Přestože sluníčko nehřeje naplno,
má ještě celé dny dostatek síly.
Vždyť musí krajinu barevně ozdobit
a břízky přebarvit na lesní víly.
Větřík si pohrává s tenoučkým vlákénkem,
které si pavouček na cestu setkal.
Nasedl na vlákno, letí a neví kam,
ani se větříku na cestu neptal.
Jak noty do partů řadí se vlašťovky
a z drátů na sloupech pyšně se smějí,
jak jejich mláďata vyrostla do krásy
a písně loučení společně pějí.
Šťavnaté plody již po létě dozrály.
Vděčně svůj zrak k nebi obracíme.
Díky ti, sluníčko! Díky ti, přírodo!
A s létem smutně se rozloučíme.
Je to již opravdu moc dávno, kdy zvláštní souhrn různých skutečností málem zapříčinil ztrátu mé lidské i morální bezúhonnosti. Ta situace byla tenkrát v okamžiku dění tak nečekaná a překvapující, že jsem ji ve značném afektu jen tak tak zvládl. Podařilo se mi v kritickém okamžiku vyřešit vzniklý problém s rozvahou, ale zůstal a zůstane pro mne mementem, že člověk je křehká nádoba a nechce-li se dostat do neštěstí, musí si vždy a za všech okolností zachovat chladnou hlavu.
Stalo se to takhle. Houbařská sezóna byla v plném proudu a hub v tom roce rostlo tolik, že se na ně mohlo chodit, jak se říká, s kosou. Lidé se proto do lesa hrnuli ze všech stran a nikdo neodešel s prázdnou. Zvěř měla v očích děs a jen s obtížemi nalézala klidná zákoutí pro odpočinek v úkrytu. Lesní personál lomil rukama, protože lidé se vlamovali i do oplocenek, které chránily semenáčky před okusem vysoké, a omezoval se jen na opravy těchto zařízení, aby zabránil velkým škodám. Přístupové cesty o víkendech byly tak ucpané, že se tu nedalo projet ani na kole. Všude byly haldy odpadků. Kraválu bylo v lese také neslýchaně. Proto by mě nikdo v tomto čase na houby nedostal, i kdyby byly ze zlata.
Pochopitelně, že mě to za houbami lákalo, ale za těchto okolností nikoliv. Pro mou návštěvu lesa se mi jevila jako nejvhodnější středa. Je to skoro uprostřed týdne a houby mají čas do té doby pořádně vyrůst. Jenže v tu středu, kterou jsem si naplánoval, bylo mizerné počasí. Každou chvíli pršelo a foukal silný nárazový vítr. Ale mne to neodradilo, protože jsem věděl, že za takové nepohody budu v lese určitě jen sám a sám a mohu tak dokonale vychutnat atmosféru klidu, nerušenou lidskými hlasy. Bylo rozhodnuto. Pořádně jsem se ustrojil, abych nenastydl, a k tomu přibral košík, tašku a pořádnou sukovici, která je v neschůdném terénu nepostradatelná. Nastartoval jsem svou vysloužilou Š-105 a pln zvědavosti, jestli tam na mne po té nedělní "tlačenici" ještě něco zbylo, jsem uháněl do důvěrně známých míst rozsáhlého lesního komplexu.
Zaparkoval jsem na staré polní cestě a dál pokračoval pěšky k místům, kde jsem v minulosti vždycky něco našel, i když jinde nebylo naprosto nic. Počasí bylo sice dost uplakané, ale mne těšilo, že nikde nebyla ani noha. Jenže déšť zhoustl a vítr zesílil natolik, že se to podobalo vichřici. Pod náporem větru se stromy hluboce ohýbaly, jejich těla sténala a urvané větvě divoce poletovaly kolem. To již nebyla legrace. Avšak nerad ustupuji od svých záměrů a navíc jsem věděl, že kousek od kraje lesa, nějakých 300 metrů, stojí velký a pevný srnčí krmelec, který mi poskytne přístřeší do doby, nežli se ta slota vyřádí. Před ním se na takové nevelké rovince rozkládal starý les složený převážně ze smrků a mohutných borovic.
Když jsem vstoupil na jeho okraj, zatajil se ve mně dech. Kam až oko dohlédlo, blýskalo se to tam mokrými hlavičkami nesčetných suchohřibů. Při tom pohledu jsem zapomněl na nebezpečí, které mi hrozilo od zuřících živlů, a nemohl jsem se na tu nádheru dostatečně vynadívat. Byla to jednoznačně "hlavní výhra" při sběru hub, a jak již to bývá, výhra, která se už pravděpodobně nebude nikdy opakovat. Nyní by mě z toho lesa nedostal ani tajfun s uraganem. Ale přece jen jsem se běžel schovat pod ten krmelec, neboť nářek stromů a ten děsný hukot vichru mne nabádaly k ostražitosti. Pod tou stříškou jsem pak stál jako uhranutý a snad jsem dostal i horečku. Klepal jsem se totiž, jako bych měl zimnici. Hořel jsem nedočkavostí, kdy již budu moci vyrazit k tomu mému houbovému claimu, Eldoradu, neuvěřitelné Bonanze, a začnu se mazlit se sametovými krasavci, vyjímat je z jehličí a nanejvýš jemně je pokládat do košíku.
Asi po hodině se příroda poněkud uklidnila a dala mi možnost vyrazit směrem mých tužeb. Výhled na ta místa mi zakrývala nevelká mlazina. Když jsem ji obešel a upřel oči vytouženým směrem, spatřil jsem mezi stromy nějaký pohyb. Zmocnil ose mne zlé tušení a srdce se mi rozbušilo. Plížil jsem se blíž a mé neblahé tušení se rázem proměnilo v jistotu. V mém zlatém dole řádila škodná. Plešatý chlap v ošuntělém gumáku, se cyranovským nosem, tu uřezával moje hříbky jako neskutečná příšera. Očividně spěchal a vypoulenýma očima, ve kterých se mu zračila chamtivost, prohledával místo vedle místa, aby mu ani malinký hříbeček neunikl, třebaže tu bylo velkých stovky. Tím svým raťafákem skoro ryl v jehličí, až jsem si myslel, že si ho tou velkou kudlou, co s ní mával kolem sebe v tom hamiždném rozpoložení, uřízne. Bohužel se tak nestalo. Navíc mu ze zbytků dlouhých vlasů, které mu sahaly do pasu, crčela voda, takže vypadal jako vodník Česílko.
Tak takový šereda mi tu krade moje hřiby? Tím mi bylo jasné, že moje vidina velké výhry bere rychle za své. Dostal jsem strašlivý vztek a pevně jsem stiskl sukovici. Chlap o mně neměl ani tušení, přestože jsem stál téměř vedle něho. Napadla mne bláznivá myšlenka: Co kdybych ho tady v tom příšeří majznul po té pleši? Nikdo tu není, les by mne nevyzradil a i kdyby se to profláklo, tak by mne každá porota musela osvobodit, vždyť jsem byl v právu. Toto místo jsem objevil jako první a on neměl žádné právo mi krást mou radost, lásku i potěšení... Ale vzpamatoval jsem se rychle a začal sledovat jeho činnost. Celkově vypadal jako z jiné planety a řádil mezi těmi hříbky jako černá ruka. Tím dlouhým čenichem téměř ryl v jehličí a připadal mi jako nějaký obrovský rejsek, jak tam tak čenichal v té lesní prsti. Vypadal tak groteskně, že jsem se neudržel a začal se hlasitě smát. Neumíte si představit, jak se lekl. Uskočil, jako by byl uštknut, a zíral na mne udiveně s vyvalenýma očima a otevřenou pusou. To byla pro mne dokonalá satisfakce.
