Logo L.S.K. 1983–96


Číslo 1Ročník XIX.Březen 1996


Alois Chalupa

Laskavé slovo

Na břehu moře
daleko od lidí
toulá se velký a hladový pes

Když jednou se na mě obrátil
štěkotem stejným jak na ostatní
docela tichým hlasem jsem mu vysvětlil
že jsem tak jako on
sám
a že se toulám

Ztichl a pochopil
připojil se ke mně
a šli jsme dál spolu
po břehu
daleko od lidí

Černý pes
kterému chybělo laskavé slovo
a starý člověk
na břehu
daleko od lidí

Uveřejňujeme tyto verše našeho dlouholetého spolupracovníka a blahopřejeme autorovi k jeho šedesátinám!


Vyznání do třetího tisíciletí

Soulad jednotlivých stavebních částí je obdivuhodně dokonalý. Je to z dob, kdy platil ještě řád. Proporcionalita portálu a oken s římsami i štíhlých komínů, to jsou Staré Hrady. Stejně jako ze snového plátna Vladimíra Komárka zde cítíte bezpečí domova. Stínový obraz oken se promítá s prvním rozbřeskem a před zrozením dne k vám vstupuje silueta komínů. Není to návštěva ledajaká, přichází rázně a cítíte, že vstoupili renesanční kavalíři. Tak je namaloval mistr kominický Jaroslav Marek. Štíhlé, s rostodivnými hlavami, dokonalé.

Malíř František Max z nedaleké Libáně zarmoutil každého až svojí smrtí. Stejně tak lyrický malíř a dobrý člověk Zdeněk Mlčoch. Špachtlový hlavní portál Maxův i tušení zavátých stop u Starých Hradů od Zdeňka mají naději, že nebudou nikdy zaváty. Jsou z těch cest, co vedou nikam, a to je dobře. V sešlosti výtvarníků se mihne zdejší rodák, herec Karel Polák, za kterým padá opona Vladimíra Komárka, která dává představu netušeného. Na sv. Vavřince máme důvod se napít vavřinečku, a víme proč. Máme nezpochybnitelné záruky, že můžeme měnit bez smlouvání a mluvit beze slov.

Přichází znovu jistota svítání. Po noci počíná se opět den. Kavalír nahlíží důvěrně do oken a hlásí, že je vše v naprostém, ale naprostém pořádku. Živí komedianti a mrtví literáti dávají Starým Hradům nový život, který zde najdeme i v přicházejícím třetím tisíciletí. Je, či není pravda, že odtud vzešel zakladatel české vzdělanosti? Měl se zde pravděpodobně narodit první arcibiskup pražský, Arnošt z Pardubic, který měl pod Blaníkem narozeného pokračovatele, Jana Očka z Vlašimě a řadu prozatím končí kardinálové Beran, Tomášek a Vlk.

Pramen poezie hledáme v lidové písni. Vše, co následovalo je uloženo v tichém souznění všech hlasů, které si již nikdo nepřisvojí. Snad zde rozumí umění, jak zastavit čas. U Vrchlického si najděte chvíli k zamyšlení nad genialitou mrtvého, dnes zapomínaného klasika. Literární archiv Památníku národního písemnictví je zde proto, aby se nezapomínalo. Díky za Staré Hrady, že nepřestaly být. Tady byl člověk sám sebou i v dobách, kdy to bylo téměř nemožné. Ve Vrchlického pracovně jsem čekal na Mistra. Dočkal jsem se, ale řada otázek zůstala nezodpovězena. Je to důvod k návratu.

Dedikace se píší na úvod. Napíši ji záměrně na samý závěr zamyšlení a vyznání. Za ochotné služby, které nám se vzácnou laskavostí tamější pan archivář byl prokázal, upřímné díky vzdává

Radko Bílek, Vlašim


Do konce prosince 1995 trvala v Okresním muzeu v Jičíně výstava o Starých Hradech. Jak nám sdělili pracovníci muzea, těšila se zasloužené pozornosti návštěvníků. Někteří projevili své dojmy i písemně. Např. "Bylo to nové k doplnění znalostí. Drlí, Brno", "Navštívili jsme Staré Hrady v Jičíně. Krausovi", "Byl jsem tu už mnohokráte, a přesto se mi tu opět neobyčejně líbilo. Velice mě zaujala výstava Staré Hrady – ta je prostě famózní! S úctou David Khol" atd.


František Vojtíšek

(k 15. výroční úmrtí)

Narodil se 6. 9. 1907 v Jičíně. Zde absolvoval obecnou a nižší střední školu, dále Raisův učitelský ústav. Na něm získal způsobilost pro vyučování na školách obecných, měšťanských a pomocných. Vojenskou službu ukončil v hodnosti nadporučíka. Působil nejprve jako učitel na menšinových školách v Hořesedlích, Hluboké, Podbořanech, Lipenci.

1. 7. 1933 byl ustanoven definitivním učitelem obecné školy v Markvarticích, ale 1. 9. 1933 byl převeden jako odborný učitel na měšťanskou školu v Libáni. Od té doby je veškerý jeho život spojen s Libání až do smrti 4. 1. 1981. Na škole vyučuje převážně předmětům svého oboru – tj. matematice, kreslení, rýsování, fyzice, pracovnímu vyučování. Ve svém volném čase pracuje v různých organizacích (ČSPO, SPB, OB) i v zastupitelských sborech (MNV).

Je velkým milovníkem historie, věnuje se sběratelství starých předmětů, tiskovin, knih atd., pod jeho vedením pracují žáci i na archeologických vykopávkách. V roce 1937 zakládá Městské muzeum a Muzejní spolek (později Osvětová beseda). Soustředí kolem sebe okruh spolupracovníků a spolu s nimi pořádá spoustu kulturních akcí. Jsou to poznávací zájezdy po celé republice, zájezdy do divadel, sjezdy rodáků, slavnosti, besedy, přednášky, výstavy, pořádání muzeálních sbírek, vydávání tiskových materiálů. Díky zvláště té poslední činnosti – tj. publikační – se nám zachovaly zprávy o Libáni a okolí nejen z dob staré historie, ale i z doby nadávno minulé. Fr. Vojtíšek přispíval do Hlasu našeho venkova, Krás našeho domova, Besedy, Předvoje aj. Pod patronací Muzejního spolku (později Osvětové besedy) vyšla řada publikací. Všechny mají zajímavý historický obsah. Autory některých textů v nich byli: L. Lukáš, B. Lukáš, K. Havlová, J. Moucha, Ant. Knížek, J. Marek, Bl. Kodlová a další. Většina textů, jejich shromáždění, utřídění a přivedení do konečné úpravy k tisku – to vše je práce Fr. Vojtíška jako pilného vlastivědného a kulturního pracovníka. Na tomto místě nelze opomenout jeho velkou snahu vybudovat v Libáni muzeum, kde by mohl uspořádat všechny sbírkové předměty, které po celý život shromažďoval. Vznik muzea, jak bylo již uvedeno, je datován rokem 1937. Po nesčetných peripetiích, kdy byly sbírky uloženy na různých místech (připomeňme si v poslední době na Farním úřadě v Libáni, či bývalé třídě v kulturním domě v Libáni), bylo libáňské muzeum přestěhováno v roce 1979 do Starých Hradů do místností v předzámčí. Stěhování a expozici provedl s několika pomocníky právě Fr. Vojtíšek. Slavnostní otevření se konalo 29. 9. 1979. Některé sbírkové předměty byly umístěny i v dalších prostorách zámku. Muzeum fungovalo do roku Vojtíškovy smrti. Později byla prováděna nová archivace a všechny sbírky byly převezeny v roce 1994 ze Starých Hradů i ostatních míst v Líbáni na Obecní úřad Libáň.

Fr. Vojtíšek pracoval též dlouhá léta na městské kronice, psal ji zpětně od roku 1938, a pořádal městský archiv.

Vraťme se ale k osobnímu životu Fr. Vojtíška. Blíží se druhá světová válka, v roce 1938 vznikají v naší republice střediska branné výchovy. To vzniklo i v Libáni, velitelem se stal Fr. Vojtíšek. Stává se i členem vojenské organizace Obrana národa spolu se svým kolegou odborným učitelem Josefem Machkem ze Psinic. Byl též jmenován velitelem policejních hlídek Civilní protiletecké ochrany. Chodily k němu letáky od bratří Flemrů, což byly zprávy cizího rozhlasu, které bratři Flemrovi stenografovali a na stroji pak rozmnožovali. Zatčení na sebe nenechalo dlouho čekat. Po prvním, z kterého byl pro nedostatek důkazů po pěti dnech propuštěn, následovalo druhé 18. 7. 1944. To již tak dobře neskončilo. Fr. Vojtíšek byl nejprve ve Valdicích, pak v Terezíně. 21. 4. 1945 se odtud vrátil nemocný skvrnitým tyfem. Ocitl se v jičínské nemocnici jako jeden z prvních šťastných navrátilců z nacistického pekla. Díky MUDr. Augustinové, která mu opakovanými tranfuzemi krve zachránila život! Po uzdravení a zotavení se znovu s velkou chutí a energií dává opět do práce. Do té školní i mimoškolní. Velmi mnoho času věnuje práci v požární ochraně. Žádná z akcí hasičů se bez něho neobešla. Byl dlouholetým členem, velmi zajímavě zpracoval historii hasičského sboru v Libáni a okolí.

Dále je organizátorem nesčetných dětských táborů – ve Sklenařicích, Jablonci nad Nisou, Ujkovicích, Ledcích, Kořenově, Vemeřicích aj. V táborech pracovali pod jeho vedením jako vedoucí učitelé, rodiče dětí, studenti, vařily většinou kuchařky školní jídelny pod vedením jeho ženy – vedoucí školní kuchařky Zdeny Vojtíškové. Činnost v táborech byla velmi rozmanitá a o tábory byl vždy velký zájem mezi rodiči i dětmi. S přibývajícími hodinami pracovního vyučování ve škole se Fr. Vojtíšek snažil vybudovat pro děti dílnu. Z jeho podnětu vznikla tedy přístavba u školy – školní dílna, která dodnes slouží, ale jako pracovna pro pěstitelské práce. Nutno poznamenat, že na této přístavbě se značnou měrou podíleli učitelé i žáci. A jsou tu další akce s dětmi – výlety, vycházky, exkurze, zájezdy, brigády, vedení zájmových kroužků, soutěže atd. Aktivní školní život Fr. Vojtíška končí v roce 1968, kdy odchází do důchodu. Poslední rok pracoval jako zastupující ředitel Zvláštní školy internátní v Dětenicích. Ani poté nezahálí a věnuje se o to více kulturně osvětové práci. Ještě chci též připomenout jeho práci iniciátora a organizátora přestavby kulturního domu, které rovněž věnoval mnoho svého volného času. Podílel se i na budování chodníků, úpravě starého hřbitova, včetně náhrobku obětem fašismu, výsadbě zeleně atd. Na sklonku jeho života jsem ho jednou navštívila v jeho bytě v "Pokladně", kam se přestěhoval s rodinou z "Kynčlovy vily" (dnes pension). Seděl v kuchyni, kde téměř nebylo nevyužitého místa. Všude byly obrázky, poličky, krabice s výstřižky, s novinami, knihami, různými tisky, prostě vše, co za svůj život shromažďoval a miloval. Snažil se vše minulé i současné zachovat těm, kteří přijdou po něm. Přál si, aby se o Libáni vědělo a aby i Libaňáci věděli o svých rodácích a příznivcích. Zde – uprostřed svého osobního archivu – byl asi nejspokojenější. Jeho život byl velmi bohatý – na radosti i strasti. Proto na něj vzpomeneme jako na učitele a spoluobčana, který pro naše Libáňsko udělal mnoho.

