Volby 1996 na Libáňsku

Nejvýznamnější návštěvou byl ministr školství Ivan Pilip na mítinku ODS v Libáni 18. května. Přijel ovšem se značným zpožděním (musel podle vlastních slov křtít nepokojné hříbě) a po představení a zodpovězení asi tří otázek (z nichž jedné prý neporozuměl) opět odjel. To předvolební schůze lidovců v Libáni o dva dny později trvala dvě hodiny a poslanec Stanislav Kozák s dalšími hosty trpělivě odpovídal na všechny dotazy. Libáň navštívil 18. 5. i sociálnědemokratický poslanec Michal Kraus. Svobodní demokraté – Liberální strana národně sociální se se svou schůzí uchýlili na Staré Hrady, neboť se obávali hlučné libáňské pouti, kdy atrakce obsadily 26. 5. celé náměstí. MUDr. David Rath, ing. Václav Humpál a další kandidáti s obdivem konstatovali, že v tak krásné obřadní síni ještě nebyli, natož aby tam pořádali předvolební setkání. Dr. Miroslav Sládek tentokráte na své pouti po Čechách Libáňsko nenavštívil a ani o komunistech nebylo moc slyšet, stejně tak o ODA, DEU aj.

A tak nejvíce se o volebních programech jednotlivých stran dozvídali občané s četných tiskovin, které jim pošta doručovala až do bytů. Jinak vše proběhlo slušně a klidně, nepočítáme-li strhávání a přelepování plakátů zvláště ze strany přívrženců ODS a republikánů. Ale to asi patří ke každé předvolební kampani …

K. B.

První letošní vernisáž

Dnešní vernisáž je první, která letos zahajuje další řadu vzniklé a velmi hezké tradice přehlídek výtvarníků ve Starých Hradech. Jistě všichni cítíme úctu k práci všech nadšených zachránců, kteří nebyli lhostejní k rozpadající se feudální památce a přes nepřízeň minulého režimu dokázali vyrvat zkáze takový překrásný komplex budov, který teď bude dlouho předvádět, co lze dokázat přesvědčením o dobré věci a usilovnou snahou o splnění snů. Kéž by takových lidí bylo více, jako je pan učitel Holman, pan Joukl a všichni ti další, kteří se o zachování Hradů zasloužili. Považuji proto za povinnost poděkovat všem, kteří nám svými činy umožnili toto setkání zde uskutečnit.

Je to neuvěřitelné, ale zase uběhl rok, kdy jsme v Nové Pace posuzovali tvorbu Vlastimila Mužíčka. Dnes nám nabízí novou kolekci obrazů, která představuje menší část jeho roční tvorby.

Přítomným, kteří neznají života běh našeho vystavujícího, sdělím, že Vlastimil Mužíček se narodil před 37 lety 11. března v Jičíně. Dětství i základní školu prožil v Nové Pace. Poté si zvýšil vzdělání v Jilemnici, kde vychodil čtyřletou Střední tkalcovskou školu. Po vojně se vrátil zase do Paky, kde 11 let v textilním průmyslu budoval lepší zítřky jako seřizovač stavů a nakonec sálový mistr. Malování ho zajímalo už od dětství, intenzivněji se mu věnuje asi 17 let, kdy v něm nalézal odreagování a seberealizaci, tolik známé nám jevy z údobí neomezených možností. Po transformaci Velvety rozšířil na pět měsíců armádu nezaměstnaných, ale jen proto, aby zvolil podnikání v oblasti mu srdci bližší, než bylo textiláctví.

Zařídil si perfektní dílnu na rámování obrazů, která je vyhledávána nejen zákazníky ze širokého okolí pro cenovou přijatelnost, ale díky pečlivosti a zatím stále vzácné rychlosti ve vyřizování objednávek i mnohými malíři, kteří poznali jeho serioznost a spřízněnost ve výtvarné oblasti.

Tím, že pracuje obklopen obrazy různých směrů a kvality, to vše mu pomáhá v tříbení si vkusu, v poznání různých technik a materiálů. A jak si dnes jistě všimnete, to vše ho utvrzuje o správnosti klasické techniky malby olejovými barvami na plátno. Poznal, že experimentování je sice zajímavé a pro někoho je i celoživotní nutností, ale opět jeho serioznost mu nedovoluje předkládat a nabízet díla nezralá, neprofesiálně zhotovená a adjustovaná.

Měl jsem to štěstí, že jsem byl svědkem Mužíčkova malířského zrání. Od prvních nesmělých pokusů o zmocňování se prostoru pomocí barev, kdy mohl nahlížet přes rameno na tvorbu nezapomenutelného Jana Pavlovce, Václava Schustra, Jana Kloučka a dalších kolegů stejných zájmů. Z klasiků obdivuje Oldřicha Blažíčka, Zdenku Braunerovou, Václava Mejvalda a Oldřicha Oplta. To vše si v kadlubu svého nitra soustředil, slil a nakonec přetavil ve vlastní výtvarný projev.

Spatříte, nebo již jste zhlédli celkem 20 obrazů, ztvárňujících převážně krajiny vtahující Vás do světa krásy tvarů a barev, kterých si mnohdy v přírodě ani nevšimnete, nebo by Vás leckdy do takového počasí a prostoru z vyhřátého obýváku od stále pestřejších programů televize nikdo nevyhnal.

Okamžiky probleskujících paprsků slunce mezi roztrhanými mraky hnanými větrem, chvíle před hustým sněžením, nálady se spadlým prvním sněhem, otřískané stvoly bodláčí a kopřiv na mezích, lesk vody v hlubokých úvozech a rozježděných cestách, zadumané mlčící lesy v mlžných oparech, čišící chlad a vlhko mísící se s pachem tlejícího listí buků, plné potoky vody z tajícího sněhu, zátiší s jeřabinami nebo slunečnicemi, to vše jsou motivy Vlastimila Mužíčka, za kterými se vydává za nepříznivého počasí, poněvadž obraz s náladou proměnlivého podnebí má dramatičnost, než když je pouze zalitý sluncem.

Těm, kteří jeho loňskou výstavu v Pace zhlédli, dnes autor nabízí další náměty, které ho zaujaly. Vděčné pohledy na Trosky, krajiny u Konecchlumí, Staňkova, České Proseče, podzim v Jahodnici, nezalekl se ani pohledu na pražské střechy. Dáte mi za pravdu, že voda na jeho obrazech teče, vítr fouká, mraky plynou, kouř stoupá, slunce hřeje, sníh studí a hlína voní.

Vy všichni, kteří znáte ty vzácné chvíle procházek přírodou třeba za houbami, za sběrem šípků, kdo se s flintou šouláte revírem nebo jen rádi jdete na zdravý vzduch pryč od civilizace, do světa klidu a ticha v zatím málo poničené přírodě, vás všechny tyto obrazy určitě oslovují. Můžete si v krajině všimnout toho, že ta protivná mlha a těžké mraky nejsou vlastně šedivé, ale růžovomodrofialové, že díky výstavě se začnete dívat kolem sebe poučenýma očima. Mnohdy se pak v přírodě zastavíte a řeknete si: Ano, tady určitě by mohl malíř Mužíček malovat, tady mrzl, tady mu teklo do bot a koukal rychle zachytit dojem, aby třeba nenastydl. V duchu mu poděkujete, že za Vás podstoupil tu řeholi a nakonec dopravil tu krásu sem do tepla a pod střechu.

Několik jeho posledních obrazů nese odlišný rukopis. Zde nám už tvůrce dává najevo, že přenos prostoru spatřené krajiny na plochu obrazu důvěrně zná, že už nemíní servírovat dojem podrobným popisem. Smělé a rozmáchlé tahy štětce umísťuje na strukturu plátna s převahou mistra. Dopracovává se tak přirozeným vývojem abstrakce. Té se často falešně nebojí začátečníci amatéři, kteří svou neznalost maskují rádoby moderností a zkratkou. Ale předstíraná abstrakce se velmi dobře rozezná od té pravé, vzniklé vývojem, pracovitostí a potřebou již zkušeného autora.

Jistě za rok zase uvidíme, zda je to pouze experiment, nebo to je rozcestí a příslib nového směru v Mužíčkově tvorbě.

Přeji Vám, aby výstava v těchto zdech posvěcených cílevědomostí a nadšením restaurátorů na Vás zapůsobila v duchu jejich záměru a záměru vystavujícího autora. Abyste se dívali na svět očima plnýma obdivu pro tvořivost lidského ducha a pro nenápadnou a zakletou krásu přírody. Abyste se je naučili objevovat v přírodě, v umění a v lidech.

