| Číslo 1 | Ročník XVI. | Březen 1993 |
| Starosta: | František Tobořík st. |
| Zástupce starosty: | Josef Miclík |
| Členové: | Břetislav Kanaval, Jaromíra Kánská (finanční komise), František Kebl, ing. Ladislav Másnica (revizní komise), Josef Plíšek st., Jaroslav Plodek (stavební komise), Jaroslav Říha st. (kulturní komise), František Svoboda, Jana Šupolová, Ladislav Tuláček st. (pořádková komise). |
Přejeme mnoho úspěchů do budoucí náročné práce!
Shrneme-li výsledky práce obce Sedliště za rok 1992, můžeme být vcelku spokojeni. Podařilo se především splnit další velké předsevzetí, s nímž šlo obecní zastupitelstvo do voleb: zpevnit povrch návsi a hlavní cesty obcí. Bylo to půl kilometru v obtížných podmínkách, ale pracovníci Správy a údržby silnic z Jičína odvedli dobré dílo.
Obecní zastupitelstvo se scházelo pravidelně měsíčně a řešilo všechny záležitosti obce. Byly to na první pohled maličkosti, ale dohromady přispívaly ke spokojenosti života občanů. Tak byla přenesena veřejná telefonní stanice a ohlašovna požárů k Císařovům, byla zajištěna instalace vodoměrů ve všech domech, zajištěn svoz odpadu kontejnery, opraven místní rozhlas, opraven a natřen plot kolem pomníku na návsi atd.
V klidu proběhly parlamentní volby a byla uspořádána vzpomínková slavnost 28. října, při níž byl položen věnec k pomníku padlých. Nezapomněli jsme na naše starší spoluobčany při příležitostech jejich "kulatých" životních jubilejí ani na všechny důchodce před vánocemi. Děti si uspořádaly svůj karneval a Mikulášskou nadílku. Kontrola ředitele okresního archivu shledala řádné vedení obecní spisovny i kroniky. Také požární inspekce kladně hodnotila práci Sboru dobrovolných hasičů, který je velkou oporou práce obecního zastupitelstva, když koná preventivní prohlídky aj.
Samozřejmě, že se nám nezdařilo vše. Dosud nemáme řádnou evidenci našeho pozemkového majetku, ČSAD odmítl zřídit v obci zastávku dálkového autobusu Praha – Pecka, potíže jsou s pořádkem v obci. Hlavně cisterna Cihelny Osenice i další odběratelé vody z hydrantu nám poškozují životní prostředí.
V Sedlištích žije 100 obyvatel, z toho 30 důchodců a 20 dětí. Byli bychom rádi, kdyby se jim tu žilo stále lépe!
Uplynulý rok přinesl literárnímu archivu Památníku národního písemnictví velké změny, které se projevily i na jeho starohradském pracovišti. Strahovský klášter v Praze si totiž premonstráti upravují z větší části pro své potřeby, a tak PNP musel část prostor vyklidit. Proto se na Starých Hradech objevila během roku několikrát Avie naložená staršími archivními fondy i nově získanými přírůstky. Největším přírůstkem byl archiv Svazu československých spisovatelů. Celkem je ve Starých Hradech uloženo 1 281 archivních fondů a pozůstalostí, což představuje více než 19 500 archivních kartónů.
Kromě stěhování a řádné evidence archiválií pokračovali pracovníci archivu v běžné práci. Bylo zkatalogizováno přes 10 000 archivních jednotek, zasláno 267 výpůjček archivního materiálu do pražské studovny atd. 41 badatelů (mezi nimi i cizinci z USA, Kanady, Francie a Švýcarska) vykonalo 132 badatelských návštěv.
PNP připravil pro Staré Hrady jedno kulturní odpoledne (divadelní představení pro děti a koncert v kostele), zajistil i sanaci ohniska tesaříka krovového na půdě zámku, ve své vstupní hale na Strahově propaguje Staré Hrady a propůjčuje své prostory kulturním akcím na zámku.
Prostě dobrá spolupráce Památníku národního písemnictví se Starými Hrady pokračuje a je na prospěch oběma stranám.
Na přelomu roku 1992/93 ožila výstavní síň v arkádách na zámku Staré Hrady nezvyklým ruchem. Nezvyklým v tomto zimním období. Střídaly se zde všechny třídy libáňských škol i mnoho dalších návštěvníků z místa i okolí, přijížděli zájemci i ze vzdálených míst, nechyběli ani odborníci. Konala se zde totiž výstava dřevěného vyřezávaného betlému pana Františka Váchy z Jaroměře-Ostrovců.
Pan Vácha je dnes důchodce (narozen r. 1929), původním povoláním tesař a truhlář. Na betlému pracuje od r. 1989 a ten dnes obsahuje na 600 různých figurek a objektů. Najdeme tu nejen klasický střed s jesličkami, Ježíškem, Pannou Marií a sv. Josefem, tři krále a ovčáky s ovečkami, ale spoustu dalších řemeslníků, venkovanů, dětí, je tu celá kapela atd. Nechybí vesnické chaloupky, kostel, pila, to vše funkční s celým vnitřním zařízením. Stojí tu staré úly – kláty, část betlému se dá uvést do pohybu.
Ale návštěvníci nacházejí i osoby a předměty, které v jiných betlémech nejsou. Pan Vácha oživil své dílo i nádražím s vláčkem, několika pohádkovými výjevy (Čert a Káča, Perníková chaloupka, O dvanácti měsíčkách, Sněhurka a sedm trpaslíků, Dlouhý, Široký a Bystrozraký) apod. Jde o veliké, celoživotní dílo, vystavené poprvé v tomto rozsahu. Dokazuje, že i v dnešní uspěchané a přetechnizované době se najdou lidé, jejichž potěšením je rukodělná práce, která navazuje na dávné tradice lidového řemesla a umění.
Výstava byla zahájena v sobotu 12. prosince 1992 vystoupením pěveckého kroužku základní školy v Libáni, který přednesl několik starých lidových koled pod vedením paní učitelky Věry Stránské a Dagmar Lehké. Potom promluvil náš nejlepší znalec betlémářství, dlouholetý ředitel Muzea betlémů v Třebechovicích pod Orebem, PhDr. Vladimír Vaclík. Zmínil se o tradicích českého betlémářství a ocenil dílo Františka Váchy.
Betlém byl vystaven do poloviny března.
Vážení a milí čtenáři, přátelé i milovníci Listů starohradské kroniky, rodáci i příznivci našeho kraje!
Nejdříve mi dovolte, abych Vám všem popřál do nového roku všechno nejlepší, hlavně pevné zdraví a dobrou mysl a v neposlední řadě spokojenost z dobře vykonané práce pro rodinu i společnost.
Včera tj. 30. 12. 1992, jsem dostal poslední tohoroční číslo našeho milého časopisu. Zde v souvislosti s popisem bystřické slavnosti na počest stého výročí založení tamní školy od paní Jarmily Kyzivátové-Havelkové, které jsem se zúčastnil, byl připomenut můj slib, že napíši do Starohradské kroniky o bystřickém rodáku a významném muzikantovi panu Václavu Kyzivátovi z Libáně. Protože jsem té zásady, že sliby se mají plnit, pokusím se shrnout některá fakta a události, které se odvíjely v rozmezí deseti let (1938 až 1948), jichž jsem byl účastníkem a které by měly být z úcty k tomuto neobyčejnému člověku a muzikantovi zveřejněny.
