Logo L.S.K. 1983–96


Číslo 4Ročník XIII.Prosinec 1990


Jaroslav Moucha

Svatý Martine!


Vážení čtenáři

končíme další ročník Listů starohradské kroniky. Ročník, který zaznamenal převratné změny, jež se odrazily i na Libáňsku. Začal se konstituovat demokratický systém, začaly se napravovat letité křivdy. Prožili jsme rok nadšení, kdy lid dal v obojích volbách svobodně výraz svému souhlasu se změnami, které znamenaly konec vlády jedné strany. Poznali jsme ale také, že demokracii se budeme muset ještě dlouho učit, že změny přinášejí mnoho nejasností a potíží. Od loňského listopadu víme, že si nejdříve budeme muset "utáhnout opasky, aby se nám pak začalo lépe žít – ale když k tomu utahování opasků dochází, tak většina lidí nadává. Nadává na ty, kterým od listopadu 1989 provolávala slávu …

Pro nás přináší příští rok velké starosti. Chtěli bychom pro vás, své věrné čtenáře, dělat časopis alespoň tak jako dosud. Ovšem již letos jsou náklady na každé číslo skoro dvojnásobné proti letům předchozím. A budou dále stoupat. Podstatně. Kdo nám tedy v minulých letech poslal třeba 50 Kčs dobrovolně zvýšeného předplatného, musel by na příští rok poslat asi 120 Kčs, aby výsledný efekt byl stejný … To samozřejmě žádat nemůžeme.

Roste také závratným způsobem počet zajímavých novin a časopisů. Přesto doufáme, že nám i nadále zůstanete věrni – protože žádný jiný časopis o Libáni, Starých Hradech a okolí není. Děláme ho všichni zdarma, bez nároku na sebemenší odměnu píší autoři své články, provádí se veškerá redakční práce i expedice 900 výtisků.

Pro příští rok jsme se rozhodli stanovit cenu jednoho čísla na 5 Kčs, celoroční předplatné činí tedy 20 Kčs včetně poštovného. Ovšem žádáme každého odběratele o dobrovolné zvýšení předplatného, podle finančních možností. Kolik se na předplatném vybere, tolik se do časopisu zase vrátí (tolik stránek bude mít). Žádnou dotaci na jeho vydávání nedostaneme. Děkujeme vám za pochopení.

Na závěr vám přejeme hezký konec roku 1990 a mnoho zdraví, spokojenosti a úspěchů v novém roce 1991. Těšíme se na vaše dopisy, na články pro časopis, na výstřižky z novin o Starých Hradech a okolí, na vaše hojné návštěvy na kulturních akcích na zámku! Ať se nám společně zdaří všechny naše záměry, ať se vyplní všechna naše společná přání!

Vaše redakce LSK


Kterak se Sedliště opět osamostatnily

Když se v srpnu letošního roku začaly po Sedlištích ozývat hlasy, že by se obec měla opět osamostatnit, rozhodli se zástupci Československé strany zemědělské, Občanského fóra a občanského výboru svolat občany, aby se o těchto otázkách poradili. Schůze se konala 24. srpna a přítomní občané se na ní rozhovořili o všech kladných i záporných stránkách osamostatnění. Zvláště byla rozebrána otázka finančního zabezpečení obce. Nakonec bylo rozhodnuto, že budou informováni všichni občané a po týdnu na rozmyšlení bude uspořádáno referendum.

1. září obešli občané K. Bílek a J. Linhart celou obec. Všech 70 dospělých občanů podepsalo listinu, kterou žádají osamostatnění Sedlišť. Zároveň všech 70 občanů obdrželo anketní lístek, na němž měli navrhnout, koho by chtěli za starostu a za členy obecního zastupitelstva. Lístky odevzdalo do 5. září do zapečetěné krabice v prodejně 68 občanů, což svědčí o velkém zájmu. Podle výsledků sčítání těchto hlasů (byly to vlastně předčasné volby) byla vytvořena jednotná kandidátka.

Pak byly výsledky referenda odevzdány na MNV Libáň i na ONV Jičín, byla vytvořena místní volební komise (Eva Bílková, Josef Boček, Antonín Čapek, Vlasta Keblová, Ladislav Paclt, Hana Šolcová), jejíž členové složili 27. září na MNV Libáň slib. Mezitím se 24. září zúčastnili K. Bílek a J. Linhart na ONV v Jičíně schůze zástupců obcí, které se chtěly osamostatnit.

V říjnu byly zajištěny další potřebné náležitosti, MNV Libáň zajistil vytištění kandidátní listiny na hlasovací lístek členové volební komise absolvovali školení, 23. listopadu připravili místnost občanského výboru a o den později, v den prvních svobodných obecních voleb po více než padesáti letech, bylo zvoleno první samostatné obecní zastupitelstvo Sedlišť ve složení Karol Bílek, Bohumil Císař, Václav Kužel, Jaroslav Linhart, František Svoboda (č. 4), Jana Svobodová a Ladislav Tobořík. Ze 73 zapsaných voličů se k volbám dostavilo 69 voličů, zbývající 4 nebyli v den voleb přítomni v obci. Všichni kandidáti dostali přes 50 hlasů.

V pondělí 26. listopadu se konala ustavující schůze obecního zastupitelstva. Předsedkyně místní volební komise na ní předala všem členům osvědčení o zvolení, načež se ujal řízení schůze nejstarší člen obecního zastupitelstva Ladislav Tobořík. Do jeho rukou složili přítomní slib a pak byl za obecního starostu zvolen Karol Bílek, zástupkyní starosty Jana Svobodová.

Byly to skutečně demokratické volby, v nichž se ke kandidátce vyslovil každý občan. Tato velká aktivita všech Sedlišťáků, jejich zájem o veřejné záležitosti jsou zárukou, že práce pro blaho obce by se měla v příštím období dařit.

Karol Bílek


Složení obecních zastupitelstev na Libáňsku

Libáň: starosta: Milada Zubatá (OF), zástupci starosty Rostislav Bubák a Josef Kůta (OF), další členové rady Vladimír Ježek (ČSS) a Jaroslav Záveský (nezávislý kandidát z Psinic), další členové zastupitelstva: Miroslav Drozen, Jan Kořínek, Miloslava Petříčková, Jitka Šedivá, Jiří Švorc, Vlastimil Vohnout (OF), Pavel Lehký a Josef Verner (ČSSZ) a František Hrych (KSČM).

Dětenice: starosta: František Ragulík (OF), zástupce starosty Josef Groh (nezávislý kandidát z Osenic), členové zastupitelstva Jaroslav Dvořák (ČSS), František Jenček (nezávislý), Marie Lánczová, Jiří Nechanický, Josef Novák, Jiří Škaloud a Karel Štolovský (OF).


Na závěr kulturní sezóny

S podzimem byla i letos ukončena další kulturní sezóna na Starých Hradech. A tak nejprve o posledních akcích – jako vždy jen. stručně a informativně:

Velmi hezké zážitky přineslo nedělní odpoledne 2. září. Nejprve jsme zahájili v malé výstavní síni expozici vtipných fotografií jičínského Josefa Chudoby s názvem Usmívejte se, prosím. A lidé se skutečně usmívali, sotva vstoupili mezi technicky dokonalé a s vynalézavostí naaranžované situace v nichž se koneckonců mohou sami občas ocitnout. Úvodní projev dr. Jiřího Smolíka přednesl Miroslav Franc, ředitel OKS Jičín.

Po vernisáži se přítomní přemístili do krbového sálu, kde oblíbená recitátorka Hana Kofránková z Československého rozhlasu v Praze přednesla neméně vtipný pořad z díla Emanuela Frynty Písničky bez muziky. Opět přesvědčilo o svém velkém umění a opět se budeme těšit na, příští návštěvu!

16. září jsme zahájili v gotických prostorách zámku velkou výstavu malíře Karla Šlengra, který žil a tvořil hlavně v rodných Chomuticích u Jičína. Expozice ho představila především jako figuralistu. Hlavní zásluhu o její uspořádání má umělcův syn Petr Šlenger, výběr obrazů a úvodní slovo zajistil ředitel Krajské galerie v Hradci Králové dr. Josef Sůva. V kulturním programu vystoupila pražská dívčí folková skupina FIŠLE a po vernisáži se v krbovém sále představili klavíristé Jitka a Věroslav Němcovi. Ti si pro své druhé vystoupení ve Starých Hradech připravili české lidové písně v úpravě pro klavír pro čtyři ruce od Petra Ebena a Jana Nováka. Nadšený potlesk odměnil jejich dokonalé umění i skromné vystupování.

