Číslo 3

Ročník XXI.

Září 1998

Vladimíru Komárkovi je sedmdesát

Poprvé se u nás svými díly představil v červnu 1981. Tehdy se k němu plastikami připojil František Pavlů. O čtyři roky později tu návštěvníci obdivovali Komárkovy ilustrace a v dubnu a květnu 1987 obrazy. Svou grafiku vystavoval Vladimír Komárek ve Starých Hradech společně s Josefem Jírou a Jaroslavem Klápštěm v srpnu a září 1989, obrazy opět v červnu a červenci 1996.

Grafický list od Mistra je ozdobou naší zámecké galerie, pro naši osvětovou besedu vytvořil i novoročenku. V roce 1986 jsme vydali sbírku veršů Jiřího M. Paláta Starohradská setkání, kterou Vladimír Komárek doprovodil ilustracemi. Jeho dílem je také obálka a kresby v záhlaví stálých rubrik Listů starohradské kroniky, které v této podobě vycházejí od roku 1996.

Osobité vyprávění Mistrovo zaujalo na besedách, které následovaly po vernisážích – zúčastnili se jich Jiří Dienstbier, Václav Heřman, Jan Rapin, Josef Vinklář. Oživilo také přátelská posezení: s poděbradským proboštem P. Františkem Lukešem (jeho knížku Celý život jsem se učil, a přece jsem propadl Vladimír Komárek ilustroval a u nás byla uvedena v červenci 1995), nebo s dr. Ludvíkem Kunderou, s nímž spolupracoval mj. na cyklu Knihy – neknihy, představeném u nás v srpnu 1995.

V podání Josefa Somra jsme 1. května 1995 vyslechli úryvky z Komárkových vzpomínek, nazvaných Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu.

A kolik zajímavých výstav nám Vladimír Komárek zprostředkoval! Mnohé pak sám zahajoval a my stále litujeme, že jsme tyto projevy nenatáčeli – byly to např. obrazy a grafika Jiřího Šindlera, Jana Rapina, portréty Josefa Blechy, tvorba holandské malířky Marie van Raalten, ale i u mělců zatím méně známých nebo teprve začínajících (Jan Dinga, Marek Zlatník, Petra Stránská).

Rádi Vladimíra Komárka také vídáme – občas i s manželkou Růženou – mezi stálými návštěvníky zdejších výstav a pořadů.

Milý Vladimíre, hodně zdraví, spokojenosti a úspěchů do dalších let – a ať tou nejkrásnější okreskou v Čechách jezdíš na Staré Hrady co nejčastěji.

KEB

Vážené dámy, vážení pánové!

Mám k vám trochu neobvyklou prosbu. Neobvyklou především proto, že dnes jste se přišli dívat a já vás chci požádat, abychom všichni na malou chvíli zavřeli oči.

A teď si představme: barvy, světlo, stín. A ještě jednou: barvy, světlo, stín. Nyní oči pomalu otevřeme a vcházíme do světa obrazů, kreseb a grafiky akad. malíře Vladimíra Čeřovského, který od dnešního dne vystavuje v těchto přepěkných prostorách.

Dar vidět svět očima výtvarníka zúročil už jako rytec na sklářském učilišti, později jej rozvíjel na střední průmyslové škole sklářské v Železném Brodě inspirován profesory Medkem, Přenosilem, Pokorným a Libeňským.

V době studií na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové obdivoval práce malíře Jana Baucha. Po ukončení školy však vykročil po vlastní tvůrčí cestě.

Na počátku profesionální kariéry byla pro Vladimíra dominantní kresba. Na prvních výstavách, např. v Duchcově, Ústí nad Labem a v Liberci představil obrazy s převládajícím žlutým a hnědým tónem. V tématech se věnoval převážně krajině Jizerských hor. Postupně však převládala barevnost a jeho obrazy začaly vyprávět životní příběhy lidí a lidiček. A pan Čeřovský je skvělý vypravěč.

Ačkoli deset let nemohl díky bdělosti jabloneckých kulturních komisařů i vážné nemoci představit své práce veřejnosti, má za sebou dnes více než dvacet výstav. Každá z těchto výstav je nejenom holdem umělcově píli a fantazii, ale i poděkováním rodině, především manželce Zorce. Rodina je Vladimírovi celoživotní oporou a jistotou.

Barvy, světlo, stín, poezie, hudba, historie, současnost, budoucnost … Veškerá další slova jsou zbytečná!

Pane Čeřovský, díky!

Jiřina Kořenská

Jak volilo Libáňsko do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR 19.–20. 6. 1998

P. František Lukeš Foto: Jaroslav Hodík

Nelze v několika větách vyjádřit všechen smutek nad odchodem našeho krajana, rodáka z Hořic. Ale můžeme se znovu a znovu začíst do jeho milých knížek, do jeho obsáhlých dopisů a vzpomínat na vzácného, dobrého člověka.

Pane probošte, díky za vše!

K. B.

Jiří Hájek (vlevo) s Evou Bílkovou a Ludvíkem Kunderou Foto: Jaroslav Hodík

Před psaním této vzpomínky pro Listy starohradské kroniky jsem četl v Literárních novinách článek o smrti polského básníka evropského významu Zbigniewa Herberta, který předešel našeho přítele o pouhý týden koncem července. V jeho sbírce Studium předmětu, po níž jsem sáhl do své knihovny, abych si ho znovu připomenul, jsem našel báseň Balada o tom že neumíráme. Chtěl bych ve výseči z ní připomenout Jiřího Hájka sobě, nám čtenářům Listů, přátelům i návštěvníkům Starých Hradů, které tíží palčivá otázka, zda se s ním už nikdy nesetkáme – nebo setkáme?

