28. dubna 2003 večer, den po svém svátku, zemřela v pražské fakultní nemocnici talentovaná tanečnice, úspěšná a uznávaná učitelka rytmiky, gymnastiky, novodobého výrazového a lidového tance, Jaroslava Holubová. Výuku výrazového tance vedla metodou Jarmily Kröschlové, své celoživotní učitelky i rodinné přítelkyně. Založila "dospělý" i dětský soubor lidových písní a tanců v Jičíně. 26. července by se dožila 94 let.
Narodila se v České Třebové, kde později jako dítě trávila nádherné prázdniny u svých milovaných a milujících prarodičů, na které celý život s láskou vzpomínala. Domovem do roku 1978 jí však byl Jičín, brána Českého ráje, kde její otec Jaroslav Bendák pracoval od roku 1903 jako úředník a od roku 1927 jako ředitel Obecní spořitelny jičínské.
Svou první choreografii vytvořila asi ve 12 letech společně se starší sestrou Růženou /pozdější koncertní i operní pěvkyní v Brně, Praze (včetně Národního divadla) a od roku 1948 v Teatro Colon v Buenos Aires/, na uvítanou své maminky, vracející se po těžké nemoci z léčebného pobytu v Karlových Varech. Následovala četná vystoupení v Sokole i účinkování v různých hrách i operách, např. v Prodané nevěstě.
V poznámkách ke svému nedokončenému životopisu dále píše: "Obyčejně jsem zpívala i tančila. Když jsme se spolužačkou byly požádány učitelkou, abychom vymyslely a nacvičily nějaký tanec pro školní děti, klidně jsme to udělaly. Bylo to všechno asi hrůza, i to mé pozdější taneční vystupování. ...Vždycky mě lákalo něco dramatického, nějaký tanec s dějem, a to ve mně zůstalo po celý život, i když jsem dělala taky mnoho choreografií nedějových. Když jsem začala učit, o choreografii jsem neměla ani ponětí. Vedl mě jen cit pro námět a soulad s hudbou. Jistě to všechno bylo hrozné, ale mělo to kupodivu vždycky velký úspěch."
"Později jsem už věděla, že tak jako každé umění, také choreografie má svá pravidla, která dobrá choreografie respektuje. ...V roce 1934 jsem ještě s Jar. Duškovou (se kterou jsem dělala v Brně státní zkoušku) a s M. Netopilovou, která byla vedoucí dorostenek v Sokole, dělaly choreografii v Nedbalově baletu Pohádka o Honzovi, kde jsem taky tančila.
Od roku 1941 na podzim jsem se stala členkou taneční skupiny Jarmily Kröschlové a také v Jičíně jsem si udělala svou taneční skupinu, která měla representovat moji práci. Tančilo se jen na hodnotnou hudbu a skupina absolvovala mnoho celovečerních tanečních koncertů (někdy i s doprovodem orchestru) a ještě víc tanečních vložek do různých pohádek, kdy se zúčastňovaly i děti... S pražskou skupinou jsem tančila Radúze v Sukově "Radúz a Mahulena" a "Dvorské tance", s vlastní choreografií largo z "Pohádky" od Janáčka, některé Dvořákovy Slovanské tance, číslo 9 sólově."
Válečné období neměla jednoduché. Její manžel, Vladimír Holub, pozdější ředitel Masarykovy Obchodní akademie v Jičíně, pracoval od července 1939 v odboji proti nacistům. Pro tuto činnost byl jičínským gestapem 12. 5. 1941 zatčen. Vyšetřovací vazbu strávil ve Vrchlabí, v Praze – Pankráci, Terezíně, Golnově a Berlíně, kde byl 11. 1. 1943 ve skupině sedmi obviněných odsouzen pro "přípravu velezrady a zemězrady" a pak odvezen do káznice ve Straubingu, kde zůstal až do 25. dubna 1945, kdy se celá káznice evakuovala před postupující americkou armádou a kdy vězni nastoupili sedmidenní pochod smrti směrem na Dachau, jehož konce se dočkala jen asi čtvrtina účastníků. Domů se vrátil až 19. 5. 1945 s podlomeným zdravím.
Jaroslava Holubová zůstala po manželově zatčení sama s tříletým synem, plat jejího manžela byl redukován na polovinu a po odsouzení úplně zastaven. Po celou dobu jeho věznění ji podporovali pouze rodiče. Proto byla nucena svůj byt pronajmout a odstěhovat se k nim. Rodiče jí umožňovali pravidelné náročné studium v soukromé škole Jarmily Kröschlové v Praze.
Tehdy vzniklo i nerozlučné přátelství mezi rodinou Kröschlových (Jarmila, její dcera Eva, sestra Naďa a maminka) a jičínskými rodinami Holubů a Bendáků. K dobrým přátelům patřily i ostatní členky taneční skupiny Jarmily Kröschlové, např. Alenka Čapková, Renée Zachovalová (původně její žákyně v Jičíně) a další. Jednou z mnoha zajímavých akcí byly tehdy zcela neobvyklé prázdninové studijní pobyty, dnes bychom řekli soustředění. J. Holubová se jich zúčastnila v roce 1942 na Hrubé Skále a v červenci 1943 a 1944 v malých lázních Svatá Anna v Jižních Čechách. Díky velkorysosti J. Kröschlové si na tyto pobyty mohla brát i svého předškolního syna.
V roce 1949 nastudovala se svými žáky, jičínským ochotnickým spolkem J. K. Tyl a členy Sokola balet Oskara Nedbala: Z pohádky do pohádky. Vystupovalo v něm více než 300 účinkujících, samozřejmě zcela zdarma. Hudební doprovod nastudoval a řídil V. Karel (původně vojenský kapelník z Libáně). Nebylo ani jednoduché sehnat potřebné množství hudebníků – hráli např. členové Hudebního spolku, dechy poskytla hudba ČSD vedená panem Kalenským. Režii měl dr. Alois Měšťan, scénu vytvořil ing. arch. Zdeněk Musil. Po předpremiéře pro školy 1. prosince a premiéře 2. 12. následovalo ještě do 22. 1. 1950 12 plně vyprodaných repris, poslední odpoledne a večer na scéně Jiráskova divadla v Hronově. Uvažované zájezdy, např. do Hradce Králové, nebyly z technických důvodů uskutečněny (rozměry a vybavení jeviště). Regionální tisk zhodnotil tento počin článkem s titulkem "Poslední výkřik buržoasie."
24. března 1956 měl premiéru balet "O dvanácti měsíčkách", k němuž na motivy Boženy Němcové napsala libreto Zdena Vecková a hudbu zkomponoval královéhradecký skladatel Josef Hásek. Tato výpravná taneční báchorka se dočkala 6 repris v Jičíně, plánovaný zájezd do Hradce Králové byl zamítnut, přestože účinkující se zavázali, že v případě prodělku tento schodek sami zaplatí. Dětský balet Sněhuláček byl proveden celkem 6x v Jičíně, v období 25. až 27. února 1966, a pak ještě dvakrát 25. března v Lomnici nad Popelkou a 14. dubna odpoledne v Turnově. 11. dubna 1973 měl v jičínské sokolovně premiéru z celkového počtu 6 provedení dětský balet Klubíčko pohádek.
Kromě těchto velkých představení vystupovali žáci Jaroslavy Holubové obvykle sólově při nesčetných kulturních a společenských příležitostech a nesmíme zapomenout ani na taneční vložky v četných divadelních hrách jičínských ochotníků.
Každodenní vyučování (bývaly volné jen neděle) od 13 do 21 hodin bez přestávky bylo náročné. Žáci i od 3 let až do důchodového věku byli rozděleni po odděleních od začátečníků až po pokročilé, kdo měl zájem, chodil do individuálních hodin. Výuku vedla zábavným způsobem tak, aby všichni byli zaujati dějem, vtaženi do něj a nevnímali ho jako pouhé cvičení.
I pro mladé začátečníky se našla možnost veřejného vystupování, např. v divadelních tanečních vložkách. Tím už odmala získávali zkušenosti. Pokročilí pak byli zváni buď k jednotlivým či celovečerním tanečním vystoupením při různých příležitostech v Jičíně i jeho širokém okolí. Ti nejlepší byli vybráni do okresních, krajských i celostátních soutěží Lidové umělecké tvořivosti, kde většinou vítězili. Její cit pro hudbu, pohybové i prostorové vyjádření v nápaditých choreografiích k tomu dávaly předpoklad.
Seznam vystoupení jejich žáků zabírá 6 plně popsaných sešitů. Většiny z nich se osobně zúčastňovala, aby po umělecké, ale i technické stránce zajistila jejich hladký průběh.
Měla i žáky s různými fyzickými handicapy, kterým znalostí anatomie a odpovídajícími nápravnými cviky pomáhala uzdravit se. Jednou se dokonce věnovala i letní přípravě jičínské krasobruslařky, pozdější pardubické trenérky Věry Zajíčkové (v těch dobách u nás žádný zimní stadion nebyl v letním období v provozu).
Ve svých pedagogických aktivitách se neomezovala pouze na Jičín. V některém školním roce věnovala obvykle jeden den v týdnu i výuce v jiných městech na Jičínsku, např. v Novém Bydžově nebo v Lomnici nad Popelkou.
V letech 1956 a 1957 si ještě přibrala závazek na Divadelní fakultě Akademie muzických umění v Praze, kde působila jako asistentka Jarmily Kröschlové a učila např. Jiřinu Bohdalovou, Ivanku Devátou, Milana Nedělu a další.
Prvním veřejným vystoupením na plese Agrostroje Jičín 17. ledna 1953, kde 3 páry zatančily Kalamajku dle choreografie Evy Kröschlové, fakticky založila soubor lidových písní a tanců. V pásmu českých lidových tanců na pódiu mezi areálem jičínských škol a zámeckou zahradou na 1. máje téhož roku už tančilo přes 20 párů.
V příštím roce J. Holubová navázala spolupráci s prof. Pavlem Krejčím z Liberce, zapáleným sběratelem lidových písní a tanců hlavně z Podještědska, ale i Podkrkonoší, které pak choreograficky zpracovávala pro jičínský soubor. Sběratelské činnosti se věnovali i členové souboru (např. sběratelský zájezd do Maršova u Prachovských skal). Pavel Krejčí spolupracoval i na libretu a choreografii baletu "O dvanácti měsíčkách".
Ve dnech 4. až 13. července 1956 se uskutečnil úspěšný zájezd do Zvolenu a Bánské Bystrice s Mazurkou a nově upraveným pásmem lidových tanců, tentokrát už autentických jičínských. Za tance "Dřevák" a "Klibna" sklidili potlesk i nejmladší tanečníci, kteří se v Jičíně poprvé představili Odzemkem už v roce 1954.
V této souvislosti nelze nevzpomenout i dr. Jiřiny Svobodové, která se jako profesionální etnograf výraznou měrou podílela na rekonstrukci historické podoby jičínského kroje a na návrzích kostýmů pro sólová vystoupení i pro různé balety a pohádky. Mimo to byla velmi aktivní členkou taneční skupiny. Mezi tanečníky přivedla své dvě děti.