Poslední zářijová vernisáž 30. 9. přivedla na Staré Hrady zástupce redakce časopisu Nové knihy a nakladatelství Galaxie. Ti nám zajistili výstavu ilustrací Miroslava Wagnera ke slabikáři pro české děti v cizině, který vydali Jiří Gruša a Pavel Kohout. Úvodem promluvil spisovatel František Mareš. Pak již následovala beseda s dalším vzácným hostem, spisovatelkou a členkou předsednictvo České národní rady Evou Kantůrkovou. Živou debatu řídil šéfredaktor Nových knih dr. Vladimír Sůva a dozvěděli jsme se mnoho zajímavého o autorčině tvorbě i o současných problémech našeho politického i kulturního života.

Naposledy se letos zaplnilo starohradské nádvoří 13.10., kdy spisovatel Petr Placák uvedl výstavu dvou hřmenínských chalupářů: Pavla Reisenauera a fotografa Jaroslava Hodíka. Návštěvní kniha prozradila v následujících dnech, že obě části výstavy zaujaly návštěvníky, zvláště snímky Hodíkovy, technicky dokonale a námětově nevšední (motivy ze hřbitovu a kostelu, cykly ze Hřmenína a okolí).

Po této sobotní vernisáži se v neděli 14. 10. setkali v krbovém sále čtenáři s oblíbeným spisovatelem Miloslavem Švandrlíkem. V centru pozornosti byli samozřejmě Černí baroni, ale došlo i na další tvorbu autorovu a na jeho herectví.

Skončila tedy další starohradská kulturní sezóna. Programově byla stejně bohatá jako ty předchozí, návštěvnicky byla slabší. Projevilo se zvýšení cen benzinu, projevilo se šetření v podnicích (ustaly téměř úplně zájezdy pro důchodce), své vykonala i skutečnost, že Staré Hrady už nejsou výjimečným kulturním centrem, kde se návštěvníci setkávali s lidmi a pořady jinde zakazovanými – a nejvíce asi ovlivnilo návštěvnost otevření hranic, kdy i z Libáně a okolí se víc jezdilo do Rakouska než chodilo na Staré Hrady.

Přesto považujeme i letošní sezónu za velmi úspěšnou – a s chutí připravujeme sezónu příští.

Eva Bílková


Hurychova hospoda v Libáni

"Já nevím, co ty lidi mají proti ty vopravě Hurychovy hospody, vždyť těma novejma voknama tam bude aspoň víc světla. A hlavní je, jak tam budou vařit!", slyšeli jsme onehdy v autobuse jednu paní. A máme obavu, že tak smýšlí většina veřejnosti. Proto prosíme o pozornost následujícím řádkům.

Libáňsko nemá kromě kostelů, starohradského zámku, Husova pomníku a několika soch mnoho významných památek. Těch několik právě uvedených je chráněných. Jinak je Libáň klidné městečko, které ničím nepřitahuje pozornost veřejnosti. Přesto je Libaňákům blízké, málokdo se odsud rád stěhuje – a i ti, které život odvál pryč, se rádi vracejí. Jsou tu prostě doma.

Bude tomu ale i nadále? Těžko se budeme vracet, bude-li náš domov tvořit město paneláků a typizovaných staveb. Těžko se budeme vracet, odejde-li vlivem emisí z budoucího kopidlenského cukrovarského komínu borovička, habr, sedlišťský dub. přírodní krásy tohoto kraje. Těžko se budeme vracet, zlikvidujeme-li poslední zbytky roubených staveb. A těžko se budeme vracet, těžko se nám tu bude žít, bude-li třeba libáňské náměstí hrůznou podívanou na stejně vyhlížející domy bez stylového rozlišení, naopak s neorganicky naroubovanými velkými okny, moderními omítkami apod. Umíte si představit třeba takto zpotvořenou budovu lékárny?

Proto vznikl protest skupiny občanů, když se začalo se stavebními úpravami Hurychovy hospody. Neprotestujeme proti opravě, tu potřebovala hospoda po desítkách let hospodaření Jednoty jako sůl. Protest směřoval proti způsobu obnovy, kdy byl barbarsky zničen krásný secesní styl budovy. Původní okna u přízemí byla nahrazena širšími, z dalších stavebních úprav "zaujalo" zvláště vyvedení ventilace z WC do náměstí. Atd.

Po protestu občanů se situací začala zabývat rada MNV. A zjistilo se, že stavební úpravy hospody neprojednávala ani rada, že na povolení stačil (v rámci oznamovacího způsobu) jediný "štempl" místního stavebního úřadu. Jeden úředník tedy rozhoduje o tom, jak město bude do budoucna vypadat …

Ke cti bývalé rady MNV je nutno uvést, že se snažila zachránit, co se zachránit dalo. Svolala mimořádnou schůzi (dokonce na sobotu), pozvala na ni majitele hospody pana Stanislava Hurycha z Prahy a snažila se ho přesvědčit, aby původní secesní styl stavby zachoval, Marně. Pan Hurych se přesvědčit nedal a navíc se (jako vystudovaný odborník) ukázal jako perfektní znalec zákonů a nařízení z oboru stavebnictví. Skutečně po právní stránce se mu nedalo nic vytknout. Ani stavebnímu úřadu. A po stránce citové, lokálpatriotní, působily všechny argumenty domlouvající panu Hurychovi a apelující na jeho Libaňáctví asi tak, jakoby členové rady "hrách na stěnu házeli", jak říká staré české přísloví.

Takže úpravy byly dokončeny, hospoda otevřena, horní část nad novými okny prý dostane obnovenou původní fasádu. Lidé si zvyknou a bude je zajímat jen to, jak se tam vaří a obsluhuje. A těch pár bláznivých milovníků starých časů bude s hrůzou čekat, až se podobným způsobem upraví další domy ve městě a až třeba z každého domu půjde do náměstí zazděným oknem ventilace z WC.

Lidi, vzpamatujte se! Na našem kulturním dědictví se napáchalo už dost škod. Bylo zničeno mnoho krásných staveb, soch a jiných památek. Těch chráněných i těch, které jmenovitě chráněny nejsou, ale patří do našeho života stejně jako ty prvé. Ať není Libáňsko – a vlastně celá naše vlast – zuboženou krajinou se zničenou, odumřelou nebo odumírající přírodou, plnou paneláků a okálů.

Karol Bílek – Milada Zubatá


Prudký vítr 17. listopadu v noci nenapáchal v našem okolí větší škody, zato v Chyjicích poznamenal několik střech a zničil několik stromů.


Karel Marx a žáby

Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu, říká staré přísloví. V souladu s ním ani Marxovo učení není jen sbírka nesmyslů. Nebyl jsem nikdy vzorným studentem společenských věd, a proto jsem schopen uvést jen jediný, avšak o to závažnější příklad: "Žádná vládnoucí třída se dobrovolně nevzdá své moci."

V posledních měsících se mi tato poučka vybavuje až nápadně často. Prakticky na každém kroku se setkávám s projevy činnosti těch, kterým se lidově začíná říkat "mafie". Každou chvíli narazíme na to, že něco nejde, protože "bohužel dosavadní předpisy, zákony, nařízení … to nedovolují". Tak horlivě argumentuje jedna mafie tzv. "starých struktur", zatímco druhá horlivě oprašuje, udržuje, obměňuje, ba dokonce přímo zdokonaluje a rozvíjí tyto nástroje argumentace té první. A to všechno navzdory tomu, že v čele instituce, jež je takových mafií hostitelem, zhusta stojí charakterově zcela bezúhonná a schopná osobnost požívající důvěru většiny slušných lidí.

V takové realitě mnohý řadový občan má tendenci propadat beznaději a představě, že stejně nemůže nic dělat, dokud nedojde k radikální změně dotyčné hromady balastu nesmyslných předpisů a nařízení. A to je obrovská chyba, která by mohla zapříčinit nedozírné následky, abych využil módní zaklínadlo.

