Vážení spoluobčané,

sešli jsme se dnes, abychom slavnostně otevřeli novou budovu našeho obecního úřadu. Víte sami nejlépe, v jaké situaci byla naše obec v roce 1990, kdy jsme opět po letech získali podle jednomyslného vyjádření všech občanů samostatnost. Na budovu bývalého obecního úřadu byl vydán havarijní výměr, náves a hlavní cesta obcí připomínaly po dešti oraniště, Jednota nám chtěla uzavřít prodejnu atd.

To vše se podařilo během těch několika let změnit. Cesta i náves mají zpevněný povrch, položili jsme kus kanalizace, vznikla tu Kůrana, obnovili jsme Švehlův pomník, zachovali jsme si tu prodejnu, takže hlavně starší spoluobčané nemusí za nákupem daleko – a dnes otvíráme i nově postavenou budovu obecního úřadu, když již několik dní ke vší spokojenosti fungují i zde umístěné nové prostory prodejny.

Myslím, že těch několik faktů svědčí o tom, že je skutečně dobré, když i malé obce si rozhodují o svých záležitostech samy. Občané nejlépe vědí, kam je třeba soustředit síly i finanční prostředky, kdy je potřeba šetřit, kdy se dá hodně věcí udělat svépomocí. Měli jsme také štěstí, že jsme našli pochopení u okresního úřadu, především u obou jeho přednostů, ing. Luďka Puše i ing. Jiřího Vitvara. Tak jsme získali na stavbu dotaci i půjčku; další půjčku nám poskytla Česká spořitelna. Ano, obec má nyní na řadu let obtížnou situaci, kdy musí své dluhy splácet. Museli jsme se a ještě se budeme muset delší dobu uskrovnit. Všichni – od členů zastupitelstva, kterým je vyplácena minimální či žádná odměna, přes důchodce, kteří oželeli vánoční kolekci a dary k životním jubilejím, až po děti, kterým jsme také nemohli uspořádat předvánoční nadílku. Přesto jsem neslyšel žádné stesky, všichni obtížnou situaci pochopili a přispěli k tomu, že dnes můžeme uspořádat tuto slavnost.

Ale vraťme se ještě o několik dní zpět. Valdický Staving dokončil téměř úplně stavbu, kterou ing. Volák vyprojektoval tak, aby zapadla do vesnického prostředí, proběhlo kolaudační řízení, otevřela se po kratičkém úspěšném jednání s Vohnoutovými prodejna a zastupitelstvo rozhodlo o dnešní slavnosti. Požádali jsme občany oběžníkem o pomoc při úklidu budovy a jejího okolí. Skeptické hlasy předpovídaly, že přijde pár členů zastupitelstva, ale skutečnost předčila očekávání.

Dovolte mi na tomto místě vyjádřit své pocity radosti, hrdosti, lítosti i zahanbení. Radosti a hrdosti nad tím, že bez velkého organizování přišlo tolik lidí, mnozí i několik dní za sebou, a že každý věděl, co je třeba dělat. Svobodovi Steklých, Linhartovi, Vaníčkovi, Čapkovi, Šolcovi, pan Najvrt, Vlasta Keblová, Jarka Macek, Láďa Paclt, Císařovi, Franta Javůrek, Jarka Jílek – snad půlka vesnice od nejmladších až po důchodce tu odvedla svůj díl práce samozřejmě zdarma – a to ještě několik lidí nemohlo pro nemoc či úraz. Další přispěli alespoň tím, že si uklidili okolí svých domů. Nezlobte se, jestli jsem na někoho zapomněl a ještě jednou všem děkuji. V Sedlištích vždycky dovedli vzít za práci, dokázali to mnohokrát místní hasiči, dokázaly to místní ženy i mládež a nyní to dokázala i současná generace.

Myslím, že takto by měla vypadat občanská společnost, o které mnohokrát hovořil pan prezident Václav Havel. Ne stále někoho řídit, přikazovat, vodit za ručičku, ale sami musíme vidět, co, kdy a kde je potřeba udělat.

Připomněl jsem ale také před chvílí, že kromě radosti a hrdosti na své spoluobčany jsem pocítil i lítost a zahanbení. Lítost nad tím, že se mi v posledních týdnech a dnech nahromadilo ještě více povinností pracovních i jiných než obvykle, že jsem se těchto prací nemohl účastnit tak, jak bych chtěl – a zahanbení nad tím, že několik jednotlivců tuto společnou práci ignorovalo, že dokonce padla sprostá slova na adresu brigády. Ano, jsou ještě mezi námi jedinci, kteří myslí jen na sebe. Co se dá dělat – je jich naštěstí jen několik a třeba se v skrytu duše sami trápí nad svým jednáním.

Čekají nás v nejbližší době složité týdny, měsíce a roky. Musíme platit dluhy, školné, musíme vybavit tuto budovu zařízením atd. Čekají nás parlamentní, senátní a komunální volby. Bude třeba udržovat v takto hezkém stavu jako jsou dnes všechna veřejná prostranství, zabránit vzniku černých skládek a znečišťování potoka. Musíme začít nekompromisně dbát na pořádek a zabránit, aby drůbež a psi volně pobíhali na veřejných místech. Jsou to někdy maličkosti, ale dovedou řádně hnout žlučí a třeba i vyvolávat rozbroje v obci. Ale věřím, že i tyto drobnosti vzájemným porozuměním překonáme a že se nám v Sedlištích bude žít i nadále dobře.

Na závěr děkuji ještě jednou všem, kdo v poslední době ve prospěch obce pracovali, zvláště ale musím připomenout dlouhodobou kvalitní práci všech členů zastupitelstva a naší účetní a hospodářky paní Jílkové. Bez nich by to opravdu nešlo.

A teď už předávám slovo panu přednostovi okresního úřadu v Jičíně ing. Jiřímu Vitvarovi, který si ve svém nabitém programu našel chvilku k návštěvě Sedlišť.

Po starostově projevu ocenil dobrou práci Sedlišťských několika přátelskými větami i přednosta Okresního úřadu ing. Jiří Vitvar, který pak slavnostně přestřihl pásku, a všichni přítomní si mohli prohlédnout novou úřadovnu obecního úřadu, rozsáhlou společenskou místnost v podkroví i další příslušenství.

Pak si pan přednosta v doprovodu členů zastupitelstva prohlédl obec a seznámil se s jejím životem. Společenská zábava při hudbě pokračovala dlouho do večera.

Vystavuje Milan Žižka

"Kdo chytne ptáčka, který uletí,
odnese domů celé moře v hrnku,
něco je pro císaře, něco pro děti
a tohle nešlo na rýžovém zrnku …. .

(Úvodní báseň Uspávanka s Hokusajem – Jan Skácel)

Někdo maluje pro císaře, někdo pro děti, jiný pro peníze nebo slávu a někdo, jako Milan Žižka, jen tak sám pro sebe. Na otázku, kdy a proč začal malovat, odpovídá zcela jinak než většina malířů. První obrázky vznikly poměrně pozdě někdy na střední škole. Z dlouhé chvíle, pro radost. Ale jen občas, nic soustavného. Nebylo kde a kdy. Teprve když dostudoval pedagogickou fakultu v Hradci Králové, trvale zakotvil na Jičínsku a dostavěl rodinný domek v Robousích, mohl si dovolit přepych. Jedna místnost patří jen jemu a tam si maluje. Skromnost mu brání použít název ateliér. Spíš je to trucovna, samotka, oáza klidu, nebo únik od každodenních starostí a povinností. Sem nikdo nesmí. Ani manželka. Občas za ním vklouznou jeho dvě dospívající krásné dcery, pro které má, jako každý pyšný otec, slabost. Ale děvčata toho nezneužívají. Vědí, že tady je jeho království. Vstup zakázán. S barvami, náčrty, fotografiemi a plátnem tu vydrží dlouho do noci, někdy i do rána. A hledá. Hledá cestu, po které šel snad stokrát, hledá uličky, jimiž nesčetněkrát procházel, hledá hloubku pohledů do horských údolí a strání, hledá sám sebe. Je uchvácen kouzlem krajiny, která se tak často mění nejen s pomíjivostí ročních období, ale i s jeho vlastní náladou.

