Jitka pohlédla na básníka, který všechno tiše pozoroval. V očích mu tančily veselé jiškřičky. "Přečtu si vaše básničky. A nejen tři. Slibuji."

"No dobře, dobře … Tady máš ode mne něco na památku," řekl starý pán a vztáhl k ní ruku s růží.

Vtom něco zachrastilo. Dveře rytířského sálu se otevřely a v nich stál pan správce. "Děvče nešťastné, co tu děláš?! Ještě že jsem se vrátil pro knihu, jinak bys tu byla až do rána!"

"Já jsem tu usnula, pane správce. A pak přišli na návštěvu tihle tři pánové, tahle strašidla."

" Strašidla? Strašidla! Holka bláznivá, kde někoho vidíš? To se ti všechno zdálo."

Jitka se obrátila. V místnosti nebyl nikdo. Bylo ticho. Jen na zemi u vyřezávaného křesla ležela růže zvláštní barvy. "Tu si vezmu s sebou," řekla.

"Bože, bože, mám já to trápení," povzdechl si pan správce. "Nejprve mi tu zůstane do noci, pak blábolí o strašidlech a nakonec abych ji ještě odvedl domů. Vaši tě už určitě shánějí."

" Neshánějí, pane správce. Jeli k babičce a přijedou hodně pozdě."

"No tak dobře. Ale o strašidlech už mi nemluv. Běž ke schodům a počkej na mě. Vezmu si ještě z lednice láhev hradecké čtrnáctky, kterou jsem si tam schoval, budu mít po cestě asi žízeň." Pán správce zmizel za dveřmi kanceláře, ale hned se zase objevil. "To pivo v lednice není. To jsem blázen," bručel, " ještě odpoledne jsem je tam viděl. No nevadí, já o pivo stejně moc nestojím. Tak jdeme."

"Tak jdeme," souhlasila Jitka a přivoněla k růži, kterou držela v ruce.

Marie Krulichová

Jarmila Glazarová

Autor vychází z textu sborníku Z kulturních zápasů a lituje, že mu chybí kapitola s názvem O servilnosti. Dokazuje na citacích nedůstojné pochlebování mnoha kulturních pracovníků před Ladislavem Štollem. Mezi nimi jmenuje i Glazarovou a příslušnou pasáž uvádí větou: "Tristním dokladem jsou dopisy Jarmily Glazarové posílané "drahému Láďovi" od konce druhé světové války." Hořec už ale neuvádí, že se oba znali již daleko dříve, že je spojovalo rodišti na Malé Skále a odtud pramenící přátelství. A hlavně neví (nebo nechce vědět), že Jarmila Glazarová po trpkém dětství a citovém zklamání, z něhož se vlastně vysvobodila věkově nerovným sňatkem s MUDr. J. Podivínským, a po úmrtí manžela – existenčně nezajištěná – nachází jen několik přátel a jim otevírá svou citlivou duši. K nim patří i Štoll. Nyní tyto dopisy, užité v potřebných souvislostech (a na několika místech Hořcem zkresleně citované), vyznívají jinak …

Ano, Jarmila Glazarová byla citlivý a důvěřivý člověk. Snad proto se "mocným" poválečné doby podařilo získat ji pro aktivní působení v KSČ. Byla obětavou diplomatkou, poslankyní, funkcionářkou SČSP, publicistkou, účastnicí besed. Nezbyl jí čas na vlastní literární tvorbu. Věřila v ideály a pro jejich uskutečnění se doslova rozdávala. Tak jako tisíce jiných. Ale – zcela určitě ne v touze po vlastní kariéře a prospěchu. Tak jako tisíce jiných. A prohlédla až po těžkých vnitřních bojích, definitivně v srpnu 1968. Tak jako mnoho z těch tisíců jiných. Prohlédla, napsala své stanovisko do srpnového Rudého práva a tomuto svému rozhodnutí zůstala věrna.

Dovolte, abych na tomto místě recitoval jeden dopis uložený v její literární pozůstalosti. Je datován v Praze 29. června 1970 a napsal jí ho přesně čtvrt roku před svou dobrovolnou smrti básník Jiří Pištora:

Vážená paní,

píšu Vám, protože mám pocit, že jsem tím povinen Vám i sobě; mimo svědomí už toho moc nezbývá, a tak si je hledím dát do pořádku.