Stačí se však zamyslet nad tím, co mohu ve svém nejbližším okolí, na svém pracovišti i kdekoliv jinde udělat pozitivního a udělat to, řídě se jenom hlasem svého svědomí. Navzdory, všem "žábám na prameni", navzdory armádám žab, které se ze všech sil snaží zmařit, co jen je dosud v jejich možnostech. A bohužel toho často není málo.

Asi se v duchu ptáte, proč s těmito názory chodím do Listů starohradské kroniky. Důvod je prostý – Staré Hrady jako pojem a symbol nám mohou posloužit krásným příkladem. Uvědomil jsem si to nedávno, když mě můj přítel, očekávající významnou návštěvu z Kalifornie, mezi jiným řekl: " … a vezmu je do Starých Hradů, aby viděli, jak naši lidi dokázali bojovat prací proti komunismu."

Igor Holub, Praha


P. Jiří Hladík dlouholetý oblíbený duchovní správce v Bystřici a později i v Libáni a okolí, byl v říjnu přeložen do Jablonného v Podještědí. Děkujeme mu za jeho práci na Libáňsku a hodně spokojenosti přejeme i jeho nástupci, p. Janu Bečvárovi.


Jiří Mojmír Palát

(30. 10. 1922 Mladá Boleslav – 1. 10. 1990 Jablonec n. N.)

Věděli jsme již mnoho let, že básník a novinář Jiří Mojmír Palát je těžce nemocen. Ale navzdory srdíčku se znovu a znovu vracel na Staré Hrady, očima pozdravil arkády na nádvoří, postál pod kaštanem, pozdravil se s četnými přáteli. Vracel se sem jako domů, neboť hned od prvního setkání počátkem sedmdesátých let si je zamiloval. Obdivoval úsilí všech lidí, kteří se zasloužili o záchranu zámku, navštěvoval zdejší kulturní pořady, vodil sem své přátele, psal verše inspirované zdejším prostředím. Knížka Starohradská setkání i články v našem časopise jsou toho důkazem.

Jirka však nebyl obyčejným obdivovatelem záchrany, zámku a pasivním návštěvníkem kulturních pořadů. Přivedl sem řadu výtečných výtvarníků, jimž zahájil výstavy (Eva Tesařová, Ivana Pelouchová, Václav Pokorný), psal o Starých Hradech (např. ještě letos otiskl velký rozhovor o zámku v Severočeském deníku) a hlavně nás nutil, abychom zvyšovali náročnost na sebe i na vše, co tu děláme. Především mu šlo o uměleckou úroveň výstav a o úroveň našeho časopisu. Však ještě v minulém čísle LSK otiskl na toto téma významný článek.

Nechceme dnes hodnotit Jirkův život a jeho dílo, snad až někdy později, až jeho odchod alespoň trochu přebolí. Děkujeme mu na dálku za vše – a jsme rádi, že mu bylo dopřáno dožít se po dvaceti letech umlčení lepších časů.

Děkujeme za vše – a přinášíme dnes jeden dosud nepublikovaný text, který Jiří M. Palát psal pro Staré Hrady.


Za mým panem malířem

Čtvrt století zavál čas, a přece jsou okamžiky, které zůstávají pečlivě zaznamenány v paměti, aby se vylouply znovu v celé oživující kráse. Karel Kinský byl pro mne pojem, a mám dvojnásob dobrý pocit z toho, že na Hradech nezapomněli. Jezdil jsem v letech 62–63 do Turnova učit a mezi dopolední výukou do odpoledního pokračování mi zbývalo jednou týdně několik hodin. Krásných hodin, protože přečasto byly vyplněny setkáním a rozhovory s malířem, který mne zavedl do mikrosvěta květin, motýlů, kamenů … Do světa zářivých barev a přepečlivé kresby; tak dovedně mistrovské, že mi to bralo dech. Ale také k pozoruhodnostem Turnova, historie lidí, příběhů. Jeho pracovna, která v čase, kdy jsem ji navštěvoval, nikdy neztratila svého genia loci, byla pro člověka, který v ní žil a kreslil, psal a četl (a Kinský četl vášnivě), nádhernou oázou klidu a harmonie.

To jedno začínající prosincové odpoledne padal za okny mokrý sníh. Čaj voněl a příšeří předurčovalo cosi jako hodinu pravdy. A tak jsem s Karlem putoval do ornamentálního oddělení V. H. Brunnera v Praze na UMPRUM, kde byl Brunner profesorem. Psal se rok 1920 a Karlu Kinskému bylo krásných devatenáct. Cyril Bouda, Otakar Mrkvička, Karel Svolinský, Jano Kobzáň – tak mi z pořadí jmen malířů, které poznal, některá utkvěla v paměti. Některá zůstala v zápisníku, stejně jako skromné přiznání, že v roce 1923 byla Karlu Kinskému udělena za jeho kresby státní cena. Navštívil Německo a Francii. Luštím starý záznam: v roce 1928 umírá V. H. Brunner a Kinský po druhé toulavé cestě do Francie se vrací do svého Turnova. Navždycky, až. do onoho smutného dne na počátku roku 1969, kdy naposledy odešel od svého stolu plného knih, novin, skic, pastelů.

Proč vzpomínám? Pro víc než jsem tušil, když jsem napsal první věty. Měl jsem ho rád, obdivoval jsem jeho zaujetí pro krásu, jeho nezvykle jemné mikrokresby, jedinečné a strhující. Snad zdánlivě přepečlivost drobnokresby mohla působit chladně ve své přesnosti. Mohla, ale nepůsobila. V každé bylo něco něhy a vlastních emocí. Kde jsou desítky, snad i stovky exlibris, hýřící vtipem i nápady, těšící ty, kdož si je vlepovali do svých knih, jeho grafika, ilustrace?

Ale je tu i Kinského druhá, stejně ostře ražená strana mince:

Už odcházejí v nenávratno ti, pro něž vlastivědná i sběratelská vášeň byla součástí života. A náhrada? Nevím, téměř neznám. Kinský byl nesporně vysoce uznávaný znalec Turnova, jeho historie, kultury, architektury. A psal. Hodně psal. I my v Liberci jsme otiskovali s potěšením desítky zajímavostí zapomínaných i aktuálních, většinou doplněných kresbami. Psal o Turnovu, o historii domů i obyvatel, vytahal na světlo dávno zasuté příběhy. Tak vlastně začínala má cesta až k onomu předvánočnímu času v popolední se sněhem tiše padajícím na náměstí i do ulic Kinského Turnova.

A ještě: jednou jsem mu vyprávěl, že v rodinném archivu leží staré ročníky Zlaté Prahy, Světozoru, ale i Pražského ilustrovaného zpravodaje, Ahojů … K Novému roku přišla kartička, co, koláž, s rýmy víc než originálními:

K. Kinský

Přivezl jsem mu toho ještě v lednu balík a pochopil, jak je trpělivým, až vášnivým čtenářem, sběratelem i "střihačem" všech pozoruhodností – které se "mohou hodit". Zářily mu oči a bylo nám dobře.

Karel Kinský odešel zbytečně brzy. Šedesát osm let je čas, kdy člověk až po okraj plný zájmů, mistrovské dovednosti, přátelství a krásy by tu měl být dodnes. Protože dodnes – chybí!

P. S.

Karlu Kinskému, se smutkem, který čas neodvál …

Jiří M. Palát


Za Janem Trnkou

Když se rozezněl zvon Starohradského kostelíčku a dozvěděli jsme se, že 6. listopadu zemřel ve věku 71 let pan Jan Trnka, truhlář ze Starých Hradů, bylo nám smutno, jako vždy, když odejde dobrý a pracovitý člověk, který prožil život plný práce pro rodinu i pro veřejnost.

Od mládí byl oblíbený v celém okolí. Vyučil se u otce řemeslu, za války byl totálně nasazený, ale zase se vrátil domů. Po otci zdědil nejen zručnost a dovednost, ale i veselou povahu a smysl pro humor. Mnozí ho pamatují třeba z poválečného účinkování ve staročeské svatbě i při jiných příležitostech.

Pak jezdil léta do Jičína, kde pracoval v Okresním stavebním podniku, až do svého odchodu do důchodu. I zde byl oblíbený, pracoval v odborech, vychovával mladé řemeslníky a byly mu svěřovány ty nejnáročnější práce třeba pro obnovu u jičínského zámku. Z práce se denně vracel domů, k manželce dcerám. Svého času pracoval i v národním výboru, měl pochopení pro plnění veřejných úkolů. Tento jeho zájem o prospěch obce se plně projevil zvláště po odchodu do důchodu. Jeden den mu bylo šedesát a druhý den se hlásil do práce jako stálý brigádník při obnově starohradského zámku.

