Složení obecních zastupitelstev na Libáňsku

Bystřice: starosta: Jiří Vohnout, zástupce: František Macek, členové: Josef Dovol, Naďa Hauzlerová, Miroslav Konůpek, Jaroslav Kysela, Roman Novotný, Václav Novotný, Miroslav Svoboda, František Šíba, Josef Zajíček.

Dětenice: starosta: František Ragulík, zástupce: Josef Groh, členové: Jaroslav Dvořák, František Jenček, Marie Lánczová, Jiří Nechanický, Josef Novák, Jiří Škaloud, Karel Štolovský.

Libáň: starostka: Milada Zubatá, zástupce: Vlastimil Vohnout, členové rady: Rostislav Bubák, Josef Kůta, Jaroslav Záveský, členové OZ: Miroslav Drozen, Václav Drozen, František Hrych, Vladimír Ježek, Jan Kořínek, Zdeněk Košvanec, Miloslava Petříčková, Jitka Šedivá, Jiří Švorc, Josef Verner.

Milkovice: starostka: ing. Zuzana Dvořáková, zástupce: Václav Bartoň, členové: František Egrt, Vít Havel, Milan Kupec, Vratislav Nešněra, Jiří Šoltys, Břetislav Šuda, Ladislav Vlk.

Rokytňany: starosta: ing. Petr Hrůša, zástupce: Jiří Žďánský, členové: Josef Cidlina, Miroslav Černík, Břetislav Hanuš, Stanislav Hepnar, František Otta, Luboš Říha, Miloslav Velechovský.

Sedliště: starosta: prom. hist. Karol Bílek, zástupce: Jana Svobodová, členové: Bohumil Císař, Václav Kužel, Jaroslav Linhart, František Svoboda, Ladislav Tobořík.

Údrnice: starosta: Bohuslav Haken, zástupce: Jindřiška Janečková, členové: Oldřich Janouš, Jan Ječný, František Kout, Jaroslav Kučera, Ladislav Maštálka, Josef Vávra, Ladislav Voleník.

Pracoviště LA PNP Staré Hrady v r. 1990

Hlavním úkolem kromě zpracovávání archivních fondů (6 soupisů – 7478 arch. jednotek) byla příprava a provedení delimitace materiálu s Archívem Národního muzea, Ústředním archivem ČSAV a dalšími archívy. Samozřejmě pokračovala i další běžná agenda, bylo tu 62 badatelských návštěv, 228 výpůjček bylo odesláno do pražské studovny atd.

Ve spolupráci s Osvětovou besedou pokračovala i kulturní práce archívu, zvláště několika akcemi na počest 100. výročí narození Karla Čapka. Pracovníci archívu rovněž napsali několik článků, uskutečnili řadu přednášek a byli zapojeni do veřejné činnosti.

Prostorová rezerva a řádné plnění všech úkolů na našem pracovišti je pro literární archív PNP na Strahově zárukou dalšího zdárného vývoje do budoucna.

Karol Bílek

Přátelé

"Prosím vás, co je to za nesmysl, cožpak komíny mohou být ozdobou krajiny nebo dokonce přírody, vždyť to čoudí, zapáchá a vůbec ekologicky škodí, vysmívají se mi známí ze Severočeského kraje, kterým vyprávím o hezkých červených komínech ve svém rodném městečku, které musely být z bezpečnostních důvodů odstraněny.

"Libáň že už nemá na Horách komíny? No to tam raději nejedu slyším povzdech známého Libaňáka.

Ono to je, či vlastně už bylo opravdu zvláštní. Do krásné přírody na návrší umístěné dva cihlově červené komíny, které sloužily bývalé cihelně a které tak splynuly s krajinou, že si lidé nedovedli Hora bez komínů ani představit. (Této cti se asi nikdy nedostane gigantické stavbě sila, od níž se oči bloudící krajinou znechuceně odvrátí).

Za mého dětství každou neděli bylo vidět libáňské rodiny i mladé dvojice, jdoucí na procházku na Hora. Ti mladí brzy odbočili na Venuši nebo k borovičce, ostatní stoupali vzhůru k cihelně, kde v hospodě u paní Podpěrové každý našel, co se mu líbilo: tatínkové pivo a kuželník, maminky si mezi sebou popovídaly a my děti po občerstvení červenou limonádou jsme v přírodním divadle a na okolních stráních natrhaly tolik kytiček, že se pan učitel Sádlo divil, co všechno v Libáni roste. Nejkrásněji bylo na jaře, kdy se stráně modraly fialkami a přírodní divadlo se proměnilo v botanickou zahradu. K radostnému a nedělnímu odpoledni stačilo málo – jen trocha dobrých lidských vztahů a láska k přírodě.