V březnu 1968 jsem na svazové plenárce – jistě naivně a pateticky – žádal spisovatele, kteří se v době politických procesů propůjčili k obhajobě těch ošklivých věcí, aby vysvětlili svoje stanovisko. Jmenoval jsem mezi nimi i Vás. Dnes Vám tedy píši proto, že bych Vám byl hluboce vděčen, kdybyste přijala mou omluvu. Vše, co vím o Vašem jednání v posledním dvou letech, mě přesvědčuje, že jsem morálně neměl pravdu, že jsem neměl právo Vás v oné řadě jmenovat.

Musím dodat, že jsem nezměnil názor na nic z té hrůzy, která poznamenala má gymnasiální léta. Můj otec a další tři z nejbližších příbuzných byli popraveni za války, zažil jsem život z tajných darů i strach zbabělců před poznamenanými. A sotva jsem se rozhlédl po světě, začalo to znovu. Možná proto jsem v sobě všechna ta léta nesl trauma sedmnáctiletého kluka, který bezpečně věděl, že jsou vražděni nevinní – ne pod vlivem nějaké propagandy či třídního zařazení, byl jsem z staré levičácké rodiny, která nikdy nic neměla – prostě jsme to tehdy ve třídě věděli snad všichni, snad jsme ve svém věku ještě neměli dost citových vazeb, které by nám bránily vidět, slyšet a číst kriticky. Že zralí lidé, umělci, jejichž díla jsme si vážili, dokázali na tu hrůzu přistoupit, tohle trauma nám vězelo v krku jako rybí kost, a snad proto jsme tu kost pak museli vykašlat s takovým rámusem. Já vím, že bych se neměl k těm věcem vracet, ale moc bych si přál, abyste mi rozuměla: To nikdy nebyla nenávist, byla to bolest, nechápající bolest, kterou jsem vůči Vám cítil všechna ta léta. Jenže teprv dnes si dovedu ne třeba představit, ale alespoň vytušit, co jste pak asi sama v sobě prožívala Vy, a hluboce se před tím skláním. Vaše jednání od těch dob a podnes může jen a jen znamenat, že Vaším vnitřním soudcem je a bylo i ve chvílích tragického omylu jen a jen Vaše lidství, a proto mě hluboce mrzí, že jsem tohle nedokázal poznat už přede dvěma lety.

Snad je zbytečné poznamenávat, že o tomhle dopise nikdo neví a nikdo mi k němu neradil; je to jen a jen můj dluh Vám, k jehož vyřízení jsem se dlouho odhodlával. Stalo se od té doby mnoho věcí a ledacos ve světle nových zkušeností vyčichlo, ale pro mne je to důležité zvlášť dnes, kdy se minulost snaží zase stát přítomností.

Moc děkuji za vlídné přijetí tohoto dopisu, ve které moc doufám. A prosím Vás, abyste nebrala mé vysvětlení jako snahu vymlouvat se, je to jen a jen vysvětlení, kterým jsem považoval za nezbytné svou omluvu doprovodit.

S upřímnou úctou Jiří Pištora

S Jarmilou Glazarovou jsem mnohokrát hovořil a mohu potvrdit, že svému srpnovému obratu zůstala věrna. Přes mnohá naléhání a osobni přesvědčování tehdejšího ministra kultury a vedoucích činitelů spisovatelského svazu. A to musela zažit i takové chvíle, kdy se s ní přišli poradit tři přední čeští spisovatelé (dva jsou dnes již mrtvi), zda mají přijmout nabízené členství ve Svazu českých spisovatelů, dohodli se s ní, že nabídku odmítnou – a do týdne se v Rudém právu dočetla, že všichni tři byli do Svazu přijati … Nebo když cítila, že není vhodným hostem Šrámkovy Sobotky a její přítelkyně Julie Charvátová není zvána vůbec … Hovořívali jsme i o Pištorově dopisu, kterého si moc vážila … O onom článku z doby procesů, který musela do Literárních novin napsat a který několikrát přepisovala … Několikrát jsme narazili i na Ladislava Štolla, spolurodáka a přítele z mládí, který ji ve vysokých funkcích tolikrát zklamal, když ho žádala o přímluvu za dobrou věc …

Nepřestanu si vážit Jarmily Glazarové, velké naší spisovatelky, nadšené, obětavé a důvěřivé veřejné pracovnice – a zásadové a důsledné odpůrkyně normalizačního procesu, která odolávala nátlaku statečněji než mnozí daleko mladší a silnější.

Karol Bílek

Jan Šťovíček

Lidové zvyky v starohradském okolí počátkem 20. stol.