Jak tak na mne kulil ty svoje nechápavé oči, pozdravil jsem ho a řekl: "Člověče nešťastná, kde jste se tu vzal? Víte, co jste mi provedl? Toto místo jsem objevil před vámi já a protože je takové zlé počasí, šel jsem se jen schovat – a vy mi sem mezitím vlezete a vysbíráte mi to! Nikdy bych si nepomyslel, že se najde ještě jeden takový blázen jako jsem já, aby se v takovémto počasí vypravil do lesa na houby." A on mi na to: "Pane, tady je toho všude tolik, že kdo dnes nenajde, tak je slepý." Sklonil se a pokračoval ve své činnosti, i když jeho prádlový koš již hřiby přetékal.
Měl sice pravdu, protože když jsem došel k malé stráňce, která se rozkládala o kousek dál, bylo tam hřibů také jako naseto. Za chvíli jsem měl košík i tašku plné, ale radost jsem z těch hub žádnou neměl, protože hlavní cena nebyla ze známých důvodů udělena...
Ten mi dal, ten člověk!
Bylo čtvrteční odpoledne, měli poslední hodinu – tělocvik. Nikola stála v hloučku čekajících dívek, šatna byla stále obsazená chlapci. Tiše sledovala štěbetající dívky. Myslela na něco jiného, dnes dostala pětku z diktátu, přemýšlela nad tím, jak to šetrně sdělit rodičům, zvláště po tom včerejšku. Matka včera velmi zuřila! Šatna se konečně otevřela a dav chlapců se vyvalil ven.
Nikola tiše a nenápadně vklouzla do šatny a položila si věci do nejzazšího koutu, aby byla mimo dění a pozornost. Sundá si svetr a tričko, ale než si stačí navléknout tričko na tělocvik, Laura, dívka na lavičce vedle ní, začne vykřikovat: "Co se ti stalo? Holky, podívejte se!" Holky se kolem nich okamžitě nakupí a začnou Nikolu prohlížet. Laura vítězoslavně drží Nikolino tričko zvednuté , ať se Nikola brání jakkoliv. Holky se chovají jako neodbytný roj včel, nenechají ji na pokoji a neustále se kolem ní rojí. "Ale to nic, spadla jsem ze schodů," snaží se Nikola říct klidným hlasem, ale ten se jí přeci jen trochu třese. "Už zase? Nepadáš z těch schodů nějak moc často? Neměli byste si tam u vás doma postavit zábradlí?" "To nevypadá jako modřiny po pádu ze schodů, nechceš nám, Nikolo, něco říct? Nezmlátil tě někdo? To kvůli té včerejší kouli?" Nikola se Lauře s vypětím všech svých skromných sil vytrhne, stáhne si dolů tričko a rychle uteče na záchod.
Sedí na parapetu a pláče, snaží se přestat, ale nedaří se jí to, jako by se v ní něco spustilo, nemůže přestat, ačkoliv by moc chtěla. Čeká ji ještě celá hodina tělocviku, také její spolužačky jistě čekají jen na to, až se vrátí uplakaná, aby ji po jejím příchodu mohly zvědavě sledovat, moc dobře zná ty jejich pohledy. Vždycky měla dost síly si jich nevšímat, ignorovat je. Tedy samozřejmě jen na oko, nedokázala na ně zapomenout, zarývají se jí do paměti jako ocelové háky, které nedokáže zničit ani koroze. Dnes se však necítí tak silná, aby to vydržela, mimoto si jistě všimnou, že má uplakané oči, a to ona nechce, za nic na světě před nimi nechce něco takového přiznat.
Slyší, jak někdo zavřel dveře tělocvičny a pak už jen pronikavé hvízdnutí učitelovy píšťalky. Zanedlouho se začne ozývat dunění, pravděpodobně se na začátku hodiny rozebíhají. Rozhodne se, že na hodinu nepůjde, při troše štěstí si učitel její nepřítomnosti nevšimne.
Opět, jako po celý dnešní den, se jí vybaví úryvky ze včerejšího večera. Náhle ji vyruší nečekané vrznutí dveří tělocvičny. Ztuhne a zaposlouchá se. Slyší kroky, které se nezadržitelně blíží k záchodkům. V duchu se modlí, aby sem šel někdo vykonat svou potřebu, zbývá ještě jeden záchod, namísto toho, aby se sháněl po ní. Co když ale ten dotyčný bude chtít jít zrovna na tento? Jistě ho bude zajímat, kým je o hodině obsazen. Aby to tak byl sám učitel!
Kroky se blíží čím dál víc a najednou se zastaví. Zadrží dech. Ozve se tekoucí voda. Trochu se jí uleví, ale stále ji neopouští to napětí. Velmi se vyděsí, když se najednou ozve: "Seš tu, Nikolo?" Podle hlasu pozná Annu. Nechce s nikým mluvit, ale zároveň touží po tom svěřit někomu své trápení. Co počít? Raději bude mlčet. Voda ještě chvíli teče, ale pak, když přestane, ozve se zaklepání a otevřou se dveře... vedlejšího záchodu. Nikola pevně stiskne kliku. Její předtucha se vyplní, ozve se klepání i na dveřích "jejího" záchodku. Anna stiskne kliku, a když se jí nepodaří otevřít dveře, opět promluví: "Omluvila jsem tě, že ti je špatně, a šla jsem za tebou. Nechci tě do ničeho nutit, ale nechtěla bys mi říct, co se u vás děje?" Nikola opět mlčí, třeba si pak Anna bude myslet, že tam nikdo není, a odejde. Anna se však zřejmě k odchodu nemá. "Dobře, pokud o tom nechceš mluvit, nevadí, dáme nějaké jiné téma. Co budeš mít z té chemie, jak jsme dneska psali?" Jak může mít někdo takovou trpělivost, pomyslí si Nikola, a dál mlčí. Když si vzpomene na dnešní písemku z chemie, chce se jí brečet, opět to zvorala, stále myslela na ten včerejšek a už vůbec se nedokázala soustředit na chemii. To zas bude doma rodeo!
Anna, nevšímaje si, že s ní nikdo nekomunikuje, pokračuje dál: "Já budu mít asi bajli, to si doma užiju!" Že by Annini rodiče byli stejní jako moji, napadne Nikolu, a zatouží se dozvědět víc, přičemž úplně zapomene, že chtěla hrát mrtvého brouka. "Taky ses nemohla soustředit?" "Přesně!" Nikola neví, co dál povídat, a tak raději mlčí. Mlčeti zlato, mluviti stříbro. Podle tohoto přísloví bych už musela být multimilionářka, pomyslí si Nikola.
