Logo L.S.K. od r. 1996


Číslo 4Ročník XX.Prosinec 1997


O Elišce Krásnohorské

Projev při otevření její pracovny ve Starých Hradech 2. 9. 1997

Vážení přítomní,

dovolte mi, abych své krátké zamyšlení začala citátem ze vzpomínkové knížky J. Seiferta Všecky krásy světa:

"Jednou, byl to smutný listopadový den a právě hrál nám Nezval melodii kolovrátku ze Stravinského Petrušky, zatahal mě Teige za rukáv a přivedl k oknu. V okně protějšího domu, o patro níže, zavlnila se těžká tmavá záclona a na jejím lemu objevila se malá, revmatismem zchromlá ženská ručka a nad ní drobný obličej plný vrásek a s drátěnými brejličkami na očích.

Byla to Eliška Krásnohorská."

Seifertova poetická vzpomínka myslím velice pěkně vystihuje, jak se básnířčina osobnost jevila někdejším avantgardistům a jak se ostatně jeví většinou i nám – jako někdo, kdo má nárok na naši úctu, ale kdo patří do světa nám velmi, velmi vzdáleného, do světa, který už cele patří minulosti. Vždyť její verše, kdysi tak ceněné, neznají většinou ani absolventi bohemistiky, o širší populaci nemluvě.

A přece si myslím, že je nám osobnost této pozoruhodné ženy v mnoha ohledech velmi blízká. Není jistě náhodou, že se k ní jako ke své pramáti hlásí české feministické hnutí. Dnes už si asi jen těžko dokážeme představit, jak velká odvaha musela stát za jejím rozhodnutím opustit bezpečný, ale svazující kruh své rodiny, odejít z Plzně a založit si jako neprovdaná žena v Praze svou vlastní existenci. A protože poznala na vlastní kůži úděl staré panny, z milosti trpěné jako lepší služka v rodinách svých šťastnějších příbuzných, rozhodla se udělat všechno proto, aby dívky, které se neprovdají, nestíhal podobný osud. Začátky byly ovšem skromné – studium na univerzitě bylo v 70. létech cílem nekonečně vzdáleným, cíle prvních emancipujících se dívek byly nepoměrně skromnější – zařídit si vlastní modistický krám nebo krejčovskou dílnu, uživit se vlastní manuelní prací. Teprve později přišla na řadu Minerva a ještě daleko později první doktorské promoce žen.

Je přitom zajímavé, že tento vpravdě revoluční proces se v beletrii Elišky Krásnohorské harmonicky snoubí se zcela tradiční představou o poslání ženy. Ano, dívky se mají vzdělávat, ale především proto, aby pak byly chápavými pomocnicemi mužů. "Zcela dobře, slečinko," vysvětluje pan děkan hrdince povídky Za slávu otců z r. 1897, "jste panu otci svému stále na blízku, a dceruška tak oddaná, vtipná a vzdělaná zajisté jest tatínkovi nejen laskavou hospodyňkou jako jiné dcery, ale také písařkou, dopisovatelkou, předčitatelkou, bibliotékářkou, pomocnicí, zkrátka ochotnou pravou rukou při jeho pracích, která vykonává zaň vše, čím by se zbytečně zdržoval a k čemu čiperná dívčí hlavička také stačí!" Krásnohorská tedy v této výchovné povídce pro dívky nevykazuje dívčí dorost do kuchyně, přiznává mu právo účastnit se intelektuální činnosti, ale vůdčí úlohu v této činnosti stále ještě vyhrazuje mužům. Není také náhodou, že všechny dívčí románky emancipované Krásnohorské končí zcela tradičně – svatbou. Lze v tom samozřejmě spatřovat jistou literární sublimaci toho, co autorce nebylo v životě dopřáno, nicméně zcela to odpovídá její představě o poslání ženy na tomto světě.

Ony opovrhované dívčí románky nám ukazují poněkud odlišnou tvář Elišky Krásnohorské, než je ta, kterou známe z učebnic literární historie. To není patetická vlastenecká básnířka, ani přísná kritička – buditelka, nýbrž žena se smyslem pro půvab všednodennosti a pro drobné poklesky svých bližních, i když tímto idylickým portrétem občas prosvitne ona druhá, známější autorčina tvář "ženy jako meč", nešetřící v zájmu pravdy nikoho a nic. Nicméně to jsou jen mžikové záblesky, jež jinak překrývá laskavý a shovívavý úsměv. Dívčí románky E. Krásnohorské tak potvrzují, že jejich autorka nebyla jen "pannou Orleánskou", do níž se stylizovala ve své prestižní básnické a kritické tvorbě, nýbrž také umělkyní se specificky ženským viděním světa.

Ostatně právě tuto Krásnohorskou si jako svou libretistku vyvolil Bedřich Smetana, jenž hledal někoho, kdo by měl podobně jako on smysl pro všední život obyčejných lidí a kdo by dokázal s laskavým úsměvem vylíčit jejich radosti i trampoty. A byť jejich spolupráce byla daleko dramatičtější, než jak se nám jeví prizmatem legendy, která se později kolem této spolupráce navršila, faktem zůstává, že Krásnohorská dokázala být hluchému Smetanovi, trpícímu uprostřed své rodiny pocity odcizení, chápavou a obětavou pomocnicí, zcela v duchu výše citovaného poučení, adresovaného dospívajícím čtenářkám. Jen dopisy Karolině Světlé ukazují, co sebezapření ji tato role stála, nicméně dostála jí se ctí.

Jestliže se díváme, co z mnohostranné aktivity Elišky Krásnohorské zůstalo živým až do dnešních dnů, jsou to právě hlavně libreta ke Smetanovým operám – zejména k Hubičce, ale i k Tajemství a Čertově stěně. A vedle toho kupodivu přežily i její zcela neprestižní a mnohými opovrhované dívčí románky. Proslulá Svéhlavička se stala oblíbenou četbou několika generací českých děvčat (troufám si říci, že ještě i té mé). Není asi náhodou, že v obou případech je to právě ona žensky vlídná tvář Elišky Krásnohorské (a nikoli ta bojovná). Zřejmě jsou v ní skryty jisté elementární lidské hodnoty s nadčasovou platností, které této části jejího díla dávají šanci na přežití.

Byla bych ráda, kdyby nám dnešní zpřístupnění pracovny této pozoruhodné ženy pomohlo překonat učebnicová schémata v pohledu na ni a objevit její pozapomenutou tvář. Snad nám pak už nebude připadat jako bizarní bytost z dávných časů, nýbrž jako někdo, kdo je nám blízký a kdo nám má co říci.

doc. PhDr. Dagmar Mocná, PedF UK Praha


Irena Škodová

Oslavy libáňské školy

Účastníci oslav v hale školy. Foto: Jiří Ullrich.

Rok 1997 byl pro libáňskou školu rokem jubilejním. Právě před sto lety – 28. září 1897 – byla slavnostně otevřena nová školní budova. Jak jsme toto výročí oslavili? Dá se říci, že velmi pěkně. Učitelé a žáci se na oslavy dlouho a pečlivě připravovali.

Budova školy se oblékla do nového šatu, do daleka svítí ze tří stran opravená omítka s původní výzdobou a vyměněná bílá okna. I vnitřek školy je krásný. O tom se mohlo přesvědčit přes 400 hostí, kteří školu navštívili dne 17. května tohoto roku při dnu otevřených dveří. Prohlédli si nápaditě vyzdobené třídy, výstavky prací dětí, výstavu fotografií a archivních dokumentů, moderně vybavené učebny aj. Odpoledne pak na výstavě uměleckých děl bývalých žáků školy z řad mladší generace ve výstavní síni Obecního úřadu Libáň proběhlo zahájení oslav stého výročí postavení školní budovy. Po slavnostní vernisáži, kterou obohatil svým vystoupením Libáňský pěvecký sbor, zhlédli účastníci obrazy a grafiku Miloše Buchara, Marie Javůrkové a Josefa Machače, fotografie Miloslava Luckého a Jiřího Ullricha, sušené květiny Michaely Pelcové, voskové batiky Rity Škodové a sochy a plastiky Milady Zubaté. Výstava trvala do konce září, byla hojně navštívena a pochvalné zápisy v návštěvní knize svědčí o tom, že se líbila.

Přes prázdniny již bylo možno zakoupit si pohlednici s obrázky školy od Jiřího Ullricha, vydanou ke stému výročí, a sborník 100 let školy v Libáni, jehož textovou část sestavila Irena Škodová a redigovali Karol Bílek a Jiří Žďánský. Pohlednice i sborník jsou stále v prodeji přímo ve škole nebo ve stánku paní J. Pokorné na náměstí v Libáni.

Z výtvarné výstavy prací absolventů libáňské školy Foto: Jiří Žďánský

Vernisáž výstavy

V pátek 26. září byla zahájena slavnostní akademií v kulturním domě v Libáni podzimní část oslav. V nápaditém aranžmá, jehož autorem byl Petr Stránský, se představili žáci a žákyně školy. V jednotlivých vystoupeních předvedli, čím žijí ve škole od prvního do posledního zvonění i po něm. A tak se střídala vystoupení taneční, recitační, akrobatická, pěvecká a loutkářská, byla i vystoupení v němčině a angličtině, které se také žáci učí. Byli jsme mile překvapeni obrovským počtem návštěvníků, kteří po zásluze za pěkné výkony odměnili děti i dospělé herce (Petra Stránského, Luďka Hakena a Josefa Kůtu) vřelým potleskem. Dojemnou tečku na konci akademie byla píseň Libáňský valčík v podání učitelského sboru naší školy. Čestným hostem na akademii byl přednosta Okresního úřadu Jičín ing. Jiří Vitvar, který ocenil velmi dobrou úroveň celé akademie.

V sobotu 27. září za pěkného slunečného počasí před školou na pěkně upraveném prostranství vyhrávala dechová kapela Škrobáren Libáň řízená Petrem Hurským a Václavem Kyzivátem (j. h.) a vítala tak návštěvníky školy, kteří si ji přišli prohlédnout a zúčastnit se slavnostního shromáždění bývalých i současných žáků a učitelů. To bylo zahájeno Irenou Škodovou krátce po deváté hodině ve zcela zaplněné hale novější části školní budovy (z roku 1963). Atmosféra byla velmi slavnostní. S potěšením se setkávali dávní spolužáci i dávní kolegové – učitelé. Vzpomínky a opět vzpomínky, ale i zamyšlení nad přítomností a budoucností. Slova vážná i veselá, to vše znělo. Nejprve v básni K naší škole přítomného bývalého žáka J. Tobiáše v podání žákyň 9. třídy M. Fialové a Al. Olšarové, v písních Libáňského pěveckého sboru, v projevech ředitele školy Miroslava Zemana a starosty Libáně Jana Šestáka, ve vystoupeních bývalého žáka školy Františka Vágnera i ředitelky Školského úřadu v Jičíně Marty Polanské. Se zaujetím a dojetím všichni vyslechli slova z dopisu zřejmě nejstarší žijící učitelky libáňské školy – dvaadevadesátileté Marie Knapové-Petrtýlové, dnes bydlící v Praze, i slova dopisu bývalé žákyně Liběny Fialové-Prellové.