Mgr. Irena Škodová, ZŠ Libáň


Výstava k 100. výročí narození Jaroslava Marka

Nebývá obvyklé uspořádat výstavu kominickému mistru, ale v případě Jaroslava Marka, který by se dožil 8. prosince 1995 sta let, jde o připomenutí záslužné a cenné kresebné dokumentace zachycující tradiční projevy lidového stavitelství v okolí Libáně, Starých Hradů a přilehlých vesnic nynějšího jičínského okresu. Připomenutí kresebného díla i modelů Jaroslava Marka v roce výročí, kdy se autor narodil a kdy se zároveň konala Národopisná výstava českoslovanská má svůj význam i ve skutečnosti, že národopisná dokumentární kresba sehrála v přípravném období k této výstavě v 1. polovině 90. let 19. století významnou roli. Dlouhou řadu národopisných dokumentátorů kraje začal v závěru minulého století akademický malíř Jan Prousek, rodák ze Svijan u Turnova a zatím končí současnou "generací" malířů zachycujících kresbou či akvarelem lidové stavby. Z ní je nejvýraznějším reprezentantem PhDr. Josef V. Scheybal z Jablonce nad Nisou, z východních Čech uvedu ještě jméno p. Karla Šafáře z Náchoda, kreslícího lidovou architekturu na náchodském okrese. Patřil k nim i zdejší Jaroslav Marek (zemřelý v r. 1989) a nedávno zesnulý Antonín Chmelík (v r. 1995), který dokumentoval lidovou architekturu Podkrkonoší a Českého ráje a rovněž zde ve Starých Hradech v r. 1981 vystavoval.

Spojování kresebného zájmu s profesí si u Jaroslava Marka uvědomíme, že většina autorů, kteří dokumentovali tuto složku lidové hmotné kultury, byla amatéry nebo měla pouze výtvarné kursy (značná část těchto kreslířů byli původním povoláním učitelé). Jaroslav Marek, původním povoláním kominický mistr v Libáni, při svých cestách za prací do okolních obcí kreslil lidové stavby, zvláště pak komíny, které mu byly jako artefakt k jeho profesi nejbližší, dále též zachytil četné lomenice chalup a statků a rovněž jednoduché dřevěné zvoničky. Jeho kresby detailů lidových staveb vynikají precizností. Z hlediska národopisného studia lidových staveb obecně je mimořádně dokumentárně cenná kresba desetiboké roubené stodoly z r. 1770 v Chyjicích u usedlosti čp. 61, která dokládá výskyt těchto stodol na území mezi Jičínem a Kopidlnem. Kresby J. Marka jsou uloženy ve fondech LA PNP ve Starých Hradech a autor je zde prezentoval na výstavě v r. 1978. Zásluhou Osvětové besedy ve Starých Hradech byly některé vydány tiskem s úvodním textem učitele Vladimíra Holmana pod názvem Ze skicáře mistra kominického (v r. 1979 a druhé vydání pak v r. 1983). Význam Markovy dokumentace spočívá i ve faktu, že poměrná část jím zachycených staveb již neexistuje nebo byla značně přestavěna. J. Marek právem náleží mezi významné regionální autory národopisné kresby na území východních Čech a heslo o něm je obsaženo i v encyklopedii Lidová architektura autorů V. Frolce a J. Vařeky z r. 1983. Část Markových kreseb byla využita na výstavě Lidové stavby v národopisné kresbě na území středních Čech ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy v r. 1993.

Z kreseb Jaroslava Marka

Nesmíme opomenout Markovu tvorbu modelů lidových staveb, které tvořily pevnou součást Národopisné výstavy českoslovanské a v jistém ohledu tak doplňovaly výstavní dědinu. Z této kolekce cca 120 modelů se jich téměř 70 dochovalo ve sbírkách Národního zemědělského muzea – Muzea českého venkova na zámku Kačina. Ze stojících objektů modelovaných J. Markem stojí pouze dřevěná zvonice v Psinicích a nedaleko se nacházející sloupková Boží muka. Modely Bartošova domu v Libáni a rodného domku prof. Josefa Emlera tamtéž představují již dokumentaci neexistujících objektů.

Chtěl bych na závěr poděkovat pořadatelům výstavy, že připravili k 100. výročí narození kominického mistra Jaroslava Marka tuto neobyčejně zajímavou a dokumentárně cennou výstavu.

Lubomír Procházka, Středočeské muzeum Roztoky u Prahy


Malíř radosti a krásna

Před šedesáti pěti roky 20. února 1931 se narodil František Škoda, s jehož jménem je spojeno výtvarné dění v Českém ráji. Po maturitě na Obchodní akademii v Jičíně (1950) se soukromě vzdělával ve výtvarném umění v soukromé výtvarné škole prof. E. Frinty a pak v dalších letech externě studoval u prof. Strnadela (1954–5). Absolvoval i dálkový kurs výtvarné výchovy a další soukromé studium u prof. Antonoviče. Byl jedním ze zakladatelů výtvarné skupiny Studio 85 v Jičíně (J. Bucek, P. Heber, J. Volf, F. Škoda). Jeho předčasný odchod 9. listopadu 1988 ukončil všechny nadějné plány umělecké dráhy Františka Škody. Listy starohradské kroniky přinesly nejednou příspěvky týkající se tvorby F. Škody. V r. 1981 v 1. čísle např. Jaroslav Moucha otiskuje báseň Malířovo věno, věnované F. Škodovi, je tu i článek Libáňský výtvarník – padesátiny, v r. 1988 v prosincovém čísle na str. 83–4 vzpomínka František Škoda – 20. únor 1931– 9. listopad 1988, o rok později v březnu ing. Alois Chalupa, CSc. píše upomínku Putování krajinami, Josef Bucek Odešel přítel a malíř, báseň Vzkaz (Jiří M. Palát). Ale i četné příspěvky v tisku od Škodovy první výstavy v Libáni v r. 1951 až po jeho posmrtných výstavách nacházely nejednou zajímavé ohodnocení i pohled na tvorbu malíře, který šel Českým rájem, krajem Libáně, Starých Hradů a dalších míst s otevřeným srdcem člověka – malíře.

Rád vzpomínám na jeho obrazy, které byly vystaveny u nás v Bystřici nad Pernštejnem v srpnu v roce 1991, kdy na společné výstavě Josefa Bucka – Evy Hnykové a Františka Škody z pozůstalosti byly mimo jiné vystaveny jeho nádherné pastely – portréty. Něžnost, jemnost, čisté tóny, výstižnost charakteristiky osobnosti v nejmenších záchvěvech výrazu tváře zobrazované osoby (otec, matka, přátelé, dávaly tušit další perspektivy Františka Škody v tomto druhu výtvarného umění. Ale i krajinářská tvorba, inspirována libáňskou krajinou a krajem Českého ráje nacházela v něm zaníceného vyznavače. I ilustrace Baudelairových Květů zla potěší milovníka výtvarného umění.

Byl jsem rád, že na zahájení výstavy Josefa Bucka – Evy Hnykové a Františka Škody jsem mohl vyslovit svůj obdiv k jeho dílu a seznámit přátele výtvarného umění u nás na Vysočině i s životem a dílem malíře, jehož výstavní činnost na samostatných i společných výstavách se Studie 85 je představována několika desítkami prezentací.

Celým dílem Františka Škody se vine jako červená nit láska k rodnému kraji a radost z krásna. Byl malířem radosti i krásy.

Mgr. Josef Pavlík

Bystřice nad Pernštejnem


Vzpomínka na Františka Škodu

Dvacátého února 1996 by se dožil libáňský malíř František Škoda pětašedesáti let. Jeho obrazy zářící pestrou paletou barev a perokresby nám ho stále připomínají. Zvláště těm, kteří již svůj rodný kraj neobývají. Jeho výtvarná díla mají vysokou uměleckou hodnotu i proto, že byla vytvořena citem, rutinou a upřímnou láskou.

Jiří Tobiáš, Oldřichov v Hájích


Dějiny školy v Libáni

Široké veřejnosti Libáňska předkládám 1. část seriálu "Z historie školy v Libáni", kterým chci připomenout blížících se 100 let libáňské školy (1897–1997). Seriál vyjde v několika pokračováních v Listech starohradské kroniky a v roce 1997 u příležitosti oslav 100 let školy též knižně jako sborník. Ráda bych do něj zařadila i vzpomínky žáků libáňské školy, prosím o jejich zaslání na adresu: Irena Škodová, Školní 371, Libáň 507 23. ZŠ Libáň uvítá i sponzory pro knižní vydání sborníku a další akce v rámci oslav, bude možnost i vaší reklamy. Za pomoc a pochopení děkujeme.

Mgr. Irena Škodová, ZŠ Libáň

Úvodem

Škola vzdělává a vychovává více než sto let, proto jsem se v tomto sborníku pokusila zachytit vývoj školství v Libáni do doby postavení dnes jubilující školy a dále oněch sto let až do současnosti.

Čerpala jsem ze sedmi knih školní kroniky a publikací – 40 let měšťanské školy v Libáni (Učitelský sbor obecné a měšťanské školy v Libáni), 60 let osmileté střední školy v Libáni (F. Vojtíšek a B. Lukáš), 75 let ZDŠ v Libáni (OB Libáň), 90 let libáňské školy (I. Škodová – LSK roč. 10, č. 4).

Věřím, že si při četbě těchto řádek vzpomenete na svoje školní léta, učitele, spolužáky a kamarády. Škola je po rodině druhým místem, které značně ovlivňuje náš život. Jestliže na ni vzpomínáme rádi, splnila svůj účel.


Z historie školy do roku 1897

Listujeme- li ve starých listinách, farních matrikách a se smutkem zjišťujeme, že o libáňské škole nebo o městě nacházíme jen málo zpráv. Lze si to vysvětlit tím, že při velkých ohních v letech 1660, 1780, 1800 a 1821 byla zničena většina zápisů a snad to bylo i nepochopení a nezájem pozdějších sousedů, kteří zničili zbytek z nerozumu.

Původně kněží, kteří byli při farách, pokládali alespoň zpočátku za svůj úkol mimo funkci kostelní, vyučování mládeže náboženství, modlitbám a zpěvům kostelním.

Později kněží přenechávali vyučování dětí světským osobám a sami se věnovali jen kostelu. Tak vedle stavu kněžského vznikl stav učitelský. Faráři příslušelo učitele dosazovati. V pozdějších dobách docházelo ke sporům s městy, jež vydržování škol převzala.

První zmínka o škole a žácích je z roku 1408, kdy Pavel z Jenštejna, seděním na Staré, a syn jeho Jan prodali za věnovaných 50 kop ve vsi Hřmeníně 5 kop úroku pro vikáře, rektora školy, za hraní na varhany a pro žáky. Z tohoto zápisu je patrno, že první škola byla ve Staré Libáni, později zvané Staré, dnešních Starých Hradech.

Roku 1543 v Deskách zemských se dočítáme o podání kostelním v Libáni a ve Starých Hradech. V té době byl kostel v Libáni, kde byla asi zřízena škola.

O farní škole je zmínka v odpovědi libáňského faráře Martina Josefa Nového /který v Libáni působil v letech 1698–1710/ konsistoři pražské. "Učitele stanoví hejtman a jakého on chce, takového musí farář chtě nechtě míti, tento nic nedá na napomenutí faráře, poněvadž nezávisle na souhlasu faráře je jmenován." Vydržování školy platila obec z vlastní pokladny.

V roce 1713 byl zde školní mistr, varhaník a mládenec. V té době měla Libáň 439 obyvatel, Staré Hrady 171, Sedliště 108, Psinice 105 a Zelenecká Lhota 40 obyvatel.

Ve farní kronice je poznamenán zápis úmluvy z roku 1719 mezi libáňským kantorem a občany ze Lhoty Zelenecké stran pohřbů.