Národopisná výstava československá přispěla k rozmachu českého muzejnictví a k organizaci národopisné práce. Při jejích přípravách v roce 1892 vznikl i první český národopisný časopis Český lid, jehož dlouholetým redaktorem se stal univ. prof. dr. Čeněk Zíbrt, profesor kulturní historie na české univerzitě v Praze a bibliotékář pražského Národního muzea. Ten zde kolem sebe soustředil celou řadu přispěvatelů z nejrůznějších českých, moravských, slezských i slovenských krajů, kteří ve svých materiálově hodnotných příspěvcích podchytili řadu rychle mizejících projevů lidové hmotné i duchovní kultury, které by jinak zanikly beze stopy (některé dokonce už tehdy žily jen v povědomí pamětníků). Mezi těmito Zíbrtovými spolupracovníky byl i Karel Rozum, středoškolský profesor a kustod muzea v Roudnici nad Labem.

Karel Rozum se během prvního desetiletí tohoto století vypracoval na jednoho z předních znalců českého lidového zvykosloví.

Promítlo se to jak v tom, že v roce 1908 realizoval expozici českého lidového zvykosloví v Národopisném muzeu československém v Praze (s Vlastou Havelkovou), tak v řadě příspěvků v Českém lidu, Národopisném věstníku československém, Zlaté Praze apod., které doprovodil většinou vlastními dokumentárními kresbami. Zpracoval v nich své bohaté terénní sběry, ale jen nepatrně, neboť ty zvětšiny zůstaly nezpracovány. Regionálně se přitom koncentroval na Podřipsko, v jehož středisku Roudnici n. L. působil od roku 1893 až do své smrti v roce 1933 (narozen v roce 1855 v Českých Budějovicích). Pozornost však věnoval i jiným českým krajům, odkud získával srovnávací či doplňkový materiál či zde zachytil jevy jinde neopakovatelné. Výzkum po českých krajích realizoval především o prázdninách. Za svého léčebného pobyti v lázních Poděbradech v létě 1910 a 1911 takto např. od trhovců či prostých návštěvníků místních hostinců získal několik informací o lidových zvycích na Nymbursku, Poděbradsku a Novobydžovsku. Po ukončení léčení v Poděbradech se K. Rozum vracel domů přes Český ráj. Navštívil tehdy např. Turnov, kde se setkal se svým přítelem Janem Prouskem, jenž ho kdysi kolem roku 1894 upozornil na hodnoty lidové kultury a zasvětil do dokumentace lidové architektury. Zaznamenal si zde i některé lidové zvyky, které nasbíral cestou též v jiných městech a místech. Při jedné této cestě si zapsal i jeden z rychle mizejících tradičních zvyků – vynášení smrti v Češově u Jičína a doprovodil jej textovým zápisem příslušného popěvku (zvěvavé koledy). K. Rozum jej zachytil podle vyprávění pana Jakubce (zápis není však bohužel datován) – zápis v zápisníku K. Rozuma, pozůstalost K. Rozuma, archiv národopisného oddělení Národního muzea v Praze, sg. A 6430:

"V Češově u Jičína. (Vypr. p. Jakubec.) Chodilo se se smrtí o Smrtnou neděli. Nesly ji na nosítkách čtyry bíle ustrojené panny (17–20 let). Šly po návsi kolem do kola a pak ji v rybníce utopily. Rybník na návsi. (Popřípadě pod led – díru dříve vysekaly.)

Smrt, smrt neseme,
buďte páni veselí,
i ty svatá Markéto,
opatruj nám to žito,
a to všechno obilí,
co nám Pánbůh nadělí."

Karel Rozum se ve svém národopisném výzkumu problematiky lidového zvykosloví na Starohradsku jen dotkl, i když i o tento region byl mezi národopisci zájem. Dokládá to např. programový článek "Shledávejme stopy starobylosti v našich dějinách", který uveřejnila Archeologická komise České akademie věd a umění (založená v r. 1897) v Českém lidu z roku 1910. Zde bylo poukázáno na potřebu kartografického podchycení jednotlivých projevů lidové kultury, které by měly přispět i k novému vytýčení českých krajů, jež byly doposud vymezovány jen z hlediska historického vývoje. Jako jeden z možných faktorů je uváděna také "rozloha stop vodníka oblečeného v červený fráček a červenou čepičku v oblasti od Ještěda po Jilemnicko, Libáň a Bakov, což se kryje s územím starodávného Turnovska v západní části oblasti označené podřečím kauka, kreu, mrkeu." Bohužel zůstalo jen u plánů a Český lid sám i na Jičínsku nalezl málo přispěvatelů, takže tento region byl v tomto časopise dokumentován jen málo. Řada projevů lidové kultury Jičínska i Libáňska, takto nenávratně zmizela.

