Zásluhu o to mají všichni. Dopisovatelé, redakce, administrace, ti všichni pracují bez nároku na odměnu. Tiskárna, která po letošních potížích a změnách odvádí opět kvalitní a rychlou práci. A hlavně vy, čtenáři, kteří jste opět posílali zvýšené předplatné, často o několik set korun. Zde si zaslouží poděkování zvláště pan Jan Poláček z Besigheimu v Německu a paní Melitta Baranovová z Prahy, jakož i dlouhá řada čtenářů hlavně z řad důchodců.

Mezi mnoha pochvalnými dopisy zazní občas i kritika – téměř výhradně ke skutečnosti, že jsme vynechali v osobních zprávách něčí životní jubileum, úmrtí apod. Přátelé, nevynecháme nic, o čem víme – ale mnohé nevíme, takže nás musíte včas upozornit!

Pokud jde o finance, stálo dosud každé číslo pětikorunu, takže roční předplatné (i s poštovným a poštovním poplatkem ze složenek) jsme stanovili na 22 Kčs. V souvislosti s podstatným zvýšením poštovného musíme letos požádat o předplatné na celý rok 1993 ve výši 25 Kčs a o jeho opětné dobrovolné zvýšení podle možností jednotlivých odběratelů. Zároveň bychom rádi získali i sponzory, jimž budeme otiskovat reklamy. Prosíme podniky i soukromé podnikatele, využijte této možnosti; prosíme čtenáře, upozorněte na tuto možnost své známé podnikatele či vedení svých podniků. Děkujeme!

Na závěr děkujeme všem čtenářům za dosavadní přízeň a přejeme jim vše dobré v roce 1993! Ať je to rok rozkvětu celého Libáňska, celé naší vlasti!

Starohradskou kulturou

Tuto expozici vystřídaly od 22. srpna díla členů Výtvarné skupiny lékařů. Zorganizoval ji MUDr. Oldřich Lacina a byli na ní zastoupeni lékaři z celých Čech a Moravy, z našeho okolí jičínský MUDr. Jaroslav Volf. Převažovala krajinářská tvorba, zaujal výtvarný projev MUDr. Lídy Holanové z Prahy a MUDr. Ivana Jurina z Hradce Králové. Výstavu zahájil univ. prof. MUDr. Miloš Máček, který v krátkém projevu přiblížil přítomným historii skupiny a zdůraznil význam umělecké práce pro výkon náročného povolání.

Po projevu se představili krásným programem členové pěveckého sboru Boleslav z Mladé Boleslavi a jejich hosté, pěvecký sbor Gagel z Belgie. Celkem zněla na zámeckém nádvoří stovka hlasů, nezapomenutelný zážitek pro další stovku posluchačů. Největší radost měla asi rodina Červených z Mladé Boleslavi, která nám tento zážitek zprostředkovala, a řada spolupracovníků Osvětové besedy, kterým se podařilo připravit pro tolik hostí malé občerstvení.

O týden později se konala další kulturní slavnost. Nejprve sehrálo putující kočovné divadlo Orfeus Radima Vašinky představení Pohádky o Sněhurce pro děti a pak následoval koncert pěveckého sboru Duodena cantitans z Prahy v zámeckém kostele sv. Jana Křtitele, doplněný přednesem svatebního kázání Jiříka Zabilanského z roku 1611 v podání Radima Vašinky. Program sponzoroval Památník národního písemnictví, organizačně ho zajistil PhDr. Miloš Sládek.

Příjemné odpoledne jsme prožili také 5. září. Dr. Bohumil Nuska zde zahájil výstavu obrazů a grafiky liberecké výtvarnice Heleny Cejnarové; několik skladeb zahrálo Liberecké barokní trio. Byl přítomen i Mistr Franta Patočka.

Následovala vernisáž výstavy obrazů Lídy Jurkovic a Henri Dodyho. Paní Lída je Libaňačka, vystudovala v Praze, ale v roce 1968 emigrovala do Francie, zde se provdala za malíře Henri Dodyho a žije v Grenoblu. Výstavu jsme připravovali již několik let, domlouvali jsme ji s matkou umělkyně paní Ludmilou Burešovou, ale realizaci myšlenky bránily nejdříve politické poměry, po roce 1989 pak potíže s dopravou atd. A tak teprve 19. září 1992 se dostavila půlka Libáně do Starých Hradů, aby byla přítomna vernisáži této výstavy v gotické části zámku. Promluvila starostka obce Milada Zubatá a výtvarný teoretik dr. Jiří Burián.

A pak nás již očekávalo poslední letošní podzimní kulturní odpoledne 3. října. To jsme otevřeli výstavu výtvarných prací tří generací rodu Černých: Pavla, Jaroslava a Erika. Dále si návštěvníci mohli prohlédnout výstavku k nedožitým 70. narozeninám básníka Jiřího M. Paláta na chodbě 1. patra zámku a v krbovém sále následoval pořad z díla tohoto velkého přítele Starých Hradů. Dramaturgicky ho připravila PhDr. Maryna Krulichová, recitovali Hana Kofránková a Alfréd Strejček, na flétnu doprovázel Miroslav Matějka. Přítomna byla paní Jarmila Palátová a další členové rodiny a přátelé, přijel malíř Václav Pokorný, básník Jaroslav Moucha, keramička Eva Tesařová, redaktor Vladimír Mikolášek a další vzácní hosté. Jsme rádi, že výročí narození nezapomenutelného přítele Starých Hradů bylo vzpomenuto tak důstojným způsobem.

Co říci závěrem? Byla to letos opět dobrá kulturní sezóna, i když návštěvnicky slabší. Přinesla mnoho zajímavých výstav, koncertů, recitačních pořadů i besed, přinesla pravidelným návštěvníkům příjemné chvilky v uspěchaném životě. A potvrdila, že Staré Hrady zůstávají významným kulturním centrem širého okolí.

Eva Bílková

Bystřice oslavovala

Budiž pochváleni všichni ti, kteří si váží vzdělání a svou iniciativou i nadšením v přípravě a vzpomenutí vzdali hold odkazu našich předků. Bylo to 15. srpna 1992, v den svátku Nanebevzetí P. Marie, kdy Bystřice měla svůj velký den. I s odstupem času před mým zrakem defilují ty překrásné a nenávratné okamžiky, spojené s tímto výročím. Dovolte mi, abychom si je připomněli v několika myšlenkách.

Ono se lehce řekne: "Oslavíme výročí školy," ale co vše předcházelo, vědí jen ti, kteří byli u všeho toho dění a příprav. Myslím, že každý z nás, kdo dostal v červenci pozvánku na slavnost 100. výročí otevření školy v Bystřici, ocenil její velmi pěkné a vkusné provedení, které spolu s obsahem slibovaly mnohé. Dny, blížící se 15. 8., byly ve znamení velikých příprav. Věž kostela dostala nový stroj v hodinách, dále pomník padlých výraznou desku se jmény těch, kteří padli ve válce, upravovaly se prostory kolem školy, na návsi, na hřišti. To vše pod vedením pana starosty J. Vohnouta, F. Macka a dalších. Ve čtvrtek před oslavami pak upekly ochotné ženy na podnět paní Chaloupkové a pod vedením paní Brožové velmi dobré poutní koláče. Pomáhaly i paní kuchařky zemědělského družstva.

Samozřejmě i škola a její prostory se ukázaly v nebývalé kráse zásluhou učitelek mateřské školy, ale i správních zaměstnanců paní Podzimkové a paní Bočkové.

Patnáctý srpen začal opravdu svátečně, kdy znění zvonu zvalo na slavnostní mši svatou do zdejšího kostela. Pan farář P. Jan Bečvář vzpomněl též 100. výročí otevření školy a pozval všechny přítomné na její prohlídku a setkání rodáků a školáků. Po létech jsme si i zazpívali na kůru. Mše byla zakončena krásnými tóny královského nástroje a tenorem pana varhaníka Horáka. Účastníci oslav si mohli dopoledne prohlédnout prostory školy spolu s výstavou kronik, fotografií, alb. V další třídě byla výstavka prací žáků zdejší mateřské školy a bystřických žáků, kteří navštěvují základní školu v Libáni. Mnozí z nás rodáků a školáků si připomněli, že v prvním poschodí byla kdysi první třída, vpředu byl stupínek, vedle počítadlo, u zdi kamna co chvíli čoudící, nu a podlaha byla dřevěná, černě naolejovaná, zatímco nyní se stkví krásnými parketami. Díky dobrému nápadu organizátorů jsme si mohli dát v jídelničce mateřské školy i kávu a prima zákusky, posedět, povyprávět, zavzpomínat. Řada z nás si zakoupila již vzpomenutý almanach a barevné fotografie školy a obce, které připravil pan Jaroslav Hodík.

Hlavní oslavy pak začaly odpoledne, kdy kapela před školou vyhrávala na veselou notu. A opět to bylo znění zvonu – škoda že ne všech čtyř, které jsme mohli vidět jen na fotografii, protože za války musely být odevzdány na výrobu zbraní a bohužel dosud nebyly nahrazeny jinými – které zahájilo sled připravovaného programu. Muzikanti poté zahráli československou státní hymnu. Pan starosta přivítal před školou všechny rodáky, školáky a hosty. Poté přednesla procítěně paní Libuše Hlavatá – Kancnýřová báseň "Stoleté bystřické škole", kterou složil pan Jaroslav Moucha. V nejednom oku přítomných uvízla slza dojetí, vnímajíce obsah i formu přednesu.

