Autor, pronásledovaný po r. 1968, se narodil 4. 6. 1925 ve Velkém Vřešťově, žije v Brně. Známý novinář, spolupracuje i s naším časopisem.

Pracoviště LA PNP Staré Hrady v roce 1997

Celkem bylo na pracovišti koncem roku 1997 uloženo 1416 archivních fondů ve 23 410 kartonech. Spolu s dalším archívním materiálem to představuje více než 4,2 km archiválií. V tomto roce přibylo téměř 500 kartonů, mj. písemnosti Jiřího Dienstbiera, Josefa Knapa a Spolku českých bibliofilů.

Zpracováno bylo 70 fondů, což znamená 29.289 archivních jednotek uložených ve 220 kartonech. Další fondy byly rozpracovány.

Pracoviště navštívilo celkem 97 badatelů, z toho 8 cizinců (z USA, Německa, Slovenska a Ruska), kteří vykonali celkem 340 badatelských návštěv. Řada dotazů byla zodpovězena písemně nebo telefonicky. Do centrální badatelny do Prahy bylo odesláno 339 výpůjček.

Starohradské pracoviště LA PNP si prohlédlo 5 odborných exkurzí (studenti historického semináře gymnázia v Mladé Boleslavi, studenti PF Vysoké školy pedagogické v Hradci Králové, FF Univerzity Karlovy v Praze a PF UJEP Ústí nad Labem). Celkem zde bylo 4486 návštěvníků zámku a zdejších kulturních akcí, mezi nimi řada herců, výtvarníků, spisovatelů, novinářů, politiků atd.

Ostatní pravidelné úkoly zůstávaly stejné jako v minulých letech. Jen pro upřesnění představ o rozsahu kulturní práce uvádím, že ve spolupráci s místní osvětovou besedou bylo na zámku uspořádáno 13 výstav, 5 koncertů, 1 recitační pořad, 2 besedy a 1 loutkové představení. Rovněž byla vydána 4 čísla Listů starohradské kroniky v nákladu 900 výtisků, pracovníci přednesli 6 přednášek, napsali 26 článků a 1 brožuru, edičně připravili 4 knihy, zasedali v 5 redakčních radách atd.

Nejvýraznější změnou, kterou zaznamenala veřejnost i sdělovací prostředky, bylo otevření nově instalovaných pracoven spisovatelů Elišky Krásnohorské a Aloise Jiráska 2. září 1997 za četné účasti představitelů politických i kulturních orgánů a institucí. Spolu s již dříve otevřenou pracovnou Jaroslava Vrchlického se tak zvýšila atraktivnost zámku pro návštěvníky.

A pro archivní pracoviště je důležité, že obecní úřad Staré Hrady začal koncem roku upravovat pro archiv další rozsáhlé prostory v předzámčí, neboť dosavadní depozitáře se velmi rychle plní …

Karol Bílek

Inspirační cesty

Dnes se budeme věnovat putování Aloise Jiráska po místech, která leží na benešovském okrese, z jiného pohledu, než bývá zvykem. Jiráskovu tvorbu vycházející z podblanických reálií zmínila Jana Tywoniaková na stránkách Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka 7/1966, 9/1968, 10/1969 a 24/1983. Souhrnně pak v článku Alois Jirásek a Podblanicko v týdeníku Jiskra č. 10 z 9. března 1990. Ve svých záměrech vycházím ze Zápisníků Aloise Jiráska archivovaných v Památníku národního písemnictví na pracovišti ve Starých Hradech. V Zápisnících zaznamenává Jirásek heslovitě prameny, dojmy a nálady. Jeho rukopis zde často přecházel do osobitých zkratek, až svébytného těsnopisu. Jirásek od mládí rád a dobře kreslil. Tato dovednost mu nejednou sloužila v jeho přípravách k literárním dílům. Svědčí o tom právě Zápisníky. Dále je zde mezi krajinnými motivy Blaník a v řadě architektonických objektů nalézáme nejspíše Střezimíř. Záznamy si Jirásek v Zápisnících při zpracování postupně odškrtával nebo je jinak znehodnocoval.

První Jiráskovou doloženou cestou, která nás zajímá, je návštěva Chotýšan 7. dubna 1891. Absolvoval ji sám, z nádraží v Benešově, když se přijel poklonit památce znamenitého vlastence Jana Jeníka z Bratřic. O této cestě píše ve IV. ročníku Zvonu v roce 1904. V okolí Chotýšan mu učaroval pohled na Blaník, kam se vypravil 28. června 1891 s již uvedenými přáteli. Zde si prohloubil podněty ke Starým pověstem českým, se kterými se setkáme samostatně. V Louňovicích pod Blaníkem našel Jirásek podklady k románu Proti všem. K poznání dalších událostí roku 1420 přispěla cesta z Benešova na Konopiště a přes Pomněnice a Mrač do Poříčí nad Sázavou. Tuto cestu absolvoval 21. srpna 1893.

Stejně jako bájný Blaník Jiráska okouzlil vlastenecký důstojník Jan Jeník z Bratřic, kterému věnoval pozornost od třetího dílu rozsáhlého obrazu národního obrození, románu F. L. Věk. Je pravděpodobné, že při Jiráskově snaze po vylíčení autentického prostředí při opakovaných návštěvách Táborska, navštívil také Jeníkův rodný Radvanov i zámeček ve Střezimíři. Určení kresby v Zápisnících je v dnešní době obtížné, když je důvodem skutečnost, že obě budovy byly po první světové válce přestavěny. Jestliže můžeme říci, že cesty téměř vždy předcházely dílu, v daném případě byl na počátku postup obrácený. Jirásek nejdříve popsal Jeníkovu osobnost z Bohemik a z archiválií (Z pamětí českého důstojníka 1779–1799; vydáno 1904) a cestu za Jeníkem asi uskutečnil až v letech 1905 nebo 1906. Další dílko o Janu Jeníkovi vzniklo těsně před válkou (O panu Jeníkovi, 1903) a půvabný obrázek ze zámečku Střezimíř vyšel v souboru povídek Písničky a jiná próza v roce 1916.

