| Číslo 4 | Ročník XVI. | Prosinec 1993 |
Kos přelét kolem okna mého
Vánočka u je nakrojená,
Jsme vichni spolu jako loni,
končíme dalí ročník Listů starohradské kroniky. Je to neuvěřitelné, ale je to skutečně ji 16. ročník. Kdy jsme v roce 1978 začínali s několika desítkami výtisků psaných na stroji a rozmnoovaných, málokdo věřil, e vydríme víc ne několik čísel. Ale zájem stoupal, rostly řady čtenářů i dopisovatelů a dalích spolupracovníků, časopis se začal tisknout a nyní u řadu let vychází čtyřikrát ročně v nákladu 900 výtisků.
Nechceme se opakovat a kadý rok se těko hledají slova díků vám vem za často velmi vysoké finanční příspěvky, za hodnotné články, za milé dopisy. Take letos to ve shrneme do jednoho velkého PODĚKOVÁNÍ. Vak kadý z vás, věrných odběratelů časopisu, ví za co!
Z vaich ohlasů nás nejvíce překvapilo, s jakým zájmem jste přijali seriál Z kroniky ličenské koly, který dnes končí. Proto bychom vás rádi seznámili i s jinými zajímavými kronikami Libáňska, třebas jinou formou, ne byla tato. Ocenili bychom tak práci dalích dávných i současných kronikářů naeho kraje a upozornili na jejich záslunou práci. Poslali jsme v tomto směru dotazník na obecní úřady a koly tohoto regionu a prosíme i vechny čtenáře, aby nám sdělili, pokud vědí, kde jsou uloeny staré nebo kde se píí současné kroniky obcí, kol, far, spolků, závodů i jednotlivců v Libáni a okolí. Děkujeme!
Na závěr kadoroční nutné informace: v tomto čísle je přiloena sloenka na předplatné Listů starohradské kroniky na přítí rok. Díky pochopení mnichovohradiské tiskárny pana Lebera můeme ponechat cenu jednoho čísla ve stejné výi 5 Kč jako letos, to znamená, e i s náklady na potovné činí předplatné na rok 1994 opět 25 Kč přičem ovem spoléháme na dobrovolné zvýení tohoto předplatného vemi, jim to finanční situace dovolí. A pokud nás budete chtít podpořit i zveřejňováním své inzerce a reklamy, budeme rádi.
Tak jetě jednou: hezký a astný rok 1994 vem!
11. září se uskutečnila ve výstavní síni v arkádách vernisá výstavy grafiky a obrazů praské malířky Anny Poustové. O jejím díle pohovořila vedoucí oddělení uměleckých sbírek Památníku národního písemnictví v Praze dr. Rumjana Dačeva, přítomen byl i známý filmový reisér Hynek Bočan. Po vernisái následoval koncert, na něm vystoupili dva mladí umělci, jičínský flétnista Miroslav Matějka a semilský klavírista Vladimír Strnad. Přednesli společně i sólově několik skladeb naich i světových mistrů.
Ve výstavních prostorách gotické části zámku byla od 25. 9. společná výstava děl tří středočeských umělců, která vzbudila velký zájem návtěvníků: keramikou se představil Václav Černý z Benátek n. J. a tapiseriemi Dagmar Renertová z Řevnic u Prahy a Stanislav Kovář z Mladé Boleslavi. Jejich tvorbu přiblíil účastníkům vernisáe dr. Miloslav Vlk, v kulturní části hezkého odpoledne vystoupili mladoboleslavtí houslisté Jitka a Jiří Novákovi.
Poslední letoní výstavou byla expozice Jaroslava a Erika Černých. Otec Jaroslav se prezentoval grafikou, syn Erik závěsnými plastikami oba spojují křesanské motivy. Vernisá doprovázel překrásný koncert královéhradeckého pěveckého sboru Harmonia nova. V prvé části uvedené přímo na výstavě v gotice zazněla me Krytofa Haranta z Polic a Bezdruic; v koncertním sále pak pokračoval program dalími vokálními skladbami starích i soudobých umělců. Dirigent prof. Josef Picek připravil posluchačům prvotřídní program, na který se tak hned nezapomíná.
Vechny letoní výstavy a kulturní pořady potěily více ne 4 000 návtěvníků a potvrdily, e se Staré Hrady staly vyhledávaným kulturním centrem Jičínska, kam rádi přicházejí tradiční i noví hosté, hledající zajímavé kulturní záitky.
O tom se budou chtít přesvědčit áci zvlátní koly v Libáni. Přihlásili se do mezinárodního projektu Air pollution project Europe, který nese český název "Modré z nebe" s podtitulem "Zajímá tě, co dýchá"?
V době od 11. října do 5. listopadu denně na jednoduché meteorologické stanici sledovali spad sráek a zjiovali jejich kyselost podle pH hodnoty. Kromě tohoto hlavního úkolu měřili směr větru, mnoství sráek a ranní teploty vzduchu. Úkolu se zúčastnili vichni áci 8. ročníku a několik dalích ze 7. a 9. ročníku. Předpokládáme, e výsledky z vyhodnoceného měření přesáhnou hranice libáňského regionu. Vdy na akci spolupracuje asi 150 000 áků ze 14 evropských zemí.
áci navázali kontakt i s místním meteorologickým pozorovatelem p. Liborem Novotným a vymění si s ním poznatky o úhrnu sráek za sledované období. Od koordinátora projektu v České republice 9. základní organizace českých ochránců přírody " Tereza" v Praze jsme získali kontaktní adresu na maďarskou kolu v Székesfehérváru, která se podílí na stejném úkolu. Počítáme s tím, e si písemně sdělíme své závěry z této ekologické akce.
Od března do dubna přítího roku budou áci zvlátní koly v Libáni řeit dalí zadaný úkol, a to zjiování přízemní vrstvy ozónu a jeho vliv na pěstování rostlin.
Dobrovolně přihláení áci plní své úkoly s plným zaujetím a s porozuměním.
stojím
Co se městtí "chlapi" opovaují vztahovat ruce na osobu rytířského stavu? Proč staroměsttí konelé spěchali tak s rozsudkem, kdy od násilného činu uplynulo sotva několik hodin? Proč nedávno popraveným lotrům byla svátost umírajících udělena, ale urozenému ji Staroměsttí odepřeli? To byly asi hlavní otázky, které si kladli páni a rytíři přítomní v té době v Praze. Shodou okolností byli mezi nimi i nejpřednějí páni feudálové ze zasedajícího zemského soudu. Proti hlasům z těchto řad o "bezpráví" bylo naopak mono pozorovat, e měané popravu přijímají s pocitem jistého zadostiučinění. Jeden z nich prý dokonce Zdeňku Malovcovi vmetl do tváře: "Dobře tak na vás, zvyjebaní zemánkové, aby vám hlavy skákaly!"