A pak vlastně všechny dveře školy byly dokořán. Hosté si se zájmem prohlédli slavnostní výzdobu a výstavy (jako v květnu) – o ty byl opět největší zájem. Navíc se promítaly videozáznamy ze stavby školy v letech 1961–1963, ze života Libáně a školy, ze slavnostního zahájení oslav na vernisáži uměleckých děl bývalých žáků školy v květnu 1997 i o životě a díle mistra kováře Jaroslava Čubana, rovněž bývalého žáka školy. Autory filmů byli Jaroslav Janda, Jaroslav Marek, Vojtěch Španihel, Jiří Ullrich a Milan Reichhelm.

Ze slavnostní akademie. Foto: Jiří Ullrich

Ze slavnostní akademie. Foto: Jiří Ullrich

Při slavnostním obědě ve školní jídelně pobesedovali zvláště bývalí i současní učitelé libáňské školy. Koho jsme z nich zahlédli? Bývalého ředitele školy Libora Novotného, bývalé zástupce ředitele J. Zmátlíka, V. Holmana, L. Svěrákovou, A. Šorejse, J. Polanského, J. Sochora a bývalé učitele S. Hlavu, K. Skokana, L. Čapkovou, M. Kotlářovou, H. Novákovou, V. Kovářovou, M. Kopáčkovou, A. Řezníčka, B. Šimrala, I. Šimralovou, F. Kynčla, O. Límana, Z. Kůtka, E. Gregorovou, M. Hájkovou, H. Krásenskou, B. Nanšovou, J. Čapka a J. Zilvarovou.

Potěšila nás též účast rodinných příslušníků dnes již nežijících učitelů, z nichž každý se zapsal zřetelně do historie libáňské školy i obce – J. Palouše, V. Španihela, F. Vojtíška, S. Krause, V. Pavlíčka.

Výrazně byla zastoupena generace sedmdesátníků a osmdesátníků. Ti zvláště vzpomínali na učitelský sbor třicátých a čtyřicátých let.

V sobotním odpoledni proběhlo opět za velkého zájmu veřejnosti druhé představení akademie žáků. Večer na témže místě, t. j. v kulturním domě v Libáni, se konala taneční zábava – vždyť bylo posvícení.

Po celou neděli 28. září proudily ke škole opět zástupy lidí, aby si školu prohlédly. Během soboty a neděle to bylo víc než 600 návštěvníků. Po páté hodině odpoledne se její dveře uzavřely. A všichni, kteří se na oslavách podíleli, si mohli spokojeně říci – podařilo se! Poděkování patří všem žákům, kteří vystupovali na akademii, vzorně konali služby ve třídách, na výstavě, při obědě aj. Od mnoha účastníků oslav byla slyšet slova chvály na bezvadné vystupování žáků, jejich informovanost a zasvěcený výklad, který poskytli. Není to tedy s naší mládeží tak špatné, jak mnohdy slyšíme. Poděkování patří všem učitelům, provozním zaměstnancům, pracovnicím školní jídelny, kteří se každý dle svých možností a schopností na oslavách podíleli. Poděkování náleží i občanům, kteří poskytli staré fotografie a jiné archivní dokumenty. Děkujeme Obecnímu úřadu Libáň a všem sponzorům, kteří přispěli ke zdárnému průběhu oslav a prokázali tak, že o dění na naší škole a o výchovu mladé generace naší obce i okolí mají zájem. Jsou to:

S. Cardová – textil Libáň
Čermákovi – Libáň, Na Sídlišti
Česká spořitelna – pobočka Libáň
Dental – Jičín
M. Drozen – soukromý zemědělec, Libáň
J. Dubský – podnikatel, Praha
I. Fidrichová – Osenice
E. a J. Gregorovi – stavební firma, Vrchlabí
I. Huml – podnikatel, Praha
PharmDr. M. Hrnčíř – lékárna, Libáň
Z. Hrušovská – výroba cukroví, Libáň
E. a L. Janečkovi – Libáň
L. Konůpek – podnikatel, Bystřice
J. Kořínková – podnikatelka, Libáň
L. Kučera – soukromý zemědělec, Bystřice
Kůrana v. o. s. – výroba nábytku, Sedliště
Z. Lemberk – Ovocné a okrasné školky, Libáň
M. Lucký – fotograf, Staré Hrady
J. Machač – pracovník odd. designu Škoda Mladá Boleslav a. s.
Obecní úřad – Libáň
OSEVA UNI a. s. – Choceň, filiálka Dětenice
Osvětová beseda – Staré Hrady
OSZO Peguform Bohemia – Libáň
Peguform Bohemia a. s. – Libáň, odborová organizace
M. Petříčková – drogerie, Libáň
J. Pokorná – stánek PNS, Libáň
M. Reichhelm – dokumentace video, Libáň
J. Sedlatá – JARS, Libáň
Škrobárny a. s. Pelhřimov – Libáň
J. a M. Tůma – Libáň
J. Ullrich – fotoateliér, Jičín
V. Vohnout – podnikatel, Libáň
VOPA – cukrárna, Libáň
Ing. L. Vynikal – ředitel Škrobáren, Libáň

V průběhu roku v rámci oslav připravila škola ještě několik akcí věnovaných dětem.

Byl to koncert Pavla Nováka, představení Naivního divadla z Liberce, soutěž tanečních skupin v červnu a vystoupení dětí ze školy z Horních Počernic, jejímž ředitelem je dr. Krejza, chalupář ze Sedlišť.

Co závěrem? 100 let v životě školní budovy je hodně, ale v životě člověka ještě víc. V lavicích naší školy se tak vystřídalo několik generací. Ti nejstarší, kteří sem před mnoha lety vstoupili jako malé děti, odešli jako téměř dospělí a prožili dlouhý život, naplněný radostmi a starostmi a nyní tu třeba sledují kroky svých pravnoučat. Představitelé střední generace, kteří zde rovněž strávili bezstarostná léta svého dětství. Ti nejmladší, kteří sem v současné době doprovázejí svoje děti. Ti všichni si uvědomili, že za vše, čemu se ve škole naučili, vděčí nejen sobě, ale především svým učitelům, jejichž jména jim nevymizela z paměti. Uvědomili si, že chtěli vědět, umět a dokázat a že právě škola byla základem k tomu všemu. A tak popřejme jubilující libáňské škole – ať se jí práce daří a ať úspěšně vykročí do svého druhého století.

Poznámka:
Děkujeme ing. Vl. Kopeckému za upřesněni jména dvou učitelek na
fotografii uveřejněné ve sborníku 100 let školy v Libáni na straně 21. Vedle J. Dejmka je učitelka Marie Fejfarová a mezi ním a P. Hykešem je učitelka Anna Adamcová.


Projev při oslavách školy

Vážení přítomní, dámy a pánové!

Při příležitosti, kterou je sté výročí naší školy, je namístě bilancovat naše životní úspěchy i nezdary.

Naše generace prošla největšími historickými zlomy ve vývoji naší vlasti, ať to byly roky války, kterou jsme prožívali v našem nejproduktivnějším věku našeho mládí. Tyto hrůzy, které každý z nás osobně prožil, nás nevrhly do pasivity, ale po válce to byla především naše generace, která začala s vlasteneckým nadšením naši republiku obnovovat. Náš aktivní životní postoj, který je vyjádřen i touto dnešní účastí nás starších, je dán i výchovou našich bývalých učitelů. Ti učili ctít morálku v rodině i v obci svým osobním příkladem.

Každý z těchto bývalých našich učitelů chápal svoji práci jako své poslání. A tento kredit osobnosti byl ctěn v každé rodině i v obci. Úcta k rodičům byla základem morálního kodexu, což dnes bohužel často postrádáme. Rodina musí zažehnout jiskru touhy po vědění, kterou rozdmychává ve škole každý učitel. Rodiče rozvíjejí i další vlastnosti svých dětí: skromnost, vlastenectví, ale i úctu k jiným lidem a zejména ke svým učitelům. Právě vedení dětí k úctě k učiteli chybí, příčinou je narušení samé podstaty úcty v rodině, a to jak úcty k samotným rodičům, tak i úcty k dětem. Při znalosti těchto problémů dnešní rodiny vyvstává o to významnější a odpovědnější úloha dnešních učitelů. Tak jako tomu bylo za našich školních let, i nyní musí být práce učitele především jeho základním posláním. Vedle této úlohy plnili učitelé v obci i významné společenskokulturní poslání. Proto téměř všichni učitelé dříve bydleli trvale v obci svého působení, což bohužel se dnes zatím nedaří. Práce učitele, velmi náročná, musí být také společensky přiměřeně finančně ohodnocena.

Na závěr věříme, že toto dnešní slavné setkání se stane impulsem pro současné učitele, aby úspěšně pokračovali v rozvíjení dobré tradice naší libáňské školy. Výsledkem této pokračující úspěšné tradice budiž růst vzdělanosti budoucích žáků, kteří pak svými životními úspěchy budou šířit dobré jméno naší školy.

Na závěr děkujeme i představitelům obce za zajištění velmi hezké úpravy školy.

Ing. Vladimír Kopecký


Z korespondence kolem oslav

(vybrala Irena Škodová)

11. února 1997

Váš zájem o mé vzpomínky na libáňskou školu mne potěšil. Obávám se však, že Vás zklamu. Můj nejhlubší zážitek, který jde se mnou celým životem, byl tehdejší učitel a pozdější voják naší zahraniční armády, Standa Kraus. Měl nás jen jeden ročník obecné školy – a přesto na něj nezapomenu. To ale patrně již znáte z mých vzpomínek, které byly publikovány v Listech starohradské kroniky, a to Vás patrně také inspirovalo.

Jiné, méně významné vzpomínky by to jen rozmělňovaly, a navíc bych je ze sebe již těžko "doloval". Skončil jsem totiž v libáňské škole v páté obecné (pak jsem jezdil do reálky v Jičíně) a to již je doopravdy strašně dávno.

A jen pro Vaše pobavení (ne pro publikaci): chodil jsem také k panu Škodovi asi rok nebo dva učit se hrát na housle, i když jsem neměl hudební sluch a i ze zpěvu mi vždy vysvědčení kazila dvojka. Ale rodiče to tehdy měli za nutné.

