Výstavy jsme tu měli různé, takže mohly být uspokojeny zájmy všech skupin návštěvníků. Zhlédli tu veselé dřevěné plastiky Vladimíra Říhy z Rožďalovic (zahájil 19. 6. pan Miroslav Veselý), nádherné obrazy Jiřího Šindlera z Hradce Králové (na vernisáži 3. 7. promluvil neméně skvěle Mistr Vladimír Komárek), svou sbírku drahých kamenů z Čech i ciziny prezentoval ředitel libáňské školy Miroslav Zeman 17. 7. – 13. 8., zajímavá byla expozice kopií, restaurovaných děl i vlastní tvorby Miroslava Křížka z Prahy zahájená poslední červencový den, na chodbách zámku připomínaly dokumentární materiály smutné výročí okupace Československa před čtvrt stoletím a konečně jsme měli tu čest hostit dvě jubilejní výstavy: 14. 8. uvedla prof. ing. Zdenka Šilerová cyklus Biblické motivy, kterým se zde znovu představil čerstvý padesátník Stanislav Konečný, a od 28. 8. zdobily gotické prostory zámku díla stále mladého osmdesátníka Václava Pokorného z Jablonce nad Nisou. Úvodní slovo dr. Antonína Langhamera otiskujeme zvlášť.

Pokud jde o kulturní pořady po vernisážích, každého jistě pobavili 19. 6. studenti jičínského a mladoboleslavského gymnázia. Ajka Pospíšilová s Ladou Bechyňovou sklidily zasloužený úspěch vlastní úpravou a ztvárněním Svěrákovy dětské knížky Tatínku, ta se ti povedla; Mladoboleslavští se představili Dobytím severního pólu téhož autora. Škoda, že se Zdeněk Svěrák tohoto odpoledne nemohl zúčastnit.

Ty nejlepší tradice českého folklóru přivezla 3. 7. na Staré Hrady Malá muzika z Jičínska, řízená Jaromírem Soukupem. Nakažlivé nadšení účinkujících se přeneslo i na diváky, kteří obsadili židle na zámeckém nádvoří.

Náročný program si připravili pro zdejší uvedení 14. 8. dávný přítel Starých Hradů, recitátor Alfréd Strejček a jeho host, violoncellista Miroslav Petráš. Čtení ze Starého zákona prokládané hudbou Johanna Sebastiana Bacha v pořadu Bach a Bible upoutalo téměř stovku návštěvníků, mezi nimiž převládali starohradští chalupáři.

O 14 dní později 28. 8. na koncertě Libereckého barokního tria mezi 150 posluchači zase převládali přátelé Václava Pokorného, kteří přijeli na vernisáž výstavy jeho obrazů až z Jablonce nad Nisou a Liberce.

Shrneme-li výsledky letošního kulturního léta na starohradském zámku, můžeme jen opakovat pocit uspokojení, kterým jsme článek začínali. A poděkovat nejen všem vystavujícím a účinkujícím, ale i všem návštěvníkům, místním i "přespolním", jejichž počet vzrůstá.

Eva Bílková

Václav Pokorný

Je v obrazech Václava Pokorného hodně z toho, čím žili a zabývali se jeho předchůdci i současníci, leccos z toho, co objevili a čím obohatili naši i světovou – nejen výtvarnou kulturu, ale všechno je to v obrazech V. Pokorného přetlumočeno a přehodnoceno, osobitě interpretováno, povýšeno na nezaměnitelně osobitý autorský projev, přetvořeno v osobitý vklad naší kultuře … Dílo malíře Václava Pokorného, zejména obrazy vytvořené od poloviny šedesátých let, jsou nepřehlédnutelným a nezanedbatelným příspěvkem české kultuře. Nic na této skutečnosti nezmění ani to, že na své oficiální docenění zatím čeká, že se ho možná ani nedočká, protože nevyzpytatelné jsou cesty umění a umělecké kritiky. I takový je osud tvoření. Netřeba se nad tím znepokojovat, netřeba se nad tím rmoutit, protože podstatné je, že to, co vytvořil, má naději přetrvat, přežít … Netřeba se nad nezájmem oficiální kritiky rmoutit mimo jiné i proto, že si i bez jejího přispění Václav Pokorný nestěžuje na nedostatek upřímného, opravdového zájmu o sebe a své obrazy. Se zájmem sleduje jeho tvorbu velice početná skupina obdivovatelů a přátel, pro kterou byly, jsou a zůstanou tyto obrazy průvodcem, přítelem, druhem a hostem z nejmilejších!

Václav Pokorný v posledních letech pronikl i do zahraničí. Tam kde je vystavován, je i s velkým porozuměním a zájmem přijímán nejen jako reprezentant české výtvarné kultury, protože jeho tvorba má hodně společného i s tvorbou velikánů evropské kultury. Nejednou totiž čerpal ze stejných zdrojů inspirace …

Setkáváme se v posledních deseti letech s obrazy Václava Pokorného častěji než před tím. To je dobré pro autora i pro nás, kteří jeho poctivý tvůrčí zápas sledujeme. Mnozí z vás, kteří dnes přijeli do Starých Hradů, byli na všech jeho výstavách od poloviny osmdesátých let. Byli tady ve Starých Hradech v roce 1986, byli na přehlídce jeho životního díla roku 1989 v liberecké Oblastní galerii i na jeho další velké samostatné výstavě o rok později v jabloneckém Muzeu skla a bižuterie. Byli i na letošní výstavě v semilské Pojizerské galerii, na výstavě podle mého názoru nejpřesvědčivější a proto i nejšťastnější …