Poslední milá vzpomínka: Šla jsem s dětmi do Pecna na houby. Šli jsme po hrázi kolem Vraždy. "Půjdem lesem, vyjdeme na Šňupavce a kolem cukrovaru zpět!", určila jsem směr. V lese bylo krásně, hub překvapivě dost a při stálé kontrole, zda jsme všichni pohromadě, nehlídala jsem příliš, kudy jdeme, a tak jsme vyšli z lesa s přesvědčením, že nás uvítá Šňupavka. Ale krajina byla poněkud divná. "Musíme ještě kousek do kopce", povídám, ale jaké bylo moje překvapení, když na kopečku byla louka a opět les. "Pro pána krále, kluci, támhle jsou komíny, ještě kousek a jsme na Hrádku!" Staří známí přesně určily, kde se nalézáme. Tak ještě kousek cesty ke zbytkům staré tvrze a pak 5 km pěšky přes Hora kolem komínu domů. "Podívejte se na ně, kluci, možná, že už dlouho nebudou stát", povídám. Pro děti to byl další zážitek. Po příchodu domů jsem byla dost unavená, ale kluci za chvíli hráli už kopanou.

Přítelem nemusí být jen člověk nebo věrné zvíře. Může jím být i starý strom a třeba i komíny. S každým přítelem se neradi loučíme, ale co dělat. Odejde člověk, padne starý strom, dosloužily i komíny.

Takže, milí Libaňáci, roztroušení po světě – komíny na Horách už od 26. října 1990 nenajdete, ale přesto přijeďte, v Libáni je vždy hezky.

Hana Mařanová

Historik Libáňska

Narodil se 26. září 1907 v Jičíně, kde také vystudoval Raisův učitelský ústav. První učitelské místo dostal až v Podbořanech, ale již r. 1933 nastoupil na měšťanské škole v Libáni, která se mu tak stala celoživotním působištěm. Hned se zapojil do veřejného života, byl hybnou silou mnoha spolků, zvláště kulturních (Klub českých turistů, Okrašlovací spolek aj.). V době ohrožení republiky r. 1938 prodělal mobilizaci i smutný ústup z pohraničních pevností a aktivně se zapojil do odbojové organizace Obrana národa. Byl za války několikrát vyšetřován a 18. 7. 1944 zatčen. Po výsleších ve Valdicích byl poslán do Terezína, odkud byl propuštěn 21. 4. 1945, protože onemocněl skvrnitým tyfem. Několik týdnů žil mezi životem a smrtí, vážil pouhých 45 kg. Ale uzdravil se a znovu se zapojil do dění ve škole i ve městě. O jeho aktivitě svědčí přístavba kulturního domu v Libáni (Radnice), přístavba školní dílny, úprava starého hřbitova, výsadba zeleně, osazení tabulek na památné domy atd. V r. 1967 odešel do důchodu, ale nepřestal vypomáhat ve škole v Dětenicích i v Libáni. A rozšířil svou činnost i do Jičína, kde pracoval v okresním výboru Svazu protifašistických bojovníků a v hasičském hnutí.

Byl učitelem technických předmětů, hlavně matematiky, srdcem miloval historii a kulturní práci. Již v roce 1937 založil u Libáni Musejní spolek, který shromáždil hodnotné sbírky. František Vojtíšek je všechny zinventoval a několikrát stěhoval, nakonec do předzámčí ve Starých Hradech. Stejně poctivě se staral o městský archív a o libáňskou kroniku. Rovněž Osvětová beseda pod jeho vedením vyvíjela rozsáhlou činnost. Připomeňme alespoň četné zájezdy, výstavy nebo úspěšný sjezd rodáků v r. 1974, pro který zajistil nejen bohatý program, ale i pěkný sborník, pamětní skleničky medaile, lžičky aj.). Byl i zakladatelem tradice školních prázdninových táborů, jejichž 16 běhu vedl.

Nejvýznamnější Vojtíškova zásluha je spojena s jeho publikační a propagační činností. Začal již před válkou s vydáváním pohlednic a psaním článků do ústředního i regionálního tisku (zvláště Hlas našeho venkova, Beseda, Lázeňský obzor, později Předvoj, Zpravodaj Šrámkovy Sobotky). Pak se na něho s prosbou o spolupráci obraceli i pracovníci rozhlasu a redaktoři vlastivědných sborníků (např. Čechy krásné, Z kraje Cidliny k horní Jizeře).

V roce 1937 sestavil sborník 40 let měšťanské školy v Libáni (103 s. a přílohy), což byl první z mnoha edičních činů Vojtíškových. Po válce následovaly kromě zvláštních otisků z časopisů a sborníků (např. z Besedy či Z kraje Cidliny k horní Jizeře) dvě půvabné knížečky krajových autorek: Památníček Blaženy Kodlové s kresbami Františka Maxe (1946 – 24 s.) a sbírka veršů Marie Keblové Po práci (1951). Historickou hodnotu má kniha Z kronik města Libáně z r. 1947 (68 s. a přílohy) a dvě brožurky z r. 1957: Opomíjené Staré Hrady u Libáně a Libáňské pověsti. (13 a 16 s.).