Poslední jeho doložená návštěva, kdy se sešli naposledy Jirásek, Thomayer a Vrchlický, byla 8. dubna 1910, jak zaznamenal Jaroslav Kvapil v knize vzpomínek O čem vím. Byla to poněkud smutná cesta do Stupčic, kde byl Jaroslav Vrchlický na léčebném pobytu v sanatoriu od 13. března 1910 do začátku října téhož roku. Putování jsme započali v Chotýšanech, kde také skončíme Jiráskovým věrným popisem: "U samého parku ve stínu chmurných, jehličnatých stromů za zdí hřbitov a prostřed něho starobylý kostel … Deska z červeného mramoru ve zdi označuje místo a latinský nápis nahoře hlásá, že ten památník postavil předrahým předkům svým Sigmund hrabě z Berchtoldů r. 1880. Nápisy kolem desky jsou české. Nahoře vlevo u hlav čteme: Jan Jeník rytíř z Bratřic (26. VII. 1845. … Zamyšlen vyjdeš z kostela na hřbitov. Za ním, za jeho zdí, v obzoru pásma lesů zamodral se Blaník. Tajemné, významné pozadí. Jeho zjevem promodrá, projasní se chmurami duše. Blaník, výraz i útěcha pevné víry v budoucnost národa, kterouž bilo také věrné srdce "posledního z rytířů českých srdnatého plodu". Blaník jej hlídá ––

Jindřich Robl

Má "setkání" s Arnoštem z Pardubic

Karel K. Chvalovský

Moje vzpomínky na libáňského kapelníka Josefa Kužela

Bydlili jsme v Libáni v Kostelní ulici, v čísle 263. Byl to menší rodinný domek s prostorným dvorkem a pěknou zahradou s řadou ovocných stromů. Zahrada naši rodinu plně zásobovala zeleninou i ovocem.

Majitelem tohoto domku byl kapelník Josef Kužel. Ten bydlil v jiném svém domě, zařízeném polohospodářsky v Jičínské ulici. Pro nás chlapce, pro bratra Jarku a mne, byl kapelník Kužel prvořadě "panem domácím". Velmi rádi jsme střídavě s bratrem nosili "na prvního" panu domácímu činži. Ta obnášela deset korun za měsíc za celý objekt, tedy za domek, dvůr, na kterém byla ve zvláštní budově prádelna s předsíní, komora a dva prostorné sklepy. Byla to skutečná láce! Pravděpodobně k ní došlo z toho důvodu, že pan domácí, tedy kapelník Kužel, byl s otcem v úzkých přátelských stycích, jejichž základem byla hudba.

S činží nás posílala maminka. Bývala to papírová desetikoruna nebo pět stříbrných dvoukorun, kterým se tehdy říkalo postaru "zlatky", výjimečně to bývala i zlatá desetikoruna, které se říkalo také "dukát". Činži obyčejně přijímala manželka pana kapelníka, "paní domácí". Mám ji v živé paměti: větší, silné postavy, kulaté ruměnné tváře, vždy usměvavé. Pro nás kluky bylo nejdůležitější to, že vždycky měla předem již připravené "od cesty". Býval to zpravidla "pětník", niklový desetihaléř. Pětník měl jméno od toho, že se ještě za naší doby často počítalo postaru na krejcary, než se vžila korunová měna a haléře. Krejcar se počítal za dva haléře. Ten pětník byl tehdy pro nás kluky velký peníz, zvláště když bylo před posvícením nebo před poutí, kdy se očekával příjezd kolotoče, houpaček, střelnice, loutkového divadla apod. – Proto také jsme se s bratrem předháněli, kdo ponese činži. Nezřídka došlo i k bojům mezi námi. To však rázná naše maminka velmi brzy srovnala.

Pan domácí – varhaník

Kapelník Kužel aktivně spolupracoval v hudbě s naším tatínkem. Vypomáhal mu ve hře na varhany v libáňském kostele sv. Ducha, kde byl otec ředitelem kůru. Naučil se za přispění našeho tatínka obstojně hrát na varhany, ač mu bylo již přes padesát let. Pamatuji se, že chodíval často k nám a otec ho zasvěcoval do začátků hry na harmonium, které jsme měli. Byla to průprava ke hře na varhany. Pan domácí si brzy koupil sám harmonium a pilně doma cvičil etudy, které mu otec půjčil, a pak hlavně už kostelní písně. Později, když již slušně ovládal manuál, přešel za vedení otce přímo na varhany. Zde hlavně tatínek přihlížel ke zvládnutí pedálů. Při těchto cvičeních jsem byl většinou přítomen; tahal jsem panu domácímu měchy.

Ty při normálním provozu v kostele, tedy při mších a jiných úkonech, obsluhoval poctivě starý pan Javůrek, který bydlil v blízkosti kostela "Na obci". Měl honosný název "kalkant". Poněkud odbočuji, ale tento bodrý muž byl za tehdejších časů neodmyslitelným příslušníkem libáňského kůru. Protože byl značně nedoslýchavý, stalo se často, že únavou – bylo mu již kolem 80 let – u měchů sedříml, když si nevšiml ukazovadla, jak jsou měchy vysoko nebo nízko, a milé varhany umlkaly za různého kvikotu. Otec zavedl ten způsob, že upozorňoval starého Javůrka rychlými a hlučnými údery na pedál. To také převzal i pan domácí, rovněž i já. – Při kázání kalkant Javůrek vycházíval od měchů a sedával s otcem na lavici pro hudebníky vedle varhan. Poněvadž byl nahluchlý, bavíval se zpravidla hlasitě a málo dbal na posuňky, aby se mírnil. To zvláště nesnášel pan kapelník Kužel a chudáka starého Javůrka raději hnal k měchům, že už bude po kázání. A starý Javůrek pokorně se šoural za varhany a polohlas si broukal: "Však ono nehoří, pan děkan si dá na čas!" – Za tuto službu měl kalkant Javůrek od záduší asi 50 zlatých ročně, k tomu nějaký deputát, něco dřeva a snad na Vánoce ryby. Z fary dostával přilepšenou, také otec na něho pamatoval. Rovněž pan kapelník Kužel mu přál a často ho k sobě pozval. Paní Kuželová mu vždycky připravila nějakou výslužku v podobě vařiva, jako byla mouka, mléko apod. Starý pan Javůrek si také rád zakouřil. S tím na něho pamatoval jak otec, tak i pan kapelník a domácí.

V té době jsem se již i já zaučoval ve hře na varhany, na které jsem přešel z harmonia. V kostele při cvičení mi tahali měchy někteří spolužáci. Nejednou se stalo, že se přišel podívat také pan kapelník Kužel. Hra na varhany mi šla obstojně, třebaže jsem po pedálech musil téměř chodit. Pan kapelník Kužel se tomu usmíval. Jednou jsem zaslechl část jeho rozhovoru s panem děkanem Jedličkou: "Toho kluka Karla není pomalu za těma varhanama ani vidět a ono mu to hraje líp nežli mně!" – Pan děkan Jedlička, velmi příjemný pán, lehce s úsměvem pokyvoval hlavou a dodal: "Inu, Karel se tuží, je to mládí, snad z něho jednou bude dobrý muzikant. Ale vy, pane Kůžel, jste udělal velké pokroky na ty varhany. Jistě je s vámi pan učitel Chvalovský (můj otec) spokojen!" –"To také jsem", ozval se v tom otec, který zaslechl poslední slova pana děkana a k nim se přidružil. Pan kapelník počal skromně uznání a chválu obou odmítat, ale viděl jsem, že ho to těšilo.