V barvě, v tahu štětce, ve zrodu něčeho, čehož je tvůrcem, ale co mu mizí, jakmile se to snaží připoutat na plátno, nachází dobrodružství, zábavu, útěchu i vzrušení. Nachází volnost, ač uzamčen v jedné místnosti, nachází svobodu, i když je svázán povinnostmi manžela, otce, učitele, občana.

"Ať letí hejno, které uletělo,
nikdo z nás nesmí rušit ptáků let".

Různorodost v Milanově tvorbě je dokladem jeho hledání, objevitelského hledání sama sebe. Ale je také znakem svobody. Nechce se zavděčit, zalíbit, prodat, nemá žádný vzor ani odborného učitele, neměří čas, nezajímá ho za kolik. Udělá mu radost, najdete-li v některých jeho malbách zalíbení, ale zároveň mu je jasné, že se nebudou líbit každému a všechny stejně. On je má rád všechny jako dobrý otec, který miluje své děti, i když je každé jiné a ne bez chyb. On je tvořil, vylepšoval, hladil a vybrušoval, jejich konečná forma je obrazem neopakovatelné chvíle toho okamžiku. A pro ten čas, který svým malbám věnoval, jsou pro něj jediné na světě, jako růže malého prince.

Vlasta Hylmarová

Ohlédnutí za výstavou

Skvělá koncentrace negativní energie. Pro mnoho lidí je problém ji přijmout, mně se to však podařilo. Potom už nebyl problém přepólovat. A výsledek – až se setkáte s tvorbou Milana Frolíka, Pavla Skořepy a Jana Zikmunda, zkuste to taky.

Tomáš Hnyk

K loutkám A. a L. Chalupových

Dovolte mi, abych si zahájil výstavu sám. Bývá sice dobrým zvykem, že pořadatelé pozvou někoho, kdo autora a jeho dílo chválí a snaží se vysvětlit to či ono – mně však připadl úkol poněkud odlišný. Pořadatelé nikoho nesehnali, a tak nemohu, ač bych moc chtěl, vysvětlovat a chválit sám sebe. Je to úkol – člověče poraď si sám. A tak – od zadání úkolu, že těch pár dřevěných hlaviček zhlédne v arkádách zámku několik mých známých – se mi honilo v hlavě několik myšlenek, které bych vám rád řekl. A protože zde není publikum, které by vydrželo poslouchat zasvěcený výklad o loutkovém divadle, jeho poslání (dějiny od věstonické Venuše až po evropskou unii ve třetím ticíciletí, kdy se bude hrát divadlo na internetu nebo z nejrůznějších nosičů v bedýnkách Panassonic, Sony nebo Tesla), řeknu vám raději, jak jsem se k tomu dostal. Protože v tomto kraji jsem prožil svá nejhezčí léta života, napadlo mě, že bych se s vámi mohl podělit o jeden z poznatků, ke kterému jsem dospěl evolucí.

Zajisté víte, že jsem pracoval spolu se svojí ženou jako šlechtitel – to je biolog, který se nespokojuje s tím, co je, ale chce to udělat jinak. Ostatně jako každý filozof nebo politik. Nebo mužský – v případě ženská. Je to dáno – jak je psáno – tím, že každý jsme nějaký. Že jsme vlastně po celý život herci v divadle zvaném svět.

Jak jsem již řekl, v tomto kraji jsem žil, pracoval, chořel i hořel. Až jednou mi věhlasný lékař v jičínské nemocnici udělal do hlavy díru – přesně v tom místě, odkud vychází marionetám vodicí drát, a tu jsem si uvědomil, že každý z nás je nejen hercem, ale současně loutkou vedenou na drátě někým, kdo nám vnucuje svoji vůli, tak jak si to autor přeje. A zase my tu svoji vůli vnucujeme těm, kteří nás někdy nechtějí poslouchat. A tak se vlastně všichni pohybujeme na drátech a s dráty v rukou – je to věčný koloběh života, který si člověk začne uvědomovat někdy až hodně pozdě.

Při operaci hlavy mi bylo také sděleno, že mám hodně tvrdou hlavu – to jsem ostatně vždycky věděl. Nyní, když jen tak pro své potěšení řežu do dřeva, vím, že v něm jsou rozdíly. Je dřevo měkké, jako má lípa; stvořitel však udělal některé hlavy z dubu – takovou jsem měl asi já, když jsem měl jako loutka kývat a zvedat ruku. Mí přátelé mi říkají, že mám velkou hlavu. Nevím, zda mi tím chtěli lichotit, ale kupodivu, ta hlava mě právě tady v tom kraji často přiváděla do problémů, nechtěla vysílat signály ke zvedání ruky a k potlesku tehdy, když se mlátila prázdná sláma.

A nyní něco jiného. Loutka oblečená do lidských šatů může někdy představovat někoho konkrétního. S tím je rovněž problém – i když v současné době žijeme v právním státě, přece jen se najdou lidé, kterých se dotkne to, že jsou vyřezaní – a je tu žaloba na ochranu osobnosti – a tvůrče, pak plať. Z historie víme, že tam, kde byla nejvyspělejší kultura a politika – to jistě každý ví, že to bylo v antickém Řecku – se zrodila alegorie a zobrazování lidských podob a lidských vlastností prostřednictvím zvířat, aby se u mocných nedotkla jejich ješitnosti a tvůrce se tak vyhnul žalobě spojené s kopancem. Útvaru, v němž vystupují zvířata jako lidé, se říká bajka, a prvnímu tvůrci Ezop.

Já, loutka i loutkoherec jsem si vzal poučení – však v celém našem životě jsme vyslechli a měli různá poučení – a začal dělat pro svá – dnes již čtyři vnoučata – také loutky, alegorie, abych jim mohl zahrát pohádku o Karkulce, s vlkem, myslivcem: co má tak velký uši – o medvídcích od Nymburka, o myšičce, co kaši vařila – z hrachu, který dědeček šlechtil, když po poli chodil se zápisníkem v ruce, poštípán komáry a ovády na Velkém place u rybníka Kozodírek, a s babičkou, když byli mladí tahali secí strojek Pracnerku a koukali, zda u Čejčáku jsou čápi. A protože jsem ochutnal, co vězí za voděním drátů v hlavičkách druhých, ukazuji jim už nyní, jak se to dělá s čertem, králem, doktorem, který bude dělat pích.

Osud, který mě i moji ženu sem do kraje po škole zavál, nás obdařil přáteli, s některými už nemáme možnost se setkat a domalovat kulisy v divadle, které vzniká v panelovém domě pro potěchu z tvorby i ze hry. Tak tedy berte můj příspěvek tomuto kraji. I vám – loutkám i loutkohercům – tu dírku v hlavě tam máte! I rozum k vedení – pokud tou dírkou dávno neutekl.