Rodiče v té době nevěnovali velkou pozornost škole a své děti do školy posílali jen čas odčasu. Aby byla zjednána náprava, byl pro tyto rodiče školní plat zdvojnásoben. Z toho polovina patřila učiteli a polovina školnímu fondu. Nemajetní si museli trest odpracovat u obce. Stará škola u kostela byla hodně sešlá. Byla proto v roce 1786 rozbořena a vystavěna na témže místě nová. V roce 1946 byl nalezen v archivu její plán. Vrchnost přispěla na stavbu 10 krovy, 12 stěnami a 12 trámy. Stavba školy si vyžádala 789 zlatých a 36 krejcarů. Byla kryta šindelem a byla v ní jedna učebna, kde se vyučovalo střídavě. Učitel měl dvě obytné místnosti, komoru a chlév.

Stará škola u kostela, v níž se učilo v letech 1786–1853

Neznáme všechna jména učitelů, kteří působili na libáňské škole. Roku 1788 byl zde F. Sládek, do roku 1790 V. Čermák, v letech 1791–1810 V. Kovanda, po něm jeho syn Jan, který zemřel v roce 1860. V první kronice školy na str. 7 se o něm píše: "Pan učitel Kovanda byl 50 let v Libáni učitelem, působil velmi chvalitebně ve škole získav si všestranné lásky svých žáků a úcty a vážnosti všech občanů. V poslední době byl již stářím sešlý a chorobný, nemoha vyučovati, musel míti podučitele. On se zabýval též květinářstvím a jeho zahrada sloužila tehdáž k okrase města a nalézala rozmanitostí květin, vzorným pořádkem a vkusnou úpravou obdivovatelů nejen ve městě, ale i v okolí. " V roce 1791 byla farní škola dvoutřídní, ale vyučovalo se toliko v jedné světnici střídavě. Roku 1821 bylo vyučováno ve dvou světnicích. V roce 1847 bylo patrno, že stávající stav školní budovy je nedostatečný, budova byla dřevěná a velmi chatrná, těžko by se dala opravit a k vyučování 360 dětí nepostačovala.

Začalo se jednat o stavbě nové školní budovy. Vrchnost jako patron zakoupila v roce 1853 přičiněním tehdejšího kopidlenského ředitele F. Kovandy, libáňského rodáka a bratra zdejšího učitele J. Kovandy, od D. Chvalovského jeho spáleniště po čp. 13 /dnes Česká spořitelna/. Na tomto spáleništi byla potom postavena nová jedropatrová budova. V přízemí měla dvě třídy, byt pro podučitele a spíž, v prvním poschodí byla jedna třída, byt pro druhého podučitele a byt pro řídícího učitele. Plány vypracoval stavitel Kurka, vystavěl ji M. Linhart, zednický mistr. Náklad na novou školu byl rozdělen takto: patron školy – kopidlenská vrchnost – daroval potřebné hmoty a řemeslnickou práci, přiškolené obce k Libáni, Kozodírky, Staré Hrady, Zliv a Psinice obstarali přívoz hmot a nádenickou práci. Se stavbou bylo započato v roce 1852, dokončena byla 1853. Stavební povinnost při stavbě nové budovy byla pro Libáň 1127 dnů, pro Staré Hrady 198 a půl dne, pro Kozodírky 97 dnů, Psinice 235 a půl dne a Zliv 221 a půl dne. Nová školní budova byla slavnostně vysvěcena 2. července 1854 školním dozorcem důstojným pánem A. Zychem, nymburským děkanem a vikářem, za přítomnosti hraběnky Žofie, choti J. Šlika, ředitele E. Lukky a V. Černohouse, libáňského faráře.

Při kopání základů v hloubce pěti loktů byl nalezen hrneček s vladislavskými groši a byly tu patrné stopy všech čtyř požárů z let 1660, 1780, 1800, 1821. Starou školu u kostela postoupilo město vrchnosti za zakoupené staveniště a ta je prodala na rozboření veřejnou dražbou za 240 zlatých. Místo pak darovala vrchnost zpět obci na rozšíření prostranství.

V roce 1865 se usnesly přiškolené obce Libáň, Zliv a Staré Hrady, že budou samy vykonávat patronátní právo ke škole libáňské a téhož roku byl zvolen školní výbor. Tím zanikla bývalá farní škola v Libáni. Předsedou školního výboru byl zvolen F. Říha a byl sestaven též první rozpočet školy, který činil 611 zlatých 42 krejcary. V roce 1866 zemřel v Praze libáňský rodák P. J. Mařan, kanovník, který založil nadaci pro chudé studenty – 3000 zlatých, pro chudé školní dítky 1000 zlatých. Téhož roku zemřel učitel F. Stára a na jeho místo byl konkursem vybrán J. Mottl. Ten příštího roku napsal prosbu k občanstvu o podporu na zakoupení vyučovacích pomůcek. Sbírka vynesla 195 zlatých. Byly tak z ní pořízeny obrazy, mapy, globus, mosazný drobnohled, počítadla a knihy. Ve škole bylo tenkrát 385 dětí. Při ukončení školního roku byl uspořádán výlet školních dítek na Hrádek u Údrnic, kde byly děti pohoštěny. Na návrh řídícího učitele J. Mottla byl též založen spolek "Sv. Václav" k podporování chudých žáků a sirotků, zvláště i po vyjití ze školy. V roce 1868 byl uspořádán opět školní výlet, zúčastnily se ho i děti ze školy ve Psinicích, Údrnicích, Bystřici a Lhotě Zelenecké. V roce 1869 byla škola jmenována obecnou. Dne 17. března 1870 byla první učitelská porada všech učitelů jičínského hejtmanství. Zemská školní rada ustanovila též prázdniny. Cituji: "Mimo neděle a svátky a dobu feriální nebude se v těchto dnech vyučovati: 1. Jeden z masopustních dnů 2. Osm dnů o velikonočních svátcích 3. Čtyři dny o svatodušních svátcích 4. Devět dnů o vánocích, od 24. prosince do 1. ledna 5. Předpoledne na dušičky 6. Jeden den po posvícení. " V roce 1872 byli na škole 432 žáci. V roce 1873 se začaly vést školní matriky, do nichž byli všichni žáci zapisováni. Byla též zřízena 4. třída. Nyní zajímavost pro učitele. Cituji: "Dne 14. července 1873 byla v Jičíně o 9. hodině okresní učitelská porada. Na jejím programu bylo: 1. Volba dvou zapisovatelů, 2. Nález c. k. okres. škol. inspektora u příležitosti dohlídek ke školám, konaných ve škol. roce 1872–1873, 3. Sdělení některých důležitých vynesení velesl. c. k. zemské školní rady, týkajících se toliko škol okresu jičínského aneb směřujících ku školství vůbec, 4. Jmenování náměstka, 5. Volba stálého výboru, 6. Zpráva komisí zřízených v příčině okresních knihoven učitelských, 7. Volba náměstka a spolu účetního komisí ku zřízení uč. okres. knihovny v Nové Pace na místo p. Jiroutka, 8. Jak počínati si má učitel u vyučování zeměpisu?, 9. Čeho dlužno šetřiti učiteli v prvním vyučování větosloví?, 10. Slyšení přání a žádostí učitelů".

V roce 1873 zvolila školní rada školníka. Do té doby školu vytápěl a uklízel pan řídící učitel. Od l. dubna 1874 započala slečna B. Janďurová vyučovat děvčata ručním pracím za odměnu 100 zl. ročně. A opět citace z kroniky, zvláště pro učitele:" Dne 13. dubna 1875 visitoval školu slovutný c. k. okresní školní inspektor a na místní učitelské poradě se vyjádřil, že jest s prospěchem žáků ve všech třídách úplně spokojen. Dále připomenul vynešení ministeriální, by se užívalo sešitů a tiskopisů jen schválených a které ničeho protirakouského neobsahují. Úlohy mají žáci psáti v sešitech, jež má každý učitel třídní opravovati a opravené měsíčně řídícímu učiteli ku podpisu předkládati. Učitelé usnesli se v místní poradě měsíčně z každého předmětu žákům dávati dva úkoly, což c. k. okres. inspektor schválil. " Tolik kronikář.

V roce 1876 byla v celé školní budově uspořádána výstava prací žáků a žákyň. Některé práce pak byly zaslány na okresní výstavu do Jičína. 1877 byla zřízena pátá třída u Kotků na Novém městě smlouvou na šest let (domek zbořen, na jeho místě dnes novostavba manželů Lehkých čp. 157). V tomto roce bylo na škole 431 dětí. V následujícím roce byli odděleni chlapci od dívek.

Roku 1879 se děti spolu se svými učiteli účastnili oslavy stříbrné svatby císaře Františka Josefa I. a císařovny Alžběty. V lednu 1880 pan doktor F. Hrdlička daroval škole prapor a paní K. Emlerová z Prahy, choť univerzitního profesora, krásné stuhy. Prapor byl vysvěcen a uschován v kostele. Po ukončení školního roku odeslal řídící učitel školní zprávu, v níž bylo též udáno, kolik dítek každých bylo dle následujících vlastností: s modrýma očima, rusými vlasy, bílou pletí – 132, s modrýma očima, hnědými vlasy, bílou pletí – 47, s modrýma očima, hnědými vlasy, hnědou pletí – 0, s šedýma očima, rusými vlasy, bílou pletí – 64, s šedýma očima, hnědými vlasy, bílou pletí – 54, s šedýma očima, hnědými vlasy, hnědou pletí – 0, s šedýma očima, černými vlasy, hnědou pletí – 3, s hnědýma očima, rusými vlasy, bílou pletí – 39, s hnědýma očima, hnědými vlasy, bílou pletí – 60, s hnědým očima, hnědými vlasy, hnědou pletí – 2, s hnědýma očima, černými vlasy, hnědou pletí – 2, celkem 402 dětí. Navštěvovalo školu: velmi pilně 176 žáků – 43, 8%, pilně 95 ž. – 23, 6%, méně pilně 88 ž. – 20, 9%, nedbale 34 ž. – 8, 5%, docela nechodilo 9 – 2, 2%. Ve škole neustále se zvyšoval počet žáků, bylo nutné otevřít ve 4. tř. pobočku. V roce 1884 bylo na škole 508 dítek, jak hezky zapsal do kroniky pan řídící učitel J. Mottl. Ten ale v roce 1885 zemřel. Působil na libáňské škole 19 let. Novým řídícím učitelem byl jmenován J. B. Knížek, který v Libáni již 27 let učil.

V roce 1886 byla otevřena další pobočka, tentokráte v 5. tř. Na škole v tomto roce bylo 520 žáků. V roce 1887 byl založen "Dámský spolek" k dozírání na ruční práce ženské. Pravidla spolku byla schválena okresní školní radou v Jičíně. Dámy spolku přispívaly každoročně na potřeby chudým žákyním. V těchto letech se na škole již vedly statistické tabulky, kde se uvádělo mimo jiné, jaký počet dětí byl na škole zapsán, kolik dětí přibylo, které děti navštěvovaly vyšší školu, které děti byly soukromě vyučovány, které byly osvobozeny od výuky, které byly osvobozeny od placení školného atd. Údajů se uvádělo celkem 22. Dále se vyplňoval celoroční výkaz o stavu školy za vždy uplynulý školní rok. Roku 1888 postavili kolegové s rodinou bývalého řídícího učitele pomník J. Mottlovi. V roce 1889 trvaly hlavní prázdniny jeden a půl měsíce. O škole v roce 1890 píše kronikář takto: "Obecná škola v Libáni jest smíšená, pětitřídní se dvěma pobočkami, vyučuje se celodenně po 46 týdnů jazykem českým. Škola umístěna jest takto: 4 třídy ve školní budově a 3 místnosti jsou najaté v obecním domě za 450 zl. Síně pracovní, kreslení ani pro tělocvik zde není, jen otevřená tělocvična letní. Topení jest kamnové, větrání otvory do komína. Též jest ve školní budově byt pro řídícího učitele. Nalézá se zde knihovna učitelská s 25 svazky a žákovská se 366 svazky. Při škole jest zahrada školní pro vyučování i školka stromů. "Originál plánu školní zahrady se nalézá v kronice jako příloha, je možnost si ho prohlédnout a posoudit, jak vypadá tato zahrada dnes (patří Východočeské energetice, a. s.). "Náboženství nevyučuje žádný učitel světský. V tělocviku se provádějí cvičení volná a řadová i na nářadí v otevřené tělocvičně. Pracím ženským se vyučuje, druhému jazyku zemskému ne. Ke škole není připojena dětská zahrádka ani opatrovna ani kurs učební k všeobecnému dalšímu vzdělání dívek povinnosti školské odrostlých". V témže roce na škole působilo 9 učitelů, z toho 3 ženy, dále farář a kaplan.