Během velmi krátké doby se pan kapelník Kužel vypracoval na slušného varhaníka, jak říkával otec, a měl z toho skutečnou radost. Kapelník Kužel pak již i samostatně hrával při mších, hlavně o ranní či deváté. Jisté obtíže mu činily odpovědi knězi k oltáři při zpívané mši, kterým se raději vyhýbal. Otec jej k tomu také nenutil. To zpívání jakkoli už zvládl, ale stěžoval si hlavně na to, že nesnadno "chytá" základní tón, zvláště prý u pana děkana. To byla naprostá pravda. Přesto ale byl kapelník Kužel vydatným pomocníkem mého tatínka v hudbě a nejenom ve chrámové, ale i ve světské, jak vzpomínám dále.

Pan domácí – kapelník

Průpravu ke kapelnictví získal Josef Kužel ve vojenské hudbě, jako tehdy celá dlouhá řada jiných, kteří se pak skvěle uplatnili v civilních dechových hudbách i v orchestrech jiných typů buď jako kapelníci, nebo jako vynikající hráči, zvláště sólisté. Byl elévem u několika rakouských pluků, jak vypravovával. Podrobnosti si již dobře nepamatuji. Jisté je, že byl brzy "cuksfírou" – dnešní četař, a mám dojem, že to dokonce dotáhl na zástupce "regimentstambora". Regimentstambor byl v rakouské armádě vojenským velitelem hudební čety. Vojenský kapelník nebyl tehdy aktivním důstojníkem, nýbrž byl – řečeno dnešní terminologií – pouze civilním zaměstnancem pluku. Vyhledával a přijímal ho přímo velitel pluku. Kapelník řídil vojenskou kapelu po stránce umělecké. Regimentstambor, který býval zpravidla výborným sólistou, nejčastěji hrál výtečně křídlovku, řídil hudbu, většinou jen za běžného pochodu, když jednotka šla ze cvičení nebo na cvičení. Regimentstambor neměl však nic společného s bicími nástroji, jak povrchně někdo usuzuje. Jméno asi bylo odvozeno z toho, že před vlastním hudebním pochodem předcházelo – a dosud i předchází – úvodní bubnování: 6 taktů malý bubínek a ve dvou zbývajících taktech se připojí velký buben a činely. V běžné muzikantské mluvě se tomu říká "anšlág".

Sledoval jsem kapelníka Kužela v jeho vlastním hudebním povolání jako kapelníka. Třebaže jsem byl ještě chlapcem, utkvělo mi mnohé v paměti, protože otec mi řadu jeho kapelnických počinů ještě náležitě vysvětlil. Byl jsem na několika zkouškách s dechovou kapelou a dodnes ho vidím, jak ostře pokáral jednoho mladého hudebníka, který nezahrál svůj part. Kapelník Kužel tehdy onomu nedbalci řekl asi toto: "Jožko, takhle mi hrát nebudeš!" A přitom mu v černých očích jen blýskalo. "Zítra to řeknu tvému tátovi a uvidíš, co jich od něho nahrabeš!" A provinilec Jožka, asi 22letý mladík, ani nemrkl a byl červený jako rak. Nakonec se do něho pustili i starší hudebníci a Jožka ani nedutal a příště hrál bezvadně. – Přitom kapelník Kužel měl jinak srdce na svém místě, nikomu neublížil, ale v muzice byl neoblomným a naprosto spravedlivě přísným. Snad se tomu přiučil i od kolínského Františka Kmocha, kterého dobře znal. Sám jsem slyšel, když otci vypravoval, že byl v Kolíně a že ta Kmochova kapela, to že je něco! Můj otec mu tenkráte říkal: "Pane Kužel, Kmoch je Kmoch, ale ani vaše kapela není jen tak něco obyčejného!" Pan Kužel sice zářil, ale oponoval, že přece nemůže Kmocha dohonit. – Přesto však dokázal zdatnost své kapely tím, že např. koncertoval v roce 1895 na Národopisné výstavě v Praze, zajížděl do okolních obcí a měst, hrál i v Jičíně na plese, také v Nymburce apod. V samotné Libáni se bez Kuželovy kapely nic význačnějšího neobešlo, ať to byl koncert pod širým nebem nebo ples či bál.

Na plesech a bálech hrávala Kuželova kapela – podle vzoru vojenských hudeb – v obsazení tzv. "smyčcovém": 1. housle, 2. housle – tzv. "štos" či doprovod, který doplňovala viola, dále byl kontrabas (lidově basa), violoncello většinou chybělo. Ze dřev bývala flétna, 1–2 klarinety. Plechy byly nejčastěji 1–2 lesní rohy (corny), 1–2 trubky při největších podnicích i tři pozouny a bicí.

První máj v Libáni

Nejpůsobivějším podnikem Kuželovy libáňské kapely za doby mého dětství byla májová vyhrávání 1. května každého roku. Na tento den se těšilo doslovně celé město bez rozdílu stáří a povolání.

Téměř všechny domy byly ozdobeny prapory v národních barvách, tedy v bílo – červených. Dělo se tak bez jakéhokoli úředního či jiného vybízení. Bylo to prostě spontánní. Zvlášť krásný byl pohled na Kostelní ulici směrem shora od náměstí. Také náměstí planulo národními barvami bílo – červenými, jakož i ostatní ulice i uličky.

Kuželova kapela vyrukovala ráno – nevím již odkud – jako vojenská kapela v čele se svým zakladatelem kapelníkem Josefem Kuželem. Členové měli jakousi polouniformu: byla to tmavá blůza, která měla podobný střih jako sokolská, tmavé kalhoty a kulatá čepice se štítkem a s hudebním označením: lyrou. Všichni hudebníci byli neobvykle sváteční, kapelník Kužel – vymydlený – byl jako "ze žurnálu".

Kapela procházela městem a – jistě podle předem promyšleného plánu – navštěvovala domy a příbytky význačnějších občanů, jako byl např. starosta a tajemník města, dále nezapomněla na kulturní činitele – mezi ně patřil i můj otec – a vyhrávala u každého krátké populární koncertní programy. Zástupcům kapely předávali poctění peněžní dárky, které však nebývaly příliš vysoké. Vzhledem k tomu, že kapela absolvovala za ten celý den desítky takových zastavení, vynesla tato akce jistě slušnou sumu pro každého hudebníka. Důkazem toho je, že na toho 1. máje mívala Kuželova kapela až 50 a snad i více členů. Hrála znamenitě. To ne podle mého soudu – byl jsem tehdy chlapec – ale podle úsudku dospělých a odborníků, ke kterým patřil i můj otec, i mnozí cizí návštěvníci, jako byl např. řídící učitel Josef Straka z Drahoraze u Kopidlna, naslovo vzatý kantor–muzikant, jeden z posledních žáků mistra Antonína Dvořáka. To jsem slyšel z otcových úst.