Ti kdož s úsvitem vyplouvali
ale již nikdy nevrátí se
na vlnách stopy zanechali –

to ke dnu moře mušle padá
krásná jako zkamenělá ústa

…

A ti kdož jenom zůstavili
vychladlý pokoj s párem knih,
bezradný inkoust prázdný lístek –

vpravdě tu nezemřeli celí

Otakar Rydlo

Foto 1 – Foto 2

Druhé setkání ve Starých Hradech bylo o dva roky později, tedy v roce 1979. Nahoře ve velkém sále bylo opět rušno, rozjímalo se vzpomínkami a písničkami z dob tanečních, kdy byly veřejné taneční zábavy zakázány a kde jedině jsme se mohli vytančit. Vzpomínám, že nejvíce jsem tehdá tančil s Evičkou Havlovou přesto, že otcové byli obchodní konkurenti. Před příjezdem do Starých Hradů jsme navštívili naši školu, kterou reprezentuje na našich sjezdech dcera našeho tehdejšího ochránce, školníka pana Buchty, Alenka. Ve třídě jsme zasedli podle starého zasedacího pořádku a každý se vyzpovídal. Někteří se těžko do té škamny vešli, ale jak to tak bývá, vzduch ve třídě byl naplněný takovou zvláštní hřejivou atmosférou, plnou různých příhod, profesí, fotografií rodin, vnuků a životních proměn. Také nechyběla společná pietní vzpomínka na spolužáky, kteří nás předešli a jejichž místa jsme si připomínali v lavicích. Že jsme se trochu změnili, je vidět na fotografiích. Měl jsem uloženou malinkou fotku, kterou jsem tenkrát v r. 1939 ve IV. měšťance zhotovil bakelitovým fotoaparátem, ta už má patinu a její zvětšení z formátu 4,5 x 6 nebylo jednoduché, ale po podlepení a zvětšení se to povedlo. Tam jsme se postupně poznávali s náležitým chichotáním a vtipkováním. Hned to vyvolalo další pozoruhodnosti ze školy i z mimoškolních lumpárniček kluků, děvčat i z profilů našich pánů učitelů, kteří se mezi sebou jasně rozlišovali, zejména dříve, kdy byly občas používány ruční a pravítkové trestíky. Ta otištěná fotografie je z naší jubilejní sedmdesátky, fotografované před pomníkem mistra Jana Husa v Libáni na náměstí, což už je dnes tradicí.

Často naše moudrá máti říkávala, že se jí vůbec nezdá, jak ten život rychle utíká, a ani jí nepřipadá, kolik je jí už let. A to jí bylo přes osmdesát. Jedna událost za druhou a najednou přijde padesátka, šede, sedmdesátka a život jde dál a tak by to mělo asi jít do té doby, jak zákon Boží říká, až Pán zavolá … Jak to zpívá Václav Neckář "Každému ten život letí, tak co bych se bál". Proto rád přijedu na naše setkání, které poctivě zajišťují Věruška Límanová s Vladimírem Kopeckým. A že ta léta běží, proto se scházíme, a že jsou někdy potíže v životě? Ty má snad každý, někdo větší, někdo menší. Potíže jsou proto, aby se překonávaly. Věřím, že přátelství, pokud jsou upřímná, určitě pomáhají překonat mnoho. Vždyť lidského ducha a lidskou bytost obohacuje všechno to krásné, hodnotné z oblasti kulturní, umělecké, vědecké. Všechno, co je příjemné oku, sluchu a celkovému vnímání kolem nás, je pro nás pro všechny velkým povzbuzením a zklidněním v tom předimenzovaném pokrokovém světě techniky. Potřebujeme to. Někdy je velmi těžké, jak se vyrovnat v mysli se vzniklou situací. Stará moudrost říká "Na co myslíš, co říkáš, to tvoříš". A proto jsou příjemná setkání a přátelství, jak častější i ta na dálku. Stále je o čem přemýšlet. Na našem sjezdu zapomeneme na všechny neduhy, vytahujeme různé příhody a milostné románky "těch druhých". Optimisticky vzhlížíme do příštích dnů a těšíme se na další pozvánky teď pro jistotu už za rok. A setkání se nyní pořádá vždy v hotelu RADNICE na náměstí v Libáni.

Nebylo toho málo, co jsem jako bystřický rodák na Libáňsku zažil. Byli jsme tři kluci jako pruty a snad dosud ty pruty drží dole. Nahoře jsou rozvětveny do světových stran. Jeden na Liberecku – Jirka, druhý na Chodsku – Jarda, a jeden Pražák u Vltavy a Berounky.

Silné pouto prožitků mě stále do libáňského kraje přitahuje, a vybavují se vzpomínky na nejútlejší mládí. Narodil jsem se u dědy a babičky Mouchových v Bystřici a jako děti jsme se tady nejen potěšily, ale také patřičně vyskotačily. Mouchovi měli dříve obchod, malé hospodářství, kravičku, kozu, drůbež a děda byl také výborný muzikant – křídlovák. Tobiášovi měli obchod v druhé polovině Bystřice, ovšem před dávnými léty a zajímavé je, že syn Tobiášů, můj otec, si vzal dceru Mouchovou za ženu. A bylo to opravdu vzácně šťastné manželství. Takže vždycky, když jsme přijeli do Bystřice, bylo nám moc dobře a veselo.

Z Jičína nás vozil autobusem tehdá řidič p. Vojtíšek a seděli jsme vždy k naší radosti u něho na dřevěném sedátku u okna. To byla tedy třicátá léta.

Já jsem se vrátil do Bystřice v době hitlerovské hrozby s rodiči z Prahy, kde jsme bydleli, a přestoupil do III. třídy měšťanské libáňské školy a ještě IV. ročník jsem dokončil zde. Tam jsme si právě nejvíce užili se spolužáky, se kterými se dnes po létech od roku 1977 scházíme. Nejvíce jsme vždy kamarádili s Václavem Sedlatým, Otou Lelkem, Pepou Neumanem a všemi ostatními společně s děvčaty o poutích, na koncertech a zábavách. Po osvobození jsme byli plni nadšení a společně s ostatními z Bystřice, Važic, Hřmenína, Starých Hradů, Údrnic, Psinic i jiných vesnic a Libáně holdovali tanci, biografu, kamarádství. Na veřejných vystoupeních jsme tančili Českou a Moravskou besedu v krojích za podpory libáňské (35 členné) hudby Václava Kyziváta, jehož syn hraje nyní v Praze. Chodil jsem "do hraní" na housle ke kapelníkovi a po určité době zavolal mne a Františka Grosmana a dal nám noty a texty, abychom na příštích vystoupeních a koncertech spolu zpívali národní a populární písně. Orchestr byl perfektně obsazený a později jsme měli trio s Věrou Znamenáčkovou. Ještě později se utvořil menší a velký sbor. Koncerty se pořádaly v Libáni a v celém kraji Jičína a po nesmlouvavém zkoušení byly uváděny sborové zpěvy z oper: Prodané nevěsty, V studni, operetní skladby Fr. Lehára, národní písně, Kmochiáda ap. Koncerty byly vždy vyprodány předem pro svou vysokou úroveň. Kapelník Kyzivát byla osobnost. Věřím, že libáňští občané na toto období nezapomenou. Později kapelník obsadil ještě jazzový orchestr, který vyhrával na tanečních zábavách. Vzpomínám si, jak jsem při jednom vystoupení uváděl, že zahajujeme pochodem Fr. Prchlíka – a jak jsem odcházel a potkal se s kapelníkem, který šel dirigovat, mi zašeptal: "Kubo; Pehlíka, né Prchlíka", ale nikdo nic nereklamoval. I na zkouškách bylo řada zajímavých příhod.