Nedlouho po této události se pak téměř po tři léta setkáváme s Jiříkem Kopidlanským, bratrem popraveného Jana, jako s nebezpečným kůdcem a opovědníkem Starého Města praského a zanedlouho vech královských měst. Osobní pomsta? Ano, nepochybně. Ale jak vysvětlit, e se dosud neznámý zeman postupně stal vánou hrozbou nejen pro královská města, ale i pro celou zemi? Co hlubího stálo v pozadí urputného sporu, který dive nepřerostl v otevřenou válku? Proč králem Vladislavem Jagellonským zprvu navdy zatracený "zhoubce zemský" v konečném rozsudku tého panovníka "odpovědmi nic proti své cti a dobré pověsti neučinil"?
Tato situace vytvářela i ivnou půdu pro činnost různých opovědníků. lo hlavně o přísluníky zchudlého rytířstva, kteří nacházeli ivobytí v loupených přepadech kupců i ostatních obyvatel královských měst. Naoko, v zájmu "klidu" v zemi, páni vydávali proti opovědníkům častá nařízení, ve skutečnosti vak mnohé tajně, nezřídka i veřejně podporovali. Vyplývalo to nejen z toho, e opovědníci oslabovali soupeře, ale současně se tím část zchudlého rytířstva hojila, zapomínajíc na rostoucí zisky předních feudálů.
Jak ale s tehdejími zápasy souvisela poprava Jana Kopidlanského? Iniciativa byla tentokrát na straně měanů. Poprava se stala otevřenou demonstrací městského práva, podle kterého městskému soudu přísluelo potrestání kadého ruitele trního míru, a to bez rozdílu stavovské příslunosti. Zmíněný královský rozsudek z roku 1502, feudály povýený na zemský zákon a městy nadále odmítaný, naopak určoval, e provinilci z řad panského a rytířského stavu mají být posíláni před zemský nebo komorní soud na Praský hrad. Poprava sama o sobě ji byla zjevným protestem proti praktikám feudálů, způsobem provedení pak přímo provokativním.
Nejvlastnějí příčiny rozruchu v obou táborech byly nepochybně známy i Jiříku Kopidlanskému. Osobní pomsta tak od samých začátků nala v postoji lechty silnou podporu. Proto se ji tehdy nepřímo otevíraly cesty ke vem násilím, páchaným tímto drobným zemanem.
Jetě koncem října 1506 přepadl u Mnichova Hraditě staroměstské formany Blaka a Haka, zmocnil se jejich koní, ale pobral i z vozů a "osekal" první obě, pacholka Zikmunda Zaleáka. Ani opověděl, začal se ř&Ş5îÓgB)@ŞĘ-5NŕgL nę&Á ěbć`ĆĹ4´j׳kJg÷#
%V䪹̨#t@Ă ţwnˇÚ7ć:^áľ$V 6ĹÄŞ#HEO^l
xł7¸Í=zśˇáHübşE(öxčprK(ŽÜšÖľ(ń}ů˛senhŠ}pňŃÝďWČsaĄżĘ1ęßzú>Ť--ߢÁűLŇŤçNŕ~´v: ĎĹ~çĘAýęeÝž>śłl=-5×7K@ű1Ôŕ
-ô3fgMĘ.úĺ.BX lŐY(;ń]XŻÝ~ą´Z(}Cíďp MvÂŃsgëßhÖýb?ě#śžđŔ°ź|ÂĚ.3Ýó÷ŠT0úWdYOÁ^ńr¸3î:ŠŔ^,LŇÍqŤ(!DŔŕň÷p\bjHzóĘ dá/`RDn]"oýíë÷ĂtÉńIRo6óË\ŕv&ÚŤŁ"mß9 9x(?iŐž
âŠţ&GóŠmŢ~vô(kćuMAűŃEˇĂ_=fQ2UĎ´ťĄ Ü°łJ{ÜAlSDřË'SóĎ"ęŕŰ2:5Ó<Ŕń°ń%JqŞYŹ4˝Pç*FčŘ:_*ąxř,ĺ\KL2ş ?#Ivţ/j]6%0 ŔQČëT>×l*şDCĽĚś°eeĺÇ8ĺtă$Ô˝˝ŠżĽ'0{ű3č`_Ş Kşqóĺ¨B9řúrŞ˘ä
25. července 1508 začalo jednání svatojakubského sněmu, jeho ustanovení byla pro královská města zvlá osudná. Hlavním bodem jednání mělo být "uspokojení země". V tom se slovy shodli feudálové se zástupci královských měst. Po krajích byli ustanoveni hejtmané, jim král zaslal obírné instrukce proti zhoubcům zemským. Vechny dosavadní dohody měly být zrueny. Daleko důleitějím bodem jednání svatojakubského sněmu bylo zřízení nejvyí zemské vlády. I právní cestou tak byla potvrzena nadvláda hrstky feudálů v čele s nejvyím purkrabím Zdeňkem Lvem z Romitálu, opadl vliv královského kancléře a královská města se měla plně podřídit zvoleným regentům.
Praané se mohli brzy přesvědčit, e opatření k "upokojení země" zůstala pouze na papíře. Po svatojakubském sněmu k přepadům a osekávání přistoupily poáry celých vesnic. V noci na 14. srpna 1508 vypálila tlupa Jiříka Kopidlanského několik praských poddaných osad v nejbliím sousedství Michli, Jesenici, Vesce, Běchovice, část Počernic a přiblíila se ke Stranicím a Kyjům. Jen odpor sedláků zabránil dalí zkáze. Za týden Kopidlanský oloupil na cestě u Cerhovic praské kupce jedoucí na jarmark do Plzně a několik osob osekal.
Koncem léta dostoupily násilnosti Jiříka Kopidlanského svého vrcholu. 14. září přijel s několika pomocníky ke Svinské bráně, kde osekal dalí oběti. Snad se tehdy pokouel vyprostit svého druha Halamu z Běchar, vězněného na Praském hradě. Nedlouho potom vypálil ves Nebuely u Mělníka, 25. září předměstí Nymburka a dvě jejich vsi a den nato městečko Úvaly. Praané zatím marně vysílali své pehy a oldnéře, tlupa Kopidlanského stále unikala.
Jiné vak nasvědčovalo, e události povedou k brzkému rozuzlení. Staroměsttí a Novoměsttí obnovili jednání a zesílila snaha po odstranění dosavadních rozporů. Z královské kanceláře vyly 1. října 1508 titěné patenty, které Jiříka Kopidlanského a jeho pomocníky prohlaovaly za "zlé a nelechetné a věčné nevyvedené zrádce" a vechny obyvatele země ostře nabádaly k povinnosti boje proti nim. V podobném duchu psali za čtrnáct dnů do vech krajů i regenti. V těchto chvílích u Jiřík Kopidlanský přerostl feudálům přes hlavu. Regenti nejprve vítali oslabování soupeře, ale nemohli být lhostejní k situaci, kdy povstávali dalí opovědníci, jen málo rozliující mezi zboím měanů a zboím feudálů. Vdy oba tábory stály takřka na pokraji ozbrojeného válečného konfliktu.