Tato výstava na ni volně navazuje řadou vystavených obrazů i snahou odlišit se. Navazuje na výsledky letošních tvůrčích aktivit i hledáním nových souvislostí. Je jiná ve výběru, v instalaci, v prostředí, protože zdejší zámek má nenapodobitelnou atmosféru. Přítomnost se v něm stýká s minulostí a vytváří ojedinělé předpoklady pro prezentaci nové tvorby. Tato výstava je pořádána v prostředí krásném, ale velice, velice náročném. Oslovují-li nás v něm obrazy Václava Pokorného tak, jak nás oslovují, je to nad jiné přesvědčivé svědectví o jejich uměleckých kvalitách, o jejich schopnosti vést dialog, oslovovat nás a obohacovat …

Setkáváme se v poslední době s obrazy Václava Pokorného poměrně často. Jsem rád, že mohu téměř všechny výstavy provázet. Netřeba proto dnes opakovat to, co již bylo řečeno několikrát. Netřeba připomínat malířovy životní a umělecké osudy, léta studií, uměleckého a lidského zrání, léta hledání i ztrácení, všechno, co se promítlo do jeho tvorby, všechno, co je vepsáno do každého na výstavě vystaveného obrazu: jeho neotřesitelnou víru v život, v jeho obdiv k odkazu velikánů světové kulutry, jeho moudrost i pošetilost, jeho cílevědomost i schopnost improvizace, jeho radost …

To podstatné, kvůli čemu jsme dnes do Starých Hradů přišli, jsou obrazy Václava Pokorného. Obrazy, z nichž možná třetina, možná ještě víc, nepočítal jsem je, byla vytvořena v letošním roce. Obrazy, pro které je tato výstava vystoupením premiérovým. Věnujte jim svou pozornost … Zaslouží si ji!

Antonín Langhamer

Stanislav Konečný o své výstavě

Vážení přátelé,

při třetím setkání zde v půvabných Starých Hradech se představuji Biblickými motivy. Sakrální témata ideově potlačovaná minulou dobou se dělala víceméně účelově, na zakázku soukromníků nebo sporadicky, k výzdobě interiérů nově vzniklých svatostánků. Těch však bylo po roku 1948 postaveno v Čechách a na Moravě velmi málo, takže geniální malby Mikuláše Medka tvoří čestnou výjimku z tehdejšího oficiálního kulturního marasmu. Poučen dílem Rouaulta, Reynka, Váchala, J. Jíry a J. Hegra jsem se na těchto pracích, které kolem sebe vidíte, pokusil přinést svůj pohled na osobu Ježíše z Nazaretu, na osobu historickou, na Syna člověka zvaného Kristus. Osud tohoto člověka známe z evangelií, která dosvědčují jeho charisma. Tento v historii výtvarného umění nejčastěji ztvárněný symbol lidské čistoty, pokory, utrpení a úplného osvobození jsem se snažil vyjádřit a zařadit se do nepřehledné řady těch, kteří se jménem Ježíš vnitřně splynuli.

Jiří Šindler ve Starých Hradech

V úvodu se Vladimír Komárek vyznal ze své náklonnosti k dílu Jiřího Šindlera. Váží si toho, že umělec má příkladný vztah ke kráse v době, kdy moderní umění dneška hledá často záminku k šokování diváka. Šindlerovy obrazy působí na diváka, ale nerozčilují ho. A ještě poznámka, že umělecký názor s reostatem nesvědčí o umění pramenícím z hlubokého osobního přesvědčení. Dnes nefigurativní umění například není již výsadou hledající avantgardy, vždyť se pěstuje a je dokonce v osnovách i základních uměleckých i ostatních škol.

U Jiřího Šindlera si vážíme jeho klasické malby, která není napodobeninou historického stylu, ale je spojena s pohledem na současnost. Je to přitakání životu podložené neobyčejnou pracovitostí a přemýšlivostí, jak o tom svědčí názvy obrazů (např. Tajné pochybnosti, Tajemství, Zrcadlo paměti, Vzdušné zámky). V díle Jiřího Šindlera nalézáme řadu reálných prvků, ale v neobvyklé až fantaskní vazbě. Mezi prvky přírody prolíná architektura a jen málo obrazů je bez přítomnosti lidské postavy.

Po prohlídce výstavy se sešli účastníci na nádvoří zámku, aby naslouchali pásmu rekrutských písní a písní z Plzeňska a Jižních Čech v podání folklórního souboru Malá muzika z Jičínska pod vedením Jaromíra Soukupa.

Jiří Soukup

O básníkovi "zase trochu jinak"

Sedl jsem však a napsal příteli – kolegovi novináři Miroslavu Síglovi do Prahy, protože znám jeho vášeň v dokumentaristice. Jedno jsem věděl najisto a bez obav; bez pochybností: že spolu se mnou a s Mirkem Síglem se Jiří M. Palát zúčastnil "jakési" odbojové práce. Přiznal jsem se mu tedy, že o tom všem dnes už moc nevím, leda to, že nás tři spojoval zájem o literaturu, že jsme byli protifašistického smýšlení a že po válce jsme se ocitli jaksi samozřejmě v novinách. A potom jsem se mu snažil Jirku několika slovy vykreslit: "Pamatuji jeho štíhlou postavu, dozadu sčesané vlasy, dikci, hlas. Ale pamatuji si ho opravdu přesně? Měl mírný úsměv, mluvil vlídně, spíš tišeji?" A připomenul jsem, že mi nejde o nějaké hodnocení našeho tehdejšího usilování, ale o dokreslení profilu Jiřího M. Paláta, jeho básnického, ale i politického mládí.