Pan Václav Kyzivát byl člověkem, který svým muzikantským i pedagogickým uměním neměl ve své době, podle mého názoru, v této oblasti konkurenci. Nezměrným a cílevědomým úsilím o rozvoj hudební kultury na Libáňsku přesáhl daleko hranice tohoto města. Zasloužil se o propagaci libáňského kraje a jsem toho názoru, že takovou osobnost, která navazovala na tradici slavné Kůželovy kapely, Libáň neměla a dlouho mít nebude. Byl všestranným muzikantem a ovládal prakticky i teoreticky mnoho nástrojů. Byl schopným organizátorem a iniciátorem mnoha akcí s hudebním doprovodem od divadelních představeních na Horách přes nastudování České besedy až po koncertní činnost vlastní libáňské kapely při různých příležitostech a po účinkování na tanečních zábavách v širokém a dalekém okolí. Jeho zásluhou měla Libáň kapelu, která měla vysokou kvalitní úroveň. Uměl vtisknou svému tělesu kázeň a řád a dokázal téměř nemožné, když přesvědčil své kolegy muzikanty, že jsou pro kvalitu kapely nutné zkoušky. Tito těžce pracující lidé, převážně zemědělci, ale i ti, co dojížděli za svým chlebem do továren v Jičíně či jinam, jezdili nebo chodili pěšky za každého počasí do zkoušek, které se pravidelně uskutečňovaly v Libáni. Prospívalo jim to a pochopitelně i kapele, takže umělecká úroveň tělesa se zvyšovala. Protože pan kapelník svou práci dokonale ovládal, měl úctu i autoritu celého souboru. S růstem interpretační úrovně kapely přibývalo i zájemců o její účinkování. Různé organizace i jednotliví občané při pořádání oslav i slavností i při tanečních zábavách si pokládali za čest, že jim bude vyhrávat Kyzivátova libáňská kapela. Zájem byl tak velký, že mnohdy nás musel kapelník rozdělit na několik skupin, aby bylo přáním učiněno zadost. V plesových sezónách jsme hráli i na čtyřech štacích v jednom termínu. Musím ovšem podotknout, že největší vytížení kapely bylo až po roku 1945, po osvobození, předtím byly německými úřady taneční a jiné zábavy zakázány. Snad právě zde, v těchto pro náš národ těžkých časech za německé okupace vzniklo to spontánní muzikanství a dalo tak základ rozvoji celé kapely. Jen ve zkouškách byla možnost si zahrát naše české písně a uvědomit si tím svou národní svébytnost. A proto všichni tak rádi do těch zkoušek chodili i přes nepřízeň počasí a jiné osobní překážky.
Vzpomínám velmi rád na dobu, kdy jsem se jako mladý chlapec přiučoval hudbě od starších i starých kolegů. Věřte mi nebo ne, ještě dnes si zachovávám ve svém nitru po tolika letech pocit radosti a štěstí, že jsem si mohl s nimi zahrát v doopravdické proslulé libáňské kapele pod Kyzivátovým vedením. Později, když jsem se již věnoval hudbě na profesionální úrovni a mohl jsem docela dobře posoudit jejich muzikálnost i muzikantskou dovednost, měl jsem k nim stále větší obdiv. Když jsem pak s nimi účinkoval v době svobody na mnohých hudebních akcích, zažil jsem s nimi i s lidmi, kteří se kolem hudby a hudebníků točili, spoustu krásných zážitků i legrace. A tak mi, vážení, dovolte abych, dříve nežli mne má paměť opustí (a jak tvrdí můj přítel, archivář starohradského zámku Karol Bílek, že co je psáno je i dáno), zaznamenal jména těch, kteří se zasloužili o slávu libáňské kapely:
Václav Kyzivát
Brodský Antonín
Dlouhý Josef
Grossman František
Halama
Hlavatý Jar.
Hrdý Karel
Javůrek Josef
Kancnýř František
Kobrle Josef
Kobrle František
Kotlář František
Kotlář Jar.
Kůžel – Nadslavák
Kůžel Josef – Zlívák
Kůžel – Lípák
Kůžel Olda
Kyzivát Josef
Kyzivát Václav ml.
Linhart Václav
Linhart Jan
Maryška
Maršík Josef
Mošna Josef
Mošna František
Palička Josef
Rejha Ladislav
Reich Boh.
Svěrák František
Špína
Ulman Josef
Vyšohlíd Ladislav
Zámečník Josef
Zíma
Kolegové z této kapely mně vždy udivovali svým muzikanstvím i dovedností, s jakou ovládali své nástroje, velkou znalostí širokého lidového repertoáru a vzhledem k jejich dělnickým profesím, technickou i nátiskovou zdatností. Mnohdy jsem si položil otázku, kam až by se někteří dostali, kdyby měli možnost studovat hudbu na konzervatoři. Jsem přesvědčen, že mnozí z nich by se stali ozdobou předních orchestrálních těles.
Je třeba se také zmínit o pedagogické činnosti pana Kyziváta. Provozoval ji téměř za pochodu s cílem mít pro svou kapelu kvalitní dorost. Měl hodně žáků a dovedl je vždy určitým způsobem inspirovat ku cvičení a domácí přípravě. Jakmile dosáhli určitého stupně vývoje, zařazoval je do své kapely, a tím podpořil i jejich ctižádost. Na mne použil vícekrát tuto jemnou fintu: Když se mi podařilo zahrát cvičení, řekl: "Jendo, dnes jsi hrál tak dobře, že nikoliv Ty mně, ale já Tobě dám dnes 5 korun za hodinu!" Tenkrát se platilo za hodinu hudby u pana kapelníka protektorátní pětikorunou, a tak vzhledem k její hodnotě učil vlastně pan Kyzivát více nežli zadarmo. Pro mne však to byl veliký peníz a naši se pak divili, že jsem s houslemi skoro chodil i spát.
V místnosti jeho domku, kde nás učil, viselo na zdech mnoho různých nástrojů (což mi připadalo velmi slavnostní a krásné). U zdi stálo harmonium, na které nám někdy hrál a někdy nás i doprovázel. Jeho celá rodina byla velmi muzikální, všichni zpívali i hráli, ale určitě jeho nejlepším žákem, byl jeho syn Václav, který se stal členem České filharmonie a v komorním dechovém souboru šířil slávu české i světové hudby v mnoha zemích světa, a tím i jméno své a svého otce.