Tento náš zámek byl vůbec jeho velká láska, pro něj obětoval tisíce holin svého života. Jeho dílem jsou mnohá okna, dveře, schody, obložení stěn, ale také doslova nádenická dřina při nejrůznějších pracech naplnila poslední roky jeho života. To vše je trvalým pomníkem jeho práce, jeho umění. S jeho příchodem na stavbu zde zavládl i pořádek, vše muselo být urovnáno, uklizeno, zvláště jeho milované dřevo.

Až náhlé těžké onemocnění změnilo náplň jeho života. Dlouhodobý pobyt v nemocnicích i pak na lůžku doma mu zjasňovalo jen pomyšlení na láskyplnou péči celé rodiny.

14. listopadu jsme se ve starohradském kostele s panem Trnkou navždy rozloučili. Rozloučili, ale nezapomeneme!

K.B.


Josef Vítězslav Šimák

(1870–1941)

Před 120 lety dne 15. srpna 1870 se v Turnově narodil univ. prof. dr. Josef Vítězslav Šimák, jenž stále naleží k předním postavám české historiografie. Vynikl zejména v oboru historické vlastivědy, v níž také působil pedagogicky i vědecky jako profesor Karlovy univerzity v Praze. Nadevše miloval rodné Turnovsko, jehož poznání věnoval i podstatnou část své vědecké práce. Neustále se sem vracel, přestože se po studiích natrvalo usadil v Praze. Láska k rodnému kraji a důvěrné přátelství jej úzce pojilo s dalším významným rodákem a historikem, univ. prof. dr. Josefem Pekařem, jenž pocházel z Malého Rohozce u Turnova, kde se narodil 12. dubna 1870. Pekař byl tudíž Šimákovým vrstevníkem. Zájem o dějiny národa a rodného kraje sblížil oba již na mladoboleslavském gymnáziu, kde nalezli vynikajícího učitele dějepisu v osobě prof. Františka Bareše, jenž je ve vyšších třídách seznámil i s mladoboleslavským archivem a naučil je číst staré rukopisy a listiny, takže mu pomáhali s jejich excerpcí. Jejich další cesta logicky potom vedla na pražskou univerzitu, na jejíž filosofické fakultě studovali historii u předních českých historiků profesorů Jaroslava Golla, Antonína Rezka a Josefa Emlera. J. V. Šimák nadto přilnul k mladému docentu Čeňku Zíbrtovi, který přednášel kulturní historii a v jejím rámci značnou pozornost věnoval národopisu, který se jako vědní obor tehdy teprve formoval. Zíbrt poskytl české etnografii též potřebnou publikační základnu v časopise Český lid, který v roce 1892 založil a až do své smrti v roce 1932 i redigoval. Mezi přispěvatele se už za svých studentských let zařadil i J. V. Šimák, který se tehdy podílel na rodném Turnovsku na sběrech pro Národopisnou výstavu československou. Organizoval ji zde její okresní odbor, jehož duší byl akademický malíř Jan Prousek, který se zaměřil hlavně na dokumentaci lidové architektury v Českém ráji a v Podještědí (byl ostatně jejím průkopníkem). Zasvětil do ní i Šimáka a zároveň ho uvedl do turnovského muzea, které založil v roce 1886 a dlouho i vedl. J. V. Šimák zůstal turnovskému muzeu poté věrný po celý svůj život a úzce s ním spolupracoval. Turnovské muzeum vydalo rovněž v letech 1903–1905 ranou Šimákovu monografii Příběhy města Turnova nad Jizerou, která zůstává stále základním kompendiem ke starším dějinám tohoto města. V jejím III. svazku, věnovaném topografii turnovských domů a je jich držitelům (dedikoval jej svému učiteli univ. prof. dr. J. Emlerovi, rodákovi z Libáně), poukázal i na význam takovéto práce: " Poříditi místopis obce káže první a základní úloha každé lokální historie, kdekoliv jen jest možno. Bez této práce badatel nemá pevné půdy pod sebou, a tudíž nepochopí vždy dokonale svých pramenů, nemůže odpověděti k otázkám často nutným a nezbytným. "

Náročná a pečlivá heuristika, nesmírná píle, široká publikační, přednášková a popularizační činnost spojená s mnohostranným zájmem (národní i regionální dějiny, topografie historická a uměleckohistorická, onomastika, prehistorická a historická archeologie, etnografie, folkloristika atd.), se staly pro J. V. Šimáka přímo typickými.

J. V. Šimák si neobyčejně vážil drobné vlastivědné práce venkovských učitelů (sám ostatně pocházel z učitelské rodiny) i ostatních nadšenců. Svou životní dráhu nadto začínal jako středoškolský profesor (na Vyšší dívčí škole v Praze). Směřoval ovšem výše. V roce 1905 se habilitoval v oboru historie na pražské universitě, stal se jejím docentem, v roce 1911 mimořádným profesorem a posléze v roce 1920 řádným profesorem, a to pro obor historické vlastivědy. Byl zde jejím prvním profesorem a historickou vlastivědu na universitu uvedl. Vědecky i pedagogicky následoval takto svého přítele prof. dr. Josefa Pekaře, kterému se zdařila habilitace na této universitě již v roce 1897 a jenž tu také mnohem dříve dosáhl profesury spojené se stolicí rakouských dějin, kterou převzal po A. Rezkovi (řádný profesor od r. 1905; po vzniku ČSR se stal profesorem čs. dějin). Zatímco Pekař vytvářel rozsáhlá široce koncipovaná historická díla, promyslel novou koncepci a periodizaci českých dějin a vypracoval se na vůdčí osobnost české historiografie, Šimák spíše věnoval pozornost precizním edicím pramenů a přečetným drobným pracím s topografickou a regionální tématikou. Z jeho pera vzešly však i monografie s tématy týkajícími se celonárodních dějin, zejména popularizační Kronika československá (1921–1925), v jejíchž třech svazcích podal přehled českých dějin do roku 1378 (smrti Karla IV.).

Nejbližší byla J. V. Šimákovi historická vlastivěda, kterou pomáhal formovat teoreticky i prakticky na stránkách Časopisu Společnosti přátel starožitností (v letech 1896–1906 jej i redigoval), řady regionálních vlastivědných i dalších časopisů a také na universitě. Zvláště úzce spolupracoval s vlastivědnými periodiky severních Čech (Od Ještěda k Troskám, Boleslavan, Bezděz aj.) a byl i jejich stálým přispěvatelem. J. V. Šimák chápal vlastivědu jako "nauku soubornou, která čerpá ze všech věd a nauk i praktických obírajíc se všemi vztahy naší vlasti, jednak o sobě, jednak se zřetelem k obyvatelstvu a půdě" (O stavu a úkolech české vlastivědy. Časopis Společnosti přátel starožitnosti 1929, s. 1) Vlastivěda měla podle něj tudíž interdisciplinární charakter a vyžadovala spolupráci řady vědních oborů. Její teorii a metodologii se snažil prohloubit i v řadě příspěvků a ve fakultní výuce.

"Šimák ukázal českým dějepiscům a vlastivědným pracovníkům metodu práce, dokázal vědeckou a národní hodnotu zdánlivě nepatrných a provincionálních příspěvků dějepisných a ozřejmil svým příkladem i mravní cenu pevného badatelského příklonu k domovu." Tato slova napsal Pekařův a Šimákův žák doc. dr. František Kutnar, rodák z Mlázovic na Jičínsku, v Šimákově nekrologu v deníku Venkov z 2. 2. 1941. Vyzdvihl zde i klíčovou úlohu rodného Turnovska a vůbec Českého ráje v životě i odborné práci prof. dr. J. V. Šimáka: " … vstřebával do sebe všechnu tu krajinnou romantiku a dějinný hovor Českého ráje od nejútlejšího mládí a zůstával jim věren ve své dějepisné práci i ve svém básnickém zanícení čechovského stylu." (Mladý J. V. Šimák totiž pod pseudonymem B. Jarovec básnil a publikoval několik próz). Rodnému kraji věnoval J. V. Šimák i značnou část svých příspěvků a studií. Jsou mezi nimi i knižní publikace jako např. Soupis památek historických a uměleckých okresu turnovského (1909), Soupis historických a uměleckých památek okresu mnichovohradišťského (1930), Dějinné paměti okresu mnichovohradišťského (1917), Kniha o Housce (1930), která tvoří pendant proslulé Pekařově Knize o Kosti atd. Šimák byl mimo to též autorem prvního fundovaného Průvodce po Českém ráji (1904), obsahujícím množství turistických a historických údajů o vývoji a dění v regionu, v jednotlivých lokalitách, o jeho památkách, přírodních zajímavostech atd.

