Vážení čtenáři,

Děkujeme všem letošním spolupracovníkům, kteří se zasloužili o vznik časopisu, o obsah prvních čísel i o rozšiřování Listů starohradské kroniky mezi čtenáře.

Tak ještě jednou – vše nejlepší po celý rok 1979!

Redakce

Zvyky se během staletí měnily, některé zanikaly, jiné se objevovaly, lišily se i podle míst. Několik se jich udržuje dodnes. Na průběh vánočního a novoročního období na počátku tohoto století v Sedlišti a ve Starých Hradech vzpomínají dnes Františka Toboříková a Anna Kmínková.

Paní Toboříková, rozená Špínová, se narodila v Sedlišti 13. prosince 1891. Celý život pracovala v zemědělství. Ve svých sedmaosmdesáti letech je obdivuhodně čilá, dovede poutavě vyprávět a má krásný rukopis. Také paní Kmínková, rozená Jandová, celý život pracovala na polích a ještě dnes, ve svých osmasedmdesáti letech, pomáhá místnímu JZD. Narodila se 6. července 1900 ve Starých Hradech. Obě mají dobrou paměť a jejich vzpomínky jsou velmi zajímavé.

Ale vraťme se nyní asi o sedmdesát – osmdesát let zpět. Už na počátku prosince byla příležitost k oživení všedních starostí. 3. prosince, v předvečer svého svátku, chodila Barborka, aby obdarovala děti, které si připravily za okno punčochu nebo střevíček a ráno v nich nacházely jablka, ořechy, laciné cukroví. Tyto dárky tam dávali rodiče. Barborka však navštěvovala kromě toho rodiny s dětmi i osobně. Byla to obvykle dvě až tři děvčata ustrojená do bílého prostěradla. Když se děti pomodlily, dostaly dárky přímo.

4. prosince si svobodná děvčata lámala třešňové větvičky, dávala je do vody sledovala, zda jim do Štědrého dne rozkvetou. Když se objevil bílý kvítek, znamenalo to, že se děvče to roka vdá. Ve Starých Hradech se tento zvyk ujal později.

Podobné zvyky jako při svátku Barbory se udržovaly 5. prosince, v předvečer svátku Mikuláše. Ten také chodíval "osobně" v doprovodu anděla a čerta nebo naděloval za okno do punčoch. Na rozdíl od Barborky přinášel zlobivým dětem i uhlí, dříví nebo metlu.

Přípravy na vánoce začínaly úklidem celého stavení. Potom se sháněl stromeček, pekly se vánočky a jiné pečivo – peciválky, jablkový závin, v Sedlišti i koláče, zázvorky atd. Stavěl se také domácí betlém. Figurky se koupily u kupce nebo některý je přibalil k nákupu zadarmo. Doma se rozestavily buď na prkýnko obalené bílým nebo růžovým papírem a takto vzniklý betlém se zavěsil na stěnu, nebo se figurky zasazovaly do mechu, kterým se vyložila mezera mezi okenními tabulkami.

Na Štědrý den se museli lidé postit, dětem se čekání na jídlo zpříjemňovalo slibem, že za to uvidí zlaté prasátko. Ale stejně ho prý nikdy neviděly. Později se k obědu vařila krupicová kaše a říkalo se, že se nemá jít pouze nic mastného. K přípravě jídla se nesměl použít česnek – aby nebyli lidé zlí. Ve Starých Hradech ustrojili stromek (většinou smrček) už odpoledne a schovali ho před dětmi. U Špínů se však zdobil vánoční stromeček – borovička – až po večeři a přitom se zpívaly koledy. Jako ozdoby sloužily: ořechy, jablka, řetězy vytvořené navléknutím sušených švestek nebo pěnového cukroví na nit, růžičky, kouličky a jiné ozdůbky z pozlátka, barevného papíru a pijáku.

Před večeří muselo být venku všechno hotovo, dobytek a ostatní domácí zvířata dostávala na přilepšenou více potravy než obvykle. Aby slepice nezanášely, sypalo se jim zrní do kruhu, který se utvořil z řetězu. Pak si celá rodina sedla k prostřenému stolu. Večeřet se začínalo asi v sedm hodin. V Sedlišti byl hlavním jídlem jahelník se sušenými švestkami, dobře omaštěný máslem. Potom se jedly peciválky, koláče, jablkový závin a další pečivo, jablka, ořechy. K pití se podávala bílá káva nebo vzácněji čaj. U Jandů mívali jako hlavní chod peciválky a bílou kávu, ostatní jídla byla (kromě koláčů) stejná. Vánoček se peklo tolik, kolik bylo členů rodiny. Každý si tu svou mohl načít až po večeři. Skrojek z ní však musel nechat krávě, která měla malé tele; přidával se jí do nápoje. Proč, to není známo.