My kluci jsme si přišli 1. máje také na své. Kapela hrála v kruhu a my jsme jednotlivým hudebníkům držívali noty, byli jsme tedy živými pulty. Nesmírně jsme si na tom zakládali. Mnohdy mezi námi docházelo i k soubojům, kterému má kdo držet. Přednost mívaly bicí nástroje! Ale také plechy se těšily naší pozornosti, zvláště pozouny a basy! A ani ostatní nástroje nezůstaly nikdy bez "pultů".

Mám dojem, že pan kapelník Kužel zahrál i před farou. Bylo to sice zcela světské pozdravení, ale přirozené, protože kapelník Kužel patřil tak trochu k tomu kostelu. Konečně všichni tehdejší libáňští kněží, děkan Jedlička, kaplani Petrželka a Švangmajer, byli velmi slušní lidé, dobří Češi, a troufám si říci, že i vlastenci, což bylo na tehdejší dobu jistě zajímavé. Toto tvrzení podávám po zkušenostech, kdy jsem se jako dospělý muž setkal a rokoval např. s bývalým páterem Petrželkou. To jsem tehdy ještě kantořil v Kopidlně na měšťanské škole.

Je samozřejmé, že kapelník Kužel nemohl vynechat zastaveníčko před domem č. 263 v Kostelní ulici, tedy před svým domem, kde jsme bydlili my. To ovšem bylo pro nás, pro bratra Jarku a pro mne, přímo svátkem. To jsme drželi noty přeuctivě. A bylo také proč! Vždyť kapelník Kužel u nás vyhrával snad nejdéle a nejpěkněji, jak se mi zdálo. Tatínek říkal, že pan Kužel u nás hrál také dva Kmochovy pochody. Kmochovy pochody byly tenkráte skutečnými "šlágry" v nejširším slova smyslu a bez novinových reklam! To bylo asi v létech 1909–1913.

Pro slavnostní libáňský 1. máj je příznačné to, že tenkráte – v prvním desetiletí našeho století – nebyl tento zvyk ještě všeobecným po Čechách. Mám dojem, že kapelník Kužel úspěšně napodobil Kmochovy 1. máje v Kolíně. K tomuto závěru jsem přišel, když jsem v roce 1968 dokončil svoji obsáhlou monografii "František Kmoch, život a dílo českého lidového muzikanta", kterou vydalo tiskem nakladatelství Panton Praha. Podle zcela jistých pramenů František Kmoch založil v Kolíně tradici májových vyhrávání a tento chvalitebný a nanejvýš politicko – národní zvyk se pak rozšířil z Kolína a byl tedy přejat i libáňským kapelníkem Josefem Kuželem.

Pan domácí a kapelník Josef Kužel nás opouští

Jsou jisté děje, které utkví v mysli člověka i po dlouhých letech. Mezi ně patří u mne odchod – smrt – našeho pana domácího, kapelníka Josefa Kužela. Stalo se tak nenadále 26. srpna 1914 v dopoledních hodinách.

Toho dne byla v kostele pobožnost za brzké a šťastné ukončení války, která právě měsíc před tím propukla. Byla to první světová válka. Libáňský pěkný barokní kostel sv. Ducha byl toho dne téměř přeplněn. Byli přítomni představitelé Rakousko-Uherska – státní úředníci v parádních uniformách, četnictvo, všechno žactvo se svými učiteli a skutečně záplava lidí, věřících i doufajících!

Samozřejmě, že mělo pohotovost i celé osazenstvo kostela, nejen duchovní, ale také celý kůr včetně starého kalkanta Javůrka a v čele s mým otcem. Jemu po boku jako vždy stála moje maminka, výborná sopranistka, a teta Anda, neméně dobrá altistka, jakož i my kluci, bratr Jarka a já. Byl přirozeně přítomen i celý pěvecký sbor, orchestr neměl uplatnění, nebyl tudíž pozván. Sbor zpíval jen za doprovodu varhan. Ty obsluhoval pan kapelník Kužel, otec dirigoval. Po prosebné mši následovala tehdejší císařská hymna "Zachovej nám hospodine" a pak – jako dovětek – prosebné litanie. S posledním akordem, který měl pravidelně napsanou dlouhou fermatu, došlo k tragédii, kterou jsem sám viděl: fermata najednou ve varhanách zvukově pohasla, protože varhaník – pan domácí a kapelník Josef Kužel – se najednou nečekaně skácel z varhanní hrací stolice za ni, pod píšťaliště. Ihned vznikla panika. Tatínek běžel k panu Kuželovi a s ním i moje maminka, také i ostatní ze sboru a vůbec kdo byl na kůře. – Nevím jak, ale za několik minut přiběhl v rochetce pan kaplan Petrželka s "posledním pomazáním". Byl však konec i bez něho. Viděl jsem, jak pan domácí asi dvakrát zamával ve vzduchu pažemi, pak se uklidnil; jeho tělo za varhanami ztopornělo, duše opustila tělesnou schránku. Lékař nebyl a také by asi nebyl nic platen. Byla to srdeční mrtvice v šedesáti pěti letech, podle dnešní terminologie tedy infarkt.

Pobožnost byla tak rychle a nenadále ukončena. Na kůr přiběhl i pan děkan, ale pomoci nemohl ani on! Věda a víra byly poraženy daleko silnější přírodou.

V rychlosti, nevím už ani jak, se tato smutná novina rozšířila z kostela do města. Snad nakonec přispěchal i lékař MUDr. Stuchlík či MUDr. Kučera, ale oba nebyli už nic platní. Pan domácí odešel!

Zakrátko přiběhla také dcera kapelníka Kužela Božena, provdaná Dubská, jejíž manžel měl velké pekařství v dolní části Kostelní ulice, kdosi obstaral povoz, byla to tzv. bryčka – tj. košatinový kočárek, vystlaný lehce slámou. Tam pana kapelníka Kužela snesli, nevím již kdo, protože od tohoto aktu nás maminka oddalovala – a zakrátko se dal v pohyb improvizovaný smuteční průvod vzhůru od kostela Kostelní ulicí k domu pana kapelníka Kužela v Jičínské ulici. Tehdy v menších městech našeho venkova neexistovaly žádné pohřební ústavy. Zemřelý byl ponechán doma ve zvláštní místnosti a třetího dne se konal pohřeb z domu smutku na místní hřbitov. Třebaže od té doby uplynulo již přes padesát let, vidím stále zřetelně před sebou tuto smutnou událost a slyším nářek dcery Boženy Dubské a vidím pohnutí v celém občanstvu, které se rázem seběhlo a doprovodilo na předposlední cestě svého milého kapelníka k jeho domovu v Jičínské ulici. Odtud se třetího dne ubíral slavnostní pohřební průvod na nový hřbitov "v lípách". Poprvé chyběl při slavném pohřbu kapelník Josef Kužel; jeho početná kapela se slzami v očích vyprovázela svého zakladatele na poslední cestě do nenávratna. Bylo smutno i mně. Měl jsem našeho pana domácího, pana kapelníka Kužela, velmi rád!