MVDr. Miloš Gerstner, Benecko

Návrat k básníkovi

Zato netradiční okolnosti ohlásila režisérka Českého rozhlasu Praha a vynikající recitátorka Hana Kofránková při zahájení druhé desítky svých prvomájových odpolední: konstatovala, že nám poprvé nepřeje počasí a nemůžeme pořad "Vraťme se ještě k básníkovi" (věnováno Jaroslavu Seifertovi) vychutnat na nádvoří zámku, že z vážných důvodů se na poslední chvíli omluvil Alfred Strejček, takže budeme ochuzeni o jeho zpěv a hudební doprovod jeho kytary a flétny, o jeho recitační podíl, že poprvé zazní dialogické básně v monologickém provedení.

Přesto však nikdo z nás neodešel bez hlubokého zážitku, protože Hana Kofránková se své role nečekaně "opuštěné" učinkující zhostila báječně. Nejdříve jsem potlačovala slzy při verších o mamince (ve "Večerní písni"), kterými se nechala dojmout sama recitátorka, a protože vím, že je právem prožívá silně (matku ztratila jako velmi mladá), rozuměla jsem jí. S básníkem Jaroslavem Seifertem jsme se ocitli v první třídě při vzpomínce na slabikář s Alšovými obrázky v "Písni o slabikáři". Ve dvou básních se stejným názvem "Rozhovor" si Hana Kofránková hravě poradila s nepřítomností A. Strejčka a ptala se sama sebe, "kde bydlí víla?". Pak jsme s ní odpluli k "úžasu polekaných řas", které obklopila "tma hustá" i se zamilovanými, potkali se s Jaroslavem Vrchlickým – mužem v haveloku v lehkém širáku, se šílenou Viktorkou, ocitli se v Praze a stali se svědky mnoha dalších zázraků.

Recitující hlas Hany Kofránkové zná většina stálých návštěvníků prvomájových odpolední velice dobře, ale její zpívající hlas ne. I to se stalo – Hana zpívala, a to je čtvrtá zvláštnost. "Píseň o dívkách", které jsou každá jiná a všechny stejné. Pak uspávala chlapečka v "Ukolébavce", kterou pořad končil. Obě básně zhudebnil Pavel Jurkovič.

Po upřímném díku, vyjádřeném silným potleskem, jsme se všichni rozcházeli se zážitky, o kterých se chvíli musí mlčet. Později jsme si s paní Růženou Komárkovou, manželkou akad. mal. Vladimíra Komárka, říkaly, že si často při čtení knížek poezie představujeme právě hlas Hany Kofránkové jako interpretky čtených veršů. Někdy mám pocit, že kromě dvou vysokých škol studovala černou magii a dělá si s námi posluchači to, co ona chce. Bylo to krásné a očekávání dalších kouzel, která Hana Kofránková – na pozvání Osvětové besedy Staré Hrady a za laskavého opečovávání jejích nadšenců – pro nás na příští prvomájové odpoledne připraví, je už teď radostné.

Draga Zlatníková, Jičín

Výstava fotografií Jiřího Tobiáše

Vernisáž výstavy fotografií lesníka a publicisty, bystřického rodáka a příznivce zámku Staré Hrady Jiřího Tobiáše s námětem PŘÍRODA to neohrozilo. Výstavu v arkádách zámku otevřel tentokráte na nádvoří archivář Památníku národního písemnictví Praha, promovaný historik Karol Bílek, protože by se všichni účastníci vernisáže do prostor výstavní síně nevešli. Přiblížil život a dílo Jiřího Tobiáše, jeho lásku k rodnému kraji, v níž navazuje na svého strýce, básníka Jaroslava Mouchu.

Na závěr vernisáže přednesla liberecká recitátorka Milena Hercíková báseň KAMERA z knížky Jiřího Tobiáše "Rok ve verších, Život – myšlenky, vzpomínky, přání a OBRAZY Františka Škody", kterou vydal letos v květnu. Uvedla, že tím chce přiblížit autorův pohled na jeho oblíbený fotoaparát.

Vernisáže se zúčastnil přednosta jičínského okresního úřadu ing. Jiří Vitvar, fotograf-výtvarník RNDr. Jiří Krátký ze Sadské, starosta Starých Hradů Josef Miclík a redaktoři některých novin.

Výstava obsahuje 73 fotografií různých formátů v paspartách pastelové a bílé barvy. Přibližují nám život naší zvěře, zajímavosti z lesa, zvláště z Jizerských hor a z přírody. Dívali jsme se tak do tváří dětí a prohlédli si reportážní snímky z četných autorových cest po Evropě, Asii a Izraeli.

Autor dokazuje, že černobílá fotografie dovede věrně zobrazit úkazy v přírodě i zvýraznit některé její zvláštnosti. Příkladem toho jsou snímky Utopené slunce, Sluneční mrak či Mráz kouzelník.

Nezapomíná ani na svůj rodný kraj. Jeho "Libáňská borovička" ho reprezentuje, jakož i Zámek Staré Hrady a Bystřice. Dekorativní staré fotoaparáty umístěné na stativech a autorovy samorosty s pohledem do vitríny s výstřižky z tisku dotváří příjemné klima výstavy.

Krásné a nezapomenutelné dojmy

Na výstavě jsme mohli obdivovat překrásné záběry z přírody, které zachytilo oko kamery, a hlavně cit pro kompozici i lásku k přírodě ze strany autora. Mnozí z nás si kladli otázku: "Jak jen fotografoval – zmiji – je plachá, snadno se vyruší z klidu, uštkne?" Zajímavé byly i fotografie: Budoucí otakárek, Černí čápi, Hraboš, Lasice, Jeleni, Mufloni. Kouzelné byly pohádkové záběry: Vánoční strom, Ranní mlha, U vodopádu Černý potok, Mráz kouzelník, Pařáty ptáka Noha, Ještěd – západ slunce.

My Bystřičtí jsme identifikovali Pohled na Bystřici – "a odkud je? – přece od Važic: vévodí mu kostelík a škola a zde je naše stavení …" Jen jsme si ještě připomněli, že místo, odkud byl záběr, bylo kdysi úvozem se stromy, keři a remízkovým podrostem. Zkrátka vzpomínky – těm nikdo neodolá.

V záběrech z našeho kraje nechyběl Starohradský zámek, Bystřická lípa a Borovička nad Libání. Kolem těchto památných stromů jsme denně chodili do školy z Bystřice do Libáně.

Fotografie dětí jsou vždy bezprostřední a vděčné, jistě s láskou provedené: Zuzanka, Děti v sudě, Honzík.

Ale abych nezapomněla – Jirka procestoval drahný kus světa, takže nechyběly záběry z cest vlastních i s pěveckým sborem Ještěd a Chrámovým sborem z Liberce, jichž je aktivním členem. Zaujaly nás obrázky z Izraele: Betlémská hvězda, Palmy v Galii, Poušť Negev a další.

Pěkné odpoledne s uměleckými zážitky bylo naplněno i jinak. Nevím jak vy, kde jste se zúčastnili, ale z mé strany to byla příležitost k milým setkáním s blízkými lidmi, s přáteli i ke vzpomínkám. Takže jsme se mohli pozdravit a porozprávět s paní M. Chaloupkovou, se kterou kdysi spolupracoval Jiří Tobiáš ve vedení divadelních představení. Kromě dalších známých z Bystřice, Važic, Sedlišť jsme pohovořili s příbuznými autora: s příjemnou paní Zdenou Tobiášovou, manželkou Jiřího, jejich synem, který celý pořad natáčel videokamerou, s Pavlínkou Tobiášovou-Pěničkovou, s panem Jelínkem, jeho dcerou Růženkou i jejich ratolestmi a dalšími.

Vernisáže na zámku Staré Hrady jsou vždy spojeny i s kulturním vystoupením. Tentokrát jsme mohli vyslechnout koncert duchovní hudby Chrámového sboru sv. Antonína z Liberce, který se představil například skladbami Agnus Dei, Moravské písně od B. Martinů, Alelua. Vyvrcholením a nádherným zážitkem pro nás byly Ave Maria a Sbor Židů z opery Nabucco. Sopránová sóla krásně zpívala Svatava Hubálková, sbor precizně dirigoval regenschori ing. Bořivoj Eliáš, na klavír doprovázela M. Matějková. Koncert doplňovaly verše, které výrazně a s citem recitovala Milena Hercíková. Autorem básní z publikace Rok ve verších byl opět Jiří Tobiáš.