Je téměř nemožné vzpomenout na všechny občany Jičína a okolí, včetně rodinných příslušníků účinkujících, kteří mají zásluhu na úspěšných vystoupeních (např. šitím krojů). Jmenujme alespoň profesorku klavíru jičínské hudební školy Marii Chladovou, dlouholetou přítelkyni J. Holubové, členku její taneční skupiny, korepetitorku a vynikající improvizátorku, která ochotně věnovala stovky hodin svého volného času nácviku i provedení nejrůznějších tanečních představení. Pro ilustraci její profesionality malá historka: Při jednom tanečním vystoupení s doprovodem klavíru se stalo, že někde uprostřed tance jí spadly noty na zem. Paní profesorka bez sebemenšího zaváhání pomocí "odezírání" tanečních pohybů celý kus perfektně doimprovizovala, takže obecenstvo nemělo ani tušení, že se děje něco mimořádného. Jen tanečnice se dodatečně divily, že ta hudba byla nějak jiná než obvykle.
Od roku 1969 začal být používán název: Soubor písní a tanců "Český ráj" v Jičíně a začala spolupráce na tanečních číslech s prof. Františkem Bonušem, díky jehož kontaktům se v červenci 1972 uskutečnil zájezd do Estonska. Reciproční návštěva Estoncům nebyla Sovětským svazem povolena i přes intervence na ministerské úrovni. Návštěvu povolili pouze jediné člence souboru. V červenci 1974 se soubor zúčastnil oslav Baltského moře v tehdejší NDR, kam zavítal i v červnu 1976. V jičínské sokolovně měl soubor řadu celovečerních koncertů a provedl četná předtančení na plesech. Byl zván na folkloristické slavnosti "U nás na Náchodsku" a později do Lázní Bělohradu.
Aby byl zajištěn přísun mladé generace, vznikl v roce 1973 dětský soubor Jičíňáček, který navázal na přerušenou tradici dětského souboru, jenž se už v roce 1957 (6. 3.) uvedl pásmem jičínských tanců na okresní soutěži LUT v Jičíně a v témž roce vystupoval i na festivalu v Rýzmburku u Ratibořic.
Oba soubory existují dodnes. Stejně jako individuální žákyně mají na kontě četná vítězství v tanečních soutěžích, např. nejvyšší cenu v Národní soutěži v předtančení 30. 11. 1974 v Ostravě za Jiřinkovou polku. Se svými programy byl soubor pozván i do Prahy, Hradce Králové, Chocně, Ústí nad Orlicí, Špindlerova Mlýna, Hostinného, Trutnova, Hronova, Českých Budějovic, Martina, Vrútek, Olomouce, Brna, Přerova nad Labem a Přelouče.
Mimo tanec Jaroslava Holubová reprezentovala Jičín v tenise, byla i krajskou přebornicí. V mládí jako jedna z prvních dívek uměla řídit motocykl a automobil, v 19 letech se zajímala u firmy Baťa i o možnost leteckého výcviku, byla však zdvořile odmítnuta.
V Jičíně vedla též cvičení pro "otylky" a s paní Kučerou kursy jógy.
Když v březnu 1975 zemřel její manžel a o 3 roky později i její matka, přestěhovala se v září roku 1978 do Prahy, kde měla oba své syny s rodinami. I zde pokračovala ve výuce pohybové výchovy alespoň příležitostným suplováním za Naděždu Kröschlovou, rovněž učitelku pohybové výchovy. Se svou vnučkou zdarma vyučovala pohybovou výchovu děti v mateřské školce nedaleko svého bydliště. Koncem roku 1998 však definitivně vypověděl službu její pohybový aparát, postižený už léta artrózou a celý život vystavený nadprůměrné námaze. Poslední 2 roky života strávila v pražském Domově Sue Ryder. Ještě v loňském prosinci tam za ní přijel v počtu okolo 50 účinkujících se svým vánočním programem její věrný Jičíňáček.
Jaroslava Holubová celý svůj život věnovala hlavně druhým. Pomáhala svým žákům pečovat nejen o tělo, ale láskou k hudbě a tanci i o duši. Někdy jim tak pomohla najít i jeden ze smyslů života.
Písemnosti prof. Jaroslavy Holubové budou uloženy v literárním archivu Památníku národního písemnictví.
Kapitoly z diplomové práce (dokončení)
6. Předsedou poslanecké sněmovny
Výsledky voleb v květnu 1935 mnohými politiky silně otřásly. S 15,2 % hlasů zvítězila Henleinova Sudetendeutsche Partei a jen díky volební matematice obdržela o jeden mandát méně než strana agrární, která se svými 14,3 % hlasů obsadila místo druhé. 159) Za nimi se umístili sociální demokraté. Německé aktivistické strany ve volbách naprosto propadly. V čele nové vlády, ustavené 4. června 1935, stál už potřetí Jan Malypetr. Její politické uspořádání bylo stejné jako u vlády předchozí, pouze byla doplněna o živnostníky, čímž dosáhla majority.
Bohumír Bradáč tentokrát ministerské křeslo nezískal. V čele ministerstva národní obrany ho vystřídal František Machník. Byl pro něho ale.připraven jiný významný post, předsednictví poslanecké sněmovny. Měl nahradit Františka Staňka, který se v této funkci příliš neosvědčil. Chyběl mu totiž politický takt a snášenlivost. Volba na Bohumíra Bradáče padla mimo jiné právě pro jeho prozíravost a umírněnost v politickém jednání. Prubířskou zkouškou prošel již v letech 1926 až 1929, kdy jako skutečný vůdce koalice řídil parlamentní úkoly vládních stran. Bradáč měl přátele snad ve všech politických stranách. To byl také jeden z důvodů, který ho činil přijatelným pro většinu politické reprezentace. V Bradáčovi byl spatřován politik, díky kterému měl být chod parlamentních prací hladký, nerušený a na dostatečně vysoké úrovni. Později se k jeho zvolení vyjádřil sociální demokrat Alfréd Meissner: "Téměř jednomyslná volba poslanecké sněmovny, která ho povolala za svého předsedu v době upadajícího parlamentarismu, byla důkazem, že převážná část sněmovny cítí potřebu, aby význam sněmovny byl zvednut, důvěra v parlament upevněna a že považuje Bradáče k tomuto úkolu za předurčeného." 160)
Předseda poslanecké sněmovny řídil parlamentní schůze a reprezentoval sněmovnu navenek. Ve funkcích předsedů sněmovny a senátu se střídali přední politici vládních stran, zpravidla zástupci agrárníků. Byly to funkce především reprezentační. Zastávání takového úřadu se současně spojovalo s otázkou prestiže, neboť podle ústavy příslušelo předsedovi poslanecké sněmovny druhé nejvyšší postavení ve státě hned za prezidentem republiky. Pro Bradáče se tato funkce stala bezesporu vyvrcholením jeho státnické činnosti. Čas, který mu osud určil, byl ale příliš krátký na to, aby jako předseda sněmovny mohl plně uplatnit svoje zkušenosti a svůj politický talent.
Bradáč byl do úřadu zvolen v době, kdy demokracie byla v Evropě v defenzívě. Sám v ní ale věřil, spojoval ji s funkčností parlamentarismu. Prosazoval parlamentní disciplinu a pracovitost poslanců. "Uvědomuji si, že parlament jako sbor zákonodárný stojí v čele všech demokratických zřízení v republice. Bude mou snahou, aby toto výsostné postavení, které mu přísluší podle ústavy, si parlament plně obhájil a aby se s ním jako s nejvyšší institucí po úřadě prezidentském vždy počítalo," 161) řekl po nástupu do čela parlamentu. Bradáč tím jistě narážel i na skutečnost, že mocenská pozice parlamentu byla v této době díky zmocňovacím zákonům stále více oslabována ve prospěch výkonné vládní moci.
Bradáč byl zvolen předsedou poslanecké sněmovny hned na prvním zasedání nového parlamentu, v úterý 18. června 1935. Z odevzdaných 291 lístků hlasovalo pro Bradáče plných 233. Vyslovili se pro něho i poslanci Sudetoněmecké strany. Zbylých 58 lístků, převážně komunistických, zůstalo prázdných. 162) Protikandidáta žádného neměl. Když složil do rukou předsedy vlády ústavou předepsaný slib, přistoupil k předsednickému stolu a pronesl oficiálně laděnou zahajovací řeč. "Nikomu z nás není tajno, jaké krize prožívá světová a zvláště evropská demokracie od svého velikého rozmachu po světové válce, každý však víme také, že je to právě naše Československá republika, jejíž víra v demokratický režim a demokratické zřízení zůstala nezviklána." 163) Při slovech o zásluhách a práci T. G. Masaryka, v němž Bradáč vždycky viděl velký vzor, většina poslanců povstala. 161) K parlamentarismu jako nositeli demokratického systému Bradáč uvedl: "Jestliže parlamentarism je první a nejvýznamnější projev demokracie, pak je třeba přímo úzkostlivě dbáti, aby tento sbor, stojící v čele všem demokratickým zřízením, plnil bezvadně a obezřetně všechny své úkoly a obhájil svá nezadatelná práva. Střežiti obé je povinností předsedy sněmovny." 165) Už ale nemohl prokázat, zda na tuto funkci opravdu stačí.
Krátce po nástupu do úřadu dostal Bradáč trombózu. Lékaři mu proto nařídili přísný klid na lůžku a odpočinek, nejlépe doma v Židovicích. "... Léčba vyžaduje, aby pacient byl co nejvíc klidný, aby se některá částečka neoddělila a nevnikla dále. Při živé letoře a pohyblivosti pana předsedy je úloha lékařova hodně těžká," 166) konstatoval ředitel podolského sanatoria a Bradáčův ošetřující lékař MUDr. Michael Jedlička.