Veliké množství hodnotných článků, vzpomínek, studií i drobných zpráv obsahují i vlastivědná periodika, která Vojtíšek vydával pod hlavičkou Musejního spolku, Vlastivědného kroužku, Osvětové besedy apod. Dovedl si najít řadu výborných spolupracovníků, kteří pomáhali s textem i grafickou úpravou. Připomeňme namátkou alespoň Jana Emlera, Karla Chvalovského, Antonína Knížka, Josefa V. Kučeru, Bohumila a Ladislava Lukáše, Jaroslava Mouchu, Františka Škodu, Jiřího Trejbala aj. A tak vyšly v letech 1951– 1953 tři ročníky Zpravodaje Musejního spolku v Libáni (celkem si 70 s.), na něž navázaly v letech 1954–1960, 1966 –1972 a 1976–1978 Ročenky, často tématicky zaměřené (Národní odboj na Libáňsku, 75 let ZŠ, 100 let cukrovaru apod. – celkem asi 380 s.). K tomu musíme připočítat již zmíněný sborník 650 let města Libáně z r. 1974 (103 s.), publikaci 90 let ČSPO v Libáni z r. 1971 a katalogy k výstavám Františka Maxe (1975) a Vladimíra Silovského (1977). A nezapomeňme, že František Vojtíšek byt redaktorem a spoluautorem rozsáhlé dvoudílné publikace Národní odboj na Jičínsku I. – II. (1975, 1980 –131 a 189 s.).

Z tohoto stručného suchého přehledu vyvstává pocit úcty, kterou k Vojtíškovu životnímu dílu musíme mít. Uvědomme si navíc, s jakými potížemi toto vše vznikalo a jak tvrdošíjně musel často autor a redaktor mnohé prosazovat. Vždyť vlastivěda připomínala často "buržoasní" osobnosti, náboženství, západní odboj! A to bylo hlavně v padesátých a v sedmdesátých letech proti oficiálním trendům výkladu našich dějin.

Je samozřejmé, že ne všechno se Františku Vojtíškovi podařilo. Doba nebyla všem jeho plánům příznivá, nedovedl si také vytvořit větší okruh spolupracovníků, takže po jeho smrti zůstalo mnohé z jeho díla na čas nebo dodnes opuštěno (muzeum, archív, dlouho kronika). Nedovedl se vzdát také některých historických legend, takže třeba 650. výročí trvání města Libáně r. 1974 je jeho kombinací (ve skutečnosti se toto výročí mělo slavit až vloni, neboť první zpráva o Libáni je z r.1340).

Na závěr musíme připomenout, že František Vojtíšek patřil k osobnostem, které se snažily o záchranu starohradského zámku. Povedlo se mu jednání o restaurování zámeckých sgrafit za války, se svými žáky se snažil o úpravu některých prostor, instaloval tu výstavu plakátů, byl u mnoha jednání v Praze i v Jičíně, psal o Starých Hradech, stěhoval sem muzejní sbírky – a nakonec se dožil i jejich záchrany.

Nezbývá, než poděkovat Františku Vojtíškovi za všechno, co pro Libáňsko udělal. Nebylo toho málo a my jsme dlužníky, kteří již téměř zapomněli. Neměla by být alespoň jeho jménem pojmenována některá libáňská ulice? Nedala by se dohromady skupina lidí, kteří by se starali o libáňské muzeum? Nemohli bychom více naplňovat jeho odkaz?

Karol Bílek

Vzpomínka na ing. Karla Vochoče

V pohovorech se spoluobčany zjistil nebo si ověřil mnoho starých říkadel a pověstí. Jeho podklady pak byly kronikáři vodítkem v pátrání po podrobnostech. Mnohá zákoutí, která vidělo jeho vycvičené oko, byla často podnětem akad. malíři Františku Maxovi, kterého pan ředitel rád doprovázel na jeho toulkách za náměty.

Po založení odboru KČT byl jeho nejagilnějším turistickým pracovníkem a snažil se získat, přesvědčit a nadchnout každého jedince z města a okolí pro krásy naší země a Libáňska.

Ing. Karel Vochoč byl z těch pracovníků, kteří měli radost z dobře vykonané práce bez ohledu na to, kdo ji vykonal. Seskupil kolem sebe řadu nadšenců, kteří se scházeli nejčastěji v obchodě jeho syna, kde se plánovalo, co by se dalo ještě vykonat. Mnoho debat bylo věnováno Starým Hradům. Z jeho podnětu se začal utvářet "Výbor pro zabezpečení Starých Hradů". Bylo to mnoho oťukávání všech, kteří by mohli nějak přispěti k záchraně. Kolik to bylo společných vycházek do renesančního zámku, aby se mohla zjistit ta nebo ona podrobnost. Když se už našla a vyšlapala cestička k záchraně, byla to zase válka, která vše zabrzdila.

V tehdejší době bylo nutné získat zájem o Staré Hrady ve velké rodině turistů. Když pak byl zvolen do předsednictva župy Českého ráje, byla to jen maličkost. Tehdy mohl pozvat vedoucí funkcionáře pražského ústředí k návštěvě Starých Hradů, ovšem po vzorné dokumentaci, kterou každému předkládal. Patřil do skupiny lidí, kterým vděčíme za pokrok, kteří i kdyby sebekratší dobu někde působili, se všestranně seznámili s místem svého pobytu a snažili se o zlepšení všeho, co se jen dá zlepšit.