Takže my Bystřičtí můžeme být na svého rodáka hrdi, protože se mu podařilo skloubit zaměstnání s poetickým pohledem na přírodu, který se projevil i v jeho básních a také v činnosti literární, pěvecké a hudební.

Záslužné od organizátorů vernisáže bylo i to, že dokázali vhodně propojit všechny jeho hlavní aktivity tak, že vynikl jeho citlivý vztah k přírodě, lidem i životu.

Dík Tobě, Jirko!

Jára Havelková – Kyzivátová, Praha

Duchovní koncert na zámku

Recitátorka Milena Hercíková z Liberce seznámila obecenstvo se sborem a přednesla duchovní báseň JITŘNÍ Jiřího Tobiáše z jeho knížky veršů. Pětačtyřicetičlenný sbor interpretoval sakrální díla významných světových hudebních skladatelů. Nejprve Agnus Dei z Mozartovy Korunovační mše. Sopránové sólo zazpívala Svatava Hubálková, bývalá sólistka opery v Ostravě a v Liberci, která často zpívá jak s Chrámovým sborem, tak se sborem Ještěd z Liberce, který před časem také díky panu Tobiášovi (také v něm zpívá s chotí) se představil i starohradskému publiku. Na klavír hrála profesorka hudby Miluše Matějková.

Líbily se i další skladby, Tota pulchra od italského klasika Borroniho a Eja Mater od Antonína Dvořáka z oratoria Stabat Mater, které sbor zazpíval. Jako vzpomínku na Izrael, kam Chrámový sbor v loňském roce s českou tvorbou a po stopách Ježíše Krista cestoval, vyslechli přítomní Sbor Židů G. Verdiho z jeho opery Nabucco. Svatava Hubálková v samostatném vystoupení za doprovodu klavíru M. Matějkové zazpívala líbezné melodie písní B. Martinů a J. S. Bacha. Tobiášovům věnovala půvabnou Schubertovu Ave Maria.

Vyvrcholením koncertu byl oslavný sbor Händelova ALEJUJA z jeho oratoria Mesiáš, jehož fortisssima byla slyšet otevřenými okny daleko do kraje. Svým uměleckým přednesem působivě koncert ozdobila Milena Hercíková básněmi Jarní, Kde hledat Boha, Ruce, U nás v hájích a Můj rodný kraj z knížky Jiřího Tobiáše při uvádění jednotlivých skladeb. Po neutuchajícím potlesku musel sbor nakonec přidat další píseň.

Koncert dle přání některých návštěvníků, mezi nimiž byli i spolužáci autora výstavy, skončil v 16 hodin. Při společném posezení vyslechli ti, kteří ještě zůstali, výklad PhDr. Evy Bílkové o historii zámku a přijali milé pohoštění s přípitkem autorovi a s veselými písněmi.

MUDr. Zdeněk Rezek, Liberec

Okrsková hasičská soutěž

Přípravy v předchozích dnech byly plné obav z počasí. Naši meteorologové stále vyhrožovali a předpovídali déšť, bouřky a kroupy. Ale jako by věděli o naší soutěži, vyhrožovat přestali.

Soutěži bylo přítomno asi 150 diváků, kteří fandili svým družstvům a přáli jim "dobrý vítr do plachet." Úvodem přivítal starosta starohradského sboru všechna soutěžní družstva i diváky a jmenovitě rozhodčího z Jičína Jana Vilušinského a okrskového velitele Josefa Hakena z Libáně. Zmínil se i o historii starohradského sboru založeného roku 1886 a o mecenáších (dnes bychom řekli sponzorech), kteří finančně významně podpořili počátky práce. Byl mezi nimi majitel libáňského cukrovaru David Bloch (10 zl.), čestný člen Josef Valenta (10 zl.), Zemské ústředí hasičských jednot Království českého z Prahy (100 zl.) a také císař František Josef I. věnoval 60 zl. Z pozdějších dárců byl jmenován pan Josef Dušek z Libáně.

Pak již začala vlastní soutěž. Družstva si vylosovala pořadí, v kterém soutěžila. Časoměřiči byli František Svoboda a Jaroslav Linhart ze Sedlišť, zapisovatelem Václav Trnka ze Starých Hradů. Před zahájením soutěže přislíbil starosta obce Josef Miclík, že vítěznému družstvu dá celý zámek a ještě půl hradu.

Soutěž proběhla bez problémů. Pořadí družstev bylo následující:

1. Křešice – 42 vteřin
2. Sedliště – 46 vteřin
3. Psinice – 48 vteřin
4. Libáň – 62 vteřin
5. Staré Hrady – 71 vteřin
6. Kozodírky – 92 vteřin

Na závěr děkujeme paní Vlastě Másnicové za finanční dar na uspořádání soutěže, ZD Libáň za propůjčení pozemku, manželům Vaníčkovým za možnost bezplatného použití elektrického proudu, manželům Toboříkovým za zapůjčení zvukové aparatury, libáňskému sboru za zapůjčení hasičského vozu, z něhož se mohlo hlásit. Občerstvení dobře zajistil pan Stanislav Najman.

A poděkováním všem účastníkům soutěže, všem divákům a všem členům starohradského sboru za pomoc při přípravách slavnosti zakončil starosta SDH Staré Hrady hezkou a úspěšnou akci.

Ladislav Tuláček

starosta SDH Staré Hrady

Za Nadaci JMP: JUDr. Jaroslav Veselý

Za obč. sdružení Ráj srdce: PhDr. Josef Novotný

Miloš Pick

Přes Acherón zpátky to šlo hůř

Pro státní židovské muzeum v Praze nahrála Anna Lorenzová 14. 3. 1993 a následně doplnil a upravil autor.

Motto: Podle řecké mytologie převážel
převozník Charon duše zemřelých
do podsvětí přes jezero Acheronské

M. P. Chtěl bych nejdříve říci, proč vůbec jsem nakonec přijal tvé pozvání k tomuto rozhovoru. Patřím k těm, kteří za těch padesát let o tomhle nikdy nemluvili, ani doma, ani se svými dětmi. Uznávám sice, že bychom si to neměli s sebou odnést, že by to měli lidi vědět, ale na druhé straně mi to připadá, jako když žebráci ukazují své pahýly. A pak si myslím, že je to stejně natolik nepřirozené, že i když se fakta popíší, tak i přes všechny tuny dosavadní literatury na toto téma, normální člověk atmosféru vyhlazovacího lágru, která byla k zešílení, nikdy nepochopí, protože je nesdělitelná. Jen jedinkrát jsem se v 68. roce nechal přemluvit k besedě o Osvětimi – byla to schůze Svazu protifašistických bojovníků – a přestože to byli lidé, kteří prošli lágry, byli tak zdrceni, že jsem si řekl: už nikdy. Proč je mám takhle drásat. Vzal jsem to jako jeden den v Osvětimi – tedy podle Solženicynova "Jeden den Ivana Denisoviče" – a to je jak den vystřihnutý z Buchenwaldu. Ale Auschwitz je s tím přece jen nesrovnatelný. Když jsme přišli do Buchenwaldu, připadali jsme si tam jako v sanatoriu. Proto jsem se taky zdráhal, když jsi mě o tento rozhovor žádala před rokem poprvé.

Jestli přece jenom dnes k tomu něco řeknu, tak asi spíš proto, že jsem si uvědomil, že je řada lidí, kteří byli lepší než já a z nichž mnozí už nežijí a vůči kterým má člověk možná povinnost něco o nich říci. Proto se pokusím, pokud to dokážu, samozřejmě nezkreslovat, spíš jen vybírat určité okamžiky, kdy tihle lidé ani v extrémních situacích neselhali, momenty spíš zevnitř viděné, které považuji za rozhodující nebo které ve mně zůstaly "otisknuty na duši" a něco mi říkají, než to brát jako chronologický popis. Pokusím se tedy dát ti spíš růženec vzpomínek hlavně na tyhle lidi a já v něm budu spíš jen jako spojovací nit. Již proto, že můj osud není o nic zajímavější než osud těch miliónů, kteří přišli na rampu Osvětimi – a to byl tehdy bohužel osud dost všední – nebo alespoň těch tisíců, kteří to přežili. Proto se takhle sobě i jiným nejdřív omlouvám, že jsem přesto promluvil.

