S obdivem a úctou vzhlížíme ke všem těm, kteří za tento trvalý klid a mír bojují, s optimismem se díváme na změny probíhající v Sovětském svazu, pozorně posloucháme projevy jeho nejvyššího představitele Michaila Gorbačova. V současné době si snad ani plně neuvědomujeme obtížnost celého jeho konání a jednání, ale cítíme jeho nutnost. Pro mnohé z nás se stal vzorem. Víme všichni, že je již na čase skoncovat se všemi válkami na celém světě a věnovat veškeré úsilí budování mírového života. Všichni k tomu můžeme přispět svou zodpovědnou prací. I my, kteří jsme již v důchodu – a takových je mezi našimi čtenáři dost – můžeme pomoci, třeba jen zlepšením životního prostředí ve svém okolí.

A protože máme být věcní a ne se ohánět prázdnými frázemi, jsme rádi, že práce na Starých Hradech mohly letos opět pokračovat. Vedle budování se ovšem začíná hlásit o slovo i údržba celého objektu, která se brzy stane rozhodující. Děkujeme tímto způsobem všem, kteří zde dále pracují, děkujeme trampské skupině, která letos vydatně pomohla zvláště 30. 10. – 1. 11. při úpravě zeleně za hradem a která by v tomto směru mohla být jiným mladým lidem vzorem. Vždyť zeleň k životu nezbytně potřebujeme a každý vysazený stromek je dnes důležitý. Jak špatně se poslouchá konstatování předsedy JZD z Libáně, že mnoho vysázených stromků jeřabin bylo polámáno vandaly. Právem se ptáme, kde v tomto případě zůstala výchova a co si myslet o rodičích, kteří nečinně přihlížení tomu, jak jejich děti ničí v parku keře a stromky. Stejně tak může parta podnapilých výrostků vyrazit výplně dveří v bráně (jak si mohli návštěvníci zámku všimnout před několika týdny), aniž by byla řádně potrestána. Není to chyba? Nenapomáháme touto přílišnou tolerancí mnoha nešvarům? Myslím, že ano. Ovšem poukáže-li člověk na takové závadné jednání a kategoricky je odmítá, ne vždy se setká u ostatních s pochopením. A proto si myslím, že celá naše společnost by měla najít jasný postoj k těm, kteří ničí práci druhých. Měli bychom si více všímat zvláště dětí a mládeže, protože budou-li vyrůstat bez úcty práci a bez úcty k prostředí, v němž žijí, bude naše snaha o vytvoření lepšího života zbytečná. Nastupte tedy i vy čtenáři mezi ty, kteří chtějí budovat a chránit to, co již vybudováno je. A k tomu vám dost sil i odvahy přeje Vladimír Holman.

90 let libáňské školy

Všichni se zájmem vyslechli slavnostní program, který uváděl předseda SRPŠ při Základní škole Miloše Krásného Stanislav Najman. Historii školy přiblížila ředitelka školy Irena Škodová, o současnosti a budoucnosti Libáně pohovořil předseda MNV Jiří Čuban. Přání dalšího rozvoje a úspěchů libáňské školy pod jasným mírovým nebem tlumočil za ONV okresní školní inspektor Jiří Rokos. V programu dále vystoupil člen Osvětové besedy Libáň Josef Stránský, který přednesl povídku Tři přání. Jejím autorem, který byl rovněž na slavnosti přítomen, byl bývalý žák školy, ing. Bohumír Procházka. Je nadějným literátem, jeho práce byly zveřejněny v Rudém právu, čteny v rozhlase a odměněny v literární soutěži Šrámkovy Sobotky. Současní žáci školy se představili v krátkém kulturním pásmu (pod vedením učitelů Věry Stránské a Josefa Gottlieba). Zazněly v něm lidové písně a verše Jaroslava Mouchy. Tento nám dobře známý básník, přítel Libáně a Starých Hradů, sám velmi dojat uzavřel krásnými slovy slavnostní program. Byl nejstarším přítomným žákem libáňské školy (narozen v roce 1899). Doprovázela ho manželka známého libáňského rodáka, hudebního skladatele K. K. Chvalovského Květa Chvalovská.

Po skončení slavnostního programu pozval Stanislav Najman všechny přítomné na prohlídku školy, dále na výstavu, která byla připravena v tělocvičně, a na promítání filmů o Libáni. V celé slavnostně vyzdobené škole byla znát velmi srdečná atmosféra. V hloučcích diskutovali bývalí žáci, bývalí učitelé i přátelé školy. Zvláště ti starší si rádi prohlédli krásně upravené třídy v nové školní budově, na výstavě se seznámili s novými pomůckami, učebnicemi, s novou didaktickou technikou, která pro současné žáky je běžnou věcí, což dokázali i její obsluhou. Hodně vzpomínání, smíchu, ale i smutku nad uplynulými léty bylo u fotografické dokumentace. Pozornost věnovali návštěvníci i kronikám, plánům a návrhům na stavbu školy, starým téměř sta let, kresbám učitele Stanislava Hlavy i jeho žáků, všem vystaveným pracím žáků základní školy i zvláštní školy, fotodokumentaci i kronikám pionýrské skupiny Miloše Krásného, modelům letadel, které vyrobili pionýři, i výrobkům patronátního závodu Plastimat Libáň, dále Škrobáren Libáň a Vkusu Libáň.

Také v učebně fyziky bylo pilno. J. Janda a učitelé D. Lehká a K. Skokan zde promítali filmy o Libáni naročené před lety J. Markem, V. Španihelem, J. Jandou, Fr. Vojtíškem a Milošem Frýbou. Nebyl nezajímavý ten pohled do minulosti.

Sborovna školy ožila smíchem a vzpomínkami. Současní pedagogové si s těmi bývalými vyměňovali zkušenosti, oživovali různé historky, sdělovali si dojmy. A sešlo se jich hodně. Z těch bývalých přišli poslední čtyři ředitelé školy – B. Lukáš (1955–1967), L. Novotný (1967–1972), A. Švorc (1972–1978), F. Dvořák (1978–1982), učitelé G. Altmanová, J. Čapek, L. Čapková, J. Gottlieb, D. Gottliebová, E. Gregorová, J. Hejnová, V. Christová, J. Chromovský, V. Jandová, M. Kynčl, J. Kypr, E. Lavická, A. Lehrerová, B. Lukášová, O. Líman, V. Límanová, B. Naušová, A. Řezníček, J. Skokanová, J. Sochor, B. Švorcová, J. Záveský, J. Zmatlík.