Jistě ne náhodou byla naše alma mater postavena v roce 1892, byl to jubilejní rok 300. výročí narození učitele národů, našeho významného pedagoga J. A. Komenského. V letošním roce 400. výročí jeho narození mnozí z našich lidí navštívili holandský Amsterodam a Naarden, které jsou místy posledního pobytu a odpočinku J. A. Komenského. Takže při této příležitosti předala paní J. Havelková – Kyzivátová bystřické škole pozdrav z Naardenu s fotografiemi spolu s plaketou učitele národů. Se zájmem jsme si vyslechli vyprávění kronikářky paní A. Pluhařové o těch, kteří na zdejší škole působili a vzdělávali mládež bystřickou a přifařených obcí, ať již to byli řídící učitelé, učitelky i faráři. Po přednesu vlasteneckých básní žákyněmi Veronikou Dovolovou a Janou Vynikalovou, které v recitaci vedla paní Chaloupková, uctili všichni přítomní památku padlých občanů v boji za svobodu. Mohli jsme též obdivovat dovednost pana zahradníka Kučery, který věnoval k této příležitosti ohromný věnec, sestavený z rostlých květin v národních barvách. Místní hasiči jej za hudebního doprovodu s pietou položili k pomníku padlých.

Tímto skončila vážná část oslav a pořadatelé vyzvali všechny přítomné k účasti na zábavném odpoledni. Kdosi odhadl, že průvod od školy na hřiště čítal na 600 lidí, kterým se jistě velmi dobře vykračovalo za doprovodu veselých pochodů.

Škola bez dětí, bez žáků by nebyla školou, a proto ve sledu pořadu nechybělo vystoupení dětí zdejší mateřské školy pod vedením učitelky E. Křelinové a I. Malé. Jistě zaujaly svou roztomilostí a bezprostředností. Starší žáci z Libáně v režii paní Klapačové se líbili svou výrazností v dramatizaci pohádek. Také bystřické žákyně se dobře zhostily svého vystoupení pod vedením pana učitele Hoška. Odpolední program vyvrcholil předvedením České besedy, kterou zatančil soubor Baráčníků ze Sukorad u Mladé Soleslavi. Poté se rozvinula neformální beseda školáků a rodáků. Zábavné odpoledne zakončili bystřičtí hasiči, kteří ukázali svou zdatnost pod vedením velitele pana Novotného. Ukázku komentoval pan Dytrt.

Dovolte mně ještě několik glos z besedy. Srdečně byl vítán nejstarší účastník, dnes již 93-letý pan Jaroslav Moucha, který upřímně pozdravil všechny přítomné. Začal chodit do bystřické školy již v roce 1905. Přivítali jsme také paní učitelku G. Altmanovou z Libáně, která svou životní pedagogickou práci zakončila právě v Bystřici. Vzpomíná, že jí Bystřičtí vždy vycházeli vstříc a splnili její požadavky, které měla v souvislosti s výchovou a výukou svěřených žáků. Mohli jsme též přivítat pana J. Plíška, bývalého školáka ze Sedlišť, který přijel na setkání od nás z nejvzdálenějšího konce světa – australského Sydney. Rád se vrací již poněkolikáté do rodných míst a zavzpomínal, kdy jako žáci chodili panu řídícímu pro svačinu.

Dalším ze vzdálených návštěvníků byl mladý krajan Tomáš Neudorfel z kanadské Ottawy.

Rozhovor s bratry Jendou a Oldou Kuželovými, kteří před léty denně vážili cestu do školy ze Sedlišť, se nesl ve veselé notě. Inu, vždyť jsou to hudebníci na slovo vzatí. Jan hrál v Moravské filharmonii a Olda je nyní pedagogem na hradecké základní umělecké škole. Můžeme doufat, že jako hudební skladatel věnuje vzpomínku i bystřické škole? Jenda si předsevzal, že napíše biografii o kapelníku Václavu Kyzivátovi, také rodáku z Bystřice. Vždyť ten nám dal mnohé v hudebním vzdělání.

Každý z nás účastníků – rodáků, školáků – mohl zažít nezapomenutelné chvilky štěstí mezi tolika známými, každý jiné, své osobní, ale jistě hřejivé. Ráda bych se s vámi podělila o některé momenty ze setkání: Třeba se sourozenci Košťákovými, Jarkou a Máňou. Kdo by s nimi nevzpomněl na hodnou jejich maminku, paní Košťákovou, ač pro nejstarší sourozence nevlastní, ale vyzařující starostlivosti ve všem, ochotou vždy obsloužit, kdykoliv jsme přišli třeba pro hlávku salátu. V drahné chvíli jsme pobesedovali s bratry Bohoušem a Jaroslavem Tobiášovými o tom, jak jsme k jejich tatínkovi chodili na nákup a vždy byli bezvadně obslouženi. Nám holkám říkal pan Tobiáš: "Panenko, co si přeješ". Pan J. Tobiáš je nyní ředitelem gymnázia v Domažlicích a projevil obdiv tomu, ze Bystřice zorganizovala toto setkání. Kdo že byl jeho duší a strůjcem s nevšední ochotou? Mohli jsme mu odpovědět, že to byla i paní M. Konůpková (kromě jiných), která rozesílala pozvání a vedla četnou písemnou agendu v souvislosti s oslavou. Snad bych připomněla ještě setkání se sestrami F. a M. Masákovými, žijícími nyní v Drahorazi. Marie, nyní paní Straková spolu se mnou vzpomněla na svého tchána, pana řídícího Straku, věhlasného hudebního pedagoga, o kterém byla otištěna nejedna zpráva v tomto časopisu.

Někteří z pozvaných se nemohli zúčastnit a poslali pozdravné dopisy našemu setkání. Mezi nimi jmenujme pana ing. J. Klímu z Liberce, který mimo jiné píše: "Vždy se hrdě hlásím k rodné Bystřici a nikdy nezapomenu na první školní roky, prožité s panem řídícím J. Zindrem a učitelkami J. Vejvodovou a M. Novotnou." Paní P. Tobiášová-Pěničková píše z Prahy: "Budeme s Vámi alespoň v myšlenkách. Pozvánka je krásná, vkusná. Ať se Vám oslavy vydaří." Sestra Marie Josefa Cimbálová připomíná, že s výročím máme v Bystřici i pouť na krásný svátek Nanebevzetí P Marie. Je třeba vzdát díky za dobré učitele, spolužáky a všechny dobré lidi, které Pánbůh v cestu žití poslal." Pozdravné dopisy poslali i paní učitelka Chaloupecká s přáním zdaru oslav a pan Václav Hlavatý z Prahy, který se nemohl ze zdravotních důvodů zúčastnit. S velmi zajímavými vzpomínkami poslali dopisy z Prahy paní M. Korbelová-Kůželová, rodačka ze Sedlišť, a paní Alena Štrausová-Procházková z Turnova, které s láskou a vděčností vzpomínají na školu, ale i na paní Chaloupkovou. Rádi jsme je uvítali i na setkání.

Takto bychom mohli dále pokračovat, ale byl zde již podvečer s táborákem a poté závěr oslav pro tancechtivé v bývalé hospůdce u Barkmanů. Nakonec si dovolím citovat z dopisu od paní učitelky Altmanové: "Bylo to krásné setkání, bylo to monumentální, bylo důkazem, že se lidé dovedou dát dohromady pro dobrou věc. Tolik milých slov, tolik obejmutí v jednom dni, tolik utroušených slz, pocit krásna a pospolitosti, jsem již dlouho nezažila a tu jsem si opět začala více vážit slova člověk. Děkuji všem a všemu, že jsem tam mohla být."

Připojuji se též a vyjadřuji dík všem Bystřickým, kteří se o tento den zasloužili. Je možné věřit, že by se časem v Bystřici otevřela znovu jednotřídka, čímž by obec opět ožila duchem mládí a tvůrčí činností? Doufám, že se snad ještě sejdeme na besedě nad dokumenty z oslavy – nad fotografiemi zejména od pana Jaroslava Hodíka a Václava Ševců z Kopidlna i nad videozáznamem pana Ivana Altmana. Možná, že bychom mohli také společně zasadit lípu, symbol národní sounáležitosti, na kterou jsme pozapomněli. Asi by i Olda Kůžel mohl předvést hudební skladbu, kterou podmínil tím, že bude mít text. Nechť jej má a my všichni s ním v refrénu:

"Školičko bystřická u kostela,
nezdá se, že bys už sto let měla.
Školičko, k tobě se rádi vrací,
myšlenkou, vzpomínkou všichni žáci."

Jarmila Havelková – Kyzivátová

Jiří Mojmír Palát

Vydané sbírky básní: Jiskry nad obzorem (1942), Dny (1945), Kůry (1946), Samoty (1946), Zimní (1947), Za každým květem (1959 – s ilustracemi Josefa Hýska), Doma (1960 – s fotografiemi Miroslava Procházky), Starohradská setkání (1987 – s ilustracemi Vladimíra Komárka), Návrat světla (samizdat – s ilustracemi Josefa V. Scheybala), Verše (1992 – s grafikou Vladimíra Komárka). Řada nepublikovaných sbírek zůstává v rukopisech. Přinášíme dosud nezveřejněná slova J. M. Paláta o vlastní tvorbě. Zachytil je na magnetofonový pásek 8. února 1990 redaktor Vladimír Mikolášek.