Naděje v brzké ukončení sporu ale trvala jen krátce. Stačil jeden neuváený krok Staroměstských a situace se rázem změnila. Někdy v polovině října 1508 provedli odvetné opatření. Houf jízdy, vedený najatým oldnéřem Kavanem z Dědibab, zaútočil na rodové sídlo Kopidlanských, městečko Kopidlno, vyplenil je a zčásti vypálil. Hned 20. října byl Kavan z Dědibab prohláen zemským zhoubcem a Staroměsttí jej měli nejpozději do poloviny prosince postavit pod 20 000 kop českých groů před zemský soud. Tuto sumu si bratr a matka Jiříka Kopidlanského pokládali za kodu na svém majetku.
Staroměsttí tak vlastně sami napomohli budoucímu "nepochopitelnému" rozsudku. I kdy se chtěli pomstít za násilí Jiříka Kopidlanského (přitom vak pomsta dopadla na nevinné poddané a obyvatele městečka Kopidlna), byl jejich čin za uvedených okolností posuzován mnohem přísněji. Nyní zvlá začali mít feudálové zájem o "klid v zemi". Zanedlouho vyslali své zástupce ke králi, aby mu podali nejnovějí zprávy o "svévolném a vzpurném" jednání královských měst. Jistě nechyběla ani ostrá slova o poslední akci Staroměstských.
Poselstvím pánů a rytířů dosáhlo svého. Počátkem ledna 1509 přily královské listy a mezi nimi i rozhodnutí, aby byl Jiříku Kopidlanskému do roka vydán glejt, zajiující mu bezpečnost pro jednání s Praany. Zpočátku tento poadavek zástupci praských měst jednoznačně odmítli a vysláním vlastní delegace chtěli před králem předelá obvinění vyvrátit.
Krále, přijídějícího do Čech z Uher, se dočkali v Brně teprve koncem ledna, předstieni navíc novým poselstvím pánů a rytířů. Přesto slova, kterými se panovník s Praany rozloučil, vzbuzovala naději. Skutečnost ale byla jiná. Hlavní starostí krále byla korunovace syna Ludvíka na českého krále. Za ni mohl děkovat předevím regentům, od nich na prvním místě přijímal informace a jimi se řídil.
A tak po korunovaci nemohlo být v táboře feudálů sporů, v čí prospěch bude Vladislav soudit. 21. března potvrdil svůj první rozsudek z roku 1502. Pátý článek, e měané "nemají práva sahati na osoby stavu panského neb rytířského pro vradu neb jinou vinu a je na smrt odsuzovati, ne e sluí k soudu zemskému", jen znovu potvrdil, z čeho bude konečný výrok ve sporu Staroměstských s Kopidlanským vycházet.
Jiřík Kopidlanský nepřestával kodit ani v této době. Jetě 13. listopadu minulého roku osekal Nymburským, z jejich města Kavan z Dědibab na Kopidlno zaútočil, čtyři sousedy, kdy jeli na rybník pro ryby, a pobral jim koně. 6. února 1509 přepadl půl míle od Tábora táborské měany, kteří se vraceli z Prahy ze sjezdu podobojích. Dva zabil a tři dal uvěznit ke svému pomocníkovi Fričkovi v Domousnicích. 9. března vypálil ateckým estnáct domů v předměstí a dvě jejich vsi.
Tlupa drobného zemana, dlouhou dobu feudály trpěná a mnohými i podporovaná, se stala váným nebezpečím pro celou zemi. Spor byl vak příli spojen s celkovým zápasem feudálů a královských měst, ne aby jej bylo mono rozsoudit mimo něj. Musilo mu ustoupit i královské slovo, co ostatně v té době nebylo ojedinělým zjevem.
Vlastní závěr sporu byl pak jen zdánlivě určen "podvodem", jak se domníval letopisec. Kdy byl koncem března na zemském soudu projednáván půhon na Staroměstské, kteří dosud Kavana z Dědibab nevydali k potrestání, úlohu prostředníka přijal tehdy sám král. Měl Praany ke splacení "jen" 15 000 kop groů českých a zároveň od nich znovu pro Kopidlanského poadoval glejt. Jestlie na tento poadavek Staroměsttí přistoupili jen po svolení Novoměstských a ti prý svolili, kdy jim bylo vylháno svolení Staroměstských, mohlo jít o podvod, ale jím nemohl být celkový směr jednání zvrácen. Sám letopisec uvádí, e staroměsttí konelé zatím sami na Praském hradě přislíbili postavit Kavana z Dědibab před zemský soud. Praané tak i v závěrečné fázi sporu mnoho napomohli k ortelu nad sebou samými. Kopidlanskému svolili dát glejt a Kavana slíbili postavit před zemský soud. Navíc o něco později odmítli "smíření", které Kopidlanský navrhoval. Po obdrení glejtu k nim toti přijel, poadoval 20 000 kop, sumu, kterou si jeho matka a bratr pokládali za kodu, ale Staroměsttí "nechtěli nic dáti, i jel zase preč". Kdy konečně nebyl splněn panovníkův slib, e nebude s vydáním Kavana spěchat, a zemský soud přiznal propadnutí částky 20 000 kop, závěr celého sporu se přiblíil.
Někdy počátkem května 1509 vynesl král konečný rozsudek. Jan Kopidlanský podle něj nebyl sat "pro ádnú věc, kteráby jeho cti a dobré pověsti ke kodě býti jměla". Jiřík Kopidlanský i jeho pomocníci se ničím neprovinili. Mezi oběma stranami má přestat válka a mají být vráceni vězňové. Proti moným pochybám, jak se dívat na dřívějí prohláení, dával rozsudek zcela jednoznačnou odpověď i ona nemají být Jiříku Kopidlanskému na újmu jeho cti a dobré pověsti. Tíi celého rozsudku dovrovala pasá o penění pokutě. Pro nepostavení Kavana z Dědibab před zemský soud byli Staroměsttí povinni splatit matce Elice z Nemyčevsi a bratru Jiříka Zikmundovi Kopidlanskému 5 500 kop groů českých. Tato částka byla panovníkem označována jetě za milost, kdy v rozsudku připomínal i původní sumu 20 000 kop. Celý obnos bylo nutno splatit nejpozději do poloviny listopadu 1510.
Pro Praany se výpověď panovníka zdála nepochopitelnou. Byla pro ně spiknutím pánů a rytířů proti měanům. Ve skutečnosti vak byla za tehdejího poměru sil v zemi jen dovrením veho předchozího.