V Židovicích to však dlouho nevydržel. Za pár dní už byl zase v Praze. To bylo také naposled, kdy se mohl alespoň částečně věnovat své práci. Zanedlouho totiž choroba propukla nanovo a tentokrát s plnou silou. Ucpaná žíla na pravém bérci se mu zanítila a tak byl po dlouhém přemlouvání převezen do podolského sanatoria. Kromě rodiny a ošetřujícího personálu nesměl být k němu nikdo vpuštěn, byť by se jednalo o osobu sebevlivnější. Nejdůležitější byl v této chvíli klid a odpočinek. Doktoru Jedličkovi se ale nezdála pacientova nápadná bledost. 167) Provedl tedy krevní zkoušku. Výsledek byl zdrcující. Leukémie. Prognóza zněla: tři měsíce života. Po třech týdnech nemocničního léčení se jeho zdravotní stav trochu zlepšil, takže mohl být propuštěn do domácího ošetřování. 168)
Veřejnost o závažnosti Bradáčova onemocnění nevěděla. Množství dopisů, které v těchto dnech dostával, bylo důkazem jeho oblíbenosti. Psali mu jednotlivci i celé organizace, veřejně známé osobnosti a především obyčejní lidé, jejichž dopisy byly zvlášť srdečné. Jistý jičínský strojvůdce v dobré víře doporučoval různé recepty na ozdravné bylinkové čaje, které "zaručeně pomůžou", do detailů popisoval jejich přesné složení, ingredience a způsob dávkování. 169) Jedno měli všichni pisatelé společné, přáli Bradáčovi brzké uzdravení a upřímně v to doufali. Na Bradáčův zdravotní stav se prostřednictvím Kanceláře prezidenta republiky opakovaně dotazoval i sám Masaryk. 170)
Šance na vyléčení této závažné choroby byly prakticky nulové. Koncem září už nebylo jiné volby. Bradáč musel do Židovic, na svůj rodný statek, k rodině. Přijel domů zemřít. Kromě jeho ženy ho ošetřoval pětičlenný lékařský sbor v čele s dr. Jedličkou. K chorobě se navíc přidaly další komplikace, jako zánět dásní. 171) I přes veškerou péči, která se nemocnému dostávala, se jeho zdravotní stav zhoršoval. "Byl den ode dne slabší, bledší, nemoc však byla natolik milosrdná, že mimo nepatrné bolesti z únavy a v kostech nemocný netrpěl mnoho, až teprve v posledním týdnu se dostavil bolestivý tlak v krajině srdeční a obtíže při dýchání, které uklidňovalo trochu jen vdechování kyslíku." 172) Zemřel nad ránem 20. října 1935. Bylo mu 54 let.
Závěr
"Bohumír Bradáč je u nás typem toho, čemu v anglosaském světě se říká selfmademan – syn malého rolníka se houževnatým úsilím po vzdělání všeobecném i odborném vyšinul na jedno z prvých míst nejen ve své politické straně, ale i v celém našem politickém životě," čteme v tisku při příležitosti Bradáčových padesátých narozenin. 173) Agrární strana měla víc takových selfmademanů. Patřil k nim i Antonín Švehla, kterého s Bradáčem spojoval podobný osud. Počátkem i koncem své kariéry si byli blízcí.
Bradáč nedosáhl vysokého vzdělání, oplýval však velkou dávkou zdravého selského rozumu a touhou vzdělávat se. Byl typickým českým vlastencem, jehož kořeny sahají až k obrozeneckým tradicím českého venkova. Vlastenectví mu bylo samozřejmostí, stejně jako láska k půdě a k rodnému kraji. K české historii měl kladný vztah. V minulosti hledal poučení pro přítomnost. Jako vášnivý čtenář už od dětství rád četl a četl hodně. Mezi jeho oblíbené patřily knihy s historickými tématy a protože uměl výborně německy a francouzsky, nevyhýbal se titulům ani v těchto jazycích.
O jeho myšlení a cítění se můžeme spíše jen dohadovat. Souvisí to mimo jiné s tím, že Bradáč velice málo psal, nezanechal žádné literární dílo a jeho projevy najdeme pouze v tisku. Neměl rád, když se o něm příliš mluvilo nebo psalo. Nerad byl středem pozornosti a nikdy se netlačil do popředí. Měl výbornou paměť a proto si nedělal ani žádné poznámky. 174) Byl praktický politik. Snažil se řešit naléhavé dobové problémy, nesliboval, pokud nemohl splnit.
Ve svém myšlení byl konzervativní i demokratický zároveň. Věřil, že rolník je základem československého státu, ctil tradici a mravní zásady. Zároveň si ale dobře uvědomoval, jakými nedostatky zemědělství trpí, proto se snažil pracovat pro jejich odstranění, šířil na vesnici myšlenku družstevnictví, technického pokroku a odborného vzdělání. Nelitoval času ani zdraví, aby lidi kolem sebe přesvědčoval a snažil se je zapálit pro společný úkol a povinnost. Vycházel ze zásady a často to také prohlašoval, že zemědělci, kteří už svou podstatou jsou více než kterýkoliv jiný stav připoutáni ke své vlasti, se nesmějí vyhýbat odpovědnosti. Podněcoval tak neustále venkovský lid k aktivní spolupráci na dalším osudu státu.
Bradáč se nikdy nestal pouhým stranickým činitelem. Měl přátele snad ve všech politických stranách. Mluvilo se o něm jako o mistru kompromisu. To ovšem neznamená, že kompromis prosazoval za každou cenu. Pokud se něco neslučovalo s jeho politickým přesvědčením anebo když nebyly respektovány základní principy demokracie a zájmy národa, byl neoblomný. V kompromisech se snažil o dohodu. Když jí ale docílil, neústupně ji pak prosazoval.
Měl zvláštní schopnost stmelovat znesvářené strany. "Byl to důsledek toho, co má v krvi," charakterizoval Bradáče jeho stranický kolega František Staněk, "při nejvážnějších jednáních neztrácí nikdy úsměv a humor. Dovede jaksi tak trochu vsugerovávat svým partnerům, že vlastně nejde o žádnou tak hrozně důležitou věc, olamuje hroty a obrušuje rohy – takže věc v jeho podání se jeví hladkou." 175) Stranictví chápal jako přirozenou a nezbytnou součást demokracie. Akceptoval právo každého jedince na vlastní názory a ideály. I dobrou opozici považoval za nutnou. Spatřoval v ní jakousi vnitřní kontrolu demokratického státu. Pro Bradáče představovala demokracie především odpovědnost, úctu před zákonem, snahu ke kompromisu a toleranci.
Nikdy si nevybíral takovou práci, která by se mu líbila více nebo méně. Pracoval prostě na tom, co bylo zrovna potřeba a každému úkolu, který mu byl svěřen, se věnoval naplno. "Nepamatuji se, že by otec měl jakoukoliv dovolenou," vzpomíná Bradáčova dcera, "relaxoval se, jak se dnes s oblibou říká, tím, že se svými přáteli chodil na hony..." 176)
Lov byl Bradáčovou snad jedinou opravdovou vášní. Jako skutečně zapálený nimrod se účastnil řady honů a jeho početné lovecké trofeje visely na zdech židovického statku. Zcela jedinečnou trofejí, která i po jeho smrti byla vysoce ohodnocena řadou prestižních uznání a cen, a to nejen na domácích, ale i na velkých mezinárodních loveckých výstavách, byla trofej vzácného bílého jelena z proslulé žehušické obory. 177) Přírodu Bradáč miloval. Nacházel v ní klid, uvolnění a odpočinek od každodenních starostí. Při dlouhých procházkách sbíral nové síly pro svou namáhavou práci.
Bradáč byl pravidelně zván také na hony pořádané v Lánech. Při těchto příležitostech rád s prezidentem diskutoval, poslouchal jeho názory a vyměňoval si s ním své poznatky o politické i hospodářské situaci československého státu. K Masarykovi choval Bradáč úctu, uznával jeho autoritu a vždy o něm mluvil s respektem a uznáním. Vztah k Benešovi nebyl zdaleka tak jednoznačný. Svůj postoj k němu vyjádřil Bradáč jasně: "Mám všechnu úctu před zahraniční politikou Benešovou a před významem jeho činnosti zahraniční, ale o jeho zasahování do vnitřní politiky mám své mínění, a každý den mě v něm utvrzuje." 178) Bradáč a Beneš byly osobnosti naprosto rozdílného charakteru. Beneš byl spíše chladný samotář, vzdělaný diplomat. Bradáč měl povahu otevřenou, srdečnou a neoplýval velkým teoretickým vzděláním. Přestože oba ztělesňovali jiný typ člověka a politika, měli i něco společného, především pracovitost, nefalšovaný zájem o stát a jeho prosperitu, obdiv a úctu k Masarykovi.
Bohumír Bradáč byl životním optimistou. Měl veselou povahu, i když bylo nejhůře, neztrácel humor a udržoval dobrou náladu. Ve společnosti, ačkoliv neuměl tančit, byl pro svou příjemnou a srdečnou povahu vítán. Nepotrpěl si příliš na oficiality, reprezentovat ale uměl znamenitě. V lidech se snažil hledat především dobré charakterové stránky. Vážil si více lidí prostých, ale přitom poctivých a opravdových, než namyšlených vzdělanců. Před skutečnou inteligencí měl ale respekt. O to víc nesnášel povýšenost a samolibost. On sám se nikdy také takto nechoval; skromnost a úcta k člověku byla pro něho samozřejmostí.
Bradáčovi nebyla lhostejná ani sociální problematika. Při příležitosti oslav svých padesátých narozenin v rodných Židovicích řekl: "Jsem od počátku přesvědčen, že je nutno být spravedlivým a sociálně cítícím člověkem." 179) Podporoval proto sociální zákonodárství, prosazoval pojištění, pomáhal sociálně slabým občanům... Často poskytoval peníze na různé dobročinné účely. Pro druhé měl pochopení. K lidem byl laskavý, přemýšlel, jak žijí a o co se zajímají. Každému věřil, možná až příliš. Někteří jeho dobráckosti také zneužívali. "Bradáč nedovedl nikomu nic odepřít, každému pomáhal a zhusta sklízel ještě nevděk, nezřídka padaly i sarkastické poznámky na adresu jeho prostomyslnosti a dobroty." 180) Dovedl odpouštět a jakákoliv msta mu byla cizí. Nebyl to ale naivní dobrák, jak se na první pohled mohlo zdát. Hluboké sociální cítění bylo otázkou jeho svědomí, vycházelo ze samé podstaty Bradáčovy osobnosti.
V napjatých situacích se rychlým krokem procházel po chodbách sněmovny, přemýšlel, povzbuzoval sám sebe a dodával si chuti do další práce. Málo dbal na své zdraví. Často nespal celé noci, kouřil šedesát cigaret denně... Častá onemocnění z přepracování se snažil přemáhat pevnou vůlí. "...Vím, jak si Vás, pane doktore, Bohumír váží," čteme v dopise paní Bradáčové jejich dlouholetému příteli Karlu Kramářovi, "směla bych prositi, kdybyste Bohumíra trochu napomínal, by na své zdraví nezapomínal a od té věčné práce aspoň chvilku pokoje a klidu si dopřál. Bojím se o zdraví svého muže; myslím, pane doktore, že Vás jistě by poslechl..." 181) Všem varováním a prosbám svých přátel a blízkých se ale smál. Myslel, že zmůže všechno...
Celý život se Bohumír Bradáč věnoval práci pro veřejnost. Podobně jako Švehla se v politice upracoval. Blaho a dobro celku mu bylo přednější než vlastní. Veškeré své politické nadání, svou energii a nakonec i to nejcennější, své zdraví, dal do služeb československého státu. Postavil se tak vedle Masaryka, Beneše, Švehly a mnohých dalších, aby se usilovnou a obětavou prací podílel na budování nových politických zásad, mravních hodnot a nové tradice mladého státu, tradice demokratického a vyspělého Československa.
Poznámky:
159) Klimek, A.: c. d., II. díl, s. 402.
160) Právo lidu, 24. 10. 1935.
161) Národní politika, 23. 6. 1935.
162) Hlas našeho venkova, 22. 6. 1935.