Alois Chalupa

Jednoho dne si ing. Chalupa koupil paletu, olejové barvy, štětce a vydal se s mým mužem do přírody. Obraz, který zde před mnoha lety namaloval, je velice krásný a dodnes zdobí byt rodiny Chalupových. Výtvarná tvorba jej od té doby již neopustila. A tak vznikla spousta grafických listů, ilustrací, pěkné novoročenky, krásné diplomy, které se uplatnily zvláště při turistických akcích. Turistika a cestování je společnou zálibou obou manželů.

Dnes zde stojíte před jistě ne posledním druhem výtvarné tvorby, kterému se ing. Chalupa věnuje, a to jsou loutky. Na nich má též velkou zásluhu Lada, která je všechny krásně oblékla. Jí patří i dík za to, že po celá dlouhá léta trpělivě snáší odřezky ze samorostů, hobliny po vyřezávání, bedny s kameny atd.

Nejsem odborník a nepřísluší mi hodnotit autorovo dílo po stránce výtvarné. Vysoce ale hodnotím člověka, který tvoří pro radost svou i ostatních, který se pustí do všeho, co ho zaujme, a vkládá do toho svoje srdce. A takovým ing. Chalupa je.

Dovolte mi zakončit těchto několik vět básněmi Aloise Chalupy, což je další umělecký obor, který dobře zvládá.

Irena Škodová

Loutkový motiv

Shodou okolností jsme tentokrát stihli vernisáž výstavy loutek, které vytvořili manželé Chalupovi. Konala se v zámku 18. dubna. Při té příležitosti předvedl loutkářský soubor Martínek pod vedením Jana Řezníčka starou Schmoranzovu hru Začarovaný les. Večer jsme s principálem v jeho libáňské hospodě U koruny vedli řeči – o čem jiném než zase o loutkách a loutkářích. Mí studenti, kteří zde byli poprvé, nešetřili slovy uznání, ba i nadšení. Že prý je tu oáza, zapomenutý obrozenecký ráj, ty Staré Hrady a Libáň. Sem nepronikla "moderní" apatie, nevšímavost, nezájem o druhé. Musel jsem je pochopitelně z jejich ideálního úhlu pohledu vyvést. Všechna negativa "(post-)moderního" světa tu také zaplevelila, jako všude jinde. Ale své pojetí lidské atmosféry zde přece jen prosadili lidé, kteří jsou v pravém smyslu slova moderní. Tvůrčí, neškrtící kohoutek své fantazie. A nemyslím jen na Řezníčka nebo Bílkovy. Týká se to všech, kteří nechtějí být voděni jako loutky.

Martin Sekera, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy

Ortenovské odpoledne ve Starých Hradech

Prvomájové poetické odpoledne tvořilo pásmo věnované jedné z nejvýraznějších osobností české předválečné poezie Jiřímu Ortenovi. Pořad připravila a režijně zpracovala Hana Kofránková, která se také spolu s Alešem Vrzákem ujala čtení vybraných textů. Ukázky z vlastní Ortenovy tvorby – těžiště tvořily 3., 7. a 9. elegie – byly nápaditě propojeny s úryvky z deníků a z korespondence s matkou, které dokreslovaly osobnost básníka v jeho konkrétním lidském osudu (připomeňme Ortenovu takřka symbolickou smrt ve dvaadvaceti letech na pražské ulici pod koly německé sanitky). Střídání dvou linií – recitace Ortenových veršů a četby z deníků a korespondence – tak přiblížilo dva póly básníkovy osobnosti – na straně jedné čistě lidské trampoty mladého muže, hledajícího lásku a usilujícího o existenční zakotvení (dojemně působily dopisy Ortenovy matky, která citlivě a starostlivě se synem sdílela jeho starosti, rozchod s dívkou apod.) a na straně druhé Ortenovu vlastní uměleckou reflexi tíživé situace konce 30. let, umocněnou Ortenovým židovským původem, která v jeho poezii zaznívala tísnivými tóny nejistoty, úzkosti, osamělosti a bezvýchodnosti. Sílu čteného slova podtrhoval klavírní doprovod Jiřího Šlupky Svěráka, který předvedl některé ze svých zhudebněných Ortenových básní. Vyvážená kompozice pásma spolu s emotivní působností čtených i zpívaných textů vyvolala v zámeckých prostorách jedinečnou magii sdílené krásy. Haně Kofránkové i ostatním účinkujícím patří dík za jejich vytrvalou, nadšenou a nezištnou službu tomu, (řečeno s Ortenem) "čemu se báseň říká". O pozoruhodné obětavosti svědčí i to, že autoři pásma se pro velký počet hostů, kteří se najednou nevešli do sálu, rozhodli pořad hned na místě reprízovat.

Jiří a Markéta Škopkovi

V uplynulých letech se s úspěchem zabýval mnoha obory volné i užité tvorby. Maluje, kreslí, ilustruje, restauruje, zabývá se volnou i užitou grafikou, keramikou a uměleckou knižní vazbou, pracuje se sklem, kovem, dřevem, textilem, navrhuje hračky ze dřeva. Je autorem malované keramiky v nikách atria českoskalické Barunčiny školy, tabulí naučné stezky Babiččino údolí, mozaiky u pramene Labe v Krkonoších, keramické stěny v Třebechovicích pod Orebem, výtvarné podoby městských znaků Hronova, Špindlerova Mlýna a Slatiňan, vlajek Úpice, Trutnova, Hostinného, Jaroměře a Josefova, vytvořil více než tři desítky malovaných barevných pohlednic.

V šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech namaloval čtyři rozsáhlé cykly, věnované krajině severovýchodních Čech: Kraji mládí Boženy Němcové, Náchodsku a řekám Úpě a Metuji, k roku 1989 se vážou obrazy z dolního toku Labe, které vytvořil na krajinářském sympoziu v bývalém východním Německu.

Kořeny současné etapy Škopkovy malířské tvorby sahají do přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy se v jeho pracích začala výrazněji prosazovat silná emocionalita, která časem potlačila do té doby převažující autorovo úsilí o realistické zachycování ponejvíce krajinářských motivů. Už v obrazech z cyklu "Řeka Metuje" se mu podařilo nejen věrně zachytit řadu míst z povodí řeky, ale navíc do nich vložit i jejich atmosféru, citový vztah, kterým je s nimi spjat. Souběžně s obrazy cyklu začal tvořit práce podobné těm, které jsou prezentovány na této výstavě, začal tvořit díla, v nichž se mu daří originálním způsobem spojovat reálné s imaginárním. V rozhovoru, který s ním připravil pro první číslo Listů starohradské kroniky z roku 1986 doktor Vladimír Wolf, o nich říká: "Dosud jsem maloval podle přírody – vždyť dané téma ani jinak malovat nešlo, kdežto já toužil tvořit už ne podle, nýbrž vedle přírody, spolu s ní. Přerod to nebyl bezbolestný. Nyní maluji své zážitky, ať už skutečné či vysněné. Obrazy vznikají velice pomalu, pracuji na nich měsíce i roky …"

Reálnou složku vystavených obrazů tvoří i nadále krajinářské motivy: z Polabí, Podkrkonoší, Českého ráje, z Kraje mládí Boženy Němcové …, a jejich imaginární část výtvarná podoba pocitů, dojmů, vzpomínek, zážitků …, vyvolaných většinou reálnými motivy. A právě ze vztahu reálného a imaginárního, zastoupených v různých obrazech v různé intenzitě a v různých proporcích pramení neobvyklá působivost, podmanivost, neotřelost a svébytná poetičnost autorových prací.