Ji průběh sporu ukázal obecně na podporu feudálů. V případě Jiříka Kopidlanského bylo činem odporujícím zemskému právu, za kterým feudálové stáli. Důvod nepřátelství poprava bratra dával akcím ráz "spravedlivé" pomsty. Útoky Jiříka Kopidlanského začaly proti Starému Městu praskému, hlavě královských měst.
V době ostrých patentů proti zemským zhoubcům se k podpoře Jiříka Kopidlanského veřejně přiznával jen málokdo. Jen v soukromé korespondenci byli feudálové sdílnějí. Mnohem více ale vypověděli na mučení někteří zajatci z tlupy Kopidlanského. Podle nich Kopidlanskému poskytovali úkryty i přední páni ze zemské vlády. Jiříka Kopidlanského dále podporovala řada lidí z rytířstva a někteří přímo s ním nebo vedle něho kodili královským městům. Ve vlastní tlupě byli dále i někteří Jiříkovi poddaní a nechyběli tu ani řemeslní lupiči. Přímé či nepřímé pomocníky Kopidlanského najdeme i v druhém táboře. Několik jednotlivců se mu dávalo do slueb z osobního prospěchu. Nelo vak jen o podporu. Účinnějí postup proti Kopidlanskému byl brzděn i kolísavým postojem části bohatých konelů, kteří se snaili vyřeit spor kompromisem. Pro poddané pak spor přináel oboustranné nebezpečí. Museli bránit svoje přístřeí jak před Jiříkem Kopidlanským, tak před Kavanem z Dědibab.
Královskou výpovědí jedno z dílčích střetnutí dlouholetého zápasu feudálů s měany královských měst skončilo. Boj, rozhodnutý osudnou porákou královských měst za Ferdinanda I. v roce 1547, probíhal v jiných významnějích oblastech, ale i vedlejí fronty zde měly svoje místo. Králova výpověď ve sporu Jiříka Kopidlanského se Staroměstskými jako by předznamenávala dalí kapitoly celého zápasu.
Postava opovědníka Jiříka Kopidlanského nejednou zlákala autory i k literárnímu zpracování. U v polovině minulého století si čtenáři mohli přečíst německou Krvavou mstu Kopidlanského od Legise - Glückseliga a později i českou povídku Kalich krve od Václava Antonína Crhy. Pohnuté osudy Jiříka Kopidlanského se v polovině sedmdesátých let staly i námětem nepodařeného románu Václava Kaplického kůdce zemský Jiří Kopidlanský. Uzdu fantazii nejvíce povolil Miloslav vandrlík v příběhu Maminka měla pravdu, zařazeném do souboru Starosti korunovaných hlav.
Závěrem jetě k záhadě dalích osudů Jiříka Kopidlanského. Nae prameny o něm po roce 1510 mlčí. V beletristických zpracováních se objevilo hned několik verzí buď "hrdinsky padl" v tlupě Zdeňka Dobrohosta z Ronperka na hradě Hertejně, nebo byl zabit jiným opovědníkem Jetřichem z Guttejna, či byl dopaden královským vojskem a popraven, anebo zahynul v bojích proti Turkům.
Před 600 lety v roce 1393 dolo v ivotě Starých Hradů tehdejí Staré k významné majetkoprávní změně. Rod pánů ze Staré a Pardubic vystřídal dalí význačný český panský rod páni z Jentejna. Dolo k tomu na základě trhové smlouvy, podle ní Vilém ze Staré a Pardubic a jeho syn Smil Flaka z Pardubic prodali hrad Starou s přísluným panstvím panu Pavlovi z Jentejna.
Pavel z Jentejna byl bratrem praského arcibiskupa Jana z Jentejna a také dvou dalích méně významných bratří Martina a Václava, jen byl vyehradským a svatovítským kanovníkem a probotem kolegiátní kapituly u sv. Apolináře na Novém Městě praském. Vichni čtyři byli syny Pavla z Jentejna st., bratra Jana Očka z Vlaimě, druhého arcibiskupa praského. Pocházeli tudí ze starobylého rodu pánů z Vlaimě. (Matka Markéta byla dcerou praského staroměstského nobilitovaného měana Jenklina). Psali se podle hradu Jentejna, který vystavěl jejich otec kolem roku 1368 východně od Prahy (směrem na Starou Boleslav). Pavel z Jentejna st., jen byl notářem královské komory, po vybudování hradu změnil predikát a psal se "z Jentejna". Tento predikát a hrad zdědili po otci, jen zemřel asi v roce 1375, synové. Pavel z Jentejna ml. před příchodem na Starou byl tudí spolumajitelem Jentejna (a jetě dvou, tvrzí v praském okolí Litovic a Červené Hory, které rovně dreli společně). Sdílel jej zvlátě s bratrem arcibiskupem Janem z Jentejna, jen uíval hradu jako svého letního sídla. Bratři zde seděli a do roku 1390, kdy se Jentejna zmocnil jeden z nejbezohlednějích arcibiskupových odpůrců Zikmund Huler, královský podkomoří a oblíbenec z druiny krále Václava IV.
Jan z Jentejna byl neobyčejně vzdělaným duchovním hodnostářem. Studoval na univerzitách v Praze, Padově, Bologni, Montpelliére a Paříi. Jetě zcela mlád hned po návratu ze studií v roce 1375 byl jmenován míeňským biskupem a o čtyři roky později praským arcibiskupem. Tuto hodnost převzal v roce 1380 po svém strýci kardinálu Janovi Očkovi z Vlaimě, jen se své hodnosti ve prospěch svého synovce vzdal. Jeho přičiněním se dostal i do královské rady a byl jmenován kancléřem. Tento úřad vak vykonával jen do roku 1384, kdy se dostal do sporu s králem Václavem IV. a ten jej kancléřství zbavil. Jan z Jentejna se poté soustředil na správu arcidiecéze a na duchovní problematiku, ji prohloubil předtím meditacemi v roudnickém augustiniánském kláteře a knihou meditací Liber dialogorum. Stal se předevím ale horlivým ctitelem P. Marie. Výrazem toho bylo, e v roce 1386 zavedl v praské arcidiecézi slavení svátku Navtívení P. Marie, který na jeho ádost pape Urban VI. v roce 1389 rozířil na celou církev. Mariánský kult v Čechách prohloubil i zavedením dalích mariánských svátků. Se stejnou horlivostí se Jan z Jentejna snail zamezit rozkladu církevní autority, čelit úpadku kleru i laiků a střeil svobodu a práva církve. Tím se dostal do rozporu s králem Václavem IV. a jeho oblíbenci, předevím se zmíněným Zikmundem Hulerem. Výsledkem bylo nejen Hulerovo obsazení hradu Jentejna, ale i dalí akce proti arcibiskupovi. Konflikt se vyostřil počátkem roku 1393.