163) www.psp.cz/eknih/1935ns/ps/stenprot/001schuz/s1004.htm, NS RČS 1935-1938, PS, 1. schůze, 18. 6. 1935.
A NAME="033-119-164">
164) Tamtéž.
165) Tamtéž.
166) Archiv Kanceláře prezidenta republiky (dále jen AKPR), složka: Bohumír Bradáč, sign.: D 18 205/46, záznam ze dne 9. 8. 1935.
167) Dle svědectví paní Libuše Žilkové, roz. Bradáčové, rozhovor dne 30. 5. 2000, osobní archiv autorky.
168) Hlas našeho venkova, 29. 8. 1935.
169) APČR, fond PS IV, spisy Bradáče.
170) AKPR, složka: Bohumír Bradáč, sign.: D 18 205/46.
171) Venkov, 22. 10. 1935.
172) Večer, 22. 10. 1935.
173) Československá republika, 31. 5. 1931.
174) Viz poznámku 167.
175) Hlas našeho venkova, 31. 5. 1931.
176) Cozlová, S.: c. d., s. 61.
177) Tamtéž, s. 60.
178) AÚTGM, fond: BA, Vnitropolitické věci, k. 1, záznam ze dne 12. 2. 1929.
179) Hlas našeho venkova, 4. 6. 1931.
Ze zápisků Václava Šoltyse, řídícího učitele v Osenicích (1850-1933)
Hudbu chrámovou v Osenicích řídil pan Josef Förster, který od 28. prosince roku 1827 po svém otci Ignáci Försterovi až do 31. prosince roku 1877 na místní škole jako první učitel působil. Dle zápisků od pana Josefa Förstera (t.č. v Moravských Budějovicích na odpočinku) sem zaslaných působili na škole a spolu v kostele následující páni podučitelové. Následuje výčet 22 podučitelů většinou s místem, odkud pocházeli a kam z Osenic odešli. Mezi nimi se vyskytují jména Förster Jan, Förster Gustav a Förster Alois, ale není uvedeno, zda jde o příslušníky rodiny Josefa Förstera st. Kromě toho z roku 1854 se uvádí Straka Václav z Libáně, který pak působil jako provizor v Seleticích a v Údrnicích a uvádí se jako hudební skladatel. Patrně patří do známé rodiny Straků z Drahoraze.
Následuje další zápis Šoltysův: Roku 1877 dne 12. září odebral se Josef Förster na trvalý odpočinek a na jeho místě byl řídícím učitelem pan František Zahrádka z Holína, rodem však ze Všejan. Po odchodu pana Josefa Förstera řídil kostelní zpěv pan Jan Stuna a po jeho odchodu do Křince pan Josef Köhler, nemanželský syn purkrabího z Dětenic a Bedřišky provdané za Švarce, vojenského penzistu gratialistu v Brodku. Josef Köhler byl velmi chybný na obě oči; v mládí učil se na klavír, pak byl u svého poručníka, pensionovaného hejtmana, vlastního syna pana purkrabího. Tam se jako samouk naučil hráti na varhany a dosti zručně stroj ten ovládal, ovšem dle vlastních myšlenek. Měl značné jmění a po prohlášení plnoletosti se oženil s dcerou po lesním Fenclovi (byl na Viničkách, což je zalesněný vrch nad Osenicemi). Měl smutný osud. Odešel do Prahy, žena od něho odešla, on hrával v pražských hostincích na piano nebo harmonium a konečně v bídě v nemocnici zemřel. Žena jeho se pak provdala za jakéhosi pana Dlabače stavitele.
Za Josefa Förstera byla kostelní hudba v rozkvětu. Byly to doby, kdy se více přihlíželo k hudebnímu vzdělání učitelů než k jejich vzdělání pedagogickému. To dokumentuje i vypravování dědečka Šoltyse o přijímací zkoušce na dvouletý učitelský kurs v Hradci Králové. Prý ho posadili k varhanám, aby něco zahrál. Zahrál osmitaktovou předehru (kterou mě jako kluka naučil a kterou si tak živě pamatuji) a pak kostelní píseň Bože, před tvou velebností – a bylo po zkoušce, byl přijat.
Förster byl sám zručným hudebníkem. Ovládal všechny hudební nástroje, na housle byl výtečníkem. Dokladem je opis 7. Bériotova koncertu s doprovodem smyčcového orchestru, který jsem v roce 1970 dal do jičínského muzea. Byl i velmi dobrým varhaníkem. Za svého působení v Osenicích napsal (zřejmě míněno, že opsal) za pomoci podučitelů 754 mší s hudbou, 121 offertorií a graduale, 48 kvartet, 6 terčet, 17 duet, 45 arií, pastorálních mší 11, pastorálních ofert 29, pastorálních graduale 16, arií pastorálních 6, graduale s varhanami 27, bez varhan 39, regina coeli 9, salve regina 22, litanií 15, Te Deum 24, statio 11. Asperges a vidi aequam Jesu, ecce sacerdos magnus 3. Congelingua 4, nešpory 15, hymny 25, oratoria 6, requiem s hudbou 25, veni sancte 9, české písně za ofertoria neb graduale 16.
Sám složil a napsal následující: offertoria 2, graduale 1, arii 1, requiem 13 a mnoho pohřebních písní s hudbou. Z materiálu toho lze soudit, že měl k hudbě velkou lásku. Že míval pohotově novinky hudební lze vysvětliti tím, že všichni jeho synové po odbytých studiích se věnovali hudbě. Z Prahy i odjinud všeliké hudební novinky zasílali i přinášeli.
Místní farář P. Jan Kořínek byl taktéž dobrým cellistou a pianistou. Že za tehdejších dob byly všechny kostelní skladby nástroji smyčcovými, dechovými i bicími opatřeny, netřeba připomínati. Na kůru a v komoře všechny ty nástroje odpočívají a není ani naděje, že by kdy opět službu konaly. Z nynějších hudebníků mnohý ani všechny ty nástroje nezná. Intrády pominuly a jen jednou za rok o Vzkříšení ještě připomínají zašlé časy.
Za pana Josefa Köhlera a pana Stuny se hrávaly v kostele písně a tu a tam nějaký čtverozpěv. Zpěváci nebyli cvičeni dle not. Po odchodu pana Josefa Köhlera vedl kostelní zpěv pan řídící učitel František Zahrádka. Jsa sám nepevného zdraví, hrával v kostele jen písně, tu a tam nějaký čtverozpěv, figurální mše vůbec ne. Když časem onemocněl, hrávala jeho dcera Emilie, provdaná za Hynka Šimka, řídícího učitele v Oudrnicích. Toto intermezzo trvalo 7 let a tu není se co diviti, že většina dřívějších hudebníků a zpěváků buď zemřela nebo na kůr nechodila – odvykla. Pan Zahrádka byl hudebník dobrý a zdá se spíše, že se nepouštěl do figurálních skladeb proto, že jejich cvičení je namáhavé, čas vyžadující, a jeho zdraví na to bylo chatrné. Po odchodu pana Zahrádky na odpočinek ke dceři do Hřídelce hrával v kostele pan Josef Zobín, který zatím řídil školu do 1. března 1885.
Dne 1. března nastoupil místo řídícího učitele v Osenicích Václav Šoltys, rodem z Oudrnic. Týž učil se v mládí v místní škole u pana učitele Josefa Straky zpěvu, houslím, flétně. Po úmrtí Josefa Straky chodil každodenně do Libáně k panu Václavu Táborskému. Tam se učil houslím, na lesní roh a polnici. Výsledek byl ovšem po dvouměsíčním učení chatrný. Na prázdniny přišel pak do Oudrnic nový provizor a bylo určeno, že bude budoucím rokem vyučovat. Byl to pan Antonín Vacek, posledně řídící učitel v Dětenicích.
Po prázdninách v roce 1864 počaly studie v Kopidlně (pravděpodobně podle ústního sdělení u Františka Matěje Hilmara, který přišel do Kopidlna v roce 1934 a kterému v té době bylo 61 let), v Jičíně (nižší reálka) a v Hradci Králové. Ve studiích věnovaly se prázdniny vždy hudbě.
Po dvouletém kursu učitelském v Hradci Králové byl v roce 1870 ustanoven zatímním podučitelem v Řitonicích. Tam byl dobrý učitel a hudebník pan František Žák. Na to v roce 1873 v říjnu byl ustanoven podučitelem v Libáni, kde byl výborný hudebník řídící učitel pan Jan Mottl. Tam provozovaly se pěkné novější kostelní skladby a řádně byly řízeny. V té době jsem hudbě nejvíce přál a všestranně se dále cvičil.
Od 1. října 1877 stal se Václav Šoltys učitelem v Rožďalovicích, kde kostelní hudba nebyla valná. Řídil ji pan Josef Havlík, penzionovaný učitel, stařeček přes 70 roků). Zpěvácký spolek Melantrich poskytoval příležitosti ke pěstování zpěvu a hudby. Za života pana Havlíka a po jeho smrti řídil Šoltys kostelní hudbu v Rožďalovicích, nacvičil několik novějších skladeb, které pak s úspěchem byly provedeny. Pobyt v Rožďalovicích trval po 7 roků.
Nastoupení místa v Osenicích stalo se 28. února 1885 a 1. března nastalo fungírování. Ptám se kolegy Pískače a Macouna po zpěvácích a hudebnících a odpověď byla: Nejsou. Možná ale, že nějaké seženeme ještě z posledních let páně Försterových. Byli to: pan Josef Smolík, kupec v Dětenicích, pan Josef Horáček, krejčí v Dětenicích, pan Karel Nejedlý, pekař v Dětenicích, Anna Hradecká, švadlena v Rokytňanech. To vše bylo málo. Marie Třmínková a její sestra Anna, Amalie Skobrová a její sestra Žofie a Marie Říhová byly cvičeny jen v prvopočátcích a více dle sluchu. Nastala práce. Určeny hodiny večerní ku cvičení zpěvu. Ze školy přibráno několik dívek. Také učitelé z Dětenic a Osenic chodili ku cvičení.
(Další stať je psána odlišným inkoustem a zřejmě o mnoho později zřetelně již třesoucí se rukou.)