"Začalo to vlastně všechno už v roce 1940, kdy jsem napsal ve svém rodišti Mladé Boleslavi své první verše, které jsem pak shrnul do sbírky nazvané Jiskry nad domovem. Vydal je tehdy rozmnožovací ústav pana Steinera. Byl to pro mne jako autora krásný pocit, jenže jsem zapomněl na skutečnost – že je válka. Když jsem svou prvotinu ukázal u nás básníkům a redaktorům Kamilu Bednářovi a Miloslavu Burešovi, vzali knížku do ruky a pak ji odložili jakoby byli uštknuti: "Máte rozum, dát takový název sbírce? To vás ještě nesebrali?" Nevím, jestli pan Steiner dával všechny tisky předem schvalovat, ale v mém případě to naštěstí prošlo. Teprv později jsem pochopil, že vydáváním těchto samizdatů riskoval mnohdy i za naši hloupost.

Pojem samizdatu tenkrát ještě neexistoval. Zrodil se až v nedávných těžkých letech a byl u mne spojen s podivnou hrou osudu se začátky, ale i závěrem mé literární činnosti. Nedávno jsem vydal stejným způsobem knížku s nepříliš vhodným názvem Návrat světla, ke které dělal ilustrace doktor Scheybal. Shrnul jsem do ní všechno, co mi tanulo poslední dobou na mysli. K psaní – i když jen do šuplíku – mě nabádali mí přátelé a hlavně pak vůle neodejít ještě jen tak z tohoto boje a mít naději, že toto všechno může vyjít, nebo – jak řekl jednou Jan Werich – co je šuplíku do toho, když se píše jen pro něj.

V životě jsem se setkal s nejedním problémem. Jedním z nich byl především ten, že jsem se už za války snažil dostat k literatuře a krátce nato i k novinařině. Začal jsem pak sedat na dvou židlích a střídaly se doby, kdy byla která židle právě pevnější. Někdy jsem nenapsal básničku za celého půl roku, ale jindy jsem třeba vydal v téže době dvě sbírky. Tak jsem jich už ve své knihovně soustředil osm.

Nejcennější rukopis – jak se domnívám – se jmenoval Dotyky. Byl už vysázen, ale rozmetán. Pro mne však je nejhorší, že se ztratil i rukopis a já už takový text nikdy nedám dohromady. Jinak dnes mohu přiznat, že jsem sloužil dvěma pánům a že jsem s nimi spolupracoval ke vší spokojenosti až do doby, kdy jsem byl nucen dělat věci, které se příčily mé povaze a charakteru. A tak jsem raději odešel do fabriky, kde jsem byl pověřen vedením podnikového časopisu. Byla to krásná práce, nikdo mi do ní nemluvil, podařilo se mi dát dohromady redakci o čtyřech lidech a vydávat pro Liaz časopis o nákladu pět až šest tisíc výtisků. Tuze rád na tuto dobu vzpomínám, protože v něm mohlo vyjít víc otevřených věcí než tomu mohlo být v oficiálním tisku. Psal jsem též povídky, které se mi moc nedařily.

Pak přišla krizová doba. V roce 1968 jsem ještě pracoval v revolučním Svazu novinářů, ale pak jsem byl z něj vyhozen a odsouzen ke zbytečnosti. V sedmdesátých letech jsem se dostal do svízelné ekonomické situace, ale měl jsem naštěstí kolem sebe ještě i plno přátel, takže jsem mohl tisknout některé své práce i pod jejich jmény a značkami. Kromě rodinného zázemí mě posilovalo získání hlubokých vztahů s řadou pozoruhodných lidí, jako např. s inženýrem Jiřím Hanzelkou. Když jsem měl možnost navštívit a prožít s ním chvíli, bylo mi vždy jak po očistné lázni."

-vm-

Výstava Františka Škody

Vážení přátelé, dnes a v následujících dnech i další návštěvníci mladoboleslavského divadla máte možnost seznámit se s dílem Františka Škody. Je to jen malá ukázka jeho tvorby, neboť síně tohoto typu nutí k výběru. Tím větší je zodpovědnost za vhodné zaměření výstavy, a tu přejímají dnes za svého manžela a otce Irena a Rita Škodovy.

Život Františka Škody se uzavřel před čtyřmi lety. V době, kdy umělec vyzrál, jeho výraz dostával působivou lehkost, zasáhla nemoc a smrt. Ve svých dílech však František Škoda žije dál, dál v nich rozdává radost a krásu, kterou za života rozdával navíc jako nezištný přítel a moudrý rádce. Ne všichni vynikající umělci dovedou své postřehy, poznatky a zkušenosti citlivě předávat následovníkům. On to uměl – získal si srdce členů jičínského výtvarného kroužku, který vedl, mnozí další výtvarníci za ním rádi chodívali do libáňského ateliéru. Nezapomenutelným je pro své kolegy z jičínského Studia 85, chybí spolupracovníkům ve starohradské Osvětové besedě, kde se podílel na organizování kulturní činnosti.

Byl výraznou osobností, z níž vyzařovalo nadšení pro výtvarnou práci. Uměl se dívat kolem sebe a hned zachytit to, co ho zaujalo – skicák a tužku nosil stále s sebou. Tvořil rychle a zdálo se, že snadno. K tomu však přispěl nejen talent, ale i velká píle.

Jeho cesta k malování nevedla přímo. Na přání rodičů absolvoval Obchodní akademii v Jičíně a svou lásku k hudbě, jíž jeho otec učil, spojil se svým zaměstnáním v továrně na hudební nástroje. Nebylo mu dopřáno stát se posluchačem umělecké školy, ale mohl studovat externě u profesorů Emanuela Frinty a Antonína Strnadela, své nadání rozvíjel i u Jiřího Trnky a dalších profesorů.

Ve svých dílech zobrazil krajinu kolem Libáně, Kopidlna, Sobotky, Jičína a Železnice, rád jezdil malovat do Jeseníků. Není to jen fotografický záznam skutečnosti, i když na první pohled můžeme poznat, které místo se autorovi zalíbilo. Často se připomíná, že František Škoda rozvíjel ve svém vidění a barevném zobrazení to, co jeho slepý otec jen tušil. Největším důkazem toho jsou asi miniatury zachycující čtyři roční období.

V tomto stylu maloval i květiny – vždy přesně, do nejmenších detailů prokreslil jejich stavbu, a přece je to umělecké dílo, které nutí k zamyšlení a přináší pěkný zážitek. Tady se také projevil Škodův hluboký obdiv k přírodě – dokazuje, že i bodlák nebo obyčejná tráva mají svůj půvab, když si jich dobře povšimneme.

Doménou Františka Škody však byly portréty. Na nich byly tahy jeho štětce a tužky nejjistější. Vytvořil jich stovky – některé na přání, ale většinu ve snaze umělecky ztvárnit podobu člověka, který upoutal jeho pozornost. A nebyl to jen člen rodiny, přítel, dobrý známý, byli to i lidé, s nimiž se setkal poprvé. Rychlost, s jakou tyto práce vznikaly, byla obdivuhodná. Ne všichni, které František Škoda portrétoval, seděli v jeho ateliéru. Mnohé překvapil hotovým dílem, když odcházel z přátelského posezení, při němž někde v koutku kreslil, jiné maloval zpaměti nebo během televizního vysílání, někdy pomohla fotografie.

Z krajiny, od květin a lidí jako by si občas odběhl odpočinout ke knize. Pak se pokoušel o ilustrace a vytvořil i tyto zde vystavené – k Baudelairovým Květům zla. A jak je vidět, ani tato oblast mu nebyla cizí.

Dílo Františka Škody obdivovaly už tisíce návštěvníků na mnoha výstavách u nás i v zahraničí. Věřím, že i Vás obohatí o hezké dojmy.

Z vašich dopisů

Dne 28. října 1918 začal náš národ jednu ze svých historických etap a 31. 12. 1992 ji zakončí. Historický rozbor tohoto období jistě provedou kompetentní činitelé, ale snad neuškodí, když my, Libaňáci se ohlédneme zpět, jak touto dobou prošlo město Libáň.

Máme ještě pamětníky počátku našeho státu. Např. paní Kláře Navrátilové bylo v té době 21 let. Kdož ví, možná, že kronikář rozhovorem s ní by dovedl obohatit městskou kroniku. Já sama vím z vyprávění svých rodičů i příbuzných, že to v Libáni žádná velká sláva nebyla. Na poštu přišlo sdělení, několik úředníků na náměstí vyhlásilo nový stát, sundali rakouský znak a to bylo vše.

Avšak to, co následovalo, si dnešní mladá generace neumí ani představit. Nadšení, láska k republice i k prvnímu prezidentovi, obětavost, pestrý spolkový život, výchova dětí ve škole i příkladem doma, to vše neslo bohaté plody. Ne, to nebyl šovinismus ani nacionalismus, jak dnes někteří neinformovaní novináři a politikové tvrdí, to byla zdravá láska k rodné zemi, pro kterou chtěli občané bojovat i umírat, a také za ni umírali. Dík nacionalismu v sousední zemi jsme se již jako děti připravily na válku a při mobilizaci v r. 1938 tu stál hrdý národ připravený bránit svou zem. Nebylo jeho vinou, že se musel vzdát a bylo dost těch, kteří bojovali za svobodu národa za hranicemi. Namátkou vzpomínám pana učitele Stanislava Krause, Zdeňka Kopeckého, Jaroslava Nyče.