V obou školních budovách provázeli návštěvníky pořadatelé – pionýři, kteří zodpovídali též četné dotazy. Pod vedením skupinové vedoucí Hany Krásenské pracovali i v neděli, kdy škola, a hlavně výstava byla cílem mnoha dalších zájemců.

Škola se na své 90. narozeniny opravdu dobře připravila. Přichystala veřejnosti hezký zážitek a zanechala pěkné dojmy. Všem – žákům, pedagogickým pracovníkům, provozním zaměstnancům Základní školy Miloše Krásného Libáň, zvláštní školy Libáň i dalším pomocníkům – J. Jandovi a J. Stránskému (materiální pomoc), J. Koutníkovi (krásná květinová výzdoba) patří velký dík.

Po zdařilém dopoledni následovalo i neméně zdařilé odpoledne. Zásluhu na něm měla Osvětová beseda Libáň, pod jejíž patronací se konalo, a pak především bývalý žák školy, televizní hlasatel Miloš Frýba. Přivedl na jeviště kulturního domu v slavnostním programu zasloužilou umělkyni Marcelu Machotkovou, zasloužilého umělce René Tučka a v další části předního zpěváka populární hudby Karla Černocha. Naplněný sál odměnil umělce vřelým potleskem. Líbily se operní árie členů Národního divadla, líbily se populární Černochovy písně, líbil se srdečný a milý slovní doprovod Miloše Frýby.

Tečku za pěkným dnem činíme úryvky ze tří dopisů, které došly na adresu pořadatelů oslav:

Od bývalé žákyně školy, 86 leté Pavly Fialové z Veliše:

"Posílám pár neumělých řádků, které jsem složila v neděli, když Vám v Libáni bylo tak dobře při devadesátinách té naší školy. Litovala jsem, že se nemohu osobně proběhnout po chodbě a ohlížet se, kde číhá školník Janský. Jsem ročník 1901, je nás už jistě málo…

Líbezný kraj na úpatí Českého ráje
I na hranicích úrodné pláně.
Běží tam Bystřice a potůček s tichými mlýny
A slavík s kosem nad jejich střechami
Někdy se přihlásí trylkem a písničkou.
Stále se vracívám v náruč tu hřejivou,
Kde – často v starostech, radosti i práci
Od pradávna žijí Libáňáci."

"Škola, tato tvořivá dílna člověka a jeho duše, vždy zůstane utvářejícím činitelem lidí, místem, ve kterém se rozvíjejí a poznávají jejich vlohy, vytváří se jejich charakter, způsob vztahu k druhým, k národu, vlasti, své době a jejím úkolům. Škola je nejúčinnějším nástrojem tvoření budoucnosti. Proto musí být záležitostí všech – nejen žáků a učitelů."

Od bývalého učitele – Miloslava Kynčla:

"Přeji všem pedagogům, především ten nejcennější poklad pro život člověka – pevné zdraví, pak hodně osobní spokojenosti, samé další úspěchy v náročné činnosti, vítězství v každé soutěži, jejichž podmínkou je však práce v klidu a míru, slovem – bytí v takové atmosféře, aby nad školou – tou svatyní poskytující základy pro existenci člověka – se rozprostírala blankytná klenba se zářícím sluncem a pod níž bílá holubice by zvěstovala lidem dobré vůle, že morální vlastnosti člověka dostoupily nejvyššího stupně rozumu a že konečně nastala epocha, ve které již nebude zbraní a válek.

Nechť v takovém ovzduší by škola od nynějška za deset let mohla oslavit své stoleté trvání!"

Irena Škodová

Slavnostní projev ředitelky školy

Postupem času bylo změněno i okolí školy. Původní cesta z náměstí ke škole nebyla přímo ke vchodu budovy, školní rada tedy odkoupila část soukromého pozemku a narovnala cestu přímo ke vchodu. Byl rozšířen i park před školou. V roce 1909 zde byla postavena socha K. Havlíčka Borovského.

Dnes, když po tolika letech posuzujeme výstavbu školy, musíme přiznat, že tehdejší navrhovatel rozuměl svému řemeslu a měl velký přehled o potřebách škol. Škola byla vedena jako škola měšťanská pro chlapce (dívky přijímány nebyly) a jejím zřízením a příchodem odborných učitelů do města mohutní školství v Libáni. V roce 1920 se dočkaly i dívky, škola byla přeměněna na smíšenou.

S přibývajícími léty se stávala těsnější a přeplněnou, v roce 1924 a znovu v roce 1935 byla městská školní rada vybídnuta, aby se postarala o novou školní budovu. A nastalo opět období nejrůznějších úvah, kde školu stavět. Jedni byli pro přístavbu, druzí vyhledají místo na levé straně silnice vedoucí do Psinic, jiní ve Smutné uličce. Dohody dosaženo nebylo.

Přiblížila se válečná léta, stávající škola byla rozdělena na samostatnou školu obecnou a měšťanskou. Odešly děti z Bačálek a Lična, protože v roce 1940 byla zřízena nová měšťanská škola v Dětenicích. Měnily se i názvy – škola hlavní, po osvobození opět škola měšťanská. V roce 1944 bylo nařízeno vyklizení školní budovy, třídy byly rozmístěny po městě – ve spořitelně, v hostinci atd. a ve škole byl zřízen domov pro tři sta tzv. národních hostů.

Po osvobození byla celá škola opravena a znovu uvítala libáňské žáky. Podle zákona o jednotné škole byla změněna v roce 1948 na střední školu s povinnou devítiletou docházkou. Velkým zlepšením prostředí ve škole byla instalace ústředního topení v roce 1949. Škola byla dále vybavena novými pomůckami, moderní technikou (projekční přístroj, rozhlasové aparáty, gramofony atd.). V tomto roce skočila také činnost újezdní školní rada, která byla nahrazena školskou komisí volenou MNV.

V roce 1953 podle nového zákona byla zřízena osmiletá škola, která zkracovala povinnou školní docházku z devíti na osm let. Na škole se začalo rozvíjet pionýrské hnutí, žáci nacvičovali divadelní hry. Velký úspěch měla hra Strakonický dudák nebo Kozákovský drahokam, jejímž autorem byl učitel Břetislav Finke z Dětenic.