V té době také vznikla libáňská píseň "Ta naše milá Libáň v údolí". Píseň byla natáčena Čsl. rozhlasem na libáňském koupališti. Pamětníci si jistě vzpomenou. Pro pana kapelníka Kyziváta, jehož kapela hrála do rozhlasu, to byla velká pocta a uznání. Bohužel text a noty už nemám, pouze co si pamatuji, ale jistě bude nahrávka v libáňském archivu. V kapele hráli bystřičtí hudebníci Kancnýř, Palička, Kysela, můj kamarád Franta Kotlářů. S Frantou a Jarkou, který nás již opustil, jsme často hrávali na housle. Oba později hráli na trubku. Franta byl první trumpetista. Mně nejvíce zaujala chromatika, na kterou hrával Josef Javůrek. Asi mě to jako kluka hodně inspirovalo, tak jsem se naučil na harmoniku a na bicí nástroje. Nechal jsem si vyrobit podle svých představ harmoniku v Ohnišťanech u p. Kunsta s vykládaným vzorem – heligonku, dvouřadovku, a později jsem si pořídil větší nástroje 60–120 basů, i soupravu bicí. Ještě pořád při různých příležitostech si rádi zahrajeme a zazpíváme s fajnovými lidmi ty známé veselé písničky. Na našem sjezdu si též zabubnují i kamarádi. Oba bratři jsou též infikováni muzikantskou epidemií. To máme po otci, ten hrával na housle a harmoniku s bratry v malé kapele. Výborný houslista byl strýc Jaroslav Moucha, jehož básně jsou občas v Listech starohradské kroniky uveřejňovány. Též dříve rád maloval obrazy a spolu jsme je často gustýrovali. Jeho výtvory zarámované jsem, jak si vzpomínám, převážel před lety do Strahovského kláštera k panu K. Bílkovi v r. 1985 tehdy v Praze, který ve Starých Hradech potom zajistil výstavu s vernisáží. Strýc mi také před lety obstaral tento náš časopis a já jsem to zase zprostředkoval oběma bratrům a léta je dostáváme.

Staré Hrady navštěvoval také akademický malíř František Patočka. Vynikající malíř a člověk, který dovedl potěšit a povzbudit každého. Z jeho obrazů dýchá ta pravá atmosféra. Mně před mnoha lety naučil akvarelovým a olejovým malířským technikám spolu s portrétní a krajinářskou kresbou uhlem, tužkou, perem. Zůstaly mi milé vzpomínky, fotografie i obrázky z toulek krajinou Českého ráje i ze studií v učebně (ateliéru). Již v mládí jsem se s kamarádem Ivanem Wurmem, protože mě vždy kreslení a malování bavilo, chodil častokrát dívat se na díla a práci libáňského akademického malíře mistra F. Maxe, jak pod jeho rukama vyrůstaly umělecké olejomalby (Madony apod.). Ivanův strýček nám to umožnil, a potom jsme užívali zahrady a fotografování. Ivan výborně fotografoval a já jsem se tomu též věnoval od mládí. Velmi se mi to v životě hodilo – jak v mé v práci v televizní tvorbě, tak v zahraničí při služebních cestách. Večer jsem si vyvolal a zhotovil fotky a ráno jsem mohl jednat. Do tisku se dávaly převážně černobílé fotografie. Dnes už se dělá všechno na barvu. Pozoruhodné je, že vlastně fotografují i oba bratři. Jiří před nedávnem vystavoval fotografie ve Starých Hradech, zejména z přírody, kde zase on jako lesák měl svůj celoživotní zájem. Bratr Jaroslav na druhém konci státu, jako ředitel gymnázia J. Š. Baara v Domažlicích, učí biologii a chemii. Jak uvádí prof. Kohout v Almanachu gymnázia, zvláštností školy je bezesporu chovatelské zařízení zavedené prof. Tobiášem, kde mimořádný zájem vzbuzují zvířata kajman, krajta, opice, akvarijní rybky apod. Takže každý jsme trošinku jinak a trochu i stejně zaměření. Všichni se rádi vracíme do rodného kraje, vždy se rádi potěšíme s přáteli. Vždyť jsme tady také všichni hrávali kopanou a jiné sporty. Jirka ovšem hrával výborně fotbal za SK Libáň se Slávkem Hanušem a Honzou Vondráčkem. To býval zlatý hřeb "Benátských nocí", "Posvícení" a podobných oslav v Libáni.

Velkým příznivcem Starých Hradů byl můj dlouholetý spolupracovník a přítel František Nepil, se kterým jsme léta zpracovávali scénáře a natáčeli rozhlasové relace a televizní pořady za kritické spolupráce Jana Wericha, který mi rok před smrtí věnoval svůj kreslený portrét se svým známým výrokem "Když už člověk je … ". Jako předseda Spartaklubu napsal Fr. Nepil knihu "Má staletá láska" ke stoletému výročí založení AC Sparty, která také byla brzy rozebrána a mě od něho zůstalo upřímné věnování. Škoda, že už se nemůžeme s jeho osobou znovu setkat a porozprávět o fotbale nebo chalupaření. Ta kopaná mně provázela celý život, jako kluci jsme každý volný čas "lítali za merunou". V Bystřici na návsi, později jako funkcionář ve Spartě, to už ale ve výboru kopané za kormidlování trenéra Ježka a dalších význačných internacionálů Burgra, Oldy Nejedlého atd. Tito slavní fotbalisté Sparty i Slávie také hráli v našem rodném kraji při slavnostních příležitostech, ovšem s titulem "STAŘÍ PÁNI". Vždycky to byl zážitek.