Roku 1890 začala místní školní rada jednati o přístavbě školy. Podle původního plánu bylo navrhováno provésti přístavbu u stávající školy na náměstí směrem do dvora. Byly vyhotoveny plány a již se mělo přikročit ke stavbě. Dle druhého návrhu byl ale zakoupen pozemek od Fr. Kadavého na stavbu nové školní budovy. Místní školní rada se pak usnesla odložit zamýšlenou přístavbu a požádat podle návrhu zdejšího děkana Rašína o povolení zřízení chlapecké školy měšťanské spojené s obecnou. V roce 1891 se 39 školních dětí pod dohledem pana učitele J. Lelka a paní učitelky J. Dlabatové účastnilo jubilejní výstavy v Praze. Celou výpravu prováděl Prahou pan archivář hl. města Prahy prof. dr. J. Emler. V prosinci roku 1894 byl v Libáni na návštěvě univerzitní prof. dr. J. Kvíčala, přísedící zemského výboru a referent správních a hospodářských záležitostí, aby se osobně přesvědčil o nutnosti stavby školy, respektivně o povolení měšťanské školy chlapecké. Místní školní radě slíbil podporu. Později přišel do Libáně telegram, že škola je povolena. Místní školní rada se nemohla dlouho rozhodnout o místě pro novou školní budovu. Bylo hledáno nové místo na náměstí. Jedni chtěli, aby ke staré školní budově byl přikoupen sousední dům Ferd. Španihela. Proti tomu vystoupil místní děkan Fr. Rašín a měšťanosta J. Bartoš aj. Tím byl návrh na přístavbu s konečnou platností zamítnut. Jmenovaní navrhli, aby byl zakoupen dům Ferd. Malého č. l 1, taktéž na náměstí. Návrh byl přijat a dům zakoupen za 10000 zlatých. V roce 1895 byl vypsán konkurs na vypracování plánů. Po podepsání smlouvy vyskytl se nový návrh, aby dům Ferd. Malého byl vyměněn za dům p. Kadavého a na tomto místě se postavila škola. Část zahrady p. Malého měla být obětována na chodník ke kostelu.

Návrh byl přijat, ale p. Kadavý žádal, aby mu kousek místa byl ponechán. To však místní školní rada odmítla, smlouvu rozvázala. Místní školní rada ve školním roce 1895/1896 zasedala celkem 16x a na všech jednáních se jednalo o stavbě školy. Dále byly vypracovány situační plány pro novou školu na pěti místech a sice: u Španihelů – č. 14, u Malých – č. 11, u Kadavých – č. 12, u Kynčlů – Havlů – Opltů, v zahradě A. Zacharníkové. Byla zvolena porota pro posouzení plánů, žádný nevyhovoval, bylo určeno vyhotovení nového plánu i s rozpočtem p. ing. Pekovi. Na to se souhlasem stavitele A. Holečka bylo usneseno dům č. 11 pí. Malé zbořit na rozšíření ulice a novou školu postavit asi uprostřed v širší části zahrady s chodníkem ke kostelu.

24. 8. 1896 byl vysvěcen základní kámen k nové školní budově. Je jistě velmi zajímavé, že v den této slavnosti obecní zastupitelstvo odepřelo schválení stavebního místa. Stavba školy byla pronajata staviteli A. Holečkovi za 45000 zlatých, za plány zaplaceno 1080 zlatých. Rozpočet zněl na 46622 zlatých 92 krejcarů, ale protože bylo několik změn, bylo za stavbu zaplaceno 58000 zlatých. Nová školní budova byla určena pro pět tříd smíšené školy obecné a tři třídy měšťanské školy chlapecké. V projektu byla též kreslírna, tělocvična, sborovna a tři kabinety, které byly společné se školou obecnou. Jelikož přiškolené obce Staré Hrady a Zliv nechtěly přistoupit na vyšší náklad, nebyl v nové budově zřízen byt pro ředitele, nýbrž jen pro školníka. V roce 1896 byla též l. září otevřena 1. třída měšťanské školy, ředitelem byl jmenován J. Grepl, odborným učitelem Fr. Sýkora. Zřízením měšťanské školy a příchodem odborných učitelů do města mohutní školství v Libáni.

(Pokračování příště)


Dědeček

Dávno, dávno již je tomu, kdy jsem slyšela jeho výrazný hlas, jeho zajímavé a legrační vyprávění, kdy nás, děti, vychovával, ale i huboval, když to bylo zapotřebí.

Babičku a dědečka z matčiny strany jsme vůbec nepoznali. Také babička z otcovy strany zemřela ještě poměrně mladá. Její děti, tedy můj otec a jeho sourozenci, byli ještě malí.

Zato náš dědeček, Alois Kyzivát, se dožil vysokého věku; narodil se roku 1868 a zemřel v roce 1949. A o něm chci vám trochu vyprávět. Možná, že některý z pamětníků v Bystřici se na něho pamatuje. Dědeček byl osobností. Uměl perfektně německy, protože za Rakouska-Uherska vandroval do Vídně, kde se vyučil i řemeslu. Zde tehdy žil i jeho bratranec Václav Kyzivát, majitel továrny na zpracování jantaru. Pomáhal dědečkovi v nesnázích. Za 1. světové války dědeček rukoval a zúčastnil se bojů na italské frontě, kde byl raněn do nohy a ještě v pokročilém věku si stěžoval na ránu, která byla cítit zvláště při změně počasí. V době války už babička nežila. Dědeček zanechal doma v Bystřici šest dětí. Nejstarší byla čtrnáctiletá Mařenka, která se o sourozence musela starat, vařit, péci chléb, prát apod. Hodné sousedky pomáhaly, ale co to bylo platné – rodiče nemohly nahradit. Po návratu dědečka z války to bylo veselejší.

Všem dětem se dostalo přiměřeného vzdělání. Nejstarší Mařenka, moje hodná teta, se přivdala do Nové Vsi u Lomnice nad Popelkou. Strýc František byl velice moudrý, vystudoval při zaměstnání obchodní akademii. Pracoval v Bratislavě, ve Vídni a v Praze. Ten bohužel první ze šesti sourozenců zemřel ve svých třiceti pěti letech. Jan, můj otec, převzal hospodářství v Bystřici po dědečkovi. Chlapcům Václavovi a Josefovi se dostalo hudebního vzdělání. Jistě mnozí se pamatují na kapelu Václava Kyziváta v Libáni i na kapelu Josefa Kyziváta ve Veliši, který byl zároveň varhaníkem. Nejmladší dcera Anna, také hodná teta, se přivdala na Hora nad Libání. Vzala si za manžela pana Josefa Ulmana, rovněž hudebníka.

Dědeček měl sice jen základní vzdělání, ale jeho knihovna, díky i strýci Františkovi, obsahovala i klasickou literaturu od Komenského, Jiráska, Dobrovského, Jungmanna, Třebízského až po Wellse, Dostojevského, Tolstého, Dumase apod. Dědeček byl tedy sčetlý a vpravdě jakýsi písmák. Vedl i obecní kroniku, byl nějaký čas starostou v Kampeličce, působil ve velitelském sboru místních hasičů. Zkrátka nezahálel.

Když jsme byli malí, bydlel ve světničce, jak se říkalo – na vejminku. Nu, jak jsem již předeslala, také nás vychovával. Když jsme byli starší, vyrobil jakousi káru, připevnil ji za kolo a pěkně nás povozil. A to se naučil jezdit na kole ve svých padesáti letech. Dokonce se vydal na kole až do Prahy. Několikrát se vypravil do Nové Vsi. Mne tam nejednou vezl na rámu kola. Vzpomínám si, že jsme jednou pěkně promokli, stoupajíce na Bradlecký kopec.

Dědečkovy kroky směřovaly téměř denně na Hora k Ulmanovům, a to nás mnohdy také brával s sebou. Alespoň jednou za týden zavítal pěšky do Libáně, navštívit kapelníkovy.

Rádi jsme poslouchali jeho vyprávění ze života v podvečer místo pohádek. Co nás naučil říkánek. Jedna z nich, kterou připomněl bratranec Pepa Nosek, zní:

Dědeček, zvláště v zimě, se kromě hospodářství věnoval i řemeslu – totiž spravoval boty. Vzpomínám, jak přibíjel dřevěné floky (hřebíky do kožených podrážek) a při tom si prozpěvoval. I do nejvyššího stáří měl zájem o dění ve světě. Jako jeden z prvních v Bystřici – asi v roce 1930 – měl již rádio – krystalku a sluchátka, která nám vnoučatům také půjčoval. Noviny a rozhlas ho denně zpravovaly o událostech. Dědeček uměl také vařit, např. guláš, česnečku apod. Vařil je na svém bubínku v jakémsi plecháčku, a to nás, děti, vždy pozval, a samozřejmě s připomínkou "máma takové neumí". Byla to jídla dosti kořeněná a to se pak říkalo: "Papula horá".

Dědeček nezkazil žádnou legraci. Co jsme se nasmáli, když přišla na návštěvu jeho sestřenice, naše teta Anna Pacíková. Tehdy říkal v legraci, když ji viděl přicházet: "Už ta Pacice jde, to bude zase žvanění" … Teta se však neurazila. Opravdu se jí při návštěvě pusa nezastavila. My měli radost z dárků, protože to bývalo několik různých krabic a balíčků, co vždy s sebou z Běchar do Bystřice přinášela. Ale ještě k dědečkovi. Staral se o poměrně velkou zahradu kolem stavení uprostřed Bystřice. Měl radost, když se ovoce hojně urodilo, mohl je i prodávat, a tu přijížděli lidé z daleka široka, z Prahy. V horní části zahrady byla i sušírna. V ní pak dědeček sušil švestky, karlata a jablka na křížaly. Ze sušených švestek se vařila výborná omáčka, zvaná slivovačka. Švestky sušil i mnohým sousedům.

Ke konci života děda trpěl astmatickým onemocněním, ale až do své smrti se sám obstarával, topil si, sekal dříví do svého bubínku. Pamatuji se na 23. únor 1949: dědeček nesl dříví a také u toho trochu huboval a najednou jsme slyšeli neobvyklý pád. Dědeček nám umřel. Tehdy jsem viděla otce poprvé plakat. Na pohřeb se dostavilo mnoho lidí a veškeré příbuzenstvo, celá libáňská kapela vyhrávala, velišská teta – varhanice (jeho snacha) zpívala spolu se sborem.

Odešel náš děda, dědeček, na kterého dosud s láskou vzpomínáme. A ještě na závěr verše, které mně napsal do památníku:

Jarmila Havelková – Kyzivátová, Praha


Staré pohlednice z Libáňska

Velkou oblibu si získávají v posledních letech staré místopisné pohlednice. Dokazuje to nejen stále větší počet jejich sběratelů, ale i zájem veřejnosti. Ten si dokonce vynutil již celou řadu jejich nových vydání; roste i počet výstav takovýchto skromných svědků minulosti.