Cvičení zpěvu věnovány 3 hodiny týdně. Postupně s přibývajícími léty přibíráni každým rokem noví členové a členky. Měli jsme tedy na kůru obsazeno 4 – 6 sopranistek, tolik as také altistek, 2 – 3 tenoristy a tolik také basistů. Ze zpěváků sluší se ještě uvést kromě dříve uvedených: Annu a Marii Palečkovou z Brodku, Marii Machačnou, Annu a Marii Palečkovou z Lična, Marii a Annu Matějkovou z Bačalek, Marii Vinšovou, Annu Dragounovou z Rokytňan, Marii Vavruškovou z Brodku, Annu Petrtýlovou z Dětenic, Kateřinu Soukalovou z Dětenic. Stálý tenorista byl Karel Nejedlý, pekař, Josef Novotný, truhlář a jeho strýc Novotný, krejčí a listonoš, řídící učitel Kovařík, všichni z Dětenic.U basu zpívali Josef Švestka, starý mládenec z Dolních Rokytňan, Josef Horáček, krejčí z Dětenic a Josef Smolík, kupec z Dětenic. Mimo těch také vždy některý z učitelů, kteří v Osenicích neb v Dětenicích působili. U 1.houslí bývali vždy 3 – 4, u 2. taktéž tolik hráčů. U violy 1 nebo 2. U cella pan Klaban z Brodku. Basu hrával starý Hamršmíd z Dětenic, po jeho smrti Rykl, švec z Lična. O božích hodech a větších slavnostech měli jsme na kůru vše řádně obsazeno. Každou neděli bývala hraná mše, také každý svátek.Provedeny všechny mše od V. Horáka, počtem 10, některé z nich dosti namáhavé a dosti dlouhé, ale pěkné. Mší od R. Führera bylo nacvičeno as 15 menších i velkých. Z nich pověstná hudební krásou, ale také těžkým provedením Velká pastorální mše D dur velice pěkně byla provedena. Cvičila se 5 neděl. Několik mší od Schopfa, kratších, ale dosti pěkných. Pak více mší čistě vokálních pro smíšené hlasy s průvodem varhan. Mimo těch provedeno několik mší od Drahlovského, od Halíka, Chmelíčka, Rosenkrance, od Kníže (pastorální krásná, ale těžká), Kolešovského, od Kemptera (krásná, ale těžká), od Josefa Förstera (chorální), od Sychry, Skuherského, také chorální. Chorální skladby se mnoho nelíbily.
Vložky (graduale a offertoria) jsme provozovali také ponejvíce od dřívějších skladatelů od Romana Nejedlého učitele v Litomyšli (rodáka z Dětenic), jakož i od téhož 3 mše s průvodem varhan. Zvlášť pěkné vložky byly od Vitáska (vánoční), od Pavla Křížkovského Buď Bohu čest (vánoční). Při provedení o půlnoční byl kostel nabitý a při odchodu samá chvála se ozývala. Zpívalo tenkrát as 20 zpěváků a zpěvaček. Varhany hrál učitel Vít Hartl z Osenic (vzal si za manželku nejstarší dceru dědečkovu Stanislavu a jejich syn JUDr. Vít Hartl žil v Praze). Na Boží hod se ta vložka opakovala a pověstná dlouhá mše od Führera. O Vánocích a o Velikonocích se vybraly nejpěknější a nejdelší mše, taktéž i vložky. Vánoční pěkná, dosti těžká byla také mše od Říhovského, velice se líbila, a cvičili jsme ji celý advent. Mezi zpěváky basisty sluší také jmenovati řídícího učitele Antonína Vacka, který byl na škole v Dětenicích před Josefem Kovaříkem. Zpíval mnoho let o pašijích Ježíše. Později, když dorůstaly naše děti, taktéž na kůru hrávaly dle potřeby na varhany i na housle.
Jan Albrecht Křinecký z Ronova a na Dětenicích, na Novém Ronově a od roku 1614, kdy koupil Rožďalovice, též na Rožďalovicích, otec Jiřího Křineckého, dědice Dětenic, byl hejtmanem kraje boleslavského. Roku 1609 psal stavům českým na sněmě obecném na hradě Pražském, že Jan Kočí, poddaný jeho, pro nešlechetné skutky a kouzla, jimiž mu přes 60 kusů dobytka koňského umořil, ku právu útrpnému do Kopidlna podán jest a tu právem útrpným tázán, neslušné věci na Martina Janouška z Velkého Jeseníku vyznal a nenáležité věci proti Pánu Bohu a jeho svatým přikázáním na Jana Mandelíka, jinak Nežerku, ze vsi Budiměřic, na něhož už dříve 4 osoby vyznaly a vyznání své smrtí zpečetily, a to Jan Špička, Jan Čulík, Mach Rokůsek (bratr Nežerkův) a Martin Janoušek. Pátá pak Anna Brokajka na trápení totéž vyznala. /Sedláček/.
Týž Jan Albrecht dal Havla Janduláka z Jíkve, který tajně chtěl z gruntů jeho se vykrásti, aby zbavil se poddanství, a svršky (dobytek) Havlu Polákovi z Podlužan "zašikoval", v Nymburce městské radě mučiti, kde se přiznal k čarování: že s bratrem svým bič v hrnci na prach spálili, do vody sypali a klisnám Tuzestalovým v Jeseníku píti dali a klisny přestaly žrát a schly. Pomoc byla prý: "Vody, tekoucí proti slunci, po vodě nabrati a zmýti jí koně a vylíti ji zase po vodě." Když potřetí z žebříku stržen byl, vyznal, že s Petrem čeledínem k božím mukám pro zemi (hlínu) chodili a do studnice ji sypali, aby dobytek schnul. Též tu hlínu v peci sušili. Petr vzal prý sekaniny (řezanky), které koně Tuzestalovi nedojedli, do šátku ji zavázal a pod komín nad prskem do hlíny zamazal. Oznámil, aby řezanku tuto u Matoušů zamazanou zase vzali a rozvázavše po vodě pustili, že klisny opět žráti budou. Těm čárům vyučil prý ho jakýs Vašek. Odsouzen byl hrdla, ale Nymburští za něho orodovali u Jana Albrechta Křineckého, by mu milost dal. Ale ten nechtěl. Jandulák však byl tak zmučen, že byl strach, aby dříve nezemřel, než bude popraven, a proto psali Janu Albrechtovi, aby tu věc k vyřízení přivedl dřív, než Jandulák v katovně "zcepení". Na to byl Jandulák sťat. /Sládeček Dobrovice a Mikulášek Nymburk/. Panoval tenkrát mor dobytka koňského a Sládeček o tom čarování vypravuje šíře:
Když roku 1606 byl hejtmanem kraje boleslavského Hynek z Valdštejna na Dobrovicevsi (Dobrovici), byl v Nymburce pro kouzla uvězněn jakýsi Václav Kemelka a ten na mučení na sebe a na Jana Špičku , poddaného dobrovického, pověděl, že mrtvá nekřtěňátka z hrobu vytahovali, čtvrtili a těmi čtvrtěmi žlaby koním vytírali, ze studnic vodu brali a tu na rozcestí a před dvory hospodářů lili, zem ze hřbitovů brali a tu, kde chtěli, že sypali, lidské kosti že na prach pálili a s tím hrozné čáry lidem a hovadům dělali, neboť vše, co přešlo, všecko zemříti muselo. Henyk z Valdštejna dal hned Špičku právem útrpným vyslechnouti a ten vyznal, že též ze srdce zabitého psa prach dělali a ženám píti dávali, že z ubrusů na oltáři nitě křížem vytahovali, od stoličky kněze že třísky loupali a s těmi hrozné čáry a kouzla že páchali, a že se to naučil od Jana Mandelíka, jinak Nežerky zvaného, poddaného panství poděbradského ze vsi Radiměřic (měl tam statek).
Následkem toho uvězněn v Nymburce Nežerka a tam také povolán Špička. Špička zde byl třikrát mučen a Nežerka při tom stál. Špička na své výpovědi stál, ač ho bratr Nežerkův Mach Rokůsek a Ondřej Chodovský napomínali, aby na něho nelhal, že je to člověk dobrý. Avšak Špička pány pro Boha prosil, aby všichni jeho tovaryši stejně s ním byli trestáni. Potom Špičku kat po hřbetě dřel, od pravé nohy palec uťal, potom uťal pravou ruku a roztáhnuv jej na 4 kolíky, život otevřel, srdce vyjmul a jím mezi oči bil, tělo na 4 díly rozťal a naposledy na šibenici i s droby jeho do košile jeho svázanými rozvěšel. Z tovaryšů Špičkových hned pak uvězněn Jan Čulík, poddaný Dobrovic, a ten na mučení pověděl na Nežerku, že má 3 ptáky ve sklenici, a ty že mlékem krmí. Jednou prý je před ním vypustil a byli černí a ptali se Nežerky: "Co ráčíš, pane?" Také této exekuci byl Nežerka přítomen a prosil Čulíka, aby si nebral jich na svědomí a aby odvolal, co řekl, ale on setrval na svém, ač i kněz Martin Dentulín z Turtelštejna mu domlouval. Tu se Henyk Valdštejn už nezdržel a dal Nežerku v Nymburce mučit. Leč ten vše popřel a když Henyk chtěl ho podruhé na mučení dostat, zabránila tomu královská komora, kterou tehdy spravoval Zikmund Měsíček z Vyškova. Mandátem královským nařízeno Nymburským Nežerku hned propustit. Ti tak učinili, ale Henyk těžce to nesl, že takový psanec bude mu škodit čarami.
Zatím v prosinci 1606 polapen bratr Nežerkův Mach Rokůsek jinak Matěj řečený, a ten v Dobrovici na mučení žaloval na bratra Nežerku, že od Anny Brokajky nějaké koření žádal, aby je Špičkovi dala, tak že by ten na něj nic neprozradil. To koření že Nežerka u sebe má a také on Mach že je od něho vzal a chtěl jíst, aby nic nemohl říci, ale že mu je katovka z huby vytrhla. I to na bratra pověděl, že nějakého kupce u Budiměřic na louce zabil a jemu sekerou dal, a Mach že mu ho pomohl hodit do "Rokotu" (rybníka?). Byl tedy Nežerka volán do Dobrovice, ale on boje se, nedostavil se, a bratr jeho Mach v Dobrovici vpleten do kola vypustil duši.
Nežerka však znovu obrátil se ke komoře králově a dobře pochodil. Komora uložila Českému Brodu, aby obranu Nežerkovu vyslechl. Nežerka se tam hájil znamenitě. Ukazoval k nesrovnalostem Špičkovým a Čulíkovým a ke svému od mlada dobrému chování a dovolával se svědectví své vrchnosti, své čeládky i jiných dobrých lidí z Mečíře – Vesce i odjinud. I to uvedl, jak Špička ve vězení mu hrozil, že ho doma nenechá, že se mu pomstí. Nicméně však přece tázán byl právem útrpným, a to jednoho dne třikrát a druhého dne "v kozle". Ale stál na své nevině a Brodští ho zprostili i manželku jeho zločinného nařknutí s podmínkou, aby do dvou let, kdyby se naň co vyhledalo, povinen byl dostaviti se.
Henyk však nebyl s takovým rozsudkem spokojen a k jeho naléhání komora rozsudek zrušila, a to proto, že mu Henyk nebyl přítomen.
Zatím v srpnu 1609 vyznal Jan Kočí z Dětenic při právě města Kopidlna, že Nežerka, když jen zvěděl, že někdo nekřtěňátko mrtvé zakopal, je ihned vykopal a prachy dělal a k čárům užíval a též jemu Janu Kočímu že je dal a čarovat s nimi učil. Též Nežerka s Annou Brokajkou že ho učili, aby bral rosu z obilí a své obilí aby jí kropil. Také že Nežerka má brouky, kterým "filousi" říká, které posílá jménem čerta do lidských stodol, a ti že mu obilí po zrnkách přinášejí. Jemu Janu Kočímu že jich dal 6 párů a Anna Brokajka 4 páry. A když prý je tak poslal, že mu opravdu obilí nosili. A na tom Jan Kočí zemřel byv sťat.