Uzrává ve mně ale ještě další, hlubší důvod, proč po padesáti letech přece jen promluvit. Začínají se objevovat zlověstné příznaky, jako kdyby se za fasádou velkých slov začala možná nepozorovaně a jinými, kultivovanějšími způsoby rozbíhat třetí světová válka. Nebo se alespoň znovu začínají vracet zlí démoni, rozdmýchávat vášně a nálady, které by mohly dláždit cestu novým Hitlerům.

Od první republiky k prvnímu dni s hvězdou

A. L. Řekni alespoň základní údaje o sobě a o své rodině.

M. P. Narodil jsem se 16. 8. 1926 v Libáni u Jičína. Mám ještě sestru Soňu. Táta měl malou soustružnickou továrničku. Děda ji založil před první světovou válkou, kdy, jak vyprávěli, nosili materiál ještě v nůších. Měl několik dělníků, ale v době, kdy já ji znal, v 30. letech, vyrostla asi na sedmdesát lidí. Děda potom zemřel a táta byl spolumajitelem se svou sestrou. Byli jsme "továrnická" rodina, ale bydleli jsme nad kancelářemi, pokoj, kuchyň bez koupelny, koupali nás v neckách. Druhý, "parádní" pokoj – jídelna – byl dole mezi kancelářemi a nebyl vlastně pro nás. Táta tam přijímal zahraniční zákazníky, zatímco my jsme tam jen jednou do roka slavili "Ježíška". Snem mámy byla vila, kterou táta postavil až v roce 1937 a po čtyřech letech nás z ní pak Němci vyhodili, takže jsme ji moc neužili.

Chodil jsem nejprve do střední školy, do reálky v Jičíně – až do tercie. Z rasových důvodů mě pak z reálky v roce 1940 vyhodili, takže jsem nejdříve byl na učení v závodě svého otce. Pak i učení bylo z rasových důvodů zakázáno, tak jsme dělali na různých nádenických pracích v Libáni, např. postřikování stromů, a nakonec jsme nakládali vagony na nádraží. Po válce jsem udělal maturitu na reálném gymnasiu v Praze na Žižkově na Sladkovského náměstí a vystudoval jsem statistickoekonomické inženýrství na Vysoké škole speciálních nauk na pražském Českém vysokém učení technickém.

Byl jsem nejen bez vyznání, ale i rodiče již byli bez vyznání. Pokud jsem pochopil, vystoupili oba z židovské náboženské obce po první světové válce, v tehdejší volnomyšlenkářské vlně, ale myslím si, že máma dál věřila, aspoň když bylo za války zle, tak se někdy modlila. Táta, ten asi skutečně byl přesvědčeným ateistou, u něj to byla spíš francouzská racionalistická filosofie a spíš víra ve spravedlnost, a to mi asi zůstalo. Ne víra v pánaboha, ale pravda a spravedlnost je pro mne svatá. Já smrtelně věřím v pravdu a ve spravedlnost, tím spíš, že za našeho života už dvakrát převálcovala i tanky. Byli jsme doma vychováváni nejen nenábožensky, ale řekl bych až v duchu českého sokolského "podkrkonošského" nacionalismu, "z první ruky" zaměřeného proti vzrůstajícímu německému ohrožení hned za Krkonošemi. Z tohohle nacionalismu jsem se vzpamatovával až za války, když jsem se dostal do komunistického protinacistického odboje. Slovo žid jsme slyšel poprvé až někdy ve čtvrté obecné, když mi tak kluci ve škole nadávali a já jsem se domů přišel ptát, co to je.

České vlastenectví – nebo i vlastenčení – jsem vstřebával i v Sokole již od předškolního věku a bral jsem je až dětsky vážně i ze školních čítanek s "tatíčkem Masarykem." Vzorem pro nás byl mladý učitel Standa Kraus, který přišel někdy v 37. roce z vojenské služby jako záložní podporučík a byl pro nás vojákem každým coulem. Moji vrstevníci dosud nezapomněli na rozloučení s ním v roce 1939 u sokolského táboráku v lese Křižánek, kdy se s námi loučil před odchodem do Polska a přes Buzuluk a Tobruk na Západ, odkud se po válce vrátil jako kapitán naší armády. To byl v našich dětských očích hrdina, na něhož jsem v těžkých chvilkách vzpomněl nejednou. Když někdy v 38. roce utekl z Podkarpatské Rusi židovský lékař doktor Hirtenstein, komunista, velice se s otcem spřátelil, přestože tátovi říkal "pane továrníku" a přestože táta byl dřív, pokud si vzpomínám, u národních demokratů. Doktor Hirtenstein situaci viděl strašně realisticky už v tom 38. roce. Vždycky před večeří se setkali na štamprli a – to si dodnes pamatuji – jako když staří kamarádi říkají již jenom čísla anekdot, opakovali si prakticky vždycky totéž. Doktor Hirtenstein každý večer říkal: "Hitler všechny židy nažene do koncentráků, všechny zamorduje, nikdo nepřežije. Vemte ženu a děti a vystěhujte se!" A táta mu na to každý den odpověděl: "S českým národem jsem byl v dobách dobrých, zůstanu i v dobách zlých." Pak si dali štamprli a tím to skončilo. Táta mohl jít, měl venku peníze, pohledávky za export. Dozvěděl jsem se po válce, že Němci arizovali náš podnik, vyloučili z převodu pohledávky ve spojeneckém světě jako tzv. zamrzlé pohledávky, takže to pak po válce evidoval Fond národního jmění. Bylo to deset tisíc dolarů a to bylo za války dost peněz, s tím mohl asi na Západě začít, kdyby chtěl. Mohl, nechtěl. Ani jsem pak po válce na to pozůstalostní řízení nerozjel, ale to je jiná věc. To jsem zas v té revoluční době nestačil nebo nechtěl já.

A. L. Byli rodiče nebo otec někde organizovaní, dělal otec něco ve vaší obci?

M. P Nevím, myslím, že byl u národních demokratů, ale jestli byl organizovaný nebo jestli byl jenom voličem, to nevím.

Vím jenom, že jednou měli takové losy, nějaký balíček lístků od nich přinesl ze schůze, ale jestli byl organizovaný, to nevím.

V posledních předválečných letech se dost aktivně zúčastnil školení záložních důstojníků. Myslím, že to v Libáni organizoval. Bylo pro mně vrcholem klukovského blaha, když mne bral i na manévry a nechali mne vystřelit z pušky. Velice se přitom spřátelil s podplukovníkem Šrámkem – legionářem – z jičínské posádky, s jehož rodinou jsme se vzájemně navštěvovali. Ten se pak také nevrátil z koncentráku, jak mi po válce napsala jeho dcera Bohunka.

Když se po válce dávala osvědčení o národní spolehlivosti, tak se jeden z tátových současníků nabízel potvrdit, že děda již za Rakouska patřil k zakladatelům Sokola v Libáni, i když jsem nic takového nepotřeboval.

Za války byl táta důvěrníkem židovské obce pro těch pětatřicet židů v Libáni, protože to se dělalo bez ohledu na víru. Jako důvěrník židovské obce organizoval židovskou komunitu až do doby jejího odchodu do transportu.

Možná že předběhnu, když řeknu něco o tom, jak začaly zrát i moje názory na svět. Když jsem začal rozum brát, byly to především sociální křivdy, které na mne zapůsobily. Když už jsem třeba jako dítě viděl, jak zvonil u branky nezaměstnaný a místo zaměstnání dostal desetikorunu a šel dál. A potom stále více hrozící příchod Hitlera, ohrožení republiky. Tak jsem začal myslet levicově – socialisticky.