Když mi na to Mirek Sígl odpověděl, přisvědčil ihned, že se nemýlím: "Jiří M. Palát se ozval naší ilegální organizaci tak jako mnoho dalších – prostě se o nás dověděl a my zase tak moc ilegální nebyli … Pamatuji se, že nejprve bydlil v Dalovicích u Mladé Boleslavi a básnil už ve svých mladých letech, ale ať jsem hledal jak hledal, marně jsem jeho dopisy i básně sháněl. Když zemřel, uspořádala jeho žena malou sbírečku a tu mám … Chceš jeho charakteristiku, ale vystihls ho téměř přesně: nesmělý, ale vnitřně bouřlivák, později se v něm revolucionář nezapřel. Však na to doplatil, tak jako my všichni (Mirek Sígl má na mysli dobu po 68. roce – pozn. O. R.), lyricky založený až do konce svého života.

A teď k té naší organizaci: začalo to soutěží v Mladém hlasateli, kde otiskovali verše se jmény i adresami autorů. Já jsem těm lidem začal psát, okruh se stále rozšiřoval, navštěvovali jsme se, vznikala jakási volná organizace, zprvu jsme se nazývali Mladá kulturní generace, pak jsme se přejmenovali na Masarykovu kulturní generaci a stali jsme se součástí ilegální organizace Mládež revoluce … "

Dále M. Sígl líčí, jak jsme tiskli a rozšiřovali letáky, jak nás konečně bylo na 300, mezi nimi i pozdější novináři a spisovatelé, jako Jiří Šotola, Otakar Brůna, Jaromír Vaňous aj. V korespondenci jsme si připomenuli i naše schůzky s J. M. Palátem, hlavně v Praze. Ale potom – "Po revoluci se naše cesty začaly rozcházet, každý měl dělat co se sebou, byli jsme mladí, nedostudovaní, bylo nutno starat se o holou existenci, pak přišla vojna, po ní vážné známosti, rodina atd. Nikdy však na tu dobu nezapomenu a Masarykovy ideály, které nás spojovaly, vyplouvaly na povrch …"

Další údaje o této činnosti J. M. Paláta a naší spolupráci s ním znám už jen z literatury. Já spolu s M. Síglem jsme hlavně novinařili, náš literární zájem nás spíš doprovázel. J. M. Palát byl z nás literárně nejzralejší a nejpřipravenější vstoupit do literárního života. Byl to něžný lyrik, jeho verše mám rád do dneška. Rovnocenní jsme si byli ve svém novinářském osudu. Všichni jsme začínali v Mladé frontě. Ta nás také potom zanesla každého do jiného místa. Ale zájem o J. M. Paláta v nás zůstal. Byl to kamarád z doby, kdy přátelské vztahy se navazují na celý život, i když se svými osudy vzdálíme a i když nás rozdělí smrt.

Když Jiří Mojmír Palát 1. října 1990 zemřel, napsal jsem jeho ženě, paní Jarmile, s níž měl dva syny – Martina a Jiřího, mimo jiné toto: "Jiří se zapsal do historie československé publicistiky. Poznal velmi dobře fašismus i komunismus. Dokázal snášet těžkosti svého pronásledování a byli jsme šťastni, že hned po listopadových událostech se přihlásil do řad novinářů Pražského jara 1968, že jsme ho mohli uvítat ve svém členském Zpravodaji a číst některé jeho básně v Severočeském deníku. Byl neobyčejně pilný a mohl toho ještě mnoho vykonat. Žel – odešel a nám je ho nesmírně líto…"

První jeho knížka Jiskry nad obzorem vyšla v roce 1940 tajně, rozmnožená. Miloslav Bureš, velký a o něco starší básník, kterému se chtěl Jirka pochlubit, se zhrozil: – Máš rozum, dát sbírce takový název? To tě ještě nesebrali? – Snad mi vůbec nedošlo, co jsme riskovali – odvětil tehdy Jiří. (Čili slova, která používáš i Ty v jiných souvislostech – adresuje tuto větu M. Sígl mně – O. R.).

Těch sbírek pak následovalo do plné desítky ještě devět. V roce 1988 to byla jeho poslední, také samizdatem vydaná o deseti exemplářích. Jmenuje se Návrat světla. V šuplíku po něm zbyla Světelná znamení o Karolině Světlé a Ještědu a Sedm žalmů terezínského ticha … V maketě pak Abeceda pro dospělé, k níž dělal vynikající snímky liberecký fotograf Ladislav Postupa.

Začátkem roku 1990 psal našemu Klubu novinářů Pražského jara, (což je součást Syndikátu novinářů České republiky – pozn. O. R.). Cituji z dopisu, který jsme uveřejnili v čísle 3/90 našeho členského Zpravodaje: "Prožil jsem těžkých dvacet let i s celou rodinou. Teď jsem po dvou měsících pobytu v nemocnici s opakovaným zápalem plic zase doma, vykolejen psychicky s nemocnýma očima. Od roku 1970 jsem v plném invalidním důchodu, vyměřeném po 23 letech novinářské práce 1600 Kčs. V těch letech jsem byl pod stálou "patronací", samozřejmě i Státní bezpečnosti. Kontrolovali mi i poštu. Od roku 1976 jsem začal pracovat jako domácí dělník Preciosy za 5,50 na hodinu. Víc jsem si vydělat nemohl. Nechci nad ztracenými lety naříkat; co tu píšu, jsou jen zkratky toho, co jsme za těch dvacet let museli vydržet".