Omlouvám se, že jsem Vás moc nepotěšil. Tak alespoň pěkný pozdrav

Miloš Pick, Praha

10. září 1997

Dočetla jsem knížku 100 let školy v Libáni. Vyvolala ve mně vzpomínky, jelikož mé dětství i mládí je propojeno školou, kde můj otec Jan Palouš čtyřicet let působil, kantořil. Můj táta měl tuto školu rád, pro ni žil. Vzpomínám na debaty u nás doma s JUDr. Machem o škole, co, kde a jak vylepšit – byli to fandové. Debaty o postavení pomníku Jana Husa či sokolovny atd. Jsem ráda, že byl vskutku takový, jak žije v mých vzpomínkách. Paní učitelko, děkuji Vám za každou zmínku či větu o mém tátovi.

Do té libáňské školy chodili oba moji synové, ty jste učila. To Vás ta klukovská mládež zbožňovala, byla jste mladičká a svou učitelskou pouť jste začínala.

Těším se, že se na to slavné výročí vypravím i se syny – vnuky dědy Palouše. Těším se, že na chodbách staré školy ožijí vzpomínky na kantory, spolužáky, ba i na některé lotroviny.

Zdravím Vás a přeji Vám mnoho úspěchů ve Vašem povolání i v životě.

Slávka Odvárková-Paloušová, Jičín

18. září 1997

Zasílám vám několik rysů a výkresů z let 1932 až 1934 k stému výročí založení školy v Libáni, k použití pro výstavku k tomuto výročí. Pro mne už jsou jen vzpomínkou prožitou v libáňské škole a jinak by to přišlo nazmar.

Libáňská škola, kterou jsem před 63 léty opustil, nás připravila velmi dobře pro náš další život. Jak do učebních oborů, tak i na další studia /gymnázia, obchodní školy, průmyslovky/. Velikou zásluhu na tom měl tehdy velmi dobrý učitelský sbor, kterému za to vděčíme a vzdáváme úctu a čest jejich památce. Zvláště tak zvaná 4. měšťanka – jednoroční učební kurz při měšťanské škole nám dal moc, zde jsme se učili psaní na stroji, účetnictví, vyplňování různých tiskopisů, cizí jazyky (zvláště němčina byla povinná).

Přeji libáňské škole, učitelskému sboru nynějšímu i budoucímu, aby se vám výchovná práce dařila, abyste si tu dobrou dlouholetou tradici zachovali a měli na paměti vychovat dobrého, dokonalého a tedy řádného občana, který si je nejen vědom svých práv, ale i povinností k sobě, jiným, k národu, k vlasti, ke státu.

Srdečně vás zdraví žák libáňské školy, kterou v roce 1934 opustil

František Vágner, Mělník

19. září 1997

S nesmírnou radostí a potěšením jsem přijala pozvání na stoleté výročí školy v Libáni. Srdečně děkuji.

Ve vzpomínkách jsem se přenesla do roku 1926, kdy jsem po maturitě na učitelském ústavě v Jičíně nastoupila na libáňskou školu. Pan ředitel Sakař a celý učitelský sbor mě přijali srdečně a přátelsky. Cokoli jsem potřebovala k výuce, všichni mně ochotně a rádi poradili a pomohli.

Libáňská škola mně dala mnoho do výuky do dalších let.

S politováním vám sděluji, že na oslavu nemohu přijet z důvodu vysokého stáří (92 let) a ze zdravotních potíží, které přináší stáří. Léčí mě paní MUDr. Rybová, rodačka z Libáně, kam velice ráda dojíždí. Také ona mně přinesla sborník 100 let školy v Libáni, kde je na stránce 47 uveden rok 1926 a moje rodné jméno: Marie Knapová.

Tisknu ruce všem, kteří prostudovali kroniky od vzniku školy a zpracovali vzpomínky na učitele, kteří dávali dětem základy vzdělání, aby se staly čestnými a poctivými občany naší drahé vlasti. Přeji vám všem pevné zdraví, úspěchy v práci, pohodu a klid v rodinném životě.

Prosím, vyřiďte laskavě ode mne stejné přání řediteli školy, panu Mgr. Miroslavu Zemanovi a celému učitelskému sboru.

V milých a krásných vzpomínkách na libáňskou školu a na Libáň

Marie Petrtýlová-Knapová, Praha

24. září 1997

Má milá libáňská školo, tak Tobě je už sto let?

Držím v ruce Tvé vlídné pozvání k oslavám, obracím stránku se stylizovaným obrázkem borovičky na Horách a tím otvírám vrátka do tak vzdáleného dětství! V duchu počítám, že Ti tedy bylo pouhých dvacet sedm let, kdy jsem jako čerstvá prvňačka nastoupila na nezapomenutelných osm let do Tvých lavic, vyzbrojena hnědou koženou brašnou ručně vyrobenou panem sedlářem a čalouníkem panem Paličkou. Byla jsem na ni nesmírně pyšná – brašna byla, bohužel, tak důkladná, že – nepoškozena – přežila celé libáňské studium, takže jsem nemohla doufat, že se později dočkám vytoužené módní aktovky.

Vstupu do prvního školního dne předcházel ovšem zápis, ze kterého pan ředitel Straka dokázal vytvořit malý obřad. Dodnes mi ten moment nevymizel z paměti: pan ředitel, důstojná postava, vždy v tmavém oblečení, se zlatými brejličkami na očích, mne vlídně přijal, ruku podal mně stejně jako otci, a když jsem ze sebe bez zakoktání vysypala své nacionále, jak mne doma naučili, navíc ještě pochválil.

Jak já se do školy těšila! Však mne škola nikdy nezklamala, těšila jsem se do ní denně, po celou dobu povinné školní docházky. Svým učitelům jsem už kdysi postavila pomyslný pomník ve svém srdci – byl to soubor znamenitých osobností – za éry řed. Sakaře a zvláště za osvíceného Jana Palouše. V celé té době prošlo školství mnoha změnami, my jsme ještě začínali s břidlicovými tabulkami a pisátky, která tak krásně skřípala v neumělých prstech, a kde přivázaná houbička snadno smazala veškeré napáchané chyby. Nevím, zda má paměť neklame, náhle jsme byli bez tabulek, protože továrnu na ně vzala velká voda, tak nám vysvětlili, proč jsme přešli na sešity a papír. Vzpomínky se mi chaoticky vybavují dále – s odstupem času oceňuji velkorysost tehdejších radních, že se rozhodli postavit školu architektonicky významnou pro tak malé městečko. Důstojné vnější schodiště, tak významnou kulisu pro každoroční fotografování na konci školního roku, při němž figuroval nejen pan fotograf Novotný, ale i neméně výrazná osobnost pana školníka Jánského, který pouhým pohledem dovedl zkrotit i nejsmělejší ze spolužáků. Zajímavé je, že jsem nikdy nepocítila lítost u něj, který se vyznačoval statnou postavou, jako později u jeho nástupce pana Buchty, který v topné sezoně na svých mnohem útlejších zádech v putnách vynosil tuny uhlí do nenasytných kamen.

A ještě přidám další vzpomínku: ve čtvrté a páté třídě jsme tak milovali třídní učitelku paní Martu Ježkovou, že jsme v polední přestávce vydrhli široká, už tehdy dosti vyšlapaná prkna podlahy /o zadřené třísky nebyla nouze/, jen aby měla radost. Chlapci nosili vodu – samozřejmě studenou, z kohoutků umístěných na chodbě, dívky drhly. Kdeže loňské sněhy jsou!

Nesmím zapomenout ani na Tvou tělocvičnu, do jejíž úzké šatny se sestupovalo po několika schůdcích a která ve svých zdech dovedla uhostit nejen povinný školní tělocvik, všechna slavnostní shromáždění 7. březnů i 28. říjnů, ale poskytovala i útulek čilé sokolské jednotě i slavným půlnočním církve československé, při níž nezapomenutelný pan řídící Straka z Drahoraze předvedl vše, co k této příležitosti se všemi ctiteli sborového zpěvu nacvičil. To tělocvična praskala ve švech.

Bylo by toho ještě víc, vzpomínka odvíjí další vzpomínku, ale je už třeba gratulovat.

Má milá libáňská školo, k Tvému vzácnému jubileu Ti přeji tolik nadšených učitelů, jako jsme je zažili my, generace osmdesátníků. Učitelé byli s námi všude, nejen v povinných hodinách. V Sokole, ve sportu, v ochotnickém spolku, pěveckém sboru, vlastivědné činnosti, byli zkrátka nositeli osvěty. Pro zdárnou činnost školy je třeba nejen dobrých učitelů, ale i dobrých žáků, jimž škola otvírá dveře do života. Kéž jich máš vždy dostatek!

Zdravím Tě na dálku, má milá libáňská školo! Vstupuj důstojně do svého nového století! A to pod dozorem vztyčené ruky Karla Havlíčka Borovského, kolem jehož pomníku jsme denně spěchávali zblízka i zdáli. A se součinností učitelů, kteří vědí, že kantořina není pouhým zaměstnáním, nýbrž povoláním, nejspíš však POSLÁNÍM.

Tvá vděčná žákyně Liběna Fialová-Prellová, Kladno

26. září 1997

Velice Vám děkuji za zaslání brožury. Pro mne má velikou cenu. Jinak prožívají a přijímají vzpomínky ti, co v Libáni a okolí žijí, a jinak my, kteří jsme vzdáleni od rodného kraje.

Pro nás jsou milejší a dražší. Vyslovuji Vám obdiv za zpracování dějin školy. Sledovala jsem je i v Listech starohradské kroniky. Co času a trpělivosti jste tomuto záslužnému úkolu věnovala, to snad nikdo nemůže ani doopravdy ocenit.

Odměnou Vám může být hlavně to, že dobrá věc se podařila a stoletá škola se dočkala pěkných oslav.

Přeji Vám pevné zdraví a úspěch do další práce. Vím, že není lehká. Zvláště v dnešní době je práce učitelů rozebírána a kritizována ze všech stran. Já zůstávám Vaší velkou dlužnicí.

Kus mého srdce je stále tam u Vás v Libáni a ve Starých Hradech. Lásku a požehnání Vám všem.

Ludmila Ulvrová-Keblová, Potštejn

5. října 1997

S velkým zájmem jsem sledoval v Listech starohradské kroniky Vaše články o historii školy v Libáni.

Připomněl jsem si léta 1931–1934, kdy jsem i já byl žákem této školy. Vzpomínám hlavně na učitele této školy a samozřejmě na spolužáky a cesty do školy z Údrnic. Na našeho třídního učitele v I. A v roce 1931–32 Václava Hoška (škoda, že pak odešel do Rožďalovic), který to s námi kluky tak lidsky uměl. Nebo pan učitel Josef Machek ze Psinic, který nám tak dobře vysvětlil, kdo je Hitler, kdo jsou naši "sudeťáci", "hakenkrajcleři" a Henlein, a proč je potřeba drahé opevnění na naši ochranu.