Povšimněme si také úpravy svátečního stolu. Svítilo se velkou svíčkou (jinak se užívalo petrolejové lampy), každý člen rodiny měl u svého talíře menší svíčku stojící na voskové trojnožce. Komu zhasla nejdříve, ten měl do roka zemřít. Na stůl se pokládaly větvičky jmelí a nad ním visela holubička.

Po večeři se na stůl postavil stromeček a pod něj rozložily dárky – většinou praktické věci. Děti mezitím hledaly venku "zlaté prasátko". Potom se zpívaly koledy a "pokoušel se osud". Lidé odedávna toužili poznat svou budoucnost a tento "svatvečer" byl k tomu velkou příležitostí. Zvláště mladá neprovdaná děvčata udržovala tradici různých zvyků: Házela botu přes rameno, přičemž bylo důležité, jak bota upadla – když špička směřovala ke dveřím, znamenalo to, že se děvče do roka vdá, jestliže špička byla obrácená do místnosti, mělo ještě zůstat doma. Otázku, zda se do roka provdají, mělo starohradským děvčatům zodpovědět také počítání polínek – vyšlo-li sudé číslo, děvče se mělo do roka vdát. Děvčata také vybíhala na zahradu třást bezem a pak poslouchala, odkud zaštěká pes – odtamtud měl přijít do roka ženich. V Sedlišti chodívala děvčata i ke studánce, kde se jim na vodě měl objevit obraz milého. Paní Toboříková k tomu dodala: "Hoši to věděli, a tak se chodili dívat přes rameno." Hádání budoucnosti však nebylo jen výsadou mladých děvčat. Každý člen rodiny si rozkrojil jablko napříč a podle toho, jaký obraz se vytvořil na jadřinci, měl být zdravý (hvězdička) nebo měl do roka zemřít (křížek). Ve Starých Hradech se chodívalo na štědrý večer ke studánce za jiným účelem: obdarovat ji jablky a skořápkami z ořechů, aby nevyschla. K tomu patřilo říkání: "Studánko, studánko, nesem ti štědrého večera, abys nám po celý rok dobré vody dávala."

Ořechové skořápky se nosily také ke stromům, aby bylo hodně ovoce. A další část ořechových skořápek se využila k jinému rozšířenému zvyku: Celá rodina sledovala hořící svíčičky v nich upevněné plující po vodě v umyvadle. Komu doplula nejdál, ten měl dlouho žít, komu brzy zhasla, měl zemřít. Zvyk se ale různě upravoval například mladá děvčata si z toho předpovídala, jak daleko se vdají. Na závěr večera chodila celá rodina do libáňského kostela na půlnoční.

O první vánočním svátku se nesmělo nic dělat, dokonce i nádobí muselo zůstat neumyté. V tento den se také nekonaly žádné taneční zábavy. Ty bývaly až na Štěpána. Děti, které se jich nemohly účastnit, měly v tento den jiné radovánky – chodily dopoledne na koledu. Zazpívaly "Koleda, koleda Štěpáne, co to neseš ve džbáně …" a dostávaly cukroví, ořechy, jablka, kousek vánočky nebo peníze. Paní Kmínková vzpomíná, že chodily na koledu i o Štědrém večeru.

Potom nastalo několik všedních dnů a přišel Silvestr, poslední den v roce. Neslavil se sice tak jako dnes, ale přesto to byl svátek. Opět se sešla celá rodina u prostřeného stolu. Večera byla obdobná jako o Štědrém večeru, U Jandů mívali navíc k pití čokoládu. Do půlnoci se nečekalo, příchod nového roku se přípitkem nevítal, jen ráno cestou do kostela si lidé přáli hodně štěstí. 5. ledna večer rozlévala mladá děvčata olovo, které pak prudce vlévala do studené vody. Z obrazu, který vznikl, předpovídala jaké zaměstnání bude mít jejich budoucí manžel. Paní Kmínková s úsměvem vzpomíná, že jí takto vznikl jednou slitek olova v podobě kladiva – a skutečně se provdala za kováře. Někde se až v tento den pouštěly štědrovečerní svíčičky.