Každý jistě vzpomíná v pozdějších letech na to pěkné, na to, co chtěl a neudělal a co ještě chce udělat. Když si někdo stěžuje na zdraví a potíže, zůstávám optimistou. Prodělal jsem nemoci, zranění a vždy to naštěstí dobře dopadlo. Ještě ve třicetisedmi letech jsem chodil hrát vždy v sobotu se starými pány fotbálek na Vyšehrad, kam také chodil i bráška Jarda coby student a kdy jsem si ještě stačil zlomit pravou ruku a nalomit nohu. Trochu jsem byl osádrován. Nejvíce mi to vadilo na přednáškách na VŠE, kde jsem si rozšiřoval vzdělání a musel se učit psát levou rukou. Kromě toho vždy říkám, že jsem se vlastně podruhé narodil, díky kamarádům. Bylo to ve 23 letech na vojenském cvičení na "ostré střelbě", kdy jsem se vlastně poctivě utopil a kamarádi vojáci mne z vodního víru vytáhli a po delší době přivedli k životu. Tak jenom děkuji Bohu, že tady ještě jsem, vážím si zdraví, hlavně doceňuji obětavost kamarádů a přátel, kteří, když je nejhůř, dokážou pomoci. Také jsem poznal samozřejmě i druhou stránku věci, když do mně přes značku "STOP" narazilo druhé auto a moje rozbilo tak, že jsem vyvázl se zlomeným obratlem a pohmožděnou krční páteří. To byl jistě zázrak, a proto jsem optimista. Dožil jsem se zatím věku, kdy si ještě i rád občas zatančím a zazpívám. A že už nejsem mladík si uvědomím, když si např. vzpomenu na dlouholetou spolupráci v televizi a rozhlase s režisérem J. Roháčem, "Makem" Fričem, s Jardou Šterclem a Jiřím Štuchalem, a že jsem se také osobně seznámil a porozprávěl s králem komiků Vlastou Burianem a jeho paní při programu v Praze "U DRAHŇOVSKÝCH".

Staré Hrady jsou dnes už známé v našem kulturním světě a vynikající umělci zde zpestřují stále osvětové akce, jak o nich informují Listy starohradské kroniky. Vím z mé práce ve sdělovacích prostředcích, kde jsem prožil dlouhá léta ve spolupráci s těmito herci, zpěváky, výtvarníky atd., že jejich čas je opravdu rozměřen. Že se rádi rozjedou právě do Starých Hradů, aby obohatili ještě více to kulturní smysluplné bohatství, je pozoruhodné. Tak, když ještě žiji, onu páteř trénuji cvičením, saunou a pod. Rozhodně si nestěžuji a děkuji za dny, které přinášejí radost a uspokojení. Rád si přečtu Starohradské listy. Tady bych chtěl s potěšením konstatovat, že některé články bývají zvlášť zajímavé.

Moc mě potěšila paní Kyzivátová a slečna Bílková článkem, ve kterém uveřejnily staré vánoční koledy, dnes již neznámé. Já se léta připravuji některé staročeské koledy zveřejnit, ale asi se k tomu už nedostanu. Abych to vysvětlil. V padesátých letech zpíval tyto staré krásné koledy děda Pěnička v Bystřici a ještě vypravoval, jak za dřívějších časů se chodilo s vyřezávaným betlémem po vesnici a koledy si přitom zpívali. V té době se v časopisu Radioamatér objevil článek, že amatéři budou moci zkusit zkonstruovat magnetofon podle uveřejněného schématu. Pan Kelnar z Liberce, vedoucí fotoprodejny a jeden z prvních, kdo začal zpracovávat barevnou fotografii a barevné diapozitivy, mě s tím seznámil a magnetofon postavil. Žádal jsem o zhotovení druhého výtvoru a za mé asistence se to podařilo. V Bystřici jsem s dědou natočil tyto staročeské koledy na tento magnetofon, který jsem dlouhá léta skladoval a magnetofonové pásky též. Protože tato původní rychlost byla později změněna, moderní technikou překonána, bylo možné přehrávat pouze na tomto jediném přístroji, který už neexistuje. Tak jsem rád, že větší část koled je na světě a pokud se mi ještě podaří udělat přepis v rozhlase přes rychlost (38) profesionální, byl by originál k dispozici.

Je dobře, že se rozmnožují řady čtenářů Starohradských listů, které patří k hradu jako jeho nedílná část. Je opravdu radost dnes projíždět okolo starohradského Hradu. Je to záslužná a obětavá činnost všech, kteří se o toto dílo zasloužili a patří jim velký dík nejen za záchranu, ale dále za vynikající propagaci ve sdělovacích prostředcích, zejména v tisku. Účast významných osobností, herců a výtvarníků význam Starých Hradů ještě znásobuje a to je dobře.

Plánujeme opět další setkání spolužáků našeho ročníku, a protože jsem ještě nesehnal text libáňské písně, přizpůsobil jsem text pro náš sjezd, kde si jej zazpíváme takto:

Ta naše milá Libáň v údolí
do ní se vrací každý rád.
Nás láskou hřeje, vstřícně nám pěje,
každý se v ní cítí šťasten a mlád.

Ta naše milá Libáň v údolí
do ní se vrací každý zas
do školy nejdem, přece se sejdem
v té naší Libáni za rok zas.

V tom libáňském kraji
vyrostly nám Staré Hrady
přijďte je s námi
zas navštívit,
kulturu, radost a srdečnost
oceníte vždy až tady.

Bohumil Tobiáš

Dvakrát v nás byla zvlášť malá dušička, když se nás pokoušeli předat znovu esesákům. Poprvé nás dovedli do koncentráku v Rottau (dnešní Rotavě). Ten byl ještě v plné parádě, ale nevzali nás, protože to byl jen ženský lágr, tak nás táhli dál.