Bohužel rok 1948 se neblaze podepsal nejen na Václavu Kyzivátovi, který se v té době svými protirežimními názory netajil, ale i na popularitě libáňské kapely. Ze strany mnohých horlivců byl diskriminován, pomlouván a byla mu vytýkána jeho náklonnost k hudbě chrámové i jeho vztah k církvi. Náhle byla jeho kapela nemoderní, hrála zastaralé skladby a nehodila s do pojetí modernosti a "pokroku". Do popředí zájmu se dostávaly soubory, které hrály tzv. džez a i když zůstaly v tomto směru hudebního provedení skladbám více nežli dlužny, bylo to módní a navíc podporované v té době vlivnými lidmi. Libáňská dechovka ve svém městě ztrácela lesk a upadla do zapomenutí. Jen krajané, kteří v ten čas osidlovali pohraničí, si vzali libáňskou kapelu s Kyzivátem, aby jim pomohl se svou hudbou, která vyvěrala z prostého lidského srdce, překonat odloučení od rodného kraje a zažehnat stesk. Kapela proto zajížděla do těchto značně vzdálených krajů dosti často a nadšení jejich posluchačů jí pomohlo uchovat sebevědomí i sebedůvěru. Přesto však nepochopení a různé překážky při snaze o renesanci svého hudebního souboru v Libáni nesl pan kapelník velmi těžce, a tak po čase rezignoval a dokonce přestal i učit. Nebylo nikoho, kdo by si uvědomil, co libáňská kapela pro přítomnost i budoucnost znamená. Málokdo chápal, že tento odkaz muzikantského kumštu je zapotřebí hýčkat a uchovat. Lidová melodika, která je skryta v tzv. lidovkách, vychází ze srdce českého národa a jak je vidět dnes, opět si našla k němu cestu. Jihomoravské, západočeské, jihočeské i pražské dechovky jsou dnes příkladem, kdy svým uměním a perfektním provedením lidových skladeb dominují na zahraničních turné a přivádějí tamní posluchače do obrovského nadšení. Propagují naši zemi více, nežli mnohý výrobní závod či politikové, a tamní lidé nemohou pochopit, že v naší zemi je tento národní monument ještě leckde v nemilosti. Nikdo není ve své vlasti prorokem a jak je u nás pravidlem, mnohý velikán je uznán a omilostněn teprve po své smrti. Nejinak je tomu i u pana Václava Kyziváta, dobrého člověka a výjimečného muzikanta, který se zasloužil o vysokou uměleckou úroveň a věhlas libáňské kapely. Jsem rád, že mohu nejen za svou osobu, ale pevně věřím, že za celou partu muzikantů, kteří jsme měli tu čest pod jeho taktovkou hrát, učit se a prohlubovat svou muzikantskou dovednost, vzdát mu hold a splatit tak dluh, který k němu Libáňsko mělo a má.
Václav Kyzivát, to byl český muzikant!
Zajímavou figurkou v Libáni byl kdysi po první světové válce obecní chudý Růda Macků. Byl poněkud slabomyslnější, ale vždy poctivě pracoval a uměl se uživit posluhami. Jeho hlavním zaměstnáním bylo (to ještě v Libáni nebyl vodovod), že byl roznášečem vody po domácnostech, kde žili již starší lidé. Tuto úsluhu za mírný poplatek dělal velmi rád. S putnou na zádech a dvěma konvemi v rukou cestoval po celé Libáni a z kašny, která tehdy stála na náměstí, roznášel pitnou vodu po domácnostech. Mimo toho byl takřka nenahraditelnou osobou při různých drobných pochůzkách a pracech. Zkrátka bez Růdy Mackového by nebyla Libáň tou, kterou byla.
O velikonocích na Bílou sobotu a potom v neděli se do kostela chodil líbat Ježíšek. Byla to v lidské velikosti postava vyrobená ze sádry anebo z nějaké jiné hmoty, plná a tím i dokonale těžká. Byla vždy uskladněna někde na faře a oprášena na velikonoce se musila donést do kostela. Zde tato postava Ježíše Krista se položila, lidé u ní klečeli, modlili se a přitom ji zároveň líbali. Tehdejší libáňský kněz potřeboval pomocníka, který by mu tuto sochu pomohl přenést z fary do kostela. Na to byl Růda Macků jako dělaný. S panem farářem chytili Ježíškovo tělo a již se šlo. Napřed v nohách nesl pan farář a vzadu u hlavy, kde to bylo těžší, Růda Macků. Pochopitelně tato plná statue měla také pořádnou váhu. Když s ní byli již v kostele, Růda vzadu volá: "Pane faráři, zastavme chvilku". Byl již unaven. Zastavili tedy uprostřed kostela a Růda si odlehčil rukám a přitom i slovy: "Sakra votrok, ten je těkej". Neuvědomil si, že je to v kostele a jakého hříchu se vlastně dopustil. Pan farář mu dal pětikorunu, což byly tenkráte slušné peníze za tuto úsluhu, a řekl mu: "Jdi, Růdo, my si to již dále donesem." Jací jsou lidé, mnozí to odsuzovali, jiní se smáli, jen Růda si snad neuvědomil, co vlastně v kostele řekl. Přesto dále zůstal dobrým pracovníkem a že mu jak se říká, poněkud ujela pusa, to mu lidé rychle odpustili a on konal svoji bohumilou posluhu dále.
(připravil Jaroslav Matějů ze zápisů Josefa Kopeckého)
Pokračování
Školní rok 1920–1921 začal 1. září 1920. Počet žáků v 1. třídě činil 52 a ve 2. třídě 66. Na památku J. A. Komenského podniknuta sbírka starých bankovek (rakouských). Sebráno jich skoro za 200 Kč a zaslány byly spolku Komenský do Vídně. Za peníze československé při sbírce též sebrané zakoupena kniha Masaryk osvoboditel a veškeré spisy J. A. Komenského. Těmito knihami byla pak založena učitelská knihovna.
Letošní 28. říjen oslaven byl jen slavností školní: připravenou přednáškou a dětským představením Pro tatíčka Masaryka, které jsme nakonec nemohli pořádat, jelikož obce byly zamořeny nakažlivou dobytčí nemocí slintavkou a kulhavkou. Divadelní představení sehráno až v prosinci.
15. ledna zrušena expozitura a škola osamostatněna. Zřízena byla také 1. třída v domě pana Josefa Nováka v Ličně čp. 3, který dům pro školu pronajat obci za ročních 800 Kč a zavedeno celodenní vyučování. Zástupcem řídícího učitele jmenován byl definitivní učitel Josef Kopecký.
První sčítání lidu v Republice československé provedeno bylo 15. února 1921. V Ličně bylo napočteno 246 osob (při posledním sčítání 205), 48 bytových stran, pokolení mužského 110, ženského 136, ženatých 91, vdov 20, svobodných 135. Náboženství československého 119, českobratrského 2, římskokatolického 118 a bez vyznání 7.
Na Záhubech napočítáno 164 osob (při posledním sčítání 199), 41 bytových stran, pokolení mužského 85, žen 79, ženatých 69, vdov 15, svobodných 80, náboženství římskokatolického 143, československého 15, bez vyznání 2.
V Bačalkách napočteno 400 obyvatelů (v roce 1910 422 obyvatelů), 91 bytových stran, mužů 196, žen 204, ženatých 176, vdov 26, svobodných 198, náboženství římskokatolického 279, československého 51, českobratrského 1, bez vyznání 69.
Místní školní výbor byl ustaven 26. března a vzat do slibu zástupcem okresního školního výboru panem učitelem Václavem Kubíkem z Dětenic. Předsedou nového školního výboru zvolen pan Jan Šolc, rolník a t. č. starosta v Ličně č. 31, místopředsedou pan Václav Nešněra, rolník v Bačálkách taktéž č. 31, členy pan Jan Machačný, rolník v Ličně č. 4, František Poláček, rolník v Bačalkách č. 79, řídící učitel (zastupující) Josef Kopecký, Josef Janda, učitel v Ličně, náhradníky pan Jan Vokál, rolník v Ličně, Josef Pažout, rolník v Ličně a pan František Podhajský, domkář v Ličně.