V provozu je školní kuchyň, od roku 1956 funguje i školní družina. V roce 1959 byla v Libáni zřízena zvláštní škola, pro zdravotně oslabené děti byla zavedena zvláštní tělesná výchova. V roce 1960 dostaly všechny děti poprvé učebnice zdarma. Škola se ale stává těsnější a těsnější. Znovu se jedná o přístavbě. 2. října 1961 byly zahájeny zemní práce na výstavbu nové školní budovy. Stavbu projektovali ing. Žďánský a Kostelecký, prováděly ji Pozemní stavby Turnov, stavbyvedoucím byl Antonín Vaněk, mistrem Miroslav Jirčák. Stavební náklad byl rozpočten na 2 257 000 Kčs. Slavnostní otevření nové budovy bylo 28. září 1963. Postupně tak vznikl celý školní komplex, který v současné době tvoří dvě školní budovy, tělocvična, školní jídelna a některé odborné pracovny. Nároky na výuku ale stále rostou, a tak i my v současné době pociťujeme nedostatek místa – chybějí nám další odborné pracovny, zvláště pro elektronické práce, další školní dílna, skladovací prostory a pod. Rovněž omítka na zadních stranách devadesátileté budovy potřebuje generální opravu. Nyní ale není dostatečný počet finančních prostředků na tyto opravy a údržbu.

Škola ve svém vývoji prošla ještě dalšími změnami. Po osmileté škole vznikla základní devítiletá škola, dnes je to podle nového projektu československé výchovně vzdělávací soustavy základní škola se čtyřmi ročníky I. stupně a čtyřmi ročníky II. stupně. 9. května 1981 byl škole udělen čestný titul "Základní škola Miloše Krásného v Libáni". Nastává tak další etapa života této školy. Výchovně vzdělávacím procesem školy neustál prolínají všechny významné události v životě naší země, jako jsou zvláště sjezdy KSČ, volby do zastupitelských orgánů, důležitá výročí. Pedagogičtí pracovníci usilují o jednotné výchovné působení na děti ve spolupráci s rodinami a ostatními výchovnými činiteli.

V tomto krátkém zamyšlení nad historií školy nelze postihnout všechnu činnost, kterou její žáci, učitelé SRPŠ prošli za ta dlouhá léta. Stovky soutěží (jazykových, technických, sportovních, literárních, zdravotnických, matematických, přírodovědných, výtvarných aj.), stovky školních výletů, zájezdů, exkurzí, letní pionýrské tábory, stovky brigádnických hodin na pomoc zemědělství, návštěvy výstav, pionýrská shromáždění a slavnosti, nácvik a účast na spartakiádách, kulturní veřejná vystoupení, výstavky prací, spolupráce s jinými organizacemi, společenské večery, přednášky pro rodiče, práce dětí v zájmových kroužcích.

Činnost velmi bohatá a rozmanitá. Činnost, která vede k jedinému cíli – vychovat mladého člověka všestranně vzdělaného a vychovaného a schopného převzít štafetu od starších. A tak lze říci, že za devadesát let svého trvání i tato škola vychovala stovky poctivých a svědomitých lidí – dělníky, řemeslníky, zemědělce, vědecké pracovníky, dobré lékaře, učitele, inženýry, ale i básníky, spisovatele, hudebníky, televizní pracovníky, sportovce, veřejné činitele, prostě lidi nejrůznějších profesí, kteří zastávali či zastávají místa řadová i čelná, ale jistě se všichni snažili či snaží odvádět dobrou práci ve prospěch celé naší společnosti.

Škola na ně působila prostřednictvím učitelů, kterých se zde vystřídalo velké množství. Ve starých kronikách od roku 1896 do současnosti jsem jich napočítala přes tři sta. Někteří na škole pobyli rok, dva, jiní zde strávili téměř celý aktivní věk. Jim především, patří dík za to, že uváděli a uvádějí v život myšlenky našeho velkého pedagoga J. A. Komenského, který zdůrazňoval, že čím větší je v národě počet vzdělaných lidí, tím větší z toho má celý národ prospěch. Člověk cestou vzdělání přichází k pravdivému poznání a pochopení života, k schopnostem jej ušlechtile naplňovat. A o to se snažíme i my, současní pedagogičtí pracovníci, kteří jsme převzali štafetu po těch, kteří před devadesáti lety se stejným úmyslem vkročili do nové libáňské školní budovy. Ať tedy všem nám ve spolupráci s vámi se daří vychovávat a vzdělávat novou mladou generaci pro naši socialistickou společnosti.

Irena Škodová

Jaroslav Moucha

Vyznání

Naší škole Miloše Krásného

Co je to rok – ve věčnosti času
devadesát anebo sto let?
Ale všechna naše léta za zápasu
o lidštější a o krásnější svět
rostla jenom dílem, lidskou prací,
v dozrávání ke žním generací

Za výstupu k plodné budoucnosti
moudré ohlédnutí posílí
Je-li vděčnost víc než jednou z ctností
těch, kteří se svých žní dožili
my se k naší naší Alma mater mládí
navracíme s díky srdce rádi

Tak přicházím ke schodišti s vámi
k bystě učitele národů A všichni obklopeni vzpomínkami čistíme si boty u schodů
a na stupínku mnohý opět stojí
u zpovědi, co ví o kladkostroji

Před učiteli svými skláním hlavu Z nich každý byl i rozsévačem zrn Jim k poctě chtěl bych rozeznít slov salvu To jejich slova rostla do korun
všech štěpů, které vlasteneckým slovem
tak zpevnili, že v srdcích zněla kovem

Před naší školou podnes hrdě stojí
náš Havlíček, vzor Čecha, hrdiny
vždy věrný řeči, zemi, rodné půdě
Je živý, nešel spáti pod stíny
Sem vracíme se pro oporu v lásce
k své krásné hrdé zemi, ke své matce

Teď k budoucnosti napřeme své zraky
Ať nad školou vždy září hvězdy míru A vzdejme díky, že jsme byli žáky
své škole s jménem z řady bohatýrů
A vyrostou tu bojovníci noví
za krásu života pod úrodnými slovy!

Cestička do školy

Bylo to v r. 1935, když mě maminka vedla do první třídy Obecné školy. Bylo nás ve třídě 40 a pan učitel Karel Kořínek se nám věnoval s příkladnou trpělivostí. Dobře vyučoval a vedl nás v lásce k vlasti.

Nemohu jmenovat všechny své učitele, zmíním se tedy pouze o některých. Především je to můj třídní učitel na "měšťance", nezapomenutelný libáňský kantor Vojta Španihel. Učil náš češtinu, zeměpis, dějepis a zpěv. Tak široká byla tenkrát aprobace. Veselý, laskavý i přísný, bylo-li třeba. Nikdy neurazil slabšího žáka, ale vždy poradil a pomohl. Na jeho hodiny vzpomínám dodnes a písně, které jsme s ním zpívali, patří k mým nejmilejším. V hodině zeměpisu náš ujišťoval, že se člověk zcela jistě jednou dostane na Měsíc, "ale víte, děti", říkával, "to by musel nejdříve překonat zemskou přitažlivost a to bude velký oříšek". Když se nám někdy nechtělo do učení, stačilo zmínit se o jeho milovaných včeličkách a spokojenost byla na všech stranách.