"Chceš si povídat takhle přes dveře, nebo vyjdeš ven," zeptá se Anna klidně. Nikola mlčí a přemýšlí. Jít či nejít, toť otázka. Co když si z ní chce Anna dělat jen legraci? Zjistit pravdu a vydrbat to holkám? To by byl trapas!!! Ale to by tu jistě netrčela tak dlouho, kdo by měl tolik trpělivosti? Jedině člověk, kterému na vás záleží, ne? Opatrně otevře dveře a plaše vykoukne ven. Anna je opřená o zeď a dívá se ven. Nikola zavře dveře, když Anna uslyší vrznutí, obrátí pozornost na ni: "Ty seš ale tajnůstkářka, co?" Nikola jde pomalu k ní: "Jak to myslíš?" Anna se opět zadívá ven: "Myslíš, že jsem si nedomyslela, od čeho máš ty modřiny?" Nikola zpanikaří. O tomhle mluvit nechtěla, ale odejít zpět do kabinky jí připadne hloupé a zbabělé. Již se nemůže dál skrývat! Musí tomu čelit! "Vždyť jsem vám to říkala, spadla jsem ze schodů." "Ano, dobrá výmluva, ale nesmí se používat moc často. Nezdá se ti to trochu ohrané? Holky mají pravdu, nepadáš z těch schodů nějak moc často?" "O co ti jde?!" "Chci znát pravdu, po celé škole si lidi špitají, od čeho vlastně ty modřiny máš, a každého napadne jen jediné..." "Co?" vyhrkne Nikola nedočkavě. Anna se na ni opět zadívá: "Že tě tvoji rodiče mlátí." Nikola se zahledí do země, co k tomu říct? Mohlo ji napadnout, že se na to zanedlouho přijde. "Je to pravda?" Pokud to však neodsouhlasí, stále to budou jen nepodložené domněnky, pomyslí si Nikola: "Samozřejmě, že ne. Moji rodiče a mlátit mě? Hloupost!" "Přesvědčuješ o tom nás nebo sebe?" Nikola umlkne, to nemá cenu, Anna to jistě ví, je o tom přesvědčená, jak by jí to jen mohla rozmluvit?
"Proč si to necháváš líbit?" "A co s tím mám, podle tebe, asi dělat?," dopálí se Nikola. "Řekni to někomu. Třeba nějakému učiteli." "To nejde, kdyby to máma zjistila, zabila by mě." "Ale prosím tě, jistě to nebude tak zlé, tvá matka to prostě s výchovou trochu přehání, ale ve skutečnosti se o tebe bojí." To určitě, pomyslí si hořce Nikola, ale raději opět mlčí. "Nenech se takhle ničit, řekni to někomu, jestli chceš, půjdu s tebou." Nikola promyslí tuto alternativu. "Možná máš pravdu, ke komu bys šla ty?" "Asi ke třídní." "Dobře, máš zítra čas?" "I kdyby nebyl, najdu si ho." Nikola zvažuje, jestli to je to nejsprávnější. Dojde k závěru, že Anna je starší a zkušenější, jistě má pravdu. "Dobrá, tak platí. Můžu tě o něco požádat?" Začne zvonit, jak ten čas rychle utíká! "Neboj, s nikým o tom mluvit nebudu, do toho nikomu nic není, budu mlčet jako hrob." Nikole svitne naděje...
"Tak pojď," pobízí Anna Nikolu, ale ta zjevně změnila názor. "To je blbý. Já tam nejdu." "Tak já jí to řeknu sama." "Jen to ne!" "Tak jdeš tedy se mnou?" "A co jí mám asi tak povídat?" "Pravdu." "To k ní mám jen tak přijít a říct, že mě rodiče bijí?" "Co bys jí chtěla říct jiného?" Nikola se vykrucuje, jak se dá, vše se jí rozleželo v hlavě a zdá se jí to hloupé – chodit k učitelce kvůli takové banalitě. Její rodiče to myslí určitě dobře, chtějí jen, aby měla dobré známky, dělají to pro její dobro. Zdá se jí to vůči nim podlé, jako by jim vrazila nůž do zad. "Ne, já tam nepůjdu a ty taky ne, je ti to jasné?!" "To nemyslíš vážně, že ne? To není normální, aby tě takhle mlátili!" "Dej mi pokoj a nestarej se, vůbec ničemu nerozumíš!" "No výborně, ještě mi řekni, že se ti to líbí a že jsi spokojená!" "Říkám ti, zapomeň na to, co jsem ti včera říkala, je to jen moje věc a tobě do toho nic není, tak se nevtírej!" Anna se na Nikolu opovržlivě podívá: "No tak promiň, já ti chtěla jen pomoct, ale když ti to vadí, tak já si půjdu po svým." Anna se naštvaně otočí a zamíří do třídy, přičemž si dotčeně brblá: "Že já hloupá jsem se vůbec do něčeho míchala, za dobrotu na žebrotu..." Nikola si ulehčeně oddychne, už se zdálo, že se jí nepodaří Annu odradit, zamrzí ji však, že tak rychle ztratila jedinou kamarádku, ale co se dá dělat? Když ti přátelé jsou někdy tak otravní a do všeho se montují...
Crrrrr, zvoní na hodinu, Anna usedá do lavice a napjatě sleduje dveře. "Musí přijít, prostě musí," šeptá si a snaží se nemyslet na nejhorší. Ačkoliv jí Nikola včera téměř vynadala, že se jí plete do života, zajímala se o její situaci a o ni samotnou dál. Jak postřehla, Nikola včera dostala pětku z písemky z chemie, čtyřku z pětiminutovky z matematiky ze vzorečků a pětku ze zkoušení z dějepisu. Nikolu to dost vzalo, celý den pak byla úplně mimo, třásly se jí ruce a byla mrtvolně bledá v obličeji. Ze školy šla jako jedna z posledních a ještě rychlostí šneka. Každý, kdo by jí věnoval pozornost, by si musel všimnout, že s ní něco je. Anna stále očekávala, že se Nikoly někdo zeptá, co jí je, ale všichni jako by ji ignorovali. Bylo to tak jen ten den nebo pokaždé? Je docela možné, že se k ní takhle všichni chovají vždycky, jen si toho Anna nikdy nevšimla.
Anna začíná být nervózní, tak kde ta učitelka tak dlouho je? Nikdy se přeci tak nezpozdila! Konečně se otevřou dveře a do třídy vejde jejich třídní učitelka, v rukou třímajíc učebnici českého jazyka. Je však nějaká jiná, jakoby starší, co ji tak zdrželo? Anna si je téměř jistá, že to, co učitelku zdrželo, způsobilo její momentální stav, a že se to zcela určitě týká Nikoly. Stalo se jí snad něco? Jistě za to mohl její včerejší neúspěch. Je to velmi pravděpodobné. Nejlepší řešení problémů, které se člověku většinou nabídne, je útěk, ačkoliv přeci každý ví, že před svými problémy nemůžeš utéct, tím se nic nevyřeší. A nebo ji snad opět...? Nechce nad touto možností uvažovat...