Velkou akcí bylo vydání albíček a fotografií Libáně a Starých Hradů, kterou financoval z poloviny se správou muzea.

Tehdy byly Staré Hrady majetkem kopidlenské hraběnky Thurn-Taxisové, která neměla o tento majetek velký zájem. Proto se naše pozornost soustřeďovala spíše na lesní správce Ferdinanda Svobodu a později na Milana Kodla, kteří ve své pravomoci mohli mnohé zachránit. Velkou pomocnicí byla choť lesního správce paní Blažena Kodlová. Byla to jen kapka ke kapce, ale i ty kapky zachránily mnohé pro budoucnost.

Vzpomínám, s jakou radostí jsme odcházeli z libáňské fary, kde jsme navštívili tehdejšího ředitele panství a přesvědčovali ho o nutných opravách, hlavně sgrafit. Ten nám tehdy přislíbil všestrannou pomoc. Prvním zabezpečením sgrafit byl žlab, který zachycoval vodu ze střech. Po získání subvence byla sgrafita zabezpečena v r. 1946 akad. sochařem Antonínem Tintěrou.

V těžké době ohrožení našeho státu oživil a podpořil pan ředitel odbor Národní jednoty severočeské v Pelíkovicích několika zájezdy.

Byla to ušlechtilost pana inženýra, že začal orat libáňský úhor. Byla to těžká a zdlouhavá práce, ale mnohému pomohla. Výsledek se brzy dostavil a Staré Hrady byly za protektorátu hojně navštěvovány, když byla omezena turistika, protože zde byly vyvěšeny dostupné propagační plakáty hradů a zámků.

Ing. Karel Vochoč zemřel v r. 1949. V jeho šlépějích pokračoval jeho syn Karel Vochoč.

Bez těchto přípravných prací a bez cest MNV v Libáni v letech 1945–6 na ministerstvo zemědělství, nebylo by ani záchranné akce Starých Hradů.

František Vojtíšek

Stanislav Kraus

Vzpomínky na válku

Po stopách dějin

Náš kroužek prozkoumal vyvýšeninu Kelníky a Zliv. Tyto lokality měly úzkou návaznost na psinické hradiště. Vyvýšenina Kelníky sloužila tomuto lidu jako rozsáhlé pohřebiště s kultovním místem a svatyní. Blíže o charakteru takového místa píše dr. Filip, Památky archeologie, část 2., str. 483, 1980. Ke svému závěru jsme došli po zvážení nálezů nejen našeho kroužku. Ty nám jen doplnily celkový nálezový materiál. Opíráme se hlavně o archeologicky prozkoumané nálezy popsané v článku Libáňsko ve Zpravodaji hradeckého musejního spolku, ročník 1976. Jedná se vždy o nálezy popelnic, náramků a kostí i zvířecích zubů. Jejich velký výskyt je zřejmý i dnes. V časopise Náš domov, díl I., r. 1927, str. 56, je panem Černým popsán vzhled dalších popelnic zde nalezených. Jedná se o popelnice tmavohnědé, pěkně hlazené. Nálezy našeho kroužku vykázaly typ neužitkové keramiky, tvořící součást výbavy popelnic, což nejlépe vystihují drobné okrajové části nádobek tuhovaných a zajímavá kulička s po obvodě zakreslenou šipkou (nález Z. Brendla), dále náramek tenký nezdobený s plochým zakončením (nález J. Nouzové) a také 8 kusů kuželovitých rohů s ostrým zakončením, asi 15 cm dlouhých. Tvořily součást zoomorfních velkých nádob. Vše halštatského charakteru, přibližně z doby 1100 let př. n. l.

Dalším nálezem byly z pískovce tvarované dlaždice trojúhelníkovitého tvaru, asi 5 cm silné, délky 60 cm. Pan Hazdra z Psinic upozornil, že obdobné kameny tvořily dlažbu obehnanou kameny pozoruhodných rozměrů. Charakter kultovního místa lze doložit ze studie dr. Filipa (Památky archeologické, ročník I., č. 2, str. 418, 1981) citací: "Není nutno hledat svatyně jen na kopcích". Známe dnes už řadu ohražených kultovních okrsků (temerií). V blízkosti tohoto místa byly patrny základy staveb a jam ještě roku 1946. Tehdy bohužel došlo k zasypání zeminou. Dnes pole v těchto místech tvoří hlubokou proláklinu asi v jedné třetině za vsí Psinice. Lokalita Kelníky na přelomu našeho letopočtu mohla mít určitý význam. Nasvědčovaly by tomu i nálezy dříve zde učiněné.

Eva Ulrichová

Učitel Josef Svoboda

Tož jen krátké vylíčení jeho života.

Josef Svoboda narodil se před 150 roky (1814) ve Starých Hradech u Libáně a zemřel 11. května 1883 ve stáří 69 let ve Mčelích. Jeho otec byl chalupníkem a prodával také sůl, proto se tam říkalo u "solných Svobodů". Měl pět dětí. Syn Josef byl určen k učitelství a jeho bratr se vyučil zahradnictví a zemřel v Uhrách.