Pan kapelník Kužel činitelem ve světské hudbě

Hudební činnost kapelníka Josefa Kužela se neomezovala jen na práci s jeho dechovou kapelou. Měl kromě ní i tzv. smyčcovou kapelu. Všichni členové jeho kapely s ním v čele stáli vždy pohotově za úkoly, které měl otec jako sbormistr zpěváckého spolku Smetana v Libáni, který založil v roce 1900.

Otec záhy rozšířil působnost Smetany ve směru jevištního projevu. Dával např. operu Romana Nejedlého /otec univ. prof. Zdeňka Nejedlého/ Andulka, tuším asi v roce 1906, později Blodkovu operu V studni. K tomu ovšem potřeboval orchestr, třeba jen malý, jak vidno z dochovaných orchestrálních partů.

Tu pohotově stál "náš pan domácí", pan kapelník Kužel. Dal otci "dohromady" potřebné hudebníky a vybral vždy ty nejlepší. Sám je podle otcových slov i kontroloval, jak jsou připraveni, a často zašel i do zkoušek, aby se přesvědčil o stavu a zdatnosti. Sám sice aktivním pěvcem nebyl, ale plně chápal potřeby pěveckého projevu.

Pan kapelník Josef Kužel byl prostě plnokrevným českým poctivým muzikantem a to uplatňoval vždy a všude ku prospěchu naší české hudby a tím celého našeho národa. I on, kapelník Josef Kužel, je nedílnou součástí lidového českého muzikantství, jež bylo součástí naší hudební kultury, která si tak zdárně razila cestu do světa a dodnes dokazuje hudebnost našeho národa.

(z pozůstalosti vybrala K. Kuželová)

Deník z 1. světové války

Jaroslav Marek st.

Jeli jsme dále přes naši sestru Moravu, lidé v slzách mávali šátky a dávali nám poslední pozdravy. Když jsme museli opustit Moravu, pěli jsme naše písně, se zlomeným srdcem opouštěli jsme obě naše krásné země. Každý jsme vzpomínal, zdali uzří matička Praha jednou zas své syny. Co opustili jsme země naše, seděl každý zadumán v koutku ve vzpomínkách.

Vlak nesl nás dnem i nocí do Uher. Až třetí den v noci v 11 hodin stanuli jsme na místě, a to na Slovácku v Kissebenu. Tam jsme byli několik dní na výcviku nedaleko Tater. Pak znovu jsme sedali a vlak nás unášel na bojiště. Stanuli jsme v městečku Bartfa nedaleko Zborova. Tam byly již naše zákopy a jámy od granátů nadělané. Mašírovali jsme až do noci, přišli jsme do lázní Bartfa, kdež jsme nocovali. Unaveni zalezli jsme do vil, na pavlače do zahrad, kde jsme přenocovali. Časně ráno před snídaní proběhli jsme se lázeňským místem. Vše bylo zničeno, krámy, výklady, domy, okna, vše rozbito a živá duše civilní k vidění nebyla. Litovali jsme ty krásné vilky, nábytek i parky tak zničené. Pak přišli jsme k prameni Kysibelky léčebné vody, napili se a spěchali zas do řad svých. Odtud posilněni táhli jsme za regimentem. Opodál silnice nalezli jsme hroby našich padlých bratrů. Každý spěchal si čísti maličký nápisek na nepatrných obyčejných křížích, které kamarádi mu zarazili na hrob. Teprv teď viděli jsme válečnou hrůzu, někde zas byl strašný puch z hnijících mrch.

Třetího dne dorazili jsme setinu naši za pěkných hrůz. V noci potom zaváděli nás do zákopů na pokraji vesnice Siena Valicka za doprovodu a uvítání ruských šrapnelů. Přišli jsme do zákopů a tam nás naši kamarádi vítali a vyptávali se na naši domovinu, zdali ji opět živi a zdrávi spatříme. Čas ubíhal a začínalo svítat, proto museli jsme ještě za noci si kopat jámu pro spaní, abychom nebyli od nepřítele viděni. U svarnu našeho byli jsme přiděleni tři kamarádi. Já, J. Hronek a Jamonádek. Pustili jsme se hned do společného dekunku v neznámé nám krajině a kopali, jeden snášel krytinu na naši vilu. Když byla vila naše zbudovaná, viděli jsme před sebou neznámou krajinu, ve které asi v dálce 200 m spatřili jsme nepřátelské zákopy, z kterých bylo na nás neustále stříleno. Kulky svištěly a práskaly nad námi, přičemž jsme se lekali, ale brzy jsme té hudbě přivykli.

Unaveni jsme si lehli do naší nově zbudované vily v podobě krtčího příbytku. Nevyspalí pak byli jsme postaveni na hlídku v dekunku. Večer byl jsem na první hlídku postaven před dekunky, byla tmavá noc, jen kulky nepřestaly znepokojovat noční klid. Tu zadumán vzpomínkou na domov stojím před nepřítelem a pozoruji současně nepřítelovy výkopy. V nepřátelských výkopech byl ruch, volání bylo slyšet až k nám. Volání to bylo jako v míru, ale nám jazykem neznámým. V tom přišli mě vystřídat jiným kamarádem a zanedlouho přišel zpět a hlásil nám, že Rus postupuje k útoku. V zákopech našich vzbudil se nový ruch a příprava k protiútoku. Zanedlouho spustily ručnice a strojní pušky strašlivý ruch. Noc byla proměněna v bouři neklidnou. K ránu ustaly naše střelby a znova vystavovaly se hlídky. Tu jsme viděli několik zabitých a raněných Rusů nedaleko našich zákopů. Nepřítel byl odražen a po celý den bylo celkem klidno. Proto šel jsem se podívat podél našich zákopů. Tu shledal jsem se se svým známým z mého rodiště s panem Nájemníkem. Shledání bylo jak uleknutí, stáli jsme před sebou a hned přilnuli jsme k sobě bratrskou láskou. Na oslavu našeho setkání dali jsme se ihned do pohoštění. Sebral ve své díře několik posledních brambor, které jsme uvařili na oslavu našeho setkání, i kávovinu. Pak jsme se museli zas rozejít po svém.