Učitelka ztrápeně usedne za katedru a kouká, tak říkajíc, do blba. Anna přemůže svou plachost a opatrně zvedne ruku. Učitelka se na ni zahledí: "Copak?" Anna polkne,v tu chvíli jako by měla v krku knedlík. "Nevíte, prosím vás, kde je Nikola a proč nepřišla do školy?" Spolužáci se otočí směrem k učitelce a přestanou si povídat se svými kamarády. Tohle je totiž velmi zajímá. Učitelka zavře oči, pravděpodobně, aby se trochu uklidnila: "Vím, že bych vám to neměla říkat, ale myslím, že jste již dost staří na to, abyste to pochopili, a taky myslím, že na to máte plné právo." Pak se odmlčí a následuje hluboký povzdech: "Nevím, zda jste to postřehli, ale Nikola byla týrána svými rodiči..." V tom jí Laura skočí do řeči a začne vykřikovat: "Ano, to nešlo přehlédnout, hlavně o těláku v šatně jako předevčírem, že jo, holky. Všechny to můžeme dosvědčit. Taky jsme se jí ptaly, co se jí stalo, ale ona furt jen, že spadla ze schodů, ale to byla hloupost, a taky chodila potlučená čím dál častěji, kdyby měla aspoň různé výmluvy, ale ona říkala pořád to stejné, a to přeci muselo vzbudit pozornost, ne?"
Učitelce zaplanou oči: "A proč jste tedy někomu něco neřekly?" Laura si začne hrát s prsty, tato situace jí je dozajista velmi nepříjemná: "No, když my jsme přeci nevěděly, co se u nich děje." "Ale měly jste podezření, ne?" "To ano, ale co kdyby opravdu jen padala ze schodů?" "Vždyť jsi sama před chvílí řekla, že to bylo velmi nepravděpodobné!" "No..." "Co no?!Víte vy, co jste vlastně způsobily? Doufám, že máte dost velké výčitky svědomí! Zasloužíte si to! Opravdu jste byly tak nezodpovědné a nechaly svou spolužačku ve štychu, když nejvíce potřebovala pomoci?! Nebo jste si snad dokonce vůbec nevšimly, že se něco děje, či jste snad dokonce ignorovaly její problémy?!"
Anna by se nejraději propadla do země, a to hodně hluboko! Připadlo jí, jako by to bylo mluveno směrem k ní, ačkoliv učitelka hovoří k celé třídě, zejména k dívkám, protože chlapci s tím nemají nic společného, oni ty modřiny neviděli, jak by taky mohli, Nikola vždycky nosila vytahané svetry a kalhoty, moc dobře věděla, jak své modřiny skrýt. Teď však Annu zajímá něco docela jiného: "Paní učitelko," volá plaše a mává paží. Učitelka jí však nevěnuje sebemenší pozornost, mluví dál, zřejmě i ona sama má výčitky svědomí, že si ničeho nevšimla dříve, a tak se snaží svou vinu svést na ně. Kdo by jí to vyčítal? Anně však dojde trpělivost, prudce vstane a zařve na celou třídu, že to museli slyšet i ti v prvním patře: "A co je s Nikolou?!" Učitelka ztuhne a přestane mluvit. Zadívá se na Annu: "Je v nemocnici." "Co je s ní? Udělali jí něco? Uzdraví se? Je to vážné?" zasype Anna učitelku otázkami. "Pokud nepočítám drobné ranky a škrábance či modřiny a monokl, tak má natržené ucho, zlomenou ruku, nalomené jedno žebro, tržnou ránu na hlavě a těžký otřes mozku." Anna těžce dosedne na židli. Tomu všemu mohla zabránit! Kdyby neposlouchala Nikolu a řekla to učitelce, zatím co se jen dívala! Nic pro ni neudělala! I když mohla, nechala Nikolu, aby takhle dopadla! "V tuto chvíli je v bezvědomí..."
P. S.
Tuto povídku napsala Míša Linková z Libáně jako žákyně 9. třídy Základní školy v Libáni ve věku 14 let. Letos je již posluchačkou 1. ročníku Státní konservatoře pro slabozraké v Praze, obor flétna. Je obětavou spolupracovnicí Osvětové besedy Staré Hrady (provádění po zámku, účinkování na vernisážích výstav a při dalších kulturních akcích.
8. září 2003 zemřel v Hradci Králové ve věku 98 let náš dlouholetý čtenář, pan Jan Straka, bývalý pokladník spořitelny v Libáni a pak vedoucí pobočky spořitelny v Broumově. Pocházel v hudebnické rodiny Straků z Drahoraze, kde se narodil 1. května 1906 v rodině řídícího učitele a hudebního skladatele Josefa Jiřího Straky, žáka Antonína Dvořáka. Zde vyrůstal s bratry Josefem, Václavem, Emilem a sestrou Tynčou. Studoval na gymnáziu v Jičíně a na obchodní akademii v Berouně, poté až do odchodu do důchodu v roce 1966 pracoval ve spořitelnách v Libáni a po roce 1945 v Broumově. Nadřízenými byl hodnocen jako velmi svědomitý pracovník.
Od mládí šel ve šlépějích svých předků – učitelů a hudebníků. Byl aktivním členem Sokola v Libáni, ale především se věnoval kulturnímu dění. Drahoraz byla jakýmsi hudebně divadelním střediskem, v čemž předčila i okolní města. Od dětství byl veden k hudbě, v roce 1924 hrál jako osmnáctiletý první hoboj v opeře Prodaná nevěsta, kterou nacvičil a režíroval jeho otec a kterou uvedli v přírodě u Drahoraze. Odešel tedy pravděpodobně poslední aktivní účastník této památné inscenace. Hudba jej však provázela životem i nadále, hrál na violu, na hoboj i na jiné hudební nástroje, v Libáni se za druhé světové války zasloužil o nastudování Blodkovy opery V studni a Piskáčkovy operety Perly panny Serafínky, v Broumově dirigoval symfonický orchestr. Ručně přepisoval rozsáhlé party hudebních skladeb.
S manželkou Zdenou (zemřela v roce 1991) vychoval syna ing. Jana Straku, měli ho rádi vnoučata i pravnoučata a další příbuzní. Poslední rozloučení se konalo 12. září 2003 v Hradci Králové, kdy mu naposledy zazněly skladby komponované jeho otcem: Píseň o Českém ráji, Dej Bože, Vstalť jest v tuto chvíli a Svatý Václave.
Osvětová beseda Staré Hrady zve srdečně všechny přátele na Vánoční rozjímání. Toto setkání s kytaristou Štěpánem Rakem a recitátorem Alfredem Strejčkem se uskuteční v sobotu 13. prosince 2003 v 18 hodin v obřadní síni zámku Staré Hrady.
Koncert Vánoční rozjímání nabízí v krásném předvánočním čase duchovní hudbu na mistrovskou kytaru Štěpána Raka a v podání Alfreda Strejčka texty, které adventní dobu přibližují a umocňují její prožití. Koledy ve virtuózním zpracování Štěpána Raka a texty K. J. Erbena, J. V. Sládka, V. Čtvrtka, Ch. Džibrána a K. V. Raise umožní spoluprožít nejkrásnější svátky roku v jedinečné atmosféře a navrátit se na chvíli k jejich kořenům.
Obecní zastupitelstvo Staré Hrady zve všechny občany a přátele Starých Hradů na 2. obecní ples, který se bude konat v sobotu 17. ledna 2004 ve 20 hodin v kulturním sále ve Starých Hradech. Hraje libáňský MAVIS. Bohatá tombola. Výborné občerstvení.
Střevač na konci Rakousko Uherska a na současné pohlednici Otakara Hrdličky.