Vzpomeňte i těch, jejichž každodenní práce byla pro město přínosem, vzpomeňme starostů Kolbaby, Kořínka, vzpomeňte všech sokolských pracovníků, kteří v krátké době dokázali postavit novou sokolovnu, všech ostatních spolků, jejichž činnost přispěla k rozkvětu města. Sluší se také připomenout, že Libáň byla tehdy sídlem soudního okresu, berního úřadu, důchodkové kontroly, byl zde cukrovar, drožďárna, která vyráběla výborné droždí všude známé, lihovar, bylo to prostě městečko, které žilo plným životem. Přehnala se válka. Po krátké době demokracie nastalo 40 let komunistické diktatury. Jako světlý bod té doby je "starostování" Kristiny Havlové, na kterou nezapomenou nejen žáci, ale nikdo z občanů.

Po listopadu 1989 převzal Obecní úřad nelehkou práci. Nejen on, ale ani starostka p. Zubatá, myslím, nedochází ze strany občanů vždy pochopení. Podívejme se však kolem sebe! Náměstí plné obchodů, opravené koupaliště a spousta jiné vykonané práce. Vždy, když přijedu domů, mám z něčeho nového radost.

Blíží se nový rok 1993 a až hodiny odbijí půlnoc, vstoupí náš národ do nové historické etapy. Sluší se popřát.

Listům starohradské kroniky přeji další rozkvět a prosím, aby se na svých stránkách nezabývaly spory, které by mohly čtenáře znechutit a tak odradit. Starým Hradům přeji vše dobré, aby zvládly svá práva i povinnosti, kterých nebude málo. Obecnímu úřadu v Libáni pak hodně úspěchů v práci, pevné nervy a aby se stal brzy úřadem městským. Nám Libaňákům žijícím mimo město přeji, abychom se ve zdraví dlouhá léta mohli scházet na svých sjezdech. Občanům Libáně přeji hodně chuti do spolkové činnosti, která tak hezky obohacuje společenský život. Často slyším: Tohle tady nejde, tohle v Libáni nejde a já na to musím odpovědět slovy Jana Nerudy: "Jde to ach jde, jen každý hleď k vlastnímu dobře jádru!" – Dál už to snad psát nemusím, vždyť je to tak známé – ach promiňte, přehnalo se 40 let bolševismu a z mladší generace mnoho lidí ani možná neví, co Jan Neruda pro svůj národ znamenal, proto dokončuji: "Bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádru!" Tato slova jsou zároveň tím nejupřímnějším přáním rodící se České republice.

Hana Mařanová, Litoměřice

Neznámé verše Otakara Hurycha

Druhý oddíl nese název Slovácké písně a obsahuje dvě básně – Sliačská píseň a Tatranská píseň, třetí oddíl má název Panslávské písně (o slovanské soudržnosti), čtvrtý oddíl Z přírody je početný a má 14 básní inspirovaných přírodou. Zde nacházíme několik veršů mající vztah k Sobotecku. Je to především báseň Již k nám ptactva davy letí, ve které můžeme vystopovat vzpomínku O. Hurycha na Humprecht. V závěrečném pátém oddílu Cyklus bájí, čítajícím dvanáct básní, vrací se k motivům pověstí k českým horám (Krakonoš), zamýšlí se nad údělem stáří.

Básně postupně vznikaly kolem roku 1890, později byly přepracovány a podle doslovu autora hodlal je vydat. Knižně nevyšly, ale zato se některé z nich staly podkladem pro zhudebnění skladatele Juliem Mormanem, autorem četných hudebních skladeb, operet, písní a pochodů. Otakar Hurych v dedikaci 5. října 1927 (originál sbírky věnované sestře) uvádí: "Sbírku těchto básní věnuji své sestře Marii Calmě-Veselé, která vynikla v lyrice a veršům mým rozumí.

Josef Pavlík

Kdo si neváží chleba – neváží si ani člověka

Dávno prosil člověk: "Chléb náš vezdejší dej nám dnes," protože věděl, co těžké práce dá, než se může ukrojit, co krůpějí potu svlažil každý úkon v hospodářství, než se lidé najedli. Pole se muselo rozorat, zasít, pokosit, obilí vymlátit, dovézt do mlýna, pak byla mouka. Dnešní generace si nedovede bez strojů představit život na venkově, ale všechno se dělalo ručně, s pomocí dobytka – od slunka do slunka – doslovně. Nevědí, jak bylo málo chleba v obou světových válkách, kdy se platil zlatem i životem (tak zemřel náš nejlepší písničkář Karel Hašler, kterého ubila gestapácká bota, když lovil v odpadcích kousek chleba).

Nebyly traktory, které zryjí půdu hluboko, ani umělá hnojiva k obohacení živin v zemi, ani kombajny a sušárny, aby se mohlo sklízet za každého počasí. S koňmi, nebo s kravičkami lidé obdělávali půdu, v horách se chudí sami zapřáhli do pluhu, aby zem alespoň trochu rozryli a zaseli. Přišlo-li sucho, dívali se smutně na hluché klasy, za deštivého počasí mnohokrát obraceli posekané obilí, aby neshnilo. Když sklidili šťastně, mnoho dní cepem obilí mlátili, čistili a teprve pak mohli dovézt do mlýna.

Upéct chleba – to také nebylo snadné. Snad si starší vzpomínají, že péct v domácnosti chléb byl slavnostní obřad. Když v díži kynul kvásek, chodilo se kolem po špičkách, aby se kvašení nepřerušilo. Pak hospodyně přidávala mouky i vody, mnohokrát těsto kopistem obracela, aby pěkně nakynulo. Však české ženy byly v pečení chleba vyhlášené, dívky, které to uměly, byly žádané nevěsty. Pak se chléb vyválel, do dobře vyhřáté pece se lopatou vsadilo třeba deset bochníků. Však upečený chutnal i bez pomazánky, ale nesměl mít "brousek" ani se nesměla kůrka odchlipovat. Upadl-li kousek chleba na zem, s úctou jej lidé políbili a nikdy nepohodili. I přízeň koní si noví majitelé získávali, když jim nabídli kousek chleba.

Snad proto si dřív děti vážily rodičů, když viděly, jak těžce musí pracovat, aby své děti nasytily a s úctou líbaly jejich ruce, zmozolené těžkou prací. Dnes vyrábí továrny na mlýnské a pekárenské výrobky bez lidské ruky vše, co se dostane k jídlu. Všechny moučníky se dají koupit, ale takový chléb a buchty jako pekla maminka se koupit nedají.

Chléb se pekl již před čtyřmi tisíci léty, nikdy se nepřejí a nejzdravější je z černé mouky. V mnohých zemích, zvláště za mořem, se kvašený chléb nepeče a těm, kteří se tam přestěhovali, stále schází a stýská se jim po něm. Vyrábíme více druhů chleba, je možné si vybrat, ale nejstravitelnější a biologicky nejhodnotnější je chléb z žitné mouky. Podporuje správné zažívání a má se používat i k masu místo knedlíků. I starším lidem, zvláště k večeři prospívá chléb s máslem a mléko. Pro děti je namazaný krajíc chleba nejlepším jídlem a učme je, aby mu daly přednost před pamlsky. Tvrdší chléb se zužitkuje na topinky, na výživnou chlebovou polévku, nebo jej dejme drůbeži, které také prospívá, ale prosím, neodhazujte ani kousek, mějme v úctě chléb, naši nejhodnotnější potravu.

Vědci všech zemí se snaží zlepšit kvalitu a zvýšit výnos obilovin, aby bylo dost pro všechny lidi. Jsme šťastná země, kde není hladu, kde se nevztahují dětské ručky žádostivě k matce pro kousek chleba, kde je masa i jiných potravin a mlsků dost, ale jsou ještě mnohé země, kde krutý nedostatek jídla zaviní smrt mnoha dětí i lidí a brzdí vývoj.

Uctíváme práci, která je zdrojem radosti, štěstí i blahobytu, a proto si máme vážit všeho, co nám dává příroda a co lidské hodnoty rozmnožuje, aby znova sloužily k prospěchu všech a zpříjemňovaly život. Učme mladé lidi skromnosti, práce druhých lidí si vážit a té naší nejlevnější, ale nejlepší pochoutky – chleba, aby měli vždy dost a mohli si ho i namazat!

Buď požehnáno zrno obilné, které matka Země ve své náruči ukryje, sytí i napájí a lidská ruka zušlechťuje a rozmnožuje. Mnohonásobně vracíš péči i lásku, která tě celým tvým vývojem provází a dáváš se ochotně, aby byl zahnán hlad, který člověka ničí. Odevzdaně se necháš drtit na jemný prach, aby plně vychutnal tvou sladkost. Kéž si tě vždy váží, s láskou obdělává roli dědičnou, aby stále bohatě rodila a sytila všechny, jež ji milují!