Třetího dne jsme útočili na nepřítele, který byl odražen a dán na ústup. My pak za ním dělali několik dnů pochody. Pak začal deštní čas, který trval několik dní. Naše pochody nebyly dosud zastaveny, až když už vojsko naše bylo mnoho znaveno. Přišli jsme na louku, kde jsme si měli dělat zákopy. Na louce plno vody a dosud jemně pršelo. Znaveni pustili jsme se do práce, abychom hlavu ukryli, avšak ruská dělostřelba znepokojovala nás při práci. Jak se stmívalo, měli jsme pro hlavu úkryt. Rozmočeni a unaveni krčili jsme se v blátivé díře, kde následoval malý spánek. Déšť té noci se zvětšoval, bylo tedy nařízeno pochodovat dál, avšak daleko jsme neušli, neb nepřítel byl blízko. Byli jsme zavedeni na kopec, kde jsme zůstali asi dvě hodiny. Pak k ránu jsme pochodovali do vesnice. Při pochodu jsme již spali únavou a deštěm, který trval po celou noc. Ráno jsme přišli do vesnice, tam nám byl poskytnut malý odpočinek a později jsme se plížili do polí za deště kulek, a tam jsme si dělali nové skrýše, ve kterých jsme se částečně sušili.

K večeru jsme byli zpozorováni od Rusů, tu do nás spustili strašnou palbu z ručnic a strojních pušek a do toho byly přimíšeny i dělové nástroje. Asi po dvou hodinách začali umirňovat. Mysleli jsme všichni, že žádný z nás nepřijde zdráv ze strašné bouře. V zákopech strávili jsme ještě celou noc a ráno jsme byli vyměněni německým vojskem. Zbytek nás byl sehnán dohromady a táhli jsme k Přemyšlu. Při pochodu zhlédli nás Rusové a bylo do nás stříleno. Posádku naši nedostřelili, pouze jen oddíl strojních pušek, ten nám zničili. Táhli jsme podle našich pozic několik dní k Přemyšli. U pevnosti se odehrával strašlivý boj, který trval celé tři dny a noci. Vysvětlení nelze mi vypsat.

Třetího dne byl Přemyšl v našich rukou. Táhli jsme skrz město, zbylé obyvatelstvo vítalo naše pluky a prapory. Rusové zničili nám všechny mosty přes řeku vedoucí, abychom nemohli je tak rychle pronásledovat. Byly ihned stavěny mosty pontonové, přes které jsme přešli na druhý břeh. Pochodovali jsme dál kol Radymna k Jaroslavi dále ku Lienovi. Tam byli jsme dosud jako záloha. U Sienovi jsme vyměnili zbylý 36. pluk, který tam byl zničen. Byli jsme sami u řeky Saumy, Rusové pokusili se vypuditi naše voje, avšak byli odraženi. Druhého dne byl nám ohlášen útok přes vodu, z pravé strany byli Rusové vyhnáni a někteří zajmuti. Náš pluk převáželi na druhý břeh řeky. Odtud jsme postupovali do města Sionovi. Chýlilo se k večeru, byli jsme v městě. Dělostřelba ruská střílela neustále na nás, museli jsme se ukrývat. Též i zbylí obyvatelé ukrývali se za trosky a zbytky zdí svých rodných domků. Vše bylo zničeno, ženy a děti plakaly a smutně pohlížely na naše znavené vojsko. Večer umístili nás před město, kde jsme se rozložili do bitevní čáry. Po půlnoci přijela nám kuchyně s mináží. Naše setnina byla po mináži právě, když Rusové začali útok na nás. Setnina byla ještě u mináže, Rus překvapil náhle naše pozice a prorazil dál, nastal bodákový boj, byl slyšet jen nářek, volání a silná střelba dělostřelecká. Po osmi hodinách šíleného boje musili Rusové ustoupit.

Boj ten byl hrozný. Bolno bylo pohlížet, v troskách spáleného města bylo krveprolití, ba i zmatek nastal, že žádný neviděl, kdo před ním stojí, a bránil se jak mohl, bil i do svých kamarádů. Zmatek ten nastal proražením našich pozic. Rusové vtrhli nám do zad a ze stran přišly naše zálohy a my zůstali v hrozivém ohni. Každý se bránil smrti, a proto nastal strašlivý zmatek. Mně ranili několik kamarádů, které jsem obvazoval, též i mého dobrého kamaráda Krále. Našel jsem ho opodál rybníčku mrtvého. Loučil jsem se s ním krátkou modlitbou a odebral jsem mu notes se zápisky, kde měl své poslední pozdravy a podobenky svých milých. Též jsem si umínil, že musím to vše dodati jeho rodičům.

Padli mně též i do zajetí Nájemník a Volek /Vofek/. Tak jsme se pomalu roztrušovali. Ostatní pozůstalí po bitvě sehnali jsme se dohromady, ačkoliv bylo nás velmi málo, přidělili nás ke 3. setnině. Pak dostalo se nám občerstvení a postupovali jsme druhého dne do vsi Vítkovice, kde jsme čekali na posilu. Tam nás doplnili, pak společně táhli jsme vpřed přes ves Loukak a k městu Ležajsk. Tam jsme přišli do malé bažiny, seslabené ruské voje ustupovaly nám až za bažiny. Po novém útoku ustupoval Rus dál. Za bažinami nastala nám obtížná cesta lesem a pískem, též bez vody. Táhli jsme před ves Luková-Bitim Demostrova. Rusové se tam zapřeli a poškodili naše voje, jeden oddíl vojska musel zakopávat mrtvoly kamarádů, které byly strašně zohyzděny, černé jako uhel, k nepoznání. Po útoku upaloval Rus přes hranice do Ruska. My za ním postupovali k městu Gorzefovu, pak k Vysoké, tam zažili jsme nové strašné boje.

(Z pozůstalosti připravila L. Hrabětová)

Jičínští studenti na výletech aneb Co prozrazují staré výroční zprávy gymnázia

V tanci cvičí se žáci vyššího gymnázia obyčejně každý druhý rok.