Vím, že jsem se s tátou – ale to odběhnu do úplně jiných dob – dostal ještě v Terezíně do diskuse, když jsem mu říkal: "Jseš fabrikant, kapitalista, vykořisťovatel." A táta mi na to řekl: "Ale platil jsem dělníkům nejvyšší mzdy v oboru, že i odbory podle toho nasazovaly své požadavky, a za krize, na začátku krize jsem slíbil dělníkům – odborům – že nikoho nepropustím, i kdybych měl přijít na mizinu a dodržel jsem to." Na to jsem ve své pubertě mávl rukou, ale po pětadvaceti letech – v roce 1967– jsem slyšel totéž od jeho bývalého dělníka, který už byl v penzi. Tak mi to trošku došlo, už jsem to přece jen více chápal. Děda s tátou tam soustružnický průmysl před první válkou přinesli a v konjunktuře před druhou světovou válkou z toho vyrostlo několik podničků po dvaceti, po třiceti lidech, kolem toho většího, "našeho". Za konjuktury se někteří nejlepší dělníci udělali pro sebe, vždy podnik pro pět, deset lidiček. Tenhle člověk byl jeden z nich, ten z nejlepších. Za konjunktury od táty odešel, ale když přišla krize, tak zkrachoval a přišel znovu s kloboukem v ruce k tátovi: "Pane šéf, vezmete mě?" A táta mu na to řekl: "Vás musíme, Novotnej, vy jste přece náš." Takhle mi to pan Novotný vyprávěl a měl při tom slzy v očích, třásl se mu hlas, jeho žena brečela, Dáša, moje žena, brečela.

Byl jsem tenkrát v Libáni na pozvání pana učitele Vojtíška, který tam uspořádal výstavu o vzniku soustružnického průmyslu v Libáni – prý na počest naší rodiny. Vyprávěl mi také o tamějších sociálních poměrech před válkou – do kterých jsem jako dítě přece jen tolik neviděl – a o tátově úloze v nich. Prý nejen škola, ale i katolický farář – pan kanovník – když mu přišel chudák, místo ke svým souvěrcům ho zpravidla posílal k tátovi s lístkem: "Pane továrníku, pomozte!" A sotva odešel naprázdno.

Tak jsem si teprve zpětně uvědomil, že přece jen tady byl nějaký rozdíl i mezi podnikateli. A říkám si to znovu i dnes.

Když leckdy dnešní zdivočelé šelmy, pro které dělník je jen lenoch, který moc nepracuje a krade a na kterého se musí jen po zlém, se chtějí vydávat za podnikatele. A když přicházejí ze Západu i podnikatelé a říkají: "Nemůžete opakovat gründerský loupežný kapitalismus, moderní podnikatel, to musí být i sociální podnikatel. " Tak si i dnes leckdy vzpomenu na tyhle doby a na tohle.

A. L. Onen doktor Hirtenstein z Podkarpatské Rusi věděl nebo možná tušil, co přijde, a vlastně na to tvého otce upozornil. Nevíš, jestli rodiče s něčím takovým počítali, uvěřili, že by se něco takového mohlo stát?

M. P. Takových varování bylo víc. Byl u nás například strýc Vilík, to byl redaktor v Praze a přišel se k nám vyučit soustružníkem. Vždyť víš, jak to tehdy bylo, že vyhazovaní židé hledali řemesla a to bylo, mám dojem, ještě za druhé republiky. Počítal s tím, že bude emigrovat. Pak mu to nevyšlo. Samozřejmě, že jsme znali situaci v Německu, věděli jsme, že to bude zlé, ale nikdo nepočítal takhle realisticky, že to bude vyhlazování. Jen doktor Hirtenstein to viděl přesně a taky pak šel do západní armády a po válce se vrátil jako kapitán. Ale rodiče emigrovat nechtěli.

Irena Škodová

Dějiny školy v Libáni – 2

75 let Miloše Hájka

Již jako mladík se zapojil do protifašistického odboje, 21. srpna 1944 byl gestapem zatčen a 21. března 1945 nad ním nacistický soud vynesl rozsudek trestu smrti. K jeho vykonání však již nedošlo; 5. května 1945 byl Miloš Hájek vysvobozen z pankrácké cely smrti po vypuknutí Pražského povstání.

Pak dokončil studia a v letech 1953–1964 přednášel historii na Vysoké politické škole; další čtyři roky byl pracovníkem Historického ústavu Československé akademie věd. V období Pražského jara 1968–1969 byl ředitelem proreformního Ústavu dějin socialismu, odkud byl po nástupu normalizace vyhozen.

Živil se pak různým způsobem a hned v roce 1977 se stal jedním z prvních signatářů Charty 77, v letech 1988–1989 byl dokonce jejím mluvčím. V témže roce se stal předsedou klubu Obroda a od roku 1991 působí v České straně sociálně demokratické.

Miloš Hájek se jako historik věnuje našim moderním dějinám 19. a 20. století, hlavně dějinám politickým. Publikoval velké množství článků, studií a recenzí – snad nejznámnější je jeho kniha Od Mnichova k 15. březnu (1959). Řadu z nich uveřejnil v samizdatových Historických studiích i v časopisech zahraničních.

Přejeme Miloši Hájkovi hodně zdraví do dalších let a věříme, že nám také někdy svěří pár řádků k otištění …

Redakce LSK

JŘ – 75

Nezbývá než zavzpomínat. Paměť, ta nespolehlivá běhna, propouští po menším mučení datum: podzim 1941. A místo: Bubenská 39, nejvyšší patro, ateliér malíře Ivo Rubliče, vládne jím však Otta Mizera. Osoby: kromě Mizery Mirka Miškovská (kreslířka, která mohla dát trumf slavné Toyen, nechtělo se jí však jaksi), drobný mládenec, v němž po letech tuším fotografa Josefa Proška, pak ještě jedna tvář (není to ten mysteriózní Karel Kilberger?) a v koutě v proutěném křesle Jan Řezáč. Už tehdy tuším obrýlený, velmi mlčenlivý, zřetelně respektující pána ateliéru. Téma: surrealismus. Pro všechny velký pojem, každý však utrousil drobnou námitku, otazníček, nějaké to "ale". Nadávalo se na Nezvala, já potichounku ale vyslovil svůj obdiv vůči sbírce Absolutní hrobař (obdiv, který dodnes nikdo, pranikdo nesdílí), Jan Řezáč s úctou vyslovil jméno Karel Teige. Na víc si nevzpomínám – 55 roků …! Vím jen, že se tu uvedly v pohyb síly, z nichž vzešel cyklostylovaný sborník Roztrhané panenky (Istler, Lorenc, Miškovská, Mizera, já –1942, ale v tiráži bylo "krycí datum: 1937) a pak (1944) rozverně provokující sborník Ochranné prostředky, kde publikovali Mizera s Miškovskou, ale i Řezáč s Proškem. Obě "surrealistické" odnože se tedy setkaly pod jednou střechou, obě ovšem vyvíjely i bohatou činnost spadající pod vinětu "černé tisky", ta řezáčovská větev (ano, tak!) vydala sedm "strojopisných sborníků" či sešitků, z nichž legendární zvuk si získaly Záchody (Řezáč-Prošek, 1944) známější pod jménem Pražské záchodky.

Po válce se Jan Řezáč "učil nakladatelování, a to – pokud vím – v tzv. velkých domech a pomáhal na svět všelikým tlustospisům, vymyslil směr monstrualismus, ušitý na tvorbu Otty Mizery a nedalo mu a začal soukromě vydávat edici s břeskným názvem Obluda. V nákladu 50 kusů vyšly jen čtyři svazečky (Tzara, Kafka, Majakovskij, Chlebnikov), ale jsou velesličné a patří dnes ke sběratelským málem už nedostupnostem. Pak přišel rok 48 a "byl šlus" této bohulibé činnosti. JŘ přešel na dlouhá léta do nakladatelství Odeon (tehdy se ovšem jmenovalo jinak, sáhodlouze nebo zkratkou SNKLHU!), stál tam kromě nesčetných dobrých i skvělých knih u zrodu revue Světová literatura, což byla Událost, a vzal pak po vydání Zbabělců pod ochranu jejich šéfredaktora Josefa Škvoreckého. To už měl hodnost nakladatelského šéfredaktora. Procházel nesčetnými poradami na vyšších schvalovacích místech, stálo ho to velehoru energie a času, ale protlačil mnohý skvost. Nemluvil o těch kláních, která určitě překračovala meze snesitelnosti, a když jsem se ho jednou letmo zeptal, jak s těmi "mocipány nad kulturou" válčí, mávl jen přezíravě rukou, jako by odstrkoval hromadu hnoje. Nejšťastnější byl, ba přímo rozkvétal, když se mu podařilo prosadit cokoli z blízkosti surrealismu, např. francouzské prokleté básníky nebo drobné monografie oficiálně nepříliš uznávaných malířů či fotografů. K některým sice napsal hutný doprovodný text, ale na jeho vlastní básnickou tvorbu jsme stále čekali marně. (Přestože jsme tušili, že nějaký utajený šuplík musí existovat.) Teprve roku 1965 – uprostřed "tání" – vyšla Řezáčova knížka Pasáže. Necelých sto úzkých stránek a: samé citáty. V posledním z nich se praví: "V jeho rukou se citáty měnily ve vlastní tvorbu." Je tomu přesně tak! Od té doby přichází od JŘ rok co rok jeden novoročenkový citát – už se na ně vždycky těším.