Další neméně oblíbený učitel byl Vladimír Sádlo. Výborný pedagog. Jeho "opakovací cvičení" zajistila, že jeho žáci ještě v 80 letech, pokud se toho dožijí, nezapomenou základní fyzikální poučky. Kdo totiž nedovedl správně odpovědět, musel svou nevědomost napsat dvacetkrát, nikoliv jako trest, to se nesmělo vyslovit, ale jako "opakovací cvičení". U něho jsme se učili, že nejmenší částečkou hmoty je atom, který se už nedá rozbít. "Ale kdyby se to, děti, podařilo," zahleděl se do budoucnosti, "byl by to velký objev". Učil nás i němčinu, které tehdy bylo osm hodin týdně. Ovládali jsme ji natolik, že v 8. třídě jsme překládali a přednášeli básně Goethovy a Schillerovy. Jednou celá škola s hrůzou očekávala návštěvu německého inspektora. Chudák pan učitel s námi piloval všechno to odporné nacistické učivo a říkal: "Děti, hlaste, se všichni, nebojte se, já vyvolám jenom toho, o kom vím, že to umí." Bylo na něm vidět že má strach, a my jsme ho chápali. Tenkrát byla velká soudržnost mezi učitelstvem a žáky. A v oné nebezpečné hodině byly všechny ruce nahoře pro záchranu všech. Vzpomněla jsem si na něho, když mi po letech jedna litoměřická učitelka vyprávěla, že v její hodině německý inspektor prohlásil, že nebude třeba převýchovy, že děti v "protektorátě" ovládají německý pravopis lépe než v "Říši".

Dále vzpomínám na pana ředitele Palouše, učitele Františka Vojtíška, Josefa Dejmka, Kristinu Havlovou a další. Na paní učitelku Havlovou si vzpomenu vždy, když slyším nářky na feminizované školství. Právě ona je dokladem, že nezáleží na tom, je-li pedagog muž či žena, ale na jeho schopnostech. Paní Kristina si dovedla pevnou rukou udržet pořádek i u největšího zlobila, výborně učila a teprve po letech si uvědomuji, jak inteligentní to byla žena. Jako ředitelku v důchodu ji občané města velmi srdečným, neformálním způsobem zvolili do funkce předsedkyně MNV. Nejpřísnější ve škole by školník pan Buchta. Když se ráno před osmou hodinou objevila ve dveřích školy jeho chmurná tvář s příslušným slovním komentářem, došel každému dech. Běda tomu, kdo neměl dobře očištěné boty! Mívala jsem mu to za zlé, ale když ho po letech vidím ve vzpomínce, jak tahá plné putny uhlí na zádech ze sklepa až do druhého poschodí, každý den a do všech tříd, mám k němu velkou úctu.

Školní docházku jsem ukončila v roce 1943. Pan učitel Španihel se s námi rozloučil na tu dobu velmi odvážným projevem. Na jeho slova, že nás učil češtinu a dějepis a nikdy nám nemohl říci, co by říci chtěl, nikdy nezapomenu. V závěru nás prosil, abychom se staly dobrými českými matkami.

Člověk dosáhl Měsíce, rozbil atom a na naše učitele nám zůstala jen krásná vzpomínka. Tak krásná, že přeji dnešním libáňským učitelům, aby jejich žáci na ně vzpomínali právě tak. Libáňské škole pak přeji mnoho nadějné budoucnosti, více pedagogické promoci, prostě ty nejlepší podmínky pro výchovu nové generace. Cestička do libáňské školy a v srdcích žáků nikdy nezaroste.

Hana Mařanová

I na podzim se kultuře daří

30. srpna odpoledne byla zahájena výstava obrazů akad. malíře Bohuslava Tůmy z Hořic a tapisérií jeho dcery Zuzany Vránové z Prahy. V hodnotném kulturním pořadu vernisáže účinkovalo děčínské Collegium musicum, které předneslo sonátu G dur od G. F. Telemanna, a posluchači Akademie muzických umění z Prahy Romana Sittová a Petr Vacek recitovali verše Jiřího Ortena a Jana Skácela. Vystavená díla přiblížil návštěvníkům PhDr. Petr Kmošek, CSc., z královéhradecké pedagogické fakulty. Vystavující umělci zajistili i vydání plakátu a informačních letáčků.

Rozměrné Tůmovy krajiny a zajímavé plošné i trojrozměrné tapisérie Zuzany Vránové zdobily gotické výstavní prostory do konce září; 4. října je vystřídaly na další měsíc kresby a obrazy nedávno zemřelého malíře Jiřího Kalouska. Představil se zde svými ilustracemi knih S malířem kolem světa a Obrázky z českých dějin a pověstí, kresbami pro televizi i působivými naivistickými obrazy. Vernisáž za přítomnosti umělcovy ženy a dcery vyplnil úsměrný projev spisovatele Františka Nepila a stejně úsměvná byl i beseda s ním, která následovala po vernisáži. Autor vyprávěl o sobě a svém díle, přečetl ukázku z chystané knížky, zodpověděl množství dotazů a na závěr následovala autogramiáda. Při ní spisovatel podepisoval nejen knížky, památníčky a jiné papíry, ale i svůj text v katalogu Kalouskovy výstavy, který dostali návštěvníci výstavy k dispozici zásluhou spolupráce s Muzeem a galerií ve Vodňanech.

Prázdno nebylo ani ve výstavní síni na nádvoří. Po výstavě děl Jana Kanyzy zde 13. září zahájil PhDr. Jaromír Zemina z Národní galerie výstavu grafiky Aleny Kučerové. Umělkyně je známá z četných výstav u nás i v zahraničí připravila pro Staré Hrady ukázku své netradiční tvorby – grafické listy středočeské krajiny o plechy, z nichž tyto listy tiskne. Nechyběla ani fotodokumentace pracovního postupu a několik tisků připomínajících její dosavadní úspěchy.

Po vernisáži následoval koncert houslisty Jana Jouzy a violisty René Váchy. Také tito mladí umělci neúčinkovali na Starých Hradech poprvé a přesvědčili o svém uměleckém růstu. Uvedli skladby G. F. Händla, K. Stamice, W. A. Mozarta a B. Martinů.

11. října byla v této výstavní síni otevřena výstava kreseb a grafiky neprávem zapomínaného turnovského malíře Karla Kinského. Expozici připravila ze svých sbírek umělcova sestra ing. Markéta Brabcová. Podařilo se zde ukázat šíři jeho tvorby od příležitostných a reklamních tisků přes precizní obrázky květin a trav, dokumentární pohledy na starý Turnov a karikaturní kresbičky lidí i zvířat až po vrchol Kinského díla – stovky jeho exlibris, v nichž nezapřel žáka V. H. Brunnera a dosáhl skutečně světové proslulosti.