K osvěžení mysli, zábavě i poučení mládeže velice přispívají společné vycházky. V dřívějších letech obyčejně celý ústav podnikal polodenní nebo celodenní vycházky do některého z blízkých míst. Tak se dočítáme, že r. 1855 celé gymnázium šlo provázeno jsouc obecenstvem do Valdic, kde pořádány byly hry, deklamace apod. Zvláštní zmínky zasluhují vycházky pořádané r. 1870 do Kopidlna, r. 1871 do Libáně, r. 1875 do Nové Paky, r. 1877 do Jičínovsi, r. 1879 do Lomnice a na Tábor. R. 1870 učiněn s veškerou gymnaziální mládeží výlet do Kopidlna, který sbor profesorů uspořádal. Před pátou hodinou ráno sešla se mládež v gymnáziu, kde do řad po vojácku, k čemuž již napřed zdárně cvičena a českým velením od prof. pana dr. Josefa Vaňousa navedena byla, se sestavila a se v tichosti na náměstí jičínské odebrala. Tam se postavivši zapěla píseň: >>Hospodine, pomiluj ny<< s tak nábožným citem, že zpěvem tím každý hluboce dojat se cítil. Na to nastoupila svůj pochod ve vojenském pořádku s hudbou jičínské kapely. V Jičíněvsi uvítána jest střelbou z moždířů. Když se pochod blížil k Češovu, přišlo češovské banderium v slavnostním obleku na 19 koních vstříc a postavilo se pochodu v čelo. V Češově, kam se za střelby z hmoždířů vcházelo, vystavěna byla vítězobrána, kde starosta obce pan Josef Studený sbor profesorů a mládež vlídnými slovy a tamější učitel delší řečí uvítal. V Cholenicích bylo uvítání též velmi vlídné, projevené od tamějšího starosty p. Josefa Havelky. Kopidlenská školní mládež přišla vedená od svých pánů učitelů s praporem a hudbou studenstvu jičínskému naproti. V Kopidlně, tam kde silnice na náměstí vychází, byla ustrojena slavnostní brána. Tam bylo studentstvo od pana starosty kopidlenského ve jménu obyvatelstva kopidlenského velmi vlídně uvítáno. Studentstvo se postavilo na náměstí, zapělo píseň >>Hospodine, pomiluj ny<<, pak se rozešlo do hostinců, aby pojedlo. Chudí studující byli na faře, u pana starosty, u vrchnostenského řiditele a u mnoha jiných studentstva milovných měšťanů zdarma vyčastováni. Po obědě odebrala se mládež studující do hraběcího parku, který od řiditele vrchnostenského k bavení ochotně propůjčen byl. Hlavní část zábavy pozůstávala ve zpěvu, divadelní hře, deklamaci a v tanci. V parku se shromáždilo převeliké množství lidu nejen z Kopidlna, nýbrž i z okolí. Z Jičína vyšlo mnoho lidí již hned ráno se studentstvem, mnoho jich teprv odpoledne za ním přijelo. Když se den skláněl ku konci, ukončily se zábavy; studenstvo se seřadilo na náměstí k odchodu, zapělo >>Kde domov můj<<, provolalo obci kopidlenské díky a dalo se s hudbou svou na pochod do Jičína, doprovázeno jsouc zase od banderia češovského až k Jičíněvsi. Slabší a unavenější studentstvo vrátilo se domů na povozech od obce kopidlenské laskavě pro ně zaopatřených a zelenou ratolestí ozdobených. Ostatní studentstvo se vrátilo do Jičína o 11. hodině v noci a bylo bengálským osvětlením zde a onde uvítáno; postavilo se na náměstí, provolalo všem podporovatelům tohoto výletu >>Sláva<< a rozešlo se v tichosti.

Dne 24. 6. 1871 uspořádal sbor výlet se studentstvem do Libáně. Jako vloni při výletu do Kopidlna projevilo obyvatelstvo všech míst, kudy se pochod bral, veliké účastenství. Z Bystřice přišlo banderium studentstvu naproti, postavilo se v čelo a doprovodilo studenty až do Libáně. Blíže Libáně uvítalo městské zastupitelstvo, v jeho čele pan starosta, náš příchod; zvláště pan starosta oslovil sbor i studentstvo co nejsrdečněji. Město Libáň bylo slavnostně ozdobeno. Od občanů libáňských, jakož také od vrchnostenských úřadníků, u sládka ve Starých Hradech prokázáno jest nejštědřejší pohostinství, téměř veškeré studentstvo ku 300 bylo zdarma vyčastováno. I o povozy na zpáteční cestu pro mladší a unavenější žáky bylo postaráno, a to nejen od libáňských, nýbrž také od oudrnických občanů. Oudrnická obec poskytla také na své půdě laskavě místnost ku zábavám; neb v Libáni samé a jejím nejbližším okolí není tak prostranného místa. Na zpátečním pochodu dostalo se mládeži občerstvení ve Velíši, zvláště štědrostí pana vikáře Antonína Nováka. Po 11. hodině v noci vrátila se mládež s hudbou zpět, postavila se na náměstí a rozešla se provolavši všem příznivcům hřímavé >>Sláva!<< tiše do svých příbytků.

Dne 20. 6. 1877 ve středu odpoledne mělo zdejší gymnázium společnou vycházku s hudbou do Jičíňovsi, kde přímluvou šlechetného rady hospodářského p. Karla Češpíra od hraběte Ervína Šlika laskavě ustanoveno bylo místo k zábavám. Písně se pěly, žertovný kus divadelní se hrál a též se deklamovalo.

vybral: LK

František Matěj Hilmar

Píseň k oslavě piva starohradského

Je-li pivo dobré, starohradské,
chutnávává, chutnávává jak víno,
jak víno, jak víno žampanské.
Ono trudnou mysl rozněcuje,
ono divotvorně účinkuje.
Někdo chytí kocoura, rarara, ach kocoura,
jiný zase opici, cicici, aj opici,
někdo zpívá chach, chach, chach,
chach, chach, chach,
ten zas brouká, brzy bručí,
krach, krach, krach,
krach, krach, krach,
Onen jen hlavou kývá, kývá,
ten zase jenom zívá.
Tak jen, páni, pijme s chutí,
pan starý nás k tomu nutí.
Tak jen, páni, pijme s chutí,
pan starý nás k tomu nutí.

A čím?

Dobrým pivičkem, naším mazlíčkem!
Tak jen, páni, pijme s chutí,
pan starý nás k tomu nutí.
Tak jen, páni, pijme s chutí,
pan starý nás k tomu nutí.
Nutí, nutí, nutí, nutí!
My si z toho neděláme nic
ať si má kdo třeba sto opic!

Hledání ztraceného času

Starohradské knížectví

Drahý strýče,

Stalo se však mnoho desítiletí poté, památného 28. ledna Léta Páně 1943, kdy z mraku válečného blesky ubohou zemi bičovaly, že vsadili se strýc a synovec, zda po roce již slunce vlast naši líbati bude či nikoliv. Vsadili se o stováků pět. A synovec prohrál. Ne slunce, ale bouře válečná dosud, ba čím dál hůře nad luhy a háji našimi běsní a chaloupky pod horami dosud ještě nepatří našim dětem.

Tak, drahý strýče. Ač smutná je skutečnost dnes, přec slunný je zítřek. Vím, že rád bys byl tuto sázku prohrál – vyhráls, já přikládám svou prohru, ale v pevné víře, že snad letos na Hradě pražském vysoko nad osvobozenou Prahou zatřepetá se vlajka republiky místo skobového kříže. Sázet se však o to nebudu, protože nemám, bohužel, u prdele mincovnu.