Ukázka z delšího článku, který otiskneme v příštím roce na pokračování
Vše se tehdy točilo kolem tří dívek ve stáří 12, 11 a 9 let. Nacházely se tedy ve věkové kategorii, na kterou se podle dobových zákonů a společenských norem vztahovala vzdělávací povinnost od 6 do 12 let a částečná trestní odpovědnost od 8 do 14 let. Dosažení dospělosti v 15 letech bylo spojeno s plnou odpovědností, ale právní způsobilost pro uzavírání sňatků a přebírání majetku nastávala až dosažením plnoletosti ve 24 letech.
Obě starší dívky byly psychicky traumatizované úmrtím matky a měly shodné jméno Františka. Nejstarší Plachá byla hodnocena jako přívětivá, inteligentní, vnímavá a velice vcítivá. Narodila se roku 1837 v největším celolánovém statku čp. 25, v němž od roku 1665 hospodařili potomci starého rodu Petrtýlů, pocházejícího z Dětenic. František Petrtýl roku 1826 po dovršení plnoletosti ve 24 letech převzal statek od otce Jiřího a vzal si za ženu stejně starou Annu Beránkovou, dceru chalupníka z Rostkova u Mnichova Hradiště. Svatební obřad se konal v osenickém kostele, protože nevěstin bratr Václav byl od roku 1818 farářem na této hlavní faře dětenického panství a mladší sestru tak náležitě zabezpečil. Po roce se jim narodila dědička gruntu Anna Kateřina, ale pouhé dva roky po svatbě mladý hospodář náhle umírá na horkou nemoc.
Vdovu však zanechal s outěžkem, proto byl za pomoci bratra faráře a s přispěním panských úředníků na jeho místo rychle zaopatřen nový manžel a hospodář pro velký sirotčí grunt. Byl jím teprve sedmnáctiletý Jiří Plachý, syn chalupníka z Vestce z poděbradského panství královské komory. Jeho matkou byla říšská Němka Kateřina Linger z Köningu. Přitom došlo k porušení hned několika zvyklostí. Vedle tradičního obyčeje ročního smutku to byl požadavek, aby se vdova znovu vdávala nejdříve po 6 měsících a pokud byla těhotná, tak až po porodu. K tomu bylo třeba stihnout trojí povinné ohlášky v měsíci před svatbou, nebo si vyžádat úřední souhlas mít je jednou za třikrát. Přes to všechno se podařilo provdat mladou těhotnou vdovu do šesti měsíců od úmrtí hospodáře a přitom ještě měsíc před narozením pohrobka Kateřiny.
Velký sirotčí statek byl poslední nerozdělený z 5 lánových gruntů ve vsi a patřilo k němu 21 ha polí a 2 ha luk. Plachý tam mohl hospodařit jménem sirotka a zákonné dědičky Anny Petrtýlové až do její zletilosti roku 1850 a pak měl nárok na odměnu a výměnek. K osobnímu zájmu faráře Beránka se tak přidružil i zájem panského úřadu, protože do zrušení poddanství byl největší grunt ve vsi ostře sledovaným zdrojem potažní i pěší roboty, státní daně a církevního desátku. Kromě Františky, porodila vdova Plachému ještě 4 děti, z nichž přežila pouze starší Marie. Oba synové zemřeli brzy na psotník a další dcera hned po narození. Nedlouho po sedmém porodu roku 1840 umírá Plachému žena na zápal plic v 37 letech.
O pět let později dochází na statku k několika významným událostem. Nejprve na konci června 1845 značně vyhořel, ale vyplacená pojistka od solidní terstské pojišťovny Riunione Adriatica di Sicurta umožnila rychlou obnovu. Proto se již v polovině července 1845 mohla celkem nerušeně v Osenicích vdávat osmnáctiletá dědička Anna Petrtýlová. Věrnost až do smrti slibovala poněkud obstarožnímu, leč movitému mládenci, osmatřicetiletému mlynáři Tobiáši Horáčkovi z městečka Střevač na panství Veliš – Vokšice. Zprostředkování faráře Beránka dokazuje nejen to, že se slavná svatba nekonala proti zvyklostem ve farnosti nevěsty, ale byla vypravena z osenické fary. Na osenické faře byla rovněž sepsána svatební smlouva, v níž velebný pan farář zastupoval nezletilou nevěstu a bedlivě dohlížel na její práva. Jednalo se totiž o značné nemovité majetky. Ženich přebíral od otce k dědičnému užívání a svobodnému vládnutí mlýn s hospodářstvím ve Střevači čp. 16 v hodnotě 2 400 zlatých ve stříbře. Z toho měl vyplatit sestrám 1 960 zl. a otci kromě výměnku v devítiletých splátkách 440 zl. Mimo to ženich jako dědičný držitel převzal ještě zakoupené chalupnické hospodářství ve Střevači čp. 12 v ceně 1 429 zl. stříbra. Nemovitý majetek nezletilé nevěsty jako dědičky dědičně zakoupeného mcelského statku byl rychtářem a konšely roku 1832 oceněn na 2 443 zl. Z toho mělo náležet vlastní sestře Kateřině 1 000 zl., nevlastním sestrám Františce a Marii Plaché po 302 zl. a stejná částka byla určena i pro otčíma Jiřího Plachého. V pečlivě sepsané svatební smlouvě se farář Beránek náležitě postaral nejen o nároky svých neteří, ale i o zachování stejných práv bohaté nevěsty. Bylo stanoveno, že veškeré majetky manželů budou po svatbě tvořit společné jmění. Protože nevěsta mohla převzít svou část až po dosažení zletilosti v březnu 1851, byly součástí smlouvy též podrobné a složité podmínky pro dělení společného majetku pro případ jejího úmrtí před tímto datem. K tomu nedošlo a přes značný věkový rozdíl manželé Horáčkovi zplodili do 20 let šest dětí, z nichž druhorozený syn Antonín převzal mlýn s gruntem a byl ve Střevači zvolen starostou.
Svatební smlouva Tobiáše Horáčka a Anny Petrtýlové uvádí u majetku nevěsty pouze statek ve Mcelích. Proto je možno označit za mylný zápis v osenické matrice sňatků, kde je nevěsta označena jako dědička statků ve Mcelích a v Bystřici u Libáně. Tam se totiž přiženil a hospodařil její strýc Tomáš Petrtýl. Ten byl v obci rychtářem a majitelem chalupnického gruntu s hospodou v čp. 10. Narodil se ve Mcelích v čp. 25 roku 1796 jako pátý syn sedláka Jiřího Petrtýla, který měl celkem 10 dětí, z toho 8 synů. Statek byl určen pro předposledního Františka, otce Anny, a proto Tomáš využil příležitosti a výhodně se roku 1813 přiženil do Bystřice. S dědičkou gruntu Annou Bártovou tam zplodil 8 synů a 1 dceru a tím založil známou větev početného rodu Petrtýlů. Z ní se pobytem v USA a četnými slavnými návraty proslavil především nejmladší syn Antonín, narozený v Bystřici roku 1830 a výstižně přezdívaný Amerikán.