Syntetický pohled na vývoj českých regionů s doklady o jejich památkách a zajímavostech poskytlo na přelomu 19.–20. století monumentální čtrnáctisvazkové dílo Čechy, které vycházelo v letech 1883–1908 v Ottově nakladatelství v Praze. J. V. Šimák v jeho rámci redigoval oba dva svazky Severních Čech, které vyšlý v letech 1902–1908 (Čechy sv. XII. a XIV.). První část severočeského svazku (Severní Čechy I. – Čechy sv. XII.), kam byl zahrnut i Český ráj, zpracoval přitom J. V. Šimák zcela sám. Byly tam též vsi, které náležely kdysi ke kosteckému panství, a to včetně vsí s ním splynuvšího statku Rakov (Markvartice, Spařence, Rakov aj.), které se nacházely severozápadně od Starých Hradů. (Obce někdejšího panství Staré Hrady byly zahrnuty do druhé části Severních Čech, vydané v roce 1908 jako poslední XIV. svazek celého souboru. Zařazeny byly do kapitoly "Od Nymburka k Jičínu", kterou zpracoval Josef Kafka, český geolog a paleontolog, který tehdy pracoval jako kustod geologicko-paleontologických sbírek v Národním muzeu v Praze a aktivně se podílel na českém národním a společenském životě – mj. pro potřeby turistů vydal několik svazků Ilustrovaného průvodce po Království českém.)

Životní badatelské dílo J. V. Šimáka vyvrcholilo v roce 1938 monografií Středověká kolonisace v zemích českých, která vyšla jako 5. svazek I. dílu Českých dějin, vydávaných nakladatelstvím J. Laichtera v Praze. J. V. Šimák tu plně uplatnil své rozsáhlé znalosti vývoje nejrůznějších českých regionů a lokalit a podal tu vlastně syntézu vývoje osídlení českého území ve středověku od Chebska až po Vysočinu. Koncentroval se na poznání postupu osídlení středověké kolonizace 13.–14. století, ale neomezil se jen na toto údobí, vývoj zasadil do širšího kontextu od počátků doby dějinné až do doby husitské. Vhodně přitom uplatnil právě topografickou metodu a rekonstrukci předkolonizačního vývoje (absence pramenů!) pomocí toponomastiky atd., takže v této syntéze lze nalézt poučení i o vývoji v jednotlivých regionech. Do širšího kontextu je takto zde zasazen i vývoj osídlení Českého ráje a Libáňska.

Starohradsko J. V. Šimáka příliš nepřitahovalo, neboť leželo už stranou oblasti jeho hlavního zájmu – za pomyslnými hranicemi Českého ráje a také Boleslavska, jehož nejstaršímu historickému vývoji věnoval studii "Počátky Boleslavě a Boleslavska", která vyšla v I. ročníku vlastivědného sborníku Boleslavan z let 1926/27. Přesto Staré Hrady neopomněl. Zabýval se zejména jimi jako možným rodištěm prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic v článku "Kdy a kde se narodil arcibiskup Arnošt z Pardubic", který vyšel v Českém časopise historickém v roce 1929 (str. 381 až 390). Koncentroval se na Arnoštova otce Arnošta ze Staré a pokusil se vystopovat jeho původ, a to na základě Arnoštovy závěti z roku 1340 i dalších pramenů. Jejich interpretací dospěl k poznání, že Arnošt ze Staré byl ze zemanského rodu a hledal obživu jako purkrabí v Kladsku – nejprve ve službě Hynka Berky z Dubé a po roce 1318 ve službách českého krále Janu Lucemburského, který Kladsko od Berků vykoupil. Po pečlivém rozboru pramenů se zde J. V. Šimák kriticky vyslovil proti spojování arcibiskupova rodiště s Hostinným v Podkrkonoší, které jeho otci i rodu vůbec nepatřilo; poukázal, že tímto Hostinným by bylo spíše Hostinné u České Skalice, dnešní osada Hostinka, jíž zakoupil jako zemanský statek Arnošt ze Staré spolu se svým mladším bratrem Jetřichem po roce 1318 od Berků z Dubé, kteří tehdy drželi načas Vízmburk a dlouhodobě od roku 1325 Náchod s Českou Skalicí. Ve spojitosti s tím a zmíněnou Arnoštovou závětí z 20.12. 1340 se tu J. V. Šimák vyslovil i k držbě Staré:

" Držení hradu Stará i potomní pořízení o něm (tj. závěť z roku 1340 – má pozn.) se dá vysvětlit nejlépe tak, že se Arnošt do toho zboží přiženil; úmrtím tchánovým zdědila všechen majetek, jeho choť Adlička, jakožto jediná dcera, a přijala manžela za hromaždníka; on pak zanechav Pardubska synům (proto se také po něm nepíše), usídlil se zde a přijal po něm přídomek. Proto také ve své závěti zanechává toto zboží choti, synům Pardubsko, sirotkům bratra Jetřicha Hostinnou."

Ve zmíněném článku J. V. Šimák dále soudí, že arcibiskupův otec Arnošt se původně psal "z Hostinné" (tj. Hostinka u České Skalice)" teprve později "ze Staré". Jeho synové, když zdědili Pardubice, psali se "z Pardubic" (tak se psal rovněž arcibiskup), jen jeden syn, který zdědil po matce Starou, psal se "ze Staré". Pokud se týče samého rodiště, J. V. Šimák vzhledem – k nedostatku průkazných pramenů se nepřiklonil k žádné hypotéze a ponechal otázku rodiště jako otevřený problém.

J. V. Šimák byl neobyčejně skromným a většinu poct odmítal. Přijímal s povděkem jen projevy úcty z rodného Turnovska, zvláště pojmenování jedné turistické stezky z Turnova na Kozákov jeho jménem v roce 1928, jak vzpomíná univ. prof. dr. Albert Pražák, literární historik, v knížce Nezapomenutelní z Turnovska (1946): "Skromný Šimák, jenž svou osobu nechával v pozadí, stal se tu pyšným jen jednou, když nazvali jednu stezku na Kozákov jeho jménem. Žíti zevně takto v svém milovaném kraji připadalo mu nejvyšším vyznamenáním, to byl řád jeho kraje a jeho lidu za všecku nekonečnou a nadměrnou ideální práci pro dějinné poznání rodného kraje." Šimákovi se zde dostalo však i přesto dalších poct jako byl jubilejní sborník k jeho 70. narozeninám vydaný rodným Turnovem (s příspěvky přátel) v roce 1940 či ještě tehdy osazení pamětní desky na jeho rodném domě. J. V. Šimák přežil svého životního druha a přítele prof. dr. Josefa Pekaře, který zemřel v roce 1937, jen o několik let. Jak vzpomíná A. Pražák ve zmíněné knížce, poslední velké Šimákovo dílo o středověké kolonizaci bylo nad síly jednoho člověka, vyčerpalo ho a vlastně mu zkrátilo život, k čemuž se podle Pražákova vzpomínání doznával sám Šimák v hovorech s ním. Přitom toto dílo přišlo na svět v osudové době kolem Mnichova a stalo se takto bezděky přímo politickým počinem, který proti expanzivní pangermánské nacionalistické ideologii henleinovců a nacistů na vědecky podložených faktech demonstroval, že Češi jsou v Čechách skutečně domovem a že tu mají hluboké kořeny.