Posledním svátečním dnem v tomto období a zároveň posledním dnem školních prázdnin byl 6. leden. Tři děti se ustrojily za tři krále a obcházely stavení. U každý dveří zpívaly: "My tři králové jdeme k vám, štěstí, zdraví vinšujem vám …" Přitom na ně psaly křídou + K + M + B a příslušný letopočet. Lidé jim dávali většinou peníze – na cestu do Betléma.

Tím končilo období tolik bohaté na lidové zvyky. Snad bychom se měli na závěr pokusit o vysvětlení příčin rozdílů mezi některými zvyky v obou sousedních vesnicích. Ve Starých Hradech byl panský dvůr, lidé zde přicházeli do bezprostředního styku s panskými úředníky a zřejmě, i když většinou nevědomky, přebírali některé jejich zvyky. Do Sedliště tento vliv tolik nezasahoval. Během doby však zvyky splývaly, byly jistě ovlivněny i dívkami, které se přivdávaly z jiných krajů.

Zbývá ještě připojit lidové pranostiky z tohoto období, na které se zde věřilo. Počasí pro celý příští rok určovali zkušení hospodáři podle počasí ve dnech 25. prosince až 5. ledna. Každý z těchto dnů měl odpovídat jednomu měsíci v roce. – Když bylo na Štědrý den jasno, předpovídali lepší úrodu v příštím roce (budou tmavé stodoly), bylo-li zataženo, měla být úroda malá (budou světlé stodoly). – Když na Štědrý den svítily hvězdy, měly hodně nést slepice. –

Z pořekadel se zde užívala třeba tato: Lucie (10. 12.)– noci upije a dne nepřidá. Na Boží narození (25. 12.) – o bleší převalení. Na Nový rok – o slepičí krok. Na Tři krále (6. 1.) – o skok dále.

Nakonec uvádíme texty dvou dnes už méně známých koled, které se zpívaly na Libáňsku (podle zápisu paní Toboříkové):

Potkala jsem holubičku,
ptala se mě na cestičku,
že prý letí k Jezulátku
s peřinkami na památku.

Holuběnko běloperá,
počkej na mě do večera,
počkej na mě u zahrádky,
z koledy se vrátím zpátky.

Panímámo ze sousedů,
přišla jsem si pro koledu,
byste dala dva dukáty
nebo aspoň ořech zlatý.

Nemáte-li ořech zlatý,
vypůjčte si od pantáty,
donesu ho Jezulátku
s peřinkami na památku.

Nenechte mě v síni státi,
musím dále pospíchati,
holuběnka u zahrádky
čeká na mě mezi vrátky.

Maminko má, jakých stromů
viděl jsem jda městem domů.
Byla na nich samá světla,
snad i kvítka na nich kvetla.
Děti mi tam povídaly,
v noci když tak pevně spaly,
Jezulátko to nebeské
přineslo ty věci hezké.
Proč i mě strom nepřinese,
jaký v jiných domech pne se.
Stromeček tvůj posud v nebi stojí
andělé ho pořád ještě strojí.

Jestli ti ho Kristus na zem nedá,
duše tvá ho jistě v nebi shledá.

Eva Horáčková

Z vašich dopisů o našem časopise …

Alois Černý, Domousnice: "Zvolili jste si pěkný titul "Listy starohradské kroniky." Blahopřeji vám … Formát, úprava i obsah "Listů" se mi líbí …"

Arnošt z Pardubic pocházel z rodu, který až do jeho doby nebyl nijak známý. V erbu měli půl stříbrného koně s uzdou v červeném poli. První známý příslušník tohoto rodu byl Arnošt z Hostinné, otec arcibiskupův. Nesmí nás mýlit jeho jméno, neboť tehdejší šlechtické rody ještě neměly ustálená jména a měnily si je podle majetku, který právě držely. Starší historikové se domnívali, že jde o Hostinnou u Českého Brodu, nyní se všeobecně soudí, že původní državou rodu byla Hostinná u České Skalice.