Marie Mrákotová

Václav Poláček

Nikdy se nevrátí pohádka mládí

Panibába (jak se tehdy říkalo porodním asistentkám) se prý o mně vyslovila, že prý budu jednou velmi chytré dítě, když již tenkrát v roce 1911 jsem sledoval staré rozkřapané hodiny – v kolik jsem se vlastně narodil. Tyto hodiny měly litinové závaží s dlouhými řetízky a nejméně půlmetrové kyvadlo, které odměřovalo ubíhající čas.

Později jsem pozoroval, že páni učitelé ve škole měli poněkud jiný názor, spíše opačný. Ale předpověď byla tady a nedalo se nic dělat.

Narodil jsem se ve Starých Hradech čp. 9 ve staré dřevěné došky kryté chaloupce, kde pod starou lomenicí, jak bylo v stavbách zvykem se psával letopočet 1760. Jméno kdo to stavěl bylo nečitelné. Bohabojnou výchovu mi dala babička z otcovy strany. Když třeba jako malý klouček jsem si hrál na zahrádce a šel kolem důstojný pán, musil jsem si pěkně kleknout tam, kde jsem právě byl, potom povstat a běžet tomu pánovi políbit ruku, kterou on již nastavoval. Když pan Knížek zvonil poledne, musil jsem se modlit Anděl Páně. Byla první světová válka, otec byl na vojně pomáhat císaři pánu zachraňovat jeho Rakousko-Uherskou říši. Maminka s dědečkem obhospodařovali naši rodnou chaloupku.

Když jsem již dospěl školního věku, odvedla mě maminka k zápisu do školy. Tehdejší pan ředitel Straka říkal matce, ať mě ještě nechá doma, ale matka si přála, aby se moje mozkové závity již včas zapracovávaly, abych nic nepromeškal. Pohádka mládí mi počala a já jsem tam musil. V pohádkách jsem žil samými princeznami a králi, v životě se mi však představovali čerti, draci a čarodějnice. Tam jsem dostal první křest skutečného života, úplně odlišného a odidealizovaného. Zkrátka próza života. Učil nás stařičký pan učitel, důchodce s vousem do kozí bradky střiženým. Mladí učitelé konali svoji povinnost ve válce na frontě. Když pan učitel vstoupil do třídy, musili jsme povstat a sborem pozdravit, "Póchválen Pán Ježíš Kristus". Na to … tus … jsme obvykle přitlačili na hlase. Lavice zarachotily a žáci si sedli. Pan učitel usedl na stupínku za stůl. Předem otřel prach ze třídní knihy a katalogu. Vytáhli jsme břidlicové tabulky, do kterých jsme zapisovali učebnou látku poněkud tvrdším pisátkem, které když se postavilo poněkud kolmo, krásně nahlas skřípalo. Pan učitel to neměl rád. Obyčejně tomu skřípajícímu žáku nějakou vlepil.

Když jsem již jako žák byl ve druhé třídě, přišel jednoho rána pan učitel v sokolském kroji. Velmi mu to s tou jeho "kozí bradkou" slušelo, vypadal jak zakladatel Sokola Tyrš. Rozechvělým hlasem nám povídal. "Děti, dneska máte volno, můžete jít domů: Dneska, a na to nikdy nezapomeňte, vybojovali naši vojáci za hranicemi svobodu naší vlasti. Dneska se již nejmenujeme Rakousko-Uhersko, ale s našimi slovenskými bratry se jmenujeme Československo." S nadšením jsme běželi ze školy s takovým pokřikem že máme svobodu, že snad nad tím kraválem i ten Karel Havlíček Borovský, který stojí před školou, kroutil svou kamennou hlavou. Když by se nás někdo zeptal, co to vlastně ta svoboda je, pochybuji, že by mu uměl někdo z nás odpovědět.

Na náměstí byl ten den zrovna jarmark, výroční trh, kde se obchodníci a řemeslníci snažili prodat svoje zboží. Lidé se tam vzájemně objímali, že je již konec té hrozné války. Kdo uměl, zpíval Kde domov můj a Nad Tatrou se blýská. Zpíval s nadšením snad i ten, kdo to tak neuměl. Na zavolání jednoho obchodníka se sladkostmi jsem dostal zadarmo kornout bonbonů. Členové počestného hasičského sboru hasičskými háky strhovali, jak se tenkrát říkalo, tu nestvůru dvouhlavého orla ze státních budov okresního soudu, pošty a státního notářství. Tímto způsobem se mi představila naše milá první republika.

Jak vypadala tehdy škola:

Normální prkenná stará podlaha, v koutě ve třídě plechová kamna, která se zapalovala odshora. Při špatné tehdejší kvalitě uhlí ráda vybuchovala. To bylo prima, museli jsme na chodbu a nemuseli jsme se učit. Staré lavice pro dva žáky, na jedné polovině třídy seděla děvčata a na druhé chlapci. Ve druhém koutě vzadu byla tak zvaná oslovská lavice. Tam se vždy na čas umísťovali ti zlobivější žáci nebo ti nepozorní. Pan učitel Macek nevyužíval toho ponížení žáků, ale když někdo zlobil, musil k učitelskému stolu na stupínku klečet a nebo, což bylo horší, si jej pan učitel zavolal k sobě a nepovedený žák musil natáhnout ruku, kde na dlaň dostal šleh nebo víc rákoskou podle toho, jak moc zlobil. Potom jsme obvykle opatrovali postižené ruce v kapsách, než to přestalo bolet. To jsme ale již museli pana učitele hodně rozzlobit.

Druhou velmi důležitou osobností byl velebný Pán, ten nás učil znát Pána Boha. Komu to s tou znalostí šlo pomaleji nebo zlobil, napomáhal tomu pohlavkem, aby toho případného ďábla v těle vyhnal. Také nám ukazoval obrázky, "Křížové cesty Pána Ježíše." Když jsem obvykle přišel ze školy, první babiččin dotaz byl, co bylo nového v náboženství. Jednou jsem jí řekl o obrázcích, že tam Maří Magdalena utřela Pánu Ježíši šátkem z hlavy jeho obličej. Řekl jsem jí, že měla zrovna takovou šráfovanou sukni jako babička. "Ale vy máte, babičko, v tom větší zadek." (Řekl jsem to poněkud obecněji). Babička ani nemrkla, ale dlouho po tom se neptala na náboženství.

Třetí velmi důležitou osobou byl pan školník Jánský. Ten vždycky říkal: "My jsme se s panem řiditelem usnesli." Ráno, když jsme přišli před školu, byla zpravidla zamčená. Teprve asi půl hodiny před vyučováním pan školník odemkl školu a počal pouštět žáky. Každého si zvláště podržel a musili jsme mu ukázat, jak jsme si očistili střevíce. V ruce měl klíč od hlavního vchodu na kroužku. Tento klíč byl nejméně 20 cm dlouhý a těžký. Kdo měl nedostatečně očištěné botky, musil zpět a přitom vyfasovat jednu nebo více klíčem na zadek. Ono to tím klíčem hodně bolelo, tak vždy bylo lépe si ty botky pořádně očistit. Ani se mu nedivím, ve třídách byly staré velmi opotřebované podlahy, šatny tady ve škole nebyly, také jsme se nepřezouvali. Když to uschlo, při našem běhání o přestávkách se ve třídě dokonale čoudilo prachem. Teprve později jsme se museli přezouvat a natáhnout si něco na přezutí. Střevíce, ve kterých jsme přišli, musely pěkně jako vojáci stát vedle lavice.

Tak jako tak ve třídě bylo prachu vždy dost. Někdy když pan učitel uhodil třídní knihou, tak se docela slušně zakouřilo prachem.

Čtvrtá důležitá osoba byl pan řiditel. Toho jsme velmi málo viděli, leda, když přišel nějaký oběžník nebo když některého uličníka pozvali do řiditelny, aby se zodpovídal ze svých špatných skutků. Normálně odtud přicházel se slzami v očích a držel si tu část těla, kam se sedá.

Z kroniky ličenské školy

Starohradský nekrolog

Dne 14. 8. 1992 zemřel ve stáří nedožitých 67 let. Po dlouhodobé chorobě skončil život vědce v dětském lékařství na II. lékařské fakultě University Karlovy v Praze. Při posledním rozloučení v motolském krematoriu zhodnotil ve svém projevu děkan fakulty pan prof. František Koutecký, DrSc., celý běh života svého zesnulého přítele, muže čestného, přímého, spravedlivého, společenského a hluboce lidského, v životě vytrvalého a houževnatého. Vyzvedl jeho vědecké a učitelské dílo na fakultě a připomenul tak jeho široký zájem o historii, botaniku a ochranu přírody jako vyvažující protipól jeho profesionální činnosti. Právě tuto oblast jeho zájmu, kterou znám jako jeho přítel, se cítím být povinen zhodnotit, neboť to byla jeho veřejná záslužná činnost, zasahující až na Starohradsko, Libáňsko a Jičínsko.

Jako člen České botanické společnosti při ČSAV na katedře botaniky přírodovědné fakulty UK se Jan Vávra účastnil floristických průzkumů v Čechách, na Moravě a Slovensku, ale též v rakouských Alpách. Byl jednatelem základní organizace Českého svazu ochránců přírody v Praze 6 a naplňoval její činnost taká autobusovými exkurzemi po českých botanických a geologických lokalitách za vedení našich předních odborníků. Těchto exkurzí jsem se účastnil a byl to vždy pro všechny zájemce nezapomenutelný a poučný přírodovědný zážitek. Na Jičínsku spočívala jeho činnost v plošném průzkumu území kraje s hledáním posledního zbytku botanických lokalit s jejich zvláštní květenou a zvířenou, které byly náhodně ušetřeny či odsunuty na poslední místo pořadí plánu totalitního ničení z odborné neznalosti.