V květnu byla svolána předsedou školního výboru schůze členů výboru, zástupců obou obcí a místního školního výboru, aby bylo dojednáno to, co již bylo v několika společných schůzích projednáváno – stavba nové školy. Členové výboru bačalského navrhli, by byla škola postavena na zahradě sirotků Prokůpkových, blíže středu obce Bačalek, s podmínkou, že obec Bačálky stavební místo odkoupí ze svých prostředků. Toto místo se nacházelo vedle p. 31. Ličenský výbor s návrhem nesouhlasil a navrhl, aby škola byla zbudována na zahradě pana Šantrůčka v Bačalkách na hranicích obce Lična a obec Lično, že stavební pozemek zakoupí. Tomu výbor bačalský svolil, i když došlo často k bouřlivým výměnám názorů, vzdálenost byla nespravedlivě ze strany členů výboru z Lična posuzována. Sepsán dvojmo protokol a všemi přítomnými podepsán.
1. června byl zástupce řídícího učitele Josef Kopecký jmenován definitivním řídícím učitelem v Ličně.
8. května pořádána místním osvětovým sborem májová slavnost na zahradě pana Šolce, hostinského v Bačalkách na malé straně. Čistý výnos slavnosti věnován byl jako základní peníz na stavbu školy. Odevzdán místnímu školnímu výboru a uložen do Hospodářské záložny v Libáni v částce 2 000 Kč.
Okresní školní výbor daroval naší škole mapu naší republiky. Je to první česká mapa vydaná v březnu tohoto roku. Mládenci a dívky z Lična věnovali škole část čistého výnosu svého plesu 50 Kč (24. ledna 1921). Sbor dobrovolných hasičů v Bačálkách věnoval 21. června 138 Kč škole.
Pan starosta Šolc zřídil pro školu letní tělocvičnu na své zahradě. 26. června uspořádána výstava všech školních pomůcek, ručních prací žáků a knih. Výstavka byla četně navštívena. Návštěvníci věnovali na pomůcky 74 Kč. Z daní bylo zakoupeno 25 biologických obrazů po 25 Kč.
Letos rozšířila se hodně mnížka (bekyně sosnová), která nadělala v lesích naší vlasti ohromných škod, jdoucích do miliónů. Děti za dozoru učitelů sbíraly housenky a motýly (samičky). Každému jednotlivci vyplatila lesní správa odměnu 80 haléřů za jednu hodinu. Sbírány i o prázdninách.
Školní rok byl ukončen 28. června. Počet žáků 110, nepostoupilo 9 žáků. Do druhé třídy postoupilo 20. Propuštěno ze školy 9 žáků. Návštěva školy 95,39 %.
Školní rok 1921–1922 začal dne 1. září 1921. V 1. třídě zapsáno 19 hochů a 23 děvčat, celkem 42 žáků. Ve 2. třídě byla zapsáno 33 hochů a 38 děvčat. Celkem 71 žáků. Úhrnem ve dvou třídách 113 žáků.
V 1. třídě vyučoval řídící učitel Josef Kopecký, ve 2. pak učitel Josef Janda. Letošního roku zavedli jsme na škole vyučování chlapeckým ručním pracem nepovinně. Žáky však vyučování zajímalo a pilně pracovali, jak nás přesvědčila výstavka hotových prací, pořádaná na konci roku. Aby žáci se naučili spořit, založena byla školní spořitelna. Peníze uložil si každý žák na vlastní knížku u Hospodářské záložny v Libáni. Celková roční úspora činila 3512,26 Kč, což byla dost značná částka.
Na počátku školního roku bylo občas hráno loutkové divadlo.
Dne 22. října navštívil pan prezident T. G. Masaryk město Jičín. Aby mohli žáci milovaného tatíčka viděti, nebylo toho dne vyučováno.
Slibné a toužebně očekávané zahájení pravidelného vyučování v novém školním roce bylo přerušeno vyhlášením mobilizace 25. října. Kolega Josef Janda nastoupil vojenskou základní službu. Po dobu jeho nepřítomnosti vyučováno polodenně. Demobilizace nastala dne 10. listopadu 1921.
Výroční den svobody oslaven byl vzpomínkou na památný rok 1918. Poukazem na dnešní dobu připomenuto žákům, jak je třeba být strážci vydobyté svobody.
Dne 31. října vzpomenuto bylo stoletých narozenin Karla Havlíčka Borovského. Divadelní ochotnický spolek společně s naší školou pořádal přednášku a divadelní hru Karel Havlíček Borovský.
8. listopadu zemřel v Dolním Kubíně na Slovensku P. O. Hviezdoslav. Pojednáním o jeho díle, životopisu a významu pro náš národ uctili jsme jeho památku.
Dne 5. prosince počalo se poprvé vyučovat na naší škole náboženství československému. Vyučoval kazatel českobratrské církve František Brixí z Domousnic.
Před vánocemi bylo ukřivděno učitelstvu Národním shromážděním tím, že mu bylo odňato až 30 % služného a přiřknut znak méněcennosti, čímž ublíženo bylo nejvíce učitelstvu škol venkovských. Stesky učitelstva nebyly slyšeny nikde. Kdo uzná spravedlivě namáhavou práci učitele? Kdy bude plně oceněna jeho práce?
Od nového roku ustanoven byl okresním školním dozorcem pro okres jičínský pan František Jirutka.
V únoru onemocnělo mnoho žáků příušnicemi. Letos opět ničili žáci housenky mnišky. Hnízda housenek zamazávali zředěným jílem a roztírali slaměnými štětkami neb oškrabávali motyčkami kůru stromů, která byla pak spalována.
Dne 9. června přítomen byl na naší škole pan okresní školní dozorce.
Před koncem školního roku uznána Národním shromážděním křivda na učitelstvu spáchaná a částečně s platností od 1. června t. r. odčiněna.
Dne 16. září 1921 věnovali žáci pohořelým Vokálovům v Bačálkách čp. 52 84 Kč. Okresní politická správa darovala škole ze zábav pořádaných v Ličně 59,30 Kč. Okresní školní výbor daroval škole fyzické pomůcky a obraz nakažlivých chorob dětských. Divadelní ochotnický spolek daroval pro knihovnu dvě Jiráskovy knihy Psohlavci a Proti všem, knihu E. Adgara Stavba a zařízení školy a 15 knih žákovské knihovny dal svázat. Správa cukrovaru v Libáni darovala kolekci výroby surového cukru. Sbor dobrovolných hasičů v Bačálkách daroval na psací potřeby chudých žáků 50 Kč a na učební pomůcky 75 Kčs. Domovináři z Lična věnovali ze svého plesu 23 Kč. K těmto penězům přidáno místním školním výborem 2 000 Kč a zakoupena skříň, fyzické pomůcky a globus. Do přírodopisných sbírek získány vycpaniny: kuna, králík, hranostaj, hýl, datel, havran, vrána popelavá a sojka. Založena byla také sbírka nerostů a mincí. V obou třídách založena školní lékárnička.
Školní rok byl ukončen dne 28. června 1922. Počet žáků v 1. třídě činil 20 hochů a 23 děvčat, celkem 43 žáků. Ve 2. třídě 28 hochů a 33 děvčat, celkem 61 žáků. Úhrnem 104 žáků. Nepostoupilo 10 žáků. Do 2. třídy postoupilo 14 žáků. Propuštěno ze školy během školního roku 15 žáků. Návštěva školy činila 93,88 %.
(Vzpomínka na pana MUDr. Jana Vávru,CSc.)