Když jsme mu potom poslali z rehabilitačního fondu jednorázovou výpomoc, napsal: "Vyřešila mnoho problémů, ale hlavně mě přesvědčila, že člověk není se svými starostmi a problémy, které přináší věk a narušené zdraví, tak sám …" Jirka totiž působil v období Pražského jara na Jablonecku jako závodní redaktor v podniku LIAZ a jeho vliv byl zde znát. Proto ono pronásledování po srpnu 1968.

To ještě není jaro, příteli,
v němž by se hlavičky bledulí
přešťastně zachvěly,
i v lidech ještě mrzne
a popadává sníh. I ptáci posmutnělí
se choulí ve větvích.

Ale až zazní struna
od nebe napjatá,
ta těžká návěj ledu
bude odvátá.

Jen pramálo
a přijde čas,
kdy prudké jarní vody
se rozšumí i v nás.

I flétny kosí zas
v něm jasně zněly.
To jaro přijde,
můj milý příteli.

Když odlétají tažní ptáci
kdo nepomyslí na odlet
S jarem se celá hejna vrací
Jen ty se nevracíš
když jsi neodlét

Otakar Rydlo

Jak se žilo na venkově před 120 lety

Otec se narodil roku 1856 v Příchvoji, kde jeho rodiče hospodařilo na šedesátikorcovém statku (říkalo se půllán). Stavení bylo dřevěné, s doškovou střechou, s velkou obytnou místností dole a druhou v patře, kam se šlo po schodech přes dřevěnou pavlač. Tam byly uloženy peřiny připravené pro dcery do výbavy, lepší šatstvo a spaly tam větší děti i v zimě, ač se tam nikdy netopilo. Vedle byl "špejchar", kde bylo na hromadách obilí, v moučnicích mouka žitná, pšeničná i ječná. V přízemí byla ještě komora, kam se dávaly zásoby k vaření: hrnce se sádlem a povidly, díž a ošatky k pečení chleba. Na zdi viselo všední šatstvo. Ve sklepě stály krajáče s mlékem, z nichž se sbírala smetana sběračkou (odstředivky ještě nebyly). Ze smetany se v dřevěné máselnici tlouklo máslo, vyprané v čisté vodě se formovalo v dřevěných vyřezávaných formách s květy a lístečky nebo se vypracovalo do šišek. Ze sbíraného mléka se dělal tvaroh a v síni vždy na škopíku leželo dřevěné mačkadlo s plátěným pytlíkem, do kterého se lilo sražené mléko. V zadním sklepě byly uskladněny brambory a tuřín (dumlíky).

Pro dítě to jistě nebylo špatné prostředí, ale otec měl 13 sourozenců, z nichž dva v dětství zemřeli. Jak přibývalo dětí, přibývala i bída. Z polí, která se obdělávala ještě primitivním způsobem a neznala přihnojování umělými hnojivy, se sklidilo málo. Aby se zaplatily tíživé daně a dluhy, většina obilí se prodala a na ošacení a obživu 14 lidí mnoho nezbylo. Dědeček měl ještě rodiče, jimž musel dávat "výměnek", tj. obilí, mléko, vejce, brambory apod. podle ujednání. V maštali bývali dva koně k práci a ve chlévě 5–6 krav a telata.

Pro domácnost se používalo mléko jen sbírané, aby bylo víc másla k prodeji. Babička je s tvarohem nosila každý týden v nůši do dvě hodiny vzdáleného Jičína. Za prodané věci nakoupila nezbytné potřeby pro domácnost, jako sůl, sirky, nitě, petrolej apod. K prodeji se také pěstovaly husy, kachny i drůbež, z nichž rodina ochutnala jen o posvícení. Vykrmovali se vepři, z nichž se dva ročně zabili a teprve pak byly mastnější obědy. Zavařování masa se neznalo, proto se většinou nasolilo a v komíně vyudilo, aby déle vydrželo. V létě bylo už suché, bez šťávy, ale přece vonělo na talíři při těžké práci.

Pro vlnu na šaty a pro maso se chovaly ovce a v chaloupkách kozy pro mléko. Ve chlévě běhali králíci a svým masem obohatili nedělní obědy. K řezníkovi se šlo pro maso velmi zřídka. Jen někdy v neděli a ve svátcích se koupil kousek hovězího masa, k němuž se vařila cibulová, česneková nebo křenová omáčka a knedlíky z černé mouky, které byly tvrdé, ale zasytily. Každý dostal jen malý kousek masa a snědl ho jako lahůdku naposled.

Zle bylo, když chovná zvířata onemocněla, třeba vepři červenkou nebo obrnou. Léky proti těmto nemocem nebyly, obklady z močůvky nepomohly, a tak zvířata zašla. V postiženém místě bylo pláče, jako když zemře člověk. Chlévy byly malé, špatně větratelné. Často se stalo, že na pastvě kráva spolkla hřebík nebo si zlomila nohu. Musela se porazit, maso se levně prodalo v nuceném výseku a škoda byla, zvláště pro malé chalupníky, téměř nenahraditelná. Pojištění ještě nebylo, neboť mu rolníci nedůvěřovali, a tak ztrátu nesli sami.

V létě se vstávalo ve 4 hodiny, v zimě v 5 hodin. Všechno se dělalo ručně, stroje k ulehčení práce ještě nebyly. Slámu se senem ke krmení dobytka sekali sekerkou, až později ruční sekačkou. Voda se nosila ze studny v putýnkách, odkud se vytahovala dřevěným hákem, nebo se nabírala v potocích či ve studnách, často dost vzdálených. Kolik jí spotřeboval dobytek, kolik jí bylo třeba k vaření, k praní, k úklidu, co to bylo těžké dřiny si nedovede nikdo představit, když dnes jen zatočí kohoutkem a voda mu teče všude, kde ji potřebuje.