V době, kdy vyšly Pasáže, JŘ už Odeonu řediteloval. Roku 1970 musil ustoupit nakladatelským amatérům, zato však poslušným nástrojům totalizátorů. Uchytil se ještě v jednom menším nakladatelství, v Pressfotu. Na otázku, co tam dělá, při letmém setkání věcně odpověděl: "Starám se o fotografie. " Na vernisáži výstavy Skupiny RA koncem roku 1988 se v houfu lidí jen mihl kolem skupinky Reichmann-Istler-Lorenc-Kundera: zcela bělovlasý, s brýlemi ještě tlustšími, se zasvěceným úsměvem. Dav ho odplavil.

Ale pak začal poštou docházet Jarmark umění, bulletin Společnosti Karla Teiga, a viděl jsem, že "starý surrealista" JŘ je opět u díla, které ho těší. Nedávno se shůry snesl katalog výstavy "Bubenská 39", hold Ottovi Mizerovi, pouhých 50 výtisků, redaktorská ruka JŘ je snadno rozpoznatelná, a vidím opět kout ateliéru a v proutěném křesle tichého mládence, slyším heslo "Surrealismus" a posílám Janu Řezáčovi bratrský pozdrav.

Ludvík Kundera

Co mně vyprávěl hrabě Jindřich Maria Schlik

S panem hrabětem jsem se seznámil, když jsem po absolvování archivní školy jako zaměstnanec archívu Ministerstva vnitra se zúčastnil rozvážení archiválií do různých zámků a klášterů na venkově, kde měly být uchráněny před očekávanými nálety na Prahu. Bylo to v roce 1944, kdy jsem za tím účelem asi dvakrát navštívil Jičíněves a byl představen hraběti Schlikovi a jeho rodině. Nejstarší z jeho synů František /1914/ spravoval velkostatek, Jindřich /1916/, nyní komtur řádu Maltézských rytířů, dojížděl tehdy na kole do Kopidlna, kde byl zaměstnán v účtárně cukrovaru, Zikmund /1916/, bývalý aktivní důstojník československé armády, pečoval o lesy, nejmladšího Ondřeje /1917/ jsem již nezastihl, právě /1944/ zemřel. U dcery Marie /1921/ pobývala v Jičíněvsi její přítelkyně hraběnka Vratislavová, která místní mládeží, kdy obě s nimi podvečer sedávaly venku na kládách, hrávala na harmoniku. Všichni kromě staré paní hraběnky Margarety rozené Thun-Hohensteinové mluvili česky.

Na údržbu zámku a parku /bylo to za války/ nebylo patrně dost prostředků. Zpustlý byl tenisový kurt i plavecký bazén. S dojemnou péčí byl udržován při životě prastarý vaz /vzácný druh jilmu/ podpěrami a stříškami. Podle rodinné tradice byla s jeho existencí spojena existence Schlikova rodu.

Ověšen byl obrázky svatých a starý hrabě s hraběnkou se k němu každé ráno chodívali modlit. V zámku byla pietně opatrována lebka Jáchyma Ondřeje Schlika popraveného jako prvního z českých pánů na Staroměstském náměstí 21. 6. 1621.

Býval zde i pohár, který pravděpodobně k jeho sňatku s Uršulou Žofií z Opršdorfu roku 1612 dala zhotovit ve své sklárně v Bedřichově na libereckém panství Kateřina z Redemu, rozená hraběnka Schliková.

Krabice s archiváliemi, které jsme z Prahy dovezli, byly uloženy v bývalé oranžerii. Na lavičce před ní jsme jednou se starým panem hrabětem seděli. Nevím, čím jsem získal jeho důvěru, ale začal si mně stěžovat, jak ho jičínský landrát stále nutí, aby se i se syny přihlásil za Němce. Aby se ho zbavil, přinesl mu z rodinného archivu česky psanou listinu vydanou jeho předkovi Ferdinandem I. jako českým králem. Týkala se jáchymovských dolů na stříbro, které tehdy Schlikům patřily a kde začali roku 1519 razit tolary. Tou listinou dokumentoval hrabě své češství tím, že císař byl Němec, Jáchymov sice město v Čechách, ale obývané německými horníky, ale listina byla sepsána česky, protože jeho předek byl Čech, a proto i jeho potomci jsou Češi. Argumentace to byla dosti násilná, ale zabrala, a synové jako Češi nebyli odvedení do německé armády.

Starý pán se mně také svěřil, že jeho otec se oženil s dívkou občanského původu Bertou Roxerovou, a proto přišel o fideikomisní panství Kopidlno–Staré Hrady. Když se o ně v letech 1906–1912 soudil, obdržel dopis /snad anonymní/, ve kterém stálo, že když věnuje jisté dámě drahý šperk, proces vyhraje. Otec prý tehdy prohlásil: "Za takovou cenu nikdy!" Panství prohrál a musel ještě zaplatit náklady procesu … Jeho syn mně vyprávěl, že uvažoval o tom proces za první republiky obnovit, ale že byl tehdy ministrem spravedlnosti Němec /patrně Mayr-Harting, 1926–1929 / "a my jsme byli Češi a naši odpůrci Weissenwolfové Němci; byl bych to asi i já prohrál, a tak jsem do toho nešel". Vyprávěl to všechno češtinou, která zdaleka nebyla spisovná.

Ani ztráta svěřeného panství Kopidlno – Staré Hrady pro manželství otce hraběte Jindřicha Maria Schlika se ženou, která nebyla šlechtičnou, neodradila jeho potomky, aby i oni nevstupovali v manželství s českými partnery občanského původu.

JUDr. Václav Lukáš, Vysoké n/Jiz.

Další staré pozdravy z Libáně

Pamětní deska Zdeňku Řehořovi

Vážená paní Řehořová, milá Jano, vážení přátelé!

Považuji si za čest, že mohu jménem spolužáků Zdeňka Řehoře pozdravit a přivítat Vás všechny, kteří jste přišli dnes vzdát úctu našemu významnému českému herci a vzácnému člověku, našemu Zdeňku Řehořovi.

Bude tomu 76 let, co se nejen své mamince a tatínkovi, ale nám všem narodil zde v prvním patře v tomto domě č. 14 chlapec milé a jemné povahy, který kromě toho měl mnoho vzácných vlastností a po celý život velikou lásku k umění, k přírodě, ke všemu živému, ke své krásné zemi a především k člověku.

Celý život mu obětavě sloužil na prknech, která znamenají svět. Pro vrozenou skromnost byl svým hereckým uměním přímo předurčen hrát skvěle postavy prostých českých lidiček. Snad proto, že měl jako učitel pedagogické vzdělání, vždycky jsem měla dojem, že svým uměním jako když člověka ztvárněním filmových a divadelních postav vychovává – a to hlavně naše děti. Vzpomeňme jen na jedinečného hajného v "Krkonošských pohádkách" nebo si připomeňme za všechny inscenace alespoň krásnou, umělecky vyzrálou a skvěle vystiženou postavu chudého venkovského krejčího v televizní inscenaci "Křídlovka pro Marjánka". To byl mistrovský koncert.

Zdeněk sehrál velikou řadu rolí menších i velkých. Dosáhl pravé herecké zralosti, svoje hrdiny obdarovával charakterem, který vycházel z nitra, a proto byl tak přesvědčivý.

Zdeněk Řehoř svůj rodný Jičín a jeho krásné okolí nesmírně miloval. Rád a téměř každoročně jezdil na sjezdy naší třídy; vynechal jen tehdy, když filmoval nebo když v den sjezdu večer hrál ve svém Vinohradském divadle.

My spolužáci vděčíme Zdeňkovi za spoustu krásných barevných fotografií, které vždycky na sjezdu pořizoval.

Vděčíme mu za hezké vypravování z jeho hereckého života, ale hlavně za jeho věrné kamarádství. Viděli jsme, že se cítil dobře mezi námi a z jeho dopisů bylo vždycky znát, jak se do Jičína těší. Také ve Vinohradském divadle učitelům jičínských škol zajišťoval pěkné lístky a radil nám, na která představení bychom se měli jet podívat. Po představení jsme pak měli často sjednanou besedu s herci Vinohradského divadla, kterou Zdeněk vedl.