Vzpomínám si, jak jsem se s Janem Vávrou a jeho manželkou seznámil při prohlídce geneze bledule jarní na mokřině Studánky na jaře roku 1988. Zde jsme si vzájemně vyměnili znalosti o vzácné květeně tohoto kraje a tak zahájili plodnou spolupráci v ochraně zdejší přírody. Postupně jsem oba nové přátele stejného zájmu seznámil s místními květnatými biotopy, které sleduji už desítky let, a pak následovalo každoroční jejich společné sledování a hodnocení. Pro vysvětlení členitosti naší ochranářské práce, veřejnosti zcela neznámé, uvedu hlavní činnost s Janovými zásluhami o naši přírodu.

V druhé polovině 80. let objevili Vávrovi v polesí Křižánku vzácnou lokalitu, biotop vrchoviště, nalézajícího se východně od zaniklé vsi Křížence. Tehdy zde byla mokrá pastvina. Tento jejich nález byl okresní ochranou přírody odborně vyhodnocen a vyhlášen Chráněným územím. Nyní zde rostou hlavně prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), prstnatec listenatý (Dactylorhiza longebracteata), hruštička okrouhlolistá (Pyrola rotundifolia), suchopýr širolistý (Eriophorum latifolium), řada vzácných ostřic, hořepník luční (Pneumonanthe vulgaris), úpolín evropský (Trollius altissimus) a další. V době panské správy polesí Křižánku starohradský vrchní lesní pan Ferdinand Svoboda záměrně zde udržoval toto přírodní prostředí, neodvodnil a nezalesnil tuto vzácnou lokalitu, a tak ochraňoval její biotop. Dobře si pamatuji na jeho vyprávění. Tuto druhou kříženeckou lokalitu místně nazýváme "Vávrovou lokalitou". Z živočichů zde žijí zmije obecná, skokan hnědý a ještěrka živorodá.

V roku 1989 ohlásil Jan okresní ochraně přírody lesní lokalitu s hojným růstem třemdavy bílé (Dictamnus albus) u vsi Ledkov, kterou jsem znal z dřívější doby. Místo nálezu jsme znovu společně ověřili a bylo okresní ochranou přírody zaznamenáno.

V roku 1989 jsme obdrželi písemné povolení od lesní správy, (vyžádané okresní ochranou přírody) k prosvětlení lokality střevíčníku pantoflíčku (Cypripedium calceolus) v Bukovině v rozsahu odstranění lesního podrostu. To jsme všichni uskutečnili na jaře roku 1990. Zdá se však, že tato skupina sterilních střevíčníků jako poslední zachráněná se ocitla po zemětřesném sesuvu ze 70. let v suchém prostředí bez dřívější spodní vláhy.

Téhož roku v létě jsme na další společné exkurzi v Bukovině zaznamenali pěknou lokalitu vemeníku zelenavého (Platanthera chlorantha), rostoucího při vlhké rákosině a přesličce obrovské.

Na jaře roku 1992 při prohlídce lesního svahu nad obcí Dolní Rokytňany jsme objevili botanické lokality s bohatým růstem okrotice dlouholisté (Cephalanthera longifolia) a v malém početním růstu vstavače nachového (Orchis purpurea). Jan Vávra ohlásil tento nález ochraně přírody Středočeského kraje, potom byla tato lokalita prověřena a bude vyhlášena za chráněnou.

Po dohodě s okresní ochranou přírody jsme každoročně sledovali se společným zájmem zbývající ojedinělé botanické lokality Jičínska s růstem kusového počtu rostlin vstavače bledého (Orchis pallens), hlízovce Loeselova (Liparis loeselii), hojnějšího kruštíku bahenného (Epipactis palustris) a už v kusovém množství vstavače obecného kukačky (Orchis morio). Jan Vávra měl též veliký zájem o stav růstu běžné květeny a jejího přírodního prostředí, proto jsme podnikali exkurze do blízkého a vzdáleného okolí Starých Hradů.

V lesních územích na Horách, přes Pecno až pod údrnický Hrádek jsme sledovali skvělé lokality vzácných rostlin, na nichž rostou kamejka lékařská (Lithospermum officinale), tolita lékařská (Vincetoxicum hirundinaria). Na malých, srnci vypásaných lokalitách, rostou okrotice bílá (Cephalanthera damasonium), kruštík modrofialový (Epipactis purpurata), kruštík polabský (Epipactis albensis) a mykorhizní hadilka obecná (Ophioglossum vulgatum). Po celém lese na ojedinělých místech roste lilie zlatohlavá (Lilium martagon), na jedné lokalitě hojně česnek ořešec (Allium scorodoprasum). Lokalita plaménku přímého (Clematis recta), kterou jsem znal už dříve, zmizela.

Při cestě při jižním svahu údolí Bukoviny jsme sledovali růst posledních deseti rostlin z dřívější lokality hojného množství suchopýru širolistého a ojediněle při cestě růst kostivalu českého (Symphytum bohemicum).

Společně jsme se shodli v názoru, že je nanejvýš potřebné ochraňovat přírodní prostředí lesních území ve starohradském lese v části Studánky a v lese starohradsko-zelenolhoteckém zvaném Bukovina. Jsou to zvláštní krajinné biotopy, geografické přírodní výtvory, horotvorně vzniklé svahy v Markvartické plošině, vytvořené z koniackých slínovců a vápnitých jílovců a ze zdejšího dna křídového moře z jílů a pískovců, která byla nadzvednuta při neovulkanické činnosti v konci třetihor na Jičínsku. Tyto svahové biotopy se vyznačují vývěry pramenité vody, která přetéká přes úzkou vrstvu opuky a vytváří lesní mokřiny se svou květenou. V Bukovině je nejsilnější pramen zachycen ve zděné studni a převeden do libáňského vodovodu. Celkem 1 silný a 6 slabých pramenů vyvěrá v horní části svahu území v délce asi 1 km. Studánka a Bukovina jsou územími s mírně kyselou zásaditou reakcí povrchové půdy, a proto mají ve Starohradsku a Libáňsku nejbohatší druhové zastoupení zde v kraji rostoucích vzácných rostlin dubohabrových hájů mozefytika, postupně kvetoucích od časného jara až do pozdního podzimu.

Na území Studánky rostou v přehojném počtu bledule jarní (Leucoium vernum), přeslička obrovská (Equisetum telmateia), aron plamatý (Arum maculatum), zimolez kozí list (Lonicera coprifolium), v malém počtu bradáček vejčitý (Listera ovata), kruštík modrofialový a kruštík polabský, kterého na malé lokalitě růstu sleduji od roku 1938. Ojediněle roste lýkovec jedovatý (Daphne mezereum), vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia), hlístník hnízdák (Neottia nidus-avis) a sklenobýl bezlistý (Epipogium aphyllum), jehož jeden kus byl nalezen v roku 1988 a další květ očekávám v roku 1996.

Ojediněle ze svahu listnatého lesa vyčnívají kvádrové pískovce a na horní ploše území jsou ojedinělé pískovcové balvany, zbylé po erozi ze dna křídového moře. Studánka má po jednom slabém prameni na jižním a severním okraji území, které vyvěrají pod výše položenou polní terasou. Mezi prameny je členitá vyvěračka, která zásobuje zdejší širokou bažinu vodou, přeteklou přes vrstvu opuky.

Na území Bukoviny rostou v přehojném počtu bledule jarní a přeslička obrovská na dvou lokalitách, lýkovec jedovatý ojediněle po celém území a o větším počtu na dvou lokalitách, břečťan popínavý (Hedera helix) častý v plazivé formě a dva kusy s kmeny, z nichž jeden má průměr 10 mm. Ojediněle po celém lese a na dvou lokalitách roste o větším počtu lilie zlatohlavá, bradáček vejčitý v hojném počtu na jedné lokalitě, ojediněle hlístník hnízdák, kruštík modrofialový v malém počtu na jedné lokalitě, kruštík širolistý (Epipactis helleborine) v kusovém počtu na jedné lokalitě, kruštík polabský, jehož jeden kus byl nalezen v roku 1992, vemeník dvoulistý roste ojediněle po ploše, vemeník zelenavý v malém počtu na jedné lokalitě, střevíčník pantoflíček v kusovém počtu, hruštička menší (Pyrola minor) ve dvaceti kusech. Ve východní části lesa roste hojně pižmovka obecná (Adoxa moschatellina), uprostřed území na dvou bažinách lilek potměchuť (Solanum dulcamara), na západním okraji lesa roste v menším množství kručinka barvířská (Genista tinctoria), úpolín evropský a krtičník křídlatý (Scrophularia umbrosa). Na přilehlé svahové louce za lesem roste prstnatec májový v kusovém počtu a níže na lokalitě suchopýr úzkolistý (Eriophorum angustifolium). V roku 1987 jsem po mnoha letech opět nalezl, avšak již na jiném místě a též vypásanou lokalitu okrotice bílé, rostoucí v kusovém počtu. Ve svodnici výtoku pramene, pod studnou vodovodu, roste v tekoucí vodě celoročně potočník vzpřímený (Berula angustifolia).