Vysvědčením c. k. hlavní školy v Jičíně ze dne 7. srpna 1833 obdržel oprávnění k vyučování. Ve 24 předmětech měl 20 známek velmi dobře a 4 dobře. Již v dětství učil se hře na klarinet u libáňského učitele.

Když měl nastoupit službu učitelského pomocníka, byl odveden k vojsku, a to k hudbě. Začínal jako první houslista a fagotista a dosáhl hodnosti zástupce kapelníka, znaje z jednoho hlasu instrumentovat a komponovat. Hrával s kapelou v Praze na Žofíně. S farářem u sv. Rocha na Olšanech hrával v kvartetu. V době nepokojů byl přeložen pluk i s hudbou do Polska, kde pobyl několik let. Jeho kapelníkem byl hudební skladatel Lehmann. Po dvanácti letech nutil ho, aby na vojně zůstal jako délesloužící, ale děd šel raději do civilu a nastoupil jako třicetiletý místo podučitele v Osenicích pod Foerstrem, dědem J. B. Foerstra, který byl rovněž znamenitým hudebníkem. Tam učil děti hudbě, mezi nimi i Romana Nejedlého, otce Zdeňka Nejedlého. Po deseti letech roku 1854 byl jmenován biskupskou konsistorní kanceláří v Litoměřicích učitelem v Seleticích. I tam vyučil žáky hudbě na mnoho nástrojů, až z nich byla hudební kapela, pro kterou komponoval pochody, polky, valčíky a pěstoval národní písně. Tam se i oženil s dcerou loučeňského mlynáře. Novomanželům seletičtí připravili po svatbě slavné uvítání, protože učitel Svoboda byl v místě velmi oblíben.

Z jeho tanečních skladeb byla v celém okolí hrávána polka "Vrkú", kterou složil, když mu uzmula děvečka ze mlýna, který měli pronajatý rodiče J. S. Machara, párek zamilovaných holubů.

Za několik let se stal řídícím učitelem na dvoutřídce ve Mcelích. I tam po školním vyučování učil žáky hudbě, kteří jeho dcerušce rádi hřávali jím složenou polku "Mařenko Svobodovic, neříkej nikomu nic"!

Za dědova učitelování koupil velkostatek Mcely kníže Thurn Taxis. Přál škole a dědy si vážil zvláště jako hudebníka. Oba manželé byli rovněž hudebníky a děd docházel na zámek, aby s nimi hrával na housle a na harfu. Když byli na zámku hosté, účinkovala tam i jeho kapela.

Nebylo zapsáno v kronice

Možná, že bychom v bystřické kronice našli zapsáno, že zde před léty působily dokonce dva divadelní spolky, a to Beseda a Petrtýl. Bylo pro ně více méně snadné během roku nacvičit a předvést i několik premiér. To však bývalo …

Dovolte dnes malé zastavení a pobesedování s člověkem, který se snažil toto dávné kulturní dění udržet a pokračovat v něm. Tím nadšencem, skutečným duchem tohoto dění, milovníkem české Thalie a činorodého vlastenectví je paní Marie Chaloupková, rozená Havlíková z Važic.

Paní Chaloupková, co Vás přivedlo k tomu, že jste s námi mladými i staršími nacvičila tolik pěkných divadelních her, z nichž mnohé měly několik repríz?

Už když jsem chodila do obecné školy v Bystřici, nás učili výborní učitelé, osobnosti jako pan řídící Fendrich, Havelka, Vaňouček, Klaban a další. Ti nás vedli k mnohým vystoupením na besídkách, například k výročí narození našeho prvního prezidenta T. G. Masaryka, k Svátku matek, k výročí vzniku první republiky 28. října, k vánocům. Vzpomínám, jak ráda jsem recitovala báseň Tatíčku starý náš … Rovněž na měšťanské škole v Libáni jsem vystupovala v mnohých divadelních hrách. Jak nevzpomenout na pana ředitele Sakaře a Palouše, kteří vedli žáky k jakémusi havlíčkovskému vlastenectví a rozhodně podporovali četná naše vystoupení. Libáň tehdy žila velice kulturně i díky organizacím Sokola a Junáka, hrálo se divadlo, pořádaly se bály, koncerty, benátské noci, dožínky, různé sjezdy a slavnosti.

Toto vše na Vás mělo bezprostřední vliv, ale kdysi jste nám vyprávěla i o své cestě do Belgie a Francie. Ty jistě přispěly k Vašemu hlubšímu poznání lidí a poté možná i k vytváření rolí v divadelních hrách.

Ano, před druhou světovou válkou jsem mělo možnost v rámci výměny zemědělské mládeže pobýt v Belgii. Poznala jsem tehdy Brusel a poté i Paříž. Přišla však válka a Francie vypovídala cizince. Navíc moje maminka byla nemocná s očima a mně přímo psal pan doktor Škobis, abych se vrátila domů. Jela jsem vlakem 48 hodin přes Stuttgart až do Chebu. Zde jsme byli doslova vyhozeni z vlaku a sebrali nám doklady. Domů jsem se dostala přes Plzeň a Prahu do Kopidlna, kam jsem si druhý den jela s koňmi pro kufry.