Mistrovské herecké umění Zdeňka Řehoře je trvalejšího rázu, než naše kantořina, která u našich žáčků zapadne do zapomnění. Zdeněk je proti nám učitelům šťastnější. Jeho vynikající umění je navždy zachyceno na celuloidových páscích – a tak ještě děti a vnuci našich dětí budou mít možnost vidět tyto pohádky, filmy a inscenace znovu na obrazovkách. A tak i další generace budou moci obdivovat umění jičínského rodáka, skromného, na výsost čestného člověka Zdeňka Řehoře, čestného občana města Jičína, kterému jsme se dnes přišli poklonit.

Milý Zdeňku, Tvoje třída na Tebe nikdy nezapomene!

Věra Vejvodová

Jakou svatbu slavíte?

Po šesti letech manželství se slaví svatba zinková /i svatba se musí vyleštit jako zinek/, po sedmi letech svatba měděná, po osmi plechová a na desáté výročí svatba růžová /manžel má darovat ženě kytici růží/. Po patnácti letech je svatba skleněná /vztahy mezi manželi mají být čisté a průhledné jako sklo/. Po dvaceti letech se manželské vztahy upevní svatbou porcelánovou. Ve dvacátémpátém roce se oslavuje svatba stříbrná /myrtový věnec se má nahradit stříbrným/. Třicet let manželského soužití je svatba perlová /žena má dostat perlový šperk/. Po třiceti pěti letech jde o svatbu lněnou /žena má dostat od muže lněný ubrus/, po čtyřiceti letech o svatbu rubínovou /žena dostává prsten s rubínem, jenž je symbolem lásky/. Padesáté výročí je opravdu slavnostní a nazývá se zlatou svatbou /manželé si vyměňují nové zlaté prstýnky/, šedesáté výročí je svatbou diamantovou, která je vyjádřením jistoty a pevnosti manželského svazku. Po šedesáti pěti letech se dočkají manželé svatby železné. Po sedmdesáti letech svatby blahodárné a konečně po sedmdesáti pěti letech svatby korunové.

Šťastní to lidé, kteří se toho dožijí!!

Jiří Jaroš, Horní Bousov

Z vašich dopisů

Já sama jsem dvacet let svého života pravidelně jezdila ke svému dědečkovi Antonínu Strakovi do Libáně, a proto mi je tento kraj tak milý. Ráda si o něm teď alespoň přečtu … "

Staré Hrady v tisku

– O návštěvě malých čtenářů ze sobotecké knihovny ve Starých Hradech psaly 2., 3. a 5. 4. Noviny Jičínska a 1. 4. Zemské noviny.

– Exkurzi pracovníků starohradského archivu v muzeu mladoboleslavské automobilky Škoda zachytily Noviny Jičínska 16. 3. a Pojizerské listy 17. 4.

– O zamýšleném umístění pracovny Aloise Jiráska ve Starých Hradech informovaly Zemské noviny 17. 4.

– O svém studiu díla J. Váchala ve starohradském archivu psal prof. Jan Kř. Čeliš v časopise Krkonoše č. 5/96

– O vztahu k historii, jak se projevuje u Evy Bílkové ze Sedlišť, jsme se dočetli v Novinách Jičínska 13. a 23. 3.

– Plány starohradské kulturní sezóny předložily čtenářům Zemské noviny 12. 4. Jednotlivé zámecké výstavy zaznamenaly: Noviny Jičínska 22. a 25. 3. a 5. 4. a Zemské noviny 22. 3. (Vlastimil Mužíček); Zemské noviny 30. 4. a 2. 5., Noviny Jičínska 30. 4. a 3. 5., Místní kultura č. 5/96 a Pojizerské listy 22. 5. (Petr Panev); Noviny Jičínska a Liberecký den 17. 5., Právo 22. 5. a Zemské noviny 22. 5. a 14. 6. (Jiří Tobiáš). Ke starší výstavě Michala Ščigola se vrací Story č. 14/96 a k výstavě Pavla Reisenauera Lidové noviny 17. 2.

– 50. výročí úmrtí muzikanta Jana Linharta ze Sedlišť připomněly Noviny Jičínska 26. 3.

– Publikaci starohradského archiváře K. Bílka Kdo je kdo v dějinách Sobotecka recenzoval J. Najman v Pojizerských listech 20. 3.

– Turistické akce ve Starých Hradech uvítaly Noviny Jičínska 22. a 25. 3. a 1. a 13. 4. a Pojizerské listy 20. 3.

– Předvolební návštěvu MUDr. Davida Ratha ve Starých Hradech zaznamenaly Noviny Jičínska 25. 5.

Tobiáš Jiří: Rok ve verších. 2., rozšířené vydání vyšlo vlastním nákladem autora, obohacené jeho kresbami a doplněné reprodukcemi obrazů a kreseb Františka Škody. Vytiskla tiskárna P. Lebera v Mnichově Hradišti r. 1996, nestránkováno (56 s.).

Knížka je rozdělena do tří oddílů. První, podle níž byl zvolen i název celé sbírky, přináší verše inspirované jednotlivými ročními obdobími a duchovním životem autora. Druhý oddíl, nazvaný Myšlenky, oslavuje prostými verši blízké věci (psací stroj, fotografickou kameru, akordeon, poštovní známku, sbírku pohlednic aj.), evokuje vzpomínky (Staré Hrady, Libáň, Sobčice) a vyslovuje drobná přání. Závěrem je připojeno 15 reprodukcí děl Tobiášova přítele a spolužáka Františka Škody. Knížku uvádí pozdravný dopis Mileny Hercíkové a uzavírá stručný životopis autorův, reprodukce dvou jeho fotografií a také reprodukce jeho portrétu od Jana Konůpky. Rok ve verších je prostá, milá knížka, která by neměla chybět v knihovničce nikoho, kdo má rád Libáňsko. Autor v ní navazuje na tradice lidové poezie milovníků tohoto kraje, jakými byli např. Marie Keblová, Alois Vaníček či Tobiášův strýc Jaroslav Moucha.

Libáňské noviny č. 4 – březen 1996 vyšly opět v rozsahu 12 stránek formátu A4. Úvodem informuje starostka Milada Zubatá o současném životě města, m. j. i o obnovení svatebních obřadů ve starohradském zámku. Další články se týkají budování kabelové telefonní sítě, života základní školy, Sboru dobrovolných hasičů a Českého rybářského svazu, penzionu pro důchodce a místní knihovny, zajímavé jsou i zprávy o potížích ve Vkusu. MUDr. V. Hofman pokračuje v seriálu Zubní lékař radí. Z kulturního života se dovíme o výstavě obrazů MUDr. Jaroslava Volfa, Eva Ulrychová píše o archeologických lokalitách na Libáňsku a Josef Stránský připomíná 25 let činnosti hudební skupiny MAVIS. Je připomenuto i 65. výročí narození malíře Františka Škody a Josef Kůta krátce rekapituluje činnost kulturní komise. V nejdelším příspěvku jsou otištěny vzpomínky Marie Mrákotové "Na venkově od zimy do jara".

Drobné zprávy

Pozornými návštěvníky starohradského zámku a pracoviště literárního archivu byli 20. května studenti archivnictví pražské filozofické fakulty pod vedením prof. Ivana Hlaváčka, doc. Zdeňky Hledíkové, dr. Stanislava Šislera a bystřického rodáka Mgr. Jana Hrdiny. O den později vykonali exkurzi do Starých Hradů posluchači češtiny Vysoké školy pedagogické z Hradce Králové včele s dr. Nellou Mlsovou.

V okresním kole soutěže mladých historiků, které se konalo 20. března 1996 v Jičíně, zvítězila mezi 33 účastníky Eva Bílková ze Sedlišť, studentka kvarty Lepařova gymnázia v Jičíně. Na 5. místě se umístil další rodově Sedlišťák Milan Plíšek z Hořic. Krajské kolo se konalo 16. května 1996 v Muzeu východních Čech v Hradci Králové.

Výstava obrazů MUDr. Jaroslava Volfa byla zahájena 16. března 1996 na Městském úřadě v Libáni. Promluvil MUDr. Vilém Hofman, po vernisáži přednášela dr. Eva Ulrychová z jičínského muzea o nejstarších dějinách Libáňska.

Novou fasádu dostala v květnu budova restaurace Radnice na libáňském náměstí. Dominuje znak města a další výtvarné prvky výzdoby.