J. V. Šimák zemřel po těžké chorobě v Praze navečer 30. ledna 1941 – bezmála před 50 lety. "Jak tiše žil, tak tiše odešel i ze života. Jeho stopa byla brzy zaváta, hlavně našimi tragickými událostmi – napsal A. Pražák ve zmíněné knížce. Po smrti se navždy vrátil do rodného Turnova, kde je i pohřben. Na jeho práci se však už zapomíná – bohužel právě v rodném kraji, který tolik miloval. Je však třeba se k jeho tvorbě vracet, podobné i k jeho pojetí vlastivědy atd. K Šimákově odkazu by se měla přihlásit i obnovena Pekařova společnost pro povznesení Českého ráje, u jejíž kolébky stál. Stále je třeba mít na zřeteli slova Fr. Kutnara, který podotkl, že v Šimákovi Český ráj měl "životního strážce své minulosti a jednoho ze vzněcovatelů kulturního života".

Jan Šťovíček


Václav Bydžovský

Libáňská borovička

Poznámka redakce: PhDr. Jan Šťovíček objevil v časopise Venkov (roč. 36, č. 40 z 16. 2. 1941) tuto básničku doprovázenou fotografií borovičky z ateliéru pana Novotného z Libáně. Autor se zřejmě skrývá pod psedonymem – pomůže nám někdo ze čtenářů odhalit jeho pravé jméno?


Z literárního archivu

Listina předků

V druhém čísle desátého ročníku (červen 1987) jsem zde v rubrice Z literárního archivu otiskl článek Osudy rodu, který se týkal rodu obrozenského preromantického básníka Karla Sudimíra Šnajdra (původním jménem Karl Agnel Schneider – 1766–1831), rodinný šnajdrovský archiv se totiž nalézá v Literárním archivu Památníku národního písemnictví na Starých Hradech. Všiml jsem si tehdy ve své stati i postav básníkových synů, vnuka, pravnuků a prapravnuka.

Nebyl jsem ale jediným, kdo narazil na Starých Hradech na zlatý důl šnajdrovské pozůstalosti. Můj tehdejší zájem byl jen součástí pokusu o zmapování pole českého preromantismu a romantismu, které vyvrcholilo vydáním antologie Hledání modrého květu (Středočeské nakladatelství Praha 1938). Z jiného úhlu se k šnajdrovské problematice přiblížil univerzitní profesor Ing. Dr. Erwin Plöckinger (nar. 1914), od r. 1979 viceprezident, od r. 1982 po šest let prezident Rakouské akademie věd. Prof. Plöckinger (pochází z Karviné, jeho žena z Podmokel – Děčína) je báňským a hutním odborníkem, ale také viceprezidentem vídeňské heraldicko genealogické společnosti; odtud pochopíme jeho dílko, o němž se tu chci zmínit. Řadu let pracuje na tzv. Ahnenliste – Listině předků a postupně ji vydává tiskem, do dnešního dne dosáhla 352 stran a figuruje v ní téměř dva tisíce postav. Na str. 129 a n. v ní jestvuje pod č. 108 také náš Carl Xaver Agnel Schneider, královéhradecký rodák, jemuž je zde věnováno téměř 10 stran textu i s obrazovým portrétem (rovněž z archivu na Starých Hradech) a s faksimile jeho české básně, stručně je též pojednáno o jeho ženě Viktorii Hladišové s uvedením dětí z tohoto manželství.

Otcem básníka Karla Sudimíra Šnajdra (jak se přejmenoval po své konverzi k češství) byl královéhradecký královsky sudí a měšťan Franz Schneider. Na jeho rozvětvený rod (byl třikrát ženat) je nyní zaměřeno pátrání do hloubi času až někam k létům po třicetileté válce v hradeckých archivech, kde přislíbil spolupráci jejich správce Petr Zimmermann.

Listina předků není vůbec něco na způsob šlechtického genealogického stromu, kde parádují větve vznešených rodových linií, ale je to poutavé čtení, přísně ovšem opřené v pramenech, o řadě postav a lidských osudů, celých rodin (jako právě Šnajdrových), opatřené množstvím dokumentárního materiálu, citovaného či faksimilovaného a doloženého fotografiemi osob, věcí i objektů.

Postupné rozrůstání materiálu čím dál do minulosti vyvolává fantasticky pocit závrati. Uvědomíš si nad ním analogicky s kolika neznámými bytostmi jsi jeden každý svázán od přítomné chvíle do šera staletí. Kdoví čí tvář, čí rysy, či sklony, vlohy, talent, ale také osudy, naděje i zklamání v sobě nevědomky neseme, na čí nedoslovené záměry, úmysly bezděky navazujeme, ba čí viny možná vykupujeme.

Tu a tam se v takové rodové galerii objeví nadprůměrný jedinec, jako zde např. onen Karel Sudimír, ale většina jsou řadoví členové lidského rodu, třeba za života úctyhodní, platní a vážení členové tehdejší společnosti – ale také ti, jejichž život se sotva mohl rozvinout a byl skosen příliš záhy, takže jakoby tady neměli žádný úkol (ale před očima Božíma kdo ví?) – ale tak jako tak jejich jméno překryje brzo po jejich smrti mlčení a zapomnění. To je ten zvláštní milosrdný úděl smrtelníků, že jejich neopakovatelné a jedinečné osudy klesají do propadliště nepaměti, brzo po tom, co přestali žít. Ztratili se a už je nepotkáváme. Ale je strhujícím dobrodružstvím křísit smyté tváře a životy těch, kteří tu chodívali a jednali kdysi jako my teď.

A ještě jeden poznatek se mi vybavuje nad Listinou předků prof. Plöckingera. Mezi těmi předky jsou rodáci, ale i národnostní příslušníci z teritoria valné části bývalé rakouské říše, Rakušané, Češi, Slezané, Italové, Bavorové (převažují přirozeně jména německá, ale narazíš i na pojmenování Plachta, Vlček, Novak, Dostal, Weselsky a dokonce na Helenu Javůrkovou, narozenou v Sedlišti r. 1749), lépe snad by bylo tedy říci Středoevropané. Podobné národnostně pestrá paleta by se možná otevřela mezi předky mnohému z nás. Toto vědomí nevede k popření národnostní příslušnosti, k vlasti, chceme-li, mateřskému jazyku, ale mělo by stimulovat pocit národnostní tolerantnosti, snášenlivosti, ne-li povědomí středoevropského občanství, nakonec pak evropanství, ba v konečné instanci všelidství.

Ivan Slavík


Stanislav Kraus

Vzpomínky na válku

(pokračování)
předchozí článek

Šestý – poslední rok války – 1. září 1944 – květen 1945

Pozítří je tomu pět let, co tato krutá a nekonečná válka začala. Nalodili jsme se se vším všudy. Nárazy, rachocení strojů, řetězů, křik, míhající se postavy v pološeru úsporných světel – a nad vším tím hlomozem bachraté nestvůry ochranných balónů. Nakládají se lidé. Nepřetržitý proud válečného materiálu a vojáků se posunuje hlouběji a hlouběji do doků a mizí v trupech bachratých lidí. Konečně je loď naložena, až praská ve švech.

Vyplouváme. Těžko poznat denní dobu, vzduch je hustý kouřem, parami, mlhou. Už jsme na širém moři, nad námi v hustých mracích nestvůrné balóny. Pro nás je to snad už poslední plavba v téhle válce. Jsme uvězněni mraky nad hlavou a hustou mlhou kolem sebe, jsme uzavřeni každý sám do sebe. Vracíme se na evropský kontinent, který jsme před více než čtyřmi roky opustili. Vylodíme se na pobřeží Francie a odtud vedou po pevnině silnice, z nichž některé míří k pohraničním hvozdům naší domoviny. Je to slastný pocit. Domov se nám zdá na dosah. Krásný sen se začíná naplňovat.

Před námi se objevují temné siluety nehybných lodí. Vracíme se do střízlivé skutečnosti. Vplouváme do umělého přístavu, sestaveného z ocelových a betonových bloků a z plavidel. Pomalu, velmi pomalu připlouváme blíž k pobřeží. Loď pouští kotvy. Blíží se vyloďovací čluny. I přes ochrannou hráz kolem umělého přístavu je uvnitř moře značně neklidné. Proto překládání břemen z lodi do vyloďovacích člunů je obtížnější, než tomu bylo v doku. Spouštění nákladu přesně do vyloďovacích člunů je žonglérský kousek. Naložené vyloďovací čluny plují tak blízko k pobřeží, jak je možno. Čelo člunu se sklopí a vozidlo vyjede po vlastní ose na pevninu. Na písčitém pobřeží jsou rozprostřeny rohože z ocelových lan, aby se kola nezařezávala. Na opačné straně lodi slézáme po provazových žebřících do malých vyloďovacích člunů. Člun zastavuje u břehu. Vyskakuji s ostatními, voda nám sahá do půl lýtek. Vybíháme po ocelové síti. A tady už začíná tvrdá vojenská organizace. Vojenští policisté dirigují jednotlivce, skupiny i vozidla k jejich shromaždištím. Jedna z těch cest je naše. Vydáváme se po ní. Je tma, zima, prší, pofukuje studený vítr, v botách čvachtá mořská voda. Konečně jsme u svých vozidel. Je noc, leje jako z konve, rozbalovat mokré deky je zbytečné. Zalézám pod jedno z vozidel, drkotám zuby a vrchovatě naplněn dnešními dojmy usínám neklidným spánkem. Hluboko ve mně je pocit velkého štěstí – vždyť jsme skoro doma.