Rád jsem vzpomínal i na naši třídní učitelku Kristinu Havlovou a učitelský sbor z roku 1932 – to byli ředitel školy Jan Palouš, Josef Dejmek (známý rytíř), Vladimír Sádlo, Pravoslav Hykeš, Josef Machek, Václav Hošek, Josef Frýba a pan děkan František Kulhánek, který dovedl z kazatelny v kostele hřímat o morálce. Ještě nás v I. A učil němčinu pan ředitel Sakař, po něm nás převzal pan učitel Sádlo a měli jsme co dohánět. V paměti mám i pana učitele Stanislava Krause, který bojoval za naši vlast a vrátil se jako hrdina. Pány učitele Františka Vojtíška a Vojtěcha Španihela jsme znali jako obětavé pracovníky v kultuře.

V sobotu 27. září jsem s rodinou a vnoučaty (15 a 10 let) navštívil výstavu Sto let školy, seznámili jsme se s bohatstvím a pestrostí dokumentů (děti mě našly na jedné z fotografií), ocenili jsme vysokou úroveň a schopnosti žáků školy jako informátorů o náplni v jednotlivých třídách. Prohlédli jsme starou budovu i novou přístavbu, podívali jsme se do kreslírny a hledali I. A z roku 1931–1932. Setkal jsem se pouze s jednou z žijících spolužaček z naší třídy, Liběna Prellová-Fialová se omluvila, její dopis jsme si přečetli. Odjížděli jsme spokojeni, s publikací 100 let.

S úctou Vám jako autorce historie 100 let školy v Libáni

Jan Lemberk (1917), Smidary


Miloš Pick

Přes Acherón zpátky to šlo hůř

(pokračování)
předchozí část

A pak jsme přišli na řadu. Přede mnou šel Zdeněk Kárný, bratr Mirka Kárného. Nebyl to zvláštní atlet, ale dělal v Terezíně v pekárně, takže přece jen statný byl a šel doleva, na tu špatnou stranu. Tak jsem si řekl: "No pozdravpánbu, to je ztracené, proti němu takový věchýtek jako já nemá šanci, ale nevzdám to." Byli jsme svlečeni do pasu, oblečení jsme měli přehozené přes ruku, kalhoty stažené pod kolena, aby nás viděli. Vždycky jsem si při selekci připadal jako Jeníček s Mařenkou z Perníkové chaloupky, když je ježibaba osahávala, jestli už jsou dost vykrmení a zralí na pekáč, jenže tady to bylo naopak, jestli už jsme dost tencí do komína. Se vší energií, kterou jsem ze sebe dokázal vymačkat, jsem podle Gertova návodu zařval: "Zwanzig Jahre, Maschinenschlosser." Kamarádi by se mi dodnes chechtali: takový nešika ze sebe dělal zámečníka. Stačilo mi sáhnout do kapsy, kde jsem měl protektorátní legitimaci, aby viděli, že nejsem zámečník, ale student a že mi není dvacet, ale osmnáct. Až mnohem později jsem pochopil, jaký jsem byl amatér, že zatímco já jsem takhle hrál o sebe po prvé v životě, Mengele měl denně před sebou tisíce lidí a tohle se mu tam snažil zahrát každý. Co jsem měl síly jsem se mu snažil koukat do očí a viděl jsem v nich posměch, který říkal: "Lžeš mi, jako všichni." Chviličku jsme takhle zápasili, už se mu ta dirigentská hůlka začla o pět centimetrů naklánět doleva, ale pak mu přece jen v nich něco blýsklo a spíš pobaveně mávnul na tu dobrou, pravou stranu, esesáci úkrokem rozevřeli mezi sebou uličku a já jsem se zařadil do tvořícího se pětistupu. Teprve potom mi bylo na blití, když jsem si uvědomil, kolik centimetrů té hůlce scházelo k tomu, aby to dopadlo špatně. Dodnes si namlouvám, že jsem ho tehdy přemohl očima, ale to si asi jenom pěstuju sebevědomí. Jsem ale koza paličatá – i když se strašně bojím, většinou ale spíš až potom – v momentě, kdy jde o všechno, se vzepřu.

Když jsme došli do "sauny", jak se tam říkalo sprchám, byla tam černá tabulka jako na jatkách, kolik bylo přijato kusů. Ne "Mensch", ne "Mann", ale od té doby už vždycky jenom "Stück", "Heftling" či "Nummer" nebo "Jude". Pokud si pamatuji, bylo tam křídou napsáno tisíc dvě stě osmdesát "Stück", přestože jsme byli vybráni jako pracovní transport dvaapůl tisíc mužů od šestnácti do padesáti, takže vlastně už sestaveni podle hledisek selekce. Přesto už polovina neprošla ani při první selekci.

Oblečení, které jsme měli z cesty dosud na sobě, zůstalo na podlaze v sauně, kde ho po našem svlečení zůstalo nastláno až po kolena. Zůstaly nám z něj jen boty, případně brýle a oblékli nás do trestaneckého lágrového oblečení. Od té doby jsme byli v Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka) v sektoru E, kterému se říkalo Cikánský lágr, protože prý odtamtud šly předtím do plynu desetitisíce cikánů. Tak od té doby jsou to moji bratři.

Dřevěné baráky bez oken, kterým se říkalo bloky, byly snad bývalé koňské stáje rakousko-uherské armády. Na blocích, pokud měly vybavení kavalců, to bylo tak nanejvýš pro 200–300 lidí. Ale my jsme byli na blocích bez kavalců a bylo nás tam asi 700, takže když jsme se na noc položili na podlahu, tak když se jeden převalil, převalovalo se všech těch 700 lidí a bylo to k umačkání. První noc ve vedlejším bloku několik vězňů zešílelo, vylezli na střechu a tam je kápové umlátili.

Asi dvakrát, třikrát nás přemísťovali, až jsme se dostali na blok, kde na nás dva dny po sobě nevyšla brynda, které se říkalo polévka. Pětice hodnostářů, kteří veleli bloku – blockältester, kápové a štubendiensti – když už měli v kalfasu jen asi třetinu, v které zůstala troška něčeho hustšího na dně, tak už si to nechali pro sebe. Těch 600–700 lidí stálo každý den ve frontě, ale oni té bryndy vydali jen dvě třetiny. Když došlo až k tomu, co si chtěli nechat, tak kápo sběračkou nabral tu vařící bryndu, chrstnul ji nejbližšímu vězňovi do obličeje, zařval, že se tlačí, že není pořádek ve frontě, a popadli kalfas se zbytkem polévky a odnesli si ho. Takhle na nás už dvakrát nevyšlo. Bylo to brzy po příchodu, takže už tři dny na cestě jsme nejedli a teď další dva dny. Nevím už, jestli jsme mezi tím přece jen něco dostali nebo ne, ale prostě už se to vleklo několik dní bez sousta. Bylo nás tam ze stranické organizace pohromadě devět: bratři Staňkovi, Pavel Wetzler, Milan Weiner, Piži Weiner, Jožka Wallerstein, Karčí Weinstein, Walter Langendorf a já, byla nás devítka v partě, kteří jsme drželi pevně spolu, ale zatím jsme byli bezmocní. Za bratry Staňkovými přišel asi třetí den jejich známý, Šimon Lebovič, který řekl: "Tohle si přece nenecháme líbit, to by si v Terezíně nikdo nedovolil – jdu jim vynadat". Piži se potom dohodl s nějakým známým, který nás vyzval k akci. "Jestli nás má někdo oddělat, tak to budou esesáci, ale přece tu nechcípnem jen proto, že nás oddělali vězni. Zítra nepůjdeme do fronty, postavíme se vedle fronty a jestli zas kápo chrstne tu bryndu vězňovi do obličeje a dá mu facku, tak já mu ji vrátím a vy se mě musíte zastat." A další den to samozřejmě kápové udělali zas. Ten spoluvězeň ale stál připravený vedle fronty a kápovi, když zase vychrstl bryndu na jednoho vězně ve frontě, dal takovou facku, jakých jsem viděl v životě málo. Byla tak silná, až kápo udělal přemet. Nebyl na to připravený a překvapilo ho to. Čtveřice hodnostářů – štubediensti a kápové – okamžitě vyrazila proti tomu vězni, který tu facku uštědřil, ale nás devět bylo připravených mimo frontu za ním a vztáhli jsme taky ruce a něco jsme taky vykřikli a za námi se začly okamžitě houfovat desítky dalších vězňů. Teď pochopili, že jich je pět a nás sedm stovek, že sice by šel asi rychle celý blok do plynu, ale oni by to taky nepřežili. Nastalo vyjednávání, lekli se. Určili jsme si – už nevím, zda to vyjednal Piži nebo Jindra – Pavla Reinera, řezníka z Plzně, který byl v Terezíně taky kuchařem. Ten stál od dalšího dne vždycky u kotlů s výdejem a stačilo, aby na kápa mrknul a ten už zuřivě a poctivě míchal zezdola.

Najednou byla v našem bloku oáza – byl tam úplně jiný režim. Stačilo k tomu přitom tak málo, aby jeden pravý chlap v pravou chvíli nastavil prsa. Byl tam taky jako kápo nějaký Maďar, říkali, že je to dětský lékař z Budapešti. Měl předtím dvoumetrovou sukovici, pořád řval a někoho bil, a i ten byl najednou jako ovečka. I nadále se každé ráno ze zadního kumbálu bloku musely vynášet kádě s výkaly, protože v noci jsme nesměli chodit na latrínu. Už se ale nestalo, aby vedle kádí ležela i mrtvola nešťastníka, kterého do rána ubili. Těch pár týdnů, než jsme pak šli do jiného lágru, nepadla už uvnitř bloku ani facka. Nepočítám tu, kterou přece jen dostal Lebovič večer onoho dne, kdy jsme se kápům postavili. Dozvěděl jsem se to až nedávno, když tu byl Lebovič na návštěvě z Izraele. Facku mu ale dal ve svém kumbálu blockältester se slovem: "erledigt" (vyřízeno), což byl vlastně osvobozující rozsudek a příkaz čtyřem ostatním hodnostářům (kápům a štubendienstům), kteří chtěli Leboviče oddělat, aby ho už nechali na pokoji, protože ti ho chtěli oddělat.