Václav IV. v té době pomýlel oslabit arcibiskupovu moc zřízením nového biskupství v západních Čechách, je by obsadil svým kandidátem. Naskýtala se mu toti monost získat potřebnou finanční nadaci zruením bohatého benediktinského klátera v Kladrubech. Impulsem k tomu se stalo úmrtí stařičkého opata Racka z Prostiboře v lednu 1393. Nato kolem klátera vypukl ostrý boj. Jan z Jentejna za této situace proti králově vůli dal provést volby a kladrubtí mnii ze svého středu zvolili nového opata. Protoe v kanonické lhůtě nebyly vzneseny ádné námitky, v arcibiskupově zastoupení generální vikář Jan z Pomuka 10. března 1393 volbu potvrdil. Neobyčejně tím ale podrádil krále a jeho rádce. Výsledkem konfliktu potom byla mučednická smrt generálního vikáře Jana z Pomuku 20. března 1393 a tajný útěk arcibiskupův do Říma k papeské kurii 23. dubna 1393.
Jan z Jentejna přiel v létě 1393 k papeskému dvoru s obalovacím spisem na krále a ádal, aby proti Václavovi IV. byl zahájen proces. Obtíné politické poměry vak papei Bonifáci IX. nedovolily, aby otevřeně vystoupil na obranu arcibiskupa. Ten ve zmíněném obalovacím spise nazval svého generálního vikáře obrazně "svatým mučedníkem" a zahájil tak kultovní úctu sv. Jana Nepomuckého, je vyústila posléze v roce 1729 v jeho kanonizaci.
Kdy se králův hněv utiil, Jan z Jentejna se z Itálie vrátil, ale u v roce 1395 se opět dostal s panovníkem do konfliktu, a to o církevní statky. Král na to odpověděl, tím e konfiskoval arcibiskupské statky. Jan z Jentejna za této situace se rozhodl resignovat na arcibiskupský úřad, poádal osobně papee o souhlas a nato 2. července 1396 osobně vysvětil za svého nástupce svého synovce Olbrama ze kvorce. (Olbram ze kvorce byl synem stejnojmenného otce a matky Kateřiny z Jentejna, je bylo sestrou arcibiskupovou a jeho bratří). Poté se oddal asketickému ivotu, duchovnímu rozjímání a sepsání několika theologických spisů. Posléze v roce 1399 se jetě jednou vypravil do Říma, aby si u papee vymohl souhlas k misijní činnosti, k ní se ale ji nedostal. V létě 1400 Jan z Jentejna v Římě zesnul, kdy rok předtím jej pape poctil hodností latinského patriarchy alexandrijského. (Pohřben je v kostelíku sv. Praxedy nedaleko hlavní římské mariánské svatyně S. Maria Maggiore).
Ve vzrueném létě 1393, jak bylo u zmíněno, zakoupil panství Stará arcibiskupův bratr Pavel z Jentejna. Spolu s hradem, vsí a popluním dvorem ve Staré získal koupí od Viléma z Pardubic a jeho syna Smila Flaky z Pardubic městečko Libáň s lesem a mlýnem, vsi Hřmenín, Vaice, Sedlitě, Milkovice, Psinice a Lopuč spolu s popluními dvory v Psinicích a Lopuči, lukami, lesy, poli, rybníky apod. Jetě předtím vak Vilém z Pardubic 30. května 1393 daroval farnímu kostelu ve Staré roční plat 4 kopy gr, a také prodal jeho faráři plat v Chotělicích.
Pavel z Jentejna ml., který je pánem na Staré uváděn poprvé v září 1393, nedlouho poté jetě přikoupil hrad Bradlec u Jičína (směrem na Lomnici n. Pop.). Přenesl sem těitě svého soukromého majetku z praského okolí, kde si ponechal pouze Červenou Horu. Vzhledem k panovníkovým útokům na bratra arcibiskupa tu rozhodně pro něj bylo bezpečněji. Od roku 1404 je tu jako spolumajitel uváděn jeho syn Jan z Jentejna, jen se oenil s Anekou z Dubé. Oba tehdy také pamatovali nadacemi na církev. Pavel r. Jentejna např. v té době daroval Mikulái, foráři ve Staré, platy v Lopuči a Chotělicích na mi, která měla být slouena za spásu jeho due denně před východem slunce. Později předal Starou s Bradlcem a Červenou Horou svému synovi Janovi a usadil se na Novém Městě praském, kde asi v roce 1420 zemřel. Pavlův syn Jan z Jentejna je na Staré uváděn jetě v roce 1418, kdy prezentoval faráře do Psinic. Krátce nato asi Starou prodal drobnému lechtici Janovi Kostelákovi z Kostelce, jen je na Staré výslovně uváděn k roku 1419. Jan z Jentejna se po prodeji Staré usadil na manelčině zboí na Humpolecku a il i v Praze. Jeho potomci posléze zvětiny přeli k straně husitské a poté k stoupencům krále Jiřího z Poděbrad.
Panství pánů z Jentejna, kteří měli ve znaku dvě červené supí hlavy se zlatými zobáky ve stříbrném poli, na Starých Hradech, tehdy ovem jetě Staré, bylo poměrně krátké, ale rozhodně ne epizodické. Pavel a Jan z Jentejna se stali důstojnými nástupci pánů ze Staré a Pardubic, kteří zde vybudovali středně velké panství. Přili sem za vzruené situace v roce 1393, která byla spojena s mučednickou smrtí sv. Jana Nepomuckého, jeho výročí tu bylo proto také připomenuto. Ze Staré odcházeli na prahu doby husitské, která poznamenala i dalí osudy rodu. Pro dokreslení připomeňme, e v roce 1415 je Pavel z Jentejna a na Staré zmiňován mezi českými lechtici, kteří psali na dvůr císaře Zikmunda o Husovo proputění z vězení. To navozuje souvislost s pozdějím příklonem jeho potomků ke kalichu.
(připravil Jaroslav Matějů podle zápisků Josefa Kopeckého)
Dokončení
Dle náboenství bylo:
Do měanské koly v Libáni chodili z Lična 3 áci, z Bačálek 10 áků. Dne 14. února 1925 ustanovena byla učitelkou enských ručních prací a domácích nauk slečna Anna Červinková, slečna A. Třmínková měla zdravotní dovolenou. Výnosem okresního kolního výboru ze dne 8. května 1925 byl zastupující učitel Josef Janda prezentován na místo definitního učitele v Ličně. Dne 8. října 1924 navtívil nai kolu pan okresní kolní inspektor Frantiek Jirutka.
Výročí naí samostatnosti vzpomenuto bylo v obou třídách způsobem důstojným. ákům byl vyloen pojem svobody. Co svoboda pro národ znamená, co je láska a cit k vlasti. Vzpomenuto bylo České druiny v Rusku, cizinecké legie setniny Na zdar ve Francii, zásluh legií a budovatelů jejich. Té o významu Martinské deklarace byli áci poučeni a po zásluze vzpomenuto bylo i velikého bojovníka husitského Jana iky z Trocnova a 500 letého výročí jeho smrti. V obou třídách byl uspořádán ikův týden.