V dalších obrazech malíř krajinu poetizuje, v jiných ztvárňuje – mimo jiné i s pomocí symbolů – svoje pocity, nálady a představy, zážitky z pobytů v zahraničí, dojmy estetické. Jiří Škopek je také autorem prací inspirovaných událostmi spjatými s historií českého národa, v jiných dílech zase osobitým způsobem zachycuje tváře našich duchovních velikánů: Boženy Němcové, Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů, Leoše Janáčka, pro další se nechává inspirovat krajinou, místy, které ho zaujaly, s nimiž přišel důvěrněji do styku.

Forma obrazů Jiřího Škopka harmonizuje s jejich obsahem. Mimo jiné je pro ni typický propracovaný detail, působivá, často symbolická barevnost, v mnoha případech i plastičnost, které malíř dosahuje použitím písku, útržků textilií, drobných předmětů ze dřeva a kovu. Dodejme, že návštěvníci starohradských výstav se měli možnost s umělcovými díly již jednou seznámit, v roce 1986 zde vystavoval se sochařem a medailérem Zdeňkem Kolářským. Za zmínku stojí jistě i fakt, že je tomu letos již deset let, co vystavoval poprvé společně se svou dcerou Markétou Škopkovou. Tato výstava je jejich šestou.

Magister Artis Markéta Škopková studovala v letech 1982–1986 na Střední průmyslové škole keramické v Bechyni výtvarný obor u profesora Jaroslava Podmola a v letech 1988–1994, po dvouleté praxi v keramických dílnách v Hořicích v Podkrkonoší a v Praze, obor keramika a porcelán na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Byla žačkou profesorů Václava Šeráka a Bohumila Dobiáše. Po studiích se učila půl roku malovat fresky a ilustrovat u malíře Štěpána Zavřela v Itálii, krátce sama učila na Střední průmyslové škole keramické v Bechyni, od roku 1996 má svobodné povolání.

Tvoří originální keramické plastiky, zabývá se keramikou užitkovou, porcelánem, kresbou, malbou, grafikou. Je autorkou keramického domovního znamení pro kavárnu U černého beránka v Praze. Svoje pozoruhodné, ponejvíce figurální, režné, polychromované i glazované keramické sochy staví svébytnou, keramickou metodou: odspodu, kousek po kousku, vždy po ztvrdnutí a zaschnutí poslední vrstvy, bez pomoci jakékoliv konstrukce, neboť socha musí být kvůli vypálení dutá. Markétin postup stavění soch se v rámci zmíněné metody vyvíjí. Zpočátku je tvořila z na sebe kladených, na povrchu dobře plasticky dobře rozeznatelných proužků (tyto plastiky mají patinu starobylosti, archaický, tajuplný, mystický výraz), stěny jejích novějších, často monumentálně působících, keramických soch jsou kompaktnější.

Zdá se, že se Markéta Škopková snaží, podobně jako s pomocí výsledků své kreslířské, malířské a grafické tvorby, odpovídat i prostřednictvím svých keramických soch na základní otázky smyslu lidského bytí, na otázky typu "Kdo jsme?", "Odkud přicházíme?", "Kam jdeme?". Pro odpovědi na ně se vydává do prostředí východoasijských náboženskofilozofických systémů, do světa egyptské, řecké a slovanské mytologie, do doby počátků křesťanství. Jedním z hlavních zdrojů jedinečnosti autorčiných prací jsou právě tyto návraty ad fontes, k pramenům, ke kořenům, k základům naší civilizace, k starověkému umění. Jak bohatým zdrojem inspirace jsou pro ni tyto návraty, dokládají ostatně nejlépe vystavené práce.

Znovu na Starých Hradech

se narodil 17. dubna 1929 v Nové Huti u Plzně. Do světa keramiky vstoupil již jako učeň továrny na porcelán v Ostrově nad Ohří. Zaujat kouzlem keramické hmoty přihlásil se ke studiu na Střední odborné keramické škole v Plzni, kterou absolvoval v letech 1946–49. Brzy nato odešel ze západních Čech do Benátek nad Jizerou, kde působil nejprve jako keramik v k. p. Karborundum, v současné době jako samostatný výtvarník.

Keramik Václav Černý se soustavně věnuje reliéfu. Ponořené reliéfy dekorativních kachlíků se někdy vyklenou do vypuklých plastik mandlovitého půdorysu. Mělký reliéf vyniká kvalitou glazury a výraznou až jásavou barevností. Z muzikantských figurek sestavuje obsazení celých kvartet, barokních kapel i břeskných dechových hudeb. Stylizace jeho postaviček nám možná připomene lidové pečivo či otisky perníkářských forem. Inspiraci lidovými motivy však přenesl do ušlechtilého materiálu, zpracovaného s dokonalou řemeslnou zručností.

Skromný povahou netoužil Václav Černý po lesku velkých pražských výstav, kam by posílal svá díla k obdivu znalců, nesnažil se posunout uhnětené a vypálené kusy do polohy velkého umění. Jeho největším zadostiučiněním a úspěchem je udělat radost malým i velkým. Namísto uměleckých artefaktů do galerijních sbírek, jejichž návštěva je pro mnohé svátkem, tvoří drobná dílka pro všední den, pro potěšení dětí i dospělých. Zůstal a zůstane věren svému pohádkovému království drobných lidiček i zvířat ve zkazkách, bájích i představách o historii, do něhož nás doprovází bezelstně, jakoby s dobráckým úsměvem.

Od roku 1966 vystavoval více než dvacetkrát samostatně a od roku 1961 se pravidelně zúčastňoval členských výstav mladoboleslavských výtvarníků. Od roku 1976 vystavoval se členy Středočeské krajské organizace SČVU (Středočeská galerie Praha, Slaný, Kolín, Český Brod).

Dagmar Renertová

se narodila v Praze 24. prosince 1930. Je známa jako úspěšná návrhářka výkladové tvorby – oblasti, v níž získala mnoho cen v oborových i celostátních soutěžích. Odborníci ji znají jako návrhářku Domu módy a v oblasti propagace, kde se její jméno objevuje i na stránkách odborného tisku v souvislosti s úspěchy našeho aranžérství.

Méně je známa její vlastní textilní tvorba. Po absolvování Školy užitého umění v Praze u prof. J. Svobody (1948–1951) si rozšířila svou výtvarnou průpravu soukromým studiem u akad. malíře Vrbenského, avšak o orientaci jejího zájmu rozhodla až doba praxe. Od roku 1951 působila v podniku Textilní tvorba v ateliéru prof. A. Kybala, z něhož vyšly přední osobnosti současné české i slovenské tapisérie.

Člověk nesmí propadnout šedivým pláním všednosti, prodlévat o samotě v slzavých údolích, postávat na trnitých stezkách bolesti a smutku, když svět kolem je pořád ještě tak krásný … Každý z nás hledáme někdy někde útočiště proti neúspěchu, nepřízni osudu, bezcitné lhostejnosti. Příroda – květiny, ptáci a umění – hudba, tanec a poezie – to je hájemství něžné ženské duše výtvarnice Dagmar Renertové, v jejíchž pracích se prolíná fantazie s realitou, sen se skutečností.