Ten velký režim velkozabíjení ale běžel dál, komíny kouřily dál, selekce, na kterých se vybíralo do plynu, běžely dál, to jsme zastavit nemohli. Na selekce jsme museli vždy znovu nastupovat, už ani nevím jak často. Za zadkem nám stále šlehaly komíny a polykaly denně až deset tisíc lidí, jak jsme slyšeli od vězňů ze sonderkomanda, obsluhujícího jedno z krematorií. K tomu vlezlý, k zvracení nasládlý pach spáleného lidského sádla z jam, ve kterých dříve pálili hromady mrtvol proložené železničními pražci ve "špičkách", když to nestačila pobrat krematoria, jak nám říkali vězni, kteří to zažili. Jednou jsme táhli povozy do jiné části lágru kolem takových rybníčků se spáleným sádlem – esesákům z toho bylo taky zle a snažili se to překřičet řvaním na nás. Hnali nás do poklusu namířenými samopaly a řvali, abychom se tím směrem – k těm rybníčkům – neopovážili ani ohlédnout. Byl jsem bez sebe nejen hrůzou, ale i vztekem. Jak jsme s Pižim měli za vozem hlavy skoro u sebe, šeptl jsem mu: "Ty kurvy si nedají pokoj ani tady". Ale on, starší a moudřejší, se mi vysmál a sykl Jindrovi: "Von se diví. Je jim taky na nic, musejí se odreagovat".

Tohle nepolevující vědomí bylo ze všeho nejhorší – tohle bylo pro normálního smrtelníka za hranicemi jeho psychických možností. Ve dne i v noci, každý den, ne 24 hodin, ale každou z těch 86 tisíc vteřin, jsme byli vlastně ve frontě na popravu. Proto jsme z nabitých drátů odtrhovali i frontové plukovníky, kteří to nevydrželi a chtěli to skončit. Tady byl na Acheronu uragán, hnaný hučícími dmychadly krematorií. Všechno, co jsem jinde zažil, je s tímhle nesrovnatelné, i když i tam se zabíjelo. Je to snad jako rozdíl mezi pistolí a jadernou bombou. Závidím těm, kteří i dnes tak snadno každý – i poválečný – lágr se zabíjením označují jako vyhlazovací. Nemají ani potuchy, o čem hovoří.

Mezi tou vyhlazovací "velkovýrobou" a každodenním, jen "řemeslným" ubíjením lidí na blocích byl ještě jeden spojovací mezičlánek – deptání lidí věcmi. Všechno, co normálně slouží člověku, bylo nasazeno proti nám. Místo misek na supu jsme měli nočníky, vyřazené asi z nějakého ghetta, chlemtat jsme ji museli bez lžíce, protože i ta se tady považovala za zbraň. Měl jsem výjimečné štěstí, že v kapse kabátu jsem našel ze dřeva vyřezanou lžičku po někom, kdo vyletěl komínem. Spodky byly šité z židovských modlitebních šál a hrubé lněné prádlo dřelo kůži. Boty jsme museli na noc složit na zděnou římsu, která šla středem bloku a ty nejslušnější si chodili vybírat kápové, tak jsme boty od druhého dne pro jistotu nosili až k vršku zablácené, abychom je zachránili, protože špatná bota nebo dokonce dřevák a hnisající noha, to byl spolehlivý krok k jistému konci.

Asi po měsíci se v našem lágru objevil jeden známý z Terezína s elektrikářskou brašnou přes rameno, který měl přístup i do ženského lágru. Od něho jsme se dozvěděli, že do sousedního ženského lágru přišla moje sestra Soňa, ale rodiče že šli do plynu. Krátké dohadování s ní přes drátěný plot a písemný vzkaz na stránce vytržené z modlitební knížky, kterou sem někdo i s perem propašoval. Jindra Staněk zabalil do té stránky kamínek a opatrně ji Soně přehodil, aby nás ze strážní věže nepokropili kulometem. Napsali jsme jí: "Hlas se dobrovolně do nejbližšího pracovního transportu do jakéhokoliv jiného lágru – jen pryč od zdejších komínů". Pak už jsem ji neviděl. Až po válce v Jaroměři.

Jednou jsem v "sauně", tedy ve sprchách, potkal i strýce Vilíka. Přijel některým z podzimních transportů, ale víc už jsem ho nepotkal a po válce se nevrátil.

Po několika týdnech nás vybrali do pracovního transportu, který, jak se později ukázalo, šel do pobočného lágru Buchenwaldu. Při tomto výběru jsem si připadal jak na trhu otroků. Zástupci německých fabrik chodili a na apelplacu si nás vybírali. Místo normální selekce do plynu přišli zástupci fabrik a vybírali si otroky. Představoval jsem si, že asi takhle nějak vypadaly trhy otroků, jen s tím rozdílem, že když si někdo koupil otroka, bylo to jeho určité vlastnictví, majetek, a proto se ho asi snažil ušetřit, kdežto tihle nadlidé měli spočteno, kolik měsíců otrok vydrží, pak si vyberou další a oddělají je také.

Pro nás to ale byla výhoda, protože od té doby až do odchodu na transport – mohl to být tak měsíc – už jsme při selekcích nastupovali odděleně a selekce už se nás netýkaly. Jenže i pak jsme měli strach z blížícího se 28. října. Věděli jsme, jak to dopadlo s českým rodinným táborem, slyšeli jsme, že ho zlikvidovali 7. března, v den Masarykových narozenin. Ty čtyři tisíce českých židů v plynových komorách doslova až do posledního dechu zpívaly revoluční, partyzánské písně a také "Kde domov můj". Přiznám, že při vzpomínce na to jsem dodnes na měkko a vybaví se mi tehdejší heslo "věrnost za věrnost". Dnes se nadto zamýšlím, zda měli čas a sílu dozpívat i "Nad Tatrou sa blýská", ale sotva je napadlo, že po půl století se najdou naši politikové, kteří i bez Hitlera republiku rozbijí. K "Poslednímu soudu" přijdou za svědky i tyhle tisíce "věrných" z rodinného tábora v Osvětimi.

Tehdy jsme ale měli strach, a když se blížil 28. říjen, tak jsme si říkali: "Je to doopravdy transport někam jinam nebo se 28. října zopakuje 7. březen? Proto jsme až do odjezdu byli stále vystrašeni.

(pokračování)


Yayantha Gomes vystavuje

Dobrý den, vážené dámy a pánové.

Nejdříve bych se Vám chtěl představit. Jmenuji se Willi Hanselmann a jsem starostou v Altburgu, v části města Calw ve Schwarzwaldu, v rodném městě spisovatele Hermanna Hesse. Těší mne, že mohu být zde u Vás a že Vám mohu něco říci o umělci Jayanthu Gomesovi a o jeho díle. Vlastně mám dvojí důvod k radosti. Mezi Vámi jsou lidé, které znám už více roků a které bych chtěl označit jako své české přátele. Moji manželku a mne velmi těší, že se s Vámi opět setkáváme. Velkou radost máme ze setkání s paní Zdenou Šilerovou, která se při svém studijním pobytu v Calwu seznámila s Jayanthou Gomesem a zprostředkovala jeho výstavu na zámku Staré Hrady. Mám ještě další důvod k radosti, že Vám mohu představit umělce, se kterým jsem se v roce 1987 seznámil služebně. Tehdy jsem oddával Gertrud Altmeyer a Jayanthu Gomese. Postupem doby se z umělce a starosty stali dobří přátelé. Velmi si vážím umělce Jayanthy Gomese, ale neméně rád mám i člověka Jayanthu Gomese.

Jayantha Gomes se narodil v r. 1956 v pohoří Lavinia na Srí Lance, žije od roku 1986 v Německu, a svou tvorbou si udělal za tu celou dobu velmi dobré jméno, a to především svými batikami. Jeho okruh působnosti nebyl a není už dávno omezen na jeho bydliště, tj. na město Calw nebo na spolkovou republiku Baden-Wirttembersko, neboť Jayantha Gomes je v umění velmi aktivní. Již od roku 1974 se účastnil nesčetných akcí a výstav. Sleduje-li člověk seznam jeho výstav, tak hodně výstav připadá na humanitární organizace, které pan Gomes podpořil vystavováním svých děl. Z přehledu výstav je jasné, jaké důvody vedly umělce k vystavování. Cituji z jeho jednoho rozhovoru: "My všichni žijeme na jednom světě, a měli bychom žít také všichni spolu a pro sebe navzájem".

Harmonie či soulad se staly hlavním motivem jeho vlastního života jak pro něho samého, tak i pro jeho uměleckou činnost, ale jsou důležité pro všechny lidi, zvířata a přírodu. Jayantha Gomes je stoupencem budhistického učení. Z tohoto učení vychází vyrovnanost se sebou samým a odráží se ve všech jeho dílech. Prohlíží-li si člověk jeho batiky, je fascinován barvou a formami těchto obrazů, ať už jsou to tradiční motivy z jeho vlasti, nebo velmi moderní kompozice. Jak už jsem se zmínil, slovo harmonie, které zmizelo z povědomí mnohých lidí, se stalo hlavní myšlenkou umělce. Nelze se ani divit, že mnohé jeho výstavy nesou název "Sny o harmonii". Svými díly chce umělec bojovat za lepší a spravedlivější svět, chtěl by odstranit zábrany mezi náboženstvími a rasami, a mimo to by chtěl upozornit na špatné životní podmínky v tzv. třetím světě. "Podle místa narození přece nemohou být lidé rozděleni na špatné a dobré. Takto posuzuje lidi současný svět." To jsou slova Jayanthy Gomese, který nemůže pochopit, že se lidé stále jen pachtí za mocí a penězi a přitom zapomínají na své životní prostředí a harmonický život.

Velevážené dámy a pánové,

v roce 1911 odcestoval Hermann Hesse do Indie a na Srí Lanku. Jeho setkání s budhismem se odrazilo v poetické básni "Siddhartha" z roku 1922, která patří k nejznámějším povídkám světové literatury. Tuto povídku Hermanna Hesse si přečetl Jayantha Gomes v letech 1978 až 1980 ve své vlasti v singaléšském překladu. Tehdy ho velmi ovlivnily charaktery Siddarthy, Góvindy a Vasudevy. Zcela ho fascinovalo, že Evropan Hermann Hesse ve svém díle živě vylíčil tehdejší dobu a svět, kdy žil Gautama Buddha. Když se jeho druhou vlastí stalo Německo a druhým domovem město Calw, tak se probudily staré vzpomínky. Přitom ho napadla myšlenka jednou ilustrovat svoji oblíbenou knihu "Siddhartha". Svůj nápad začal uskutečňovat v první polovině roku 1993. Vzniklo 18 akvarelů, dalo by se říci, že vznikl "Siddharthův cyklus". Své dílo ukončil Jayantha Gomes v dubnu 1994, kdy pobýval na Srí Lance, vyšlo několik článků o jeho práci v anglicky a singaléšsky píšících novinách. Vysílal se i televizní pořad, který se zabýval ilustracemi ke knize "Siddhartha". Tento cyklus byl rovněž vystaven v domě Hermanna Hesse v Gaienhofenu u Bodamského jezera, kde žil Hermann Hesse v letech 1904–1912 se svou rodinou. Celý "Siddharthův cyklus" se vystavoval na velké výstavě v Goethe-Institutu v Colombu, v hlavním městě Srí Lanky.