Na vernisáži zazněl proslov spisovatele Adolfa Branalda a po něm se konal v krbovém sále koncert smíšeného pěveckého sboru Ještěd z Liberce. Vystoupení zajistil člen sboru, bystřický rodák Jiří Tobiáš, a konalo se opět jako kulturní brigáda. Jednotlivá čísla byla proložena recitací Mileny Hercíkové, která přednesla verše přítomného básníka Jaroslava Mouchy. Koncert měl vysokou úroveň a ukázal široké rozpětí repertoáru sboru od renesančních zpěvů až po tvorbu soudobých umělců.

Poslední – v pořadí patnáctou letošní výstavou je expozice Vyzvání na cestu, která byla otevřena na počest 70. výročí VŘSR a bude trvat do března příštího roku. Podle scénáře dr. Mileny Vinařové a Lubomíra Vaculáka z Památníku národního písemnictví přibližuje na fotokopiích a fotografiích pokrokovou linii české kultury od VŘSR až po současnost. Je obsahově hodnotná a má vkusné výtvarné řešení.

Další kulturní sezóna je tedy za námi. Přinesla rekordní počet akcí i rekordní návštěvnost: 15 výstav, 7 besed, 3 koncerty, 1 recitační pořad, otevření pracovny zasl. umělce Františka Volfa, téměř 7 000 návštěvníků, 4 čísla časopisu, pozvánky, plakáty, program na vernisáže; dalo to všechno hodně starostí, korespondování a práce. Ale byl i úklid na zámku a kolem něho, údržba zeleně, expedice časopisu, příprava pohoštění účinkujícím atd., atd. A tak děkujeme všem, kdož jakýmkoliv způsobem pomohli, aby se kultuře ve Starých Hradech dařilo.

Eva Bílková

Jaroslav Moucha

Ještěd

zpívající na zámku Staré Hrady

Nebyl to výstup na vrchol hory
Pouze na vrchol praktikáblů
kdy Ještěd – jako na velkém táblu
opřený o basy, o tenory

zvedl se nad alty, nad soprány
do výše zářivé nádhery
Pak ztišil do zjihlé lásky hry
vyvěsil prapory nad brány

srdcí, v nichž hlasů jsou kořeny
rozkvetlé koruny nad kmeny
s poselstvím vroucnosti citů, něhy

Ten vrchol u hranic krásných Čech,
ať zpívá! Nezmlkne v pramenech
I kdyby pokryt byl celý sněhy!

Za Ladislavem Stehlíkem

Knížka o našem kraji nakonec nevyšla, jen několik kapitol se dostalo do brožurky Ráj to na pohled, kterou ke Stehlíkovým 75. narozeninám vydal v roce 1983 Albatros. Součástí první kapitoly nazvané Znám já jeden krásný zámek měla být i pasáž o Starých Hradech. "Ale kdosi rozhodl, že bude lepší, když tam nebude," napsala nám v roce 1984 básníkova manželka, a pokračovala: "snad se mu zdála příliš osobní, ale podle mého názoru tam právem patří jako dokument, že i dnes se najdou nadšenci nehledící na zisk – a já je proto hrozně obdivuji."

A tak tyto řádky otiskujeme dnes poprvé s vděčnou vzpomínkou a opožděným poděkováním.

K. B.

Znám já jeden krásný zámek

Který zámek měl na mysli lidový zpěvák? Byl to Humprecht nad Sobotkou, tolik vzpomínaný Fráňou Šrámkem a spjatý tak úzce s jeho citlivou poezií nebo Kumburk v Českém ráji? Snad. Záleží tolik na tom?

Chtěl bych převyprávět pohádku o jednom jiném zámku nedaleko Jičína, pohádku, kterou jedna bystrá hlava a několik párů pilných rukou proměňuje v krásnou skutečnost.

Myslím na Staré Hrady.

Historik by nás poučil, že někdy v třináctém století byla nad sedlišťským úžlabím postavena rytířská tvrz, kterou o sto let později přestavěli v pevný gotický hrad. Jiří Pruskovský z Pruskova jej dal roku 1573 přebudovat v půvabný renesanční zámek, rozšířený o tři malebná křídla. Vně spatřujeme nad branou sgrafita, nad druhou busty dvou císařů Ferdinanda I. a Maxmiliána II., v jejichž službách stál tento zakladatel zdejšího sličného architektonického díla. Latinský poeta napsal pod jednotlivá poprsí nápisy, vyjadřující vděčnost a věrnost těmto habsburským panovníkům. Gotická kaple svatého Jan Křtitele, která stojí na nádvoří, sloužila ve čtrnáctém století jako kostel celé farnosti. Dochoval se v ní krásný a umně vyřezávaný oltář, představující Kristův křest. Ovocnářství celého kraje sloužila školka, která však zpustla v době třicetileté války jako celé zdejší okolí. Bohatí a nádherymilovní Šlikové bydlili v reprezentativnějších sídlech, a proto zdejší zámek obývali jen vrchnostenští úředníci se svými rodinami. Nejdříve se zřítilo západní křídlo zámku, nepohody a zub času neúprosně hlodaly v zdivu a sesouvající se kameny začaly ohrožovat děti, které zde pro své hry nalézaly mnohé úkryty prolézačky. Děravé krovy se staly útulkem netopýrů a kavek, stavba chátrala, takže se pomýšlelo na brzkou demolici celého objektu. Některým zdejším lidem nedal spát osud staré památky a tady vlastně začíná naše pohádka.

Tehdejšímu předsedovi místního národního výboru a zástupci ředitele školy Vladimíru Holmanovi se podařilo domluvit s památkáři, že zachrání tento půvabný zámeček. Nápad byl jistě znamenitý, ale sám o sobě by nestačil, kdyby jej neprovázelo tolikeré nadšení a chuť k práci. Panu učiteli se podařilo přesvědčit některé důchodce, kteří neváhali přiložit pilné ruce k fortelnému dílu. Každý z nich se snažil uplatnit svůj řemeslnický fortel a zkušenost. Opravili komíny a střechu, aby do zdi dále nezatékalo, staří zedníci začali opravovat klenby a pustnoucí zříceniny se pomalu začaly proměňovat v obyvatelné stavení.