Prvním úkolem naší brigády na francouzské půdě je zaujetí postavení v prostoru Falaise, kde nedávno skončila jedna z velkých bitev. Několik kilometrů dlouhé údolí u města Falaise bylo plné vyhořelých aut, selských povozů, nafouklých zdechlin koní – vzduch dosud čpí spáleninou a nasládlým pachem krve, údolí smrti německého Wehrmachtu.

Čekáme netrpělivě na další rozkaz, táhne nás to dopředu. Místo všech dohadů přichází krátký rozkaz: Československá samostatná obrněná brigáda převezme od kanadských a anglických jednotek úkol obléhání a konečného dobytí německého opevněného přístavu na půdě Francie Dunkirque.

Při rychlém ústupu pod tlakem spojenců se v přístavu zachytily německé jednotky v počtu asi 11000 mužů pod velením vice-admirála Frisiuse. Byla to vlastně obdoba Tobruku. Náš úkol tu je opačný – tehdy jsme Tobruk bránili, teď budeme Dunkirque obléhat. Terénní podmínky jsou diametrálně rozdílné – Tobruk poušť, písek – Dunkirque bahno, voda, zatopená pevnost. Němci tu zaplavili celé okolí otevřením zdymadel v přístavišti. Všechny přístupy byly dobře zaminovány a dokonale v dostřelu protitankových děl a námořních baterií.

Kromě Čechoslováků obléhalo pevnost i několik anglických baterií a pěší skupiny Svobodných Francouzů. Vrchním velitelem obléhajících jednotek byl československý generál Liška.

Protože nebyly skoro žádné vzdušné cíle, využilo se výborných vlastností Boforsů ke střelbě na pozemní cíle, stačila malá modifikace miřidel.

Naše baterie dostává úsek asi 1 km od města Loon-Plage v západním sektoru. Celý úsek je rozbahněn. V rajonu baterie stojí vysoké silo, které je jako stvořené pro pozorovatelnu. Denně se brodím mazlavým blátem z farmy Grand Helle kolem všech šesti Boforsů na pozorovatelnu ve střeše sila.

Státní svátek 28. říjen oslavila brigáda výpadem do německého postavení. Akce byla provedena ve východním úseku od belgických hranic. Bylo využito momentu překvapení. Po silné dělostřelecké přípravě vyrazila pěchota podporovaná jedenadvaceti tanky k útoku. Ztráty hitlerovců byly přes pět set mrtvých nebo zajatých, vlastní ztráty sedm mrtvých, osmnáct raněných. Dne 5. listopadu byl opakován násilný průzkum, opět ve východní části perimetru.

(dokončení příště)


Staré Hrady v tisku

– Záchranu starohradského zámku vyzvedly Přítomnost č. 2/90, Pojizerské listy č. 18/90 a Pochodeň 26. 10.

– Starohradské výstavy zaznamenaly Česky ráj 21. 9.; Pojizerské listy 20/90 (A. Chmelík); Pochodeň 29. 8., Česky ráj 31. 8., Ateliér 18/90 a Mladějovský zpravodaj 2/90 (D. Matouš); Český ráj 31. 8., 7. a 14. 9., Jičínské listy srpen 90, Svobodné slovo 12. 9., Pochodeň 20. 9. a Mladějovský zpravodaj 2/90 (J. Chudoba); Pojizerské listy 16/90, Ateliér 20/90, Pochodeň 9. 10. a Mladějovský zpravodaj 2/90 (K. Šlenger); Pochodeň 3. 10. a Nové knihy č. 39, 42 a 44/90 (M. Wagner); Pojizerské listy 19/90, Český ráj 12.10., Respekt 30/90, Lidové noviny 18. 10. a l. 11. Lidová demokracie 24. 10. a Mladějovský zpravodaj 2/90 (J. Hodík a P. Reisenauer).

– Na náš časopis upozornila Muzejní a vlastivědná práce 3/90.

– Vztah Adolfa Branalda ke Starým Hradům zdůraznil J. Najman v Pochodni 4. 10.

– Nekrology dr. Pavla Křivského v Archivním časopise 3/90 a Jiřího M. Paláta v Severočeském deníku 11. 10. se zmínily i o jejich lásce ke starohradskému zámku.

– O přednášce K. Bílka o dr. Karlu Mattušovi psal programový časopis Domu kultury Škoda Mladá Boleslav z října 1990.

– Kubínův Jičín zhodnotila Eva Bílková v Českém ráji 9. 11.

– Turistické možnosti v našem okolí nabídly Český ráj 5. 10. a Pochodeň 22.–23. 9.

– Mladý svět č. 45/90 zveřejňuje fotografie Miloslava Švandrlíka z jeho besedy ve Starých Hradech.

– Severočeský Dialog č. 5/90 upozorňuje slovy Vladimíra Mikoláška na písemnou pozůstalost Ivana Mikšoviče uloženou ve Starých Hradech.

Winters Stanley B.: Historic Preservation in Czechoslovakia: The Chateau at Staré Hrady. Canadian Slavonic Papers 31, č. 1, březen 1989, s. 248–262 V patnáctistránkové studii doplněné navíc reprodukcí pohledu na Staré Hrady od Vladimíra Kopeckého připomíná známý americký historik vývoj památkové péče u nás a podrobně se věnuje obnově starohradského zámku. Prokazuje dokonalou znalost starší i současné literatury a využívá i některých článků z Listů starohradské kroniky (E. a K. Bílkovi, V. Holman, M. Fiala a J. Hrdlička, P. Křivský, J. Dolejší, J. Šťovíček atd.).

Velartová Jaroslava: Deset zastavení a Českém ráji. Knížka o 56 stranách obsahuje pověsti z oblasti Českého ráje, které jsou spjaty s hrady tohoto regionu. Každá kapitolka doprovázená autorčinými kresbami je uvedena poučením o příslušném objektu, po němž následuje jedna či více pověstí. Libáňsku jsou nejbližší pověsti z okolí hradu Kost a z okolí Velíše (O Velíši, O původu Velíše, O Loretě). Škoda, že nedbalá korektura nesjednotila psání názvu Veliš – Velíš, také seznam použité literatury mohl byt zpracován pečlivěji, neboť třeba heslo Kafkův průvodce nikomu nic neřekne. Knížku vydalo nakladatelství Libor Velart, ale adresa není uvedena, takže nevíme, kam si o knihu můžete napsat. Ale rádo Vám ji pošle Šrámkovo knihkupectví manželů Pfeiferových v Sobotce.

Tvorba východočeských autorů 1984. Bibliografický přehled. S dvouletým odstupem od roku vydání jsme dostali další svazek pravidelné ediční řady Státní vědecké knihovny v Hradci Králové, připraveny Ladislavem Vacinou. Jsou zde zaznamenány i čtyři básně Jaroslava Mouchy, článek o spisovateli Čeňku Kalandrovi, šest literárněhistorických titulů tu mají Eva a Karol Bílkovi. Škoda, že se tento sazek nevyvaroval mnoha "překlepů" (s. 87: Kalanda místo Kalandra; s. 111: básník Václav Šolc žil v letech 1838–1871, nemohl se tedy narodit r. 1919; s. 116: obrozenecký kněz Vetešník se nejmenoval Josef Matěj, ale František – atd.).


Drobné zprávy

K ustavující valné hromadě Pekařovy společnosti Českého ráje došlo 13. října v Turnově. Byla tak úspěšně dovršena akce započatá 12. července ve Starých Hradech.