Už od počátku 80. let hledá způsob osobitého sdělení pocitů, představ a myšlenek řečí výtvarně pojednané textilie, která je jí nejbližší. V tapisériích, provedených novou technikou aradekoru nalézáme vzpomenutý tématický okruh. Její první výpovědi však byly překotné a mnohomluvné, projevovala v nich rozpaky z velké plochy, kterou drobila do množství násobených detailů. Postupem času usilovala o sevření kompozice, skloubení tvarů a harmonizaci barev. Přesvědčila se, že jejím hlavním cílem nebude monumentální účin odjakživa vlastní klasické tkané tapisérie.

Zaujala ji technika kladení rouna – příznačná pro tvůrčí postup pro aradekory. Práce s poddajným, vláčným a jemným materiálem jí připomínala po dokončení malované obrazy. "Malba rounem" ji přivedla k hledání nového výtvarného uplatnění poznaného principu. V textilních medailónech, vzniklých v letošním roce, se jí podařilo najít polohu komorní tvorby, která je blízká lyrické linii současné ilustrace, spřízněné s pohádkovým světem dětských knih. Formát kruhového medailónu, oblíbený už od renesance, jako by vyjadřoval nejen její pokornou úctu a hluboký vztah ke starým mistrům, ale stává se jakýmsi průzorem do zhmotněného přediva barevných rezonancí jejího nitra. Přesto však vystavené práce nepředstírají malbu, zůstávají textilií, neboť jsou rámovány do režného plátna, překrytého síťovinou.

Textilní medailóny Dagmar Renertové otevírají novou perspektivu její tvorby. Nejsou a nebudou určeny k obdivu úzké vrstvy znalců na výstavách, ale stanou se drobnými šperky v důvěrně známém prostředí lidského příbytku, aby přinášely všem, co mají smysl pro krásu, sváteční radost do všedních dnů.

PhDr. Miroslav Vlk

Harmonia nova z Hradce Králové

Sbor vznikl před 10 lety a během své působnosti již ve Starých Hradech několikrát vystupoval. Proto lze s obdivem sledovat vývoj jeho repertoáru i přednesové úrovně. Má na svém kontě již více než 100 koncertů v Čechách a asi 40 koncertů zahraničních. Repertoár sboru je již velmi bohatý a zahrnuje sborovou tvorbu našich i zahraničních skladatelů od renesance až po současnost, včetně zajímavých úprav lidových písní.

Také na tomto koncertu zazněla úvodem díla skladatelů 20. století Benjamina Brittena – Čtyři sladké měsíce, Paula Hindemitha – Sad, Josefa Bohuslava Foerstera – Večer, Kovář, až po nejsoučasnějšího skladatele Miroslava Raichla – Milování bez vídání. Je až s podivem, co všechno lze vokální harmonií čtyřhlasého kontrapunktu i v komorním obsazení deseti žen a pěti mužů ztvárnit a dokonale vyjádřit.

Totéž platí i o polyfonní tvorbě vrcholné renesance a baroka, z níž byla uvedena především 2 díla Claudia Monteverdiho a 4 skladby Orlanda di Lasso /Ich weiss ein Meidlein, Ich liebe dich, Gallans qui par terre a Matona mia cara/, ale i skladbu Jacoba Handela Galluse Omnes de Saba, Hanse Leo Hasslera a Mikolaje z Krakowa. Z lidové tvorby zazněla Mikulecká dolina v úpravě Oldřicha Halmy a výběr spirituálů.

Vyvrcholením vystoupení hradeckého komorního sboru byla hudba italská – Benátecká gondoliera skladatelů Rusconiho – Kubíka a operní scéna Italský salát R. Geneeho – R. Herla, v níž se uplatnili nejen sólisté sboru Petra Jirovská a Vítězslav Nerad, ale i libozvučný baryton prof. Josefa Picka.

Závěrem lze jen konstatovat, že sbor přes krátkou dobu svého trvání prokázal jak vysokou úroveň v kultuře přednesu všech provedených skladeb, tak i stále se rozšiřující repertoár, zahrnující mnohá z náročných sborových děl, která u nás ve východních Čechách doposud nebyla prováděna a byla tudíž širší veřejnosti neznámá.

Jarmila Šedivá

Na výstavě Jiřího Tobiáše

V krásné, dřevem vykládané obřadní síni na radnici zahájil vernisáž pan starosta Jan Šesták zhruba takto: "Uvádět výstavu fotografií bystřického rodáka a našeho krajana pana Jiřího Tobiáše je složité a zároveň jednoduché. Složité proto, že jeho činnost je velice rozmanitá a nedá se krátkým uvedením postihnout. Fotbalista, fotograf, sběratel, básník, hudebník a lesník. Jednoduché je to v tom, že je to člověk, který chtěl vždy porozumět člověku a přírodě. Jsme rádi, že se do rodného kraje vrací i se svými zajímavými uměleckými aktivitami".

Od výtvarníka a přítele rodiny Tobiášových RNDr. Jiřího Krátkého jsme vyslechli zajímavé vyprávění o panu Jiřím, o fotografování dříve a dnes a o nenahraditelnosti výtvarné černobílé fotografie. Poté herec libereckého Divadla F. X. Šaldy pan Vojtěch Ron uvedl účinkující Chrámový sbor kostela sv. Antonína z Liberce v čele s regenschorim ing. B. Eliášem, operní pěvkyni paní Svatavu Hubálkovou a dirigenta a sbormistra Opery Divadla F. X. Šaldy v Liberci pana Borise Joneše. Promluvil o činnosti sboru, o jeho zahraničních cestách, jichž se zúčastňují také Jiří a Zdenička Tobiášovi, kteří zpívají jak v Chrámovém sboru, tak ve sboru Ještěd. Zmínil se o posledních cestách do Švýcarska, Izraele a letošním připravovaném leteckém zájezdu do USA.

Libáňské potěšil recitací úryvků básní z publikace poezie Jiřího Tobiáše ROK ve verších a Obrazy Fr. Škody, v nichž autor vyznává své myšlenky a city k rodnému kraji, Bystřici a Libáni. S radostí jsme vyslechli sborem přednesený Sbor Židů G. Verdiho z opery Nabucco a lidovou V hornom konci svítá a v podání Svatavy Hubálkové Dvořákovy dvě z Písní milostných a dvě písně od L. Janáčka z Moravské lidové poezie.

A co jsme obdivovali na výstavě fotografií? Byly to nevšední záběry přírody z Jizerských hor, fotografie drobné, dravé i vysoké zvěře, zajímavosti a ukázky z lesa, které les a příroda ukáží mnohdy jen na pár vteřin. Ale také fotoreportážní snímky z dalekých krajů v Evropě a Asii, které autor pořídil při svých cestách se sbory nebo s Vědeckou lesnickou společností. Zaujaly mne snímky z Izraele, Jugoslávie i Švýcarských Alp. Nás rodáky z Bystřice potěšily obrázky bystřické lípy, kostela, zámku ve Starých Hradech, libáňské borovičky a další snímky z Libáně. Není na fotografii kravky s pluhem bystřický pan Kancnýř? Zajímavé jsou fotografie dětí a našli jsme také snímek bystřického rodáka básníka Jaroslava Mouchy se svým synovcem Jiřím Tobiášem.

S přítomným autorem jsme měli možnost si také chvíli pohovořit a pak se rychle přesunout do libáňského kostela sv. Ducha, kde pokračoval koncert duchovní hudby libereckých umělců.