Matka sotva odkojila jedno děcko, čekala druhé. Přitom se starala o domácnost, o drůbež, dojila krávy, pracovala na poli i ve stodole. Děti musely pomáhat a jak dorůstaly, povinností přibývalo. Větší děti opatrovaly menší, nanosily vody, dřeva, pásly husy i krávy a dělaly různou práci, na kterou stačily. Do školy chodily jen do 12 let a většinou jen v zimě. Za vyučování rodiče platili, většinou v naturáliích. Jak nastala práce na poli, děti pomáhaly při orání, setí a sklízení obilí i ovoce. V létě chodily bosy, v zimě v huňatých pletených punčochách a v dřevácích. Bot bylo v rodině málo a střídali se v nich všichni, když šli do města nebo kostela. I v dřevácích se dalo v zimě klouzat, ale na to dětem zbývalo málo času; než udělaly jim určené práce, byl večer.

Lepší oblečení se kupovalo ve městě o "jarmarce", hlavně na podzim, když se utržily nějaké peníze. Mlsky děti neznaly; jedině když se vytáčel med, směly vysát poškozené plástve se zbytky medu – a jak si pochutnávaly.

Rodina se většinou sešla jen u jídla. Po večeři matka vysypala na stůl peří z hus, jichž mívala 20–30, a všichni drali, oddělovali peří od pápěrek. Alespoň peřiny dostala každá dcera, když se vdávala. Ve světnici bylo příjemné teplo. Při draní se vyprávěly pohádky i různé příhody, které se lidé dovídali jen ústním podáním (noviny se na venkově neodebíraly). Malé děti seděly na peci, kde si hrály se zabaleným dřevem v šátku (to byly panenky) nebo s vyřezanými koníky. Poslouchaly – až usnuly.

Pěstoval se len, který matka se staršími dcerami trhala, máčela, vochlovala, vytírala, na kolovrátku spřádala a přízi nosila v nůši do Lomnice nad Popelkou tkalci. Z plátna pak ručně šily košile a letní oblečení. Vlna z ovcí se dala zpracovat na oblečení zimní. I dnešní žena si jistě dovede představit, že si hospodyně neodpočinula ani v zimě.

Tvrdá zemědělská práce byla údělem venkovanů. Nářadí k obdělávání polí bylo nedokonalé, většinou dřevěné. Selo se ručně. Z plachetky (rozsívky) uvázané kolem pasu se rozhazovalo do připravené země obilí. Něco sezobali ptáci, něco nevzešlo, proto byla úroda malá. Tráva i obilí se sekalo ručně kosou, vždy od rozednění do pozdního večera. Ženy i děti hrabaly trávu, odbíraly obilí, vázaly, panákovaly, nakládaly na vozy, skládaly ve stodole, vyžínaly trávu na mezích i stráních a tak to šlo od jara do zimy. Když se sklidilo z polí, začalo se mlátit ručně, cepy. Ať pršelo nebo mrzlo, znělo ze stodol pravidelné klepání dvěma, třemi až i šesti cepy. Tato jednotvárná, ale radostná práce oznamovala, že bude z čeho jíst, sít a ještě se něco prodá. Děti rozkládaly rozvázané snopy po mlatě stodoly, vyklepávaly slámu, odnášely otýpky apod. Čistící mlýnky ještě nebyly, obilí se čistilo na sítech, měřilo se na "věrtele" (dřevěná odměrka asi na 25 kg obilí) a sypalo se na "špejchaře" na hromady, aby dobře vyschlo. Když umrzlo, nakládal se na vozy hnůj, rozvážel po polích a vidlemi se stejnoměrně rozhazoval. Na jaře se na rozorané a uvláčené zemi sbíral plevel a kamení, uhrabovaly se louky, v létě se sbíraly klásky a na podzim se v lese hrabalo listí, kterým se podestýlal dobytek.

Strava byla prostá, snad zdravá, ale při těžké práci chudá a málo výživná. Kávu na venkově nevařili; až později se vařila z praženého žita a cikorky a jen při slavnostních příležitostech se navoněla pravou kávou. K snídani se jedlo mléko nebo se vařily polévky, zahuštěné jíškou z loje nebo sádla a přikusovaly se k ní brambory nebo chléb. Jedlo se ze společné mísy dřevěnými lžícemi a každý se činil, aby se na něj dostalo. Nikdo se nepobízel; zbylo alespoň dost na druhé.

V poledne byla opět polévka a hlavně brambory na všechny způsoby: s tvarohem a mlékem nebo podmáslím, kaše, škubánky, cmunda a pod. V zimě, když se mlátilo, nebyl čas na dlouhé vaření. Matka rozvařila hrnec jablek, procedila a tuto jablečnou kaši dala do trouby, kde vydržela teplá. Podle hladu se jedla s chlebem, bramborami nebo s plackami.

Po zabíjačce býval hrách se škvarky, uzené se zelím, jindy jáhelník se sušenými švestkami, krupicová kaše s medem, v troubě pečené ječné placky pomazané povidly, na plotně pečené lívance s borůvkami, v neděli jako cihly velké buchty plněné tvarohem nebo mákem. Med byl hlavním sladidlem, proto v každé zahradě stály úly se včelami. Až později se začala pěstovat cukrovka, vařil se z ní sirob, který hodně nahradil drahý cukr. K večeři byly opět polévky nebo mléko.