A jaké to bylo za války?

Veškerá kultura byla postupné zakázána, žádné besídky, hry, zábavy, jen úředně nařízený spolek Kuratorium směl vyvíjet činnost.

Nu a po válce, po roce 1945, to si již můžeme zavzpomínat s Vámi na nadšení a chuť, které se projevovaly plejádou vystoupení, jež jste s námi nacvičila. Vzpomínejme tedy společně:

Ano, jedno z prvních představení byl Hastrman, pohádka se zpěvy, jímž se jako nit prolínala píseň V té naší louži. Hastrmana představovala Hana Hlavatá, Aničku Lída Kancnýřová a vy, Mařenko a Járo, jste tančily bludičky. Poté jsme nacvičili další pohádky, a to Zlatá nit, Zahrada míru a lásky, Sůl nad zlato; v té poslední hrála Libuška Kancnýřová Marušku a ty, Járo, babičku. Pohádky měly úspěch, jelo se s nimi i do okolních vesnic, do Veliše, do Drahoraze.

Paní Chaloupková, vzpomínám si, že tehdy, po pětačtyřicátém, se mládež s ochotou a radostí organizovala, byl tu Svaz české mládeže a pod vedením Jirky Tobiáše a Ládi Košťáka mohli lidé z Bystřice a okolí zhlédnout nejeden kabaret a estrádu. S odstupem času můžeme s obdivem vzpomínat na tyto nadšence. Kde se v nich vzaly nadání a vlohy k přípravě a vedení těchto vystoupení, která byla na dobré úrovni? Ale ještě k Vám: vždyť Vy jste nás v té době naučila i besedy!

Ano, nejen českou a moravskou, ale i slezskou a československou. To bylo v roce 1947, kdy se konal ve Važicích okresní hasičský sjezd. Ten vyžadoval značného úsilí: musela se zvládnout organizace cvičení, zábavy, pohoštění, průvod i vystoupení.

Vzpomínám, že při nácviku besed nás doprovázel na housle můj strýc, kapelník Václav Kyzivát z Libáně. Ale to nebyla jediná slavnost té doby, že?

Nemenší přípravu vyžadovaly celookresní dožínky. Včele slavnostního průvodu jeli na koních Jindra Dáňů a Vlasta Šíbů. Nechyběl také obrovský věnec z velkých vyzrálých klasů, jehož autorem byl pan Kučera. Dále v průvodu šli chlapci s kosami, ženy se srpy, následovala jízda všech tehdy užívaných strojů: malá sekačka, válová, samovaz … Byla to tehdy i oslava úmorné, ale láskyplné práce rolníků a oslava darů přírody.

A co další léta?

Přišel rok 1948, vláda začínajícího totalitního režimu. Mnozí z mladých odešli na studia či za jiným zaměstnáním. Začala také přísná cenzura. Přesto jsme ani v padesátých letech nezaháleli a nacvičili jsme i náročné hry, mezi něž patřily především Čechy krásné, Čechy mé. Hlavní role obsadili Láďa Košťák (učitel Čermák) a Líba Kancnýřová (Eliška). Dále hráli Pepík Pluhař ševce Macka, Máňa Pluhařová jeho ženu, Jára Masáková jejich dceru Aničku a Pepík Vejnárek Toníka. V dalších rolích účinkovali K. Cimbál, E. Plíšková, J. Podzimek, St. Košťák a další. Tuto hru jsme po několika letech opakovali, Čermáka si zahrál P. Louda, Elišku paní Blahoutová, ševce St. Dovol, jeho žena M. Tošovská, Toníka P. Masák, Aničku A. Tošovská, dále vystoupili J. Vejlupek, Pluhařovi, Novotná, St. Košťák atd.

V repertoáru jsme měli také Viktorku v hlavní roli opět s L. Kancnýřovou. Otce hrál Láďa Košťák, matku Máňa Pl.uhařová, myslivce Zdeněk Hlavatý.

Velmi úspěšní jsme byli s dramatem Její pastorkyňa, ve které L. Kancnýřová předvedla procítěně Kostelničku, L. Paličková Jenůfu, L. Košťák Lacu, B. Hlavatý Števu, M. Podzimková Kanelku, J. Masáková babičku. S touto hrou jsme se zúčastnili okresní soutěže v Jičíně, kde jsme získali čestné uznání. Zvítězili tehdy Libaňáci, kteří měli přece jenom pro soubor širší zázemí.

Jak jste si vedli v Bystřici v šedesátých letech?

Na začátku šedesátých let vznikla v práci ochotnického souboru pauza. Dokončovala jsem si tehdy Zemědělskou technickou školu v Hořicích. V mnohých domácnostech se již objevila televize, ale přece jsme se dali znovu dohromady. Objevil se další nadšenec pro divadlo – Pepík Louda. Takže prkna, která znamenají svět, v Bystřici v bývalém hostinci U Barkmanů zase ožilo. Byla to divadelní představení Muziky, muziky, kde v roli Kmocha vystoupil Pepík Louda, Alena Tošovská hrála Pepičku, Standa Dovol pana řídícího, jeho ženu M. Tošovská. Dále účinkovali manželé Pluhařovi, Olda Zemánků, L. Bártová aj.