V krásném prostředí barokního kostela nechyběli představitelé obce, novináři a četní krajané i ze vzdálenějších míst. Vyslechli jsme si za zvuků varhan Mozartovu Agnus Dei z jeho Korunovační mše, melodickou skladbu Tota Pulchra od Itala Borroniho i část vrcholného duchovního díla Fr. Schuberta KYRIE z jeho Mše Es Dur a oslavnou Haleluja z oratoria Mesiáš G. F. Händela. Sbor také citlivě zazpíval lidovou Přijde jaro přijde a přídavek Píseň o Panně Marii. V dobrém akustickém prostředí vynikala také sóla operní pěvkyně Svatavy Hubálkové spolu s tenorem ing. Eliáše a její samostatné vystoupení za doprovodu varhaníka B. Joneše ve skladbách Boh. Martinů.

Krásně přednesené duchovní skladby a písně z pokladnice lidových melodií prolínaly verše Jiřího Tobiáše z jeho knížky Rok ve verších a z další jeho tvorby, které citlivě a výrazně recitoval herec pan Vojtěch Ron. Vzpomeňme na básně Jitřní, Víra, naděje a láska, Prosba, Našel jsem v lese studánku nebo Májová.

Nakonec budu trochu parafrázovat z Jiřího veršů:

"Jsme osvěženi a je čas odejít" … a zavzpomínat na překrásné odpoledne při fotografiích, mezi dobrými přáteli a při krásné hudbě a verších.

Díky patří všem, kteří se na uskutečnění této výstavy a hodnotném koncertu podíleli a zvlášť Tobě, Jirko!

Jára Havelková-Kyzivátová, Praha

Tři setkání s Arnoštem z Pardubic

Hledání ztraceného času

Stalo se v roce 1882

co psal Jičínský obzor v 17. čísle 3. ročníku na 1. straně v rubrice DOPISY

Ze Sedlišť a okolí. Ve čtvrtek dne 31. srpna t. r. rozloučil se s námi milovaný učitel pan František Smetana. Tentýž působil jako výpomocný podučitel čtyři roky na dvoutřídné obecné škole v Bystřici. Jsa horlivý učitel a milý přítel mládeže, požíval v brzku vážnosti a přízně v celém okolí. Láskou lnuli k němu jeho svěřenci jako ku svému otci. Byl však učitelem nejen mládeže, ale i lidu. S kým kdy rozmlouval, vždy hleděl, aby slova jeho čelila ku poučení a ušlechtění člověka. "Čtení cesta k vědění". Té zásady vždy byl pamětliv; proto také ze svého skrovného služného nelitoval peněz na knihy a časopisy, jako pomůcky vzdělávací pro sebe i pro lid. Z knih mnohé odebíral a též milerád zapůjčil všem, kdož po vzdělání toužili.

Poznav též důležitost divadla pro vzdělání lidu, nedbal času ani práce ani mnohých příkoří, jež se mu v té věci činila, a pořádal mnoho divadelních představení, jichž čistý výnos vždy ku šlechetným účelům obracel. Zejména ve prospěch školní knihovny, Národního divadla a náčiní hasičského v Sedlištích.

Jako učitel osvědčený napínal záhy již ducha svého. Sestavil věcné učení pro prvou třídu dvoutřídné obecné školy, počítání v prvé třídě s praktickými příklady pro život, povídky pro sluchový a zrakový názor hlásek, metodický postup při prvopočátečném čtení, jež vše od dobrých učitelů zkoušeno a za dobré uznáno bylo. U veřejnosti působil také přispíváním mnohých článků do Besedy učitelské, Školy a života, České školy a Besídky malých. V rukopise chová též sbírku povídek a básniček, jichž také dostane se milé naší mládeži.

Tyto a jiné vždy upřímné snahy pana Smetany oceněny byly ode všech, s nimiž kdy ve styku byl, takže ku poctě jeho na rozloučenou uspořádána byla v Sedlištích v hostinci pana Pavlouska 27. srpna zábava, při níž skvělá sbírka věnována byla panu Smetanovi. Ač bylo počasí nepříznivé a hostinec vzdálen jest od osady, přece dokázali četní jeho ctitelé, jak váží si svého učitele, upřímného a věrného přítele přeplněním dosti prostranné místnosti. I vzdálení jeho kollegové přišli, aby s milým společníkem ještě před odchodem snad posledně se pobavili.

Nemohu též pominouti, milý čtenáři, že pan Smetana mimo tehdejší jednotřídnou školu v Bystřici nenavštěvoval žádného jiného učeliště, a přece vytrvalou prací a železnou pílí dovedl to tak daleko, že osvojil si vědomosti, jichž jest řádnému učiteli třeba. Že svědomitě a s dobrým prospěchem ve škole působil, jest mu též dokladem pochvalné uznání pana c. k. okresního školního inspektora. Byl samouk, pracoval však bez únavy a pokusil se též o zkoušku dospělosti učitelské. Leč tu mu štěstí nepřálo, takže byl nucen od zkoušek odstoupiti. Tím zdálo se, že zmařeny jsou jeho snahy po povolání učitelském. Avšak i tu neustával. Oddán jsa duší i tělem vznešenému povolání učitelskému, odebral se do Ruska, kdež v ryze české obci na roli školské dále pokračovati bude. Nuže, žij tedy blaze, milený příteli, v dalekých končinách, kamž tě osud zahnal.

Fr. H.

Vlastenecké uvědomění Libáňských

Malá část spolkového archivu Slovanské lípy je uložena v Literárním archivu Památníku národního písemnictví na pracovišti ve Starých Hradech. Najdeme v něm i korespondenci s několika muži z našeho kraje, kteří zde akce Slovanské lípy podporovali. Byl mezi nimi i Jan Macek z Libáně, jehož dopis ocitujeme v úplnosti:

Slavný výbore Slovanské lípy!
Obývatelé města Libáně (v kraji bydžovském) odesílají 26 zlatých stříbra jakožto peněžitý příspěvek bratrům Slovanům v Uhřích, a žádají nejuctivěji, by tuto částku na místo určení zaslati slavný výbor sobě neobtěžoval.
V Libáni dne 18. října 1848
Ján A. Macek, zasilatel

Škoda, že o vlastenecké činnosti v našem okolí před 150 lety nemáme zatím více zpráv.

K. B.

Prof. ing. Vojtěch Mencl, DrSc., sedmdesátníkem

Naše přátelství začalo při společných jízdách do škol v Jičíně. Byly to pohnuté doby konce první republiky a začátku fašistické okupace. Naše zájmy a starosti byly spojeny jak s dalším osudem našeho státu, tak i s naším rychlým dospíváním. Ty jsi byl již tehdy jako o něco starší gymnasista informovaným a námi mladšími studentíky uznávaným komentátorem událostí.

Jak jistě pamatuješ, reálka v Jičíně, kam jsem dojížděl, byla v r. 1942 přeměněna na vojenskou nemocnici, a já jsem se začal v Libáni učit zámečníkem. Mé zájmy se změnily. Učebnice jsem odložil a mnohé již zapomínal. Vzpomínám s vděčností, jak jsi po maturitě 1942 o sobotách a nedělích pravidelně dojížděl do Libáně a nejeden den svého volna jsi věnoval nejen mně, ale i dalším kamarádům, abychom na společných vycházkách debatovali o všem, co nás zajímalo. Tyto debaty a knížky, které jsi nám půjčoval, rozhodujícím způsobem ovlivnily můj další život a politickou orientaci. Tehdy jsme vlastně spolu s dalšími /vzpomínám na T. Svobodu a M. Hlaváče/ vytvořili malou ilegální buňku protinacistického odporu v Libáni.