Největší pochoutkou, které si každý vážil, byl chléb. V každém domě byla pec, v níž se podle velikosti rodiny pekl 2–4x měsíčně ze žitné mouky. Jedl se suchý nebo posolený, při těžké práci i potřený sádlem. Dětem se do školy do vykrojeného dolíčku dalo trochu tvarohu čerstvého nebo uklihlého. Vyprávěl tatínek, jak s ostatními dětmi žádostivě čekal, dá-li jim matka kousíček, když tloukla máslo. Na krajíci by nebyl ani znát, proto snědli chléb suchý a ten kousek, co dostali, si nechali na poslední sousto, aby vychutnali jeho lahodnost. Podmáslí se mohli napít podle chuti, zvláště chutnalo s čerstvými podplamenicemi, tj. plackami z chlebového těsta, pečenými v peci před chlebem. Z kvásku se vařilo kyselo s bramborami. V létě děti chodily na houby, které se upravovaly na různé způsoby, aby se zaplnil hladový žaludek.

Těžký byl život na venkově; denně vysilující práce, při níž se brzy stárlo a umíralo. Zábav bylo málo a přece lidé pracovali rádi a s láskou se vraceli mezi své, když je život zanesl do vzdálenějších míst. Když se urodilo, pak se alespoň o poutích a posvíceních napeklo koláčů a "metynek" s mákem, s tvarohem či povidly. Pozvali se přátelé, popovídali si, zatančili si v hospodě a život se jim zdál lehčí. Když ale přišla neúroda nebo když potloukly obilí kroupy, pak bylo zle. S hrůzou se sledovala ubývající mouka, neboť zrno muselo zůstat opět k setí. Přidávalo se k ní vše, co se dalo pozřít: drtila se sláma, ba i kůra ze stromů. Pak ani krávy nedostaly nic výživnějšího a nedojily, koně se kterými se jezdilo do lesa na výdělek, když nedostali oves, padali pod těžkými náklady. V udřených obličejích rodičů, když nemohli nasytit hladové děti, přibývalo vrásek a na hřbitově nových hrobů.

A co když někdo vyhořel? Dřevěné chalupy snadno vzplanuly, stavení byla blízko sebe, vítr zanesl oheň na sousední střechy a často vyhořela celá vesnice nebo město. Hasičské stříkačky nebyly, lidé ulévali oheň vodou nošenou v putýnkách a často ani jí nebylo dost. Vyhořelí pak chodili prosit po okolí o pomoc. Lidé z mála mohli dát jen málo a tak se postižení většinou již nevzpamatovali. Odvážnější se odstěhovali do ciziny, kde se někomu podařilo uchytiti. Mnozí zmizeli v propadlišti života. Celé rodiny se daly zlákat náhončími, kteří najímali dobré a levné síli do zemí za mořem a slibovali jim rychlé zbohatnutí. Rodná zem je nemohla uživit, proto, ač s těžkým srdcem, hledali štěstí jinde. Také tatínkův bratr odjel za vidinou blahobytu do Ameriky, ale nedojel. Jeho loď ztroskotala a zahynul. Dvě sestry šly sloužit do Vídně, kde se jedna provdala a nikdy již do rodné země nepřijela.

Přišla bída na sedláky, když r. 1866 za války rakousko-pruské táhla vojska od Turnova k Jičínu. Rakouská armáda bezhlavě prchala a nedbajíc obdělaných polí, mnoho zničila. Pruští vojáci žádali na obcích, co potřebovali, a lidé z obavy, aby jim nezapálili stavení, jim vše co měli, dali. Ženy s dětmi a dobytkem utekly do lesů, ale drůbež vojáci většinou snědli. Někteří muži museli s koňmi pomáhat vojskům a mnohý kůň se již k majiteli nevrátil. Podupané obilí vzalo naději na novou úrodu a nastal velký hlad. Náhrada škody od vlády byla malá a trvalo dlouho, než byla vyplacena. Tatínek, kterému bylo 10 roků, si vše živě pamatoval a želel dvou sourozenců, kteří po špatném jídle zemřeli.

Když školní docházka dětem ve 12 letech končila, šli ti chudší většinou pracovat k sedlákům, kde dostávali stravu, ošacení a malý plat. Děvčata šla do služby do města, nejvíce do Vídně. Ti šťastnější se učili nějakému řemeslu. Za učení se platilo a přesto: učedník – mučedník. Musel udělat práci v domácnosti i na poli a k řemeslu se dostal málokdy. Často se ani nenajedl. Neměl-li svou peřinu, v zimě v nevytopené komoře hodně vymrzl. Tuberkulóza (souchotiny) byla mezi nimi častým úkazem.

Tatínek se v učil v Rakově truhlářství. Spal u babičky, která mu ze svého chudého "výměnku" dala často najíst. Po třech letech učení se mu jako tovaryšovi již dařilo líp. Dostával víc jíst a 1 zlatý měsíčně. Aby získal nové poznatky, šel pěšky na zkušenou (vandrem) do různých měst, až se dostal do Německa, kde pracoval 3 roky. Po cestě přespával u mistrů svého řemesla, za což jim nějaký čas pracoval. Ve městech byly tovaryšské ubytovny (herberky), kde za malý poplatek mohli přespat. Našetřil si něco peněz, vrátil se domů, oženil se a usadil se v Rakově. Jeho rodiče zadlužený statek prodali a odstěhovali se k synovi faráři v Mnichově Hradišti. Také sourozenci založili své rodiny, ale v Příchvoji se žádný neusadil.

Rakov bývala chudá obec, kde většina pozemků patřila panství kosteckému. Statek se pro vzdálenost pronajímal a těm, kteří tam pracovali, se nikdy moc dobře nevedlo. Proto i truhlářské práce tam bylo málo a tak otec, aby uživil 5 dětí, zavedl si pohostinství a malý obchod; později si koupil něco polí, na kterých hospodařil. Celý život poctivě pracoval a byl spokojen.