Také na tomto svahu lesa najdeme místy roztroušené pískovcové balvany, původu ze zvětralého dna křídového moře. Tyto kameny jsou součástí členitého přírodního prostředí a měly by zůstat na svých místech zachované jako zdejší geologická památka.

Nekrolog na starohradskou květenu

Je třeba předeslat stručnou vzpomínku na násilné a záměrné zničení přírodního prostředí tohoto kraje počínaje rokem 1948. Zdravé přírodní prostředí je zde přímo závislé na zdravém zemědělství. V poválečné době zemědělci prodávali vysoce kvalitní a zdravotně nezávadné produkty v množství, které plně dostačovalo k výživě národa. Tehdejší tradiční technologie přípravy orné půdy zapojovaly do činnosti půdní mikroflóru a živočichy provzdušňující půdu. Tak bylo komplexním způsobem dosaženo harmonie zdravého životního prostředí s okolní krajinou. Pole byla hnojena jen slamnatou mrvou a pokud se plodiny přihnojovaly (např. chilským ledkem), tak jen nepatrným množstvím, které rostliny stačily spotřebovat. Jakmile totalitní stát politicky převzal vědecké a odborné řízení zemědělství po násilné likvidaci soukromých rolnických živností, začal uskutečňovat svoje naivní nekomplexní představy vývoje průmyslové zemědělské výroby pro cizí zájmy. Traktory nahradily koně, umělá hnojiva chlévskou mrvu a tak bylo zemědělství přebudováno na plně deficitní. Viděl jsem spalovat slámu na poli, močůvka z velkokravínů odtékala do potoků, povrch polí byl mnohonásobně přehnojován umělými hnojivy a chemizován. Výsledkem tohoto úpadkového hospodaření bylo zničení přírodního prostředí krajiny. Půdní mikroflóra a fauna polí byla zničena, odtékající dešťová voda s polí úplně zničila vodní zvířenu potoků, životní prostředí vzácných rostlin a užitečného hmyzu v polní oblasti rozoráním i vysokých mezí zmizelo, vodní prameny byly chemicky poškozeny. Takové ničivé dílo člověka zdejší příroda dosud nikdy nezažila a výsledkem bylo bezohledné vykořisťování půdy a poškození zdraví obyvatel této země. Nejvíce ze všech "východních států" byla postižena země česká, po započtení účinků sirných zplodin z továrních komínů.

Návrat k vyvážené ekonomice zemědělské výroby, spolu s částečnou obnovou přírodního životního prostředí, návrat rolnické lásky k půdě a všeobecná rehabilitace ruční práce, opětné využití akumulované sluneční energie v lesních a přípotočních dřevinách k topným účelům (méně znečisťujících životní prostředí, než při topení uhlím obsahujícím síru), to jsou životní reálné cíle nápravného vývoje v zemědělství, které musí být na venkově pochopeny a uskutečněny.

Měl jsem už velké zkušenosti s přírodním růstem těch nejcitlivějších květin životního prostředí, s našimi orchidejemi, ale též s jejich škůdci, s chovanou srnčí zvěří a divokými prasaty. Tato zvěř na Starohradsku před rokem 1945 volně ve zdejší přírodě chována nebyla, také zde běžně nežila, a proto zde rostlo více druhů než dnes. Na lukách a polích byly zničeny biotopy vzácných rostlin plantážním zemědělstvím. Růst orchidejí je zčásti nebo plně do dospělosti závislý na výživě rostlinky, bezpodmínečně už od semene, na mykorhizní houbě, která roste jen ve specifických podmínkách přírodního prostředí, jež není možné vytvořit na zahrádce. Až když totalitní vládci si přisvojili celou naši přírodu ke svému osobnímu prospěchu a chovali přehojné počty těchto lovných zvířat pro svoji loveckou zábavu, začalo vypásání jim chutnající květeny až do té míry, že některé druhy rostlin, dříve hojných v tomto kraji, zcela vymizely. V lesích přestala přirozená obnova buku okusem, zmizel čilimníkovec černající (Lembotropis nigricans), vstavač nachový, vstavač mužský (Orchis mascula), prstnatec bezový (Dactylorhiza sambucina) a jiné druhy byly na svých lokalitách růstu velmi poškozeny. Na loukách a polích zmizela růže galská (Rosa gallica), hořeček nahořklý pravý (Gentianella amarella subsp. amarella), vstavač kukačka (Orchis morio), suchopýr širolistý, rozchodník ostrý (Sedum acre), kociánek dvoudomý (Antennaria dioica), mydlice lékařská (Saponaria officinalis), koukol polní (Agrosthemma githago), hvozdík kartouzek (Dianthus carthusianorum) a jiné druhy, rostoucí na vysokých nehnojených mezích svahových polí.

Místo pozvánky

Staré Hrady v tisku

– Recitační pořad k nedožitým sedmdesátinám J. M. Paláta ve Starých Hradech zaznamenaly Český ráj a Pojizerské listy 30. 9., Noviny Jičínska 23. 10. a 20. 11. a Pochodeň 30. 9., Český ráj znovu 25. 11.

– Koncert renesanční hudby ve Starých Hradech oznámily Český ráj 26.8., Pochodeň 26. 8., České a moravskoslezské zemědělské noviny 29. 8. a Lidové noviny 27. 8.

– Na činnost starohradského pracoviště LA PNP upozornily Pochodeň 7. 8. (pracovna J. Vrchlického), Český ráj 7. 10. (písemnosti J. Váchala), Český ráj 26. 8. (pozůstalost F. Křeliny), Český ráj 2. 9. (památky I. Mikšoviče), Český ráj 7. 10. (práce dr. Neudorflové), Český ráj 29. 10. a Zpravodaj Šrámkovy Sobotky č. 5 (upozornění na možnost bádání). Svůj referát o M. Calmě-Veselé otiskl Jan Šťovíček ve sborníčku Konference o česko-slovenských vztazích v bádání o lidové kultuře (Zlín 1992).

– Náš časopis pochválil dr. V. Wolf v Českém ráji 29. 10.

– Růst starohradské zámecké galerie připomněla Pochodeň 22. 9.

– Na setkání ve Starých Hradech v dobách totality vzpomínal Jaroslav Putík v Literárních novinách č. 31 a 32/92.

– Článek S. B. Winterse o Starých Hradech recenzovala Bohemia č. 1/92.

– O starohrad. referendum se zajímaly Pochodeň 1. 9. a Český ráj 2. 9. a 7.10.

– V anketě Českého ráje Řekni mi, co čteš, odpovídali 2. 9. Karol Bílek a 9. 9. Milada Zubatá.

– Na své libáňské učitele vzpomínal v Českém ráji 2. 9. ing. Bohumír Procházka. Zaznamenal i práce na údržbě Starých Hradů organizované učitelem Františkem Vojtíškem.

– Fotografie z Bystřice od J. Hodíka přinesl Katolický týdeník 30. 8. a 1. 11.

– Krádeží kola na starohradské diskotéce se zabývaly Noviny Jičínska 28. 8.

– Letošní kulturní sezónu na St. Hradech zhodnotily Hradecké noviny 4. 11.

– Kulturní snažení ve Starých Hradech, zvláště koncert pěveckého sboru Boleslav, vyzvedl B. Procházka v Českém ráji 18. 11.

– Na výstavu Dany a Vladimíra Holmanových ve Dvoře Králové n. L. pozvaly Hradecké noviny 17. 11.

– Noticku o oslavě 28. října v Sedlištích přinesl Český ráj 11. 11.

Pavlík Josef: Ohlédnutí. Drobná čtyřiadvacetistránková sbírka veršů je určena podle autorova věnování "Všem, kteří obnovili krásu Starých Hradů. Všem, kteří mají Staré Hrady rádi." Obsahuje dvacet básní, titulní list zdobí reprodukce obrazu Františka Škody Staré Hrady. Verše jsou inspirovány několika návštěvami Josefa Pavlíka ve Starých Hradech.

Mašek Petr: Modrá krev. Minulost a přítomnost šlechtických rodů v českých zemích. Mladá fronta Praha 1992, 208 s. Zvýšený soudobý zájem o osudy šlechty v českých zemích dokumentuje i tato knížka. V třiceti kapitolkách přibližuje autor dějiny nejvýznamnějších rodů a populární formou je sleduje až do dneška. Každou kapitolku uvádí rodový znak a základní údaje o rodu. Diskutabilní je zásadní uvádění šlechtických jmen pouze v jejich německé podobě, což působí někdy nepřirozeně (Zierotin). Z našeho kraje jsou samostatné kapitoly věnovány Černínům, Kinským, Valdštejnům atd., škoda, že kapitola Schlikovská ukazuje i hlavní nedostatky díla: uspěchanost, snahu o přílišnou popularizaci. Proč např. užívaný titul nejvyšší sudí je "aktualizován" na nejvyšší soudce? Proč je zpochybněno přesně známé datum úmrtí Jindřicha Schlika (místo 5. 1. 1650 je uvedeno 1650?) a přesné datum narození Františka Josefa Schlika (23. 5. 1789 – v knížce stojí 1788/9?). Podle P. Maška byl také již za třicetileté války hlavním sídlem Schliků zámek v Jičíněvsi atd., atd. Je škoda, že podobné nedostatky vzbuzují pak nedůvěru k celému dílu.