Druhý takový zvlášť divoký moment byl nad Karlovými Vary. Různé jsme se tam setkávali, jak nás různě lapali, takže jsme měli o sobě zprávy. Potkali jsme se zase s bratry Staňkovými a s Pižim na nějakém statku v Eich (Doubí), kde nás soustřeďovali. Hlídal to tam volkšturm a odtud nás odvedl, aby nás odevzdal nějakému transportu, střeženému esesmany. Ten byl na blízké železniční stanici a byl v hrozném stavu. Jmenovalo se to tehdy Eich-Taalsperre (Doubí-přehrada) nad Karlovými Vary. Ten transport dodělával. Mrtvoly rovnali do hranolů jako pražce, vždycky řada mrtvol, na ní druhá kolmo, už tam bylo více těch hranolů ze srovnaných mrtvol. Transport byl bez žrádla, mlel z posledního. Pršelo a ti, co ještě žili, se choulili pod dekami někde u ohníčku. V nádražní budově ožralí esesáci ověšení granáty a samopaly z oken prvního patra pokřikovali: "My vás nechceme, nemáme žrádlo ani pro svý." Ale volkšturmáci se nás chtěli zbavit – bylo nás asi sto, stopadesát – tak odmeldovali: "Předáváme uprchlé vězně", otočili se a odešli. Najednou jsme tu stáli bez nich a jako bychom se domáhali, aby nás převzali. Věděli jsme, že když nás převezmou, je konec. Ti se tam chechtali, ale jestli to do nás pustí, to jsme nevěděli. Vtom se někde v první nebo druhé řadě sebral nějaký duchapřítomný heftlink, vystoupil, zavelel: "Čelem vzad, pochodem vchod!" a šli jsme. A oni nestříleli. Měli jsme ale stažené zadky, byla to ideální možnost nasázet to do nás na útěku. Asi sto, sto padesát metrů od stanice zahýbala cesta k viaduktu pod vysoký násep trati a my jsme jim mizeli z dohledu. Až k tomu viaduktu se pořádně pochodovalo se staženými zadky, ale jak každá pětice mizela ve viaduktu, tak se rozprchla. Tak nás zachránil nějaký neznámý duchapřítomný heftlink.

Takhle to pokračovalo neurčitý počet dní, ztratil jsem přehled. Pokud paměť vydá ještě nějaké střípky, už bez návaznosti a časové posloupnosti. Jednou běžíme za náletu hloubkařů vybombardovaným náměstím v Sokolově. Na rohu náměstí ukazatelé směru a na jednom z nich poprvé pohádkové jméno: "Prag". Jindy a jinde: vedou nás lesním masivem kolem polního velitelství nějaké větší jednotky wehrmachtu – zapíchané trojcípé praporky ukazují rozmístění složek. V hlubokém srázu pod silnicí skupinka důstojníků s rozevřenými novinami v roztažených rukách. Zřetelně vidíme celostránkovou fotografii Hitlera pod palcovým titulkem: "Adolf Hitler kaput". Píší už takhle německé noviny nebo je to spojenecký shoz? Každopádně to vypadá, že jsme už alespoň toho "pacholka" přežili – vzpomněl jsem si na onu ženu s nůší z Libáně. "Co asi říká těm božím mlýnům?" Tohle už tedy bylo koncem dubna. Někde jsme narazili na spoluvězně, které chytli v nějaké vesnici, kde byl mezi nimi taky jeden německý komunista z našeho lágru, nějaký Denkert, zámečník z Poruří. Když po Hitlerově sebevraždě nastoupil Dönitz, prý udělil říšským Němcům amnestii, zkrátka Denkerta v té sudetské vesnici amnestovali a zařadili do volkšturmu. Přesvědčoval je, aby nebojovali proti Američanům a ti Sudeťáci ho pověsili. Po dvanácti letech lágru – byl v lágru hned od prvních dnů Hitlera – došel až do Sudet a tam ho pověsili.

Když nás eskortovali, snažili se vyhýbat městům – snad kromě Sokolova. A Lokte, kde místní vězení na hradě na nás skoro útulně dýchlo dávnou civilizací. Spíš nás vedli vesnicemi. Tam musel být hrozný teror. Před nejednou vesničkou visel na stromě pověšenec – dezertér, voják wehrmachtu nebo volkšturmák – s nápisem na prsou "Verräter" (zrádce). Vesnička jako dlaň, bylo tam třeba jen několik desítek domků a obyvatelé vydali gestapu několik dní před koncem války ne "nepřítele", heftlinka, ale jednoho ze svých sousedů. Co jsem prošel od Kraslic až po Domažlicko, kde to končilo, ty, kteří někde ustrašeně za záclonou vykoukli se strachem nebo i se sympatiemi, nebo někdy hodili i krajíček chleba, spočítám na prstech. Těch, kteří hrozili, bylo víc.

Takové byly Sudety v druhé polovině dubna 1945. Nemohu a nechci si přisazovat a tím méně rozdmychávat vášně vedoucí k pomstě. Spíš si myslím, že po půl století již dozrál čas k usmíření a odpouštění – alespoň těm, kteří nejsou tak nenapravitelní, aby to celé chtěli znovu o půl století vrátit zpět. Ale nějaké pohádky, že to bylo poblouznění jenom za Mnichova, nemohu potvrdit. Hitler se doposledka snažil vyvolávat naděje propagandou o tajných zbraních a o Alpské pevnosti. Nevím, jak v Alpách, ale tady v Sudetech to vypadalo jako pevnost, která zůstala Hitlerovi věrná do poslední chvíle, doslova až za hrob.