Malířka Lída Jurkovič-Burešová. Výstavu díla této umělkyně si mohli návštěvníci prohlédnout ve výstavní síni Obecního úřadu v Libáni od 18. května 1996.

V Libáni rezignovali na své členství v obecním zastupitelstvu starostka obce Milada Zubatá a dále Josef Kůta, Miloslava Petříčková a Miloš Smetana. Protože tím počet členů zastupitelstva poklesl pod zákonem stanovený počet, bude muset Ministerstvo vnitra vyhlásit nové komunální volby, jejichž náklady musí obec uhradit. Neshody v zastupitelstvu vyvolal prodej obecních pozemků.

Starohradskou zámeckou galerii obohatil dvěma obrazy pan Vlastimil Mužíček z Nové Paky, kresbou a fotografií libáňské borovičky pan Jiří Tobiáš z Oldřichova a koláží a plastikou pan doc. Petr Panev z Prahy. Děkujeme!

Práce na restaurování žardiniéry z dětenického zámku dokončil pan Vokálek z Prahy. Po dohodě byla umístěna v lapidáriu gotické části starohradského zámku.

Členové Sboru dobrovolných hasičů Staré Hrady uskutečnili ve dnech 13. a 14. dubna 1996 brigádu, při níž provedli úpravu prvního zámeckého nádvoří a znovu osadili všechny obrubníky. 12. dubna provedli po Starých Hradech sběr kovového šrotu.

Silnice Jičín a. s. udělala v červnu novou asfaltovou cestu do Krysavek ve Starých Hradech. Obecní zastupitelstvo tak splnilo další část svého volebního programu. Pracuje se i na územním plánu obce.

Nové propagační tabule sedlišťské Kůrany a libáňské Havlovy čerpací stanice pohonných hmot se objevily u silnice ze Starých Hradů k Sedlištím.

Obecní úřad v Kopidlně vydává od počátku letošního roku měsíčně Kopidlenské listy. Přinášejí v každém čísle řadu zajímavých informací z minulosti i přítomnosti Kopidlna a okolí.

Turisté z Mladoboleslavska a Českého ráje uskutečnili svůj letošní první jarní sraz v sobotu 23. března ve Starých Hradech. Na dvěstěpadesát účastníků starších i mladších doputovalo na nádvoří zámku, kde jim zazpíval Libáňský pěvecký sbor a promluvil pan Stanislav Vacek. Ke srazu byl vydán programový list s kresbami starohradského zámku a libáňské borovičky; každý účastník obdržel i pamětní listy s informacemi o Libáni a o Starých Hradech. – O týden později vedla Starými Hrady nejdelší, padesátikilometrová trasa Pochodu Českým rájem za Rumcajsem. V zámecké restauraci byla kontrola, kterou prošlo asi padesát účastníků. I pro tento pochod vydal Klub českých turistů Jičín dvojlist, v němž nechyběly údaje o starohradském zámku.

Sňatek: Blahopřejeme pracovnici Literárního archivu Památníku národního písemnictví Magdaleně Barešové a Jiřímu Šrůtovi z Dolního Bousova k sňatku, který uzavřeli 4. května 1996 na zámku v Jičíně.

Sňatky: v obřadní síni na zámku Staré Hrady byli 30. března oddáni Jana Svobodová ze Sedlišť a Karel Slavík z Dětenic. 8. června se zde konala svatba Hany Egrtové z Bukvice a Václava Javůrka ze Starých Hradů. Blahopřejeme!

Naše čtenářky jubilují: 75 let oslavily v těchto dnech naše dlouholeté čtenářky paní Blažena Dovolová z Bystřice (6. 1.), Marie Škodová ze Střevače (28. 1.), Marie Adamcová ze Zelenecké Lhoty (1. 4.) a Františka Šíbová ze Hřmenína (26. 5.). Blahopřejeme!

Naši jubilanti: 75 let se dožili 12. 5. pan Ladislav Beránek a 26. 5. pan Jaromír Balda ze Sedlišť. Blahopřejeme!

Kulturní kalendář: 22. 4. 1906 zemřel ve Vlachově Březí starohradský rodák, herec Karel Polák. 25. 4. 1821 vyhořelo v Libáni 75 domů a 12 stodol. 26. 4. 1906 zemřel hrabě Ervín Schlik, poslední mužský potomek kopidlenské větve tohoto rodu. 26. 4. 1976 zemřel lidový básník z Libáně Alois Vaníček. 5. 5. 1926 postihla Sedliště velká průtrž mračen. 9. 5. 1861 se v Libáni narodil lidovýchovný pracovník, učitel František Pískač. 10. 5. 1921 se narodil náš spolupracovník, básník Jindřich Hilčr. 14. 5. 1826 se v Libáni narodil učitel Ferdinand Saska, výborný hudebník. 21. 5. 1926 se v Lázních Bělohradě narodil spisovatel Svatopluk Hrnčíř, přítel Starých Hradů. 21. 5. 1985 zemřela naše spolupracovnice Milena Vinařová. 29. 5. 1951 zemřel hudební skladatel Josef Bohuslav Foerster, rodově spjatý s Osenicemi. 5. 6. 1921 se narodil v Jičíně dr. Jaroslav Wagner, pracovník památkové péče, který pomáhal při záchraně starohradského zámku. 11. 6. 1991 zemřel herec Vlastimil Fišar, velký přítel Starých Hradů. 29. 6. 1866 procházela naším krajem vojska ve válce prusko-rakouské.

Narození: Takřka přesně rok po svatbě se 24. 4. 1996 narodil manželům Štěpánce (dříve Keblové ze Sedlišť) a Milanovi Babákovým z Jičína syn Milan. Blahopřejeme!

Vzpomínáme: Před pěti lety zemřeli dva z těch, kteří se podstatnou měrou zasloužili o znovuzrození zámku ve Starých Hradech: 17. 3. pan Josef Škoda, pokrývač ze Psinic, 10. 6. pan František Viták, truhlář ze Zelenecké Lhoty.

Kopírku zakoupil Obecní úřad Staré Hrady. Je k dispozici i pro potřeby občanů každý den v kanceláři Literárního archivu PNP na starohradském zámku.

Omlouváme se, že jsme v minulém čísle oznámili konání vernisáže výstavy obrazů Vladimíra Komárka na sobotu 22. června. Z vážných důvodů se konala až v neděli 23. června. Prosíme čtenáře, kteří chtějí navštívit programy oznámené v LSK, aby si jejich konání ověřili telefonicky na čísle 0433 6180.

Vážení přátelé,

asi jste překvapeni obálkou tohoto čísla Listů starohradské kroniky. Je dílem akad. malíře Vladimíra Komárka, který ji věnoval Starým Hradům při příležitosti jeho nastávající výstavy zde. Děkujeme Vladimíru Komárkovi za tuto pozornost a přejeme úspěch výstavě i další tvůrčí činnosti Mistrově.

Dokončení studií Šárka Linhartová z Říčan u Prahy (ovšem rodově ze Sedlišť) dokončila studia na Právnické fakultě University Karlovy v Praze a byla 24. 6. ve velké aule Karolína slavnostně promována.

Místo pozvánky

23. 6. obrazy Vladimíra Komárka – zahájí Jiří Dienstbier, recituje Josef Vinklář

6. 7. tři umělkyně z Bratislavy (Věruna Melčáková-Juneková, Kamila Štanclová a Blanka Votavová) + hudební překvapení z Českých Budějovic

20. 7. počítačová grafika Libora Hofmana (uvede redaktor Jiří Ješ) + beseda s mluvčím pana prezidenta dr. Ladislavem Špačkem a jeho chotí

3. 8. obrazy Jana Rapina, promluví Vladimír Komárek

17. 8. grafika Miroslava Bravence

31. 8. obrazy Stanislava Konečného a jeho hostů z Austrálie s besedou

14. 9. obrazy Miloše Kalisty

28. 9. obrazy a grafika Ivo Švorčíka a houslový koncert Čeňka Pavlíka

Ve vitrinách na chodbě I. patra zámku pokračuje výstava zajímavých pohlednic z oblasti Českého ráje.

Kulturní pořady po vernisážích budou v některých případech teprve upřesněny.

Starohradský zámek bude letos přístupný:

pondělí – pátek 8 –12, 13 –16 hod.
sobota – neděle 9 –12, 14 –17 hod.

Vstupné: děti a důchodci 2, dospělí 5 Kč