Budhista Jayantha Gomes se zabývá dílem Evropana, člověka, pro kterého byl budhismus původně cizí kulturou. Při zpracování básníkova textu se malíř srovnává s Hessem svým projevem. Rozpory mezi evropským myšlením a asijskou kulturou tvoří velmi zajímavé napětí, které nemusí zajímat jen znalce Hermanna Hesse, ale i všechny ostatní návštěvníky výstav. Ilustrace Jayanthy Gomese se zaměřují na zcela konkrétní úseky z knihy. Pozorovateli přitom není vnucena autorova myšlenka. H. Hesse dává čtenáři příležitost představit si slova podle vlastní fantazie. Stejně tak i Jayantha Gomes nechává volný průběh divákovým myšlenkám. Zvláštní půvab je v akvarelové technice, kterou spisovatel miloval a kterou i sám maloval. Jako u každé ilustrace knihy, i zde se táže čtenář a návštěvník, proč právě toto a ne jiné místo bylo ilustrováno. Já sám myslím, že Jayantha Gomes vyhledal ústřední body v životě Siddharthově jako podnět ke svým obrazům. Jsou to takové momenty, kdy došlo v životě Siddharthy k rozhodující změně, např. rozhovor s otcem, příprava na pouť, setkání s Góvindou, setkání s převozníkem, tak i Siddharthova životní vyrovnanost.

Příběhem, který vytvořil Jayantha Gomes, se člověk dopracuje přes své omyly k dokonalosti. Harmonie je hlavním cílem, dalo by se říci, že se jedná o úplné splynutí člověka se světem přírody a jejích dějů. Snad by měl člověk slovo harmonie nechat pomalu a vícekrát rozplynout na jazyku, s mimořádným důrazem na souzvuk–soulad. Už neexistuje vnitřní rozháranost, kterou poskytují různé zvuky a tóny, když se rozcházejí a do sebe opět narážejí.

Podle západního názoru, který holduje hmotnému prospěchu, se Siddharthova životní pouť skládá z bolestných zkušeností a strádání. Ale z budhistického pohledu to však není cesta utrpení, ale jedná se o sebeosvobození.

Harmonické obrazy Jayanthy Gomese se nám zdají, jako by je vykreslil samotný kouř svíčky. Napětí vyplývá teprve v reflexi k těmto obrazům. Materiálně evropský pohled narazí na nám cizí touhu a hledání po absolutním vyrovnání a harmonii. Neodvažuji se interpretovat jednotlivé obrazy. Vy sami, dámy a pánové, a všichni návštěvníci výstavy, nechte na sebe volně působit tyto obrazy a jejich hlubokou harmonii, kterou do nich vložil umělec.

Třetím tematickým okruhem této výstavy jsou další akvarely a perokresby. "Meditace a Harmonie" – takto nazval Jayantha Gomes tato díla, která byla vystavena letos v létě v muzeu Hermanna Hesse v Calwu. Divák snadno porozumí obrazům s názvy jako "Mezilidské vztahy", "Chudoba", "Rozloučení", "Matky ve válce", "Meditující pár", "Nastávající matka" nebo "Matka bez dítěte". I u těchto obrazů budeme obdivovat šíři umělecké tvorby Jayanthy Gomese. Doporučuji každému návštěvníkovi, aby se zadíval do hloubky těchto obrazů.

Jayantha Gomes má velmi rád děti, a to děti nejen v Německu a na Srí Lance. Často navštěvuje školky a školy, aby maloval s dětmi, aby s nimi pracoval. Dětské kresby, kdy děti vyjadřují svůj pohled na svět, byly namalovány z podnětu J. Gomese a vystaveny v Německu a na Srí Lance. Jayantha Gomes se pustil, vedle batik, akvarelů a perokreseb, do zcela nového oboru, a to do psaní dětských knih. Podnět mu k tomu právě daly děti, nejvíce ohrožované ve třetím světě, které potřebují naši podporu. Jaké bylo naše vlastní dětství a co v nás probudilo životní sílu k milování, to vše nám připomínají dětské knihy.

V roce 1995 vydal Jayantha Gomes svoji první dětskou knihu "Zamyšlení želvy Ibby". Za tento příběh dostal v roce 1992 první cenu v soutěži "Literatura pro dětí a mládež města Bad Wildbach". V této knize se Jayantha Gomes zabývá zcela aktuálními problémy ochrany životního prostředí. Mnoho otázek je otevřených a kniha nekončí, tolik typickým pro dětské knihy, "happyendem".

Jeho druhá kniha je zcela jiná. Nazývá se "Dobrodružný výlet malého ptáčka". Je to vesnický příběh ze Srí Lanky a Jayantha Gomes zde líčí harmonický život člověka a zvířete. Jedná se o příběh dvou dětí a jejich zážitky s malým ptáčkem.

Dětské knihy Jayanthy Gomese však nevypráví jen svým obsahem, ale také svými kouzelnými ilustracemi a ručně napsaným textem.

Vlastně to nejsou pouhé dětské knihy, ale malá umělecká díla, která napsal a ilustroval umělec. Ze všech těchto dnes vystavených obrazů a z dětských knih cítíme velkou touhu po splynutí člověka se světem přírody.

Vážené dámy a pánové, milí přátelé, snad jsem Vám trochu přiblížil umělce a jeho díla. Až si budete sami prohlížet obrazy, jistě si budete klást další otázky. Vybízím Vás po zhlédnutí výstavy k osobnímu rozhovoru s umělcem, který rád zodpoví Vaše otázky. Přeji umělci velký úspěch, a Vám, milí návštěvníci, děkuji za pozornost.

Motiv Y. Gomese


Povídání o batice

Na výstavě uměleckých děl Jayantha Gomese ze Srí Lanky mě především zaujaly překrásné batiky. To proto, že i já se touto textilní technikou – batikováním – zabývám. Je to zvláštní technika barvení látek přenesená do Evropy Holanďany z Indočíny a hlavně z Jávy v 18. století. Kresba se provádí na látce (bavlna, len, vlna, hedvábí) vyvazováním (batika vyvazovaná), skládáním (batika skládaná), šitím (batika šitá), voskem (batika vosková). V naší zemi je tato technika také známa, zabývá se jí několik textilních výtvarníků, seznamují se s ní žáci a studenti základních, středních i vysokých škol.

V rozhovoru s panem Gomesem jsem se dozvěděla následující. On sám se batice věnuje již několik desítek let. Znalost jakéhokoliv uměleckého řemesla, tedy i této techniky, se v jeho zemi dědí z pokolení na pokolení nebo se získá v jakýchsi dílnách, neexistují tu vysoké umělecké školy.

Batikou se pan Gomes zabývá pouze na Srí Lance (jinak žije v Německu) hned z několika důvodů. Je to velice složitá, ale i finančně náročná činnost. Složení barev a vosku (nejčastěji to bývá v určitém poměru včelí vosk a parafin), způsoby pokrývání látky, její kvalita a preparace a další léty vyzkoušené postupy zůstávají často střeženým tajemstvím autora. Dalším důvodem je tamější teplé podnebí, které je pro tuto činnost žádoucí. J. Gomes pracuje pod širým nebem, neboť při barvení se uvolňují nebezpečné toxické výpary. Při ponořování látky do rozměrných van s barvou pracuje s několika pomocníky, kteří budoucí obraz – látku drží napnutou za okraje. Jestliže dojde k protržení látky, k drobné chybě v postupu, v technice, je mnohatýdenní práce zmařena.

J. Gomes sám vede v Německu kurz, kde zájemci mohou získat základní praktické dovednosti v této textilní technice. Vydal pro ně i jednoduchou příručku "Jak dělat batiku".

Celkově jde tedy o techniku ve své dokonalosti velmi náročnou. Odmění se ale autorovi nádherným dílem. J. Gomes nás o tom přesvědčil na výstavě v gotických prostorách zámku Staré Hrady.

Rita Škodová


Naše Listy starohradské kroniky si vyměňujeme s celou řadou časopisů z nejbližšího i vzdálenějšího okolí. Jsou to mj. Libáňské noviny, Kopidlenské listy, Bousovák, Mladějovský zpravodaj, Zpravodaj Šrámkovy Sobotky, Veselický zpravodaj, Bukovinská kronika a zprávy aj. Z větší dálky přicházejí časopisy Posel z pod Žalého (Benecko), Nová Alternativa (Opava), Pod Blaníkem (Vlašim), Místní kultura (Praha), Česká silnice (Jetřichovice), Život Budovcovy župy (Mladá Boleslav), Od Ještěda k Troskám (Turnov), Zprávy České besedy (Liberec), Místní noviny Podbezdězí–Bakovsko (Čistá), Zprávy Klubu přátel Pardubicka (Pardubice), Noviny Lepařova gymnázia (Jičín), Muzejní noviny (Jičín) aj.


Báchorka Jiřího Tobiáše

Starohradské knížectví

Pověsti a historie

Ano, historické podklady, pověsti a báje nás těší, poskytují nám poučení a zábavu. Při jejich čtení prožíváme hrdinské činy našich předků a vžíváme se do dávno zapomenutých časů.

Nesmíme však všemu věřit. V nedávné minulosti byli mistry ve falšování historie ti, kteří si historické události přizpůsobovali své politice. Ale jejich díla stejně nikdo nečetl a oni prý už vymřeli.

Mám rád historii, pověsti, báje i pohádky. Je v nich mnoho pravdy a poučení. A moje vnoučata také. A protože jsem jim chtěl přiblížit můj rodný kraj a historické údaje by je vzhledem k jejich věku nezajímaly, nezbylo, než abych si své vyprávění "upravil" podle svých představ. Tak tedy vznikla báchorka "O starohradském knížectví."

Starohradské knížectví

V nedávných dobách, kdy ještě v naší zemi lidé neměli ponětí o tom, co je to rádio nebo letadlo, žili všichni spokojeně. Zvláště v místech, kde se rozkládalo nevelké, ale velmi úrodné, ba přímo požehnané území, zhruba mezi dnešními Rožďalovicemi, Jičínem, rybníkem Vražda a vzdálenějším Českým rájem. Ten pravý ráj byl právě tady.

Louky voněly rozmanitým kvítím, na které se slétali krásní motýli a pestrobarevný hmyz. Lesů bylo v kraji dostatek. Byly hluboké a zdravé a bohaté na všelijakou zvěř. Mělká údolí byla protkána potoky plnými ryb, bystřinami a zpestřena rybníky. Lemovala je soustava vzrostlých staletých dubů, vrb, jasanů, topolů, lip a olší. Z mnoha kopečků a vrchů byl krásný rozhled do kraje i na nejdůležitější místo v tomto území, na roubenou starou tvrz.