Architekt ing. Karel Pokorný Mladé Boleslavi vypracoval projekt a funkcí odborného poradce byl pověřen dr. Jaroslav Wagner ze Státního ústavu památkové péče. Když první obnovené místnosti mohly být pronajaty jako skladiště, pořídil se za nájem nový materiál a za vedení Vladimíra Holmana se pokračovalo v práci. Nadšení provázelo všechny pracovníky. Vždyť jen babička Kejzlarová otloukla maltu z tisíců starých cihel, aby mohly být znovu použity do zdiva…

Každý se svým způsobem snažil přispět hřivnou k společnému dílu. Zedník Joukl s předsedou opravili renesanční komíny, uměleckého kování se ujal kovář Jaroslav Čuban, František Viták se synem zhotovili kazetový strop a lustr si vzal na starost kovář František Svoboda. Viděl jsem na vlastní oči nastupovat do práce staré zedníky i mladé chlapce, jejichž pracovní horlivost a kázeň dojímala svou příkladností a stálostí.

K veřejným účelům byla předána zámecká oddací síň s mramorovou podlahou a křížovou klenbou, vybavená novým nábytkem a vyzdobená plastikami. V jiné místnosti jsou pořádány výstavy obrazů a první nádvoří sloužilo jako letní divadlo, kde už několikrát zpívali oblíbení pražští pěvci. Nyní je tu park.

Když pracovníci pražského Památníku národního písemnictví na Strahově začali hledat vhodné prostory pro svůj rostoucí literární archív, navštívili i Staré Hrady. Opravený hrad se od té doby stává důstojným stánkem českého slovesného odkazu. V kovových regálech můžeme vytáhnout černé krabice se vzácnými rukopisy, které zaujmou literárního historika i poučeného čtenářského zájemce, aby si v klidu a pozorně mohl prohlížet tyto jedinečné kulturní poklady. Jedna místnost je věnována pozůstalosti Josefa Váchala, dřevorytce, spisovatele a tiskaře v jedné osobě ze Studeňan, kde po léta žil a tvořil s grafičkou Annou Mackovou a má dnes velmi početnou obec svých ctitelů. V další síni je umístěna pracovna a knihovna Jaroslava Vrchlického, ve velkém sále se pořádají koncerty, recitační odpoledne a besedy se spisovateli a básníky.

Chápeme oprávněnou pýchu zdejších sousedů, jichž se počítá jen na stopadesát duší, když slyší z tolika stran přemíru chvály na výsledky práce. Tady by mohla pohádka končit, kdyby byla jen vymyšlená. Stává se však živou připomínkou, jakou velikou sílu umí projevit rodácká láska k domovu: že dovede vytvořit hotové zázraky. Staré Hrady se stávají pomníkem české dělnosti a upřímné lásky k domovině.

A co přát iniciátoru tohoto krásného počinu Vladimíru Holmanovi? Milý příteli, přeji Ti i Tvým spolupracovníkům, aby ses ve zdraví dočkal dokončení celého svého záměru a dlouho se ještě mohl dívat na výsledky své práce.

Ladislav Stehlík

Jména učitelů, z nichž každé je dnes pojmem – František Kysela, V. H. Brunner, Eduard Karel, Jaroslav Benda, – stejně jako jména velkých životních přátel – Cyril Bouda, Karel Svolinský, František Kaván, Karel Vik, Otakar Mrkvička – napovídají, že vztah posledního mužského potomka schudlém větve starého českého rodu ke krásám života a svodům umění bude vášnivý a vytrvalý, jako vztah jeho předků k vzácnému českému kameni, jehož se stali po generace šlechtiteli.

Narodil se 2. srpna 1901 v Turnově a město svých předků – až na pražské studium a dvě pařížské a jednu německou cestu – nikdy neopustil. Je zamilován do rodného kraje a slouží mu s oddaností doživotního milence – nerozeznává mezi prací drobnou, příležitostnou a velkým uměleckým dílem, všechno je dobré co proslaví rodné město – navrhuje a upravuje Pamětní knihu města Turnova s touže péčí, s jakou uchová ve třechstechdvaceti kresbách původní tvář starého města. Z půl páté stovky článků dozvídají se čtenáři nejrůznějších listů o lidech, kteří zanechali v kraji svou stopu. Patří k nim Tyl, Bezruč, Aleš. Na čtrnácti výstavách seznamuje spoluobčany s dílem svých přátel. Protože je déle než dvacet let archivářem ochotnického spolku, napíše jeho kroniku a inscenuje Divadelní výstavu. Má zásluhu o místní muzeum, stejně jako o Turnovské dílo.

Vydá četné soukromé tisky o místních umělcích a jeho Kulturní místopis obsahuje vzácné informace o životě a díle téměř šestiset pozoruhodných postav Turnovska. A protože Místopis města Turnova zůstává v rukopise, informuje o svých nálezech ústně – za třicet let dvěstě přednášek.

V jeho miniaturních malbách květin a travin, detailních záběrech cest a strání, v kouzelném mikrokosmu malířova milovaného světa je uchována vysoká tradiční profesionalita předchůdců i osobitý lidský výraz, píle i vznět, věrnost i vášeň, poznamenaná snahou zachytit každý, sotva slyšitelný tón, jenom když patří k melodii města.

V jedné disciplíně pronikne jeho jméno do světa. Kinského knižní značky jsou proslulé daleko za hranicemi – dostanou se až do Lisabonu a Los Angeles. Právě v těchto drobných grafických skvostech vyzrává jeho umělecký vývoj až k mistrovství, uznávanému speciality jedné z nejjemnějších výtvarných šarží – to proto, že k virtuozitě s vlásečnicí druží se postřeh a vtip, daný jen vynikajícím z oboru. Postřeh, který citlivě napoví správný výraz, vyjadřující charakteristické vlastnosti majitele značky. Nepůjde tentokrát jen o náměty z Českého ráje, ač stálé zaujímají přední místo.

Z drobných vroucích poselství, vysílaných ze starého domu v Riegerově ulici, potěší se mnoho umělcových přátel z Prahy a z celé vlasti a budou mezi nimi znalci i pouzí obdivovatelé, umělci štětce, dláta i pera, hudebníci, přátelé krásy – v každém případě však rozeznávající machu od kumštu, vtip od neomalenosti – proto nebude snadné dát každému, co jeho jest a dát to vznešeně. Dokázal-li každým svým novým listem, že je právě tak vtipný jako umělecky výsostný, svědčí to opět a opět o jeho celoživotní koncepci: dávat lidem radost. Každému pak tu jeho osobní a osobitou důvěrně a vřele – jako přátelský stisk ruky. Přátelům jsou to dílka známá jako Soubory ex-libris Karla Kinského. Vydávají je v konvolutech desíti až patnácti kusů dvě věhlasné turnovské tiskárny: Müller a Jiránek. Od roku 1926 do podzimu 1966 dostane se do rukou šťastných sběratelů jedenatřicet souborů. Jak počtem, tak i úpravou drží patrně Karel Kinský jedna z předních míst mezi světovými grafiky, tvůrci knižních značek. Umělecká knihařská dílna Jendy Rajmana v Rožďalovicích vydává soubor obsahující stopadesát čísel, vytvořených v létech 1928 až 1937. Monografie – jen dvěstě výtisků obsahuje více než čtyřicet ex-libris z původních zinkografických štočků, přílohy dřevorytové, barevné autotypie a zasvěcený výklad umělcova díla z péra Otakara Hradečného, jehož zásluhou vlastně soubor vychází.