Dokončení
Měl jsem už v té době velké dlouholeté zkušenosti s ochranou růstu ojedinělých orchidejí pod suchými větvemi lesních stromů, která se neosvědčila, neboť byly i takto chráněné rostliny vypásány. Abychom zabránili škodlivému až smrtelnému okusu těch posledních zbývajících druhů rostlin na Starohradsku a tak udrželi jejich zdejší výskyt generativním množením semeny, umístili jsme s Janem vždy okolo několika vybraných nebo posledních orchidejí koše z drátěného pozinkovaného pletiva s oky velikosti 35 mm, svinutého do průměru 150 až 200 mm o výšce 500 mm a k zemi je připevnili dřevěnými háčky. Tento způsob ochrany proti okusu se osvědčil a tak letos už druhým rokem se rostliny vysemení na svém biotopu. Pod touto mechanickou ochranou, na zimu odstraněnou, jsme zakryli těchto několik vybraných rostlin: kruštík polabský a kruštík modrofialový na území Studánky, kruštík polabský na lokalitě u Zlivi, okrotici bílou a první kus kruštíku polabského letos objeveného v Bukovině. Pod touto ochranou ještě přežívají čtyři sterilní střevičníky pantoflíčky v Bukovině, zbylé z dříve kvetoucí a později vypásané lokality po zemětřesném sesuvu záměrně na holo odlesněného svahu bučiny za účelem výsadby smrků. Při nazakrytí uvedených druhů rostlin drátěnými ochranami jsou vždy jejich semenáčky vypaseny srnčí zvěří. Všichni společně jsme měli z tohoto úspěchu velikou radost a pocit zadostiučinění. Až letošního roku způsobil patrně tentýž zločinný ničema poškození krytů jejich shodným sešlápnutím u Studánky a v Bukovině a přitom poškodil chráněné rostliny a dokonce utrhl semenáček kruštíku polabského ze dna krytu u Studánky tak, že zbyl poslední jeden kus pod krytem, proto se musí kryty jedenkrát za 14 dnů kontrolovat a zdeformované opravit. Zvěř se těmto krytům vyhýbá!
Nekrolog na starohradskou faunu
Do roku 1945 bylo zdravé přírodní životní prostředí ve Starohradsku a Libáňsku. Tenkrát zde žil vyvážený počet dravců a šelem s ostatní bohatě druhovou faunou, avšak tento stav byl už zčásti udržován člověkem. Později všeobecně totalitním státem a jeho bezohlednými pomahači řízené zlé činy proti přírodě, hlavně v zemědělství, lesnictví a ochraně přírody, dospěl neustále se zhoršující stav životního prostředí fauny k děsivé mezidruhové nerovnováze. V současné době dravci a šelmy hladoví, neboť ztratili svůj hlavní zdroj potravy, hraboše polní. Proto se přesunula jejich obživa na chráněné druhy živočichů, na zpěvné ptactvo, žáby a plazy. Zákon chrání životy dravců, ale nezajišťuje jim potravu, a tak přirozeným způsobem se dravci živí živočichy, zákonem chráněnými. Výsledkem tohoto jevu je podstatné druhové snížení dřívější fauny přírodního prostředí a do dnešních dnů nenastala žádná změna k lepšímu, nýbrž tento vývoj se dále zhoršuje v neprospěch nemocné přírody. Přírodní prostředí bude obnoveno, jakmile se obnoví zdravé životní podmínky pro početné stavy hrabošů polních na úhorech, pastvinách, při polních cestách a na vysokých mezích, kde měli dříve svůj domov. Teprve potom vzniknou podmínky pro návrat zde původního přezimujícího zpěvného ptactva do krajiny. To je řešitelný úkol ekologie, který už nesnese odkladu. V této přechodné době je třeba nalézt způsob zimního přikrmování dravců a šelem, aby se udrželo zdravé jádro přezimujícího ptactva. K obnově žabí kolonie na rybníku Sádce je nutné vyhnat labutě velké, které v kraji dříve nežily. K dosažení ochrany zbývajících druhů orchidejí je nutné zrušit volný chov srnců a divokých prasat a tuto lovnou zvěř uzavřít do ohrazených obor.
V krátkém přehledu uvedu změny, které nastaly po 40 letech v životě zvířeny na Starohradsku. Z dříve běžně přezimujících ptáků už zde nežijí datel černý, dlask tlustozobý, chocholouš obecný, koroptev polní, bažant obecný, králíček obecný, králíček ohnivý, puštík obecný, sýček obecný, sova pálená, střízlík obecný, strakapoud malý, žluna šedá a ledňáček říční. Už zde nehnízdí vrána černá, vrána šedá a kavka obecná. Z tažných ptáků zde už nežije křepelka polní, holub hřivnáč, čejka chocholatá, žluva hajní, dudek chocholatý. Na minimum se snížily početní stavy ostatních ještě žijících ptáků. V potokách zmizeli raci a drobné rybky, na polích zajíc polní, hraboš polní a drobné druhy myší. Ze žab vyhynuly kuňka obecná, ropucha zelená, ropucha krátkonohá, skokan štíhlý, z plazů užovky a ještěrky. Velmi podstatně se snížil druhový stav hmyzu, zvlášť čmeláků, motýlů a zmizel chroust obecný. Zvýšil se početní stav káněte lesního, poštolky obecné a jestřába lesního až do doby dostatku potravy. Potom po zničení zdejší fauny se zčásti odstěhovali a současný stav je na úrovni asi roku 1948, avšak bez tehdejší bohaté krmivové základny. Dnešním lovištěm jsou zahrady a dvory obytných domů vesnice, kde nalézá zpěvné ptactvo hlavně v zimních podmínkách svůj úkryt. Novou škodlivou zvěří se stal chov srnců a divokých prasat, chovaných bez náhrady napáchaných škod lesní správě, zemědělcům a ochraně přírody. Na rybník Sádku se přistěhovala škodlivá labuť velká. Bažant obecný, který dnes nemá naději na přežití, byl nahrazen umělým odchovem lovných bažantů ve voliérách.
Ochranářská činnost běžně občanům neznámá, zahrnuje hledání, nalezení a sledování zvláštních lokalit s jejich biotopy, se vzácnou květenou a zvířenou. Výsledkem této činnosti je zpráva nebo informace předaná okresní ochraně přírody, která nález zhodnotí a případně určí potřebný stupeň jeho ochrany a dále sleduje jeho vývoj. Tato činnost je prospěšná celé společnosti a pro její specielní rozsah ji však mohou vykonávat jen znalci ochrany přírody, botanikové a ekologové a toto komplexní úsilí má za hlavní cíl zachování ještě lokálně zbývajícího přírodního prostředí kraje pro následující generace. Ve snaze zapojit se do ochrany přírody, mohou zájemci v rámci Svazu ochránců přírody pomoci svojí dobrovolnou činnosti, na podkladě spolupráce s okresní ochranou přírody a od ní předaných instrukcí při udržování sledovaných chráněných lokalit.
Takto byl také obětavě a neúnavně činný celou svojí osobností pan MUDr. Jan Vávra, CSc., ve svém rekreačním domově ve Starých Hradech, za plné podpory a starostlivosti jeho manželky, obdařené stejnými zájmy a názory a s mojí přátelskou spoluprací. Až letošní léto přerušilo a ukončilo jeho ochranářskou péči o přírodní prostředí, když do posledních dnů života čilý a plný zájmů náhle skonal v Praze po dlouholeté chorobě. Pan MUDr. Jan Vávra, CSc., se zapsal výše vyjmenovanými výsledky své zdejší dobrovolné činnosti do dějin ochrany přírody Starohradska, Libáňska a Jičínska. Tato vzpomínka na jeho zásluhy o poslední zbytky přírodního prostředí kraje je nejen oslavou jeho vzácné šlechetné osobnosti, ale je též výzvou k pokračování v péči o záchranu nalezených zvláštních botanických lokalit, jak to bylo vždy hlavním cílem jeho snažení.