Literatura:

Šťovíček, J.: Střední Polabí v národopisných sběrech prof. K. Rozuma. Vlastivědný zpravodaj Polabí 18, 1978, s. 87–2: týž: Karel Rozum a jeho muzejní, národopisné a regionálně historická práce na Podřipsku. Vlastivědný sborník Litoměřicko 21–22,1985–1986, s.133–160;

týž: Lidové zvyky na Podřipsku. Roudnice n. L. 1986.

Stanislav Kraus

Vzpomínky na válku

Staré Hrady v tisku

– Rozsáhlý rozhovor o kulturním dění ve Starých Hradech publikoval J. M. Palát v Severočeském deníku 15. 8.

– Staré Hrady v nových časech, tak se jmenuje článek v Lidových novinách 30. 7.

– O návštěvě Petra Pitharta ve Starých Hradech psala Eva Bílková ml. v Českém ráji 17. 8.

– Letošní ročník Zpráv Klubu přátel Pardubicka je zaměřena na 650. výročí povýšení Pardubic na město. V č. 7–8 nás zaujaly články dr. J. Kotyka Co víme o počátcích města Pardubic a ing. G. Kadlec Pečetě a pečetidla města Pardubic, v nichž jsou také zmínky o tvrzi Staré a nechybí ani fotokopie a překlad závěti Arnošta ze Staré z r.1340.

– Koncert souboru Corale polifonica Sommarivese ve Starých Hradech recenzovala J. Šedivá v Předvoji 22. 6.

– Zprávy a články a starohradských výstavách přinesly Pochodeň 11. 7. (J. Mrva); Ateliér č. 12 (V. a D. Holmanovi); Předvoj 15. a 22. 6. a Pochodeň 28. 6. (žáci ZŠ Libáň); Ateliér č. 12 a 13, Předvoj 15. 6. Lidové noviny 28. 6. a 4. 7. (P. a P. Hebrovi); Předvoj 22 6. a Mladějovský zpravodaj č. 2 (přátelé a absolventi SPŠK Hořice); Ateliér č. 15 a 16, Lidové noviny 26. 7. a 2. 8. Mladějovský zpravodaj č. 2, Pochodeň 12. a 19. 7. Pojizerské listy 19. 7. Předvoj 5. a 13. 7. (V. Ševčík); Pochodeň 17. 7. Mladějovský zpravodaj č, 2 a Pochodeň 20. 7. (V. Libánská, M. Mojsejová, M. Pluháček); Český ráj 3. a 10. 8. Lidová demokracie 6. 8., Lidové noviny 16. 8. Mladějovský zpravodaj č. 2, Pochodeň 3. a 24. 8. Pojizerské listy č. 9 (J. Blecha); Ateliér č. 17, Český ráj 17. 8. Pochodeň 14. 8. Pojizerské listy č. 9 a 11, Mladějovský zpravodaj č. 2 (D. Matouš).

– O našem časopise psaly Muzejní a vlastivědná práce č. 2 a Pochodeň 26. 7.

– Ustavující schůzi Pekařovy společnosti Českého ráje ve Starých Hradech zaznamenaly Pochodeň 24. 7. a Pojizerské listy 26. 7.

– Práci literárního archívu ve Starých Hradech byly věnovány zprávy v Broumovském zpravodaji říjen – litopad 1989, Mladějovském zpravodaji č. 1/90, v Pochodni 29. 6. v Hudebních rozhledech č. 4/90, ve Vesmíru č. 5/90 a ve Zpravodaji Šrámkovy Sobotky č 2/90.

– Práci mladých starohradských průvodců pochválila Pochodeň 18. 7.

– Na návštěvu Veteran car clubu ve Starých Hradech upozornily Pojizerské listy 12. 7.

Místo pozvánky

30. 9.–4. 11. Ilustrace Miroslava Wágnera. Zahájí PhDr. Vladimír Sůva.

Výstavy v 1. patře gotické části zámku:

16. 9.–12. 10. Obrazy Karla Šlengera – zahájí dr. Josef Sůva. Zahraje folková skupina FIŠLE.

13. 10.– 1. 11. Obrazy Pavla Riesenauera a fotografie Jaroslava Hodíka. Zahájí spisovatel Petr Placák, hrát bude hudební skupina Sudety.

Vernisáže výstav začínají ve 14 hodin. Poznamenejte si data vernisáží do svých kalendářů. Zvláštní pozvánky nemůžeme čtenářům LSK posílat.