V říjnu pak roku 1609 v Kopidlně Martin Janoušek z Velkého Jeseníka, vyveden byv na popraviště a kleče na kolenou vůči Nežerkovi řekl, že jen jeho vinou se dostal v tato místa a Nežerka že víc na sebe poví: "A cožkoli jsem mluvil na Tebe před trápením, při trápení a po trápení, to je vše věrná pravda. A poroučeje duši Pánu Bohu, na tom všem umírám a umříti chci!" A s tím byl popraven.
Také Anna Brokajka, jež bydlela ve špitále v Dobrovici a již roku 1606 na udání Macha Rokůska byla tázána právem útrpným, ale byla propuštěna, ač ledacos vyznala, byla roku 1609 po udání Jana Kočího z Dětenic znovu dána do šatlavy, ale opět vyvázla, nejspíš jen s tím, že dala zápis na hrdlo své. Teprve 1615, když ozvaly se v sousedství hlasy o jejím zlém a nepočestném životě, byla vzata na mučení a vyznala, že skutečně za půl kopy dala Nežerkovi koření, které mělo působiti, aby obviněný nemohl pravdu na mučení mluviti. A na tom setrvala. Byla pak pro cizoložství před špitálem, kde se toho hříchu dopouštěla, metlami mrskána, pak cejch jí přes hubu dán a potom na místě popravním zaživa pochována i s těmi metlami.
Také Zikmund Satalický, syn zemřelého Jana Jonáka ze vsi Chotče, obviněn byl od konšelů z Kosořic a tázán v Dobrovici právem útrpným vypověděl: "Proč on trpí? Jeho tovaryši že jsou vinnější jako předně Jan Nežerka z Budiměřic, ten že je jeho mistr, pak Václav Nádvorník (Vašek) u toho Nežerky a dále Petr Zelenka a Vaněk Hubatej. Ti že zůstávají u Salavy ve Chlebích, jakož i Kateřina, sestra Nežerkova, krčmářka v Chlebích.
Nežerka, jak o těch výpovědích doslechl, hned utekl se ke komoře české, v jejím čele byl Vilém Slavata. Henyk sám psal tedy Slavatovi, žádaje, aby Nežerka na Dobrovici byl postaven. Komora tedy rozkázala, aby Nežerka byl do Dobrovice postaven, ale jemu na zdraví aby žádným vymyšleným způsobem nic se neubližovalo, aniž on tam nebo jinde zdržován byl. K obhajování Nežerky ustanoven soused nymburský Pavel Herynk, který již dříve se Nežerky zastával a jemu žádosti a odpory psal. Ale Pavel Herynk odepřel jíti do Dobrovice klada to sobě za posměch, že by on, měšťan z Nymburka, do městýse k zločinnému vyznání jezdit měl, a proto komora rozhodla, aby Nežerka i Satalický u práva nymburského byli vyslechnuti. Tam Nežerka žádal, aby Satalický byl znovu mučen a složil jednu kopu grošů českých. Henyk se sice tomu vzepřel, ale nadarmo. Satalický byl na obou bocích pálen, až krev z obou tekla, ale setrval na výpovědích a Nežerkovi do očí řekl: "Podívej se na mne, jaké mám posvícení pro tebe. Až ty budeš na mém místě, jináč pískat budeš." Potom Satalický "třími šmiky" na hřbetě dřen a když jemu hnáty kolem zlámány byly, do kola vpleten a po povětří vyzdvižen byl. I na místě popravním, když mu Nežerka řekl: "Zikmunde, neber si mne na svou dušičku!", odpověděl: "Nečiním ti žádné křivdy, co jsem mluvil, všecko pravda je, to svou smrtí stvrdím."
Tam také Vašek Nádvorník a Jan Piskáček ho prosili, aby jim křivdy nečinil, ale on setrval na svých výpovědích a s tím zemřel. Výpovědí svou přivedl Satalický i Vaška Nádvorníka na popraviště a jediný Nežerka jako zázrakem zůstával ušetřen. To dožíralo Henyka, i psal 9. července 1616 císaři, že nelze Nežerkovi dopustit "odvod neviny", toho prý jen stavům vyšším se dostává, ale lidé selští takového "folku" míti nemohou. Také na prezidenta komory naléhal, aby Nežerka ku příkladu jiným byl trestána přitom správce komory Zikmunda Měsíčka i hejtmana Růtu zřejmě obviňoval, že byli od Nežerky podplaceni. Také psal Nymburským, aby Nežerku k vývodům nepřipustili, a oni ho skutečně nepřipustili. Ale sotva se to doneslo komoře, utržili notnou důtku. Tím podrážděn Henyk osobně s přáteli se odebral ke komoře, a když nemohl ničeho dosíci, tu Vilému Slavatovi a Jaroslavu Smečanskému řekl do očí: "Já to světle pravím a nevynímám žádného, že kdokoli se toho psance zastává, jemu je rovný!" – a šňupl si, odcházeje. A tu prý Slavata na veštvání toho Smečanského mastikulky zase odvětil: "Já to císaři oznámím, nebude mi toho líto."
V prosinci 1616 podal Henyk novou suplikaci císaři, v níž celý případ opakoval a narážel jemně, že Slavata a Smečanský jsou fedrovníci toho psance. Ale suplika zůstala bez odpovědi, neboť zatím Henyk sám ocitl se v nemilosti a bylo mu brániti se proti těžkým obviněním, takže byl nucen nadobro zanechati kroků proti Nežerkovi, jenž po desetiletém pronásledování konečně si oddechl. Zemští ti úředníci sotva asi byli podplaceni, ale snad nevěřili v kouzla či snad ujímali se Nežerky jako poddaného královského panství, ale nejspíš proto, že oni, přísní katolíci, našli tu vítanou příležitost dohněvati dobrovického luterána, kterého z duše nenáviděli.
Bystřice je malá vesnička, ale mezi lidmi v okolí je známa mj. svým ochotnickým divadlem. Každé představení bývalo význačnou událostí. Divadelním představením se ochotníci představili např. při Husových oslavách, při výročí zrušení roboty, při výročí sňatku Jejich císařských Veličenstev, na stromkových slavnostech, při stém výročí narození zdejšího rodáka Antonína Petrtýla, při odhalení pomníku vojákům padlým v 1. světové válce, při výročí narození našeho prvního prezidenta Tomáše G. Masaryka atd.
V obci se hrálo divadlo již kolem roku 1870. Bylo provozováno ve škole, ale ochotnické divadlo hrály i skupiny dospělých působících ve spolkách Petrtýl a Čtenářská beseda.
Velmi činná byla školní mládež. Vždyť místní učitelé nejenom s dětmi nacvičovali představení a režírovali je, ale sami s ochotníky hráli a psali pro ně hry (někdy adaptace svých povídek a románů). Třeba řídící učitel Klaban napsal knížky a hry Vojtík, Školáček Vojtík, V kalném víru, Pět minut starostou aj.
Divadelníci se s úspěchem zhostili i inscenací náročných dramat a veseloher, ale předvedli na jevišti i události, které se udály ve vesnici (hra Statek za patent). Často měl program vzdělávací záměr. Představení bylo vždy řádně nacvičeno a ještě dlouho po předvedení byl každý detail důkladně zhodnocen nejen diváky z Bystřice, ale i z okolních obcí, kde též hráli ochotnické divadlo (Střevač, Važice, Sedliště atd.).
Bohužel mezi místními divadelními spolky docházelo i k politickým třenicím, celá vesnice byla rozdělena na dva tábory. Čtenářská beseda soustředila ve svých řadách především členy strany lidové a spolek Petrtýl členy strany republikánské.
Spolek Petrtýl byl ustaven 1. ledna 1912. Členové se scházeli v hostinci pana Rulce, jenž nechal postavit nové velké jeviště (hospoda u Barkmanů). Když se do školy přijelo roku 1924 podívat deset slovenských učitelů a učitelek a s nimi učitelé libáňští, obdivovali všichni toto jeviště a sál, který sloužil též tělocvičnému spolku Sokol. Předními členy spolku Petrtýl byli František Rulc, František Vejlupek, Ferdinand Konůpek, učitel Jan Laušman aj.
Čtenářskou besedu, která vznikla v roce 1928, navštěvovali pekař Josef Masák a členové jeho rodiny, dále Hlavatých, Repšovi, Vlkovi, Košťákovi, Škaloudovi, Vrbovi, Pavla Pěničková, Paličková, Javůrková, Vysuček, Slávinka od Repšů atd.
První písemné doklady o činnosti divadla máme o roce 1869, kdy ve školní pamětní knize, vedené od roku 1873, je zápis: "Plastická mapa Čech v rámci koupena roku 1869 z čistého výnosu z divadla." Roku 1873 se podobně kryly náklady na školní pomůcky a knihovnu. Smutný zápis v matrice úmrtí je z roku 1876, kdy se výpomocný učitel František Sucharda při divadelní zkoušce úmyslně zastřelil.
A sledujme dál hlavně pomocí údajů ze školní kroniky čilý společenský život v Bystřici, která tehdy platila pro okolí za vzornou, pokročilou obec.
Roku 1880 čteme: "Divadelní ochotníci uspořádali pod vedením pana Františka Smetany, výpomocného podučitele, proti vůli pana faráře Antonína Bilinského několik představení ve prospěch školní knihovny a učebných pomůcek. Příjem od pánů ochotníků 20 zl., 22 krejcarů.
Dne 15. května 1881 v neděli v Bystřici důstojně oslaven sňatek Jeho Výsosti Rudolfa s princeznou belgickou Štěpánkou. Dopoledne zúčastnila se mládež slavných služeb Božích, odpoledne po požehnání zasazeny 2 stromky (kaštany) při silnici. Potom se šlo za zvuku veselé hudby do hostince, kde uspořádána byla deklamatorní a zpěvní zábava školní mládeže:
a) proslov
b) odhalení obrazů Jejich c. k. Výsostí
c) slavnostní píseň české mládeže
d) písně a deklamace vztahující se ku slavnému sňatku
e) hry tělocvičné
Večer uspořádali ochotníci divadelní představení U jezera národní opereta ve 3 jednáních, jehož čistý výtěžek určen na školní knihovnu.
26. prosince 1884 uspořádal správce školy se žáky ve prospěch knihovny divadelní představení Doba mládí – doba radostí. Příjem byl 33 zl., 66 kr., vydání 13 zl., 65 kr. Zbylo čistého 20 zl., 1 kr., takže knihovna školní čítala 235 svazků.
Roku 1896 zapsáno: Čistý výtěžek při vánoční hře Pastýři betlémští v částce 11 zl., 25 kr.
Pod dary škole v roce 1901: Páni ochotníci divadelní v Sedlišti věnovali 42 korun. Zakoupen model oka – papírový, model bavlníku, kávovníku, čajovníku, kakaovníku. Páni ochotníci divadelní v Bystřici věnovali 24 korun – za částku zakoupeny hodiny na chodbu školní.