Marie Mrákotová

Husovy oslavy

Město Kostnice na Bodamském jezeře je dnes od mého bydliště vzdáleno jen něco přes sto kilometrů. Neodpustil bych si, kdybych jako Čech toto památné místo nenavštívil. Když jsem tam přijel, zjistil jsem, že na paměť našeho velikána se tam nachází i Husova ulice, Husovo muzeum a pamětní Husův kámen v místech jeho upálení. Postál jsem před tímto kamenem a v duchu jsem si zaspíval tu píseň věnovanou jeho památce. Nějak se mi přitom tlačila do očí voda … Proč, na to by mohl odpovědět snad každý emigrant z Čech. Jsem moc vděčný paní Strakové, že mi tu píseň opatřila.

Ale vraťme se do Libáně mého mládí. Když dohořela památná hranice na Horách, odešli jsme do města, kde městský úřad pořádal slavnostní ohňostroj. Byly to krásné chvíle. Vystřelovaly se hvízdající rakety, ohňostrojová točící se slunce a dělbuchy. Libáňský pan starosta nebo pan tajemník měli vzletnou řeč a tím každoročně končila památná oslava.

Později kvůli různým politickým námitkám z ciziny, které byly bohužel podporovány i některými českými lidmi, tyto oslavy ochabovaly, až zanikly nadobro. Vzpomínám přitom na epigram Karla Havlíčka Borovského: Politika ať u nás nikdy nevystoupí, aby jinde nevěděli, jak jsme tady ještě hloupí.

Jan Poláček

Z kroniky ličenské školy

Pokračování

Staré Hrady v tisku

– O starohradských výstavách psaly: Lidová demokracie 1.6. 4. (Salon literárních kuriozit); Naše rodina č. 50/92, Noviny Jičínska 18. a 25. 6. a Český ráj 23. 6. (Dana Rezková); Noviny Jičínska 18. 6. a 13, 7. a Hradecké noviny 9. 7. (Vladimír Říha); Hradecké noviny 16. a 23. 7. (Jiří Šindler); Noviny Jičínska 3. 8., Český ráj 4. 8. a Hradecké noviny 6. 8. (Miroslav Zeman); Hradecké noviny 30. 7. a 13. 8., Noviny Jičínska 30. 7. a 10. 8., Český ráj 11. 8. (Miroslav Křížek); Noviny Jičínska 13., 20. a 24. 8. a Hradecké noviny 20. 8. (Stanislav Konečný); Hradecké noviny 27. 8. a 6. 9. a Noviny Jičínska 27. 8. a 3. 9. (Václav Pokorný). Stručná oznámení všech výstav byla i v Lidových novinách, Ateliéru atd. Český ráj a Pojizerské listy uveřejnily 30. 6. celkový přehled kulturních akcí ve Starých Hradech o prázdninách.

– O výstavách Vladimíra Holmana informovaly Svobodné slovo 10. 8. (Lázně Bělohrad) a Český ráj 25. 8. (Valdštejn).

– V souvislosti s otevřením Muzea Josefa Váchala v Litomyšli upozornily Knihy 93 č. 25 a Lidové noviny 24. 6. na uložení Váchalovy pozůstalosti ve Starých Hradech.

– Návštěvu účastníků Šrámkovy Sobotky ve Starých Hradech komentoval Zpravodaj Šrámkovy Sobotky č. 4/93.

– O pracovišti LA PNP ve Starých Hradech hovořila ředitelka Památníku nár. písemnictví dr. Eva Wolfová a dr. R. Hamanová s redakcí Tvaru 1. 7.

– Studium písemností M. Calmy-Veselé v LA PNP zúročil dr. J. Šťovíček v Mladějovském zpravodaji č. 2/93; uložení pozůstalosti Františka Křeliny v LA PNP Staré Hrady připomněla J. Hofmanová v Novinách Jičínska 20. 7.; výstavu spisovatelů–ruralistů ve Starých Hradech zaznamenal Český ráj 28. 7.

– Na problémy libáňské školy upozornila Z. Francková v Novinách Jičínska 9. 7.

Procházka staletími. Sborník příspěvků k padesátinám PhDr. Vladimíra Wolfa. Nakladatelství Gaudeamus Hradec Králové 1993, 218 s. K. Bílek zde vzpomíná na počátky Listů starohradské kroniky a spolupráci dr. Wolfa s tímto časopisem.

Ludmila Karlíková: František Kaván. 49. svazek edice Malá galerie věnovalo nakladatelství Odeon velkému českému krajináři, jehož život a dílo patří také Jičínsku. Kniha je založena na důkladném studiu pramenů, mezi nimiž nechybí ani Kavánova písemná pozůstalost uložená v LA PNP ve Starých Hradech. Tím víc překvapí řada nepřesných drobností (např. na s. 34 místo Josef Kamper má být Jaroslav; úvahy o spisovatelích – realistech na s. 13 aj.).

V publikaci Národní knihovny Kdy zemřeli 1980–1985 zachytily autorky Eva Kubásková a Ludmila Pavlatová 1425 úmrtí známých českých osobností. Je to úctyhodné dílo, přesto v něm třeba jen z řad spolupracovníků našeho časopisu postrádáme záznamy o úmrtí redaktora Josefa V. Kučery (12. 7 1980), známého chemika doc. Františka Kebla (9. 11. 1980), vlastivědného pracovníka Jaroslava Jíhlavce (7. 12. 1980), učitele Františka Vojtíška (4. 1. 1981) a národopisce prof. Jiřího Trejbala (26. 9. 1985).