Přinášíme dnes reprodukce dvou stoletých pohlednic Libáně a okolí. Obě vydal pan Adolf Arnoldy z Libáně někdy na přelomu století, přesnou dobu vzniku nevíme. První je uložena ve sbírkách LA PNP a odeslal ji 19. února 1901 Jan Emler profesoru Čeňku Zíbrtovi (za upozornění děkujeme dr. Miloši Sládkovi). Je na ní pohled na Libáň s textem Pozdrav z Libáně; připojeno je zobrazení městského znaku a pohled na původní podobu rodného domu prof. Josefa Emlera. Z dalších otištěných údajů se dovídáme, že Libáň leží 228 metrů nad mořem a žije zde 2024 obyvatel.

Druhá pohlednice je ze sbírek paní Ireny Škodové. V jednotlivých okénkách najdeme celkový pohled na Libáň, dále na cukrovar, novostavbu školy, potěšíme se i původním vzhledem náměstí a průhledem do Kostelní ulice. Nechybí ani obrázek starohradského zámku a kaple. Doprovodný text zní Pozdrav z Libáně. Škoda, že pan Alois, který pohlednici odeslal r. 1900 z Libáně, nenapsal také datum a příjmení.

Starých zajímavých pohlednic z Libáňska se zachovalo jistě mnoho, z města i z okolních obcí. Některé najdete na výstavě pohlednic z Českého ráje, která je otevřena na starohradském zámku. A pokud nám zapůjčíte i ty, které máte schovány doma, rádi je postupně otiskneme v našem časopise.

K. B.


Vážený pane Sekero,

nežli budete číst následující řádky, přijměte ode mne pěkné pozdravení. Ve 4. čísle 18. ročníku Listů starohradské kroniky z prosince 1995 jsem si ve vašem článku
O novinách přečetl i větu /cituji/: "LSK čte jistě pan Tuláček ze Starých Hradů".

Ano, pane Sekero, čtu, a s velkým zájmem. V úvodu svého článku píšete, že náš časopis odebíráte již dva roky – a jestli se nemýlím, čtete ho s oblibou – je to tak? Já když "Kroniku" dostanu do rukou, nejdříve prolistuji všechny stránky, přečtu všechny nadpisy a pak čtu jejich obsah. Domnívám se, že to tak dělá většina čtenářů.

Já časopis nejen od počátku odebírám, nejen ho rád čtu, ale v posledních letech ho po naší obci roznáším. Je tu u nás 39 odběratelů – dá se říci, že téměř každý dům, každá rodina časopis čte. Při vybírání předplatného na konci roku jsem získal dalších pět stálých odběratelů.

Pane Sekero, zajisté jste si přečetl příspěvek našeho pana starosty Josefa Miclíka "Staré Hrady se představují". Mimo jiné zde připomíná historii jednoho z krásných zámků nedaleko Jičína, který měl být vyhozen do povětří, ale zásluhou pana učitele Vladimíra Holmana byl zachráněn lidmi z obce i z okolí. Snad proto ho mají lidé tak rádi, že si ho zachránili a znovuvybudovali vlastníma rukama, snad proto mají rádi i svůj časopis.

A na závěr se obracím na vás, vážení čtenáři! Pište do Kroniky příspěvky veselé i smutné, všelijaké příhody – vše bude otištěno, když je pošlete na adresu redakce na zámek Staré Hrady!

Hodně zdraví a velkého elánu do psaní i čtení LSK přeje

Ladislav Tuláček, Staré Hrady


Templáři a Staré Hrady

V dosud posledním soubornějším zpracováním historie zámku Starých Hradů se nenalézá již ani zmínka o tom, že by toto sídlo, a to ještě před prvním písemně doloženým majitelem, jímž byl panský rod ze Staré a z Pardubic, drželi templáři.
1) Naopak regionální historik a místní učitel František Vojtíšek přítomnost templářů na stejném místě předpokládá, aniž by ji ovšem nějakým způsobem zdůvodňoval. 2) Následující řádky jsou proto věnovány pokusu o objasnění toho rozporu, který se objevuje v historiografii Starých Hradů již přes čtyři století.

August Sedláček, ve svém díle 3) uvádí, cituji: "Že tu nebývali templáři může se skorem za jisté pokládati a co o tom psáno visí jen za slabé nitky". Sedláček jako příklad uvádí článek 4) kopidlanského děkana Františka Aloise Wacka a taktéž příslušnou pasáž díla 5) o templářích od Josepha Wilhelma Grafa. První z těchto autorů v uvedeném článku bez jakékoliv bližší argumentace prohlašuje zcela za jisté, že původním pánem na Starých Hradech, resp. na Staré, byli templáři, kteří ji drželi až do roku 1312. Tento rok je však datem, v kterém byly v Čechách majetky zrušeného řádu v drtivé většině předány johanitům a provedeno tak i u nás příslušné papežské nařízení. Wacek však dále konstatuje, že zdejší komenda přešla právě rokem 1312 mezi statky krále Jana Lucemburského a od něj ji pak koupí získali páni z Pardubic. V tomto tvrzení se odvolává na svůj starší článek o pánech z Pardubic 6), v kterém je obsaženo podobné prohlášení, totiž: "Páni z Pardubic získali Starou ve 30. letech 14. století, jak o tom svědčí listina z roku 1341. 7) Starou před nimi drželi ještě roku 1312 templáři". Tuto pasáž argumentuje odkazem na životopis arcibiskupa Arnošta z Pardubic z pera Bohuslava Balbína. 8) Wacek se konkrétně odvolává na 10. kapitolu druhé knihy. Tam je sice líčena smrt Arnoštova otce, prvního historicky doloženého pána na Staré, a současně i otištěna jeho závěť, která je právě oním prvním dosvědčením, ale ani ona, ani kapitola 13. či jiné místo v životopisu o temlářích nic neříkají.

Pro úplnost je možno dodat, že Balbín, patrně špatným čtením originálu závěti, píše všude důsledně namísto Stará "Scara" a tím i Arnestus de Scara. 9) Výraz Scara pak etymologicky vykládá jako označení oddílu nebo skupiny rytířů ("turma Equitum"), což snad mohlo Wacka vést k domněnce, že tento výraz měl symbolizovat jakýmsi způsobem sídlo řádových rytířů. Avšak Balbín tvrdí, že tento výraz četl u starých českých historiků, přímo pak ho použil prý Kosmas při líčení válečných událostí roku 1074. Podle Emlerova vydání Kosmovy kroniky v Pramenech dějin českých se však tento výraz v příslušné pasáži všech známých rukopisů nevyskytuje a taktéž dosavadní staročeské slovníky ho neuvádějí.

Druhý autor, Joseph Wilhelm Graf, připomíná Staré Hrady ("Altenburk") ve svém výčtu míst, která drželi nebo měli držet templáři. Konstatuje však pouze, že tak tvrdí místní obyvatelé. Vznikem pověsti se dále nezabývá, ale odkazuje v této věci na pojednání Pelclovo, o němž se rovněž stane ještě zmínka.

Tři roky před vydáním práce Grafovy stejnou problematiku zpracoval profesor František Maximilian Millauer. 10) Starou uvádí společně s několika dalšími lokalitami ve skupině míst, která nejsou doložena v listině, ale pouze v kronice Václava Hájka z Libočan, a pak již jen v lidových pověstech. I on se Starou detailněji nezabývá a neověřuje tudíž Hájkovy důvody. Millauer však zachytil zajímavou skupinu maleb, která by na první pohled mohla přispět i k dějinám Staré. Z dále uvedených skutečností je sice jasné, že šlo pouze jen o vzácný a jak říká sám Millauer až groteskní projev tehdejšího romantického historismu, nicméně tento malý exkurz může posloužit jako ukázka možného vzniku novodobé historické fikce.

V kostele bývalého kláštera dominikánek u sv. Anny na Starém Městě pražském (původně templářská komenda s kostelem sv. Vavřince) byly na počátku minulého století objeveny "staré" malby na skleněných vitrážích v zaklenutí kostelních oken. Tyto vitráže ve tvaru lunet byly rozděleny kolmo i vodorovně na několik polí, z nichž v horních byla vymalována různá mystická znamení (několik variant stylizovaných křížů, zobrazení živlů a znaků zvířetníku atd.). Na dolních pak byly vždy znaky údajných řádových rytířů a mezi těmito i štít s polovinou koně, jenž mohl patřit pánům z Pardubic. Již Millauer správně rozpoznal, že stylem zobrazení malby naprosto neodpovídají době, do níž se hlásí. 11) Taktéž připomíná, že ani Josef Schaller se v podrobném popisu kláštera, vzniklém v roce 1778, tedy ještě před zrušením řeholní instituce, a obsaženém v Schallerově popisu Prahy, nezmiňuje o malbách, které by upoutaly jistě jeho pozornost. 12) Nakonec Millauer uvedl ještě nezaručenou historku, podle níž majitel bývalé klášterní budovy před svou smrtí v roce 1821 přiznal, že nechal malíře, kterého nechce jmenovat a který se řídil jeho pokyny, vymalovat cyklus, který by připomínal minulost budovy (proto je také na jednom z oken monogram TM – Templarii Monasterium). Stalo se tak okolo roku 1811.

K historce snad jen tolik, že pokud je pravdivá, přiznal se zmíněný majitel nejen k vážným historickým neznalostem, které u laika navíc v době před rozvojem českého kritického dějepisectví ani tak nepřekvapí, ale nepřímo k možné inspirační základně celého tohoto pochybného podniku. Z mnoha příkladů namátkou jen dva:

1) Mezi znaky je mimo jiné čtvrcený štít pánů z Lobkovic. Nejenže se druhý vůbec známý představitel rodu a první, který se začal psát z Lobkovic, Mikuláš Chudý objevuje poprvé až v 15. století (přesněji na jeho počátku a tudíž dávno po vzniku řádu v roce 1310), ale navíc Lobkovicové čtvrtí svůj rodový znak se žirotínskou orlicí až od počátku století šestnáctého.

2) Proti monogramu TM je letopočet "ANNO DOMINI CCCCCCCCCXXVII", což je fiktivní datum založení kostela svatého Vavřince svatým Václavem, které zná jen Václav Hájek z Libočan. Před ním až do roku 1541 žádný jiný doklad neexistuje.