Ve svých vzpomínkách jsem se už mnohokrát vracel a připomínal si onen pochmurný listopadový den r. 1944, kdy jsem na Tebe čekal blízko Tvého bytu v Holešovicích. Tehdy jsem si vůbec nevšiml muže, který postával na opačném rohu ulice a také čekal, zřejmě na Tebe. Bylo to Gestapo. Najednou ses objevil i Ty a já jsem naštěstí porozuměl Tvému znamení, abych se ztratil. Když jsem viděl, jak jsi rychle zamířil do blízkého parku, naskočil jsem na plošinu rozjeté tramvaje s černými myšlenkami, co bude dál a hlavně co bude s Tebou? Mrazilo mě v zádech při pomyšlení, že jsem asi jen o vlásek unikl vážnému nebezpečí.

Po této události jsem se zcela náhodou ještě týž den znovu setkali a rozloučili v pasáži kina Kotva. Tam jsem se také dozvěděl, že se musíš až do konce války skrývat a že jediným člověkem v Libáni, který bude mít o Tobě informace a bude nás spojovat v ilegální práci, bude Vlasta Kotyková /nyní pí. Svobodová/. Řekli jsme si: "Nashledanou po válce!" Bylo to pro mě moc smutné. A to jsme ještě netušili, že to bude až po dlouhé zimě, v květnu 1945, v atelierech na Barandově, kde jsi jen o fous unikl smrti. Ten večer a noc, kdy se už takřka nestřílelo, jsme spali jen málo. Bylo toho tolik o čem si povídat. Končily zlé časy a začínal nový život, ve kterém jsme oba chtěli najít tu svoji cestu. Byli jsme oba opilí z pomyšlení, že končí to válečné šílenství, které tak poznamenalo naše dětství a čas našeho dospívání.

Stálost a další trvání našeho přátelství posilovaly mnohé poválečné události. Naše počáteční naděje bohužel vystřídalo zklamání a my jsme opět společně dospívali ke kritice stalinismu a stále zjevnějších rozporů režimu A. Novotného a spol. Přivítali jsme Pražské jaro a prožili jsme jeden z největších životních šoků: srpnovou okupaci naší vlasti r. 1968. Při srovnání s našimi vzpomínkami na konec války bylo to prostě k neuvěření. Kolik večerů jsme pak trávili u Vás na chalupě povídáním o Pražském jaru a pozdější tzv. normalizaci, kdy jsme oba nemohli dělat to, co nám bylo blízké a nač jsme se tak dlouho připravovali, a žili jsme pod dohledem normalizační moci.

Bylo jen logické, že jsme pak spolu usilovali o založení klubů "Obrody" v Liberci a v Jablonci n. N. A byl jsi to Ty, který nám posílal nejrůznější tiskoviny a časopis Obrody "Dialog", které vždy našly dychtivé čtenáře, včetně knihy "Křižovatky XX. století" a dalších. Ani se dnes nedivím, že se tato snaha stala předmětem pozornosti STB. V letech 1989–92 jsme se pak mnohokrát setkali při schůzích Zastupitelstva Obrody v Praze a měli jsme radost, že se v Zastupitelstvu sešli čtyři přátelé z malé Libáně.

Milý Vojtíšku, oba víme, co se podařilo, či nepodařilo naplnit z původního programu Obrody a z původních představ po listopadu 1989 a z našich životních představ vůbec. Co nás potěšilo, je obnova demokracie, svoboda a rozmanitost informací, otevřený svět, myšlenky bez hranic a prostor pro podnikatelskou iniciativu. Tebe asi zaujaly otevřené archivy pro Komisi vlády k přehodnocení událostí let 1968–72, možnost živých kontaktů se zahraničními kolegy.

Ale bohužel, jak už to bývá, kde je světlo, je i tma. Nečekal jsem, že se ještě staneme svědky pokusu o znovuzavedení primitivního kapitalismu XIX. století a také toho, že většina lidí, jakmile se jim naskytne příležitost, odsouvá morální tabu a etiku stranou a vrací se do nehumánních dob, kdy převládalo lidské sobectví a pasivita. Obojí pak přivedlo společnost do současné krize a k postupnému vzniku systému, který začíná produkovat luxus pro menšinu a devastaci a sterilitu pro všechny.

A nyní to důležité. Před nás oba i mnoho nám podobných život položil závažnou otázku. Máme se smířit s názorem, že lidé jsou v podstatě nepoučitelní a marná byla naše předcházející snaha? Že je vlastně nutné a správné nechat lidi, aby se především každý staral sám o sebe? Nechci to ani domýšlet. Pak bychom ale zcela jistě stáli před nebezpečím, že ani v budoucnu nebudou mít lidé šanci čelit krizím globálně se rozvíjejícího kapitalismu, nebo i předvídanému kolapsu mezi přírodou a společností v průběhu příštího století.

Předpokládám, že když ses nyní pustil do studia procesů globalizace kapitalismu, že k tomu vyjádříš svůj názor. Vycházím z toho, že oba po celou dobu, co se známe, vycházeli jsme z ideje vychovatelnosti a emancipace lidského rodu. Předpokládali jsme a také jsme podle toho žili i jednali, že člověka lze slovem a příkladem vychovávat nejen v oblasti vědění, ale i v oblasti svědomí a pozvednouti jej na vyšší etickou úroveň. Byli jsme přesvědčeni, že lze postupně vytvořit společnost lidí, jejíchž činnost nebude v prvé řadě motivována vyhlídkou na osobní prospěch, ale potřebou lidské solidarity. V této myšlence byla skryta i naděje pro většinu naší generace na lepší a pro člověka důstojnější časy. Já osobně zůstávám v tomto přesvědčení i nadále.

Milý Vojtíšku, ve snaze a úsilí pracovat na povznesení lidí v oblasti svědomí a etiky jsi byl pro mě vždy velkým a často i nedostižným příkladem. Vynikal jsi nejen svým úsilím o sebevzdělání, ale i rozsahem svých vědomostí, logikou svého myšlení a také schopností analyzovat nejrůznější jevy a situace. Předpokládám tedy, že navzdory přibývajícím křížkům jsi dosud neřekl ani nenapsal poslední slovo k současné situaci ve společnosti. Proto přijmi prosím naše upřímné přání pevného zdraví do dalších let. Přejeme Ti hodně sil a lehké pero a také podporu celé Tvé rodiny a hlavně pak i všech početných přátel a známých.

S pozdravem František a Vlasta Fišerovi z Liberce

Miloš Pick

Přes Acheron zpátky to šlo hůř

Z vašich dopisů

Staré Hrady v tisku

– Záhadu kolem rodiště Arnošta z Pardubic připomněl dr. Vlastimil Krejča v Novinách Jičínska 20. 5.

– Otevření sedlišťského obecního úřadu zaznamenaly Noviny Jičínska 30. 4.

– Na Listy starohradské kroniky upozornily Noviny Jičínska 11. 5. a Literární noviny č. 18/98

– Výsledky práce starohradského pracoviště LA PNP za rok 1997 pochválil Stanley B. Winters v časopise Czechoslovak History Newsletter č. 1/98.