1905 čistý výtěžek z divadelního představení Krakonoš se školními dítkami 31 korun, 25 haléřů.
10. dubna 1907 se konala slavnost stromková
29. června 1908 výlet žáků s hudbou do Maxova mlýna.
26. prosince 1909 a 2. ledna 1902 provedeno se žáky divadelní představení Štědrovečerní pohádka od Františka Jaroše
30. května 1909 pořádal sbor učitelský Pohádkový večer. Pět nejkrásnějších českých pohádek vypravoval pan Jaroslav Laušman, učitel v Jirnech, a 31. května 1909 měl přednášku Co má každý Čech věděti o máti českých měst Praze. Doprovázeno sto světelnými obrazy.
4. prosince 1910 uvedena Zahrada sudiček, divadelní pohádka o 5 jednáních od V. B. Plumlovské.
20. dubna 1913 Stromková slavnost.
15. září 1918 na Jméno Panny Marie byl na uvítání řídícího učitele v hostinci pana Kučery taneční vínek. Tuto slovní i hudební gloriolu předcházelo odevzdání daru na přivítanou, tak zvaný kužel.
27. dubna 1919 sázení Lip svobody čili den stromkový. Zpívá se Kde domov můj, Hej, Slované, Nad Tatrou se blyská, Píseň legionářů, Moravo, Moravo! Odpoledne sehrána místními ochotníky ve 2 hodiny veselohra Románek na horách.
18. května 1919 uspořádal učitelský sbor loutkové divadlo v hostinci pana Kučery.
27. dubna 1920 byla stromková slavnost a za tři neděle o svátcích svatodušních loutkové divadlo v hostinci u Kučerů. Oslava Husova 6. července 1920 – pálení hranice. Sraz u Slovanské lípy a hranice vzplála na rozcestí silnice libáňské a cesty ke kaštanu u sv. Jana. 28. října 1920 oslava 28. října u Procházků č. 100. 7. března 1920 sehráli žáci Průšovo Pro tatíčka Masaryka, tato hra byla pro velký úspěch opakována ještě 14. března 1920.
1921 Husova oslava – pálení hranice. Na Jiráska, Havlíčka, Komenského o prázdninách vzpomenuto místním osvětovým svazem.
1923 – Lesní žínka.
8. června 1924 divadelní představení žáků Zlatá niť v hostinci pana Rulce.
Na 7. března 1925 připadly 75. narozeniny páně prezidentovy, oslaveny v hostinci pana Rulce národními tanci, básněmi a zdramatizovanou básní Vodník od Karla Jaromíra Erbena.
5. července 1925 sehráli žáci 2. třídy představení Hastrman.
1928 – památník padlých. Pamětní kniha školní uvádí: "Poblíže školy u hřbitovní zdi postaven byl o minulých prázdninách památník padlých. Jest to práce sochaře J. Víta z Konecchlumí, provedená v hořickém pískovci. Znázorňuje oběť, kterou naši padlí přinesli, a zároveň osvobození našeho národa: z rukou klesajícího vojína přijímá žena – Vlast prapor, aby jej vysoko zvedla a z bouřné doby válečné zachránila.
Památník měl býti nejen projevem vděku našim padlým rodákům za oběť, kterou hrozné době přinesli, ale i projevem radosti nad osvobozením našeho národa z třistaleté poroby a zároveň oslavou 10. výročí republiky. Myšlenku postaviti v obci památník padlých pojal ještě za války dorost strany agrární, nyní republikánské. Věnoval na ten účel dokonce výtěžek kterési zábavy. Pak podniknuta byla sbírka po obci na týž účel. Pověřená komise, zvolená ze členů zastupitelstva, se rozdvojila v mínění, kde pomník má státi. Někteří považovali místo u hřbitova za lepší, jiní žádali, aby byl postaven v Malé Bystřici buďto na návsi u statku Jakubcova nebo na rohu zahrady Barkmanovy. Toto poslední hájila zvláště strana republikánská. Naproti tomu zástupci strany lidové, která má hlavní pozici v Hrubé Bystřici, postavili se na stanovisko, že památník musí státi u hřbitova. Strana lidová dala památník přivézti, postaviti a slavnost připravovala. Proběhlo jednání o smír a o 1. hodině podepsán o dohodě protokol.
26. srpna odpoledne se konala slavnost. Od obecního úřadu se vydal průvod. Zahájila jej děvčata v národních krojích, pak šly sbory hasičské, pozůstalí po padlých, obecní zastupitelstvo a ostatní občané. V čele nezbytná hudba.
U památníku bylo fotografování a po něm zahájen pořad. Hosty uvítal starosta obce Josef Martínek st., pak promluvil slavnostní řeč řídící učitel, následovaly básně, jež přednesly Václav Pluhař z Bystřice a M. Cimbálová z Kozadírku, oba sirotci po padlých. Básně k této příležitosti napsala choť řídícího učitele pro prvého a řídící učitel pro druhou. Studující Vladimír Klaban přednesl Jaroslava Kvapila Tryznu. Nato památník legionáři odhalen. Náměstek starosty Antonín Konůpek odevzdal jej pak do ochrany veřejnosti a přednesl hold republice. Hudba zahrála obě státní hymny a tím pořad u pomníku skončen. Následovala veselice na zahradě Antonína Šebka. Vydatně se při stavbě uplatňoval letos na jaře založený spolek Čtenářská beseda.
Na 7. září 1928 připadla památka 80. výročí zrušení roboty. Oslaveno z popudu republikánské strany v předvečer, totiž 6. září, spolkem divadelních ochotníků Petrtýl za součinnosti učitelstva. Na Vrchách u Važic zapálena byla hranice, k níž uspořádán byl lampiónový průvod s hudbou od školy. Průvod tento byl jedinečnou, v Bystřici dosud nevídanou atrakcí (na 50 lampiónů). U hranice stručně promluvil Antonín Konůpek o významu jejím. Pak se odebral obrovský zástup občanstva (nejen z naší obce, ale i z Važic, Sedlišť, Střevače i Údrnic) do hostince Jindřicha Barkmana, kde řídící učitel promluvil, proč oslavujeme zrušení roboty a místní ochotníci sehráli aktovku Ve spárech panských drábů, kterou k tomuto večeru řídící učitel napsal.
Na den 28. října připadlo 10. výročí republiky. Den ten oslavili jsme slavnostním večerem 27. října o 7. hodině večerní v hostinci pana Jindřicha Barkmana. Pořad zahájili žáci 2. třídy, kteří zapěli obě státní hymny s hudebním doprovodem. Po proslovu řídícího učitele zpívaly žačky 2. třídy Marseillaisu. Následovaly národní tance žaček 1. třídy (Červený šátečku a Kalamajka) a 2. třídy (Sivá holuběnko a Tancuj, tancuj). Pak recitace Julie Pluhařové. Naposled sehrál spolek divadelních ochotníků Petrtýl aktovku Josefa Klabana Poslední den poroby, obraz ze života venkovského lidu 28. října 1918. Aktovka měla zachytiti trampoty i naděje našeho lidu za války a radostný ohlas, který vyvolaly náhlý převrat a osvobození. Účast asi 300 osob.
Čtenářská beseda převzala obecní knihovnu. Uspořádala také výlet na kolech na Tábor a cyklistické hlemýždí závody.
Dne 5. července 1929 oslavena byla opět po několika letech památka Mistra Jana Husa. V čelo akce postavil se spolek divadelních ochotníků Petrtýl, který spolu s místní osvětovou komisí v Libáni a za součinnosti občanů ze Sedlišť a obou hasičských sborů podal příklad pěkné práce.
Od školy vyšel průvod s hudbou na Hora, kamž dospěl i průvod libáňský. U slavné hranice promluvil řídící učitel Josef Klaban. Průvodu z Bystřice zúčastnilo se jistě 600 osob. Pak se šlo s hudbou zpět a v sále pana Barkmana sehrána scéna Pro Husovu postilu od řídícího učitele Josefa Klabana. Ochotníci hráli s chutí a předvedli zdařile obraz pronásledování našich předků pro víru. Obecenstvo bylo uspokojeno. Poprvé tu zněla z jeviště slova, kterých jindy neslyšeti. Pěkně působila mnohá osvětlená okna a v nich transparentní obrazy Husovy, Žižkovy apod.
Průvod z Hor se ubíral s lampióny.
Dne 25. srpna konala se v obci pod patronací lidové strany slavnost svěcení jubilejních zvonů, jimiž nahrazeny tři zvony zrekvírované za války na munici.
1930. Státní svátek 28. října oslaven na večeru, který uspořádala škola na jevišti spolku Petrtýl za spoluúčinkování některých jeho členů. Mimo proslov byly hry nejmenších dětí z 1. třídy (Sil Petr proso, Kolo, kolo), tance dívek z 1. a 2. třídy (1. třída Pásla husy a Holka modrooká, 2. třída Pásla ovečky a Šly panenky silnicí), Štědrý den (hromadná recitace členů Petrtýla), Osiřelo dítě (sborový i sólový zpěv za doprovodu hudby) a pohádka Kulihrášek na cestách, jež dětskou drobotinu nejvíce potěšila.
17. listopadu 1930 uspořádal v hostinci pana Aloise Bábela bývalý slovenský učitel ze šarišské župy Janko Kataj slovenský večer, kdež promluvil o poměrech na Slovensku, předvedl ukázky písní, hudby, slovenských tanců a obyčejů svatebních aj.
Oslava 80. narozenin prezidenta republiky T. G. Masaryka konala se za změněných poměrů pod protektorátem obecní správní komise v Bystřici a obecního zastupitelstva v Sedlištích a Važicích. O 7. hodině večer dne 6. března 1930 vyšel od školy lampiónový průvod občanstva, hasičstva a mládeže s hudbou do hostince pana Barkmana, kdež konán oslavný večer. Pořad večera:
1. Hymna legií, zpěv
2. Uvítání účastníků starostou obce Važic panem Františkem Maťátkem
3. Proslov řídícího učitele o životě a práci prezidentově
4. Návrh holdovacího telegramu – pan Jan Linhart, starosta obce Sedlišť
5. Kto za pravdu horí, zpěv
6. Zahradnice, dětská hra se zpěvy a tanci
7. Písně Tatíčku starý náš (sbor) a Teče voda, teče (sólový zpěv Františky Masákové)
8. Blahopřání nejmenších přednesli Marta Zajícová a Miloslav Mazáček ze 2. oddělení 1. třídy
9. Písně Krásná moja milá, Muzikanti, co děláte, Dívča, dívča..., Na tom našem dvoře (zapěly žákyně obecné a lidové školy hospodářské
10. Tři recitace žákyň lidové školy hospodářské
11. Drahuška Klabanová vypravovala novou pohádku Kulihráškův výlet
12. Státní hymny
13. Koncert libáňské hudby Václava Kyziváta
14. Hra Zahradnice dle Anežky Krausové
Jiráskův večer. Jeho památky vzpomněli jsme dne 6. dubna uspořádavše Jiráskův večer s tímto pořadem:
1. Píseň Bývali Čechové
2. Proslov o životě a významu Mistrově
3. Kdož jste boží bojovníci
4. Dílo Aloise Jiráska a ukázky z jeho tvorby
5. Báseň Aloise Jiráska V rozvalinách (Marie Jakubcová)
6. Píseň Má hvězda (Františka Masáková)
7. Zelení hájové, zpěv (Julie Pluhařová)
8. Trocnov, báseň od Ferdinanda Pátka (Marie Havlíková)
9. Nekamenujte proroky, zpěv (Anežka Krausová)
Zúčastnilo se 150 posluchačů.