Vzpomínáme-li dnes díla a života Karla Kinského, nejde o pouhou reminiscenci a nostalgický povzdech nad dílem umělce, který 28. března 1969 odešel a který – jak sám říkával – zůstal sedět v hnízdě, nenalézaje odvahy opustit prostředí nejmilovanější. Vzpomínka je splátkou na dluh, jehož výši dovedou posoudit především ti, kterým umělec rozdal své nejvzácnější dary. Drobný lístek, trávu ve větru, jitřní úsměv, vidinu malého ráje, radost.

Adolf Branald

Alena Kučerová vystavuje

Jaromír Zemina

Staré Hrady v tisku

– O koncertu pěveckého sboru z Terstu ve Starých Hradech psaly terstské noviny Il piccolo 7. 7. a Vita nuova 10. 7.

– Články a zprávy o starohradských výstavách otiskly Noviny Jablonecka 7. 8. 1986 (I. Pelouchová), Pochodeň 23. 6. (výtvarní pedagogové z Olomouce); Práce 25. 7. (absolventi SPŠK Hořice); Mladá fronta 17. a 27. 8., Svobodné slovo 19. 8. a Květy 27. 8. (Jan Kanyza); Pochodeň 26. 8. a 22. 9., Předvoj 28. 8. a 18. 9., Zemědělské noviny 29. 8., Mladá fronta, Rudé právo a Svobodné slovo 31. 8. Tvorba 9. 9. a Květy 18. 9. (Bohuslav Tůma a Zuzana Vránová); Pochodeň 9. 9. a Předvoj 11. 9. a 2.10. (Alena Kučerová); Předvoj 2. a 9. 10. a 20. 11., Pochodeň 2. 10., Zemědělské noviny 3. 10., Rudé právo a Tvorba 7. 10., Mladá fronta 8. 10. a Svobodné slovo 14. 11. (Jiří Kalousek); Předvoj 2. a 9. 10., Pochodeň 6. 10., Lidová demokracie 8. 10., Zemědělské noviny 9. 10. a Rudé právo 12. 10. (Karel Kinský); Předvoj 20. 11. (Vyzvání na cestu), Pochodeň 25. 11. (Studio 85) a Pochodeň 1. 12. (František Volf).

– Na obdivný vztah spisovatelky Marie Kubátové ke starohradskému zámku upozornil Předvoj 6.11.

– Fotografii sedlišťského rodáka Václava Linharta jsme nalezli v Zemědělských novinách 12.10.

– Ohlasy na kritické články K. Bílka přineslo Rudé právo 26. a 29. 8.

– Umístění Škodova klavíru ve starohradském zámku zaznamenalo Svobodné slovo 21. 10.

– Článek dr. J. Dolejšího o starohradských dělech s fotografiemi uveřejnila Střelecká revue č. 7–9.

– Z materiálů literárního archívu ve Starých Hradech čerpaly články o M. Safírovi (Průboj 6.–7. 6.) a o J. E. Purkyňovi (Acta universitatis Carolinae – historia sv. 1/87), jakož i edice dopisů J. Karáska ze Lvovic Josefu Portmanovi (Zprávy Spolku českých bibliofilů 1986).

– Návštěvu olomouckých bibliofilů ve Starých Hradech zaznamenaly Zprávy Spolku českých bibliofilů 3–4/1985.

– Zemědělské noviny 27. 11. uveřejnily v soutěžní rubrice přílohy Náš domov úkol poznat erb Pruskovských z Pruskova a zámek Staré Hrady. Správná odpověď se nachází v následujícím čísle 4. 12.

Čapek Karel – Šrámek Fráňa: Cesty k přátelství (ČS Praha 1987, 168 s.). V uspořádání našeho spolupracovníka Aleše Fetterse a také s použitím archiválií uložených ve Starých Hradech vyšla půvabná knížka o vzájemných stycích obou velkých umělců.

Fejfar Zdeněk: Srdce známé i neznámé (Mladá fronta 1987, 224 s. a 4 s. příloh). Populární kniha významného českého kardiologa, rodáka z Libáně (1916).

Historik Josef Janáček vydal dvě nové knihy: Ženy české renesance (ČS Praha 1987, 272 s.) a Rudolf II. a jeho doba (Svoboda Praha 1987, 574 s. a 187 příloh). V obou se dočteme i o majiteli starohradského panství Oldřichu Desideriu Pruskovském z Pruskova a jeho manželce Johance roz. Kaplířové ze Sulevic.

Katedra hydrotechniky Českého vysokého učení technického vydala ke svému XI. odbornému tématickému zájezdu 18.–19. září 1987 devadesátistránkovou brožuru autorů A. Patery, M. Tomana a V. Broži a grafický lístek Jiřího Boudy. Na s. 32–35 najdeme i dosti podrobné poučení o Starých Hradech. Účastníci zájezdu v čele s členem – korespondentem ČSAV prof. Viktorem Čábelkou, prorektorem ČVUT prof. Vojtěchem Brožou a doc. Františkem Malým si zámek podrobně prohlédli a vyslovili uznání nad jeho záchranou a využitím.

Tomek Lubomír: Sisyfos v půli kopce (ČS Praha 1987, 230 stran). Líbezná knížka čapkovsky laděných fejetonů, z nichž jeden se jmenuje Jak si postavit hrad a je věnován minulosti i současnosti starohradského zámku. Doporučujeme všem našim čtenářům!

Z vašich dopisů

Drobné zprávy

Vladimír Holman hovořil v televizním Studiu Jezerka 29. 8. o záchraně starohradského zámku. Pořad měl živou odezvu mezi diváky.

Kulturní sál ve Starých Hradech vymalovali brigádně členové ZO SSM Libáň o letošních prázdninách. Pořádali zde pak své diskotéky 10. 10. a 21. 11., řízené diskžokejem V. Vraňovským.

V celostátní výtvarné soutěži dětí na počest 100. výročí narození Josefa Lady v Hrusicích získala v kategorii dětí 6–10 let 3. místo šestiletá Eva Bílková ze Sedliště.