Dalším cílem tohoto nekrologu je seznámit obyvatele Starohradska a Libáňska se skrytými krásami jejich domova, s rozsahem poškození zdejší přírody a s problematikou obnovy a zachování přírodního prostředí v neustále se měnících životních podmínkách okolí. Proto byla tato vzpomínka na zdejšího ochránce přírody pana MUDr. Jana Vávru, CSc., rozšířena o nekrolog na současnou flóru a faunu Starohradska, jednak pro všeobecnou informaci a jednak se záměrem, aby rozsah poškození zdejší přírody se zakotvil ve vědomí občanů dobré vůle. Buďme si vědomi, že lokality určené okresní ochranou přírody jsou vlastními domovy ještě zde rostoucích posledních druhů vzácných rostlin a domovy jejich živočichů, všech těchto úplně bezbranných jedinců, kteří mají od přírody stejné právo na život ve svém domově tak jako my lidé.
Ať už nikdy nebudou prosperující listnaté lesy na svých svahových územích nahrazovány zde nevhodnými smrky a borovicemi, ať jsou zakázány lesní holoseče na zdejších sesuvně živých svazích, ať je zakázáno odvodňování lesních vrchovišť a regulace mokřin lesních pramenů, ať je zakázáno napřímení koryt původních meandrujících potoků! Ať se zpět navrátí vysoké meze na polní svahy a svodnice nadměrné dešťové vody s povrchu polí, ať se omezí letecký rozsev chemikálií jen na plochy polí určené ekology, ať jsou v obcích zachráněny maloplošné lokality na úhorech s ještě zde rostoucí původní květenou, vlastně už zdejší vzácnou květenou, ať už nikdy se neobjeví stoupající kouř ze záměrně vypalovaných ploch travin! Ať nezůstane tato výzva ochranářů přírodního prostředí pouhým přáním, ať se stane místním obecním řádem na ochranu přírody a jejího zdravého prostředí pro současné a budoucí generace občanů Starohradska a Libáňska!
Pracovníci Okresního muzea v Jičíně se připojují touto cestou a děkují zesnulému panu MUDr. Janu Vávrovi, CSc., za jeho podnětnou spolupráci, dobrovolně a obětavě vykonávanou na Starohradsku, Libáňsku a v jičínském okrese a vyslovují odborné uznání za jeho činnost v ochraně a zachování zbývajícího přírodního prostředí kraje.
Nechť se stane tento nekrolog pana MUDr. Jana Vávry, CSc., pomníkem jeho záslužného díla v ochraně zbytků přírodního prostředí! Výsledků jeho badatelského a ochranářského úsilí, které věnoval přírodě Starohradska a Libáňska, nesmí být zapomenuto!
Letošním rokem počátkem ledna to jde do pátého roku, kdy jsem vstoupil do služeb Památníku národního písemnictví na starohradském zámku jako ostraha archivu. V sobotu a v neděli mívám služby denní, jinak noční. Kdo pracuje v nočních směnách, ten dobře ví a dá mi za pravdu, jak jsou zdlouhavé. V noci je na zámku klid a ticho, někdy tu a tam přejede po silnici pod zámkem auto, často zahouká sýček, v dálce zaštěká pes a i v místnosti, kde službu konáme, zavrže nábytek. Jako důchodce mám tu službu rád.
V noční službě také přicházejí různé myšlenky a vzpomínky na mladá léta. Toto moje povídání nebude nijak atraktivní, někteří čtenáři budou následující řádky číst s pochopením, jiní ne – těm se velice omlouvám.
Mohu třeba vzpomínat na podzimní hony na zajíce a bažanty. Ve Starých Hradech v poli pod lesem Bažantnici stojí ještě dnes pěkný dům zvaný hájenka. Tam bydlel hajný pan František Škaloud. Sloužil panství kopidlenskému, které i se zámkem starohradským a lesem Křižánkem patřilo šlechticům Thurn-Taxisům. Každým rokem se na panství na podzim konaly hony na zajíce a bažanty, jak jsem již uvedl. Na tyto hony byl také zván hajný Škaloud, ne střílet, ale organizovat průběh honu. A já jsem byl hajným Škaloudem zván, abych se honů zúčastnil jako nadhončí zvěře. Mnohdy jsem tam uviděl a poznal princeznu Thurn-Taxisové, jak loví s puškou v ruce, i jejich matku, již starší paní, která se také zúčastnila, ale ne s puškou.
Moje vzpomínky se s přibývajícími roky vracejí dál a dál. Za první republiky se na škole v Libáni, kam jsem docházel, vyučovalo ve středu a v sobotu jen dopoledne. Tak jsem mohl chodit odpoledne na hony na koroptve. Na starohradském, záhubském a ličenském katastru měl honitbu pronajatu libáňský notář pan Jan Komers. Jako střelec zval na hony pana stavitele Hlaváče, pana Zetka, výrobce sodovek a limonád pana Chvalovského, pana obchodníka Arnoldyho, pana hostinského a starohradského starostu Matěje Kunsta, pana lesního správce Milana Laitla a jiné. Významný hon byl vždy ve svátek 28. října pod Ličnem. Tam se zúčastnil velký počet střelců. Po ukončení honu pozval pan notář všechny zúčastněné do hostince pana Hakena na Lično. Jak hodovali hosté, to přesně nevím, my honci dostali dva vuřty, chleba a dvě piva. Panu notářovi toho z honů ani moc nezbývalo, neboť zvěř také daroval střelcům a honcům jako odměnu. Pan notář jezdíval na hon autem, jeho osobním šoférem byl pan Sádovský a lovecký pes pana notáře vždy při jízdě na hon seděl vedle řidiče.
Už jsem se zmínil o lesním správci panu Milanu Laitlovi. Ten byl menší, ale o to kulatější postavy, už starší pán. Každou sobotu pravidelně chodíval do Libáně do hostince u Macků, kde se scházela libáňská honorace. Sedávali v zadním malém lokálu. Pan lesní správce měl pěkné křestní jméno, a tak ho oslovovali Milánku; Milánku sem, Milánku tam … Říkávaly se anekdoty, mluvilo se o všem možném, pilo se všechno, co teklo, i pan správce si rád dal skleničku něčeho lepšího.
Není divu, že se pak občas pan lesní správce ubíral k domovu tak říkajíc společensky unaven. Často se také stávalo, že ho někdo ze spolustolovníků rozhněval, a tak mu pak celou cestu nadával. Hůl, kterou nosíval, ohnutým koncem zasunul do kapsy, a protože byl menší postavy, okovaná špička hole dosahovala na zem a působila rámus – což zase nedávalo spát nočním strážcům pořádku – psům. Ti doprovázeli pana lesního správce ve smečkách až domů, on je vždycky napomínal, aby nedělali rámus, že všichni spí. Ale mnozí nespali – a to jednou pana správce zachránilo. Když se opět vracel společensky unaven a provázen pejsky, došla mu trpělivost, ohnal se po nich holí, neudržel rovnováhu a skulil se do příkopu, kde tekla voda. Sám si pomoci nemohl, tak volal o pomoc. To zaslechl jeden starohradský občan, vytáhl ho ze studené lázně – a tak se nám pan lesní správce neutopil.