Tvůj
Karel

Libáň 28. ledna 1944.

Tento dopis psaný panem Karlem Randákem nám zaslala pisatelova sestřenice, paní Hana Mařanová z Litoměřic. Byl adresován jejímu otci A. Arnoldymu a paní Mařanová v průvodním dopise píše: "S pohnutím jsem četla vzpomínky Miloše Picka na těžká válečná léta … Zasílám tento dopis jako doklad o těžké době, ve které byl psán, a jako potvrzení, že i v nejtěžších časech lidé nezapomínali na humor a vtip. Na vysvětlení připomínám, že Chaloupky pod horami byla tehdy velmi oblíbená písnička, která se zpívala po Mnichovu …

Na závěr podotýkám, že tatínek vyhranou sázku nepřijal".

Miloš Pick

Přes Acheron zpátky to šlo hůř

Zemřel Miloslav Špína

Z vašich dopisů

Staré Hrady v tisku

– Úroveň našeho časopisu vysoce hodnotí Místní noviny Podbezdězí č. 12/1997

Drobné zprávy

6. ledna 1998 navštívily Staré Hrady ředitelka PNP PhDr. Eva Wolfová a vedoucí LA PNP PhDr. Naděžda Macurová. Se starostou obce Josefem Miclíkem projednaly další rozvoj spolupráce PNP a obce, která je oboustranně výhodná.

V okresním kole olympiády mladých historiků, které se konalo 19. 3. 1998 v Jičíně, zvítězila studentka tercie jičínského Lepařova gymnázia Jitka Bílková ze Sedlišť a postoupila do krajského kola.

Letošní podivná zima způsobila, že jsme již na Nový rok mohli vidět v parku starohradského zámku kvetoucí sedmikrásky.

Kulturní kalendář: 2. 1. 1848 se narodil učitel a spisovatel Čeněk Kalandra – zemřel 29. 2. 1928. 7. 1. 1888 zemřel vlastivědný autor Českého ráje ing. Antonín Otmar. 19. 1. 1913 se narodila naše spolupracovnice Jiřina Straková z Libáně. 16. 2. 1618 zemřel starohradský pán Oldřich Desiderius Pruskovský z Pruskova. 26. 2. 1928 se narodila keramička Eva Tesařová, která několikrát vystavovala ve Starých Hradech. 26. 2. 1918 se narodil novinář a spisovatel Vladimír Mikolášek, velký přítel Starých Hradů. 5. 3. 1908 se narodil redaktor Josef V. Kučera, který vyrůstal v Bystřici. 13. 3. 1993 zemřel básník Jaroslav Moucha z Bystřice. 22. 3. 1833 se narodil učitel a muzikant Josef Foerster z Osenic.

Naši jubilanti: 75 let se dožívají 3. 2. Blažena Burešová ze Starých Hradů a 16. 3. Františka Plíšková ze Sedlišť. 70. narozeniny oslavují 4. 3. Pavla Svobodová, 6. 3. Josef Havlík a 7. 3. Emilie Čapková ze Sedlišť. 65 let bylo 3. 1. Anně Hájkové ze Starých Hradů. 55 let se dožil 4. 1. Jiří Pospíšil ze Starých Hradů.

Blahopřejeme panu Františku Svobodovi ze Sedlišť č. 4 k padesátým narozeninám, které oslavil 11. ledna 1998. Jako elektrikář si vedle svého zaměstnání v jičínském Vkusu poradil na výbornou se všemi elektrikářskými pracemi při rekonstrukci zámku ve Starých Hradech – a že to bylo několik kilometrů kabelů ve zdech i v zemi, řada rozvodných skříní s tajuplnou náplní jističů, spínačů, napojení desítek akumulačních kamen, světel atd. Když bylo potřeba, šel ochotně i betonovat, montovat regály – prostě si poradil se vším. Jako člen obecního zastupitelstva má v Sedlištích na starosti m. j. veřejné osvětlení a další technické práce. V duchu rodinné tradice je všude, kde je potřeba pomoci v jakékoliv práci. Franto, děkujeme za vše – a ať Ti slouží zdraví!

Narození: 19. 11. 1997 se narodila Vladimíra Koťátková ze Starých Hradů. 13. 3. 1998 se narodil Josef Steklý ze Sedlišť. Přejeme jim, ať se jim na světě líbí!

Úmrtí: 23. 2. 1998 zemřela ve věku 80 let paní Marie Svobodová ze Sedlišť.

Redakční: Vážení přátelé, především nám dovolte, abychom dnes poděkovali všem, kdo jste přispěli na vydávání LSK v tomto roce zvýšeným předplatným. Jsou vás doslova stovky a někteří jste přeplatné zvýšili nebývale. Za všechny jmenujme alespoň pana Jana Šrámka, manžele Wintersovy a manžele Odvárkovy z USA, paní prof. Olgu Kyzivátovou z Vídně; z dalších manžele Janáskovy z Libáně a manžele Vaníčkovy a Másnicovy ze Starých Hradů. Další jmenovat nemůžeme, výčet jmen by zabral několik stránek. Těší nás rovněž, že několik zemřelých a odhlášených odběratelů je nahrazeno novými, takže náklad zůstává 900 výtisků. Těší nás vaše dopisy, které hodnotí časopis – mnohdy ty nejprostší jsou nejhezčí. Děkujeme i za ně a budeme se snažit, aby vás náš – váš časopis ani ve svém letošním, již 21. ročníku, nezklamal!

Místo pozvánky

Výstavy v "arkádách":

21. 3.–16. 4. Milan Žižka – obrazy
18. 4.–21. 5. Alois Chalupa – loutky
23. 5.–2. 7. Petr Heber – výtvarné dílo

Výstavy v "gotice":

4. 4.–29. 4. Pavel Skořepa – obrazy
1. 5.–1. 6. Jiří Škopek – obrazy
13. 6.–23. 7. Jihočeská krajina – obrazy ze sbírek Městského muzea Vodňany

Výstava na chodbě 1. patra: fotografie Jiřího Tobiáše

Kulturní pořady:

21. 3. – vystoupí hudební skupina FIDLE z Jičína za vedení prof. J. K. Čeliše
1. 5. – Recitační pořad z veršů Jiřího Ortena uvedou Hana Kofránková, Milan Dvořák a Jiří Šlupka - Svěrák
23. 5. – Koncert komorního souboru Harmonia nova pod vedením prof. Josefa Picka z Pardubic
13. 6. – Vystoupí dudácká muzika z Vodňan, úvodní slovo řed. Jiří Louženský

Všechny programy začínají ve 14 hodin. Zaznamenejte si data kulturních programů ve Starých Hradech do svých kalendářů!