V květnu 1930 zúčastnilo se žactvo zdejší školy i žáci z Libáně a ze Střevače pěkně sehraného Jiráskova Otce, které uspořádal v sobotu odpoledne spolek divadelních ochotníků Petrtýl za vedení paní Jarmily Klabanové. Sluší podotknouti, že kromě 2 představení v Bystřici sehrán v Holíně u Jičína, kamž se ochotníci autobusem vypravili.
Státní svátek 28. října oslaven byl dětskou slavností, na níž děti recitovaly přiměřené básně, zazpívaly a zatančily pod vedením choti řídícího učitele Jarmily Klabanové. Největší potlesk stržila originelně nacvičená hra Kam jste se, květinky, poděly?
Slavnost tato byla zároveň vzpomínkovou slavností na bystřického rodáka, amerického krajana Antonína Petrtýla, který se dne 22. února 1831 v Bystřici narodil a v roce 1868 do Ameriky vystěhoval, kdež působil v duchu vlasteneckém hlavně mezi divadelními ochotníky. V roce 1878 podnikl prvou cestu do vlasti a v roce 1885 zorganizoval výpravu krajanů v počtu 180 jako Divadelní loď k návštěvě nedávno otevřeného Národního divadla. Neklidný jeho duch kolísal mezi novou a starou otčinou, pobývaje zde, toužil po Americe a naopak – až 29. října 1910 v Libáni v klidu a pokoji zesnul. Zdejší spolek divadelních ochotníků má po něm jméno Petrtýl.
Učitel vhodným proslovem seznámil účastníky s životem zesnulého krajana a vyzdvihl jeho význam pro národní naši větev v Americe, kdež svým působením udržoval národní uvědomění mezi krajany.
Žáci 2. třídy zapěli americkou hymnu a pan František Vejlupek, výměnkář a bývalý starosta obce, starý divadelní ochotník, recitoval zpaměti veršovanou povídku Antonínem Petrtýlem složenou Honzíček a buchty. Čest památce dobrého krajana!
1931. Státní svátek oslaven dětským divadlem od Jaroslava Naumanna Uzdravená princezna. Účinkovali převážně žáci 2. třídy, ač i 1. třída se uplatnila. Sluší zaznamenati, že v úĺoze uzdravené princezny, v roli těžké a dlouhé, dobře si počínala Marie Brožová, krále sehrál prostředně Miloslav Mazáček, zahradníka dobře Václav Plíšek ml., mastičkáře dobře Jan Mošna, babičku kořenářku velmi dobře Milada Filipová, Zuzku velmi dobře Marta Zajícová atd.
Oslava 82. narozenin pana prezidenta republiky konala se 5. března za spoluúčinkování žactva lidové školy hospodářské a měla tento program:
1. Proslov – žák Václav Linhart
2. Jihoslovanská hymna – žákyně 2. třídy
3. Přijde jaro – tanec dívek
4. Polámal se mraveneček – žáci 1. třídy
5. Recitace básní
6. Valašská koleda – zpěv
7. Národní písně (Boleráz, Marjánko..., atd.)
8. Zlatý kolovrat – recitace žáků
9. Státní hymny
Spolek Petrtýl s církví československou již počtvrté uspořádal oslavu Mistra Jana Husa. U zapálené hranice zapěna píseň Hranice vzplála a státní hymny. Proslov měl opět řídící učitel jako roku loňského.
1932. Oslava státního svátku. Státní svátek oslavilo učitelstvo zdejší školy uspořádáním projevu u památníku padlých (učitel Antonín Neumann), průvodem s hudbou do hostince Aloise Bábela, kdež uspořádán vzpomínkový večer na naše buditele, kteří připravovali osvobození národa (Tyrš, Havlíček a Němcová). Zpěvy, recitacemi a četbou ukázek spisů byl večer zpestřen. Účinkovala mladá generace Národní rolnické jednoty.
Oslava narozenin prezidenta republiky: Narozeniny byly oslaveny divadelním představením To za Rakouska nebylo od Smolíkové-Rajské.
6. června 1933 sehráli žáci za vedení Jarmily Klabanové divadelní představení Sůl nad zlato.
Oslavy památky Mistra Jana Husa se jako obvykle zúčastnily též školní děti.
1933-1934. Dne 7. března oslaveny podobným způsobem 84. narozeniny pana prezidenta republiky.
Počátkem května vzpomenuto 15. výročí tragické smrti prvního ministra války Milana Rastislava Štefánika a dvou hudebních velikánů: Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka.
Dne 20. května uspořádala škola večer na oslavu svátku matek, při němž děti pod vedením paní Jarmily Klabanové, pana učitele Holého a paní učitelky Stanislavy Kubalíkové recitovaly, zpívaly a tančily. Čistý výtěžek v částce kolem 150 Kč byl zaslán Národním a slovanským sadům Smetanovým v Jablkynicích.
1935. Oslava 28. října společně v sobotu 27. října scénou k 28. říjnu, básničkami a proslovem.
7. března 1935 pořádána besídka v hostinci U Barkmanů.
V předvečer 6. července, památky upálení Mistra Jana Husa, připravili ctitelé jeho oslavu spojenou se zapálením hranice. Průvod lampiónový s hudbou seřadil se v hojném počtu u pomníku padlých a odebral se k hranici, jež byla zapálena asi o 9. hodině večer na poli pana Františka Rulce, rolníka z Bystřice. Proslov měl řídící učitel František Škaloud, který vyzvedl význam Husův pro náš národ a vynesl apel k občanstvu, aby zanechalo všech marných sporů, jež rádo v pouště mění, a vtisklo si v hrdá čela bratrské políbení.
O svátcích vánočních sehrálo žactvo divadelní hru Štědrý večer.
Divadlo se hrálo nejen v hostincích, ale též i v přírodě. Fotografie ze dne 31. května 1936 při divadelní hře Jana Stanislava Děti z hor na statku u Košťáků č.50 (u Šebků v Lukách za obecním úřadem v Bystřici, hrálo se na dvoře). je toho důkazem. Na snímku zaznamenáváme aktéry, např. Škaloud, Paličková. Spolek divadelních ochotníků Petrtýl se již od roku 1931 neozval.
1937. Čtenářská beseda, odbor divadelní, sehrála letos jednu hru – Osiřelo dítě. Petrtýl nedal o sobě věděti.
1938.Spolková činnost zastavena, vydány zákazy pořádání zábav, divadla, schůzí. Všechny strany rozpuštěny a zřízeno Národní souručenství včele s prezidentem Háchou. V následujících válečných letech veškerá kultura zakázána, žádné hry, besídky, jen úředně byl nařízený spolek Kuratorium.
1945 – po tomto roce opět zahájena činnost divadelních ochotníků. Lidé pociťovali potřebu obveselení, a tak bylo nacvičeno několik her, které režírovala paní Marie Chaloupková. Jsou to např. představení Hastrman, Zlatá niť, Zahrada míru a lásky, Sůl nad zlato. Vystupuje zde postupně mládež z Bystřice: Hana Hlavatá, Libuše Kancnýřová, Marie Pluhařová, Josef Pluhař, Stanislav Dovol, Ladislav Košťák, Barkmanová, Miloslava Podzimková, Václav Podzimek, Jaroslav Plíšek, Jiří Tobiáš, Bohouš Hlavatý, L. Paličková, J. Masáková, Zdeněk Hlavatý, Josef Vejnárek, Karel Cimbál, Eva Plíšková, Jaroslav Podzimek, František Procházka ml. a František Procházka st.
1947 – s besedou českou, moravskou, slezskou a československou vystupovali divadelníci pod vedením paní Marie Chaloupkové. Vystoupení bylo i ve Važicích na okresním hasičském sjezdu.
1948 – divadelníci sehráli hry Čechy krásné, Čechy mé, Viktorka, Její pastorkyňa (s touto hrou se zúčastnili okresní soutěže v Jičíně) a pořádali 2 estrády. Děti národní školy sehrály k Mezinárodnímu dnu dětí divadelní představení Krakonoš. Hru s nimi nastudoval ředitel školy Zindr, tance Vlasta Šilhanová z Jičína.
Další údaje zaznamenal kronikář v obecní kronice:
1978. V letošním roce byl při JZD 9. květen založen divadelní soubor za finanční pomoci zdejšího družstva. Sehrána divadelní hra Muziky, muziky. Hra byla třikrát opakována a pokaždé byla hojná návštěva. Na pozvání JZD Nástup se sídlem v Sobotce byla tato hra sehrána i v Mladějově. Hra se velice líbila a herci byli odměňováni potleskem. Je chvályhodné, že opět více jak po 30 letech se začíná u nás rozvíjet ochotnická činnost.
Já dodávám, že v divadelním spolku účinkovali: Stanislav Dovol, Josef Louda, Dagmar Hrdinová, Helena Čechová, Josef Masák, Alena Tošovská, Marie Tošovská, Jaroslav Bureš, Libuše Bártová, Jaroslav Pluhař, Anna Pluhařová, Věra Blahoutová, Škaloud, Jaroslav Vejlupek, Marcela Koberová a další. Hrála a režii měla Marie Chaloupková z Važic.
V roce 1979 kronikář v obecní kronice zapsal: V měsíci dubnu sehrána hra Muziky, muziky ve Veliši. Jinak nebyla vyvíjena žádná činnost.
1980. Divadelní soubor při JZD 9. květen v Bystřici nacvičil a sehrál v měsíci červenci divadelní hru Jaroslava Sadílka Čechy krásné, Čechy mé. Hra se velmi líbila a na přání obecenstva byla opakována čtyřikrát a pokaždé hojná návštěva z místního sloučeného JZD i ze širokého okolí. JZD Nástup Sobotka odkoupilo 50 vstupenek. Vstupné bylo 10 Kčs.
1981. Divadelní kroužek uspořádal k Mezinárodnímu dni žen estrádu Družstevníci družstevníkům. Estráda se pořádala v sobotu odpoledne a večer, v neděli večer, vstup byl volný. V neděli 15. března večer se estráda opakovala znovu za vstupné 10 Kčs. Na pozvání JZD Běchary byla estráda sehrána i v Běcharech.
1982. Divadelní kroužek pořádal estrádu k Mezinárodnímu dni žen. Jinak nevyvíjel žádnou činnost.
1983. Divadelní soubor při JZD nevyvíjel žádnou činnost pro nezájem členů o divadlo.
To je zatím poslední věta o činnosti divadelních ochotníků v Bystřici.