Nejstarší prací o templářích u nás, kterou lze alespoň částečně označit za kritické dílo a kde se současně objevuje jméno hradu Staré, jsou Pelclovy příspěvky, z nichž však vyšla jen první část. 13)

Zde však přichází Stará pouze v příloze knihy tvořené přetiskem doslovně převzatého seznamu, jehož předlohou je opět Kronika česká Václava Hájka z Libočan. Právě tento opus, který byl zde již v různých souvislostech třikrát zmíněn, obsahuje m. j. v samotném závěru, za vlastním textem kroniky a na již nečíslovaných foliích, přehled klášterů podle jednotlivých církevních řádů a v rámci něho i lokality se vztahem k templářům. 14) Hájek pro ně uvádí tato místa: u sv. Vavřince v místě známém V Jeruzalémě na Starém Městě Pražském, na Bezdězu, Zvíkově, Hluboké, Křivoklátě, Staré, Vamberce, Laymberce, Rzepině (Řepíně), Budyni, Ježbořicích, Písku, Kunětické Hoře, Žlebích, Nežberce (Nižboru), Swadovci (Svádově), Toužetíně, Dobříši. O ceně soupisu svědčí například fakt, že pouze jediná, to jest první, lokalita je skutečně listinně dosvědčena jako templářský majetek 15). Pro žádnou z ostatních takový doklad není. Pelcl sám k seznamu dodává, že Bezděz a Zvíkov byly od počátku královským majetkem, Hlubokou mohli templáři držet hypoteticky před rokem 1277, nejsou však pro to doklady, obdobná situace je u Křivoklátu, jen s tím rozdílem, že mezním datem je tu rok 1307, kdy vlastní hrad (zřejmě jen jako královskou zástavu) držel Vilém z Házmburka (po roce 1318 je hrad královský). Počínaje Starou opírá se Hájkův seznam dle Pelcla jen o historickou tradici, přičemž u Staré mají tuto pověst místní obyvatelé ještě v paměti. Pro dokreslení je možno uvést, že naopak seznam neuvádí ani jednu lokalitu, z ostatních bezpečně doložených:

1279: patronát kostela v Dudíně

1281: ves Jemolice

1292: ves "Prietluech", patronát kostela ve Stodolku u Prahy (ves Stodůlky, dnes součást Prahy 13), komenda v Uhříněvsi

1294: komendy v Uhříněvsi a Čejkovicích, ves Vodochody

1297: dědictví po Prothlebovi z Dobrivic (blíže nespecifikováno), ves "Rudgerschlag" s novým dvorem

1298: hrad Tempelstein, vsi Dobřenice, Popice, Petrovice

1308: dvůr v Olešnici, poplatky ze "vsi Gotschalkovi" a hrad a město Bruntál 16)

Obdobně nepřesný je vlastní text, respektive ta místa kroniky, kde se mluví o templářích. Jde o čtyři pasáže:

1) o založení řádu v Jeruzalémě roku 1120 17)

2) templáři v Čechách dostávají velký majetek od feudálů 18)

3) převor Petr Ostrev (!) Berka staví v Praze Jeruzalém 19)

4) všeobecné důvody zrušení řádu v roce 1307 20)

V těchto textech, které vznikly před velkým požárem (roku 1541) Pražského hradu a Malé Strany, jehož obětí se s nepatrnou výjimkou staly i tehdejší svazky des zemských (t. j. takřka úplná evidence svobodného nemovitého majetku v Čechách v období od založení v době Přemysla Otakara po rok zmíněného požáru) je Hájek kromě mnoha čistě faktografických chyb obecné i české historie také vzácně nekonkrétní – snad s výjimkou třetí zprávy – pokud jde o členy řádu či jeho sídla u nás. Naopak v seznamu uvádí už osmnáct lokalit, přičemž tato část kroniky vznikla již po požáru desk a tak se Hájkově – často účelové fabulaci– nekladlo do cesty jejich svědectví. Tím se též nesplnily naděje vyjádřené Brikcím z Licka v jeho předmluvě, podle kterých se kronika měla stát alespoň částečnou náhradou desk. Hájek se těchto svých oficiálně uváděných předloh nedržel, popřípadě jejich údaje různě upravoval v rozporu se skutečností. Například ačkoliv čerpal z kroniky Petra Zbraslavského a také ji uvádí jako svůj pramen, zařadil bullu papeže Klimenta IV. o zrušení templářského řádu k roku 1307, i když v Petrově kronice je uvedena správně k roku 1312. 21) A tak je tomu zřejmě i s uvedeným seznamem, který se o zemské desky neopírá. Naopak jelikož již neexistovaly v době, kdy rukopis měli přehlédnout tři nejvyšší zemští úředníci v čele s nejvyšším sudím Království českého Janem starším Popelem z Lobkovic, nemohl být touto nejprůkaznější konfrontací s prameny, které by měl zmíněný sbor za normálních okolností v běžném úředním užití, Hájek usvědčen.

Jestliže se přesto vše zabýváme Hájkovým tvrzením týkajícím se Staré, pak proto, že je to jediný pramen, který o ní mluví jako o templářském sídle. Z pramenů starších ji připomíná poprvé, jak již bylo řečeno, až listina z roku 1341. 22) Je to také první doklad pro to, že arcibiskupův otec, jménem rovněž Arnošt, se píše ze Staré, protože do té doby se vyskytuje pouze s predikátem z Hostinného (1322). 23) Jeho syn se pak píše již pravidelně ze Staré v řadě listin z let 1342–1343 24), ale v žádné se už nevyskytuje nic o tom, že by Stará byla v držení templářů. Stejně tak je tomu i u Arnoštovy matky Adelaidy ("Adličky"), která se objevuje poprvé už v listině z roku 1332 25), ale s titulem ze Staré vystupuje opět až v listině z roku 1341 a samostatně pak ve dvou žádostech papeži z roku 1342. 26)

Prvním narrativním pramenem, který by se mohl zmiňovat o Staré, je životopis arcibiskupa Arnošta z Pardubic od Viléma z Lestkova 27), děkana kapituly vyšehradské, který o ní také hovoří, ovšem vždy jako o statku arcibiskupova otce, zatímco v přímé souvislosti s arcibiskupem o ní nepíše, jelikož Arnošt se později psal jen podle významnějších Pardubic a Starou zdědili Smil a Vilém, jeho mladší bratři. Pozdější narrativní prameny mluví o Staré (až do doby Hájkovy) vždy jen při líčení života prvního pražského arcibiskupa. Tato líčení jsou často buď jen zkrácenou verzí, nebo doslovným opisem díla prvního Arnoštova životopisce. Tak je tomu například v kronice Beneše Krabice z Weitmile. 28) Ani jeden z těchto pramenů o templářích na Staré nehovoří..

Templáři na Starých Hradech tedy nejsou – pro období existence řádu a krátce po ní – v dosud známých pramenech tehdejší doby doloženi a teprve o 250 let později se tak stalo v pochybném Hájkově seznamu, který vznikl snad na základě legendy či jen osobního kronikářova úmyslu. Nutno připomenout, že majitelem Starých Hradů v době sepsání kroniky byl maršálek rakouského dvora Petr Rašín z Riesenburka. Pelcl správně ukázal, že jde o nepodložený údaj a další autoři zastávali stejné mínění s výjimkou Františka Vojtíška a především Františka Aloise Wacka, který nejenže Hájkův údaj uznal za správný, ale navíc ho "zpřesnil" o další smyšlenky. Ví nejen o templářské minulosti Staré, ale i tom, že ji později vlastnil král a ten ji prodal (dle jiné jeho verze daroval) v třicátých letech 14. století pánům z Pardubic. Jde o nepodloženou historickou konstrukci vycházející z majetnictví Pardubic patřících před rokem 1332 Půtovi z rodu Ronovců a po něm pozdějším pánům z Pardubic, z toho, že Arnošt starší z Pardubic byl vysokým královským úředníkem (purkrabím na královském hradě Kladsko a tím i správcem celého stejnojmenného panství) a faktu, že týž je roku 1341 doložen jako majitel Staré. Dle této interpretace se mu ji dostalo od krále darem za věrné služby s již existujícím panským sídlem. Při uvedeném dochování písemných historických pramenů, které již asi nebude dalším bádáním zásadně rozšířeno, nelze sice zcela vyvrátit teoretickou možnost přítomnosti templářů na Staré a samotně její existence jako hradu (či v jiné, architektonicky vznosné kategorii feudálního sídla) více jak tři desetiletí před tímto datem, současně však není dodnes k dispozici zatím jediný doklad písemné či hmotné povahy, který by těmto skutečnostem nasvědčoval. Rovněž dochované architektonické zbytky gotické fáze výstavby této památky i nalezené archeologické artefakty svědčí spíše pro vznik hradu okolo přelomu či spíše v druhé půli 14. století. Templářskou minulost Starých Hradů je proto nutné odkázat maximálně do sféry pracovních hypotéz.

Poznámky:

1) Staré Hrady – zámek, stať v publikaci Kolektivu autorů pod vedením Tomáše Šimka, Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl VI. – východní Čechy, s. 462–465, Praha 1989. Karol Bílek ve sborníku V. Holmana a kolektivu; Staré Hrady, Libáň 1984, se sice o této možnosti zmiňuje, ale jak bude ukázáno dále, právem o ní hovoří pouze jako o domněnce.

2) Fr. Vojtíšek; Opomíjené Staré Hrady, b. m., b. d., nestr.

3) A. Sedláček; Hrady, zámky a tvrze Království českého, díl X. – Boleslavsko, Praha 1893, s. 302.

4) Fr. Alois Wacek; Cesta z Kopidlna na Staré Hrady, Časopis národního muzea (dále cituji ČNM) 1840, II, s. 130. Sedláček mylně uvádí ČNM 1839, s. 350, ale zde je na s. 338–358 báseň Jana Hulakovského: "Věnec na hrob hraběti K. ze Šternberka".

5) Jos. Wilhelm Graf; Geschichte der Tempelherre in Böhmen, Prag 1825, s. 93.

6) Fr. Al. Wacek; Die Herren von Pardubicz und Stara. Biografische- genealogischen Skizze, Hesperus 1816, č. 34, s. 266.

7) O ní viz dále v textu i v následující poznámce.

8) Vita venerabili Arnesti, primi archiepiscopi Pragensis …, scripsit Bohuslai Balbini, Pragae 1664, lib. II., cap. 13, listina otištěna tamže, Notum ad capitulum 13., pag. 71–78.

9) Např. tamže, lib. I., cap. II., pag. 10–11. Pozdější editoři četli již správně "Stará", na př. Jos. Emler, který vydal listinu v edici Regesta diplomatica …, (dále cituji RBM) IV., č. 2067. Ačkoliv ji datoval k 29. 12. 1341, je zařazena v chronologickém pořadí k roku 1340! Z toho vychází také rozdílná datace první zmínky o Staré, která je v literatuře klade na střídavě k oběma rokům.

10) Franz Maximilian Millauer; Boehmens Denkmahle der Tempelherren, Prag 1822.

11) Přesná rytina v provedení A. Langweilla se nachází v příloze Millauerovy knihy.

12) J. Schaller; Beschreibung der Haupstadt Prag, Prag 1796, s. 202.

13) F. M. Pelzel; Beiträge zur Geschichte der Tempelherren in Böhmen, in Neuren Abhandlungen der königliche böhmische Gesellschaft der Wissenschaften, Prag 1798, s. 209–241.

14) Václava Hájka z Libočan; Kronyka česká, Praha 1819, faksimile prvního vydání.

15) RBM II., č. 136.

16) Všechny listiny o těchto lokalitách jsou vydány jako příloha již citované Pelclovy práce.

17) Hájkova Kronyka, fol. 166.

18) Tamže, fol. 228.

19) Tamže, fol. 237.

20) Tamže, fol. 277.

21) Srovnej též RBM II., č. 78. Jde o ukázku kronikářovy nepřesnosti. Rokem 1307 začala perzekuce řádu ze strany francouzského krále, papežská bula, která ji částečně legalizovala, vyšla až o pět let později.

22) Viz pozn. č. 7, 8 a 9.

23) J. Zimmermann; Diplomatische Geschichte des Klösters Heiligen Bartholomeus in Pardubicz, Teil Urkunden, Nr. II., 1837, Prag.

24) V RBM IV., č. 336, 344, 356, 359, 364, 397, 404, 412, 417, 483, 484, 485, 489, 490, 500, 529, 532, 534 a v edici Monumenta Vaticana (dále cituji MVB) I., č. 10 a 11

25) Táž listina jako v pozn. 23. Manželka Arnošta staršího zde sice není označena jménem, ale nepochybně jde o stejnou osobu.

26) MVB I., č. 160 a 161.

27) Vilém z Lestkova; Vita Aernesti, ed. Jos. Truhlář, Fontes rerum bohemicarum (dále cituji FRB) I., o Arnoštově původu na s. 338.

28) Kroniku Beneše Krabice z Weitmile vydal Jos. Emler ve IV. dílu FRB.