Uplynulo již mnoho století od doby, kdy tuto tvrz dobyl velmi statečný a šlechetný muž, šlechtic Arnošt. A nemusel se moc namáhat, protože stačilo pod tvrzí silně zavolat: "Kdo je tam, vzdejte se, já tady budu nyní vládnout!" A bylo to. Lidé tu byli mírumilovní. Protože se do dneška nenašel v těchto místech jediný hrob nebo památníček padlých po těch, kteří o tvrz bojovali, tak je to asi pravda.

Arnošt vlastně ani tak mocný nebyl, neboť do kraje přišel se skupinou svých přátel s ruksakem na zádech a s holí v ruce. Usadil se tu proto, že se mu kraj zalíbil, jako každému, kdo do něj zavítal. Rozhodl se, že tu založí šťastné a mocné knížectví.

Tvrz, vlastně hrad, už měl, pocházel ze Staré, tak nazval své knížectví STAROHRADSKÝM. Aby sídlo odpovídalo nynějšímu jeho postavení, přestavěl tvrz na kamennou, dostavěl stáje pro koně a domácí zvířata a tento hrad opevnil. Pro své poddané vystavěl vesnici, která se stala hlavním sídlem knížectví. Nazval ji jednoduše – Staré Hrady.

Když se lidé v Čechách dozvěděli o tom, jak podnikavý a chytrý kníže vládne ve starohradském knížectví, v kterém bylo radost žít, hrnuli se houfně na hrad se žádostí, zda by se mohli v knížectví usadit a knížeti sloužit. Knížectví se brzy obohatilo o nejšikovnější řemeslníky, zemědělce, lovce i vinaře. V kraji vznikaly malé osady a obce. Podle toho, co někteří jejich obyvatelé uměli, co vyráběli, co zpackali, nebo podle toho, v jakém prostředí osadníci žili, dostávaly obce svoje pojmenování. Ta se pak zapisovala do tlusté knihy – kroniky na zámku, který už také ve Starých Hradech stál. Bylo to velmi jednoduché.

Nedaleko Starých Hradů, v údolí kolem potoka žil jeden řemeslník, který dovedl z vydělaných koží ulovené nebo domácí zvěře vyrobit různé užitečné předměty. Z koží dobytka a prasat vyráběl postroje na koně a jezdecká sedla. Zručně potahoval také sedačky a křesla pro zámecké komnaty. Práce měl dostatek, vždyť panská stáj měla na čtyřicet párů koní. Sedel, postrojů a sedaček musel vyrábět stále více. Vychoval si několik mladých pomocníků, kterým v osadě říkali "sedláři". Byla to vesnice plná sedlářů, a proto ji kníže nazval Sedlištěmi.

V zámecké kronice je takovýchto událostí zaznamenáno mnoho. Třeba: V zámecké písárně měl kníže několik písařů, kteří měli na starosti spoustu tlustých knih, do kterých se zapisovalo všechno, co se v kraji událo, jak se hospodařilo, kdo a kde se narodil a jmenoval. Tito písaři museli být velice bystří. Zrovna takové chytré a bystré lidičky našel kníže Arnošt ve vesničce na horním toku potoka Bystřička, jak jí lidé říkali. Vesnice s bystrými občany na bystřince Bystřička dostala tedy své jméno Bystřice.

Z Bystřice bylo nedaleko do osady, kde žil silný a přemýšlivý řezník. Pro starohradské knížectví porážel domácí zvířata a vymýšlel nejchutnější dobroty i pro obyvatele celého kraje. Tento šikula využíval střeva z vepřů k tomu, že je naplňoval vybraným rozemletým masem. Ta potom nakrájel na dlouhé šišky, které na obou koncích zašpejloval a uvařil. Zašpejlovaným šiškám říkal jitrničky. Ty se staly oblíbenou pochoutkou nejen na panském dvoře. Střeva se musela vždy dobře vyprat, a protože o jitrnice byl veliký zájem, musel si řezník najmout pomocníky na praní střev. Těm lidé říkali "střevaři". Nelze se proto divit, že obci, kde se prala střeva a bylo mnoho střevařů, se říkalo Střevač.

Starohradské knížectví vzkvétalo, neboť se v něm dobře hospodařilo. V létě, když bývalo sluníčko na obloze nejvýše, kosilo se obilí a usušené se potom sváželo do stodol, které nechal kníže postavit v místech, odkud k nim z úrodných polí bylo nejblíže. Úroda se potom na žebřiňácích do stodol svážela, aby byla pod střechou. Obilí se příležitostně vymlátilo, zrní se zvážilo a odváželo do zámeckých sýpek. Jak tedy nazvat osadu, kam se úroda svážela, zrní se vážilo a odváželo, než Važice.

Když se ale nad krajem zamračilo, brzy přišly do údolí deště, vánice a bouřky. Bily hromy a blesky křižovaly oblohu. Nejvíce vždy hřmělo od Vrchů až po Hora a hřmění bylo slyšet silně i na zámku. To byl důvod k tomu, aby obec na kopci, odkud nejvíce hřmělo, se pojmenovala Hřmenín.

Nad Starými Hrady, na úpatí nejvyšších vrchů na Starohradsku byly rozsáhlé zelené pastviny, které lemovaly zelené habrové a smrkové lesy. Na slunných stráních nechal kníže vykácet les a založil tu vinice. Velice se tu dařilo lahodnému zelenému vínu, z kterého se ve vinných sklepích na zámku vyrábělo opojné zelené víno, zvané Starohradský Zelenáč. Zeleň převládala na vrchách všude a obci se začalo říkat Zelenecká. Napil-li se někdo z občanů, kteří na vinici z této obce pracovali, o trochu víc, chtělo se mu ležet a spát. Přišla na něj "lehota". Kníže si řekl: "Obec už jméno má, měnit ho nebudu, ale přidám k němu ještě druhé – Lehota". Aby se to lépe vyslovovalo, zkrátil ho na Lhota. Od té doby se této vesnici říká Zelenecká Lhota.

Na vinici chodili pracovat také někteří občané z údolní vesničky, kteří byli zkušenými vinaři. Miloval víno, znali jeho cenu, ale i míru. Popíjeli také s chutí, ale jen tolik, aby jejich oči zářily a aby k sobě byli velice milí. Proto se to v jejich rodinách brzy hemžilo malými dětmi. Maminkám se rodili kluci i holčičky. Rodiče své děti velice milovali. Vymýšleli si pro ně nejkrásnější jména. Když se narodil chlapeček, jmenoval se obyčejně Milan, Miloslav, Vlastimil, Milek, ale také Dobromil.

Děvčátka dostávala jména, v kterých se slovo milý muselo také objevit. Posuďte sami. Milenka, Milada, Dobromila, Miloslava, Dalimila, Miluška, Krasomila, nebo prostě Milka. Byla to obec k pomilování. Brzy se u vesnice objevila tabule s názvem Milkovice, a je tam dodnes.

Zelené víno Zelenáč měli lidé rádi. Na vinicích se zalíbilo i divé zvěři. Tomu musel kníže zabránit. Nechal proto celou vinici oplotit. Jednoho rána však přiběhl udýchaný vinař ohlásit knížeti, že nejsladší vinné výhonky a hrozny okousaly mlsné kozy z osady, která stála v údolí. Přivedený majitel koz na otázku, proč si svoje kozy neohlídá, a jak je možné, že se jeho kozy dostaly do vinice, odvětil ustrašeně: "Já je tam, pane kníže, neposlal, utekly mi. Dírky v plotě musel udělat někdo jiný, kdo dostal chuť na panské víno". Kníže pán se jeho výmluvě s chutí zasmál. "Říkáš dírky, ale dírkou přece koza neproleze!" A smáli se nakonec všichni. Osadník musel "dírky" v plotě opravit a kozy si dobře hlídat. Malé vesničce, odkud osadník pocházel, se počalo říkat Kozodírky. Jak je vidět, měl kníže pro humor pochopení.

Arnošt byl dobrým a vášnivým lovcem. Jednou se potuloval v lesích nad Sedlištěmi pod Bystřicí, kde nad lesy stojí staletá lípa. V lese mezi stromy spatřil nádherného jelena. Hnal se za ním hustým porostem. Už, už by ho dostihl, ale jelen mohutným skokem odskočil do houštiny a zmizel mu z očí. Kníže slezl z koně a sledoval hluboké stopy v měkké půdě. V tom se mu nohy prudce zabořily do bahna. Zapadal až po pás a nebyl by se z bahniště dostal, kdyby se nezachytil silných suchých větví, které z bahniště vyčuhovaly. Když se konečně z bahna vyprostil, zjistil, že to nebyly suché větve, ale mohutné paroží toho jelena, kterého pronásledoval a který se v bahništi utopil. Od té doby se říkalo lesu, kde jelen knížeti odskočil "Ve skoku", a vlhkému místu mezi Bystřicí a Sedlištěmi prostě "Na bahnici".

Zajímavých a dobrodružných příhod zažil kníže Arnošt při svých lovech daleko víc. Poddaní ho měli rádi a byli by bývali raději, kdyby už konečně také "ulovil" některou krasavici, aby bylo na zámku veseleji a měli se komu obdivovat a dvořit. Některé dívky si tajně popěvovaly, když na něj myslely.

Byla to však planá obava.

pokračování


Zemřel Václav Linhart

V požehnaném věku 81 let zakončil 13. listopadu 1997 svou životní pouť sedlišťský rodák pan Václav Linhart. Své dětství a mládí prožil ve svém rodišti, později odchází pracovat do potravinářského průmyslu obor cukrovarnictví. Tomuto oboru zasvětil prakticky celý svůj život. Po mnoho desítek let pracuje jako ředitel cukrovaru v Mělníku, odkud odchází na zasloužený odpočinek. Jeho celoživotním krédem byla vždy poctivá a užitečná práce. Snažil se být vždy více prospěšným nejen dobrou radou vycházející z jeho životních zkušeností, ale i skutkem, a to jak pro svoji blízkou rodinu, tak i své přátele. Jeho rodná Sedliště, kam mnohokráte každoročně přijížděl, pokud mu zdraví a síly stačily, mu zůstávala opravdovým domovem. Domovem, kam se jako tažní ptáci vrací z dalekých krajin, i on se s láskou v srdci domů vracíval. Ve svém srdci věrně uchovával ve vzpomínkách slunné stráně "Viniček", či rozkvetlé jabloně "Na Panském", a "Zádušním", či přicházející bouřky "Od Bukoviny". Domovem mu byl klapot dávno ztichlých mlýnů v údolí a v neposlední míře laskavá a starostlivá ruka maminčina, kterou vroucně miloval a k ní upínal své vracející se myšlenky na nemocničním lůžku v posledních přetěžkých chvílích.