– Bádání v jednotlivých archivních fondech si povšimly Literární noviny č. 18/98 a časopis Pod Blaníkem č. 2/98 (A. Jirásek), Česká literatura č. 2/98 (K. S. Amerling), Knihkupec a nakladatel 8–9/97 (Svaz knihkupců a nakladatelů) a Podřipsko č. 8/1 (A. Stašek).

Drobné zprávy

Velké obrazy zpodobňující krajinu kolem Kopidlna a Starých Hradů tvořily před dávnými lety součást výzdoby kopidlenského zámku. Po roce 1945 byly převzaty do sbírek Národní galerie a uloženy v jejích depozitářích. Před nedávnem se podařilo zásluhou PhDr. Evy Lukášové obrazy vypátrat a dojednat jejich dlouhodobé zapůjčení na zámek Staré Hrady, kde tvoří součást výzdoby krbového sálu. Potřebovaly by však restaurování – nevíte o nějakém uměnímilovném sponzorovi?

Ceny Thalie za rok 1997 byly uděleny 28. března 1998 a jednu z nich získal i člen činohry Národního divadla v Praze a dlouholetý příznivec Starých Hradů Josef Somr. Blahopřejeme!

Mezi vzácné návštěvníky starohradského zámku patřili v poslední době např. paní Mellita Baranovová z Prahy, ve svých 97 letech pravděpodobně nejstarší návštěvnice za mnoho posledních let (přijela 16. května), a básník Viktor Fischl s chotí (zámek navštívili v doprovodu pracovníků nakladatelství Melantrich 20. května).

Linhartova sušírna, jedna z posledních v Sedlištích, byla zbořena letos v dubnu. Nebyla již několik desetiletí používána, ale až do konce její existence se v ní zachovalo původní zařízení včetně lísek.

Kulturní kalendář: 4. 4. se dožil 65 let náš spolupracovník prof. Aleš Fetters. 9. 4. 1903 se narodil zedník Jan Joukl, který se zasloužil o záchranu starohradského zámku. 21. 4. 1978 zemřel libáňský učitel hudby Josef Škoda. 25. 4. 1883 se narodil ve Hřmeníně univ. profesor Josef Kopal, znalec francouzského jazyka a literatury. 3. 5. 1993 zemřel náš spolupracovník MUDr. Aleš Mikolášek. 8. 5. 1948 zemřel vlastivědný pracovník Libáňska, učitel Václav Fejfar. 11. 5. 1883 zemřel starohradský rodák, učitel a kapelník Josef Svoboda. 14. 5. 1648 zemřel hejtman starohradského panství Adam Rodovský z Hustiřan, výborný ekonom. 19. 5. 1908 se narodil libáňský učitel a básník Josef Hanzlíček-Víchovský. 24. 6. oslavuje narozeniny sedlišťský rodák, kapelník a učitel hudby Oldřich Kužel.

Májová taneční zábava se skupinou MAVIS se konala 2. května 1998 v kulturním sále ve Starých Hradech. 20. června se konal poprvé na nádvoří starohradského zámku letní parket s MAVISEM – účast byla 100 lidí.

Silná bouřka s krupobitím se přehnala i nad Libáňskem 7. 6. Velké škody napáchala zvláště v Bystřici.

Naši jubilanti: 7. 6. oslavuje své devadesátiny naše dlouholetá čtenářka paní prof. Milada Formánková z Prahy. 85 let se dožil 11. 6. pan Jaroslav Švihovec ze Starých Hradů. 75 let bylo 23. 4. paní Marii Karlové z Markvartic. Sedmdesátiny oslavil 1. 6. pan Karel Hlaváč ze Starých Hradů. 60 let bylo 14. 4. paní Aleně Zumrové ze Starých Hradů a 23. 4. paní Marii Táborské ze Sedlišť. 55 let bylo 3. 6. paní Danuši Vaníčkové ze Sedlišť. Všem srdečně blahopřejeme!

Blahopřání: V měsíci srpnu oslaví své významné životní výročí pan Jaromír Mikolášek z Dolního Bousova. Hodně zdraví a spokojenosti mu ze srdce přejí ti, kdož ho mají tolik rádi: manželka, dcery a zeťové a vnoučata Honzík, Milánek, Lucinka a Pavlunka.

Nové vkusné květináče pro oleandry, agave, palmy a další zeleň na zámeckém nádvoří opatřil starohradský obecní úřad.

Pracovníci Státního oblastního archivu na Zámrsku navštívili 29. května pracoviště LA PNP Staré Hrady. S velkým zájmem si prohlédli zámek i depozitáře archivu a zajímali se o jeho perspektivy. Zájezd vedl ředitel archivu PhDr. Tomáš Šimek. – Staré Hrady si prohlédli i studenti češtiny z Vysoké školy pedagogické v Hradci Králové, vedení PhDr. Nellou Mlsovou (12. 5.) a z pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze v čele s PhDr. Věrou Brožovou (23. 4.) a studenti dějepisu z téže školy pod vedením B. Zilynského a F. Parkana (20. 6.). 11. 6. byli na návštěvě starohradského archivu pracovníci Státního okresního archivu z Jičína.

Tak jako již mnohokrát přijeli i letos ve dnech 5.–7. června členové pražského Turistického akademického klubu vedeni ing. Igorem Holubem na Staré Hrady na brigádu. Letos vybílili výstavní prostory v gotice. Děkujeme!

Libáňská pošta převzala do své péče doručování zásilek i v obvodu pošty Dětenice (kromě obce Dětenice). Týká se to obcí Bačalky, Brodek, Lično, Osenice a Rokytňany.

Dokumentární výstava svatebních fotografií, které ve Starých Hradech vytvořil nedávno zesnulý Mirek Špína, probíhá od května v čekárně obřadní síně starohradského zámku.

Dne 6. června 1998 se v Libáni uskutečnil sraz bývalých žáků libáňské školy – ročník narození 1924 a 1925. Sešlo se jich 32 a ve škole zhlédli videokazetu ze srazu jejich třídy, který se konal loni v jubilejním roce 1997, kdy se oslavovalo 100 let školy v Libáni. Videokazetu velmi zajímavě po stránce obsahové i umělecké natočil jejich spolužák pan Jan Kubín. S jeho laskavým dovolením bude o tuto videokazetu obohacen i archiv libáňské základní školy. Za pěknou chvíli strávenou mezi účastníky srazu a za jejich pozornost a lásku ke škole děkuje

Irena Škodová

Místo pozvánky

Výstavy v "arkádách":
do 2. 7. Dagmar Renertová – loutky a Václav Černý – keramika
4. 7.–13. 8. Milan Eberl – obrazy, grafika
15. 8.–17. 9. Eva Vencovská – obrazy
19. 9.–1. 11. Jiří Valter – kresby

Výstavy v "gotice":
do 23. 7. Obrazy ze sbírek Městského muzea Vodňany
25. 7.–3. 9. Vladimír Čeřovský – obrazy
5. 9.–1. 10. Václav Macháň – obrazy
3. 10.–1. 11. Miloš Gerstner – obrazy

Výstava na chodbě 1. patra:
ze sbírek Jiřího Tobiáše

Kulturní pořady:
4. 7. koncert kvarteta pražských filharmoniků
15. 8. přehlídka automobilových veteránů
19. 9. koncert dětského pěveckého sboru z Prahy 9
3. 10. koncert pěveckého sboru Foerster z Jičína

Všechny programy začínají ve 14 hodin.