Arnošt z Hostinné působil za vlády Jana Lucemburského jako purkrabí v Kladsku. V této službě pravděpodobně zbohatl a získal do svého majetku postupně statky Starou, Vizemburk, Hostinnou a Pardubice, které různě kupoval a prodával. V roce 1340 nechal sepsat svůj testament, v němž tvrz Starou s městem Libání a vesnicemi Starou, Hřmenínem, Važicemi a Sedlištěm určil jako vdovské sídlo pro svou manželku Adlétu, jinak řečenou Adličku. V tomto testamentu užívá jména Arnošt ze Staré, jako svědci vystupují na listině vladykové Vok z Kopidlna, Sipa z Nemojčevsi, Bohuněk z Lopuče, Buzek z Markvartic a Zdešek ze Střevače.

Arnošt z Hostinné jinak ze Staré zemřel někdy mezi lety 1340 – 1343, to znamená v době mezi vydáním testamentu a vydáním listiny z r. 1343, v níž se Adlička uvádí již jako vdova. Vykonavatelem jeho poslední vůle byl nejstarší z jeho čtyř synů Arnošt.

Nyní se již tedy dostáváme k vlastním životním osudům Arnošta z Pardubic. Při líčení jejich počátků však narážíme na velké nesnáze, protože neznáme rok ani místo jeho narození. Historikové uvádějí rozmezí 1297 – 1310, ale blíže určit je nelze. Pokud jde o místo, uvádějí se tři možnosti: Kladsko, Hostinná a Stará. V Kladsku prožíval Arnošt své mládí, ale třebaže na toto místo velmi často vzpomíná, nikdy se o něm nezmiňuje jako o svém rodišti. Podobně pro Hostinnou svědčí pouze skutečnost, že nějaký čas užíval podobně jako otec jména Arnošt z Hostinné – to však pouze dokládá, že Hostinná byla i jeho majetkem. Pro starohradskou tvrz jako Arnoštovo rodiště mluví skutečnost, že to byla stará država rodu, snad věnné zboží a zcela jistě vdovské sídlo jeho matky, a že Arnošt založil špitál pro chudé v Libáni.

Nemůžeme tedy stoprocentně říci, že Arnošt z Pardubic je rodákem ze Staré – dnešních Starých Hradů – i když je to pravděpodobné. V každém případě na Staré měl majetek a disponoval s ním. Např. výnos ze vsí Hřmenín a Važice určil r. 1349 jako důchod pro mistra teologie na pražské univerzitě.

Dětská léta prožil Arnošt u otce v Kladsku, zde také získal základní vzdělání, které si prohloubil v klášteře broumovském, založeném r. 1322. Pak studoval v Praze a dalších 14 let na italských univerzitách v Bologni a Padově práva a teologii. Zde si oblíbil novou renesanční kulturu a humanismus, které potom podporoval v Čechách, zde se také asi seznámil s Karlem.

Po návratu z Itálie se stal nejprve děkanem kapituly v Sadské, r. 1338 děkanem svatovítské kapituly v Praze a měl i jiné církevní hodnosti. 14. ledna 1343 byl po smrti biskupa Jana IV. z Dražic zvolen pražským biskupem a o rok později po povýšení pražského biskupství na arcibiskupství byl jmenován 30. dubna 1344 arcibiskupem v Praze. Patřil k předním důvěrníkům císaře Karla IV., s ochotou pro něj konal různá diplomatická poselství. Již v r. 1342 např. jednal Karlovým jménem na papežském dvoře v Avignonu, v r. 1354 ho Karel dokonce jmenoval po dobu své nepřítomnosti v Čechách místodržícím a správcem království.

Po založení pražské univerzity r. 1348 se Arnošt stal jejím prvním kancléřem a tím i organizátorem univerzitního života. Přičinil se rovněž o zrušení inkvizice v Čechách. V r. 1362 po úmrtí Inocence VI. uvažovala část kardinálů dokonce o zvolení Arnošta za papeže, aby se ozdravily poměry v církvi. Arnošt byl totiž ve světě znám jako příkladný kněz, zbožný, bezúhonný a skromný, přitom vysoce vzdělaný a podporující kulturu. V soudobých rukopisech je zobrazován s odznaky své hodnosti u nohou na důkaz skromnosti. Obraceli se k němu s důvěrou přední humanisté té doby, mezi nimi proslulý italský básník Francesco Petrarca, s nímž se Arnošt z Pardubic stýkal osobně i písemně. Také podporoval soudobé umění, zvláště malířství a architekturu (stavby kostelů v Praze a Roudnici, klášterů v Kladsku, Rokycanech, Sadské a Jaroměři, opevnění arcibiskupských měst Český Brod, Roudnice a Horšovský Týn aj.). Zakládal i nové hrady (Příbram), podporoval rozvoj rybníkářství a ovocnářství.