PhDr. Jakub Hrdlička, Archiv hlavního města Prahy


Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína a není to Humprecht

Vy ho neznáte? Asi jen písničku, jejíž původ už současnost sotva vykutá. Já ano! Nechlubím se, že nějak dávno! Jen díky svému dlouholetému kamarádovi, akad. malíři Miloši Peterovi, který mne uvedl do čarovného tajuplna Starých Hradů. Nemylte se, není jich víc. Je jeden, zato rozlehlý. A není to vlastně hrad s pouze zámeckými atributy. Mám za to, že ani vám by se nejevil jinak než jako ryzí artefakt, se vzácně čistým charakterem zámku. Nemá honosnost až procovských Ploskovic či unikátnost Zlaté Koruny či Červené Lhoty. Přesto mohu tvrdit, že zámek Staré Hrady má tolik specifických jedinečností, že by mě k výměně za žádné jiné mně známé místo tohoto typu nic nepřimělo. Snad jediná Harantova Pecka je mi duchovně bližší dominantou, ale to je hrad …

Poprvé, uveden zmíněným Mistrem Peterou, jsem na Staré Hrady zavítal na velmi půvabnou výstavu pana Stanislava Holého. V kulturním pořadu jsem vyslechl paní Hanu Kofránkovou, pana Navrátila, Rudolfa Pellara, pana Somra … Nabízí se otázka, komu za to vše vděčíme. A odpověď? Bez legendární obětavosti místních lidí bychom jen těžko mohli mít tak nádherně vykulené oči.

Zdeněk Vinař, Dvůr Králové nad Labem


O činnosti SDH ve Starých Hradech za rok 1995

Naše činnost za rok 1995 byla bohatá. Konala se dvě cvičení, dvě taneční zábavy, sedm členských a jedna výborová schůze.

První výborová schůze proběhla 7. února.

16. února jsme se zúčastnili schůze v Libáni, kde se projednávala hlavně příprava okrskové soutěže.

25. února jsme provedli úklid okolo pomníku obětí první světové války.

7. května jsme se zúčastnili okrskové soutěže v Sedlištích, konané při příležitosti 115. výročí založení tamního hasičského sboru. V soutěži jsme se z pěti družstev umístili jako čtvrtí. Před odjezdem na soutěž jsme položili věnec k pomníku padlým vojákům z první světové války. Soutěžní družstvo cvičilo v nových cvičných oblecích, které zakoupil obecní úřad.

V červnu jsme v obci sebrali železný šrot, který jsme odvezli do Vokšic. Další sběr se konal v září (30 q).

24. června jsme se zúčastnili společně se sedlišťskými hasiči akcí sjezdu rodáků. V průvodu jsme přenesli urnu s popelem zemřelého odbojáře Vladimíra Fikrle z kaple sv. Jana Křtitele na místní hřbitov.

V letním období jsme přezkoušeli hydranty, zda jsou funkční v případě potřeby při hašení požáru. Veliteli sboru Františku Klímovi bylo uloženo, aby sestavil zásahovou jednotku v počtu 6–7 mužů.

9. září jsme vybílili nově upravovanou svatební síň na zámku.

18. října byla svolána okrsková schůze do Libáně za účasti okresního starosty Vlastimila Dlaba.

16. prosince se konala výroční členská schůze za účasti 12 členů a 5 hostů; přítomni byli i starosta obce Josef Miclík a místostarostka Jaromíra Kánská. Poděkovali jsme obecnímu úřadu za zlepšení vybavení sboru i za bezplatné propůjčování sálu a otopu při našich akcích. Volby výboru se letošního roku nekonaly.

Za obětavou práci všem členům hasičského sboru děkuje ještě i touto cestou

starosta sboru Ladislav Tuláček


Hudební škola v Libáni

Před 65 lety vznikla v Libáni soukromá hudební škola. 5. srpna 1931 Zemský úřad v Praze povolil nevidomému učiteli hudby Josefu Škodovi zřízení hudební školy. V písemné pozůstalosti Marie Škodové, manželky J. Škody, čteme: "Ihned k 1. září 1931 bylo přihlášeno deset žáků. Potom každý měsíc dívka nebo chlapec se přihlásil. Díky lidem dobré vůle v Libáni měli pro učitele hudby J. Škodu porozumění. Když už děti asi za dva měsíce něco lehčího zahrály, na neděli jsme na domácí besídku k nám domů pozvali i rodiče, aby děti ukázaly, co se naučily. Houslistů byla celá skupina, i dvě dívky s nimi hrály na mandoliny s doprovodem klavíru učitele J. Škody. Z venku se ozývalo tleskání, byla otevřená okna a kdo se nevešel dovnitř, tak poslouchal venku před domem. I maminka domousnická měla velkou radost ze svého syna, když viděla, že se uplatní jako učitel hudby lépe, než na velišské faře. Přála jsem máti, že se toho dočkala. Když potom byla příští domácí besídka u nás, přišel se též na děti podívat pan učitel Kraus, a když viděl, jak děti s radostí hrají, řekl manželovi, až bude nějaká sokolská akademie, že si je tam pozvou. Též prosil manžela, aby na zahájení zahrál na klavír nějakou skladbu. Pepa měl radost a sám též na zahájení různých slavností hrával skladby Smetanovy, Dvořákovy nebo Fibichovy v sokolovně nebo radnici." Tolik z pozůstalosti. Já dodávám: Jemné a nanejvýš citlivé prsty J. Škody učily drobné prstíky nesčetných žáků tvořit první tóny na klavíru, harmonice, houslích či kytaře. Ale nejen tóny tvořit. Uměl jim i naslouchat, učil je hudbě rozumět a hudbu milovat. Soukromá hudební škola zanikla se zánikem živností po roce 1945. Ale ještě dlouho potom chodily spousty děvčat a chlapců do domu Škodových, aby zde pronikaly do tajů hudebního umění.

František Škoda: Portrét otce

Josef Škoda se narodil 15. 12. 1902 v Domousnicích. Pět let chodil tam do obecné školy, poněvadž ještě částečně viděl. Naučil se číst i psát. Ve dvanáctém roce zrak mu již tak zeslábl, že bylo nutno přejít do slepeckého ústavu v Praze na Hradčanech. Po vystoupení z ústavní školy studoval na konzervatoři a složil státní zkoušku jako učitel hudby speciálně z klavíru. V ústavu se učil i hře na housle, klarinet a varhany. Na konzervatoři se seznámil s Jaroslavem Ježkem, později známým skladatelem. Vzniklo tak hezké přátelství, o kterém svědčí i přítomnost Jaroslava Ježka na svatbě Josefa Škody a Marie Bílkové 5. 11. 1928 v kostele v Řitonicích. Rodině Škodových psal Ježek i z USA, kam odešel před počátkem 2. světové války /viz Listy starohradské kroniky roč. 4, č. 4, z roku 1981/.

Učitel hudby Josef Škoda se svými žákyněmi z třicátých let

První pracovní místo J. Škody bylo na Veliši, kde byl ředitelem kůru a varhaníkem. V roce 1931 se s rodinou přestěhoval do Libáně. Zde otevřel soukromou hudební školu. Desítky mladých dívek a chlapců zde načerpaly základní znalosti ve hře na různé hudební nástroje. J. Škoda se ale nezajímal jen o hudbu, kterou se vlastně živil, zajímala ho také literatura, umění, historie, současné události. Hodně četl ve slepeckém písmu. Jako jeden ze zakládajících členů Svazu invalidů – sekce nevidomých – přemýšlel a zasloužil se o zjednodušení slepeckého písma. Vymyslel, navrhl a zpracoval tzv. zkratkové slepecké písmo – zkratkopis /obdoba těsnopisu/. Dlouhá léta byl členem redakce časopisu nevidomých Zora, redigoval jej a přispíval do jeho obsahu básněmi, povídkami, ba i románem. Právě tak do dětského slepeckého časopisu Náš svět, který vycházel ve zkratkovém slepeckém písmu. Zde je na místě poděkovat Janě Navrátilové, která každý týden přinášela a odnášela po celá léta balíky slepeckých knih a časopisů, které J. Škodovi přicházely poštou ze slepecké knihovny. Jeho vitalita byla obdivuhodná. Zabýval se i esperantem, účastnil se v roce 1929 kongresu esperantistů v Budapešti. Přičinil se i o to, aby zámek v Domousnicích sloužil Svazu invalidů.

Čas ubíhal v neustálé práci a J. Škoda odešel na zasloužený odpočinek. Zemřel 21. 4. 1978 v Libáni. Po celý dlouhý život ho doprovázela jeho věrná, obětavá a skromná žena Marie. Josef Škoda je příkladem člověka, který, ač osudem krutě postižen, prožil svůj život naplno, obklopen rodinou, přáteli, milovanou prací, úsměvem a humorem.

Mgr. Irena Škodová, Libáň


Spisovatelka Halina Pawlovská vzpomínala v pořadu královéhradeckého rozhlasu Habaděj 24. února 1996 na návštěvu Starých Hradů, kde se poprvé setkala s díly malíře Michala Ščigola. Podobná její vzpomínka zazněla i v televizním pořadu V žitě 1. března.

PhDr. Dagmar Faměrová, Sobotka


Staré Hrady v tisku

Z konce roku 1995:

– Obnovení svatebních obřadů ve starohradském zámku komentovaly Noviny Jičínska 30. 11. a Zemědělské noviny 2. 12.

– Polemiku Evy a Karola Bílkových ze Starých Hradů s prof. Milanem Knížákem u veřejnily Noviny Jičínska 14. 12. a výňatek Mladá fronta dnes 18. 12.

– Recenzi historické knihy Eduarda Žďárského od K. Bílka otiskl Mladoboleslavský deník 1. 12.

– Vystoupení sedlišťského starosty K. Bílka na schůzi starostů v Jičíně zaznamenaly Noviny Jičínska 23. 12.

– O vánoční výstavě ve Starých Hradech psaly Český ráj 20. 12., Noviny Jičínska 15., 16., 19., a 21. 12., Svobodné slovo 18. a 27. 12. a Zemědělské noviny 16. a 22. 12.

– Libáňské noviny č. 3/95 (12 stran) přinášejí příspěvky o výstavě Fr. Maxe, o libáňské škole, několik témat ekologických i ze současného života města. Zajímavý je příspěvek J. Stránského 125 let libáňské dechovky a K. Másílka Z historie libáňského cukrovaru.

– V Archivním čtvrtletníku č. 2/95 nalezneme oznámení o soupisech archivních fondů LA PNP a přetištěný rozhovor s K. Bílkem o Pekařově společnosti Českého ráje.

Z počátku roku 1996:

– O svatební síni a plánech na zvelebení Starých Hradů informovaly Noviny Jičínska 2. 3.

– Nechat se inspirovat záchranou starohradského zámku při jednání o budoucnosti zdevastované jičínské valdštejnské lodžie doporučuje Český ráj č. 1/96

– Zásluhy malíře Františka Škody o rozvoj kulturního života ve Starých Hradech zdůrazňují Noviny Jičínska 20. 2.

– Uložení osobního archivu spisovatelky dr. Marie Kubátové v LA PNP ve Starých Hradech komentovaly Zemské noviny 9. 1. a Noviny Jičínska 13. 2.

– Na písemnosti spisovatele Františka Křeliny uložené v LA PNP ve Starých Hradech upozornil sborník Od Ještěda k Troskám č. 1/96

– Návštěvu dětských čtenářů ze Sobotky na zámku Staré Hrady avizují Noviny Jičínska 28. 2.

– Zprávu o LA PNP ve Starých Hradech, uveřejněnou ve sborníku z Českého ráje a Podkrkonoší 8, zaznamenaly Krkonoše č. 1/96

– Rozhovor o činnosti Pekařovy společnosti Českého ráje s jejím předsedou K. Bílkem otiskly Zemské noviny 20. 2.