75. narozeniny pana prezidenta T. G. Masaryka oslavili jsme dětskou besedou dne 7. března za účasti značného počtu občanů. Program byl takovýto:
1. Kde domov můj?
2. Ze ivota pana prezidenta. Proslov.
3. Děti u pana prezidenta (článek z novin).
4. Dále pak Tatíčku Masarykovi, recitace
Dne 29. dubna pořádán byl pohádkový večer se světelnými obrazy. Tiskový odbor Československého červeného kříe daroval kole Sibiřské pohádky od K. Dubrovského. Okresní kolní výbor Vývoj Československého státu v ceně 35 Kč, tepnové kladívko 15 Kč, sádku závaí 25 Kč, pruné váky 8 Kč, přesýpací hodiny 8 Kč, nádobu pro výtok kapalin 12 Kč. Sbor dobrovolných hasičů v Bačálkách 50 Kč na obrazy: Příchod Čechů na horu Říp, Pruty Svatoplukovy, Staročeská svatba a Staročeské posvícení. Pan Václav Matějů z Bačálek daroval obraz Robota, ák V. Haken daroval kníku Zvířátka na cestách a lysku, ák Táborský roháče černokrkého. ákovská knihovnička čítá ji 159 svazků, učitelská 30 svazků. Počet výpůjček činil 809. Dne 15. ledna zemřel předseda okresního kolského výboru, pan vládní rada dr. B. Pecka. Dne 6. června byla konána náboenská zkouka v kostele v Osenicích. Dne 23. června podnikli áci 2. třídy výlet na Valečov, Muský. Úspory áků ve kolním roce 19241925 činily v 1. třídě 1 180,67 Kč, ve 2. třídě 2 317,60 Kč. Celkem 3 498,27 Kč. Docházka činila 93,97 %. Propoutěcí vysvědčení obdrelo 14 áků. Propadli 3 áci. kolní rok 19241925 byl ukončen dne 27. června 1925.
kolní rok 19251926. Nový kolní rok začal 1. září 1925. Celý rok se učilo opět ve staré kole. Stavba nové koly nebyla hotová. kolu navtěvovalo 81 áků. Do měanské koly chodilo z Bačálek 10 áků a z Lična 4. Náboenství československému vyučoval Frantiek Janků z Janouova pol. okres umperk na Moravě. Jinak zůstal učitelský sbor beze změny. 28. října 1925 konána byla dětská beseda u lip Svobody. 76. narozenin pana prezidenta republiky vzpomenuto bylo dne 6. 3. 1926 v hodině občanské nauky. Dne 20. června 1926 zúčastnili se áci divadelního představení Luká Pakosta, sehraného divadelním ochotnickým spolkem České srdce v Bačálkách v přírodě. Bylo to první divadlo sehrané v přírodě. V listopadu onemocněli áci spalničkami. 1. třída byla od 18. do 24. listopadu uzavřena. V lednu 1926 onemocnělo několik áků na černý kael. áci 2. třídy podnikli výlet dne 22. a 23. června do Českého ráje.
Okresní kolní výbor daroval kole krasohled, píalu retnou, Geislerovu trubici, kolní kompas a plechový litr. Místní kolní rada koupila obraz Státní hymny československé. Pan Václav Matějů z Bačálek daroval kole ostříe. Paní Podhajská z Lična 23 Kč na ákovskou knihovnu. Pan oltys z Bačálek jezevce evropského.
Divadelně ochotnický spolek daroval dva zarámované obrazy Na obchvat a Rozvědka na Urale. áci 2. třídy darovali časopisy Mládí roč. IX, Úsvit roč. VII, Zlata brána roč. VII a knihu Strýčkův odkaz od Flose, 1. třída časopisy Radost a Lípa.
Fondu na postavení pomníku panu prezidentovi v Hodoníně poslali áci 1. třídy 12 Kč, 2. třídy 18,60 Kč. ákovská knihovna čítá 176, učitelská 32 svazků. Počet výpůjček činil 684. Úspory áků v tomto kolním roce činily 3 431,80 Kč. 1. třída 1690 a 2. tř. 1741,80 Kč.
Dne 16. června 1926 navtívil nai kolu okresní kolní inspektor Frantiek Jirutka. kolní docházka ve kolním roce 19251926 činila 93,51 %. Proputěno bylo po dokonané kolní docházce 7 áků. V první třídě propadli 2, ve druhé třídě 4 áci.
kolní rok 19251926 byl ukončen v sobotu dne 26. června 1926.
Stavba nové koly byla skončena v srpnu 1926. Kolaudačním řízením konaným dne 1. září za přítomnosti pana vládního rady dr. Sluky, pana vrchního stavebního rady dr. Brabce, pana zástupce vrchního zdravot. rady dr. Matyse, pana kolního inspektora Jirutky, pánů členů obecních rad a místní kolní rady bylo dáno povolení k jejímu uívání.
V neděli dne 5. září 1926 byla konána slavnost otevření nové koly a odhalení pamětních desk padlým občanům ve světové válce. O druhé hodině odpoledne vyel průvod od Lípy svobody z Bačálek ke staré kole na Lično u Nováků. V průvodu ly kolní děti, obě obecní zastupitelstva, členové místní kolní rady s panem okresním kolním inspektorem Jirutkou, hudba, pěvecký spolek z Roďalovic, tělocvičná jednota Sokol z Dětenic, oba sbory dobrovolných hasičů, divadelně ochotnický spolek České srdce a četně občanstva. Se starou kolou se rozloučil pan kolní inspektor v pronesené řeči o významu a účelu koly. Potom se průvod odebral k nové kole. Cestou se připojil k průvodu pan předseda Josef Crha.
O slavnosti otevření naí koly píe Rodný kraj ročník XIX, číslo 37 toto: Nebyla to jenom slavnost pro obec Lično a s ní sousedící a přikolenou obec Bačálky, ale byla to slavnost celého kraje libáňského, který s radostí pozdravil v neděli 5. září otevření krásné kolní budovy v Bačálkách. Je Libáňsko takovým tichým zapomenutým krajem a taková příleitost, jako je otevření koly tak pěkné, jako je v Bačálkách, dovede vzbudit pozornost iroko, daleko.
Tolik z kroniky, kterou psal řídící učitel Josef Kopecký. Více jsem si, bohuel nestačil opsat pro nástup do rolnické koly v Jičín a po jejím ukončení v roce 1936 nástup vojenské sluby, ze které jsem se vrátil 1. března 1939. Vzpomínky na mého učitele Josefa Kopeckého mě provází celý ivot. Kroniku, kterou psal a její opis, který znovu píi, je i mým malým příspěvkem k uctění památky člověka učitele, který z ničeho budoval stánek, který přináel světlo pro vechny, kteří ho chtěli vidět.