Prof. Aleš Fetters, ředitel gymnázia v Náchodě, vyprávěl 1. října na zámku Staré Hrady dětem ze 4. a 5. tříd ZŠ Libáň o Karlu Čapkovi a jeho pohádkách. Byla to poslední akce, kterou Staré Hrady přispěly k oslavám 100. výročí narození Karla Čapka. Předtím zde besedovala Hana Maciuchová o filmu Člověk proti zkáze a uskutečnila se výstavka knih a fotografií o životě a díle bratří Čapků.

Starohradskou zámeckou galerii obohatili svými díly malíři Dalibor Matouš a Pavel Reisenauer a fotografové Josef Chudova a Jaroslav Hodík. Děkujeme!

Veřejné sdělovací prostředky projevovaly i letos přízeň Starým Hradům. Např. 24. 6. vyprávěl v rozhlasových Kulturních rozhledech Karol Bílek o současném životě na zámku a 23. a 25. 9. vysílala televize krátký šot z výstavy Karla Šlengera.

Do nového výboru Sdružení rodičů a přátel školy ZŠ Libáň byli zvoleni i tři občané Sedlišť: Karol Bílek, Renata Jílková a Eva Kuželová.

V kulturním sále ve Starých Hradech zahájili v prosinci 1990 Tomáš Mikule, Petr Najman a Pavel Tůma z Libáně kulturní a taneční nealkoholické pořady pro mládež. Již dnes musíme pochválit jejich úsilí na zlepšení prostředí "kulturáku".

O vzhled svých domů pečují dobře obyvatelé Starých Hradů i Sedlišť. Nové fasády mají obydlí Tuláčkových, Javůrkových a Droznových i mlýn Dubských ve Starých Hradech; Abrahamovi důkladně opravili čp. 1 v Sedlištích, Beránkovi z Ml. Boleslavi zde dokončili výstavbu rekreačního domku. Se snahou většiny občanů však kontrastuje ruina, která vzniká z domu č. 31 ve Starých Hradech.

Mladí přátelé Starých Hradů stále pomáhají. Ve dnech 22.–24. června pokračovala skupina trampů pod vedením Jardy Diveckého v opravě fasády kaple a studenti 2. ročníku gymnázia z Letohradské ulice v Praze spojili svůj školní výlet s údržbou zámecké zeleně a pomocí při výstavbě nových regálů v archívu, v čemž pokračovali v menším počtu, ale se stejným elánem v posledním prázdninovém týdnu jejich kolegové z gymnázia v Postupické ulici a skupina turistů – cyklistů z Prahy ve dnech 15.–23. 9. Díky!

Po dobu dovolené paní Heleny Horáčkové ji letos v prodejně Jednoty v Sedlištích zastupovala paní Miroslava Říhová ze Starých Hradů.

Další sjezdy libáňských spolužáků si prohlédly starohradský zámek 8. 9. a 13. 10. 102

Dvoudílnou televizní hru J. Boučka Popel a hvězdy jsme zhlédli 28. a 29. listopadu. Byla věnována posledním letům života Albrechta z Valdštejna a kromě tohoto majitele Starých Hradů zde vystupoval i další majitel zdejšího panství Jindřich Schlik. Výborně zvládli jejich role Jiří Adamíra a Otakar Brousek.

Kulturní kalendář: 7. 10. 1900 zemřel básník Vilém Peča, který také působil v Psinicích. 15. 10. 1850 byl zřízen poštovní úřad v Libáni. 9. 11. 1980 zemřel vynikající chemik, starohradský rodák doc. ing. František Kebl a obětavá dětenická kulturní pracovnice Milada Finková. 16. 11. 1895 se narodil malíř ing. František Max. 7. 12. 1980 zemřel náš spolupracovník, vlastivědný pracovník Jaroslav Jíhlavec. 8. 12. 1895 se narodil libáňský kominík a významný amatérský národopisec Jaroslav Marek. 15. 12. 1980 zemřela poslední majitelka Starých Hradů, hraběnka Marietta Thurn-Taxis. 29. 12. 1340 byla sepsána závěť Arnošta ze Staré, první písemný dokument o mnoha obcích Libáňska.

V roce 1990 vzpomínáme také dalších kulturních "kulatých" výročí. Např. v roce 1765 vznikla krásná Fialova Kalvárie v Sedlištích. Z roku 1840 jsou první zprávy o ochotnickém divadle v Libáni. Roku 1870 vznikl libáňský cukrovar. Roku 1880 byl v Libáni založen spolek vojenských vysloužilců Šlik a o deset let později učitelský spolek Lindner. Roku 1920 se začaly psát dějiny Sportovního klubu Libáň.

Životní jubilea oslavilo v posledních týdnech několik známých přátel Starých Hradů 6. 8. měla (už sedmdesáté) významné životní jubileum historička dr. Marie Pavlíková, 30. 8. se dožil 70 let herec vinohradského divadla Zdeněk Řehoř, 4. 10. bylo 80 let spisovateli Adolfu Branaldovi, 21. 10. jsme si připomínali šedesátiny literárního vědce Jiřího Opelíka, 15. 11. měla (50.) významné životní jubileum odborné pracovnice literárního archívu Památníku národního písemnictví Maryna Krulichová, 24. 11. oslavila šedesátiny literární historička Jaroslava Janáčková a 24. 12. doputuje ke dni svých 70. narozenin cestovatel Jiří Hanzelka. Všem upřímně blahopřejeme!

Naši jubilanti: 70 let se dožila 18. 10. paní Marie Tuláčková ze Starých Hradů. 65 let oslavila 4.10. paní Anna Heršálková ze Starých Hradů. 26. 11. bylo 55 let paní Vlastě Másnicové ze Starých Hradů. Blahopřejeme!

Narození: 15. 6. se narodil Vojtěch Bret z Dětenic, syn našich dlouholetých spolupracovníků Mileny a Míly Bretových. 19. 8. se narodil Pavel Valíček ze Sedlišť. Vítáme je mezi nás!

Slavnou svatbu jsme zažili ve Starých Hradech 1. září. Vdávala se naše bývalá průvodkyně Michaela Straková z Libáně, jejím vyvoleným byl Luboš Pelc. Zároveň si řekli ANO i slečna Jitka Pelcová ze Sobotky s Jiřím Králem. Na novomanžele čekaly na zámeckém nádvoří kočáry – proto asi nestačila novomanželka provést svatebčany zámkem!

Odborná pracovnice LA PNP ve Starých Hradech prom. ped. Ivana Macková zemřela 30. listopadu 1990 ve věku 43 let po dlouhé zákeřné chorobě. Tichá, skromná, pečlivá a pracovitá, takovou jsme ji znali za 15 let práce u nás. Po dlouhou dobu nás zásobovala samizdatovou literaturou, nadšeně uvítala loňský listopad a i v dalších měsících se zajímala o veřejné dění, pokud nemoc dovolila … Bude nám na zámku chybět …

Úmrtí: 6. 8. zemřel v Jičíně bývalý ředitel ZŠ Libáň František Dvořák ve věku 69 let. V létě zemřel v Praze spisovatel Zdeněk Adla ve věku 80 let. Z Kladna jsme dostali smutné zprávy o úmrtí učitelky Anny Lukášové 8. 6. ve věku 71 let) a bývalého libáňského okresního soudce JUDr. Jaroslava Fialy (86 let). 24. 10. odešel navždy František Čapek ze Sedlišť ve věku 81 let. 29. 10. zemřela v Domově důchodců v Rožďalovicích ve věku 91 let Františka Jandová ze Starých Hradů. 25. 11. nás opustila Marie Karbanová ze Starých Hradů ve věku 84 let.


Místo pozvánky

V pátek 25. ledna 1991 se koná pod záštitou Obecního úřadu Sedliště od 14 hodin dětský karneval a od 20 hodin tradiční ples hasičského sboru Sedliště. Kulturní sál ve Starých Hradech slibuje příjemné prostředí, hudba Experiment dobrou zábavu. Bohatá tombola, pěkné výhry.

V sobotu 23. března 1991 ve 14 hodin bude ve výstavní síni v arkádách na zámku Staré Hrady zahájena výstava obrazů Mařenky Javůrkové z Markvartic (rozené Toboříkové ze Sedlišť).

Diskotéky a další pořady v kulturním sále ve Starých Hradech budou ohlášeny na plakátech.


M. Hodík: Hřměnín


Menu