– O osamostatnění Starých Hradů psaly Noviny Jičínska 5. 9. 1992 a 19. 2. 1993.
– Na otázku Novin Jičínska "Co se vám podařilo či nepodařilo za první polovinu volebního období odpovídá 16. 2. 1993 starosta Sedlišť K. Bílek.
– O setkání pracovníků osvětových besed Jičínska referoval Český ráj 13. 1. 1993.
– O výstavbě betlému Františka Váchy ve starohradském zámku se zmínily Noviny Jičínska 15. 12., Hradecké noviny 11. a 18. 12., Český ráj 16. 12., Hospodářské noviny 22. 12., jičínské Ponocné rozhledy č. 0/1992 a drobná oznámení byla i v Lidových novinách, Literárních novinách, Ateliéru aj.
– Výstavu Lídy Jurkovičové a Henri Dodyho v pražské galerii Vltavín recenzovalo Svobodné slovo 5. 2. 1993.
– Na připravovanou starohradskou výstavu Michaila Ščigola upozornily Hradecké noviny 15. 12. 1992.
– Báseň Milady Zubaté Můj kraj jsme našli v Hradeckých novinách 18. 1. 1993.
– Blahopřání našemu spolupracovníku dr. Janu Šťovíčkovi přinesly Muzejní listy, vlastivědný zpravodaj Kladenska a Unhošťska č. 3/1992.
– O literárním archivu PNP a jeho pracovišti ve Starých Hradech se objevily zprávy ve sborníku Literární archiv, roč. 25, v Novinách Jičínska 15. 12. 1992 (působení dr. Pavla Křivského), v Lidové demokracii 21. 1. 1993 (pátrání po neznámých dopisech K. H. Máchy) a v Krkonoších č. 2/93 (písemnosti Ivana Mikšoviče).
– Náš časopis pochválily Mladějovský zpravodaj 4/92 a Noviny Jičínska 8. 1. 1993; ty také přetiskly naše zprávy o pohlednicích Starých Hradů (12. 1. 1993) a o tesaříku krovovém (22. 1. 1993).
– Koncert pěveckého sboru Hron a návštěvu spisovatele Františka Nepila ve Starých Hradech připomněl Aleš Fetters v Náchodském zpravodaji 2/93.
Hrdina Jan: 100 let školní budovy v Bystřici 1892–1992. K uvedenému výročí vydal obecní úřad Bystřice drobnou jedenáctistránkovou brožurku se dvěma fotografiemi. Autor ji zpracoval na základě studia školních kronik. Čtivou formou přiblížil čtenářům dějiny bytřické školy od prvních zpráv o ní až po rok 1976, kdy byla zrušena. Podrobně líčí zvláště období výstavby nové školní budovy a připomíná zásluhy učitelů, kteří se nejvíce zapsali do dějin obce: Ant. Vacka, Jana Laušmana, faráře Václava Šorejse, po 1. světové válce Jos. Klabana a dalších. Na závěr je připojen seznam bystřických učitelů a brožurku uzavírají dvě stránky o mateřské škole, která v budově sídlí dodnes.
Brožurce by se daly vytknout drobné nedostatky (ministr Bohumír Bradáč nebyl rodákem z Bystřice), ale celkově lze autora i vydavatele pochválit za užitečnou knížku, která potěší všechny krajany. Škoda jen, že v ní chybí fotografie či kresba jubilující školní budovy.
Putík Jaroslav: Odysea po česku. Prostor 1992, 303 s. Kniha útržkovitých deníkových záznamů z let 1971–1989 je pro nás zajímavá tím, že obsahuje i stručné vylíčení návštěvy výstav Jaroslava Klápště ve Starých Hradech v letech 1988–1989. Upozorňuje na skutečnost, že se vernisáže konaly při výročích srpnového vpádu "bratrských" vojsk a staly se shromaždištěm odpůrců normalizačního režimu. "Doposledka nebylo jasno, zda to nezakážou …", "… každý chápe, že jde o jistý druh demonstrace …", vystihuje přesně situaci. – Na jiném místě autor píše, jak literární archiv Památníku národního písemnictví kupoval rukopisy umlčených spisovatelů, a tím mírnil jejich existenční potíže.
K. B.
Z Českého ráje a Podkrkonoší 5, 1992, 212 stran. V novém svazku zajímavého sborníku s příspěvky z dějin našeho kraje nás zajímají dvě studie: dr. Dagmar Lachmanová z jičínského muzea hodnotí zásluhy jičínského profesora Jiřího Trejbala o národopisný výzkum a rozebírá i jeho stati publikované v Listech starohradské kroniky a ve Zpravodaji a Ročenkách libáňského muzea; dr. Eva Ulrychová upozorňuje stručně na archeologické nálezy získané při rekonstrukci starohradského zámku.
Besedy: 1. 4. v 19 hodin – přijede bývalý premiér vlády České republiky JUDr. Petr Pithart, člen republikové rady Občanského hnutí, na besedu s občany.
6. 6. ve 14 hodin se uskuteční beseda s redaktory rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Účast přislíbili pánové Milan Schulz a Dušan Fiedler.
Výstavy:
Výstavní síň v arkádách:
20. 3. – 16. 4. Jan Skalický – obrazy
17. 4. – 21. 5. Salón literárních kuriozit aneb literatura klíčovou dírkou
22. 5. –18. 6. Erik Kejdana – keramika
19. 6. –16. 7. Vladimír Říha – Usměvavé dřevo
Výstavní prostory v gotice:
1. 5. – 4. 6. Michail Ščigol – obrazy
5. 6. – 2. 7. Dana Rezková – tapiserie
Všechny vernisáže jsou ve 14 hodin.
Recitační pořad: 1. 5. ve 14 hodin tradiční Prvomájové recitační odpoledne. Hana Kofránková a Radim Vašinka uvedou verše Jana Nerudy.
Koncert: 22. 5. v 15 hodin vystoupí pěvecký sbor VIRTON (Belgie) a pěvecký sbor Boleslav z Mladé Boleslavi.
Na vysvětlenou: Že tyto řádky nahrazují všem čtenářům pozvánky a četbu plakátů, nemusíme opakovat. Rovněž tak jednotlivé akce mluví samy za sebe. Zveme na besedu dr. Pitharta, umění Hany Kofránkové nemusíme představovat, rovněž koncert boleslavského a belgického pěveckého sboru sklidil vloni nesmírný úspěch. I názvy výstav a jména tvůrců jsou dostatečně známá, plastiky Vladimíra Říhy už mnozí na Starých Hradech viděli, překvapením bude jistě výstava vynikajícího ukrajinského malíře Michaila Ščigola. A tak bychom měli víc přiblížit snad jen Salon literárních kuriozit. Učiňme tak slovy PhDr. Zuzany Pokorné, zástupkyně vedoucího literárního archivu Památníku národního písemnictví: " … vybrali jsme z našich sbírek to nejvíce lidské, to nejméně těžké … Skrze zdánlivě zbytečné věci se objeví minulé časy, ukáže se člověk místo poučky, zavane teplo … Tvorné (státo-, literaturo-) a borné (Evropo-, světo-) výstavy uvidíte jindy."