– Životní jubileum literárního historika Jaroslava Šimůnka oslavily i Noviny Jičínska 19. 2. (m. j. příspěvkem K. Bílka)

– Recenzi knihy K. Bílka Kdo je kdo v dějinách Sobotecka přinesly mj. sborník Od Ještěda k Troskám č. 1/96 a Mladoboleslavské noviny 3. 2.

– Vznik společného okresního výboru SD-LSNS pod vedením K. Bílka oznámily Noviny Jičínska 16. 1.

Bílek Karol: Kdo je kdo v dějinách Sobotecka (Sobotka, Knihovnička Českého ráje 1995, 144 s.). Slovník uvedený předmluvou univ. prof. dr. Roberta Kvačka přináší na 650 hesel o osobnostech spjatých se Soboteckem od 14. století do současnosti. Jsou to spisovatelé, básníci, malíři, novináři, herci, učitelé, kněží, ale i politici, sportovci, chalupáři atd. Najdeme mezi nimi i řadu jmen z Libáňska, ať to byli rodáci (např. K. Polák, F. Pískač), učitelé libáňské školy (J. Zlatník), malíři spjatí s Libáňskem (M. Hoferik, M. Javůrková-Toboříková), lékaři působící na Libáňsku (A. a M. Kafkovi, M. Tomášek), spisovatelé tohoto kraje (Č. Kalandra, V. J. Černý, B. Kodlová), muzikanti (K. Chvalovský, J. B. Foerster) atd.

Slavík Ivan: Viděno jinak (Vetus Via Brno 1995, 205 s.). V uspořádání a ve výběru Mojmíra Trávníčka obsahuje kniha 13 statí autora, který v letech totality mohl publikovat jen výjimečně. Stati jsou věnovány zapomínaným osobnostem české literatury, o nich I. Slavík psával i v našem časopise (I. Geisslová, J. Opolský, K. S. Šnajdr atd.). 7 těchto příspěvků z LSK je uvedeno i v bibliografické části knihy.

Čeští spisovatelé o toleranci. Sborník k 61. kongresu PEN-klubu v Praze 1994 (223 s.). Hlavní částí publikace je studie Lumíra Čivrného Časy a nečasy, která čerpá základní údaje z archivu PEN-klubu uloženého v LA PNP na Starých Hradech.


Drobné zprávy

Dr. Marie Neudorflová, naše krajanka z kanadské Ottawy, byla hostem rozhlasové Kavárny u Kische pánů Oty Nutze a Jiřího Vejvody 10. února. Vzpomínala v něm i na své studijní pobyty ve Starých Hradech. Pořad byl několikrát reprizován.

Ze Sobotky slyšeli rozhlasoví posluchači 5. března čtyři a půl hodiny přímého vysílání pořadu Dobré jitro. Hovořili v něm i MUDr. Ivan Kafka a Karol Bílek. Jeho součástí bylo i vzpomínání oblíbené dětské lékařky působící v našem kraji MUDr. Marie Kafkové st., která vyplnila pořad A léta běží, vážení …

Předsedou sloučené okresní rady Svobodných demokratů – Liberární strany národně sociální v Jičíně byl zvolen starosta Sedlišť a dosavadní předseda Svobodných demokratů, prom. hist. Karol Bílek.

Zámek Staré Hrady navštívilo v roce 1995 celkem 4105 zájemců o prohlídku zámku a výstav.

Myslivecké sdružení Pod borovičkou uspořádalo svou výroční schůzi v sobotu 24. února 1996 v restauraci ve Starých Hradech.

Starohradský zámek navštívili počátkem tohoto roku mj. historička prof. Marie Neudorflová z Ottawy a literární historik Drahomír Sajtar s chotí z Opavy.

Hezkým plakátem oznámil Klub českých turistů v Mladé Boleslavi konání jarního srazu ve Starých Hradech u Libáně 23. března. O týden později povede přes Staré Hrady jedna trasa Pochodu Českým rájem Za Rumcajsem, organizovaného KČT Jičín. O průběhu budeme informovat v příštím čísle.

Novou čerpací stanici pohonných hmot otevřela v březnu v Libáni firma Havel. Otevřeno je denně 7–20 hod.

Sbor dobrovolných hasičů Sedliště uspořádal v sobotu 27. ledna 1996 v kulturním sále ve Starých Hradech úspěšný hasičský bál, na kterém hrála skupina MAVIS z Libáně.

Kulturní kalendář: 4. 1. 1981 zemřel libáňský historik František Vojtíšek. 6. 1. 1871 se narodil sedlišťský kronikář Josef Dlouhý. 9. 1. 1901 se narodil libáňský lékař MUDr. František Škobis. 10. 1. 1836 se v Libáni narodil historik a archivář dr. Josef Emler. 14. 2. 1856 zemřel lomnický kulturní pracovník MUDr. Antonín Krkavec, v mládí žijící ve Starých Hradech. 20. 2. 1931 se narodil libáňský malíř František Škoda. 7. 3. 1961 zemřel dlouholetý ředitel libáňské drožďámy dr. ing. Václav Jonáš. 14. 3. 1836 se narodil libáňský okresní tajemník Václav Jaromír Černý, autor historických prací o Libáňsku a Sobotecku.

Blahopřejeme přátelům Starých Hradů: Svá kulatá životní jubilea oslavili v těchto týdnech milí přátelé našeho kraje. 27. 2. bylo 75 let poděbradskému proboštu, spisovateli P. Františku Lukešovi. Sedmdesátiny oslavili 8. 1. dlouholetý vedoucí literárního archivu Památníku národního písemnictví v Praze dr. Jaromír Loužil a 21. 2. divadelní historik a kritik, předseda Společnosti bratří Čapků univ. prof. dr. František Černý. 65 let bylo 11. 2. literárnímu kritikovi dr. Jaroslavu Šimůnkovi ze Sobotky. A šedesáti let se dožil 6. 2. Ing. Alois Chalupa, CSc., ze Šumperka, 17. 2. malíř a grafik Jaroslav Cheben z Hradce Králové, 28. 3. spisovatel a herec Zdeněk Svěrák z Prahy a 29. 3. MUDr. Ivan Kafka ze Sobotky. Všem co nejsrdečněji blahopřejeme!

Naši jubilanti: 75 let se dožily 7. 2. Marie Keblová ze Starých Hradů a Růžena Macková ze Sedlišť a 28. 2. Blažená Niebermaierová, roz. Janská ze Starých Hradů. 70 let bylo 23. 1. Ladislavu Jonášovi ze Starých Hradů. Blahopřejeme!

Paní Marie Mrákotová zemřela 5. září 1995 ve věku 92 let. Byla rodačkou z našeho kraje, v mládí žila v Libáni u svých příbuzných Kuželových, pak až do smrti v Praze. Ale často se sem vracela např. na letní byt k Dubským do Starých Hradů. Patřila k těm vzácným pamětníkům, kteří nejen rádi vzpomínali, ale ty dávné události svého mládí svěřili papíru, aby neupadly v zapomenutí. A tak jsme se mnohokrát setkali s jejími řádky na stránkách Zpravodaje Šrámkovy Sobotky i Listů starohradské kroniky. Čtenáři je velmi vítali a byli bychom rádi, kdyby měla alespoň několik následovníků …

Zemřel Jan Poláček. Z německého Besigheimu jsme dostali smutnou zprávu, že 29. ledna 1996 zemřel ve věku 84 let pan Jan Poláček, rodák ze Starých Hradů. Napsat, že zemřel rodák z nejvěrnějších, by bylo málo. Měl své rodiště opravdu rád a vždy se mu snažil prospět. V mládí hrával po vzoru své matky ochotnické divadlo, po vzniku našeho časopisu (to už žil dlouho na severu Čech) v něm uveřejňoval četné vzpomínkové články a často Staré Hrady navštěvoval. Když pak emigroval do Německa, chodívaly články i nemalé finanční příspěvky odtamtud. Nejšťastnějšího si ho budeme pamatovat na rodáckém večeru při prvním úspěšném sjezdu rodáků a přátel Starých Hradů a Sedlišť r. 1979. Ten zatím poslední už mohl ze zdravotních důvodů pozdravit jen písemně.
Jan Poláček tedy odešel navždy, ale v paměti nás starohradských zůstane jako vzor věrného rodáka, krajana a přítele. A jeho vzpomínkové články na život v obci před desítkami let si budou číst příslušníci mnoha dalších generací našich spoluobčanů.

Úmrtí: 27. 12. 1995 zemřela v Libáni paní Růžena Vaňková, roz. Ulmanová ze Starých Hradů, ve věku 64 let. – 1. 1. 1996 zemřel pan Jiří Řehák z Ledkov ve věku 76 let. I on byl rodákem ze Starých Hradů. – 13. 1. 1996 zemřel v Libáni sedlišťský rodák Antonín Rejha v požehnaném věku 89 let. – 19. 1. 1996 zemřela paní Františka Říhová ze Sedlišť ve věku 83 let.

I letos můžeme již v 1. čísle poděkovat velké většině čtenářů za zaslání předplatného na tento ročník. Mnohonásobně vyšší částku, za níž vzdáváme velký dík, zaslali univ. prof. PhDr. Jaroslav Fryčer, který v tomto roce přednáší češtinu na pařížské Sorbonně, a pan Petr Janásek z Libáně. Náklad zůstává opět ve výši 900 výtisků, neboť několik odhlášených a zemřelých předplatitelů plně nahradili noví zájemci (řadu z nich získal pan Ladislav Tuláček ze Starých Hradů). Pokud byste věděli o dalších krajanech a přátelích, kteří by chtěli LSK odebírat, napište na adresu redakce.

Poděkování: Děkuji všem, kdo mi poslali nebo sdělili připomínky a doplňky k mému článku Adventní a vánoční zvyky na Libáňsku, který byl otištěn v minulém čísle našeho časopisu. Dr. Jan Šťovíček mě upozornil na článek Ladislava Lukáše Vánoční hra na Libáňsku v časopise Beseda r. 1947, s. 319. Zvláště zajímavé údaje mi napsala paní Ludmila Hrabětová z Prahy, roz. Marková z Libáně. Vzpomínala, že v Libáni chodívali na Štědrý večer koledovat také ponocní, pánové Musil a Procházka. Jaké bude počasí v jednotlivých měsících příštího roku se usuzovalo podle počasí ve dnech 13.–24. prosince. A paní Hrabětová si také dobře pamatuje koledu "Z valašské chaloupky zasněžené", otištěnou na s. 85. Ovšem poslední verš druhé sloky zpívali: "Tobě, můj Ježíšku, vezou dary. " A přidávali ještě třetí sloku:

Eva Bílková ml.


Místo pozvánky

Starohradský zámek bude letos přístupný:

Vstupné: děti a důchodci 2, dospělí 5 Kč

Výstavní sezóna ve výstavní síni v arkádách začne 23. 3., své obrazy zde vystaví Vlastimil Mužíček.

Od 18. 5. zde uvidíte fotografie Jiřího Tobiáše.

22. 6. přijďte na vernisáž výstavy obrazů Vladimíra Komárka.

V gotických prostorách zámku bude 1. 5. zpřístupněna expozice kovových plastik Petra Paneva.

Od 8. 6. zde zhlédneme obrazy a grafiku Petra Kmoška.

Ve vitrinách na chodbě I. patra zámku bude od 23. 3. přehlídka zajímavých pohlednic z oblasti Českého ráje.

Vernisáže výstav se konají v uvedených datech ve 14 hodin a po nich následují kulturní pořady, z nichž vás zveme především 1. května na tradiční prvomájové recitační odpoledne Hany Kofránkové a jejich hostí. 18. května se bude konat koncert duchovní hudby.


František Škoda: Staré Hrady


Alois Chalupa: Starohradský motiv



Menu