Ve své arcidiecézi se snažil ozdravit církevní život, v r. 1349 vydal statuta arcidiecéze pražské, založil různé úřední knihy arcibiskupství – knihy konfirmační, erekční aj., které jsou důležitým pramenem českých dějin. Podporoval i činnost církevních reformátorů, mezi jeho přátele patřili Konrád Waldhauser a Jan Milíč z Kroměříže, přímí předchůdci Husovi. Arnoštovo úsilí se ale vždy nesetkávalo s pochopením a církevní rozvrat pokračoval, až vyvrcholil počátkem 15. století.

Toho se však již Arnošt nedočkal. Zemřel v Roudnici 30. června 1364 ve věku asi 60 let. Pochován je podle svého přání v Kladsku.

Podrobnější vylíčení života a díla Arnošta z Pardubic najdou zájemci v knize dětenického rodáka prof. Václava Chaloupeckého "Arnošt z Pardubic, první arcibiskup pražský" (Praha 1941), kde je i důkladný seznam pramenů a literatury. Pro vztah Arnoštův ke Staré je zajímavý článek prof. J. V. Šimáka "Kdy a kde se narodil Arnošt z Pardubic" (Český časopis historický z r. 1929) a příslušná stať v díle A. Sedláčka "Hrady, zámky a tvrze království českého", díl X.

Karol Bílek

Jako dopisující člen Archeologického sboru Muzea Království českého uveřejnil v Památkách archeologických a místopisných dva články: O starožitnostech z Libáňska a O starožitnostech z doby předhistorické na Libáňsku. Seznamuje v nich čtenáře s objevením kamenných nástrojů a zlomků nádob z mladší doby kamenné na nádvoří libáňského cukrovaru, s nálezem dvou svitků zlatého drátu lužické kultury ve Hřmeníně nad Ortovým mlýnem a hliněné nádoby obsahující ohnutý železný hrot kopí a ovčácké nůžky z doby římského císařství na novém hřbitově v Osenicích, dále s odkrytím deseti hrobů při úpravě silnice z Bystřice do Střevače r. 1865, přikrytých deskami z pískovce a uložených asi půl metru v zemi. Vedle koster umístěných hlavou k západu ležely menší bronzové a větší postříbřené záušnice z mladší doby hradištní.

Černý upozornil také na mohyly v Bystřici, Nadslavi, Sedlišti, Starých Hradech a na hradiště mezi Psinicemi a Kopidlnem.

Je autorem stati Myšlénky o pohřbívání mrtvol v pravěku. V ní odporuje dřívějším archeologům, podle nichž bylo kladení mrtvol do hrobu starší než jejich pálení. Vyslovuje názor, že dokud národy žily kočovným způsobem, své mrtvé spalovaly, aby si mohly vzít popel svých předků do nových sídlišť. "Dědové", o kterých se píše v Kosmově kronice, prý nejsou sochy, ale urny s popelem předků. Pohřbívat mrtvé začaly kočovné národy podle Černého až tehdy, když zaujaly svá sídla.

Názory Václava Jaromíra Černého jsou zajímavé. Archeologií se zabýval jako amatér, přispěl však významně k poznání dějin našeho kraje.

Eva Horáčková

Z vašich dopisů

dnes jsem dostala 2. číslo Listů starohradské kroniky a po přečtení Vám hned píši, že mám velkou radost z díla, do kterého jste se – a opět s velkým úspěchem dali. Vydávat informativní časopis o práci v libáňském kraji je velmi potřebné a záslužné. My, kteří tento kraj máme rádi, jsme vděčni za zprávy o záchraně hradu.

Časopis je obsahově i úpravou velmi pěkný a zajímavý a s Vaším obrázkem hradu milý. Patřím k obdivovatelům snahy zachránit tak poškozený hrad, o jehož smutném osudu, že bude zbourán, jsem věděla z doby, kdy jsem chodila do libáňské školy. Se zájmem jsem sledovala postup jeho záchrany a obdivovala vaši úžasnou práci i odvahu, s kterou jste se do tak těžké práce pustili. Lituji, že jsem letos pro nemoc nemohla do Starých Hradů k Dubským přijet a osobně vidět, jak vaše záslužné dílo pokračuje.