Paní Chaloupková vzpomíná, že si tehdy naposledy zahrála i ona, a to roli paní Doubkové, vyšňořená v kroji, s výborným partnerem Jaroslavem Škaloudem. Zvláště jejich zpěv se líbil. Pak už jen ještě jednou nacvičila Čechy krásné, Čechy mé – ale toto představení má celé okolí ještě v živé paměti.

Mezitím se konalo ještě několik večerů se zábavným vyprávěním a zpěvem. Hlavní úlohu míval Pepík Louda. který pěkně zpíval Mně darovalo děvčátko, dále mohl svůj talent projevit i Pepa Masák, Maruška Tošovská, Marcela Koberová a Standa Dovol.

Co říci závěrem? Chceme vzdát alespoň touto cestou hold a poděkování všem, kteří měli co do činění v bystřickém ochotnickém divadle. A to poděkování patří hlavně Vám, paní Chaloupková, za nesmírné nadšení a trpělivost, kterou jste s námi měla při nácviku a přípravě představení. Nechť je tento náš záznam z besedy s Vámi výzvou i pobídkou pro současnou mladou generaci. Nebuďte pasivní, zahrajte si také divadlo, zazpívejte, tvořte, dokažte, že umíte také žít aktivní kulturou!

S paní Marií Chaloupkovou besedovaly ve Važicích v červnu 1990 Máňa Peklová – Hlavatá, Líba Hlavatá – Kancnýřová a Jarmila Havelková – Kyzivátová, která vyprávění v Praze v říjnu 1990 zaznamenala.

Staré Hrady v tisku

– Skokanová Eliška: Neuvěřitelné čtvrtstoletí. Pochodeň 8. 2. Rozhovor o záchraně a dnešním využití Starých Hradů.

– -KB-: Co chystají ve Starých Hradech. Pojizerské listy 28. 2. Rozhovor o nastávající kulturní sezóně na zámku s kresbou F. Patočky.

– Stručnou poznámku o historii Starých Hradů jsme nalezli v Pojizerských listech 4. 1.

– Na otázku Co očekáváte od nového roku odpovídal Pochodni 7. 1. Karol Bílek.

– Vztah výtvarných umělců ke Starým Hradům zaznamenaly Květy č. 1/91 (J. Voves) a Pojizerské listy 28. 2. (E. Famíra)

– Vznik Pekařovy společnosti Českého ráje oznámil Mladějovský zpravodaj č. 4/90.

– Na fondy literárního archívu PNP uložené ve Starých Hradech upozornily Lidová demokracie 14. 1. (Umělecká beseda), Pochodeň 24. 1. (J. S. Guth – Jarkovský), sborník Krkonoše-Podkrkonoší č. 8 (K. V. Rais) a Zprávy Spolku sběratelů a přátel exlibris č. 3–4/60 (J. Váchal).

– Úspěch v soutěži Lidové demokracie 20.12.1990 zaznamenaly Eva a Jitka Bílkovy ze Sedlišť.

– Veselou historku o muzikách ve Starých Hradech z knihy P. Sobotky Kratochvilné hostirie přetiskl Český ráj č. 10/91.

Dolejší Josef: Soubor lodních děl Johanitů v našich sbírkách (sborník Castellologica Bohemica l, Praha 1989, s. 309–324). Ve studii poučeného autora se dočteme podrobně o vzniku a osudech unikátní sbírky hlavní lodních děl Johanitů ze 14.–17. stol., jejíž část je uložena ve Starých Hradech. Text je doprovázen řadou fotografií a nákresů.

Servis ´90. Katalog soukromých podnikatelů okresu Jičín. (KORT Liberec 1990, 32 s.). V tomto seznamu je registrována i řada živností z našeho okolí: 54 u OÚ Libáň, 6 u OÚ Bystřice, 16 u OÚ Dětenice, 2 u OÚ Milkovice a 1 u OÚ Údrnice. Ze Starých Hradů nabízejí své služby fotograf Miloslav Lucký a zedník Vladimír Šupol, ze Sedlišť jsou uvedeni PhDr. Dana Holmanová (modelová textilní tvorba, vyšívání, pletení, háčkování), Eva Kuželová (švadlena), František Javůrek (výroba kynologických potřeb – hřebenů) a Jiří Rýgl (tesař a lešenář).

Jičínsko. OÚ Jičín vydal šestnáctistránkovou brožuru o pamětihodnostech okresu bez uvedení autorů. Ti nejsou uvedeni ani na šestilistové vložce, není znám ani rok vydání. Jistě však nejsme daleko od pravdy, když se domníváme, že autorkou textu je prof. Růžena Hrdličková a 51 barevných fotografií vytvořil její manžel Otakar. Jedna fotografie a dvě věty textu upozorňují na Staré Hrady.