Článek o záchraně Starých Hradů publikoval Česky ráj 24. 11. spolu s reprodukcí pohledu na zámek od Cyrila Boudy.
Rozsáhlý článek o Starých Hradech otiskl Milo Rehberger ve Svobodném slově 14. 10.
Největí propagaci dělají Starým Hradům výstavy. Kromě drobných upozornění jsme zaznamenali články o výstavách M. čigola (Telegraf 22. 9.), V. Pokorného (Hradecké noviny 6. a 8. 9., Dnení Jablonecko 9. 9., Český ráj 15. 9.), A. Poustové (Svobodné slovo 14. 10., Noviny Jičínska 17. 9., Hradecké noviny 22. 9.), D. Renertové, V. Černého a S. Kováře (Český ráj 15. 9., Noviny Jičínska 24. 9., 5. a 8. 10., Hradecké noviny 11. 10.) a Erika a Jaroslava Černých (Hradecké noviny 14. 10.).
Článek o redaktorovi J. V. Kučerovi z naeho časopisu přetiskly Semilské noviny 25. 6., Listy starohradské kroniky pochválil i časopis Místní kultura č. 5/93.
Drobné zprávy o současném ivotě Sedli a Starých Hradů uveřejnily Noviny Jičínska 17. a 21. 9. a 8. 10. a Český ráj 22. 9.
Časopis pro sborové umění Cantus připomněl ve svém letoním 4. čísle společný koncert smíených pěveckých sborů Boleslav z Mladé Boleslavi a Groupe Vocal Chantegaume z Belgie ve Starých Hradech 22. 5. 1993.
Lexikon české literatury II/2 KL. Academia Praha 1993.
Druhým dílem druhého svazku vstoupilo do poloviny rozsáhlé slovníkové dílo kolektivu pracovníků Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV a dalích externích spolupracovníků. I v tomto dílu jsou zastoupeny osobnosti z naeho regionu, např. libáňský učitel Čeněk Kalandra, romanista prof. Josef Kopal (rodák z Hřmenína) či v dodatcích hudební skladatel Josef Bohuslav Foerster, který měl rodový vztah k Osenicím. Krátce jsou připomenuti i libáňský lékárník a kronikář Josef Kramář a novinář Arne Laurin, pocházející z Kopidlna.
Státní vědecká knihovna v Hradci Králové vydala i letos s předstihem uitečnou periodickou ročenku Výročí regionálních osobností východních Čech v roce 1994. Na 136 stranách najdeme základní údaje o dlouhé řadě významných jubilejí historických i dosud ijících osob, mezi nimi nechybí ani řada jubilantů z Libáňska (Karel Polák, Roman Nejedlý, Frantiek Alois Vacek aj.) Z ijících tu najdeme herce Zdeňka Jiřičného z Libáně a kostýmní výtvarnici Marii Frankovou z Kopidlna.
Tvorba východočeských autorů 1988. Bibliografický přehled. Hradec Králové, SVK 1993, 107 s. V dalím svazku pravidelné roční bibliografie najdeme záznamy o dílech K. a E. Bílkových, zaznamenán je i článek J. Hanzala o Bohuslavu Balbínovi z Listů starohradské kroniky a článek A. Fetterse o libáňském učiteli Čeňku Kalandrovi z Pochodně.
Pavlík Josef: Nedoznělá struna. Známý autor Českomoravské vysočiny a Českého ráje vydal novou estnáctistránkovou sbírku verů věnovanou památce libáňského malíře Frantika kody. Čtyři básně a stručný ivotopis se kodovým autoportrétem na obálce jsou milým připomenutím tohoto předčasně zemřelého umělce.
V Národním muzeu v Praze skončila nedávno výstava o historii i současnosti Řádu maltézských rytířů. Její autoři ukázali důvody vzniku Řádu, jeho činnost v bojích s Turky, poráky rytířů ve velkých bitvách u ostrova Rhodu r. 1522, dalí vývoj Řádu i jeho současné humanitární působení. Návtěvníci viděli mapy, zbraně, portréty představitelů Řádu a dalí dokumentační materiál. Zdůrazněno bylo období konce minulého století, kdy představitelem Řádu byl kníe Othonio Lichnovský. Byl zde jeho portrét, fotografie řádového sídla na zámku v Dětenicích i jeden řádový námořní kanón vylovený u Rhodu se zmínkou o jeho dočasném uloení v Dětenicích a na Starých Hradech.
Na výstavu modelů a kreseb sakrálních staveb, která probíhá ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy, si jeho pracovníci vypůjčili i model psinické zvonice, který ze dřeva zhotovil pan Jaroslav Marek st., bývalý libáňský kominík.
Ohlas Listů starohradské kroniky. Nedávno jsme se dozvěděli, e v dětenické kole vyuili ná časopis jako učební pomůcku a děti poslouchaly s velkým zájmem četbu z článku paní Marie Mrákotové o ivotě na vesnici před 120 lety, otitěném v minulém čísle LSK.
Autobusovou čekárnu v Sedlitích se rozhodla koncem prázdnin vybílit místní mláde za pomoci svých kamarádů, kteří jezdí do obce k příbuzným nebo na chalupu. Po zahájení práce se ukázalo, e bude třeba důkladně zrenovovat i omítku. Tyto práce se u na podzim nepodařilo stihnout, take se dokončí přítí rok na jaře.
V říjnu zemřeli dva významní četí herci, 11. 10. Ota Sklenčka ve věku 73 let a Frantiek Filipovský ve věku 86 let. Oba si budeme připomínat i jako dobré přátele Starých Hradů. Ota Sklenčka zde otevřel v roce 1986 spolu s Hanou Kofránkovou tradici prvomájových recitačních odpolední nezapomenutelným přednesem verů Jaroslava Seiferta na zámeckém nádvoří. A Frantiek Filipovský tu o rok později uskutečnil svéráznou prohlídku zámku pro posluchače Nedělní vlny královéhradeckého studia Čsl. rozhlasu. V dalích letech nám psali a na Staré Hrady rádi vzpomínali i my budeme s vděčností vzpomínat.
Kulturní kalendář: 29. 10. 1893 se narodil JUDr. Svatopluk Volf z Jičína, spolupracovník naeho časopisu. 1. 11. 1988 zemřel v Jičíně hrabě Zikmund Schlik. 23. 10. 1913 se narodil ředitel libáňské koly Bohumil Luká. 9. 11. 1988 zemřel libáňský malíř a ná obětavý spolupracovník Frantiek koda. 14. 11. 1883 zemřel libáňský okresní tajemník Václav Jaromír Černý, vlastivědný autor naeho kraje. 28. 11. 1688 zemřel P. Bohuslav Balbín, který často pobýval na Jičínsku. 11. 12. 1988 zemřel markvartický kronikář Jindřich Slavík, spolupracovník LSK. 31. 12. 1898 zemřel libáňský rodák Frantiek Pískač, učitel a vlastivědný spisovatel Libáňska.