Pět let po smrti ženy se Jiří Plachý, hospodařící nadále se dvěma vlastními a dvěma nevlastními dcerami ve Mcelích na velkém sirotčím statku čp. 25, oženil podruhé. Ve věku 34 let si v září 1845 bral chudou, leč svěží devatenáctiletou Annu Rybínovou. Ta pocházela z nedalekých Pojed na rožďalovickém panství a již řadu let žila s rodiči a četnými sourozenci v malém domku čp. 48 na mcelské návsi, kde bývala první škola. Poněkud nezvyklé bylo, že nevěsta pocházela z evangelické rodiny a musela se zříci víry svých předků, což tehdy nebývalo běžné. Výhodná nabídka hospodyně na statku to nejspíše překonala. Přitom je zajímavé, že v domku Rybínových jsou v matrice uváděna i narození sedmi dalších dětí Plachého až do roku 1858. Tam také s manželkou bydlel, když roku 1850 předal statek dědičce Anně v té době již Horáčkové. V letech 1859-1865 se Plachému a jeho druhé ženě ještě ve Mcelích narodily dvě děti v čp. 86 a 50, ale poté stopy jejich pobytu v obci končí a máme zprávy jen o některých jejich dětech.
– Rozsáhlý článek o záchraně Starých Hradů a jejich současném kulturním životě publikoval Rudolf Křesťan v Týdeníku Rozhlas č. 37/2003.
– Minulostí i současným životem rodu Schliků se zabývá článek Václava Žmolíka v časopise Xantipa ze září 2003.
– Velký rozhovor s libáňskou malířkou Lídou Jurkovic jsme nalezli v Nových novinách 12. 9.
– Starohradské výstavy zaznamenaly Boleslavský deník v červenci 2003 (Textil 2003), Noviny Jičínska 12. 7. (K. Šolle), Prochoroviny 1. 9. (P. Prokeš), Noviny Jičínska 30. 8. (Cestovatelé z českých zemí v Latinské Americe), Nové noviny 5. a 12. 9., Noviny Jičínska 5., 8.-10. 9. a 5. 10. a Zpravodaj Šrámkovy Sobotky 5/2003 (R. Šepsová a I. Šmíd), Noviny Jičínska 11., 12. a 15. 9. (V. Tvrdá), Noviny Jičínska 29. a 30. 9. a Lidové noviny 9. 10. (A. Kába). K výstavě o Z.Kalistovi se vracejí Prochoroviny 1. 9.
– O letošním 4. ročníku Hudebně literárního festivalu ve Starých Hradech a jeho výstavách (V. Preclík, V. Švejcar, E. Kukuczka, V. Jungová) psaly Boleslavský deník 17. 7., Kam? Jičín a okolí 7/2003, Lidové noviny 30. 7. a 2.-3. 8., Mladá fronta Dnes 1. 8., Nové noviny 18. 7., 1. a 8. 8., Noviny Jičínska 12., 29. a 31. 7. a l. – 4. a 21. 8. a 8. 9., Právo 31. 7., Prochoroviny 5. 8. a 1. 9., Týdeník Rozhlas č. 37/2003 a Regenerace č. 8/2003.
– Na návštěvu Josefa Císařovského a Fedora Gála ve Starých Hradech upozornily Noviny Jičínska 25. a 30. 7.
– V Novinách Jičínska 20. 10. jsme se dočetli o besedě ve Starých Hradech s pamětníky holocaustu.
– Koncert souboru Fidle ve Starých Hradech propagovaly Noviny Jičínska 6. 9.
– Zprávy o setkání Klubu autorů literatury faktu ve Starých Hradech byly v Knižních novinkách č. 12 a 18/2003 a v Novinách Jičínska 25. 9.
– O práci LA PNP ve Starých Hradech se zmínily Archivní časopis č.3/2003, Noviny Jičínska 30. 9. (J. Foglar), Vraní list Pro domo sua č. 3-4/2003 (A. Hartl), Zpravodaj Společnosti ochránců památek ve východních Čechách č. 2/2003 (J. Jahoda), Historie a vojenství č. 1/2003 (studie J. Bílka z fondu J. G. Maštálky).
– Na dílo Jiřího Tobiáše upozornily liberecký Světlik č.9-10/2003 a Nové ústecké přehledy ze září 2003.
– Regionální a redakční práci Evy Bílkové pochválily Noviny Jičínska 19. 8. (Valdštejnské dny) a Mladá fronta Dnes 23. 9., Nové noviny 10. 10., Noviny Jičínska 18. 10., Zpravodaj Šrámkovy Sobotky č. 5/2003, Tvar č. 16/2003 a Hlasy a ohlasy Turnovska z října 2003 (Kytice v nás).
– K. Bílek publikoval dva příspěvky ve Zpravodaji Historického klubu č. 2/2003; jím redigované publikace přivítaly Kuděj č. 2/2003 (Jarmila Glazarová 1901 – 2001) a Nové noviny 11. 7., Noviny Jičínska 7. 7. a Pojizerské listy 16. 7. (Cestička k domovu).
– Noviny Jičínska 27. 10. pozvaly turisty na starohradský zámek.
– Zprávy o Listech starohradské kroniky otiskly Literární noviny č. 33 – 35/2003 a Kopidlenské listy č. 7-8/2003.
– O Kozím mejdanu a dalších aktivitách Standy Pence se rozepsaly Respekt č. 33/2003 a Prochoroviny 1. 9.
– O krádež sochy z pomníku ve Starých Hradech se zajímaly Nové noviny 19. 9. Zde byly i údaje o dalších vloupáních v naší obci.
Základní škola a Zvláštní škola Libáň vydala ve 100 výtiscích již třetí ročenku. Zachycuje podrobně události školního roku 2002-2003. Sestavila ji – tak jako obě předchozí – učitelka Irena Škodová, grafickou úpravou se podílel Petr Stránský, obálku vytvořil Josef Machač. Na 34 stranách najdeme kroniku všeho dění ve škole doplněnou mnoha fotografiemi, kresbami i literárními příspěvky dětí.
Na počest zemřelého prof. Alexandra Sticha vydal Václav Ševčík dvojlist s textem Jaroslava Meda a svými fotografiemi, mezi nimiž nechybí ani snímek ze starohradského nádvoří.
Jiří Demel: Zdeněk Mlčoch. Klub přátel města Sobotky 2002, nestr. Drobná monografie významného českého malíře a grafika připomíná stručně i jeho zájem o Staré Hrady, výslovně pak jeho krásný obraz Zima na Starých Hradech.
Libáňské noviny, vycházející jako občasník, dosáhly v srpnu 2003 již 29. čísla. O aktuálním dění ve městě informuje pravidelně starosta města Jan Šesták, historické události a kulturní život přibližuje Josef Stránský, nechybí informace o škole a ze sportu. V tomto čísle jsou zhodnoceny letošní Foerstrovské dny, 250. výročí založení kostela sv. Ducha v Libáni, 120. výročí zahájení provozu na dráze Kopidlno – Bakov nad Jizerou, dočteme se tu o Martínkově loutkovém divadle atd.