Místo pozvánky

V gotické části zámku probíhá v této době výstava keramiky Václava Černého, tapisérií Stanislava Kováře a Dagmar Renertové.

Ve výstavní síni v arkádách máte možnost zhlédnout výstavu obrazů Jaroslava Černého.

Ve vitrinkách v 1. patře zámku je otevřena dokumentární výstava k 25. výročí obsazení Československa 1. 3. 1968.

Z dalších kulturních pořadů zveme na koncert královéhradeckého pěveckého sboru Harmonia nova, řízeného prof. Josefem Pickem, který uvede díla Kryštofa Haranta z Polžic a další skladby. Koncert bude 3. října 1993 ve 14 hodin.

Drobné zprávy

Činnost v prodejně v Sedlištích ukončila v srpnu 1993 slečna Jana Svobodová. Děkujeme jí za práci, vytvořila nakupujícím v prodejně opravdu milé prostředí.

Starohradský zámek navštívili v poslední době mj. pracovníci ministerstva kultury v čele s dr. Richardem Khelem, spisovatel Miroslav Švandrlík, redaktor Svobodné Evropy Dušan Fiedler a v doprovodu přednosty Okresního úřadu v Jičíně ing. Luďka Puše i velvyslanec ČR v Rakousku ing. Pavel Jajtner.

Pouťová mše se konala ve starohradském kostelíčku sv. Jana Křtitele 27. června. Další mši zde libáňský děkan P. Jan Bečvář sloužil 29. srpna. Doufejme, že při častějších bohoslužbách v tomto starém chrámu se zvýší i účast věřících.

Nábytek, který vytvořil Josef Váchal pro svého přítele Josefa Portmana, lákal mnoho let četné návštěvníky Starých Hradů. Nyní ho Památník národního písemnictví zapůjčil do Litomyšle, kde nakladatelství Paseka obnovilo Portmanův dům včetně nákladného restaurování Váchalových maleb. Nábytek tvoří s výzdobou stěn nedílný celek a Portmoneum, otevřené 26. 6., rozhodně stojí za zhlédnutí. Škoda jen, že ve vydané krásné publikaci není ani slovo o dlouholetém vystavení nábytku ve Starých Hradech.

Český herec Jiří Adamíra, člen činohry Národního divadla v Praze, zemřel 14. srpna 1993 ve věku 67 let. Se svou chotí Hanou Maciuchovou rád zajížděl i na Staré Hrady, kde oba několikrát vystupovali. Nezapomeneme třeba na jeho obětavost, s níž zaštítil vystoupení Jiřího Bartošky v srpnu 1989 …

Jarmila Havelková-Kyzivátová oslavila 1. září kulaté životní jubileum – šedesátiny. Je našim čtenářům známa mnoha zajímavými články v LSK, mnoho pražských dětí ji zná jako pečlivou učitelku a ředitelku školy, především je ale roduvěrná patriotka Bystřice. Tak hodně zdraví a úspěchů do dalších let!

Výtvarnické pogratulování neumíme, takže se čtyři dlouholetí přátelé Starých Hradů musí spokojit s o to srdečnějším blahopřáním slovním. Srpen je totiž úrodný na životní jubilea malířů nějakým způsobem spjatých se Starými Hrady. 7. srpna oslavil sedmdesátiny Jaroslav Klápště, 10. srpna bylo pětašedesát Vladimíru Komárkovi, 14. srpna oslavil stejné jubileum Zdeněk Kerda a 15. srpna se dožil padesátin Stanislav Konečný. Všichni u nás vystavovali, přiváděli sem své přátele a Staré Hrady "vyportrétovali" – kéž je tomu tak i v budoucnu!

Své působení v ostraze LA PNP ukončil 31. července 1993 pan Vladimír Holman. Vedení LA mu tímto děkuje za dlouholetou práci a přeje hodně zdraví do budoucích let. Jeho nástupcem se stal pan Josef Miclík ze Starých Hradů.

Průvodcovskou službu na starohradském zámku zajišťovala i letos mládež. Výborně si vedli ti zkušení: Jana Vynikalová z Bystřice, Renata Svobodová z Brodku, Dušan Javůrek ze Sedlišť, Olga Kutová a Martin Heršálek z Libáně; z mladších Eva a Jitka Bílkovy, Bohunka Císařová a Šárka Šolcová ze Sedlišť, Jana Řezníčková a Adéla Vohnoutová z Libáně. Ale stejně dobří byli i nováčci v průvodcovském sboru: Eva a Klára Hlaváčovy z Mostu a Martin Gaži z Písku. Každý z nich obětoval kus svých prázdnin, i když odměna byla pouze symbolická. Ale Staré Hrady mají svého genia loci…

Jedna z posledních dřevěných lomenic ve Starých Hradech čp. 14 zanikla po zbourání tohoto domku letos v létě. Za původní stavbou postavili Plíškovi nový dům.

Nová pohlednice. Zásluhou bystřického rodáka ing. Josefa Dytrta máme k dispozici krásnou barevnou pohlednici – letecký snímek zámku Staré Hrady. Tisk provedla pardubická tiskárna Silueta, 1 kus stojí 3 Kč, zakoupit si ji můžete na zámku Staré Hrady u pracovníků osvětové besedy nebo obecního úřadu, můžete si o ni i napsat na naši adresu (uveďte požadovaný počet ks).

Vladimír a PhDr. Dana Holmanovi uskutečnili v minulých týdnech úspěšné výstavy svých výtvarných prací v Lázních Bělohradě a na hradě Valdštejně.