Doma

Poslední štací byla německá vesnice v blízkosti Staňkova. Už jsme byli v moc zlém stavu, eskortoval nás volkšturm a některé už vezli na bryčkách. Ty naskládali na návsi na zem, někteří jsme ještě stáli. V tom někdo řekl: "Támhle už je protektorát." Tak jsme se s Milanem a Karčím vypařili nějakou prolízkou mezi ploty a šli jsme poli – koncem dubna byla ještě dost holá. V dálce kostelík a vesnice a proti nám šla nějaká žena. Řekli jsme si, jestli to bude zase Němka a práskne nás, tak se sotva stačíme schovat nebo utéct. Nebylo kam se schovat, kolem pole, křoví skoro žádné, tam by se neschoval ani mravenec. A na útěk už nebylo sil. Když jsme došli až k ní, zeptali jsme se, kde je protektorát, kde je česká vesnice. Než jsme uslyšeli tu první českou větu, už jsme pochopili, že jsme se z toho asi doopravdy dostali. Ještě než odpověděla, dala se do breku, strhla si šátek, klekla a začala Milanovi obvazovat nohu, nebo spíš to, co měl v dřeváku místo nohy, hnis a krev. Pak teprve řekla: "Tamhle ten kostelíček, to už je česká vesnice Štíchov, tam už se o vás postarají." Bylo jasné, že to už je vysvobození.

Ukázalo se, že tato a další vesnice byla obsazena dvěma prapory polské prozápadní Armiji krajove. Zdálo se, že se zázrak dovršil, že jsme nejen osvobozeni, ale že budeme alespoň v poslední chvíli mít i příležitost bojovat proti Němcům se zbraní. Proto moje první cesta byla na polské velitelství do školy, aby nás přijali jako dobrovolníky. Velitel, major, když viděl, jaká jsem troska, odmítl a řekl, že se nejdřív musíme dát dohromady. Když jsem se nedal, vytáhl školní ukazovátko a před celým štábem ukazoval na nástěnné mapě, odkud a jak jdou na západ, přes celý protektorát, ale již v dohodě s nacisty, s nimiž uzavřeli příměří. To jsem zas rychle odmítl já. V době našeho pobytu – snad den či dva před příchodem Američanů – však příměří porušili a osvobodili nedaleko malý koncentráček u pobočného závodu Škodovky v Holýšově. Chvilka palby z kulometů a zase se vrátili na svých bryčkách.

Ve Štíchově se nás ujali Harmáčkovi, rodina dělníka ze Škodovky. Odvšivili nás, uložili v pokoji do peřin a krmili až do příchodu Američanů, až potom nás vypravili do Plzně. Až mnohem později jsem pochopil, že to ani v posledních dnech války nebylo tak samozřejmé, jak jsme to tehdy přijímali. Vybavovala se mi historka, kterou nás před válkou častovali rodiče, jak jeden prastrýc se za první světové války vrátil z fronty zavšivený a jeho milostpanička ho nepustila do bytu.

V Praze jsem byl 11. května a bylo to jako ve snu. Dodnes vidím večerní červánky od Národního divadla, neustále projížděla vozidla Sovětské armády a všude plno revolučních gardistů. Kolem Vltavy se po setmění střílelo – buď to bylo na oslavu nebo ještě honili zaběhlé nacisty. Ráno jsem na rozkvetlém Spořilově zvonil u domku Hájkových. Přivítala mě Milošova sestra Jarmila, jako bychom se naposled viděli včera: "To je dobře, že se vracíš, Miloš se taky vrátil ze sekyrárny." Až pak jsem pochopil, že byl Miloš sondergerichtem (německým mimořádným soudem) odsouzen k smrti a na pankrácké sekyrárně čekal týdny na popravu, před níž ho osvobodila až květnová revoluce. Jeho rodiče byli pro jeho odbojovou činnost v koncentráku a otec se z něj nevrátil. Tady už na mne zblízka dýchl domov, zůstal jsem tam mezi "svými" asi jeden nebo dva týdny. Jednou jsme se tam pak sešli ještě s několika dalšími blízkými, kteří taky začínali ve skupině "Svět proti Hitlerovi". Byl nás plný velký pokoj – Miloš s Jarmilou, Vojta Mencl, který unikl zatýkání a byl pak jedním z vedoucích Předvoje, největší české odbojové organizace, Míša Preininger se spáleným obličejem od předčasně vybuchlé nálože a s ním krásná Věročka (to bylo jen její krycí jméno z ilegality) – pozdější herečka Ljuba Benešová, Jarda Rychlý a už ani nepamatuji kdo další. To jsme ještě nevěděli, že Míla Pažout přežil Malou pevnost v Terezíně. Pak se tam ještě jednou mihnul Míša Preininger s půvabnou, snad sedmnáctiletou německou blonďatou dívenkou Ilse, kterou zachránil a ochraňoval – ozbrojen puškou – jeho bratr Jirka před rozzuřenými Pražany. Bili ji a nutili dláždit ulici. Byla z komunistické rodiny, která po Mnichovu uprchla ze Sudet do Prahy a otec byl v nacistickém koncentráku.

Tenkrát jsem ale ještě netušil, že spořilovský domeček pro mne zůstane skoro druhým domovem, spořilovská babička, Milošova maminka, druhou babičkou mých dětí, které vlastní babičku nikdy nepoznaly a možná i trochu druhou matkou mé ženy Dáši a Jarmila její nejbližší kamarádkou. A hlavně by mne tenkrát ani ve snu nenapadlo, že Miloš, který byl po válce historikem, bude necelých dvacet let po válce z politických důvodů – jako demokratický opozičník – vyhnán ze svého pracoviště. A že až se s ním později – po 68. roce – budeme znovu scházet na Spořilově u babičky, že bude již od počátku normalizace, od 69. roku jako disident a skoro o dekádu později, od vzniku Charty 77, jako její signatář a později mluvčí, znovu zavírán, i když teď již za nesrovnatelně lidštějších podmínek.

V druhé polovině května jsem dorazil domů k našemu záchytnému majáku do Jaroměře, k tetě Růžence a strýci Oldovi, kteří se krátce předtím taky vrátili z lágrů. Za pár dní tam dorazila také sestra Soňa. Na ostatní jsme ale již čekali marně, nad těmi se zavřela voda. Zůstal jsem tam celé léto "na výkrm". Po příchodu mi lékař navážil 33 kg.