Zajímavě popisujete postup prací v hradě, ale i rozvoj kraje – dříve hodně opomíjeného, kde se dlouho žilo "postaru". Mám radost i z rozkvětu Sedliště – rodiště mé babičky, ženy Josefa Kůžela, rodem ze Hřmenína, výborného hudebníka, jehož kapela byla známa v celém kraji. Dnes je už asi málo pamětníků jeho slávy – zemřel roku 1914.

Je moudré, že při všech akcích jmenujete své spolupracovníky a oceňujete jejich práci, jistě Vám budou rádi pomáhat i dále. Váš úžasný elán strhává ke spolupráci nejen dobré odborníky, ale i mladé lidi, které může těšit, že přispěli k záchraně tak krásné historické stavby. Rozhýbal jste tam hodně lidí a celá veřejnost vám všem je velmi vděčná.

Při pročítání 2. čísla jsem se dověděla, že můj spolužák Jan Joukl se dožit 75 let. Vyřiďte mu, prosím, mé upřímné blahopřání. Vím, že byl mezi prvními, jež Vám pomáhali, a je mu ke cti, že udělal tolik dobré práce pro svou rodnou obec.

Marie Mrákotová, roz. Bernatová

prosím, abyste přijali můj malý příspěvek, všichni ti, kteří mají zásluhu na rekonstrukci této vzácné památky ve Starých Hradech. Je to mnoho známých i neznámých, všichni však zanícení nadšenci, kteří v čele s vedoucím rekonstrukce, s. Holmanem, dokázali nemožné. Nikdo, ani já nevěřil v ten zázrak. A stalo se. Již dnes můžeme obdivovat krásu, kterou vykouzlily šikovné ruce, nadšení a vytrvalost našich lidí. A to není zdaleka konec. ještě zbývá mnoho práce, aby Staré Hrady zazářily v konečné kráse.

Již dnes mají celou řadu nadšených obdivovatelů a návštěvníků z blízkého i dalekého okolí. Mladé dvojice zde nastupují společnou dráhu životní a v kouzelné obřadní síni si řeknou své "ano". Jiní se obdivují krásné architektuře, umělecké a řemeslné práci ze dřeva i kovu. Překrásný umělecký zážitek skýtají dnes již populární koncerty na zámku v příjemném prostředí za praskotu a vůně polen v drahocenném krbu. Též si přijdou na své milovníci výstav všeho druhu. A naše mládež má možnost pobavit se při odpoledních nedělních čajích.

Přeji mnoho úspěchů a připojuji svou báseň:

ZNÁM JÁ JEDEN KRÁSNÝ ZÁMEK NEDALEKO JIČÍNA

Když jsem přišel do Libáně, byly doby jaré,
nevěděl jsem tehdy ani, kde jsou Hrady Staré.
Pak jsem jezdil po nemocných, zjišťoval jich vady,
a tak jsem též při tom poznal, co jsou Staré Hrady.
Pročetl jsem historii a pověsti různé,
zjistil jsem, že žil tu kníže a též ženy luzné.
Před svou smrtí nocoval tu, nesnědl jed v chlebu,
brzy na to zavražděn byl vojevůdce v Chebu.
Kdysi byly Staré Hrady rozvalina pouze,
a přece tu lidé žili, ale jenom z nouze.
Když jsem k nemocným sem chodil, měl jsem hodně strachu.
že mne jednou najdou dole – v kamení a prachu.
Plynul čas a přešla léta, já jsem byl již v důchodu,
když to dali v Starých Hradech pěkně, krásně do chodu.
Všichni do díla se dali – nadšenci i vedoucí,
aby zámek postavili pro ty věky budoucí.
Hodně zdaru, hodně štěstí přeji všem a všady,
jen ať stkví se v plné kráse naše Staré Hrady.

S mnoha pozdravy MUDr. František Škobis

není tomu dávno, co jsme chodili kolem Starých Hradů a smutně se dívali na hrad, jak pomalu chátrá a blíží se snad i jeho nenávratný konec. Až se vyskytl člověk, s. Vladimír Holman, který si vzal za své, že tento hrad bude žít dál a jako krásná dominanta vévodit našemu kraji. Toto smělé a odvážné dílo se podařilo díky tolika blízkým i vzdáleným nadšencům, kteří mu pomáhají toto dílo budovat.

Jména těchto průkopníků i všech ostatních zůstanou zapsána v dějinách jako nehynoucí památka příštím pokolením

Díky Vám!

Marie a František Bobkovi, Važice

Staré Hrady v tisku (říjen – listopad 1978)