Jak těžké je přijmout ztrátu člověka, kterého jeho rodina ve svém srdci milovala, jeho přátelé a spolupracovníci si ho vskutku mohli vážit. A jestliže křesťané věří v nesmrtelnost duše, nechť je nám přáním, aby jeho duše vstoupila do nebeských výšin k jeho nejdražším, kteří ho již na věčnost předešli.

Jeho dobré dílo dokonáno jest. Čest jeho památce.

J. L.


Z vašich dopisů

Ing. Pavlína Hodboďová, Mladá Boleslav: Je mi moc líto, že se až nyní dozvídám o existenci vašeho nevšedního časopisu. Proč označuji váš časopis za nevšední? Protože tolik kvalitních postřehů z oblasti umění výtvarného, hudby, historie atd. se dnes už málokde najde. A navíc ten pocit, že Listy vznikají tak blízko mne a že tak blízko jsou vysoce kultivovaní lidé, milí a sympatičtí, jak jsem se přesvědčila osobně, mě doslova pohladil po duši.

Vždycky jsem se zajímala, co se v mém okolí děje a co se událo kdysi. Teď vím, že Listy jsou tím nejlepším průvodcem. Že se dozvím o současném životě Starohradských a Libáňských, ale i o lidech, o nichž mi kdysi vyprávěl dědeček – bačálský holič pan Holý.

Co napsat závěrem? Děkuji vám mnohokrát za vaši práci a je-li to možné, zařaďte mě mezi vaše odběratele. A až se na Bačálky přestěhuji natrvalo, doufám, že budu moci přiložit ruku ke společnému dílu i já.

Bohumil Tobiáš, Praha: Byl jsem ve Starých Hradech v září na srazu třídy základní školy bratra Jaroslava z Chodska, ale všechno probíhalo tak rychle, že jsem se k vám na zámek nedostal. Také na slavnosti sta let libáňské školy jsem byl a také samý shon. Jsem rád, že libáňský kraj ožívá tradicemi. Získal jsem mého přítele, aby také odebíral váš časopis.

Poznámka redakce: Milí přátelé, vaše dopisy nás mimo jiné přesvědčují, že i když má náš časopis 900 odběratelů, stále o něm všichni zájemci ještě nevědí. Prosíme vás tedy, abyste nyní zapřemýšleli a seznámili s naším časopisem a možností jeho odebírání své přátele, sousedy, příbuzné, chalupáře a další, kdo mají vztah k Libáňsku. Jejich adresy nám pošlete, abychom mohli stanovit náklad dalšího ročníku. Děkujeme!


Staré Hrady v tisku

– Rozsáhlý článek s fotografií pracovny Elišky Krásnohorské věnoval Starým Hradům Jan Řehounek v týdeníku Nymbursko 18. 9.

– O práci Literárního archivu Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech se zmínily Listy Benešovska 15. 9. (rozšiřování pracoviště), Zprávy Společnosti bratří Čapků č. 46 (K. Čapek) a Noviny Jičínska 4. 11. (J. Knap)

– O výstavě Yayanthy Gomese ve Starých Hradech psaly německé Schwarzwaldbote 17. 9., Mladá fronta dnes 13. 9. a Noviny Jičínska 24. 9 a 10. 10.

– Vztah Arnošta z Pardubic ke Staré připomněl V. Kočvara ve Zprávách Klubu přátel Pardubicka č. 5–6/97

– Tvrzišti ve Zlivi byl věnován další díl seriálu o archeologických nálezech na Jičínsku v Novinách Jičínska 18. 10. od Evy Ulrychové

– Kulturní život ve Starých Hradech pochválil Jiří Tobiáš v deníku Liberecký den 26. 9.

– O požáru ve Starých Hradech informovaly Noviny Jičínska 7. 11., o utracení bažantů na Libáňsku tytéž noviny 17. a 25. 11.

– Zářijové Muzejní noviny, které vydává Okresní muzeum a galerie v Jičíně, přinášejí výbor z pověstí Jičínska. Jsou mezi nimi i pověst o vzniku jména Libáně, o ztraceném klenotu na kopidlenském zámku, o rybníku Mordýři aj. Pověsti převyprávěly a soubor sestavily Jiřina Holá a Hana Trojanová.

– Placení školného obcemi Libáňska bylo předmětem zájmu Novin Jičínska 12. 11.

Waldhauser Jiří – Košnar Lubomír: Archeologie Germánů v Pojizeří a v Českém ráji /Libri Praha 1997, 160 s./. Další archeologický přehled známého autora se tentokráte po Keltech věnuje Germánům. Předmluvu napsal předseda Senátu Parlamentu České republiky dr. Petr Pithart. Z Libáňska nejsou registrovány žádné nálezy, nejbližší jsou lokality Dolní Bousov, Sobotka a Markvartice s nálezy mincí.

Východočeské listy historické 1997, č.11–12. S novým názvem a v nové úpravě vychází další ročník královéhradeckého sborníku, redigovaného doc. Karlem Štefkem. Zaujala nás v něm především materiálová studie Jiřího Maliny a Františka Musila Východočeské historickovlastivědné sborníky /Stručná historie jejich vydávání/, kde je zařazena i pasáž o Listech starohradské kroniky. Staré Hrady jsou zmíněny i v recenzní části sborníku. Blahopřejeme vydavatelům", jde o skutečně kvalitní obohacení rodiny východočeských vlastivědných časopisů a sborníků.

Videovize M. Reichhelm nabízí

U příležitosti stoletého výročí postavení školy byl natočen film o Libáni. Cílem tohoto filmu je přiblížit romantické okolí, všechny zajímavosti a život města.

První díl, nazvaný Libáň a okolí, obsahuje zimní záběry borovičky, děti v mateřské školce a loutkové divadlo. Jaro v údolí sedmi mlýnů, chaty na přehradě a prohlídku zámku ve Starých Hradech. Ze života města stojí za pozornost záběry ze sila, výroby ve Škrobárnách a Plastimatu. Po projížďce městem budeme svědky první svatby na OÚ, zastavení u sochy M. J. Husa a fotbalového pouťového odpoledne. Následuje pohled do kostela, letecké záběry z Čmeláka a snímky z letu horkovzdušným balonem nad Libání. Druhý díl je věnován životu školy a dění kolem ní.

Celý film je ozvučen, komentář četl pan učitel Josef Kůta a je na tříhodinové kazetě. Cena obou dílů je 500,– Kč. Samostatně první díl – délka 95 minut – za 350,– Kč.

Kazetu možno objednat osobně, telefonicky i na dobírku na adrese: Milan Reichhelm, Jičínská 489, 507 23 Libáň, tel.: 0433/6333


Drobné zprávy

Mezi poslední letošní návštěvníky Starých Hradů patřili spisovatelé Ilona Borská, Ivo Štuka a Dušan Tomášek, literární vědci Naděžda a Vladimír Macurovi, dr. Marie Neudorflová z Ottavy; žáci Základní školy ve Vysokém Veselí dostali pochvalu za vzorné chování; zámek si prohlédli i pracovníci dětenické Osevy.

Stavba budovy obecního úřadu a prodejny v Sedlištích byla dokončena v listopadu. Po zařízení se bude moci začít využívat.

Houkání požárního auta z Jičína vylekalo občany Starých Hradů 5. listopadu. Při vypalování staré trávy došlo u čp. 82 k rozšíření ohně na skládku odpadu. Naštěstí nedošlo k větší škodě. Do černé kroniky patří i brutální usmrcení asi 130 bažantů u Libáně – mezi pachateli z libáňské školy byl i jeden chlapec ze Starých Hradů. Tato událost "proslavila" Libáň ve zprávách Novy 21. 11.

Zámeckou galerii ve Starých Hradech obohatil krásnou batikou pan Yayantha Gomes z Calwu. Další dva obrazy věnovala paní Květa Kuželová z Prahy ze sbírky svých rodičů, manželů Chvalovských. Děkujeme.

Nový ministr zahraničí dr. Jaroslav Šedivý i jeho manželka Marie patří dlouhá léta k příznivcům Starých Hradů. Jezdili sem už v dobách totality ze své chalupy v Dobšicích, psávali v létech působení ve Francii a v Belgii. Blahopřejeme ke jmenování a věříme, že i nadále budou číst naše Listy a jezdit k nám.

Naši jubilanti: 90 let se dožívá 3. 11. paní Bohumila Švecová ze Starých Hradů. 80 let bylo 4. 12. paní Marii Svobodové ze Sedlišť. 70 let oslaví 22. 11. pan František Hanuš ze Sobotky a 16. 12. pan František Tobořík ze Starých Hradů. 60 let se dožívá 29. 12. pan Pavel Toman ze Starých Hradů. Všem srdečně blahopřejeme!

Posvícenskou taneční zábavu uspořádal Sbor dobrovolných hasičů Sedliště 15. listopadu v kulturním sále ve Starých Hradech. Hrála skupina Mavis, dobře se bavila téměř stovka návštěvníků.

Spisovatelka Helena Šmahelová zemřela 5. listopadu 1997 ve věku 87 let. Mnohokrát navštívila starohradský zámek, kam umístila nejen své písemnosti do archivu, ale i část pracovny spisovatele Jaromíra Johna.

Ing. Jan Čepička, náš krajan a dlouholetý čtenář LSK, zemřel ve Frýdlantu 14. 11 1997 ve věku 90 let.

Hřmenínský chalupář František Pultr z Prahy zemřel náhle 5. listopadu 1997 ve věku 76 let. Byl významným sběratelem děl mnoha českých grafiků a jejich přítelem. V našem kraji dělil své srdce mezi Staré Hrady a Sobotku, kde především v Galerii na schodech v Městské knihovně Fráni Šrámka uspořádal řadu výstav grafiky ze svých sbírek.

Plakáty v posledních týdnech několikrát zvaly na taneční zábavy ve Starých Hradech. 18. 10. zde hrála libáňská skupina Mavis spolu s kapelou podivného názvu Nové Hrábě, 27. 10. skupina Eminent a 1. 11. Mavis sám.

Hledáme sponzory: V souvislosti s rostoucími náklady hledáme přátele Starých Hradů, kteří by byli ochotni uzavřít sponzorskou smlouvu s naší Osvětovou besedou a podílet se tak na kulturních akcích na zámku i na vydávání našeho časopisu. Děkujeme!

Předplatné na rok 1998: Výrobní cena v tiskárně 10,– Kč + poštovné 4,– Kč + inflace 1,– Kč = 15,– Kč za jedno číslo x 4x ročně = 60,– Kč na rok 1998. Autoři článků, kreseb a fotografií; redakce a administrace pracují zdarma. Předplatné 60,– Kč na rok je orientační, kdo můžete, pošlete více; kdo nemůžete, pošlete méně. Děkujeme.


František Max: Staré Hrady


Zdeněk Mlčoch: Staré Hrady


Menu