Z dalších kulturních pořadů, které navazují na vernisáže, upozorňujeme:

16. 9. Jitka a Věroslav Němcovi hrají české a moravské písně v úpravě pro klavír na čtyři ruce od Petra Ebena a Jana Nováka.

30. 9. beseda se spisovateli Evou Kantůrkovou a Karlem Peckou, autory, kteří v Československu nesměli dlouhá léta publikovat. (Garantuje redakce Nové knihy a nakladatelství Galaxie).

14. 10. beseda se spisovatelem Miloslavem Švandrlíkem.

Výstavy i zámek jsou letos otevřeny denně do 4. listopadu, otvírací doba je: pondělí – pátek 8–12; 13–16 hodin, sobota – neděle 8 až 12 hodin, 14–17 hodin.

Drobné zprávy

O turisty se i letos starají mladí průvodci ze ZŠ Libáň i z řad bývalých žáků této školy. Letos si nejlépe vedli Martin Heršálek, Radka Hlavatá a Monika Slavíková, dále se uplatnili Nikola Heršálek, Pavel a Petr Lambertové, Eva a Jitka Bílkovy, Lenka a Jana Kirschlagnerovy, M. Sedlatá a V. Šupolová, ze starších pomohli Eva Chmelíková, Monika Knížková, Jan Bílek, Ladislav Tuláček aj. Děkujeme všem!

Americký historik prof. Stanley Winters navštívil 12. července Staré Hrady a besedoval zde s téměř třemi desítkami zájemců o organizaci historické práce v USA a o podílu našich emigrantských historiků na zpracování nejnovějších československých dějin. Tlumočení se ujala ochotně paní Zdenka Wintersová. Zároveň se na této schůzce muzejníků, archivářů, učitelů dějepisu, studentů i dalších zájemců o historii z celé oblasti Českého ráje jednalo o obnově Pekařovy společností Českého ráje.

PhDr. Rudolf Turek, DrSc., přední český archeolog, se dožil 20. června 80 let. Rodák z Mladé Boleslavi zůstal věrný našemu kraji, prokopal Prachovské skály i další místa o publikoval o nich mnoho článků a studií. V živé paměti máme i jeho přednášku o dávné minulosti Libáňska, kterou přednesl ve Starých Hradech. Hodně zdraví a úspěchů do dalších let!

Starohradskou zámeckou galerii rozmnožili svými obrazy a grafikami Vlasta Libánská, Milada Mojsejová, Václav Ševčík a Dagmar Štěpánková. Děkujeme!

Letošní počasí připravilo zemědělcům různá překvapení v podobě lijáků, větru i sucha. Nelze se divit, že třeba lány ječmena při silnici ze Starých Hradů k Sedlišťům i jinde byly polehlé a po sklizni zůstalo vysoké strniště, které družstevníci museli před orbou vypálit. Zajímavé však je, že v soukromém lánu ječmena za Haknovou kovárnou nebylo polehlé snad ani jedno stéblo. Prý tam pole nepřehnojili …

Dětský den uspořádala sedlišťská mládež pro své menší kamarády 1. července na hřišti. Připravili pro ně různé hry a závody a zasloužili se o hezké dopoledne, na které děti dlouho vzpomínaly.

Žáci 8. tříd libáňské školy se 29. června loučili ve Starých Hradech se školní docházkou a učitelé dolnobousovské školy o den později se školním rokem 1989/90.

Kulturní kalendář: 1. 7. 1975 byly spojeny MNV Libáň r MNV Staré Hrady – Sedliště. – 6. 7. 1925 byl odhalen pomník Mistra Jana Husa v Libáni. 12. 7. zemřel redaktor semilské Besedy Josef V. Kučera, vlastivědný autor, který vyrůstal v Bystřici – 26. 9. 1985 zemřel prof. Jiří Trejbal, významný národopisný badatel našeho kraje. – 27. 9. 1835 se narodil v Údrnicích prof. V. O. Slavík, literární historik.

Naši jubilanti: 85 let se dožila 1. 8. paní Marie Rohlíčková. ze Sedlišť. 60. narozeniny oslavili 26. 7. pan Ladislav Táborský ze Sedlišť a 27. 9. pan Václav Hájek ze Starých Hradů.

Úmrtí: 24. 6. zemřela paní Anna Janská ze Starých Hradů ve věku 83 let. 26. 7. zemřel pan Otakar Rohlíček ze Sedlišť ve věku 56 let.