Takto uvádějí autoři, pracovníci Památníku národního písemnictví, svoji výstavu, která předvádí – zcela netradičně – českou literaturu jaksi "v županu", "jinak", "ze zákulisí". A tak se nám známé osobnosti spisovatelské představují jako cestovatelé, sběratelé, amatéři malíři, sportovci a vojáci, milovníci svých koníčků, hvězdopravci, děti školou povinné – i propadlíci …
Spatříte tu například různá "báječná" vysvědčení, spoustu zajímavých rukopisů, kreseb a fotografií, přesvědčivé doklady o tom, že naši velikáni pera byli koneckonců lidé s lidskými starostmi, vrtochy i koníčky a láskami … Uvidíte součásti jejich šatníků, brýle, pivní korbílky, pera, vyznamenání …
Vážené obecenstvo ostatně posoudí samo …
Děti ze Sedlišť pokračují ve své aktivitě. 5. 12. 1992 měly v budově obecního úřadu Mikuláškou nadílku a 13. 2. 1993 tamtéž dětský karneval. Ve spolupráci s obecním úřadem a sborem dobrovolných hasičů si je opět zorganizovali samy a dobrá nálada při obou akcích jim byla největší odměnou.
Hasičský ples, který pořádal Sbor dobrovolných hasičů Sedliště, byl kromě pravidelných diskoték jedinou taneční zábavou ve Starých Hradech. Konal se 15. ledna, účast, nálada, tombola, obsluha, hudba – vše bylo fajn – co víc by si mohli pořadatelé i návštěvníci přát!
Paní Jiřina Straková z Libáně se dožila 19. ledna svých osmdesátin. Je to vhodná příležitost poděkovat jí za veškerou práci pro Staré Hrady – ať již jako obětavá pracovnice při obnově zámku či jako pečlivá pokladní starohradské osvětové besedy. A připomínáme i její působení v literárním archivu Památníku národního písemnictví, kde zpracovala několik pozůstalostí (A. Schulz, H. Rudlová, L. Gregorová aj.), jejichž soupisy vyšly tiskem. Tak hodně zdraví do dalších let!
26. únor byl významným dnem dvou severočeských přátel Starých Hradů. Toho dne v r. 1918 se narodil básník, spisovatel a novinář Vladimír Mikolášek a o deset let nižší životní jubileum slavila keramička Eva Tesařová. Těžko bychom spočítali jejich cesty do Starých Hradů, těžko najít vhodná slova, jimiž bychom poděkovali paní Tesařové za kouzelné výstavy madonek, betlémků, užitkové keramiky a dalších krás a panu redaktorovi za desítky článků, v nichž připomněl Staré Hrady, obnovu zámku a sbírky literárního archivu. Takže zatím jen upřímně blahopřejeme – a věřme, že hodně brzy zas budeme moci stisknout ruku. Samozřejmě zde na Starých Hradech!
K sedmdesátinám gratulujeme i RNDr. Karlu Samšiňákovi, CSc., který v našem časopise publikoval několik zajímavých článků, zahajoval na zámku několik hezkých výstav, pomáhal při obnově zámku a brigádně působil i v literárním archivu, kde zpracoval pozůstalosti grafiků Anny Mackové a Josefa Hodka, sběratele Jaroslava Vitáčka aj. Přejeme vše nejlepší!
Historik a národopisec PhDr. Jan Šťovíček patří od vzniku našeho časopisu k nejlepším autorům, kteří na jeho stránkách publikovali. Přiblížil nám dějiny starohradského panství, vztah prof. Maxe Dvořáka k našemu kraji, život básnířky Marie Calmy, ale třeba i počátky velocipedistů na Libáňsku a jiná zajímavá témata. K dalším svým pracem jezdí na Staré Hrady studovat archivní fondy. Takže bychom měli panu doktorovi složit řádný hold a děkovat mu za vše, co pro nás bez nároku na sebemenší odměnu dělá. A proč právě dnes? 17. ledna 1993 se dožil padesáti let!
85 let se dožil 8. února pan učitel Miloslav Kynčl z Libáně, nyní žijící v Příbrami. Vše nejlepší do dalších let přejí vděční žáci.
Kulturní kalendář 2. 1. 1848 se narodil učitel Čeněk Kalandra, který čerpal náměty ke svým pracím i ze svého působiště – Libáně. Zemřel 29. 2. 1928. 7. 1. se narodil malíř Podkrkonoší Jaroslav Skrbek, jenž ve svých vzpomínkách psal i o Libáni. 8. 1. 1988 zemřel vlastivědný autor Českého ráje ing. Antonín Otmar. 16. 2. 1618 zemřel majitel starohradského panství Oldřich Desiderius Pruskovský z Pruskova. 5. 3. 1908 se narodil redaktor Josef V. Kučera, vydavatel vlastivědného časopisu našeho kraje Beseda. 22. 3. 1833 se narodil Josef Foerster, příslušník osenického kantorského rodu.
Omlouváme se našemu krajanovi Janu Poláčkovi, že jsme ho v minulém čísle na s. 71 omylem překřtili na Václava.
Žádáme mládež: Kdo chce v letošní sezóně provádět o sobotách, nedělích a v době prázdnin na zámku Staré Hrady, přihlaste se do 15. 4. 1993 v kanceláři zámku.
Paní Helena Cejnarová z Liberce věnovala do sbírek starohradské zámecké galerie dvě grafická díla. Vyřezávanou plastikou obohatil naše sbírky také pan František Vácha z Jaroměře. Děkujeme.
Naši jubilanti: 80. let se dožil 21. 3. starohradský rodák pan Jan Hruška ze Žibřidic. 70. narozeniny oslavila 16. 3. paní Františka Plíšková ze Sedlišť. 65 let bylo 4. 3. paní Pavle Svobodové, 6. 3. panu Josefu Havlíkovi a 7. 3. paní Emilii Čapkové ze Sedlišť. Všem upřímně blahopřejeme!
Svou svatbu 29. 8. 1992 utajili našemu časopisu dlouholetá průvodkyně po zámku sl. Jana Šupolová ze Starých Hradů a pan Oldřich Máslík z Dětenic. Neutajili ale narození svého prvorozeného syna Oldřicha, který spatřil světlo světa 14. 2. 1993. Blahopřejeme!
Sňatek: dne 27. 3. 1993 byli na Sychrově oddáni sl. Jitka Nástrahová z Kopidlna a pan Jaroslav Macek ze Sedlišť. Blahopřejeme!
64. výročí sňatku oslavili 19. ledna bývalí libáňští občané a dlouholetí čtenáři našeho časopisu pan Ladislav Švorc (nar. 1906 ve Skuřině) a jeho choť Marie roz. Bartoňová (nar. 1905 na Zelenecké Lhotě). V roce 1945 se odstěhovali do Chrastavy, nyní žijí v Liberci. Srdečně blahopřejeme!
Úmrtí: 12. 12. 1992 zemřel pan Josef Plachý ze Starých Hradů, poslední předseda MNV Staré Hrady – Sedliště před sloučením s Libání. 21. 1. 1993 zemřela v Opavě paní Vlasta Kůželová, manželka sedlišťského rodáka Jana Kůžela, ve věku 63 let. 11. 2. 1993 zemřela v Liberci paní Marie Kopřivová, roz. Hakenová ze Starých Hradů. 18. 2. 1993 zemřel pan František Kubík ze Starých Hradů ve věku 69 let. Dne 11. 3. 1993 zemřel bývalý sedlišťský občan Stanislav Najman z Libáně ve věku 81 let.
Ladislav Stehlík: Staré Hrady
Akad. malíř Miloš Janků: Staré Hrady