Východočeský kraj v tisku. Státní vědecká knihovna v Hradci Králové vydala další svazky této užitečné bibliografické pomůcky. Všechny obsahují i výběr nejdůležitějších článků o Libáňsku i Starých Hradech. V loňském roce byly vytištěny ročníky 1968 a 1969 (zaznamenaly mj. příspěvky Ant. Knížka a Jar. Mouchy do ročenek OB Libáň) a zároveň byly expedovány svazky za rok 1984 (16 článků pod hesly Libáň, Sedliště, Staré Hrady) a 1985 (8 záznamů). Excerpovány byly i Listy starohradské kroniky.

Místo pozvánky

30. 3. –27. 4. výstava obrazů Evy Hnykové a plastik Josefa Bucka. Promluví spisovatelka dr. Marie Kubátová a dr. Jiří Smolík.

13. 4.–10. 5. výstava obrazů Vlastimila Šika. Uvede Václav Heřman, recitovat bude herečka Jana Dítětová.

1. 5. Tradiční, již 6. starohradský prvomájový svátek recitace. Hana Kofránková a Jiří Pellar přednesou Legendy a invokace z díla Karla Schulze.

11. 5.– 6. 6. výstava plastik Jiřího Vorla a Vladimíra Říhy Usměvavé dřevo. Úvodní slovo spisovatel František Nepil.

1. 6.–27. 6. výstava obrazů Jarmily Janůjové. Zahájí dr. Mojmír Horyna, zazpívá Jakub Noha.

1. 6. Malá muzika z Jičínska řízená Jaromírem Soukupem uvede pásmo lidových písní a poezie Formanskou cestou.

8, 6.–14. 6. výstava prací žáků ZŠ Libáň, na zahájení kulturní program dětí.

15. 6.–12. 7. výstava obrazů a grafiky Jaroslava Chebena. Promluví dr. Josef Prokop.

29. 6.–25.7. výstava výtvarných prací členů skupiny R z Prahy.

Všechny vernisáže i další kulturní pořady začínají ve 14 hodin na zámku Staré Hrady a tímto oznámením zveme všechny čtenáře k účasti.

Drobné zprávy

Redakční: Vážení přátelé, děkujeme Vám již nyní za veliké pochopení, které jste projevili pro finanční potíže našeho časopisu vzhledem ke stále se zvyšujícím nákladům na jeho tisk. Do začátku března zaslaly předplatné více než dvě třetiny čtenářů. Z nich 92 odběratelů nám zaslalo předplatné 50 Kčs, 5 zaslalo 60 Kčs, 3 poukázali 70 Kčs, 20 čtenářů přispělo stokorunou. Je to nečekané a zasloužili byste všichni, abychom vám poděkovali jmenovitě. To by však zabralo několik stránek – a tak děkujeme jmenovitě alespoň čtyřem čtenářům, kteří zaslali více než 100 Kčs. Jsou to M. Baranovová – Janečková z Prahy (k uctění památky prarodičů Aloise a Filomeny Vrbových, pohřbených v Psinicích, Jiří Mareček z Prahy 3, Jan Poláček z Besigheimu v SRM a Antonie Tvrzská z Jičína.

Děkujeme všem a znovu přiznáváme, že jsme takovouto rodáckou věrnost a lásku nečekali. Spíše jsme se obávali, že mnoho čtenářů odběr časopisu odřekne. Těch však bylo nakonec pouze 11.

Budeme se snažit, abychom se za vaše pochopení odměnili zajímavým obsahem. V několika dopisech jste vyslovili s časopisem spokojenost, zvláště se vám líbily vzpomínky pana učitele Krause. Uvítáme další dopisy s přáními i připomínkami, budeme vděčni za výstřižky o Starých Hradech a okolí i za články a právy. A prosíme i tu zbývající třetinu odběratelů o zaslání předplatného.

Porada starostů z Libáňska se konala 7. a 31. ledna 1991 na zámku Staré Hrady. Druhé schůzky se zúčastnil i přednosta okresního úřadu v Jičíně ing. Luděk Puš. Byly projednány potřeby jednotlivých obcí a dohodnuta další spolupráce. V okresním shromáždění budo Libáňsko zastupovat Karol Bílek a Rostislav Bubák. Škoda, že paní a páni starostové odmítli napsat našim čtenářům svá největší přání do nového roku a do svého volebního období. Čtenáři, pomozte nám přesvědčit je, aby nám napsali do příštích čísel.

O kulturu ve Starých Hradech se stará soukromá společnost MTN, neboli Tomáš Mikule, Pavel Tůma a Petr Najman z Libáně. Pochválili jsme je už minule a činíme tak i dnes. Kromě diskoték připravili 23. 12. 1990 dětskou předvánoční besídku a přispěli ke zdaru plesu Sboru dobrovolných hasičů ze Sedlišť 25. 1. a dětského karnevalu organizovaného sedlišťskou mládeží 26. 1. Škoda, že v této souvislosti nemůžeme pochválit starohradskou restauraci RaJ – na Silvestra i na Nový rok bylo zavřeno a také 26. ledna při karnevalu musely děti očurávat okolí zámku, neboť sociální zařízení bylo zavřené.