Někdy v létě, když jsme se Soňou již nabrali trochu sil, jsme se strýcem Oldou jeli poprvé do Libáně. První setkání s věrnými kamarády – s Mirkem Huňátem a Mílou Pažoutem. Chudák Míla, ještě zbědovaný z vězení, neměl nic lepšího na práci, než se přihrnout s "poklady", které jsem si u něj uschoval jako to nejcennější: fotoaparát, lyžařskou čepici a lyžařskou šálu. Moje děti mi pak nikdy nemohly odpustit, že jsem ještě desítky let po válce jezdil na lyže s touhle staromódní šálou: nemohly vědět, co pro mne znamenala. Nevím, jestli jsem měl vždy ta nejlepší hodnotová kritéria, ale zato jsem si jist, že jsem měl nejlepší kamarády.

Rodiče byli praktičtější. Poschovávali mi u známých i nějaké oblečení. U krejčího látku na dva obleky, u pekaře peřinu. Slečna Španihelová mi vnucovala látku na košili bratrance Honzy Kaufmanna, když už bylo jisté, že se nevrátí. Tihle poctivci se přihlásili sami – my jsme se Soňou neměli ani potuchy, co kam rodiče dali.

Továrna s vilou byla v národní správě, ale ve vile nám národní výbor přidělil bydlení. Byla tak, jak ji Němci ve spěchu zanechali. Nejen zařízena nábytkem a koberci, ale i doslova nabita vším tak, že jsme toho nikdy tolik neměli – od šatstva až po šperky. Vzal jsem si ale jen jeden oblek na sebe, abych měl v čem chodit. Dalšího jsem se zatím nechtěl dotknout, protože jsem nevěděl, zda přidělení bytu znamená automaticky i nárok na vše, co je v něm, jak to snad pro všechny ostatní bylo samozřejmé. Víc už jsem z toho ale nikdy neviděl. Po našem odjezdu se totiž závodní výbor rozhodl rozdělit to zaměstnancům. V noci volali lidé z Libáně Oldovi: "Přijeďte, zahrada je plná peří, lidé se perou i o peřiny". Když jsme přijeli, vila byla vymetená, tam už nebyl ani špendlík – jen holý nábytek do jednoho pokoje, který pak Soňa odkoupila, když se vdávala. K rozhořčení Oldy jsem nad tím znovu mávl rukou: přišel jsem o víc než o majetek.

Pak už začal normální život a shon. Po létech mi ale na pravidelné schůzce třídy řekl bývalý třídní profesor Moravec – takový dobrák – že to ještě skoro celý rok po válce trvalo, než jsem zase vypadal jako člověk, že skoro až do maturity se mých očí bál, že jsem tam měl hrůzu. Chápal jsem ho, i když to asi už byl jen slabý odlesk strachu minulého. My jsme totiž také všechno poznali na vězních – z jejich očí rozšířených hrůzou, už když se otevřely dveře vagónu v Osvětimi. A od druhého dne tohle říkali nově příchozí už nám. Nevím proč právě oči zradí člověka, proč právě v nich bývá nejdřív napsáno, i co by chtěl skrýt.

Epilog

Více než třicet let po mém návratu z lágru jsme se sešli v Libáni jako padesátníci na sjezdu své třídy z obecné školy. Když jsme vedle sebe na toaletě čurali, zeptal se mne pojednou spolužák Pepík Zámečník: "Promiň, že se na to ptám, a promiň, že tady, ale čím to, že ty ses vrátil, zatímco Honza Kaufmann a další ne." Měl na tu otázku právo nejen proto, že Honza, můj bratranec, byl hodný kluk a spolužáci ho měli rádi, ale i proto, že v každém městečku byly malé Lidice a do Libáně jsme se z těch 35 lidí, kteří odtud odešli do Terezína, vrátili jen my dva: moje sestra Soňa a já.

Odpověděl jsem bez velkého rozmýšlení: "Šel jsem do vyhlazovacího tábora Osvětim až v roce 1944, to už byla jiskřička naděje přežít, zatímco dříve asi ne. Nebyl jsem osamocen, byl jsem v odbojové organizaci, která mi pomáhala. A v poslední fázi, na "pochodu smrti", se mi podařil útěk".

I při hlubším zamyšlení bych to dnes, s celoživotním odstupem a nadhledem mohl potvrdit. Přece bych ale asi něco doplnil. Byla to především souhra neuvěřitelných, až zázračných náhod, která vybrala tisíce nás, kteří jsme přežili, z milionů těch, kteří tam odešli. Lidské přičinění v tehdejších podmínkách na tom všem mohlo mít jen mnohem menší podíl. A pokud vůbec, tak ze všeho nejméně přičinění vlastní, ale spíš těch slušných lidí kolem: i v těch nejextrémnějších situacích jsem měl vždy kolem sebe "neprůstřelnou" hradbu slušných a statečných lidí. Snad to nejlépe ukáže zdánlivá maličkost.

Jednou jsem v Mäuselwitzu po fasování špatně, neopatrně držel v ruce svůj denní kousek chleba. Než jsem se nadál, vyrval mi ho cizí vězeň a byl pryč. Když si večer každý z naší party odkrajoval plátek, aby se na mne složili, museli proklínat, jaké to nešikovné tele mají na krku – ale složili se. A tak to bylo i v mnohem vážnějších, extrémních situacích. Proto jsem mohl přežít, proto jsem se mohl vrátit. Proto jsem hlavně na ně chtěl vzpomenout a před nimi se sklonit.

Pokusím se to zobecnit suchým matematickým jazykem. Snad se i lidské charaktery a chování dají roztřídit a vystihnout křivkou Laplace – Gaussova, takzvaného "normálního" rozdělení četností. Snad nejvýš pět až deset procent lidí je špatných, zlých a nenapravitelných za všech okolností, na opačném pólu je možná jen stejně tolik slušných, statečných a nezkazitelných ani v nejextrémnějších situacích. Mezi oběma póly je osmdesáti až devadesátiprocentní většina "tvárných dušiček". V normálních podmínkách, kde tón udává ten dobrý pól, i většina tvárných se chová slušně podle jeho vzoru, ale v opačném případě se v extrémních situacích může změnit až v zdivočelou zvěř, která pro svou vlastní záchranu nebo i pro krajíček chleba dokáže třeba i zabít. Chtěl bych proto přát nám všem, aby i dnes tón udával a onu tvárnou většinu kultivoval ten "dobrý pól" – jinak běda nám i budoucím.