Návštěvníci Starých Hradů: V posledních měsících si prohlédli Staré Hrady vedoucí tajemník OV KSČ ing. Slavoj Brokeš a tajemník OV KSČ Petr Hovorka (18. 9.), spisovatelé Jana Knitlová, Ivan Slavík, dr. Helena Šmahelová, Lubomír Tomek a dr. Alena Vrbová, výtvarníci Miroslav Barták, Daniela Havlíčková, Alena Laufrová, Oldřich Oplt, herci Josef Kettner a Miloslav Masopust. Bylo zde rovněž několik sjezdů spolužáků (5 z Libáně, 2 z Dětenic a 1 z Kopidlna) a 26. 9. ukázková svatba pro členky sboru pro občanské záležitosti z družebního okresu Martin.

V rozhlasovém Dominu 10. 9. vyprávěly Martina Haňková, Eliška Janáková a Laďka Rudolfová o tom, jak žákyně libáňské školy prováděly turisty ve starohradském zámku.

Turistická sezóna skončila na Starých Hradech 31. října. Do tohoto dne navštívilo letos zámek rekordních 6 745 návštěvníků. O provádění se i letos starali především současní i bývalí žáci ZŠ Libáň Alena Hlavsová, Martina Haňková, Vlaďka Kánská, Romana Kuhnová, Eliška Janásková, Martina Macková, Vlaďka Plecháčová, Jana Říhová, Laďka Rudolfová, Jana Škaloudová, Rita Škodová, Jana Šupolová a Štěpánka Vraštilová, dále Jan Bílek ze Sobotky, Zuzana Slavíčková z Kolína a další spolupracovníci Osvětové besedy. Všem děkujeme!

Narození: 18. 8. se narodil v Praze Pavel Mareček a 23. 9. v Hořicích Jitka Plíšková. Jistě se brzy přijdou podívat, kde jejich maminky stavěly o prázdninách po několik roků zámek – ale to se ještě jmenovaly Helena Slavíková a Ladislava Bočková. – 14. 9. se narodila Barbora Velková ze Starých Hradů. – 6. 4. se v Mladé Boleslavi narodil Radek Kučera, syn Václava a Radky Kučerové, roz. Švorcové ze Starých Hradů. Všechny vítáme mezi námi!

Kácet bez povolení okrasné stromy se nevyplácí. Přesvědčil se o tom nedávna jeden chalupář ze Skuřiny, když porazil vzrostlou zdravou lípu a Státní úřad památkové péče a ochrany přírody stanovil společenskou hodnotu stromu v částce 70 240 Kčs.

Kulturní kalendář: Osmdesátiny oslavil 10. 11. spisovatel a novinář Adam Jist (vlastním jménem Jindřich Styblík) z Prahy. 65 let se dožili 30. 10. básník Jiří M. Palát z Jablonce nad Nisou a 22. 11. literární historik dr. Jan Wagner z Prahy. Všichni tři patří k dobrým přátelům Starých Hradů, psali o nich a věříme, že se s jejich příspěvky budeme i nadále setkávat na stránkách našeho časopisu. A k životním jubilejím blahopřejeme!

Nedožitých devadesátin zasloužilého umělce Františka Volfa, velkého přítele Starých Hradů, jsme vzpoměli 1. 12. 1987.

Posvícení se letos ve Starých Hradech i v Sedlišti oslavilo taneční zábavou. Obě pořádaly v kulturním sále ve Starých Hradech požárníci, starohradským hrál 3. 10. Experiment a sedlišťským 14. 11. Paprsek. Obě zábavy byly dobře navštíveny a vydařily se.

Spisovatelka Marie Kubátová besedovala se svými čtenáři 16. 10. ve Veliši. Setkání pořádala místní Osvětová beseda ve zcela naplněném sále a autorka hovořila i o svém přátelském vztahu ke starohradskému zámku.

Sbírky starohradské zámecké galerie obohatili svými kresbami a grafikami prof. Dušan Janoušek, doc. Zdeněk Přikryl, doc. Jaroslav Nerad a doc. Ladislav Rusek z Olomouce. Doc. Stanislav Vymětal věnoval svou keramickou vázu stejně jako Jiří Ambrozek z Hořic a Hana Hejnová z Prahy. Grafické listy věnovali také Jan Kanyza a Alena Kučerová z Prahy. Od Zuzany Vránové z Prahy jsme získali tapiserii a Bohuslav Tůma z Hořic daroval olej Ráno u rybníka. Všem srdečně děkujeme!

Naši jubilanti: 80 let oslavila 3. 11. Bohumila Švecová ze Starých Hradů. 70 let se dožila 4. 12. Marie Svobodová ze Sedliště. 60 let bylo 16. 12. Františku Toboříkovi ze Starých Hradů a 22. 11. Františku Hanušovi ze Sobotky, rodem z Važic. 50 let se dožili 22. 10. ing. Jan Renč z Mladé Boleslavi, chalupář v Bystřici, 7. 12. MUDr. Marie Kafková ze Sobotky, dlouholetá obvodní lékařka v Libáni a 29. 12. Pavel Toman ze Starých Hradů. Blahopřejeme!

Sňatky: Vdaly se další starohradské průvodkyně a brigádnice. 1. 8. byli ve Starých Hradech oddáni Hana Komárková z Libáně a Ondřej Vrabeľ, 30. 10. se konala v Hradci Králové svatba Lenky Novákové z Libáně a Miroslava Kána. Blahopřejeme!

Úmrtí: 21. 10. zemřela ve věku 67 let paní Božena Crhová z Košova, roz. Krámská ze Starých Hradů. Často do svého rodiště jezdívala a obětavě pečovala o starou matku. Budeme vzpomínat.

Redakční: K tomuto číslu přikládáme složenku na předplatné časopisu Listy starohradské kroniky na rok 1988. Předplatné činí opět 15 Kčs a za případné zvýšení předem děkujeme. Zároveň žádáme čtenáře, aby nám i nadále psali články i drobné zprávy, upozornění na životní jubilea svých blízkých, aby nám posílali výstřižky o Starých Hradech a Sedlišti atd. Děkujeme!

Místo pozvánky

Oblíbenou vlastivědnou besedu uspořádá v lednu občanský výbor v Sedlišti. Bližší bude oznámeno na plakátech a v místním rozhlase.

Výstavní sezónu 1988 zahájíme v neděli 20. března ve 14 hodin vernisáží výstavy obrazů a kreseb Miloše Buchara z Libáně. Do tohoto data je ve výstavní síni zámku přístupna v pracovní době výstava o pokrokových tradicích české literatury Vyzvání na cestu.