Podobné zaměření jako Modrá krev má i Lexikon české šlechty od Jana Halady. (Akropolis Praha 1992, 200 stran). Přináší populárně psané medailonky 180 českých a moravských panských a rytířských rodů s jejich erby. Najdeme tu i řadu rodů spjatých se St. Hrady: Jenštejnové, Kopidlanští, Lobkovicové, Rašínové, Šlikové, Valdštejnové. Škoda, že chybí Pruskovští a že heslo o pánech z Pardubic je poněkud nepřesné. Přes tuto malou výhradu doporučujeme i tuto knihu vaší pozornosti.

Listy katedry historie a kabinetu regionálních dějin PF a Hradci Králové 3, 1992, 112 s. Další vlastivědný sborníček pro území bývalého Východočeského kraje. Vl. Wolf zde píše o vlastivědných časopisech (kladně hodnotí i LSK), zprávy o LA PNP ve Starých Hradech najdeme v oddíle recenzí a zpráv; zajímavá jsou pro náš kraj i témata některých obhájených diplomových prací (K. Dvořáková: Po stopách národního obrození na Jičínsku, Z. Horáková: Historiografie Mladoboleslavska)

Drobné zprávy

Vzpomínka na vznik Československé republiky se konala v Sedlištích 28. října 1992. Členové sboru dobrovolných hasičů položili kytici květů k pomníku padlých a přítomní občané vyslechli projev starosty obce. O oslavách v jiných obcích na Libáňsku jsme nedostali žádné zprávy.

Budou Staré Hrady samostatné? V době uzávěrky tohoto čísla to ještě není známo. Můžeme čtenářům pouze sdělit, že 16. září proběhlo v obci referendum. Ze 114 oprávněných voličů se dostavilo 99 a z nich 93 hlasovalo pro osamostatnění obce. Na základě těchto výsledků byly příslušné materiály zaslány ministerstvu vnitra České republiky k rozhodnutí. J.Ř.

Paní dr. Naďa Hrnčířová z Libáně, spolupracovnice skandinávské kosmetické firmy ORIFLAME, uspořádala 17. září v Sedlištích přednášku s praktickými ukázkami péče o pleť a líčení za použití produktů z léčivých bylin a rostlin. Škoda, že mezi sedlišťskými ženami byl jen malý zájem.

Starohradskou zámeckou galerii obohatili svými dary Mistr Jan Hladík (grafický list), básník a grafik Luděk Marks (jeho pohled na Staré Hrady dnes reprodukujeme), Jaroslav Černý (grafika) a Erik Černý (plastika). Všem srdečně děkujeme!

Pohádkový vláček. V sobotu 3. října projížděl jičínským okresem pohádkový vláček. Táhla ho parní lokomotiva a tvořily ho staré dřevěné vagóny. Cestou zažili pasažéři mnoho zajímavého, kromě jiného byli poblíž Libáně u Kozadírek přepadeni loupežníky. Byla to velmi atraktivní součást festivalu Jičín – město pohádky.

Známá píseň Přenešťastná starohradská náves skladatele Oldřicha Kůžela ze Sedlišť zazněla 30. listopadu dopoledne v rozhlasovém vysílání stanice Praha v podání jičínské Agrostrojanky.

Redaktorka Vlaďka Matějková několikrát připravila zprávy o životě ve Starých Hradech pro královéhradeckou rozhlasovou stanici Regina.

Nebezpeční tesařík krovový byl v září zjištěn v trámech půdy starohradského zámku Aby se zamezilo větším škodám, zajistil Památník národního písemnictví na svůj náklad znalecký posudek rozsahu poškození a jeho pracovníci dr. Miloš Sládek a dr. Jan Šícha provedli chemickou ochranu napadených míst. Finanční prostředky na sanaci poskytl operativně referát kultury Okresního úřadu v Jičíně, neboť Obecní úřad Libáň nemohl potřebné finance zajistit.

Průvodcovskou službu na starohradském zámku vykonávali letos opět k plné spokojenosti návštěvníků žáci libáňské školy. Byli to Eva a Jitka Bílkovy, Bohunka Císařová, Martin a Nikola Heršálkovi, Dušan Javůrek, Petr a Pavel Lambertovi, Jana Řezníčková, Renata Svobodová, Šárka Šolcová, Adéla Vohnoutová a Jana Vynikalová. Nejpilnější byl Dušan Javůrek ze Sedlišť.

Pořad věnovaný vztahu Jaroslava Vrchlického k našemu kraji, zvláště k rodině Volfových v Jičíně, vysílal královéhradecký rozhlas v neděli 6. září.
J. Š.

Nové pohlednice Libáně a Starých Hradů se objevily v prodeji. První se třemi barevnými snímky starohradského zámku a dvěma záběry Libáně je dílem jičínského Otakara Hrdličky a vydalo ji pražské Pressfoto; na druhém najdeme snímky libáňského kostela a starohradského nádvoří od Siegfrieda Weisse, vydalo nakladatelství BUK Příchovice.

Nejmladším osmdesátníkem se stal 8. října 1992 pan pluk. v. v. Stanislav Kraus z Holína. Dávný učitel na Libáňsku a účastník bojů naší středovýchodní jednotky u Tobruku a na západní frontě je nejen autorem zajímavých vzpomínek otištěných i v našich Listech, ale absolvuje každoročně několik zájezdů a přednášek, vyučuje angličtinu a nevynechá téměř žádný kulturní pořad ve Starých Hradech. Obvykle však nepřijíždí autobusem, nýbrž pořádá se svou paní turistický pochod na náš zámek, pokaždé jinou trasou. Tak ať Vám, vážený pane učiteli, vydrží Váš životní optimismus ještě po mnoho a mnoho let!

Kulturní kalendář: 9. 10. 1537 padl v bojích s Turky držitel starohradského panství Petr Rašín z Riesenburka. 1.12.1897 se narodil učitel, malíř a národopisec František Volf, velký přítel starohradského zámku. 30. 10. 1922 se narodil básník Jiří M. Palát. 8. 11. 1937 zemřel českoamerický krajanský pracovník August Petrtýl, rodák z Bystřice.
Před sto lety se přestalo vařit pivo ve starohradském zámeckém pivovaru. Ve stejném roce 1892 byla postavena socha P. Marie Lurdské ve Starých Hradech proti cestě na Zeleneckou Lhotu, dodnes se tu říká U Matičky.

Zlatá svatba: V sobotu 14. listopadu 1992 oslavili na městské radnici v královském věnném městě Mělníku "zlaté výročí" po padesátileté společné cestě životem Marie a Václav Linhartovi, rodáci z Libáně a ze Sedlišť. Blahopřejeme oběma jubilantům, přejeme vše nejlepší do dalších let ke společné diamantové pouti.
J. L.

Z mnoha sjezdů libáňských spolužáků navštívili starohradský zámek m. j. letošní pětašedesátníci 12. 9. (sjezdu se zúčastnil i pan učitel Sochor a paní Věra Rybičková ze Švýcarska z Basileje) a letošní čtyřicátnici 19. 9.

Blahopřejeme přátelům Starých Hradů: 10. 11. se dožívá 85 let redaktor Adam Jist, autor několika článků o Starých Hradech. 22. 11. oslavuje 70. narozeniny dlouholetý pracovník literárního archivu Památníku národního písemnictví dr. Jan Wagner. 5. 11. 1932 se narodil básník a literární vědec dr. Miroslav Červenka. Všem srdečně blahopřejeme!

Naši jubilanti: 85 let se dožívá 3. 11. paní Bohumila Švecová ze Starých Hradů. 75. narozeniny oslavuje 4. 12. paní Marie Svobodová ze Sedlišť. 65 let bude 16. 12. panu Františku Toboříkovi ze Starých Hradů, stejné výročí oslavují i 22.11. pan František Hanuš ze Sobotky (jinak z Važic) a 26. 12. ing. Josef Veselý z Prahy, rodák ze Sedlišť. Hodně zdraví do dalších let!

Sňatky: Jeden z nájemců starohradské restaurace Petr Najman z Libáně se 27. 11. 1992 v obřadní síni zámku oženil. Jeho vyvolenou byla slečna Jitka Hemišová z Mladé Boleslavi. Blahopřejeme! A blahopřejeme i Radkovi Kyzivátovi z Libáně a slečně Lucii Hledíkové ze Žacléře, kteří byli oddáni v Žacléři 21. 11.1992.

Narození: 26. září 1992 se narodila Žaneta Vaníčková ze Starých Hradů. Vítáme ji rádi mezi nás!

Úmrtí: V posledních týdnech zemřeli tři naši krajané, dávní odběratelé Listů starohradské kroniky: 15. 10. pan Josef Krámský z Bernartic ve věku 86 let, 4. 11. pan Josef Fryč z Kolína ve věku 72 let a 5. 11. pan Ladislav Semecký z Libáně ve věku 86 let. 14. 8. zemřel starohradský chalupář MUDr. Jan Vávra, CSc., z Prahy, velký znalec přírody Starohradska. Bylo mu 67 let. A z Nové Paky jsme dostali smutnou zprávu, že 16. 10. zemřela ve věku 86 let akademická malířka Božena Hliněnská-Kuhnová, jejíž starohradskou výstavu máme v živé paměti.