Narození: Velká rodina sedliských Svobodů se 19. 10. rozrostla o Jakuba, syna Jitky a Pavla Svobodových z Bukvice. Zprávu o narození Tomáe Kanavala z minulého čísla opravujeme v tom smyslu, ze je občánkem starohradským a ne libáňským, jak jsme chybně uvedli.
Nai jubilanti: 80 let se doila 1. října paní Frantika Říhová ze Sedli. 70 let ivota oslavila 22. října paní Zdenka Beránková ze Sedli, 28. října paní Zora Trnková a 21. 12. pan Jaroslav Říha ze Starých Hradů. 65 let bylo 2. 10. paní Mileně Říhové ze Starých Hradů a 12. 10. paní Marii Havlíkové ze Sedli. Vem upřímně blahopřejeme! A stejně srdečná blahopřání patří i naich dlouholetým spolupracovníkům a přátelům Starých Hradů: 65 let se doívají 2. 11. akad. malíř Vladimír Kopecký z Prahy a 31. 12. PhDr. Josef V. Scheybal z Jablonce n. N.; edesátiny slaví na tědrý den prof. Josef Picek z Pardubic.
Sbírky starohradské zámecké galerie obohatila akad. malířka Anna Poustová darem krásného grafického listu. Děkujeme!
Prima partou, která kadý rok přijede na brigádu na Staré Hrady, je ing. Igor Holub a jeho přátelé. Letos zde trávili víkend 7.9. října a kromě jiného uklidili stření taky od konírny na půdu předzámčí. Díky!
Starohradský obecní úřad pokračuje energicky ve snaze dohnat léta zanedbanou údrbu zámku a celého areálu, Letos na podzim byly vykáceny přerostlé keře před zámkem a chystá se výsadba nové zeleně; velké změny čekají vbrzku svatební síň a zámeckou restauraci, nové dřevěné schoditě bude v předzámčí.
Jiří M. Palát
tědrovečerní
Hvězdička za hvězdičkou padá
a do dveří se tie vkrádá
krystaly ojíněný čas.
a z koichu a po krk zapnutého
se dívá mráz.
děti jsou tiché jako pěna,
pod okny slyím koledu.
rozatý stromek stejně voní,
jak z vánočního pohledu.
Váení čtenáři,
Vae redakce
Na závěr kulturní sezóny
Eva Bílková
Budou padat na Libáňsku kyselé detě?
ředitel koly Josef Kůta
Spisovatelka Ludmila Vaňková, autorka známých historických románů, navtívila 9. října Staré Hrady. Prohlédla si zámek, výstavy i pracovitě literárního archivu a přislíbila, e přijede na besedu.
Josef Pavlík
Portréty
Kresbou Frantika kody a básní Josefa Pavlíka inspirovanou díly kodovými si připomínáme, e 9. listopadu uplynulo u neuvěřitelných 5 let od úmrtí naeho milého spolupracovníka.
Stojím
před obrazy nadýchané něhy
českých en,
lyrizovaná ladění,
před obrazy nadýchané něhy
něné jako
sen,
krásná krásnění.
Jaroslav Prokop
Opovědník, král a měané
Onoho sobotního večera 3. října 1506 se stal Staroměstský rynk místem nezvyklé podívané. Pod katovým mečem zde nael smrt mladý zeman Jan Kopidlanský, který v pouličním souboji zabil jiného zemana Jana Cukra z Tamfeldu. Poprava upoutávala velkou pozornost nejen pro pozdní hodinu exekuze. I jinak se vymykala obvyklému výkonu trestního práva. Mnohým přítomným bylo proto zřejmé, e jde o víc ne o potrestání viníka."Avak toho času mnozí z rytířstva, promrhave statky své, chtějíce se pánům vrovnati, i ochudli a dali se v loupee a kody činili lidem městským, kteříto po svých ivnostech po zemi chodili; a co na sněmích kdy na čem zůstali, aby takové honili, nic sobě nezdreli, ne mordovali po cestách, a proto práva la, a ádný z měst proti právu nic nesměl učiniti, ale rytířtí lidé vdy právi zůstali; a tak ta zemská práva jsou vech měst veliká zkáza, neb oni páni soudili a zemané lotři po silnicích brali, a potom toho zapřeli."
Ze Starých letopisů českých
Erb Kopidlanských z Kopidlna
Benátský emailový pohár Jiříka Kopidlanského z r. 1511
Jan ovíček
Páni z Jentejna a Staré Hrady
Z kroniky ličenské koly
První třída Druhá třída Římsko-katolické hochů 10 a děvčat 7 hochů 18 a děvčat 24 Československé děvčat 6 hochů 6 a děvčat 9 bez vyznání hochů 3 hochů 2 a děvčat 2
Dětský slib, takté recitace
Teče voda, teče, zpěv
Česká mláde prezidentu Masarykovi
Přání nejmeních
Tatíčku starý ná
Pochodně hněvu
Chcem svobodu
Ná národ, recitace
Prezidentu Masarykovi, zpěv
Vlaje prapor, recitace
Dvě cesty prezidenta Masaryka, čtení
Přání
Doslov a provolání slávy a nakonec zpíváno Nad Tatrou se blýská.
Řadu letoních kulatých výročí jsme vám připomněli v kulturním kalendáři na závěr roku zaznamenáváme jetě dalí dávné i nedávné události: r. 1408 je první zmínka o starohradské kole. Deska nad vstupní branou připomíná, e r. 1573 se stavěl starohradský zámek. R. 1733 vznikla libáňská farní kronika. O pět let později byla i v Libáni u kostela postavena socha sv. Josefa. R. 1763 vzniklo v Libáni bratrstvo sv. Jana Nepomuckého. R. 1853 byla v Libáni zřízena kana a zakoupeny vění hodiny. R. 1888 byl zaloen v Libáni Sokol, r. 1893 Občanská beseda, r. 1898 Banderium a ivnostenská kola pokračovací, r. 1918 Vestudentský spolek. V r. 1923 začal jezdit autobus na lince Jičín Libáň. R. 1938 vznikl Okralovací spolek v Libáni. R. 1973 začalo pracovat libáňské silo.
Staré Hrady v tisku
(AF)
Místa se nedostalo na bystřického řídícího učitele Josefa Klabana a pochopitelně na autory, jejich knihy vyly a po r. 1945 (např. Blaena Kodlová). Naopak nás můe potěit, e v heslu věnovaném Čeňku Kalandrovi je v bibliografii uvedena zásluná studie o něm od Alee Fetterse, která vyla v naem časopise. koda vak, e jen výjimečně jsou v bibliografii jednotlivých autorů uváděny soupisy jejich literárních pozůstalostí, z nich některé vznikly i na starohradském pracoviti LA PNP (např. Petr Kles, Josef Krbal).
K. B.
Drobné zprávy
Menu