Eva Bílková /ed./: Kytice v nás. Sborník ke 150. výročí prvního vydání básnické sbírky Karla Jaromíra Erbena. Gentiana Jilemnice a Městská knihovna Jičín 2003, 144 s. Půvabná knížka s mnoha obrázky našich předních výtvarníků i dětí, které se zúčastnily výtvarné soutěže k tomuto výročí. Redakci se podařilo shromáždit cenné příspěvky o semaforské inscenaci Kytice (J. Molavcová, J. Suchý, L. Stýblo), o filmové podobě tohoto díla (F. A. Brabec, J. Macourková, P. Kábrt, D. Viceníková), o překladech Kytice do němčiny (H. Kokešová) a do francouzštiny (X. Galmiche), o ohlasu díla v hudbě (V. Šustíková) a ve výtvarném umění (V. Mikule, K. Čermák, A. Pospíšilová). Nejcennější je komentovaný soupis 168 knižních vydání sbírky od ing. arch. K. Čermáka. Rukopis Kytice rozebrala D. Lábusová, letošní uvedení tohoto díla ve Starých Hradech připomněl A. Strejček a J. Tomsová, z článku B. Helingerové v LSK o miletínských modlitbičkách citovala E. Bílková, Erbenův vztah k Jičínsku zdůraznili K. Bílek a V. a M. Hýbnerovi. Mile působí i řádky vyznání nositelů příjmení Erben a reklamy několika podniků, jejichž majitelé se jmenují Erben. Možno konstatovat, že trojici redaktorek E. Bílková, A. Pospíšilová a Z. Urválková se dílo podařilo.
Pozoruhodnou rozsáhlou studii Český katolicismus 1890 – 1914 (Olomouc 2003, 651 s.) napsal profesor Pavel Marek. Stejně jako ve své předchozí knize Karel Dostál-Lutinov bez mýtů, předsudků a iluzí (s L. Soldánem, Třebíč 1998, 472 s.) využil i zde mnoha archiválií uložených ve Starých Hradech.
Písemnosti ze starohradského pracoviště LA PNP využily také J. N. Berkovská a A. G. Gačeva v obsáhlé knize N. A. Setnickij (Ruská akademie věd Moskva 2003, 624 s.).
Začarovaný les. Počátkem června 2003 probíhal v Litoměřicích v Kulturním domě festival amatérských loutkářských souborů. Zúčastnil se ho i soubor Martínek Sokola Libáň se svou hrou Začarovaný les. Ráda jsem se šla na představení podívat, vždyť jsem bývala dlouhá léta členkou tohoto souboru a některé loutky i kulisy pamatují ještě i mou činnost. Obávala jsem se, jak dnešní děti přijmou klasickou pohádku hranou klasickým způsobem. Vystoupení se zdařilo, i když pan Řezníček měl určité připomínky. Nejdůležitější však je, že dětská duše zůstala stejná a je stále věrná loutkám i pohádkám. Loutkářskému divadelnímu souboru Martínek z Libáně přeji do další činnosti hodně úspěchů a vděčné obecenstvo.
Letošní 4. ročník Hudebně literárního festivalu ve Starých Hradech byl výborně propagován v rozhlase i v televizi. Hovořili o něm mj. 19. 7. Vladimír Preclík v Českém rozhlase Hradec Králové, 27. 7. Štěpán Rak na Vltavě, Jitka Molavcová v televizi, dále redaktoři Vlaďka Matějková, Rudolf Křesťan aj.
O výstavě Jaroslav Vrchlický – překladatel, kterou uspořádal v Praze na Strahově Památník národního písemnictví k letošnímu 150. výročí narození básníkovu, hovořila 15. října ráno v České televizi l vědecká tajemnice PNP dr. Růžena Hamanová. Zmínila se i o vystavených materiálech z Vrchlického pracovny umístěné ve Starých Hradech.
Účetní obecního úřadu Staré Hrady se stala po odchodu paní Anny Hrychové do důchodu paní Kateřina Hušková z Jičína. Zároveň převzala i funkci pokladní Osvětové besedy.
Hlučná technoparty se konala ve dnech 25. 7. – 3. 8. u Ledkova. Problematicky povolená akce znepříjemňovala život občanům širokého okolí i kopidlenskému Městskému úřadu. Účastníků bylo podle seriózních odhadů přes 40 000. Je zarážející, že s porušováním zákonů si nedovedly příslušné orgány (např. Krajská hygienická stanice) poradit.
Novou ředitelkou Základní školy Dětenice je PaedDr. Naďa Hrnčířová z Libáně. Ředitelem soukromé Základní školy Bodláka a Pampelišky ve Veliši se stal populární učitel a sbormistr Jan Jiterský, který dosud působil v Libáni
Tiše a nenápadně odešla do důchodu paní učitelka Irena Škodová. Libáň bylo její jediné učitelské působiště, za 45 let tu vychovala stovky žáků, 10 let ve škole ředitelovala. Její zásluhou měla škola dobrou pověst i na veřejnosti – vzpomeňme jen různé oslavy, brožurku ke 100. výročí postavení školní budovy, v posledních letech hodnotné školní Ročenky, pátrání v akci Zmizelí sousedé nebo činnost občanského sdružení Borovička. 1. září jí poděkovalo za veškerou práci pro Libáň jen několik přátel na malém přátelském setkání ve Starých Hradech. My se touto cestou k poděkování připojujeme!
Plánované vysvěcení restaurované Kalvárie v Sedlištích muselo být odloženo na příští rok, neboť hudebníci měli ve stejný den vystoupení na posvícenském jarmarku v Sobotce. Ale všechno zlé je pro něco dobré: do jara budou provedeny i úpravy nejbližšího okolí sousoší.
Před 120 lety začal provoz na železniční trati Kopidlno – Bakov nad Jizerou. Práce na její výstavbě se začaly v roce 1881, v následujícím roce již byl zprovozněn úsek Kopidlno – Libáň a 25. srpna 1883 se začalo jezdit po celé trati i s odbočkou z Dětenic do Dobrovic. Letos 16. srpna uspořádal k tomuto výročí Mladoboleslavský železniční spolek jízdu historické soupravy s parní lokomotivou a starým motoráčkem. Spolek vydal i pamětní pohlednici. – Také Klub přátel železnic Českého ráje je aktivní a v červenci a v srpnu uspořádal třikrát jízdu parním vlakem Českým rájem z Turnova do Jičína.
Starohradskou zámeckou galerii obohatily svými díly paní Maria Škochová a slečna Jana Husáková. Děkujeme!
Pamětní desku na zámku v Malé Skále odhalili 20. září 2003 tamní rodačce, spisovatelce Jarmile Glazarové. Zásluhu o to mají noví majitelé zámku, italská kulturymilovná rodina Solari-Balestrazzi. Slavnosti se zúčastnili také zástupci starohradského pracoviště LA PNP, kde je uložena spisovatelčina literární pozůstalost. Za pozornost stojí i celý krásně opravený zámecký areál s parkem.
Sbírky LA PNP obohatili svými dary paní Růžena Köttnerová z Brna (písemnosti svého otce Josefa Vaci), rodina Ortova z Hradce Králové (doplněk k osobnímu fondu prof. Jana Orta), rodina Pinkavova (písemnosti spisovatele Jana Křesadla) a bratři Holubové z Prahy (písemnosti své matky prof. Jaroslavy Holubové z Jičína). Děkujeme!
Dvě přednášky – o Literárním archivu Památníku národního písemnictví a o Pekařově společnosti Českého ráje – pronesl 13. října Karol Bílek na Palackého univerzitě v Olomouci na pozvání děkana Filozofické fakulty doc. Ivo Bartečka a pobočky Historického klubu.
Exkurzi do Starých Hradů podnikli 9. září pracovníci Státního okresního archivu Jablonec nad Nisou. Prohlédli si zámek a seznámili se s pracovištěm LA PNP.