Americký historik prof. Stanley Winters u pomníku Antonína Švehly v Sedlištích při letošní návštěvě našeho kraje. Foto: Eva Bílková ml.

Přátelé Starých Hradů jubilují: 1. 7. 1923 se narodil známý herec a recitátor Vladimír Ráž, 7. 8. 1923 se narodil akad. malíř Jaroslav Klápště, 18. 3. 1923 se narodil literární historik Mojmír Otruba, 10. 8. 1928 se narodil akad. malíř Vladimír Komárek. 14. 8. 1928 se narodil akad. malíř Zdeněk Kerda, 21. 7. 1933 se narodil akad. malíř Jiří Škopek, 29. 8. 1933 se narodil literární kritik a historik PhDr. Milan Blahynka, 1. 9. 1933 se narodila naše spolupracovnice Jaroslava Havelková, 15. 8. 1943 se narodil akad. malíř Stanislav Konečný. Všem přejeme hodně zdraví do dalších let a těšíme se na další jejich návštěvy Starých Hradů.

Průvodcovskou službu na starohradském zámku zvládali i letos ke všeobecné spokojenosti návštěvníků bývalí i současní žáci a žákyně libáňské školy. Byli to Eva a Jitka Bílkovy, Barbora Babáková, Šárka Janečková, Pavel Jaša, Lenka Knížková, Jana Konůpková, Kateřina Řeháčková, Ilona Straková, Veronika Zacharníková, Nina Šlamborová a Blanka Zajícová a s nimi Jan Meloun z Rožďalovic. Všichni si vedli velmi dobře, nezalekli se ani turistů z ciziny a patří jim uznání a poděkování.

Starohradské pracoviště LA PNP o prázdninách omládlo. Pracovala zde řada brigádníků ze středních a vysokých škol a odvedli velkou práci – zpracovali přes padesát drobných fondů. Na plnění tohoto úkolu se podíleli Markéta Novotná z Cerekvice n/B., Eva Flanderková, Jaruška Steinbauerová a Andrea Volencová z Liberce, Jiří Křížek a Olga Štěpánová z Lomnice n/Pop., Martina Bodlišová, Tomáš Breň, Ondřej Macura, Marie Mašková a Martina Schlegelová z Prahy, Eva a Jitka Bílkovy ze Sedlišť, Jan Bílek ze Sobotky a Tomáš Hájek a Šárka Charousková z Turnova. Všem mnohokrát děkujeme!

Úspěch Jitky Bílkové ze Sedlišť v okresním kole soutěže mladých historiků jsme již oznámili. Stejně dobře si vedla i v oblastním kole v Hradci Králové a své úspěchy dovršila účastí na celostátním kole v Brně, kde po týdnu testů a prověrek znalostí získala krásné 4. místo v republice. Blahopřejeme!

Výstava členů Studia 85 (Josef Bucek – Petr Heber – František Škoda – Jaroslav Volf) se konala v červnu a červenci 1998 ve výstavní síni v Templu v Mladé Boleslavi.

Balóny nejrůznějších tvarů a barev se objevily 2. srpna navečer nad Sedlištěm, Starými Hrady a dalšími obcemi Libáňska. Přilétaly od Mladějova, kde měly každoroční několikadenní soustředění.

Naši jubilanti: 80. narozeniny oslavila 3. 7. paní Antonie Kamarádková ze Sedlišť. 60 let se dožily 31. 7. paní Helena Adamcová z Křešic a 15. 8. paní Vlasta Ulmanová ze Starých Hradů. Padesátiny oslavila 2. 9. paní Věra Svobodová ze Sedlišť. Blahopřejeme!

Narození: 19. 7. 1998 se narodila Stanislava Svobodová ze Sedlišť. 18. 8. 1998 se narodil Tomáš Zelba ze Starých Hradů. Vítáme je mezi nás!

Pan Jaroslav Plíšek z Bystřice, jeden z těch, kteří se po mnoho let podíleli na pracích při záchraně starohradského zámku, zemřel 19. června 1998 ve věku 86 let. Od počátku byl také pečlivým čtenářem našeho časopisu. Zachováme mu vděčnou vzpomínku.

Učitel Josef Kozák zemřel 26. července 1998 ve věku 95 let v Jablonci nad Nisou, kde žil v poslední době na odpočinku. Rodák z Nadslavi učil na různých místech Čech a Moravy a všude byl i literárně a publicisticky činný. Knížku Výběr z poezie vydal r. 1979, ale většina jeho veršů i dalších prací je roztroušena po různých časopisech. Před druhou světovou válkou přišel zpět do našeho kraje a působil v Přepeřích, v Sobotce a v Horním Bousově. Za okupace byl jako hasičský odbojový pracovník vězněn v Terezíně. Budeme vzpomínat.

Kulturní kalendář: 3. 7. 1983 zemřel obdivovatel Starých Hradů, akad. malíř František Volf. 9. 7. 1903 se v Nadslavi narodil učitel a básník Josef Kozák. 12. 7. 1938 zemřel dětenický rodák, básník František Soukal. 20. 7. 1983 zemřela ředitelka libáňské školy Kristina Havlová. 11. 8. 1928 se narodil projektant obnovy Starých Hradů ing. Karel Pokorný. 13. 8. 1403 zemřel Smil Flaška z Pardubic. 14. 8. 1993 zemřel přítel Starých Hradů, herec Jiří Adamíra. 16. 8. 1908 se narodil truhlář František Viták ze Zelenecké Lhoty, účastník obnovy starohradského zámku. V srpnu 1978 začaly vycházet Listy starohradské kroniky. 14. 9. 1583 se narodil Albrecht z Valdštejna, jemuž patřily i Staré Hrady. 21. 9. 1953 zemřela básnířka Libáňska Blažena Kodlová. 30. 9. 1803 se narodil skladatel prvních polek, kopidlenský kantor František Matěj Hilmar.

Vzpomínka: Dne 10. srpna 1998 je 100. výročí narození naší maminky, paní Anny Šlamborové ze Starých Hradů. Stále vzpomínají dcery s rodinami.