Vydání sborníku Kytice v nás, o němž píšeme na jiném místě, oslavily pracovnice jičínské městské knihovny za přítomnosti spoluredaktorky publikace dr. Evy Bílkové, sběratele ing. arch. Karla Čermáka, nakladatele ing. Luboše Erbena a recitátora Alfreda Strejčka nejen 9. září ve Starých Hradech, ale také 16. září v knihovně v Sobotce, 15. října v knihovně v Jičíně a 16. října v knihovně v Turnově.
Dokončení studií: Studium archivnictví dokončil na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem náš spolupracovník Bc. Tomáš Hylmar z Hořic a 2. 7. 2003 převzal v ústeckém divadle diplom magistra. Studium na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové dokončila slečna Pavlína Svobodová ze Sedlišť a 9. 10. 2003 jí byl v Kongresovém centru Aldis v Hradci Králové udělen titul magistra. Oběma srdečně blahopřejeme!
Do mikroregionu Rozhraní byla na schůzi 3. 9. v Dětenicích přijata obec Bačalky.
Sňatky: 19. 7. byli ve starohradské obřadní síni oddáni slečna Kateřina Plodková ze Starých Hradů a pan Milan Karn z Dolního Bousova. Blahopřejeme!
Kulturní kalendář: 14. 9. 1583 se narodil vojevůdce Albrecht z Valdštejna. 28. 12. 1653 zemřela majitelka starohradského panství Benigna Kateřina z Lobkovic. 29. 11. 1688 zemřel historik Bohuslav Balbín. 23. 9. 1778 zemřel sedlišťský rychtář, mlynář Jan Javůrek, donátor tamní Kalvárie. 30. 9. 1803 se narodil kopidlenský kantor a autor prvních tištěných polek František Matěj Hilmar. 19. 9. 1823 se narodil maltézský velkopřevor Quido Thun-Hohenstein, který prodal Dětenice. 14. 12. 1833 se v Kopidlně narodil spisovatel Josef Miloslav Straka. 27. 11. 1853 zemřel sochař Jan Zeman, autor Kalvárií v Rakově, v Zelenecké Lhotě a u Skuřiny. 10. 10. 1863 se narodil libáňský učitel František Sýkora. 9. 11. 1873 se ve Střevači narodil jičínský lékař a průkopník turistiky Arnošt Lustig. 19. 9. 1883 na narodila majitelka starohradského velkostatku Marietta Thurn-Taxis. 14. 11. 1883 zemřel libáňský okresní tajemník Václav Jaromír Černý. 29. 10. 1893 se narodil náš spolupracovník JUDr. Svatopluk Volf z Jičína. 31. 12. 1898 zemřel vlastivědný spisovatel František Pískač. 9. 9. 1908 zemřel libáňský rodák, filolog prof. Vilém Appelt. 20. 9. 1908 se narodil lékař a malíř MUDr. Alois Kafka. 27. 10. 1908 se na Záhubech narodil rychtář a historik V. župy Baráčníků Jan Šimůnek. 19. 11. 1908 se narodil libáňský kapelník Alois Klár. 23. 10. 1913 se narodil učitel Bohumil Lukáš. 5. 11. 1923 zemřel libáňský knihař, knihkupec a vydavatel pohlednic František Vacek. 14. 12. 1928 se v Dětenicích narodila textilní výtvarnice Jaroslava Hrušková (zemřela 5. 10. 1998). 31. 12. 1928 se narodil národopisec PhDr. Josef V. Scheybal. 2. 11. 1938 zemřel únětický rodák, redaktor Antonín Rejha. 18. 10. 1943 zemřel filolog prof. Adolf Holk, rodák ze Psinic. 21. 9. 1953 zemřela spisovatelka našeho kraje Blažena Kodlová. 15. 9. 1963 zemřel obětavý hasičský činovník František Palička z Libáně. 15. 12. 1968 zemřel učitel, malíř a hudebník Josef Fejfar ze Sobotky. 9. 11. 1988 zemřel malíř Libáňska František Škoda. 10. 10. 1993 zemřel herec Ota Sklenčka, spoluzakladatel tradice starohradských prvomájových recitačních odpolední.
Naši jubilanti: 90 let se dožila 25. 8. paní Marie Jandová z Bačalek, která dříve bydlela ve Starých Hradech. Osmdesátiny oslavují 22. 10. paní Zdeňka Beránková a 1. 12. paní Marie Toboříková ze Sedlišť a 21. 12. pan Jaroslav Říha ze Starých Hradů. 75 let bylo 12. 10. paní Marii Havlíkové ze Sedlišť. 60 let se dožily 15. 9. paní Ludmila Švorcová a 24. 10. paní Eva Kanavalová ze Starých Hradů. 2. 9. bylo 55 let paní Věře Svobodové ze Sedlišť. Blahopřejeme!
Blahopřejeme přátelům Starých Hradů: 80 let se dožil 27. 9. pan učitel Stanislav Hlava z Jičína. Mezi pětasedmdesátníky vstoupili 19. 9. fotograf Otakar Hrdlička z Jičína, 16. 10. malíř Vladimír Hendrych, 20. 10. další malíř Vladimír Hlubuček, 2. 11. grafik Vladimír Kopecký a 26. 12. sedlišťský rodák, novinář Josef Veselý. 70. narozeniny oslavili 1. 9. naše spolupracovnice Jarmila Havelková-Kyzivátová z Bystřice a 26. 9. herec Bořivoj Navrátil. 65 let se dožívá 24. 12. klavírista prof. Josef Picek. Šedesátiny oslavují 27. 10. básnířka a překladatelka Draga Zlatníková z Jičína, 9. 12. libáňský rodák, známý pedagog a sportovec Karel Šourek, 21. 12. libáňská malířka Lída Jurkovič a 22. 12. učitel a náš dopisovatel Albrecht Šorejs z Jičína. 40 let se dožívá 11. 11. básník a grafik Luděk Marks. O pět roků méně bude na Štědrý den judistce Romaně Víchové-Kyzivátové. Mezi jubilanty patří i historik umění Martin Mikolášek, od 28. 10. nejmladší třicátník. Všechno nejlepší do dalších let!
Úmrtí: 19. 7. zemřel ve věku 82 let pan Jaromír Balda ze Sedlišť. I on odpracoval stovky hodin při záchraně starohradského zámku Měl rád lidi i přírodu, rád rozdával dobrou náladu, nikdo jiný neuměl tak hezky hrát na pilu... – 7. 10. zemřela po dlouhé nemoci ve věku 75 let paní Milena Říhová ze Starých Hradů. 21. 8. zemřel v Nové Pace ve věku 89 let malíř a grafik Jan Klouček. Mnohokrát navštívil Staré Hrady, vystavoval zde, vyportrétoval nám zámek... Budeme vzpomínat.
Redakční. Milí čtenáři, děkujeme Vám za celoroční přízeň a přejeme Vám hezký konec tohoto roku a mnoho zdraví a úspěchů v roce 2004. Složenky na předplatné přiložíme do příštího čísla, takže už nyní skládejte korunky, abyste nám mohli zaslat opět tolik, kolik letos. Víte, že jen díky Vašemu zvýšenému předplatnému můžeme časopis neustále rozšiřovat a zlepšovat.